Tak to by šlo

Zatímco jindy si průvodčího všimneš, až když ti jemně poklepe na rameno, tahle ženská nešla přeslechnout, sotva vstoupila do vagónu. Vládla typickým pavlačovým ječákem a drbala skoro každýho kvůli banalitám. Naproti mně přes uličku seděl sympatickej kluk v černých kraťasech a bílým tričku, u nohou mu zcela klidně ležel krásnej bílej švýcarskej ovčák a celou cestu ani neňafnul.

Když přišla průvodčí mezi nás, začala na kluka řvát:

„To si děláte srandu, takovej velkej pes a nemá náhubek?“

Kluk jí klidně odpověděl:

„Prosim vás, to je vycepovanej šampión, ten naprosto nikomu neublíží a zkuste si v tomhle horku dát náhubek.“

Průvodčí nepřestávala pištět:

„Na co já bych si asi zkoušela dávat náhubek?“

Ten kluk nehnul ani brvou a pokračoval:

„Třeba byste potom nebyla tak uštěkaná.“

Dal jsem si dlaně přes obličej a začal se tlumeně smát, zatímco průvodčí zbrunátněla a spustila:

„Hele, mladej, nebuďte drzej, nebo vás vysadim v Krumlově! Kam jedete?“

Mladej jí s vítězoslavným úsměvem ukázal svoji QR jízdenku na telefonu a odpověděl:

„Do Krumlova.“

To už jsem se neudržel a spustil hlasitej záchvat smíchu. Což samozřejmě průvodčí přimělo, aby přesunula svoji pozornost z drzýho mladýho se psem na mě, a hodila přísným pohledem:

„Něco k smíchu? Kontrola jízdních dokladů.“

Vytáhnul jsem telefon, abych jí ukázal svoji jízdenku, a snažil se ji uklidnit:

„K smíchu nic, já si klidně taky vystoupím v Krumlově.“

Hodil jsem okem po tom klukovi a ten se na mě spiklenecky usmál. Moc hezky se usmál. Ta Siréna v uniformě Českých drah si nakvašeně oskenovala naše jízdenky a pokračovala v kažení nálady dalším cestujícím.

Nechtěl jsem na toho kluka okatě civět a vzpomněl jsem si na starej oblíbenej vtip, jak v parku potká chlap ženskou se psem a říká:

„Jé, paní, vy máte krásnýho pejska, nemohl bych si vás pohladit?“

S myšlenkou, že s pejskařema se člověk pochopitelně nejlíp seznámí přes psa, jsem se naklonil k tomu šampiónovi a promluvil na něj:

„Ty budeš švýcarák a sotva odrostlej puberťák, co?“

Zvedl jsem hlavu ke klukovi, jemu se ve tváři zračil výraz ve stylu aha, pozor, vyzná se, umí a nahlas řekl:

„Jo, jsou mu dva roky.“

Pes pochopil, že se mluví o něm, zvedl se a přes uličku se vydal ke mně zahájit proces mezidruhového spřátelování. Prostrčil hlavu mezi popruhama mýho batohu na zemi a začal mě drcat čumákem do lýtek. Kluk zatáhl za vodítko a otráveně řekl:

„Barte, nech toho.“

Já jsem psisko podrbal pod bradou:

„Tak ty seš Bart jako ze Simpsonů?“

„No, ze Simpsonů ani ne, ale než bych to vysvětloval, tak to radši každýmu odkejvu, že ze Simpsonů.“

Abychom učinili zadost slibu paní průvodčí, oba jsme jako jediní z celýho vlaku vystoupili v Krumlově. Kluk s Bartem zamířil k mapě okolí před nádražní budovou. Tam jsem měl zamířeno taky, protože i když jsem měl přesně naplánovanou trasu, byl to takovej rituál se aspoň na chvíli zastavit u mapy. Jenže oni dva se tam zdržovali na můj vkus moc dlouho. Měl jsem v plánu výšlap sám, ale trochu jsem si i myslel, že bych se mohl přidat k nim. Vydal jsem se po modrý turistický značce, a když jsem se ohlídnul, kluk se psem zvolil jinej směr po silnici. Škoda.

Stoupal jsem lesní cestou a na dohled už byla dřevěná rozhledna, která byla mým cílem. V tom se v křoví ozval šramot. Na cestu vylítla bílá chlupatá koule, která se ke mně rozeběhla, jakože už jsme starý kámoši.

