Kulich

Léta sedmdesátá – 1970

„Štofi, nebuď labuť. Volno máš, tak co ti to udělá. Potřebujeme tvoji traverzu. Posledně jsme museli zaplatit za traktor. Určitě bude sněžit. Vedle jsou ještě nějaký chaty. Minule tam byl docela pěknej kluk a sám. Tak třeba… co?“

„To jsem tam nebyl já. Už to vidím. Každej tam někoho má a jenom se nalívat mě nebaví. Lyže nemusím. Vařit taky ne. Všechno by zbylo zase na mně. Tady můžu aspoň do kina.“

„Ježíš, jsou samý blbiny. Štofíku, prosím, prosím, zachraň nás. Říkals, že máš taky volno. Já už tak trochu slíbil.“

„Jo a teď nechceš vypadat jako blb. Pojedu někam udělat si pár fotek.“

„Na Vápence je taky krásně, tam můžeš fotit ve dne v noci. Takže jo?“

„Kdy jedete?“

„Zítra v deset od Gity.“

Štofi, jinak Kryštof doumýval přední rampu světel a chystal se se svým Moskvičem čtyři sta dvanáctkou couvnout do garáže. Byla to výhodná, ale napůl povinná koupě v rodině. Jak se vrátil na podzim z vojny, chtěl si auto pořídit. Přes Bazar. Něco měl, něco přislíbili rodiče, babička. Jejich rodina byla veliká a místní se dost stýkali. Moskviče koupil strýc, co bohužel za půl roku zemřel. Co teď? Všichni věděli, že on auto shání. Tak se všechno upeklo bez něj. Na jednu stranu to bylo nové auto za hodně přijatelnou cenu. Jen si musel hned poslechnout od kamarádů plno poznámek.

„To máš od Sovětů? Za co? Leninovy sáně. Za tím musíš vozit cisternu. A v kufru dva pytle cementu, jinak tě lehkej zadek v zatáčce předběhne.“

Navíc měl tabákovou barvu, což kamarádi označovali jako posranou. Ale oceňovali kufr jako kráva. Když bylo třeba něco odvézt. A pak jel s nimi na Vápenku. Pořádný podzimní slejvák a byli v prdeli. Vytahoval je bahnem na okresku. Před svátky to bylo stejné, jen ve sněhu.

Kdysi chodili do stejné třídy. Pak se různě rozběhli, ale občas si dali scuka. Jenže postupně si každý našel nějakou dívčinu nebo dívka chlapce. Kryštof to měl trochu složitější. Ujasnil si všechno až před vojnou. Bohužel nikoho nenašel. A jezdit tam teď ho přestávalo bavit. Navíc malé město mělo těch pár teplých už šťastně zadaných. Nebo tu byli i kluci, co už prošli i kriminálem za prostituci. V dohlednu nic. Tak trochu se utěšoval, že třeba nějaký stopař… Pár jich svezl, ovšem zase nic.

„Tak jo? Určitě?“

„Pro tentokrát.“

„Jseš zlatej, tak ráno.“

Ono je to skoro jedno. Když bude doma, určitě někdo bude někam potřebovat jet. Poslední dobou ho všichni štvali. Jistě, je doba, jakou si nikdo nepřál. Ale může za to? Vždycky si pak říkal, že všechno je to taky tím, že nikoho nemá. Není s kým si promluvit a to další? Ve vaně si chvilku dopřát potěšení.

Ještě se podíval, jestli má řetězy. Vyzkoušel světla i přídavná, mlhovky, brzdová, couvací, blinkry. Jo, všechno šlapalo, jak má. Ale přece jen. Vždycky se přesvědčil. Někdy i dvakrát. Jsem prostě na tohle úchyl, říkal si. Zamkl garáž a vyběhl kousek do svahu ke staré, teď opravené zástavbě. Jen otevřel do kuchyně.

„Kdy bude večeře, mami?“

„Můžeš pojíst hned, jdeš pak ven?“

„Nejdu, ráno jedu s klukama na Vápenku. Vrátím se v neděli večer.“

„Co ti mám nachystat s sebou?“

„Nic, koupím si všechno po cestě.“

„Na plotně je buřtguláš, doufám, že vyjde.“

„Když tak si udělám topinky.“

Po večeři si chvilku pohrál v koupelně. Vždycky si vzpomněl na vojnu. Jo, začátek byl záhul. Někdy v noci i ukápla slzička. Šílená buzerace, šikana, ale pak ho převeleli k jinému útvaru, kde zaváděli elektroinstalace v podzemních bunkrech. V podstatě samí řemeslníci. Mimo mundúru a samé ostnaté dráty pohoda. A taky Polda ve druhém roce. Pěkně si vycházeli vstříc. V práci i ve volném čase. Jejich vztah byl naprosto živočišný. Využít příležitosti a udělat si dobře. Zase viděl před sebou v přítmí svítící bílou prdelku, vystrčenou a kdykoliv připravenou k jejich hrátkám. Stačilo opřít se o ponk, popustit zelené montérky a zapustit. Hlavně se ztišit. O pár metrů dál dělala jiná dvojička. Ti ovšem měli doma své princezny. Jenže vyprávění o jejich milostných příhodách je pěkně nabudilo až k vzájemné masturbaci. Pak byl už jenom krok, aby i je zlákala Poldova prdelka.

„Není-li tu ta, kterou mám tak rád,
tak mám rád tu, která je tu.“

Zpíval si známou písničku jeden z hochů, Láďa, a pěkně Poldíka pigloval. Kája to nějak nemohl překonat. Ani se dvěma primeroskama. Měl strach, co když se mu to nakonec zalíbí. No zalíbilo oboje. Než šli do civilu, měli už své holčiny v jináči a svatbu nevěsty tak tak stihly. Bože, povzdychl si Kryštof. Vyšťavili se vždycky za směnu víc než na opičí dráze. A najednou nic. Kluci měli své manželky a dokázali si i odskočit. Poldík, jak psal, si našel přítele na furt a šukají prý ve dne v noci.

Jednou sbalil kluka, co už i seděl. Samozřejmě byl strachy bez sebe. Zatímco boreček při tom kouřil a pak se i díval na obrázky v časopise.

„Ty vole, tohle zkusíme, vidíš, při tom budu pěkně sevřenej akorát na tvý péro. Se dvouma šukám běžně, čas se musí využít, ale měl jsem v sobě už i tři. Sice jenom zasunutý, ale paráda.“

Jo, paráda. Trochu ho natáhnul. Ale prý je to za kvalitu. Ráno vypadnul z hotelového pokoje brzo. Šlohnul mu hodinky, pár bonů a nakonec byl rád, že od něj něco nechytil. Tak tudy cesta nevede. Vidina Poldovy prdelky mu sice pomohla, ale je to jen sen. Proč mám takovou smůlu?

