• KAUSPERS
Stylromantika
Datum publikace29. 8. 2015
Počet zobrazení3751×
Hodnocení4.29
Počet komentářů8

Následující příběh je životním vyprávěním jednoho chlapce, založeném na skutečných událostech. Vzhledem k tomu mohou být některá křestní jména pozměněna. A pamatujte, že pokud se vám (cokoliv) nebude líbit nebo vám můj příběh bude připadat příliš negativní, nebo dokonce až nereálný, stačí kliknout myší na křížek vpravo nahoře.

***

Vyrůstal jsem u maloměsta v bohy zapomenutém pohraničním kraji na (západo)česko-bavorském pomezí. A když říkám „bohy“, myslím to doslova. Nikoliv pouze kvůli tomu, že ono procento voličů na okrese pravidelně volicích „třešně“ dalekosáhle převyšuje celorepublikový průměr – a ono to s tím víceméně souvisí – ale především proto, že lidé tady trpí absencí jakékoliv víry. Bůh, čest, svoboda, štěstí, matka příroda, „lepší život“, nic z toho není dostatečně atraktivní, aby je to donutilo alespoň k (malému) zamyšlení. Tedy zkráceně, život zde má pouho-pouhé tři výhody: je tu nádherná (avšak brutálně znásilněná) příroda, je odtud blízko do „západního“ Německa (tedy do Bavorska) a při slavnostech osvobození tu zpíváme americkou, nikoliv ruskou/sovětskou hymnu. Ke škodě nás všech, žádná další pozitiva jsem za svůj dosavadní život nenalezl.

Ale celá tahle historie vlastně začala mnohem dříve…

V temné době Studené války, přesněji někdy v polovině 60. let minulého století, v jedné zapadlé osadě na západě Lotyšska (vlastně Lotyšské Sovětské Socialistické Republiky) se do nemajetné rolnické rodiny Kauspers narodil chlapec. Dali mu jméno Kaspars a v luteránském kostele ho tajně pokřtili jménem Jānis. Vyrůstal v nelehkých podmínkách podmaněného národa, ale i přesto rostl jako z vody. Když končil poslední třídu obecní školy, pod vlivem svého otce se přihlásil na elektrotechnickou průmyslovku do přístavního města Ventspils, a ačkoliv nepocházel ze správných poměrů, byl přijat, protože mezi tisíci se našli tací, kterým pod stranickou legitimací v náprsní kapse tlouklo laskavé srdce. Tehdy nemohl vědět, jak toto (malé) rozhodnutí ovlivní jeho budoucnost. O pár let později, po maturitě, přišel povolávací rozkaz a mladý Kauspers musel – coby národností Lotyš – nastoupit do ruskojazyčné Rudé armády. Před šikanou, ponížením a tisíci dalších utrpení spojených s vojnou jej zachránily jeho technické zkušenosti a také znalost jazyků (krom rodné lotyštiny a povinné ruštiny ovládal ještě němčinu a zčásti také švédštinu, kterou se naučil od svého dědy a z knih tajně uschovaných na půdě). Stal se armádním mechanikem natolik schopným, že byl zařazen do „ženijní roty rychlého nasazení“, která měla za úkol vyřešit jakýkoliv technický problém, i kdyby to mělo stát životy sta mužů. Tak procestoval celý „tehdejší svět“ – od Bulharské lidové republiky až po socialistické Polsko. V polovině 80. let se dostal i do tehdejší ČSSR, kde za kasárnami jednou objevil nádherné mladé děvče. Hnědé vlasy, krásné oči, velká prsa. On měl na sobě sice tu „nenáviděnou“ uniformu, ale přece jen byl jiný. Jiný než všichni ti přihlouplí Ivanové a Sašové. Viděla mu to na očích…

Po několika týdnech vzájemných sympatií, bylo to zrovna na její narozeniny, ji provezl vojenským džípem – aniž by to kdokoliv postřehl – na území, kam nikdo nesměl. Stáli tam, kde se stýkaly dva naprosto odlišné světy. Krajina vypadala v obou světech stejně. Rozdíl byl v tom, že oni stáli v té části, kde byl „člověk“ pouhou statistickou jednotkou, jejímž životním posláním bylo plnit plán v procentech. Stáli tam ruku v ruce a mohli si jenom v mladistvé naivnosti domýšlet, jaký je asi život v tom druhém světě, a možná potajmu doufat, že se tam jednou i podívají. Mladý vojáček se musel se svou jednotkou vrátit zpět do země, kde vzdálenost 500 kilometrů znamenala sotva centimetr na mapě. Měsíc se ještě desetkrát dostal do úplňku a mladé dívce se narodil chlapec, kterého pojmenovala Richard. A mladá dívka, teď už vlastně žena, živila syna sama. Ačkoliv měla maturitu, pracovala jako uklízečka, protože to byla „přece ta coura, co se kurvila s rusákama – jak ji nazývali „počestní“ lidé v okolí, ti samí lidé, kteří se po osvobození vyrojili jako správní čeští vlastenci a vrhli se na německy mluvící obyvatelstvo a po vyhnání s nadšením obsadili jejich (bývalý) majetek, louky, pole a domy…

Naštěstí ani tehdy ještě nikdo nedokázal ovládnout slunce. A tak po čtyřech desetiletích temna, muselo znovu přijít světlo naděje. Roku 1991 vyhlásily tři malé pobaltské zemičky – jako první ze všech – nezávislost na východním bratrovi. Mladá žena vzala svého syna, zabalila jeden kufr a vypravila se sama vlakem přes celé Polsko až do země, která se opět svobodně jmenovala LATVIJA. Avšak po krátkém čase jí došlo, že ačkoliv byla opět šťastná, nedokázala žít v postsovětské zemi. Proto se rozhodla pro návrat do rodného Československa. A jemu bylo v tu chvíli jedno, kde bude žít, hlavně že bude s ženou, kterou miluje a se svým krásným synem.