„Barte, kde se tady bereš? A kde máš páníčka?“ drbal jsem ho na hlavě s radostným pocitem, že toho kluka zase uvidím.

Seděl na pařezu o kousek dál a vesele na mě volal:

„Koukám, že jsme měli stejnou cestu, akorát jinou cestou.“

Jeho nálada mě nakazila a přišlo mi vhodný postoupit do vyššího levelu, aspoň se představit. Podal jsem mu ruku:

„Já jsem Marek.“

Pevně mi stisknul pravici a podíval se mi do očí:

„Vojtěch, těší mě.“

Pozvedl jsem hlavu k vrcholu rozhledny:

„Tys už byl nahoře?“  

„Jo, ale kdybys chtěl, počkáme tu s Bartem a zpátky můžeme jít spolu.“

Moje druhé asociální já se ztratilo bůhvíkam a představa, že bych s tím pěkným klukem a jeho psem mohl strávit další část výletu, mě potěšila. Na rozhlednu jsem vylítnul skoro po dvou schodech, zadejchal jsem se u toho jak prostitutka ve výslužbě. Ani ty panoramata nahoře jsem si neužil, protože dole na mě čekal Vojtěch s Bartem a měl jsem obavu, aby si to nerozmysleli. Ale opravdu počkali a společně jsme se vydali zpět na nádraží do Krumlova. Cestou jsme potkali úplně random stánek, kterej bůhvíproč tam byl, ale zajásal jsem:

„Pojď, Vojto, dáme si pivo!“

Měl jsem fakt žízeň, ale Vojta pivo razantně odmítnul s tím, že si dá kofolu.

Když jsme přijeli zpátky, na nádraží se Vojta zeptal:

„Máš nějaký plány na příští víkend?“

Odpověděl jsem, že nemám, což nebyla úplně pravda, protože jsem kamarádce Lence slíbil vymalovat její podnájem před stěhováním.

„Takže v sobotu bysme mohli zas na výlet? Bart bude rád.“

Znělo to, jakože mě chtěl znovu vidět, ale zakamufloval to tak, že to bude bavit psa. Naději, že bysme si mohli vyměnit čísla, pohřbil hned vzápětí, protože na můj dotaz, jak se domluvíme, vesele odpověděl:

„No jak, příští sobotu tady v osum ráno a pojedem.“

V tejdnu jsem si za sebe domluvil náhradu k tomu malování u Lenky. Kamaráda, kterýho to na rozdíl ode mě baví, pominu-li navíc fakt, že v domácích činnostech jsem dost salát, takže jsem byl vlastně rád, že to bude dělat někdo jinej. A příští sobotu jsme se fakt na nádraží potkali, Bart už v nádražní hale podnikl brutálně kontaktní výpad, s rozběhem na mě vyskočil a olízl mi tvář. Sotva jsem to ustál, byl ho fakt kus, ale tak jasný, jsme už přece kámoši. Upozadil jsem myšlenku, že bych stejně tak uvítal olíznutí tváře od Vojty, a sedli jsme na vlak.

Bart byl naprosto dokonalej pes. Fotil jsem si ho, byl to model a s chutí pózoval. Snažil jsem se ho nenápadně zachytit i s Vojtou, ale to bylo často v blbým světle, blbým úhlu, takže ne pokaždý to vyšlo, ale pár Vojtových momentek jsem nakonec nasbíral. Bart měl dokonale ušlechtilý tělo, vypracovaný končetiny, ladný pohyby, bystrej výraz a uhrančivý tmavý oči. Takhle by se vlastně dal popsat i Vojta. To je výborný, seskládat popis vysněnýho kluka skrz psa. Zní to skoro jako zoofilie.

„Vojto, ty seš hrozně fajn, nemohli bysme třeba spolu někdy zajít na kafe ve městě?“

Reakce byla nečekaná, prudká a odmítavá:

„Na kafe? Jako dvě buzny? Proč?“

Údivem jsem jenom zamrkal a otevřel hubu dokořán.

