Dv@ online, verze 4 – Denní dávka medu

Bruno D.

Bruno D.

Vypleskle zírám na těch šest písmenek. Na těch pět, který mi už stihly přirůst k srdci, a na to šestý, který najednou dává smysl.

***

„Píšeš fakt úžasný povídky,“ objevila se mi před více než čtyřmi měsíci zpráva na soukromým chatu. Od uživatele s nickem BB. Všiml jsem si ho už dřív – chválil většinu povídek, co jsem ve volným čase spíš ze srandy a nudy, než že bych se v budoucnu viděl jako spisovatel na plnej úvazek, vyplknul na jeden erotickej povídkovej web – no ale vždycky se spokojil jenom s nadšeným komentářem pod povídkou. A teď mi najednou napsal soukromou zprávu.

Potěšilo mě to.

Ono totiž soukromých zpráv dostávám spoustu, ale většina je negativních… Veřejně se lidi na tom povídkovým webu neodkopou tak snadno, vzhledem k tomu, že jsou ty komentáře moderovaný, no ale do soukromýho chatu, kam moderátoři jednoduše nemůžou, už se dá vtěsnat cokoliv. Od jízlivostí, jak jsou mý povídky trapný, přes nadávky, jakej jsem trapnej a idiot já, až po návrhy, jestli si náhodou nechci některou tu svou povídku někde s někým sehrát… Vzhledem k tomu, že ty mý příběhy by se většinou daly nacpat do množiny s názvem gay porno, tak ne, díky, nemám zájem. Svý sexuální zážitky si představuju jinak a hlavně s někým jiným než s anonymama z nějakýho webu.

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery.

„Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“

„To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

„No to záleží,“ odporoval jsem mu. „Mohli jsme dopadnout i hůř. Si vezmi, že oba máme mobil nebo noťas, přístup k internetu, oba umíme číst… To zase nezní, že bysme byli takoví loseři.“

„A ty umíš navíc i psát,“ zareagoval hned.

„To ty očividně taky!“ kontroval jsem. „Jinak bysme spolu tuhle konverzaci asi nevedli.“

„Co ty víš? Třeba to do mobilu jenom diktuju a sepisuje to za mě umělá inteligence.“

„Tak to jsi na tom ještě líp než já! Mě zatím tenhle hype okolo AI míjí,“ přiznal jsem. „Když slyším slovo prompt, promptně se mi začíná zvedat kufr…“

„Fakt?“ smál se. „Vidíš, a přitom podle té tvé předposlední povídky to vypadalo, že si s AI v podstatě tykáš.“

„Tak to jo, to my bysme si asi tykali, kdybysme se bavili, ale nemám to v nejbližší době v plánu. Zase tak osamělej nejsem. A co teda ty a AI? Mluvím s tebou – nebo s ní?“ vyzvídal jsem.

„Se mnou samozřejmě! Jak ostatně prozrazují ty hrubky a překlepy…“

„Já žádný nevidím,“ uklidňoval jsem ho, i když pár jsem jich přece jenom zaregistroval.

„Jsi milej,“ ocenil tu mou drobnou lež úsměvem – a mně zase přišel milej právě ten jeho úsměv. I když ho v tu chvíli reprezentoval jenom žlutej smajlík.

No… a takhle to před těmi zhruba čtyřmi měsíci začalo.

V tu dobu mě ještě ale vůbec nenapadlo, že vlastně vůbec něco začíná…

***

Bruno D.

Vypleskle zírám na těch šest písmenek. Na těch pět, který mi už stihly přirůst k srdci, a na to šestý, který najednou dává smysl.

Kéž by nedávalo…

***

Nenapadlo mě, že něco začíná. Proč by taky mělo? Podobných rozhovorů jsem už vedl mraky. No, podobných… Ale tak jo, něčím podobný byly.

Ale něčím byl tenhle přece jenom jinej.

Byl jinej tím, že… jsem chtěl víc.

U spousty lidí, se kterýma se začnu bavit někde na netu, v baru nebo třeba po zápase, ztratím po pár větách zájem. Nebo po pár minutách. Prostě něco řeknou… nebo naopak neřeknou… a já si pomyslím, že jako: aha, tak to ne. Tohle není ono. Tohle není on. Spolu nám to ladit nebude. S ním nechci strávit zbytek odpoledne. Večera. Noc. Natož snad kus života.

S BíBím to bylo naopak. Něco mě k němu táhlo. Něco ve mně chtělo, ať tenhle náš rozhovor hned tak neskončí. Z minuty se stalo šedesát minut… a z hodiny potom dvě hodiny… a já pořád neměl dost. A byl jsem dost nervózní, protože jsem se bál, že bude mít dost on. Že prostě… Že čekal něco jinýho. Někoho jinýho. Že si představoval, že jsem jinej.

Protože na Povídkách se tak prezentuju.

Mr. Stephan, těší mě – oblíbenej autor povídek, kluk, kterej díky svým textům působí jako cool týpek, co má přehled úplně o všem a kterej se vyzná a ve světě se neztratí. No jo, jenže potom při běžným rozhovoru zákonitě musí vyjít najevo, že vlastně nevím pořádně nic, nerozumím pořádně ničemu a v životě jsem ztracenej docela dost…

No ale to se nestalo. Ukázalo se, že se bojím zbytečně. Protože druhej den byl BíBí zase online – a už na mě na mým soukromým chatu čekal.

„Trochu jsem se bál, že se tu už neukážeš,“ přiznal jsem hned zkraje. A to bylo mimochodem taky jiný. Taky zvláštní. Ta moje chuť se před ním… otevřít. Přiznat věci, který bych před nikým jiným po dvouhodinovým rozhovoru rozhodně nepřiznal. Před někým dokonce ani po sedmiletým přátelství… nebo po několikaměsíčním vztahu. Hmm. A tadyhle BíBí ve mně boural zdi, který jsem si skoro ani neuvědomoval, že je mám kolem sebe vystavěný, a stačilo mu na to všehovšudy několik tisíc slov, co jsme si stihli vyměnit během jednoho večera.

„Proč?“ nechápal.

„Protože jsi o mně včera ztratil veškerý mínění?“ napověděl jsem.

„Naopak,“ usmál se.

„Co naopak?“ byl jsem samozřejmě zvědavej.

