Loďka

Léta šedesátá – 1968

Říjnové slunce se odráželo z protějších oken. Přesto jeho svit byl docela intenzivní. Chodba s reprodukcemi a nástěnkami nevypadala až tak ponuře. Zato ponuře vypadal celý život. Začaly probíhat změny. Někde obzvlášť rychle. Ano, tady by mohla kontrarevoluce napáchat škody. Staronový šéfredaktor, kterého před půl rokem vyměnili, je opět v sedle. Volá si své podřízené a těm, co se příliš angažovali, dává padáka. Někteří jen přeřazení na jiné funkce, jiní přímo na dlažbu. Nezbude než si rychle hledat místo u lopaty. Pracovat musí každý a na nepřátele zřízení je nutné si obzvlášť dávat pozor.

„Soudruh Kulibinský,“ ozvala se ze dveří sekretářka.

Mladík asi ještě před třicítkou, v džínovém kompletu se světlými, jantarovými a vlnitými vlasy vstal, ohlédl se na tři kolegy a vešel. Prošel do druhé kanceláře. Muž v tmavomodrém obleku, hodně po padesátce, mu pokynul do křesla. Na stole prohlížel zřejmě jeho kádrové materiály.

„Vezmu to zkrátka, soudruhu. Budu brát vaše plus. Svědomitý, odborný překladatel, vynikající znalec ruštiny, patřičné vzdělání. Myslím, že vaše rodina pochází ze Svazu.“

Mladík přikývnul.

„Dědeček byl v diplomatických službách.“

„Udržet vás tady nemohu. Byl byste příliš na očích. Bude to mnohem horší. Tady samozřejmě končíte. Ale můžete s námi spolupracovat externě. Jako překladatel. Smlouvu s vámi sepíše soudružka na osobním. Budou to odborné knihy, ale s tím si určitě poradíte. Oceňuji, že jste proti mně nevystupoval. Finančně se pro vás moc nezmění, spíš naopak. Když práci odevzdáte před termínem, budou odměny. Jedna špatná věc tady je, musíte si něco najít, nejlépe mimo Prahu. Byt vám byl přidělený, potřebujeme ho pro vašeho nástupce. Pokud byste s něčím nesouhlasil, můžete se odvolat, ale pak vám bohužel práci nemůžeme nabídnout. To je vše, soudruhu. Doufám v dobrou spolupráci. Čest.“

Takhle to teď vypadalo všude. Očista od osmašedesátníků bude probíhat rok, dva, kdo ví? Mohl si gratulovat, má práci. Nemusí nic shánět v kotelně, nebo u kuka vozů. Hned si vzpomněl na domek někde u Chocerad. Zašel na osobní, ať má všechno vyřízené. Své věci z kanceláře už měl v koženém kufříku. Na osobním dostal i knihy na překlad.

„Mám tady v materiálech, že jste rusista, ale studoval jste ostatní slovanské jazyky používající azbuku. Co bulharština?“

„Docela zvládám, k té se nikdo nehrne. Má docela jinou gramatiku a moc se neučí.“

„Tohle bych potřebovala pro kolegu. Z češtiny do bulharštiny. Bude to dobře zaplacené z jejich ministerstva. Co říkáte, takový melouch?“

„Podle toho, co to je, taky technické obory?“

„Ne, historie, ovšem muselo by to být přesné podle českého rukopisu. O bytě to víte, ale prostě to nejde. Máte nějakou možnost? Já vám dám číslo na správce ubytovny v nejhorším. Na ten rukopis se podívejte a dejte mi vědět. Přeji vám, ať všechno vyjde. Já osobně proti vám nic nemám, ale vidíte, jak to chodí.“

Tak to viděl. Začaly čistky a budou pokračovat. Sjel hned za tetou do Michle. Hodně starý dům. Kdysi veliké, pak přepůlené byty.

