Shut up!

Léta sedmdesátá – 1970

Žlutá Škoda stovka projížděla malou křižovatkou. Ukazatel žádný. Ale hoch za volantem to tady dobře znal. Vlevo, pak zase vlevo a ještě jednou vlevo.

„Kupředu levá, zpátky ni krok!“ zazpíval si. Do zatáček musel pomalu. Škodovka byla plná balíků, pytlů, krabic. Objemný ranec zaujímal i místo spolujezdce. Dělal se domácí úklid a všechno, co se nehodilo, ale mohlo by se jednou hodit, odvážel k babičce na chalupu. Je tam veliká půda, seno se tam už nedává, tak máti rozhodla, že tam tomu bude dobře. Stráví u babičky týden dovolené. Ledasco se musí opravit. To byla zase řeč otce.

„Jezdil jsi tam přece rád. Holku žádnou nemáš, kamarády taky ne a je tam krásně. Jenom dávej pozor na auto. Samozřejmě i na sebe. U Halámků je veřejná telefonní stanice, tak zítra zavolej k sousedům,“ otec dál pokračoval, ale hoch ho moc nevnímal.

„Posloucháš mě vůbec, Jakube?“

„Jo.“

„Jaké jo? Vidím, že mě nevnímáš.“

„Radši jedu.“

„A nejezdi za náklaďákem. Spadne něco z korby, odletí od kola kámen, nevidíš, co se děje před ním.“

Jakub šel k autu, nasedl, zamával a rozjel se ulicí ke spojce na okresní silnici. Většina aut už vyrazila mezi druhou a čtvrtou, aby si užili nově nabytého dvoudenního víkendu. Nebyla to zase nějaká dálka. Nejdřív byl trochu naštvaný. Svoji první dovolenou si představoval trochu jinak. Ne že by k babičce nechtěl, ale chtěl se spíš podívat někam, kde jsou mladí. Aspoň pocit, že by mohl najít někoho jako on. Za chvíli bude rok doma z vojny a nic. Měl dělat nákupčího pro některé provozy komunálu, ale zatím jen sedí v kanceláři a objednává všechno telefonem. Každou chvíli je potřeba za někoho zaskočit. Plno hodin, ale peněz nic moc. Teď mu k dovolené přiklepli tři dny z náhradního volna. Přeřadil, dojížděl kopeček, když uviděl u příkopu chlapce, co přímo prosil, aby mu zastavil.

„Budeš tak hodnej, vezmeš mě do Lhoty?“

„Pokud ti nebude na klíně vadit ten ranec, tak jo.“

Jakub zavazadlo stáhl k sobě a pak ho dal stopaři do klína.

„Jdeš taky večer na Shut up?“

„Tady je z Prahy Ringo?“

„Ale né, místní si tak trochu vylepšili název, aby to táhlo. Takovej bigbít v sokolovně. Pokud nás nerozeženou.“

„To je tady tak divoký?“

„V sousední vsi zase jiná skupina spustila anglický texty. Někdo měl narážky na srpen a byl konec. Kluci si dlouho nevrznou. Já taky nejsem místní, jen se jedu podívat. Jsem Jarda. Určitě přijď.“

„Jakub, já tohle vezu k babičce. Sokolovnu znám. Stačí ti, když tě hodím k rybníčku? Já pak jedu ještě kousek.“

„Jistě, já měl přijet dřív, ale dnes mám ve všem smůlu. Moc dík, dáme večer frťana.“

Hoch u rybníčku vystoupil a rozběhl se návsí. Jakub dojel k jejich rodové chalupě. Jeho máma byla z deseti dětí. Ale jen oni jsou blízko a jezdí sem. Jeden strýc je ve Španělsku, druhý v Alžírsku. Oba tady byli v osmašedesátém, teď je konec. Babička poslední roky pronajímala na léto část chalupy, teď se bojí. Dojel k bráně. Ta bude taky potřebovat podložit a namazat. Projel ke stodole. Babička seděla v proutěném křesle. Vstala a šla mu vstříc.

„Jsi hodný, Jakoubku, já jsem tady pospávala. Dnes se moc nevyspím. Jsou tu čaje. Jak mají otevřená okna, tak budou slyšet až sem. A zítra je dechovka. Kravál dělají všichni. Pojď na večeři, vynosit to můžeš až zítra. Na schodech na půdu nesvítí světlo. V pokojíčku jsem ti čerstvě povlekla.“

V kuchyni bylo cítit večeři. Bramborové placky s povidly. Vůně mírně připálené mouky na plátech kamen už vzbuzovala chuť. Babička je vyndala z trouby. Byly pomaštěné máslem, svinuté a naskládané v pekáči. To si pochutná. Doma se nic takového nedělá. Šlo by to i nasucho na pánvi, ale to už není ono. A hlavně je to cítit a smrad vleze do záclon, jak říká máma. Není ani nadšená z topinek. V jejich kuchyni musí být všechno dokonalé. Přijdou kamarádky, ale i když sedí venku na terase nebo v obýváku, pomluvili by ji.

