Půlnoční linka

Léta sedmdesátá – 1973

Docela slušně lilo. U nástupiště autobusového nádraží na Florenci stál jediný vůz. Noční dálková linka Praha – Gottwaldov. Dveře už byly zavřené a řidič zapnul světla. Na poslední chvíli si všiml, jak někdo utíká k nástupišti. Postava v baloňáku, v jedné ruce malý kožený kufřík, ve druhé deštník. Dveře se otevřely. Mladý muž sotva popadal dech.

„Měl byste, prosím, místo do Gottwaldova? Ujel mi vlak.“

„Máte štěstí, jsme vždycky plně obsazeni, ale nějací manželé cestu na poslední chvíli zrušili. Předposlední sedadla vpravo.“

Mladík zaplatil, sundal si baloňák, ze dveří oklepal deštník a směřoval k naznačenému místu. Většina cestujících pospávala. To už autobus vyjížděl z prázdného nádraží do stejně prázdných ulic. Teď se teprve rozpršelo víc. Pověsil plášť, otřel kapesníkem mokrou tvář. Byl to risk na poslední chvíli, ale vyšel. Ještě byl pořád zadýchaný. Dnes mu nic nevycházelo a v deset má být na osobním ve Svitu. Že bude jednou dělat v obuvnickém podniku, ho nikdy nenapadlo. Život je jako vlny. Aspoň jeho. V osmašedesátém šel na vojnu. Tak se nestačil nijak angažovat. Když začaly čistky, bez problémů je přežil. Začal pomalu stoupat po kariérním žebříku. A najednou děsivý průser, jinak se to nedalo nazvat. Úspěšně se oženil, i když vlastně nechtěl. Ale nechal se do toho natlačit. Nebyl to žádný svazek z lásky, ale oboustranně výhodná dohoda. S manželkou se poznal v práci. Zastupovala podnik při různých jednáních a většinu času byla v zahraničí. Všechno to spískali její rodiče.

„Přece nebudeš sám, Ondřeji,“ poplácával ho po zádech nastávající tchán. „Nina moc na kluky není, ty zase na holky, ale spolu by vám to šlo.“ A ono to docela šlo. Nastěhoval se do jejich vily a naučili se všichni hrát divadlo pro ty venku.

Občas se i spolu vyspali, jen o dítěti nechtěla Nina slyšet. Chce dělat kariéru, ne utírat děcku zadek.

Měli svůj byt v poschodí a nad nimi bydlel Ninin bratr Luděk. Bude taky studovat ekonomii, jen co odmaturuje. Často se u nich zastavil. Hezký hoch se spoustou obdivovatelek. Občas si pozval pár kamarádů a kamarádek a pěkně si užívali studentského života. Stavoval se i za Ondřejem, když byla sestra v zahraničí.

„Neseď tady jako trubka v lešení. Pojď si s námi vypít skleničku.“

Ženatý třicátník, co nemá ženu doma, tak to bylo slušné lákadlo pro holky. A nejen pro ně. Luděk se ani netajil, že to táhne na obě strany. Jednou se stavil s láhví řecké Metaxy, trošku si poplakali na ramenou a postěžovali. Skončili v posteli a řekli si, jo, to je ono. A aby si svůj románek trochu okořenili, přibrali si ještě plavovlasého kloučka do božské trojky, jak říkal Luděk. Nemělo to chybu. Až do doby, kdy se Nina nečekaně vrátila a našla svého bratra a manžela, jak společně obdělávají blonďatého Amorka.

Prostě v ní bouchly saze. Hned se odstěhovala do hotelu a přišel rozvod. I když rodiče se tomu snažili zabránit. Tak sehnali místo Ondrovi ve Zlíně, nyní Gottwaldově, aby se všechno rychle ututlalo. A dnes se chlapci loučili v hotelovém pokoji. Přijedou se za ním podívat. Jenže není to, co by kamenem dohodil. Copak oni lehce najdou třetího, když už by bez toho nemohli žít. Ale v cizím městě, na novém místě. Vůbec mohl být rád, že se k tomu tak dnes už bývalý tchán postavil. Mohl taky skončit mimo profesi jako političtí. Co byli rádi, když myli auta v servisu, topili v kotelně nebo v maringotkách zapisovali údaje pro Vodní zdroje.

Tohle všechno proběhlo Ondrovi hlavou. Byl prostě naivní vůl, co si přestal dávat pozor. Autobus se konečně vymotal z města. Uvnitř svítila jen bezpečnostní světélka na stropě. Trochu nenápadně se rozhlížel po okolí. Vedle něj zřejmě dvojička mladých. Za ním viděl, pokud se nechtěl úplně otočit, jen tři cestující. Dvě starší ženy a na prostředním sedadle zřejmě taky někoho mladého, co měl hlavu přikrytou v plášti. Po okně stékal proud vody zešikmený jízdou. Určitě se ráno ochladí. Asi moc babího léta nebude. Uvidí, co mu dají za bydlení a kde. Věci mu doveze kamarád podle toho. Ještě že se nemusel o nic tahat. Taky toho moc neměl. Jen prádlo, šaty a pár drobností.

Dostal chuť na kávu. Autobus dvakrát po cestě zastavuje v motorestech, kde jsou toalety a je možné občerstvení. Zatím jsou kousek za Prahou. Postava zakrytá pláštěm se pohnula. V slabém světle uviděl, že je to klučina po dvacítce, tmavovlasý, trochu mu připomněl jednoho číšníka z vinárny, kam občas chodil. Teď si hoch nasadil brýle ve zlatých obroučkách. To je přece…

„Tony, čau, kam jedeš? Přesedni si ke mně, ať nebudíme ostatní.“

„Čau, do Zlína, jenže nejsem Tony, ale Filip.“ Hoch se zvedl, přisedl si a podával ruku.

„Bože, promiň, to blbý světlo, navýš máš stejné brýle. Ale podoba je úžasná, jsi z Prahy? Já jsem Ondřej.“

„Ne, jedu domů.“

„Já vlastně taky. Dostal jsem ve Svitu místo. Nikdy jsem tam nebyl. Jedu si vyřídit papíry a bydlení. To bych tě mohl trochu využít, abych věděl co a jak.“

„Pokud budu vědět, tak rád. Nemám s botami nic společného. Jsem aranžér v obchodním domě. Výlohy, vnitřní úpravy a tak.“

„Já s obuví taky zatím nic, jsem ekonom.“

„Mě najdeš v obchodňáku bez problémů, stačí se zeptat na Filipa. Můžeme někam zajít na skleničku.“

Pokračovali v rozhovoru, jen se museli ztišit, hned za nimi je okřikla starší paní. Na první zastávce si dali párky a kávu. Ondra koupil krabičku višní v koňaku a v čokoládě. Chvíli pak i usnuli. Když se loučili, Filip mu doporučil bistro otevřené hned brzo ráno.

V Gottwaldově bylo po dešti. Vyřízení všeho nezabralo ani hodinu. K bytu s ním sjela jedna úřednice.

„Jsou to sice Jižní Svahy, ale ještě starší zástavba. Ale zato klid. Dole je mlékárna, lahůdky a holič. Kus dál hospoda. Kuchyňka, ložnice a pokoj. Ten je trochu větší. Je tam nábytek hotelového typu. Na něj a ledničku připlatíte pár korun. Než budete mít svoje. Jinak máme i byty v panelácích a v baťovských domcích, ale v paneláku je jen kuchyně, v domcích nic. Domy mají jen dvě patra. Tak a jsme tady. Přepych nečekejte, ale poničené to není.“

Vystoupali po schodech. Naproti je větší byt, kde bydlí nějaká rodina. Ještě mu ukázala plynoměr, elektroměr a vodoměr. Porovnali zapsaná čísla odběru. Za dveřmi jistič. Ledničku zapnula do zásuvky a zkusila světla. Tak příjemné bydlení. Ostatní zítra. Bylo vidět, že nábytek k sobě nepatří. Dvě válendy a peřináče byla zřejmě borovice, šatní skříň asi světlý dub. V pokoji stůl a židle tmavší, skleněná vitrina působila skoro starožitně. Knihovna, jen policová sestava, a dvě křesla se stolkem. Na boku nožky plechový štítek Hotel Dolina a vyražené číslo. Věci kam bude mít uložit a pak, jak bude dál, o tom teď nemá cenu přemýšlet. Na zemi spát nebude. Dole taky viděl budku telefonního automatu. Zavolá kamarádovi kam přivézt jeho věci. A může se zastavit pro něco k jídlu. Hned za vchodem bylo Holičství a kadeřnictví. Pak nikoliv mlékárna, ale mléčný bar a prodejna lahůdek. Zkusil mléčný bar. Dal si docela čerstvě vypadající chlebíčky. Potom koktejl a laskonku. Nakonec kávu.

„Jste tady na návštěvě?“ ptala se starší paní s drdolem.

„Ne, vlastně budu teď domácí, nad námi ve druhém patře.“

„To jste v tom sviťáckém bytě?“

„Jo, teď mi ho ukazovali.“

„Rády vás tady s kolegyní obsloužíme. Můžete ráno na snídani. Nebo vám vaří paní?“

„Jsem sám, tak nabídku rád využiju.“

„Ve Svitu je děvčat spousta.“

Paní by si ráda povídala, mimo něj tu byla jen maminka s dětmi na zmrzlině a dvě babičky u kávy a zákusků. Nahlédl výlohou do lahůdek. To také bude dobré v blízkosti. Zajde ještě k restauraci. Chodbička, rovnou toalety, vpravo jídelna, vlevo výčep. Bylo po druhé hodině. Ve výčepu sedělo pár místních u piva. Většinou zřejmě důchodci. Dveřmi v jídelně nikoho neviděl. Něco malého by si ještě dal. Sedl si ke stolu u okna. Od výčepu k němu zamířila číšnice.

