- Max Remotus





Léta padesátá – 1959
Sobotní srpnové odpoledne jako by pospávalo ukolébáno horkem. Kdo mohl, byl zřejmě u vody, nebo si užíval stínu někde v lese a ti, co neopustili město, odpočívali za roletami. Nebo jako několik mladíků směřovali do chládku sklepní vinárny.
„Zmrzlina byla skvělá, ale je tam jako v peci. Doufám, že ve sklepě bude fajn.“
„Taky byl docela problém s místem. I tady mají narozeniny, jmeniny a svatbu.“
„A my máme co?“
„Docela normální letní ožíračku.“
„V dohledu nic k slavení není.“
„Právě proto, Jirko, to je nejlepší čas k oslavě.“
Konečně zapadli do malé uličky a zezdola se linul hovor i kýžený chlad.
Číšnice je zavedla k jejich stolku. Většina míst už byla obsazena. Tmavovlasý Petr objednal víno. Přinesla ho obsluha ve skleněném džbánku. Čtyři sklenice. Solené mandle. Petr pozvedl nazlátlý mok k přípitku.
„Je to hezký, že se dokážeme občas sejít. Bývalo nás devět. To už je pár let. Co vy, chlapci? Žádná změna? Nová letní láska? Já nic nového. Buď si moc vybírám, nebo kdoví jestli nezačínám být jako Jarda. Nic ve zlým, Járo, ale taky nevypadáš zadanej.“
To platilo blonďákovi, u kterého se potkávala až klučičí tvářička s jemnými rysy s atletickou postavou. Všichni kamarádi věděli už pár roků, že s dívkami to má jinak. Nikdy ho za to neodsuzovali. Konečně každý z nich byl nějak životem poznamenaný. Chodili do stejné osmiletky a ani jeden se nedostal na střední školu. Bránil jim v tom jejich třídní původ. Synové nepřátel socializmu. Od přestěhovaného statkáře po továrníka. Od letce v britské armádě po profesora na bývalém gymnáziu. Navíc jejich třídní jim dával nepokrytě najevo, že s takovými je třeba zatočit. Každý skončil na nějakém učilišti. Ale co, jak říkal Jardův staříček, řemeslo má zlaté dno. Nedá se říct, že by se v životě ztratili. Po vojně se ti, co se vrátili domů, občas scházeli. Začalo jich ubývat. Postupně jak se ženili, až zbyli jen čtyři, jako kdysi mušketýři. Blonďatý Jaromír, prodavač v Knize, černovlasý Petr, elektrikář, a dva bruneti, Jiří a Tibor. Oba instalatéři. První vodovody a kanalizace, druhý plynař. Dokonce dělali i na výstavbě nového sídliště. Jen Jára byl ve středu města ve velikém knihkupectví a antikvariátě. Ke knihám měl vždycky dobrý vztah a díky profesi mu utekla rychle i vojna. Jako poskok u politruka se věnoval propagaci a dvakrát týdně půjčoval odpoledne knížky z posádkové knihovny. Jen finančně byl na tom nejhůř. Kluci vydělali po práci na fuškách. Ale byl sám, přispíval jen rodičům na bydlení a stravu. Nekouřil, mimo jednou za čas s kamarády nikam nechodil. Dokonce i během dvou let po vojně něco našetřil. Až si pořídí svůj byt, aby měl do začátku na komoře.
Jen někoho stejného najít se mu nedařilo. Nechtěl se zařadit mezi městské buzny, jak se říkalo. Nejdřív si myslel, že právě v obchodě se mu podaří nějakou známost navázat. Jenže takoví byli buď velmi mladí, nebo naopak už příliš v létech. Dneska si trošku vyhodí z kopýtka. Pak možná před Vánoci nebo po Novém roce. Chtěli se chvilku posadit k baru, ale bylo tam pořád plno. Občas se někdo zvedl, odskočit si na toaletu a mrknul se je-li volno. Tak došlo i na Jardu.
Napadlo ho, že by místa mohl objednat u barmana. Teď tam bylo volné. Sedne si, dá si vodku a domluví se.
Najednou uviděl ke stejné židli směřovat mladíka snad o málo staršího. Hodně tmavá hněď a neposlušná vlna padající do čela. Vzhled filmového herce. Na sobě tričko s bruselským Atomiem. K židličce dorazili současně.
„Promiň, nějak nám to nevyšlo, nebo vyšlo? Můžeme si dát něco spolu?“
„Proč ne, já tady chtěl jen objednat místo pro kamarády, co piješ? Vodku?“
Mladík přkývnul. Muž sedící na krajní židličce se přesunul.
„Tady budete mít víc místa, když už stojíte.“
Barman nalil dvě půldeci a dvě sklenky s džusem.
„Jaromír.“
„Vladimír. Jsi zřejmě místní. Já jsem tu krátce a nikoho tady neznám.“
„Místní jsem, prodávám v Knize, ale tady moc častým hostem nejsem.“
Dali se do řeči. Jarda pak odskočil klukům říct, že jim, až se uvolní místo, řekne servírka, že je u baru. Ti si pak přisedli a dali další panáky. Loučili se, až se končilo.
„Můžeme si tohle někdy zopakovat,“ usmíval se na Jardu Vláďa. „Zastavím se za tebou v Knize.“
Proč ne, je příjemný, sympatický a hezký. Kdyby tak ještě byl… Ale asi chci od života moc, pomyslel si Jarda. Uvidíme, co bude dál.
Vláďa se také zastavil, docela dlouho se zdržel v antikvariátu.
„Sháníš něco? Nebo z jaké oblasti. Dost knih máme nevystavených.“
„Knížky o období antiky, cestopisy, zvlášť z minulého století, staré kuchařky.“
„To je hodně různorodé.“
„Věci, o kterých jsme se ve škole moc nedozvěděli. Byla dost pohnutá doba.“
„To byla. Na mé rodině se podepsala tragicky a já jsem taky díky tomu tady. Ale špatné to není, mám knížky rád a dost si tady i přečtu. Hlavně dopoledne. To moc lidí nechodí. Máme tu zajímavé cestopisy z Indie a Austrálie. Přinesu ti je ukázat.“
Vláďa byl nadšený, oba si hned vzal. Na otázku, co dělá, jen mávnul rukou.
„Nic zajímavého, taková kancelářská krysa. V sobotu jdete zase do vinárny?“
„Kdepak, to možná až před Vánoci.“
„A mohl bych tě pozvat já? Za ty skvělé cestopisy. Moc se mi líbí ta doba, kdy jezdili na koních a o místech, kam jeli, nevěděli nic. Tak v sobotu si tě vyzvednu, můžu?“
Jarda se docela těšil. Bylo mu s Vláďou dobře. Vyprávěli si o knihách, o historii i zdejšího města a okolí, ale i o vaření v různých dobách. Zvolili malou kavárnu v novém hotelu, kousek od hlavního náměstí. Malé boxy, přepážky z loupaného proutí, jak bylo v módě. Seděli tak trochu schovaní na konci řady stolků pro dva. Dali si kávu, zákusky se šlehačkou, pak vodku a džus. Námětů k hovoru bylo stále dost. Lákaly je hory a jeskyně. A taky staré pohádky a pověsti. Krásný večer.
Vláďa doprovodil Jardu až k jejich domu. Domluvili se na společný oběd v neděli. Sejdou se v deset u kašny na náměstí. Zajdou si do zámecké restaurace a pak do parku a na zmrzlinu.
V kuchyni potkal Jára maminku.
„Děje se něco?“
„Proč by mělo, mámo? Máš už spát. A zítra nebudu celý den doma.“
„Někam jdete?“
„Domluvil jsem se s kamarádem.“
„Myslela jsem, že jsi s Petrem a…“
„Ne, to jsme byli minule. Tohoto neznáš, je ve městě krátce. A nemusíš mi říkat, abych si dal pozor. Zatím o nic nejde. Jo? Tak dobrou noc.“
Šel si napustit vanu. Zase viděl oči svého, čeho vlastně? Přítele? Nějaká jiskřička se rozhořívala. Jak by se mu ulevilo. Pomalu přejížděl prsty po svém dlouho osiřelém penisu. Má jen vzpomínky. Nejdřív to bylo nepříjemné překvapení. Dívky mu nic vzrušivého nedávaly. Zato jeden spolužák ho vzrušoval tak, že stačilo si na něj vzpomenout. Snažil se o tom něco přečíst, ale téměř vše bylo negativní. Pak našel malou brožurku právě v antikvariátě, kam rád chodil. Jen se ji bál koupit. A kdyby se začetl, mohl přijít prodavač, a to by se propadl hanbou. Jen touha těch pár stránek vlastnit byla silnější než strach. Koupil si tam verneovku s krásnými obrázky a malou brožurku si strčil pod kabát. Skoro se roztřásl hrůzou, aby mu nevypadla. Stal se zlodějem. Málem to odstonal. Pak tam odnesl jednu svoji knížku o zvířatech, položil ji tam a řekl, že nic nechce, že má dvě, a skoro utekl. Netroufal si tam jít snad půl roku. Zůstalo jen u teorie, až když už nastoupil v Knize před vojnou. Občas tam s knihami přišel malíř okolo třicítky, co restauroval obraz v zámku. Měl tam i malou dílnu. Proslýchalo se, že si tam vodí kluky. Párkrát se stavil a pak Járu pozval k prohlídce obrazů, co se nevystavují. A bylo to. Trochu vína, pak pokoj v hotelu, kde bydlel. Byl ovšem velmi jemný a svého milence zaučil dokonale. Krásných čtrnáct dnů ukončil nástup na vojnu.