Jakub se teď v duchu vrátil ke svému stopaři. Moc si ho neprohlídl s rancem v náruči. O něco menší jak on, o něco mladší, tak před vojnou. Musel se usmát. Moc popisovat lidi neuměl. Na rozdíl od jeho sestry Evy, která si všimla každého detailu. Prostě příjemnej nebo milej? Jarda. Těch zná snad deset. Podívat se na Shut Up půjde. Byl na Šimkově a Grossmannově Besídce v rašeliništi. Zpívala tam i Urbánková a Bobek a hrál Franta Ringo Čech se svojí skupinou Shut Up. Před koncem šedesátých let vzniklo plno bigbíťáků, hrálo se všechno od Beatles až po současné hity. Jenže po srpnu to snaživí normalizátoři zase zařízli. Tady snad ani takové věci nikdo nesleduje. Nedávno se byl podívat na jednom takovém čaji. Ani jim nikdo nemohl vytknout, že zpívají v angličtině. To byla zcela jiná řeč. Ale lidi se bavili a snažili se na chvíli zapomenout.

Sokolovna, hasičárna, kostel, hospoda a Národní výbor spolu se školou tvořily střed obce a všeho bytí. Ještě nová samoobsluha vedle autobusové zastávky. Pak jen domky s předzahrádkami. Na jedné straně rybníček, na druhé kaplička. V pátek večer tu jinak chcípnul pes. Dnes byla náves zaplněná hloučky mladých. Nejvíc jich bylo kolem hospody, kde postávali a posedávali s pivem, limonádou a cigaretou. Před sokolovnou byl plakát zvoucí na dnešní vystoupení. Jakub se rozhlížel, jestli neuvidí svého stopaře. Místo toho ho objevily dvě dívky, co bydlely kousek od babičky. Znal je od mala, co sem začali jezdit. Aneta a Irma. Hned se k němu hnaly. Obě byly kadeřnice a taky měly vyčesané módní drdoly. Jako většina děvčat minisukně a halenky.

„Jdete na lov?“ smál se na ně.

„Tady? O pořádnýho kluka nezavadíš ani ve městě. Ty taky žádnýho nevláčíš.“

Kdysi si to řekli, že s ním neuspějí. Ale holky to vzaly dobře. V jeho letech ve vesnici moc mladých nebylo. A všechno tady je z okolních větších vesnic a z města. Zkusí se podívat do hospody. Tam to žilo. U šenku pár stolů místních, pak všichni většinou jen přecházeli. Ve vedlejší místnosti uviděl Jardu, jak mluví s kluky, co je přivezl malý fiat.

„Jestli čekáš na Vítka, tak zbytečně. Říkali jsme ti hned, že je to hajzl. Zpátky si musíš někoho najít, jsme plní. Nebo přespat v lese, ale tam bude taky plno.“

Jarda jen nerozhodně stál, pak uviděl Jakuba.

„Měl jsem se tady setkat s kamarádem. No zajdeme na… co si dáš? Vodku?“

„Asi jo. Jak se tak dívám, nad osmnáct máme jen my a chlapi u piva,“ ukazoval na ceduli Do osmnácti let alkohol nenaléváme.

„To víš, kdyby byl průser, tak hosposkej zaplatí pokutu. Ale kdo by mu dělal tržbu? Tak na co?“

„Abysme každej někoho našel. Jsem tady taky sám.“

„No holek je tady třikrát tolik co kluků.“

„Myslíš, že hledám holku? Zajdeme ven.“

„Začínají až za hodinu, u kostela nikdo nechodí. Doufám, že se nebudu vracet s monoklem.“

„Cože?“

„S tou holkou.“

„Takže taky to máš trošku jinak?“

„Prej hodně jinak, a jaks musel slyšet, i smůlu.“

„Něco jsem zaslech, ale to nic neznamená. Seznamky žádný nejsou. Ale chvíli byly. Než to přejely tanky. Dal se podat i takovej zabalenej inzerát. Jako je mi osmnáct a hledám přítele k toulkám přírodou. Heslo, Karel.“

„Třeba se fakt jen borec chtěl toulat,“ konečně se Jarda i trochu usmál.

„Ty by ses nechtěl toulat? Když by bylo s kým?“

„Chtěl, ale teď třeba přijde monokl.“

„To se ti fakt stalo?“

„Nejen to, mám prostě smůlu.“

„Třeba ti dnes jedna skončila.“

„A druhá začala.“

„Tak to nesmíš řešit. Podívej já, vrátil jsem se z vojny. A rok nic. Snažil jsme se. Když už na někoho narazíš, má jinýho, nebo mu jde jen o jednu noc. Ale člověk chce víc. I takový to ostatní. Užívat si život s tím druhým. Nejenom si zapíchat a nic dál. Jistě i to je málo kdy, ale snad chápeš, co chci říct. Nemusím s někým chodit po nocích, vyznávat mu lásku a hrát na kaitru, jak ho miluju. Ale chci si s ním třeba zajet do muzea, u ohně si opíct buřty. Takový souznění těla i duše. Při tom jen docela obyčejný.“

„Jo, to chápu, jenže to je možná mnohem nedosažitelnější. Ten druhej tě musí mít rád i jako přítele, být naladěnej na stejný vlně. Umět podat ruku, otřít slzu.“

Kluci se procházeli kolem kostela. Dvě bábinky vyšly ze dveří.