„Dáte si?“

Hned se mu vybavila televizní písnička z kraje šedesátých let s Irenou Kačírkovou a Josefem Bekem. Číšnice měla podobný hlas.

„Dáte si?“ opakovala.

„Promiňte, jen jste mi připomněla jednu písničku před lety.“

„Dáme si do bytu, do bytu dáme si vázu,
do vázy kytici, pod vázu stůl,“

usmála se a pokračovala s ním,

„a ke stolu židli, kdo židli má, bydlí,
každý, kdo bydlí, má starostí půl.“

„Bože, to vy nemůžete pamatovat, takový mladík. Měla být v jednom filmu, ale vystřihli ji. To je víc jak deset let.“

„Máte hlas jak Irena Kačírková. A zase takový mladík nejsem. A ode dneška bydlím tady vedle v domě. Jen ta kytice mi chybí a petrolej.“

„Nejde vám tam proud?“

„Jde, jen se o tom dál zpívá. A dal bych si něco malého k jídlu. Už jsem byl v mléčňáku.“

„No my jsme jen obyčejná hospoda. Ale míváme i kachnu, zelí, knedlík, za dvanáct devadesát, jako kdysi u Baťi.“

„Tak na tu si přijdu. Co tlačenku?“

„S hořčicí nebo s octem?“

„S cibulí a octem.“

„Hned jsem u vás.“

Taky se hned objevila. Dva silné plátky, cibulka a ošatka s chlebem. Tlačenka vypadala dobře. Hezké kousky masa. Dal si pivo. Hospoda sice obyčejná, ale dobrá, levná. Ještě by mohl navštívit lahůdky a koupit něco na večeři. Nebo zajde přes Dřevnici do města. Filip tam už určitě nebude. Zkusí to zítra. V Lahůdkách byla také prodavačka. Možná v jeho létech.

„Víte, obchod je malý, máme toho hodně, ale není to kde vystavit. Tak je to tady všechno stísněné, ale míváme i věci z dovozu. Konzervy, uzeniny a vína. Jaké máte přání?“

„Něco k večeři, dnes jsem se přistěhoval nahoru do druhého patra a nemám tam zatím nic.“

Doporučila mu pár konzerv, nebo uzeniny.

„Moc toho z uzenin neberu, hlavně trvanlivé. Mám výborné skopové klobásy, kilo za dvacku, ale i považské za padesát. Nebo rybičky, většinou ruské nebo marocké.“

Ondra koupil sardinky a uzené šproty, půl kila skopových klobás, chleba a rohlíky. Máslo, vaničku škvarků v sádle.

Ještě že si vzal příbor a nůž. Ostatní má zabaleno. Za dva dny mu jeho skromný majetek přiveze kamarád. Dostal chuť na škvarky. Nemohl přijít na to, co mu tady chybí. Jistě, rádio, které vytvářelo spíš zvukovou kulisu. Magnetofon, gramofon, prostě jak přišel domů, první otočil knoflíkem nějakého zdroje hudby nebo slova. Tady je slyšet nepatrně ruch z ulice. Hlavní silnice do městské čtvrti vede dál a z opačné strany, než má okna. Lámal si chleba na kousky a lžičkou vybíral škvarky se sádlem. Mohl by si je ohřát. S Luďkem byl u jednoho jeho kamaráda na zabíjačce. Míchali škvarky ve velkém kotli a ochutnávali. Kam se hrabe hostina na vyslanectví s mušlemi a kaviárem. V noci chodili míchat ven polévku, aby nezkysla. A mezi tím si dělali dobře.

Vlastně to vypadalo, že si vzal Luďka, ne Ninu. A to byl největší kámen úrazu. Jak zapomenout na osudnou noc, kdy se všechno zhroutilo. Luděk asi měsíc před tím dovedl Adriena. Jmenoval se nějak jinak, ale tohle bylo jeho umělecké jméno. Studoval něco okolo umění. Údajně. Ale jinak se pohyboval mezi výtvarníky a sochaři jako žádaný model, byl ozdobou sešlostí pražského homosexuálního nebe. Inspirací básníků a spisovatelů, touhou režisérů, ale většina jeho vztahů byla jen platonická. Podráždil smyslnost, způsobil mnoha ctitelům bezesné noci. Na skutečný sex si vybíral sám. Luděk s Ondrou byla pro něj skvělá kombinace. Všeho schopný mladíček a třicátník v nejlepší výkonnostní formě.

Nině by vůbec nevadil. Možná by se i ráda přidala, jen nesnášela šíleně svého bratra. Jako by ji slyšel.

„Že se kurvíš s bráchou, to ti v životě nezapomenu. Ten hajzl mně vzal půl života. Já musela všechno tvrdě vydřít. Školu, post v zaměstnání, za každej úspěch zaplatit. A on? Od mala hýčkanej spratek, co měl všechno. Já v jeho letech chodila na brigády, abych si mohla koupit rifle. Mu dovezou výběr z Tuzexu až domů. Je to děvka, co vleze do postele každýmu, co se mu líbí. S tebou jsem skončila. Ostatní přes právníka. Jdu do hotelu, najdu si byt. Mí rodiče tě milujou, tak vám můžou s bráchou a tím prostitutem požehnat.“

Bylo jasné, něco takového se už dohromady neslepí. Tchán nakonec všechno zařídil. Teď už bývalému zeťovi dobré místo, ale daleko, dceři po rozvodu na čas práci v NDR a Luděk musel slíbit, že se uklidní a stáhne z nočního života. Co by v podstatě mohl chtít, pomyslel si Ondra. Dopadlo to, jak nejlíp mohlo. Stejně by se tak nedalo věčně žít. Měl spíš představu někoho si najít a v klidu trávit víkendy někde na chatě nebo chalupě.

V práci se seznamoval s novým prostředím. Bohužel to, co tady chtěli v osmašedesátém zavést, je v háji. Bude se muset pohybovat v rámci normalizačních pravidel. To je jako deset let zpět. Dostal týden na prostudování materiálů. Jeho sekretářka byla z branže a měla o provozu přehled. Jen to byla taková šedá myš. Naznačili mu, že pokud si najde jinou, nebude problém. Ale naopak mu tahle plně vyhovovala. O něco starší, dva syny na škole, manžel, dokud žil, taky ve Svitu. Řekl jí na rovinu, že nikoho jiného neshání, a bude rád, když budou spolu dobře vycházet. Bylo vidět, že si oddechla.

Teď ještě poznat okolí a snad? Ne, zatím se nebude do ničeho pouštět. Zkusí někam zajít s Filipem. Zkusil ho zastihnout v obchodním domě. Hned dole se zeptal dvou děvčat vezoucích na nízkém platoňáku nějaké lepenkové krabice.

„Jistě že známe Filipa, pojďte s námi do výtahu. Určitě tady ještě bude.“

Vyjeli do skladu s vysokými regály.

„Posaďte se, my vám ho seženeme.“

Objevil se za chvíli. Modré rifle, tričko s Uriah Heep. Malá pracovní vestička.

„Čau Ondro, já myslel, žes to tady vzdal a vrátil se do Prahy.“

„Omlouvám se ti. Byt, práce, tak jsem si řekl, jestli bys mi trochu ukázal Zlín.“

„S radostí, vidím, že už ses stal skoro domorodcem. To je přece ten na Moravě známej vtip: Babička nastupuje v Otrokovicích do trolejbusu a říká řidiči. Jedenkrát do Zlína. Za ní stojí esenbák a říká ji. Babičko, už se neříká do Zlína, ale do Gottwaldova. Nejedeme do Zlína. Babička se otočí a povídá, vy si jeďte třeba do prdele, ale já jedu do Zlína. To jsem rád, chceš začít hned?“

Ondra přikývnul.

„Pojď se mnou, jenom si vezmu větrovku. Podzim se hlásí. Ale má být pár dní hezky. Dnes můžeme vzít nejbližší okolí.“

„Viděl jsem hotel Moskvu a kino.“

„Můžeme se podívat, co hraje kino, a zajdeme si na večeři na Kolibu. Je nahoře za baťovskými domky v lese. Co teď o víkendu? Mohli bysme do Luhačovic.“

„Nemám nic, nechám to na tobě.“

První si dali hned dole v hotelu Moskva, dříve Společenský dům, v kavárně vodku s tonikem. Koupili si lístky do kina. Hráli Herzovu Morgianu. Hororové drama s Ivou Janžurovou v dvojroli. Prošli se nad kinem kolem baťovských domků ve svahu.

„Tohle v Praze není. Je to největší kino v republice. Vejde se dva a půl tisíce diváků. Samozřejmě postavilo se za Baťi jako skoro všechno. Hotel, náš obchodní dům, váš mrakodrap a většina významnějších budov ve městě i okolí. Po kinu si zajdeme na kolibu. Zpátky si vezmeme taxíka. Není drahý a mám navíc známého.“

Po kině šli na kolibu pěšky. Nebylo to zase daleko. V lese, kus za posledními domky. V dřevěné valašské kolibě to žilo. Cimbál, dvoje housle, basa a klarinet.

„Mám tady kamaráda z vojny v kuchyni. Dáme si strapačky se zelím a uzeným. Pokud ti to nevadí. Jsou to vlastně bramborové halušky, ale tady je dělají výtečně. Je v tom hodně uzeného, cibule a kyselé zelí je přislazené.“

Filip zaskočil do kuchyně. Bylo vidět, že ho tady znají. Pokrm přinesli v kameninových miskách. Tak to bylo něco, co se v hospodách moc nepodávalo. Někde jen dělali halušky s brynzou. Ty zase uměli výborně Slováci. Sedmička vína z Mutěnic. Seděli ve vedlejší místnosti, než hrála cimbálovka, tak se dalo docela dobře bavit. Trochu si popovídali o sobě. Ondra o trablech s rozvodem. Jen důvod neuvedl. Filip bydlel v jednom z cihlových domků s malou zahrádkou a byl z velké rodiny. Dalších pět mladších sourozenců. Tři sestry na středních školách, brášci na základce. Sám chodíval ještě před třemi roky pomáhat do filmových ateliérů a měl tam i domluvené místo. Jenže normalizátoři ho zrušili. Ale zkusí to znovu. To bylo něco, co by ho bavilo. Zatím to jde. Bude rád, když se občas s Ondrou někam podívá. Doma je jak v úle.

