Ztracenci

Léta sedmdesátá – 1972

Zvedl se nepříjemný vítr. Po chodníku sídliště hnal spadané listí z kulovitých javorů. Polovina října už dávala najevo, že se ujmul vlády podzim. Zrovna dnešní den byl studený, jen okolo deseti stupňů, občas přeháňka spíš s mrholením. Starý pán v ošuntělém hubertusu si vyhrnul límec, trochu se nahrbil, vyndal kapesník, pak nějaké papírky. Najednou mu je vítr vyfoukl. Rozletěly se po celé vozovce až na protější chodník. Všiml si toho mladík v černých sepraných riflích, jak bylo módou v posledních létech, a stejné černé bundičce. Kolem krku šála, zakasaná v bundě. Rozběhl se a snažil se papírky posbírat. Jeden zalétl až ke vchodu blízkého paneláku. Děda sprásknul ruce.

„Díky, mladý muži, víte, já se ztratil. Byl jsem tady za Eliškou, teď nevím, jak se dostanu domů. Na jednom tom papírku mám adresu. Strašně zapomínám.“

„Tak se na to podíváme,“ usmál se na něj mladík.

Bylo to všechno možné, od účtenky z obchodu po výstřižek o masakru izraelských sportovců příslušníky palestinských teroristů na mnichovské olympiádě. Ale adresa žádná. Hoch se ještě rozhlédl, jestli nějaký papírek není v okolí.

„Bydlíte tu už dlouho?“

„Jistě, já se tady narodil, víte, náš dům je ve staré zahradě a bydlím tam se svým synem. Bydlíme dole a nahoře máme nájemníky. Myslím, že se jmenují…, vidíte, to mi taky vypadlo. A ta ulice. Má takové divné jméno.“

„Nevíte, co je tam blízko? Rybník, zámeček, plynárna nebo nějaká hospoda. Nechodíte někam na pivo?“

„Nechodím, dřív jsem chodíval, do pivnice. Byl tam klenutý strop a hostinský u výčepu nosil fez.“

„Kde pracuje váš syn?“

„Tak to vím určitě. Je v továrně, jak se dělají ty věci do letadel a do tanků. Ale bydlíme na opačné straně. Jezdí do práce na kole a někdy pěšky. Já do sedmdesáti taky jezdil. Pak jsem měl mrtvičku a už to šlo všechno do háje.“

Hoch mu jmenoval čtvrti města a některé ulice, co si pamatoval. Žádná reakce. Bylo vidět, že je muži zima. Začal se znovu hrabat v kapsách hubertusu.

„Jsem z toho zmatený. Co budu dělat?“

„A jak jste se dostal sem?“

„Byl jsem na návštěvě u Elišky.“

„A ta bydlí kde?“

„Myslím, že tady kousek. V paneláku. Ona mě čekala u autobusu.“

„Zajdeme tam, určitě bude vědět, kde bydlíte.“

Otočili se zpět. Hoch vyběhl vždycky ke vchodu a přečetl si jména. Konečně asi ve čtvrtém vchodu našel její jméno. Zazvonil. V reproduktoru u zvonků to zachrastilo a konec. Zazvonil podruhé, to už ho došel děda. Podle zvonku druhé patro. Taky se po chvíli objevila stará paní v šedých šatech a zástěře.

„Bože Jindro, ty ses vrátil, já myslela, že jsi dávno doma, tys nešel na zastávku?“

„Šel, ale zapomněl jsem, kam mám jet, a pak se mi rozletěly papíry, kde mám adresu, a tenhle hodný mladík mi je sebral a teď řešíme, kam mám jít. Říkal jsem si, že se projdu městem, ale nevím kudy kam.“

„To jste hodný, spěcháte někam?“

„Nemám nikam namířeno.“

„Tak pojďte, chlapci, dáme si něco na zahřátí a vás pak poprosím, abyste ho zavedl na autobus a řekl řidiči, kde ho má vysadit.“

Vyjeli výtahem. Už předsíňka s botníkem, věšákovou stěnou se zrcadlem a poličkami, nazdobená obrázky, krajkami a sušenými květy, ukazovala na romantickou ženu. Klasická paneláková kuchyně byla k nepoznání. Rohová lavice měla květinový potah a polštářky. Na horních i dolních skříňkách linky tapeta. Horní vytvářela dojem horské louky s pozadím hor. Dole naopak pláž s palmami. Na ledničce tapeta s pokřivenou borovicí na skále, na stěnách poličky a plno malých obrázků.

„Dostala jsem ty tapety od vnuka, ale nechtěla jsem předělávat pokoj, tak jsem je dala sem.“

Paní Eliška uvařila grog. Chlapec se představil jako Ondra. Pak řez z velkého koláče. Paní je vyprovodila až dolů ke dveřím. Došli k autobusové zastávce a Ondra se rozhodl, že raději dědu doprovodí až domů. Tam nespěchal. Co se vrátil z vojny, s rodiči nemluvil, nebo spíš oni s ním a naznačili mu, že bude dobré, aby si našel byt. Vystoupili na předposlední zastávce. Staré vily, ponořené v zahradách. Vysoké ploty ze železných tyčí s hroty. Ondra sem kdysi chodíval s babičkou. Bydlela tu její kamarádka. V malém sklepním bytě. Měla kočky, které vyskakovaly pootevřeným oknem ven na zahradu. Okno bylo z půli zapuštěné v takové šachtičce. Kdysi jí dům patřil a tady byla komora a sušárna prádla. Byl pak vždycky rád za jejich poměrně velký byt ve středu města, kde měl svůj pokojík zalitý sluncem.

Paní Eliška mu řekla, jak dům, kde děda bydlí, pozná. Jsou před ním dvě obrovské magnolie, takže to bude tahle vila.

V přízemí měla uprostřed zřejmě zimní zahradu, vystouplou do půlkruhu. V poschodí byl nad ní balkon se sloupkovým zábradlím. Sedlová střecha a na obou koncích malé věžičky.

„Jste moc hodný, pane Ondřeji, vidíte, ty magnolie tady byly, když jsem se narodil. Jak opadají květy, je celá zem růžová. Mohu vám nabídnout kávu?“

Došli k bočnímu vchodu na velké schodiště. Ze dveří vyšel muž vypadající docela mladě. Ale rozhodně měl přes čtyřicet. Tmavé zvlněné vlasy, vysoké čelo, příjemná jemná tvář s hodně hustým obočím a dlouhými řasami. Hnědé oči a téměř neznatelný úsměv.

„Proboha, tati, kde jsi byl. Říkal jsem ti, nikam se sám nepouštěj. Nemůžu tě doma zavřít. Promiňte, vy jste ho dovedl?“ otočil se k Ondrovi.

Ten mu všechno v krátkosti povyprávěl.

„Pozval jsem mladého pána na kávu,“ ozval se děda.