„No já jsem si popravdě myslel, víš, nezlob se, že to řeknu naplno, ale… prostě někdy jsi mi podle těch svých komentářů pod těma povídkama přišel takovej lehce arogantní. Vlastně jsem celkem počítal s tím, že na tu mou zprávu tady na chatu ani nezareaguješ…“

„Vážně?“ překvapeně jsem na monitor vykulil oči. „Arogantní? Já? No vidíš, tak to by mě nenapadlo, že tak můžu na lidi působit…“ Nebo teda aspoň ne na lidi na Povídkách. Jako v reálným světě je to jiný, ta arogance je i trochu něco jako moje divadelní maska, když to tak řeknu – holt kapitán fotbalovýho týmu a vlastně docela i school star nemůže být žádnej jemnocíťa, to dá rozum. To by mě lidi ze školy – a nejen odtamtud – sežrali zaživa. Ale na Povídkách jsem si chtěl zrovna tuhletu masku sundat… a nechat si jenom tu s názvem cool týpek. Což se mi teda zjevně moc nepovedlo.

No anebo, možnost číslo dvě, jsem prostě arogantní od přírody a ani při nejlepší vůli to neskryju…

„Ono se ale zase není čemu divit. Dává smysl, že si na netu musíš nasadit něco jako masku, protože je plnej anonymů s různýma postranníma úmyslama… Nemůžeš všem na první dobrou ukazovat svoje pravý já,“ rozumoval BíBí.

„Na tom něco je,“ uznal jsem – a nálada se mi hned zase o něco zvedla. Protože nejenom že existenci mý masky odhalil, aniž bych se k ní musel přiznávat, ale dokonce mu ani nijak nevadila… „No a co ty, taky máš na sobě masku?“ zajímalo mě.

„Asi zatím jo,“ přihodil červenající se smajlík.

„Chápu,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Tak to budeme brát, že se moje maska baví s tvou maskou. Celkem mi přijde, že si zatím docela rozumí!“

„Jo, no, našly společnou řeč,“ přitakal mi.

A mně bylo v tu chvíli jedno, jestli tu společnou řeč našly opravdu jenom ty naše masky… nebo jestli si budeme rozumět i poté, co se odhodláme si je sundat. Bylo mi to jedno, protože pro mě bylo důležitý to teď. Teď si rozumíme. Teď si máme co říct. Teď nás k sobě něco táhne.

A koho dnes zajímá, co bude zítra?

***

Bruno D.

Vypleskle zírám na těch šest písmenek. Na těch pět, který mi už stihly přirůst k srdci, a na to šestý, který najednou dává smysl. Šest písmenek… a v závorce ještě číslo osmnáct.

Je to ono.

Je to on.

Do hajzlu…

***

Vlastně jsme ty masky začali shazovat, aniž bysme si to uvědomovali. Automaticky. Přirozeně. Protože jsme jeden na druhýho měli takovej vliv. A jeden nad druhým takovou moc.

A netrvalo to ani moc dlouho. Ještě pár večerů jsme kecali jenom tak o ničem… o životě obecně, o škole obecně, o kámoších obecně, o lásce obecně… A najednou jsme do toho začali vpašovávat soukromý zážitky. Osobní zkušenosti. Důvěrnější informace. A než jsme se po pár týdnech nadáli, tak z těch masek zůstalo jenom několik voskových plátů, kterýma jsme měli ještě trochu ušpiněný tváře, ale který stačilo už jenom snadno setřít navlhčeným ubrouskem.

Už jsem věděl, že se jmenuje Bruno, znal jsem spoustu historek ze všech tří škol, který prozatím poctil svou přítomností, věděl jsem, kam se chce za rok hlásit na vysokou, psal mi o neshodách, který měl s rodičema, i o pěkných i nepěkných věcech, který zažil a zažívá s klukama. On znal zase mou minulost, věděl všechno podstatný o mý přítomnosti a svěřil jsem se mu se strachama ohledně svý budoucnosti.

Některý věci jsme si ale přece jenom jeden před druhým hlídali, a sice osobnější údaje, jakože příjmení, adresa, rodinný zázemí, konkrétní střední škola. Sice jsem tomu moc nevěřil a přikládal jsem tomu jenom tak pětiprocentní pravděpodobnost, ale pořád se z Bruna mohl vyklubat podvodník, co pak můj životopis vystaví někde na Povídkách, a to v tom lepším případě… A o to jsem nestál. A tím pádem jsem mu já oplácel stejně a taky jsem po něm nikdy žádný nacionále nechtěl.

A tak až po asi čtvrt roce jsme se vyhecovali natolik, že jsme si během další naší chat session vyměnili maily – a to proto, abysme si mohli poslat fotky a doplnit si tak všechny ty sdílený zážitky o nějakej obraz… Byl jsem dost zvědavej, jak moc se jeho skutečná podobizna bude lišit od mých představ, a i když se lišila dost, přesto jsem nebyl nijak zklamanej. Všechno mi to totiž k němu jakože k němu pasovalo. Všechno to dohromady tvořilo celek, kterej mi byl sympatickej. Jeho tvář. Jeho jméno. Jeho povaha. Kdyby nebydlel až na druhým konci republiky – a to doslova, protože já jsem od Děčína a on žije nedaleko Ostravy – tak už jsme si spolu dávno domluvili sraz…

Jenže to byl logisticky a malinko i finančně takhle měsíc před koncem školního roku docela problém, a tak jsme nakonec strhli další plátek tý naší masky – a vyměnili jsme si čísla, abysme si mohli aspoň zavolat.

Přistihl jsem se, že jsem před prvním hovorem s ním nervózní úplně stejně, jako když jsem měl jít s někým na rande.

„Ahoj, Bruno!“ nechal jsem úplně poprvý sklouznout jeho jméno z mých rtů, zatímco mi u toho docela silně bušilo srdce.

„Ahoj, Štěpáne,“ odpověděl mi měkce – a já z tý barvy jeho hlasu a z toho něžnýho podtónu zalapal po dechu.