Ráno ještě všechno prohlídnul, než vyjel. Na tyto příležitosti měl v autě zimní bágl. Náhradní oblečení, teplákovou soupravu a všechno, co by se mohlo hodit. A máma mu stejně nachystala slepici na smetaně. Ještě že Mozgál taková zavazadla ani nezaznamenal. Potkali se u garáže kamarádky Gity. Ta se tam zrovna ocucávala s nějakým novým objevem. Jo, tak toho by taky bral.

„Štofi, jsi zlatíčko, můžeme k tobě hodit nějakej proviant?“

Samozřejmě toho byl hafol. Jel vždycky jako poslední, aby mohl případné ztroskotance vzít do vleku. Auta i pneumatiky ostatních byly někdy na samé hranici použitelnosti. Jenže k Vápence nikdo nejezdil. Snad jen z následující malé osady. V zimě teprve. Byl to původně lom a vápenka tam ještě stála od války. Sice jako polozřícenina. Za dvacet let tu vyrostl z náletů les a někdy v polovině šedesátých let vzniklo několik chat. Udělá se tady koupaliště, nějaký stánek přes sezónu, jenže přišli Sověti a všechno zamrzlo. Byly jiné starosti. Chaty zvlášť v zimě nikdo nenavštěvoval. Nebyl tu žádný větší svah pro lyžování ani voda na bruslení, zato se dalo ve dvou chatách pořádně zapařit. Nikoho dalšího nerušili a z lomu ani pořádný randál nebylo slyšet. Cestou bylo po lesích roztroušeno pár chat, ty většinou ani neměly elektřinu.

Gita ho ještě umluvila, ať se zastaví u její babičky pro čerstvé bábovky a koláče na snídani.

„Třeba bych ti mohla v noci Péťu půjčit, on je takovej nevyhraněnej. Už to prý s klukem zkoušel.“

Nevyhraněnej, pomyslel si, půjčit. To už v něm nebude ani kapka, jak ho vysaje, můra. To snad není možný. Gitina babička byla velice milá a často jim pekla něco sladkého na snídani. Musel s ní prohodit pár slov a vypít kávu. Vyjel určitě až po půl hodince za ostatními.

Hned za městem bylo rozcestí a autobusová zastávka na znamení. Kolem postavené dřevěné zábrany proti závějím. Ty zatím nehrozily, i když sněhu bylo dost. Okreska byla čerstvě protažená. Cestu, kam mířil, snad odhrnuli jezéďáci včera. Něco nového napadalo a byly tu vyjeté koleje od aut jeho kamarádů. Jen kousek od starého sadu, kde ještě na stromech viselo pár jablek. Ptáci ve větvích a dole srnky je brzy sklidí. Pak začal smrkový les po obou stranách silnice. Nikde nikdo, jen stopy jeho kamarádů. Dvě odbočky do lesa, zatáčky a pak už jen rovinka k lomu. Za první zatáčkou opět cesta do lesa. Právě si říkal, že tam zastaví, když v příkopě bylo něco malého červeně pruhovaného. Sjel bokem, ulehčil si u kmene smrku se zákazem vjezdu. Kousek se vrátil zapadanou příkopou.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa. Přidal do kroku. Přešel zamrzlý potok. Pod ledem bylo vidět tekoucí vodu. Začínal pás nízkých skalisek, který na jednu stranu pokračoval k vápencovému lomu, kam jel, a na druhou se ztrácel v hustém smrčí. Tam taky vedly stopy. Ještě kousek a uviděl miniaturní srub, nalepený na vápencové stěně. Pootevřené dveře, dvě okna zadělané okenicemi.

„Je tady někdo? Dobrý den.“

Ze dveří vyšel hoch snad o něco mladší. Na sobě mimo rifle teplý svetr. Na uchu si držel kuchyňskou utěrku, kterou prosakovala krev.

„Jak ses sem…“

„Mám tu kousek auto, zavezu tě do nemocnice. Viděl jsem stopy ve sněhu.“

„Ne, ne, rozhodně ne. Jen jsem si rozškrábl ucho o nějaký kořen. Akorát to moc krvácí.“

„Nemáš něco zlomeného, nebolí tě hlava, závrať?“

„Jsi doktor?“

„Jo, všech věd. Byl jsem na vojně. Mám v autě lékárničku. Jsem tady hned. Počkej chvíli.“

Kryštof vyběhl rychle k silnici. Vzal lékárničku, velkou, co vozil s sebou. Láhev minerálky na zapití prášků. Když se vrátil, byly otevřené okenice. Zaklepal. Hoch přišel otevřít. Stále si držel na uchu utěrku a kulhal. Všechno postavil na stůl. Povzpomínal honem na ošetřování ran a pustil se do toho.

„Nevím, jestli by se to nemělo sešít,“ ukazoval v malém zrcadle z lékárničky na ránu na lalůčku.

„Ne, jen mi to prosím převaž a přelep.“

„Co noha?“

„Mám ji jen naraženou i ruku, jak jsem padal. Ale zničil jsem si bundu.“

„Jseš tady sám? Přijede někdo?“

„Sám.“

„Nemůžeš zůstat sám. Co když se ti udělá zle? Vydrž, nohu a ruku prohlídneme. Jenom odvezu věci na Vápenku. Jsem tu za čtvrt hoďky, jo?“

„Je to zbytečný, patříš k těm pár autům, co jsem potkal?“

„Jo, bože, to tě srazil někdo z nich?“

„Ale né, volali na mě, ať jedu s něma zapařit. To bylo auto až pak.“

„Hned jsem tady, žádné protesty. V pohodě nejseš. To bych byl stejnej hajzl jak ten, co tě srazil.“

Kryštof vyběhl k autu. Dojel k chatě, kde už byla zábava v plném proudu. Co se stalo, raději neřekne. Ze zvědavosti by tam jeli. Jen se všechno vyložilo. Domluvil se s Gitou. Zastaví se v neděli večer. Vzal si kousek chleba, bábovku. Konzervy má v autě i něco z domu a od Gitiny babičky. Jen měl celou cestu strach. Kluk může mít nějaké vnitřní zranění. Musí se zeptat, jak se to stalo. Tentokrát jel zapadanou loukou až pár metrů ke srubu. Zřejmě tady bylo i místo na parkování, ale ve sněhu nebylo nic vidět. Zpátky raději nasadí řetězy. Začalo sněžit. Chlapec otvíral dveře.

„Na té louce je bažina, jezdí se kolem lesa, ještě že zamrzlo. A neměls jezdit. Mně je docela dobře.“

Ale když chtěl přiložit do starých litinových kamen, zapotácel se.

„Posaď se do ušáku u kamen. Vidím, žes postavil vodu. Chceš kávu nebo čaj?“

„Ale to se mám ptát já, ty jsi host.“

„Jenže nezvaný, Kryštof, ale odjakživa mi říkají Štofi.“ Podával ruku.

„Saša, nezlob se, určitě jsem ti pokazil krásný večer. Ještě můžeš jet.“

„No, že budu hlídat zraněného, to jsem netušil, na Vápence spíš opilce, ale je jich tam dost. Ani jsem jet nechtěl. A mám tu pro tebe to, čemu vděčím, že jsem tě našel.“

Kryštof vyndal červenobílého kulicha. Viděl, jak chlapec se skoro lekl. Řekl jen:

„Dík.“ A položil ho na lavici ke kamnům.