Vojna. Vojna není kojná, říkalo se. Taky si v přijímači užil své. Spíš to byl velký nezvyk a hlavně ztráta svobody. Všechno bylo podřízeno vůli někoho nad ním. Pak se stal pomocníkem u politruka. Spolu se dvěma mazáky. Nijak mu ovšem vojnu neztrpčovali. Naopak byli mistři v zašívání. Musíš s vojnou vydrbat spíš než ona s tebou. Jejich vývěsky a agitační plakáty měly vždy přednost před plánovaným cvičením, a zatímco ostatní běhali po buzerplacu, oni malovali rudoarmějce s šeříkem v ruce. Nebo nějakou jinou debilitu. Hned první Vánoce na vojně, kdy jeho kolegové měli dovolenou a opušťák, zdobil jolku, jak překřtili vánoční stromek v kinosále. Pro děti důstojníků tam pak Děda Mráz naděloval balíčky s jižním ovocem a čokoládovými figurkami. Vypomáhal tam i poručík z autoparku. Muzikant. Jeho kamarád promítal filmy. A promítací kabina, to byla záruka soukromí. Začalo to jen mírným oťukáváním, narážkami, pak vtipy a ve tmě kabiny první polibky. Nejen ty. Později, zatímco kamarád promítal filmy, oni si dopřávali milování na staré žíněnce z tělocvičny. Jenže poručíka převeleli a promítač byl na holky. Ale nakonec mu v půli druhého roku dohodil trošku vykuleného účtovatele z proviantu. Měl nejdřív zábrany, když tam byl ještě někdo třetí. Ale ty padaly. Když se promítal Dobrý voják Švejk, tak to byla paráda. V salvách smíchu v kinosále zanikly i jejich výkřiky. Ale všechno bohužel končí. Vzpomínka ho neskutečně vzrušila. A teď? Po čem toužil, se vysmeklo jak spřežení zdivočelých koní. Je sám, neměl by příležitost pustit z rukou. Ten Vláďův zájem je určitě něco víc.
Kašna byla obležená dětmi. Jejich maminky si povídaly vedle pod několika lípami. Viděl Vláďu, jak postával v kousku stínu. Z dálky mu kynul.
„Máme objednané místo. Jsou plně obsazení.“
Restaurace bývaly plné. Manželky si rády odpočinuly od plotny, ale hlavně od front u řezníka. Jídlo nevyšlo nijak dráž. Jistě, záleželo, jak kde se vařilo. Ale bylo to rozhodně lepší jak závodní jídelny přes týden. Kam směřovali, byly vyhlášené řízky. Vepřové, telecí, kuřecí i filé. Velké a jako nadýchané. Dodělávaly se prý v troubě. K řízkům brambory. Jako salát šťouchané se slaninou nebo americké opečené i kaše s cibulkou. Chlapci zvolili kuřecí a šťouchané brambory. Okurkový salát s koprem. Polévku houbovou se smetanou. Po jídle pivo. O zaplacení se podělili.
V parku bylo hodně lidí s dětmi kolem cukrárny. Vzali si do kornoutů vanilkovou a malinovou. Pěšinka mezi stromy je dovedla k prázdnému altánku s lavičkou. Vzdáleně se ozývaly hlasy.
„Brzo bude po prázdninách. Už jsi byl, Járo, na dovolené?“
„Vzal bych si týden, někdy před koncem srpna. Loni jsem se tak toulal, kde mě napadlo. Koupil si lístek do Jihlavy, jel osobákem, a jak se mi někde zdálo hezky, tak jsem na další zastávce vystoupil.“
„To jsi jel sám?“
„No, nikdo nebyl. Já místa, kde je moc lidí, nemusím. Ale je fakt, že něco se stát, třeba úraz by nebylo dobré.“
„A letos?“
„Nevím, asi něco podobného. Nemyslím pod stan. Přespat se dá porůznu, když je slušné počasí, i pod širákem.“
„Nepřibral bys jednoho cestovatele?“
„Moc rád.“
Dochroupali oplatkové kornouty.
„Máš tady kousek, odrobinku, můžu?“
Jára směřoval prstem ke koutku Vláďových úst. Ten vzal jeho ruku za zápěstím a prst u svých úst políbil. Drželi se a přibližovali hlavy. Najednou se mezi jejich blížícími nosy objevila zelená housenka na vlákénku. Vláďa ji zachytil druhou rukou a spustil za lavičkou. Oba se podívali kolem a rozesmáli se. Ještě smějící se dotkli rty. Polibek byl jen krátký.
„Takže jsme?“
„Snad ti to nevadí, Járo? Jenom tady je moc očí.“
Zrovna se k nim přibližovala rodinka s dětmi.
„Můžu tě pozvat ke mně?“
Vstali a pomalu vyšli ke bráně. Pak po několika ulicích zastavili u malého domku s plochou střechou. Dole dva boční vchody, dvě okna a dvě garáže. Podobné dvoudomky stavěl Baťa.
„To měla teta, půl domku. Dole je kuchyně, nahoře pokoj a ložnice.“
Vláďa odemknul a hned, jak vešli dovnitř, se objali a začali líbat. To nebyly nesmělé doteky.
„Dlouho jsem nikoho neměl, promiň, ale nevydržím.“
Začali se zbavovat oblečení ještě v předsíni.
„Já taky ne.“
Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel. Ani tady netrvalo jejich vzrušení dlouho. Nebo jim tak aspoň připadalo. Ještě poslední kapky. Pak se Jarda otočil, ruce uchopily ještě stále ztopořený penis a přejížděly s ním mezi jeho půlkami. Cítil, jak sevření ustupuje. Bude to krásné.
„Dáme sprchu, pojď, prostě jsme se tomu neubránili. A doufám v pokračování.“
„Já taky. Ale trošku se z toho klepu. Přišlo to moc rychle.“
„Už spěchat nebudeme. Oblečení si dáme do kuchyně. Co si vezmeme do vany?“
Dosavadní napětí mezi nimi povolilo. Jejich těla nebyla cizí. Ale blízká, vzrušivá, plná očekávání. Voňavá pěna připomínala rozkvetlou louku. Dvě vysoké sklenice s vodkou, džusem a plátkem citronu. Vláďa si posadil Jardu do klína. Neprotestoval, ale stále pootáčel hlavu k polibku. Cítil polštářky prstů na svých bradavkách. Kroužily v zužujících se kruzích jako draví ptáci nad kořistí. Polibky na krku se střídaly s jejich ústy. Pozvolné a dlouhé dráždění. Oba cítili, jak se už dávno jejich miláčci cukají v náporech slasti.
S osuškami pak vyběhli po schodech krytých kobercem do ložnice. Široká dvoupostel na půlce ještě ustlaná. Jejich nohy postupně shrnovaly prošívanou deku. Jára si lehl na bok a nastavil se. Ucítil chladivý krém a zvědavý prst jemně pronikal. Jeho pomalé ááááách povzbudilo druhý a konečně začal vše zaplňovat milencův penis. Povzdech byl mnohem intenzivnější. A z obou úst. Ano. To oběma chybělo. Teď se snažili i tomu druhému poskytnout co nejvíc uspokojení.
„Krásný, krásný, jak jsme bez toho mohli žít, Vláďo?“
„Taky jsem dlouho nikoho neměl. To člověku chybí půl života. Jenže ta půlka musí zůstat skrytá před všemi ostatními.“
„Vybudujeme si náš svět. Kam nebude zasahovat nic z toho venku. Snad se nám to podaří.“
Leželi schouleni u sebe. Hlazení a polibky.
„Vnímám tě celým tělem, je to takové šťastné mravenčení.“
„Cože? Možná máš pravdu. Chvění a pocit štěstí, se kterým se máš s kým podělit.“
„Mám šanci dostat dovolenou. Mohl bys taky? Někam si zajet.“
„Asi ano. Kamarád by nám půjčil chatu v Ruprechtově, v lesích kousek od Vyškova. Blízko jsou jeskyně Moravského krasu a Macocha. Na výlety jsou tam kola.“
„Tak si to domluvíme, snad bude ještě hezké počasí a porostou houby.“
Ještě dvakrát si udělali večer plný milování. Járovi se splnily jeho sny. Má krásného kluka, se kterým si dokonale rozumí po všech stránkách. Těšil se na týden v lesích.