„Vidíš, Kristo, to boží dopuštění? Dyť je některým holkám vidět snad spoďáry.“

„Náš mladej říkal, že ani ty kalhotky nenosí. Jsou prý na ostro. Chodí tak i kluci. A taky holky nenosí podprsenky.“

„Teď to jde, ale až jim prsa klesnou jak stažená fángle, budou je rychle hledat.“

Chlapci se srdečně zasmáli.

„Mrkneme se do sálu?“

Židle a lavice kolem zdí, uprostřed taneční parket. Na malém pódiu už byly bicí, reprobedny, zesilovače a mikrofony.

„Sedneme si tady uprostřed, ať nám neprasknou ušní bubínky. Už jsi tu někdy byl?“

„V zimě na plese, podívat se.“

Sál se zaplňoval. Vystoupil jeden mladík od hasičů, kteří to pořádají. Všeobecné pokyny a hlavně, aby se všichni chovali tak, aby jim čaje nezrušili. Pak naklusali hudebníci v sametových kalhotách a vestičkách. Bubeník, vysoký, jen triko, aby vynikly jeho bicepsy. Baskytarista silnější postavy a dva štíhlouši kytary.

Začal nadšený řev, který bubeník zdůraznil virblem. Zřejmě kapelník představil členy kapely:

„Duna, Miky, Róza a Pakl.“ A hoši hrábli do strun. České písničky našich kapel, zahraniční s českými texty. S těmi i další. Po pár sadách po velké přestávce začaly texty anglické. Pak, aby se mládí vydovádělo, byly zařazeny evergreeny Locomotive s hromadnou účastí. Obrovský vlnící se had nebo vlak. Jeden klučina vepředu vždycky kousek předtančil a všichni po něm opakovali kde jakou chujovinu, jak říkal Jarda. Zapojili se a hezky vyblbli. V závěru došlo na ploužáky, jak hlásil kapelník. Poď na mě zezadu, Chvíli mi ho vrť nebo Až ti ho tam zase narvu. To už byla ta nejmladší část pryč a ostatní pod vlivem. Melodie vykradené z Elvise, jak jinak.

„Jak se dostaneš domů?“

„Nijak, musím kus dál do lesa a nepošlapat souložící.“

„Co když ti nabídnu nocleh u nás?“

„Když řeknu, že s vděkem přijímám, nebudeš si myslet, že jsem děvka?“

„No ještě jsem neřekl kde. Je výběr. Na lavici v kuchyni, ve staré ložnici, v autě, na půdě, nebo u mě ve špejcharu.“

„To je co?“

„Dřív tam bylo obilí na mletí, krmení i na setí. Taky otruby, hrách, fazole, čočka a já si tam udělal pokoj.“

Chlapci taky popili trochu víc a vzájemně se podpírajíce došli k chalupě. Rozdělat gauč už byl skoro problém, a než si něco stačili říct co dál, usnuli.

„Bože, ty magore, už jsi vzhůru?“ usmíval se Jakub. „Asi jsem polekal tvoji babičku. Šel jsem jen ve slipech z koupelny a ona byla na chodbě.“

„Doufám, že to přežila?“

„Jo, ale já málem ne. Nevěděl jsem, co říct. Usmála se a řekla, jestli jsme se trochu vyspali, že dělá snídani.“

„Tak to je v pohodě. Já jí od jara říkám, že někoho přivezu, ale není koho.“

„Ona ví že?“

„Jo, vzala to líp než naši. Otec nejdřív tvrdil, že jsem nemocnej, pak za co ho Bůh potrestal, když v rodině to nikdo nemá. Pak si něco přečetl, s někým si promluvil a dnes se spíš ptá, kdy někoho přivedu a abych si dával pozor.“

„Naši to neví, hlavně se bojím něco říct.“

„Taky se zatím nic bohužel nestalo. Neměli jsme tak chlastat. Už jsme mohli mít za sebou pár čísel.“

„To myslíš vážně, Jakube?“

„Rok někoho hledám, ty taky, a když se najdeme, přece se na všechno nevykašleme. Nebo to vidíš jinak? Snad zase tak hrozně nevypadám, abych tě odradil.“

„Musíme na snídani, když…“

„Máme snad sobotu a neděli, tebe doma čekají? Co vůbec děláš?“

„Doma ví, že přijedu v pondělí ráno do práce. Prodávám ve Zverimexu.“

„Papouchy, rybičky a tak? To by mě taky bavilo. Tak zůstaneš, ne? V pondělí ráno tě tam hodím autem.“

Ozvalo se zaťukání na okno.

„Už jdeme, babi. Dík.“

„Já jen, chlapci, aby vám nevystydly slané omelety.“

Kluci se přesunuli do kuchyně.