On se hned zarazil:

„Promiň, takhle jsem to nechtěl říct.“

Já jsem se ale mezitím stihnul nastavit do určitýho módu a nasraně jsem odpověděl:

„Tobě vadí, že jsem teplej?“

Evidentně ho to zaskočilo a několik vteřin se mu motaly mozkový závity v nejvyšších obrátkách. Vyvalil na mě ty svý kukadla a začal koktat:

„Ne…, to ne…, počkej, to nemělo tak vyznít.“

Narůstala ve mně vidina homofobního blbečka heteráka, pocity zklamání a rozčarování. OK, nemusíme spolu mít vztah, sex, cokoliv, ale já přece nekoušu, mám spoustu kamarádů, všichni jsou se mnou v poho, nemaj problém jít se mnou na kafe a tady chlapec mi vpálí do ksichtu, že nebudem jak dvě buzny. Zbytek dne už spíš jenom zaraženě mlčel.

„Tak jak, příští sobotu zas?“ zeptal jsem se na nádraží.

Vojta zabodl oči do země a s nejistotou v hlase odpověděl:

„Jo, můžem.“

Jenže tu další sobotu na nádraží nebyl. Mrzelo mě to, určitě v tom bylo to, jakože nebudem jako dvě buzny. A byl jsem nasranej, že na sebe pořád nemáme telefon. Nemohl z nějakýho důvodu, něco se mu mohlo stát. Napadla mě i taková pitomost, že mohl poslat Barta se vzkazem. Ale víc pravděpodobný bylo, že už mě nechtěl vidět.

Moc šancí jsem tomu nedával, ale přece jenom jsem i další sobotu ráno nakráčel na nádraží, co kdyby… A fakt jo! Nádražní hala je vždycky začátkem víkendu narvaná lidma, takže Vojtu jsem neměl šanci zahlídnout, ale neomylně se ke mně přiřítila neřízená střela, bílá chlupatá změť.

Bart na mě nadšeně vyskočil, vzápětí za ním doběhl i Vojta a skočil mi kolem krku.

„Marku! Ty seš fakt tady! Jsem nedoufal, promiň, já jsem minulej víkend nemohl a neměl jsem ti jak dát vědět.“

Byl jsem plnej euforie, že se znovu vidíme, ale naoko jsem se snažil o chladnej tón:

„No tos mi nemohl dát vědět, když mi nechceš dát telefon.“

Zářily mu oči a nenechal se oklamat mým rádoby ledovým obličejem:

„Jo, promiň, hned si vyměníme čísla, já ti to pak vysvětlím.“

Kouknul na tabuli s jízdníma řádama a drapl mě za loket:

„Pojď, musíme běžet, za chvíli nám to jede.“

Upřímně, nebyl jsem na to připravenej, protože jsem moc nevěřil, že fakt přijde. Měl jsem blbý boty a v batůžku jenom vodu a jednu tatranku, ale ochotně jsem se jím nechal vtáhnout do vlaku. S Bartem v patách. Ve vlaku měl Vojta neskutečně pozitivní švitořivou náladu a pořád se vyptával, jak jsem se měl ty dva tejdny, co jsme se neviděli. No jak, hlavně pracovně a po večerech něco na Netflixu. U toho jsem se rozpovídal, protože na Netflixu se před pár lety dalo koukat na cokoliv, ale poslední dobou se to musí hodně probírat, co stojí za to. A úplně jsem teda vynechal tu minulou sobotu, kdy mě vyšplouchnul a nechal čekat jak blbečka na nádraží. Protože potom jsem zhrzeně zaplul do prvního nonstopu, kde jsem si dal tři panáky a pak domů ještě koupil flašku vína. Zas až tolik alkoholu neholduju, takže celou neděli jsem protrpěl v brutální kocovině. To jsem mu ale nechtěl vykládat vzhledem k tomu, jak odmítavě se k alkoholu stavěl.

Vystoupili jsme na nějakým mrňavým nádraží, který mi nic neříkalo, a začali stoupat lesem k bombastický zřícenině hradu, jak říkal Vojta. Byl to skoro poklus, protože Bart byl k neudržení, i když se pořád vracel, aby mě popohnal. Plakal jsem nad svýma úplně debilníma botama a po cestě nenápadně sežral tu svoji tatranku, páč jsem nesnídal. Když jsme stanuli na vrcholu zříceniny a usadili se na rozbořený zdi, musel jsem se přiznat:

„Vojto, sorry, ale já mám fakt hlad, máš nějakej plán?“

Neměl plán, zato narvanej batoh a rozzářil se:

„Já jsem s tím tak trochu počítal.“

Z batůžku začal vytahovat plastový krabičky s toustama, nakrájenou zeleninou a famózní bublaninou. To jsem se zase rozzářil já, i když o část svýho přídělu jsem se musel nedobrovolně podělit s Bartem.