„Můj Bože, Xeljužko, co se děje? Denně to slyším, vyhodili tě?“

„Ano a ne. Hlavně z bytu. A doporučili mi zmizet z Prahy. Vzpomněl jsem si na domek někde u Chocerad. Je ještě volný?“

„Je a dělá nám to docela problém. Nikdo o to nestojí tam jít a z národního výboru nám tam někoho strčí a víš, jak to pak vypadá. Chtěl bys tam jít? Je to malé, blízko Sázavy, všude daleko. Velká zanedbaná zahrada a na dům nikdo nesáhl snad od války.“

„Byl bych za to vděčný. Můžu s tím počítat?“

„No, je to moje a bratra, ale sám mně říkal, ať s tím něco udělám. Jeho syn už tam jezdit nechce. Dám ti klíče, na výbor zavolám z pošty a pak jim pošlu ověřené svolení. Já tam nebyla snad dva roky. Bude tam část ovoce popadaná. Vodovod tam je i studna s čerpadlem. Elektrika taky, no všechno uvidíš. Nábytek starý a nic cenného. Zastav se pak, jak to dopadlo.“

Nebylo na co čekat. Vlakem do Čerčan a motoráčkem do Hvězdonic. Dál na konec obce směrem na Chocerady. Pak je Drhlavský potok a domek v zahradě. Dál nic. Taky všechno odpovídalo. Prošel kolem hotelu, potravin, dokonce řeznictví, místní Národní výbor a domek dokonale schovaný za stromy a keři. Hned za vrátky byly zdivočelé ostružiny se spoustou zaschlých plodů. Na koncích ještě byly zralé. Pod pár jabloněmi plno plodů, jiné ještě držely na stromech. Za houštinou angreštů a rybízů s prorostlými malinami byly záhony květin, ale zcela zarostlé plevelem. Proráželo pár narudlých chryzantém a modrých aster. Předsíňka, kde byly dvě pasti s mumiemi myší. Kuchyňka s dřevěným nábytkem a narudlým otomanem, pokoj zařízený nábytkem z poválečné doby. Za ním malá ložnice, manželská dvoupostel a dvě skříně. Z kuchyně vedly dveře do komory, z předsíňky na záchod a koupelnu zřejmě v přístavku. Všude kamna. V kuchyni sporák na uhlí a elektrický s troubou. V předsíňce byl elektroměr, vypínač, jističe, vypínač pro čerpadlo. Všechno vyzkoušel a kupodivu všechno šlo. Ocenil sice předpotopní vysavač s plátěným pytlíkem a hned ho použil. Doma se domluví se sousedem, aby mu sem jeho pár švestek převezl. Ať může vrátit byt. Ještě všechno domluvit na Národním výboru. V pátek odpoledne byl všemu konec, jak se říká do slova a do písmene. Venku bylo slušně, s hrnkem kávy si vyšel k řece. Plůtek s vrátky, sotva znatelná cesta, schůdky a kůl na uvázání člunu. Naproti několik chat. U domku byl pod stříškou taky starý člun. Malá loďka, jakou viděl i na řece naproti. Ale zřejmě na vodě dlouho nebyla. Oprýskaný lak nelákal zjišťovat něco dál. Možná z jara. Šel se podívat do trouby na sekanou. Řezník mu ji namlel z kousků masa přímo před ním. I kus sádelnatějšího bůčku, ať to není suché. Dodal si česnek, papriku, kmín, cibuli, vejce, dva rohlíky a ještě trochu majoránky. Tak to je šiška jako pro rotu vojáků. Ale měl ji rád. Co nesní, bude v ledničce. Ta byla při stěhování problémem. Dostali ji do auta až po půlhodince rad od okolních čumilů. Zdejší řezník mu hned nabídl, ať si řekne, co bude chtít, a on mu to schová. Probrali celou situaci a že ta dočasnost se rovná na věky.

„Jako překladatel z ruštiny a do ruštiny byste měl být teď na koni.“

„Raději budu mluvit o bulharštině. Proti všemu ruskému bude odpor.“

„Vodka a ruská zmrzlina se prodávat nepřestane. Ani ruský rybí konzervy. Jsou dobrý a levný.“

Sekaná se krásně pekla. Podlil trochu vody. Už dostávala nazlátlou barvu. Teď ji bude hlídat. Hořčice, feferonky a čerstvý chleba. Bože, to bude lahůdka. Pak vypečené sádlo ve šťávě na závěr, to jsou lukulské hody, samotný Lucius Licinius Lucullus by bledl závistí, moci kouskem chlebové kůrečky vytírat pekáč. Rozesmál se. Jak málo někdy člověku stačí ke štěstí. Často si vařil. Ale jen jídla, co miloval. Musí sehnat zdejšího rybáře. Ryby ve všech možných úpravách. Před obalováním citron, u větších kusů nejdřív trochu cukru. Sladká paprika, trochu pepře. Nebo nad uhlíky vcelku, dovnitř bylinky. Našel tu polorozpadlou udírnu. Tu hned opraví. Doveze si koninu. Točený nebo výrobní salám pěkně přeudit. Trnka, jalovčinky na ohniště a piliny, bok potřít paprikou. A naloží si utopence. Je plno obyčejných jídel, co chutnají skvěle. Igristoje i ikra, teď sice bude, ale pro ty, co sehnuli hlavu. A je jich dost. Bohužel. Konečně naznal, že sekačka je jateční, jak říkal s oblibou jeden jeho přítel.