„Zlín má krásné okolí. Prarodiče jsou v Lipové. Lesy plné hub, jahod a malin. A když se ti zasteskne po Praze, půlnoční linka jezdí i opačným směrem a hlavně oproti vlaku nemusíš přestupovat.“

Přinesli jim podnos s jednohubkami. Z různých klobásek, salámů, sardinek a sýrů.

„Slavíme něco?“

„Jistě, jsme na první tvé cestě po novém domově. Pořád tak rozhazovat nebudeme. Příště dáme knedlíky s vajíčkem. Pokud budeš s mým průvodcovstvím souhlasit.“

„Samozřejmě, moc ti děkuju. Nevím, co bych tady sám ve volném čase dělal. Jen si nenech mnou narušit tvoje aktivity.“

„Žádný nejsou. Jen práce a domov. A tam není sekunda klidu. Tady jsem taky nebyl delší dobu.“

Když se končilo, objednal Filip taxi. Zajeli první k Ondrovi. Filip pak pokračoval na Podvesnou. Vyšel nahoru, jen se opláchl nad vanou a posadil se do křesílka. Povážlivě zapraskalo. Nechtělo se mu spát. Zítra před polednem se sejdou na zámečku v parku a vyrazí do Luhačovic. Zase se viděl v autobusu a vybavil se mu Tony, za kterého Filipa pokládal.

Jo Tony, krasaveček v zlatých brejličkách. Usměvavý, pohotový, nedostižný. Pro všechny. Zamotal hlavu mnoha ženám i mužům. Hned se ocitl v Ondřejově zorném poli. Jednou se vracel z pohřbu kamaráda, co se zabil na motorce. Trochu víc přehnal pití. Tony ho nechal přespat na jeho služebním pokoji. Ráno mu děkoval a pohladil ho po ruce.

„Kdybys náhodou byl… Připadáš mi, že seš…“

„Jo, mám rád kluky, ale teď už jen jednoho, bohužel.“ Dlouho pak litoval, že už Tony svou lásku má. Neváhal by. A zůstali pak přátelé. Dokonce s nimi byl i jednou na chatě. Filip je mu hodně podobný, jen o něco mladší. Kdo ví, jak na tom je. Nebylo by špatné získat ho. Jen se nesmí pouštět do něčeho jako s Luďkem. V osmašedesátém vypadalo všechno nadějně. I v takových vztazích. Objevily se inzeráty, časopisy, kluby, ale všechno vzalo rychlý konec.

Co mu zbývá. Nějaký rok a bude starý chlap. Pár let uběhne a čtyřicátník už není žádný kluk, ani mladík, ani mladý muž. Začne být nevrlý, žárlivý na mladé kolegy, zbudou mu jen chlapci, co jdou za bakšiš. Někde v zastrčeném hotýlku bude podléhat iluzím, že je stále stejným milencem jako kdysi. Viděl před sebou Filipa. Jeho trochu otlačený nosík, když si sundal brýle. Pak párkrát mrkl a nad levým obočím měl malé mateřské znaménko. Poprvé vypadalo jako smítko, co se usadilo na čele. Dotknout se, políbit. V chlapci byla zvláštní jiskra. Určitě by dokázala rozhořet se ve spalující požár. Nesmí se nechat k ničemu strhnout. Nemá tady nikoho. Zvláštní setkání v nočním autobusu, podoba s Tonym. Neříkal, že by někoho měl. Dívku asi ne, ale kluka by nepřiznal. Byli spolu jen několik hodin a přesto si dovedl představit trávit s ním volný čas i noci. Přitisknout si ho k sobě. Ruka by spočinula na jeho slabinách a pohrávala si se sametovými kulkami. Jistě, jeho mládí, to je samý samet. Zvedl se a musel jít jen odpustit nahromaděnou touhu. V noci se převaloval a svíral svého imaginárního milence.

I Filip přemýšlel o novém kamarádovi. Je starší, ale vůbec by mu něco takového nevadilo. Ovšem byl ženatý, tak moc s ničím nemůže počítat. Důvod rozvodu sice neřekl, ale těch může být stovky. Jeho život moc bohatý na zážitky nebyl. Až těsně před vojnou poznal, že je na tom jinak. To už nastoupil v obchodním domě. Chodil sem na výpomoc kluk z Kulturního střediska. Fotograf. Nechal se zlákat na focení a pak poznal i lásku, co zatím byla jen nesplněnou touhou. Na vojně bohužel nic. Tam narazil na příliš homofobní prostředí. S navazováním vztahů neměl problémy, ale ne s těmi, co se týkaly sexu. Jednou se seznámil s chlapcem, co na hotelu patřil mezi luxusní prostituty. Ne, to by dělat nemohl. Vydělají za noc, co on za měsíc, ale stát se hříčkou kohokoliv a kdykoliv?

Ráno si Ondra rozložil podrobnou mapu města. Kudy se dá zkrátit cesta. Jak dojít k zámečku. Tam už ho čekal jeho průvodce. V restauraci si dali svíčkovou. Nastoupili pak kus dál na hlavní třídě, co protínala celé město. Baťovácké červené domky je provázely až daleko za město. Pak autobus odbočil mezi louky a lesy. Lázně jsou mezi kopci zarostlými smrkem.

„Zajdeme si do parku u kolonády, hrává tam lázeňský orchestr a mají skvělou zmrzlinu. Projdeme si lázně, jsou podél říčky Šťávnice, ale všichni ji říkají Luhačovický potok. Je tady moře různých pramenů. Nejznámější je Vincentka.“

Taky vším procházeli. Filip ukazoval a jmenoval různé pavilony, vily, hotely. Téměř vše postavené počátkem století a za první republiky, tehdy známými a slavnými architekty. Králík, Pořízka, Fuchs a hlavně vynikající Dušan Jurkovič. Před domem Bedřicha Smetany, což je hotel, si prohlédli bruselskou fontánu z roku devatenáct set padesát osm od Jana Kavana, která zdobila Světovou výstavu. Konečně každý z domů tady měl svoji historii. Kombinace borůvkové a vanilkové zmrzliny v obřích pohárech neměla chybu. Taky vzhledem k teplému počasí bylo na zahrádce cukrárny stále plno. Prošli Malou i Velkou kolonádou. Stále je doprovázela hudba orchestru z Lázeňského náměstí.

„Jsou to čtvrté největší lázně u nás. A jen patnáct kilometrů od Zlína. Na pražské poměry kousek. Bývá tady nádherný podzim, když se vybarvuje listí na stovkách stromů a keřů. Prodává se burčák, pak svařené víno, a když víc přituhne, grog a pravá Vizovická slivovice. Do Vizovic můžeme také zajet, je to kousek. Ještě si prohlédneme městečko a pak máme večeři a nocleh v hotelu Alexandria.“

Ten také brzo míjeli.

„No mohl jsi vzít něco levnějšího. Tohle je dost nóbl hotel.“

„Jenže tady je provozním můj strýc. Teda on je to bratranec máti, tak nás tady neoškubou. To neřeš, naše rodina je tady po okolí rozlezlá a celkem držíme při sobě.“

Ve městečku si dali ještě horké bramboráky a vraceli se k hotelu. Skoro každý dům tady měl název. Většinou samá ženská jména. V hotelu si vyzvedl Filip na recepci klíče, zatímco Ondra obdivoval obložení bílým žilkovaným mramorem a nádherné pozlacené lustry. Hotel vznikal v devětatřicátém roce a zachoval si krásu prvorepublikových staveb. Pokoj byl jedním z menších, ale skvěle vybavených. Koupelna opět v mramoru. Televize, lednička. Filip hned volal domácím telefonem. Na zdi veliký obraz nedaleké Pozlovické přehrady, mezi postelemi podlouhlý stolek s rádiem a lampičkou a nad ním veliká reprodukce Pšeničného pole s vránami od Vincenta van Gogha, jedno z jeho posledních děl.

„Jenom si trošku umyjeme ruce a zajdeme na večeři a pak si poslechneme v kavárně kapelu původem z blízké Kroměříže. Hrají pod Pragokoncertem. Půl roku ve skandinávských zemích, půl roku doma.“

Nešli do restaurace, ale do malého salonku opět v předválečném stylu. Prostřeno bylo pro tři. Posadili se a hned se objevil zřejmě Filipův strýc. Přivítal se s nimi.

„Doufám, že nebude vadit, když pojíme společně. Já dnes ani neobědval. Měli jsme toho moc. A snad neurazím bažantem. Pokud by vám, pane Ondřeji, nevyhovoval, vybereme něco jiného.“

„Naopak, zvěřinu miluju.“

„Bude na víně a slanině, s dýňovým pyré a bramborovými kroketami se sýrem. Jako aperitiv, Martini Rubino.“

Přišla servírka a přinesla aperitiv a talířky s předkrmem.

„Jen malý předkrm, husí játra se škvarečky a banketka.“

Porce bažanta byly opravdu velké. Nejen prošpikovaný, ale ve slaninovém kabátku. Podlouhlé smažené krokety a zlaté dýňové pyré, zdobené brusinkami. Po jídle láhev toskánského Chianti.