„Bože, ty bys měl načítat nějaký audioknihy,“ vystřelil jsem do éteru to první, co mě napadlo. Mezi náma, ono mi to v tu chvíli zrovna moc nemyslelo. A taky jsem byl dost nervózní, ale to už jsem myslím zmiňoval…

„Faaakt?“ zasmál se, znělo to jako medový pohlazení, jako čerstvě rozpuštěný máslíčko, který někdo lije na teplou palačinku… No nesedět, podlomí se mi nohy. Srdce mi nepřestávalo bušit. Takhle jsem se přece jenom necítil na žádným prvním rande – a že už jsem jich měl za sebou spousty… „To mi ještě nikdy nikdo neřekl,“ zapředl a bylo slyšet, jak se potěšeně usmívá.

„To se dost divím,“ nechtělo se mi tomu věřit. Přišlo mi, že když Bruno promluví, sednou si z toho na zadek všichni v okruhu minimálně pěti set metrů! A všem do jednoho jsem v tu chvíli záviděl. Že mu můžou být tak blízko. Zatímco já jsem byl tak neskutečně a nespravedlivě daleko.

„To zní trochu jako nabídka,“ znovu mě svým hlasem pohladil.

„Nabídka čeho?“ nechápal jsem. Čte mi snad myšlenky? Zavnímal, že jsem mu právě bezhlesně nabídl, že se s ním chci setkat stůj co stůj…?

„No že bych jako načetl tvoje povídky,“ usmál se, zatímco mně se chlupy na předloktí zavlnily blahem – a zase se zvedly do pozoru. Chtěly, ať je Brunův hlas šimrá znovu… a znovu… a znovu.

„Tak to by ovšem bylo luxusní,“ okamžitě mě ten nápad nadchl. „Já teda na audioknihy vůbec nejsem, ale tohle… No prostě, tobě bych to dovolil.“

„Tak to jsem poctěnej!“ usmíval se. „Tvoje povídky jsou absolutní top. Což už jsem ti mockrát psal, ale teď ti to poprvý můžu říct.“

„Příště bys mi to mohl třeba ještě zazpívat,“ snažil jsem se trochu zlehčit skutečnost, že na mě z mýho mobilu pršely jakýsi podivně žhavý jiskřičky… a měl jsem šíleně silnej dojem, že Bruno to vnímá stejně. A přitom jsme spolu jenom mluvili. Navíc o úplných pitomostech.

„Tak to fakt nechtěj!“ rozesmál se zvonivě. „Jestli něco fakt nemám, tak hudební sluch. A talent. A prostě nic, co souvisí s hudbou.“

„Ale nekecej, hudební vkus máš dobrej,“ oponoval jsem mu. Naposílali jsme si totiž už spoustu písniček, který máme aktuálně v playlistu – a zjistili jsme, že se nám líbí dost podobný věci…

„Tak vkus možná,“ uculil se, nebo teda úplně zřetelně jsem si tu jeho tvář, co jsem znal zatím jenom z fotek, představil, jak se uculuje, „ale sluch ne, věř mi, Štěpáne.“

No věřil bych mu v tu chvíli jakýkoliv tvrzení, kdyby ho zakončil tak smyslně proneseným mým jménem! Ale v ten moment jsem mu to nechtěl tak snadno přiznat.

„Myslím, že tohle si ještě někdy prověřím! Bruno. Což je mimochodem fakt krásný jméno. Což jsem ti už psal. Ale teď poprvý ti to taky můžu říct.“

„Hmmm… No mně se mý jméno moc nelíbí. Nebo teda jako… Bruno se mi líbí. Ehm, ale… celkově se mi prostě nelíbí. Každopádně, Štěpán je mnohem hezčí. A hlavně se k tobě hodí.“

„K tobě se Bruno taky hodí,“ vrátil jsem mu tu lichotku.

„Hmm, jenže…,“ začal mi zase oponovat, a tak jsem mu do toho skočil, protože na jednu věc jsem se ho chtěl zeptat hned, jak jsme si vyměnili ty maily, ale pak jsme to nějak zakecali, což u nás ostatně bylo dost běžný…

„Poslyš, a co vlastně znamená ten tvůj mail? Bruno podtržítko Brumbál… Proč Brumbál? To jsi takovej fanda do Harryho Pottera, jo?“

„To ne,“ rozesmál se zase. „Je to… no, odkaz na moje příjmení, víš?“

„Brumbál, jo? Takže máš příjmení… Brumla? Nebooo… Bumbál? Bumbal?“ dobíral jsem si ho.

„Hele, nevyzvídej,“ krotil mě, ale pochechtával se u toho. „Já o tvým příjmení vím taky jenom to, že je na šest písmenek a že je německý a hnusný a vůbec se k tobě nehodí a má ho jenom pětaosmdesát lidí v celé republice,“ ocitoval to, co jsem mu o svým nenáviděným příjmení před pár dny prozradil v chatu.

„Jo, no,“ trhnul jsem rameny. „Víc už se toho o mým příjmení fakt říct nedá!“

„Ještě mi ho můžeš prozradit,“ ponoukl mě. „Podle mě tak strašný být nemůže… Ale respektuju, že se ti do toho nechce. Tak mi řekni něco, co ještě nevím – a do čeho se ti chce,“ změnil téma dřív, než jsem ho stihl změnit já.

„Co o mně ještě nevíš, jo?“ zamyslel jsem se. Měl jsem totiž dojem, že jsme si toho jeden o druhým za těch několik málo měsíců napsali už fakticky hodně… „Je něco konkrétního, co by tě zajímalo?“ vyžádal jsem si nápovědu.

„Tak třebaaa… odráží se v některé z těch tvých povídek nějaká tvoje konkrétní osobní zkušenost?“

„Vau,“ okamžitě se mi jedna hodně konkrétní a hodně specifická erotická povídka vybavila, „to je otázka dost na tělo!“

„A vadí to…?“ o trošku ztišil hlas, jako kdyby taky zavnímal, jak se ta atmosféra mezi náma… malinko změnila. Zhutněla. Ale přitom pořád spolehlivě dokázala propouštět ty zvláštní lechtivý jiskřičky.

„Nevadí. Jenom přemýšlím, co se tě pak zeptám na oplátku…“

„Hmmm, tak na oplátku ti to můžu říct taky. Protože tam máš jednu povídku, která vlastně dost přesně popisuje jeden můj nedávnej sexuální zážitek…“

„Fakt?“ okamžitě mě to zaujalo. „A která?“

„Ty první,“ zasmál se. „Anebo zkus hádat,“ nabídl mi.

