Kavárna zlomených srdcí

Léta šedesátá – 1964

Tiché podzimní šelesty uschlých listů jen dokreslovaly ponurost jednoho z posledních říjnových dnů. Mladý číšník zavíral otevřené okno. Klečel v boxu na kdysi rudé kožence. Barva divně vybledla a vůbec nelákala k příjemnému posezení. Večer při svitu slabých žárovek v lustrech s umělohmotnými stínidly podobně vybledlé žluti to nikdo neřešil.

Tohle místo bylo asylem lidí osamělých, zklamaných životem, snílků nad dvěma deci levného vína, těch co v šatně neodkládali své zoufalství a prohry, ale přiživovali je panákem rumu. Když sem zabloudila nějaká veselá a rozjařená společnost, brzy se ztišila a přizpůsobila se, i když nechtíc, zdejším zvyklostem. Název podniku U srdíčka moc neseděl. I zamilované dvojice tu jen tiše usrkávaly kávu se šlehačkou a bály se klepnout lžičkou o podšálek.

„Arti, dones mi jeden vzoreček a vinnej střik.“

„Ty vole, ne abys zase usnul. A hrej něco veselejšího. Divím se, že si to tady ještě někdo na hajzlíku nehodil. Včera jsme mohli soutěžit s márnicí.“

„Jenže tady to přímo vybízí k melancholii. Počasí, hosté, ty taky nezáříš úsměvem. A Pavla za barem vypadá, jako by měla permanentní krámy.“

„Lidi vydělají pár korun, a když je jdou utratit, zasloužili by si trochu veselí.“

„A kdys tu viděl veselo? Naposledy když věšeli Slánskýho. Jenže to sis ještě hrál v uhláku na horníky nebo mašinkfíru.“

„Proto tady bylo volný místo. Budu se taky poohlížet jinde.“

„Teď se ohlídni po mým rumu, kapišto?“

„Dnes ho budeš mít na příděl.“

„Jasně, na lístky a jen za zásluhy, rum a cigarety, to je jediný, co podporujou komunisti už od tatíčka Gottwalda.“

„Hraj aspoň Gerschwina, když už, né ty pohřební sračky.“

„Ty kulturní barbare, to byl Mahler. Dnes dám Rezsö Seresse a budou ti tu lidi skákat z oken. Jenže to ty taky neznáš. Říkalo se jí hymna sebevrahů. Napsal ji na slova maďarského básníka Jávora v třicátých létech. Dokonce byla i zakázaná hrát, po ní prý páchali lidi sebevraždy. Nakonec autor hudby taky skočil z okna. Přežil, tak se příště oběsil na drátě. Kousek textu si poslechni.“

„Je podzim a žluté listí padá,
lidská láska na zemi zemřela,
podzimní vítr vzlyká smutnými slzami,
mé srdce už nečeká, ani nedoufá v nové jaro.

Marně pláču a marně trpím,
lidé jsou bezcitní, zlí a chamtiví.
Láska je mrtvá.“

„To je velmi optimistická píseň a autor si nemohl vybrat líp. Musím ještě skočit na hajzlíky, podívat se, jak to tam vypadá.“

„Místo hajzlpapíru tam dej Rudý právo, to nikdo neodnese.“

„Náhodou byl teď v Narpě bez fronty. Ale už je vykoupenej.“

„Nediv se, jedna papírna nemůže stačit na celý RVHP. A co ten rum? To si ho mám napsat do not, nebo vyklepat na klávesách?“

„Skoč si, Rosťo, za Pavlou, pije za plentou kafe.“

„To si dám taky, ale až doplním hladinku.“

Artur všechno obešel. Ještě dát na stoly rezervace. Mohl by sem zabloudit někdo cizí a zasednout místním jejich místo. Největší box v rohu, sněmovna, je místem setkávání zdejších peerů. Starší pánové, pamatující lepší časy, si zde dopřávají z uškudlených důchodů kávu nebo skleničku levného vína. A občas si tu nabalí někoho z několika mladíků, aby si dopřáli třeba jen hezké a vzrušivé podívané. Pro chlapce je to bez rizika, ví, co mohou čekat. Jistota a oboustranná spokojenost. Další box je mladší varianta. Úspěšní muži okolo čtyřicítky. Pijí spíš whisku, koňak, vodku a u baru si domluví společníka na hotel nebo chatu. Většinou jsou všichni šťastně ženatí. Další stůl, mladíci, co si to rozdávají mezi sebou. Pak normální hosté, co to mají sem blízko. To už je společnost velmi různorodá. Zde je i hodně žen. A nejrůznější vztahové propletence.

Všechno je, jak má být. Na stolcích vázičky s chryzantémami, rezervace, nápojové lístky. Rosťa směřuje ke klavíru. Zřejmě posilněn nejméně dvěma panáky, ne-li deckami. Bude ho muset hlídat. Dnes hraje sám. Od pátku do neděle s kapelou. Sedl si a přehlížel sál. Tolik se sem těšil, že tady nebude nouze někoho si najít, když je tím kavárna vyhlášená. Ale opak byl pravdou. Jistě, jen na šmik by byl výběr, ale najít si tady partnera i na víc se zcela vylučovalo. Když už, jak říkal, se mu semeno tlačilo na mozek, tak tady měl jednoho hezkého kloučka v merku. Stačilo se domluvit a zaskočit si pak na personální pokoj. Byl to profík. Pracoval v nějakém skladu a za sebe tam měl důchodce, brigádníka. Jistě, že tomu požehnal vedoucí, který taky jeho služeb využíval. Zrovna tak jako místní dozor. O jednom ze čtyřicátníků se říkalo, že pracuje pro Státní bezpečnost. To tak bývalo všude. Právě před tím se Artur chtěl chránit. Jeho občasný milenec to měl dobře zmapované.