Při cestě do ČSFR celníci na všech hranicích zapisovali do dokumentů, že posádka vozu se skládala ze tří osob. Nikdo tehdy ani nepředpokládal, že v autě nejsou tři, ale vlastně už čtyři. A v jeden krásný jarní den onoho roku 92, v jedné porodnici na bezvýznamném maloměstě otevřel své oči další chlapec, kterému dali jméno Alexander.

Rodina Kauspers si na západě Čech žila v relativním dostatku. Měli útulný byt 3+1, malé rodinné auto a každé léto jezdili na prázdniny k jeho matce na skromný statek nedaleko od pobřeží Baltského moře. On získal práci vrchního technika v elektroprůmyslu, ona pracovala na úřadě. Tak si žili šťastně a spokojeně.

Roku 2004 vstoupily postsocialistické státy zpět do Evropy. A já, coby dvanáctiletý žák základní školy, jsem ve své (před)pubertální naivitě očekával, že nás všechny čeká už jen „lepší budoucnost“.

Teď už vím, že to byl poslední šťastný rok…

***

Prosinec 2005

Ležela vedle mě a rovněž jako já zírala na úsměv Měsíce.

Ty, Alexi. Co vlastně teď dělají tvoji rodiče? vytrhla mě z mého rozjímání.

Máti úředničí na bývalém okresním úřadě a táta dělal vrchního technika v tom novém průmyslovém komplexu za kasárny. Ale teďko jezdí s kamionem, vyřkl jsem možná až příliš rychle, abych popřemýšlel, proč zrovna taková otázka, teď, tady.

„Co tě to napadlo zrovna teďko?“

„Nic. Jen tak…“

Nic není jen tak? Na co teď potřebuje znát informace o výdělečně činných osobách v mé rodině. Mimochodem myslím, že tohle by měla už stejně znát, dali jsme se dohromady na jaře. A já si dovolím říci, že o ní vím naprosto všechno. Proč to všechno zrovna teď?

„Myslel jsem, že tyhle věci (o mně) víš

„To víš, že vím Jen říkala jsem si, že bych se na všechno měla možná dívat trochu jinak. Brát život trochu víc odvážněji, ale i vážně.“ – Co? Jaká je v tom logika? Kde je?

„Lásko. Obávám se, že ti nerozumím,“ zvážněl jsem a posadil jsem se.

Vycítila zřejmě mou změnu a přešla lehce na jinou notu.

„Co Silvestr? Půjdeme na tu párty k Oliverovi?“

„Co se Silvestru týče, ještě nedokážu říct. Ale naši by mě snad mohli pustit.“

Usmála se na mě a sjížděla mi rukou něžně po boku, ale náhle jsem ucítil prudkou bolest, která se přelinula do celé pravé části hrudního koše. Pocházela z modřiny, kterou jsem si udělal před čtyřmi dny při odchodu ze školy – nikoliv vlastní vinnou samozřejmě. Ale tím jsem jí nechtěl rozhazovat, věděl jsem, že by si stejně myslela, že jsem slaboch a neumím se nikomu postavit. Párkrát už jsme tohle spolu probírali, ale pokaždé jsme to ukončili tím  "že jsou situace, ve kterých prostě pacifizmus nepomůže".

„Au! Promiň, já nějak… nemůžu.“

„Co se ti stalo?“

„Měl jsem špatný sen a spadl jsem z postele," (ne)zalhal jsem, jelikož noční můry jsem mýval poměrně často.

„Takhle blbě na bok, jo?“

"No jo, do noci jsem četl Bídníky a pak jsem ji nechal na zemi vedle postele, a víš, jaká je to bichle," musel jsem pokračovat ve lži, ačkoliv nerad.

"Ouuu. No to je pech," vyjádřila se, ale vzápětí ihned pokračovala, "já tu pitomou povinnou četbu nesnáším, nechápu, proč nám toho nandali tolik zrovna před Vánoci." – Co to s ní je? Literaturu měla vždy ráda, vždyť to byl snad i jeden z důvodů, proč jsme se skamarádili (bylo to v knihovně).

„To víš, ředitelé bičují učitele, aby zrovna žáci jejich školy měli "úspěchy", protože je to otázka "maloměstské prestiže". A v pololetí bude zase nějaká literární soutěž.“

„No jo.“

„Hele, budu muset jít na bus.“ 

„To se se mnou ani pořádně nerozloučíš?“ – Jak pořádně?

„Vlastně jé. Tady máš ode mne dárek pod stromeček,“ vytáhl jsem z batohu malý balíček, ve kterém byl docela vkusný prstýnek, za který jsem dal velkou část svého kapesného.