A tak se hned náš první hovor… překvapivě… stočil k sexu. Asi jako kdybysme jeden druhýho potřebovali takhle napoprvý otestovat, co si před sebou troufneme říct, o čem si spolu troufneme doopravdy mluvit.

Protože další hovory už takový nebyly. Nebo teda… některý jo, ale zdaleka ne všechny. Zvykli jsme si totiž volat na téměř denní bázi. Cestou ze školy. Někdy i cestou do školy. Odpoledne, když jsme zrovna neměli jinej program. Po večerech. Často i dlouho do noci.

A během těch rozhovorů jsme probrali… opravdu všelicos. Nikdy by mě nenapadlo, že je možný s někým pořád mluvit – a přitom mít o čem. Ono teda my jsme si občas i jenom navzájem pouštěli nějakou hudbu a komentovali jsme to… Nebo jsme si na Netflixu zároveň pustili nějakej seroš… a komentovali jsme to… A taky jsem si s ním párkrát zkusil napsat povídku. Prostě jsem mu četl, co už mám, a on k tomu měl všelijaký postřehy, a ty, co se mi líbily, tak jsem do toho příběhu rovnou zapracoval. Bylo to o něčem úplně jiným, tvořit ty příběhy takhle spolu. A když byly dopsaný, tak on mi je pak tím svým sexy medovým hlasem předčítal.

Každopádně… naše večery už najednou nebyly ani nudný, ani osamocený. Naše dny už takový nebyly. Náš život už takovej nebyl.

A mělo to být všechno ještě lepší. Protože konečně přišel červen… a blížil se červenec… prázdniny… A my se už hodnou chvíli domlouvali, že se o prázdninách sejdeme. Tak nějak na půl cesty mezi našima rodnýma hroudama, čili v Praze. Ani jeden naše hlavní město pořádně neznáme, tak bude super si ho projít a projezdit spolu… I když teda, no… docela nám bylo jasný, že na nějaký bůhvíjaký procházení a projíždění ani nebude moc kdy. Že prostě většinu času pravděpodobně strávíme, nezávisle na počasí, na hotelovým pokoji. Hmmm.

Jenomže na to už nedošlo.

Na to už nedojde.

***

Zírám na těch šest písmenek.

Bruno D.

Pět písmenek, který mi stihly přirůst k srdci, a to šestý, který už dává smysl.

Šest písmenek… a v závorce ještě číslo osmnáct.

Jenže před tím číslem… je navíc křížek.

Do. Zasranýho. Hajzlu.

***

Včera jsme si zase volali. Zase a přitom to bylo jiný volání. Protože už se to blížilo. Už to bylo téměř tady.

Včera byl poslední školní den – a už pozítří jsme se měli sejít, protože jakýpak zdržování a odkládání toho, čeho jsme se nemohli dočkat, na nějakej pozdější termín, no ne? A to vzrušený napětí a radostný očekávání se nám do toho hovoru propisovalo. Měli jsme zabookovanej hotel, zarezervovaný jízdenky… Můj vlak měl do Prahy dorazit ve tři čtvrtě na dvanáct a ten jeho ve čtvrt na jednu, takže jsme zrovna ladili, kde tam na sebe počkáme, když hlavní pražský nádraží ani jeden neznáme. A pochechtávali jsme se, jak to bude a zároveň nebude vtipný, jestli se nepoznáme… Ujišťovali jsme se, že jsme si poslali opravdu reálný fotky, takže teoreticky by to nepoznání nastat nemělo, ale prakticky prostě… no ani jeden jsme s takovýmhle zvláštním rande naslepo žádný zkušenosti neměl. Takže se mohlo semlít kde co.

A ono se semlelo.

Něco naprosto nečekanýho.

Ještě dřív, než na tu cestu samotnou vůbec stihlo dojít.

Prostě v jednu chvíli jsme spolu mluvili, já slyšel v uších jeho smích – zapíjeli se třídou v Ostravě v nějakým klubu konec třeťáku a on to tam zrovinka zabalil a mířil na tramvaj, takže hned využil tý příležitosti, aby mi mohl zavolat – no a v následující vteřině… 

Následující vteřiny se mi vryly do hlavy jako příšerná noční můra.

Jakási tupá rána. Výkřik. Pronikavej pískot pneumatik. Řev. Zvýšený hlasy. Podivný křupnutí… a pak už ticho.

Náš hovor se přerušil… a už se mi ho nepovedlo navázat.

I když jsem se o to po zbytek večera a noci pořád a pořád dokola snažil, zatímco mě mrazilo v zádech, hrudník mi svíraly návaly paniky… a z očí se mi naprosto neovladatelně řinuly slzy.

***

Zírám na těch šest písmenek.

Na to nádherný jméno.

Bruno.

Na to nádherný číslo.

Osmnáct.

Okamžitě se mi vybaví jeho rozesmátá tvář.

Okamžitě se mi hlavou prožene jeho lahodnej, medově hebkej hlas.

Jenže… pak je tu ten křížek v závorce.

Jeden jedinej debilní znak, pár černých fontů… A mně se převrací žaludek – a zároveň život vzhůru nohama.

Pár fontů… který znamenají, že Bruno už se nikdy takhle nádherně nezasměje. Ta podobizna, kterou mám vyrytou v hlavě díky těm několika fotkám, který mi naposílal, je to jediný a poslední, co jsem z něj kdy viděl… a už nikdy nedostane reálnější, živý kontury.

***

Od toho telefonátu jsem nespal. Jak bych mohl? Potřeboval jsem být vzhůru, aby se mi Bruno mohl ozvat, jakmile to zase bude možný. Jakmile… se zvedne ze země a najde a zprovozní svůj mobil. Nebo jakmile… ho propustí z nemocnice po nějakým prvotním ošetření, při kterým zjistí, že se mu naštěstí nic nestalo. Možná, uklidňoval jsem se, možná se mu fakticky nic nestalo, možná byl jenom svědkem nějaký nehody a svůj mobil odhodil, aby mohl pomoct těm, co byli opravdu zranění… A kdo ví, mezitím mu třeba ten mobil někdo šlohl. Vždyť si z toho ještě nedávno sám dělal srandu, když jsem mu předčítal nějakej článek o tom, jak se v Praze na Hlaváku krade, tak že prý na něj si nepřijdou, protože on je odkojenej Ostravou… Kéž by to tak bylo, kéž by se to odehrálo takhle!