„Samozřejmě, pojďte dál, já jsem Jindřich po tátovi. Nevím si s ním rady. Dvakrát ho přivezla Bezpečnost, jednou sousedé a pak jsem ho i párkrát hledal. Někdy jsem déle v práci. No pojďme dál.“

Prošli do dlouhé předsíně. Ondra viděl, že se děda vyzouvá, tak taky sundal boty.

„Nemusel jste se vyzouvat. Vezměte si tady ty trepky.“

Kuchyně měla panelákovou linku, byla ovšem velmi prostorná. Velký stůl se čtyřmi židlemi a skleněný příborník se sklem a porcelánem. Lednička, stolek s televizorem a poblíž pohodlný ušák. Posadil se s dědou ke stolu, zatímco jeho syn připravoval kávu. Ondra se rozhlížel. Na stěnách visely okrasné talíře, na několika poličkách byly různé solničky, pepřenky, cukřenky, vázičky a džbánečky. Přitom všechno působilo spíš útulně a mile. Na okně květináče s pažitkou, petrželkou, pak asi bazalka, tymián. Větší trs rozmarýnu.

To už měl před sebou šálek kávy.

„Promiňte, zapomněl jsem se zeptat, my s tátou si dáváme turka, tak nevím, jestli vám nebude vadit, a cukr je na stole.“

Byl v porcelánové cukřence. I hrnky byly porcelánové s rokokovým motivem. Dámy v krinolínách a pánové s parukami. Koně, dostavník. Přesto to nepůsobilo muzeálně a staře. Naopak teple. Tohle je krásný domov, určitě už několik generací, pomyslel si Ondra. Káva voněla exotikou a na stole se objevil koláč se švestkami.

„Vezměte si, snad vám zachutná. To jsem pekl já. Máme rádi domácí stravu, jsme tady sami, tak všechno visí na mé chuti do vaření. Časem se člověk naučí všechno. Když musí.“

„Díky, je to výborné. Takový táč pekla i naše babička. Já se teď vrátil z vojny. Nevařili tam zase špatně, ale tohle tam nebylo. Vánočka, záviny s mákem nebo jablky, bábovka a někdy buchty s tvarohem.“

„My dostávali na vojně komisárek, takovej chleba z tmavé mouky. Měl asi tři čtvrtě kila. A marmeláda byla z řepy,“ přidal se děda.

„Jen si berte, když vám chutná, upekl jsem tři plechy.“

Ondra se tady cítil velice dobře. Pohoda a láska. To bylo to, co charakterizovalo zdejší prostředí. No bude se muset zvednout a zajít si na večeři. Obědval v závodce, snídaně si kupoval v kiosku, večeře někdy hospoda nebo něco v obchodě do papíru. Uzenáč, zavináč, utopenec, sýr.

„Moc děkuju. Půjdu pomalu někam na večeři.“

Zvedl se ze židle.

„Děkujeme my. Jste tady někde na svobodárně?“

„Já to mám složitější. Bydlím zatím u rodičů, ale nemluvíme spolu, co jsem se vrátil z vojny. Tak si hledám bydlení a o jídlo se musím postarat sám.“

„Kdybyste se neurazil, tak byste si s námi mohl dát buřtguláš. Jen je docela ostrý, ale máme ho dost.“

„Děkuju, nerad bych vás obtěžoval.“

„Ale Ondrášku, jen si s námi dej. A zítra bysme mohli zajít do parku na lodičky. Já už nemůžu veslovat. Mám ruku po mrtvici. Pojedeme rákosím k ostrůvku. Tam jsem jezdil s mojí ženou Janou, to jsme ještě nebyli svoji.“

Začal Ondrovi tykat.

„Tati, nemůžeš mladého pána obtěžovat. A loďky už určitě nejezdí, je podzim. Do parku s tebou zajdu v neděli.“

„Ale to mi nevadí, končím ve dvě. Můžu přijít. V parku jsem nebyl, snad před vojnou. Stejně nemám odpoledne co dělat. Přijdu rád.“

„No vidíš, Jindro, džentlmenové ještě nevymřeli. Já ti pořád říkám, svět není tak špatnej, jak ho vidíme. Jo, dostali jsme pořádně zabrat, ale už je líp. A musíme se dobře oblíct.“

„To říkej ty. Proč sis vzal ušmudlanej hubertus, co si Eliška o nás pomyslí?“

„Protože je mi v něm dobře. Starý věci ještě poslouží. A žádnou bábu už nehledám. Ta by mě jen sekýrovala.“

Všichni se zasmáli.

„Nesmíte, Ondřeji, na všechno dědovi přikývnout. On je někdy jak malý kluk. Tak za chvilku ohřeju guláš. Nezajdeme chvíli na zahradu?“

Dědeček se usadil v ušáku a pustil si televizi. Jindra s Ondrou vyšli přes vchod do zahrady.

„Kdysi to byl parčík. Ale za války se místo trávníků nasadily brambory a zelenina a taky ovocné stromky. Aby bylo něco doma. Tady je i velký slepičí dvorek a chlívek, kde byla koza. Po válce prasátko. Dokud žila babička, tak se o to starala. Teď nemá kdo. Tak jsme zase na půlce zaseli trávu. Jen tady máme zeleninu. Z pařeništních oken takový malý skleníček na papriky, rajčata a okurky. Na zimu zimní salát. Tady ten kousek mají nájemníci nad námi s jahodami, ale vidíte, samá plevel. Sklízet, jo, ale starat se o to jim moc nevoní. Sedneme si chvilku. Chci se vám omluvit za tátu. Víte, on moc nerozlišuje realitu. Něco si usmyslí. Doufám, že vám nevadí, tykání. Já jsem tady v továrně byl vedoucím provozu, ale po osmašedesátém mě šoupli do skladu. Ale můžu být rád, že jsem si nic nemusel hledat.“

„Doba je taková. Taky jsem byl nadšený, co všechno bude možné. Končil jsem učiliště. Byla naděje dostat se ven. Myslím na Západ. Přijeli k nám kluci z podobného učiliště ve Wasserburgu. A my měli zase k nim po prázdninách. Ráno jsem vyšel z domu a mířil na mě voják samopalem a zaháněl mě zpátky. Divil se, že mluvím i rusky. Jim řekli, že jsou v Germánii a pak zase, že je tady kontrarevoluce, a hledali, kde jsou ti nepřátelští vojáci. Teď jsem v dílnách ČSAD, kde opravujeme autobusy.“

„Říkal jste, že hledáte ubytování. Já bych vám ukázal pokoj, co máme volný, jen abyste si nemyslel, že je to kvůli otci. Bohužel to tak vyznívá. Chtěl jsem ho pronajmout studentům, ale nějak jsem to odkládal, právě kvůli tátovi. No pojďte se podívat a ohřeju večeři.“

Vrátili se. Prošli předsíní, která končila velkým oknem zarostlým fikusem a pokojovou lipkou. Poslední dveře směrem do ulice. Velká místnost, dvě okna. U zdi nějaký nábytek zakrytý plátěnými přehozy. Na boku další dveře do vedlejší místnosti.