„Díky. Taky pro tebe něco mám.“

„Tak šťastný a veselý.“

***

Tu zimu byly (u nás) obzvláště chudé Vánoce. Ačkoliv měli oba moji rodičové slušné zaměstnání, začnívali jsme do střední vrstvy. Ale za poslední rok se finanční situace našich značně zhoršila. Z části také kvůli mně.

Na šestiletý gympl jsem musel přestoupit. Prostě musel. Vzhledem k tomu, že jsem na základce měl za spolužáky takové primitivy, kteří například ještě v šesté třídě četli způsobem, že slabikovali – „Zve-me vás na tra-dič-ní hos-ti-nu.“ Nebyli schopni vyjmenovat planety sluneční soustavy a neznali odpověď na otázku – Co oslavujeme 28. října? Další kandidát na Nobelovu cenu prohlásil o fotografii tepelné elektrárny v Tušimicích, že se jedná o elektrárnu vodní. Ale abych nekřivdil jenom jim, on ten „prestižní gympl“ nebyl o nic lepší. Jedno tamější tele kolem roku 2010 při svém referátu prohlásilo, že „dnes je naše země hrdým členem EU, NATO a Varšavské smlouvy.“ Obrovská nevýhoda byla v tom, že rodinu stál můj brzký přechod ze základní školy na střední (respektive na gympl) poměrně hodně finančních prostředků, což se nelíbilo zvláštně bratru Richardovi, protože i na něj dolehlo utahování opasků.

Musím přiznat, že můj život výrazně ovlivnil můj o 6 let starší bratr Richard. Určitě o tom ještě bude řeč. Náš bratrský vztah byl značně proměnlivý. Dokud jsem byl malý a spával jsem v postýlce v obýváku, měl mě rád, protože měl pokoj sám pro sebe. Načež, když mě asi ve 4 letech přestěhovali do dětského pokoje, Richardovi už tehdy bylo 10 let, což působilo značné komplikace. Načež na počátku mých problémů s lidmi ve škole – to mi bylo asi kolem 10 nebo 11 let – on byl už v pubertálním věku, téměř dospělý muž, a na rozdíl ode mě se na něj mohli rodiče spolehnout. Což znamenalo také ten fakt, že já jsem musel Richarda bez výjimky poslouchat. A páni rodičové nás nechávali, abychom si spory mezi sebou řešili sami, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že já měl pokaždé snížené sebevědomí, protože ze všech konfliktů vyšel on jako vítěz.

Všichni hleděli k novému roku, jako by on sám o sobě dokázal vyřešit všechny problémy celého kosmu. Opak byl pravdou. Silný štiplavý vítr ošlehával zasněženou krajinu venkovských polí tak energicky, tak silně, jako by chtěl neviditelným bičem zmrskat krajinu, která se nepolepšila. A podobně mrazivé prostředí bylo u nás doma. Nejen proto, že se pokazila karma. Ta v koupelně, čili nebylo tepla ani vody po dobu kolem 70 hodin, než před domem zaparkoval tatínkův TIRák, který se (na)vrátil po pracovním týdnu se skandinávským sněhem na střeše. Ale především proto, že mezilidské vztahy byly hluboko pod bodem mrazu ve všech termostupnicích. Věděl jsem, že rodiče už spolu nějaký ten víkend nespali (ačkoliv jsem to pochopil později, už tehdy to byl jasný náznak). Matka po každé víkendové hádce došla za Richardem, aby ji odvezl k babičce (k její mamince), která žila asi na 27 kilometrů daleko/blízko. A bratr to pro ni vždy udělal bez řečí  protože ona „už nemohla poslouchat ty jeho kecy“, zatímco on (táta) „už nemohl vystát jediné slovo, co řekne ta opilá pusa… když on je ten, kdo teď živí celou rodinu,“ (což byla pravda, mimochodem) – načež jsem si nakonec já, po Richardově nočním návratu, „užíval“ jeho pokaženou náladu v společném pokoji.

Častokrát jsem nedokázal celou noc usnout, ačkoliv jsem někdy možná předstíral, že spím, abych měl ode všeho klid. Zdařilo se vždy až po třetí hodině ranní, přičemž vstávat jsem musel v 6:30, abych stihl základní potřeby a vypravil se na autobus do školy.   

Moje přítelkyně tehdy rok starý vztah ukončila tím, že se se mnou rozešla. Přes ICQ chat. Měla spoustu možností. Nejen v pubertě je ve společnosti důležitá popularita člověka. A já jsem neměl ani bohaté rodinné zázemí, ani nějak krásný vzhled. Takže jsem ve styku s děvčaty mohl disponovat pouze svým charakterem. Pravděpodobně očekávala, že ode mne dostane lístek na koncert Tokio Hotel v Německu. Já sice uměl německy, na rozdíl od Viktora, který měl však „ojra“ a odvoz na koncert v Norimberku. A pro pěknou holku s pubertálními hodnotami byl ON v tu chvíli vítěz na všech frontách. Tou dobou jejich popularita letěla prudce vzhůru. Mně osobně se od nich líbil jen jeden, maximálně dva songy. Přiznám se, že v té době byla mým (hlavně sexuálním) idolem blonďatá Kanaďanka Avril Lavigne.

