Budiž pochváleno léto

Léta šedesátá – 1968

Kde jsi krásné bezstarostné léto plné nadějí? Vlaštovky se už sletují, brzy zakrouží naposled nad bývalou stájí a vydají se za teplem, za sluncem, za svobodou. Ta zemřela dvacátého prvního srpna. Než stačila vyrůst, její křehký stonek už nevydal květ. Tak si ji představoval mladý muž, sedící na zápraží starého domku. Kdysi černé vlasy už sem tam prokvétaly stříbrem. Mladý? Jak se měří mládí? Určitě už jednou nohou vkročil do podzimu života. První zářijový den byl plný tmavých oblaků. Rozlézaly se jak chamtivé příšery a dusily sluneční paprsky. Co bude dál? Vítr si pohrával s polovinou otevřených vrat stodoly. Zaskřípění pantů donutilo sedícího pohlédnout tím směrem. Chvilku tam probliknul sluneční paprsek. Zasvítil chrom nárazníku a nasvítil světla červeného Opelu Kadettu Áčka. Měl by ho umýt a prohlédnout šrám na zadních dveřích. Míjející sovětský nákladní Zil ho namáčkl až do příkopu. Už jsou rozeseti všude. Jak strašně rychle se změní život. Ještě dopadl dobře.

Původně jel do starého domova na Vysočinu, devatenáctého z Prahy. Chtěl tady oslavit své narozeniny jednadvacátého srpna. Jako skoro každý rok. Hlavně uctít památku Arneho. Měl na místním hřbitůvku pomník, i když tam pohřbený nebyl. Postavili ho s jeho rodinou v pětapadesátém. V koutku oka se objevila slza. Jeho první poznání jinakosti a první láska. Arne byl syn zdejšího sedláka. Vysoký hnědovlásek, milovník sedla a nekonečných vyjížděk po okolí. Milan se přece jen bál. Jistě, měl mírného koně a Arne ho všechno učil, ale on spíš pošilhával po jejich Opelu Kadettu z konce třicátých let. Auto ale Arneho vůbec nezajímalo a řidičský průkaz si nakonec dělal s Milanem až na nátlak otce. To už skončila válka a oba chlapci se dostali do Prahy na vysoké školy. Po prázdninách nastoupí. Byli si velice blízcí a všude chodili spolu. Nikdo v tom nic jiného nehledal než krásné kamarádství. Jenže oni oba cítili i něco jiného. Jejich náklonnost přerůstala ve skutečný cit. Rádi jezdili k malému rybníčku v lese. Zvlněnými loukami až k posedu blízko rybníka. Kolikrát si tam vylezli a dívali se do dálky, přes louky a nízké seče. Při jednom návratu šlehla Milana ostrá větévka a trochu mu krvácela tvář. Arne nedal na slova, že je to dobré, a chtěl tvář ošetřit. Sesedli s koní.

„Vidíš, už nekrvácím.“

Jeho kamarád si přesto tvář prohlížel a najednou přišel polibek. Ne jeden. Objali se, sklouzli do trávy.

„Bál jsem se odmítnutí, Milane.“

„Jak bych mohl. Už dlouho tě mám rád nejen jako kamaráda, ale bál jsem se projevit.“

„Asi jsme si souzeni. Jistě, musí to zůstat našim tajemstvím, ale až budeme v Praze, otec nám sežene společný byt, jen nesmíme naši touhu a lásku navenek projevit. To můžeme jen s našimi koníky, ti nás neprozradí.“

Přišlo pár měsíců jejich intenzivní lásky. Když začínaly prázdniny, Arne jel do Prahy na týden k jejich známým. Když se vrátil, byl nejdřív vážný.

„Můj milý, byl jsem ti nevěrný. Ne, žádný hoch v tom není, ale mají dceru. Hezkou, milou, příjemnou. Rodiče by si přáli dát nás dohromady. Já chtěl vědět, jaké to je s dívkou. Ona byla sice nadšená, ale abych ti řekl pravdu, mne to neuspokojovalo. Toužím po tvém objetí a chci tě cítit v sobě. Nic krásnějšího není, i když je to zakázané. Odpustíš mi?“

„Odpustit není co. Myslel jsem si, že to tak nějak skončí. Musím se s tím smířit.“

„Proč, já tě neopustil ani v myšlenkách, jsem pořád tvůj a tím víc tě chci.“

Vyjížděli zase po okolí. Objevili polozbořenou hájovnu, kde si zřídili útočiště k milování. Naprosto tomu propadli.

„Jen si musíme dávat pozor. Co tví rodiče, Milane?“

„Myslím, že to tak trochu tuší. Nevím.“

„Můj otec je tvrdá hlava, sedlák, po mnoho generací. A náboženský fanatik. Nebýt mámy, dal by mě na kněze. Teď si vzal do hlavy, že se po škole stanu agrárním politikem. Jenže nic takového mě neláká. Rozhodně se domů nevrátím. Ty po Umprumu stejně budeš v Praze. Grafika, fotografie, kresba, to by mě taky bavilo. Otec zjistit, jaký jsem, ten by mě snad zabil. Tady si musíme dávat pozor.“

Přesto se jednou vyděsili. Spoléhali vždycky na koně. Dali by znát, kdyby někdo k hájovně šel. V jednom horkém odpoledni, když se líbali, v okně se pohnul stín. Ale venku pak nikoho neviděli a nic se nedělo.

„Oslavíme tvoje narozeniny Milane, přijedu po obědě k vám. Miluji tě lásko.“

Bylo jednadvacátého srpna. Milan nachystal u sebe v pokoji pohoštění. Celé dopoledne pomáhal mamince s přípravou pár lahůdek. Ale Arne nejel. Za chvíli bude večer, skočím na statek, řekl mamince. Tam se divili, kde by mohl být. Jel už před polednem na koni do vedlejší vesnice pro dort. Arneho otec byl prý v Jihlavě. Milan projel celou trasu ještě s jejich čeledínem. U paní, co pekla dorty a cukroví, byl Arne těsně před polednem. Smál se a těšil na narozeniny kamaráda. Když se vraceli, zastavili se na národním výboře a pak v nové hájovně. Nikdo Arneho na koni neviděl. Milan sehnal několik lidí a se psem a baterkami prohledávali pole a les, kudy mohl jet. Nenašlo se nic. Druhý den se vrátil Arneho otec. Všechno znovu prohledávali spolu se Sborem národní bezpečnosti a dobrovolníky a myslivci z okolí. Nenašlo se nic. Ani kůň, ani Arne. Pátrání trvalo několik dní i po širším okolí. Pak se v blízkosti polozbořené hájovny našly snad zbytky krabice od dortu. Všechno se prohledalo, i rybníček, a přivezli cvičeného vojenského psa s psovodem. Začalo se říkat, že přes dvě vesnice dál se objevili Banderovci. Ti se pohybovali i na koních. Jenže Arne nebyl jediný v poválečné době, co zmizel. Nepomohlo celostátní pátrání a nenašla se po něm jediná stopa. Milanovy narozeniny se tak staly dnem zmizení jeho lásky. Přijížděl a nosil kytku ke zbořenině hájovny. Tam kde byl kdysi tím nejšťastnějším člověkem. Po deseti letech nechal s Arneho maminkou a sestrou zhotovit hrob pro památku. Otec už nežil. Zemřel v osmačtyřicátém. Od dne, kdy se tehdy vrátil, už s Milanem nepromluvil. Když prý umíral, snažil se něco říct, ale nedávalo to smysl. Mohl je tehdy vidět, tomu by nasvědčovalo, že koně nejevili nepokoj. Ale že by u něj převládla taková nenávist, že by syna zabil, a kam by ho ukryl a co kůň?