„Vyjedeme v sobotu, vezmu lístky na vlak. Zastavím se pro tebe v poledne. Mimo oblečení tam nic nebudeme potřebovat. Jídlo si koupíme až tam v pondělí v obchodě. Jen si vezmeme něco na sobotu večer a na neděli.“
Jarda byl celý nedočkavý. V obchodě si našel mapy a prohlížel, kam se mohou podívat.
„Hodně lesů tam má armáda. Ve Vyškově je veliké vojenské učiliště, tak ať nejdete někam, kde je zákaz,“ staral se otec.
„Co všechno potřebuješ nachystat, Jaroušku?“
„V podstatě nic, mámo, jen jídlo na neděli. Chleba, máslo, turistickej salám, okurky, rajčata, a když nám upečeš nějaký buchty, budeš zlatá.“
Maminka ještě upekla velkou bůčkovou roládu. Bude dobrá i po studenu.
V obchodě ho v poledne pustí. Ještě skočil koupit láhev vodky. Vláďa se objevil už po jedenácté. Na nádraží si dali oběd. Karbanátek, brambor, rajský salát. Při přestupu čekali asi tři čtvrtě hodiny. Ve čtyři byli ve Vyškově. Prohlédli si zvenku vyškovský zámek, na náměstí si dali zmrzlinu, pak na autobus. Za Drnovicemi už jeli většinou lesem. Vystoupili na zastávce u hřbitova a dali se vlevo.
„Není to ani kilometr, vlevo bude rybník, a jak vidíš les, tak už je to jen kousek.“
Zcela obklopených stromy, stálo několik chat. Všechny měly strmé sedlové střechy až k zemi a kamenné podezdívky. Ta jejich měla dole garáž a vchod z boku do předsíně, kde byla kuchyňka, toaleta a sprcha a pak jedna veliká místnost s krbem a dřevěným schodištěm nahoru. Naproti byl vstup na terasu a okna. Všechno za venkovními okenicemi. Vláďa zapnul v kuchyňce elektřinu a šel otevřít okenice. Venku ještě svítilo slunce.
„Tak tě vítám v naši dočasné ubytovně. Nahoře jsou dvě ložnice, ale myslím, že zůstaneme tady. Můžeme si vybrat ze dvou rozkládacích gaučů. Z kuchyně je sem okénko na podávání jídla. Zapnu ještě lednici a vodu.“
Vyndali zásoby jídla a pití.
„Můžeme si nachystat večeři, myslím na talířky, pustíme si Laxík, možná to bude slabé, ale v noci je slyšet dobře. Teplá voda bude až tak za tři čtyři hodiny.“
Nachystali si jídlo. Na zapití měl Vláďa v batohu pivo. Pak káva a koláč. V krbu zatopili jen pro romantiku. Bylo docela teplo a celý týden se měly teploty držet nad dvacet stupňů. Krb měl skleněná dvířka. Když se otevřela, dalo se v něm opékat nebo grilovat. A před krbem byly do kruhu složené ovčí přírodní kožešiny krémové barvy. Co ještě si přát?
Tam se také přesunuli. Vzájemně se vysvlékali. Venku se zešeřilo a jejich nahá těla ozařovaly jen plameny ohně.
„Je tady krásně, ale to by bylo i všude jinde s tebou.“
„Jsem rád, že to tak vidíš. Náš týden si hezky užijeme. Ať máme jednou na co vzpomínat z našich začátků.“
„Takže vidíš to na dýl, já stejně, je krásný někoho mít. Takový druhý já. Díky.“
„Děkovat, to je na mně. Měli jsme štěstí, že jsme se potkali.“
Vzájemné hlazení a líbání. Pomalu klesli na kožešinu.
„Jsme jako kdysi na hradě nebo si představuju mladého lorda, co svedl svého sluhu. A teď ho napůl znásilňuje na kožešině před krbem. Klučina se bojí, ale pak ho pohltí pocity, které ještě nezažil.“
„Jo, skoro je vidím. A mám chuť na tvou smetánku.“
„Naše chutě jsou stejné.“
To už se stočili, aby každý dosáhl na nápoj bohů.
„Už se nám ohřála voda, můžeme do sprchy.“
Co všechno přináší pramínky vody na roztoužených tělech? Co všechno podněcuje fantazii uspokojit svého milence? Jak povzbudivé je hlazení a jemná masáž na mokré kůži. Užívali si vodních hrátek. Zabaleni do osušek si připili a přesunuli znovu před krb.
„Takže mám tě napůl znásilnit? To by ses musel bránit.“
„Budu, ale jen na oko. Jako ten chlapec v mých snech. Bázlivost, ale i zvědavost. Pocit někomu se dát a patřit.“
Jarda se snažil vymanit s Vláďova sevření. Převalovali se na kožešině a dokonale se vzrušili. Přišlo spíš škádlení jak odpor. Najednou, když skončili na boku, ucítil Jarda pronikající penis. To už se nebránil, ale vycházel spíš svému milenci vstříc. Snahou bylo přerušovat, a tak oddálit co nejvíc těch nejkrásnějších okamžiků.
„Ani jsi mi neříkal, kolik jsi měl milenců. Já tři. Určitě tvůj život byl bohatší. Já o tobě nic nevím.“
„Jsme na tom asi stejně. Všichni na škole. Na vojně nic, teď taky nic.“
„Jakou jsi dělal školu?“
„Práva.“
„Cože? Ty jsi JUDr.?“
„Je na tom něco špatného?“
„A to ti nevadí, že jsem prodavač?“
„Nehodnoť lidi podle vzdělání, ale jací jsou jinak. V tom by neměla být mezi námi žádná překážka.“
„Nevím, jestli si zvyknu. Měl bych ti říkat pane doktore,“ ale to se už Jára usmíval.
Vláďa si ho přivinul k sobě. Další otázky utopily polibky.
Ráno vyndali z garáže kola. Výběr byl z pěti. Plátěné kalhoty, trička a lehké bundy. Bude hezky a teploty až pětadvacet. Projeli Ruprechtovem, směrem na Jedovnici. Vláďa měl speciální vojenskou mapu, kde byl zanesený každý křížek nebo boží muka. Jeli většinou mezi poli nebo lesem, kolikrát po sotva znatelných pěšinách. Taky nepotkávali skoro žádné lidi. Spíš traktory s pící nebo podmítající pole.
„Ještě Vilémovice a jsme u Punkevních jeskyní. Ty si prohlédneme s Macochou.“
Járovi se nejvíc líbila plavba na loďkách v podzemí.
„Jsme jako na gondole v Benátkách.“
Na přídi lodi totiž byl lodník s bidlem a usměrňoval plavbu mezi stěnami. Na parkovišti měli nechaná kola. Tady taky poobědvali u stánku Jednoty s trampským cigárem, vytaženým z udírny. K hořčici dávali i naložené kozí rohy, pěkně štiplavé. To pak zachutnalo Černohorské pivo. Při pomalém návratu vždycky zastavili, kola zamkli u nějakého stromu a sbírali houby. Na jenom místě bylo velké množství čerstvých pýchavek v mechu. Nasbírali jich celou síťovku. Taky jinde zase pár hříbků a klouzků. Oba milovali houby. Sbírat i připravovat. Bude pýchavkový mozeček a omáčka.
Večer se vraceli a hned se připravovalo houbové jídlo. Mozeček byl skvělý, jen budou muset koupit v obchodě vajíčka. Všechna se spotřebovala.
„Jsme pěkně utahaní. Zítra zajedeme na blízké zříceniny a nakoupit a v úterý můžeme do Blanska.“
„Skoro necítím nohy. Je to nezvyk půl dne šlapat. Myslím, že brzy zalehneme, ale trošku se snad pomuchlujeme,“ uculoval se Jarda. Taky po kratším milování rychle usnuli. Trochu delším přivítali nový den.
„Měli by tu nedaleko být dvě zříceniny, jen kousek od sebe, vidíš, první je hrad Kuchlov, druhý Stagnov, nazývaný Hrádek. Je to prý zarostlé lesem a jsou tam jen zbytky základů zdí a zbytky valů. Oba vznikly ve třináctém století. Kuchlov vydržel snad sto let, Stagnov o něco déle. Můžeme zase nasbírat houby. Košíky si dáme na nosiče, je hezky, můžeme je nasušit na verandě, jsou tu lísky s pletivem, a než pojedeme domů, dosušit je v troubě.“
V obchodě se zastavili hned ráno, ale nákup si tam nechali. Otevřeno je do půl šesté. To by ovšem, jak pojedou domů, už nic jako chleba nebo rohlíky nebylo. V obchodě byla příjemná mladá prodavačka. Ještě jim i poradila, kde roste nejvíc hub na straně, kam pojedou. Zříceniny našli podle značek a šipek. U každé byl sloup a cedule, kde byla v umělohmotném pouzdře napsaná stručná historie hradu.
„Vlastně Kuchlov není název hradu. Jen místa. O hradu se neví jméno, kdo ho postavil, ani jak zanikl. Ale zřejmě po husitských válkách. No je tu pravděpodobný plánek. Jsou tu nějaké zbytky zdí, valy. Hodně staveb podhradí bývala ze dřeva.“
Jarda si nakreslil plánek zbytků valů a zdí zarůstající lesem.