Jenže… pokud by přišel o mobil, tak by se mi po pár hodinách ozval aspoň přes náš Povídkovej chat, ne? Ale on byl offline i tam. Na maily mi taky neodpovídal. A žádný jiný spojení na něj nemám.

Začal jsem brousit po netu jako policejní ohař. Hledal jsem jakýkoliv stopy, co se asi tak mohlo stát. Čerstvý informace o nehodách. Policie informuje. Výjezdy hasičů v Moravskoslezským kraji. Našel jsem i jakejsi Insta profil, kam lidi postujou svý fotky a komentáře, když se jim v Ostravě poštěstí vyfotit některou ze složek tamního Integrovanýho záchrannýho systému v akci… Ale v době od devátý do desátý hodiny večer se tam objevily akorát fotky z nějakýho požáru a pak ze zásahu v tramvaji, kde nějakej ožralej pobuda vyhrožoval nožem. Nic z toho mě nezajímalo – a nic z toho mě nepřivedlo v mým pátrání blíž Brunovi.

Nad ránem jsem nad kompem na půlhodinu nebo možná na hodinu přece jenom vytuhl, ale hned jak se proberu, v tom zběsilým shánění informací pokračuju. Nepotřebuju pít, jíst… Ten adrenalin, co mi koluje tělem, mě udržuje dokonale nabuzenýho. Je to podobný jako při důležitým zápase. Nebo při hraní nějaký střílečky. Jenže tohle není hra. Tohle je realita, tady jde reálně o život… A s tím, jak plynou další minuty a hodiny, aniž by se mi Bruno jakkoliv ozval, si to uvědomuju a připouštím víc a víc: že jde fakticky o život. O jeho život. A já o tom ani nic podrobnějšího nevím, natož abych s tím mohl něco dělat…

Začnu reálně zvažovat, že bych obvolal všechny ostravský nemocnice. Kolik jich tam může být? A kolik tam může ležet kluků se jménem Bruno? No jo, ale bez jeho příjmení mi nikdo žádný informace neprozradí, ani kdybych jim do toho telefonu brečel sebesrdceryvnějc… Možná kdybych tam zajel osobně? Mohl bych jim na tý recepci ukázat i jeho fotky. Věděli by aspoň, že ho opravdu znám, a třeba by se nade mnou nějaká sestřička slitovala… Zoufale sám nad sebou pokroutím hlavou: Štěpáne, ty asi moc čumíš na americký filmy! A taky máš moc bujnou fantazii. Ale tady jsi v český realitě. Tady když jim neprokážeš minimálně rodným listem, že jsi Brunův rodinnej příslušník, tak to jediný, co ti prozradí, je, kde je tu nejbližší východ…

A tak dál propátrávám net. Na zpravodajských serverech se pomalu začínají objevovat zprávy ze včerejšího večera a noci… A jo, pár autonehod se v Ostravě zjevně semlelo, ale z ničeho nedokážu vydedukovat, že by se něco z toho jakkoliv týkalo Bruna. Můžou o něm svým způsobem být skoro všechny ty zprávy… anebo naopak žádná… A ta nejistota mě vyčerpává a ubíjí víc a víc.

A pak… nečekaně… na webu jednoho bulvárního plátku, kam jsem v podstatě ani moc zabrousit nechtěl…, to objevím.

Zasloužené prázdniny už si nestihne užít středoškolák Bruno D. (⟊ 18). Na přechodu pro chodce v Ostravě-Přívoze ho včera večer smetlo auto, mladík svým zraněním na místě podlehl. Řidič mířící do centra Ostravy se podle policie pravděpodobně plně nevěnoval řízení a studenta na přechodu přehlédl…

Článek ještě pokračuje, ale dál… dál ho už nečtu. Nemůžu. Nemůžu… Jednak mám teda ty písmenka značně rozpitý a přes slzy na ně nedokážu zaostřit, ale hlavně, co číst dalšího? Proč…? To nejdůležitější je obsažený hned v tý první větě.

Bruno D.

Vypleskle zírám na těch šest písmenek. Na těch pět, který mi už stihly přirůst k srdci, a na to šestý, který najednou dává smysl. Protože jak mi to Bruno říkal? Zavřu oči a snažím se vylovit to z paměti doslova. – Proč Brumbál? To jsi takovej fanda do Harryho Pottera, jo? – To ne, je to odkaz na moje příjmení, víš? – Brumbál, jo? Takže máš příjmení… Brumla? Nebo Bumbál?

Byl jsem vedle jak ta jedle. Ono totiž, když koukám na to velký „D.“, tak mě napadne ještě něco jinýho. Brumbál je anglicky Dumbledore, že? Takže Bruno mohl tím odkazem na Brumbála myslet i tohle. Že jeho příjmení začíná na dé, že zní nějak podobně jako Dumbledore. Dum něco, Damb něco něco…

To bude ono.

Protože kolik jiných osmnáctiletých kluků toho jména mohlo být včera večer v Ostravě účastníkem nějaký autonehody?

Je to ono.

Je to on.

Do. Zasranýho. Hajzlu.

***

Po zbytek dne nejsem k utišení. Naši si se mnou vůbec nevědí rady, ještě včera jsem byl plnej nadšení a elánu a dnes je ze mě rozbitá troska… Nedokážu jim to říct, nedokážu, nemůžu, oni o Brunově existenci ani nic nevěděli, mysleli si, že zítra do tý Prahy jedeme se spolužákama… A tak se zavřu před jejich zvědavýma otázkama a soucitnýma pohledama do pokoje a tam brečím a brečím a modlím se, aby mě ty slzy nějak… otupily. Nejlíp třeba rovnou kdybych tak ztratil vědomí… a nemusel se s ničím z tohohle potýkat, nemusel cítit tu bolest… Nemuset se tak pořád znovu a znovu zkoušet smířit s tím, že nejenom že se žádnej zítřek neodehraje, ale že se mi ani mobil nerozezní tou spešl melodií, co jsem si pro Bruna nastavil, a že mi od něj nepípne žádná zpráva…

Cítím se vyhořelej, vyšťavenej, zničenej, přesto to ale ještě pořád není dost, není to dost na to, abych tu neskutečnou bolest nevnímal. Jsem mimo, jsem divně mimo…, ale vnímám to pořád. Všechno. Tu přítomnost… ale i tu minulost. Ty vzpomínky.