***

Z prvního školního dne v novém roce (bylo to myslím úterý 3. ledna) jsem se vrátil brutálně naštvaný. Ani doma jsem neměl klid, protože jsem se dostal ještě do křížku s tatínkem, kterému na mně vadilo spoustu věcí, nejen to, že se nezajímám o sport a nosím domů 3 a 4 z matematiky. Takže jsem si ještě k tomu všemu vyposlechl jeho monolog o tom, že jsem k ničemu. Nejlepší řešení pro mne bylo jít spát, ale usnout se nemohl. Všechno mě to nějak – ještě v kombinaci s tím zimním počasím – dostalo do depresivní nálady. Z toho mi pomohl až Richard, který si všiml, že se mnou není vše v pořádku.

(…)

„Jenomže mezi náma je obrovský rozdíl. Tebe má táta rád, protože jsi po něm. Jsi silný, z ničeho nemáš strach a dokážeš všechno, co si zamaneš. Zatímco já…,“ musel jsem se odmlčet.

„No, co ty?“

„Zatímco já nemám ani na to, abych si udržel svou holku…“

„Ty si dostal kopačky?“ pronesl lehce posměšně.

„Pro nikoho nejsem dost dobrý. Ani pro tátu ne. Nikdy mě nebude brát takového, jaký jsem…“

„Ale, Alexi To není pravda.“

Přisedl ke mně a objal mě tak, že se slzy z mé tváře vpíjely do jeho rukávu.

„Chtěl bych být jako ty.“

„Alexi… Vždyť ty jsi jako já. Jsi můj bratr. Jsi nejmladší Kauspers.“

Usmál se na mě stíraje mi zbývající slzy rukou. Lehký úsměv jsem mu vrátil, protože jeho slova mi dokázala alespoň trošičku zvednout náladu. Pak se podíval na své hodinky.

„No ale koukej, kolik je už hodin. Měli bychom jít spát… Ale ty nemůžeš zase usnout, co? … Chceš spát dneska se mnou?“

Neodpověděl jsem. Místo toho jsem jen kývnul hlavou.

(…)

„Riki?“ zašeptal jsem do tmy.

„Copak?“

„Nemohl bys mi něco zazpívat?“ – (Může se vám to zdát divné, ale v kultuře pobaltských národů zaujímá zpěv zásadní postavení. A mimo to, miloval jsem Richardův hlas. Tak proč ne?!) Sice jsem nepředpokládal, že by mi vyhověl, ale Richard začal tiše a jemně zpívat jednu z mých nejoblíbenějších lotyšských písní a já jsem v tu chvíli cítil, že mě má vážně rád. V překladu do češtiny by to bylo asi takto:

Túdútutú dú dú…
Zrcadlo, zrcadlo, prozraď mi.
Která na celém světě je ta nejkrásnější?
A ono řeklo:
„Nemá smysl hledat v ráji nebo pekle,
ale až ji jednou potkáš, budeš ji nazývat svou.“

Zrcadlo, zrcadlo, prozraď mi.
Která na celém světě je ta nejroztomilejší?
A ono řeklo:
„Nemá smysl hledat v ráji nebo pekle,
ale až ji jednou potkáš, budeš ji nazývat svou.“

Ona bude při tobě, když bude vše v pohodě.
Ona bude při tobě, když ty nebudeš mít nic.
Ona bude ta tvá, (prostě) ta tvá.

Zrcadlo, zrcadlo, tak už mi pomož!
Která je ta pravá, (která) z tolika?
A ono řeklo:
„Nemá smysl hledat v ráji nebo pekle,
ale až ji jednou potkáš, budeš ji nazývat svou…“

Nemám zdání, kdy přestal zpívat, protože s hlavou položenou na jeho hrudníku jsem už jen hluboce oddychoval, zatímco má mysl se přenášela do světa snů.

***

Nebudu lhát, když povím, že 49% studentů na škole byli dojíždějící, zatímco ona těsná většina 51% trvalým bydlištěm žila na maloměstě. Možná i z toho důvodu jsem Evě, poslankyni studentského senátu za naši třídu, podal oficiální návrh, aby vyučování nezačínalo v 8:00, nýbrž až v 9:00, jako je tomu zvykem například na Britských ostrovech, protože jsem dobře znal jízdní řády místních autobusů, které svážely děti ze všech okolních vesnic. Šlo o to, že byli tací studenti, kteří přijížděli autobusem třeba už v 6:50, protože pozdější spoj přijížděl až před devátou. A tehdy, v tom zimním období, bylo nadmíru nepříjemné ranní vstávání a někdy i 20 minutové čekání na zpožděný bus. Přičemž předpokládal jsem, že i „měšťáčci“ tento návrh podpoří, protože krom šprtů – kterých bylo na gymnáziu asi jenom šest – by snad každý uvítal hodinu spánku navíc. A ve chvíli, kdy můj návrh podpořila většina dojíždějících z mé třídy, a dokonce i Oliver – který sice dojížděl z vilového satelitního městečka, nikoliv však autobusem, nýbrž ho vozil v luxusním BMW řidič jeho zazobaného otce, a nejen díky tomu byl Oliver tím „panem populárním“, který měl značný vliv na zbytek třídy – očekával jsem, že mám vyhráno.

Jenomže v mém životě nikdy nebylo nic tak, jak bych si přál. Demokratická většina senátu (rozuměj: starší ročníky) návrh zamítla. Ačkoliv se jim líbila myšlenka chodit do školy o hodinu později, odmítali ale už, aby vyučování o hodinu později končilo (protože by pak nemohli chodit „drogovat“ za garáže u opuštěné trati, jelikož kolem 15 respektive 16 hodiny tam byl větší ruch dospělých než ve 13 či 14 hodin).