„Vidíš toho střapatýho blonďáčka, ten je taky jateční. Jen ho sklidit.“ Ti všichni zůstali v Praze, no daleko to není, ale chtělo by to něco místního. Doslova se vysrat na celej svět, zapustit tady kořeny a s nějakým mlaďoškem se válet v posteli. Dvojpostel si nechá, jen odřezat vysoká čela. To musí probrat s tetou. Zatím má jen kus sekané, udělá zadost svým chuťovým buňkám. Jistě ty byly zvyklé občas i na klučičí smetánku. Co bude dál, se uvidí. Otevřel si pivo a naopak všude pozavíral okna. Musí se podívat do kůlny, je tam prý i dřevo a uhlí. Trochu zatopit by nebylo od věci. Strniště přejely ruské tanky, ale foukat bude o to víc. Může být rád. Teď se teprve šikují noví normalizátoři a budou šířit strach a vyhazovy. Jeho zrušili hned z kraje, dřív než se v tom někdo začal šťourat. Ale politikou si nebude kazit chuť. Jeho skvostné jídlo doplnily tři druhy hořčice a malé nakládané feferonky z domácích zásob. Musí si přivézt i okurky a hlavně houby. Tady je samý les a rostly tu, říkala teta. Navíc tady může vyrazit kdykoliv. Je svým pánem. Jen bude muset začít s překlady. Raději si něco naddělat a mít pak pohodu. Než se zabydlí, budou Vánoce. Některé dny pojede k rodičům. Doba, kdy se schází jeho rodina. Dvě vdané sestry. Stará vila v Rakovníku se na chvíli zaplnila. Oba rodiče učili na Odborném učilišti TOS. Což byla dřívější škola živnostenská. Teď v patře bydlí doktor z nemocnice s manželkou a pětiletým synkem. Ale přesto, že jim ho tam strčili, říká maminka, že doktor v domě, to je přímo požehnání. Vychází s nimi velice dobře.

Z rozjímání ho vyrušil pohled z okna. Viděl postavu v bundě, která ovšem nešla k domku, ale naopak procházela kolem a směřovala k brance. Co mu tady chodí za fantoma. Spěšně vyšel.

„Hledáte někoho?“

Nezvaný návštěvník se otočil. Uviděl hezkého chlapce s velkou prázdnou taškou v ruce. Hoch sebou viditelně trhl.

„Netušil jsem, že tu někdo bude. Chodím přes zahradu na nákup. Vysvětlím vám to a promiňte. Jezdíme sem na chatu. Tedy na druhou stranu řeky. Obchod je až v Choceradech a tady naproti pár metrů. Tak vždycky přejedu přes řeku. Branka u zahrady není zamčená a tady stačí pozvednout a dá se projít. Sem přijeli vždycky zřejmě majitelé tak jednou do roka a to tu bývá auto. Dovolíte mi s nákupem odjet? A příště už půjdu do Chocerad.“

„Jsem tady první den a vůbec mi nevadíš. Až se budeš vracet, zastav se, domluvíme se.“

„Díky, nechcete něco v obchodě?“

„Pokud budou zákusky, tak mi čtyři vezmi, děkuju.“

Moc si chlapce neprohlížel, ale vypadal dobře. Udělá kávu, až přijde, a u zákusků si ho lépe prohlédne. A naváže řeč. Sice ho hned napadlo, jak by bylo krásné, kdyby takový plaváček ze druhé strany byl i jako on. Ale zázraky se nedějí. Může být rád, že svůj vyhazov tak ustál. Tak mu přece jen hlavou prolétli jeho bývalí. Že je jiný, to na něm první zjistily sestry. Ještě dřív, než si svoji orientaci přiznal. Strach byl větší než začínající touha. Až na výšce se sblížil s jedním asistentem, ne ovšem od nich, ale se sinologem. Oba tak trochu koketovali s tenisem. Jednou na sebe vyšli. Pak se šli sprchovat, kde nikdo nebyl. Vzájemné pohledy.

