Francouzský polibek

Otevřel jsem jedno oko a zaskočila mě tupá bolest hlavy. Otevřel jsem druhý oko a koukal na okno se žaluziema. Počkej, doma nemám okno naproti posteli, tak to jsem asi někde jinde. Snažil jsem se zmobilizovat mozkový závity, jenže každej závit na tu snahu protestně reagoval šílenou bolestí. Rozhlížel jsem se po pokoji a začalo mi to pomalu docházet. A jo, jsem u Aniččiných rodičů a včera jsem sem přijel na pálení čarodějnic. Anička je moje dlouholetá kamarádka, byl jsem jí i za svědka na svatbě a k jejím rodičům jezdím rád. Oni mě mají v oblibě, trochu mě berou jako raritu, že mají ve svý sociální bublině doopravdickýho buzeranta. A hlavně, pokaždý je tu o mě dobře postaráno. Jenže ze včerejška si pamatuju jenom dva tři uvítací panáky slivovice. Ale když mě teď probudilo ranní slunce, tak evidentně muselo proběhnout spoustu dalších hodin, který mi někdo vymazal z harddisku.

Ozvalo se zaťukání na dveře a vešla Anička:

„Dobré ráno, už jsi vzhůru…? No ty vole, ty teda vypadáš.“ Milejšího zhodnocení mýho stavu se mi nemohlo dostat. Anička pokračovala: „Vstávej, na devátou jdeme do kostela a potom ke Kovářům na kafe, tam se chodí každou neděli.“

Aniččina rodina je věřící a vždycky, když tu jsem, tak s nima jdu na mši, protože mi to přijde jako slušnost. Takže kostel ano, na to jsem ochotnej přistoupit, ale kafe u nějakých Kovářů, na to jsem se vůbec necejtil.

„To kafe u Kovářů je povinný? Já asi dneska nemám sílu se s někým seznamovat.“

Anička protočila oči:

„A jo, takže tady mladej pán má brutální výmaz. Prosim tě, uklidni se, s nikým se seznamovat nebudeš, dyť Kovářovi tady s náma seděli celej večer.“

Aha, tak to je výborný. Tím spíš se budu muset seznamovat, když si ty lidi vůbec nepamatuju. Zvedl jsem se na posteli:

„Aničko, ale nebyla ňáká ostuda, doufám?“

„Ale ne, akorát mladej od Tvarohů odcházel trochu zaraženej po tom, co s tebou mluvil. Ale jinak žádný drama, že bys tančil nahý indiánský tance kolem ohně, nic takovýho.“ Na odchodu se pak ještě otočila ve dveřích: „Kdybys byl ženská, chtělo by to tunu mejkapu, ale ty se můžeš akorát tak umejt. Až budeš v koupelně, tak se tomu zmuchlanýmu ksichtu v zrcadle představ: Ahoj, já jsem Honza, včera jsem se ožral jako hovado, ale jinak jsem docela slušnej kluk.“ Anička uměla bejt roztomilá, ale my už to tak máme nastavený.

V kostele jsem to tak nějak ustál, useděl. Nenápadně jsem koukal kolem sebe na místní lidi, kolik z nich asi bylo včera na těch čarodějnicích, a marně jsem se snažil dopátrat, kdo jsou Kovářovi, ke kterým se potom má jít na kafe. Koukal jsem i po ministrantech, protože mezi nima byl kluk tak kolem dvaceti, moc pěknej, delší vlnitý vlasy. Viděl jsem jenom pohlednou tvář a o zbytku těla jsem se mohl jenom dohadovat, protože byl schovanej pod tím bílým hábitem. Hlavně mě překvapilo, že byl na ministranta už dost velkej, protože i když vím o církevních obřadech celkem prd, vždycky jsem si myslel, že se ministruje max tak do patnácti. Přede mnou v lavici seděli Aniččini rodiče a vybavila se mi její svatba, kde jsem jako svědek měl dost důležitou úlohu číst během obřadu něco z Bible. Přišlo mi to tenkrát jako ujetej paradox, abych já jako nepokřtěnej teplej ateista citoval na mikrofón Bibli v monumentálním svatostánku od Santiniho, ale přistoupil jsem k tomu zodpovědně, protože Aničku mám rád a ona chtěla mít svatbu v maximálním topu do všech detailů. Takže jsem si nechal poslat podklady měsíc předem a ty dvě stránky o stvoření muže a ženy jsem se naučil nazpaměť. Jasně, že na svatbě jsem měl tu Bibli před sebou na pultíku, ale chtěl jsem udržovat oční kontakt se svatebčany a povedlo se mi to na výbornou. Na rozdíl od svědka ženicha, kterej se to chudák dozvěděl až ten den ráno, že má číst něco ze Starýho zákona, což ho rozhodilo, takže pojal potřebu dát si na odvahu pár panáků. Takže potom koktal, i když to celý četl, zatímco mě celá vesnice plácala po rameni, že jsem to celý odvykládal z hlavy.

Zatímco se mi hlavou promítala tahle milá, pár let stará vzpomínka, teď tu sedím jako tragéd s brutální opicí, kterej ví úplný hovno, co se dělo včera na pálení čarodějnic. Když mše skončila, najednou vedle mě stál ten ministrant, po kterým jsem koukal, a s potutelným úsměvem se zeptal:

„Tak co, v pohodě?“

Zmateně jsem po něm loupnul očima, protože i když se mi líbil, tenhle dotaz se mi úplně nelíbil, a možná zbytečně podrážděně jsem odpověděl:

„Co jako má bejt v pohodě?“

„No né, já jenom jestli seš po včerejšku cajk.“

Aha, takže týpek tam včera evidentně byl a teď má bžundu z toho, jak dneska vypadám.

„Tak cajk očividně ne, ale asi se o tom nechci bavit s půlkou dědiny, k obědu prej dostanu vývar, pak budu dobrej a dlouho mě tu zase nikdo neuvidí.“ Reagoval jsem možná zbytečně úsečně, ale děsila mě ta představa, že ještě bude to kafe u Kovářů, kde určitě všichni budou mít podobně chytrý dotazy. Což ve finále taky měli.