Každou jednotlivou vzpomínku.

Nikdy by mě nenapadlo, že zažiju něco tak… tak intenzivního, a přitom to ani nebude osobní. Něco, co trvalo jenom několik měsíců… a vlastně to ani nebylo úplný, vždyť my jsme se s Brunem fakticky neznali bůhvíjak dobře, když se to vezme kolem a kolem… A vzhledem k tomu, že jsme se nepoznali osobně, že jsme se nikdy jeden druhýmu nepodívali do očí nebo že jsme nikdy nedostali příležitost vzít třeba jeden druhýho za ruku, tak se dá těžko říct, jestli mezi náma vůbec mohlo něco nějak začít…

Ale přesto se to stalo.

Přesto to začalo, i když to vlastně pořádně začít nestihlo… A přesto se to dělo, i tomu zvláštnímu začátku nezačátku navzdory.

A přesto, že to pořádně nezačalo, tak když to teď tak náhle a bez varování skončilo, rozemlelo mě to až na dřeň.

***

Minuty se slívají do hodin, hodiny do dnů.

A ty dny kolem mě jenom tak plynou.

Život kolem mě jenom tak plyne. Bezcílně, zbytečně, ale zároveň nechutně ostře a bolestivě, protože se pořád nedokážu smířit s tím, že ten Brunův… echm… ufff… že ten Brunův život už skončil.

Dřív, než jsme se kurva stihli pořádně poznat.

Smrt je na hovno jako taková… ale hlavně je na hovno pro ty přeživší. Protože už jsou pak odsouzení jenom k přežívání. K přežívání… a k neustálýmu hrabání se v minulosti. K neustálýmu sebeobviňování. Proč já jsem tady – a on ne? Co jsem mohl udělat jinak, aby tu byl taky? Co jsem udělal špatně? Co jsem měl říct – a neřekl jsem to? Mohl jsem, já nevím, mu třeba navrhnout, že si zavoláme později, až bude bezpečně doma… Nebo jsem mohl být zrovna v koupelně a jeho hovor přeslechnout a zavolal bych mu zpátky až za pár minut, to už by seděl v tramvaji… Proč, proč jsem nebyl zrovna v koupelně? Nebo proč se mi zrovna nevybila baterka na mobilu? Nebo jemu? Nebo… prostě… proč já jsem přežil – A ON NE?!

Začnu přemýšlet, jestli bych mu neměl jet na pohřeb. Jakože… ehm, no… prostě být s ním aspoň nějak. Jednou. A zároveň naposled. Mohlo by mi to možná i pomoct to celý… prostě pobrat, vzít to, nějakým způsobem to pojmout…

Jenže při nejlepší vůli nedokážu dohledat, kdy a kde by se ten jeho pohřeb měl konat. Na to mám prostě k dispozici příliš málo údajů, příliš málo informací. Možná by mohli něco vědět na jeho škole… Kolik tak může být v Ostravě gymplů? No co, i kdyby jich bylo padesát, tak já klidně obejdu každej jeden, jenže… teď, o prázdninách? Bude tam někdo? Sjedou se tam jeho spolužáci, aby mu před školou zapálili svíčku? Budu mít štěstí, že natrefím na někoho, koho se budu moct doptat…?

Do hajzlu prostě, se vším! Měl jsem se tenkrát vysrat na to, že si radši některý věci neřekneme. Měli jsme si říct všechno. Měli jsme se spojit i přes Instáč. A měl jsem chtít podrobný detaily o jeho rodičích, o jeho ségře, o jeho nejlepším kámošovi… Teď bych se aspoň měl komu ozvat, koho zeptat.

Na druhou stranu, chtěli by se mnou vůbec mluvit…? Víte, já jsem ten, s kým si poslední dobou pořád volal a s kým si volal i zrovna v tu chvíli, kdy… když… Jo, klidně bych to mohl rovnou doříct celý, to, co… si ani sám před sebou pořád nechci připustit, i když je to do očí bijící: Já jsem ten, kvůli komu je mrtvej. Protože jsem ho pořád rozptyloval. Protože jsme nedokázali být ani jeden zasranej půlden jeden bez druhýho. Protože jsem potřeboval svou denní dávku medu. Takže jsme radši kecali o kravinách a já se snažil, co jsem mohl, aby se usmál nebo zasmál, protože jeho potěšenej hlas a jeho smích mě pokaždý hladily jako roztíkající se med, no a on mi tu mou denní dávku dopřával, místo aby se před přechodem pořádně rozhlídl…

A tak čtvrtej den po tý nehodě zase vstanu něco před polednem z postele…, kde jsem noc strávil někde mezi spánkem, bděním, výčitkama, sněním a vzpomínkama… A tak nějak automaticky probudím noťas a dám se do hledání dalších podrobností. Je to v podstatě už rutina: pátrám na stránkách, který se mi zatím nejvíc osvědčily, jestli k tomu osudnýmu večeru někdo něco nepřipíše…, nějakou indicii…, cokoliv prostě, cokoliv novýho, co by mi pomohlo to všechno nějak líp… zprocesovat, zpracovat… A co by mi pomohlo přidat další puzzlík do tý neúplný skládačky, další dílek, díky kterýmu bych třeba nakonec přece jenom dokázal přijít na to, kdo Bruno doopravdy byl… a kam se za ním můžu vydat… s kytkou a… a… a se svíčkou… a…

A najednou se mi rozezní mobil.

Hrkne ve mně tak moc, že mi to málem způsobí infarkt.

Je to ta melodie.

Jeho melodie.

Je to on.

Jako ve zpomaleným filmu sklopím oči k displeji… a z něj na mě poblikává Brunova rozveselená fotka.

Uteče mi něco mezi zajíknutím a vzlyknutím. Co to kurva… je… za blbej vtip…?

Roztřesenou rukou po tom mobilu hmátnu… a chvíli mi trvá, než se mi podaří hovor přijmout, protože se mi tak chvějí a zároveň potí prsty, že je ten dotykovej displej vůbec neregistruje.