„Marku, se ti musím omluvit za ten přešlap.“ Samozřejmě jsem věděl, o čem je řeč, ale nechal jsem ho mluvit dál: „Já mám dva starší bráchy. Prostřední je Adam, narodil se s hodně vážnýma handikepama a naši se mu dost věnovali. Tím pádem trochu zapomněli na nejstaršího Jirku. Ten se oprávněně cejtil odstrčenej, chytnul se nějaký party, která jela parkour, takový ty píčoviny skákat mezi mostama a tak. Naši mu to striktně zakázali, jenže v tý době měli plnou hlavu Adama a Jirka šel dost na druhou kolej. Když jsem se narodil já, tak už Adama nedávali a dali ho do stacionáře. Berem si ho na víkendy, proto jsem taky nemohl minulou sobotu, protože naši byli pryč. Jirka se mezitím stihnul chytnout jiný party, kde se hodně chlastalo, dost ho to semlelo, pak už na to neměli sílu a nechali ho svýmu osudu. Jako občas se staví, když mu dojdou prachy, ale jinak o něm nic moc nevíme. No a já když jsem zjistil, že asi budu teplej, jako sám za sebe jsem s tím neměl problém, ale ta situace v rodině, rozumíš. Jeden syn rozevlátej alkoholik, druhej postiženej v ústavu a pak by přišel třetí s tím, že je gay. Jako naši jsou úplně skvělí, určitě by to přijali, ale chápej…“

Chápal jsem to a odvážil jsem se položit mu ruku kolem pasu. Neodtáhnul se a mile se na mě usmál.

Nechtěl jsem se dál vyptávat, ale Vojta pokračoval. Že už na střední prožil dvě lásky, první sexuální zkušenosti, ale skončilo to blbě. A že už na střední to řekl několika spolužákům, jak to má. Byli s tím v poho, jenže po maturitě se rozlítli do světa a už pár let se neviděli. Teď se v tom evidentně plácá sám, furt je v práci a každou volnou chvilku tráví s Bartem. Zjevně neměl moc kamarádů, tak jsem se zeptal, jestli třeba aspoň v práci nemá někoho blízkýho, komu by se mohl svěřit, když už to nechce říct doma. Dělá technika v nějaký firmě, a jak řekl, v práci to fakt nejde. Vím, jaký to je, když to nemáš s kým sdílet, ale nechtěl jsem ho do ničeho tlačit. Očividně mu tahle debata nebyla příjemná, ukončil to tím, že vstal a že půjdeme zpátky. Než jsme došli k vlaku mezi lidi, chytnul mě za ruku a dal mi pusu.

„Děkuju, že ses na mě dneska nevysral a žes mě vyslechnul. Moc mi to pomohlo.“

„Vojto, počkej, furt někam jdeme, vzdalujeme se, neměli bysme se pomalu vrátit?“ zeptal jsem se během jednoho dalšího sobotního výjezdu.

Mezi náma pobíhal natěšenej Bart, Vojta šel na lesní cestě asi pět metrů přede mnou, zastavil se a otočil:

„Musíš se ještě dneska vrátit do města?“

To jsem nemusel, což jsem taky řekl.

A Vojta dodal:

„Fajn, mám pro tebe takový přespávací překvapení, promiň, měl jsem se zeptat předem.“

To teda měl, ale znovu mě to zahřálo u srdce. Špetka ostražitosti ale ve mně zůstala:

„Jestli si myslíš, že budu chrápat v hamace mezi stromama, tak na to zapomeň.“

Vojta se usmál a poklepal na svůj malej baťůžek:

„Vypadá to, že tady mám hamaku? Neboj, mám pro tebe pokojíček, ze kterýho tě bude přecházet zrak.“

Tuhle hlášku jsem znal z jednoho slavnýho filmu s Tomášem Holým, takže vím, jak ten pokojíček vypadal, a moc mě to neuspokojilo. Slunce ale bylo už těsně nad obzorem a neměl jsem moc možností na výběr, takže jsem dál poslušně šlapal za ním.

