Ukibana

Léta sedmdesátá – 1970

„Prosím, dobrý den. Mohu si vzít z toho koše kytičku?“

Na vysokém dvojáku žebříku stál mladík v riflích a tílku. Odstřihával odkvetlé růže na obloukovém loubí. Pohlédl dolů k proutěnému koši, kam z menšího, co měl na šňůře přes rameno, vysypával odstřižené, odkvétající květy. Nebyl schopný rozeznat, zda je tazatel dívka nebo chlapec. Jemné rysy tváře, plné hezky vykrojené rty a přivřené oči kvůli slunci. Delší černé vlnité vlasy s namodralým leskem kovu.

„Ty už moc parády neudělají. Opadávají, jsou odkvetlé. Slezu dolů a ustřihnu vám poupátka.“

„Některé ještě drží, položím si je do misky s vodou. Nějaký den mě ještě potěší, jsou krásné.“

„To je ovšem už umírající krása.“

„Jistě, každá krása jednou zemře. I socha ze žuly. Je to jen otázka času. A ten je neúprosný.“

Mladík slezl. Teď si teprve prohlédl svého prosebníka. Chlapec v krátkých leviskách a oranžovém tričku. Jo, tak tohle je skutečná krása. Napřáhl k němu ruku.

„Ferda, zahradník, ale někdy si taky připadám jako mravenec.“

„Míša, Michael. Jseš Ferdinand? To je krásné jméno.“

„Jak se to vezme. Teď toho moc krásnýho není. Myslel jsem, že si pronajmu krámek ve Vodní. Ve výkladu budu mít bonsaje a každej den nový aranžmá kytic, ikebanu a různý směry. Morimono, Ukibanu, to jsou ty tvoje plovoucí květy, jenže nakonec jsem rád, že jsem se upíchnul tady. Pod sebou mám deset ženských…,“ rozesmál se, „teda ne doslova, a honí nás jako nadmutou kozu. Projde tady nějaká vládní delegace, tak mají strach, aby na ně nespadl okvětní plátek.“

„Máš krásné zaměstnání. Já dělám v Motor Palu. Brýle, pájecí pero a kyselej puch. Proto miluju kytky a vůně. Tyhle květy mi ještě přinesou spoustu potěšení. To jsem rád, že jsem narazil na odborníka. Dělám si i shikibanu, ale tam květy umírají bez vody rychle. Snažím se i naaranžovat ovoce nebo saláty. Táta mi říká: Měl jsi být ženská, ty takhle magoří. Moc si nerozumíme. U nás jsou všechna okna na sever. Mám tam krásné kapradiny. A květy se snažím přinést, odkud se dá. Pořád kupovat bych je nemohl.“

„Na severních oknech by ti rostly a kvetly begónie. Máme takovou drobnolistou, co kvete celý rok ve skleníku. I další kytky do stínu. Můžeš se zastavit po neděli, až ten blázinec skončí. Tady si vyber, co chceš, a ustřihnu ti poupata.“

„Moc díky.“

„Naskládej si je do papírové tašky, já v ní nosím motouzy, dám je do koše. Dolů ti ustřihnu větvičky buxusu a cesmíny, ty nezvadnou dlouho. Taška drží tvar, nepomačkají se ti růže. Po neděli bývám ve středu ve skleníku až do šesti.“

Rozloučili se. Ferda se dlouho díval na vzdalujícího se Míšu a ten se několikrát otočil a zamával. Tak to bylo příjemné setkání. Hezký klučina, co miluje kytky. Ještě tak kdyby miloval…

Míša se těšil, jak si vyzdobí svůj pokoj květy, co stříhal pohledný mladík. V tom tílku mu to seklo. Takový trochu udělaný. Přesně jak si představoval ve svých erotických snech. Široká ramena, štíhlý v bocích. Hnědé, ještě dost krátké vlasy. Zřejmě přišel z vojny. Jenže, už se dvakrát spálil. A do třetice to nebude jiné. Doma otevřel do kuchyně a pozdravil otce. Oba rodiče chodili na dvě směny a poslední dobou byli rádi, když se moc nepotkávali. Od loňského roku, kdy se vrátil ze zašívárny, jak říkal otec vojně, a kdy řekl, jak na tom je, se rodiče pohádali a moc spolu nemluvili. Až na vzájemné vzkazy napsané na stole.

„Večeře je v ledničce, tak bys ji mohl ohřát. Za půl hodiny. Půjdu na taroky.“

Zašel k sobě. Jeho pokoj byla protáhlá nudle. Dvě okna na sever do dvora. Jedno na západ, ovšem zcela zastíněné vedlejším o poschodí vyšším domem. Sem slunce nikdy nesvítilo. Dveře v rohu místnosti. Na opačné straně trojdílná skříň. Podél zdi naproti oknům rozkládací gauč a skříňka, před ním menší stůl a dvě křesla. Pod západním oknem psací stůl s židlí. Nad radiátory zvětšené parapety a na nich několik kapradin. Ledviník, známý spíš pod latinským jménem Nephrolepis, drobnější netík – Adiantum, a zavěšená parožnatka – Platycerium. Té se obzvlášť dařilo díky tomu, že ji Míša dvakrát denně mlžil. Na psacím stole měl malou dracenku s žlutě panašovaným listem. Vždycky když přišel, své kytky pohladil. To ho naučil starý zahradník, od kterého jeho květiny pocházely. Chodil za ním u babičky, ale zemřel, ještě než šel na vojnu. Jeho kapradiny přežily jen díky mamince. Ale pořádně začaly růst, až se vrátil. Místa je tady dost. Vyndal růže, buxus a cesmínu. A taky dvě keramické ploché misky. Pak ještě velkou vázu a malou vázičku. Všechno si naaranžoval, sedl si na gauč a těšil se pohledem na tu krásu. Vyvstal mu v mysli Ferda. Představil si ho vedle sebe. Políbili by se. Pak skoro cítil, jak svírá jeho zadek a pěkně si ho v sedě nasunuje na svůj…

„Ty nemáš hodinky? To budeme bez večeře? Na takový hovadiny tě člověk užije. Taky jsem v koupelně viděl tvoje růžový tričko, nebo co to je. To musíš hlásit do světa, že jsi buzerant? A matka ti nic neřekne. Ještě ti dotáhne balík kanavy na vyšívání. Tak když už seš na půl baba, nachystej aspoň večeři.“

„Už jdu.“

Míša si na otcovu podrážděnost zvykl. Musel. Nic jiného nezbývalo. Nechtěl odejít kvůli mamince. Byl její chlapeček. Jí nevadilo, že si její syn vyšívá tapiserii na zeď, zdobí si květinami byt a je teplej. Jako dítě býval často nemocný a ona si ho, jak často říkala, vypiplala.