„Já mám tyhle chlapce na háku. Občas jim něco řeknu. Co tady nikomu neuškodí. Kdybych byl hajzl, mohl bych kdekoho vydírat. To nemám zapotřebí. Člověk nesmí být nenažranej, pak na to dojede. Dědouškům posloužím rád. Jsou milí a beru si vždycky jen takovou symboliku. Aby se zase necítili oni zavázaní. Od těch, co na to mají, si nechám dobře zaplatit. Občas sbalím nějakýho študáka a tomu i zaplatím útratu a pokoj. A pak mám pár, co nechtějí, aby se to vědělo. Jako ty. A těch si užívám. Klasika s něčím navíc. To není práce, ale jen živočišná potřeba.“

Artur si Břeti vážil pro jeho fér jednání, ale nebyl to životní přítel. Vždycky si milování užili až do morku kostí, jak jeho občasný milenec říkal. Jenže jednou za čas. A zamotat se do klubka zoufalců, kde byl každý s každým, nechtěl. Spíš si o něm mysleli, že je normální. Trošku to přiživovali oboustranně se servírkou ze spodní restaurace. Sem tam zašli do kina, do divadla, nebo teď na houby. Barbora byla sama a sem přišla taky před rokem po velmi těžkém rozchodu se svým snoubencem. Ještě zavčas vyšlo najevo, že s ním čeká dítě jiné děvče a bohužel nebyla sama. Nakonec byly dvě, ani jedna si to nechtěla nechat vzít a o svatbě nebyla vůbec řeč. No mladík si to pěkně zavařil. Barbora zatím nikoho intenzívně nehledala a kamarádství s Arturem prospělo oběma.

„Najít takovýho kluka, jak jseš ty, Barčo, tak jsem nejšťastnější na světě.“

„Máme to stejně, taky bych takovýho brala, ale nejsou k mání.“

Končívalo to smíchem. Kolikrát, když měla volno nebo kratší službu, zastavila se za ním a pomohla s účtem. O tom, jak je to ve skutečnosti, věděl jen Břeťa a ten byl jako hrob.

Neveselé příběhy zde byly spíš pravidlem. Někteří ženáči byli k tomuto kroku donuceni kdysi rodiči, nebo okolnostmi. Mezi dnešními suverény bylo plno těch, co v duchu nemohli zapomenout na kdysi krásné milování a tehdejší lásky. Dnes se snažili trochu si vše vynahradit. U těch mladších žádný vztah nevydržel dlouho. Občas se nějaká dvojička sčuchla. Měsíc, dva, rekord tři čtvrtě roku. Pak zjistili, že si po čase nevyhovují. Vrátili se zase do koloběhu kamarádů. Rosťa si za klavírem něco preludoval. Za chvíli otevřou. Artur si dal také kávu, ale jen upil. Nechal si ji za barem, kde Pavla doutírala sklenice.

„Kdybys věděl, Arti, jak zoufale se mi nechce. A to dnes cítím v kostech, že bude narváno.“

„No, je po zálohách, tak bývá vždycky. Skočím dolů otevřít.“

Seběhl po schodišti ke mříži, kde už přešlapovalo několik netrpělivců.

„V takovým kurevským počasí byste mohli otvírat už odpoledne. Stará mě hned odchytla a šli jsme kupovat trojkolku pro kluka. Sotva se naučil chodit,“ stěžoval si jeden z čekajících.

Několik hostů hned vyrazilo nahoru, zatímco Artur otevřenou mříž musel přidělat řetízkem. Původně se to nedělalo, ale nějaký vtipálek mříž zavřel a zamkl přineseným visacím zámkem a všechny tam uvěznil. Museli volat zámečníka, aby je osvobodil. Když vyšel nahoru, společnost už seděla u baru. Šel si dopít kávu, zatímco Pavla nalévala veletoč vodek. Začali se trousit další hosté. Ještě skočil za plentu mrknout se do zrcadla. Jeho kotlety a do vysoka vyčesaná patka na Elvise neměly chybu. Světle hnědé vlasy si ještě trochu přičísnul a poopravil si motýlka na bílé košili s krajkovým límečkem. Prostě kluk jako cumel. Taky být na baby, nestačil by je klátit. Jak se zde s oblibou říkalo. Jenže… Dopil kávu a vyšel na plac. Zatím jen kávy, dvakrát sedmička bílého, jeden litřík. Tak ti u toho chvilku vydrží.

U malého stolku blízko klavíru viděl novou tvář. Své hosty znal zpaměti, i ty co nechodili často. Těch tady po zálohách bude dost. Tenhle mladík s mírně rezavými vlasy je cizinec. Tedy není z města. Někoho takového nejde přehlédnout. Nejen pro vlasy. Krásný svetr s moderním žakárovým geometrickým vzorem na prsou. Svetr hezky zdůrazňoval široká ramena a štíhlý pas. Vlasy zvlněné, kratší. Nejspíš po vojně. Příjemný úsměv tady nabourával atmosféru nějaké odevzdanosti, se kterou do sebe házeli vodky sedící u baru.

„Příjemný večer. Mohu poprosit o grog? Trochu jsem prochladl.“ A opět veselý úsměv.

Tenhle krasaveček se snad ani neumí tvářit kysele nebo smutně, pomyslel si Artur.

„Jistě, hned vám přinesu.“

Do skleněné sklenice s ouškem vlil rum, přidal citronovou šťávu, cukr a všechno přelil vařící vodou přes sítko se skořicí a hřebíčkem. Doplnil kolečkem citronu a na tácku baleným cukrem.

„Doufám, že vám bude chutnat, máme i kvalitní svařené víno z mutěnických nebo znojemských sklepů.“

„Uvidím později, je tady krásné prostředí, slyším Mozartovy písně pro klavír, teď to byla Tajná láska, tedy, myslím si to. To v kavárnách nebývá.“

„Tím jistě potěšíte klavíristu. Jak budete mít další přání, jsem u vás.“

Teď si hosta dokonale prohlédnul. Působí velice příznivým dojmem. No jo, působí, ale to je vše. Nějaký návštěvník města a má znalosti ohledně hudby. Mozarta hraje Rosťa často, aspoň to říká, ale jemu to zní všechno podobně. Když šel za čas kolem, objednal si nazrzlý znalec hudby sedmičku vína a nechal poslat ke klavíru něco, co má umělec rád.

„Už bych ti nic nedával, až po jedenácté, ale to máš pozornost od toho zrzečka za Mozartovu Tajnou lásku.“

„Sakra, že by muzikant? Aby to nebyla nějaká kontrola. O přestávce tam zaskočím poděkovat.“

Taky se tam Rosťa vypravil. Když se zastavil Artur, byli už oba v zaníceném hovoru.