Cesta se stáčela z kopce dolů k romantickýmu zatopenýmu lomu a pokračovala znovu mírným stoupáním alejí bříz. Bart pořád poskakoval a vybíhal dopředu, najisto věděl, kam se jde, a jevil náznaky radosti. Po úzký pěšině jsem šlapal za Vojtou, když se mi otevřel průhled na naprosto čítankovou roubenku s muškátama na balkóně. Chaloupka byla uzavřená mezi skálou a prudkým svahem se smrkama a cesta nepochybně dál nevedla.

Zastavil jsem se:

„No, teď dál jako kam?“

Vojta shodil ze zad batoh, chvíli v něm šmátral a vytáhl svazek klíčů:

„Dál nikam, jsme tady.“

Vstoupili jsme dovnitř a nevycházel jsem z údivu. V prostorný hale byl ukázkově prostřenej stůl, bílej vyšívanej ubrus, starej cibulák, svíčky a dvě sklenice na víno. To mi nedávalo smysl, protože Vojta se alkoholu striktně bránil, takže jsem se musel zeptat:

„Tady někdo je?“

Ta otázka ho viditelně zaskočila:

„Nikdo tu není, to je nachystaný pro nás, strávil jsem s tím včera půl dne.“

Bylo to strašně milý a myslel jsem, že se rozteču radostí. Dvakrát jsem obešel to romantický prostřeno, ukazováčkem přejížděl hranu stolu, ale nedalo mi to a musel jsem si rejpnout:

„A tady tyhle serepetičky, to ti přijde míň buznovský, než kdybysme šli ve městě do kavárny?“

Obrátil jsem se k němu s otázkově zvednutým obočím a Vojta se chudák tvářil dost nešťastně:

„Jsem myslel…, že by se ti to mohlo líbit.“

Vypadal jako štěně přistižený při nějaký nepřístojnosti, takže jsem hned musel změnit postoj:

„Ale jasně že se mi to líbí, ty seš truhlík.“

A abych to dokázal, učinil jsem pokus vzít ho do náručí. Což úplně nevyšlo, protože měl se svojí vypracovanou postavou přece jenom o pár kilo víc než já. Takže vzápětí jsme se skáceli na zem. Padli jsme naštěstí do měkkýho, protože před krbem byla na prkenný podlaze kožešina z divočáka. Což teda je taky kýč jako prase. Ale po dopadu jsme si vyměnili několik vášnivých polibků.

Následovala ultra romantická večeře. Z lednice vytáhnul nachystanej obalenej hermelín a neopomněl zdůraznit, že je to Sedlčan, kterej je nejdražší, zatímco v hospodách vydávají za smaženej hermelín nejlevnější mrdky z Makra. K tomu vytuněný šťouchačky s cibulí. Předcházel k tomu excelentní květákovej krém a jako třetí chod následoval dokonalej jogurtovej dort s čerstvým ovocem.

„To dělala mamka,“ řekl. A váhavě dodal: „Prej aby nás ta slečna nepomluvila.“

Tenhle postoj Vojtovy máti mě hodně pobavil a rád jsem se napasoval do role hýčkaný slečny. Bylo to všechno skvělý, cítil jsem se v sedmým nebi a po večeři jsme se pomilovali v tom pokojíčku, ze kterýho mě skutečně přecházel zrak. Poctivá dřevěná postel, peřiny z husího peří, na zdi pendlovky, vůně venkova, sušených levandulí. Bart strávil noc na tý kožešině jako slušně vychovanej pes. Celý to prostě nemělo chybu.

„Počkej, já ti dám něco domů, hrozně toho zbylo,“ řekl po návratu a na nádražní lavičce začal operovat s krabičkama. Barta ten krabičkovej proces hrozně zajímal a do všeho strkal čumák. Vojta mu sundal náhubek a bezmyšlenkovitě mi ho narval do batohu spolu s krabičkama s „výslužkou“. Úplně bezmyšlenkovitý to nebylo, to mi došlo až doma, když jsem vybaloval batoh. Podezření, že to udělal cíleně, aby se pro ten náhubek mohl stavit v tejdnu, se mi potom potvrdilo.

„Tys mi ten náhubek strčil schválně, že jo?“ zeptal jsem se, když se u mě v úterý zastavil.

Volal mi předtím, že ho fakt potřebuje.