Milana ta událost poznamenala navždy. Po škole střídal zaměstnání i své profese. Občas se s někým seznámil, ale byla to jen fyzická potřeba. Hezká noc se vším co k tomu patří, ale nic víc. Žádný trvalejší vztah už nevznikl. Poslední dobou byl úspěšným fotografem a ilustrátorem. V Praze měl malý atelier a byt. Dost se pohyboval mezi lidmi okolo umění. V minulém roce si pořídil auto. Nemohl zapomenout na starého Kadetta. Jeho vůz už taky nebyl novinkou, ale takových u nás moc nejezdilo. Na koni od Arneho zmizení neseděl. Spíš někdy proháněl skoro čtyřicet koní pod kapotou. Bral rád mladé stopaře a několikrát se přihodilo, že pak skončili v posteli. Pořád vypadal na méně, než byl skutečný věk, naopak mu to přidávalo na atraktivitě seriozního, úspěšného muže.

Občas se pohyboval mezi stejnými jako on, ale tam své milence nevyhledával. Tušilo se to o něm, ale pokud ho někde viděli a s někým byl, byl to vždycky mladík, okolo dvacítky. Stárnul, ale jeho milenci byli stále mladí. Jako vzpomínka na jeho jedinou a největší životní lásku Arneho. Nesrovnával je s ním. I když s hochy to byla jen jedna noc, on ji prožíval jako nový nadějný vztah. Se vším krásným hraním, plným něžnosti a vzrušivých doteků. Dovedl chlapcům dát skutečně pocit výjimečnosti. Od začátku trval na tom, že to bude jen krásná hra, nic trvalého. Tam v jeho srdci zůstal jen Arne.

Častokrát si pak s ním vyprávěl o svých milencích, o jepičí lásce, která neustále zmírala. Zvykl si na imaginárního svého prvního chlapce, co zůstával věčně mladým.

O jejich bývalý domek se starala nějaká příbuzná. Říkal ji teto. Nastěhovala se tam, když rodiče zvolili raději město. Měl v plánu se sem trvale odstěhovat. Domek nebyl velký, ale chtěl si předělat stodolu na bydlení i ateliér. Přijel večer, šel brzy spát a druhý den, to bylo úterý, zajel k truhláři domluvit už dříve projednávané, prozatímní úpravy ve stodole. Dělal pod komunálními službami a těšil se, jak budou moct řemeslníci podnikat sami. V poledne si v hospodě dal dvojitý guláš. Byl pěkně ostrý a zapil to jedním pivem. Další si dá doma. V autě měl i nákup pro tetu. Dohodli se, po dobu, co tady teď bude, mu uvaří obědy, upeče buchtu, koláče, vánočku. Přivezl si s sebou i práci, ale chtěl si hlavně odpočinout. Večer si pustil rádio. Ladil stanice, ale zdálo se mu, že je poslech špatný. Šla zde špatně i televize. Bude to chtít postavit na zahradě, která jde do kopce, anténu na obojí, když už tady míní být. Otevřel si sedmičku vína a šel spát.

Vzbudilo ho klepání na dveře. Nebo spíš rychlé bušení. Teta ho budí vždycky jen jemným zaklepáním. Natáhnul si pyžamové kalhoty, rád spával nahý.

„Copak, teti, děje se něco?“

Viděl ji stát celou rozcuchanou v narychlo zapnutém županu. Vypadala vystrašeně.

„Milane, Bože, Milane, přepadli nás Rusi.“

„Cože, jací Rusi?“

„Sověti, teď byla výzva v rozhlase k lidem, aby zachovali klid a vojákům nekladli odpor. Že se všechno řeší, schází se Ústřední výbor strany, vláda, pane Bože, čeho jsme se dočkali. Zapni si rozhlas.“

Slyšeli další výzvy a o půl deváté promlouval prezident Svoboda poselství k národu. Opět vyzýval ke klidu, vojáci zůstávají v kasárnách, je nutné poslechnout a neklást odpor. Celou republiku obsazují Sověti a spojenci. Ve dvanáct hodin začala generální stávka. Rozhlas se udržel do další výzvy prezidenta v noci. Televize, kterou chytal soused, ještě vydržela vysílat přes vyškovské vojáky a vysílač Kojál do sedmadvacátého srpna. Pak byl konec. To se ještě mluvilo o střílení u rozhlasu, mrtvých v Praze, ale i jinde po republice. Pokus o socializmus s lidskou tváří definitivně skončil. Milan si nechal převézt věci z Prahy a byt i ateliér pronajmul.

První zářijový den už bylo jasno, že se okupantů hned tak nezbavíme. A co bude dál?

„Tak to vidíš, Arníku, někde tam se shora. Až jsme se vypatlali z hrůzy padesátek a začali jsme svobodně dýchat, zařízli nás jako podsvinče. Díky zase našim lidem. Válka, po válce, Gottwaldova hrůzovláda a dnes? Copak jsme národ věčných zrádců a udavačů? Půjdu si dát trochu salátu k tetě.“

Teta seděla za stolem a louskala hrách.

„Měl by sis to nějak u sebe složit, něco si dej do pokoje, stejně tam moc nechodíme. Než ti udělají bydlení ve stodole, bude zima a u sebe máš skladiště. Měl sis zatím byt v Praze nechat.“

„Nemám na to být teď v Praze a dívat se, jak si tam převlékají kabáty. Ještě bych něco řekl a dostal se za katr. Tady je klid. Práci pro časopisy mám i na knížku. Můžu něco nafotit. Kdo ví, co se bude dít. Nějakou korunu jsem našetřil. Pokud nebude měna.“

„Ještě straš se měnou. Sotva jsme se trochu vzpamatovali.“

„A čemu můžeš věřit? Prý hodně lidí utíká na Západ. Nepomyslels taky na něco takového? Mám nějaké úspory a trochu zlata ve špercích. Abys měl něco do začátku.“

„Nemám nikoho venku, rodinu, to víš, ale ani známé. Tady mám zatím práci a byl jsem tu před léty šťastný. Tenhle kraj jsem vždycky miloval a mám tady rodiče, sestru a památku na Arneho.“

„Měl by sis, Milane, někoho najít, nezůstávat na stáří jako já sám. Když jsem byla loni nemocná, byla jsem odkázaná na sousedy. Stále se jim cítím dlužna. Třeba nějakou paní v tvých letech. Jako přítelkyni, co je také sama, vzájemně se podpořit.“

„To není tak jednoduché, teti. Už jsem si moc zvykl na určitý běh života, těžko by se mnou nějaká žena vydržela a pak, však víš, jak to se mnou je.“

„Vím, ale člověk potřebuje lásku zase k živému člověku. Promiň, není to nic proti památce na Arneho.“

„Já vím. Přiznám se, je to moje úchylka, ale v ní žiju a už se těžko změním. Kolikrát si říkám, jak by všechno bylo dál. Arneho by vyhodili ze školy jako syna sedláka, z jeho otce udělali kulaka a zavřeli ho. Možná by vyhodili i mě. Doly, nebo nějaká velká stavba, ale tam by nás vzali oba. Našli si byty blízko, nebo nějakou samotu. Pořídili si zase koně a pak… Všechno je pryč. Nemůžu zapomenout. Dostal jsem chuť na salát, vezmu si k němu vařená vajíčka.“

„Salát bych ti udělala čerstvý, je krásně žluťoučký.“

„Ale mně trochu povadlý nevadí a byla by škoda tolika špeku.“

Měl rád salát s opečenou slaninou a vejce natvrdo. To by mohl mít denně. I Arny ho tak miloval. Tady se jedla prostá venkovská jídla. A hlavně co dalo pole, zahrada, dvůr. Víno z rybízu, jablečný kalvádos a slivovice z pravých švestek.

