Dva otcové

I. PŘEDSUDKY

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu.

Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.

"Tati, můžem jít?" Jakub se opřel o futra dveří, ruce v kapsách džín, které měly víc děr než látky. "Stejně mi tam zase budou říkat, jakej jsem idiot."

"Nejsi idiot, Kubo." Tomáš si sundal čepici a znovu si srovnal vlasy. "Jen se učíš jinak než ostatní."

"Jo, učím se, jak být největší loser třídy." Jakub kopnul do boty, která ležela u dveří. "A teď jsem ještě rozbil mobil tý šplhounce. Určitě mě vyhodí."

Tomáš se otočil k synovi. V jeho hlase slyšel víc bolesti než vzteku.

"Co se vlastně stalo? Doopravdy?"

Jakub se zamračil.

"Nic. Jen… ona pořád všem říkala, jak jsme blbí. Že jsme jenom balast třídy. A já jí řek, že není o nic lepší, jen je šplhoun učitelů. A ona se na mě vrhla jak fúrie."

"A ty ses bránil."

"Nevím. Myslím, že jo." Jakub pokrčil rameny. "A ten mobil spadl. Nebyl to úmysl."

Tomáš si povzdechl. Znal svého syna dost na to, aby věděl, že neříká celou pravdu, ale taky dost na to, aby věděl, že není zlý kluk. Jen… ztracený.

"Dobře. Půjdeme tam a vysvětlíme to."

"Tati," Jakub zvedl oči, "její táta bude určitě naštvanej, že?"

Samozřejmě že bude, pomyslel si Tomáš. Další úspěšný otec, který bude mít syna za kompleta a jeho za špatného rodiče. Jako když Pavlínka řekla, že potřebuje víc než jen "někoho, kdo umí opravit kohout".

"Uvidíme, Kubo. Uvidíme."

Třída byla plná rodičů, kteří vypadali jako z reklamních prospektů na soukromé školy. Tomáš v tom svém nejlepším oblečení se cítil jako kůl v plotě. Učitelka, paní Svobodová, se na něj usmála tím úsměvem, který znamenal "ach, ten problémový rodič".

"Pane Nováku, ráda bych si s vámi promluvila o Jakubově chování. A také s panem Svobodou, otcem Lenky."

Ukázala na muže ve tmavě modrém obleku, který seděl u okna. Elegantní, oholený, dokonale učesané vlasy. Přesně jak si Tomáš představoval.

Tady to máš, řekl si. Další ponížení na obzoru.

II. PŘEKVAPENÍ

"Pan Novák?" Učitelka ho zavolala ke stolku, kde už seděl muž ve tmavě modrém obleku.

Tomáš přešel přes třídu s pocitem, že se na něj všichni dívají. Jeho boty na linoleové podlaze dělaly víc hluku, než by chtěl.

"Tomáš Novák," představil se a podal ruku. Druhý muž měl pevný stisk, ale překvapivě teplé oči.

"Martin Svoboda," odpověděl s úsměvem, který nevypadal povýšeně. "Otec Lenky."

Tomáš se začervenal.

"Promiňte kvůli tomu mobilu. Jakub někdy… prostě neví, kdy se zastavit. Samozřejmě ho zaplatím."

"To není problém. Je to jen věc." Martin se naklonil blíž a snížil hlas. "Ale zajímalo by mě, co tomu předcházelo. Lenka mi řekla, že ji předtím někdo nazval 'šplhounka'."

Tomáš čekal výčitky, možná hrozby, určitě nějakou lekci o výchově. Tohle ho překvapilo.

"Sakra," vydechl. "To je… to není v pořádku. Ale Jakub říkal, že ona…"

"Že dětem říkala, že jsou balast třídy?" Martin si povzdechl. "To zní jako Lenka. Má tendenci druhé odsuzovat, když je nervózní."

Tomáš na něj překvapeně pohlédl.

"Vy se na svou dceru nezlobíte?"