Druhá zřícenina byla ve stejném stavu. Její historie byla snad o sto let delší, ale už v šestnáctém století byly oba hrady v rozvalinách a opuštěné. Při zpáteční cestě nasbírali množství hub. Po příjezdu zaplnili všechna síta na sušení.
„Našel jsem tu cívku silných nití, tak se taky dají sušit,“ ukazoval Vláďa.
Zajeli se podívat do Blanska. Na zmrzlině potkali partu mladých, co směřovali k blízkému zatopenému lomu u železniční tratě. Přidali se. Sice tam byla cedule Koupání zakázáno, ale bylo tam určitě přes padesát lidí. Většinou mladí. Cestou zpět zase sbírali houby. Ty se staly taky základem jejich jídelníčku. Obědvali většinou někde po cestě. Další koupaliště navštívili v nedalekých Pístovicích, veliký Horní rybník. Rybníků tam bylo víc. A konečně o něco dál bylo další koupaliště v zatopeném lomu v Lulči. Tam se také byli podívat na zbytky starověkého hradiště, starého hradu a nově v těch místech postaveného kostela sv. Martina na Liliové hoře. Vláďa říkal, že zde lidé sídlili už v neolitu. Nakonec se vykoupali i v místním rybníku, který měli jen kousek.
Nemohli vynechat jednu z místních atrakcí, co stála za návštěvu. Teprve zprovozněný vysílač Kojál. Nejvyšší stavba v Československu, jen o dva metry nižší než Eiffelova věž v Paříži. A přímo v Ruprechtově stál větrný mlýn. Další zajímavost. Místo lopatek má Halladayovu turbínu. Kolo má stavitelné žaluzie automaticky ovládané podle síly a směru větru. V celé Evropě naprosto unikátní. Vynález amerického farmáře. Taky se mohli podívat, jak kdysi vypadaly chalupy. Jedna s doškovou střechou stála přímo v obci. Končili na Barvínku. Místo zvané Tři smrky. Před sto lety je zasadil majitel račického panství, baron von Palm. Byly původně prý čtyři, jeden zasáhl blesk. Další je zvláštně rozvětvený a vytváří korunu asi z osmi kmenů. Račický zámek, který zdobí čtyři věže, viděli jen z venku. Bylo zde učiliště Zvláštní školy.
„Škoda, že o tom, co se zde dá navštívit, většinou nikdo neví. Koupaliště mají krásně čistou vodu a jsou přírodní i s hezkým okolím. Jeskyní je tady spousta. Moc ti děkuju, žes mě sem vzal. Byl to úžasný týden, krásná dovolená.“
„Hezkých míst je všude plno. Jen se člověk musí rozhlédnout. A trochu ubrat z pohodlí. Tady si většinou musíš všechno přinést. U vody tady nejsou šatny ani kiosky s občerstvením.“
„Zato jsme si všechno vynahradili v hospodách. Každá měla nějakou specialitu. Nezapomenu na smažený tvarůžky, přeuzenej koňskej salám, meruňkový knedlíky s mákem a perníkem. Ale chutnalo i ohřátý lečo z konzervy nebo kabanos z udírny. Ale všechno krásný končí.“
Ještě dosušili houby v troubě a každý měl půl batohu sušených hub.
V neděli se vraceli domů. Ve vlaku si povídali plni dojmů. Začínalo být narváno. Uvolnili svoje místa dvěma starším paním, které děkovaly. Stoupli si v uličce u pootevřeného okna. Jistě, nějaká saze přistane na oblečení. Ale to je nijak neděsilo.
„Můžeme si někam vyjet i v dalších víkendech.“
„Jistě, září bývá krásné, kam myslíš?“
„Třeba do Prahy, někam do divadla, nemusí to být nutně Národní. Sehnal bych lístky.“
„Musel bych si nejdřív zkusit oblek. Myslím, že jsem přibral.“
„Vždyť jsi jako pírko. Blonďaté pírko. Oblek se dá i půjčit. Ale kam bysme šli, ho nebudeš potřebovat.“
„Cože, pírko, podívej na mé bicepsy,“ ukazoval se smíchem Jarda a málem loktem nabral průvodčího, který se snažil uličkou protlačit. Chlapci se omluvili a dali se s ním do řeči.
Doma se na nádraží rozloučili. Vláďa zkusí objednat v Praze hotel a hlavně nějaké malé divadlo, která začínají vznikat. Má v hlavním městě kamaráda, který pracuje v redakci Literárních novin. Jarda vylíčil rodičům jejich pobyt a předal sušené houby. Odpoledne v pátek, sobotu a neděli byl u Vládi. Vysazovali na záhony jahody a sklízeli cibuli. Zahrada nebyla velká, ale využitý byl každý kousek. Ještě ve foliáku byly rajčata, papriky a fialové lilky, které Jarda ještě nejedl.
„Někdy jsem je viděl na trhu, ale lidi to moc neznají.“
„To máš pravdu, já si dovezl z Bulharska. Jsou tam velice oblíbené. Uděláme si je pečené s náplní. To mě tam naučili. Částečně se sloupne část slupky, propíchají se a namočí na dvacet minut do slané vody. Syrové se jíst nedají. Jsou i hořké. Pak se potřou olejem a upečou v pekáči asi půl hodiny. Podélně se nakrojí, ale nedokrojí, aby zůstaly spojené u stopky. Část vnitřku se vydlabe a přidá pak do náplně. Tu budu dělat, zatímco se budou péct. No a na náplň se osmaží cibulka, přidají papriky, rajčata, česnek, sůl, trochu cukru a pepř. Přidají se orestovaná kuřecí játra. Všechno se promíchá, dochutí, lilky se naplní a dají zapéct podlité vodou s kečupem. Na konci pečení se posypou nastrouhaným sýrem.“
Jarda pomáhal při přípravě. Ještě si udělali hlávkový salát přelitý vychladlým opečeným špekem. Tak to byly hody.
„Zítra si pár lilků usmažíme jako řízky. Ale budeme mít i vepřové. A usmažíme si mrkev a mladé dýně, co jim říkají kabačky. Ty mám taky z Bulharska. Na neděli máme filé. To si zapečeme s nivou a vajíčky.“
Po večeři si vzali k vaně víno, zapálili svíčky a pěkně si ve vodě pohráli. Vždycky byl jeden v kleče nad vodou, a druhý tak mohl hladit a líbat všechna intimní místa. Nahoře přišlo pokračování a taky výměna rolí. Jarda se smál.
„Je to skvělé, ale přiznám se ti, jsem raději dole.“
Celý víkend jim vyplnily práce na zahradě, vaření a milování. Skoro se nemohli v neděli večer rozloučit.
A byla tu cesta do Prahy. Začínal listopad.
„Všechno máme zařízené. Domluv si na pátek volno od deseti hodin. O půl jedenácté na nádraží. V Praze budeme po třetí hodině. Půjdeme se ubytovat na Václavské náměstí do hotelu Evropa.“
Potkali se u pokladny. Vláďa už měl koupené lístky. Pak jednu stanici lokálkou a přestup do rychlíku. Jejich sedadla byla v kupé vozu, hned vedle jídelního. Tam se také po poledni přesunuli. Ze čtyř nabízených jídel si dali klasiku, svíčkovou. Docela ušla. Pak každý Plzeň a po dvou panácích vodky. Vlak přijel kupodivu bez zpoždění, které bývalo skoro pravidelné, na hlavní nádraží. K Václavskému náměstí se prošli. Hotel Evropa, to byly spojené dřívější hotely Šroubek a vedlejší velmi úzký hotel Meran. Právě v něm měli zamluvený pokoj. Byl ovšem v kategorii Garni. Poskytoval ubytování a pouze snídaně. Další stravování bylo možné ve vedlejším velkém hotelu Šroubek. V pokoji byly manželské postele, vestavěná skříň, dvě křesílka, stolek, koupelna s toaletou. Žádný luxus, ale slušné a levné. Vedlejší hotel byl dříve jeden z nejluxusnějších hotelů s přepychovými interiery, bohužel jeho krása s léty zanedbání odcházela. Oba domy byla secesní.
„Na večer máme lístky na Text-appeal do literárního kabaretu Paravan v divadle Reduta.“
Počátek takových pořadů byl už v roce padesát sedm, kdy je vymysleli Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Oba pak založili další divadla. Suchý Semafor a Vyskočil Divadlo Na zábradlí. Paravan vedl Jiří Pick. Autorsky se podílel skladatel a textař Jaroslav Jakoubek a spolupracoval hudebně Sláva Kunst s kapelou. Pořad byl složený z různých reakcí na dobu, některé byly hodně odvážné a proložený písničkami. Představení, které navštívili, byl Paravan se židlemi. Na jevišti byly čtyři židle, na kterých seděli herci. Šlo o literární parodie na motivy Julese Verna i našich autorů. Zajímavá byla parodická nadsázka ve sci-fi scénce z budoucnosti. Vztah robotů a lidí.