„Nezajdeme ke mně?“

Jen přikývnul, ale bál se. Na druhou stranu si říkal, jednou začít musí, když už je buzna. Toník byl křtěný Anton, jemu většinou říkali Sašo, v rodině Xeljuško, ale i Lexo nebo Šuro. Tak různě se dá zmršit Alexandr. Dědeček byl Rus, ale rodina už s bývalou vlastí neměla nic společného. Už otec si nechal koncovku -kij změnit na -ký. Ale křestní jméno se udržovalo.

Na Toníkově privátu jména neřešili. Saša si zkusil ode všeho něco.

„Asi ti budou vyhovovat obě role, to uvidíš, jako mně. Ale časem převažuje ta dominantní. Později kluci, co hledají ochranu a pevné sevření v bocích a tvoje péro pěkně hluboko.“

Zatím si užíval sám pevného sevření a málem omdléval, když se Toník dostal k prostatě. Ze začátku se scházeli často. Na privátě byl klid a bezpečí. Žádný rychlovky na záchodech. Nijak se na sebe nevázali. Taky během roku si každý našel jiného partnera. Jeho Pavel byl hračička. Jezdívali kousek k tetě, kde bydlel v podkrovním pokojíku s výhledem na Petřín. I když to nebyla zamilovanost a láska, bylo to využití všeho, co jim nabízela jejich těla. To si užili všech možných hrátek. Zjistil, že ho vzrušují na partnerovi i prsty nejen na rukou. Pavlík měl nožky jako baleťáček. Kolikrát si říkal, jak popsat krásu, co možná jiní nevidí. Pěkně se promilovali až ke konci školy. Rok vojny uběhl rychle. Využili ho plně jako překladatele. Jen nikoho nenašel. Až v Praze nouze nebyla. Několik kaváren, kde se dalo nezávazně seznámit. Začínaly i kluby s různým zaměřením. Teď si uvědomoval, že všechno skončilo. Do Prahy si sice zajet může, není tak daleko, ale co tam? Z rozjímání ho vytrhlo pískání.

Jeho nezvaný návštěvník byl tady. Zaklepal a na vyzvání vstoupil.

„Dáš si se mnou kávu a zákusek? Pokud nějaké neseš.“

„Nesu, ale žádný výběr. Takové ovocné řezy. S meruňkou a s hrozny.“

„A tady na zahřátí, Pliska. Jsem Alexandr, Saša.“

„Denis. To dnes není moc obvyklé jméno.“

„A víš, že pochází z řečtiny, je vytvořené z Dionýsa a znamená božské dítě. K nám se dostalo z francouzštiny.“

„Předky francouzské mám z maminčiny strany, ale padesátá léta nějaké spojení s její rodinou přetrhaly.“

„To máme stejné, dědeček byl ruský diplomat, ale po válce jsme byli rádi, že jsme si jméno změnili. Odvlékali, na koho narazili, do Svazu, do gulagů. Teď mne sem vyhodili a budu tu překládat ruské odborné knihy.“

„Vy, tedy jestli můžu ty, učíš ruštinu?“

„Neučím, nemám pedagogiku, jsem rusista, hlavně překládám.“

„Mám s ruštinou problém, nevím, jestli odmaturuju. Učí nás takovej, no velkej soudruh.“

„Pokud bys chtěl, není problém. Já musím jazyk ovládat líp jak učitel. Co ti dělá problémy, gramatika, literatura?“

„Všechno, nemám k tomu vztah, nějakou radu bych bral rád. Táta mi pořád říká, že on na němčinu taky chodil na doučování. Asi nejsme na jazyky a já nejsem na nic. Ani jsem nevěděl, na co půjdu.“

„Něco sis zvolil, kam ses přihlásil?“

„Na zemědělku, zvířata, to bych mohl. Jsem, jak všichni říkají, k ničemu. Jiní ze třídy teď mají problém, kam se dostanou, mně je to jedno. Když tak půjdu na vojnu.“

„Někdo se rozhoduje později, ale je důležité dělat, co tě zároveň bude i zajímat a bavit. Jo jinak, jezdi tady klidně dál, nevadí mi to, jen tě někdy k nějakým nákupům zneužiji.“

Ještě si chvilku povídali a Denis pak seběhl k loďce.