Za pár dní za mnou Anička přišla v práci a říká:

„Hele, Bedřich od nás prej že ti slíbil nějakou knížku, sice by ji mohl poslat po mně, ale že kdybys tam někdy se mnou zas chtěl jet, tak by ses u nich mohl stavit.“

Zvedl jsem oči od počítače:

„To bude nějakej omyl, nepamatuju si, kdy naposled jsem po někom chtěl knížku, dyť přece víš, že neumim číst. A krom toho neznám žádnýho Bedřicha.“ Vyjádřením neumim číst jsem chtěl říct, že knížky mi až tak moc neříkají, něco v dětství jsem přelouskal, ale pak mi bohatě stačily skripta na vejšce.

Anička si unaveně odfrkla:

„Ale Bedřicha znáš, mladej od Tvarohů, jsem ti přece říkala, že byl u nás na čarodkách, a druhej den jsi prej s ním mluvil v kostele, dělá ministranta.“

Ještě než tohle vysvětlení dokončila, vybuchnul jsem smíchy:

„Ty vole, jako vážně se ten kluk jmenuje Bedřich Tvaroh?!“

Anička na to:

„Jako vtipný je, že je Bedřich, nebo Tvaroh, nebo Bedřich Tvaroh?“

Pořád jsem řval smíchy:

„Tak celý je to špatně, copak to neslyšíš? Dyť ten borec si musel ve škole hrozně vytrpět, zkysanej Bedřich Smetana, chápeš, dyť je to celý joke jako prase.“

Anička se tvářila dost neutrálně a evidentně na to měla trochu jinej náhled, protože rodinu znala odmalička a nepřišlo jí to jako takovej festival smíchu, jak jsem to viděl já. Když jsem se uklidnil, zeptal jsem se:

„Proč se mu proboha rodiče pomstili jménem Bedřich?“

„To nebyla pomsta, oni jsou u nás nejstarší starousedlíci, a co já vím, tak už jeho pradědeček byl Bedřich, rodinná tradice, kontinuita, chápeš. No vlastně nechápeš, vy z města celkově nechápete dost věcí z venkova.“ A na odchodu prohodila: „Ale kdybys chtěl, v sobotu tam pojedeme, klidně tě vezmem s sebou.“

Popravdě, do Újezda se mi znovu v tak krátký době moc nechtělo, zvlášť po tom, co jsem tam předvedl o čarodějnicích, i když vlastně pořád nevím, co se tam odehrálo během mýho několikahodinovýho vokna. Ale že bych mohl znovu vidět toho pěknýho ministranta, mě celkem lákalo, krom toho mi trochu vrtalo hlavou, jak mi Anička tu neděli ráno řekla, že mladej od Tvarohů odcházel trochu zaraženej, když se mnou mluvil. Takže jsem se v sobotu ráno nalodil Aničce do auta a jeli jsme. S jejíma rodičema jsme potom šli k Tvarohům na takovej, jak říkali, sousedskej potlach.

Bedřich se ke mně naklonil a tiše řekl:

„Pojď se mnou dovnitř.“

Šli jsme do stavení, který bylo celkem solidně opravený a vevnitř překvapivě nabízelo všechny vymoženosti moderní doby, i když to tak zvenku nevypadalo. Bedřich mě usadil v obrovský kuchyni, sám se opřel o linku a začal:

„Abych pravdu řekl, žádnou knížku jsem ti neslíbil, ale samozřejmě ti nějakou dám, aby to nevypadalo podezřele. Chtěl jsem s tebou nicméně mluvit o něčem jiným. Respektive dokončit to, o čem jsme spolu mluvili o čarodkách.“

Zbystřil jsem a znovu mi naskočilo, jak Anička říkala, že mladej od Tvarohů z těch čarodějnic odcházel zaraženej. Začalo mě to zajímat, zároveň jsem měl obavy, co jsem tomu klukovi mohl valit za klíny do hlavy. Ale aniž bych se zeptal, jenom jsem k němu zvědavě hleděl.

Bedřich pokračoval:

„Bavili jsme se tak celkem normálně o hovně, ale pak od tebe přišla nečekaná nabídka.“

Když teď koukám na tu jeho symetrickou tvář s velkýma hnědýma očima, docela dobře si umím představit, čeho se ta nabídka týkala. Trochu jsem se zastyděl a nevěděl, jestli třeba nedostanu po tlamě, ale musel jsem se zeptat:

„Nabídka v jakým smyslu?“

„Zeptal ses mě, jestli bysme se nemohli pomilovat.“

Naklonil jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zahleděl:

„No, jak se znám, tak jsem určitě nepoužil tyhle slova.“

Bedřich trochu zrudl a řekl:

„Ne, doslova jsi řekl pojď si zamrdat.“

Jo, tak v tom už se poznávám, takhle nějak to mohlo zaznít. Takhle jsem to běžně používal, když jsem chtěl někoho v klubu dostat do postele.

Jenže tahle situace byla úplně jiná, v cizím prostředí na vesnici v kuchyni na statku jsem byl konfrontovanej s klukem, kterej pořád stál opřenej o linku naproti mně, ruce založený v bok, a necejtil jsem se úplně komfortně. Bylo mi z toho trochu stydno a pořád visela ve vzduchu možnost, že mi tady o samotě v kuchyni dá přes hubu. Takže jsem sklopil hlavu, oči zaražený do země:

„Promiň, omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit. Dej mi nějakou tu knížku a já půjdu do prdele.“

Jenže od tý linky se ozvalo:

„Ale počkej, já bych se tomu mrdání v zásadě nebránil, ale mám to nastavený tak, že by tomu mělo předcházet nějaký oťukávání, seznamování, randíčka a tak.“

Překvapeně jsem zvedl hlavu. Aha, takže já tady borce vyzvu k šukačce a on to přijímá jako výzvu na romantický schůzky, tak to se povedlo. Šrotovalo mi to všechno v hlavě, a nakonec ze mě vypadlo akorát:

„Líbíš se mi.“

On se zářivě usmál a řekl:

„Fajn, tak já ti dám tu knížku a příští víkend mi ji přivezeš vrátit.“

To mě teda dost vyděsilo, že bych měl za tejden přečíst knížku, ale snad by se to dalo skloubit i tak, že bych přijel i bez ní. Za předpokladu, že mě z toho nebude zkoušet. Takže jsem obrátil rozhovor na trochu jinou kolej:

„A jak to jde dohromady s tvojí vírou?“

Vytřeštil na mě oči:

„S mojí co jsi řekl? Vírou?“ začal se nahlas smát a mezitím pokračoval: „Jo, ty myslíš to ministrování. Prosim tě, něco si o tom načti, ministrant může bejt normální civilista, nemusí bejt věřící. Jako jasně že jsme kdysi byli rodina praktikujících katolíků, ještě táta to tak má, ale já už na to peču.“

Zadíval jsem se na něj a neodpustil jsem si další otázku:

„Proč se, prosim tě, jmenuješ Bedřich?“

„Přijde ti vtipný Bedřich Tvaroh? Jasně že je to vtipný, na základce jsem si s tím užil, ale na střední už to nikomu nepřišlo divný. A je to prostě tradice, já jsem sedmej v pořadí, to se táhne už od půlky devatenáctýho století a vlastně je to unikátní. S tátou jsme jediný dva v republice. Zato tvoje jméno je úplně o hovně, Jan Novotný, víš, jak blbě se to hledá?“

Tak pozor, chlapec už si mě hledal. Taky se hned zarazil a znovu zčervenal, sotva to z něj vylítlo. Takže má o mě zájem, což já už taky.

Další sobotu se šourám polňačkou tam k jejich statku. Mám sluchátka na uších s hlasitou muzikou a až po delší době si podle hluku všimnu, že za mnou jede traktor. Super, budu tady za vystajlovanýho kreténa (protože chci udělat dojem, rozumíš). Kreténa se sluchátkama, ale ten traktor asi chce projet. Uskočím z cesty a očekávám výlev nějakýho místního zemědělce, proč tady jako čurák zavazím. Ale k mýmu obrovskýmu překvapení z traktoru vyskočí Bedřich:

„Ahoj Honzo, tys fakt přijel? Máš tu knížku? Pojď si naskočit, jedeme k nám.“

Ty svoje krásný vlasy měl smotaný do naprosto neelegantního culíku, ale i v tomhle outfitu tričko-kraťasy byl naprosto k zulíbání.

„Proč jsi nedal vědět, bych si nějak uzpůsobil harmonogram.“

„Promiň, odpadl mi squash a napadlo mě, že bysme se třeba rádi viděli a psal jsem ti ráno, že sem jedu.“

Bedřich byl pořád vysmátej:

„Ježiš, tak to promiň, já jsem od rána na poli a telefon mám doma.“

Trochu nesmyslně zněl můj další dotaz:

„Ty fakt jezdíš s traktorem?“

Nato on hodil pohled po tý rozblácený cestě s dvěma vyjetýma kolejema a neodpustil si poznámku:

„Zdá se ti, že na elektrokoloběžce by to tady šlo líp?“

To je samozřejmě kravina, ale vzal jsem to jako drobný popíchnutí proti nám Pražákům. Vyskočil zpátky na traktor a podal mi ruku:

„Pojď za mnou, tady se vejdeš.“

Později mi to od něj přišlo jako schválnost, protože ve squashi i v několika dalších disciplínách nejsem úplně marnej. Ale ve výskoku na traktor jsem se projevil jako úplnej amatér a i přes jeho doslovně podanou pomocnou ruku jsem mu skončil rypákem v rozkroku. Což nevím, jestli takhle si maloval to oťukávání/randíčka, já jsem si u toho připadal jako debil a on to komentoval líbezně strohým komentem:

„Cajk.“

Hned ten první víkend, co jsem byl u nich, tak nějak automaticky vyplynulo, že tam budu spát, aniž by se o tom mluvilo. Spal jsem samozřejmě s Bedřichem v jeho posteli, ale tu první noc jsem neměl odvahu se o něco pokusit, i když moje vztahy nevztahy byly založený převážně na sexu. Ale tady v cizím prostředí se mi nechtělo nabourávat ten jeho koncept randíček a oťukávání. Takže noc proběhla ve vší počestnosti, jenom jsme se drželi za ruce.

Když jsem se ráno probudil, Bedřich už tam nebyl, tak jsem šel do kuchyně. No, kuchyně, to byl takovej multifunkční prostor kuchyně, jídelna, hala, obejvák, celkem asi sto metrů čtverečních. Hrála tam televize, Bedřich seděl u stolu a ťukal něco do telefonu. V televizi jely francouzský zprávy, což mě překvapilo a zeptal jsem se na to.

Bedřich se na chvíli zarazil, ale pak nezúčastněně prohodil:

„To má puštěný táta, on tam svýho času žil, tak se na to občas dívá.“ Pak ke mně přišel a dal mi pusu na čelo se slovy: „Dobré ráno, doufám, že ses dobře vyspal.“

Jo, to jsem se teda vyspal dobře, o blahodárném účinku jeho blízkosti se není třeba zmiňovat.

„Pojď se nasnídat.“

Nepředpokládal jsem, že by se tu odehrávaly nějaký gastrofestivaly, ale stejně jsem se zkusil zeptat, jestli se budou podávat obložený mísy, míchaný vajíčka s libečkem (do míchanejch vajíček zásadně patří libeček, to málokdo ví), grilovaný klobásky a lívance s džemem.

On pozvedl obočí levýho oka a byl neodolatelnej, i když z výrazu se dalo číst, jestli jsem se nepraštil do hlavy o trámy v jeho pokoji.