„I v pojmenování hrdinů je vlastně parodie na naše počáteční dějiny. Kyberňák Ctirad II a kaberňák Bivoj IV. A celé to vychází z Čapkova R.U.R.“
„Perfektní je Jiří Ostermann s Janou Poslušnou a pak ten mim Pavel Sitter, jak je na programu. A taky u klavíru Jan Dumek a s houslemi Miroslav Raichl. Taky je tady napsáno, že foajé upravil ilustracemi Miloš Nol.“
„Dobré byly i narážky a erotické vtipy. Ale většinou se počítá s obecenstvem dosti vzdělaným. Nebo znalým pražského prostředí. Některým narážkám jsem nerozuměl. Něco bylo i dost kritické na tuto dobu.“
„Ve velkém divadle by něco takového nešlo. Tady je jen pár lidí a takových divadélek je teď plno. Zítra jdeme na Člověka z půdy do Semaforu. Bude to asi něco podobného.“
Po představení si dali v menší hospodě buřty na pivu. Pro zahřátí svařené víno. V hotelu koupel a jemné a něžné milování. V sobotu dopoledne strávili v Národním muzeu. Oběd v domě potravin i s nákupem lahůdek jinde nedostupných. Tehdy se jmenoval Obchodní dům Pramen a byl otevřený teprve dva roky. Neodolali rybí jídelně s nabídkou ryb, salátů, mořských plodů, jinde neznámých. A zajít si na chlebíček do legendárního paláce Koruna, byla skoro povinnost. Dál orloj, Karlův most, Nerudovka, Loreta. Pražský hrad jen z venku a chrám sv. Víta. Zpět na Václavské náměstí a večer jen kousek do divadla Ve Smečkách. Divadlo bylo v podzemním sále Ženských domovů.
Tento divadelní počin byl poněkud jiný. Bylo to autorské dílo Suchého a Picka, hudba Šlitrova. Vystupuje zde spisovatel Sommer, který píše knihy už dříve napsané, a různé postavy a mladí milenci. Objevují se i oživlé z jeho dřívějších románů. Vynikající byly ovšem písničky, proložené v ději. Některé jako Pramínek vlasů nebo Včera neděle byla se staly velikými hity.
„V roli Sommera byl skvělý Miloš Kopecký,“ chválil Jarda.
„Alternuje ho Miroslav Horníček a František Filipovský. A jeho dcera Pavlína je dobrá i jako zpěvačka.“
Chlapci probírali představení na pokoji. V neděli se podívali do botanické zahrady a k Národnímu divadlu. Odpoledne rychlíkem domů. Oba cesta nadchla. Mohou si ji zopakovat. Těch malých scén se vyrojilo víc.
V Knize měli vyzdobenou výlohu k výročí Říjnové revoluce. Zatím se nikdo neměl k tomu sundat ji. Jardův vedoucí byl sice straník, jinak by ti ani nešlo, ale nijak do toho nebyl zažraný. Ostatně tak to měla většina lidí. Platili příspěvky, občas byla schůze a to bylo všechno. Problémy žádné neměli. Jen jednou přijela na kontrolu nějaká soudružka z Kraje. Našla hned v antikvariátu závadné tituly. Udělal se zápis, že budou odepsány a odvezeny do sběru. Odepsaly se, ale hned si je tam vyzvedl známý vedoucího. Přinesl papír ze sběru, všechno se zapsalo, účtenka přiložila pro případnou kontrolu.
„To je strašná čůza, ještě že ty knihy nepálí jako kdysi jezuiti nebo nacisté,“ říkal tehdy ten muž.
Vždycky, když se něco takového objevilo, dávali to stranou pro něj.
Jarda se taky odhodlal přivést Vláďu domů. Ten zrovna moc nadšený nebyl. Ale všechno proběhlo v pohodě u kávy a bábovky. A hlavně v krátkosti. Přišli totiž další hosté a kluci řekli, že jdou do kina.
„Tak půjdeme, ne? Lhát se nemá. Myslím, že se hraje Stvoření světa. Je animovaný od Jeana Effela. Ale natočili to naši. Hofman a komentář mluví Werich. Je to poprvé, co se hraje ve filmu rokenrol. Tančí ho tam ďáblík s Evou. Tak jsem to u nás v krámě slyšel. Jen jestli budou lístky,“ obával se Jarda.
Taky nebyly.
„Počkej, zkusím to.“ K pokladně zašel Vláďa a vrátil se se dvěma lupeny.
„Mám tam známou,“ mávnul rukou.
Hodný pán Bůh, takový starý děda, a tlupa andílků tvoří tento svět. Ti se vylíhli z vajec, co Bůh zahříval. Ale z posledního se vylíhl ďáblík, který další tvoření kazil. Bylo tam hodně písniček a i slavný tanec, rokenrol. Vraceli se k Vláďovi. Ještě po cestě si povídali. Nepřipadlo jim, že se tvoří námraza. Ale najednou rychle jedoucí auto dostalo smyk a narazilo do zděné zídky. Ta se na béžového Spartaka zřítila.
„Jardo, skoč prosím tady kus zpátky do hospody. Zavolej záchranku a bezpečnost. Já se pokusím vytáhnout lidi, co tam jsou.“
Ten se hned vracel, aby pomohl. Na chodníku na kusu utržené sedačky seděla žena s asi desetiletým chlapcem. Vláďa a ještě dva náhodní chodci už shodili kus zdi a snažili se vytáhnout řidiče. První dorazil vůz VB. Dva příslušníci se dali rovněž do vyprošťování. Vypadalo to, že poslouchají, co říkal Vláďa. Jistě, říkal si Jarda, je přece právník. Ale pak slyšel jednoho, jak říkal: „Samozřejmě, soudruhu nadporučíku.“ Jistě, pomyslel si, byl na vojně. A nějak v tom shonu to neřešil. Přijela sanitka a dorazili dopraváci. Fotili všechno.
„Půjdeme, dáme si kávu,“ řekl Vláďa.
Byl to jen kousek. Jarda si sedl a znovu se mu vybavilo, co slyšel. To už měli hrnky s vonící kávou před sebou.
„Jen jsem se tě chtěl zeptat, ten esenbák ti říkal soudruhu nadporučíku. Říkals, že jsi právník.“
„Jo, to jsem a nadporučík taky. Možná jsem ti to měl vysvětlit spíš. Pracuji ve státních službách. U bezpečnosti.“
„Cože! Ty jsi policajt!“
„To ne, u státní bezpečnosti. Nech si to vysvětlit.“
„Ty jsi estébák? To nemyslíš vážně. Víš, jak naši rodinu doslova zničili. Tos neposlouchal, když jsem ti říkal, že otce i strýce zavřeli, že nás vystěhovali a já nesměl na školu.“
Jarda vyskočil od stolu, až převrhl hrnek kávy. Vláďa se díval na dvě tmavé stružky tekoucí po stole.
„Takže co teď?“ hlas mu přeskakoval do chraptění. „Jseš ten největší hajzl, co jsem poznal! No, kde máš pouta, kde?“ To už nepříčetně řval a napřáhl před sebe ruce. „Taky mě skoro umlátíš jak otce?! Dodnes kulhá a má ochrnutou ruku! Nebo mě necháš zatknout jinýma, aby sis neušpinil ruce. To všechno krásný byla jen tvoje hra. Já ti věřil. Kurva, já ti věřil. V životě tě nechci vidět.“
„Všechno je jinak.“
„Jak jinak, jsi zkurvenej estébáckej hajzl. Hnusnej posranej fízl. Je mi to jedno, rozumíš. Radši chcípnu v kriminálu než být s tebou.“
Jarda doslova utrhl bundu v předsíni ani si nezavázal boty a praštil dveřmi. Venku se rozběhl ulicí. Právě nakládali v místě havárie auto. Běžel dál. Dávno minul směr k domovu. Zastavil se, když mu do cesty vjel traktor s vlečkou siláže, ze které se v matném světle lampy kouřilo. Opřel se o značku se symbolem křižovatky. Křižovatka, křižovatka, znělo mu v uších. Je taky na křižovatce. Těžce popadal dech. Nedovedl si představit co dál. Celý jeho život se zhroutil. Začaly poletovat veliké nadýchané vločky, co se na zemi hned rozpouštěly. Ucítil svíravou bolest na prsou. Na rukávu mu přistála vločka. Kroutila se a zmenšovala, až z ní zbyly dvě kapky, co sklouzly k zemi. Další ho zastudila na čele. Sáhl si do vlasů. Byly mokré a studily. Na chvíli se mu připomněly Vláďovy ruce. Hrával si s nimi.
