Peněženka

Léta šedesátá – 1967

Červencové odpoledne. Slunce nemilosrdně pálilo a asfalt na místní okresce v místech slabého posypu už začal tát. O tom se zrovna přesvědčil mladík, co vystoupil z Fiatu osm set padesát Sport Coupé, zvláštní malinové barvy. Na jeho žlutých proplétaných letních polobotkách ulpěl kousek lepivé hmoty, kterou se snažil otřít o trávník. Směřoval pod slunečník na terase motelu. Povzdechl si. Dnes je tedy den.

„Poprosím o kávu, vídeň.“

Servírka se zatvářila neurčitě, jako by jeho přání neslyšela. Chtěl se podívat na lísteček s adresou, kam měl namířeno, ale zjistil, že nemá peněženku. No jistě, sako si pověsil v autě. Skočí si tam. Akorát uviděl servírku.

„Jen si skočím do auta.“

Ta položila kávu a dívala se, ke kterému vozu směřuje. Pootevře okýnka, vždyť sem vidí. Bylo tam jako v peci. Sáhl do vnitřní kapsy saka. Nic. Do druhé taky nic. Boční kapsy, všechno, jen ne peněženka. Otevřel poklop přihrádky, kam ji také někdy dával a kam házel kovové drobné, nic. Marně přemýšlel, kam ji mohl dát. Vybral něco drobáků, no na kafe a oběd to bude stačit. Má děsný hlad. Pak auto prohlédne pořádně. Vrátil se, ale káva mu ani nechutnala. Objednal si znojemskou s rýží a hovězí vývar. Klasika jako všude. Byl nervozní. Ještě malou limonádu. Vrchní byl pohledný černovlásek, tak v jeho letech.

„Promiňte, je to jako od kostela, ale někam jsem dal peněženku, musím se podívat v autě.“

„Žádnou starost, drobné docela vítám, pořád chybí.“

Zaplatil a s obavami šel k autu. Prohlédl podlahu, boční kapsy ve dveřích, zadní sedačky, ještě jednou sako a příruční kufřík, nic. Tak to je docela průšvih. Má tam všechno. Občanku, řidičák, dosti slušnou hotovost. Ještě se podíval do přihrádky, kde měl slohu s doklady k autu, přidělanou k horní části tak, aby nebyly vidět. Určitě si ji bral. Sice byl vystresovaný, ale tak pitomý snad není.

„Pořád nic?“ Otočil se a viděl vrchního. Zakroutil hlavou.

„Kde jste naposledy platil?“

„U benzin…, jo bral jsem plnou nádrž, ale měl jsem ji pořád v ruce.“

„Tady kousek od nás na kopečku?“

„Ne, na hlavní tak pět kilometrů, směrem od Prahy.“

„Rozhodně tam sjeďte, byla tam taková starší paní s drdolem?“

„Asi jo.“

„Pokud jste ji nechal tam, určitě tam bude. Pumpařka je moje teta. Ta by ji nezapřela. Pozdravujte ji od Mirka. Máte zvláštní barvu na autě. Z Tuzexu?“

„Barva je prý malinová. Himbeerfarbe je v dokladech. Od rodiny z Německa. Byl s tím docela problém. No zkusím to. Jinak nevím, co bych dělal.“

„Peníze se dají půjčit.“

„Jenže jak bez dokladu.“

„Nahlásíte ztrátu, dají vám náhradní doklad. A nějakou stovku, v tom problém není. V nejhorším případě. Přijeďte říct, jak jste dopadl, a když, tak pomůžu, nebojte.“

U benzínky byl za chvilku. Zastavil u kompresoru se vzduchem a nejistě vykročil k plechové budce. Byla tam stejná paní jak před polednem.

„Už vás čekám, pane Růžičko,“ usmívala se na něj pumpařka. „Máte krásné jméno, Marcel Růžička. No podívat jsem se musela a krásné auto a jste krásný mládenec. Jen roztržitý a zapomnětlivý. Teď si hezky přepočítejte peníze a prohlédněte doklady, že tam máte všechno.“

„Bože, ani nevím, jak vám poděkovat. Musím se s vámi vyrovnat na nálezném, nebo jak se tomu říká, jste zlatá.“

„Ale já nic nenalezla. Šla jsem ke stojanu vedle. Jak jste zavíral víko, tak jste peněženku položil a najednou jste byl pryč. Jen jsem si říkala, kdy vám to dojde.“

„Kousek v motorestu nebo motelu a mám vás pozdravovat od Mirka. Nabídl mi pomoc. Víte, já mám dost náročné období na psychiku. Prostě jsem se trochu sesypal a dělám jednu kravinu za druhou. Neměl jsem vůbec jezdit, ale mám dovolenou a chtěl jsem se podívat na štěňata a možná si jedno zamluvit. Nějaký Veselka.“

„Znám, má belgické ovčáky, tihle se ještě nějak jmenují.“

„Malinois.“

„Jo, podle nějakého města. Jsou to krásní psi. Tak už jste si všechno prohlídnul?“

„Jistě, všechno je v pořádku. Moc děkuju, budete tady zítra?“

„Budu, ale o ničem nepřemýšlejte a ať si vyberete štěňátko.“

Rozloučili se. Musí se zeptat toho Mirka, co jí koupit, aby to přijala. Konečně něco vyšlo. Sjel znovu k motorestu. Jeho bývalé místo pod slunečníkem bylo ještě volné. V horku se nikomu moc sedět venku nechtělo. Má čas do večera. A měl by se poohlédnout po noclehu.

„V pohodě?“ ozval se známý hlas.

„Díky Bohu, je to příjemná a poctivá paní. Chtěl jsem jí dát nálezné, jen nic nechce. Ale aspoň něco, poradíte mi?“

„Malou kytku, bonboniéru, nějaký starožitný hrníček, sbírá je. Už máte nocleh? Tady jsou slušné a nové pokoje.“

„To by asi bylo nejlepší. Večer musím k panu Veselkovi, zamluvit si štěně.“

„Jezdí k němu i ze zahraničí. Asi bude drahý, nevím.“

„Počítám s tím, není to běžný pes. Kde je tady recepce?“

„Z druhé strany u vchodu, pošlu vám sem recepční. A přání zatím?“

„Ještě prosím kávu. Na večeři je brzy, to až se vrátím od štěňat.“

Malá zrzečka mu přinesla klíče.

„Dala jsem vám dvanáctku, třináctku nevedeme, jsme pověrčiví. Na noc třicet korun, s vanou i ledničkou.“ Položila před něj klíč. „Chcete napsat účet pro zaměstnavatele?“

„Ne, je to soukromá cesta, moc děkuji.“

Dal jí čtyřicet. Usmála se a poděkovala. Měl by si hodit nahoru věci.

„Autem si sjeďte pak do dvora,“ volal vrchní.