"Mám se zlobit? Je to perfekcionista, který se bojí udělat jedinou chybu. Někdy se jí ta hrůza z nedokonalosti projevuje jako… povýšenost." Martin si mnul čelo. "Není to v pořádku, ale chápu to."

Tenhle rozhovor se nevyvíjel vůbec tak, jak Tomáš čekal.

"Jakub taky není zlý kluk," řekl opatrně. "Jen… nevím, jak ho donutit, aby si začal vážit školy. Doma je úplně jiný."

"Umí něco mimo školu?"

"Pracuje se mnou v dílně. Má zlaté ruce na práci se dřevem. Dokáže opravit cokoliv, co se pokazí." Tomáš se trochu napřímil. "Ale to učitelům nic neříká."

Martin se usmál, tentokrát upřímněji.

"To zní úžasně. Já neumím opravit ani poškozenou zásuvku. Lenka také ne – je to po mně. Všechno, co vyžaduje ruce, pro nás je záhadou."

Mezi nimi se rozprostřelo ticho. Tomáš si neudržel úsměv.

"A já zase nevím, jak pomoct Jakubovi s učením. Číst dokážu, ale když začne mluvit o nějaké matematice nebo fyzice…"

"Možná by si naše děti měly pořídit zdravou dávku toho, co má ten druhý," řekl Martin zamyšleně.

"Myslíte si, že by se snášely?"

"Upřímně? Nejspíš ne. Aspoň ne hned." Martin se zasmál. "Ale možná, kdyby se navzájem poznaly mimo školu. Bez publika."

Paní Svobodová si odkašlala.

"Pánové, ráda bych s vámi probrala, jak budeme postupovat dál. Jakub má podmíněné vyloučení, a pokud se situace nezlepší…"

"Rozumím," řekl Tomáš rychle. "Uděláme všechno pro to, aby se to neopakovalo."

"A já zaplatím ten telefon," dodal Martin. "Ale chtěl bych navrhnout něco jiného. Co kdybychom zkusili najít způsob, jak našim dětem pomoct navzájem? Lenka by mohla Jakubovi pomoct s učením, Jakub by jí mohl ukázat, že život není jen o známkách."

Tomáš na něj zíral.

"To… to byste udělal? I když vaše dcera…"

"Právě proto, že moje dcera má problém s dokonalostí, zatímco váš syn má problém s disciplínou." Martin se mu podíval přímo do očí. "Myslím, že bychom si měli promluvit. Neformálně. Bez učitelek a tlaků. Co říkáte?"

Tomášovo srdce začalo bít rychleji.

"Jo… to by… to by bylo fajn."

"Máte čas zítra odpoledne? Můžu přijít za vámi, podívat se na tu dílnu, o které mluvíte."

"Vážně?" Tomáš se nemohl ubránit úsměvu. "Jo, jasně. Určitě."

Když vycházeli ze školy, Jakub se zeptal:

"Takže mě nevyhodí?"

"Ne, Kubo. Ale budeme muset něco změnit."

"A co ten otec premiantky? Byl naštvanej?"

Tomáš se zamyslel.

"Ne. Vlastně… byl docela fajn."

"Fajn jak?"

Fajn tak, že se na něj těším zítra, pomyslel si Tomáš, ale to synovi říct nemohl.

"Jen fajn, Kubo. Jen fajn."

III. SBLÍŽENÍ

Tomáš se už počtvrté díval na hodinky. Půl páté. Martin měl přijít v pět. Dílna vypadala lépe než obvykle – uklidil pracovní stůl, schoval nejhorší nepořádek, dokonce vytáhl kávovar, který používal jen o svátcích.

"Tati, co to je za divadlo?" Jakub se opřel o futra dveří, v ruce plechovku koly. "Jako kdyby měl přijít prezident."

"Jen přichází ten otec té… Lenky. Domluvili jsme si to včera."

"Aha." Jakub pošmáhl. "A proto jsi umyl podlahu?"

