Voda 2014 - 1. část

Ahoj, jsem Marek a jsem studentem jedné nejmenované vysoké školy v Praze. Přátelé o mně říkají, že jsem docela pohledný a chytrý kluk. Rád sportuji. Chodím běhat a plavat. Vždy mě to uvolní a hlavně mě to udržuje v dobré kondici. Pokud si chce člověk v hlavním městě vrznout, musí prostě vypadat nějak k světu. Nedávno mi jeden řekl, že mám xicht jak italská lolita. Jen mi ho prý postříkat a řvát u toho Ó Dío – což teda skutečně udělal a já dodnes nezapomenu, jak pálí sperma v oku. To jsem trochu odbočil. Miluji anglickou literaturu, víno, sci-fi, fantasy a počítačové hry. Jednou snad budu vystudovaný a budu dělat nějaké príma, hlavně dobře placené, zaměstnání. V cestě za mým budoucím zaměstnáním se mi podařilo překonat další překážku. Dokončil jsem další ročník a po náročném zkouškovém období jsem se těšil na léto. Hned v úvodu mě čekala voda.

Voda. Letní akce, která skýtá mnohá pokušení, potěšení a nemalé množství překvapení. Každoročně se účastním letní vody s jedním nejmenovaným pražským vysokoškolským lgbt klubem. Na úvod by bylo asi hezké a vhodné tento "klub" představit. Již nějakou dobu funguje a poslední 3 roky víceméně úspěšně a hlavně vzestupně. Jako každý jiný spolek i tento má svého předsedu. Zmiňuji se o něm, protože ho do jisté míry obdivuji za čas, který věnuje klubu. Dále pak je tu jeho přímočarost, rozlítanost na všechny strany a neuvěřitelně prořízlá pusa. Pro nemalé množství kluků je něco jako symbol. To jsem vlastně neřekl, i když je v názvu lgbt, tak většinou jsou členy jenom kluci. Takové společenství středoškolských, vysokoškolských i absolventských gayů. Dále pak nejky (nejlepší kamarádky), gay-friendly heteráci a spousta lidí, kteří se zkrátka nějakým způsobem odněkud přimotají. To by na úvod asi stačilo – zpět k vodě.

Vodu osobně organizuje předseda klubu. Vše zajišťuje, dává dohromady podklady a rezervace – zkrátka je na roztrhání. V roce 2014 to byla velmi zajímavá voda, která zanechala nemálo zlomených srdcí, vyhoněných penisů, projetých pozadí, uplakaných očí, skvrn na játrech, rozervané plíce od smíchu a zpěvu. Zkrátka voda, kterou jsme si všichni užili na plné obrátky. Většina osazenstva vnímá totiž tuto akci jako odpočinek po celoroční námaze. Při přihlašování je nepsané pravidlo, že "manželky" zůstávají doma. To znamená, pokud se můžeš účastnit bez partnera, tím lépe pro tebe. Jistě, najdou se tací, kteří jedou i s partnerem. Bohužel to někdy není nejlepší nápad. Jak říká jeden člen vedení: "Příště si vezmeme s sebou letiště, aby ti Gripeni měli odkud vzlétat a přistávat." Hold stíhačce neunikneš. Naštěstí toto nemusím řešit. Jsem svobodný – stále a rád. 

Vždy se scházíme velmi brzo ráno okolo půl sedmé. Jenže to by našim státním dopravcem nesměly být České dráhy. Dva dny před odjezdem volal předseda, pro potřeby této novely jej nazvěme třeba Lukáš, že nastala změna.

"Ahoj Marku, prosím tě, hlásím změnu. ČD zas blbnou a posunuly odjezd vlaku. Nějaká blbka v jejich kanclu asi neměla nic na práci, a tak nám to změnila na 6:27. To znamená, abych mohl vybrat peníze, buď tam prosím tak cca 5:50. Ok sexoušku?" Vždy mě tak oslovuje – sexoušku, líbí se mi to. I se občas zamyslím nad tím, jestli bych si s ním nedal říci. Na to jsem mu odpověděl, že ano a že se těším. A dodal jsem, že doufám, že jako předseda začne konečně využívat svého práva první noci (tradiční nepsané právo funkcionáře). "Hele sexoušku, nezlob. Víš, že jsem se zařekl, že prostě s nikým z klubu spát nebudu. S žádným členem ani účastníkem naší akce. Prostě ne," kontroval velmi striktně. "No, jak myslíš, předsedo, ale viděl jsi, kdo pojede? Nemalé množství kusů, co by stály za hřích," snažil jsem se ho navnadit. Stále mi oponoval a pak se rozloučil s tím, že musí letět, protože mu zbývá ještě několik lidí, které musí obvolat. 