„Odkud nosíš dřevo?“

„Hned venku za dveřmi je narovnané, když budeš tak hodný.“

U kamen byl velký koš, Kryštof vyrazil ven. Vítr smetal shora ze skal spršky sněhu.

„Teď noha a ruka.“

„Když myslíš, zrovna se převleču, chceš tepláky? Budou pohodlnější.“

„Jistě, ale mám všechno v batohu.“

Ruka i noha byla podřená a naražená.

„Dám ti na to octan, obklady, jen dvě sklenky s vodou, ostatní mám. Určitě máš hlad. Mám tady ve sklenici slepici na smetaně, ale bude k ní chleba nebo rohlíky, jen ji ohřejeme.“

„Mám salám a paštiku a jsou tady konzervy.“

„Slepici nejíš?“

„Ne, jím, ale se mnou jsi nepočítal, tak abych…“

„Neudělal škodu, to znám. Stejně se musí sníst a pivo si dáš taky ne?“

Teď si teprve prohlížel Kryštof srub. Uprostřed stůl, směrem ke kamnům židle, pod okny polstrované lavice slouží i ke spaní. Z jedné strany kamen stolek, dřez, skříňky a police s nádobím, ze druhé dva ušáky, zřejmě taky rozkládací. Zadní stěna přirozená osekaná vápencová skála, dole obložení dřevem. Ostatní stěny z trámů. Malé světlo stolku zřejmě na baterii, petrolejky na stěně s odrazovými zrcátky a velká na stole. Obrázky, malé trofejní paroží. Jen to nejnutnější. I na Vápence byly takové malé chaty. Na přespání nebo když je špatné počasí. Pak dvě velké, rodičů Gity a místního doktora. Jeho syn byl také v jejich partě.

„Teď sem nikdo nechodí. Jenom já. Patří to babičce, ta nemůže na nohy. Naši sem nikdy moc nejezdili. Jen když zrají trávnice jahody, pak na maliny a dvakrát třikrát na houby. Já sem chodím rád. Dobře se tady učí. Budu letos maturovat, ale jestli mě pustí na nějakou školu, to neví nikdo. To bych musel na vojnu a pak nevím, co děláš ty, Štofi?“

„Opraváře elektrospotřebičů. Nejsou v tom pračky ani ledničky a televizáci, to je šlechta. Vymění lampu, chvíli tam do něčeho šťourá, kafíčko, zákusek, nebo kus slaninky, jezdí si dodávkou. Stejně u ledniček a praček. Já sedím v opravně, a když mi nějaká babča přinese opravit vařič, co pomalu pamatuje císaře, tak jí nemůžu říct, ať ho dá do sběru. Někdy si ani netroufám všechno započítat, když se ptá, kolik to bude stát, aby jí vyšly peníze. Kulmy, fény, s tím vším chodí lidi, co nemají na to sedět hodinu u kadeřnice. Ale nestěžuju si. A časem postoupím na lepší. Snad. Co dnes je normálního?“

„Máš kamarády na Vápence. A místo toho se staráš o mě. To všechno přejde.“

„Doufám, že nemáš nějaké další zranění. Jak se to vůbec stalo?“

„Měl jsem jít vlevo. Ale málokdy tam něco jede a já pak jdu zkratkou, abych se vyhnul louce. Nevím, bylo to rychlý, ani jsem se neotočil. Shodil mě spíš sníh na okraji než přímo auto.“

Něco Kryštofovi říkalo, že to bylo jinak. Ale to záleží na něm. Když šel zkontrolovat přelepené ucho, teprve si i pořádně prohlédl chlapce. Hodně světlé hnědé vlasy, jemná tvář s malinko větším nosem, který trochu rušil až dívčí obličej s dlouhými řasami. Když se převlékal, viděl štíhlý pas, ale svalnatá ramena a dál už raději neuvažoval. A on. O nějaký rok navíc. Černé vlasy, jen maličko tvrdší rysy, ústa s plnými rty, prý atletická postava. Mít v oblibě dívky, neměl by problém vybrat si. I jeho spolužačky včele s Gábinou ho přesvědčovaly, že by si mohl opačné pohlaví zkusit, třeba když se trochu picne. Ale smůla. Jaksi to nešlo. Jeho, vlastně teď hostitel, by měl všechny předpoklady. Jenže stejně je na něm něco jinak. Chodí sem sám, nemluví o nikom blízkém. A ta nehoda je taky nějak podivná. Je pravda, že občas někdo ujede, ale tady skoro nikdo nejezdí. Přemýšlel, jestli někoho míjel v protisměru. Mohl se otočit. Nebo zajel do vesničky, dál cesta nevede. Čas ukáže.

Slepice byly dvě veliké porce. S rohlíky byla skvělá. Pak pivo.

„Moc ti děkuju, ale nemusíš tady být. Určitě jim tam chybíš. Nemám tady ani žádnou zábavu. Já když jsem sám, tak čistím a určuju ulity plžů, sbírám je.“

„Jako šneky? Co žerou salát a vůbec všechno na zahradě? Ti bez budky jsou slimáci a jsou ještě horší, to je všechno, co vím.“

„No je to trochu složitější. U nás žije asi dvě stě druhů plžů, já sbírám malé ulitnaté. Takové, co si jich ani nevšimneš. Od půldruhého milimetru, to je třeba boděnka malinká, latinsky Punctum pygmaeum, až po dvoucentimetrové páskovky. Ty bývají často na keřích a mají různě zbarvené ulity. Většina je mezi pěti a patnácti milimetry. Chceš se na pár podívat?“

„Jistě, možná jsem nějaké malé viděl, ale myslel jsem, že vyrostou.“

Saša otevřel na boku ve dřevě zapuštěnou skříňku a přinesl na stůl plochou vysokou krabici. Byla celá slepená z krabiček od zápalek. Vzniklo tak spousta malých šuplíčků. Každý měl zespoda nalepené malé dřívko, za které se dal vytáhnout. Všechno bylo popsáno latinsky a česky. Plochou pinzetou vyndal jeden šuplík. Uvnitř byla kartička.

„Tady mám napsáno kdy, kde, počasí, podklad a pod lístkem jsou úlovky.“

Bylo tam v jemném papíře asi deset malých vřetenovitých ulitek.

„Tohle jsou vřetenatky obecné, ty jsou nejčastější, počkej, podám lupu a zapálím lampu, je šero, jak sněží.“

Přiložil, podal lupu.