„Zaplatím kávu.“

„Čas, jsem tady do zavíračky.“

Zanesl si věci do pokoje. Recepční měla pravdu. Vana, malá lednička, na stolku ventilátor a zatažené žaluzie. Dosti široká postel, rádio, domácí telefon. Jezdil často a spával po hotelích. Tohle byl za ty peníze nadstandard. Měl čas. Chvilku si lehl. Konečně se dnes zlomila smůla, co se na něj od jara lepila. Přijít tak o peníze, ale hlavně o všechny doklady, to by byl opruz. Stačí, že byl čtvrtletí bez prémií. Jedna ze švadlen si prošila prsty. Nějak zapomněli udělat pravidelné školení. Což měl mimo jiné na starost. Dělal tady bezpečáka, návrháře, nákupčího i kvalitáře. Prostě jsou malý podnik. Mimo ředitele samá ženská. Ještě že nemusel srovnávat je. Na to byly mistrové. Šel sem hned z vojny. Snažil se navázat kontakt s podobně postiženými. Nechtěl hned zvolit profláklou vinárnu. Trochu si všechno zjišťoval. Město hostilo folklórní slavnosti. Šili některé kroje. Studenti konzervatoře zase pomáhali s muzikou. S jejich mladým učitelem. První večer byla pro účastníky připravená místní velká vinárna. Samozřejmě se pilo jak o život, když bylo pohoštění zdarma. Jak hladinka stoupala, připadal mu tam jeden hoch, že by to šlo. Taky jo, jenže už někoho měl. Ale seznámil ho s jejich učitelem Zbyňkem. Začalo se všechno vyvíjet slibně. Docela si sedli. Jednou u něj, podruhé u Marcela, nebo si na víkend zajeli po okolí.

Počítal s tím, že to nebude navěky. Zbyněk měl kolem sebe plno kluků a někteří si určitě dali rádi říct. Ale nečekal, že to bude dost hnusný rozchod. Lidi se i rozchází, málo co je na věky. Ale šlo by to slušně, prostě si říct, že to počáteční nadšení už vyprchalo a duševní láska v tom nikdy nebyla. Ne to táhnout s jinýma a tvářit se jakoby nic. Určitý vztah tam přece jenom byl. Najednou byl zklamaný, opuštěný, prázdný a nakonec i naštvaný. Vždycky chtěl psa. Doma to nešlo, na vojně nebo svobodárce taky ne. Teď měl svoji garsonku a v práci dřív byl hlídač se psem. Byl tam kotec a veliký výběh pod stromy. Mohl by si ho brát s sebou. Hledal v inzerátech a našel belgické ovčáky. Takový menší vlčák, co je velmi vázaný na jednoho pána, ale má i rád rodinu a děti. Potřebuje ovšem jiný výcvik než ve Svazarmu. Má spoustu volného času a chuť si vychovat psa od štěněte. Napsal na inzerát, zamluvil štěně. Jen je třeba všechno vidět a domluvit pak vyzvednutí.

To bylo taky štěstí v neštěstí. Pejsek dá zapomenout na to špatné a snad se někdo objeví. Být sám jak kůl v plotě není řešení. Jeho sporťák je sice taky mucholapka nejen na ženský. Ale to nebyl jeho styl. Dalo by se vyrazit v sobotu a vybrat si stopaře. Jenže jak rychle zjistit, jak na tom je? „Chceš se svízt a zapíchat by sis nechtěl?“ To vzbuzovalo úsměv na tváři. Peněženka je na světě, s pejskem přijde na jiné myšlenky a snad se i zadaří jinak. Vstal, shodil polokošili a šel se opláchnout. Už se těšil na štěňátka.

Ulici našel podle plánku rychle. Řadové vilky z předválečných let v zahradách. Po zazvonění slyšel hned štěkot. Taky se ze dveří vyhrnulo několik psů. Tmavá, skoro černá hlava a světlé žlutohnědé tělo. Za nimi jejich asi padesátiletý pán.

Odvolal je. Viděl, jak na slovo poslechli. Poseděli u kávy a Marcel si vyslechl zasvěcený výklad o plemeni, varietách, výcviku, krmení, prostě o všem kolem. Taky se na plno věcí ptal. Šel se podívat na malé buclíky v pelíšku pod dozorem fenky. Nechá mu fenečku. Bude potřeba, aby měla aspoň jednou štěňata. Doporučí mu pak ke krytí psa. Feny mají vyvinutější smysl pro místo i pána, zvlášť když je sám, a neobčurávají keře a stromky. Odstavuje v deseti týdnech. Tak odběr za čtrnáct dnů. Ukázal mu, která to je. Jemu připadala všechna štěňata stejná. Dostal seznam, co připravit a nakoupit.

Vracel se s dobrou náladou. K večeři si dal kuřecí řízek, brambor a hlávkový salát. Pak sedmičku bílého z Valtic.

Nabízel Mirkovi. Prý si s ním dá rád, když vydrží do půlnoci. Proč by ne. Nikam nespěchá. Pozoroval lidi kolem.

Někteří se stavovali jen na jídlo a jeli dál. Pak tady bylo pár hostů a vepředu ve výčepu domácí na pivo. Nikdo ho nijak nezaujal. Až na Mirka. Kmital kolem, po desáté sám bez servírky. Ale to už se jídelna značně vyprázdnila. Pár řidičů z nákladních aut, co stály venku, většinou u kávy nebo vína. Několik dvojic různého věku. Muži a manželky nebo milenky? Po jedenácté už jen pár vytrvalců vpředu u piva. Mirek přinesl láhev, sklenici, nalil a přiťukli si.

„Peněženka na světě, štěně domluvené, to se musí zapít. Jsem tady ještě zítra, pak mám tři dny volna. Za chvilku vypadnou poslední. Dáme si tatarák? Co taky, jako všude. Jenom usmažím topinky.“ Taky když zamkl za posledním pivařem, zhasnul ve výčepu i v jídelně a nechal svítit jen na zdi něco jako lampión. Připili si, potykali.

„Tatarák jsem nechal na jednom talíři, namíchám ho, je něco, co tam vyloženě nechceš?“

„Kdepak, všechno můžu, dělá se často, většinou falešný, ale já to nepoznám. Topinky jsou křupavé a moře česneku, fajn.“

„Máš rád sladší víno?“

„Tos uhádnul dobře. Ty správný vína jsou pro mě kyselý. Taky se v tom nevyznám. Buď mi chutná, nebo ne.“

„Přinesu od soukromníka, slámový. Hrozny se sklidí a pak vyzrávají na slámě. Je aromatický a nasládlý.“

Mirek byl hned zpět. Nalil.

„Jo, tak to je přesně ono, dík.“

Bavili se dál. Marcel párkrát naťuknul něco o ženských, ale nijak se z odpovědí nedalo nic zjistit. Pak se sám pokusil trochu tomu pomoct. Že se nedávno rozešel, tak má takový blbý období.