„Tak na to zapomeň, támhle si namaž chleba s něčim a pohni, už jsme dávno měli bejt u telat.“

Ten plurál za mě nebyl úplně na místě, jak že jsme dávno měli bejt? Ale pochopil jsem z toho, že když už jsem tu spal, tak jsem automaticky pasovanej do role víkendovýho brigádníka. Dle pokynů jsem si v rychlosti namazal chleba s něčím a už jsme jeli. Což jsem zase nepochopil, protože krávy byly hned vedle jejich domu, ale místo toho mě Bedřich za sebe posadil na skútr a jeli jsme někam do kopce.

„Já jsem nikdy nebyl v kravíně,“ přiznal jsem a Bedřichovi se opět rozšířily zorničky v naprostým úžasu:

„No tak pojď, jdeme dál.“ A už zvedal závoru.

„Počkej, přece nemůžeme takhle vlízt do cizího kravína.“

On se na mě otočil:

„Však to jsou naše krávy, vole.“

„Já měl zato, že vaše krávy jsou jenom ty dole u potoka.“

Bedřich měl opět odpověď:

„Prosim tě, tady kolem dědiny všechny krávy jsou naše. Teda krom starý Štěpánkový, to je taky kráva, ale není naše.“

Vlezli jsme dovnitř, zajímalo mě to a měl jsem spoustu otázek. Trpělivě mi všechno vysvětloval a mě překvapovalo, že přednáška o kravách může obsahovat poměrně sofistikovaný kapitoly z biologie, chemie nebo matematiky.

Jedno pondělí mi vlítla Anička do kanclu:

„Hele, ty prej seš každej víkend u nás, ale nikdy se nestavíš u našich, přitom by tě dycky rádi viděli.“

Na to jsem neměl úplně co říct, takže mohla pokračovat:

„Bedřich je príma kluk a ty seš starý promiskuitní prase, takže bych ráda, jestli to myslíš vážně, abys to neposral.“ Anička mě zná spoustu let a umí to pojmenovat pravými jmény.

„Bedřich tam nebyl několik let a nemá moc kamarádů, po dědině se vykládá, že za ním začal jezdit ten týpek z Prahy, co mi svědčil na svatbě. Upřímně, nikdo to nijak neřeší, ale my s našima máme asi celkem jasno, o co tady jde.“

Upřímně, taky bych to radši neřešil, a i když Anička je moje, jak se říká, nejka, najednou mám problém přiznat, že jsem se zabouchnul do chlapce tam od nich. Ona dobře zná historii mých zamilovaných průserů i jednorázovek na jednu noc.

Ale tohle bylo najednou něco jinýho. Nebylo to na jednu noc. I když vlastně těch nocí s Bedřichem už proběhlo několik. Jenže ty další víkendy už jsem byl večer vždycky tak utahanej z těch sedláckejch brigád, že jsem na nějaký sexuální hrátky neměl ani pomyšlení. Vlastně mi to nevadilo a užíval jsem si, jak Bedřich zcela bezostyšně posouvá hranice mý komfortní zóny. Byl jsem vyznavačem městskýho stylu života a žádná fancy kavárna mi nebyla dost dobrá. Kapucínek v plastu ke kávě, to byl průser, kterej se s příslušnýma tagama musel postovat na Instagram. A teď najednou každý nedělní ráno sedím na zápraží mezi slepičincema a piju turka z otřískanýho hrnku s motivem ovoce a kostkou cukru. Jo, kostkovej cukr, to jsem viděl naposledy u babičky v kredenci. Jenže i když se to zcela zásadně nepotkávalo s mým pojetím kafací kultury, tu kostku mi tam házel Bedřich, kterej seděl vedle mě a pil ze stejně otřískanýho hrnku. A to mi najednou přišlo hrozně fajn.

Seděli jsme večer na kopci nad Újezdem a musel jsem se zeptat:

„Říkala Anička, žes tu pár let nebyl, kdes byl?“

Bedřich se rozmáchnul pravou rukou a opsal pomyslnej půlkruh nad údolím:

„Tak jasně, že jsem tu pár let nebyl, zdá se ti, že tady někde jsem mohl chodit na střední?“

„A tys už někoho měl?“ zeptal jsem se.

Chvíli mlčel a pak řekl:

„Měl jsem před pár lety pletky s jedním Francouzem.“

„To mi prosim tě řekni, kdes tady přišel k Francouzovi?“ a stejně jako on předtím jsem rukou opsal půlkruh nad roztroušenýma domama dole pod náma.

„Však neříkám, že to bylo tady,“ a aniž by to chtěl dál rozvádět, zeptal se i on: „Tys jich měl kolik?“

Jo, správně se nezeptal, jestli jsem někoho měl, ale rovnou kolik jich bylo. Tak jednak mi táhne na třicet, možná něco slyšel od Aničky a vlastně kdoví, co jsem do něj klavíroval na těch čarodějnicích.

Jako jemu před chvílí, ani mně se nechtělo zacházet do podrobností a shrnul jsem to do takovýho nicneříkajícího:

„No, mám toho za sebou dost.“ A zadíval jsem se na něj takovým tím pohledem, co na to on.

Podíval se na mě, dal mi pusu a řekl:

„Nevadí.“

Zajímala mě ale ještě jedna věc. Mluvil často o tátovi a dvou mladších bráších, ale nikdy nepadlo slovo máma. Tak jsem se na to zeptal, na to on zase chvíli mlčel a pak začal:

„Máma se sem přivdala a jak později prej řekla, splnila úkol vyklopit tři pokračovatele rodu. Potom se sebrala a s hláškou nebudu tady jako kráva doživotně uvázaná u krav prostě zmizela. To mi bylo asi šest, ale nevnímal jsem to jako rodinný drama. Víš co, tady na vesnici se žije tak nějak komunitně, všichni kolem jsou strejdy a tetové, takže mi máma vlastně nechyběla.“

Začal jsem se smát a on se ohradil:

„Co zas?“

„Řekls strejdy a tetové.“

To se začal smát taky. Pak mě objal a spolu jsme koukali na západ slunce nad údolím. Romantika jako prase, to jsem nezažil už dlouho. Vlastně možná nikdy. A když se pak pozdějc objevily první hvězdy, zasněně jsem si uvědomoval, jak se mi po jeho boku otevíraj nový vesmíry, o kterejch jsem doteď neměl tušení.