„Vidíš, patří mezi závornatky, je levotočivá a určuje se podle ústí ulity. Jsou tam příčky, járky a zoubky. Tím tě nebudu zatěžovat. Jsou malé a většinou si jich ani nikdo nevšimne. Živí se organickými zbytky, v tlejícím dřevě klade vajíčka. V suchu je pod kameny. Tady jsou v hrabance i na skále. Nedospělé se těžko rozeznávají od jiných druhů, co mají taky podlouhlé vřetenovité ulity. Teď ti vyndám pásovku hajní, to je obr, až přes dva centimetry. Má klasickou oblou šnečí ulitu. Tyhle jsou žluté s hnědými pruhy. Tu určitě znáš. Bývají často jako přilepené na různých keřích, stejně s podobnou pásovkou keřovou. Ta je někdy i bez pruhů a navzájem se s hajní kříží. Doma mám několik set ulit a těžko se dají najít dvě úplně stejné. A ještě tady je boděnka, vidíš, nemá ani dva milimetry. Ty bývají v mechu a listí, ale málokdo si jí všimne. Je velice křehoučká. Tyhle jsou z místa, jak je srovnané dřevo. Sousedky.“

Saša se trochu usmál. Sedl si.

„Není ti něco? Vezmu tě do nemocnice.“

„Ne, není mi nic. A promiň, že tě tím otravuju. To nikoho nezajímá, jen takový blázny jako já. Doma mám velkou sbírku, tady jenom místní. Taky v terárkách plno šneků z tropů a vodní plže. Chtěl bych je studovat, ale asi to nepůjde. Rodiče sice nevyhodili, ale kdoví.“

„Tak z toho jsem jelen, Sašo. Můžu se podívat i do dalších? Budu opatrný, neboj. Teď když ty budky vidím, mě napadá, kolik je kolem krásných a zajímavých věcí, kterých si člověk ani nevšimne. Při tom rád chodím do přírody, ale mimo pár jedlých hub neznám nic. Auto mám chvíli, ale říkal jsem si, že se z jara někam mrknu po okolí, nebo dál. Jenže mí kamarádi a kamarádky mají rádi pohodlí, muziku a pařbu. Tak jsem je trochu naťukl, ale někam do lesa nebo na skály, ani nápad. V létě někam k vodě. Jezdíš i do hor? A jsou tam vůbec šneci?“

„Ale jo, ti jsou u nás všude. Auto nemáme a někam dál, to sebere moc času.“

„Mohli bysme někam zajet, kde bys chtěl. Já zase trochu fotím. Jenom tak pro zábavu. Líbí se mi staré stromy a takový zříceniny, kde je jen pár kamenů a kam turisti nechodí. Takový místa mají úžasnou atmosféru. Něco si o tom přečtu a pak si všechno představuju, jak to tam vypadalo před sty lety.“

„Jsou i druhy, co přímo milují zříceniny. Skalnice kýlnatá a taky skelnatka drnová. Plži mají krásná česká jména. Vedle skelnatky je i skelnička průhledná a skleněnka průsvitná. To bych jel rád, pokud by ti slimáčci nevadili. Budu sice maturovat, ale mám dobré známky, a co bude pak, uvidím.“

„Škoda že je zima a sníh.“

„Prázdné ulity se dají hledat i v zimě, když je bez sněhu. Já většinou beru jen takové. Nebo si šnečky přivezu a nechám v takových klíckách venku. Tihle malí žijí jen většinou rok nebo dva. Tak je pak nechám přirozeně dožít nebo rozmnožit. Ulity jsou čisté a nepoškozené.“

Kluci si povídali, prohlíželi ulity a čas ubíhal. Večeře, čaj a Kryštof otevřel sedmičku vína.

„Mohl sis zajet na Vápenku.“

„A co když se ti udělá zle, nebo jestli ti tady vadím?“

„Ne, nevadíš, jsem rád, že jsi tady. O mé zálibě tak se mnou nikdy nikdo nemluvil. Pro ostatní jsem blázen. Ve škole mi říkají Pižla, ale už jsem si zvykl. Tady ti určitě chybí hudba. Měl jsem rádio i kazeťák na baterky, ale teď jsem je zapomněl vzít.“

„Myslím, že pro jednou vydržíme.“

„Na spaní se dají rozdělat ušáky, dá se i na lavicích, pod nimi jsou deky, ale lepší v zimě je ve spacáku. Když se v noci nepřiloží, bývá tady chladno.“

„Mám taky spacák v autě.“

„Tady jsou taky, ani se nepoužívají. Naši tu nikdy v zimě nespí, jen já. Jim vadí, že záchod je venku a voda ve studánce. Na umytí si dávám ten menší kbelík na kamna.“

„To mně vůbec nevadí. Před vojnou jsem trochu jezdil fotit a spal pod širákem nebo v seně.“

Kluci se opláchli, popřáli si dobrou noc a zalehli do spacáků u kamen. Museli si nechat jen slipy, bylo v nich moc horko. V noci se Saša vzbudil a přiložil, brzo ráno zase Kryštof.

Vstal, vzal si teplákovou soupravu a vyšel ven na dřevo. Za dveřmi byly částečně zapadané stopy. Vedly k autu a pak loukou, zřejmě k silnici. Někdo sem v noci přišel a taky podle stop odešel. Došel jen k předním kolům. Kryštof měl vepředu další světla a mlhovky. To všechno tam bylo zapadané sněhem od včerejška. Jen u kola byl vyšrubovaný ventilek. Taky když odhrnul sníh, bylo vidět, že kolo sedí. Což o to, náhradní ventilky vozil. To se stávalo, když se jelo někam na zábavu. Sehnul se. Jinak v pořádku a kolem byl nepošlapaný sníh. To bude muset Saša vysvětlit. Hned si myslel, že co mu řekl, je jinak. Jak vstal, všechno mu ukázal.

„Známe se chvilku, ale snad jsi pochopil, že to myslím s tebou dobře. Všechno je trochu jinak. Tak mi řekni, prosím, jak. Nejsem žádný strašpytel, volat poliše nebudu. Ten ventilek je prkotina, ale že tě někdo srazil autem, není. Tak jak to bylo?“

„Měl jsem kamaráda, nerozešli jsme se v dobrém, řekl, že mě v životě nechce vidět. On mě nesrazil, to já uskočil, možná chtěl vědět, jestli se mi něco nestalo, a když viděl tvý auto, tak šel pryč.“

„A tomu mám věřit? Kamaráda? Tohle by kamarád nikdy neudělal. To byl někdo, s kým cloumal vztek, a proč?“

Saša si sedl, hlavu schoval do dlaní a mlčel.

„Dobře, nebudu to z tebe páčit. Známe se jen chvilku. Jak budeš chtít, hodím tě domů. Jdu napumpovat kolo.“

Když se vrátil, chlapec byl u kamen. Voněla káva. U vánočky na stole byla sklenička zavařeniny.

„To jsou maliny, tady kousek. Máš je rád?“ říkal skoro plačtivým hlasem.