„Arti, hoď nám sem dva kousky na tykání. Pán má přehled, a přitom rozváží po obchodech s Roburem z Drobnýho zboží kde co.“

„Na konzervatoř jsem nemohl, jsem nástrojař, po vojně jsem začal jezdit u oblastního Drobného zboží. Rozvážím teď pro prodejny Obchodů s průmyslovým zbožím. Skříňovýho Robura mám v autoservisu. Bude to až zítra odpoledne, tak jsem v protějším hotelu a vyšel jsem se podívat po městě.“

„Vezmi panáka i sobě. Výjimečně se nech zlomit.“

Artur nebyl zvyklý pít s hosty. Když tak až po zavíračce. Ale dnes nějak cítil, že by to šlo. Jo, víc by toho šlo.

„Dáte si s Rosťou rum, nebo se mnou vodku?“

„Určitě vodku.“

Přinesl panáčky. Kofolu a džusy.

„Rosťa, Artur, říkáme mu Arti. S ti, né ty.“

„Mikuláš, Miki. Taky s měkkým i.“

„Jinak ale hoši s tvrdým. Nejlepší je mladá vdova. Má vždycky navařeno. Já si pořídil dvě.“

Zasmáli se, ale jen trochu. Že by se jich zmocnila taky zdejší nálada? Nebo to bude jinak?

Rosťa šel hrát a na přání dal Čajkovského, ale to už Artur musel řešit spor dvou opilců u baru. Tentokrát si Pavla nevěděla rady a Artur i schytal pár ran. Najednou se tam objevil Miki a bylo vidět, že chlapec umí. Pavla zatím zavolala Bezpečnost. Hoši si pobudou na záchytce. Pokuta a na nějakou dobu zákaz do kavárny je nemine. Měli štěstí, být tam v obsluze druhá parta, tak vrchní byl bývalý parašutista a za barem mistr v judu pátého danu.

„Miki, dík, to se mi stalo poprvé, většinou stačí domluva. Děláš nějaké bojové umění?“

Teď ho viděl celého. Tmavé tuzexové rifle. Svetr bude určitě taky odtamtud.

„Bojové umění byla ulice. Život se se mnou nemaloval. Už ve školce jsem byl zrzek. A táhlo se to dál. Rodiče třídní nepřátelé. Tak jsem byl i buržuj. Ještě s klukem, co měl silná dioptrická skla a kterému říkali brejlovec, a dalším s předkusem, veverčákem, jsme dostali občas pořádně zabrat. Pak se tam přistěhoval tupan. Prostě propadl už v první třídě. Jenže proto, že se mu nikdo nevěnoval a jen běhal po venku. Zato brzy přepral všechny kluky a nás učil se bránit. Bylo to zvláštní dětské přátelství. Brejlovec je na Karlově univerzitě, veverčák po nějakých operacích je hercem a tupan je reprezentant v boxu. Jen já jsem zůstal zrzek, ale jak jsem byl starší, už to tak nevadilo, někdy spíš naopak. A místo klavíru nebo houslí držím v ruce volant. Ale na silnici jsem rád, připadám si tam svobodný.“

„Myslím, že pocit svobody v zaměstnání znamená hodně. Nemohl bych být někde u soustruhu nebo lisu nebo u pásu.“

„To by mě taky čekalo v továrně. Tak objedu půl republiky a všude mě rádi vidí, když jim vezu zboží. Vozím někdy i pro Drogerie, teď mám stany, lyže, nafukovací lehátka, plno věcí pro táboření a sport. Většinou to zvládnu tak, že mi zbude i čas někam se podívat na památky, v létě jsem zajel k rybníku nebo k řece. Utrhnu si třešně, jablka, švestky. Nikdo mě nehoní. A večer se můžu stavit v hezké hospodě, v hotelu nebo kavárně. Nebo přespat v autě.“

„Musím zkasírovat pár stolů. Dnes zavřeme o půlnoci. Pokud nespěcháš, můžeme si pak dát něco na pití. Nemáš hlad? Kuchař dole je jen do deseti. Ale tady máme i něco studeného, nebo opeču klobásu. Jsou dobré, ze Slovenska.“

„Klidně vydržím, dopoledne můžu spát.“

Když se končilo, Artur si jen udělal takový provizorní účet, zítra jsou tady znovu, tak o nic nejde. Na pánvi opekl čtyři klobásy, přidal okurky, hořčici. Lahvové pivo. Jak šla Pavla domů, poprosil ji, ať dole zamkne. V ledničce ještě objevil chlebíčky. Pak solené mandle a Moselské. Popíjeli ryzlink, dali kávu, zákusek, další chlebíčky. Pořád si měli co říct. Najednou slyšeli nějaký rámus ze dvora. Z pivovaru přivezli sudy a bedny lahvového. Oba se tomu zasmáli.

„Nějak jsme se zapomněli.“

„A to jsme si toho plno neřekli. No snad příště?“

„Jistě, zastavím se rád, dám ti vědět. Teď si půjdu lehnout a po poledni pro auto.“

„Dáme si dole snídani.“

Přišla je obsloužit Barča. Divila se, co tam dělá tak brzy.

„Zůstali jsme tu od včerejška, přines nám hemenex a silný kafe. Nebo čaj, Miki, abys mohl usnout.“

„Já usnu i po kávě.“

Po snídani se rozloučili, určitě zavolá, až bude poblíž.

Artur si šel lehnout na služební pokoj. Říkali tomu šatlava, i v tom vězení je větší přepych. Plechová skříňka na šaty, válenda a noční stolek s budíčkem. Toť vše. Ale na nouzové přespání dobré. Sprcha byla na šatně. Bydlel na opačném konci města v ubytovně stavebního podniku. Dva pokoje měly vždy společnou sprchu a toaletu. Druhého obyvatele viděl snad třikrát. Dělal někde dál na stavbě a kolikrát se nevracel. Když byl doma, tak Artur byl v práci a naopak. Ve volné dny jezdil k rodičům. Bydleli na malém městě a oba už byli v důchodu. Jako vášniví turisté byli pořád někde na cestách mimo dny, co jezdil domů. Když se přiznal, jak na tom je, trochu je to zarmoutilo, těšili se na vnoučata, ale časem si zvykli. Proto jezdíval domů rád.

Teď si uvědomoval, jak rychle a hezky ubíhal čas s Mikim. Pociťoval tlak ve slabinách. Měl by odpustit. Zkusí večer Břeťu. Včera tam nebyl, dnes se určitě zastaví. Bude to lepší, než si jen vyhonit péro. Jen aby měl volno. No, trochu odpustí. S vidinou zrzečka i Břeti to netrvalo dlouho.