„Je tam kousek uzeného, zelenina a domácí vajíčka. Jen nevím, jestli to jí i tvůj kamarád. Přijel s tebou?“

„Babi, to je Jarda, poznali jsme se včera, měl smůlu, neměl kde spát, trochu jsme popili, tak je tady. V pondělí brzo ráno ho hodím do práce. Když budeš tak hodná a uděláš o jídlo navíc.“

„Samozřejmě, chlapci. Jen musíme zabít králíka. Já na to už nemám sílu a Jakub nic nezabíjí. Budu muset za sousedem, maso by nám nevyšlo.“

„Zabít a stáhnout, to zvládám, dál to dělal kuchař. Na vojně jsme hlídali sklad. Bylo tam plno zajíců a divokých králíků. Chytali se do ok, ale většinou se museli ještě klepnout.“

„Vrahu, ještě si to s tebou rozmyslím. Já nedám ani žížalu na háček. V přírodě bych musel žrát jen kořínky a houby.“

Všechno proběhlo, Jarda i natáhl kůži na napínák. Pochválil babičce chov. Pak se ukázalo, že rozumí i elektrice, a na schodech se rozžalo. Hned tam vynosili věci z auta. Podložit vrata a namazat, to byla hračka. Vyměnili dvě prasklé cihly ve sloupku u králíkárny. Byl oběd. Z králíka bude zítra svíčková. Dnes smažené klobouky hub jako řízky, brambory a salát. Káva, bábovka.

„Tady má kapličku sv. Antonín, patron těch, co hledají,“ smál se Jakub. „Odpoledne mu zaneseme hřbitovní kalíšek.“

Kaplička byla malá, za mříží jen malý oltářík a obraz světce. Položili kytku růží a zapálili dvě světélka.

„Je to fakt vážně?“ utvrzoval se Jarda. Pak přistoupil k Jakubovi a před sv. Antonínem se políbili.

„A máme i romantiku. Tak Antoníčku, drž nad námi svoji ruku, abychom se neztratili.“

Polibků bylo trochu víc. Zřejmě zachutnaly. Prošli se pak návsí, kde už nad sokolovnou byl nový plakát zvoucí na večerní dechovku.

„Půjdeme?“

„Utrh ses, Járo, ze řetězu. Z toho by mě kleplo. To je pro starý báby.“

„A co poslouchá tvá babička?“

„Dvorského Melody Boys, swing, blues, máme moře starých desek. Taky Kryla a dnešní skupiny. K večeru můžeme do lesa. Viděls, rostou.“

Jakub tu měl svoje místa. Jinak bylo všude plno lidí. Polovina všech staveb sloužila delší dobu jen jako rekreační chalupy. Když chtěl Jarda políbit svůj protějšek, Jakub se smíchem vykřikl:

„Nesahej na mne. Abych nedopadl jako ten ušák. Představuju si tě, jak prodáváš u vás malé králíčky a říkáš matce dítěte, jestli ho bude chtít taky klepnout a stáhnout.“

„Ty, co máme, by moc na pekáč nebyli. I když morčata o moc větší nejsou a chovají se v Americe hlavně na maso. Nakonec v Číně a vůbec v Asii se jí všechno. Psi, opice, hadi, škorpióni, ještěrky, spoustu hmyzu, taky vlaštovčí hnízda a druh hlíny.“

„Bydlet tak spolu, vařit bych tě nenechal. Kdoví co by na mě vyjuklo z hrnce. Ještě že večer máme tatarák z lančmítu a víno z Hodonína od známého babičky.“

Něco z hub přinesli. Posloužily taky k výrobě dalšího tataráku. Posadili se venku. Dechovka takový randál nedělala. Hlavně bylo slyšet tubu a křídlovku. Taky zpěváky.

„Myslivci, jeleni, černý cikán, tam nehrozí, že jim texty zakážou,“ naslouchal Jakub.

Babička šla na chvilku k televizi a kluci si napustili vanu.

„Asi se budu stydět, já se ještě s nikým takhle nekoupal.“

„Na vojně, ne?“

„Tam byly společný sprchy, ne vana. Tu měli jen kuchaři a kluci z kanceláří.“

„No já z kanceláře jsem,“ usmál se Jakub. „Ale pokud máš s tím problém…“

„Mám, ale jo. Pořád tomu nevěřím.“

„Tak věř.“ Jakub měl všechno dole, zatímco si Jarda pomalu stahoval slipy.

„Nesměj se.“

„Přece nebudeme vážní. Vidíš, paráda, dva normální kluci, kteří si chtějí utrhnout i kousek zakázanýho ovoce.“

„Jdem radši do vody.“

Seděli naproti sobě. Většinou povídal Jakub. Plátěný sáček s bylinkami provoněl celou koupelnu.

„Není to krásný? Pojď blíž. Ještě. Trošku si pohrajeme. Kdyby ti něco vadilo, ale asi ne, když se dívám.“

Oba byli vzrušeni do krajnosti.

„Udělat i druhýmu, co miluješ. To je dvojnásobná rozkoš. Pěkně všechno oddalovat, máme čas.“

Z Jardy jeho zábrany mizely, pomalu se přizpůsoboval aktivitám svého nadcházejícího milence.

„Ani jsem si nevšiml, jakou tady máš podlahu. To jsem neviděl, ty špalíčky jsou dřevo?“

„Jistě, to se dřív dělalo, to chceš ležet na zemi?“

„Já ani nevím, co chci, je to rychle, moc najednou.“

Kluci se ještě chvilku domlouvali, ale všechno provázel smích. To už měl Jakub Jardovy nohy kolem krku. V gauči to zaprasklo.

„Nikam nepadáme, klídek. Není holt zvyklej na takovou zátěž.“

Z venku sem doléhal zvuk tuby. Takové Mca, Mca, Mca. A taky zpěv.