„Jo…?“ hlesnu a hlas mám teda taky pořádně rozklepanej, protože vůbec netuším, co nebo koho uslyším na druhý straně.

Tady Policie České republiky, víte, zjistili jsme, že na vaše číslo volala osoba, jejíž smrt vyšetřujeme, úplně naposledy…

Tady Natálie Dum-něco-něco, já jsem Brunova máma…

Tady Bruno, ahoj, Štěpáne, já se snažím s tebou spojit seshora, abych se s tebou mohl rozloučit…

Cé je správně.

Teda jako samozřejmě ne úplně správně! Ale v prvních pár vteřinách si to fakt myslím, tak zmagořenej a nevyspalej a vnitřně rozlámanej prostě jsem…

„Štěpáne…? To jsem já,“ ozve se totiž ze sluchátka Brunův nezaměnitelně heboučkej, medovej hlas… a já se rozvzlykám naplno jako malá holka.

„Bruno, panebože! Fakt seš to ty…? Ale… jak to? Jak je to… jak je to možný? Já jsem myslel…, já si byl jistej, že… Četl jsem to na netu, že… že tě zabilo to auto,“ drmolím zajíkavě, zatímco drtím mobil v dlani a v krku mi pořád vězí obrovskej knedlík a hrozí, že mě udusí, takže pochybuju, že mi Bruno vůbec něco rozumí…

„Štěpáne, uklidni se, já… Ježíši, to je strašný, ty sis celou dobu myslel… Ne, já jsem v pořádku, jsem v pohodě, neboj se, jo? Nic mi není, ššš,“ snaží se mě uklidnit, ale i jemu se u toho dost třepe hlas, takže nakonec brečíme do toho telefonu oba.

„Bylo to tam napsaný,“ vyšeptávám ze sebe všechnu tu svou hrůzu – protkanou nebetyčnou úlevou a z tý kombinace těch megasilných pocitů se mi dělá na zvracení, „bylo tam napsaný, že… že…“ Hlas se mi pořád dost zadrhává, takže několikrát nasucho polknu a snažím se ten celkovej třas nějak opanovat: „… že tě srazil nějakej řidič na přechodu a že… že když přijela záchranka, tak už ti nedokázali pomoct…“

„Tak to jsem nebyl já,“ utěšuje mě Bruno. „Já si teda popravdě nepamatuju, jak pro mě ta záchranka přijela a co se na té silnici dělo, nebyl jsem při vědomí, no ale v ohrožení života jsem podle doktorů nebyl… To jsi četl o někom jiným…“

Ta úleva, co mě obklopuje, je sice pořád nezměrná a nekonečná, přesto se ale ke mně z jejích hlubin začnou proklubávat i jiný pocity.

„No, to teda… je ale fakt velká náhoda,“ dám těm svým pochybnostem průchod. „Psali tam, že se to stalo v Ostravě osmnáctiletýmu Brunovi D. Přímo v ten den, v ten večer. Kolik vás tam takovejch běhá po městě a nechává se srážet autama?“

Na druhý straně se na chvilku rozhostí ticho, než Bruno zase promluví:

„Aha, tak to… Ježíši, Štěpáne… Tak to jsem fakt posral. Panebože, promiň mi to… Ale já, no… Nejmenuju se Bruno.“

Teď se na chvíli odmlčím já. Odmlčím se, ale srdce se mi rozbuší zase o něco prudčeji a chloupky na pažích se mi zvednou do pozoru.

„Ne…?“ Tak… s kým to teď vlastně mluvím? Kdo to je? Kdo to celou dobu je? Kdo… a proč… si se mnou takhle blbě hraje?!

„Ne, já…, ježíši, to je fakt trapný… Já se jmenuju Bedřich. Jenže to svý jméno dost nesnáším a pak taky, no… Ono mi přijde takový…, že ho prostě moc kluků v mým věku nemá… A můj táta je tady docela známá firma a já se jmenuju po něm a prostě… no… Nebyl jsem si zezačátku jistej, jak moc ti můžu věřit, tak jsem si vymyslel toho Bruna, a pak už, později… mi bylo blbý to uvádět na pravou míru,“ vysvětluje překotně, zatímco já se snažím jeho myšlenkový pochody sledovat. „Ale chtěl jsem ti to říct. V té Praze, víš? I když na druhou stranu…, mně se strašně líbí, když mi říkáš Bruno. Od tebe to zní… prostě správně…“

„Ah-ha,“ vyfouknu všechen vzduch z plic, zatímco přemýšlím, co všechno z toho teda vlastně pro mě plyne. A pro nás. Minimálně z toho teda prozatím plyne to, že ten Bruno D., pro kterýho jsem tu tolik dní brečel, byl opravdu nějakej úplně cizí kluk… Čímž samozřejmě neříkám, že mi není líto každýho mladýho života, kterej zbytečně vyhasne pod kolama nepozornýho řidiče, no ale… prokrista… hlavně že to nebyl můj Bruno… nebo teda… Béda, hmmm… BíBí… „Ehm, a to tvý příjmení?“ napadne mě. „To jsi měl taky vymyšlený, že to nějak souvisí s Brumbálem?“

„Ne, to… to je pravda. Tu přezdívku mi dali už děcka na základce, protože to Brumbála tak trochu evokuje…“

„Aha!“ přikývnu. Takže ten jeho Povídkovej nick BíBí nakonec fakt sedí, jeho jméno i příjmení vážně začínají na bé. To jsem teda ale taky vůl, fakt! Kdybych si tak blbě nevydedukoval, nebo spíš takhle zpětně bych řekl, že spíš nevyfabuloval, že jeho příjmení začíná na dé, nemusel jsem se už skoro pět dnů smiřovat s nejhorším! „A tak… co se ti teda vlastně stalo?“ hodím do placu další důležitou otázku. Je pod ní totiž ukrytá i jedna dost zásadní podotázka: proč ses mi neozval dřív?