V ledničce byl kastrol s plátky bůčku v žampionové omáčce a knedlíky. Ty ohřál v páře, zároveňco se ohřívalo maso.

Nachystal všechno na stůl.

„Kolik chceš knedlíků?“

„Čtyři, něco si dám později v hospodě. Doufám, že jsou to žampiony. Dotáhla to od nějaké kamarádky někde z louky.“

„Neboj se, viděl jsem je včera. Krásně aromaticky voněly.“

„Dej mi ještě jedno maso. To jsou plátky, že by přes ně bylo vidět Svatej kopeček.“

Otec odešel a Míša dojedl zbytek omáčky s rohlíkem. Umyl nádobí, uvařil si čaj a šel si konečně užít klidu a snění. Miloval vůně. Z čaje byl cítit citron, jinak všechno provoněly růže. Rudé a růžové. Na vodě seděly jako lekníny. Vůně růží mu připomínala i jeho poprvé. Se svojí odlišností se dlouho nemohl vyrovnat. Pak se svěřil mamince. Od začátku ho nijak neodsuzovala, jen ho nabádala, aby si před lidmi dával pozor. Až než šel na vojnu, to už pracoval v továrně, je přišel zaučovat novou práci mladý mistr. Vysoký brunet, usměvavý pětadvacátník. U Míši se nějak moc zdržoval. Když mu něco ukazoval, klesla jeho ruka k Míšově a začal ji jemně hladit. Prý zčervenal jako pivoňka. Pak pár slov v šatně. Pozval ho na víno, zašli na ubytovnu. Tam otevřeli další láhev. Ve váze měl na nočním stolku růže. Jejich vůně ho provázela, když poznával pocity, o kterých snil. Poprvé se bál, ale jeho milenec ho postupně zbavil strachu. Bylo to krásné, chodil tam denně, ale za čtrnáct dnů všechno skončilo. Jeho Péťa odjel zpět do svého podniku. Než se o něco pokusil dál, šel na vojnu. Tam nebylo zrovna přívětivé prostředí pro navazování známostí. Měl smůlu. Po návratu malý románek s inženýrem, čerstvě ženatým. Chtěl si jenom vyzkoušet změnu, když měl ženu těhotnou. Párkrát zajeli na půjčenou chatu. Po dvou rocích vojny to bylo krásné, ale po půl roce všechno skončilo. Další pokusy nebyly úspěšné. A tohle určitě dopadne stejně.

Ferda měl větší štěstí. Na zahradnické technické škole je v posledním ročníku přestěhovali na jiný internát. Dostal pokoj s chlapcem, co na tom byl stejně. Zjistili to brzy a užívali si celý rok. I na vojně všechno vyšlo. Po přijímači ho jako zahradníka přiřadili k pomocnému zemědělskému hospodářství. Na pokoji byl se dvěma kluky z prasečáku, kam se vozily všechny zbytky z kuchyně. Staral se o trávníky, stromy v aleji a s dalším o sad a kus pole. To byl hoch, co měl podobnou školu v Mělníku. Zatímco ostatní mužstvo bylo i po deseti a v budovách kasáren, oni byli ve dvoře za buzerplacem, nechodili na nástupy, nevyjížděli při poplachu. Spadali pod proviantního náčelníka, ale ten tam jen chodil kontrolovat, kdy zase bude zabíjačka. Občas k nim zavítal dozorčí útvaru nebo náčelník týlu. Po desáté byl klid, jak říkával jejich mazák, i kdyby nás napadli imperialisti. Ten chodíval večer dírou v plotě za nějakou vdovou. Jeho kolega si rád popil a oba chlapci zjistili, že jim to spolu půjde. Jejich dvěma spolubojovníkům to nevadilo. Nebezpečí by ohlásil pes Nero, co měl chytat údajně potkany, plemena ohař srpatý. Prostě kříženec ohaře s něčím. Byl tady osm let. Prý v hodnosti majora, smáli se kluci. Lovecké pudy už v něm vyhasly. Na potkany se rád díval. Občas nějakého chytil, ale pak si dával dlouho pauzu. Jako hlídač byl skvělý. Případného vetřelce ohlašoval dlouho dopředu. Přišel civil a byl konec. Deset bab na krku. Čtyři stálé, ostatní brigádnice důchodkyně, co byly přes zimu doma.

Po návratu z vojny zatím neměl odvahu, a jak se utěšoval, ani čas, aby někam šel, kde se podobní scházeli. Vyrazí příští pátek nebo sobotu, říkal si.

Třeba zase na někoho narazí. Tenhle klouček s uhrančivýma očima by stál za špás. I za víc. Mít někoho na furt a mít i kamaráda by nebylo od věci.

V neděli prošla parkem vládní delegace se sovětskými důstojníky z dočasně umístěných vojsk. Nejdřív celou cestu zkontrolovali nějací ostří hoši se dvěma ruskými vojáky. Pak zaměstnanci měli povinnou mávačku s vlaječkami u skleníku.

„Tu hodinu tu vydržíme a zaplatí nám celou směnu,“ komentovali nařízení ženské. „Fízli nám vlezli i na záchod.“

Ono totiž někdo prý ráno namaloval na zeď parku Ivani, táhněte domů a přidal Moskva tisíc šest set kilometrů. Honem se to zatíralo vápnem. Poslední velký projev, i když tichého odporu, byl loni Palachův pohřeb. Ano, život se nezastavil. Jako vícekrát v našich dějinách. Mnoho lidí to odneslo za svoje názory. I když se časem vzpamatují, šrám na duši zůstane všem. Všem, kterým zůstal kousek svědomí.

Středa byla pochmurná, pršelo a oblohou se táhla mračna jako z olova. Míša vstával před pátou. Pomohl mamince se snídaní. Vejce na cibulce se špekem. Pojedli. Máma si šla lehnout, otec vstal. Do práce vyjížděli na kole, jen každý jinam a v jinou dobu. Ranní rozmluva se omezila na poznámku, že vejce nemají vůbec žlutý žloutek a proč nekoupili vajíčka na trhu. 