"Neumyl jsem podlahu," bránil se Tomáš, i když podlaha byla skutečně čistší než obvykle.

"Jasně. A proto taky voníš."

Než Tomáš stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání. Jeho srdce poskočilo.

Martin stál ve dveřích v džínách a svetru, úplně jiný než včera ve škole. Vypadal… normálně. A trochu nervózně.

"Doufám, že neruším," řekl s úsměvem.

"V žádném případě. Pojďte dál." Tomáš couvnul. "Jakube, tohle je pan Svoboda."

Jakub přikývnul, ale nevypadal nepřátelsky.

"Tak vy jste táta tý premiantky."

"Ano, té premiantky," usmál se Martin. "A ty jsi ten rebel."

"Ten rebel," potvrdil Jakub s náznakem úsměvu.

Martin se rozhlédl po dílně s neskrývaným obdivem. "To je… úžasné. Nikdy jsem neviděl nic podobného."

Tomáš se cítil hrdě. Dílna byla jeho království – nástroje na svých místech, vůně dřeva a laku, hotové i rozpracované kusy nábytku.

"Tohle je moje práce," řekl jednoduše. "Jakube, ukaž panu Svobodovi tu skříňku, co děláš."

Jakub váhavě přivedl Martina ke svému projektu – malá knihovna z březového dřeva, ještě nedokončená, ale už teď bylo vidět, že bude krásná.

"Ty jsi to udělal sám?" Martin se dotkl hladkého povrchu. "To je… neskutečné."

"Není to nic složitého," zamručel Jakub, ale bylo vidět, že ho pochvala potěšila.

"Pro mě by to bylo nemožné." Martin se otočil k Tomášovi. "Jak dlouho se tomu učí?"

"Už jako malý. Vždycky chtěl vědět, jak věci fungují, jak se dělají." Tomáš položil ruku na synovo rameno. "Má na to talent."

Chvíli mlčky pozorovali, jak Jakub vysvětluje Martinovi různé nástroje. Martin se ptal upřímně zaujatě, bez náznaku povýšenosti.

"A co káva?" navrhl Tomáš.

Usedli na staré židle u okna. Martin držel hrnek oběma rukama, jako by si je chtěl prohřát.

"Musím se přiznat," začal, "závidím vám tohle. Tu… hmatatelnost. Já celé dny sedím za stolem a řeším papíry. Smlouvy, spory, paragrafy. Nic z toho po mně nezůstane."

"To není pravda," namítl Tomáš. "Pomáháte lidem řešit problémy."

"Někdy. Častěji jim jen komplikuji život." Martin se usmál hořce. "Lenka má po mně ten perfekcionismus. Všechno musí být dokonalé, bez jediné chyby. Ani nevíte, jakou úlevu je vidět něco, co vzniká rukama, kde malé nedokonalosti nejsou chyby, ale… charakter."

Tomáš se na něj podíval pozorněji.

"Jak dlouho jste rozvedený?"

"Tři roky. Žena si našla někoho… stabilnějšího." Martin se zasmál. "Což je ironické, protože právník přece má být stabilní povolání."

"Stabilnější jak?"

"Víc peněz, větší kancelář, lepší auto. Víte, jak to je."

Vím, pomyslel si Tomáš.

"Moje ex si taky našla někoho lepšího. Majitel stavební firmy. Říkala, že potřebuje někoho, kdo se dokáže postarat o rodinu pořádně."

"A vy jste se nepostaral?"

"Evidentně ne dost." Tomáš pokrčil rameny. "Možná měla pravdu. Možná jsem byl příliš… prostý."

Martin se na něj podíval překvapeně.

"To si nemyslíte doopravdy."

"Nemyslím si co?"

"Že jste prostý." Martin se naklonil dopředu. "Znám spoustu 'úspěšných' mužů. Většina z nich by nedokázala vytvořit nic tak krásného, jako co mám kolem sebe. A ještě méně by dokázalo vychovat syna, který má takové ruce a srdce jako Jakub."