„Doufám, že se neurazíš, ale myslím, že ses rozešel spíš s klukem.“

„No, proč zapírat, snad nebudu spát v autě.“

„To určitě, jen já to mám jinak jak ty. Většina lidí si myslí, že pinkli jsou všichni teplí. Je to trošku jinak. Ty mi připadáš fajn a jak to říct. Rozumně. O něco bych tě prosil. Je to blbý, ale co už.“

„Nevím, co bych pro tebe mohl udělat. Škoda, myslím, že jsme si docela sedli, až na to hlavní.“

„Mám bráchu, odmaturoval, v září jde na předškolní praxi. Jenže loni se bezhlavě zamiloval do svýho učitele a byl z toho pro nás pro všechny doma těžkej problém. Nejdřív s rodiči, že je teplej. Já to nějak tušil, no dnes mu za to nikdo hlavu neutrhne, ale lidi jsou prevíti. Táta s mámou to nemohli zkousnout a myslím, že to těžce nesou i dnes. Byli vychovaní jinak a nechápou, proč se něco takovýho stalo. Jeden doktor byl rozumnej, tak se s tím už smiřovali. Pak řekl, že se zamiloval do toho kantora, chtěl se vykašlat na maturitu i na výšku. Začali chodit k psychiatrovi, kterej bohužel jim doporučoval léčbu. Pro rodiče rána, nemohli se z toho vzpamatovat. Já se učil dobře, ale na pořádnou školu se vykašlal a jsem jen pinkl a teď by to bylo znovu. Nakonec se mu ten učitel snažil vysvětlit, co by to znamenalo. Ale Peťu nejvíc ranilo, když mu řekl, že k němu bohužel nic necítí a popřel celý jejich vztah. Brácha se stáhl do sebe, nemluví, mám o něj strach.“

„To je smutný, stává se to. Jen nevím, jak bych tomu pomohl já. Nejsem žádnej krasavec a i v tomhle musí být nějakej cit. Je to stejný jako u vás. Člověk si hledá partnera a najednou se do někoho zblbne, ani neví proč.“

„Já vás nechci dostat do postele za každou cenu. Ale věřím, že bys mu o všem dokázal říct víc než nějakej zatrpklej psychiatr. Zvlášť, když jseš teplej a máš za sebou rozchod.“

„Asi by to těžko chtěl poslouchat.“

„Já mám pozítří tři dny volna. Kdybych tě poprosil, zajeli bysme do takového letoviska, kde mám známou. Je tam velký bazén i koupaliště v přírodě. Všechno bych domluvil. Nic by tě to nestálo. Peťu bysme vzali s sebou. Přišel by na jiný myšlenky, když by viděl, že není na tom špatně sám.“

„Po pravdě, mám pro tebe nějakou slabost, chápu, že jsi normální, bohužel, ale tak to chodí. Když si člověk s někým sedne, většinou je na tom jinak. A žádný cíl na dovolenou nemám. Sem jsem jel kvůli štěňátku. Jen si myslím, že tvůj brácha to prohlídne hned ze začátku a pošle nás oba…, však víš kam.“

„Takže jo?“

„Zkusit to můžeme, snad to nebude ještě horší.“

Šli spát. Marcel se jen zběžně umyl. Do vany se může naložit zítra přes den. Někam vyjet neměl v úmyslu. Být tak Mirek, zase nic. Všechno se obrací tím hnědým navrch.

Ráno šel do recepce, že tady ještě zůstane. Seděl tam prošedivělý muž v tuzexovém tričku s Beatles.

„Jistě, zařízeno, až budete chtít končit.“

Ještě se ptal, jestli byl s jejich službami spokojený a jak mu tady chutná.

Dal si ke snídani vejce na slanině. Mirka nikde neviděl. Když chtěl platit, prý až bude končit. Venku bude vedro. Pozoroval tetelící se vzduch na státovce. Na parkovišti přibyly kamiony. Auto měl za plotem. Šel se naložit do vany.

Trochu si může upravit svůj zevnějšek, manikůra, pedikůra, ať v sandálech nevypadá jak idiot. Na boty je horko. Uvidí zítra, jak ten klučina bude vypadat. No nechal se zviklat, a co když?

V poledne si šel na oběd, to u viděl Mirka. Dal si smažené filé, brambor a trojitý salát. Jedno pivo. Rozmýšlel o zítřku. To nedopadne dobře. Ne, nesmí na to myslet, ještě by celou akci odpískal. Půjde se kousek projít. Mezi silnicí k městu a státní bylo kus ještě neposečeného ječmene. Pak začínaly skupinky bříz, keře bezinek a planých trnek. Sedl si na březovou lavičku. Co tomu klukovi řekne? Romanticky a ještě nenaplněně zamilovaný vidí všechno jinak. Sjede do města. Koupí bonboniéru, kytičku. Zeptá se na starožitnosti. Teprve když byl už u cukrárny, zjistil, že zase nemá peněženku. Jsem prostě vůl. Vrátil se. Pak už všechno vyšlo. Dvouposchoďová, vypadala dobře. Udělali mu na ni bohatou mašli. Kytku koupil anthuria, ty vydrží. Starožitnictví bylo zastrčené v uličce, kde byl zákaz. Musel se kus vrátit. Zato koupil tři krásné hrníčky s podšálky a malou rokokovou cukřenku. Přijel k benzínce a všechno předal. Sice se Mirkova teta zdráhala, ale pak měla radost.

Mirek končil dřív, řekl mu, kam má ráno přijet. Chvíli poseděl po večeři, ale pak si šel lehnout. Stejně nemohl usnout. Představoval si Petra. Bude určitě černovlasý, bratři bývají na sebe podobní, ale nějak si kluka nedovedl vybavit.

Ráno zastavil u malého sídliště. Na dětském kolotoči stálo pár pivních sklenic. Tak to byly včera trochu větší děti. Dál už pokračovala krátká městská ulice s velkým rožákem. Našel zvonek. Vyšel Mirek a za ním hezký klučina s černými kadeřemi, v ruce sportovní tašku a ve tváři kyselý úsměv. Spíš škleb.

„Čau, Petr,“ podával mu ledabyle ruku. „Bolí mě hlava, tak cestu snad prospím, neva?“

„Jak budeš chtít, Marcel.“

Vyšli, hoch se za nimi vyloženě táhnul, bez sebemenšího nadšení. Ani si ho nemohl prohlédnout. Ale hned ho zaujaly nohy v džínových kraťasech. Skvělé. No, otáčet se nechtěl. Směřovali k autu.

„To je tvoje? Tím pojedeme?“ Petr jako by se najednou vzbudil z ošklivého snu.

„Budeme muset, jiný auto tady není.“

„A můžu sedět vepředu? Kolik to vytáhne?“ To už byl vedle nich.

„Nevím, v papírech je sto třicet pět. Já to moc nehoním.“

To už byl hoch u auta a Marcel se mohl pokochat jeho nohama. Krásná lýtka, ne moc baňatá, jak mají cyklisté. A stehna končící někde, kde už nebylo vidět. Ale bylo by na co se dívat. Odemkl. Mirek si přebíral tašku a sedal si dozadu.

„Má to jenom dvoje dveře, vzadu až tolik místa není. Je to pohodlný pro dva.“

„Můžu si chvilku sednout za volant?“

„Když mi neujedeš, tak klidně.“

Petr si opatrně sedal.

„Parádní, malej, rychlej volant. Páka přesně do ruky. Akorát rádio je blbě v rohu. Na to skoro nedosáhneš, ale šlo by předělat.“

„Mně nevadí, nepouštím ho.“

Hoch se ještě pomazlil s volantem a šel si sednout na vedlejší sedadlo.