Onu nelibost ke změnám ze strany starších jsem pocítil již během oběda:

„Co si vy dementi z venkova vlastně myslíte? Že kvůli vám budeme chodit o hodinu pozdějc domů, nebo co? Táhněte domů na vesnici kydat hnůj!“ zastoupil mi cestu jeden „chytrý sedlák“ z předposledního ročníku (myslím, že se jmenoval Michal), když jsem si nesl tác s jídlem od výdejního okénka ke stolu.

„To ti nedošlo, že nebýt dojíždějících, už by dávno vedení kraje náš gympl zavřelo, nebo sloučilo s dalšíma školama? … Ale ono by vám to možná prospělo, na normální gymnázium by se nedostal člověk s IQ patizonu.“

Michal zřejmě netušil, že patizon je druh tykvové zeleniny, každopádně pochopil, že má odpověď byla lehce cílená urážka, načež mi podrazil nohu a já sletěl s tácem plným jídla na zem. Tedy spadl tác a já na něj. Když pominu posměch a potupu, která následovala, krevní tlak mi ještě více zvedla tlustá vedoucí jídelny, která mi během úklidu osmkrát zopakovala, že „za dva rozbité talíře musím zaplatit 2 x 35 korun, což tedy dohromady dělá 70 káčé.“ Které jsem u sebe neměl, z pochopitelných důvodů, jelikož po zkušenostech s občasnou šikanou, (která v prostředí maloměstské inteligence byla/je/bude i na „prestižním šestiletém gymnáziu“), jsem s sebou nenosil větší částky peněz, vždy jen na autobus, protože, jak jsem říkával: „kdo nic nemá, tomu také nic nevezmou (neukradnou).“

Životu však přišlo, že jsem veškerou svou smůlu toho dne ještě nevyčerpal, tedy starší kluci si na mě počkali za školní branou. Od prvního spatření jsem (zbaběle) otočil směr a utíkal skrz parčík do centra. Pustili se samozřejmě za mnou. Utíkal jsem s vypětím všech sil, ale o hlavu větším klukům jsem nemohl daleko utéct. Netuším, co se mnou chtěli udělat, každopádně jako zázrakem jsem na jednom malém parkovišti před „obchodním centrem“ spatřil náš černý GOLF. Neprodleně jsem zamířil k němu. Můj cíl byl jasný. Nastoupil jsem do vozu tak rychle, že jsem ani nestihl zaregistrovat, že uvnitř neseděl Richard sám, ale s nějakou fešnou dívčinou (myslím, že to byla Markéta nebo Martina) a věnovali se (ne)závaznému flirtu.

„Alexi! Co tu děláš?!“ křikl po mně bratr z vlastního leknutí.

„Já…“

„Jako, jak se to chováš? To neumíš ani zaklepat na okno? Ani boty sis neoklepal, podívej tý vody tady.“

„Já… Pojedeš teď někdy domů? Nebo nemáš čas?“ vykoktal jsem ze sebe.

Ta holčina se jen smála.

„No vidím, že musíš dělat taxikáře. Nebudu zdržovat. Uvidíme se pak,“ pravila ironicky směrem k Rikimu vystupujíce z vozu a (prostě) odešla.

Doma jsem chtěl co nejrychleji zalézt do pokoje, nejlépe i do postele a zůstat tam až do večera. V tom mi však bylo zabráněno bratrovým přísným pohledem:

„Jako, vysvětlíš mi, co to mělo být?“

„No, já…,“ nikdy jsem se nedokázal vyjádřit, když se mi díval takhle do očí.

„Máš snad nějaký problém? … Jako, to že ty teď nemáš holku, neznamená, že ji nebudu mít ani já.“

„Riki, já… Promiň, jestli jsem něco zvoral,“ to už mi začaly pomalu slzet oči.

„Kvůli tobě vypadám jako úplný hovno. Takže si tady můžeš klidně dál brečet a NEPŘEKÁŽEJ MI!“ po těchto slovech prásknul dveřmi a já zůstal sám. Zvenku jsem jen zaslechl zvuk vzájemného doteku pneumatik a štěrku na cestě.

Byl jsem zdrcený. Nejenže jsem měl problém ve škole, teď ještě k tomu na mě byl naštvaný i Riki, který byl obvykle ten jediný, kdo mi rozuměl.

Samota doma měla však tu „výhodu“, že jsem si mohl napustit plnou vodu horké vody bez toho, aniž bych slyšel jediné slovo o ceně plynu, vody nebo o tom, že jsem v koupelně už přes půl hodiny. Navíc mi došlo, že za tři dny se měly konat plavecké závody, takže jsem si tam s sebou vzal i dvoje plavecké brýle a (pro zlepšení nálady) testoval jejich voděodolnost.

***

Stáli jsme na kraji bazénu seřazení dle tělesné výšky. Trenér nám promlouval do duše (jako vždy), vyzdvihoval význam těchto plavecký závodů pro TÝM, pro naši ŠKOLU. S nezaujatým pohledem jsem sledoval naprosto klidnou hladinu, byla ještě nedotčená, neposkvrněná jako panna. Z toho mě vytrhl až hlas trenéra: „a Kas–pers, znak, 50 metrů.“ Polilo mě horko. Byla to rána, kterou jsem nečekal. Za dobu strávenou v týmu jsem se vyprofiloval jako vytrvalostní plavec v kraulu.