"Jakub dělá problémy."

"Jakub je teenager, který si hledá své místo ve světě. To není totéž." Martin se odmlčel. "Lenka nedělá problémy, ale to neznamená, že je šťastná. Bojí se tak moc udělat chybu, že se bojí žít."

Mezi nimi se rozprostřelo ticho, tentokrát plné porozumění.

"Myslíte si, že by se ti naši dva dokázali navzájem něčemu naučit?" zeptal se Tomáš.

"Doufám v to." Martin se usmál. "A možná nejen oni."

Tomáš cítil, jak se mu rozbušilo srdce.

"Myslíte…"

"Myslím, že mám pocit, jako bych vás poznal už dávno," řekl Martin tiše. "Je to divné?"

"Není," odpověděl Tomáš a uvědomil si, že se poprvé za dlouho cítí opravdu klidně. "Vůbec ne."

Za oknem se začínalo šeřit a v dílně se rozsvítilo teplé světlo. Jakub pořád pracoval na své knihovně, občas se ohlédl na oba muže, kteří se bavili u okna. Poprvé po dlouhé době vypadal spokojeně.

IV. POCHYBNOSTI

Za týden se Martin vrátil. A pak zase za další týden. Vždy s nějakou záminkou – chtěl si promluvit o dětech, potřeboval radu s opravou police, měl chuť na Tomášovu kávu. Tomáš si každou návštěvu užíval víc, než by měl.

"Tati, ten Martin tu je zase," oznámil Jakub jednoho čtvrtka, když přišel ze školy. "To už je počtvrté tento měsíc."

"A?" Tomáš se snažil znít lhostejně, ale srdce mu poskočilo.

"Nic. Jen že Lenka říkala, že se jí ptá, jestli tě nemám rád."

Tomáš se otočil od stolu.

"A co jsi jí řekl?"

"Že nejsi nejhorší táta na světě," pokrčil rameny Jakub. "Ale je divná."

"Divná jak?"

"Ptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby tu trávil víc času. Jako… proč by mi to mělo vadit?"

Tomášovi se zatočila hlava. Proč by se Martin ptal na takové otázky?

Martin přišel o hodinu později s lahví vína a úsměvem, který působil trochu nervózně.

"Doufám, že neruším. Jakub mi říkal, že máš volno."

"Nerušíš," ubezpečil ho Tomáš rychle. "Jak ti to řekl?"

"Že nejsi nejhorší táta na světě," zasmál se Martin. "Vysoké vyznamenání od šestnáctiletého."

Usedli jako obvykle u okna. Venku začínalo pršet a v dílně bylo útulno. Martin vypadal zamyšleně.

"Tomáši," začal váhavě, "chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit."

Tomášův žaludek se sevřel. Tady to je. Konec idylky.

"O čem?"

"O nás." Martin se podíval na své ruce. "O tom, co se mezi námi děje."

"Nic se neděje," řekl Tomáš příliš rychle.

"Neděje?" Martin zvedl oči. "Tomáši, trávím tu každý volný moment. Myslím na tebe… častěji, než by bylo rozumné. A myslím, že ty taky."

Tomáš cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Zároveň ho ovládla panika.

"Martine, já…"

"Poslouchej, vím, že jsme oba po těžkých rozvodech. Vím, že máme děti, které nás potřebují. Ale taky vím, že to, co cítím…"

"Ne." Tomáš vstal tak rychle, že převrhl židli. "To není dobrý nápad."

Martin vypadal, jako by ho udeřil.

"Proč?"

"Protože…," Tomáš se otočil k oknu, nemohl se na něj podívat. "Protože se to už stalo jednou. Zamiloval jsem se do někoho, kdo je lepší než já, a skončilo to katastrofou."

"Lepší než ty? O čem to mluvíš?"