„Je konec!“ najednou vykřikl. Kolem jdoucí dvojice se po něm ohlédla. Začínal se ze všeho probírat. Vykročil zpátky k městu. Osvětlený dvěma žárovkami hlásal nápis na omítce U džbánu. Aniž by uvažoval, vzal za kliku. Povolila. Nevelká místnost s výčepním pultem, jen spoře osvětlená, u dvou stolů chlapi u piva. Sedl si bokem k volnému stolu. Nejdřív vůbec nevnímal číšníka. Pak si objednal grog. Po něm rum. A další. Nepočítal je. V hlavě měl najednou prázdno. Celý svět se smrsknul na kus stolu a plné nebo prázdné sklenice. Ještě si pamatoval, že zaplatil a vyšel ven.
Když se probral, seděl v pohodlném křesle. Ve vedlejším seděl a zřejmě spal starý muž v županu a přeskových papučích. Na stole svítila lampička. Trochu se pohnul. Muž se vzbudil.
„Už je vám lépe. Nemáte žízeň?“
„Jak jsem se…“
„Seděl jste na schodech u domovních dveří. Asi jste to trochu přehnal. To se někdy stane. Ale v noci tu projíždí hlídka bezpečnosti. Odvezli by vás na záchytku. A to rozhodně příjemné není. Co nějak zle vám není? Bude ráno.“
„Moc děkuju, asi se mně točí hlava. Ale budu muset do práce. Prodávám v Knize.“
„Proto jste mi připadal známý. Lepší by bylo, kdybyste si lehl. Zavolám tam, vašeho vedoucího znám. Určitě máte nějaké přesčasy, podívejte, tady vedle je gauč. A hned vedlejší dveře je koupelna. Půjdu do obchodu zavolat. Nejlepší bude lehnout si a prospat se.“
Muž vstal, rozhrnul závěs a zhasl lampičku. Hned na to odešel.
Jarda se cítil strašně trapně. Ale vzpomínka na včerejšek mu znovu rozbušila srdce. Všechno krásné je pryč. A co udělá Vláďa? Nechá to jenom tak, nebo to bude mít důsledky? Vyhodí ho z práce? Kam by šel? Jistě jenom někam k lopatě. Pokusil se vstát. S těžkostí došel na záchod. Pak si sundal svetr a kalhoty a lehl si. Snad usne. Když se vzbudil a podíval se na hodinky, bylo půl jedné. Jak vystřízlivěl, měl znovu nepříjemný a trapný pocit. Oblékl se. V chodbě slyšel z otevřených dveří hrát zřejmě rádio. Šel nakouknout.
„Pojďte se posadit, pane Jaroslave. Všechno je v nejlepším pořádku. Dnes máte volno. Dáte si se mnou trochu polévky a rizoto? Polévka je z uzených kostí, ale je tam i obrané maso. A k rizotu vám dám salát z kysaného zelí, ten vám udělá dobře.“
„Nevím, moc děkuju za to, jak jste se o mě postaral, ale vyjídat bych vás neměl.“
„Bože, jaké vyjídání. Jistě, je to jen obyčejné, ale měl byste určitě něco pojíst, než půjdete.“
Jarda si šel sednout ke kuchyňskému stolu. Ale viděl stůl u Vládi a rozlitou kávu. Povzdychl a pustil se do polévky.
Na rizotu byl nastrouhaný sýr.
„Na zapití mám jen sodovku se sirupem.“
Venku bylo vidět oknem bílo.
„Je pod nulou, klouže to, až půjdete, dávejte pozor.“
Jarda se loučil, děkoval, slíbil, že se zastaví. Vyšel do sněhu a směřoval k domovu. Bude muset koupit víno, bonboniéru, nebo něco ještě vymyslet. Tak tohle by udělal málokdo. Vzít domů neznámého opilce a starat se o něj. Doma si šel lehnout. Vymluvil se na bolest hlavy. Vstal až večer.
„Za chvíli jsou Vánoce. Máš už rozmyšlený dárek pro Vláďu? Je to velice slušný mladý muž,“ řekla maminka.
„Jistě, jsme rádi, že sis našel,“ otec se poněkud zarazil, „kamaráda, se kterým si rozumíš.“
Už chtěl něco říct. Ne, to nemůže tak najednou. Raději neříkal nic a šel si po večeři zase lehnout. Někde hluboko v něm ještě převládal vztek. Ale měnil se v bolest. Tuhle část života musí vytěsnit. Nemohl usnout, a když se mu to konečně podařilo, zdálo se mu, že ho Vláďa vyslýchá a mlátí holí. Najednou mu bylo zase třináct a viděl, jak přijeli v noci pro jeho otce.
„Na základě paragrafu a článku… Jste zatčen pro protistátní činnost,“ sděloval Vláďa v plášti zapnutém až ke krku. Najednou byli na kožešině před krbem. Vláďa se změnil z nahého v oblečeného v koženém kabátě. „Jste zatčen pro homosexuální jednání.“ To už mu nasazoval pouta. Najednou si uvědomoval, že je to sen, ale nešlo se z něj probudit. Když se konečně probudil, musel zajít pod sprchu, jak byl zpocený. Možná si měl poslechnout, co Vláďa chtěl říct. Ne, nic se nemění na situaci. Je to hnusný estébák, co s radostí slouží nenáviděnému režimu. S radostí? Nějaká pochybnost začala klíčit. Zatím ji přehlušil další nával vzteku a nenávisti.
V obchodě začal nápor. Knihy byly po oblečení nejčastějším dárkem. Knižní čtvrtky, kdy se do prodeje dávaly nové knihy, se změnily v čtvrteční fronty. Lidé stáli už před prodejnou. Někteří od čtvrté hodiny ranní, další hned jak šli v šest ze směny. Kolovala káva v termoskách nebo čaj. A pak víra, že se na všechny čekající dostane. Bohužel nejžádanějších titulů chodilo jen málo. Někdy na prodejnu jen několik kusů. Ty se vůbec do prodeje nedostaly. Zůstaly jen pro známé. A kolikrát ani na všechny nevyšlo. Jarda byl teď přes den pořádně vytížený a na svůj vztek musel zapomenout. Na zákazníky bylo nutné se usmívat a být co nejpřívětivější. Na posilu dostali dvě učenky ze čtvrtého ročníku. Ty navíc po něm vyloženě jely. Atraktivní blonďák, to by byl skvělý úlovek. Samozřejmě měly smůlu, ale pokoj nedaly.
Zašel s omluvou, lahví Gruzíňaku a bonboniérou za svým zachráncem v opilosti. Zjistil, že se jmenuje Šindelář, žije v domku sám a do devětačtyřicátého učil chemii a dějepis na gymnáziu. Naštěstí šel do penze, než by ho vyhodili. Ta byla ovšem mizerná, tak si pořídil včely a angorské králíky. Prodával med a spředenou vlnu. Na zahradě se snažil co nejvíc si všeho vypěstovat. V okolí mu říkali pane profesore. Jarda se tam cítil dobře. Rád i s něčím pomohl. Doma si mysleli, že chodí k Vláďovi. Ten se neukázal. Asi nemá čisté svědomí, utěšoval se. Ale začínal mu citelně chybět. Blížily se Vánoce. Rodiče počítali, že bude u Vládi. Rozhodli se na svátky odjet k přízni. Sedět sám doma? Rozhodl se, půjde k profesorovi. Je na svátky taky sám. Jen to musí nějak říct, proč to tak je. V povídání se dostali i do antiky a došla řeč i na lásku mezi muži.
„To je záležitost, která se vine celými dějinami. Každá doba se k tomu stavěla jinak. Ale i v dobách, kdy za homosexualitu byla smrt, nevymizela. Za zdmi hradů a klášterů bylo všechno jinak. Zřejmě i jinde, jenže zápisy o obyčejných lidech moc nemáme. Zato se nám dochovaly zprávy o šlechtě, dokonce i papežích, králích a pak hlavně umělci. Sochaři, malíři, hudebníci. Osobně jsem s tím neměl nikdy problém. Myslím, že láska může být stejně krásná, když se lidé opravdu milují.“
Jarda si stále víc uvědomoval, že mu Vláďa citelně chybí. Nakonec den před Štědrým dnem se se vším svěřil profesorovi. Ten mu sice řekl, že bude rád když s ním stráví Vánoce, ale měl by uvažovat o tom vyslechnout si i druhou stranu.