Ferda chodil až na sedm. Na lince pod plátěným ubrouskem měl povidlové buchty do práce. Uvařil si bílou kávu. Když vycházel, přestalo pršet, ale ještě víc se zatáhlo. Na déšť se nezlobil. Nebudou muset zalévat výsadby kvetoucích letniček. Jen byla skoro tma. Babičky, když pršelo, byly doma a jeho děvčata přesazovala pár malých palmiček. Pak se pustí do několika větších, kde jsou už nádoby malé. Šel do množírny řízkovat jehličnany. Sehnal si pár zajímavých kultivarů a bude třeba doplnit školku s tisy na živé ploty. V poledne chodil na oběd do restaurace U brány. Byla lepší z horších a horší z lepších, říkával. Běžná jídla, běžné ceny, běžná obsluha. Tady kralovaly samé ženy. Od vrchní přes kuchařky až po uklízečku. Naopak zákazníci byli samí muži. Holky se na ně usmívaly. Z živůtků jim byly vidět kozy, jak oceňovali stálí zákazníci. Zvlášť jedna vrchní je měla nadměrečné. A ještě se jí pěkně pohupovaly. Jo pro srandu, to byla, ale jinak nic. Zato si pěstovala mladé zajíčky, spíš kanečky. Chodili tam chlapci z ekonomky na oběd, někdy i na večeři. Zadarmo se najíst a napít, to stálo za to. Byla hezká a takový mateřský typ. Chlapci si užili a nešetřili chválou na zralé milování. Dokonce ti mladší už netrpělivě čekali, až po prázdninách na ně dojde řada. To bylo také místo, kde by se dal někdo najít. Jenže všechno už bylo spárováno. Jeden hošík tam večer hrával na kytaru. A někdy zpíval. Krásně a rozhodně jednoznačně.

„Až tě jednou potkám v Ňú Orlín, tak ti tvoje brko vyhulím.“

Podobných textů měl mraky, ale skutek utek. Ferda přežvýkával plátek ze starého vola. Ale omáčka a knedlík docela ušly. I polévka. Dršťková z vepřových žaludků. Na tu si chodili lidé z širokého okolí. I do kastrůlků a konviček. Po obědě ženské uvařily kávu. Ty si nosily obědy z domu. Po třetí osaměl, začalo pršet a přišel Míša.

„Hoď si kolo do chodby za dveře.“

„Ještě jednou ti děkuju. Krásně jsem si nazdobil pokojík.“

„Mrkneme se na kytky do stínu.“ Procházeli zásobním skleníkem. „Vidíš, tohle je ta miloučká begonka. Ony by ti tam rostly i rexky. Tady ty barevné, taky nějaký filodendron, tady ten drobnolistý může i viset, menší monstery, těm se také říká filodendron, a bromélie. Ty drobné stříbrné, jak rostou jedna ze druhé, to je Tilandsia usneoides. Jestli máš u okna místo, můžeš si udělat takový kmen plný rostlin. Nejlepší je na to ze starého zrušeného vinohradu. Myslím, že tu něco takového je v boudě, ale je tam bordel, podívám se ti.“

Ferda vyprávěl a vyndával květináče s květinami a dával je na pracovní stolek.

„To si nemůžu vzít. Jsou drahé.“

„My nejsme obchod. Je tu pořád zásoba pro zámek, aby se mohly vyměnit. Tam jsou taky místnosti, kam slunce nesvítí. Dám ti na to krabici, tu si dáš na nosič a pojedeš opatrně.“

„Musíme se nějak vyrovnat.“

„V pátek odpoledne mi můžeš koupit zmrzlinu u Jugoslávce ve Splitu. Kdy můžeš?“

„Hned po třetí, ale…“

„Bez ale, a když budeš mít místo, najdeme ještě další.“

Míša si přivázal krabici na kolo a raději ho vedl. Hned za dveřmi se potkal s otcem.

„To se nemůžeš z práce stavit doma? Přijede opravář na televizi. Já jsem zrovna potřeboval odejít. Kam to chceš dávat? Utrácíš peníze za samý hovadiny. Radši kdybys přinesl kus žvance. V lednici prázdno a ve spíži ani myš. Copak nedávám dost peněz na žrádlo?“

„Kytky jsem dostal, dám si je k sobě a půjdu nakoupit, mám seznam.“

„Tos měl už udělat, seznamu se nenajím. Teď nikam nechoď, čekej na opraváře. Já si dám večeři v restauraci.“

Míša si své poklady odnesl k sobě. Když je vyndával, zaleskla se slza. Pak si sedl ke stolu, zlehounka pohladil květy na miskách. Z trošky vody bylo najednou jezero, zapadající slunce rozzářilo květy lotosů. Slyšel zvuk bambusové píšťaly. Po vodě plula lodička. U vesla chlapec v hedvábném kimonu. Pásek obi se stříbrně zaleskl. Vzhlédl k němu a zamával. A chlapcova tvář se měnila ve Ferdovu. Představy jsou krásné, ale raději by jim neměl podléhat. Koupil si kdysi brožurku o Japonsku. Tam viděl i první detailnější ikebanu. Vždyť takové misečky si také plní vodou. Dočetl se o ukibaně. Začal se o Japonsko víc zajímat. Sehnal knihu Japonské jaro, později Japonské pohádky. Něco se dalo sehnat v antikvariátech. Jeho otec tomu nebyl nakloněný.

„K čemu ti to je? Zbláznil ses? To všichni teplí tak blbnou? Stačí, že tu máme Rusy. Taky jsou někteří šikmoocí, někde ze Sibiře. To začneme žrát rýži? Soju už nám melou do salámů.“

Jenže otci se nelíbilo nic, co by dělal. Naštěstí do jeho pokoje nechodil. Chodila tam jen maminka. Jí se ukibana líbila. Dokonce mu sehnala pár krásných misek a sadu ježků na napichování květů pro ikebanu. Kolikrát si za ním přišla vypít šálek kávy. Zapálili si vonnou svíčku. Ukazoval jí různé kompozice z květů. Taky tapiserie, která jednou pokryje stěnu za gaučem, měla japonský motiv. Hory, chrám Kondó a jezero. Kolikrát při vyšívání ukápla slzička lítosti z otcova jednání. Pak se i trochu zastyděl. Už je dospělý chlap a chlapi nepláčou. Ale taky nevyšívají. Jako by zase slyšel otce. To se už spíš pousmál.