Saša si ještě udělal jednu kávu. Denis, už samo jméno bylo vzrušivé. Jinak normálně hezký mladý kluk. Snad o trochu víc hezčí. Musel se zasmát. Dřív své milence hodnotil hlavně podle toho, co poskytovali v posteli. Každý měl nějakou přednost. Tohle je něžná varianta Pavla. Nějak si ho nedovedl představit u krav nebo prasat. Jo, kůň by k němu šel líp. Vstal a šel si upravit stolek v kuchyni po oknem. Elektrický psací stroj. Výměnné hlavice s azbukou, kopec slovníků, poznámkový blok, knihy k překladu. Lampičku, krabičku s psacími potřebami. Dvě keramické kočičky. Dárek od sester, aby na kočky myslel. Jistě, vděčil jim za moc. Ony i připravily rodiče na to, že je teplý. Zabydlel se v kuchyni. Jednak tu bude i vařit, výhled k brance má před sebou a pokojík mu připadal moc studený. V ložnici by k překladům nebylo místo. Nakonec zašel pár kroků do kůlny, kde byla dosti velká hromada černého uhlí a ještě větší naskládaného dřeva. Jen uhlí na povrchu bylo rozpadlé. Zřejmě tady bylo pár let. Dřevo si bude muset objednat na příští rok, aby vyschlo. Poradí se s řezníkem. Ten tady měl všechno v merku.

Hned si vzal plný uhlák a dřevo na zatopení. Teď může vařit i péct na sporáku. Zatím jen večer ohřát sekačku. Nebo si ji vzít po studenu a bude mít i na sobotu. V neděli se rozhodl pro rizoto. Prý by se daly brát obědy ve Šroubárně, kde je závodní kuchyně, nebo v hotelu. Ale to je všechno poměrně daleko a byl tak trochu pecivál. Těšil se na zimu, kdy si všechno nakoupí a čtrnáct dnů nevyleze. Má i recept na chleba.

Sporák nejdřív trochu čoudil a musel vyvětrat, ale pak se i prach a rozdrobené uhlí na dřevu hezky rozhořelo. Musel otevřít dveře do pokoje a ložnice. Prohlédl si první knížku k překladu a začal psát. Psací stroj byl dosti hřmotný. Vyměnil mazací pásku. Všeho má dostatek ke své práci. Tak vzhůru do ní. Skutečně se zabral tak, že ho na čas upozornil až hlad. Uřízl si dva silné plátky. Taky si nasmažil kopec topinek. Topinky doplnil česnek a sekanou poslední kvašáky. Do kávy si dal bohatě smetany z malé sklenice. Polomáčené suchary a pár jablek. Aby viděl, jakou mají chuť. Řezník ho přemlouval na burčák. Má drtič a lis a půjčí demižony. No, proč ne. Taky musí prohlédnout sklep a otrhat jablka, než začnou mrazy. Zítra, když bude hezky, na to vletí. Jo vletěl by i na Deniska, jenže všechno ukáže čas. V lázeňkách už nezatápěl. Vodu ohřál v hrnci nad kamny. Přikrývku si přenesl do kuchyně na otoman. V ložnici sice zima nebyla, ale na postelích prázdno. Určitě bude používat zatím jen kuchyni.

Po snídani se šel podívat na jablka. Prohlédl sklep. Vypadal kupodivu dobře, ometl regály na ovoce. Uklidil tam a pustil se do trhání jablek, které zatím nechával v plytkých bedničkách v boudě. Sklep natře vápnem a vysíří. Vzpomínal, když jezdili k dědovi, co všechno na podzim dělal. Popadané ovoce na hromádky pro burčák a pak možná kalvádos, ovocným vínům moc nedal. V poledne opět sekaná, dva silné plátky opečené na pánvi. Bude i kousek na neděli, co přidá k rizotu. Prostě sekačkové hody. Vůbec mu nevadilo stejné jídlo jíst tři dni. Když si chtěl uvařit kávu, ozvalo se klepání. Nikoho přicházet neviděl, tak to bude Denis.

„Pojď dál, dáš si kávu?“

Ve dveřích se také objevil, ale za ním, podle podoby, zřejmě jeho otec.