Už poněkolikátý jsem v jeho tváři zaznamenal ruměnec, když řekl:

„Je to tak. Chtěl jsem tě vidět.“ Takže jsem měl pravdu a on dodal: „Toužím si s tebou zopakovat to z chalupy.“

Protože jsem na rozdíl od něj neměl narvanou lednici delikatesama, bylo mi jasný, co to si chtěl zopakovat. Po tom přišel z koupelny zamotanej v osušce a otráveně mi sdělil, že mi na hovno teče teplá voda a měl bych si nechat seštelovat kotel.

„Co máš za kotel?“

„Ježiš, Vojto, nevím, moc to neřeším, asi Vaillant.“

On se zarazil a zamyslel:

„Vaillant, to je dobré vědět.“

Další tejden v práci jsme toho měli fakt hodně, ale vidina soboty s Vojtou a Bartem mě udržovala v dobrý náladě. V mezičase jsem si objednal revizi toho kotle, páč ta teplá voda fakt blbla. Na tuhle značku byla ve městě jenom jedna firma a ta mařka na dispečinku byla dost protivná, že si všichni vzpomenou až na začátku topný sezóny. Že chlapi musej jezdět po dvou, nestíhají a mají toho dost. Ale nějak jsme se domluvili.

Potom proběhl další sobotní trip s Bartem. A s Vojtou hlavně. Trasu opět vybral on, měl moji důvěru, že nevybere nějaký nesmysly, a i když jsem nejradši strůjcem itinerářů sám, jemu jsem se rád oddával. To už bylo koncem září, les plnej hub, spoustu jsme si jich narvali do batohů. Jenže po deštích byly taky dost rozmáčený cesty. Z jedný takový pěšiny jsem sklouznul a začal klesat dolů k nějakýmu potoku. Bart to pojal jako výzvu k zábavě, začal po mně skákat a ignoroval roli záchranáře, která by k jeho rase měla bejt automatická. Záchranářskou ruku mi podal Vojta. I když jsme se už několikrát pomilovali, podaná ruka a vzájemný dotyk ve mně pořád vyvolávaly elektrizující pocity. Od prvního seznamovacího podání rukou jsme se posunuli.

Na revizi kotle přišli přesně načas, jak bylo domluvený s tou protivnou ženskou na dispečinku, a jak bylo domluvený, byli dva. Když jsem otevřel, zůstal jsem hledět s otevřenou hubou. Jeden byl starší, druhej mladší. Ten mladší byl Vojta. Na pracovních bundách měli vyšitý jména a měli stejný příjmení. Ježišmarjá, to je Vojtův otec! Kolikrát už jsem předtím přemejšlel, jaký by to bylo, kdyby se Vojta doma svěřil a kdybych se měl někdy seznámit s jeho rodičema. A teď jsem v situaci, kdy se mi tady můj miláček se svým otcem budou hrabat v kotli.

Vojta za otcovými zády ke mně vysílal prosebný a zoufalý pohledy. Pochopil jsem a rozuměl jeho situaci. Takže OK, budeme hrát hru, že jsme se v životě neviděli. Bylo to teda dost pekelný, protože hlavou mi prolítlo naše poslední milování. Zajímavý, že s ním jsem od první chvíle používal zrovna tohle slovo. Milování. Vzrušení, nedočkavost a pak zklidnění, když jsem byl konečně v něm, než jsem se rozjel. Jeho stříkající péro v mojí dlani. Sakra, tohle fakt nebyl čas na takový myšlenky s Vojtovým otcem v jedný místnosti!

Když to dodělali, táta si sednul ke stolu a začal vypisovat papíry. Vojta se zeptal, jestli se tu může někde umejt. Úplně mimoděk ze mě vylítlo:

„Jasný, však víš kde.“

Okamžitě mi došlo, že jsem to posral, a i s Vojtou jsme se rychle otočili k otci u stolu. Ten se ale zrovna zaobíral rozmrdaným razítkem a vůbec nás neregistroval. Vojta mi ale vzápětí dost bezohledně dupnul na nohu na znamení, abych už proboha držel hubu. Zabolelo to a měl jsem co dělat, abych nevyjeknul. Ale udržel jsem se a situace snad byla zachráněná.

„Ty vole, tys mi dal!“ volal na mě Vojta už z dálky příští sobotu na nádraží.

„Co já tobě, ty mně. Ale uhráli jsme to, ne?“ zeptal jsem se.