"Podívej se na sebe, Martine." Tomáš se otočil, v hlase měl rozčílení a bolest. "Jsi právník, máš vysokou školu, perfektní dceru, elegantní byt. A já jsem truhlář s problémovým synem, který žije v malém domku a má piliny pod nehty."

"To je největší blbost, co jsem kdy slyšel."

"Není. Pavla to viděla stejně. Začalo to krásně, pak si uvědomila, že si může najít někoho lepšího. A našla." Tomáš se otřel rukou po tváři. "Nechci to zažít znovu."

Martin vstal a přišel k němu.

"Jsem se zeptal na špatnou věc?"

"Jakou věc?"

"Zeptal jsem se Jakuba, jestli by mu nevadilo, kdybych tu trávil víc času. Měl jsem se zeptat tebe."

Tomáš na něj pohlédl překvapeně.

"To není o tom."

"Není? Tomáši, minulý týden jsem se díval, jak opravuješ tu starou komodu, a uvědomil jsem si, že jsem šťastnější, než jsem byl roky. Nepamatuju se, kdy jsem naposledy někomu věřil tak, jako věřím tobě."

"Věříš mi?"

"Víc než komukoliv." Martin se přiblížil. "A myslel jsem, že ty mi taky věříš."

"Věřím ti. Právě proto…"

"Právě proto se bojíš." Martin mu položil ruku na rameno. "Chápu to. Ale nejsem Pavla. A ty nejsi ten samý muž, který byl před pěti lety."

"Jsem. Pořád jsem jen truhlář."

"Jen truhlář?" Martin se zasmál, ale ne posměšně. "Tomáši, vytváříš krásné věci. Vychováváš úžasného kluka. Dokázals mi ukázat, co znamená být opravdový. Kdybych mohl být jako někdo, byl bych jako ty."

Tomáš na něj zíral.

"To nemyslíš vážně."

"Myslím. A kdybys se nebál, možná bys to taky věděl."

Mezi nimi se rozprostřelo napjaté ticho. Déšť venku zesílil.

"Potřebuju čas," řekl Tomáš nakonec.

Martin přikývnul, i když vypadal zklamaně.

"Samozřejmě. Ale Tomáši?"

"Co?"

"Nepřestaň se se mnou bavit kvůli tomu, že jsem řekl, co si myslím. Naše děti se právě začínají poznávat. Lenka pomohla Jakubovi s matematikou a on jí ukázal, jak si opravit knihovnu. Nepotřebují, aby se jejich otcové chovali jako idioti."

"Nejsem idiot."

"Ani já ne. Takže se chováme jako dospělí?" Martin se usmál, ale byl v tom smutek. "Jako přátelé?"

Tomáš přikývnul, i když věděl, že přátelství není to, co od Martina chce. Ale bylo to bezpečnější než riskovat další zranění.

"Jako přátelé."

Když Martin odešel, zůstal Tomáš dlouho sedět u okna a díval se do deště. Jakub se objevil ve dveřích dílny.

"Všechno v pořádku, tati?"

"Jo, Kubo. Všechno v pořádku."

Ale nebyla pravda. Nic nebylo v pořádku.

V. PRAVDA

Týden bez Martina byl jak týden bez slunce. Tomáš pracoval mechanicky, snažil se zaplňovat myšlenky prací, ale pořád slyšel jeho hlas:

"Kdybych mohl být jako někdo, byl bych jako ty."

Jakub ho pozoroval podezřívavě.

"Kdy se zase ukáže?"

"Kdo?"

"Prosím tě. Martin. Ty dva týdny tu byl pořád a teď nic."

"Má práci. A my taky máme práci." Tomáš zabodl dláto do dřeva o něco silněji, než bylo nutné.

"Aha." Jakub se opřel o pracovní stůl. "Takže se stalo něco, co nechceš říct."

"Nestalo se nic."

"Tati," Jakub si povzdechl, "poznám tě. Chováš se, jako když odešla máma. Jen míň naštvaně a víc… smutně."