Jednou mi volal v tejdnu a zněl v telefonu dost zoufale jakože SOS, volání o pomoc. Že si táta objednal v Praze tonery do tiskárny a potřeboval by je ještě dneska, že nemůže čekat, až mu to zejtra pozejtří doveze nějaký PPL. Přišlo mi to strašně roztomilý, jak mě u nich na statku dirigoval jako nesvéprávnýho tydýta a teď najednou zněl s prosíkem. Polichotilo mi to a hlavně jsem měl radost, že můžu něco udělat pro jeho tátu. Sliboval jsem si od toho, že by mě trochu mohl vzít na milost, i když jsem nevěděl, jak to doma mají, jestli vůbec o mně ví. Jestliže ty jejich zemědělský mašiny jsem neuměl ani pojmenovat, natož abych pochytával technický nuance, jak co funguje, tak tonery do tiskárny zajisté zvládnu vyzvednout a dovézt. Úplně se mi to nehodilo, ale nakonec jsem si v práci vydyndal den volna. Kecám, pro jistotu dva dny s předpokladem, že bych tam mohl zase přespat.

Tonery jsem dovezl a Bedřich se u toho radoval jak malej kluk, kterýmu teta ze západního Německa vyklopí na stůl hrst angličáků.

„Honzo, ty seš miliónovej, strašně nám to helflo, táta potřebuje ještě večer vytisknout nějaký faktury. A když už seš tady, mohl bys mi ještě pomoct něco odvézt?“ Takhle domluva nezněla, ale jeho psímu pohledu tolik odlišnýmu od učitelskýho výrazu, kterým mě častoval při výkladu o kravách, se nedalo odolat.

Sedl vedle mě do auta a na klín si položil velkej černej pytel.

„Co v tom je a kam to vezeme?“

„To je, Honzíku, kraví trus a vezeme to do výzkumáku, já tě budu navigovat.“

I když už jsem byl pobytama v Újezdě v lecčems zocelenej, úplně se mi nezamlouvala představa, proč bych měl ve svým vymazleným Peugeotu vozit kravský hovna, což jsem taky podotknul s podotázkou, jestli to nemůžeme dát do kufru. Bedřich pobaveně dodal, že to přece vydržím.

„Kolik toho je?“

„Nevím, asi dvacet kilo, ale jestli to potřebuješ vědět přesně, můžem zastavit v Kauflandu a tam to jebnu na váhu.“

Vyprsknul jsem smíchy a málem nevybral zatáčku. Byl jsem zase překvapenej, kolik otázek můžu mít kolem pytle s lejnama:

„A co v tom výzkumáku s tím budou dělat?“

„Budou se v tom šťourat špachtličkama, sázet na Petriho misky a z výsledků pak vyvíjejí úplně nejvíc krmný směsi.“

„A to toho musí bejt tolik? Nestačí jako ve špitále jenom kousek hovna do zkumavky?“

„Nestačí, oni na to mají nějaký tabulky a my máme s nima smlouvu, že jim to takhle jednou za rok dodáme. A už to nepitvej, tebe má zajímat výsledek, abyste v Praze měli vytuněný mlíko.“

Od volantu jsem po něm loupnul očima:

„Já bych radši vytuněnej tvaroh.“

Tomuhle dvojsmyslu jsme se pak tlemili zbytek cesty a on mě přitom hladil po stehně.

Po návratu z výzkumáku jsme seděli zase u nich v kuchyni, já jsem pil kafe a Bedřich dělal něco s těma tátovýma fakturama. Znal jsem ho na traktoru, na poli, ale byl to úplně novej pohled, jak soustředěně ťuká do noťasu. Do kuchyně vlítnul kluk, tak kolem sedmnácti, toho už jsem párkrát zahlídnul na motorce. Ukrojil si dva krajíce chleba, z lednice vytáhnul kus špeku a do toho vstoupil Bedřich:

„Brácha, kurva, máme návštěvu, nemůžeš aspoň pozdravit?“

Kluk na okamžik zanechal krájení špeku a přistoupil ke mně:

„Jo, sorry, čau, já jsem Hynek.“ Pevný stisk ruky, a než jsem stačil něco říct, vypadlo z něj: „Já vim, ty seš ten bráchův amant z Prahy.“

Fajn, takže já už jsem tady zaškatulkovanej. Jezdím sem každej víkend, dotýkáme se, líbáme se, máme souznění, ale zatím jsme si nedefinovali povahu našeho vztahu. Označení bráchův amant z Prahy je sice poněkud zjednodušující, ale vlastně se na to dá přistoupit.

Večer jsme se u nich v kuchyni potkali s tátou. Toho jsem viděl naposledy tenkrát po čarodějnicích v kostele. Úplně rozzářenej ke mně přišel s napřaženou pravicí:

„Ale dobrý den, Jene, to jsem rád, že se konečně vidíme, prej sem jezdíte často, ale já su pořád na poli, tak jsme na sebe neměli štěstí. Štamprličku dáme, co, ne?“ A už ze spíže nesl flašku slivovice.

Vidina toho, že by se mělo opakovat nějaký extempore typu čarodějnic, mě trochu znejistěla, ale Bedřich se na mě usmál:

„Neboj, táta vstává ve tři ráno ke kravám, ten se s tebou nebude ožírat do noci jak u Aničky.“

A pak mi táta Bedřich starší začal vyprávět příběh rodiny i celý vesnice.

„Víte, my jsme tu nejstarší starousedlíci a měli jsme tu největší hospodářství. Po revoluci v restitucích nám vrátili docela velký pozemky, pole, lesy. Ale nebyli jsme jediní, víc lidem tady vrátili polnosti. Všichni tenkrát byli nadšení, začali obdělávat, obnovili chovy dobytka, jenže pak zjistili, že je s tím dost práce a generuje to málo zisku, takže už pár let po revoluci se na to vykašlali, pole ležely ladem, chovný stáda prodali. Jenom náš děda byl zabejčenej, ten v tom viděl povinnost pokračování rodinný tradice a makal. Jakože fakt makal a relativně se mu dařilo. Jenže ti ostatní mu záviděli a pak došlo k tomu průseru s otráveným mlíkem.“

To mě zaujalo a poslouchal jsem jeho vyprávění dál.