„Ale pane. Já trénoval na kraula a už vůbec né na rychlost…,“ vyblekotal jsem ze sebe ve snaze zvrátit svůj osud. „Co zase? Alexi! Teď tady celou dobu mluvím o tom, že nastaly změny. Ty musíš nastoupit za Petra, který nedorazil. Na kraula jde Jakub!“ Cože? Kuba? To tlusté prase? Přeskočilo mu nebo co? Mozek mi šrotoval pod těmito otázkami, a než jsem stihl otevřít pusu, přerušil mě brutální zvuk píšťalky, oznamující čas na rozplavání. Všichni skočili do bazénu. Vyjma mne. Já zůstal dál jako sloup na kraji bazénu. „Ty jsi neslyšel?“ ucítil jsem přísný pohled trenéra. „Ale pane…,“ snažil jsem se ještě jednou osvětlit situaci, že v závodě na rychlost (a ještě k tomu ve znaku) nemám proti konkurenci žádnou šanci. Přerušil mě opět zvuk píšťalky, tentokrát ale z takové blízkosti u mého ucha, že jsem ztratil rovnováhu a pozadu spadl do vody, což zřejmě trenérovi přišlo velmi vtipné – protože to vypadalo, jakože už trénuji ten znak. Mně s vodou v nose, ústech a plicích to legrační vůbec nepřišlo, ale nechtěl jsem dalšími otázkami „provokovat“ trenéra, který byl z těch pitomých závodů nervóznější než celý tým.

Strhl jsem si z hlavy čepici, mrskl ji na lavici a zabalil se do osušky. Vsedě, ustaraně, pozoroval jsem hemžení v plavecké hale – kterou jsem moc dobře znal – a přitom očima zabrouzdal na týmy soupeřů. Sakra, tohle bude víc než obtížné, šlo mi hlavou při pohledu na jednoznačně starší a lépe vypracovaná těla našich protivníků. Mlčky jsem očima vyhledal svůj tým. Kluci stáli na druhé straně u tribuny pro diváky a rozmlouvali se svými příbuznými, jež je přišli podpořit. Rozpoznal jsem mezi nimi několik rodičů, které jsem znal od vidění. Osoby mající stejný genetický materiál jako já bych však hledal marně. Matka (jistě) dala přednost nějakému alkoholu, tatínek seděl za volantem kamionu a Riki, ten měl své záležitosti… 

Závody dopadly na kokos. Ale dalo se to čekat. Týmu by byla bývala stačila ještě jedna jakákoliv medaile a postoupil by do krajského kola. Leč bohužel nestalo se tak. Naschvál jsem nespěchal, znal jsem z hlavy jízdní řád autobusů k nám. V klidu jsem si dal ještě pár bazénů a pak se přesunul do sprch, kde už nikdo nebyl. Pustil jsem sprchu a nechal stékat vodu po mém těle od hlavy až na zem.

„Kurva. Podělaní sráči,“ zazněl místností jeden hlas.

„Tak už na to ser, vole, stejně s tím nic nenaděláš,“ přidal se další.

Dál jsem ale neslyšel už nic, jelikož se spustily další dvě nebo tři sprchy.

Bez jakéhokoliv varování se mé čelo náhle srazilo s kachličkami. Ještě jednou a pak ještě dvakrát. V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, a přes tekoucí vodu ani nepoznal, kdo stojí za mnou. Byl to Filip. Nejlepší sportovec v týmu disponující inteligencí řepy, možná i menší dýně. Jeho rodiče byli zazobaní. Problém byl v tom, že ačkoliv by za normálních okolností nemohl projít přijímacím řízením, dostal se na gympl díky svému otci. Sesunul jsem se do rohu sprchové kabiny. Sleduje svou krev smíšenou s vodou vtékající do odtokového kanálku, nahmatal jsem baterii a z teplé přepnul na ledovou.

Seděl jsem tam v kabince několik minut. Oni mi totiž sebrali i ručník. Pak se nade mnou zjevil další stín.

„Alexi, co tu děláš?“ pravil, když mě spatřil. Podle hlasu jsem poznal Marka. Byl to jeden z normálních kluků v týmu, s kterým se dalo mluvit. A pravděpodobně se domníval, že někdo nechal puštěnou vodu na prázdno.

„Co asi. Sprchuju se, ne…,“ drze jsem odpověděl, protože jsem nechtěl, aby mě takto někdo viděl, každopádně mé slzy zcela splynuly s tekoucí vodou, takže Marek nic poznat nemohl. Pomohl mi vstát a doprovodil mě do šatny.

Před bazénem jsem se konečně lehce uklidnil. Čerstvý vzduch mi udělal dobře. Vykročil jsem do osvětlené ulice. Byla už tma. Těšil jsem se domů, do postele. Z ničeho nic kolem mé hlavy proletěla sněhová koule. Došlo mi, co se děje, že tomu všemu není ještě konec, a dal jsem se na úprk. Bohužel štěstí bylo proti mně. Mrzlo, pod sněhem byl led. Špatně jsem došlápl a s parádním podkluzem upadl na záda, přičemž mě má rodná zem (nehorázně) praštila do hlavy. Když jsem otevřel oči, jako první jsem uviděl čtyři tváře, které jsem znal. Byli to starší kluci z týmu.