Jako by sluníčko vědělo, že půjdou na zmrzlinu. Kde jsou všechna mračna? Docela pálilo. Cukrárna Split byla vyhlášená zmrzlinou. Z chlazených vaniček ji nabíral půlkulatými kleštěmi starý Chorvat. Zrovna když přišli, zmrzlina došla. Ale během deseti minut se donesla další. Pohár s pěti kopečky a čepicí šlehačky posypané strouhanou čokoládou.

„Už mám všechno umístěné, jen bych tě poprosil o zeminu na kapradiny. Jedna mi roztrhla květináč.“

„Jistě a já našel ten kmen z vinice. Má dva metry. Uděláš si tam takové kapsy z pletiva a rašeliníku na rostliny. Mám i velký květináč. Nejlíp to bude v něm zabetonovat.“

„To nevím, jestli zvládnu.“

„Pomůžu ti, cement vezmeme v práci, písek máš?“

„Dole ve dvoře je hromada, opravují dům vedle nás.“

Chlapci se bavili, co všechno mohou udělat.

„Můžeme hned zítra. Příští víkend mám v práci službu. Ráno se sejdeme u skleníku. Co teď? Zvu tě zase já na dvojku vína.“

V blízké vinárně si dali sedmičku, pak druhou a třetí. Míšovi chutnalo, i když Ferda tvrdil, že jsou i lepší než Veltlínské zelené. Nebyl zvyklý, a tak byl trošku veselejší a Ferda ho doprovodil domů. Byla doma jen maminka. Šli se podívat na kytky v pokoji a hned se domluvili na dalším. Maminka jim donesla kávu. Hostitel se pochlubil kusem tapiserie.

„To by mě bavilo tak pět minut, myslím, že ještě míň, ale bude to vlastně takový krásný gobelín.“

Po kávě Ferda poděkoval a rozloučil se.

„Tak zítra.“

Jak se vracel domů, měl dobrou náladu. Možná je taky sám a o nějaké dívce se ani jeden nezmínil. Když nadšeně vyprávěl o tom, jak si hraje a mazlí se s květy nebo vyšívá japonský chrám, to vyznělo skoro jako od dívky. Tohle by mu nevadilo, naopak, kluk má romantickou jemnou duši. Ale zatím by se do něj neměl moc zakoukat. Jenže fantazie pracuje, i když člověk nechce. Doma si šel napustit vanu. Představa Míši ho začala vzrušovat. Seděl pak na válendě a díval se na svého nezaměstnaného. No, co je jiného? A v dnešním socialistickém ráji musí být zaměstnaní všichni. Ty, ty, ty, pohrozil mu, ale pak ho s láskou pohladil, ještě trošku víc a vidina Míšovy prdelky udělala své. Chvíli se ruka kmitala, pak druhou sáhl pod polštář a vyndal kapesník.

Fantazie pracovala i u Míši. V jeho snech, mezi sakurami a lotosy, se objevoval Ferda. Nejen mezi nimi. Viděl, jak obdivuje jeho parožnatku, taky pohladil její list. Jak je krásné být celý den mezi zelení. 

Ráno šel pěšky. Ferda už měl nachystané všechno, co budou potřebovat. Půjčili si dvoukolák. Doma se různě zkroucený kmen upevnil zabetonováním ve velkém květináči.

„Doděláme to celé až za čtrnáct dnů. Aspoň kmen zatvrdne, bude líp držet.“

Přesadili kapradiny. U sázení je od sebe dělil jen malý kousek. Ferda sice nechtěl, ale maminka ho přemluvila, aby s nimi zůstal na oběd. Otec, který dopoledne seděl u televize, se omezil na vzájemný pozdrav. Po obědě odešel jako vždy za kamarády do restaurace. Kluci si zanesli k Míšovi i s maminkou kávu. Ferda líčil, jak bude kmen vypadat, až se osadí, a do misek na ukibanu naaranžovali přinesené mečíky a jiřinky. Ležící stvol mečíku na vodě vypadal nezvykle a zvláštně. Když se pak rozloučili, maminka byla ráda, že si syn našel takového kamaráda.

Příští týden měl Ferda službu a Míša přišel za ním. Pomáhal mu se zaléváním. Odpoledne se zastavil zahradník, který množil zimovzdorné fuchsie. Přivezl jich deset různých. Většinou s dlouhými trubičkovitými květy, ale i podobné těm babičkovským s širokými sukénkami. Vzal si zase řízky jehličnanů. Míša si u kávy vyslechl i plno zajímavých příběhů okolo květin. Když se večer vrátil, narazil hned na rozzuřeného otce.

„Kde všichni sakra trajdáte? To mám žrát studený oběd? Příští víkend taky někam půjdu.“

„Stačilo si to ohřát, nebudeme ti s mámou dělat služku. Šla si ke kamarádce pro ryngle na zavařování.“

„Služku? Co si to dovoluješ? Taky se můžu sbalit a jít jinam. To tě nabonzoval ten určitě teplej kamarád? Beze mě chcípnete hlady.“

„To se nebojím, a když to chceš slyšet, dávám domů víc peněz než ty.“

„Co si to dovoluješ?“

Otec přiskočil a Míša si kryl rukama hlavu. Ale v poslední chvíli se zarazil. Hned odešel a práskl dveřmi.

Když přišla maminka, pustili se do zavařování. Končili po půlnoci, ale otec se nevrátil, až v neděli v poledne. Řekl, že čočkovou polévku nechce. Na šunkafleky nadával, že jsou to samý nudle, odstrčil je, vstal a zase odešel. Míša viděl, že maminka se rozplakala.

„Dala jsem tam stejně uzeného jako vždycky.“

„Byly, mami, výborné, tátovi není dobré nic. Vyhrožuje, že odejde. Tak ať jde.“

Šli si sednout mezi květy. Míša sehnal několik desek s japonskou tradiční hudbou. Bambusová flétna vykouzlila klid a pohodu.

V sobotu nemohl ani dospat. S otcem se nepotkal a Ferda už vybíral, co zasadí do epifytního stromu. Sotva všechno unesli. Košíky z pletiva, rašeliník, zemina z korku, kůry, osladičových kořenů, rašeliny a plno různých rostlin.

V poledne měli kuře a brambory, hlávkový salát.

„Zítra vás pozvu já, objednal jsem nás na zajíce na divoko.“

„Taky jsme zajíce dělávali. Bývali běžně v prodeji. Zatím jsem je neviděla. Tak, chlapci, běžte.“

„Vy samozřejmě taky, naši jedou ke známým, jinak bych vás pozval k nám.“

Odpoledne se všechno dodělalo. Otevřeli si víno, co přinesl Ferda. Když si kluci připíjeli, dlouho se dívali vzájemně do očí. Oběma se na tváři objevil úsměv. Jako když je člověku jen tak obyčejně dobře.