Tomáš zvedl hlavu.

"Jak to myslíš?"

"Jako kdyby ti někdo vzal něco důležitého." Jakub váhavě pokračoval. "A víš co? Lenka se chová stejně. Ptala se mě, jestli vím, proč se s ní její táta přestal o tobě bavit."

"Bavil se s ní o mně?"

"Celý čas. Jak jsi chytrej, jak máš zlatý ruce, jak mě dobře vychováváš." Jakub se usmál. "Bylo to vlastně docela krásné. Konečně někdo viděl, že nejsi jako táta úplný loser."

"Díky za podporu," zamručel Tomáš, ale nemohl se ubránit úsměvu.

"No a teď jste oba dva smutný a my s Lenkou nevíme proč. Tak nám to vysvětli."

Tomáš položil dláto a podíval se na syna. Kdy z toho malého kluka vyrostl tenhle chytrý mladý muž?

"Je to složitý, Kubo."

"Všechno je složitý. To neznamená, že se to nedá vyřešit."

Než Tomáš stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání. Oba se otočili ke dveřím. Stála tam Lenka, sama, trochu promočená od deště.

"Promiňte," řekla nejistě, "je tady Jakub?"

"Jsem tady." Jakub šel ke dveřím. "Co se stalo? Vypadáš divně."

"Můžu si s vámi promluvit? S vámi oběma?"

Tomáš přikývnul a ukázal na židle. Lenka se posadila, ruce se jí trochu třásly.

"Můj tatínek," začala pomalu, "se chová divně už týden. Nepracuje, jen sedí u okna a kouká ven. A včera večer jsem ho slyšela telefonovat s babičkou."

"A?" zeptal se Jakub.

"Říkal jí, že udělal chybu. Že si myslel, že… že někdo o něj má zájem, ale že se spletl." Lenka se podívala na Tomáše. "Myslím, že mluvil o vás."

Tomášovi se sevřelo srdce.

"Lenko…"

"Počkejte," Lenka zvedla ruku. "Ještě jsem neskončila. Říkal taky, že je to poprvé po mámě, co se zamiloval. A že je idiot, protože si myslel, že by někdo jako vy mohl mít zájem o někoho, jako je on."

"Jako je on?" Tomáš se zamračil. "Co tím myslel?"

"Nevím. Ale vy ano, že jo?" Lenka se na něj podívala přímo. "Protože se chováte stejně jako on. Jakub říká, že jste smutnej už týden."

Tomáš se podíval na svého syna, který přikývnul.

"Tak co se stalo?" zeptala se Lenka.

Tomáš si povzdechl. Seděli před ním dva teenageři, kteří se ho ptali na lásku. To byla situace, na kterou ho život nepřipravil.

"Váš otec…," začal opatrně, "řekl mi něco, co mě vyděsilo."

"Co?"

"Že… že o mě má zájem. Víc než jen jako o přítele."

Jakub a Lenka si vyměnili pohledy.

"A to vás vyděsilo proč?" zeptala se Lenka.

"Protože…" Tomáš hledal slova. "Protože je pro mě moc dobrej. Chytrej, úspěšnej, má všechno vyřešený. A já jsem jen truhlář."

"Jen truhlář," opakovala Lenka. "Tatínek mi říkal, že jste nejupřímnější člověk, kterého poznal. Že dokážete vytvořit krásný věci a vychovat úžasnýho syna. To zní jako 'jen truhlář'?"

"A můj táta," přidal se Jakub, "řekl, že tvůj otec je první člověk za dlouho dobu, kterej ho nechal cítit se jako normální člověk. Ne jako někoho, kdo musí něco dokázat."

Tomáš na ně zíral.

"To říkal?"

"Celý čas," potvrdila Lenka. "A víte co? Myslím, že vy dva jste idioti."

"Lenko!" Jakub se zasmál.