„Ale, ale. Chlapeček nám upadnul, tak to mu musíme pomoc…,“ zaznělo (nevím od koho) a už se po mně sápaly ruce, kterým bych nikdy nedovolil, aby se mě jen dotkly.

„Kluci nechte mně, je mi nedobře,“ naivně jsem zkusil.

„To se nediv, že je ti blbě, když si posral, co se dalo,“ pravil jeden hlas, přičemž další hned navázal: „Kvůli tobě nepojedem na kraj (rozuměj: krajské závody) a trenér nám určitě napaří aspoň 20 trestných bazénů… Proč ses víc nesnažil, hm?“

„Proč jste se nesnažili všichni?“   

„Jestli sis toho nevšiml, tak JÁ jsem jedinej z týmu, kdo vyhrál medaili… Zatímco ty si závody sabotoval.“ Sabotoval? lehce jsem se pousmál tomu, že se „sedlák“ naučil používat nového slova.

A pak to šlo ráz naráz. Netřeba to dlouze rozebírat. Je snad nad míru představitelné, že jeden čtrnáctiletý kluk se nemůže ubránit čtyřem šestnáctiletým sportovcům.

Skončil jsem tehdy pouze v trenkách s hlavou zašlapanou do odklizené hromady sněhu. Když jsem slyšel, že už (se smíchem) odešli, chvíli jsem ještě počkal, až přestane má krev tekoucí z nosu obarvovat bílý sníh, a pak jsem sesbíral své v okolí poházené prádlo a oblékl se. Kulicha jsem našel až nakonec. Jakmile jsem ho však vzal do ruky, okamžitě jsem ho zahodil zpátky. Byl mokrý, páchl močí a vlastně ještě trochu, ehm, „vlažný“.

„Neskutečný hovada!“ – povzdechl jsem si a rozhodl se, že bude lepší vypravit se směrem k zastávce autobusu.

Věděl jsem, že na to nesmím myslet – protože čím dříve na to přestanu myslet, tím dříve na to zapomenu. Byl jsem ale vyjukaný. Až po 10 minutách loudavé (bolestivé) chůze mě napadlo, že bych mohl zkontrolovat čas. Tím přišel druhý šok. Autobus odjížděl cca za dvě a půl minuty. Vzhledem k tomu, že jsem byl sotva ve třetině cesty, potřeboval bych alespoň šest a půl minuty k tomu, abych se dostal na zastávku.

Musím si zakouřit!  Asi ve třinácti jsem poprvé poznal „uklidňující schopnosti“ nikotinu a krom toho potřeboval jsem se i zahřát. Chvíli jsem se ještě díval na displej své Siemens C25, přemýšleje, zda-li nemám zavolat Richarda, aby pro mne přijel… Ale pravděpodobně jsem již upadl do pesimismu a tento návrh zamítl s tím, že bych mu stejně nemohl říci, co se mi přihodilo, navrch ho otravovat poté, co mi řekl před několika dny.

Od zasunutí klíče do zámku vchodových dveří mě dělilo 6 a půl kilometru. Čekala mne dvoukilometrová cesta lesem a poté ještě čtyři kilometry cestou mezi poli.

Lesem se ještě dalo jít, sice už byla tma, ale cesta byla široká, nešlo zabloudit. Jakmile jsem však vyšel mezi pole, začal padat sníh. Nejprve pár vloček, pak více a více. Načež na nechráněném poli brutálně foukal ledový lednový vítr.  

Hnán touhou dostat se domů nebo ještě lépe někam daleko, odejít, klidně i navždy… Věděl jsem, že nesmím myslet na to, co se událo. Protože čím dříve na to přestanu myslet, tím dříve zapomenu. A ujistil se, že bůh neexistuje, protože ačkoliv jsem nebesa „prosil“, aby se slitovala, nestalo se vůbec nic… Matka příroda je krutá, ale spravedlivá.

Doma byl klid. Matka byla u babičky a Richard ležel v obýváku na gauči a sledoval televizi. Lehce jsem se osprchoval a raději ihned zalezl do postele.

Jednak jsem se cítil zle, jednak jsem v tomto stavu nechtěl s nikým mluvit, protože jakékoliv otázky a následnou nutnost vše vysvětlit bych už ten den (asi) nepřežil. Ráno moudřejší večera.

***

Ráno však nebylo lepší. Zmohl jsem se pouze na to, abych natáhl ruku a vypnul uřvaný budík. Neuvěřitelně mě bolela lebka a celé tělo.

„Alexi, vstávej! Nestihneš bus a já tě do školy nepovezu,“ zkusil mě probudit Riki. Nedokázal jsem se ani pohnout. Hlava mi třeštila, jako by ji někdo provrtával 20 mm vrtákem. Říkal jsem si, že smrt by byla v tu chvíli vysvobozením.

Brácha se za pár minut vrátil. „OK. Máš, co jsi chtěl,“ sáhl pod mou deku a za nohu mě vytáhl z postele, takže jsem se ocitl na zemi. Richard stál nade mnou a nevypadal spokojeně. Sebral jsem všechny své síly a postavil se naproti němu. I tak byl pořád o hlavu vyšší než já.