Probudil se po druhé hodině. Zašel si dolů na oběd. Pochutnal si na smaženém vemínku, místní specialitě. Venku studeně profukovalo, ale začínalo svítit slunce. Už toho moc nezahřeje. Pustil se k místní pekárně. Vedoucí byl jeden z jeho častých hostů. Kluci tu dělali preclíky bohatě sypané kmínem a solí. Ani se k cestě nedíval, když uslyšel zatroubení. Robur. Kus dál zastavil. Artur doběhl.

„Spěcháš moc?“

„Ne, určitě mám tak hodinku, dvě.“

Artur si vlezl do kabiny.

„Tady odboč do těch vrat.“

Sjeli bokem, vedle nakládací rampy.

„Jdeme na preclíky.“

Hezky si popovídali. Pekárny měly taky dva Robury na rozvoz chleba a pečiva. A vedoucí si koupil větší stan za patnáct set.

„Bývají jen menší pro dva, nebo zase hodně veliké a drahé. Tady se vlezeme všichni, celá rodina i se psem. A mám perfektní dárek. Co nevidět budou Vánoce.“

„Ještě Dušičky a Velká říjnová,“ smál se Miki.

„A pak Mikuláše, kdybys byl někde poblíž, můžeme slavit.“

Ochutnali chleba s brambory a škvarkové placky, co si pekli jen pro sebe. Taky dostal Miki velké sáčky placek a preclíků pro sebe a vedoucího prodejny, kam vezl stan. Když se u auta loučili, dlouho se drželi za ruce.

„Brzo na shledanou.“

Vracel se zpět. Stihl akorát večeři. O preclíky a placky se podělil s Barčou. Něco vezme Pavle a Rosťovi. Dal si ledvinky s rýží. U mříže čekal Rosťa. S ním vyšší chlapec s neposlušnými vlasy, rozhozenými jako hnízdo.

„To je Venca, dobrej houslista. Tak jsem to domluvil se starým. Je to tak napůl legální. Ale bude změna. Probereme ty pozůstalý a začneme z vesela.“

„Ty vole, jseš jak Elvis. Jedna naše harfenistka, jak ho slyší, je mokrá. Vidět tě, tak tě znásilní.“

Jo, tak to by měla holka smůlu. Zato ten střapatý kluk měl v rozkroku svých džín hezky nadito. Docela ho to rozrušilo. Zamkl, a jak šel po schodech, sledoval klučičí prdelku. Kus zakrývala rozepjatá bunda, ale co bylo vidět, stačilo. Fantazie si to dokreslí. Vašek se hned uvelebil u baru i s houslemi. Zahrál Pavle kus Montiho čardáše a s vodkou v ruce se otočil k Arturovi. Podal mu ji a vzal si druhou.

„To je opožděně na tykačku,“ pozvedl sklenku. Ťukli si.

V obličeji hezký, trochu menší nos.

„Prej je to tady jak na funusu. Já miluju veselí, radost a smích. Dobrý jídlo, dobrý pití a noci žhavý lásky.“

Jen jaké lásky. Kdyby té co já, říkal si Artur, bylo by to krásné povyražení. Jistě tohle není hoch na nějaké trvalejší vztahy, ale pěkně se uvolnit a užít si. Zkusí se zeptat Břeti. Ten to může zjistit bez rizika. Pokud se objeví. Jenže zřejmě má dnešní večer něco domluveného.

Rosťa s Vaškem si šli ke klavíru prohlédnout, co budou hrát.

„Udělám vám tady trošku vzrušení, možná to bude premiéra i derniéra zároveň. Neboj, Artíku, hezky to rozproudíme.“

Hoch se mile usmíval. Měl bílou košili a na ní módní vestičku ze světle modrého sametu s náprsními kapsičkami.

„Rosťa je skvělej, tady se zahrabal. Říkal, že měl nějakej průser, ale to už je deset let. Nebo snad víc. Na to už bolšáni zapomněli. Seznámili jsme se u nacvičování vánoční besídky. Potřebovali housle. Řekl, že tady hraje a má kapelu, spíš swingovku. Mimo to hraje klavír. My chodíme do Sklepní. To je študácká vinárna. Sem jsem měl už kolikrát namířeno, ale sešlo z toho. Prý se tu scházejí teplí.“

Vašek se zasmál, ale nijak se z toho nedalo poznat, jak to myslel.

Artur šel otevřít. U mříží ho hned odchytila jedna dívčina.

„Pane vrchní, můžete nám rezervovat tři boxy. Dvě holky od nás z práce mají narozeniny a jedna svátek. Je Sabiny. Já to měla vyřídit už včera. Holky mě přerazí.“

„Ale jo, hned tam dám rezervaci.“

Sabina, Sabina, básník, spisovatel, libretista, politik a taky takový estébák v Rakousku-Uhersku. Konfident, jak se tehdy říkalo, ale taky autor libret Smetanových oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. Ale i jiných oper z té doby.

Člověk dosti rozporuplný. To se vybavilo Arturovi v paměti.

Kavárna se plnila. Většina si ani nevšimla, že vedle klavíristy je ještě mladíček s houslemi. A najednou tam pohlédl celý sál. Tam za vodou v rákosí, jeden z velkých hitů loňského roku. A už se střídaly písničky naše i zahraniční. Beatles, Beach Boys, ale i šansony Edith Piaf, která před rokem zemřela. Tak to byl pro zdejší hosty šok. Ovšem v dobrém slova smyslu. Všichni ožili. A když si u oslavenkyně Sabiny a dvou děvčat, co slavily narozeniny, Vašek klekl a ke hře ještě zpíval Oči máš, sněhem zaváté, holky ječely nadšením. Oslavenkyně mu do kapsiček na vestičce dávaly peníze. Samozřejmě se ostatní, hlavně pánové, nenechali zahanbit. Okamžitě se také zvedla konzumace alkoholu a Pavla u baru nestačila nalévat sedícím a Arturovi objednávky.