"Co? Jsou! Oba dva si myslí, že ten druhej je moc dobrej pro něj, místo aby si uvědomili, že jsou prostě… dobří jeden pro druhýho."

Tomáš cítil, jak se mu něco v hrudi uvolňuje.

"A co vy dva? Jak se cítíte… při tom, že…"

"Že se naši tátové zamilovali?" dokončila Lenka. "Upřímně? Je to divný. Ale taky… úžasný. Můj táta se zase směje. A Jakub konečně přestal dělat blbosti ve škole."

"Díky," zamručel Jakub, ale usmíval se.

"A navíc," pokračovala Lenka, "kdyby se vzali, byli bychom jako sourozenci. A to by bylo cool."

"Lenko!" Tomáš se začervenal.

"Co? Já jen říkám." Lenka vstala. "Takže co s tím uděláte?"

"Nevím."

"Já vím," řekla s rozhodností, která připomínala jejího otce. "Půjdete za ním a řeknete mu pravdu. Že se bojíte, ale že ho máte rád taky."

"A co když…"

"Co když váš odmítne?" Lenka se usmála. "Tatínek sedí doma už týden a truchlí. Věřte mi, neodmítne vás."

Než Tomáš stihl odpovědět, Lenka byla venku. Za chvíli se otevřely dveře znovu a vešel Martin. Byl celý mokrý od deště a vypadal překvapeně.

"Právě jsem potkal Lenku. Řekla mi, že vás potřebuju najít a že jsem idiot." Martin se zastavil a podíval se na Tomáše. "Možná měla pravdu."

"Martine…"

"Ne, poslouchej." Martin přišel blíž. "Byl jsem idiot, že jsem na tebe tlačil. Měl jsem počkat, dát ti čas…"

"Ty nejsi idiot." Tomáš vstal. "Idiot jsem já."

"Proč?"

"Protože se bojím něčeho krásného kvůli něčemu, co se stalo v minulosti." Tomáš se nadechl. "A protože… protože jsem ti neřekl, co jsem si myslel celý ten týden."

"A co sis myslel?"

"Že tě miluju," řekl Tomáš jednoduše. "A že mě děsí, jak moc tě miluju."

Martin udělal krok vpřed.

"Nejsi horší než já, Tomáši. Nejsi 'jen' truhlář. Jsi… jsi domov, kterej jsem hledal celej život."

Tentokrát to byl Tomáš, kdo udělal ten poslední krok. Když se políbili, cítil, jak se z něj snímá váha, kterou nosil roky.

Za oknem dílny přestalo pršet a vysvitlo slunce.

"Tak," řekl Jakub, který celou dobu mlčky přihlížel, "znamená to, že teď budeme jedna velká šťastná rodina?"

Martin a Tomáš se usmáli, pořád v objetí.

"Něco takového, Kubo," řekl Tomáš. "Něco takového."

A poprvé po dlouhé době to znělo jako pravda.

Šest měsíců později

Sobotní ráno v listopadu bylo studené, ale v dílně bylo teplo. Tomáš se díval, jak Martin zápasí s pilkou na dřevo, jazyk vyplazený koncentrací.

"Víc doleva," radil mu trpělivě. "A ne tak rychle."

"Už chápu, proč říkáš, že má Jakub talent," zasmál se Martin a otřel si čelo. "Tohle vypadá snadně, jen když se na to člověk dívá."

"Všechno chce čas." Tomáš mu položil ruku na rameno. "A trpělivost."

Za půl roku se Martin naučil základy práce se dřevem. Neměl Jakubovu přirozenost, ale měl vytrvalost. A Tomáš objevil, že učení někoho, koho miluje, mu dělá radost.

"Tati, Martine!" Jakub vběhl do dílny s mobilem v ruce. "Lenka právě udělala přijímačky na vysokou!"

"Kam?" zeptal se Martin rychle.

"Psychologie! A víš, co je nejlepší? Dostala se na tu stejnou, kam chci jít já na strojařinu."