Projeli městem k blízkým lesnatým kopcům. Několik vesniček. V jedné chvíli čekali. Seřazovaly se tam kombajny. Pak byl delší rovný úsek lesem. Marcela trochu znervózňovalo, že mu kluk hledí na palubní desku, volant a ruce. Ptal se na kde co kolem auta. Na něco neznal odpověď. Měl auto, aby ho vozilo, ne aby ho rozebíral. Na to měl kamaráda automechanika. Hoch se už zamiloval do jeho auta. Láska na první pohled. Musel se usmát. Ještě tak kdyby se jeho touhy přenesly i jinam. Proč ne? Zase tolik let mezi nimi není. Osm let. Ten jeho učitel měl přes třicet? Tak to má pořád šanci. Nějak se snažil své myšlenky odlehčovat.

Pole, les a Mirek ukazoval na cestu mezi kaštany. Dojeli k velkému areálu pod borovým lesem. Poschoďová dlouhá budova. Různá hřiště, dva malé a jeden velký bazén. Všude plno lidí. Projeli dál ke srubovým chatičkám. Pár bylo stranou mezi borovicemi.

„Tak buď tady, má to záchod a sprchu, nebo vepředu jsou i hotelové pokoje.“

„Tady ne, kluci? Je to v lese. Vepředu budou ječet děti,“ ptal se Petr.

„Sjedeme zaparkovat a pro klíče. Ten kousek pak dojdeme a dáme si svačinku.“

V restauraci bylo jen pár mužů u piva. Přišel je obsloužit hezký plavovlásek. Přinesl palačinky a kávu. Pak se přihrnula paní, tak okolo padesátky, v zelenkavém kostýmku.

„Mirečku, zlatíčko, tak to je určitě tvůj bratr a vítám i vašeho kamaráda. Víte, my jsme to spolu táhli od učňáku až k maturitě. To byl skvělý ročník. Dnes jsou chlapci po celé republice. A mně na stará kolena strčili tuhle šílenost. Nevylezu z kanceláře, jen samé papíry. Večer posedíme, hraje nám tu šraml i bigbít. Je tady moře děvčat.“

Marcelovi neušlo, jak se Petr zaškaredil. Zato na plavovlasého číšníka se usmál. Tím v chlapcově pozornosti klesl na třetí místo. Fiat, plavovlásek a pak teprve on. Pousmál se. Paní šéfová se zvedla, že se večer uvidí. Ujala se jich zřejmě učenka, vypadající velmi mladě. Zašla s nimi k chatce. Zapjala u dveří jistič.

„Máte tady toaletu, sprchu, dvě a dvě postele, vařič a minikuchyňku. Lednička. Jsou tam šťávy a vodka. Minerálka. Tři klíče. Tady je seznam a řád. Přeji hezký pobyt. Na jídlo je líp jít až po jedné. Od půl dvanácté jsou tam děti.“

Osaměli.

„No, těch děcek je tady až moc.“

Najednou nějak posmutněl. Sedl si na jednu válendu a díval se z okna.

„Po obědě si zajdeme do bazénu, nebo je tady kousek koupaliště přírodní a tam tihle rekreanti nechodí. Dnes zkusíme bazén. Vezměte si do kapsy plavky.“

„Můžeme je dát do taštičky s krémy na opalováni. Je tam i hřeben, ubrousky a tak.“

Na obědě nebyl žádný nával. Většina už byla po jídle. Dali si smažený květák, brambor a okurkový salát. Šli na bazén. Skupina dětí pod dohledem matek obsadila brouzdaliště a malý bazén. Dospělí leželi pod slunečníky a v bazénu byli samí puboši, jak říkal Petr. V kabince si natáhli plavky. Mirek i jeho bráška by stáli za hřích. Jen jeden není teplej a druhej má problémy, pomyslel si Marcel. Přidali se k partě mladých, co hráli něco jako vodní vybíjenou. Jeden klučina tam vypadal skvěle. Taky si ho Marcel s Petrem prohlíželi víc než bylo nutné. Nabité plavky svědčily o slušném obsahu. Docela se vyblbli.

„Večeři vám zanesou, mám tady pár děcek z učiliště i ze školy a naši bývalou ředitelku, co teď tady tomu velí. Myslím, že se buď zdržím, nebo přijdu až ráno.“

K večeři přinesli obložené talířky a housky. Marcel vzal i láhev tokajského po domluvě s Petrem a něco mají v lednici. Když pojedli, pustil Petr rádio.

„Tak kdy dostanu kartáč?“ ptal se trochu jizlivě.

„Cože?“ smál se Marcel.

„Trochu jsme s bráchou mluvili i o tobě a tak. Doufal, že mě přivedeš na jiný myšlenky. Prý ses taky rozešel. Jo, to beru. Lidi si nesednou, jenom se podívej, co se manželství rozvádí. Jenže oni chtějí. Většinou. My se s Alanem nerozešli. Donutili nás. Jo vím, žák a učitel. Obehraná písnička. Jenže vždycky opačné pohlaví. U nás už to byl průser. Dávali jsme si pozor. Přesto se vždycky někdo najde, kdo ti do vztahu hodí vidle. Roky už jsem měl a jdu na výšku. Tak proč to vadilo?“

„Nic kolem toho neznám. Musíš se smířit s tím, jak se na nás ti normální dívají. Třeba u mě v práci by to časem vyšumělo, jen by se našla nějaká dívčina, co by si myslela, že mě předělá. Ale pro učitele je to neúnosný. Změna místa nebo i zaměstnání.“

„Tys chodil taky s učitelem.“

„Jenže na konzervatoři a tam se to spíš toleruje, pokud navenek není nic moc vidět. A my se s tím nechlubili.“

„Bože a já jo? Mysleli jsme si, že nikdo nic neví. Jo, je mi dnes jasný, že jsem byl romantický tele a možná jsem pořád. Psal jsem mu básně, takový vyznání a jedna holka, navíc o rok níž, mi vlezla do aktovky. Děvka. Zanesla to třídní, řediteli i mým rodičům. Chápu, že Alan všechno zapřel a mě strčili k psychiatrovi. Kterej furt tvrdí, že je to nemoc a má se léčit. Ještě že byl rozumnej můj dorostovej. Naštěstí byla maturita, já odmaturoval. To mě zachránilo u rodičů. A velice mně pomohl brácha. Chvíli mě vzal i k sobě do práce na pokoj, abych se z toho nezbláznil. Moc nechybělo. Život pro mě ztrácel cenu. A dnes? Jsem prázdnej jak tahle sklenice. Zadupali všechno krásný do země.“

„To ti zcela věřím, jenom, nic v tvým věku jsi neztratil. Najdeš lásku daleko krásnější a na svou první budeš vzpomínat úplně jinak než dnes.“

„Nebyla to jenom platonická láska. Prožívali jsme ji se vším. Nejdřív jsem nechápal, že ji Alan zapřel. Všechno vzal jako jen moje snění. Před lidma. Nechal mě v tom samotnýho. Já na jeho místě bych toho nebyl schopný. Mohli jsme si najít nějakou práci na druhým konci republiky, všechno zahodit a žít jen pro svou lásku. Tak jsem to tehdy viděl.“