„Je to volné, vedle je obývací pokoj, pak moje a otcova ložnice. Na straně, jak je kuchyně, je spíž, komora, toaleta, koupelna, šatna a ještě jeden malý pokojík plný krámů. Ve sklepě z druhé strany je garáž, dílna, prádelna a sklep na zeleninu a ovoce.

„Vypadá to dobře, pokoj je až moc velký, asi rozmýšlet nebudu. Ty vztahy u nás doma jsou napjaté. Bude nám všem líp. Řekněte si, co za nájem. Pokud jde o vašeho otce, nevadí mi a rád s ním někam zajdu, aby se neztratil. Já prarodiče nemám z žádné strany. Co máte za auto?“

„Žádné, já tomu moc nehovím.“

„Já jsem ještě před vojnou, když to šlo a vozilo se z Německa, koupil tady skoro neznámou japonskou značku Nissan Bluebird combi, pět set desítku. Bylo to lehce kleplý. Už jsem na tom začal dělat, jen to mám v garáži, kde je přístup jen o víkendu.“

„Ale jistě, jen se musí garáž vyklidit. Víte, jak to chodí. Odloží se tam jedna věc, pak další a za pár let je to skladiště bordelu.“

Zašli se hned do garáže podívat. Ponk, svěrák, vrtačka, zásuvka na tři sta osmdesát. Ještě se domlouvali. Děda spal v ušáku u televize. Jindra ohřál guláš. Vzbudili dědu.

„Tohohle guláše jsme se nadělali. Za války, po válce i v padesátkách. Brambory, cibule, hodně papriky, a když bylo, tak kousek uzeniny. Viď, Jindro.“

„Dodnes kabanos, nejdřív opeču s paprikou, dávám hodonínskou ostrou. Tu mi vozí kamarád. Domácí. A ještě si k tomu otevřeme feferonky.“

„Mám rád taky ostřejší jídla.“ Ondra ochutnal. „Jo to je skvělý. Moc dík a dobrou chuť.“

Po jídle zachutnal lahvový Gambrinus desítka.

Když Ondra vyšel, poprchávalo, ale on měl veselou náladu. Snad z toho ještě nesejde. Skoro se lekl. Doma šel do pokoje se převléct. Rodiče seděli v obýváku u televize.

„Dobrý večer, jdu vám oznámit, že jsem si našel byt a v sobotu mě kamarád odstěhuje. Vezmu si jen válendu a peřináč, co jsem si koupil, oblečení a pár osobních věcí.“

„No to je na tobě. Budeš chtít vrátit polovinu, co jsi dal na bydlení?“

„Ne. Nezchudnu. Pokoj můžete pronajmout študákům. Dobrou noc.“

Šel se osprchovat. Bylo to moc rychle. Ale takové věci se mají rychle řešit. Tak, jak žije, to není možné. Neshoda s rodiči vyvrcholila už před vojnou, když si přivedl domů kluka. Druhý den se strhlo peklo. Oba rodiče na něj křičeli jak pominutí. Nejen že je buzerant, ale ještě si takového přivede domů. Co tomu řeknou lidi. To bylo hlavní, co vadilo. Sousedé.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

„Budeš mi strašně chybět,“ říkal Zdeněk. „Byla to droga, ale určitě by přerostla i ve víc.“

„Cítím to stejně, já končím a ty jdeš do zelenýho. Třeba budeš mít štěstí na někoho jako já.“

Napsali si. Zatím oba nic. Jo ten poslední večer. Líbal dlouho malou dráždivou prdelku. Svého milence rozdráždil do nepříčetnosti. Zdeněk přímo řval.

„Nevydržím, ty vole. Pojď do mě. Už mi ho tam naraz. Dělej.“

Ale jeho pořád vzrušovalo zapouštět jazyk do otevírajícího se sevření. To pak byla nálož. Něco popili a byli strašně vyhecovaní a zpocení. Ještě teď, jako by slyšel ten mlaskající zvuk. Chvíli přestali a smáli se tomu.

„Jako dvě prasata u koryta.“

Jejich miláčci se brzy vyčerpali. Ale neslezli ze sebe celou noc. Vždyť je tolik způsobů udělat si dobře. Ráno si šel Ondra do kasáren pro věci. Zdeněk ho čekal s motorkou, ale místo na nádraží zajeli znovu k lesácké boudě. Jen si oba rozepli kalhoty. Stažené trenky a poslední výstřiky. No co, vlaky jezdí pořád. Takže ještě jednou a Adié. Loučili se ve vlaku a Zdeněk vyskakoval, když se rozjížděl vlak.

A doma hned nepříjemné přivítání.

„Nemysli si, že sem zase někoho přivedeš. Jestli chceš pokračovat a nemůžeš bez toho být, tak ne pod naší střechou.“

„Jistě, něco si najdu.“

A našel? Není to moc uspěchané? Vyšlo to nějak náramně hladce. To se v životě nestává. I když, v tomhle měl vždy štěstí, až na reakce rodičů. Sice ho nevyhodili, což se děje, ale bylo to vlastně stejné. Když si začal uvědomovat, že se mu líbí spíš kluci jak holky, pomohla mu mámina sestřenice. Byl tam v posledním ročníku učení na prázdninách. Měla okolo třicítky, šli do kina, pak do kavárny a doma už byl jen krok užít si s mlaďochem. Jenže to jaksi nešlo. Přiznal se. Počítal s výsměchem a nadávkami. Ale ona byla velice milá a dohodila mu svého kamaráda v Kristových létech. Poznal tak, že i takový vztah může být krásný a naplňovat zatím jen sny. Pak si dodal odvahu a oslovil kluka z jiného učiliště, se kterými mívali venku společný tělocvik. Slyšel o něm, že je teplej. Potkali se u pisoárů, slovo dalo slovo. Dovedl si ho párkrát domů, než to zjistili rodiče. Ale to nejlepší bylo stejně se Zdeňkem na vojně. Zatím v zeleném nemá štěstí.

Druhý den přišel a vypravili se zkusit lodičky. Sjeli dvě zastávky. Počasí bylo lepší, svítilo slunce, ale v parku moc lidí nebylo. U půjčovny loděk viděl nějakého zaměstnance, jak už většinu loděk vytáhl na břeh.