„Až ráno, až ráno, až bude bílý den,
dřív domů nepůjdem, až bude bílý den.“

„To asi zpívá celá hospoda. Co my, dáme to taky až do rána?“

„O tom se akorát píše v románech. No ženská by to dala.“

„A ty ne? Jenže to bys musel mít taky víc obšťastňovačů. Mně už dochází dech.“

„Dech to není,“ smál se Jarda. „Bál jsem se své smůly v těchhle věcech. Kolikrát všechno vypadalo dobře, ale pak bylo o to větší zklamání. Můj život je takovej jako schody. Trvá mi, než se někam vydrápu, a zjistím, jak všechno špatný pokračuje dál. Jako cichlidka v akváriu. Přestane se líbit, zevšední, tak ji spláchnou v záchodě.“

„Až tak? Tahle doba k tomu nepřidá, ale dnešek doufám spláchnout nechceš. Byl bych rád, kdyby pokračoval.“

„Já taky.“

Přesto se Jakubovi zdálo, že něco zůstalo nevysloveného. Nechtěl se ptát na Vítka, o kterém slyšel. Ne, takovými úvahami si nebude kazit krásnou noc po hrozitánsky dlouhé době. Přitáhl si Jardu k sobě. Žijme tím, co je tady a teď.

Nedělní ráno bylo tiché. Žádné traktory, motorky, nebýt kohoutů a psů, spali by všichni do oběda. Babička už od rána chystala všechno na svíčkovou. To býval spolu s řízky a bramborovým salátem opravdu sváteční oběd. A podle svíčkové poznáš kuchaře. Omáčka má stejný základ, ale každý se ji snaží ještě vylepšit. Prošpikovaný králík odpočíval v láku s kořenovou zeleninou, cibulí a kořením od včera. Knedlíky budou hrnečkové. Kolikrát už ji za život dělala? Ve válce i v padesátých létech nebylo kvalitní hovězí maso. Na venkově měl každý králíky. Teď jsou i tady lidé, co nemají nic. Nejen chalupáři. Má naložené brusinky. Do zeleniny přidala pastiňák. Je nasládlý a pěstoval se už ve starověku. Krásně zahušťuje. Žádnou mouku. Když tak trochu suchého strouhaného chleba. Nechá porce na kostech. Maso se nerozpadá a jde dobře odloupnout. Polévka houbová na maďarský způsob s paprikou a zelenou petrželkou.

Nakoukl Jakub.

„Spali jsme jako zabití. Vždycky mě tady v neděli budí cirkulárka. Asi včera juchali v sokolovně. To už je oběd? Nevadí, jdeme na to, jen se opláchneme.“

Jarda docela zapadl do celého víkendu. Vypadal, že se mu tady líbí. To si můžou zopakovat kdykoliv. Rodiče budou rádi, že jezdí k babičce, a Jardovým rodičům nevadí, když jejich syn někam jede. Dohodli se, za čtrnáct dnů bude opět místní Shut Up, tak si návštěvu zopakují. Před nimi byla ještě jedna skvělá noc. Brzo ráno odvezl Jardu přímo do obchodu.

Byla zde převážně akvária. Rybičky, šneci, vodní žabky a rostliny. Z ptáčků hlavně andulky a kanárci, zakrslí králíčci, morčata, křečci, myši a potkani. Pár hadů, želvy. Plno věcí k chovu, krmení, pelíšky, klece, potřeby pro psy a kočky. A taky kontakty na štěňata, koťata, ale i další chovaná zvířata. Ráno tam žádní zákazníci nebyli, tak si mohl všechno prohlédnout. Jarda čistil terária a všechno mu ukazoval. Trochu se nechal zviklat, časem na nenáročné akvárium. To by určitě nevadilo máti. Z psů a koček jsou chlupy. Akvárko je jak živý obrázek.

Vracel se na chalupu. Ještě podle seznamu nákup pro babičku a jeho na zbytek týdne. Už měl naplánováno, ovocné knedlíky s mákem, bublaninu s třešněmi, bramboráky ještě z loňských. Z nových brambor vařené s cibulkou. K tomu Junior salám se sýrem smažený jako řízek. Sýr mezi kolečka salámu, která se hodně okoření. A taky koprovku, kde je moře kopru. Takovou dělá jen babička. A bude chodit na houby. Houbový guláš a omáčka, to jsou zase lahůdky. U Jardy si dal s paní vedoucí kávu a limonádu. Musí se zastavit někde u lesa a odpustit. Příhodný plácek nikde. Tady je odbočka do lesa. Kousek na ni sjel. Musí dávat pozor, aby nešlápl do nějakého podpapíráku. Hned jak vystoupil, slyšel štěkat psa. Sakra, snad to není hajnej. Byl tam samozřejmě zákaz. No co už, stoupl si k větší borovici a čekal, jak ho někdo seřve. Nikde nikdo, ale pes vytrvale štěkal. Tak nějak divně. Popošel asi dva metry. Uviděl malého psíka uvázaného u stromu spleteným bužírkovým drátem. Začal kňučet a tlačil se ke stromu. Bylo vidět, že se snažil drát překousat. Jakej idiot ho tady uvázal. Za obojkem měl zastrčený kus papíru. Díval se, jak je pes přivázaný. Může ho pokousat. Co s ním? Tady ho nechat nemůže a znovu jet do města hledat útulek. Je kousek od Lhoty. Vrátí se k autu pro nějaký hadr, omotá si ruku. Jak odcházel, pes začal znovu zoufale štěkat a kňučet. Když se vrátil, uklidnil se. Jednou rukou s hadrem se přiblížil, ale pes se nezakousl. Pak ho odvázal. Pes šel s ním k autu. Vyskočil dovnitř a lehl si na podlahu. Vyjel, pes měl hnědou hlavu a bílé tělo. Asi nějaký teriér. U babičky zůstal s autem u vrat. Pes šel s ním.