„Maliny mám moc rád a hlavně utržené hned na nějaké pasece. No jo, je to ještě daleko. Už tady máš všechno obejité s těmi prťavými šnečky?“

„Tady snad jo. V lomu za Vápenkou taky. Některé druhy jsou tam jiné. Hlavně na těch příkrých stěnách. Už se na mě nezlobíš?“

„Já se na tebe nezlobil, to bych tady nebyl, ale když mi nechceš nic říct, tak se nedá nic dělat.“

„Promiň, necítím se na to. Později, jestli nějaké bude.“

„Proč by nebylo. Nemám žádného bližšího kamaráda. Myslím, že by tvoji šneci a moje focení šli docela dohromady. Mohl bych ti nafotit ty, co nemají domečky. Ale nesnáším, když někdo někomu vyhrožuje nebo ubližuje. I tady se mi líbí. Je to akorát pro dva. Malinký, ale útulný. Teď všichni musí mít všechny vymoženosti. Dřív měli lidi k sobě blíž. V zimě si hodně povídali. Mám babičku a dědu v Rejštejně, kousek od Kašperských Hor. Bydlí až v lese. Dřív jsme tam jezdívali i já na prázdniny. Naposledy jsem tam byl před vojnou. Teď si jenom píšeme. Jednou za čas. Říkal jsem si, že bych tam mohl některej víkend zajet. Ale samotnýmu se mi nechce. Co říkáš?“

„Na Šumavě jsem nebyl. To myslíš teď v zimě?“

„Kdykoliv, s autem to není problém. Šneci jsou sice zalezlí, ale v zimě tam bude hezky. Co za týden?“

„Musel bych se zeptat doma, jestli něco nepotřebují naši, ale jel bych. V zimě jsem byl akorát tady.“

„Tak se zeptej a přijď mně říct do práce. Víš, kde to je?“

Saša přikývnul.

„Co ucho, ruka, noha?“

„Všechno dobrý.

„Zajdu si k autu nafotit modřín. Je nádherný. Zasněžený vypadá úplně jinak.“

Vzal si z batohu Nikon F, vlastně takový přídavek po strýci k autu. Teta byla dost zvláštní. Když její manžel zemřel, zbavila se úplně všeho, co měli. Bytu, auta, ale i všech věcí. Něco prodala, něco rozdala po rodině. Koupila si garsonku i se zařízením a změnila zaměstnání. Cítil se vůči ní tak trochu dlužný, kolikrát se ptal, jestli nechce někam zavézt, s něčím pomoct, ale nikdy nic nechtěla. I s rodinou se stýkala jen velmi málo. Všichni si mysleli, že se třeba odstěhuje k rodičům na Šumavu. Nestalo se.

Modřínů tam bylo několik. Největší stál spíš osamoceně a svojí výškou dosahoval nad vedlejší vápencové skály. Když už měl venku aparát, nafotil si srub a okolí. Saša si četl v nějakém zřejmě školním sešitě. Na oběd si udělali z konzervy klobásy s fazolemi.

„Hodím tě večer domů a pak ještě sjedu na Vápenku.“

„Můžu jít pěšky.“

„Rozhodně ne. Vidím, že tě noha bolí.“

Odpoledne svítilo slunce. Šli se projít podle skal a potoka. Jen malý kousek k lavičce pod skalním převisem. Sem sníh nepadal, zato tady bylo plno listí.

„Myslím, že vidím jeden domeček,“ Kryštof se sehnul k zemi. „Je to vřetenatka?“

„Jistě, ale máš štěstí, je pravotočivá, ty jsou velice vzácné,“ obdivoval ulitu Saša.

Je to hezký kluk, když se usmívá. Chtěl se znovu zeptat, jak to bylo s tím, kdo ho srazil, ale nechtěl kazit hezkou chvilku. Bylo mu se Sašou dobře. Ještě tak kdyby…, pomyslel si. Snad bude mít kamaráda. Z úvah ho vyrušil datel.

„To je kulomet,“ ukazoval Saša, „datel, už začíná tok. Někteří si shání novou samičku, jiní mají stejnou po celý život.“

„To jsou Sašo jako lidi.“

„Lidi to mají složitější, Štofi, nebo myslíš, že se datlové taky pomlouvají?“

„Spíš si chrání svoje teritorium. Aby jim druzí nevyzobávali červíky pod kůrou. Ale složitější to máme, zvlášť někteří, co o samičku nestojí.“

Viděl, jak hoch zrudnul.

„Na Vápence jsou všichni spárovaní a já žádného přítele nemám.“

„To chceš říct, že jsi…“

„Prostě se taková věc občas někomu přihodí. A je problém si někoho najít. Někoho, kdo je něco víc jak kamarád. Kdo tě chápe a neodsuzuje. Kdo tě podrží, pomůže a má tě rád. Tak jsem asi o tu naši cestu na Šumavu přišel, ale mám rád nic nezastírat, za nic se neschovávat. Jistě, nikomu to nevyprávím, nechci se úplně znemožnit. Ty budíš důvěru a zřejmě máš taky nějaké problémy. Ale to je tvá věc. Každý se musí rozhodnout za sebe. Nemůže pak nikoho jinýho obviňovat, když něco nevyjde. Tady bylo dobře, u šnečků, když nic, budu mít pěknou vzpomínku.“

„Já asi jsem taky… S holkama jsem spíš kamarád. Vedle nás bydlí nějaká přízeň z otcovy strany. Jejich syn má asi tak třicet. Moc jsme se nestýkali. Jenom jsme se zdravili a věděl jsem, že se jmenuje Roman. Mají na dvoře bazén, ale je tam vidět jen z mojeho balkonu. V létě se tam koupal nahý a to mě dostalo. Balkon je zarostlý břečťanem. Myslel jsem si, že mě nevidí. Sledoval ho dalekohledem, když si dělal dobře. Pak naši jeli pryč, já se znovu díval. Odběhl a najednou byl za mnou na balkoně. Strašně jsem se lekl. Povalil mě na zem. Já se moc nebránil. Byl dost bezohledný, nic z toho, co jsem si představoval. Bolelo to. Pak jsem chodil za ním. Jenže mě začal poutat a hlavně bičovat. Do pusy mi strčil slipy a bil až do první krve, jak říkal. Pořád se to zhoršovalo. Ještě si pozval kamaráda, opili se a to ani nemůžu říct. Možná to někomu nevadí, jak říkali, ale já z toho měl hrůzu a bolest. Nemohl jsem vydržet. Tak jsem mu řekl, že už nepřijdu, ať si najde jiného, komu to nevadí. Začal mě sledovat, vyhrožoval, že napíše do školy. A napsal. Zavolal si mě ředitel. Řekl, že stačí, co se děje, tímhle mi nechce zkazit maturitu. Trestné to není, ale nikomu nic neřekne. Kolegové na to mají různé názory a mohlo by se to promítnout do známek. Abych to nějak řešil. Co jsem měl dělat. Rodičům jsem se neodvažoval nic říct. Kamarády nemám. Bezpečnost, jen by si mě dali na seznam. Jednou se pokoušel dostat sem. Ale rozbít okna si netroufl. Vyhrožoval, že příště už sem nedojdu. Chodil jsem oklikou. Asi někde čekal. Chtěl jsem uskočit, jenomže mě úplně ochromil strach. Bylo to jen trochu, spíš hrnutý sníh. Nevím co dál, už nemůžu. Určitě sem šel, ale viděl tvý auto. S tebou jsem se cítil v bezpečí. Asi sem nebudu moct chodit. Bojím se i doma, když naši odejdou.“

„Něco jsem tušil, ale ne až tak surového. Se vším se něco dá udělat. Nechce to unáhlit. Před lidma si nic nedovolí a ten víkend platí? Neboj, nejsem jako on. Potřebuješ změnit prostředí.“

„Ty bys mě vzal? I když všechno víš?“

„Proč bych neměl, budeš v pohodě, mě se doufám nebojíš. Vždycky je tam hodně sněhu, ale cesty jsou udržované, líp než tady. Pokud ti to nevadí, abych nejezdil dvakrát, večer sjedeme na Vápenku, kdyby tam kamarádi zapadli. A pak tě hodím domů.“

Saša přikývnul. Šli si udělat kávu. Ještě prohlídnout kamna, zbylo jen pár uhlíků. Venku se zase začalo zatahovat.