„Nemůžete nám, prosím, půjčit loďku?“

„Už se nejezdí, budeme je zazimovávat. Opravovat, natírat. No, chcete povozit dědečka?“

„Rád bych, pokud to bude možné, samozřejmě zaplatím.“

„Ale nejde o peníze, já za chvíli půjdu na podnik. Podívejte, tahle, co je na vodě, by šla. Až přijedete, jen zaklapněte ten otevřený zámek u mola na řetízku, aby s loďkou dál nikdo nemohl jezdit. A vesla strčte dovnitř tady do toho okýnka.“

Loďka byla zelená, měla dvě sedačky. Ondra pomohl dědovi na pramičku. Založil do držáků vesla a pomalu vyjeli. Starý pán měl očividně velikou radost. Pomalu proplouvali umělým kanálem podél cesty na břehu. Pak odbočili do dalšího mezi stromy k velikému rybníčku s umělým ostrovem.

„Chcete zastavit na ostrůvku?“

„Ne. Prosím tě, zajeď dál do toho rákosí. To je tady přes půl století.“

V rákosí byla vysekaná klikatá cestička. Tam zajeli a byli úplně schovaní. Zastavili.

„Víš, chlapče, tady jsem kdysi vyznal své pozdější ženě lásku a dal jí prstýnek. Chtěl jsem si to připomenout. To, co se stalo před dávnem si pamatuju, ale nevím, kolikátého je dneska. Ty věci dnes ztrácí smysl. Měli jsme kdysi přes všechny hrůzy obou válek krásný život. Teď jsme ztracenci. Všechno je pryč. Mohl bys být mým vnukem. A proč ne? Žádného jsem se nedočkal.“

„Měli jste ještě jiné děti?“

„Ne, ne, jen Jindru a ten si žádnou nevěstu nepřivedl. Ale je to hodný kluk.“ Zasmál se. „Trochu starší kluk. A nevykej mi. Říkej mi dědo. Budu mít iluzi vnuka. Vždyť je to jedno. Kolikrát se lidé v rodinách nenávidí až za hrob. A cizí dokážou dát i kousek lásky. Vím, asi tě trochu obtěžuju. Ale chtěl jsem se sem ještě podívat. Rákosí je pořád stejné jako kdysi. Můžeme tady chvilku zůstat?“

„Jistě jak si přejete, no přeješ.“

Děda zavřel oči a zřejmě se ponořil do vzpomínek. Tak jeho syn si nevěstu nepřivedl. Že by…? Ondra si ho vybavoval před sebou. Atletická postava zralého muže. Tak nějak se tomu říká. Příčin, proč zůstal sám, může být spousta. Ztracenci. Taky je ztracenec. Rodiče mu nikdy nedávali najevo nějakou přemíru lásky. Byli vždycky takoví chladní. Žádné emoce. Stýkali se jen s podobnými lidmi. On se nedělních návštěv nezúčastňoval. Byl vzorný žák vždy poslušný svých rodičů. Nejlepší známky, výhry a diplomy z atletiky, mladý Mičurinec, ale i chemik, skvělý na matematických olympiádách a najednou přišel první zádrhel. Automaticky se počítalo s další střední a vysokou. Ale on si vybral učňovský obor, automechanika. Poprvé pocítil od rodičů skutečnou zlobu a nenávist.

„Budeme všem pro smích. To chceš někde ležet špinavý pod autem? Nikdy jsi neměl k autům žádný vztah. To nepřipadá v úvahu.“ Jenže se nenechal zlomit. Pomohl mu jejich třídní i ředitel. Celý rok s ním mluvili, jen co bylo nezbytné. Nepomohlo, že tohle učiliště bylo s maturitou. Hned řekl, že nikam dál nepůjde. Když končil, přiznal se navíc, že je homosexuál a chodí s klukem. To byl konec a zachránila ho vojna. Teď po návratu se situace ještě zhoršila. Zatím o tom, jak bude bydlet u dvou Jindrů, nepřemýšlel. Je to řešení. Co dál, uvidí.

„Ondrášku, taky ses zasnil. Dřív se to dalo projet dál. Zkusíš to, prosím?“

„Jistě, už jedu.“

Stébla uhýbala a pomalu se z rákosí vymanili. Propluli do dalšího rybníčku se spoustou okrasných kachniček. Sjížděly se k loďce a čekaly, co dostanou. Jenže nic s sebou neměli. Postupně se vrátili k původnímu velkému rybníku a pak kanálem k půjčovně loděk. Ondra řetízek přidal ke druhému a zacvakl zámek. Pomohl dědovi z loďky. Ten se usmíval.

„Moc, moc ti děkuji, stavíme se na něco pro zahřátí, tady kousek je kavárna.“

Ondra tam o žádné kavárně nevěděl. Taky tam nebyla, jen samoobsluha.

„Asi tady dřív bývala, nevadí, o ulici dál je restaurace.“

Naštěstí tam moc lidí nebylo. Dali si svařené víno a slané tyčinky.

„Zaplatím já. Za ztrátu času se mnou. Vidíš, zase jsem byl někde před léty. Ty roky se mi pletou.“

Pomalu se vraceli domů. Od soboty to bude i jeho domov. Doprovodil dědu k domu a vracel se. O nějaký rozhovor s rodiči nestál. Zastavil se v restauraci, kam občas chodil na večeři. Bylo tam i pár mladých. Asi nějaká oslava. Dal si katův šleh. No proti Jindrovu guláši to bylo dětské jídlo. Jedno pivo a šel domů. Do soboty. Pak bude i jiný domov. Co přinese? Napustil si vanu. Vysypal do ní sáček mořské voňavé soli. Vybavil se mu Jindra. Kolik může mít let? Okolo čtyřicítky. Kdyby byl…, vadilo by to? Docela si ho dokázal představit v roli milence. Ruka sjela do rozkroku. Jindra mu nešel z hlavy. Díval se na bílé výstřiky v namodralé vodě. Vstal a vyndal vanovou zátku. V noci jezdil s loďkou rákosím a nemohl najít cestu ven.

V práci zůstal přesčas. Bylo třeba dodělat Karosu ŠL jedenáct, Turist, autobus pro zájezdy, který neměl pneumatické dveře, ale ruční. Jinak tady jezdily většinou ještě ertéóčka sedm set šestky. V pátek se šel domluvit. Kamarád přijel s valníkem Žukem. Válenda, kterou si bral, byla vlastně složená dvojválenda. Ještě peřináč s prošívanými dekami a polštáři a několik krabic s prádlem, pár knížek a osobních věcí. Rodiče nebyli doma. Žuk zacouval až ke vchodu a stěhování proběhlo velice rychle. Časem, až se dovyklidí garáž, ještě přitáhnou Nissan.

Oba Jindrové ho přivítali přípitkem.

„Slyšel jsem, že jste si potykali s dědou.“

„Bylo to jeho přání.“

„Mé je stejné, přece si nebudeme vykat. Teď probereme, co si v pokoji budeš chtít nechat. Je to předválečný nábytek. A po neděli si uděláme jeden den volno a zajdeme na Národní výbor přihlásit tě.“

V pokoji zůstaly dvě skříně, dvě křesla se stolkem a knihovnička. Další skříň a veliká psycha se zrcadlem se přesunuly do malého pokojíku. Tam už nebylo k hnutí.