„Bez ohledu na vaše předchozí vztahy a skutečnost, co se stalo, je to slušnost. Než někoho zatratíš, můj milý, měl bys vědět i o jeho životě. Já tě zcela chápu, člověk se neudrží a vybuchne, ale všechno přejde. Měl bys mu dát šanci ti všechno vysvětlit. Lidé se rozcházejí, ale nemělo by to být v hněvu bez znalostí příčin. Pokus se najít odvahu a zkus si vyslechnout jeho. To neznamená, že se k sobě vrátíte. Ale snaž se chápat i druhého. Aby sis byl jistý a po létech toho nelitoval.“
Rodiče odjeli. Dárky si dali den předem. Byl tu i jejich dárek pro Vláďu. Díval se na krabičku převázanou mašlí s jedlovou větvičkou. A u něj v pokoji, zasunutý ve skříni, byl také dárek. První vydání Babičky Boženy Němcové a stříbrné manžetové knoflíčky. Cítil v oku slzu. Měl by… Co by měl? Venku byly snad dva centimetry sněhu, teplota okolo nuly a zataženo. Byl čtvrtek a pracovní den, ale pokud to šlo, brali si lidé dovolenou, náhradní volno. Polovina obchodů po poledni zavřela. Jeho vedoucí mu dal volno. Když procházel městem, zdálo se mu, jako by ho někdo sledoval. Hned ho napadl Vláďa, ale pak to přičítal napětí, které v něm pomalu rostlo. Ale odvahu jít k němu neměl. Stejně by se nic nezměnilo. U profesora si v poledne udělali jen česnečku a večer pomohl se smažením kapra. Přes den nazdobili malý stromeček. Po večeři si předali dárky. Jarda dostal starožitnou psací soupravu a předal koženou peněženku. Viděl, že ta, co měl jeho hostitel, už dosluhuje. Pustili si vánoční koledy z gramofonové desky a pak varhanní koncert. V jednu chvíli se jim zdálo, že někdo zazvonil. Oba vyšli ke dveřím. Venku padal sníh a u schodků byly čerstvé stopy. Na zemi ležela podlouhlá krabice převázaná červenou stužkou s kouskem větvičky a vánoční baňkou.
„To je určitě tvoje, Jardo, já už od nikoho nic nečekám.“
Vzal balíček a v kuchyni ho rozbalil. Obrázek vodopádu. Viděli ho s Vláďou, než jeli do Prahy, ve starožitnictví. Byl zvláštní. Když člověk kolem něj procházel, voda budila dojem, že teče. Moc se mu líbil, jenže byl hodně drahý. Byl od nějakého rakouského významného krajináře.
„To nemůžu vzít, zanesu ho po svátcích vrátit.“
„Všechno si rozvaž.“
Nenechám se koupit za obrázek, pomyslel si. Určitě ho sledoval nebo nechal sledovat. Zase se v něm probudil hněv. Prostě nezapře, že je fízl. Ucítil hořkost v ústech. Bachova tokáta rozeznívala celý pokoj. A někde, v hloubi duše pocítil lítost nad vším, co se událo. Stesk po všem krásném, co prožili. Jeho rozhořčení a vztek se měnily v bolest. Proč, proč, proč se to nejkrásnější, co poznal, se změnilo v úplný zmar? Jen nepostřehnutelně se začalo ozývat a udělal jsi pro to všechno i ty?
„Jaroušku, uděláš nám kávu?“
„Jistě, promiňte, trochu jsem podlehl vzpomínkám.“
„Vánoce jsou svátky pokoje a míru. Taky pokory a odpuštění. Naše srdce mají být otevřená. Nezatížená zlobou. Někoho odsoudit, to je lehké. Přiznat si kus vlastní viny je těžké. Pozítří na sv. Štěpána se chodilo koledovat a je to den návštěv. Ale to si musíš rozhodnout sám. A ještě poprosím, vyměň desku.“
Jarda byl zmatený. Už jen to slovo estébák bylo synonymem bolesti, strachu, ale i bezvýhradného opovržení. Co by mu tak mohl říct? Že on je ten hodný. Všechno ostatní jsou ti jiní. Na druhou stranu viděl, že pokud se s Vláďou nesetká, bude v něm narůstat jen chaos. Není schopný se na na nic soustředit ani si užít Štědrého dne a Vánoc.
„Asi máte pravdu. Když se lidé rozejdou, nemělo by to být v nepochopení a zlobě. Zajdu za ním a pokusím se vyslechnout si jeho argumenty.“
Když šli spát, honilo se mu hlavou všechno možné. Usínal u stromečku, jedličky, která voněla Vánocemi. Pryskyřice, vosk i čmoud spáleného knotu a prskavek. Kůra z pomerančů a svařené víno. Skořice, hřebíček a badyán. Ale pocit štěstí zcela ochromila bolest. Usínal v její náruči. Ráno si sny nepamatoval. Ale prostěradlo bylo úplně skrčené a prošívaná přikrývka na zemi. Poslouchali desky, nanosil dřevo a uhlí ke kamnům. Z dalšího dne měl obavy.
Na sv. Štěpána ráno se snažil utřídit myšlenky, potlačit v sobě zase narůstající vztek. Který se měnil v tupou bolest. Kdyby byla volba na něm, nešel by tam. Ale vážil si úsudku jeho nabytého přítele. Zastavil se doma a vzal dárek pro Vláďu. Třásly se mu ruce a v očích měl slzy. Všechno krásné mezi nimi jako by vyplouvalo na povrch. Viděl před vchodem ometenou trošku sněhu, co v noci napadla. Přešlapoval u dveří. Ruka u zvonku zůstala v půli. Zrychlilo i srdce. Snad dokáže pozdravit. V krku cítil škrábavý tlak. Pak zvonek zmáčkl. Rozdrnčel se s nebývalou silou. Dveře se otevřely. Vláďa měl světlé kalhoty, modrou košili a štruksovou vestičku. Nepatrně se pousmál.
„Hezké svátky, Jardo. Pojď dál.“
Jindy by se na něj vrhnul, oblečení by padalo kolem, ještě než zaklaply dveře. Teď stál, v jedné ruce malý balíček s dárkem a bál se překročit práh. Jako by na něm hořel oheň a za ním bylo všechno trápení světa.
„Dodělal jsem vánoční punč, prosím.“
„Já, já jsem ti, to měl být vánoční dárek,“ podával balíček.
„Díky, doufám, že jsi ten můj našel.“
„Ano, děkuji, ale asi to nemohu přijmout. Obraz je krásný, ale příliš drahý.“
„Dárky se neměří penězi, ale srdcem. Pojďme dál, prosím.“
Zároveň ustoupil. Jarda si sundal bundu a šálu. U botníku byly jeho pantofle. Vyzul se a šel do kuchyně. Vláďa ze skleněné mísy, kde plavaly kousky pomerančů, nalil dvě sklenice s oušky. Zavonělo koření, víno a rum.
Seděli naproti sobě.
„Na zdraví a šťastný nový rok,“ pozvedl sklenici Vláďa.
„Na zdraví,“ řekl trochu přiškrceně Jarda. Ale sklenicemi si nepřiťukli. Vláďa sice ruku natáhnul, ale jeho protějšek ji spíš oddálil.
„Je výborný,“ snažil se něco říct.
To už zachrastil papír.
„Jsou krásné, díky, a Babička, první vydání, to je skvost.“
Chvíli bylo ticho. Jen srkání moštu.
„Budeš ochotný mě vyslechnout?“
Jarda přikývnul.
„Každý jsme se narodili do jiného prostředí. Mí rodiče byli ve Straně už před válkou. Na rozdíl od mnohých jiných tomu věřili. A bohužel, věří dodnes. Od útlého mládí jsem tak byl vychovaný. V době, kdy jiní kluci ještě četli pohádky, já četl Jak se kalila ocel. Ve svých dvanácti jsem se rozhodl, jako Pavel Korčagin, jak prospěju myšlence komunismu. Četl jsem všechno, co mi doporučovali rodiče. V dubnu v děvětačtyřicátém jsem byl u založení Československého svazu mládeže a jako delegát na sjezdu byl zvolený do vedení svazu. Studoval jsem dvě vysoké školy zároveň, práva na Karlově univerzitě a vysokou školu politickou v Praze na Veleslavíně. Mimo titulu z práv mám i doktorát z politických věd. Někdy ve druhém ročníku mě začaly zajímat i jiné spisy než ty, co nám doporučovali. Četl jsem Masaryka, Beneše, ale i Churchila. Zaujal mě jemu připisovaný výrok. Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum. Začal jsem studovat úplně jiné autory, než nám předepisovala škola. A vidět svět jinýma očima.
Jenže co s tím? Svým studiem jsem byl předurčený pro práci ve Státní bezpečnosti. Nikdy jsem nikoho nezatýkal. Nevyslýchal, nemlátil. Jistě, viděl jsem, co se děje, a má snaha byla odejít. Ale když podáš ďáblu ruku, dopadneš jako Faust. Zbude po tobě jen díra ve stropě. Zase jeden z Churchilových výroků. Kdyby byli komunisti na Sahaře, byl by písek na příděl. Úplně vystihl naše hospodářství v počátcích. Všeho se chopili lidé bez jakýchkoliv znalostí a hnala je jen zášť a touha po pomstě. S hrůzou jsem si uvědomil zrůdnost procesů, která vyvrcholila, když jsme začali po Sovětském svazu požírat sami sebe. To byly procesy okolo Slánského.