„Pojedeme spíš, nevadí? Moc nemrzne, baterka zabere.“

Taky nebyl problém, tohle není žádná ruská zima. Ani pneumatiky s vysokým zimním vzorkem neměly se sněhem žádný problém. Trochu prokluzovaly při výjezdu na silnici. Tu protáhnul zřejmě traktor z JZD. K Vápence projeli vysokým sněhem. U chat už kluci odhrnovali kolem aut sníh.

Sašu v kulichu s červenými pásky hned všichni zdravili.

„Tebe přece známe, volali jsme na tebe po cestě. Kde jste, kluci, byli, měli jste se zastavit,“ smála se Gita.

Pak se pomáhalo při výjezdu na silnici. Trochu zatlačit a všichni se dostali na odhrnutou cestu. Moskvič vyjel bez problémů.

„Pojedeme za nimi, kdyby někomu auto kikslo. Kluci jsou strašní bordeláři, jezdí, dokud se něco neposere. Ale tady už to snad půjde.“

Celá kolona aut se rozjela k městu. Zavezl Sašu a pak domů. Před garáží ometl metličkou, utřel chromované části a přídavné reflektory. Všechno ještě prohlédne před cestou na Šumavu. Snad to vyjde. V pondělí pošle babičce telegram.

Hned v úterý se zastavil v opravně Saša.

„Jestli můžu, tak bych jel, jenom, neber si to špatně. Naši tě chtějí nejdřív vidět. Nezlobíš se?“

„Jistě že ne. Můžu zajít s tebou, a pokud jsou doma, tak ať mají klid.“

Když přišli, zastihli rodiče u kávy.

„Dáte si s námi, hned dodělám. Ale já vás, pane Kryštofe, znám. Byla jsem u vás s mlýnkem na kávu a se zapalovačem plynového sporáku.“

„Víte, nezlobte se, jen máme obavu o Sašu, aby se nedostal mezi špatnou partu, je před maturitou. I když spíš počítáme, že se na vysokou nedostane, tak to dnes chodí.“

Kryštof si pomyslel, mají strach a při tom nebezpečí je hned vedle. Jistě, Saša nic neřekl, tak nic tušit nemohou.

„Děkujeme, že jste se postaral o Sašovo zranění. Nejsme rádi, že tam chodí sám, ale ta jeho záliba. Vy prý zase fotografujete. Je hezké, když má člověk nějakého koníčka. Samozřejmě se vyrovnáme s benzínem za cestu a dalším.“

„Jel bych tam stejně. Chvíli to zabere, ve dvou se jede líp.“

Rodiče byli příjemní, popovídali si. Když ho Saša pouštěl, viděli u vedlejšího domu mladíka v bundě, co odmetal sníh.

„To je Roman.“

Ten na ně mávnul rukou. Měl kapuci, tak si ho moc Kryštof neprohlédl. No zatím si nebude kazit dobrý pocit z návštěvy rodičů. Vyšel k domovu.

Saša končil v poledne v pátek a Kryštof se domluvil s kolegou. Počkal před školou. Silnice byly čisté, počasí slunečné, okolo nuly. Po půl druhé hodině jízdy se situace změnila, ujetý sníh, ale posypaný. I v Rejštejně byly silnice prohrnuté a kolem vysoké závěje. Z kůlů u příkop trčely jen vršky. Cesta byla protažená až k domku prarodičů. Vypadal spíš jako hájovna v lese. Kolem staré stromy, velká lípa, kousek políčka. Vrata byla otevřená stejně jako do stodoly.

Jak vystupovali, přiběhl velký krásný pes.

„Zoja, chodský pes, tady je pár lidí, co ho ještě chovají. Byl tady po staletí. Neboj, nejdřív tě jen očichá.“

Zoja byla velká jako vlčák, jen trochu kratší nohy, zato bohatá dlouhá srst v kombinaci černé a hnědé. Před domem už čekala babička v tmavých šatech a modré zástěře a děda, v lesnickém, zeleném.

Přivítali se.

„Pojďte, chlapci, do tepla. Teď jsem vytáhla borůvkový koláč.“

Kuchyně byla veliká, stůl, židle, lavice, kachlová kamna.

„Víte, dřív nás tu bylo deset. Naše babička s dědou ve výměnku, pak se proboural a udělal tam parádní pokoj. Vedle máme malou ložnici a bývalý dětský pokoj. Jak děti rostly, tak jsme na půdě v průčelí udělali dva pokoje pro ty větší. Tam bývá Štofi, když je u nás. Tři generace dělávaly na pile. Dnes všichni odešli, jsme sami a je to moc velké. Chtěli nám tady udělat kotel a všude topení, jenže pro koho. V zimě tady nikdo není. Topíme jenom v kuchyni, když moc mrzne, tak i v ložnici. To je pár dnů. Nahoru si musíte nanosit dřevo a zatopit.“

Koláč výborný i čaj ze sušených lesních plodů a bylin. Povídalo se o všem možném, pak si šli chlapci do podkroví. Pokoj nahoře už byl moderně zařízený, dvě válendy, peřináče, knihovnička, stolek a dvě křesla. Velká litinová kamna. Koupelna dole byla s elektrickým bojlerem, topným zářičem a pračkou.

„Jeden strýc je taky přes elektrické spotřebiče. Tak je tady i velký mrazák, lednice, a když vypadne proud, centrála na naftu.“

„Chlapci, večer budou jitrnice a jelítka, zítra kuře a la bažant a v neděli řízky a bramborový salát. Může být?“

„Babi, jíme cokoliv, nic nevymýšlej.“

„Ale já ráda, celou zimu jsme tady sami. Nikdo nemá čas. Jsme moc rádi, žes přijel s kamarádem. Bývalo nás tolik. Na rok už si nebudeme brát prasátko ani ovečky. Necháme jen kozu na mléko, slepice a možná králíky. Nestačíme na to a co pak s tím. Z jara taky nikdo, jen na podzim párkrát na houby.“

„Tak my budeme jezdit častěji. Saša sbírá ulity šneků a šumavské nemá.“

„Tak těch tady je spousty. Kdysi se sbírali a vařili, pak pekli s máslem a kořením. Už bych ani nevěděla, jak se dělají. Ale jsou tady staré kuchařky. Máme i víno a hruškovici, co budete chtít, tak si vezměte, vždyť jsi tady doma. Já ani pořádně ostatní vnoučata neznám. Často jsi jezdil k nám jenom ty.“

Opečená jelítka a jitrnice, brambory a zelný salát. Babička pořád přidávala.