„Půjdu se, teto, projít. Na večeři se stavím v hospodě. Mají docela dobrou tlačenku.“

Milan si vzal bundu. Nebylo moc teplo a vypadalo to na déšť. Mám s sebou pláštěnku, pomyslel si. Podívá se kousek po lese. Rostou prý kozáci na vlhčích místech a na loukách žampiony. Vyšel za humna. Kousek mezi poli, pak loukou a kouskem lesa. Znal tu každý kámen. Tady byly ještě prázdné makovičky vlčího máku. Držel se na malém plácku už přes dvacet let. Veliká vykotlaná jabloň jadernička na konci pole. Na pastvině nespasené trsy šťovíku a u lesa mezi pár kameny janovec. Tady mu říkají metlovník a taky se z něj dělaly dřív košťata. Je léčivý, ale jedovatý. Byl plný načervenalých lusků. Pak rybníček, skoro celý zarostlý, a kus smíšeného lesa. Zdálo se mu, že od zřícené hájovny vidí kouř. Tenký bělavý proužek. Občas si tam houbaři pečou buřty. S Arnem si tam opékali syrovinky i přinesené špekáčky. Kolem vyrostly keře a ostružiní. Před léty to někdo posekal, ale už všechno zase zarostlo. Jen hájovny značně ubylo.

Kdysi byla skoro celá. Jen jednu zeď a kus střechy zasáhl granát. Teď zbyla střecha jen nad jednou místností, tam, kde se kdysi scházeli. U bývalého vchodu rostl obrovský keř pivoněk. Měl jen jednoduché, i když vonící květy ještě donedávna. Být plné, dávno by je někdo vykopal. Už viděl postavu sedící bokem u malého ohýnku ohraničeném cihlami. Odložený batoh, na kusu dřeva kdysi z plotu pověšená bunda. Károvaná košile a rifle. Zřejmě hoch se otočil. Milan zbledl a pak se chytil za srdce. Košík mu vypadl z rukou. Před ním seděl Arne.

To se mu stalo už vícekrát, že mu ho někdo připomněl. Nebo měl aspoň něco, co navozovalo jeho podobu. A on ho viděl, protože ho chtěl vidět. Touha a fantazie dokreslila, co chybělo. Ale chlapec před ním byl neskutečně podobný. Vybavoval si detaily milované tváře. Ne, nic nechybělo. Jako by ho viděl včera. Jen byl snad o pár let starší. Tak přes dvacet?

„Dobrý den, snad nevadí, že si tady opékám špekáčky, můžu vás pozvat.“

Usmíval se, ano, to byl Arneho úsměv, jen přistoupit a políbit ho.

„Jistě že nevadí. Vždyť je tady ohniště. Už z dob po válce.“

Hoch vstal a napřáhl k němu ruku.

„Jsem Erik, pane, zřejmě máte namířeno na houby. Asi si taky nějaké nasbírám, mám i kotlík. Nezlobte se, ale je vám dobře? Mám v termosce ještě trochu čaje, můžu nabídnout?“

Podával mu ruku. Ano, tu přece zná. Štíhlé prsty, co tak jemně svíraly jeho penis. „Ještě kapičku, spolykal bych tě celého, můj miláčku.“ Musím se ze snění vymanit. Musím se vrátit do reality.

„Díky, občas se mi udělá trochu nevolno, ale už je to dobré, bydlím tady nedaleko, ale pracoval jsem v Praze. Sem jsme chodívali s kamarádem hned po válce. Je to zvláštní, až tolik se toho za ta léta nezměnilo. Jsem Milan.“

„Posaďte se, pane Milane, já si tu udělal z prkna a cihel lavičku. Špekáček vám opeču.“

„Díky, můžu tě za to pozvat do hospody na večeři. Mají výbornou tlačenku. Nebo pak lečo, guláš, klobásku, jako všude jinde. Pokud nemáš někam namířeno.“

„To nemám, totiž mám volno, jdu do posledního ročníku v Olomouci na Palackého univerzitě, studuji pedagogiku. Měli jsme být v září na brigádě v jednom podniku, kde to obsadili Rusi. Tak všechno padlo a doufám, že vůbec v říjnu začneme. Jak to bude, nikdo neví. Já byl na brigádě přes prázdniny, tak jsem si teď udělal volno a vyrazil do přírody. Snad vyjde počasí.“

„Dnes se už ani na počasí nedá spoléhat. Když jsem byl v tvých létech, tak jsme poroučeli větru dešti, kdy má pršet a kdy vát. Brigádničili jsme s lopatou a krompáčem. A když jsme se konečně z toho marastu vymanili, tak nás naši bratři přijeli osvobodit.“

„U nás šlo všechno pomalu, až s majálesem jsme se nějak probudili. A hned první den jsem pomáhal organizovat podpisy na archy proti vstupu vojsk, o podpoře naší vládě před kavárnou Varna. Podepisovalo se i na náměstí, kde vedle stály obrněné transportéry s vojáky. A naši vojáci zůstali v kasárnách. Nedalo se nic dělat. Otec je majorem, ale počítá s tím, že dojde na velké čistky a propouštění. Máma je lékařka v nemocnici. Docela se bojím, co bude.“

Erik vyndal dva krajíce chleba z pláténka a dali si opečené špekáčky.

„Je tady prasklý sud, ale je tam trochu vody. Zaleju raději oheň, i když to vypadá na déšť.“

Taky se během chvilky rozpršelo.

„Myslím, že zajdeme do hospody, houby neutečou, v lese prší dvakrát.“

„Děkuju za pozvání. Sem se asi ještě vrátím. Tam v koutě by se dalo přespat. Mám kus celty.“

„Přespat můžeš klidně v naší stodole. Já si ji chci předělávat na bydlení. Nebo u tety v obýváku.“

Oba si oblékli pláštěnky a směřovali k vesnici.

Hospoda byla plná. Všichni sdělovali, co se zrovna děje.

„U nás ve fabrice už o všem rozhodují Závodní milice a pár zapšklých komoušů. Budou vyhazovat z partaje i z práce.“

„Jako v osmačtyřicátým nebo už osmatřicátým, všichni se na nás vysrali a obětovali nás. Hitlerovi, Stalinovi a Brežněvovi.“

„Někteří naši prý chtějí připojit k Rusku.“

„To chtěli i k Německu. Všechno je to stejná svoloč.“

„Tady moc klidu nezažijeme.“

To už tam byl hospodský v rádiovce s anténkou s mrožím knírkem.

„Slyšel jsem, že jste dal Praze vale, mistře. Zítra vám veze Pepa nějaký fošny a budete předělávat stodolu. Máte recht. Ta je festovní, kámen a trámy z jedle a modřínu. Co si dáte? To je váš synek?“

Synek. Jo, kdyby byl. Milan objednal tlačenku.

„Masňáci se těšili, jak to vezmou na soukromo, no já taky. Už jsem jednal s Jednotou. No všechno je v prdeli. Při tom dederoni a Poláci to mají furt. Tady teď chcípne pes. Ani taková tláča už nebude. Sověti nám všechno znormujou podle nich.“

„Chtěl jsem objednat dvě vodky, ale radši dva rumy. Piješ rum?“

„Študáci pijou všechno, co teče. Do kapsy je hluboko.“

Hospodský přinesl dvě odlívky rumu.

„To je na tykání. Tím vykáním se cítím moc starý. Ono taky jsem, ale trochu omládnu, když mi bude tykat takový krásný mladíček.“

„No krásný. Krása se obvykle spojuje s mládím, ale dokáže být všude. Jen ji musíme vidět. A hlavně vnímat i ostatními smysly.“

Pozvedli své sklenice.

„Díky, jen jsem si neuvědomil, nezasahuji nějak do tvých zvyklostí. Třeba tě někdo čeká.“

„Bez obav, tetince jsem říkal, že jdu do hospody, a jinak nikdo není. Ale myslím, zajdeme raději k nám. Tady je hrozný rámus. Jen to tam mám zatím jako skladiště. A moc chuti do ničeho člověk v této době nemá. Zítra mi dovezou dřevo na obložení, na podlahy a stropy. Mám dřevo rád. Dokonce jsem jeden čas chtěl i pracovat se dřevem.“

Tlačenka byla opravdu výborná. Dost cibule a kmínový chleba. Když pojedli, Milan zaplatil a vyšli ven.