„Jednou to probereme a vyhodíme. Ještě se domluvíme na snídaních a večeřích. Jeden měsíc si budeme výdaje psát i ostatní věci, pak to nějak spočítáme. V tom problém snad nebude. Kde se nají dva, nají se i třetí. Přece nebudeš chodit do hospody. Někdy uvaří i táta. Jinak dělám večer víc jídla, aby měl další den oběd.“

„Já taky něco zvládnu. Od masa většinu, ale koláč bych asi neupekl,“ usmál se Ondra.

„Dnes jsme udělali slavnostnější oběd. Kachnu, knedlík a zelí. A můžeme zasednout. Polévka je kaldoun z drobů s nudlemi. A pojíme v obývacím pokoji. Moc ho nevyužíváme.“

Pokoj byl veliký, zařízený nábytkem, zřejmě jako většina zde z první republiky. Leštěný ořech. Velká knihovna, židle, stůl, sekretář, skříň s dvířky z pásů zabroušeného skla se sadami likérových a vinných souprav, broušené karafy, džbány a keramické korbely. Příborník a velká pohovka se stolkem a dvěma křesly. V obloukovitém výklenku rostlo plno dekoračních rostlin. Velký plodící citroník měl i jemně vonící květy. Dvě palmičky, keř s plody byl prý kávovník a plno dalších květin. Ještě poznal klívii a sansevieru.

Po skvělém jídle a pivu šel Ondra uložit své věci. Do večera měl hotovo. Rozhlédl se po svém novém domově. Kupodivu se tady necítil cizí. Sedl si do křesla a vybavovaly se mu poslední dny. A taky Jindra. Proč asi zůstal sám? Musel být docela atraktivní typ. Rozhodně by o ženy neměl nouzi. V představách ho viděl nahého. To ho docela vzrušilo. Jeho první byl taky už pro jeho věkovou skupinu stařec. A při tom to bylo krásný. Uslyšel zaklepání.

„Ano, už jdu.“

Na chodbě stál Jindra. S jeho sotva postřehnutelným úsměvem.

„Budeme večeřet,“ řekl skoro omluvně.

V kuchyni na stole byl velký tác se smaženkami. A na dalším sýr, otevřená krabička sardinek, plátky salámu a nakrájená rajčata, červená i žlutá, papriky rovněž ve stejných barvách, plátky cibule a okurky.

„Doufám, že ti bude chutnat. Každý si přidáme, co máme rádi.“

„Tak to je hostina.“

„Je něco, co vyloženě nejíš?“

„Jím úplně všechno. Nemám rád moc přeslazené cukroví nebo bonbony. Miluju ryby. Uzenáče, zavináče, filé i kapra. Teď jsem si dost kupoval uzené šproty, tuňáka, většinou ruské konzervy. Jsou dobré, zdravé a hlavně levné.“

„My s tátou máme taky rádi uzenáče a zavináče. V práci mám kolegu rybáře. Nosí mi často ryby. U nich doma už jsou jich přejezení. Často je peču v troubě se zeleninou nebo se sýrem a rajčaty.“

Po večeři si dali každý jedno lahvové pivo. Dědovi uvařil Jindra meltu. Prý po ní dobře spí. Taky si šel pak lehnout.

Na stole se objevila láhev vína.

„Je to jen Müller, ale od soukromníka, nevadí?“

„Naopak, moc děkuju. Hlavně tady není žádný stres.“

„To jsem rád. Zítra si zajdeme s dědou do města a večer do kina. Půjdeš s námi?“

„Docela rád. V kině jsem byl naposledy před vojnou. V kasárnách jsme měli taky kino. Ale z devadesáti procent tam promítali sovětský filmy hlavně z války, nebo úplné debility. Nejvíc se líbily pohádky. Ve svátky byl Mrazík, to už znali všichni zpaměti. Promítal se několikrát s obrovským úspěchem. U toho nikdo neřešil osmašedesátej.“

„Nevím, jestli se ti budou líbit Petrolejové lampy. Je to psychologické drama. Prý je tam vynikající Janžurová a Čepek.“

„Slyšel jsem o tom. A půjdu rád.“

U vína se hezky povídalo. Když šli spát, podal Jindra ruku a přál, ať se Ondrovi u nich líbí a je spokojený. V koupelně, kam si do poličky přidal sklenku, zubní kartáček a pastu, zase viděl siluetu těla. Jindru, jak se myje. Pohyby rukou, pevná stehna a… Co s tím? Cítil, že se tomu nijak nebrání. Naopak se probouzelo jeho tělo toužící po milování. Třeba si tam Jindra taky ulevuje od nahromaděného tlaku. Zatím netušil, že měl pravdu.

Přítomnost hezkého mládí probudila potlačovanou touhu. Neshody s rodiči. Zdá se to být milý kluk. Proč? Jenže i kdyby byl jako on, zůstává tu hradba let. Podíval se na nočním stolku na fotografii v černém rámečku. Co by mu řekl Štěpán? Najednou propadl nebývalému zmaru. Snažil se léta zapomenout, jaký je. To všechno krásné umřelo jedno odpoledne. Koupil kytku a sestrám bonboniéru. Bude už po operaci. Slepé střevo, to je prkotina, říkal před dvěma dny Štěpán a smál se. Vyběhl do druhého poschodí. Na chodbě uviděl plačící rodiče.

„Nemůžeme to pochopit, na nic si nestěžoval. To nebylo slepé střevo. Nádor,“ maminka Jindru objala.

„Už se nám náš chlapec nevrátí,“ říkal jeho otec.

To přece není možné. Všechno se v něm zastavilo. Po pohřbu se rodiče odstěhovali. Vídali se někdy u Štěpánova hrobu.

Teď budou Dušičky. Kolik je to let? Asi jako je Ondrovi. Všechna ta léta už nebyl nikdo blízký. Jistě po pár létech si občas někoho našel. Ale jen mezi kluky, co provozovali nejstarší řemeslo. Nebyl to problém ve velkých městech. Nádraží, veřejné záchodky, známé restaurace, kavárny, bary. Nebylo to často, tak si mohl dovolit někdy i ty lepší, kde se noc rovnala jeho několika platům. Ale nejčastěji to byli opravdu pěšáci šlapající chodník. Několikrát se i pokusil takového hocha přemluvit k normálnímu životu. Marně. Kluci, co šli jen za grog a něco k jídlu, se nenechali zlákat vidinou pohodlného života. I ti, co byli většinou zaměstnáni jen na oko a jejich zaměstnavatelé byli vlastně pasáky. V práci se ukázali jen pro zálohu a výplatu, při tom odevzdali mnohem vyšší částku. Sem tam někoho zavřeli pro příživníctví, ale ani po takové zkušenosti.