„Tady jezdila cisterna, která ze všech okolních statků brala mlíko a vozilo se to do mlíkárny v Olešnici. A nám tenkrát do toho mlíka ještě v kravíně hodil někdo nějakej chemickej sráč. Kontaminovalo to celou cisternu, ale naštěstí se na to přišlo včas. Když se to pak vyšetřovalo, vyšlo najevo, že to otrávený mlíko bylo od nás, a děda musel za celou tu cisternu zaplatit půldruhýho miliónu. Byla to sviňárna jak prase, děda byl přitom patriot tělem i krví, z vlastního dotoval provoz hospody, aby tady zůstala zachovaná, platil i regulaci potoka, a sousedi se k němu zachovali takhle. Tenkrát jsem se naštval, že tady s těma hajzlama nebudu, a na pár let jsem šel dělat do Francie pro křesťanskou misii, na tu jsem měl kontakt přes našeho faráře. Pomáhal jsem Český katolický besedě v Paříži a v Lyonu a dávalo mi to smysl, jako že pomáhat bližnímu svému. Ale když děda umřel, tak jsem se vrátil sem, a protože jsem mu kdysi slíbil, že hospodářství převezmu, tak jsem ho převzal. Dneska už vím, kdo nám to mlíko tenkrát otrávil, ale byla to dědova generace a nikdo z nich už tu není, a když jsem se vrátil, tak mi všichni pomáhali, jak s hospodářstvím, tak s barákem.“

Rozmáchl se rukou kolem kuchyně, aby ukázal, že ten vymazlenej statek není jenom jeho práce.

„Dneska už je jiná doba a já po nikom z mých dětí už nebudu chtít ten slib, aby v tom pokračovali. Je to práce od nevidím do nevidím a na velký zisky to není. A tady Bedřich,“ ukázal na nejstaršího ze svých dětí, „má určitě na víc, než aby jenom celej život lítal kolem krav. Takže až se bude chtít sebrat a jít do města, třeba až si někoho najde, já ho tu rozhodně držet nebudu.“ Pantáta Bedřich do mě zabodl pátravý pohled a pokračoval: „Ale o tom byste mi možná mohl říct něco vy, Jene.“

V tu chvíli mě zamrazilo, otec zřejmě něco tušil, ale evidentně byl nositelem osvícenství na zdejším venkově, protože aniž by mě nechal něco k tomu říct, pokračoval:

„Dalšího Bedřicha v řadě mi snad pořídí Hynek, ten s tou svojí motorkou už teď oblbuje všechny holky v širokým okolí.“

S Hynkem jsem se neplánovaně potkal ještě ten večer, když jsem šel z koupelny. Protože v tom jejich stavení jsou strašně dlouhý chodby, tisíce dveří nevim kam vedou, takže místo k Bedřichovi jsem omylem odbočil do otevřených dveří, kde se svítilo. Tam ležel Hynek na kanapi a listoval na telefonu. Na moji omluvu zareagoval nezúčastněným:

„V poho.“

Bez vyzvání jsem ale vstoupil, protože uprostřed pokoje mě fascinovala obrovská Eiffelovka z lega. Dvakrát jsem ji obešel a vypadla ze mě slavná filmová hláška:

„To muselo dát příšernou práci, přitom taková blbost, co?“

Hynek si dál listoval telefonem a bez většího zájmu řekl:

„To je bráchovo, on mi to sem šoupnul, že u sebe na to nemá místo.“

Aniž bych se nad tím nějak hluboce zamyslel, spojil jsem si to s nejmladším bráchou Štěpánem, kterýho jsem ještě neviděl, páč jak jsou na tý vesnici furt všichni rozlítaný, zatím se mi nedařilo ho potkat.

„Nechceš si vzít nějakou kukuřici domů?“ zeptal se Bedřich u kukuřičnýho pole.

„Počkej, to přece nemůžem tady někomu orvat kukuřice.“

Se spikleneckým pohledem kontroval:

„Však to je naše kukuřice. Ona je sice krmná, ale na uvaření, posolit, to je dobrý.“ Takže jsme utrhli několik kukuřic, který mi narval do batohu.

Od kukuřičnýho pole jsme pokračovali lesní cestou a došli k rybníku. Bedřich se zastavil a zasněně hleděl do dálky přes rákosí, který tu pozdním večerním sluncem ozářenou vodní plochu obklopovalo ze tří stran.

„Předpokládám, že to je váš rybník a přišli jsme sem chytat ryby k večeři.“

Rozesmál se:

„Ne, to je obecní rybník, k večeři budou nudle s mákem a my jsme se sem přišli vykoupat.“

V rychlosti jsem zpracoval hlášení o nudlích s mákem, to jsem neměl roky, takže to by šlo. Ale na koupání jsem nebyl připravenej, což jsem taky podotknul.

„Prosim tě, vy Pražáci máte ke všemu hrozně komplikovanej přístup. Plavky jsou od slova plovárna. Vidíš tady někde plovárnu? Ne, vidíš venkovskej kačák, je teplo, tak se svlíknu a du do vody přece.“ A hned si přetáhnul tričko přes hlavu, jako že do toho fakt jde.

Smyslně jsem se zadíval na jeho šlachovitý tělo, on už si stahoval kraťasy i trenky a podíval se na mě:

„Nebo co zas za problém? Plavat umíš?“

Tak aby ne, v plavání jsem byl kdysi hvězda, takže bez dalších otázek jsem ze sebe taky strhal svršky a následoval ho do vody.