Vaškovi se jakoby náhodou rozepla košile, a když byl zase u oslavenkyň, nechal je šáhnout si na jeho hruď. Čím dál byli odvážnější i pánové. Houslista si košili sundal a nechal si jen vestičku. Artur cítil svírání v podbříšku. Tak to, hoši, ne. Je vidět, která bije. Když si šli muzikanti na chlebíček k baru, jemně odtlačil Vaška za plentu.

„Můžu si taky šáhnout?“ Jeho ruka sjížděla k pásku kalhot.

Vašek si pásek povolil a Arturovu ruku si zasunul až na slipy.

„Můžu tu zůstat. V kavárně jsem ještě nešukal. Jsi pro?“

Artur si oddechl. Cítil v obou napětí. Musí si ho nenápadně pohlídat. Přece ho nenechá tady těm buzíkům. Ale hned se rozesmál, a co seš ty, řekl si. Břeťa se nezastavil, asi něco má. Zato přišli dva esenbáci. Normální hlídka. Chodívali si na kávu a chlebíček.

„Venku je zima jak v Rusku,“ stěžoval si starší. „A kávička je dnes i s úsměvem, Pavlo.“

„Člověk by nejraději shodil mundúr a šel si trsnout. Dnes je tady výběr,“ hodnotil mladší.

Strážci zákona se museli rozloučit, odvolali je vysílačkou. A hosté se moc do odchodu neměli. Artur musel zabouchat do plechového tácku a zavolat:

„Dámy a pánové. Končíme prosím.“ Sledoval, jak Vašek rozmlouvá s několika hosty a vrtí hlavou. Konečně se celá společnost nahrnula k šatně. Paní Nina nestačila vydávat bundy a kabáty. Artur se tam zastavil.

„Paní Nino, doufám, že všechno je v pořádku. Nesu kávičku, zákusek, chlebíček, něco pro slepičky a něco pro vás.“

„Artíčku, jste zolotoj málčik, taky jsme dělávali butěrbrody se šunkou a kaviárem. Dávno, dávno tomu. Velmi děkuji. A přinesu vám vajíčka.“

Paní Nina byla ruská kněžna. Po revoluci emigrovali do Turecka a pak do Československa. Tady bylo velké množství emigrantů. Dokonce byla v Praze založena Ruská svobodná univerzita, kde bylo okolo tisíce studentů. Také tam studovala a pak pracovala u profesora Ostrogorského. Přišel rok osvobození. Jenže tady začala působit sovětská kontrarozvědka Směrš, která se zaměřila i na bývalé emigranty z Ruska a začala je unášet do Sovětského svazu a tam je většinou likvidovat. Tehdejší vláda byla příliš slabá, aby se tomu postavila. Z její rodiny žil bratr a její sestra. Ti byli odvlečeni, bratr zastřelen a sestra údajně zemřela v táboře na Sibiři. Paní Ninu zachránilo to, že se tady vdala, brzy ovdověla, znovu se vdala a opět ovdověla. Vypadla tím ze seznamů, které kontrarozvědka měla. Ještě před převratem pracovala na statku, po znárodnění tam pokračovala. Statek opravil starou budovu kanceláří a udělali z toho malé byty pro své svobodné zaměstnance. Nechali ji tam bydlet. Malá kuchyňka a malý pokojík. Ale byl tam dvůr, kůlny na uhlí a dřevo na topení a za nimi malé dvorky. Její sousedé z jedné i druhé strany o ně nestáli, tak tam měla slepice, husy, kačeny. Nechávali jí zbytky dole z restaurační kuchyně i z kavárny. Něco se dalo i sehnat levně ve statku.

Artur jednou u ní byl. Měla pár kousků starožitného nábytku, nádherný, stříbrný samovar a obrázky členů své rodiny. Známým nechávala vejce, kuřata, kachny a na podzim ručně krmené husy. Nestačila ani všechny zájemce uspokojit.

Vašek si zatím zašel do sprchy v šatně. Artur všechny vyprovodil a dole zamknul. Když se vracel, ještě slyšel vodu. Šel se přidat.

„Bylo to skvělý, otázka, co na to řekne vedení, škola, určitě se nějakej soudruh najde, co tomu dá stopku. Já se zpotil jako prase. Ale otočme list. Bože, tvoje péro, to je sen. Už ho v sobě cítím. Jestli jsem tě odhadnul. Já můžu cokoliv, v případě nutnosti i pěknou dívčinu. Ale nejraději ještě s jedním klukem. To je člověk pořádně nabuzenej. Jak jsem ti říkal o naší harfenistce, tu bysme mohli šmiknout spolu. Měla by pocit, že souloží s Elvisem. Vážně, ta podoba je neskutečná. To ti snad už někdo řekl.“

„Ale jo, často, jen s holkou bych to asi nedal. Myslím, že by se mi nepostavil.“

„No proto bych tam byl já. Na mě ti stojí jak voják v poli.Tak na to vletíme.“

„Máme tady takovej pokojík. No ani bych to tak nenazval, ale je tam válenda.“

„Na pokojík se vykašli. Nikdo se sem nedostane, tak bych chtěl šukat v boxu, na baru, na parketu, prostě kde nemůže normální smrtelník. Už jsem toho vyzkoušel dost, ale v kavárně nebo restauraci jen na záchodech. To není moc přívětivý prostředí, ale když je chuť a nadrženej chlap, co by jebal i dírku v nose, tak proč ne.“

Vzali si jen kalhoty na holé tělo. Artur ještě zamknul lítačky u šaten. V sále rozžal jen lampičku u klavíru a malé žárovečky nad barem, které byly spíš dekorací než světlem. Nalili si vodku. Vašek si lehl do boxu. Jeho krásné mladé tělo jen v obrysech vykreslilo strohé osvětlení. Pod záda si dal složené nápojové lístky. Jednu nohu nadzvedl na opěradlo boxu. Druhou na stůl. Mezi palce na nohách a dalšími prsty si dal z vázičky chryzantémy.

„Máš mě tu jak děvku v bordelu. Vyzkoušíme si to všude. Ne aby ses hned udělal. Vzal jsem ten krém od zrcadla, ale možná ani nebude potřeba, jak jsem nadrženej.“

Artur viděl před sebou něco, co ještě neměl. Svádivého Amora i Asmodea, boha hříchu a smilstva. Jistě, cesta zpět nevedla. Růžová štěrbinka se rozevírala sama. Sklonil se, aby ji políbil. Na chvilku se mu vybavil Mikuláš. Ale jeho představa bledla, až se zcela rozpustila. Zůstala jen štěrbina hříchu a vábivý hlas.