„Už by se to s vámi táhlo i jinam. Co by dělal? A ty bys musel na vojnu. Asi že všechno zapřel, bylo to jediný možný. Jistě, odnesl jsi to nejvíc, ale až budeš na škole, tam se to snad nijak nedostane. Poznáš nový lidi a budeš si dávat pozor. Co dnes rodiče?“

„Máma to chápe, ale asi jenom proto, že jsem její syn a má mě ráda. Otce to dost vzalo. Říkal, jak byl vychovaný a že si nikdy nemyslel, že to postihne nás. Za to všechno může ten idiot psychiatr. Ten by teplý nejraději upaloval na hranici.“

„Všechno se nějak srovnalo, tak k němu už nemusíš. Co tvůj doktor?“

„Ten je v pohodě. Všechno nám i s otcem vysvětloval, ukazoval nějaký průzkum. Říkal jen, že doba, kdy by se naše orientace nebrala jako nemoc, je daleko. A můžu se zeptat, měl jsi nějaké problémy?“

„Největší sám se sebou, když jsem se utvrdil, že se mi líbí kluci. Ale podle toho, co jsem slyšel kolem, to byl strach, co mě tížil. Nějak všechno odešlo samo. Rodičům nejvíc vadí, že nebudou mít vnoučata. V práci to asi ani neví nebo nedávají znát.“

Ještě si povídali, pak sprcha a šli spát. Válendy byly ve dvojicích. Petr si lehl na opačný konec druhé. Ještě si Marcel všiml, že si sundal slipy. Jo, on taky spával rád nahý. Jsou od sebe jen kousek, ale ve skutečnosti deset světelných let. Chlapec už uvažuje rozumně. Cestou sem udělal dobrý skutek. Ale pocit těla v blízkosti toužícího po lásce mu dlouho nedal spát.

Mirek došel až ráno.

„Nespal jsem, jdu zalehnout. Zajeďte si, kluci, k tomu koupališti, je to asi tři kiláky, tady jsem ti to načrtnul. Oběd vám dají s sebou.“

„Dáme si zrovna plavky a vezmeme si deku,“ mínil Petr.

V kuchyni dostali výběr, chleba a řízek, nebo chleba a sekanou. Vzali si řízek a sáček rajčat. Dvě piva a dvě minerálky.

Podle plánku na účtence se hned netrefili. Cesta, po které jeli, končila u velkého seníku. Pak odbočili o něco spíš a zeptali se kluka, co si to šlapal v červených trenkách a v žabkách.

„Taky tam jdu, vzali byste mě?“

Petr ho pustil dozadu.

„Byl to lom, už za Rakouska, ale nebyla tam voda. Ještě před pár lety to byla kaluž. Najednou se tam voda drží. Jen půldruhého, možná dva metry. Těch cedulí se zákazy si nevšímejte. To je, aby nám sem nelezli rekreanti z toho eróháckýho střediska.“

Taky hned u vjezdu byl Zákaz koupání, Zákaz rybolovu a Zákaz skládky a odpadu. Z jedné strany trochu skal, na druhé louka. Zaparkovali vedle trojice škodovek. Nebylo tam víc jak dvacet lidí. Léty tak do třicítky. Našli si rovnější kousek bez krtičin a mravenců. Natáhli deku. Voda byla krásně čistá. Viděli kamenité dno. Ale oproti koupališti studená. Zatopená část vytvářela mírný oblouk. Marcel už včera obdivoval Petrovo tělo. Ani se nedivil nějakému Alanovi, že se nechal tou krásou svést. Ale viděl, že i Petr ho místy obdivně pozoruje. Asi se mu líbí starší kluci. Bože, kluci, usmál se. Vybavila se mu vzpomínka na dědu. Svolával svou partu důchodců na jedno orosený: „Tak jdeme, kluci.“ Při tom nejmladší už dávno překročil sedmdesátku. Trošku si zaplavali a potápěli se pro barevné kamínky. Bylo příjemné nechat se namazat a stejná činnost na Petrovi ho docela vzrušila. Štěrbinka zadečku a krásně vyklenuté půlky, to bylo něco. Ještě že pak ležel na břichu. V nejhorším se zchladí ve vodě. Většina zdejších návštěvníků se opalovala na dekách. Sem tam šplouchaly vlny. Dali si oběd, odpočinuli a znovu voda. Našli si u opačného břehu dva kameny pod hladinou, kde se dalo dobře sedět. Dotkli se prsty nohou. Petr se usmál. Kraťounce a šibalsky. Pak stáhl Marcela do vody. Doplavali k opačnému konci. Jen kousek, na trávě se líbal chlapec s dívkou. Chvilku se dívali, pak se jejich pohledy setkaly. Jako by si něco chtěli říct. Doplavali ke své dece.

„Zajedeme za bráchou?“

Našli ho venku na terase ve společnosti tří zřejmě bývalých spolužáků.

„Co voda?“

„Rozhodně lepší než tady. Škoda, že zítra končíme.“

„Můžete zůstat do neděle, zařídím vám to, tady chlapci mě zítra večer hodí domů. Co Marceli, můžeš?“

„Jistě, mám dovolenou.“

„Fajn, přidejte se k nám.“

Posedělo se. Ještě přišla paní šéfová okřát mezi mladíky, jak říkala.

„Vaříme si vlastní zmrzlinu, ta chutná i pivařům.“

Dostali všichni obrovské poháry. Jahody, višně a zavařený ananas. Smetanová, čokoládová a vanilková. Když pak šli spát, měl vedle sebe dva krásný kluky, navíc jeden je jako on a nic. To jsem to dopracoval. Ale usmíval se. Co není dnes…

Celý den se váleli u vody. Skočili si do lesa na maliny a večer Mirka odvezli bývalí spolužáci. Chvilku poseděli u vína. I sem dorazil bigbít. Mladí kluci, u varhan o něco starší kapelník. Repertoár naši zpěváci, ale také, co hrál Laxík a Öesterreich drei. Pár mladých i starších párů opanovalo parket.

„Některý dvojičky ještě nemají ani občanku,“ smál se Petr.