„Promiňte, prosím pane, bohužel nevím ani příjmení, nebo jak vás titulovat. Já se trochu chytil se synem kvůli jeho totální neschopnosti v ruštině. Řekl mi, že vy snad ruštinu ovládáte a mohl byste ho doučovat. Ještě by ho nepustili k maturitě. Tak jsem se přišel zeptat, pokud to bude možné, a finanční vyrovnání. Zámečník Jiří, soused přes vodu.“

„Kulibinský, Alexandr. Jsem rusista, překladatel. Ještě mám i ostatní jazyky používající azbuku, hlavně jihoslovanské. Srbochorvatštinu, černohorštinu, makedonštinu, bulharštinu. Ono je toho víc, ale asi tak. No mluvili jsme o tom s Denisem. Myslím, že k maturitě bych ho připravit mohl. To je pořád ještě půl roku. Slovní zásobu se musí naučit. Na to je nejlíp si číst literaturu v originále. Mám tady plno klasiků, ostatní myslím až tak těžké není. Je také plno mnemotechnických pomůcek, jak si zapamatování usnadnit. A rozhodně za to nic nechci, nejsem učitel, co se tím živí. Já teď budu překládat do bulharštiny, tak něco takového bude změna. A doufám, že vám mohu nabídnout kávu. Zákusky ovšem nemám, jen tatranky a oplatky. Posaďte se.“

U kávy si ještě dlouho povídali. Hlavně o významu slov, který může být různý.

„Už u starých překladů, třeba bible, ale i starších, je mnoho chyb. Některá slova mají mnoho významů a je na překladateli, jaké slovo zvolí, což může zcela změnit význam. Třeba naše trouba, jak ji tady máme. Může být troubou k pečení, ale i hudebním nástrojem, andělské trouby, vykřikováním oznámení, hlásná trouba, a můžeme tak taky nazývat někoho mdlého rozumu, že je trouba. Staré gramofony měly také troubu, velké trubky jsou rovněž trouby. Nebo slova znějící stejně mají zcela jiný význam. Ruské voskresenje není vzkříšení, ale neděle. Vzkříšení je sice také voskresenie, ale s i, kdežto u prvního je po n měkký znak. To jsou takové chytáky. Při tom nedělja je označení pro týden.“

„Jen nechápu, jak jste se mohl učit podobné jazyky najednou. To se vám nepletlo?“

„Všechny, navíc i ty východoslovanské, jako rusínština, ukrajinština, běloruština, ruština, vycházejí ze stejného základu, praslovanštiny, později církevní slovanštiny. Dnešní moderní ruština se vyvinula až v osmnáctém století a zasloužil se o ni Puškin a další klasici ruské literatury. Azbukou píše až stovka národů Evropy a Asie. Třeba i Mongolové nebo Kazachové. Jinak ruština má včetně archaických na půl milionu slov. Víc má až tři čtvrtě milionu angličtina, čeština má asi čtvrt milionu, ale u všech se používá jen dvacet, maximálně čtyřicet tisíc. Třeba Čapek ve svých dílech používal až sedmdesát tisíc slov. To je ovšem spíš pro lingvisty, kteří se jazyky a jejich vývojem zajímají. Myslím, že ruštinu zvládneme, když se ví, jak na to, bude to hračka.“

„Já váš optimismus nesdílím. Kluk nemá o nic zájem. Jenom by poslouchal ty poblblý bigbíťáky a četl nesmysly z osmašedesátýho. Hippies, ještě že to všechno zařízli, než z toho zfantazírovali. Nezlobte se, zítra ho sem naženu, pokud vám to nebude vadit. Ať začne co nejdřív. Tak děkujeme, samozřejmě se nějak vyrovnáme. Jdeme, na shledanou.“

Denise vůbec nepustil k řeči. Hoch to má asi těžký. Šel si vybalit magnetofon a hned si ta léta připomněl. The Doors s Jimi Morrisonem. Byl do něj platonicky, ale o to silněji zamilovaný, když ještě nenosil vousy a byl sexuálním symbolem své doby. Pak převládl alkohol a drogy. Celá doba se tak silně vetřela nejen hudbou a zpěvem do jeho mysli, že musel zajít do koupelny a opřený o zeď si ulevil od tlaku. Ještě někde má Jimiho velkou fotografii, která doplňovala zvukové vjemy. Snad nějak vyplyne, jak na tom je Denis. Otec moc vstřícně nevypadá. Výběr jeho hudby a zpěvu by neocenil. Beatles už byli mírnější, ale stále zapadali do stejné škatulky. Jimi mu zpíval:

„And I´ll say it again, I need a brand new friend.“

„A řeknu to znovu, potřebuji zbrusu nového přítele.“

Hyacintový dům, no jo, všechno je pryč. Přítele by bral. V sedmašedesátém jedna jeho velmi dobrá kamarádka chtěla po něm dítě. Jistě že věděla o jeho homosexualitě.