„Dám vám pak i domů zamražené a tlačenku ve sklenici. Na nás je to moc.“

Děda si po večeři a jednom pivu zapálil půl doutníku.

„Kouřit bych neměl, tak si dávám jen půlku ve svátek. Teď máme svátky, když jste tady, ještě si dáme hruškovici a vy si vezměte nahoru víno. V zimě chodíme brzy spát. Ráno vám nachystám běžky, ať se můžete podívat do lesa. Jinak je tam moc sněhu. Jak jsem byl pro víno, nějací šnečci jsou i ve sklepě. Máme tam studánku. Zítra se můžete podívat. Ostatně Štofi tady všechno zná, když vám něco pochybí.“

Kluci šli postupně do koupelny. Nahoře bylo krásně teplo. Sedli si pak u kamen.

„Moc dík, že jsi mě sem vzal. Mají tě tady rádi.“

„Jezdil jsem sem rád. Pro ně je to těžké. Byli zvyklí na velkou rodinu a teď jsou sami. Myslím, že za dveřmi je Zoja. Vždycky tady spává, když přijedu.“ Taky se přišla pomazlit. Přidal se i Saša.

„Má hustou srst, té zima venku nebude.“

„Jistě. Bývali to pastevečtí a strážní psi na hranicích. Zojinka spává v kuchyni, zvykla si. Zítra ji vezmeme do lesa. Hajný ji zná, tak žádný problém.“

Ještě chvilku povídali, pak naložili do kamen, Štofi je přivřel a šli spát.

Mohl jsem něco nadhodit. Sakra víme to o sobě, jací jsme. Třeba jen si dát pusu a pak… Převaloval se a nemohl usnout.

Saša měl pocit studu. Určitě by to bylo se Štofim hezký, jenže aby něco začal sám? Co by si o něm pomyslel? Že to bylo třeba s Romanem jinak. Cítil se tady bezpečně, musí počkat. Nechtěl by si něco, co ještě nevzniklo, pokazit. Třeba nějaká příležitost přijde.

Ráno měli připravené běžky. Jak viděla Zoja lyže, nadšeně skákala. Měli připravený v termosce čaj a chleby se sádlem a škvarky.

„Kde máš toho červeně páskovaného kulicha?“

„Připomíná mi, co se stalo a co bych nechtěl.“

„Naopak, měl by ti připomínat, jak jsme se seznámili. Neuvidět ho, nikdy bych tě nenašel.“

„Třeba bysme se potkali jinak a jinde.“

„Možná v nějakém jiném vesmíru.“

„Myslíš, je možné existovat ještě současně ve víc světech a podobách?“

„Nebylo by špatné mít tě víckrát, ale stačilo by mně to i jednou. Jen kdybys už odložil svoje zábrany.“

„Je to…, těžký. Kulicha si příště vezmu.“ Saša se pokusil usmát.

Na lesní cestě byli po pár krocích. Zapadaná, žádné stopy předchůdců. Štofi šel první za Zojou. Nesl i malý batoh s proviantem. Zasněžené naskládané kmeny vypadaly z dálky jako pyramidy. Když procházeli okolo příkrého svahu po vytěžení. Kus sněhu se utrhlo a sjelo dolů jako malá lavina. Odnesl to Saša. Sníh ho zahrnul až po prsa. Zoja začala hned odhrabovat sníh. Chlapec by se postupně vymanil sám. Ale to už byl u něj Štofi.

„Jak se vysvobozují princezny, to znám z pohádek. Musím si tě vyfotit.“

Protlačil se sněhem a Sašu políbil. Oba zčervenali. Snad mrazem?

„Stojíš mi na lyžích.“

„Abys mi neujel.“

„Neujedu.“

Tak trochu se líbání protáhlo. Ještě oklepat sníh.

„S takovou daleko nedojedeme,“ naoko se bránil Saša.

„Nemusíme nikam daleko, jen ke krmelci. V batohu mám dvě řepy a mrkev.“

Taky se u krmelce chvilku posadili a napili se čaje. Řepu a mrkev nakrájeli na menší kousky do dřevěného žlabu. Jesličky byly plné sena a sušeného malinčí. Štofi ukazoval, kde co roste z hub. Zimní porostou, když se oteplí.

„Zajdeme si na jmelí. Na Šumavě moc neroste. Je tady vzácné. Roste na pár jedlích. Nesu si pilečku, ale musíme najít dlouhý prut. Mám tady jeden schovaný.“

To už byli u porostu jedlí. Mezi kmínky bříz byl trochu křivolaký prut. Na něj se nasadila malá pilka, stáhla dvěma šrouby. Pak se musel najít větší trs jmelí.

„Je dost sněhu, snad se nerozláme. Jeden k babičce, jeden nám a jeden vám. Vydrží venku a Vánoce jsou za pár dnů.“

Podařilo se. Velkou tašku s popruhem na záda vzal Saša. Prut zase schovali do bříz. Pojedli u klád a stolku lesních dělníků. V dálce přeběhly laně s jelenem. Zoja se chtěla rozběhnout.

„Nesmíš, zůstaň.“

Párkrát poštěkla, ale poslechla. Zato začala hrabat u jednoho stromu.

„Jdeme domů, Zojo.“

Vrátili se na pozdní oběd, nebo brzkou večeři. Řízky, bramborový salát. Štrůdl. Ještě se podívali do sklepa. Byl kamenný klenutý a v něm police na ovoce a pískové hrůbky se zeleninou. Mrkev, petržel, celer. Na konci byla vyzděná studánka. Na kamenech bylo několik šnečků. Ploché čočkovité ulity okolo centimetru.

„To je skalnice kýlnatá, dostala se sem asi tím větracím otvorem. Až pojedeme domů, tak si je vezmu, pokud to nebude vašim vadit.“

„To určitě nebude, jistě sem nalezou po zimě další.“

Prohlédli si i vedlejší sklep na brambory. Byly v dřevěných bednách a na druhém boku bylo hlávkové zelí a růžičková kapusta, obraná z listů. Všechno s kořeny založenými v písku. V písku také topinambury. Tady našli dva asi pěticentimetrové štíhlé slimáčky bez ulit.

„Tohle je podkornatka žíhaná, má na sobě štít. Ulitu nevytváří. Ale tyhle posbíráme a posekáme slepicím, žerou brambory a zeleninu. Donesou se při sklizni.“

Ukazoval na několik velkých šedých a kropenatých slimáků.