„Ticho venku umocňuje občasné štěknutí psů. Chlapi to v hospodě stejně nevyřeší. Akorát se ožerou a zítra povalí do práce.“

Nepršelo. V předsíňce si sundali bundy.

„Dej mi pláštěnku, rozvěsím je na věšáčky, aby uschly. Vidíš, půl místnosti je zavaleno krabicemi a krámy. Posaď se, donesu víno od Hodonína.“

Víno bylo dole v lednici. Moc chladné snad nebude. Ještě sklenky. Erik seděl u stolu a prohlížel si jeho návrhy na ilustace.

„Nevadí? Bylo to na stole. Ten kmen, ze kterého vystupují obličeje, to je krásné.“

Milan naléval zlatý mok a sledoval chlapce. Pořád nacházel stejné podobnosti s Arnem. Slyšel, každý má někde svého dvojníka. Ale mezi vším je přes dvacet let.

„Je to ke starým pověstem. Nějak na to pořád nebyl čas. Musím se zeptat autora, jestli teď vůbec počítá, že to vydají.“

Seděl vedle Erika. Ucítil jemnou vůni. Přísahal by, že stejný parfém používal Arne. Musí si dávat pozor, zatím toho moc nevypili, zcela by mohl propadnout dojmu, že je se svojí láskou.

„Necháš mě pak vyspat ve stodole? Zdá se, že zase prší.“

„Už jsem ti nachystal deku na gauči v pokoji. Teta má místnost, takový dřívější výměnek za kuchyní v rohu. Brzo ráno půjde přes pokoj do kuchyně. Tak se nelekni a spi dál. Truhlář přijede po deváté.“

„Nebral bys na pár dní pomocníka? Ať dělám něco smysluplného. Teď to bude všude mezi lidmi na palici. Viděl jsi to v hospodě.“

„To víš, že bral, a samozřejmě ti zaplatím. Jako každému jinému.“

„Sice budu rád, ale stačí mi jen málo. S tebou je to jako v jiné dimenzi. Nemusím se zabývat tím, co bude.“

„Nezměníme nic a jen si ubližujeme. Co bude, se uvidí.“

Ještě dlouho mluvili o všem možném. Erikův úsměv mu byl občasnou odměnou. Když šli spát, ukázal mu, kde je koupelna a pokoj zařízený prvorepublikovým nábytkem.

Stále měl před sebou Erika. Nebo vidinu Arneho. Už je přestával rozlišovat. Hlavu měl plnou představ a snů. Tehdy když byl Arne v Praze, byl s nějakou dívkou, ale ta studovala konzervatoř. Erik má otce vojáka, matka je lékařka a žijí v Olomouci. Od narození až do teď. Celou noc se mu zdálo, jak jezdí s Arnem na koních. Stále mu mizel na nejrůznějších místech.

Probudil se ráno zpocený a nevyspalý. Šel se opláchnout, vyzvedl v pokoji Erika a šli do kuchyně posnídat.

„Mám návštěvu, teti, Erik. Bude mi pomáhat se stodolou.“

Nemohl si nevšimnout, jak teta sebou trhla. Usmála se, podala ruku a šla jim připravit vaječné omelety s proužky salámu, zeleným hráškem, paprikou a rajčaty. Pak když si Erik odskočil, se hned ptala, odkud je, a že jí připomněl Arneho. Jeho rodina se odstěhovala, ti by to taky tak viděli. Ale ostatní místní. Je to víc jak dvacet let. Přijel řemeslník, kterého očekávali. Šli na stodolu.

„Stodola je festovnější jak domek. Jenže ta byla důležitá. Bývalo tu krmení na celou zimu a jaro. Základ zdi a rohy jsou z Mrákotínské žuly, dřevěné stěny jsou dobré, jen se namoří, pak přijde čedičová vata z Nové Baně a vnitřní stěna bude imitovat v pokoji klády, jinde obložení. Něco bude na podnik, něco uděláme s klukama mimo. Doufám, že úřady budou fungovat. Udělá se to jako oprava. Musíte si vykopat přípojku na vodu a jámu na septik. Instalatéra domluvím, i elektrikáře. Povedeme to jako ateliér a zázemí. Může to být do konce října. Vyplatí se nechat postavit komín pro krb. Pošlu sem kluka od nás. Všechno změří. Přivezeme to pak hotové a přiděláme na kostru. Tu zvládneme příští víkend. Ještě domluvíme okna. A naznačím vodu. On do toho nikdo rýpat nebude. Lidi mají jiné starosti. Zítra vám sem hodíme rýč štychar, takový dlouhý na vodu. Pokud tu není kámen.“

„Myslel jsem, že truhláři dělají nábytek,“ divil se Erik.

„Je to komunál, kde je všechno, a kluci to chtěli rozjet na soukromo. Já to domlouval už dřív. Snad to nikdo nezarazí. Oni už potřebná povolení mají i dokumentaci. Stejně to bude tak pololegální. V nejhorším by se zaplatila pokuta. Dneska budeme tu plochu vyklízet. Je tam rozpadlý žebřiňák, nějaké truhly na šrot a mouku a plno harampádí. Většinou všechno dřevo. To se pak postupně rozřeže a spálí.“

Milan otevřel vrata.

„Páni, to je ten žebřiňák,“ ukazoval na Kadetta.

„To musíme kousek dál.“

„Krásný auto, svezeš mě někdy?“

„Jistě, pojedeme v pátek nakupovat. Teta bude vařit i pro řemeslníky.“

Za šprlením z tyčoviny byla větší část a menší vrata do sadu.

„Tady jsou už jen skutečně věci k ničemu. Dřevěné složíme venku na hromadu a zakryjeme térákem. Pozor na hřebíky a dráty. V poledne se musím podívat, jestli tu nejsou nějaké montérky, ať si nezničíš tepláky.“

Do večera mohou mít vyklizeno. Nejvíc práce dalo rozebrat žebřiňák. Až tak moc rozpadlý nebyl.

„Dnes jsme moc dělali. Abych tě neodradil, zapomněli jsme i na kávu. Napusť si vanu, já půjdu po večeři.“

Zase vzpomínka. Kdysi se tu koupával s Arnem. To tam byla lázeňská kamna na dřevo a jiná vana. Menší, na vysokých nohách. Ale jim těsnost nevadila. Na dvoře měli uvázané koně a pak se jeli milovat do hájovny. Tady se přece jen báli nebo spíš styděli. Představoval si Erika. Tolik toužil vidět ho nahého. Určitě bude jako kdysi Arne. Chuť po milování v něm narůstala. Úplně ho ochromila. Musel zajít na toaletu. Hned za zdí je… Proboha má věk, jako by měl můj syn. Skoro se mu podlamovaly nohy, když všechnu nahromaděnou touhu vypouštěl. To neskončí dobře.

Erik byl u večeře usměvavý a pozorný. Pomáhal tetě mazat chleby. Sýr, salám, vejce a plátky rajčat.

„Mně kávu nedělej, Eriku, já bych nespala.“

Jsme tady vlastně tři generace, uvědomoval si Milan a obdivoval Erika. Zase zoufale toužil po mládí před sebou. Tentokrát si sedli v pokoji. Všude byly sice akumulačky, ale i ponechaná kamna. To jim radili. Kdyby v zimě vypadl proud, což se i několikrát stalo, zatopilo se dřevem. Když se rodiče odstěhovali, byla tu teta, ta v kuchyni často topila v kachlovém sporáku, i když tam byl i elektrický.

U lahvinky vína se hezky povídá. Nepouštěli rozhlas, co se děje, jim v krátkosti řekla teta. Milan si přivezl spoustu pásků i desky, ale raději se bavili spolu. O všem možném. Erik měl na své mládí veliký rozhled a zájmy podobné jako Milan. Dostávali se i k otázkám, které si lidé kladou po staletí.