„Doufám, pánové, že vám chutnalo? Pane inženýre, Ondřeji, promiňte, dovolíte pár otázek?“

„Tak jsem si dlouho nepochutnal. To není naše závodní jídelna.“

„Právě na to jsem se chtěl zeptat. Jste ten pražský ekonom, co nedávno nastoupil?“

„Jistě, ale teprve se se vším seznamuji. Je to složité. Bylo tady slušně našlápnuto, ale zase se vracíme do doby kamenné.“

„Víte, já jen něco vím od Filipa, ale ta paní, co vám dělá sekretářku, je moje nevlastní sestra. Pořád se obává o místo. Vychovává dva kluky v pubertě, jinde by takový plat neměla.“

„Vidím, že svět je malý. Já jí to sice říkal, ale můžete ji ujistit, nikoho jiného nehledám. Naopak jsem rád. Zná podnik léta a tak říkajíc od ředitele po uklízečku. Já se teprve ve všem snažím zorientovat. Její rady jsou pro mě poklad. Navíc musím to, co bych jinak chtěl po svém předchůdci rozvinout, brzdit. Bohužel.“

„Víte, na vaše místo měl přijít jeden z politického vedení. Z těch starých struktur. A najednou sem dosadili mladíka z Prahy. Takže si všichni myslí, že jste takový ten sekerník. Trochu si to obhlídnete a budete pokračovat v čistkách.“

Ondřej se začal smát.

„Sekerník, to s povedlo. Ale jen ať si to myslí. Já se ani nijak nemohl angažovat na žádné straně, byl jsem na vojně. Sem jsem se dostal zásluhou snah bývalého tchána. Docela mě měl rád. Abych měl slušné místo, ale zároveň hodně daleko. A jak bude co dál? To dnes neví nikdo. Nejsou sice padesátá léta, ale nakonec to zase postihlo většinu schopných lidí. Za dvacet let druhá vlna emigrace. A dráty, co praskaly, se znovu napjaly. No, snad tady nemáte nějaký odposlech, abych zítra nenastupoval v kotelně.“

„To doufám i já. Přežili jsme tady jen tak tak. Jsem velice rád, že jsem vás poznal. Pokud by vás to neurazilo, mohu nabídnout tykání. Snad se uvidíme častěji.“

Ondřej si podal ruku s Matyášem.

„Já vás teď, chlapci, opustím, ale máte rezervovaný stolek u hudby. Je to dobrá skupina. Takový bigbít, ale i stará kavárna. Klavír a housle. Ještě se zastavím.“

Místnosti se stolky vévodilo velké bílé koncertní křídlo, za kterým seděl muž tak přes třicet, s neposlušnými vlasy na pěšinku. Kus dál u jednoho stolu s převládajícím ženským obsazením stál mladý houslista. Taková veselá šantánová melodie. Číšník je zavedl k jejich stolku. Byl odsud hezký rozhled. Na malé pódium, kde byly připravené bicí, reprobedny a malé Hammondy.

„Doufám, že se nezlobíš. Já tu tvou sekretářku a moji nějakou tetu ani neznám. Jen jak jsem o tobě mluvil, že se stavíme, tak to nějak vylezlo na povrch.“

„Proč bych se měl zlobit. Bylo to skvělé. Jen si tady s tebou připadám trapně. Jako nějaká vyžírka.“

„Tady není Praha. Když máš dobré přátele a to ani nemusí být rodina a s někým přijdeš, berou tě stejně, protože ví, že nepřitáhneš nějakýho moulu.“

„Takže nejsem sekerník ani moula. A ty mě vidíš jak?“

Filip chvíli mlčel.

„Nemám pro to nějaký označení. Je mi s tebou dobře. Asi to neumím vyjádřit. Pár kamarádů mám, to jistě a dobrých.“

Hoch trochu zčervenal.

„Jseš jinej. Hodně jinej. Přinesli nám naše Chianti. Nebo chceš změnu?“

„Tohle jsem v životě nepil. Myslím, že zůstaneme při jednom.“

Mezi tím už spustili chlapci bigbít. Buď známé naše hity, nebo později zahraniční. Zastavil se za nimi Matyáš. Na závěr večera si dali tatarák. Ten se dělal všude. Tady byl ovšem třený a z pravé svíčkové. Když chtěl Ondra platit, prý je všechno srovnané, řekl vrchní.

„Filipe, tak to dělat nemůžeme.“

„Neboj, třeba ve Vizovicích nebo Slušovicích žádné známé ani přízeň nemám. Pokud budeš se mnou chtít jet.“

„Jistě velice rád. Co bych dělal sám doma?“

Na pokoji poslal Filip Ondru do koupelny. Že ještě skočí za Matyášem. Ten se jen osprchoval, a když přišel, byl už Filip zpět. Po koupeli hned zalehnul a řekli si jen:

„Krásnou noc.“

Byla by krásná, lehající si chlapec úplně Ondru rozrušil. Jen pár vteřin viděl tělo v tuzexových slipech s kytičkou. Ještě že je mezi nimi stolek. Víno udělalo své. No nic. Možná později. Ale najednou to nějak vzdával. Všechno vypadalo tak dobře. Naštěstí usnul.

„Přinesou nám snídani. Objednal jsem palačinky a obložené talířky. Čaj a kávu s mlékem. Nevadí?“ usmíval se Filip už dávno oblečený.

„Promiň, měls mě vzbudit.“

„Ještě si užijeme lázní, pokud nevadí. Je krásně, moc takových dnů už nebude.“

Bylo skutečně babí léto. Posadili se na procházce blízko lázeňského orchestru. Ondřej sledoval hráče, jak ladí nástroje. A taky svého průvodce. Měl zvláštní pocit. Jako by byli už dávno milenci. Jseš jinej, hodně jinej. Jak to myslel? Dnes už to nevyřeší. Po obědě se budou vracet. Zatím je provázela Mozartova Kouzelná flétna.

Řízek Ondráš s hlávkovým salátem a ve Zlíně u autobusu se rozloučili. Ondřej se vracel domů. Na živém plotě bylo plno zachycených pavučin, pavoučků poutníčků. Je taky poutníkem. Doputoval až sem. A dál? S Filipem to musí nějak vyřešit. Už je mu příliš zavázaný. Kéž by byl jako on. Pokud ne, bude muset z jejich přátelského vztahu opatrně vycouvat. A hledat dál.

V práci mu oznámili, že mu přijdou do bytu vyměnit plynový sporák za nový. A taky vanu. Ale nejsou lidi. Tak aby byl následující víkend doma. Montéři od plynařů toho mají moc. Tak nikam nepojedou. Zavolal Filipovi. Chtěl zajet do Lipové, no co dělat, pojede tam sám. A příště mohou spolu. Rostou houby. Ondra moc houby neznal, ale rád na ně chodil do lesa. Byl klasický hříbkař. Ještě se nebál sebrat bedlu nebo velkou pýchavku. Musí si něco vymyslet. Pro jídlo si skočí do restaurace a nechá zatím na dveřích vzkaz. Může si také označit prádlo pro prádelnu. I když to je práce, kterou stále odkládal. Taky mohl být Filip u něj, chtěl to navrhnout. Jenže rozmlouvat mu houby nechtěl. No jo, všechno je na houby. Něco jistě mezi nimi je.

Jeho sekretářka děkovala. Prostě když vidí, co se děje. Jí se snaží všichni z rodiny pomáhat. Je s kluky sama. Manžel zemřel na rakovinu plic.

„Víťa je v maturitním ročníku. Myslela jsem, že zvolí něco kolem obuvnictví, ale chce na veterinu. Nejraději by dělal někde v zoologické zahradě. A mladší miluje motory. Kdy vám ten sporák vymění? Víte, myslela jsem, že bysme vám přišli v neděli odpoledne s kluky uklidit. Řemeslníci nadělají. Co záclony?“

„Nemám na ničem označení.“

„To je nejlépe vyšít. Takové ty inkousty se smažou, nášivka se odpáře a vyšité je na věky.“

„Přece mi, Miriam, nebudete uklízet a vyšívat značky do prádelny.“

„Proč ne? Není to nic pro mužského. Pomohu ráda.“

Týden se převalil. Ještě si zavolali s Filipem, ten slíbil bedly. V pátek si koupil v lahůdkách zlevněné chlebíčky. Co se neprodalo do pěti, bylo pak ve slevě. Naposledy se vykoupe ve staré vaně. Nepřipadala mu stará. Asi by ji normálnímu nájemníkovi nevyměňovali. A stejně sporák. Vždyť na něm skoro nic nevaří. Napouštěl si vodu. Má nějakou sůl, prý mořskou do koupele a malý igelitový polštářek s pěnou. Představoval si naproti sobě Filipa. Ach jo. Představa je krásná, jistě, ale je to jen šidítko.

Ráno ho vzbudil zvonek na dveřích. Přehodil si župan. Že by montéři. Bylo šest.

„Dobré ránko, Marijánko. Jo pardon, tak Mariane. Jdeme na to, šéfíku. Můžete zas pospávat. Tak tři hodinky to zabere.“

Ve dveřích stál kluk s černou čupřinou, velikýma očima a velikou, zřejmě hodně prořízlou pusou. Za ním silnější čtyřicátník s počínající pleší.

„Promiňte, pane, Michal je prostořeký, ale fachman, jak se patří, jdeme na vaši vanu. Já jsem nějaký Milan Machna.“

Než se Ondřej vzpamatoval, byli v koupelně.

„Vodu jsme vám zavřeli na chodbě. Teď jen zavřeme přívod k vaně a můžete si vařit kafčo.“

„To jsem rád. Mohu vám také uvařit?“

„Jistě, šéfíku, to bodne, turka, dvě lžičky a bez cukru. Milanovi tam můžete cmrndnout půlku mlíka, pokud máte, a ten dvě lžičky cukru. Já mám život sladký i bez cukru. Mám kočenu z cukrárny, ta je sladká všude. I tam…“

To už měli odšroubovanou výpusť a přepad.

„Paráda, máme samozřejmě i novou baterii, nerez, žádný umělohmotný šmejd.“

Ondřej šel uvařit kávu. Snad to nesplete, říkal si. Na tác položil vánočku a makový závin. Když je šel zavolat, stará vana už byla na chodbě.