Ráno byl na stole vzkaz od otce, že se nemají namáhat s obědem.

„Vidíš, mami, nemusíš nic řešit kolem oběda. A příště to zase Ferdovi oplatíme.“

V restauraci je obsluhoval číšník, který znal Míšovu maminku.

„Děláme ho podle starého receptu. Používáme hodně zeleniny, ale také rozmarýn, víno, rum a povidla, mimo běžné. Zahušťuje se perníkem.“

K výbornému masu byly malé placky z vařených brambor. A po zvěřině Cabernet.

Příští sobotu pozval Ferda Míšu i s maminkou k nim. Přestože protestovali, že je řada na nich. Víkendové obědy se začaly stávat téměř pravidlem. Ferdovi rodiče neměli s jinakostí syna žádný problém. Jen samozřejmě obavy, aby si zbytečně neudělal problémy. Bydleli v rohovém domě a jejich dům neměl zahradu. Jen malý dvůr. Zato velikou zasklenou verandu, kde bylo příjemné posezení. Nebylo zde topení, tak se na oknech pnuly jen letničky, mimo dva obrovské trsy vytrvalého hrachoru, který obráží znovu z jara. Byl tu jednoletý hrachor, který už dokvétal, přesto omamně voněl. Jinak tady byly svlačce s velkými květy, tunbergie, miny, kvamoklit. V pohodě u telecí rolády s rýží proběhl oběd. Pak káva a jablečný tažený štrúdl. U vína zjistili, že mají dokonce společné známé. Večer je šel Ferda vyprovodit.

„Dáte si s námi pudink a máme nanukáč,“ zvala maminka.

Když otevřeli, byl v předsíni převržený botník. V kuchyni na stole na kusu papíru napsáno:

„Ještě si pro něco pošlu. Nemíním se s vámi otravovat!!!“ Vedle ležely klíče.

V ložnici i pokoji otevřené skříně, některé šuplíky vytažené a vysypané. Když otevřel Míša k sobě, zmohl se jen na: „Proboha, všechno, všechno je zničené…“

Klekl si a začal sbírat po zemi poničené květiny. Kmen byl povalený na zemi a všechno zřejmě pošlapané. Nádherné vějíře kapradin polámané, všude střepy z květináčů i rozbitých misek na ukibanu.

Chlapci vypadla jedna zničená kapradina z rukou a rozplakal se.

„Proč, proč, co mu udělaly?“

Ferda ho vzal za ruku.

„Neboj, všechno nasadíme znovu, pojď, sedni si. Pak to uklidíme.“

Maminka stála ve dveřích a nechápavě se rozhlížela.

„Nebojte, uklidíme to a nasadíme nové.“

Plačící Míša obejmul svého utěšitele. Ten ho hladil po vlasech, pak se trochu odklonil.

„Všechno bude zase dobré, jsem s tebou, já…“

Nedořekl. Místo toho chlapce políbil. Necítil odstrčení. Naopak ještě pevnější obejmutí a polibek se změnil v líbání obou. Že je tam i maminka, vůbec nevnímali.

„Ty,“ ozval se uslzený Míša, „ty jsi?“

„Jo, vadí to?“

Místo odpovědi přišlo další líbání.

„Chlapci, pojďte na pudink, musím si sednout, pak to uklidíme.“

„Mami, tobě nevadí, že my, asi jsme se…“

„Pořád jsi můj chlapeček, tak budu mít ráda dva.“

Kluci vstali a šli ji políbit. U pudinku ještě ukáply slzičky a moc daleko k nim neměl ani Ferda.

„Možná je to tak lepší. Většina kytiček se vzpamatuje, jen nebudou chvíli hezké, než obrostou. Kmen v betonu vydržel. Co je špatné, hned vyhodíme. Bude dobře.“

Maminka přinesla láhev a vyndala tři štamprle.

„Já si dám něco ostřejšího jen někdy. Ale dnes to asi potřebujeme všichni. Vizovická, je to prý pětapadesátka, snad nás to neporazí. Na zapití máme jen červenou limonádu.“

„Brrrrrr…,“ otřepal se Míša.

„Tak ta píše,“ zasmál se Ferda.

„Jdeme zachránit kytičky. Mami, my ti pak pomůžeme.“

„Není třeba, hadry a papíry nejsou živý.“

Míša všechno otáčel ze všech stran a nechtěl nic vyhodit.

„Jediná parožnatka to přežila bez úhony, asi že visela. Tenhle trs nephrolepisu byla moje první kytka. Má tři hlavičky, jedna snad přežije. O ten bych nechtěl přijít. Ostatní ořežeme a ze středu snad vyrazí.“

Pomalu všechno uklidili. Ještě setřít podlahu a u gauče vyluxovat koberec. Nejhůř dopadly čerstvě nasazené rostliny na kmenu. Spodky obrazí a doplní se novými. Setkali se s mámou v kuchyni. Ferda se šel rozloučit. U dveří bylo další loučení.

„Nemůžu tomu uvěřit, díky za pomoc a za všechno.“

„Taky dík a kdy se uvidíme?“

„Já končím dřív, můžu se stavit za tebou ve skleníku?“

„Jistě, budu čekat.“

Polibek na rozloučenou byl z těch obtížně končících.

Ferda měl radost. Vlastně by mohli Míšovu otci poděkovat. Dal je dohromady. Jo, tohle snad bude pokračovat. Krásně.

Tak trochu si budoucnost maloval. Doma musel upustit páru. Představoval si Míšu, jak se věnuje stejnému potěšení. Ještě aby si sedli i v tomhle. „Nemaluj čerta na zeď,“ říkal si. Nedovedl si svého otce představit, jak něco ničí synovi. Od malička ho oba nechali rozvíjet jeho zájem. Nevadilo jim, že není technický typ jako oni. Na rozdíl od části známých. „Na zahradníka se chodí z pomocné školy.“ Pak je trochu uklidnilo, že po učení jde na školu s maturitou. Ale pořád byl jen něco horšího. „Kdo ví, jak tam ta maturita vypadá.“ Přitom jejich geniální synek ve druhém ročníku na vysoké šel najednou na vojnu. Pak zjistili, že do druháku ani nenastoupil a veksloval s bony a valutami. Vojna ho na honem zachránila. Jeho snem byl vlastní obchůdek, ale ten se rozplynul. A jít do květinářství jako prodavač, vázat kytky s krepovými manžetami a nabízet jen to, co vypěstuje místní komunál, to by ho nebavilo. Tady si může ve výsadbách vymýšlet. Ornamenty z krušpánku hrají všemi barvami, musí jen dodržet tvar a u jiných výsadeb je to jen na něm. Dokonce mu objednali i narcisy a hyacinty z Holandska. Jistě, tolik jako rodiče nevydělává, ale je v práci spokojený. Na záhumenku, což je kus pole, si mohou vypěstovat cokoliv ze zeleniny a mají i ovoce ze sadu. Pro něj, když nemají zahradu, je to velká pomoc.