„Pojď do mě, Arti. A neboj se přitvrdit. Žádnou vteřinu už nám nikdo nevrátí. Teď si vychutnáme to nejsladší v životě. Teď, teď žijeme, kdoví, co přijde zítra.“

Jeho jazyk pronikal a on už zcela ztratil hlavu. Po prstech smočených v malé plechové krabičce pronikal jeho penis až do zcela nejtěsnějšího spojení. To už vše ovládly pulzující pohyby. Nápojové lístky padaly na zem jeden za druhým.

„Změníme ležení.“

Vašek si to namířil k baru. Vylezl si na pult, na krk si uvázal šálu, co tam někdo zapomněl a visela za plentou.

„Teď si to rozdáme jak dva psíci. Nebo koně.“

Podal jeden konec šály.

„Tady máš uzdu, hezky mě utáhneš. Přiškrtíš. Já se udělám do týhle koňakový sklenice, ale ty ještě vydrž.“

Hoch si širokou sklenici podsunul pod sebe a začal si honit péro. Artur si přiklekl za něj. Zdálo se, že se dostává ještě hlouběji než před tím. Dostali se znovu doslova do varu. To už nebyly žádné vzdechy. A když Vašek stříkal do koňakové sklenky, už řvali. Jen tak tak to přerušili.

„Teď si kleknu do boxu a ruce si dám na okenní parapet. Stoupneš si za mě, a až to ucítíš, přistříkáš pěkně k mýmu.“

Šli k oknu a Vašek nesl sklenici s jeho semenem. Teď to po přerušení trvalo trochu déle, ale pak to byl božský pocit.

Tak tak stihl vyndat svůj pulsující penis a přiložit sklenici. I v přítmí bylo vidět na dně a stěnách bílé cákance.

„Skvělý, úžasný, splním si další sen, ty vole.“

Šel zpět k baru a do sklenice nalil panáka vodky a trochu džusu. Všechno pečlivě míchal. Trvalo dlouho, než se vše propojilo. Pak si sedli na barové stoličky, dvě brčka a společně vysrkali obsah. Na barovém pultu si ležící kouřili péra a při dalším ležení v boxu a na parketu se líbali.

„Mám hlad, máš tady něco?“

„Dole v lednici jsou klobásky, opeču je na pánvi.“

Teď si uvědomil, že nemá uzavřený účet ani rozčep. No, jedině ráno. To už ho opět pokoušel Asmodeus. Namáčel si klobásky do hořčice a pak je olizoval. Seděl vedle Artura a druhou rukou mu mnul koule a péro. Když dojedli, docela slušně ho vydráždil. Nahnul se nad stůl.

„Ojeď mě mezi talířema.“

Nastavil zadek a Artur se snažil vydat ze sebe všechno. Vašek kňučel a chrčel.

„To bylo skvělý. Ještě si to můžeme zopáknout. Chtěl bych rozdat si to ve sněhu. Prostě oblečení, jen vystrčit zadek a druhej jen rozepnout zip. A prát do toho jak o posvícení.“

Artur se smál.

„S tebou teda nuda nehrozí.“

Šli se vyspat na rozvrzanou válendu. Ráno si dali ještě jedno pomazlení.

„Tady se dobře spí i na tomle prašťáku. Naše těla do sebe pěkně zapadají.“

Vaška pustil ven a dal se do práce. Když byl hotový, bylo před polednem. Zastavil se dole.

„To jdeš teprve shora?“ divila se Barbora.

„Ani se neptej, ještě že mám dnes volno. Ani nepojedu domů. Zítra jsem slíbil záskok, ale pak budu mít tři dny. Chceme střídání po týdnech, ale šéfovi to trvá dlouho, než se rozkývá.“

Šel po obědě na svou svobodárku a lehl si. Probudil se večer, akorát aby si zašel do blízké hospody. Dal si dva zavináče a protekčně mu tam hodili kopec naložené cibule. Pak dvě piva. Ráno jde na osmou do restaurace za kamaráda. Dopoledne bude klid. Chodí pár stálých hostů na svačinku z několika úřadů a důchodci, co u novin vydrží do oběda. Mají už svoje stoly, stejně jako návštěvníci kavárny. V poledne až do dvou je nával z okolí. Obchody, kanceláře, pár učitelů a žáků gymnázia a zdravotní školy. Chodilo i několik studentů z vyšších ročníků, jenže tady obsluhoval jen, když někdo z kolegů potřeboval. Do kavárny mladí moc nepáchli, právě kvůli hudbě. Klavír a klasika nebo swing, to moc pro ně nebylo. Chodili jinam. Až na různé akce, kde se šlo zapařit a ne holdovat tanci. Jo kdyby tady hrál Vašek stále, přetáhl by sem i mladé holky. No snad to bude mít i nějaké pokračování. Jenže zájemců a ctitelů je tady spousta.

Zase si vybavil Mikuláše. Jezdí kdoví kde, to by taky nebylo nic na delší dobu. Rozhodně není takový trotl jak Vašek.

Představoval si ho. Hezký zrzeček. Ani si nevšiml, jestli má pihy. Nějaké větší nebo moc určitě ne. I když někomu sluší. V rozjímání usnul.

Nemít nařízený budík, zaspal by. U vchodu do restaurace se potkal s místním kuchařem. Tam jsou vždycky nějací teplí. Jenže zdejší je už rok pořádně zaláskovaný. S místním fotografem. Dokonce i bydlí vedle sebe. Měli Aaerovku Minor starou třináct let z doby, kdy její výrobu zařízlo plánované hospodářství, které upřednostnilo Škodovky. Po válce to bylo velmi úspěšné auto, ale jako jiné projekty nepřežilo tehdejší politická rozhodnutí. Krásná temně vínová barva se nedala přehlédnout. A oba mladíci taky ne. Leo, fotograf, byl sportovní typ, špinavý blonďák, Honza, kuchař, skoro totéž, jen vlasy barvy skořice. Aspoň se to říkalo. Prostě sedli k sobě jak prdel na hrnec. S autíčkem vyráželi každé volno podle knihy Zdeňka Matěje Kuděje Dobrodružné cestování po vlastech českých, které v roce devatenáct set třináct podnikl s Jaroslavem Haškem. Pak vyprávěli, co všechno už dnes neexistuje. Něco zničila válka, něco těžba uhlí, plno vesnic zatopily nové přehrady. Vysídlené statky, opuštěné hájovny, mlýny, pily. Zničené rozhledny a hlavně katastrofální stav zámků. Ze skvostů architektury byly sklady obilí, hnojiv, kanceláře a domovy. Stejně tak chátralo plno kostelů. A pohraničí, to bylo vůbec hrozné. Němce odsunuli, co tam bylo k něčemu, se v padesátkách rozkradlo a celé vesnice podlehly zkáze. Všechno fotografovali, aby se prý někdy později vidělo, co jsme si všechno zničili.