„No, já… chtěl jsem stihnout tramvaj, víš, tak jsem trochu přidal do kroku… Mrknul jsem doleva, že nic nejede, no ale do té vozovky jsem vběhnul až o pár desítek metrů dál, a ono… tam mezitím to auto dojelo. Mě vůbec jaksi nenapadlo se podívat znovu. A navíc jsem ani nebyl na přechodu, chápeš, takže je z toho docela průser… Ta řidička se z toho úplně složila a přitom ani za nic nemohla, já jsem jí vyloženě vlítl pod kola. Naštěstí ale nejela moc rychle, takže mě nabrala, pár metrů jsem letěl vzduchem… Tam už si to pak moc nepamatuju… A mám teda ve výsledku dolámanou nohu a žebra, ale jinak naštěstí všechno cajk. Jenom mi bylo pár dnů děsně blbě, doktoři říkali, že je to otřes mozku, že můžu mít i výpadky paměti, a pořád jsem byl unavenej a nemohl jsem se na nic dlouho soustředit, furt se mi chtělo spát…“ I teď, jak o tom jenom mluví, si unaveně povzdychne. „Můj mobil vůbec nevím, kde skončil, buď z něj zůstaly na silnici jenom střepy, nebo si ho někdo potom odnesl, vzpomínáš, co jsem ti říkal o Ostravě,“ uchichtne se – a já se zasměju s ním. „No a já prostě těch pár dnů jaksi neměl kapacitu na to řešit, jak si sehnat náhradní a jak je to s novou simkou a se všema datama a tak… Ségra mi sice už včera donesla svůj starej mobil s nějakou předplacenkou, jenže mně se nedařilo najet ani do mailu nebo do Povídek, zaboha jsem si nemohl vzpomenout na heslo, to víš, na svým mobilu jsem byl všude přihlášenej permanentně a hesla jsem vůbec neřešil… Tak jsem tak nějak doufal, že za to může i ten otřes mozku a že si časem na ty důležitý věci vzpomenu. Nebo že je najdu někde na cloudu poukládaný. Až dneska se mi konečně začaly některý věci pořádně vybavovat a vykřesal jsem v sobě energii to nějak pořešit, což potěšilo i doktory, takže mě prý zítra už konečně pustí domů… Achjo. Zlobíš se?“

„Co…? Jako za to, že ti potý, co tě srazilo auto a dost možná jsi utekl hrobníkovi z lopaty, bylo pár dnů tak blbě, že jsi neměl sílu řešit tady tyhle technikálie?“ přeptám se malinko pohoršeně. „To se teda fakt nezlobím!“

„Ne, já myslím za to, že… se nejmenuju Bruno,“ špitne.

„Ty vole,“ dovolím si ho oslovit o něco důvěrněji, lumpa mýho ukecanýho, „nikdy jsem nebyl šťastnější, že jsi mi kecal – a že to jméno, co jsem viděl na netu, nebylo tvoje!“

„Ufff, no, takhle to zní, jako že, no,“ zamotá se do toho, „prostě že je to skoro dobře, že jsem si to vymyslel, ale Štěpáne, mě to fakt mrzí… Musíš si teď myslet, že jsem ti kecal i v plno jiných věcech…“

„A kecal?“ sonduju.

„Ne!!!“ ujistí mě horlivě, úplně za tím slůvkem slyším ty tři vykřičníky.

„No tak pak to neřeš,“ usměju se. „S tím, že si budu chvíli zvykat na tvý nový jméno, se nějak smířím.“

„Jsi skvělej, že to bereš takhle,“ vydechne vděčně.

„A ty jsi skvělej, že jsi naživu,“ vrátím mu to. „Hele, ale z tý Prahy asi hned tak něco nebude, když máš pochroumanou tu nohu, co…?“

„Hmm, no asi se mi to bude pár týdnů hojit,“ hlesne sklesle.

„No a tak co kdybys mi kromě toho, že se jmenuješ Bedřich, ještě prozradil, kam za tebou mám přijet? Zamluvil bych si na pár dnů hotel tam někde u vás… a jezdil bych za tebou na návštěvy,“ navrhnu mu.

„Fakt? A ty bys chtěl?“ celej pookřeje, jeho hlas zase dostane zlatavej, sametovej nádech.

„Jasně že chci!“ zaměním podmiňovací způsob za přítomnej čas. „Na tom, že tě chci konečně poznat osobně, se nic nezměnilo! Jediný, co se mění, je zjevně místo našeho srazu.“

„Tak to by bylo bezva!“ zaraduje se.

„Bude,“ opravím ho znovu.

„Ty jsi děsnej s tím svým slovíčkařením,“ brblá hraně.

„No tak si vyber, před chvilkou jsi říkal, že jsem skvělej,“ bavím se.

„To si nepamatuju – víš jak, mám doktorama potvrzený výpadky paměti,“ úplně zřetelně si představuju, jak mu uličnicky jiskří v očích.

„Nooo tak to je nejvyšší čas, abych dorazil! Myslím, že po pár dnech v mý přítomnosti tě veškerý neduhy přejdou,“ chvástám se naoko.

„Ty si nějak věříš!“ směje se.

„Taky, ale hlavně se na tebe už těším,“ přiznám. „Moc.“

Těšil jsem se moc už předtím, ale teď, poté, co jsem se už začal smiřovat s tím, že jsem o Bruna… nebo teda o Bédu přišel, se těším ještě asi tak o milion procent víc…

„Já na tebe taky,“ zapřede. „A hlavně už máme kvůli mé neschopnosti přejít přes cestu pár dnů zpoždění, co?“

„To máme,“ odlehčeně se zahihňám. „Hele, ale spěchat radši nebudu, aby mě taky cestou něco nesrazilo!“

„No to teda! Máš zákaz spěchání! Ale přitom přijeď co nejdřív, už včera bylo pozdě,“ zapřeje si.

„Chápu. Ale neboj, nějak tuhle neřešitelnou rovnici vyřeším,“ slíbím mu ještě, načež on mi prozradí, kam přesně mám za ním teda přijet…, a pak se rozloučíme, abych ho nechal zase chvíli odpočívat, přece jenom je pořád ještě v nemocnici.

A pak na notebooku s úlevným pocitem zadostiučinění pozavírám všechny dosud otevřený stránky se zprávama a fotkama z nehod… a otevřu si jinou stránku.

A začnu si vyhledávat, jak si můžu co nejdřív, ale přitom bez nebezpečnýho spěchu zajet vyzvednout svou denní dávku medu. Tentokrát se tím zlatavým medíkem nehodlám nechat obalit jenom tak na dálku, přes mobil, ale pěkně napřímo, osobně…

A kdo ví? Třeba budu moct konečně i trochu ochutnat.