„V jaké době bys chtěl žít, Milane? Je to těžké, každá měla i nějakou chybu.“

„Nesmíme se na nic dívat našima očima. Někdy i ve velmi pohnuté době může člověk zažít kus krásného života. Já ho prožíval koncem okupace a pár měsíců po válce. Přes všechny hrůzy války. I po osvobození bylo pořád všechno na lístky. Bylo málo zboží i potravin. To jsme bydleli tady a měli plný dvůr drůbeže, kozu, ovce, prase. Pro mouku se jezdilo do mlýna. Jak mám auto, se postavila mlátička. My moc pole neměli a poslední roky jsme mlátili u sedláka. Dovezly se pak pytle s obilím. Pro zvířata i k mlynáři. Měl jsem tady stejně starého kamaráda, sedlákova syna. Na podzim po válce jsme měli oba nastoupit na vysoké školy, které byly za okupace zavřené. Někdy ti o tom řeknu víc. Život je příliš složitý a tragický. Bohužel současné události nejsou výjimkou. Měl by ses ozvat domů, ať nemají o tebe strach.“

„Byli jsme domluvení, pošlu zítra telegram. Tady je jako na ostrově. Možná škola ani nezačne, ale spíš se bojím, že tátu od armády vyhodí. Nevíš, jak jsou na poště?“

„Dopoledne určitě, odpoledne jen některé dny. Můžeme tam ráno sjet a koupíme pečivo a chleba.“

Hned z rána přijel pracovník poměřit budoucí stěny ve stodole a přivezl jim štychar na zhotovení výkopu pro vodu.

„Bezzámrazná hloubka je půldruha metru. Ale stačí míň, dáme izolaci. Jak to budete mít, dejte vědět. To je otázka dvou hodin večer, samozřejmě, když si to zase zahrnete. Jen aby tam byla prozatímní voda. Ostatní se pak dodělá.“

Sjeli do vesnice, Erik poslal telegram, Milan nějaké kresby v balíčku do Prahy. Pak si užívali dlouhého rýče. Docela to šlo. Půda byla spíš jílovitá, taková jakoby mastná.

„Boky se nám nebudou sesypávat. Budeme se střídat, nejdřív normálním rýčem a pak tím štycharem.“

Odpoledne poslal Milan Erika pro pivo do sklepa, bylo hezky, teplo a u práce se docela zapotili.

„Myslím, že to doděláme zítra, sedneme si. Co ruce? Nebudeš mít plyskýře? Asi to chtělo rukavice.“

„Asi ne, jsem zvyklý dělat i rukama.“

„Budeš tak hodný, podívej se, co je v lednici. Dáme si svačinku a mně v pokoji otevři, prosím, okna.“

Erik namazal chleby, přidal salám a sýr. Když šel otevřít okna, všiml si slohy na stole. Nadzvedl desku a uviděl sebe. Kresba ho i v pár tazích dokonale vystihovala. Nadzvedl ji, ale co viděl, ho doslova ohromilo. Na dalších kresbách byl také, ale vypadal trochu jinak. Bylo vidět, že jsou mnohem starší. I papír byl zažloutlý a dole byly datovány rokem čtyřicet čtyři a čtyřicet pět. A tady je zřejmě z té doby i Milan s tím neznámým. S kým? Na další kresbě jsou na koních, smějí se a líbají. Bože, líbají, že by byl Milan jako on? Co ho uviděl, se mu líbil. Přitahovali ho starší muži. Taky všichni, co zatím měl, byli takoví. Musí odnést svačinu, ale ještě se vrátí. Když vzal tác s chlebem, roztřásly se mu ruce. Někdo takový jako on žil v době, než se narodil. Večer se zeptá. Nebo raději ne. Proč mu Milan nedal nic najevo?

Na zítřek jim zbyl jen kousek ve stodole. Večer budou moct natáhnout vodu. Teta se vrátila od kamarádky a přivezla jim grilované kuře. Pak se vystřídali v koupelně. Když tam šel Milan, Erik si ještě šel prohlédnout kresby. Slyšel Milana si něco v koupelně prozpěvovat. Nebylo pochyb, na několika kresbách se objímali a líbali. Když se zeptá, jaká bude reakce? Naštve se, vyhodí ho? Zkusit to musí. Počká, až si dají víno. Taky když naléval Milan třetí dvoudecovku, dodal si odvahu.

„Prosím, slib mi, že se nebudeš zlobit. Já něco provedl, co jsem neměl, ale už to nejde vzít zpět. Nevydržel bych neříct ti to. Jak jsem byl otvírat okna, nahlídnul jsem do slohy s kresbami. Netušil jsem, že bys mne někdy kreslil. A dál byly kresby, o kterých jsem si myslel nejdřív, že jsem to já. Ale ten chlapec byl asi o něco mladší, ale v době konce války.“

Milan mlčel. Nevěděl najednou co říct. Pak se rozhodl říct všechno.

„Nezlobím se. Usnadnil jsi mi o tom všem mluvit. Sám tomu nerozumím ani si nic nedokážu vysvětlit.“

Pustil se pak do vyprávění o jeho přátelství a lásce s Arnym. O jeho zmizení, o podivné náhodě, že se setkali u hájovny.

Když skončil, Erik si u něj klekl a vzal ho za ruce.

„To není náhoda. V našem setkání je víc. Miluju taky muže. Něco mi říkalo, abych sem jel. Tak jako tebe něco nutilo zajít na hájovnu. Je to víc jak náhoda. Je to náš osud. Prosím, vezmi si mě, vím, nenahradím ti Arneho, ale budu se snažit ti dát všechnu svoji lásku. Prosím.“

„Je to krásné, co říkáš, vážím si toho, ale čas mezi námi, ten nijak nepřekleneme. Teď jsem pro tebe starý. Byl jsi pro mě šok. Už jsem si myslel, že můj mozek odmítá žít v tomhle zhrouceném světě a vrací mi šťastné mládí. I když válečný a poválečný svět byl možná mnohem horší. Nakreslil jsem si tě hned ten první večer a pak porovnával s minulostí. Všechno ve mně křičelo, ať se pokusím o tvou lásku, ale nejde to, Eriku.“

„Já byl zamilovaný do svého učitele, pak do staršího kolegy na táboře teď o prázdninách. Scházeli jsme se taky v takové lesní boudě z kulatiny, potažené térovým papírem. Já to prožíval naplno, on míval strach, aby nás někdo neobjevil. A co se na nás chystá, nevíme. Prosím, prosím o trochu tvé lásky.“

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

„Chci tě, lásko.“

Mírně pokrčené nohy. Všechnu krásu pokrýt polibky. Obě těla se milostně třou. Společný výkřik je počátkem jejich spojení.

„Arne, Bože Arne, můj kvítečku, lásko moje.“

Pohyby, souznění jejich těl. Dnes jako mnohokrát před tím.

„Zůstaň ve mně.“

To už Milan vnímal Erika. Moc se nechal unést vzpomínkami.

„Řekl jsi mi tak krásně, kvítečku.“

„Jenže jsem ti řekl i Arne. Nevím, snad to ani nejsem já.“

Milanovi tekly slzy po tvářích. Erik je slíbával.

„Doufám, že jsou to slzičky štěstí. Musels ho příliš milovat. Snad trochu lásky zbude i na mě.“

Milan ho pohladil a sklonil se k Erikovu klínu. Zcela se zase propadal do minulosti. Jako by se Arne vrátil. Dokonce by přísahal, že vnímá i stejnou chuť. A tichounký výkřik jako by stvrdil návrat ztraceného milence.

Leželi pak dlouho v objetí.