Po druhé hodině přijel na kole Míša. Ještě nikdy ho neviděl tak veselého. Bože, já mám úžasného kluka. A mám? Jen se rozhlédl, jestli není někdo nablízku, a přesvědčil ho, že má. Tak to byl polibek. Až se probudil jeho nezaměstnaný. Začal se smát, a když to vyprávěl Míšovi, smáli se oba.

„Kdy je zaměstnáme?“

To najednou jeho nabytý přítel zvážněl.

„Doma si netroufám.“

„Tak u nás.“

Zavrtěl hlavou.

„Někde, nevím, v hotelu?“

„Venku se už ochlazuje. Tak mám se po něčem podívat?“

„To bys byl hodný. I tak se budu stydět.“

Šli se podívat, jak děvčata čistí cibuloviny pro výsadbu, rychlení a další množení.

„Tyhle narcisky rozkvetou za šest týdnů po přenesení do tepla. Taky si pak pár květináčků vezmeš pro květy na Vánoce. Úžasně voní. A taky budou narychlené tulipány a modřence. A hlavně hyacinty, to je zase úplná parfumérie.“

Míša se stavoval obden. Dostal domů zeleninu do polévky, salát, zelí, dýně, nikdy nejel s prázdnou.

„Tak, je to domluveno, v pátek ve čtyři na nádraží. Jenom ob jedno město, ať neprocouráme čas. Tak trochu mimo civilizaci. Už jsem to objednal telefonem. Poradila mi to jedna z našich babčí, její vnuk tam měl svatbu.“

Míša čekal už před nádražím.

„Mám nepříjemný pocit. Jak se na nás budou lidi dívat.“

„V hotelech je jim to jedno, hlavně že mají tržbu.“

„Já myslím i tady a ve vlaku.“

To Ferdu rozesmálo.

„Dva kluky jsi nikdy spolu neviděl? Podívej, tam jdou dva s báglem i kotlíkem. Tady dva, zřejmě ze školy. Jseš můj strašpytlík. Za ruce se nevedeme ani se nelíbáme.“

Červený motoráček byl pořádně hlučný. Nedalo se tam moc debatovat. A postupně bylo narváno. Za druhou zastávkou skončili v uličce u WC. Dost lidí vystoupilo na druhé zastávce. Na jejich bylo spíš plno cestujících, co chtěli naopak nastoupit.

„Každý se žene z města na chaty, chalupy, na houby, jen my naopak. Nádražní ulicí na konec, pak je prý vidět bývalá sokolovna, teď je tam tělovýchovná jednota, pak cvičák Svazarmu a dolů k řece.“ Že jdou dobře, jim označoval štěkot psů. Taky je viděli za plotem, jak běhají po kládě, přelézají překážky a vrhají se na rukáv figuranta. Ferda si vzpomněl na majora Nera na vojně a musel se smát.

„Na vojně jsme měli taky psa, tak se mi to připomnělo, to ti povykládám.“

Pak byla odbočka dolů a uviděli svůj hotel U splavu. Leskla se i řeka, ale dosti daleko a za ní byl jehličnatý les. Smrky, nazlátlé modříny a sem tam bříza.

Hotel určitě pamatoval lepší časy. Na prostranství před ním bylo parkoviště, dál několik platanů a nějaká dlouhá kůlna. Dřevěná, krytá eternitem. Pod platany pár stolů a na nich zvednuté židle. Dvoukřídlé prosklené dveře vedly přímo do recepce. Tam nikdo, ale na pultu byl přivolávací zvonek. Krásný starožitný kousek.

„Asi se to mačká shora.“

Taky zvonek hezky zacinkal.

Objevila se zřejmě rozespalá recepční. Možná v jejich létech.

„Jsme plní,“ řekla místo pozdravu.

„Máme tady rezervaci.“

Dívka v džínách a rozhalence s vestičkou marně hledala v knize.

„Volal jsem a mluvil s paní Vokatou, nebo Okatou.“

„To je šéfka, já pro ni dojdu.“

Přišla starší paní s mušličkovým náhrdelníkem a stříbrnými náramky.

„Jistě, já si vzpomínám, mluvili jsme spolu, ale něco jsme tady řešili a já na to zapomněla. Samozřejmě vás ubytujeme. Jarunko, zaveď pány do ateliéru.“

Dívka je nasměrovala do výtahu. Vyjeli do druhého patra.

„Tady byly dřív dva apartmány. Jeden rozbil za války šrapnel a už to nedostavěli. Až se ubytujete, tak se pak stavte dole, stačí jeden. Máme tu restauraci, vinárnu s barem, kulečníkovou hernu a kuželnu. Doufám, že se vám tady bude líbit. Hodně hostů se k nám vrací. Tak máme pořád plno. V zimě je tu kluziště a běžky. Hezký pobyt.“

Usmála se a odemkla jim dveře. Vracela se k výtahu.

„To zírám, jako by se probudila ze sna.“

„Kdoví, asi tenhle pokoj nedávají kde komu. Ale paní vedoucí je docela fajn. Představ si, že by neměli místo. Jen jít hledat něco do města. Tak pojďme dál.“

Vstoupili do malé předsíňky s věšákovou stěnou. První byl polibek. Tady si pověsili šusťákové bundy. A zatím odložili. Míša kožený kufřík a Ferda pánskou aktovku z hověziny. Domluvili se jen na prádle a košilích na výměnu. Dveře vedly do pokoje s velikým vysokým oknem, co zabíralo půl stěny. U okna klasický psací stůl s židlí. Uprostřed místnosti masivní kulatý stůl se čtyřmi fotely, s nezakrytou dřevěnou vyřezávanou a bohatě zdobenou kostrou. Sedák i zadní opěradlo bylo z květované látky. U zdi malířský stojan, tady spíš jako dekorace, a na nožkách nízká skříňka. Knihovnička a ve stejném dřevě zabudovaná malá lednička. Další místnost, ložnici odděloval závěs. Široké postele s nočními stolky a šatní skříň. Naproti oknu dveře do koupelny s polozapuštěnou vanou, toaletou, bidetem a psychou se zrcadlem. Všechen nábytek byl ze stejného dřeva, zřejmě z počátku století.