„Taky jenom tančí a tam to není na závadu.“

„Je tady uvolněná atmosféra. Nikdo nikoho nehoní spát.“

„A my?“

„Dnes nebo zítra?“

„Máme čas do neděle. Zajedeme si někam, nebo opalování a voda?“

„Pak za týden pojedeš pro štěňátko. Vezmeš mě s sebou?“

„Když budeš chtít.“

„Když jsem měl jet s vámi, tak jsem nechtěl a nebýt tvýho Fiatu, nevím. Ale ten mě nadchnul. Vždycky jsem jen snil. Sedět v takovým fáru a sledovat, jak počítá patníky. My auto nemáme. Mirek si chce něco pořídit, ale ještě shání bony. V autě jsi prostě svobodnej. Neštve tě žádnej jizdní řád, zastavíš, kde chceš, svezeš, koho chceš. Vypadá to, že se bude moct i třeba zajet do Vídně, do Alp. No nám zatím bude stačit i zatopený lom.“

Stačil. Ráno chvilku bouřilo. Když přijeli k vodě, nebyla tam ani noha. Nevyndávali zatím deku, než tráva oschne. Kousek od auta přeběhli a byli ve vodě. Marcel pustil z mysli, co bude dál. Jistě že by si dal říct, ale měl obavy, jak by se k tomu Petr postavil. Jo postavil. Včera, když šli spát, se musel uvolnit na toaletě. Mazat tohle mládě krémem na opalování bylo malé peklo. Jenom přilehnout a zasunout. A pak? Trošku si zazávodili. Petr byl mrštný jako rybička. Seděli na kamenech a dotýkali se prsty nohou. Hoch se naklonil a rychle ho políbil na tvář. Hned sklouzl do vody a vzdaloval se. Marcel měl chuť dostihnout ho, zajet rukama za jeho plavky, strhnout je a…

Musel si přiznat, je mu krásně. A zřejmě i jeho protějšku. Zvolili místo, kde nebylo nic z vymožeností rekreačního střediska. Jen voda a oni dva. Těch pár dalších už přestali vnímat. Cítil stále víc letmé doteky. Jakoby náhodné. U jídla se dotýkali koleny. Vzájemných kontaktů přibývalo. Vznikalo mezi nimi napětí. Nevyslovené, nedotažené tam, kam by oba zřejmě chtěli. Byl pátek večer a zítra pracovní sobota. Jich se to nijak nedotklo, jen si uvědomovali, že jim zbývají jen dvě noci. Petr si na louce, když odjížděli od vody, natrhal kytičku květů. Šel první pod sprchu. Kout byl malý, ale určitě by se sem vlezli oba. Stále spával na vzdálené válendě. Když se Marcel vracel, ležel chlapec u něj. Nahý a v klíně měl kytičku z louky. Prostě romantika ho pořád drží, pomyslel si a rozmýšlel, jak se zachovat.

„Marci, Marci, chtěl bys mě? Promiň, milování mi strašně chybí. Neznám nic krásnějšího.“

„Petísku, jseš jak obživlý řecký bůh. Rozhodně bych neřekl ne, ale zvážil jsi všechna pro a proti? Mě jsi za pár dnů nemohl poznat. Já hledám někoho na trvalejší vztah než kouzlo prázdnin. Budeš na škole, poznáš nové lidi tvého věku.“

„Já nechci jen dnešek a zítřek a ty nejsi z těch, co by mě zapřeli. Neudělal bys ze mě blázna, co si jen vymýšlí. Nemusím tě poznávat rok. Jsi jiný. Milování mi moc chybí. Ale nechci ho jen jako prázdninovou pohádku, co skončí. Chtěl bych tě mít vedle sebe, cítit se v bezpečí a věřit, že u tebe je to stejně.“

„Jsem o osm let starší.“

„Alan byl o deset. Není to o letech, ale pocitu o štěstí, co mám s tebou. Ty ne?“

Petr pomalu pokrčil nohy a natáhl ruce.

„Prosím, jsem připravený, vezmi si mě, Marci.“

Ještě mu najednou všechno proletělo hlavou. Mirek se mu vybavil místo Petra. Tam by neváhal ani okamžik, jenže…

Klekl si k němu, sehnul do klína. Do pusy se mu přimíchala i jedna kopretina.

„Mysli si, že už nebude ráno.“ Petr po odmlčce pokračoval. „Jako v Pompejích skončí náš svět. A chceme si dát úplně všechno.“

Co je v lásce úplně všechno. A je tohle láska? Nebyl to jen vymyšlený sen. Hoch byl zvyklý na skutečné milování a dokázal ho přijímat i dávat. Marcel vyzvedl jeho nohy na svá ramena. Pak splynuli ve vášni. Že by ukápla slza? Nebyl sám.

„Naše první slzy štěstí. Zůstaň ještě, prosím.“

Sprcha byla přece jenom malá. Museli se smát, jak jsou ve stísněných poměrech nemotorní.

„Nalijeme si trošku vína a bráška nám tady nechal višně v čokoládě. Jen mají pecky.“

Mirek sice říkal, že na kluky není, ale najednou to vyznělo jinak. Jako by svoji lásku, co mohla vzniknout, obětoval pro bratra. Tahle myšlenka začala růst a nedala se zaplašit. Teď už cesta zpět nevede. Marcel si jen musel slíbit, že to musí zjistit. Jenže i kdyby to tak bylo, nic se nezmění a určitě by to Mirek nepřiznal. V klíně mu leželo stvoření, co nebylo snem.

Vzbudil ho polibek. Nad ním, vzepřený na rukách, se usmíval Petr. Nedalo se dělat nic jiného než strhnout ho na sebe. To už si hoch nasedal.

„Nasměruji tvoje péro do mého kalamáře. A společně napíšeme pár čísel.“

„To je vtipné, miláčku, ale moc velkou rovnici nenapíšeme.“

Osvobozující smích. Ať jdou všichni Zbyňci a Alani a jiní chalani k šípku.

„Vyrazíme k vodě, nebo se budeme pelešit v pelechu?“

„Můžeme se pelešit ve vodě.“

Taky tak skončili. Spousta podvodních doteků. Ale nikdo si jich moc nevšímal.

„Naše plavky mají problémy,“ smál se Petr.

„Plavky? Teď už bysme nemohli tam, kde je moc lidí.“

Vraceli se k večeru. Nabrali si do kelímků ze švédského stolu.

„Mám volno celý srpen, nebyla by u vás brigáda? Třeba že jsem bratranec, nebo tak něco.“

„To by byla určitě, ale moc neplatí.“

„Měsíc spolu. Vydržels bys se mnou?“

„Zkusit to můžeme, za týden si přijedu pro fenečku.“

Potom si hráli. Jak jinak to nazvat. Ani jednomu nechyběla fantazie. I jen tak ležet, dotýkat se. Povídat mezi polibky. Až se všechno přelilo v něžné milování. A ještě v noci. A ještě ráno. A než vyjeli. Zavezl Petra domů a zastavil se za Mirkem. Pojede až brzo ráno. Chtěl si s ním promluvit. Neměl účet, tak končil v deset. Šli na služební pokoj. Trochu pití.

„Brácha nevydržel, volal mi sem. Tak ani nevím, jak ti poděkovat.“

„Myslím, že Petr je tím největším díkem. Jen jsem se tě chtěl na něco, no nevím, jak to říct. Mám pocit, že něco je jinak.“

Mirek se usmál:

„Je, každý máme něco skrytého v sobě. I před námi samotnými.“

„Nechci nějak naléhat, je to na tobě.“

„Petr byl, jak se říká, vymodlený dítě. Když se narodil, mně bylo osm a už jsem od kamarádů vyzvídal, jak to mezi kluky a děvčaty chodí. A najednou řvoucí kojenec, co mé dětství obrátil naruby. Jako mrně jsem ho neměl rád. Ale pak jsem viděl, že na tom byl mnohem hůř než kdysi já. Vychytal všechny nemoci, co byly. Od černého kašle, spalniček, planých neštovic až po zápal plic. A já nic. Ve školce ho kluci šikanovali, protože si chtěl hrát s panenkami. Ve škole chodil do kroužku pletení, háčkování, síťování a paličkování. Byl v tom lepší než holky. Nebavil ho fotbal ani hokej. Zato rád lyžoval, plaval a byl u Mladých turistů. Když jsem viděl, co shání a čte, bylo mi to jasný, že je teplej. Jenomže mně se to začínalo líbit taky. Chodil jsem s holkou a začal si představovat s námi ještě dalšího kluka. Co by byl i s ní i se mnou. Bylo jasný, že něco takovýho tak honem nenajdu. Pak už to mělo rychlej spád. Zamiloval se do Alana a začali jezdit po chatách, hotelích, no jak se dalo. A já to všelijak kryl, kvůli našim. Pak řekl doma, že je homosexuál, a tím všechno začalo. Nějak jsem chtěl zabránit nejhoršímu, ale všechno se zvrtlo.“

Mirek se napil.