Poté co jsme spolu domluvili, jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas začít balit. Jak se znám, tak zas budu mít problém se naskládat do připravené krosny a to bude chtít několik hodin rozhodování, co vzít a co ne. Během balení jsem přemýšlel o Lukášovi. Nebyl zrovna sportovec. Měl krásné hladké a takové štíhlé normální tělo. Jeho pronikavé modré oči, které vždy vyplňovala laškovná jiskra, doplňovaly krátce střižené blonďaté vlasy. To mi tak připomíná, že když už na něj v té naší bandě někdo neřve předsedo (nejlépe ve stylu Slunce seno), tak je to: Blondýno! Vždy si kladu otázku, jestli mu to vlastně dělá dobře, nebo to jen s úsměvem toleruje. Rozhodně se kvůli tomu nikdy na nikoho neobořil. Co jsem zaslechl z drbů, tak prý jeho rozkrok krášlí docela slušný krasavec. Prý něco okolo 18 cm. Někteří říkají, že jeho penis je jako z pornáče. Žádné roztrhnutí pusy a ani žádné neurazí, nepotěší. Zkrátka prý ideál. Když jsem tak přemýšlel o Lukášovi, o tom jak vypadá asi jeho penis, jaké by to bylo s ním spát, tak mě napadla ďábelská myšlenka. Svedu ho! Nemyslel jsem to zle, ale pro zvýšení sebevědomí by se to hodilo. Zlomit muže číslo jedna našeho spolku. Jenže, co čert nechtěl, nebyl jsem sám, kdo měl takovýto nápad. 

Večer dorazila jedna z mých mnoha kámošek. Osobně ji vždy řadím někam na druhé až třetí místo v hodnocení mých Fag-hag. Jmenuje se Věra. Má krásné tmavší vlasy, pěkný obličej, a kdo ji nezná, tak by o ní s přehledem řekl, že má předky někde mezi romy. Zkrátka je takový tmavší typ. "No, nazdár, Marku, jak se máš? Vypadáš stále slušně. Co nového? Jak se těšíš na vodu? Já neuvěřitelně!" začla hned mlít a připalovala si cigaretu. "Cigi?" zeptala se. "Jo, jednu si dám," a vzal jsem si od ní práskačku. Zatímco jsme probírali všemožné kraviny a plány na následující dny, hlodala ve mně ta myšlenka. Svést Lukáše. "Hele, Věro?" "No?" "Co si myslíš o tom, že bych svedl Lukáše, hmmm?" zeptal jsem se nejistě. "Nooo," řekla dlouze, "nemyslím si, že to dáš. Znáš Lukáše, prostě s nikým z klubu nespí. Jen ze sebe uděláš idiota," odrazovala mě od mého úmyslu. "Budeme na vodě, hodně se pije, zpívá a líbá!" začal jsem polemizoval a uculovat se. "No, to máš sice pravdu, ale i tak si myslím, že je to kravina. On sice střídá jednu postel za druhou, ale kluků z klubu by se nikdy nedotkl. Je to pro něj svaté," vysvětlovala dále Věra. "Spíš si uvědomuje, že by se mu to vrátilo, pragmatik jeden blonďatej," nadhodil jsem jen tak. Chvíli jsme o tom ještě diskutovali, ale pak musela Věra letět a já zůstal sám. Byla již půlnoc a já se musel připravit na poslední den v práci před vodou. Myšlenky na Lukáše jsem nedokázal zahnat. Hlodalo to ve mně čím dál tím více. Lukáše dostanu, i kdyby prase na koze jezdilo. Byl jsem odhodlaný. Následující den utekl naštěstí rychle. Zastavil jsem se i za mámou, která mi dala nějaký tuzér na vodu, abych si to prý užil. No to ti mohu, mami, slíbit, přemýtal jsem v duchu. Večer jsem rychle zapadl do postele a ani jsem nehonil. Nechtěl jsem zaprvé ráno zaspat a přijít pozdě a za druhé jsem si potřeboval schovat šťávu pro další dny. Usínal jsem s myšlenkou na všechny ty lidi. Třicet buzen na vodě. Všichni mladí, odhodlaní si odpočinout a užít si to. Jo, bude to super! Jen si musím řádně promyslet, jak to všechno udělám.