„Tak to je luxus, aby nám stačily peníze na zaplacení a zítra si půjdeme koupit do samoobsluhy rohlíky a jogurt,“ pokoušel se o smích Míša.

„Neboj, je to normální hotel, tak tu může být nějaká desetikoruna příplatek za ledničku. Jdu dolů to zjistit a zajdeme pak na večeři.“

Ferda se vrátil vysmátý.

„Paní vedoucí prý na nás drží. Žádnej příplatek a žádnej papír. Jen pak zaplatíme, co vypijeme z ledničky. Sem normální hosty nedávají. Tak se trochu opláchneme a vyrazíme na večeři.“

Zařízení celého hotelu bylo v duchu počátku století, ale už to jsou určitě novější kopie. Na nábytku nové potahy. Restaurace skoro plná a to ještě nebyl úplně čas večeře. Místo našli až v malém salonku. Jídelní lístky uložené v kožených deskách na stole. Čtyři jídla a moře minutek.

„Co říkáš na anglický rostbíf?“

„Nechám na tobě, Ferdo, já moc do restaurací nechodil. Ne že by na to nebylo, jenže táta občas, no už je to pryč.“

Přišla servírka a ptala se, jestli má být medium, Ferda přikývnul.

„Doufám, že ti to nebude vadit, maso bude krásně růžové, ne syrové, lahůdka, pokud mají dobrého kuchaře. Je to sice půl hodinka čekání, ale nespěcháme.“ Dali si zatím každý dva chlebíčky, co roznášel a nabízel zřejmě učeň.

Dostali pak široké talíře a na nich tenké krásně růžové plátky masa a gratinované brambory. Na tácku v malých omáčnících remuládovou, tatarskou a křenovou omáčku. Misku sladkokyselých okurek.

„Skvělý, co ty na to, zlato?“

„Je to výborný, brambory, takový dělá máma. Maso jsem tak ještě nejedl.“

„Doma to moc nejde dělat. Takovej roštěnec musí mít nejmíň kilo a odleželej, to u řezníka neseženeš.“

„Půjdeme ještě do vinárny, nebo…“

„Vinárna nám neuteče, tam můžeme zítra, pokud ti nebude vadit. A nahoře je i víno v ledničce.“

Dali si jen po dvojce Cabernetu a zaplatili.

Za dveřmi pokoje nic nebránilo v polibcích. Doputovali k postelím a vysvlékli se. V koupelně si doladili vodu. Oba byli ve slipech. První vzájemné hlazení svých nezaměstnaných jen přes látku. Pomalé vysvobození z přilnavé bavlny je vzrušilo na nejvyšší míru. Voda přijala jejich těla jako dávnou oběť.

„Umyju si tě, Miško.“

Klečeli a byla to spíš masáž jejich těl. Jen letmé polibky po polovině nad hladinou.

„Zabalím si tě do kokonu jako housenku.“

Ferda obmotal kolem Míši osušku a vzal ho do náruče.

„Ten kousek tě snad unesu,“ usmál se.

Jak ho položil, hoch se vymotal a hned se otočil. Ale vzájemnou ochutnávku nedokončili. Nabízející se prdelce nešlo odolat. Polibky a trochu chladivého krému. Chvíli trvalo, než sevření po dlouhém půstu povolilo. Roztoužené ááááách zaniklo v dalších mnohem intenzívnějších zvucích.

„Je nádherný dotýkat se navzájem, i když jen ležíme vedle sebe. Vždycky budu děkovat růžičkám. Daly mi tě.“

„Měl bys děkovat vládní delegaci nějakých hlavounů, kvůli kterým mě tam vyhnali,“ řekl se smíchem Ferda.

„Jo, a mýmu otci, že mi zničil kytičky. Jinak nevím, kdy bych se odhodlal k něčemu.“

„Odhodlal bych se já, neboj. Ale trvalo by to chvilku dýl.“

„Tak tu chvilku máme navíc. Nezkusíme víno v ledničce?“

Zkusili. A z dalších doteků a polibků došlo k dalšímu milování.

„Už nemáme nezaměstnané. Jen s kouřením jsme měli začít. Už toho nektaru moc nezbylo.“

„Já se najednou bál, že to nebude pravda. Moc štěstí na milence jsem neměl. A ty?“

„Až do konce vojny jsem si užíval, potom nic.“

„I na vojně? Já tam měl samý kluky, co by buzíky, jak říkali, věšeli na stromech.“

Povyprávěli si své milostné příběhy. Usínali s hlazením a polibky.

Hemenex byl se slaninou a šunkovým salámem. Vypadal i chutnal skvěle.

„Půjdeme se projít k tomu splavu?“

„Můžeme.“

Takový nápad neměli sami.

„Myslím, že tam jde celý hotel. Zajdeme raději do lesa.“

V polovině cesty se vydali bokem k cestě k mostu.

„Vidíš ty dva kluky? Myslím, že jsou taky v hotelu. Na večeři seděli hned za dveřmi. Nedají se přehlédnout, oba blonďáci.“

„Já si jich nevšimnul, ale drží se za ruce.“

„Skutečně. Co my?“

Míša se honem rozhlédl kolem.

„Lidi jsou až na lavičkách nad splavem.“

Pak přijal nabízenou ruku. Dvojice kluků před nimi se usadila na lavičce u dřevěného kříže pod velkým modřínem.

Došli k nim.

„Čau, jste taky z hotelu, ne?“ ozval se i v sedě o něco vyšší štíhlý hoch v modré bundě.

„Čau, máš postřeh, my vás už taky viděli.“

„Místa je tady dost, pokud vám nevadíme.“

„Jak vidíš,“ Ferda pozvedl jejich ruce, „určitě nevadíte.“

Kluci si stoupli a podávali ruce.