„Vidíš, tady jsou na zelí a na bramborách, to je slimák největší, bývá až okolo patnácti centimetrů. I když ještě větší je lesní slimák popelavý, ten hlavně žere houby a řasy. Mívá až pětadvacet.“

Prohlédli bedny i zeleninu a pár slimáků odnesli ke slepicím.

„Vcelku je nesezobou, ale rozsekané jo.“

„Ty velké taky sbírám,“ říkal jim děda. „Vyžerou kus bramboru a ten začne plesnivět.“

Povídali, než šli starouškové spát. Nahoře dali válendy k sobě. Saša byl jako růžička. Chtěl něco říct, ale nemohl se k tomu odhodlat.

„Zajdeme si do koupelny.“

„Oba?“

„Jo a Zoju dnes necháme v kuchyni.“

Štofi všechno ze sebe shodil. Saša stál a díval se.

„Co je, neboj.“

Hoch měl pořád tričko a slipy. Pak se pomalu vysvlékl. Štofi si ho otočil. Na zádech a zadečku bylo stále vidět několik podlitin. Viděl slzy.

„Neboj, šnečku, už ti nikdo neublíží.“

Ve vodě si ho posadil do klína. Začali se líbat. Chvěl se.

„Necháme si zatím všechno nahoru. Do ničeho se nenuť.“

Na válendě si sedl a objal kolena.

„Sašenko, neboj se, nemáš se za co stydět.“

„Chceš mě, i když…“

„Moc, moc tě chci, ale jestli se zatím necítíš…“

Když tak seděl, byl jak uzlíček neštěstí. Jemně mu rozevřel a roztáhnul nohy. Začal líbat pořád pokleslý penis. Hladil jeho boky. Hoch se uklidňoval a začal pociťovat vzrušení.

Tohle bylo jiné než násilí a bolest. Jeho tělo kdysi napjaté a hrozící se důtek, biče a prutů se uvolňovalo pod polibky a hlazením. Nic neohrožoval strach. Štofi ho podložil polštáři. Líbal a mazlil se s jeho nohama. Podepřel se na rukách, naklonil a dlouho se líbali. Pronikání podpořené vonící mastičkou přinášelo nebývalou slast. Jemné dráždění. Svíral svého milence nohama. Krásné milování, o jakém dříve snil. Štofi se snažil přerušit, zůstával v něm a přešel do velmi pomalých pohybů. Napětí se odráželo v záchvěvech a stupňovalo až ke krásnému vyvrcholení. Ještě dlouho si opláceli drobné něžnosti.

První se vzbudil Saša. Dlouho si prohlížel svého milence. Po milování člověk zkrásní, říkal si. Jen nepatrně se dotýkal všeho, co je teď i jeho. Ruka se pomalu sunula přes bok. Ucítil ještě povadlý penis, který se po jeho dotecích začal probouzet. To už procitl i Štofi, ale zatím to nedal znát. Užíval si jemného honění a hlazení, které přineslo očekávaný výsledek. Ještě se zavřenýma očima si Sašu otočil a nadzvedl mu nohu. Pak už nic nestálo v cestě.

„Miluju tě, můj šnečku. Je to krásný probuzení.“

„Nebudeme ho mít často, musíme si ho užít. S tebou je krásný.“

Zůstali dlouho nahoře. Až přiběhla Zoja, skočila na kliku, otevřela si a položila si svou hlavu mezi jejich.

„Poslala tě babička, viď. Už jdeme.“

Dole je vítala babička.

„Musíte chviličku počkat. Kakao už vychladlo. A kuře bude dneska, trochu jsem to přehodila. Včera děda vyndal maso a rozmrzlo. Doufám, že vám bude chutnat, a malé placičky z brambor. Těch dělám spoustu. Máme je pak rádi i s povidly nebo se škvarky.“

Kluci pomohli loupat uvařené brambory. Zatím se dvě rozčtvrcená kuřata prošpikovala a v pekáči dala na další kostky špeku s cibulí.

„Základem všeho je špek. Ten dolů pod maso, pěkně se rozškvaří s cibulí, dá se maso, osolí a přidá koření. Dávám celý pepř, pár hřebíčků, trochu zázvoru, tymiánu a rozmarýnu a pár kousků sušených klouzků peprných. Když ve válkách nebylo koření, používaly se místo pepře. Ale delším pečením se peprnost snižuje. Pak se podlije vínem a peče, pěkně se polévá výpekem. Když je hotovo, sundá se horní pekáč, vyndá maso. Všechno se dochutí cukrem, solí a šťávou ze zavařených červených jeřabin. Na talířku pak přidám plody jeřabin lžící. Hezky to vypadá i chutná.“

Taky byla kuřata à la bažant skvělá a chlapci si dvakrát přidali. Placičky si vzali nějaké na cestu, slepené povidly a do termosky bílou kávu. Saša si zašel pro šnečky do sklepa. Štofi zapnul topení v autě a po nabalení proviantu a rozloučení vyjeli. Slíbili, brzo přijedou, možná na Silvestra. Zavezl Sašu domů. Vyndali část ze všeho, co dostali. Pak si dali kávu. Když šel Kryštof k autu, vedle u branky viděl Romana. Zřejmě je už před tím pozoroval. Stál opřený o sloupek plotu a kouřil. Pár kroků a Štofi ho chytil za límec zimníku.

„Co blbneš?“

„Ještě sáhni na Sašu a přelámu ti pracky. A na mý auto a dopadneš stejně!“

Roman se vytrhl a spěchal k brance. Zabouchl ji.

„Strč si ho do řiti, hovado!“

Snad dá pokoj, pomyslel si, nastartoval a jel domů. Konečně se cítil spokojený. Když si večer lehl, přestavoval si všechno, co mohou společně zažít. Snad jim jejich láska vydrží. A je to láska? Rozhodně jejich vztah není jen sex. Ten je krásný, tady je mnohem víc. A stačí jen maličkosti. Držet se za ruce, přiťuknout skleničkami, podělit se o jablíčko i o úsměv.

Druhý den u rozdělaného fénu snil. Odpoledne přišel Saša.

„Můžu s tebou k vám?“

„Samozřejmě, za chvilku končím.“

„Zvládl jsem písemku, ze které jsem měl strach. Za jedna.“

„Tak to chce oslavit, jdeme do cukrárny.“

Laskonka, indián, griliášový řez. Po dvou bílých kubánských rumech.

„Mohl bych u tebe zůstat a jít až ráno?“

„Jistě, podíváme se na telku a ustelu ti v pokoji.“

„Cože?“

„To víš že ne, jen jsem chtěl vědět, jak se budeš tvářit.“

Po milování pak leželi a dívali se na padající vločky.

„Napadnout metr sněhu, zůstali bysme ráno uvěznění.“

„To by nebylo marné vězení.“

„A milovali se až do jara.“

„A po jaru?“

„I pak, ve všech ročních obdobích.“

„A co nám v tom brání? Můžeme se navštěvovat a na Silvestra pojedeme k babičce.“

„Život může být krásný i v době jako je tato.“

„Je krásný, můj šnečku.“