Martin se usmál hrdě.

"To je skvělé. Kde je?"

"U babičky, volá všem příbuzným." Jakub se zasmál. "Říkala, že vám zavolá, až bude hotová."

Za těch šest měsíců se z dětí stali skuteční přátelé. Lenka pomáhala Jakubovi s učením a dostala ho na průměr, který mu umožnil přihlášku na strojařinu. Jakub ji naučil, že perfektnost není nutná pro štěstí.

"A co ty, Kubo?" zeptal se Tomáš. "Jak dopadly tvoje přijímačky?"

"Příští týden. Ale Lenka říká, že to zvládnu." Jakub pokrčil rameny, ale bylo vidět, že je nervózní.

"Zvládneš," ujistil ho Martin. "Viděl jsem, jak tvrdě pracuješ."

Tomáš pozoroval, jak spolu jeho syn a Martin mluví. První měsíce byly těžké – Jakub Martina testoval, Martin si nebyl jistý svou rolí. Ale postupně našli rytmus. Martin nebyl Jakubův otec, ale stal se mu důvěryhodným dospělým. A to stačilo.

"Mimochodem," řekl Jakub s nevinným výrazem, "máma volala."

Tomáš ztuhnul.

"Co chtěla?"

"Slyšela od někoho, že… ehm… že spolu žijete s Martinem." Jakub se podíval na oba muže. "Chtěla vědět, jestli je to pravda."

"A co jsi jí řekl?" zeptal se Martin klidně.

"Že jo. A že jsem šťastnější, než jsem byl roky." Jakub se usmál. "Myslím, že byla překvapená."

Tomáš se uvolnil. Pavlína. První měsíce po jejich rozchodu byly plné výčitek a hádek. Pak přišlo ticho. A teď… zvědavost.

"Říkala ještě něco?" zeptal se.

"Že je ráda, že jsme… šťastní." Jakub váhavě pokračoval. "A že by se s vámi chtěla někdy setkat, Martine. Oficiálně."

Martin se podíval na Tomáše.

"Co si o tom myslíš?"

"Myslím si, že je to její právo poznat člověka, kterej… kterej pomáhá vychovávat jejího syna."

"Pomáhá vychovávat?" Martin se usmál. "To je pěkné označení pro 'žije s tátou'."

Všichni tři se zasmáli.

"Vlastně," řekl Martin zamyšleně, "možná by to nebylo špatné. Lenka se taky někdy ptá, jak to funguje. Možná by prospělo všem, kdyby věděli, že nejsme žádná exotická zvláštnost."

Tomáš přikývl. Za těch šest měsíců si zvykl na zvědavé pohledy sousedů, na otázky přátel, na občasné nepříjemné poznámky. Většinou to nebylo zlé, jen… nové. Ale Martin měl pravdu. Čím víc byli otevření, tím méně záhadně působili.

"Dobře," řekl. "Řekni jí, že ji pozveme na oběd."

Jakub vyskočil.

"Vážně? To bude… divné. Ale cool divné."

Když odešel, Martin se otočil k Tomášovi.

"Jsi si jistý?"

"Nejsem si jistý ničím," usmál se Tomáš. "Ale jsem šťastný. A chci, aby všichni věděli proč."

Martin ho políbil lehce na tvář.

"Miluji tě."

"Taky tě miluju."

Bylo to jednoduché. Po všech těch měsících pochybností a strachu bylo jejich štěstí jednoduché jako sobotní ráno v teplé dílně, plné vůně dřeva a zvuku smíchu.

Venku začal padat první sníh roku. V dílně pokračovala práce, rozhovory a život – obyčejný, krásný život dvou mužů, kteří našli v sobě domov.

A někde ve městě volala Lenka příbuzným o svém přijetí na vysokou školu, zatímco Jakub trénoval odpovědi na přijímací zkoušky.

Byla to rodina. Možná netradiční, ale jejich.