„Jirka,“ řekl vyšší, „a Luky.“

„Ferda a Míša. Vypadá to, že jsme stejná krevní skupina.“

To už se všichni posadili a smáli se. Lukáš s Jirkou sem taky jezdí zašít se před nepřejícím světem. Vypravili se na ostružiny. Jsou tu dál na svahu za smrkovým lesem. A když najdou houby, Jirka je udělá v kuchyni. Je kuchař a má to tady domluvené.

„Můžeme si večer zajít do baru a pak k nám. My máme apartmán.“

„Tak to ani nevíme, že tady něco takového je.“

Ostružiny byly jen na konci šlahounů, ale pořád plné šťávy. Hezky se na nich napásli. Oba blonďáčci sem jezdí už rok. Hned když tady byli poprvé, tak se místní kuchař, co jel na směnu, vyboural na motorce. Vyslechli si v recepci hovor, že nemůžou nikoho sehnat. Tak ho Jirka zastoupil. Všichni byli spokojení. Od té doby, když jsou nějaké akce, jim rád pomůže, ale jinak nechce.

„To bych mohl zůstat rovnou doma. Kuchařů je všude málo. A já si chci od toho odpočinout, zahrát si kulečník nebo kuželky, jít do lesa, koupat se. Lukáš je v opravně obuvi, deštníků a všeho z kůže, napůl ve sklepě. Oba milujeme slunko a zeleň. Tak si užíváme oboje. A hlavně tady nikomu nevadíme. Šéfová má pro teplý slabost a v personálu není nikdo zaujatej.“

Tady v blízkosti moc hub nebylo. Jen pýchavky, ty tady nikdo nesbírá, a trs opěnek. Ty dají do kuchyně na polévku, pýchavky na mozeček. Vraceli se k obědu. Šli o něco dříve, aby se mohli posadit k jednomu stolu. Na doporučení Jirky si dali svíčkovou. Nelitovali. Zdejší kuchaři umí. Byla i se šlehačkou a brusinkami. Taky jim kuchař přišel popřát dobrou chuť. Silnější, středních let. Vařil v Praze, ale před rokem ho vylili, jak říká, a to za poznámku o okupantech. Druhý tu bude zítra. To je klučina, co se vyboural před rokem na motorce. Ale vaří stejně dobře. Po kávě a moučníku si zašli na kuželky v podlouhlé boudě. Byly tady dvě dráhy a kuželky se stavěly ručně. Na konci byl děda, kterému hráči dávali na pivo nebo na Marsky.

„Myslím, že si tady dědkové, oni se střídají, vydělají i na víc. Marsky jsou za čtyři koruny, to má za hodinu,“ ukazoval Jirka. „I když mu někdo dá jen padesátník. Ale přejme jim to.“

Večer grilovaná kolena, v baru pár vodek. Ale brzo se odstěhovali do apartmánu.

„Nejste někdo nějaká přízeň šéfky?“ divil se Lukáš.

Ferda vyprávěl, jak k tomu došlo.

Pěkně si u vínečka popovídali, jak se seznámili. Jirka si odnesl na správku mokasíny. Lukáš dodělával nějaké paní deštník. Řekl, že počká, a jak si sedal, vypadl mu z kapsy časopis. Na titulní stránce kluk, jak kouří péro. Naštěstí paní měla silné brýle a spadl k Lukášovi. Ten ho stočil do ruličky, podal Jirkovi. Jak paní odešla, dali se do řeči a bylo to. A sem vyrazili užít si spolu, protože moc nebylo kde. Navíc jsou jako dva zlatovláskové moc nápadní.

„Znát se dřív, mohli jsme se vyměnit. Jeden tmavý, jeden blond,“ smál se Jiří.

„To můžeme i teď,“ doplnil Ferda.

Míša s Lukym se ozvali jednohlasně:

„Cože? Vyměnit?“

Ale jejich partneři je hned začali chlácholit. No v budoucnu, kdoví. Změna je prý život. Bylo to hezké posezení, kde se mohli pohladit, políbit a nedělat si obavy, že je někdo uvidí.

„To musela být strašná doba v padesátkách, kdy se za to posílalo do vězení, nebo do blázince,“ řekl Luky.

„Dnes je to spíš, co tomu řeknou lidi. Ale prý jsou pořád doktoři, kteří homosexualitu chtějí léčit,“ dodal Jirka.

„Proto je lepší nikoho nedráždit. A o to víc si všechno užít jako my tady,“ usmíval se Ferda.

Kluci si vyměnili telefony do práce. Zavolají si a domluví na víkend, kdy budou mít všichni volno. Jirka i Ferda měli některé pracovní. Mohli by si udělat společného Silvestra. Nebo v zimě dovolenou na horách. Zítra si můžou zahrát kulečník.

„Tak to jsem nikdy nehrál,“ přiznal Míša.

„Já taky ne,“ doplnil ho Luky.

„Myslím, že nejsme žádní kavárenští povaleči, já ho hrával na vojně a ty?“ obrátil se Ferda na Jirku.

„Stejně. Na učňáku a na vojně. To zvládnete, nebojte se, chlapci. No, asi půjdeme.“

Šli spát.

„Rozmačkáš mě, Miško.“

„Budu si tě držet, abys mi neutekl za Lukym, nebo někým jiným.“

„Ale neboj. Tebe nikdy nenapadlo rozdat si to ve třech nebo ve čtyřech?“

„Ne, až dnes, když jste to s Jirkou řešili.“

„My nic neřešili. A u nás je to jiný než u kluka a holky.“

„Co je na tom jinýho?“

„No, jseš taky trochu jako holka.“

„Můžu klidně změnit role.“

„Můžeš, i tak to mám rád.“

Chlapcům nic nebránilo ve změně. Ferda se držel fotelu, pak se trochu nahnul přes opěradlo a užil si polibků svého partnera. Jo, pomalé pronikání ho hezky nabudilo. Ruce mu jemně svíraly bradavky, pak sjely k bokům a pomáhaly přirážet. Skončili celí ulepení. Ferda napouštěl vodu.

„To je málo.“

„Jen se tam polož, miláčku.“

„Mám vodu jen po…“ ukazoval do rozkroku.

„To je přesně ono. Důležitý je nad vodou. Jseš teď moje ukibana,“ klekl si.

„Přidám ke květince svoji.“

„To je spíš ptáček k ptáčkovi.“

„A jsou v rozkošném hnízdečku.“

„Zůstaň u mě.“

„Neboj, zůstanu.“

„Obejmi mě, prosím.“

„Nepros, taky tě chci mít co nejblíž.“

„Ráno, až se probudíme…“

„Až ráno?“