„Uvidíme, jak padne podezdívka. Na boku vám vyměníme dvě kachličky, jsou prasklý. Jenom sneseme vanu. Jsme tu hned.“

Zároveň vynesli i novou.

„Kafíčko jedna radost. To není hospodský. Vidím, že žádnou kuchařinku tu nemáte. Je tady hotelovka, holky chodí tady do jedné restaurace. Solidní výběr. Na Moskvu je nepustí, tam mají vlastní. Jenže hodně drahý. A jsou tam i kluci. Prostě každý má, co je mu blízký.“

V Michalovi zmizelo půl vánočky a třetina makovníku, Milan vypil jen bílou kávu. Ale pak je už neuviděl, než přišli říct, že je hotovo. Neměl ponětí, kolik jim dát. Nakonec dal každému stovku. Zřejmě to bylo dost, protože když odcházeli, dali mu cedulku s telefonním číslem.

„Třeba o půlnoci, kdyby se vám něco od vody posralo.“

Ještě ani nebylo deset. Než si stačil napustit vodu, další zvonek. Jeho sekretářka Miriam s kluky. Měli přijít až v neděli.

„Ondřeji, promiňte, ale napadlo mě, vypereme vám záclony a závěsy. Dole je prádelna s pračkou. Ať to tady máte všechno čisté. A jestli máte prádlo. Nemusíte s tím do prádelny. Pak vám vyšiju označení.“

Kluci nevypadali nijak otráveně a Víťa, Vítězslav, jak se představil, ho úplně rozhodil. Hned ho napadlo, bude maturovat, to by byl neskutečný bonbonek v posteli. Pěkně těsno v riflích, široká hruď, vlasy nazlátle hnědé, smíšek k pohledání. Bratr Zdenda skoro totéž, jen o dva roky mladší. Honem si představoval Filipa, ale nějak moc se nedařilo. Tohle byla silná nálož. Víťa nějak moc dlouho držel podanou ruku. Sotva stačil vnímat jeho husté obočí a jiskrné oči. Úsměv, takový, co prostě patří ke tváři, stejně jako plné rty a nos, tak akorát. Docela ho polilo horko. Tenhle kluk zamotá hlavu nejen holkám.

„Mohou chlapci sundat záclony?“

„Jistě, jenom nevím, jestli, no, to není moc klučičí práce.“

„Nebojte, pane inženýre, já jsem napůl holka. Klidně bych si k těm záclonám vzal lodičky na vysokých podpatcích,“ rozesmál se Víťa a Ondřej začínal mít problém. Cítil tam dole malou revoluci. Raději si sedl za stůl. Hoch pokračoval:

„Vážně. Nebaví mě fotbal ani žádný jiný sport. Mimo plavání a kolo. Rád se s brýlema potápím, prohlížím škeble na dně, když do nich kladou jikry hořavky. Mám rád zvířata, která jsou trochu jiná. Která žijí zvláštně. Spoustu takových je i u nás. A to je zase dobré kolo. Dá se s ním všude. Tady jezdím do Lešné. Už jste byl v zoologické na zámečku?“

„Ne, jen v Luhačovicích a tady po městě s Filipem.“

Vypadalo to, že se Víťa zamračil.

„Tak jdeme na závěsy a záclony.“

To už se smál jako sluníčko. Bude poledne. Vezme je na oběd. Na dveřích nechá vzkaz, kde je, kdyby přišli na sporák.

„Promiňte, Ondřeji, Zdenda skočí pro jídlo, já na to nějak zapomněla.“

„Nikam nebude skákat, máme vedle slušnou restauraci. Zvu vás. Jen tady napíšu vzkaz.“

Kluci už sundali záclony a závěsy z ložnice i pokoje.

„Všeho nechat, jdeme na oběd,“ volal na ně.

V restauraci byla jeho známá vrchní. Po domluvě objednal polévku z kuřecích drobů a telecí roládu s mladým hráškem a bramborovou kaší. Kávu s větrníkem, pak po dvojkách bílé víno. I když maminka protestovala. Naopak kluci vypadali, že by ještě něco zbodli. Zastavili se v mléčňáku. Čtyři zmrzlinové poháry, po dvou zákuscích a s kluky si dal ještě jahodový koktejl. Jak odcházeli, nechal si zabalit pár chlebíčků a zákusků.

„To jste neměl, zítra přinesu něco já.“

Mladší chlapec odnášel postupně všechno dolů a donesené záclony zavěšoval hned Víťa. Ondra obdivoval obliny překrásného zadečku před sebou. Hoch stál na židli a připínal vše na jezdce na kolejničkách. Občas seskočil a zase se vyšvihnul. Jak se natahoval, vylézala mu košile. Tak si ji sundal. Jo, to bylo pokoukáníčko. Jenže dole v rozkroku byl zase problém. Když se otočil, bylo vidět od důlku pupíku nepatrnou pěšinku chloupků. Pěkně stočené do prstýnků. Ondra musel zajít do kuchyně napít se studené vody. Tak to se mu už dlouho nestalo. Tenhle hoch by mohl klidně nahradit Adriena. Vypadal sice úplně jinak, ale vzrušoval snad ještě víc. To bude tou abstinencí. Nejdřív Filip a tohle už je moc. Uslyšel ho za sebou.

„Můžu se taky napít?“

Sahal po jeho sklenici.

„Je to jen voda.“

„Nevadí.“

Jeho štíhlé prsty uchopily sklenici. Pak ho viděl rozmazaně přes sklo. Musel vědět, že je to jeho sklenice.

„Dáme si něco lepšího ne?“

Vzpomněl si, že má nakoupené maďarské červené. Bylo v dolní skříňce. Vyndal ho, otevřel a nachystal tři sklenice.

„Zdeni, počkej, polož ten závěs a pojď se s námi napít.“

„Snad se občas uvidíme. Jsem sice o dost starší, ale to neřešme. Myslím, že si můžeme tykat. Vždyť Víťa je možná i o něco vyšší jako já.“

„To poměřím,“ volal s nadšením Zdenda. „Stoupněte si k sobě zády. Těsně. Opřete si hlavy o sebe. Jo, myslím, jste asi stejní. Tak čus!“

V ruce měl sklenici, zatímco dvojice před ním se teprve oddělovala. Bylo to šíleně elektrizující. Vlasy, lopatky, záda i jejich zadky si užily doteků. Chtěných? Vypadalo to, že se nechtějí vzdálit. Spíš otočit a v blízkém kontaktu pokračovat. Přípitek. Cinkly sklenice. Ondra byl zcela v zajetí mladého těla před sebou. Cítil vůni prádla, vlasů i chlapcovy kůže. Pocítil obrovský tlak a bolest ve slabinách. Přestal uvažovat, jak to může skončit. Postavili sklenice a podali si ruce. Pak zřetelně viděl, jak Víťa sáhl zase po jeho sklenici vína. Vzal si jeho. Viděl, jak chlapec smočil v nakloněné sklence jazyk. Okraje jakoby pohladil rty a teprve dopil. Ta trocha tekutiny v nabídnuté Víťově sklence se stala nektarem bohů.

Uslyšeli maminku.

„Zdeni, kde tě mám?“

„Pojďte se, paní Miriam, s námi napít. Podám sklenku a další víno.“

„My jsme si, mami, potykali s Ondrou,“ byl nadšený mladší bratr.

„Ale to nemůžete.“

„Proč ne? Byl to Ondrův návrh. Můžete si taky tykat,“ ozval se Víťa.

„To nejde, aspoň zatím, kvůli práci, tohle, chlapci, nechápete. Byly by řeči, lidi jsou zlí. Nezlobte se, pane Ondřeji.“

„Proč bych se zlobil? A mezi námi to nechám plně na vás. Ale s námi si připijete.“

Do večera byly záclony i závěsy vyprané a pověšené.

„Je to lehounké, skoro suché. Doschne vám to. Nechávat je dole bych si netroufla.“

Když se loučili, Víťa dlouho a pevně držel Ondrovu ruku.

„Zítra se pustíme do kuchyně, pokud ti udělají kamna. Měj se krásně a hezký sny.“

Tak to se trefil. Sny. Sotva odešli, musel si jeden sen zrealizovat. Ani si nestačil snové prostředí vytvořit a papírový ubrousek nepobral všechno nadělení. Když si pak šel lehnout, na nočním stolku bylo pár narezlých chloupků. Jeden stočený si nasunul na prst. To přece není možný. Nedalo se pochybovat, odkud a čí jsou. Bránit se tomu nebude. Jen nechápal, co takový krásný mladíček na něm vidí? Na svůj věk sice nevypadá. Třeba chce Víťa zažít jen romantické dobrodružství, nebo je to nějaká hra? Je tady příliš krátce, aby toho mohl využít nějaký protivník. A má vůbec nějakého?

Nebude podléhat podobným myšlenkám. Uvidí, co z toho vzejde.

V neděli okolo deváté přivezli nový sporák. Výměna byla opravdu rychlá. Původní stál na nožkách. Nový měl i zaoblené hrany a různá zlepšení. Dva montéři se činili. Odjížděli, když se přihnal Zdeněk a za ním jeho maminka s taškami.

„Je krásný, hned ho v poledne vyzkoušíme. Mám upečené kuře s nádivkou. Víťa se zastavil pro lahvové pivo, dojde za námi. Vidíte, všechno je krásně suché. Ještě vám chybí televize, je prý i barevná, ale stojí přes dvanáct tisíc.“

„Já ji stejně moc nesleduji, raději mám kino.“

„Můžeme si na něco zajít, čau Ondrášku,“ usmíval se Víťa s taškou lahváčů. „Nesu nám i nanuky. Tak je hned dáme, než se rozpustí.“

Pokušitel s andělskou nevinnou tváří.