„Babi, našel jsem ho v lese, dej mu, prosím tě, vodu a něco k žrádlu.“

„To je krásný psíček, hned to bude. Ten drát mu sundej.“

Psík se hned vrhl k vodě a pak ke kousku masa z polévky. Jakub se snažil vzít papír za obojkem. Tam bylo jen načmáráno: „jmenuje se Blum“. Babička přinesla starý froťák a položila ho u kamen.

„Lehni si, Blume, lehni si.“

Pes zavrtěl ocáskem a šel si lehnout.

„Co s ním? Nechceš si ho, babi, nechat?“

„Nechtěla jsem už psa. Přežil by mě a pak by musel někam do útulku. Je hezký. Bydlí tady veterinář. Večer se zastaví, přinese mi koupání na slepice. Aby neměly čmelíky. Poradíme se. Pustíme ho pak na dvorek, aby se mohl vyvenčit.“

Blum se šel vyvenčit. Na slepice přes plot mikal ocasem. Asi byl na jiná zvířata zvyklý. Šel si zase lehnout na ručník, a když mu babička dávala polévku s chlebem, olízl ji ruku. Bylo by dobré, kdyby si ho babička nechala. Nebyla by tady tak sama, pomyslel si Jakub. Večer se zastavil veterinář. To už se rozhodla, že si Bluma nechá. Dostal injekci, něco do žrádla na případné odčervení, ještě se zastaví. Je to kříženec anglických teriérů. Bude dobře chytat myši nebo krysy.

Další den už běhal po dvorku i po zahradě. Týden utekl. Za další se tady potká s Jardou. Jsou oba z rozdílných měst. Všechno bylo stejné, pátek čaje a Shut Up, oficiálně Úsvit, sobota dechovka Pavouci. Jakub dojel, pozdravil se v předzahrádce s Blumem, který se tady dokonale zabydlil. Dal si buřtguláš a vyrazil hledat Jardu. Říkal, že se s někým od nich sveze. Ale nikde ho neviděl. No možná mu do toho něco přišlo. Kdyby přijel pozdě, domluvili se, staví se hned u babičky. Samotnému se na čajích zůstávat nechtělo. Zaskočil tam ještě po desáté, pak to vzdal. Mohl mu zavolat do práce, no nic, třeba přijede až zítra. Kolem půlnoci si šel lehnout. Docela mu bylo smutno. Ještě se hrálo, když slyšel z kuchyně štěkat Bluma. Ale zvonek neslyšel. Vstal a chtěl se jít podívat, když u otevřeného okna uslyšel tichý hlas.

„Prosím, Jakube, pomoz mi, prosím.“ Přistoupil k oknu. Uviděl na zemi skrčeného Jardu.

Vyskočil za ním oknem. V částečném světle viděl, že má potrhanou košili, nateklé kolem oka.

„Kdo ti to udělal? Kde jsi byl? Hledal jsem tě. Musím přes okno zpátky. Odemknu.“

Vyběhl chodbou, pomohl Jardovi a vedl ho do koupelny. To už se vzbudila babička a s Blumem vyšla z kuchyně.

„Babi, máme něco na otoky, monokl?“

„Dám ti utěrku a led je v mrazáčku. A pak je v lékárničce mast. Co se stalo?“

„Nevím, to zvládnu, jdi si lehnout a dík.“

„Opravdu nechcete pomoct?“

„Ne, babi.“

„Udělám čaj.“

Jakub posadil Jardu na koš na prádlo, co byl krytý sedákem. Chladil mu střídavě nateklé místo.

„Zajdeme si na čaj.“

„Já, prosím, necháš mě tady chvíli? Opláchnu se.“

„Pomůžu ti, přinesu tepláky, tílko.“

„Prosím, já tě pak zavolám,“ Jarda si vzal oblečení.

„Jak myslíš, rifle si hoď zrovna do pračky, dám ti tam prášek. Opravdu nic jinak nepotřebuješ?“

Jarda zavrtěl hlavou. V kuchyni byl udělaný čaj do velkých hrnků.

„Jestli má hlad, je tu bábovka, nebo chleba a pomazánka, máslo, sádlo, jdu si lehnout, Jakube.“

Ten už byl nervozní, čekal na Jardu. Když přišel, namazal mu nateklé místo mastí.