Vzpomínal na jednoho andílka. Vypadal tak na třináct. Přitom měl za sebou už dvakrát kriminál. Líčil mu poměry ve vězení. Hned si ho přisvojil tamější kápo a půjčoval ho za různé protislužby. To chlapečkovi nestačilo, tak s radostí přivítal dva bachaře, kteří si rádi s ním pohráli. Ale poučil se, že líp je povalovat se v boxu kavárny, jak podržet ve sprše nebo na kavalci. Ale někdy se nechal sbalit jen za pití. Bylo to dobrodružství, co se vyklube ze zákazníka. S Jindrou vydržel dokonce tři dny, ale o nic stálého zájem neměl.

„Dokud to půjde. Až už o mě nebude zájem, někde se upíchnu. Prachy mám už ulitý, nebudu strádat. Ještě našetřím.“

To byla jeho slova. Poslední rok si Jindra připadal moc starý. I když takovým klukům to většinou nevadilo. A všechno sloužilo jako za mlada. Jenže…, kolikrát stál před zrcadlem. Byl příliš fixovaný na Štěpána. Dlouho se s tím neuměl smířit. A zatím mu život proklouzl jako úhoř.

Nedělní ráno slunce hřálo, ale ve stínu už bylo chladno.

„Po neděli se pustíme do garáže, ať si můžeš přivézt auto a dělat na něm.“

„Díky, to budu rád.“

„Chlapci, můžeme zajít na šípky a plané trnky. Bude na čaj. Nebo na omáčku.“

„Jedině autobusem. Kolem města bude všechno obrané. Chodí na ně hodně lidí. Ani nevím, kolik platí ve výkupu.“

„Po mrazech už budou jenom na víno. To je taky dobré.“

„Můžeme sjet na zastávku za tím velkokapacitním vepřínem. Tam jsou příkopy a stráně s šípky i trnkami,“ přidal se Ondra.

Taky na stráních bylo rudo. Jen tu bohužel bylo cítit jímky s kejdou.

„To snad vydržíme. Vzal jsem, chlapci, placatku slivovice,“ nabízel děda.

Ondra i Jindra měli batohy a igelitové pytlíky. Šípky byly ještě tvrdé. Natrhali i plané trnky a narazili na pozdní modré myrabolány.

„Jsou jako med, můžeme je zavařit.“

„Bude to, táto, samá pecka, máme dost švestek.“

„A co marmeládu?“ vmísil se do hovoru Ondra.

„Jistě, budu míchat,“ hlásil se děda.

V poledne si dali chleba, salám, hořčici. Každý pivo a později kávu z termosky. Všichni se radovali z úspěšné výpravy. Batohy byly pěkně těžké a to měl děda ještě tašku.

„Až budeš mít auto, můžeme zajet na ledaco,“ těšil se děda. „Je dost velký?“

„Jistě, je to pětidveřový kombík.“

„V zimě můžeme zajet někam na lyže.“

„Tati, to se chceš ještě postavit na lyže?“

„Na běžkách bych to zvládnul. A měl bych dva hlídače, abych se neztratil.“

Všichni se rozesmáli. Ondra si uvědomoval, že nic takového nikdy nepoznal. Bezprostřednost, pohodu. Když byl s rodiči, byla to hlavně společenská událost. Zatímco sjížděl dráhu, rodiče se jen procházeli s jejich přáteli. Hodnotili, co má kdo na sobě, co je z Tuzexu, nebo že by v téhle hrůze nešli ani na smeťák. Večer byl tanec a opět se hodnotilo, co má kdo na sebe, kdo je tam s kým. Hlavně dostal zákaz chovat se nevhodně, rozhodně se neopít. Co by tomu řekli lidi. Tady nikdo nic takového neřešil. Na cestě k zastávce museli přelézt příkop. Ondra pomáhal dědovi. Nahoře na svahu ho děda objal.

„Ty můj kluku šikovnej, moc dík. Prostě stáří je na hovno.“

„Táto, kroť se!“

„A není? Na každýho dojde. Jsem, kluci, tak rád, že vás mám.“

Ondrovi skoro vyhrkly slzy. Díky za krásný den. Tak vypadá štěstí, pomyslel si.

Po návratu se převlékli do kina. Kladně hodnotili výkony herců, hlavně obou hlavních představitelů. Zašli si ještě na tatarák a víno.

„Jo, takovou dobu pamatuju. Moc se nepoužívaly preservativy a syfilis je smrtelný svinstvo. Při tom už za Rakouska byly v každých novinách inzeráty. Ochrany gumové, pro pány i dámy. A holky chodily na vyšetření. Vedle náměstí byl veřejný dům. Dnes tam šijou oděvy.“

Film v každém zanechal stopu smutku. Domů je odvezlo taxi. Děda šel spát. Jindra ještě nalil dvě dvojky. Seděli vedle sebe a rozmlouvali o filmu. Najednou se dotkli koleny. Ani jeden neuhnul. Pokračovali dál v hovoru, ale každý vnímal druhého. Propojovala je zcela neznámá síla. Jako by se vlévala do jejich těl.

„Dobrou noc, Ondro,“ konečně se odhodlal Jindra ukončit jejich sezení.

„Taky dobrou.“

Ale ani jeden nevstal a stále se dotýkali koleny. Vyrušil je až děda, co šel na záchod.

„Chlapci, ráno nevstanete. Nařídím dva budíky. Zítra je taky den.“

Oba se na sebe a pak na dědu usmáli. Každý ale cítil, že je v něm kus toho druhého.

V sobotu přivezli auto. Hlavně děda ho obdivoval. Někteří už chodili na hroby. Dušičky byly v prostřed týdne. Půjdou až v pátek odpoledne. Ondra zanese babičce a dědovi lesní věnec.

„Máme rodinnou hrobku a ještě jeden hrob. Vezmeme ještě dva lesní věnce a v pátek chryzantémy do vázy.“

V pátek po třetí vyšli. Ondra nesl dva věnce, třetí Jindra i svazek bílých chryzantém v celofánu, děda olejová světýlka do lamp. Nejdřív zašli na hrob Ondrových prarodičů. Zapálili v lampě světýlko. Pak na další hrob. Na náhrobku s plačícím andělem byli různí předci a dědova žena. Došli k třetímu hrobu. Tam už byl věnec a veliký koš. Na náhrobku byla fotografie chlapce Ondrova věku. Nějaký Štěpán… Nechtěl se ptát. Viděl, že oba Jindrové mají v očích slzy. Děda zapálil knot na olejovém světýlku a vyměnil vyhořelé ve hřbitovní lucerně. Do mramorové vázy dali květy. Stáli pak se sepjatýma rukama.

„Půjdeme, chlapci, ať je všechny provází Bůh.“

Zastavili se v plné restauraci u hřbitova. Museli chvíli počkat na místo. Jindra objednal tři dvojky červeného vína.