„Tady v kuchyni všechno vyndáme a umyjeme. Určitě jste nic po stěhování nečistil, viďte?“

„Jen jsem otřel prach. A moc toho nemám.“

„Je tu prodejna druhé jakosti, ale dá se tam nakoupit levně, i hezké věci. Nějaké sklo na zákusky, na kompoty, mísu na ovoce. Domluvíme se, mám tam známou. Nádobí tady taky moc nemáte. Krásná je stará litinová pánev. To je určitě nějaké dědictví.“

„Máte pravdu. Po pratetě. Já na ní dělám všechno. Má vyšší okraj, tak si tam uvařím polévku, opeču maso nebo klobásku, usmažím topinky nebo smaženky. Já zas na vaření moc nejsem. Jenom co je jednoduché.“

„Mě vaření baví,“ usmíval se Víťa. „Můžu ti přijít uvařit, co máš rád, nebo už sis vyhlídl nějakou kuchařinku?“

„To nehrozí, klidně můžeš.“

„Co třeba ve středu? Můžu přijít po čtvrté. Co máš moc rád?“

„Víťo, neobtěžuj pana Ondřeje. Víte, on skutečně rád vaří, ale také rád jí. Já po práci doučovala angličtinu a němčinu, tak chlapci si vždycky něco udělali, než jsem se vrátila domů. Do kuřete dělal nádivku.“

„Jenom se klidně posaď, vrhneme se na kuchyň.“ Úsměv od ucha k uchu.

Moc toho nebylo, do oběda hotovo. To už byla nová trouba vypálená. Aby v ní nezůstaly nějaké sajrajty, které by znehodnotily kuře, jak říkal Víťa. Vše se dodělávalo ve velkém přineseném pekáči s poklopem. Konečně ho vyndali na stůl.

„Ty válečky kolem obalené slaninou, to je taky nádivka. Dovnitř se jí nemůže dát moc. Nabyla by a byla blátivá. Jsou tam i ořechy, mandle a hrozinky. Jo a vzali jsme i hlávkový salát.“

To už chlapec porcoval kuře.

„Prsíčka, nebo stehýnka?“

Oboje by Ondra bral, ale na svém kuchaři. Ten si dal na talíř prsíčka a druhá nasměroval Ondrovi. Nádivka byla lehoučká, nasávala šťávu z výpeku. Nejlepší byly kousky obalené v křupavé slanině.

„Miluju pak ocucávat kosti. Prostě jsem zvíře.“

„To jsem míval rád i já. Prateta nás po válce zásobovala masem. I v padesátkách. Drůbež, králíci a jednou za rok v zimě zabíjačka. Teď už jen restaurace, nebo závodka. Je to fakt skvělé. Díky.“

Ještě pivo, káva, zákusek. Paní Miriam vytřela kuchyni, Zdeněk umyl nádobí. Víťa vysál koberce malým vysavačem.

„Dnes půjdeme, ať si ode všeho odpočinete.“

Rozloučili se.

„Tak ve středu. Můžu?“

„Určitě, budu rád.“

Nejraději by sice řekl zůstaň. No počká, může zatím o všem jen snít. Taky si sedl do křesílka v pokoji a zapnul magnetofon. Pustil si Xantipu, studiovou nahrávku skupiny Synkopy šedesát jedna. Musel se usmát, když slyšel Hrej se mnou fér:

„Já na svý rány chladnej balzám z květin dám,
lék nám propálí, zhojí rázem každej šrám,
tvůj pohled pálí, hrej se mnou fér,
tvá slova šálí, hrej se mnou fér.“

Tohle vlastně vystihuje oba. Filipa i Víťu. Jen si zatím hrají. Co bude ve středu? Zase jen podráždění a nic dál? Poslouchal brněnský rock. Tahle písnička je z dílny Uriah Heep. Pomalu usnul.

Vzbudil ho zvonek. Bude ho muset vyměnit. Tenhle zvoní až nepříjemně a agresivně. Prohrábl si vlasy. Za dveřmi Filip.

„Já tě vzbudil, aspoň tak vypadáš. Nezapoměls? Nesu smažené bedly. Co vana a sporák?“

„Promiň, pomáhala mi tady Miriam s kluky. Záclony, závěsy, úklid. Skoro jsem na tebe zapomněl.“

„To se ani nedivím, Víťa je jak svatý obrázek. Ale do svatosti má daleko.“

Rozesmál se.

„Máš tatarku, nebo majonézu a pustíš mě dál?“

„Jistě, promiň, ještě jsem se neprobral.“

Filip vyndal z tašky mísu s poklopem.

„Ještě jsou řízečky teplý. Máš vůbec bedly rád? Je tu i pár klobouků hřibů a lesních žampionů. Ty jsou hodně aromatický.“

„No to je dobrota.“

„Můžeme do Lipové příští sobotu zajet, nebo už něco máš?“

„Určitě, tohle je moc fajn.“

Dojídali. Filip sedící naproti vzal Ondru za ruku. Chvíli se zadívali do svých očí. Pak Filip vstal a přešel naproti. Stoupl si za Ondru. Ten se napůl otočil a ucítil polibek na svém čele. Vstal.

„Jsme mastní,“ zasmál se. Ale už si přitahoval svůj protějšek.

„Naše první, bedlová, dík, Filipe. Už jsem skoro nedoufal. Takže cítíš i něco víc?“

„Jo, ještě žampiony.“

To už ho Ondra držel v náruči a nesl do koupelny.

„Pokřtíme novou vanu. Jenom trochu odpustím vodu.“

Bafnul plynový ohřívač. Svlékali se a svá těla pokrývali polibky.

„Je to vůbec pravda? Celýho si tě chci osahat. Kousek po kousíčku. Už v autobusu, když jsem si za tebou přisednul, jsem cítil touhu úplně se ti poddat. Myslím, že mi i ukápla kapička slasti. Nějak všechno z tebe vyzařovalo.“

„No já to cítil podobně. Připomínka Tonyho. Já byl do něj blázen, jenže on už kluka měl. A najednou jsi byl takové půlnoční zjevení na půlnoční lince. Pak to snad všechno směřovalo k dnešnímu večeru. Prostě toužím po tobě a moc tě chci.“

„Je to stejné, jen já bych toho hodně chtěl, ale nic moc neumím. Zatím to bylo jen poznávání než nějaký vztah. Tak pokud ti nebude vadit, že jsem kus telete…“

Polibek mu zakryl ústa.

Filip se vymanil a otíral si hlavu na malé houštince Ondrových prsou. Jemně zkousával bradavky a sunul se níž. Objal ztvrdlý penis a líbal ho. Trochu se bál jeho velikosti. Ale zároveň cítil touhu cítit ho v sobě.

„Jdeme do vody, lásko.“

Vyzvedl si svého chlapce a pomalu ho ukládal do vany. Pak si klekl naproti němu. Zase chtěl setřít smítko nad levým obočím.

„To znamínko je fakt jako ulpělé smítko. Kousek z peříčka. Krovka pidi broučka.“

Hráli si, líbali se, hladili.

„Chci si tě utřít, zanýst na postel a spojit se jak to jen nejvíc jde.“

„Kde máš kopýtka, řecký satyre, římský faune, můžeš, můžeš cokoliv.“

Polštář byl posunut pod Filipa a Ondra se sklonil k sevřené štěrbince. Jistě, zažil to mockrát, s Luďkem i Adrienem v poslední době. Jenže všechno je už dávno pryč. Nechal jazyk prozkoumat dvě krásná pohoří a ukrytý pramen. Trochu gelu, nedočkavé prsty a pak jen jejich dech. Úpění a spirála k vrcholu.

„Bože, máme otevřené okno.“

Začali se oba smát. Jako by ze sebe něco setřásli. Osvobozující smích. Ondra si Filipa položil na bok. Dopřál si vrchovatě smetánky.

„Tak zůstat na věky.“

„To by tě, Filípku, přestalo bavit.“

„Myslím, že ne. Konečně to nám nehrozí. Žádné společné věčné lože. Jen riskovat řeči. Musíme si najít nějakou zábavu, koníčka. Prostě naše časté návštěvy nějak zlegalizovat v očích druhých. Nebo ještě někoho. Tři nejsou tak podezřelí. I když těžko by nám někdo dělal stěnu a sám z toho nic neměl.“

Ondra se začal smát.

„Jsi žárlivý?“

„Nevím, nezkoušel jsem nic takového.“

„Řeknu ti, co se mi stalo. Možná je to úplně jinak. Pokud to ovšem je, jak to vypadá, stejně bych ti to musel říct.“

„To je trochu zamotané, vysvětli mi to po lopatě.“

Ondra mu vyprávěl o Víťovi. Až po chomáček stočených chloupků. Filip se usmíval.

„To vypadá, že moje rodina na tebe pořádá kolový hon. I když Víťu jsem snad viděl dvakrát v životě. Být tebou, nechal bych tomu hladký průběh. To bys přece zvládnul, ještě jednoho borečka, ne?“

„Chceš říct, že by ti to nevadilo?“

„No k oltáři spolu nepůjdeme, abychom si slibovali věčnou lásku až do smrti. Pokud se ti líbí, proč ne. Bude to jen úlet než odmaturuje. Jak půjde někam na výšku, najde si někoho jiného, někoho v místě, kde bude. Od toho ti nehrozí, že by chtěl prstýnek. Nakonec myslím, že by mně také nevadil. Je celkem kus.“

„Prstýnek? A ty bys ho chtěl?“

„To je jen taková alegorie. Dovedu si nás představit i za pár let.“

„Já ne. Víťa je mladší o dvanáct let, ty snad o šest. Jo, on si někoho najde. Ale ty taky.“

„To víš, že jo, hned ve středu, prostě to zkus. A zestárne každý, i obrázek. Barvy vyblednou, olej popraská, s tím nic neuděláš. A že by to nešlo i ve stáří. Můj praděda zplodil dva potomky ještě v osmdesáti. A vlezl na všechno, co neuteklo. A my nic neplodíme.“

„Mně by to nevadilo, já nejsem anděl. Konečně víš, že jsem rozvedenej. To až ti povím, tak se na mě ani nepovídáš.“

„Já to tušil hned, že za tím byl kluk. Kdyby jiná ženská, tak by sis ji hned přivedl.“

Ondra povyprávěl o svém švagrovi a Adrienovi.