Cestou od rybníka nás zastihl déšť, i to se v krásným babím létě stává. Jak říkal Bedřich, že to bude jenom zahradňák, tak během chvilky chcaly z černýho nebe provazy vody a byli jsme úplně mokří. Namísto cesty k nim na statek mě u kostela chytnul za ruku a přes zahradu táhnul k nějakýmu stavení, o jehož účelu jsem doteď neměl tušení.

„Myslíš, že nás tady chvilku nechají aspoň uschnout?“ ptal jsem se s nejistotou v hlase.

Bedřich s naprostou samozřejmostí vytáhnul z kapsy klíče, odemknul dveře a řekl:

„Pojď dál.“

Vzápětí mi osvětlil, že je to bývalá fara, ale farář tu už dávno nebydlí, páč na mše objíždí několik okolních farností a tady už to funguje jenom jako multikulti centrum.

Oklepával jsem ze sebe vodu a se zmatkem v očích položil dotaz:

„Počky, ty máš jako klíče od fary?“

Začal se smát:

„Dyť já mám tady v dědině klíče od lecčehos.“ To mě úplně neuspokojilo, ale on dodal: „No né, tady je to i jako pro skauty a já jsem vedoucí jednoho oddílu, občas se tu scházíme, když třeba chčije jako dneska.“

Otevřela se přede mnou další stránka jeho osobnosti, že je i skautskej vedoucí, a znovu jsem si uvědomil, jak málo o něm vím krom toho, že lítá kolem krav a jezdí na traktoru. Zatímco jsem se snažil aspoň trochu odmokřit, on ke mně přistoupil, objal mě a tiše pravil:

„Ale tady se to nabízí, abysme dokončili tu tvoji výzvu od čarodějnic.“

„Jakože pojď si zamrdat? Děláš si ze mě prdel? Šukat na faře?“ Bylo mi to žinantní, ale taky to byla výzva. Na faře jsem fakt ještě nešukal. Takže jsme si poprvý zašukali na faře.

Až někdy na podzim, když už bylo v hospodářství míň práce, poprvé navrhnul, že by přijel za mnou. Ten víkend se mi teda zrovna nehodil a ani jsem neměl v plánu k nim jet, protože v sobotu jsme měli takovej pracovní dýchánek.

Bedřich byl ale neodbytnej, že na mě klidně počká doma nebo jestli by mě na tu akci nemohl doprovodit. Tak to by vlastně mohl:

„Ale musel bys mít oblek a chovat se způsobně.“

„Umím mít oblek aj se chovat způsobně.“

Abych mu přiblížil, o co vlastně jde, měli přijet lidi z francouzský firmy, se kterou spolupracujeme. To zbystřil:

„Francouzi? To bych si mohl zaparlovat.“

„Zapa co?“

„Jako parle français.“

„A ty to umíš?“

„Ale ne, joke, vole, mám jenom základy.“

Čekal jsem na něj u autobusu, vystoupil ve svým klasickým outfitu tričko-kraťasy, i když počasí už tomu dávno neodpovídalo. Přes rameno jako svátost táhnul takovej ten futrál na obleky. Když se u mě doma převlíknul, opět jsem nevycházel z úžasu. Byl nádhernej, strašně mu to slušelo. Navíc voněl parfémem, kterej už po čuchu nebyl levnej. Což teda ani nebyl ten oblek, jak jsem stačil zachytit podle značky. Doteď jsem znal jeho vůni, jak mi voněl létem, posečenou trávou i těma kravíma lejnama. Teď tu přede mnou stál jako prototyp bezchybný elegance à la Ladislav Špaček. A jako bonus ke mně vysílal aromatický signály nějakým hodně drahým Hugo Bossem. Byl naprosto k sežrání a musel jsem se hodně držet, abych z něj to kvádro neserval a nepodal si ho tady a hned.

Ten pracovní večírek byl naštěstí lehce free, takže nikdo neřešil, že jsem si tam s sebou přitáhnul pánskej doprovod. Doprovod byl navíc naprosto okouzlující a všichni včetně mě na něm mohli nechat oči. Úplně jako kdyby ho stvořila ejáj, jak má vypadat vzor graciézního šviháka na luxusní párty. Se skleničkou sektu procházel mezi lidma a s nenucenou noblesou navazoval verbální kontakty. Traktorista, tak to vole ani hovno, tady můj Bedřich se evidentně narodil, aby zdobil.

Já jsem se prozíravě vyhnul skupině francouzských dodavatelů, páč jejich jazykem nevládnu. Bavil jsem se s naším šéfem a jeho manželkou. Ta do mě hustila cosi o tom, jak jejich dcerku nevzali na základku, protože neumí pořádně r a ř. Se společensky chápavým výrazem jsem poslouchal její výlevy o všech peripetiích logopedickýho tréninku, ale mezitím jsem pokradmu pozoroval, jak se Bedřich připojil k tý skupině Francouzů. V tý interakci s šéfovou manželkou jsem si nemohl dovolit výraz naprostýho vyjevení, ale on s těma Frantíkama mluvil. A to nebylo jenom nějaký bonsoir messieurs, on s nima vedl půlhodinovou konverzaci naprosto plynnou francouzštinou.

„Můžeš mi prosim tě říct, o čem sis včera povídal s těma Francouzema?“ To už bylo druhej den ráno, posečkal jsem, až se probere.

On se líně protáhnul a jen tak mezi zuby procedil:

„Ále, tak víš co, takový ty cancy o počasí, jaká byla cesta a tak.“

Mohlo by mě to uspokojit, a ačkoliv jsem z jejich rozhovoru rozuměl jen několik málo slov, řekl bych, že to bylo rozhodně hlubší než jenom o počasí a cestě, a měl jsem na rtech další otázku, kde se tak výborně naučil francouzsky. Ale on mě předešel, a než jsem se stačil nadechnout, přitočil se ke mně a řekl:

„A pak jsem jim řekl, že tě miluju a budu se k tobě stěhovat.“

To bylo na mě trochu víc informací, než jsem takhle po ránu byl schopnej vstřebat. V první chvíli mě teda neskutečně zahřálo u srdce, že mě miluje, ostatně cítil jsem to podobně už delší dobu a bylo načase, aby to zaznělo. Mělo to teda zaznít jako head topic v rámci nějakýho romantickýho posezení a né jen tak mezi řádkama v konverzaci s dalšíma důležitejma věcma.