„Vezmi si čaj, něco k jídlu a pak mně povíš, co se stalo.“

„Jenom čaj. Já ti posledně říkal, jak jsem dopadl s Vítkem. My jsme spolu vlastně ani nechodili. Když neměl nikoho jinýho, přišel za mnou. Chtěl jsem konec, chodil s klukem, tak prý jo. Jenom se ve Lhotě rozloučíme. Jeli s námi ještě dva další jeho kamarádi. Když jsme dojeli, kluci moc pili. Chtěl jsem jít k tobě, ale chytil mě v chodbičce u záchodů s tím novým klukem. Pohrozil mi nožem a vystřídali se na mně. Jeden hlídal venku, dva mě drželi a… Bylo to hrozný. Zmlátili mě a nechali ležet na pochcané zemi. Kluk, co tam přišel, myslel, že jsem tak ožralej. Tak se mnou šel až skoro sem.“

„Něco s tím musíš udělat.“

„A co? Jsou čtyři. Odnesl bych to jenom já. Přijít o práci, nevím co doma a přišel jsem o tebe. Říkal jsem ti, smůla je můj anděl strážný. Nezbylo nic a jim budu jen pro smích. Jenom prosím, než mi uschnou rifle. Bojím se něco říct a oni říkali, že si ze mě udělají děvku. Nakonec, když nebudu chtít, mne dostanou do kriminálu. Se vším je konec.“

„Chápu tě, ale něco vymyslíme. Mne jsi neztratil. A na ty hajzly taky dojde, neboj. Neublížili ti nějak, nekrvácíš? Je to blbý, ale radši tě prohlídnu.“

„Asi ne, jenom mě bolí všechno.“

„Neboj se, záleží mi na tobě, podívám se, ano?“

Jarda vzdychl a stáhl si tepláky.

„Krev není vidět, jinak bych tě odvezl do nemocnice.“

„A co bych tam řekl? Nahlásili by to. Výslechy a stačilo by, kdyby řekli, že jsem se tam nabízel za prachy. Čtyři proti jednomu, neměl bych šanci. A v kriminále by ze mě děvku udělali. Konec se vším. To bych radši skočil pod vlak. Proč to nemohlo zůstat tak krásný jako minule?“

„Už jsem ti říkal, neblbni. To není důvod, abych tě opustil. Dopij čaj. Nemáš hlad? No monokl ti chvíli zůstane. Půjdeme si lehnout.“

Jakub se prvně ráno ptal, jestli nemá nějaké bolesti. Pak přinesl z přihrádky v autě tmavé zrcadlovky.

„Okraje docela zmizely, za brýlemi to ani nebude vidět. Pár modřin ještě máš, ale ty nejsou vidět. A jak se cítíš?“

„Jako se kdysi cítili lidi na pranýři.“

„K tomu nemáš žádný důvod. Tam byli všichni ožralí. Pokud by si tě někdo pamatoval. A příště pro tebe radši přijedu.“

„Příště?“

„Jistě za týden a na Shut Up za čtrnáct dnů. A ty Vítkovce trochu propleskneme. Mám tu pár známých kluků, co pro ránu nejdou daleko. Dva byli u parašutistů. Ti tví měšťáci si vůbec nedovedou představit, jak vypadá vesnická rvačka. Možná budeme muset pak pomoct zasklít okna.“ To už se usmíval Jakub.

„Ale jezdí sem i Bezpečnost.“

„Ti jsou taky z okolí. Pár přes hubu neřeší. Neboj. Jenom kdybys měl nějaké potíže, musíš říct, jo?“

Jarda přikývnul.

„Vezmeme Bluma a půjdeme ho provětrat. Ještě ti musím povyprávět, jak jsme k němu přišli.“

Pes viditelně nechtěl k lesu. Bude trvat možná dlouho, než si zvykne, že tam mu nic nehrozí.

„Co řeknu doma?“

„Že ses připletl, kam jsi neměl. To je na zábavách často.“

Šli bokem, za humny. Ale vrátili se brzy domů. Jakub viděl, že se Jarda spíš přemáhá.

„Dáme si deku do sadu.“

Babiččina bezinková limonáda střílela jako šampaňské.

„Poslouchej, to je přesně návod,“ smál se Jakub.

Dechovka už opanovala celou ves.

„Z Mistřína chlapci sa sháňajú, nikomu dobiť sa nědajú,
a kdo cekne, už ho bijú vesele, po paštěce, po paprčách, po čele,
potom sa šikovno ztrácajú, domů sa pres pole vracajú.“

„Tak se usměj!“

Jahodový nákyp se šlehačkou byl skvělý. Když šli spát, stočil se Jarda k Jakubovi do klubíčka. Musí se se vším vyrovnat. Zavezl ho odpoledne v neděli domů. Táta byl na fotbale, maminka ho pozvala dál. Zhrozila se Jardova monoklu. Uklidnili ji, že je jinak v pohodě.

„Někdy se člověk připlete, kam nemá, a na vesnici je to jiný než ve městě,“ řekl Jakub.

„Vy jste ze Lhoty? Moc se nám nelíbí nějaké přespávání v lese, ale je dospělý.“

„Já tam taky jezdím, mám tam babičku a Jarda spal u nás.“

Dal si kávu a koláč a vracel se domů. Rodiče si budou myslet, porval se kvůli nějaké holce. To je na zábavách pořád.

Musí se domluvit s Anetou a Irmou. Ty mají všechny místní i přespolní kluky pod palcem. Hezky Vítkovi a jeho kámošům znepříjemní víkend. Ti se tady už neobjeví. Nic jiného nepřipadá v úvahu. Možná jen vyhrožovali, ale kdyby Jardu nařkli z prostituce, těžko by se bránil. A za to je kriminál.