„Tak, teď si o mě neopřeš ani kolo, ale co už.“

„Opřu a rád. Aspoň máš bohatý zkušenosti a můžeš mě i Víťu něco naučit. Druhý kluk by mi nevadil, když bych ho znal a byli jsme spolu. Dřív taky lidi nežili jen ve dvojicích. Horší je, když si to neřeknou a dělají, že nic takovýho se neděje. A možná by to už šlo.“

Ondra cítil jemné honění. Hlavu měl sice zamotanou, ale tělo se hlásilo o další porci lásky.

„Možná tě chci ještě o něco víc, když mám asi konkurenci. No nedívej se tak smutně. Třeba je sobecký chtít si udělat dobře, ale je to zároveň krásný i pro toho druhýho ne?“

Polštář teď posloužil pod zády. Filipovy nohy pevně svíraly boky svého milence.

„Zapomněli jsme na okno.“

„Budeme jako myšky.“

„Jedna mi hryže palec.“

„To se ti jenom zdá.“

„Je mi tak krásně, nech mi ruku ve vlasech. Drž si mě. Jako bych měl křídla.“

„Ve vlasech jsou spíš růžky, ďáblíku.“

„Bože to je slast. Přidej, propal mě skrz.“

„Cože?“

„Jsi jak žhavý železo.“

Pak bylo slyšet jen oddychování.

„Asi jsem z toho chvíli omdlel,“ probral se Filip.

„Já neměl daleko. Jdu zavřít okno.“

Filip se začal smát.

„Že by ještě?“

„Jistě, mám jazyk a dvacet prstů.“

„To myslíš i ty na nohou?“

„O tom žádná, Víťu tu zatím nemáme.“

„Jestli je jako já, tak bys to moh odnýst. I když i já můžu mít někdy změnu.“

„Při souloži prý infarkt nedostaneš, to se jen tak říká a změnu můžeme hned zkusit, mně taky nevadí.“

Rozesmáli se.

A změna přišla k ránu.

„Musím do práce na sedm a ty?“

„Taky, jenže já nechodím k píchačkám.“

„Já taky ne. Máme oba volnější pracovní dobu. Co udělat bulku?“

„To dělali v jednom filmu, než je nějaký komsomolec napravil.“

„Tak se nedá nic dělat. Vstáváme. Ve čtvrtek se stavím. Jestli budeš ještě po středě chtít.“

„Určitě!“

„Stavit se nebo chtít?“

„Oboje, tak vzhůru, námořníci.“

Prostě pondělky by neměly být. A vůbec ne po takové noci.

„Jste nějaký pobledlý, pane inženýre, udělám vám bylinkový čaj.“

Přivítala ho paní Miriam.

„Jste zlato, musím se z toho dostat. V deset máme schůzi. Budou tam z Prahy, z ministerstva.“

Prostě víkendové události mu zcela tuto informaci vymazaly. Moc netušil, o co jde, ale v pátek mu volal bývalý tchán. Pořád nad ním držel ochrannou ruku. Z Prahy přijel náměstek ministra a hned se po něm sháněl. Přišel za ním do kanceláře, ale byly to jen řeči, jak se mu tam líbí, jestli něco nepotřebuje, v podstatě nešlo o nic. Ale telefony už byly nažhavené, že první šel náměstek za ekonomem a pak se teprve ohlásil řediteli. Schůze byla ostatně jako vždy o ničem. V chlívečku důležitosti si odškrtli splnění úkolu. Na podnikové tabuli budou fotografie. Tentokrát se tam ještě v pondělí, jak se šlo z práce, objevila i veliká fotka Ondřeje, jak si potřásá rukou s náměstkem. Paní Miriam mu to přinesla za čerstva.

Úterý musel věnovat brzdě, jak tomu říkal. Přehodnocoval plánování v podniku k obrazu normalizace. Ze špatného ještě horší. Ale co se dalo dělat. Od toho tady byl. Nemělo to ovšem žádný vliv na personální obsazení. Ale bál se každý. Pár nejbližších vidělo, jak se všechno snaží Ondřej uhrát, aby to co nejméně bolelo, a začínali si ho vážit. Ve středu už byl nervozní. Koupil francouzský koňak a dvě láhve moldavského Muškátu. V lahůdkách dole. Co běžně v obchodech nebylo. Když Víťa nepřijde, bude na jindy. Trochu byl nesvůj, ale zvládl už kde co. Třeba je to jen planý poplach.

Ve čtyři se rozdrnčel zvonek. Ondra měl černé džíny, černé tričko s několika bílými, čínskými, kaligrafickými znaky.

Když otevřel, uviděl Víťu, celého v bílém. Bílé džíny i boty, bílé tričko s černou siluetou tygra.

„Black and white,“ smáli se oba.

„Tak to se nám povedlo.“

„Tohle dám do ledničky,“ vyndal hoch opět z bílé plátěné tašky balíček. „A připravené maso naopak necháme na lince.“

Vyndal si ještě balíček, kde byl nůž, bukové obracečky.

„To je zároveň můj příspěvek do kuchyně. Obracečky světlé jsou na sladké, třeba na palačinky, a tmavé na maso. V lednici je naložená zelenina a v balíčku dva čtvrtkilový bifteky. Ty potřebují pokojovou teplotu, aby nedostaly šok, až je vhodím na tu tvoji litinovou pánev. To bude pak za deset minut. Zatím můžeme pokecat.“

„Můžeme si dát trochu vína, nebo chceš kávu?“

„To nazlátlé v lednici? Určitě.“

Něco prohodili o práci, škole, taky jak jezdí s bráchou pomáhat do zoologické zahrady v Lešné.

„Původně byla zahrada přímo ve Zlíně. Vznikla za Bati. Až od osmačtyřicátýho je v Lešné. A tam byla za Rakouska bažantnice a ptačí voliéry. Můžeme tam někdy sjet.“

Zatím se choval Víťa jako obyčejná návštěva. Asi jsem to přestřelil, začal usuzovat Ondra. Ale občas se zdálo, že se v chlapcových očích zablesklo jak v divokém zvířeti. Prostě vidím, co bych chtěl vidět, pomyslel si.

„Tak dáme si lahůdku. Můžeš maso trošku krvavý? Neboj, je to z jatek, kamarádův otec tam dělá. Hlavně je maso odleželý. To v Masně nedostaneš. Máme hezký čtyřcentimetrový špalíky. Všechno je připravený, jen osolit a pánev musí být pořádně nažhavená. A žádná vidlice nebo vidlička. Dřevěná obracečka, aby nám nevytekla šťáva.“

Hoch se u plotny choval jako profík. Nachystal i naloženou zeleninu a slané rohlíky.

„Něco takovýho jsem dlouho nejedl. Umíš, co nějaká hotelovka, nebo je i ekonomie stravování.“

„Budu to mít těžký. Kluci ze střední veteriny budou mít větší šanci, ale zkusím to.“

„Sedneme si v pokoji. Mám tady Courvoisier, čtyřicítka, narychlo jsem nic jinýho nesehnal. Pokud nepiješ koňak, tam mám ještě vodku.“

„Tenhle jsem zrovna nepil. Doma s mámou si občas dáme víno. Tak skleničku. Někdy jdu s klukama do vinárny, ale málo. Jednak nejsou peníze a radši si dám dobrý jídlo. A ještě líp, udělám si ho sám. Tak jak mám rád. Vařit pro lidi někde v hotelu by mě nebavilo.“

„A tady ti to nevadí?“

„Sice mám pocit jako v hotelovým pokoji, ale s tebou je všechno jiný.“

„Ono to vybavení tady je hotelový. Co kde posbírali. Zatím to neřeším. Snad víš, že jsem po rozvodu. Ještě to dopadlo dobře.“

„Máš někoho?“

„Jsem tady chvíli.“

„Filipa? Já vím, že je teplej, a ty? Možná mě vyhodíš. Jsem drzý fracek. Ale líbíš se mi. Moc. Víc jak moc. A neříkej mi nic o létech ani o ničem jiným. Nenabízím ti nic trvalýho. Vím, půjdu na školu a všechno bude jinak. Žijeme teď. Zbytečně se míjíme, zatímco bysme se mohli milovat. Prostě jsem vsadil všechno na tebe. Možná nejsem tvůj typ.“

„Je to jinak. Chápu tě, ale nic o mně nevíš. Třeba nejsem dobrý člověk. Potkáš mnohem lepší. Mně už tak trochu ujel vlak. Jsi moc mladý.“

„Já taky nejsem dobrý. Sobecky tě chci. Neříkej, že necítíš mezi námi napětí. Miluju divokost. Nespoutanou přírodu, nespoutanou lásku. Cítím v tobě to, co mi chybí. Neuraz se prosím. Ale tak to cítím. Potřebuji skutečnýho samce, býka, co mě svým pérem přibije k zemi.“

„Propal mě skrz. Jsi jako žhavý železo,“ připomněl se mu Filip. Nikdy ho nenapadlo, že by tak mohl působit na svoje milence. I Luděk s Adrienem používali podobné příměry. Nepřipadal si nijak výjimečný. Trochu víc jak průměr.