Ale vzápětí se ve mně probudilo moje racionální já a místo opětování vyznání lásky jsem přešel k druhý informaci, že se ke mně bude stěhovat. Přeskočil jsem teda několik rychlých myšlenkových pochodů a trochu nesmyslně vypálil:

„A co na to táta?“

Bedřich udiveně odtáhl hlavu a zmateně se zeptal:

„Jako jak co na co táta? Ten tam přece nebyl, ptal ses na Francouze.“

Netrpělivě jsem mlasknul a s mírnou podrážděností v hlase dodal:

„Ale ty víš dobře, jak to myslím, jakože co na to táta, že se chceš stěhovat?“

„Tak přece ti sám říkal, že kdybych chtěl jít do města, nebude mi bránit. A krom toho mi odsouhlasil, že bych se měl věnovat tomu, v čem jsem dobrej, a abych nezakrněl.“

V tu chvíli mi znovu došlo, jak málo ho znám a že jsme se vlastně bavili dost málo o jeho minulosti, neřkuli budoucnosti. Zdálo se mi, že žije tak nějak jenom přítomností, je jí nadšenej a dává do toho všechno. Tím pádem mě nenapadlo, že by mohl bejt dobrej i v něčem jiným. Představu, že by v Praze jezdil traktorem, jsem rychle odehnal jako úplnej nesmysl a začalo mi docházet, že by to mohlo souviset s tou francouzštinou.

A taky že souviselo, protože na můj další dotaz:

„A co tady budeš dělat?“ jsem dostal odpověď:

„Budu učit na Francouzským institutu.“

Jako blbeček jsem po něm opakoval:

„Učit na Francouzským institutu?“ Jenom se usmíval a pokýval hlavou. „To seš v tý francouzštině až tak dobrej? Na to nepotřebuješ nějakýho bakaláře aspoň nebo tak něco?“

Nasadil mírně uraženej výraz ve tváři s našpulenými rty:

„Přišlo ti včera, že mluvím blbě?“

Hned jsem začal omluvně koktat:

„Ale to vůbec ne, dyť já francouzsky ani neumim… A to už jsi tam byl na nějakým pohovoru? Odrecitoval něco z Verna a vzali tě?“

Zakoulel otráveně očima:

„Verne nepsal básničky, ten se nerecituje.“

Nedal jsem se:

„No a jaký máš teda předpoklady?“

Načež se mi dostalo další šokantní odpovědi:

„Nevím, jestli jsem tak dobrej, ale žil jsem tam šest let, maturoval jsem v Lyonu, mám certifikát C2 a to jim bohatě stačilo.“

Prolítlo mi hlavou, že bych si měl začít dělat čárky, kolikrát mě za jedno ráno dokáže šokovat, a taky bych měl přestat zvedat udiveně obočí, aby mi to nezůstalo. V reakci jsem se ovšem nezmohl na nic smysluplnýho, takže jsem po něm jenom zmámeně opakoval:

„Šest let… v Lyonu… certifikát.“

I když jsem byl trochu v transu z tolika překvapení najednou, začalo se mi to spojovat s tím, jak jeho táta říkal, že několik let pracoval ve Francii, k tomu v Újezdě ta knihovna plná francouzských knížek, lego Eiffelovky v Hynkově pokoji, a nakonec i Bedřichovo přiznání, že měl nějakou zkušenost s Francouzem. Nikdy o tom vlastně nemluvil, i když se to pochopitelně nabízí, že tam byl s tátou. A i to, jak můj dotaz, že několik let nebyl v Újezdě, odbyl tím, že byl přece na střední, což jsem si zcela mylně vyložil tak, že byl na intru někde v sousedním okresním městě.

Bedřich se na mě trochu zamračil:

„Ale mně se zdá, že z toho vůbec nemáš radost.“

Na to ze mě vypadla další hovadina:

„Ale to víš, že mám radost, jenže když na mě vybalíš tolik jobovek najednou, tak mě to trochu rozhodilo.“

Zamračil se ještě víc a zeptal se:

„To, že tě miluju, je pro tebe jobovka?“

Rychle jsem ho k sobě přitáhnul k polibku a začal drmolit:

„Ale né, ty zas vytahuješ věci mimo kontext, dyť já tě taky miluju. Já jsem jenom měl představu, že celej život neznáš nic než krávy a obilí, a najednou tady do mě začneš hustit, žes byl nevim kolik let ve Francii, máš cédvojku z frániny a pudeš učit na Francouzskej institut.“

On se blahosklonně usmál a řekl:

„Tak stejně jako ty před chvílí zcela přejdu vyznání lásky a musím říct, že s těma tvejma představama by ses občas měl jít vycpat.“

Já jsem pokračoval:

„Já už jsem si i pohrával s představou, že bych si vyjednal v práci home office a šel bydlet k vám, když tě táta nepustí. A že bys mě jako na tom čerstvým vzduchu ochraňoval před hříšným velkoměstem.“

Bedřich se šibalsky usmál:

„Však ty hříchy můžeme konat spolu a před ostatníma nástrahama velkoměsta tě můžu chránit i ve velkoměstě, když tě budu mít pod kontrolou.“ Usmál jsem se taky a on dodal: „Vlastně teda ještě bysme se měli pobavit o tom bydlení, když jsi říkal, že je to pro tebe jobovka.“

„Ale jasný, vlastně už ani dneska nemusíš odcházet.“

„No tak to teda musím, vzal jsem si jenom jedny trenky navíc a nastupuju až prvního listopadu.“

Zmohl jsem se na jedinou francouzskou frázi, kterou jsem znal, a naštěstí byla zcela adekvátní k situaci:

„Je t'aime.“

Sklonil se a políbil mě, jenom tak decentně rty na rty, ale za mě to byl do slova a do písmene francouzský polibek.