„Jen se s tím moc nechlubte,“ varovala je paní Nina. „Dnes se fotí továrny, těžní věže, doly a přehrady. Nebo kravíny.“

„Jo, kraviny,“ smáli se kluci. Samozřejmě na nástěnku to nebylo.

Dušičky vyšly na neděli. Artur měl službu. Hrál Rosťův orchestr. Nálada zase nic moc.

„Památka zesnulých je až v pondělí, chlapci, dnes byste mohli hrát něco veselejšího. Dnes je Všech svatých. Ten saxík mě skoro rozplakal.“

„Arti, máš telefon,“ volala Pavla.

Mimo rodiče jednou, když si máma zlomila nohu, mu nikdo netelefonoval. Docela se obával, co se děje.

„Ahoj, tady Miki. Máš v pondělí volno? A v úterý? Já si musím vybrat tři dny. Pak začne vánoční rozvoz.“

„Jo, volno mám, pokud přijedeš, budu rád. Můžeme v úterý do kina na Starce na chmelu.“

„A kdybych přijel ještě dneska, by ti nevadilo? Jsem pár kilometrů, jel jsem s rodiči na hroby.“

„Jistě, budu čekat.“

Mikuláš se objevil po deváté hodině. Artur mu nechal přinést večeři ze zdola. Smažená játra a bramborový salát.

Posadil se u baru a vždycky prohodili pár slov. Končilo se před půlnocí. V jednu vyrazili k Arturově ubytovně.

„Tam je přece jenom slušnější prostředí, vezmu pití. Doma mám rajskou šťávu. V kombinaci s vodkou to můžeš?“

„Určitě a spát můžu na zemi, spávám i v autě, tak mně nepohodlí nevadí.“

„To můžu já, mám spacák.“

Ušli jen kousek a míjeli je esenbáci v modrém stejšnu s bílým pruhem.

„Dnes jsme se nedostali ani na kafe. Hodíme vás domů.“

Artura už vezli kolikrát. Nastoupili si.

„No na kafe můžete teď ke mně.“

U kávy chvilku poseděli. Když je Artur vyprovodil, dali si vodku a rajskou šťávu.

Chvilku se dívali vzájemně do očí. Oba se trochu usmívali.

„Jestli myslíš Miki na to co já, tak…“

„Je to o tom, že kluci můžou být víc jak jenom kamarádi?“

„Je. Taková jiskra už přeskočila minule. Je mi s tebou dobře a doufám, že nám bude oběma.“

Vstali od pití. Tři kroky k sobě. To už se smáli, první polibek a objetí je přesvědčily o oboustranné touze. Při dalších se zbavovali vzájemně oblečení. Posunovali se ke dveřím a pak chodbičkou ke sprše. Voda krásně prohřála jejich těla. Miki se držel madla na kachličkové zdi a Artur stojící za ním pomalu pronikal. Oběma projel sladký pocit nadcházejícího milování. Mělo úplně jiné kouzlo jak všechny předešlé. Nebylo jen vybičovanou touhou udělat si dobře, ale odevzdáním se jeden druhému. Vyměnili se.

Zahaleni v osuškách se vrátili do pokoje. Artur nalil, posadili se na válendu.

„Myslím, že jsme už oba něco prožili. Někdy je těžké někoho si najít. Člověk se snaží urvat si co největší kus. Tohle cítím jinak, Arti.“

„Já zrovna nedávno. Tohle je jiný, hodně jiný. Klid a chvění u srdíčka, pocit že jsme se dali vzájemně. Snad nám naše milování vydrží.“

Válenda stačila oběma. V noci se vzbudili a milování pokračovalo. Do rána už mnoho nechybělo, bylo to spíš zdřímnutí. Snídaně chleba s máslem a krabička sardinek. Domluvili se, zajedou k Arturovým rodičům. V neděli měl službu, zajde na jejich hroby. Měl koupené staticové věnečky. Na hřbitově se zastavili hned z vlaku. Na rodinném dvojhrobu byly lesní věnce a koš s rostlými chryzantémami. Věnečky dali k urnám za sklem. Zastavili se na pozdním obědě v restauraci, kousek od domku Arturových rodičů. Hovězí vývar a z jídel, co ještě byla, bůčkovou roládu, knedlík a červené zelí.

„Tady jsem prožil dětství a základku. Domky jsou stejné v celé ulici. Stavěly se před válkou. Výhoda je velká, i když úzká zahrada.“

Prošli předzahrádkou s posledními podzimními květy aster a velkými trsy okrasných trav. U vchodu bylo prodloužené zádveří, sloupky obrostlé pnoucími růžemi. Ještě se na nich drželo několik poupátek. Nad vchodem byl zapuštěný do střechy velký dvouokenní vikýř. Na každou stranu tři okna. Artur odemknul.

„Naši ještě nejsou doma. Z předsíně vlevo je kuchyně, ložnice rodičů a spíž směrem do zahrady. Vpravo obývák, koupelna a záchod. Na konci schody do sklepa a ke mně nahoru.“ Tam se také vydali. Zimní bundy a boty si nechali dole v předsíni.

„Půjčím ti tepláky, jsou pohodlnější, tady nemusíme honit módu. Já tu mám jen záchod a sprchu.“

Převlékání se neobešlo bez polibků.

„Jdeme dolů, myslím že přišli naši.“

Rodiče právě vyndávali nákup z tašek, když kluci přišli.

„Ahoj, přivezl jsem kamaráda.“

Pozdravili se s Mikulášem.