„No vidíš, že to jde.“

„Es esmu (Já jsem)…,“ dál jsem se ale nedostal. Místo bratrovy tváře jsem měl před očima půlnoční oblohu. Ublinkl jsem si a bolestí se sesunul zpět na zem k jeho nohám. Položil jsem svou hlavu na jeho nárt, objal mu nohu a rozbrečel se.

„Alexi, copak ti je?“ zareagoval Riki skláněje se ke mně a snažil se mi nadzvednout hlavu. „Hochu, vždyť ty jen hoříš… A jsi celý zpocený.“

Dál se už ale nedotazoval, neb odpověď by stejně nedostal. Jeho paže zvedly celé mé tělo a přenesly mě do koupelny. Svlékl mé propocené pyžamko a osprchoval mě. Přičemž si samozřejmě všiml těch modřin na hrudníku a zádech.

„A co je toto?“ vypadlo z něj. „Bráško, probůh, kdo ti co udělal?“ snažil se zjistit příčinu toho všeho, zatímco jeho ruce omývaly mé tělo. Za normálního stavu bych si užíval každý dotek, ale tehdy se mi chtělo jen umřít. Jemně mě osušil, oblékl do čistého prádla a přenesl do jeho postele, kam mě uložil. Do podpaží mi strčil teploměr a odešel telefonovat.

Když se vrátil, já se zmohl na jedinou větu: „Nemůžu do školy,“ pronesl jsem neuvěřitelně zesláble.

„No to rozhodně ne, spíš pojedem do nemocnice.“ Z toho jsem dostal strach. Nemocnici jsem nemohl cítit na sto kilometrů, sice jsem tam chodil občas předčítat na dětské oddělení, podobně jako do domu seniorů, ale na beton jsem věděl, že ani na jednom místě bych nemohl zůstat déle než na dobu nezbytně nutnou, natož pak přes noc. „Ne. Tam ne!“ zašeptal jsem.

Vytáhl teploměr, vyvalil na něj oči, podíval se zpět na mne a řekl jen: „Jedem!“

„Riki prosím tě… Prosím, NE.“

„No jasně, Alexi, cokoliv si řekneš.“ S těmito slovy mě zabalil do deky, naložil na zadní sedadla našeho černého GOLFu a sešlápl pedál plynu tak brutálně, až jsem měl obavu, abych nepotřísnil autopotahy další várkou svých žaludečních šťáv. V nemocnici jsme byli za pár minut. Diagnóza byla jasná: rozsáhlý zápal mozkových blan.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoALEXANDER KAUSPERS
Věk23
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #8 Kluci přece nepláčou.Rator 2015-11-24 00:33
Čtivý příběh, aspoň doufám.  Začátek velmi dobrý a jsem hodně zvědavý na další děj. Vůbec si nemyslím, že pasáže popisující dobu a společenské poměry zbytečně zatěžují samotný děj balastem. Naopak si myslím, že je to nutné pro pochopení „klimatu“, nálad a rozpoložení hlavní postavy. A popravdě…mnoho čtenářů to jistě nezažilo a dost těžko by se jinak vžívali do myšlení hlavního hrdiny.
Citovat
+2 #7 Odp.: Kluci přece nepláčou! – díl 1.J.ar 2015-11-18 15:57
Jo opravdu dobrý. Chce to ale pokračování.
Citovat
+1 #6 PěknéKloubek 2015-09-06 09:22
...piš dál. Komentáře nech plavat.
Citovat
0 #5 Odp.: Kluci přece nepláčou! – díl 1.svatý otec 2015-09-01 05:30
Cituji full.of:
Stylisticky dobré, ale arogantní pozice autora mi nevyhovuje. Nicméně sentimentální ladění povídky si asi publikum najde.


Souhlasím, autor je zcela zbytečně v opozici ke svým čtenářům. Navíc si myslím, že politická situace a společenské poměry ovlivňují vztahy, lásku a osobní život u většiny lidí v běžném životě jen okrajově. Moje babička bude tvrdit, že nejšťastnější byla v 50.letech a bylo jí celkem šumák, že probíhají nějaké politické procesy. Velmi se mi naopak líbí lotyšská linka a téma bratrství, na to se těším i v dalších dílech .-)
Citovat
0 #4 Další z řadyFull.of 2015-08-30 20:27
Stylisticky dobré, ale arogantní pozice autora mi nevyhovuje. Nicméně sentimentální ladění povídky si asi publikum najde.
Citovat
+1 #3 Kluci přece nepláčou! - díl1.Matthew 2015-08-30 20:19
Skvělej díl !:)
Citovat
0 #2 Odp.: Kluci přece nepláčou! – díl 1.svatý otec 2015-08-30 08:56
Sekvence s bratrem úžasný, kritika společenských poměrů a pasáže plné zobecňujících závěrů zbytečné a zatěžující příběh. Stejně to už všichni vědí a nepřináší to nic nového. Pokud je nutnost, mohlo by to vyplynout ze samotného děje. Filozofující pubescent při rozhovoru s dívkou je jen málo uvěřitelný, spíš to vypadá na debatu manželů po dvaceti letech.Jinak samotná podstata příběhu vypadá zajímavě, jen jen obalena zbytečným balastem. :-)
Citovat
+3 #1 Odp.: Kluci přece nepláčou! – díl 1.. 2015-08-29 22:00
Úžasný.
Citovat