„Zastavujeme se tady už spoustu let,“ dodal děda venku, zatímco jeho syn nemluvil. Mlčky pak došli domů. Sedli si v kuchyni, a když děda na chvíli s Ondrou osaměl, vyprávěl mu o přátelství před léty.

„Nevím, jak se k tomu postavíš. Je lehké někoho odsoudit. Ale láska prostě přijde a je. Neptá se, jestli se to smí. Nikdy jsem jim nebránil. Byli tak šťastní. Myslel jsem, že čas rány zhojí, ale nevím.“

„Já to neodsuzuji, dědo, jsem taky takový, proto jsem odešel z domu.“

Děda nic neříkal. Kdoví, jestli to vůbec vnímal.

Ten večer šli spát. Jindra vzpomínal, Ondra měl událostí plnou hlavu. Potvrdilo se, v co jen doufal. Ale co dál? Zatím jeho protějšek nijak nedával najevo, že by mezi nimi mohlo být i víc. Až na dotek koleny. To ovšem nic neznamená. Viděl před sebou, jak stáli u Štěpánova hrobu. Do dneška ho nepřestal milovat. Proto zůstal léta sám. Nenašel nikoho, kdo by mu ho nahradil. Pokusí se o to. Chce to? Poslední, co řešil, byla léta. Začal si je představovat. Představa byla tak silná, že se nedalo odolat. Zašel do koupelny a napustil si vanu. Přidal pěnu s vůní jasmínu. Díval se do očí své představy. Toužil políbit rty, krk, klíční kosti, bradavky. Pomalu si vytvářel celé tělo. Jak to asi má rád? Spíš si ho představil jako dominantního. Bylo by krásné se mu vzdát. Ale i v opačné roli by neměl problém. Jeho představy byly tak silné, že se udělal bez honění. Napnutí ustoupilo slasti. Najednou jeho tělo ochablo. Nemohl se ani zvednout z vany.

Jako po náročném milování.

V sobotu i neděli byl Ondra v garáži a chodil jen na jídlo. Končíval až po půlnoci. Příští víkend už mohou někam vyrazit. Ono je krásné mít cizí značku, ale problém bývají náhradní díly. Některé ovšem šly vyrobit. Jedno odpoledne poprosil staršího kolegu z práce a konečně bylo hotovo.

„Vidím, že tu máte dvorek na slepice. Mám spoustu slepiček, jako kuřata jsme první brali kohoutky a teď je mi líto slepice, co akorát začnou snášet, pozabíjet.“

Domluvili se s dědou a první cesta Nissanem byla do blízké vesnice. Z jízdy byl nadšený. Přivezli deset plymutek, prý velice přítulných, soběstačných, otužilých a hlavně snášejících v zimě. Koupili si i pytel krmného obilí a pytel šrotu. Od souseda zase dva pytle brambor.

„Navíc, slepice je jako popelnice, sežere každý zbytek. Ještě vám domluvím řepu a kukuřici. Z jara mívám levná káčata.“

Jindra se jen smál, ale pak byl rád.

„Děda bude víc doma a nebudeme ho muset hledat.“

Před posledním listopadovým týdnem pozval dědu jeho bývalý spolužák na týden k sobě do Hrušek. Jezdíval tam i v šedesátých létech, ale pak byl nemocný a loni se stěhovali do nového domu. Bude poslední červený burčák. Chtěl na nádraží, jak jedou vlaky.

„Žádný vlak, máme auto. Zavezeme tě tam a zase pro tebe přijedeme. Aspoň uvidíme, jak autíčko jede a co by se mělo doladit.“

Vyrazili v pátek po třetí hodině. I se zastávkou ve Starém Městě na kávu jeli půl druhé hodiny. Dědův kamarád bydlel s rodinou v novém domě a slibovaný burčák bylo první pití z krásného sklepa. Nahoře místnost s krbem, velkým stolem, lavicemi, vyzdobená koštýři, džbány a svícny. Dole po schodech dva klenuté sklepy. Bylo tam jako v úle. Další známí vinaři, přízeň, děti a tři psi. Všichni se s nimi vítali, a když v Hruškách, tak hruškovicí. Zítra po poledni bude burčák vařit. To je vyrovnaný obsah cukru a alkoholu. Dědu ubytoval jeho stejně starý kamarád z vojny. Ondra s Jindrou budou spát u mladých v pokoji na rozkládacím gauči. K večeři klobásky s nutriím a králičím masem. Uzený sýr a kvašené okurky. Ondra se divil, že většinou u večeře pili všichni pivo.

„Někdy máme vína plné zuby, tak si člověk rád dopřeje změnu,“ vysvětloval dědův kamarád Josef. Josefů tu bylo hned několik. Mladí byli Josífek a Pepík, pak Pepča, Pepan a Pepa, Joska, Jožin a Josef.

„V naši rodině je to tradiční jméno už kolikátou generaci. A nejen v naší. Tak se musíme nějak rozlišit.“

Vyprávělo se dlouho do noci. Přišel i harmonikář a zítra přibudou kluci s houslemi a basou.

Když šli spát, viděl Ondra Jindru ve slipech a nemohl odtrhnout oči. Jenže vínečko je oba uspalo. Ráno sjeli i s dědovým kamarádem na prohlídku zámku v Lednici. Od půli listopadu bylo už zavřeno, ale provedl je samotné místní kastelán, Josefův známý. Stihli i skleník a minaret. Poděkováním byl demižonek mladého vína. Po návratu byla husa, knedlík a zelí. Všichni čekali na nejvhodnější kombinaci. Tu hlídal Josefův syn, Pepan, a s ním kamarádi vinaři.

Když se ozvalo včíl vaří, seběhli se všichni do místnosti nad sklepem. A hned se naléval perlivý rudý mok.

„To je dobrota, ne ta břečka, co se kolikrát prodává,“ pochvaloval si Jindra.

„Kolik má alkoholu?“

„Okolo čtyř pěti stupňů. Je to asi jako pivo. Taková limonáda, ale pozor, moc lehce se pije, ale je po něm pěkná opice.“

Dorazili muzikanti. Dvoje housle, basa a harmonika. Mladík, co hrál první housle, hezky zpíval. Venku před sklepem se i tančilo. Nejvíc se vydováděly děti. Končilo se hodně pozdě. I Ondra cítil na sobě zálibný Jindrův pohled. V neděli odpoledne už všechno utichlo a hosté slavící nový sklep se rozešli.

„Tak si tady užij týden. Hlavně nikam nechoď sám, ať tě nehledají na Slovensku nebo v Rakousku,“ loučil se Jindra s tátou.

Dostali domů burčák a koupili si dva dvacetilitrové demižony vína. Tedy jen víno. Doma je stočí do lahví a opletené demižony za týden vrátí. Dali jim i kvalitní korkové zátky a dřevěnou zátkovačku. Prázdné lahve seženou v restauraci. Vyjeli odpoledne, začalo pršet, ale jejich Nissan měl kvalitní pneumatiky. Na mokré vozovce držely.