„Nikdy mi nebylo líp. Až půjdu na školu, budu jezdit na víkendy. Už se mě nezbavíš. Dal by se sehnat kruh a hlína? Vždycky jsem si chtěl zkusit něco vytvořit. Jestli mé ruce dokážou dát tvar aspoň malému hrníčku. Má fantazie je plná toho, co bych chtěl. Pomůžeš mi?“

„Jistě, všechno ostatní je na tobě. Budu tady čekat.“

„Slyšíš, přichází bouřka. Zničí nám náš výkop. Co ho nějak zadělat?“

„Teď už těžko. Snad se stěny nesesypou.“

„Vezmi si mě do klína.“

„Bojíš se bouřky?“

„Ne, ale tak bych chtěl usínat s tebou.“

Brzy ráno se šel Milan podívat ven. Výkopem protekla voda a spíš ho o něco vyhloubila. Všechno bláto bylo nanesené až u stodoly. To jen vyhází lopatou. Šel pak do svého pokoje. V noci zůstal u Erika. Jedno okno bylo dokořán. Asi bylo špatně zavřené. Na opačné straně u skříně byly rozházené kresby Arneho. Posbíral je.

„Co sbíráš?“ stál ve dveřích Erik.

„Spadla sloha s výkresy, ale nemůžu najít ten s tebou.“

Prohledali celý pokoj. Žádná ze starých kreseb nescházela, jen nová Erikova. Prohlédli i okolí venku. Bouřka polámala pár stvolů podzimních aster a odkvétající cínie. Trochu rozhodila vyklizená dřeva ze stodoly. Taky popadalo něco podzimních jablek. Ale kresbu Erika nenašli.

„Bouřka mě chtěla odnést. Ještě že jsi mě pevně držel. Vzala si jen kresbu. Ani si nemusíš kreslit náhradu. Máš mě živého, kdykoliv budeš chtít,“ smál se Erik.

Ale v jeho milenci zatrnulo. Přece mi osud nevezme i Erika. Navenek se usmál, ale pocit nejistoty zůstal. Druhý den už snesli z půdy dvě válendy a odnesli tam Milanovu postel. Ty měli původně rodiče v ložnici, kde je teď teta. Kupovaly se před několika lety.

„Stáhneme je šrouby, co myslíš, Milane? Mohl bych v noci propadnout a zmizet.“

Erik viděl, jak jeho příteli ulétl z tváře úsměv.

„Promiň, omlouvám se, já si to neuvědomil. Nezmizím ti. Jenom, kdybys mě vyhnal, až mě budeš mít dost.“

„Pojď ke mně, kvítečku. Budu si tě chránit, aby mi tě žádná bouře nevzala.“

„Nevezme. No půjdeme vyhazovat bahno z konce výkopu a doufám, že nám dnes udělají vodu do stodoly.“

Milan postřehl to nám. Kéž by to tak zůstalo.

Září utíkalo a budoucí ateliér ve stodole dostával svoji tvář. Zedník s kamnářem jim postavili komín. Musela se vykopat jáma pro základ. Zatím tam přijdou finská kamna z plátů litiny na velká polena. Ještě je čekal výkop a betonování septiku. Trochu problém byla elektřina. Musel se vyměnit hlavní jistič. Bude to veliký odběr. Když odjížděl Erik, vše hlavní bylo hotové a jen se bude dolaďovat, jak říkal šéf stavařů. Vlastně truhlářů, ale vždyť je to jedno.

Loučení bylo nekonečné. Původně chtěl Milan Erika zavézt autem, ale ten nechtěl.

„To si necháme na jindy. Odjedu, jak jsem přijel, a zavolám ti na poštu na výzvu, jak budu něco vědět.“

Milana bodlo u srdce. Snad to není jen krásný sen. Když Erik odjel ráno autobusem, natrhal v zahrádce kytičku a vydal se s ní ke zbořené hájovně. Jako by zase cítil kouř, ale žádný nebylo vidět. V ohništi byly ještě uhlíky z doby před měsícem. U improvizované lavičky, kde seděli u špekáčků, se zachytil útržek papíru. Sehnul se. Hned poznal kreslící karton, co používal. Bylo na něm několik končících čar. Nebylo pochyb, byl to zbytek kresby Erika.

Měl najednou sucho v krku, pocítil tíhu na prsou, rozbolela ho ruka. Tak prý začíná infarkt. Kus papíru si dal do kapsy na košili. Jenom klid. Kytičku položil kus dál na plochý kámen. Hájovna je ve směru obvyklého větru, utěšoval se. Všechno má logické vysvětlení. Ještě prohledával okolí, ale nic už nenašel.

„Arníčku, lásko moje, doufal jsem, žes mi poslal Erika, neber mi ho, prosím.“

Slzy se tlačily do očí. Pomalu se vracel.

Čekal na telefon od Erika. Místo toho dostal dopis z Přerova. Ale jméno odesílatele mu nic neříkalo. Konečně pošty dostával hodně, i když po srpnu i korespondence klesla. Každý si hleděl svého a snažil se všechno přežít. První drastické změny už probíhaly. Když dopis otevřel, byl tam jen stručný, ale naléhavý vzkaz. Psala mu nějaká neznámá žena, že prosí o schůzku v sobotu v Jihlavě na nádraží. V nádražní restauraci. Bude mít v ruce kožené rukavice. Ale určitě ho pozná. A další prosba, aby přišel. V Přerově v životě nebyl. Jen ho projížděl vlakem nebo pak autem. Nestavoval tam ani na jídlo nebo kávu. Mohl by to být někdo z bývalých známých nebo spolupracovníků, co se dostal teď do potíží, ale na nic politického to nevypadá. Zkusí to. Do Jihlavy je to autem kousek. Snad se do něčeho nenamočí. Ale nikdy žádnou prosbu neodmítl. Přesto byl do soboty nervozní a nemohl se na nic soustředit. Erik zatím nevolal. Byl plný obav.

Dostavil se chvíli před určenou hodinou. To přijede vlak z Brna. Šel se posadit do poloprázdné restaurace a dal si kávu. Hlásili zpoždění asi dvacet minut. Pak si ženy všimnul hned, jak vešla. Jemná hezká tvář, tak v jeho létech. Taky se rozhlédla, a ještě než vstal od stolu, směřovala k němu. Pozdravili se současně.

„Promiňte, poznala jsem vás i po tolika létech. Všechno vám vysvětlím, jen můžeme někam spíš ven?“

„Jistě, jenom zaplatím.“

Před léty? Ne, její tvář mu nic neříkala. Vyšli ven.

„Mám tady auto, je vítr, můžeme někam zajet.“

„Jste velice laskavý, někam bokem, kde nechodí moc lidí, prosím.“ Vyjeli za město.

„Tady, prosím, u těch břízek je lavička.“

Milan sjel na polní cestu a zastavil u háječku.

„První, prosím, přijměte mou omluvu. Jméno jsem použila smyšlené. Určitě byste nepřijel a já musela za vámi. Jsem Jana Halásová, rozená Kounická a Erik je můj syn. Je to složité, jistě jste už pochopil, že otcem je Arne.“

„Ale říkal mi, že studujete na konzervatoři.“

„Jistě, studovala jsem. Nechci, abyste si myslel, že všechno dávám za vinu Arnemu. Byli jsme mladí, neuvažovali, co se může stát. A navíc on miloval vás. Tou opravdovou nejčistší láskou. Něco jsme pili, já nebyla zvyklá, trochu to nechápala. Jen jsem věděla, že takové lidi posílali do koncentráků a málokdo se vrátil. Oba jsme to chtěli zkusit, já si naivně myslela, že dá přednost dívce před chlapcem. Ale pak jsem pochopila, že tou tělesnou i duševní láskou zcela miluje jen vás. Ukazoval mi fotografie, jak jezdíte po okolí na koních a na podzim budete studovat oba v Praze. Doufala jsem, že nás třeba bude spojovat krásné přátelství, když ne láska. A najednou přišla zpráva, že zmizel. Nechtěla jsem tomu věřit, ale bylo to tak. A já zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme v Praze známá rodina. Skandál by nám všem uškodil. Ale rodiče mě nezavrhli. Otec přijal místo na universitě v Olomouci a přestěhovali jsme se tam. Seznámila jsem se při nějaké dobročinné akci s mým mužem. Byl tam jako voják. Chtěl se mnou chodit, ale oba nás něco tížilo. Řekl, že si mě nemůže vzít, protože nemůže mít děti. A moc by je chtěl. A já se mu svěřila se svým příběhem. Hned šel požádat mé rodiče a do měsíce byla svatba. To už mé těhotenství začínalo být znát. Ale všichni si mysleli a do dneška myslí, mimo mé rodiče, že je Erik jeho syn. Tohle všechno neví ani Erik, ale myslím, že na to přijde. Zatím mu, prosím, nic neříkejte.“