Vojta odpověděl:

„Snad jo, táta si asi ničeho nevšimnul, jinak by to určitě zmínil.“

Sedli jsme na vlak a vyrazili na další tradiční výlet. Byla už půlka října, celkem chladno, takže jsme zvolili kratší trasu. Chladno ovšem vůbec neřešil Bart, kterej nadšeně skákal do každý vody, kterou jsme potkali, a pak nás smáčel, když se oklepával. Tehdy mě Vojta poprvé vzal venku za ruku. Líbilo se mi to moc. Byl v tom příslib něčeho hezkýho, v čem bych rád pokračoval…

Hele, já nejsem žádnej myslitel, jsem řemeslník, ale v tom, co dělám, jsem dobrej. V kotlech se fakt vyznám, i když za poslední roky jsem musel věnovat dost úsilí, abych pochytal všechny nový technologie. Pomáhá mi v tom Vojta, náš nejmladší. Úplně ho to myslím nebaví, ale po průmyslovce se to nabízelo, že k nám nastoupí. Navíc pracovat s vlastním synem dává možnost ho seřvat, když něco zprasí. Ale je šikovnej, takže řvát na něj vlastně moc nemusím. Nejsem žádnej myslitel, jo, to už jsem říkal. Ale nedávno se mi stala věc, na kterou myslím už pár dní a nedává mi to smysl. Viděl jsem to jednou v nějaký kriminálce, kdy několik svědků bylo zaujatejch něčím zajímavým v prvním plánu. Přitom v druhým plánu všichni viděli vraha, ale nespojilo se jim to, protože ten první plán byl vjemově mnohem významnější. Něco podobnýho jsem teď zažil, i když se nejednalo o vraždu, ale jenom o blbý razítko. Totiž, byli jsme s Vojtou na běžný revizi kotle někde v centru. Když jsme to dodělali, sedl jsem si v kuchyni ke stolu a začal vyplňovat zprávu s fakturou. Papírování strašně nesnáším, a když jsem se chystal plácnout tam razítko, tak se mi rozpadlo v ruce a bordel z toho se vysypal na papíry. Propadl jsem panice a začal to nějak dávat dohromady, protože vidina toho, že bych musel dolů do auta pro nový papíry a vypisovat to znovu, mě úplně děsila. Pokus udělat ze dvou kusů razítka znovu jeden kus mě plně zaměstnával ve všech smyslech. Ale pak to přišlo. Vojta se zeptal, jestli si někde může umejt ruce. Ten majitel mu odpověděl: „Jasný, však víš kde.“ A i když jsem se lopotil s tím debilním razítkem, periferně jsem zahlídnul, jak se oba rychle otočili ke mně a pak Vojta tomu druhýmu dupnul na nohu. Odehrálo se to během pár vteřin a zasunulo se mi to do podvědomí, protože mezitím se mi šťastně podařilo zprovoznit razítko, podepsal jsem se, požádal o podpis majitele bytu a mohli jsme jít.

Až o pár dní pozdějš mi ta periferní vzpomínka z druhýho plánu vyskočila na mysl. Co to mělo znamenat? Znamenalo to, že Vojta se s tím druhým znal, že v tom bytě už byl, ale dělali, že se neznají. Proč? Jakej to mělo smysl? Že přede mnou potřebovali zatajit, že se rozhodně nevidí poprvý, ale proč? Znal jsem v podstatě všechny Vojtovy kamarády a zpětně jsem si uvědomil i to, že jak mu ten kluk tyknul a Vojta mu pak dupnul na nohu, sjely mi oči na faktuře na jméno. To mi ale nic neříkalo, tak jsem to úplně vypustil. Ale muselo to mít nějakej význam, neměl jsem vědět, že Vojta se s ním zná. Začal jsem si spřádat fantazie a teorie. Jako první mě nesmyslně napadlo, že Vojta praktikuje nějaký ty parkourový nesmysly jako náš nejstarší Jirka. To jsem ale hned zamítl, protože Vojta tyhle aktivity radikálně odmítal. Pak mi přišly na mysl možnosti, že jede v nějakých kšeftech, já nevím třeba s drogama, nebo v průseru s prachama. Ale ten majitel bytu vypadal jako hodně slušňák a rozhodně nebudil dojem lídra party kriminálníků. Krom toho Vojta se mnou jezdil na revize celý dny až do večera, všechen volnej čas věnoval Bartovi a soboty jezdil na ty svoje túry. Z těch se vracel vždycky rozzářenej, říkal, že jezdí s nějakým kamarádem, ale spíš jsme si s Jitkou mysleli, že je v tom nějaká holka.