„Tohle si, prosím, nech pro sebe. Nevím, jestli by mi Peťa odpustil. Zachoval jsem se hrozně. Ještě než to všechno práskla ta pipka, co se do bráchy zabouchla, tak jsem šel za Alanem, aby to nějak utlumili přes maturitu. No, něco jsme popili a skončili v posteli. Měl jsem výčitky, ale bylo to jako magnet. Čekal jsem, až odejde Petr, a zbytek noci trávil s Alanem. Ten si to pochvaloval. Říkal: ‚Pěkně jsem ojel tvýho bráchu a ty teď zase mě.‘ Bylo to hrozný a nemohl jsem skončit. Úplně se mi zatemnil mozek. Skoro už došlo k tomu, že bysme to dali ve třech. Přišel průser. Alan řekl, že s Petrem v životě nic neměl a že si to kluk vymyslel. Tak jsme ho nechtíc předhodili tomu psychiatrovi. Říkal jsem si, Alan se zachoval jako hajzl. Ale já ještě hůř. Všechno mi najednou došlo, ale bylo pozdě. Měl jsem o bráchu strach a chtěl mu všechno nějak vynahradit. Naštěstí to nějak překonával a poznal jsem tebe. Když vyšlo najevo, za koho kopeš, chtěl jsem tě. Chybělo jen kousíček. Bylo by to krásný, ale já musel aspoň něco splatit. A za to ti děkuju. Doufám, že vám váš vztah vydrží co nejdýl. Já to zkusil s tím blonďatým číšníkem a jeho kámoškou. Bylo to asi, co bych chtěl. Jen jsem si nebyl jistý, jak to dopadlo s váma. Jen tohle, prosím, zase bych ublížil Petrovi. Neboj se, v životě ho nepodrazím. Nechápu, jak jsem mohl něco takovýho udělat.“

„Tak jsem měl pravdu, když jsem si myslel, že něco je jinak. Kolikrát stačí jen malej krůček a všechno je vzhůru nohama. Já byl taky zaslepenej a neviděl, co viděli druzí. Naše vztahy bývají hodně promiskuitní, bohužel. Nemusíš si dávat vinu. Dopadlo to snad dobře. Znám několik takových aférek. Jenže ty tak nedopadly. Učitel, studentka, učitelka a student, nebo tohle. Asi měl Alan jedinou možnost, jak se z toho dostat. Všechno popřít. Jen to odnesl bráška. Budu se snažit nějak mu všechno vynahradit. Chce na srpen k nám na brigádu. Za týden přijedu pro štěně, tak se ještě domluvíme.“

Dlouho už neponocovali. Když už Marcel ležel, honilo se mu hlavou, jak by všechno dopadlo, kdyby se s Mirkem vyspal. Někdy je život hodně složitej. Vzbudil ho budíček, s Mirkem se objali a dali si civilní pusu. Jak ve filmovém týdeníku.

„Přeju ti taky brzké zázemí a za týden nashle.“

Doma všechno nachystal pro štěňátko. Nechal u brašnáře ušít kožený pelíšek na převážení v autě. Byl domluvený na neděli večer, ale v pátek odpoledne už stál u motelu. Tentokrát se složitě prodíral k ohradě pro ubytované. Bylo tady plno nákladních aut. Na terasu vyběhl Petr.

„Marci, nemohl jsem se dočkat. Co brigáda?“

„Jo, vezmu tě pozítří i se štěnětem.“

„Mirek nám tady zamluvil pokoj. Jenom, jenom abys, no zítra jdeš k nám na oběd. Jako kvůli brigádě. Zvládneš to?“

„Snad jo, to je celkem jasný, když rodiče chtějí vědět, kam pojedeš a co budeš dělat.“

Chvíli poseděli po večeři. Z hudebního jukeboxu se už podruhé linul hit Judity Čeřovské.

„Dominiku, niku, niku, ty jsi sám jak poustevník,
já hříšnou duši mám,
můžeš zázrak udělat, když mě budeš míti rád,
peklo, ďábla překonám.“

„Asi je tady nějaký Dominik,“ usmíval se Mirek, „to už je od odpoledne poněkolikáté.“

Taky se brzy Dominik vyloupl z chumle děvčat a směřoval k toaletám. Bylo jen slyšet: „Domčo, Niku.“

Když se vracel, naklonil se u jejich stolu:

„Kluci, můžu si u vás v klidu vypít kafe?“

„Jasně,“ pobízel ho Petr. „Co slavíš?“

„Narozky a z kraje srpna svátek. To jsou spoluprcov…, teda jo, prcaly by jako vzteklý. Spo-lu-pracovnice. Končím, kluci, už žádné nedám. Pane vrchní, prosím, jedno silný kafe a vod těch bab mě prosím přineste účet. Uděláme sčot a můžeme jet dál, jak trochu chytím barvu.“

Mirek donesl kávu a ukázal mu lístek. Hoch vytáhl z kapsy riflí pět stovek.

„Abych nezapomněl a můžeme jet dál. Dominik,“ podával ruku.

„Petr a Marcel.“

„Bože, kluci. Ani jedna z těch ženskejch se vám nemůže rovnat. Kruci, Petře, ten krásně udělanej vrchní, není to tvůj brácha?“

„Je, tos teda uhodl.“

„Fajn, tak až mě bude chtít vyhodit, přimluvíte se?“

„Jasně, nedáš si něco na jídlo? My se chystáme večeřet.“

„Asi jo.“

Marcel si sáhl do kapsy, pak do druhé.

„Jsem kretén, jestli jsem jel bez dokladů a bez peněz, skočím do auta.“

„To, kluci, neřešte, peníze jsou.“

„Kamarád rád zapomíná peněženku.“

„Kamarád rád. Já rád játra a Ema má maso,“ Dominik se začal smát.

„Domčo, ty se nemíníš vrátit?“ U stolku se objevila jedna z hloučku slečen.

„Ne. Budu střízlivět. Arrivederci.“

To už se vracel Marcel s úsměvem.

Asi ji budu nosit na řetízku jako kapesní cibule.

„Chlapci, tři kolínka na rožni. Jenom odkrojovat. Jako sen,“ Mirek sundával z tácu grilovaná kolena.

Tři druhy hořčice, křen, kečup a čili omáčka. Miska okurek a nakládaných cibulek.