Taky tak všechno proběhlo. Na někoho platí jen hrubá síla. Vítek se svou partou dostali slušnou nakládačku. Na nějaké poznámky řekl Jakub:

„V životě se k Jardovi nepřibližujte, je to jasný? A teď Shut Up.“

Ještě zbývalo Jardovo doznání doma. Tady měl taky štěstí. Mysleli si to. Ale zároveň obavu, aby všechno nevyplulo na povrch. Lidské řeči a pomluvy dokáží kolikrát zničit celý život.

U babičky udělali chov králíčků. Miniaturní angoráky. Chtělo to ovšem novou králíkárnu. Aby na roštu nezůstávaly bobky, které by se přichytily na srst. Zabralo to všechny víkendy až do podzimu. Obě rodiny si už zvykly, že kluci spolu kamarádí. Společná záliba byla taky dobrým vysvětlením pro ostatní. Tyhle chlupaté kuličky jsou náročné na srst, která se pročesává i zastřihuje. Hned na první výstavě si odnesli v jejich kategorii první cenu. Ovšem díky holkám, Anetě a Irmě. Jistě, kadeřnice věděly jak na to, aby byla srst nadýchaná, hebká podle požadavků. Získali dvě nadšené pomocnice. Navíc si všichni mysleli, že kluci s holkami chodí. No proč to někomu vymlouvat. Oni to brali v legraci.

Uběhl rok. Začaly zase čaje. Hrála kapela Úsvit. Shut Up moc dráždil a musel z plakátů dolů. Žlutá stovka projížděla zatáčkou.

„Tady to bylo. Pamatuješ?“

„Jasně i ten ranec v klíně. Konečně zase jsme plní. Klícky, krmení pro ušáčky i pro nás. Večer zajdeme.“

„Jistě, oslavit rok, co jsme spolu.“

Vítal je Blum s babičkou. Už si zvykl a nebál se ani do lesa.

Bigbíťáci přidali nové písničky. Matuškovu Santu Luciu, Neckářovu Má něco s jedním pánem a veliký hit Yvetty Simonové a Milana Chladila My dva a čas.

Trošku zavzpomínali na loňské události.

„Zatančíme si, ne?“

To už tu byly obě holky.

„Nemám k tomu potřebný promile,“ usmíval se Jarda.

„Já taky ne,“ dodal Jakub. „To by byl tanec-kanec.“

„Tak dejte s náma Semafor. Tady ho barman umí. Nebo se dá pít i tak, že ti dají panáka griotky, panáka vaječňáku a zelené. Házíš je rychle do sebe. Ale my milujeme kombinaci v jedné sklenici.“

„Čtyři Semafory!“

Kluci to sice vypili i do druhé nohy, aby jim prý dobře stály, a do třetí, prý té mezi nimi, aby dobře stála.

„Jo, legrácky, my raději přejdeme na Beton.“

„Na učňáku jsme si dělaly Krámy bačovy mámy.“

„Proboha, co to je?“

„Griotka s Alpou.“

„A když byly prachy, tak to byla griotka s vodkou a to je Plameňák,“ dodala Irma.

„Kluci, přijel Franta s Karlem z vojny a dají Cestu lesem, paráda.“

To už dva kamarádi seděli proti sobě, každý s malým pivem. Jedno loknutí a barman jim dolil zelenou. Další upití a další zelená. Irma jim vysvětlovala princip.

„V podstatě mají furt sklenice plné. Vždycky co upijí, doplní Zelená. Až je nakonec ve sklenici skoro jen Zelená. Barman to má spočítaný na panáky. To je Cesta do lesa. A Cesta z lesa, zase se upíjí a dolévá panákama piva, až je z toho sklenice piva. Vypadne ten, co jde první hodit šavli.“

„Bože, je mně zle, jenom když se na to dívám,“ ulevil si Jakub.

„Asi si jdeme sednout, tohle je pro silný povahy. Zůstaneme dnes u Betonu,“ dodal Jarda.

U baru už měli nachystaný kýbl a hadru. Bylo slyšet mohutné povzbuzování.

Do lesa chlapci prý došli, ale z lesa hned vypadl Karel a o panáka vyhrál Franta.

Když začaly správné ploužáky, moc tančících nezbylo. Prostě dnes to chlapci i děvčata trochu přepískli.

„Myslíš, že dojdeme domů?“

„Co nám zbývá? To nebyl Beton, ale celá betonárka.“

„Před tím s holkama Semafor.“

„Probereme se ve vodě. Dáme si studenou sprchu.“

Blum nevěděl, co se děje, když slyšel jejich křik a smích.

Ale stejně jim popíjení překazilo plány. Brzo usnuli.

„Tak bych chtěl budit každý ráno, Jakube. I když asi ráno je dávno pryč.“

„Taky bych tak chtěl vstávat. Když se člověk probudí, aby měl hned kam s ním.“

„Co když dnes nevstaneme?“

„To bych musel vyměnit nástroj. V chodbě je celá bedýnka přerostlých nakladaček, některý by se hodily.“

Jarda se smál.

„Není nad živý.“

Natočil se tak, aby se mohli líbat.