„Mám odejít?“

„Ne, rozhodně ne. Dostal jsi mě, když jsi mi nechal na stolku pár stočených chloupků. Jeden byl jako prstýnek. Nasadil jsem si ho na malíček. Svítil jako bronz. Možná byl očarovaný. Chtěl bych líbat i ty další. Jen máš o mně iluze a budeš zklamaný.“

„Toho se nebojím. Tu sílu v tobě cítím. Toužím po tom, aby sis mě vzal skoro násilím. Jako hřebec klisnu uvázanou u klandru. Abys mě sevřel v bocích a trochu přiškrtil na krku. Zmáčknul mý koule a řval na mě: umrdám tě k smrti, děvko. Nejsem asi normální, ale toužím po tom, hned jak jsem tě poprvé viděl. Byl jsem za mámou, ale ty sis mne z vedlejší kanceláře ani nevšimnul. Miluju divokou přírodu a my jsme stejní jak zvířata. Kdysi si naši předci šli ulovit ženu, nebo kluka. Tehdy s kyjem, dnes se šperky a autem. Nejsem neviňátko. Už jsem ledaco zkusil. Nemám žádný zábrany.“

„Musím se napít. Víš, do čeho jdeš?“

„Jistě, chci v sobě tvou kládu a umím i oplatit. Mám dobrou výdrž. Umím i romanticky, kdybys chtěl. Nekonečný líbačky všeho všude. Žádný tabu. Ale nejraději to mám na dřeň. Šukat dokud to jde. A pak použít hračky. Dnes ne. Chci okusit tvý sliny i moč. Jsem prostě zvíře, co chce zkrotit.“

„Vidíš, to bych si nikdy nemyslel.“

Zatím seděli u svých sklenic. Víťa najednou vstal. Shodil tričko a pak černé kalhoty. Byl „na ostro“. Horní polovinu už Ondra viděl, ale dole to byl zázrak. Husté, rezavě zlaté chloupky svítily jako monstrance na oltáři neřesti. V místech, kde zřejmě jinak končily plavky, bylo vše vyholeno, na tomhle polštářku vstával dosti velký penis a k němu přitisklá růžová jemná varlata bez jediného chloupku. Byl hned u svého protějšku. Rozepjal pásek a všechno shrnul i se slipy. Ondra si stahoval tričko.

„Je to krásnější než mý představy.“

Oběma rukama přejel po ztopořeném penisu v houštince chloupků. Uchopil velké koule v chomáčcích hnědi.

„Odkryl jsem zvíře. Už cítím pot a moč a toužím po tvým oplodnění.“ Chytil penis před sebou a vedl si Ondru vedle k posteli. Nestáhl přehoz. Naopak z vázy vyndal pár jiřinek pomponek a rozhodil je na postel. Hned byli v devětašedesátce. Po chvíli se hoch vysmekl, lehl na svůj protějšek a v objetí se váleli po barevných květech.

„Jsme na kvetoucí louce. Vhodils laso a ulovil mě. Trochu mě škrť. Víc.“

Zahryzl se do Ondřejova ramene a začal sát. Snad mine krk, utěšoval se Ondra. To už se vymanil z objetí. Klečel.

„Jen vezmu gel.“

„Ne, jsem nachystaný. Protni mě jak gilotina.“

Trochu to drhlo, trochu bolelo, jenže milostný zápal se rozhořel u obou. Už přestali vnímat svět kolem nich.

Leželi pak oba na boku.

„Chceš mi ho…?“

Ondra si uvědomil, že jeho milenec se ještě úplně neudělal. Sehnul se k jeho pasu, aby v zápětí ochutnal nektar. Tak to bylo dokonalé milování.

„Zajdeme do vany, lásko. Tak mě ještě nikdo neudělal. Jsi boží. Příště si to můžeme dát s Filipem. Už jsi byl ve trojce? Já ještě ne.“

„To byl taky důvod mimo jiné mého rozvodu.“

Ondra mu vyprávěl o jejich hrátkách s Luďkem a Adrienem. Víťa se vyptával na detaily.

„Pozvi je, s blonďákem jsem ještě nešukal. To by byl správný grupáč. Celej víkend nevylízt z postele. Komu by stál, tak by pěkně ojížděl ostatní. Až se pak v noci vzbudíš, klidně mě načni. A po ránu…, znáš to.“

Ondra půl pracovního dne proklimbal. A to se večer zastaví Filip.

„Tak jaký to bylo?“ vyzvídal ještě ve dveřích.

„Skvělý, povyprávím, ale zatím si dáme něco dobrého, ne?“

„Nic není lepšího, jak milovat se s tebou.“

„Ještě jsem se nevzpamatoval ze včerejška.“

„To je Víťa takovej ďábel?“

„Nikdy bych to do něj neřekl, skoro mne zničil.“

Filip sáhl svému protějšku do rozkroku.

„Tady zničenej nejseš. To je tvrdost diamantu.“

Smáli se a stejně nakonec skončili v pelechu.

„Není to tady zaschlý semeno?“

„No dovol, všechno je v koši na prádlo.“

„Škoda, docela by mě to vzrušovalo. A kdy se klouček objeví?“

„V sobotu jdeme do kina. Samozřejmě s tebou.“

„Nevím proč, ale napadají mě samé perverzní choutky.“

„Jako třeba?“

„Vzájemně se všichni tři pomočit.“

„To by se určitě líbilo i Víťovi. Říká, že je divoký zvíře.“

„Takže sobota to jistí.“

V sobotu se všichni setkali u Ondřeje. Víťa je oba políbil a usmíval se.

„Chlapci, mám lístky. Je to sice československý film, ale sci-fi. Akce Bororo. Prý je to docela dobrý.“

„Taky jsem už o tom slyšel, jsou tam dva mimozemšťani a vychází to ze zápisků cestovatele Friče.“

Cestou ke kinu si vyprávěli, kdo o tom co slyšel.

„Premiéra byla v létě v Praze. Uvidíme, jestli nás mimozemšťani nadchnou.“

Děj byl docela zajímavý. O hledání léku u brazilských indiánů, který zároveň hledá i dvojice mimozemšťanů, kterým by měl zachránit jejich civilizaci.

„Bylo to i dosti napínavý a vychází to vlastně zčásti ze skutečnosti. Kmen Bororo existuje a Frič ho navštívil. Jen mimozemšťané měli lidskou podobu.“

„Museli ji mít, když vlastně představovali lidi. Docela dobrý.“

„Máme doma nějakou mňamku?“ smál se Víťa. „Nebo něco vezmeme v restauraci?“

„Doufám, že máme všeho dost, taky mám docela hlad.“

Ondřej, jdoucí uprostřed, právě chtěl ještě něco dodat, ale Víťa ho předešel.

„Jasně, zmíráme hladem, ale po tobě, lásko.“

„Neříkej, že by sis nedal pořádný kus masa,“ dodal Filip.

„Pořádný kus bych si dal, ale jinam než do úst.“

To se všichni tři rozesmáli. Hned za dveřmi sundal Víťa Filipovi brýle.

„Mohly by dojít k úhoně. Teď z vás strhám oblečení.“

Každou rukou povoloval jeden pásek. Nakonec zůstaly tři hromádky šatstva hned za dveřmi.

„Myslíš, že se vana neproboří do přízemí, když tam vlezeme tři?“

„Doufejme.“

Víťa už napouštěl vanu. Vůbec se choval jako pán domu a všechno šlo podle jeho režie.

„Ještě jsem neochutnal tvůj sladký zadeček Filipe, mohu?“

„Jo, necháme všechno na tobě, Víťánku.“

Ten povalil Filipa na bok, trochu mu nadzvedl nohu, trošku promnul prsty a pak pronikal. Hochy to hezky napružilo. Vzrušivé vzdechy nabudily Ondru.

„Teď nás svým oštěpem nabodni oba! Jo Ondro, jo. Až do konce, stříkej.“

Víťa honil Filipovo péro a jeho semena měl plnou dlaň. Polovinu slízal a zbytek otřel o Ondřejova ústa, aby je v zápětí vášnivě líbal.

„Říkal jsem, že jsem zvíře. Je to k zešílení krásný, ale teď se půjdeme najíst. Jinak je ze mě kanibal.“

Víťa zatáhnul závěsy i v kuchyni.

„Zůstaneme nazí. Jako kdysi. To se lidi nestyděli. Souložit by se mělo veřejně. Aby se všichni mohli pokochat tou krásou.“

„Myslím, že to provozoval jeden z římských císařů, ale ani tomu všichni nefandili.“

„Jistě, ale proč? Je to jedno, jestli s holkou nebo klukem. Nic není krásnějšího. A stejně každý, když sleduje nahou sochu nebo obraz, tak si v duchu představuje jen jedno. Narvat, nebo mít narváno.“

„Kam na tyhle myšlenky chodíš, jsi na ně ještě mladíček.“

„Kam, do přírody. Všechno se točí kolem kopulace. I kytička čeká na pylový zrnko. Rozhodně, když proniká bliznou a čnělkou k vajíčku v semeníku, cítí nějakou slast. Jenže my to vnímat u jiných neumíme. I taková spermie něco cítí, jinak by se na nějaký závodění s jinýma vyflákla.“

„Už vidím, jak něčím takovým obohatíš veterinární vědu.“

„Tak chlapci, máme něco k sežrání, jinak budu jak kudlanka nábožná.“

Ondra vyndal z ledničky šunkový závin v aspiku, krásně nazdobený majonézou a nakládanou zeleninou. To si nechal udělat ve studené kuchyni a přivézt dolů do Lahůdek.

Posilnění chlapci se hned pustili do sebe. Doslova, teď bylo na Filipovi oplatit. Dobývat se do tak rozkošné prdelky nebyl problém. A bylo zase na Ondrovi pěkně hochy dorazit. Nakonec si ho na sebe přitáhl Filip a Víťa se hezky přidal. Úplně se cítil jako kdysi, když měl v sobě Luďka s Adrienem. Jen litoval, že za chvíli zbude jen Filip. Tak ten je jistý. Jistý? To není nikdy nic. Zatím vším snadno proplouval. Měl štěstí. Někde nahoře má každý svou hvězdičku. Ta jeho září. Takže dokud tak tomu je, a to už cítil, jak se oba chlapci udělali.

„Bože, kluci,“ rozumoval Viťa. „Až bych měl jednou natáhnout bačkory, tak jedině při mrdačce.“

No, co se dá na to říct?