„Ještě že jsme nakoupili, měl jsi zavolat, Arti,“ starala se maminka. „Na večeři jsem chtěla dělat obložené chleby z toho, co zůstalo z neděle. Bylo nás tady skoro dvacet. Všichni se ptali na tebe.“

„Víš, že je moc nemusím. To věčné vyptávání, kdy si najdu nevěstu, mě pěkně štve. Mohl bych zase něco říct a nakonec jsem měl službu.“

„Oni to, Arti, nemyslí špatně.“

„To možná nemyslí, ale štvalo to i mě,“ ozval se otec. „Brácha se taky neoženil, ale keců má plno.“

„Tak spácháme večeři, mami, přines všechny zbytky, já taky něco vezu.“

Maminka přinesla z ledničky zbytky salámů, sýrů, otevřené okurky a papriku.

„Něco jsem dokoupila a uvaříme vajíčka.“

„Pár jich bude každej pes jiná ves, ale aspoň se všechno dojí.“

Ke chlebům si dali pivo. Pak víno z domácího sklepu v Mělníku. Taková lepší Ludmila.

„Nahoře si něco vybereme z baru.“

Arturův pokoj měl mimo prostor oken částečně snižující se strop podle sklonu střechy. Pod oknem stolek a dvě židle. Vestavěná skříň, na druhé straně knihovna. Stůl, dvě křesílka a rohová rozkládací sedačka. Jinak nízké skříňky. V jedné za výklopnými dvířky několik lahví různých lihovin.

„Dáme něco, co nemusíme chladit. Hennessy, Martell, gruzíňák, ale i arménský a azerbajdžánský koňak.“

„To je výběr jako v Tuzexu.“

„Aby nebyl, když jsem číšník. Ale vidíš, moc hostů tu nebylo. I vodky a likéry, všechno většinou neotevřené. Jen někdy jsem si dal panáka ze zoufalství.“

„Ze zoufalství? V kavárnách bývají i lidé jako my.“

„Jistě, u nás jich je plno. Když člověk potřebuje odpustit, ale nic na dýl. Nebo náhoda, jakou jsem zažil nedávno.“

„U mě to bývalo vždycky spíš zklamání. Když jsem na někoho konečně narazil, byly to jen na jeden večer. Než jsem šel na vojnu, tak s jedním klukem v obchodě se sportovními potřebami, ale přes vojnu se odstěhoval.“

„My jsme taky daleko, tak si musíme dnešek užít.“

„Určitě jednou za týden se k tobě dostanu, když pojedu kolem.“

„Dáme ten azerbajdžaňan, Gek-Gel, má vanilkový tón v chuti. Dáme si k němu kousek čokolády, jak to dělají Rusi.“

Artur nalil široké velké sklenice a nachystal tabulku čokolády.

„Zkus ho pít přes čokoládu, tahle je hořká a hodně tvrdá.“

„Tak to je zvláštní, ale dobré.“

V pokoji panovalo příjemné teplo od radiátorů. Kotel na plyn byl ve sklepě. Chlapci se tentokrát jen osprchovali. Flanelové župany, svíčky ve starodávném mosazném svícnu vykouzlily romantickou atmosféru. Číše při přípitku krásně zazvonily. A po přípitku polibek.

„Nevím, jestli to cítíš stejně. Mám chuť se mazlit. Tu už jsem měl, když jsme se viděli poprvé. Člověk najednou někoho, koho vůbec nezná, bere, jako by už byli milenci dávno. Jistě, pak po nějaké poznámce přichází vystřízlivění. Jo, tak tenhle sen zemřel. A další je v nedohlednu. Přijde kluk, co se ti moc líbí, ale táhne s sebou káču, nehezkou a blbou, ale on je z ní úplně vedle. Představuješ si, co bys s ním všechno dělal, určitě bys ho líbal líp než to přiopilé stvoření vedle něj. Někdy mě to tak vezme, že si musím odskočit na šatnu vyhonit péro. Ti naši teploušci jen řeší, kdo byl s kým, a nestojím o to, aby se celý box bavil, že mám na prdeli mateřský znamínko, nebo kolikrát jsem vystříkl. Je tam teplej skoro každej, na koho se podíváš, ale v posteli jsi sám. Promiň, já tady jen fňukám, místo abych se věnoval tobě, Miki.“

„I v tom jsme stejně. Skoro v každým obchodě, zvlášť v Průmyslovým zboží je nějakej mladíček. Něco zkusit, být odmítnutý, to pak aby ses bál tam jezdit. Poslouchat už je tady ten buzerant, to moc příjemný není. Kolikrát se bojím i říct nějaký vtip, co by vyzněl špatně.“

„Inzeráty jsou jen pro heteráky.“

„Nám se zadařilo.“

Při vzájemném líbání si lehli. Ruce vyprostili z županů. Hráli si. Je tolik doteků, co jsou předehrou dalšího milování. Prsty hladily obočí, aby pak sjely po tvářích k ústům.

„Všechny je políbím, Miki. Malíček je malý klouček hrající si na písku. Prsteníček na hradě z písku čeká na svého miláčka, vysokého prostředníčka, co přijíždí na koni s darem ze slavných bitev. Cestu mu značí ukazováček a jásající vztyčený palec ho vítá.“

„Trošku ti pocuchám tvého Elvise, Arti. Jako natěšená fanynka, co se prodrala zástupem fanoušků. Chce si užít pár vteřin z hvězdné slávy. A já? Taky si tě chci užít. Jen ne pár chvil, ale co nejdýl. A vracet se z cest, dokud si to budeš přát.“

„Přát? Co bude? Kdoví. Ano, přál bych si, aby ses mně vracel v celém čase, co máme před sebou.“

„Dovedeš si nás představit třeba za padesát let?“

„Jistě, dva důchodci s holemi. Jeden sedí na lavičce, druhý přichází a říká: ‚Prosím vás, měl jsem se tady setkat s přítelem, má zrzavé vlasy, fešák, jmenuje se…, teď si nemohu vzpomenout.‘ Druhý: ‚Ale to jsem já, Arti, tvůj Miki.‘ ‚No vidíš, už si vzpomínám, jenom nevím, proč jsem přišel.‘“

Oba se začali smát.

„To myslíš, že tak dopadneme?“

„Do té doby si musíme těch okamžiků spolu vážit.“

Je tolik drobných něžností, míst, která ještě neokusila polibek.

Oba cítili vzájemnou touhu, pomalu přerůstající v lásku. Lásku, která vyrostla v Kavárně zlomených srdcí.