„Kluci, neva když sežeru ty okurky?“

„Donesu další a chceš i lák?“

Dominik je chroupal po dvou. Když donesl Mirek tuplák láku, lil ho do sebe jako pivo.

„Božskej nápoj, nebojte, kluci, nikdy mi není špatně,“ a pustil se do kolena.

Marcel si ho prohlížel. Pěkně udělanej špinavej blonďák, nazelenalý oči, jo krásnej materiál k nakousnutí. Jenže ten chumel ženských. A nakonec tohle řešit nemusí. Se zalíbením spočinul na Petrovi. Když si vybavil, co ho čeká. Znovu se ozvalo: „Dominiku, niku, niku.“ Zřejmě nějaká zhrzená favoritka.

Kluci se už moc nerozpíjeli. Dominik byl rád, že střízlivěl, a chlapce čekalo jiné lákadlo. Taky se pomalu zvedli.

Na pokoji byla docela velká vana. Petr si užil trochu ochlupených prsou a vystouplých bradavek. Marcel zulíbal všechny prstíky a pokračoval až k líbezné sedínce. V posteli leželi na boku a pevně přidržený chlapeček neměl úniku. Taky se o žádný nesnažil, spíš se za vzlykavých vzdechů nabodával, co to šlo.

Ráno je zastihlo ve stejné činnosti. Marcel si skočil do auta pro košili. Dole sedělo pár hostů na snídani a rozesmátý Dominik mu mával. Mirek mu sděloval, jak šel kolem:

„Přeju dobrou chuť, máma vaří dobře a neboj. Bude to v pohodě. Dominik, asi se dáme dohromady, noc byla skvělá. Víme o sobě dýl, ale vždycky se na něj lepí stádo holek.“

Petr Marcela upravoval.

„Košile s monogramem je skvělá. Řetízek na krku i prstýnek s alexandritem. Sladíme si vůně, jen trochu, ať nejsme jak kavárenský buzny. Pohoda, můžeme za chvilku vyrazit.“

Byt v novém rožáku, ale z cihel. Velká okna, balkony. Přívětivé přivítání. Maminka je usadila u stolu v obýváku. Marcel obdivoval několik olejů od místních dvou malířů s náměty města a parku. Polévka s játrovými knedlíčky, nadívané pečené kuře s bramborem a hruškový kompot. Většinou mluvila jen maminka. I o brigádě a vše jen spíš v náznacích.

„Víte, po tom všem náročném je lépe, když bude v jiném městě. Snad už je všechno, jak má být. Děkujeme vám, že jste se Peťky ujal. Máme ho rádi, už jsme ani nedoufali.“

Po kávě a moučníku se otec rozloučil. Když je volná sobota, chodí s kolegy hrát šachy. Podal ruku, stisk docela silný, ale jen: „Na shledanou.“

Šli se ještě posadit. Petr přinesl modré blumy a žluté mirabelky. Maminka pudink se šlehačkou.

„Jen abyste chápal tátu, je ještě trochu ze všeho zmatený. Netušili jsme, nikdo za to nemůže, ale znáte lidi, jak se na všechno dívají. Petr je hodný chlapec. Přejeme mu, aby měl kousek štěstí. Je to tak moc rychle a…“

„Mami, nic neřeš. Jsem rád, že to chápete. Moc dík.“

Maminka měla slzy na krajíčku.

„Dávejte si pozor, chlapci, lidi jsou zlí. Zvykli jsme si na život venku a doma. Mezi svými a přáteli. Jenže tohle nechápou ani blízcí. Po pravdě i my s tím máme problém. Snad. Pak bude Peťa na praxi, na škole. Nebude vidět, tak se zapomene. Ještě že odmaturoval. Tak se držte a mějte se rádi.“

Petr maminku pohladil a políbil. Ještě poseděli. Měl nachystanou tašku.

Rozloučili se a vraceli do motelu. V pokoji se Petr vrhl na Marcela. Povolil řemen, trochu to cvaklo, sjel zip. Ruce horečně stáhly slipy. Jenom táhlé:

„Ááách.“

„Tolik…, tolik…, tolik tě chci.“

Jeho ústům a rukám se nedalo odolat. Další slova se změnila v:

„Ehm, jo, to bylo boží.“

Hned se všechno zopakovalo, jen Marcel si milence položil na postel. Lehl si pak vedle něho.

„Zbavili jsme se šípů lásky, můj Amore.“

„Nevadí, s tebou je krásný i držet se za ruce. Snít a ve snech ti stojí furt.“

Začali se bláznivě smát.

Noc nepřinesla jen sny. A krásné ráno jim trochu narušily kombajny na poli s ječmenem.

„Skočím za bráchou, kdy pojedeme pro štěňátko?“

Najednou se Petr přiřítil s vytřeštěnýma očima.

„Marci, Marci, Mirek se líbal s tím Dominikem.“

Hned se ozvalo zaklepání. Mirek.

„Peťo, doufám, že to nevyslepičíš doma. Otec by z toho měl smrt, že má oba syny buzny.“

„Né, to jistě né, ale nikdy, nikdy jsi nic neříkal a teď? Omlouvám se, měl jsem zaklepat.“

„Nic se neděje, kluci, každý máme právo na své soukromí a svůj život. Ale váš otec by to asi nezvládnul. Ani se mnou nebyl schopný mluvit. To chce čas.“

„To chce panáka. Máte tam v lednici ještě vodku?“

Petr ji podal. Po dalším zaklepání se ozval Dominik.

„Pojď dál a taky si přihni.“

Dominik se tvářil nechápavě.

„Takže tvůj brácha je taky?“

„Jo a s Marcelem se dali dohromady.“

„Ale to je skvělý, ne?“

„A co by na to řekli tví rodiče?“

„Máti tuší, že jsem pod obojí. Prostě to moc nerozlišuju. Panáček nebo panenka. Udělám se s oběma. Fotr by z toho měl smrt. Byl u partyzánů, děda legionář a praděda nějakej rakouskej oficír. Nebýt osmačtyřicátej, kdy ho vylili z armády, byl by teď taky voják. Na vojně jsem ho potěšil, když jsem to dotáh na četaře, ale jen proto, že ostatní byli blbější jak já. Buzny bych nahnal do kamenolomu, říká. Naštěstí mám svůj byt a daleko. Ale pohoda. To byste kluci zírali, co se odehrává v navenek spořádaných rodinách. Jeden můj bývalej byl právník.“

„Já musím,“ mrknul na hodinky Mirek. „Přijďte na oběd a pak se rozloučit, až pojedete pro štěně.“

Taky se po obědě chystali vyjet.

„Bože, to není možný, musím se vrátit. Zase nemám peněženku.“

„Máš mě.“

„Tebou nezaplatím, i když by tě určitě někdo chtěl.“

„Nechal jsi ji na posteli. No jakej jsem?“

„Ten nejlepší, nejšikovnější a nejšukatelnější klučina. Ale kdybych ji nezapomněl u tvé tety na pumpě, nikdy bysme se nepoznali.“

„Vidíš, jak málo stačí, aby se otočil chod světa.“

„Až tak?“

„Našeho určitě.“