„To je samozřejmé a chápu, jak se na mě díváte.“

„To je jiné. Dojdeme k tomu. Erik našel na půdě nějaké fotografie, které mi pak Arne poslal. Tam jste sice nebyl vy, ale ta polozbořená hájenka, jejich statek, koně. Donesl to dolů a ptal se mě, jestli jsem tam někdy byla. Řekla jsem po pravdě že ne a je to od známých, se kterými jsme se stýkali před lety. O tom, že jsme byli někdy v Praze se nijak nemluvilo, a Erik se narodil v Olomouci. Až když měl dva roky, začala jsem studovat medicínu. Když přišel srpen a pomalu přešel, můj syn řekl, že v září si užije poslední prázdninové volno a bude se potulovat na Vysočině. Viděla jsem, že si fotografii hájovny nechal v mapě. Je to přes dvacet let. Tak jsem doufala, že nikdo si už na nic nevzpomene. Kdybych mu řekla, ať tam nejezdí, ještě víc by ho to táhlo. Proč ze stovek různých pohledů a fotek chtěl k té hájovně, si nedovedu vysvětlit. A že se tam potká s vámi a ve vás pozná životní lásku, to už je těžko uvěřitelné. Když se od vás vrátil, byl to úplně jiný člověk. Netroufám si do vašeho vztahu s ním mluvit ani nijak zasahovat. Bylo by to zbytečné. Jen by mezi námi vznikla zeď nepochopení. Milujeme s manželem svého syna a zvlášť v téhle době bysme ho nechtěli ztratit. Manžela určitě vyhodí. Už si dokonce tak napůl našel místo. A já, v nemocnici pořád chybí doktoři. Pokud vyhodí muže z armády, vyhodí i syna ze školy. Taky s tím počítá. Jenže se upnul k tomu, že půjde k vám. Má modrou, jinak by šel hned na vojnu. Zase paradox, otec, i když nevlastní, voják a syn… Jen bych vás prosila. Asi opravdu máte Erika rád. Měsíc jste byli spolu. Ochraňte mi mého chlapce. Při vaši lásce k Arnemu. Mne nemiloval, ale dal mi dítě, co miluje vás. Nic z toho, co se s námi děje, nechápu, je to vlastně téměř nemožné.“

„Paní Jano, máte pravdu, zdá se to být nemožné a ještě v této době. Moje postavení je napůl na volné noze. Ale mám domek po rodičích, všechny peníze jsem dal do ateliéru. Práce zatím je, a když, šel bych dělat do lesa. Kácet, odkorňovat, svážet kulatinu. Taky jsem se ptal. Toho se nebojím. Erik by chtěl zkusit hrnčířinu a keramiku. V tom problém nevidím. Snad školu dodělá. Jediný problém je náš rozdílný věk. Uvědomuji si to, a pokud by si někoho našel, musel bych ustoupit. To vím.“

„To bylo, přiznám se, i jediné, co nás s manželem zarazilo. Nemáme křišťálovou kouli. Připadáte mi jako správný a čestný muž. Erik nás nikdy nezklamal a my se ho snažili chápat. Jako doktorka vím o gerontofilii, což sice není až tak doslova u Erika. Navíc vypadáte lépe než mnozí třicátníci. Ale hned když se mi svěřil, že ho přitahují muži, to nikdy nebyl nikdo v jeho věku. Vždycky tak nejméně o deset let starší. No nebudu vás okrádat o čas. Asi se brzy uvidíme oficiálně, jak znám Erika. Tenhle rozhovor, prosím, ať zůstane jen mezi námi. Ale já jsem nesnesla pocit, že o vás nic nevím, jen co mi kdysi nadšeně líčil Arne. Je to až trochu morbidní. Promiňte, nic ve zlém. Prožili jste asi úžasnou lásku s Arnem. Tak snad ji užijete i s jeho a mým synem. Jak ho znám, na všechno přijde sám. Ale věřím, že to oba zvládnete.“

V nádražní restauraci ji pozval Milan na oběd a pak ji vyprovodil k vlaku. Chvíli seděl v autě před nádražím a nebyl schopný odjet. Všechno se mu promítalo, když najednou uslyšel zaklepání na okno dveří. Za sklem uviděl střapatou hlavu hezkého blonďáčka. Stáhl okénko.

„Dobrý den, prosím, vlak měl zpoždění, už mi nic nejede, až večer. Nejedete na Dobrou vodu, za Rychnovem?“

Už chtěl říct, že jede bohužel přesně na opačnou stranu, ale něco se v něm jakoby zlomilo. Představil si prosícího Erika.

„Nasedni si, přímo do Dobré vody?“

„Jo, snad po cestě už nebudou tanky a vojáci. Když jsem jel minule, stáli jsme dvě hodiny a málem nám rozebrali autobus. Někoho hledali. Já chtěl na rok na výměnnou praxi do Tyrol. Dělám v Brně lesárnu. S tím je konec. A až zjistí, že strýc byl v KANu, tak letím jak raketa rovnou na vojnu a pak někam do lesa jako dřevorubec. Je to prostě v pr…, v háji.“

„Klidně můžeš říct v prdeli. Máme na ty osmičky štěstí.“

„To jo, v osmačtyřicátým kus mé rodiny emigroval. Jsou na Novým Zélandu a dnes už tam mají ovčí farmu. Teď jsme si mysleli, jak bude všechno dobrý. Jo, zase až za dvacet let.“

„Nestraš, to už budu starej dědek v důchodu.“

„To jako vážně chcete říct, že je vám čtyřicet?“

„Smrtelně vážně.“

„Tomu moc nevěřím, ukážete mi občanku? Teda to byla sranda. Promiňte. Ale být ženskou, tak vás balím. Jestli jste volný.“

„Jo, jako pták. Ale ženskou bych se balit nenechal.“

„A klukem?“

„Tak hezkým jak ty určitě.“

Hoch viditelně zrudnul.

„Co, mám zastavit, aby sis chytl jinýho stopa?“

„Je to na mně tolik vidět?“

„Co jako?“

„Že jsem teplej.“

„Určitě ne, jen ses nechal vyprovokovat. Na to si dávej pozor.“

„A vy?“

„Jo, stejná krevní skupina, jen bohužel mám už partnera ve tvým věku.“

„Tak to mu závidím. Na vážno?“

„Jistě.“

„No kdyby, dejte vědět, ale to myslím vážně.“

„S tvojí vizáží se o tebe kluci musí rvát.“

„Rvali by se. Jen na chvilku. To jsou ty řeči kolem. Vypadáš moc do větru. Zahnul bys mi při první příležitosti. Jseš jako mucholapka na úchyly. Nikdo nechápe, že bych se chtěl normálně zamilovat a s někým být i mimo postel.“

„Takových lidí je dost. To znám. Určitě někoho najdeš. Nedáme si aspoň kafe? Ale aby sis nemyslel, že je to pozvánka do postele.“

Oba se začali smát.

Zastavili u restaurace.

„Máš určitě hlad, já mám.“

„Za chvilku budu doma.“

„Zvu tě, mají bažantí hody.“

„Jenom jestli to nejsou ti bažanti, co tady někde v bažantnici vystříleli Rusi.“

„Pokud měli samopal, tak z bažantů moc nezbylo. No trochu černýho humoru nezaškodí. Myslím, že toho máme všichni dost.“

„Prosím, máte Plisku?“

„I finskou vodku.“

„Nebo něco jinýho?“ obrátil se Milan na svého hosta.