Povykládal jsem to Jitce a ta chvíli přemejšlela. Potom řekla:

„Ty tvoje teorie jsou dost fantasmagorie, ale jsou tu ještě další možnosti.“

„Jaký?“ zeptal jsem se.

Jitka pokračovala:

„Jak se jmenoval, jak jste u něj byli na tý revizi?“

„Myslím Marek, nevím jak dál, musel bych se podívat do papírů na firmě.“

Jitka se usmála:

„Marek, to by souhlasilo.“

Já na to:

„Souhlasilo v čem?“

Jitka dodala:

„Vojta jednou zmínil jméno Marek v souvislosti s těma sobotníma výletama.“

Pořád mi to ale nedávalo smysl.

„Dobře, ale přece známe Vojtovy kamarády, proč bysme tohohle nesměli znát?“

Jitka se znovu zamyslela:

„Třeba proto, že prožívají něco hezkýho a mají důvod nedávat to světu najevo.“

„Ježiš, prožívají něco hezkýho a my o tom nesmíme vědět?“

Jitka se ke mně naklonila blíž:

„Myslím to tak, že spolu prožívají něco hezkýho.“

Teprve teď se mi to všechno začalo spojovat a zapadalo to do sebe:

„Ty jako myslíš…, že by náš Vojta…, že je na kluky? Ale to nám přece může říct, přece mu neutrhnem hlavu, nevyhodíme ho z baráku.“

Jitka se zvedla z křesla, naklopila do sebe nalitýho panáka a povzdechla si:

„Ježišmarjá, je tisíc důvodů, proč má kluk s jinou orientací problém se s tím svěřit. Načti si o tom nějaký články, nakoukej dokumenty a naposlouchej podcasty. Takovej kluk prožívá hrozně náročný období a prostě to není jednoduchý.“

Chvíli jsem o tom přemejšlel a pak řekl:

„Tak asi je na místě si přiznat, že výchova nejstaršího se nám nepovedla, u prostředního jsme nezvládli péči, ale Vojta se nám myslím povedl, a jestli, jak říkáš, prožívá něco hezkýho, pojďme mu s tím pomoct, zaslouží si to.“

Jitka se zarazila:

„Chceš se ho na to přímo zeptat? Já bych teda radši, aby s tím přišel sám.“

Vojta mi volal v tejdnu a zněl trochu zkroušeně:

„Marku, já se hrozně omlouvám, ale v sobotu nemůžem na výjezd.“

Zamrzelo mě to, protože jsem měl vymyšlený přespávací překvapení jako on onehdy u nich na chalupě.

„To je ale škoda, takže ten penzion na Pálavě mám zrušit?“

Vojta se v telefonu zarazil:

„Tak to mě mrzí, ale mám pro tebe taky překvapení. V sobotu jestli bys k nám mohl přijít na oběd, naši tě chtějí poznat.“

„Poznat jako co?“ zeptal jsem se opatrně.

Vojta se nedal:

„Jako kamaráda. Hele, bude hovězí vývar, máma dělá nejlepší na světě, plus svíčková a takovej ten jogurtovej dort s ovocem, co máš rád.“

Úplně se mi to nezdálo:

„Počkej, jako kamaráda… A kvůli tomu se dělá sobotní ceremonie skoro na bázi zásnubního oběda?“

„Já jsem ti to chtěl říct z vočí do vočí, ale teda ti to řeknu hned. Jak jsme u tebe s tátou byli na revizi kotle a mysleli jsme si, že si toho táta nevšimnul, tak všimnul. Nastoupili na mě s matkou, ale ty vole, Marku, to byl coming out snů. Bylo to úplně v pohodě, ztřískali se u toho jako prasata a já jsem z toho strašně happy. No, abych to zkrátil, prostě máš přijít v sobotu na oběd.“

To už jsem zářil štěstím, ale ještě jsem ho chtěl nechat se v tom trochu vymáchat:

„A mám teda přijít jako co?“

Vojta už neváhal:

„Jako můj přítel. Protože tě miluju.“

Protože mě miluje. Jako přítel. Tak to by šlo.