Ale já začal vidět i jinou stránku života. Hudbu, divadlo, film. Na škole jsem poznal taky u sklenky spisovatele, co se snažil žít bohémsky jen, jak se dalo. Poznal jsem i to, že můj vztah k lásce se vymyká normálnosti. Snažil se o tom co nejvíc přečíst a přestal se tomu bránit. Noci s přítelem byly zasvěcené sexu. Dokázali jsme se vydráždit až k omdlení. Bylo to krásné, ale neosobní. Jenže najít někoho i pro víc se mi nepodařilo. Můj odchod ze zářné kariéry začal tady. V kanceláři okresní služebny. Na rok mám slíbenou kriminálku. Rozhodne se to hned v lednu. Bylo těžké zdůvodňovat, proč chci odejít. Dostat se úplně do civilu, to bych mohl jen k lopatě. Dělal jsem trestní právo. Práce kriminalisty by mě bavila. To není nic politického. Možná by mě to smířilo s rodiči. Ti mají představu, abych se angažoval politicky. Zůstali žít ve svých snech naivního komunismu vyčteného z knížek. Pak jsem potkal tebe a prožil nejkrásnější období života. Chápu tvoji reakci, a jestli nedokážeš překonat svůj odpor ke mně, nedá se nic dělat. Zůstane nám jenom vzpomínka.“
Jarda měl sklenici s punčem přitisknutou na rty a cítil slzu, co skanula do vonícího nápoje. Nebyl schopný nic říct. A už vůbec o něčem uvažovat. Postavil punč ani se na Vláďu nepodíval. Sklopil zrak k zemi a šel do předsíně. Rychle se oblékl, obul a bez jediného slova vyšel ven. To už nezadržel pláč. Podlamovaly se mu nohy. V trávníku před autobusovou zastávkou byla lavička. Ometl sníh a sedl si. Prázdno. Zničil vztah jen pro svou unáhlenost. Hloupost. Ze všeho pocítil jen svoji vinu a stud. Chlad prolézal jeho tělem. Vstal. Zajde k profesorovi. Má mu to říct? Stačilo, když byl opilý na schodech. Ještě teď se stydí. Ale domů se mu moc nechtělo. Zazvonil u profesora.
„Pojď hned ke kamnům, je ti zima?“
„Asi, tu necítím. Já, já jsem hrozný hovado. Všechno jsem zničil.“
I když původně nechtěl, začal všechno vyprávět.
„Zítra je ještě neděle. Letos vyšly svátky dobře. Nezanevřel na tebe. Ráno tam zajdi.“
Jardovi se znovu spustily slzy.
„Udělal jsem pudink a k němu zavařené jahody. Trošku si spravíme chuť.“
Cesta ráno neubíhala. Zase váhal zazvonit. Vláďa se ve dveřích usmál.
„Právě dělám snídani. Chlebové smaženky a dáme si na každou sardinku jako vždycky. A naložené lilky jako houby.“
„Chci se omluvit, jestli to přijmeš.“
„Není proč, já ti to měl říct hned.“
Spíš nesmělý polibek ve dveřích. Ještě přidat pár chlebů a rozšlehat vajíčka. Sušená rajčata v oleji, naložený lilek, kyselá okurka a cibule. Jedna sardinka. Pustili se s chutí do svých výtvorů.
„Ta pusa je feferonková.“
„A cibulová,“ smál se Jarda.
Ještě vyběhnout po schodech. A pak.
„Obejmi mě a drž. Nepouštěj. Zamkni na sto západů. Není nic hezčího jak láska. Skoro jsem tě ztratil.“
„Budeme se snažit žít, jak to půjde. Je to svět za dveřmi, ale náš.“
Vláďa si Jardu posadil na klín.
„Chci vidět a cuchat tvé vlasy. Chci si tě naklonit k polibkům. Chyběl jsi mi, lásko.“
„Tak strašně málo stačí ke štěstí. Jen mít jeden druhého.“
To už se blonďáček nadzvedával, zatím v pomalém rytmu.
„Chci si každý ten… Jak se tomu vlastně řekne?“
„Zástupný kopulační pohyb.“
„Cože?“ rozesmál se Jarda.
„Zástupný, protože není tam, co by měl být. Příroda nás oklamala a nabídla místo samičky samečka.“
„Takže třikrát hurá přírodě. Krásně mě klameš. Chtěl bych…,“ nedopověděl.
Klamání zrychlilo. Sýkorky na okenním krmítku poposkočily, když se ozval společný výkřik.
Zvolit si toho pravého a správnou cestu, je občas těžká volba.
Autoři povídky
Dávno nosím peníz pro Charóna
tak blízko je Druhý břeh
jen srdce je stále plné lásky
kterou už není komu dát
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Díky Maxi
Potěšily mě reálie, který dobře znám, jako koupaliště v Lulči nebo zatopenej lom v Blansku u kolejí (tam se dalo koupat ještě nedávno, až vloni to oplotili).
A k poznámce o korekturách podotýkám, že Honza to dělá skvěle a věnuje tomu dost času. A pokud mu sem tam něco ujede, tak zas jako pardon, nejsme tady na akademické půdě.
Děkuji a přeji příjemné chvíle na Ostrově.
Hele, tohle je těžké. On ten člověk se sám za to může stydět. Okolnosti ho k té práci mohly dostat a pak je těžké to změnit. Zvláště v podmínkách totality, to je jako mafie. Jak se jednou zapleteš, těžko odplétáš. Pak už jen záleží na charakteru, jak se v dané situaci bude dotyčný chovat. Viz Moučka. Sám zarytý komunista, ale jak se dozvěděl, co dělal bratr, tak se od něj distancoval.
Zde se dobře nabízí srovnání se sérií Ve jménu říše. To je teprve sado - maso na posuzování charakteru, zločinu a trestu.
Plus za tu první půlku. Chyby tu ani nevidím, ale chápu, že češtinář to může mít jinak.
Sorry, ale konkrétně v Utahu máš těch nesmyslů, které dobově i logicky kulhají na obě nohy, víc než dost (moje duše „historika“ nad tím jen tiše pláče). A nevím, co si představuješ pod pojmem „korektura“, ale pokud očekáváš, že ti bude někdo vedle gramatiky, pravopisu a překlepů hledat a opravovat i věcné chyby, tak to „korektor“ skutečně nedělá.
Chtělo by to trochu sebereflexe. Nejsou tu žádné reklamy ani komerční aktivity a ze strany korektorů je to čistá filantropie. To, že ti někdo v rámci „dobrovolničiny“ udělá u textu korekturu, nebývá na podobných stránkách zdaleka zvykem. Takže i kdyby se tam někde nějaká chyba vloudila, prostě se to stane. U komerčních nakladatelství na tom většinou pracuje i několik lidí za sebou (všichni nevidí vždy všechno) a přesto sem tam jde náklad do „šmelcu“, protože někde něco uteklo.
Já za sebe se před tou prací s obdivem skláním (zrovna moje texty nejsou z nejsnazších) a jen doufám, že podobné „výkřiky“ je nepřimějí, aby se na to vykašlali.
Hele, budu rád, když mi ty chyby vypíšeš do zprávy a já je rád pošlu Redakci, ať to opraví. Nebo to můžeš udělat sám.Tuhle povídku jsem dělal s horečkou, aktuálně mi fakt není dobře a i tobě jsem dodatečně nechával pár věcí v povídkách opravovat. A nejspíš bych něco našel i v tomhle tvým komentáři. Takže je mi to poučením, příště holt když nebudu stoprocentně fit, tak to neudělám a vy si buď počkáte, nebo ať to dělá někdo lepší. Úplně netrvám na tom, že to musím dělat já.
A jinak k povídce…
Já bych i po tom vysvětlení problém měl. Pořád by to ve mně hlodalo, jestli to jeho působení bylo a bude tak nevinný, protože prostě by mi vadilo, že to nedokázal říct hned. Ale já jsem v tomhle magor. O pár kamarádů jsem za posledních pár let přišel, jiný získal, nějak nedokážu budovat přátelství s lidma určitýho typu a světonázoru.
Povídka je to fajn, tak snad nedostaneš, Maxi, pojeb, že se v ní řeší i politika.
Obdivuji, jak autor dokáže autenticky popsat dobu, stejně jako místo republiky, které je mu blízké. Milé čtení.
Akorát korektor by si měl s korekturou dát více práce. I mě se dostávají do textu chyby, které by měl korektor odhalit.
Ne vzdy to tak bylo a jak pise Zdenda - ta miniserie Herec je za mne velmi dobre udelana a jen jsem si ji pripomnel, beha mi mraz po zadech. Doporucuju videt! Dely se opravdu hrozne veci. Doufam, ze to nikdy nezaziju. Diky za cteni.
Takže děkuji.
Jo něco přeci. Je třeba nedat na první dojem vycházející z informací o druhém.
Krásné líčení počátku seznámení, následné prožívání výletů v přírodě, v Praze...
A dostavil se šok. „Samozřejmě, soudruhu nadporučíku". Ten, s kterým prožil tolik krásného je fízl.
Láska je ale silnější než zášť. A jak se říká, Ende gut, ales gut, příběh skončil, navíc po Vláďově vyprávění, a také zásluhou pana Šindeláře, vítězstvím lásky.
.
Povídka, tentokrát opět z 50. let, s popisem té doby.
Díky, moc hezké.
A Stvoření světa je moje srdcovka.