„Tu finskou. Teď nikdo nic ruskýho nechce.“

„A dvakrát bažanta. S těmi hříbky a bramboráčky.“

Když číšník donesl vodku, připili si.

„Milan.“

„Michal, ještě že nejsem Ivan, dřív bych byl jak z Mrazíka, teď by mě poslali za Natašou.“

Bažanta byla pěkná porce a doplnilo ho po dvojkách Rulandské modré. Pak ještě káva se šlehačkou, neboli Vídeň. Do Dobré Vody byl kousek. Milan odmítl jít na další kávu. Když se loučili, Michal ho zlehka líbnul.

„Prostě díky moc, a kdyby, víš, kde mě hledat.“

V Dobré Vodě jsem udělal dobrý skutek. Musel si přiznat, nebýt Erika, skončili by určitě na hotelovém pokoji. A možná by to nemusela být láska jen na jedno setkání. Musel zapnout světla. Chvíli s ním závodil zajíc, než uskočil do příkopu. Pak přebíhaly srny. Ale na to byl v tomto kraji zvyklý. I na občasný výmol na silnici. Dával hlavně pozor na ježky. Ti mívají smůlu. Jsou špatně vidět. Projel kusem Jihlavy a směřoval domů. Opět liška, další stádečko se statným srncem. Když přijížděl, byla všude tma. Telegram nebo dopis se dá čekat od pondělí. Ta veliká postel, co si vytvořili, zela prázdnotou a byla studená. Šel si do kuchyně uvařit grog.

Zapnul jen malou lampičku a prohlížel staré kresby. Jako by se rozhýbaly. Viděl zase smějícího se Arneho. Vždycky mu kus ujel.

„Neboj se, Peťulka tě neshodí. Podívej, co jsem nám sehnal,“ vyndal kulatou plochou krabičku čokolády z UNRRY.

Odlamoval kousky a držel mezi zuby. Milan se přiblížil a oba svírali malý kousek, co se pomalu rozpouštěl mezi slinami. Měli pak pokecané rty i brady a vzájemně si je olízávali.

„To jsme ale čuňátka.“

„Jo, Milánku, jsi to nejkrásnější čuňátko na světě.“

V zamyšlení vzal ten malý kousek papíru. Jako by ho pálil. Vstal, ruce se jen míhaly a pod nimi vznikala Erikova tvář. Sehnul se k ní a políbil ty jemu tak drahá ústa. Svítalo. Dnešní neděli bude klid. Šel si do kuchyně udělat snídani. Dobrá duše tohoto domu už přebírala fazolky.

„Sem tam se najde špatná, namočím je a budou večer, budeš doma?“

V pondělí přinesli telegram.

„Přijeď, prosím, ve středu v šestnáct hodin do Jihlavy na nádraží, díky Erik.“

Čekal u vlaku a s Erikem se objali.

„Mám sto špatných zpráv a jednu dobrou.“

„Aspoň že jedna. Tak tu si nech na doma. A ty špatné?“

„Otce vyhodili. Jako jednoho z prvních, moc se angažoval proti Rusům. Nepustili je do kasáren a on jim odmítl vydat potraviny i vodu. Ostatní se budou teprve prověřovat. Ale už má místo u Správy silnic. Bude jezdit s asfaltem a v zimě s pluhem. No a mě taky. Bez prověrek. Jako syna vyvrhele. Volal jsem tady do družstva. Mám se zastavit. Lidi prý potřebují. Za mámu nemají náhradu, tak zatím. Ještě že nemáme armádní byt. To bysme skončili někde v garsonce nebo pod mostem.“

Erik líčil, co všechno se teprve chystá, hlavní čistky od nepřátel socialismu začnou až příští rok. Až se všude vymění hlavní funkcionáři. I co se děje v Olomouci, kde se zabydlují Rusi. Prý tam budou mít i rodiny.

Když dojeli domů, ptal se Milan na dobrou zprávu.

„Nevím jak dobrá pro koho, pro mě boží. No když mě tu vezmou v družstvu, budeš mě mít definitivně na krku. Na vojnu nejdu, mám modrou, to jsem ti ještě neříkal. Jsi rád?“

„Přivezu kruh a hlínu. Zkusíš to. Přece nebudeš do smrti kydat hnůj?“

„Asi jsi dlouho nebyl v kravíně nebo prasečáku. Jsou dopravníky, kejda se splachuje a mně říkali o skladu nebo kanceláři, když mám tři čtvrtě vysoké školy. Ale klidně bych kydal i sračky, když budu s tebou. Jen jestli mě budeš chtít. Možná jsem na něco přišel, ale zatím nevím a nechci ničím ohrozit to, co máme.“

Šel se podívat do stodoly.

„Uděláme si tady Vánoce?“

„To už bude určitě všechno. Jeden stromeček bude v pokoji. Tam jsme ho dřív mívali. Máme i staré ozdoby. Druhý si uděláme v ateliéru. Mám spoustu ozdob ze skláren. A třetí, nasvítíme smrk u stodoly.“

„Jo, a já řekl našim, že ještě do svátků přijedeme. Aby tě poznali. Nevadí?“

„Jistě že ne. Všechna tvá přání budou splněna.“

„Jedno neskromné mám. Až pojíme, můžeme si jít lehnout.“

„Chce se ti spát, kvítečku?“

„Chci být s tebou, někdo tomu taky říká, že spolu spí.“

Na návštěvu rodičů se Milan moc netěšil. Erik byl taky napjatý, jak se ke všemu postaví, na co přišel. Dokonce i tady navštívil pár starších lidí, co si Arneho pamatovali. Všichni říkali, že podoba je až neskutečná. Všechno dopadlo dobře. S rodiči i mezi nimi. Jeho maminka jim povyprávěla celou historii. Erik děkoval svému adoptivnímu otci i mámě.

„Na to, co se děje, nemyslete. Tahle doba moc lidí rozdělí, zničí jim životy, ale my máme s Milanem svůj ráj a budeme rádi za každou vaši návštěvu. Jsem vlastně spokojený. Kdyby mě nechali na škole, učil bych pak děcka lžím, nebo by mě stejně vyhodili. Budeme rádi, když u nás strávíte Vánoce. Přijedou i rodiče Milana. Místa máme dost. Uděláme si navzdory všemu pár hezkých dnů.“

Po návratu šli vyzkoušet svoji novou koupelnu v ateliéru.

„Je krásný, jak si se mnou hraješ, Milane. Tolik lásky a štěstí si ani nezasloužím. Zašlo nám velké zrcadlo. Musím se s ním podělit. Napíšu sem, jak moc tě miluju.“

Je to pořád klouček, kvíteček, jako byl Arne. Je v tom určitá symbolika. Pomyslel si Milan. Láska s Arnem vyrostla v hrůzách konce války. Přesto byla krásná a čistá. Jen osud ji přerval. Dnešní taky ohrožují tanky. Život běží v podivné spirále. Přitiskl si svého mladého milence ke svému stárnoucímu srdci. To ho trošku rozesmálo.

„Úsměv ti sluší. Nedáme si ho nikým vzít.“

Erik se chytil pod koleny.

„Copak je to za uzlíček?“

„Rozvaž si ho, lásko. Je jenom tvůj.“

Zrychlený dech obou. Sílící vzdechy a výkřik vzájemného odevzdání.

„Někdy mi připadá, že nežijeme skutečný život. Nevěřím v křesťanského Boha. Žádné dobrotivé nebe není. A peklo prožíváme kolem sebe. Spíš jsou to jen naše přání. Ale kdyby nebe bylo, pak určitě mne za tebou poslal můj táta. Už ti nemohl dát svou lásku, ale tolik tě miloval, že poslal mě. Musím ti dávat dvojnásob.“

Oba milenci měli oči plné slz.

„Nikdo se neraduje z tohoto léta. I naděje pomalu umírá. Ale my si stvořili svůj krásný svět. A můžeme si říct Budiž pochváleno léto.“