Ve středu dělal Jindra lečo. Zdálo se mu bez chuti. Dodal trochu čili, ale najednou se mu tam sesypalo mnohem víc, než chtěl.

„Promiň, Ondro, lečo je jako plamenomet, zkus ho, když tak si dáme něco jiného.“

„Tak to je síla, ale jinak je dobrý, přece ho nevyhodíme. Akorát bude pořádná žízeň. Čím hasit ji máme.“

Hned si otevřeli lahvinku. Trošku jim rozvázala jazyk. Přišla i druhá. Když pokládali sklenice, dotkli se rukama.

„Já, Jindro, jsem taky jako ty. To byl taky důvod, že jsem musel z domu.“

„Vím, táta mi to řekl. Jen jsme se minuli o generaci.“

„To nevnímám. Je mi s tebou dobře. Kdybys mě chtěl…“

„Chtěl, ale sám musíš vědět, že to nejde.“

„Lidský předsudky. Vadí všechno. Pořád jsme jen vyvrheli mezi těma normálníma. Nemáme právo na lásku. Nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“

Ondra vzal ruku položenou na stole a políbil ji.

„Dals mi tu domov. Pocit bezpečí a štěstí, jaký jsem nikdy nepoznal, chtěl bych ti dát sebe.“

„To já bych měl líbat tvoje ruce. Nejen ty. Jsme trochu opilí. Nechci, aby ses ráno vzbudil a litoval toho.“

„Jsme možná opilí a ztrácíme zábrany. Chci tě a litoval bych, kdybych ti nic neřekl.“

To už se k sobě naklonili a dotkli se ústy. Objali se při dalším polibku. Dopili sklenice.

„Raději už moc pít nebudeme. Točí se mi trochu hlava, ale není to z vína.“

„Mně taky, okouzlilo mě tvé mládí.“

V Ondrově pokoji svítila jen malá lampička na druhé straně. Nedovolovala obdivovat krásu jejich těl. Jenže vzájemná touha po sobě se nedala zkrotit. Shrnutá deka se svezla k zemi. Ondra si klekl. Hned za sebou ucítil Jindru a nejen za sebou. Vnímal vnikání a celým tělem se rozlila dlouho nepoznaná slast.

„Mohl bys příště i naopak, tak to mám já rád, ale nechal jsem všechno na tobě.“

„Jistě, asi jsem tě špatně odhadl, promiň. Naopak mi to bude vyhovovat víc. Ale krásný to bylo stejně.“

Seděli pak u sebe a stále bylo co si říct. Ondra skočil do kuchyně pro hrozny. Sladké přezrálé Bago na pergole poslouží k výrobě sirupu a moštu. Bylo krásné bobulky si pouštět z úst do úst. Pak to přišlo zase samo. Při líbáni se svezli k zemi na spadlou přikrývku. Pěkně promnout půlky a pomazlit se s visícími kulkami. Po zvědavém prstu…

Teď si oba užili maximum. Usnuli na zemi. Náročné milování a víno. V noci se vzbudil Jindra a Ondru zvedl na válendu.

„Nechoď nikam.“

„Neboj, nejdu, ale na zemi by byla zima.“

Ráno se nechtělo vstávat. Taky snídani jedli při oblékání a jeli pak autem. V sobotu odpoledne je čekala cesta do Hrušek pro dědu. Vedoucí z restaurace, kde byli pro lahve, dostal ochutnat. Přinesl tři demižony v dřevité vlně a v koších z plátků plechu. Bude pro stálé hosty.

„Ještě že máme kombíka,“ smál se Ondra.

Děda tam viditelně okřál. Vraceli se plně naloženi. Mimo vína do restaurace vezli demižonek hruškovice, vyuzený špek a dva pytle zlomkového obilí pro slepice. A ještě veliké kamenné koryto.

„To dáme, chlapci, ke vchodu a zasadíme tam léčivé netřesky. Mám asi šest druhů nabalených. S bílýma pavučinkama i rudé jako krev. Uvezeme to?“

„Jasně, dědo, pojedeme s větrem o závod.“

Se všemi se rozloučili. Děda se domluvil na další návštěvě.

„Tak jsme si říkali, že nás to každou chvilku může klepnout. Pepa je na nohy chabruz, tak dojedu já na jaře.“

Cestou ani nestavěli.

„Chlapci, bylo tam krásně, ale už jsem se těšil domů. Nejlíp je v naši kuchyni. Nemáme tvarůžky?“

„Máme. Pěkně naložený. Hned přinesu.“

Ondra se objevil s porcelánovou miskou s poklopem. Nachystal máslo, slané pletýnky a pivo.

„Je to biologická zbraň, hoši, ale boží,“ rozplýval se.

Ztracenci. Často se Ondrovi připomnělo slovo, co použil kdysi děda. Dávno už neplatí. Naopak. Každý zde něco našel. Děda vnuka, Jindra s Ondrou lásku a přátelství a Ondra nový domov. Mrzelo ho, že rodiče ani neprojevili zájem, kde je.

Často přemýšlel, co způsobily papírky rozfoukané větrem. Čekal na Jindru. Spávali na válendách u něj. Byli teď spolu skoro denně. Dokázali využít všechno, co šlo. Ondra měl nejraději partnera na zádech a jeho nohy na ramenou. Vždycky se pak skácel na houštinku na hrudi a líbal nejenom ústa. Jindra miloval svého mladíka vleže na boku za sebou a pořádné přírazy. Často to končilo devětašedesátkou.

Ondra vždycky uklízel celý byt s vysavačem. Všiml si, že Štěpánova fotografie z nočního stolku se objevila na poličce. Přes růžek byla černá stužka a z obou stran malé vázičky s kytkami. Neslyšel dědu za sebou.

„Je správné vzpomínat na všechno krásné, ale život jde dál, chlapci, najednou jsme na konci jako já. Víš, Ondro, my jsme tady se synem drželi takovej dobrovolnej věčnej smutek. Štěpán by si to nepřál. Byl to skvělej a veselej kluk. Jako ty. Mám tě moc rád a Jindra taky. Lepší doby se asi nedožijeme, já určitě, ale tady, doma, si můžeme užívat malý radosti. Třeba si dát kousek dortu se šlehačkou a čokoládou. Postav ten lux a jdeme na to. Přinesl jsem zákusky a tebe poprosím o kafe. Líp mi od tebe chutná, protože ho děláš s láskou.“

S láskou. Ondra pocítil trochu hořkosti z toho, co bylo dřív. Ale ta rychle mizela v ústech s prvními sousty dortíku a ta v srdci s úsměvem dědy a přicházejícího Jindry. Ne, ne! Žádní ztracenci. Ale děti Štěstěny.