„Vždyť se jen přemůžeš, nebo budeš s nějakým klukem, a jak budeš cítit, že jde na tebe orgasmus, tak to jenom vedle hodíš do mě. Nikde nebudeš uvedenej a nechci žádný prachy. Oba zapomeneme.“

Nakonec se pohádali.

„To nemyslíš vážně. Hodit to a zapomeneme. Nemůžu přece zapomenout na dítě, když budu vědět, že je moje.“

Dopadlo to tak, že dívčina odjela na hory, kde byli kluci z maturitního ročníku ekonomky. Svedla čtyři a ještě mladého číšníka. Ti ovšem o ničem nevěděli. Narodil se jí krásný klouček, teď čtyřletý.

„Vidíš, mohl být po tobě.“

„To tě vůbec nezajímá, kdo je otcem?“

„Ne, nemám ani adresy, ani nevím, kde jsou. Prostě je můj. A na šukačku vždycky někoho najdu.“

Poslouchal Doors. Dlouhé vlasy, kalhoty do roury, trička s nápisy a znakem hippies. Mír, láska, přátelství, svoboda. Čekali vždycky na časopisy ze Západu. Majáles v pětašedesátém, kdy králem zvolili amerického básníka a spisovatele Allena Ginsberga. Jenže tehdejší režim neunesl něco takového, zadrželi ho a vyhostili pro kažení mládeže. Byl totiž homosexuál mimo další věci, co tehdy vadily. Ale stalo se to legendou. Všechno se postupně pomalu uvolňovalo i naše hudební skupiny vyjely na Západ. Pak přijely tanky a byl konec. Hodně lidí emigrovalo do Západního Německa a Rakouska. Všichni postupně odstavení aparátčíci se rychle vraceli a celá normalizace byla hlavně pomsta. Pomyslel si, že jeho uklizení ze scény byla vlastně oproti jiným výhra. Teď se teprve rozjede mašinerie, co zničí stovky životů. Otřásl se, u sporáku bylo teplo. Uvařil si meltu.

Na kuchyňském otomanu se spalo dobře. Ráno jen přihřál zbytek melty a na chleba si namazal marmeládu, pak si chleba nařízl a odlamoval si jednotlivé kousky. Snídaně chudých. Ti hodně chudí nebudou mít ani na marmeládu. Právě, když se chtěl vymanit ze svých chmur, přišel Denis. Taky zrovna nepřekypoval veselím.

„Můžu? Radši jsem šel hned ráno, abych se vyhnul otci.“

„Tak se do toho dáme. Nejdřív mi vysvětli, co ti nejvíc nejde.“

„Hlavně nejsem schopný mluvit. Kolikrát to i znám. Jenže zpanikařím a řeknu nějakou blbost.“

„Zkusíme to spolu. Začneme se bavit v ruštině.“

Docela jim to šlo.

„Tvůj problém je v tom, že se zastavíš na slovíčku, které ti vypadlo, a pak už se hroutí všechno. Učitel tě znervozní a zapomeneš i ostatní. Nesmíš se bát.“

„Bojím se, to vím, ruštináře, matikáře, otce, spolužáků.“

„S matematikou ti asi moc neporadím, ale i to můžeme zkusit, u ruštiny to půjde. Spolužáci, proč ti?“

„Ono jsou to dva kluci. Od začátku si na mě zasedli. A právě když mi něco nejde nebo pokazím, mají z toho radost. A doma, to je těžký. Otec chtěl, abych byl ve všem jednička, hrál fotbal, hokej. Ve škole jsem spíš průměr, sport mě žádnej nebaví. Z jeho představ nesplňuju nic. Někdy mi to dává dost drsně najevo. Samé příkazy, zákazy. Daleko nejde pro pohlavek. Jedině maminka se mě zastává, ale ona se ho taky spíš bojí. Je to moc složitý. Teď se máme sami naučit v ruštině nějakou báseň, ale ne co je v učebnici.“

„Báseň je nejmenší problém, těch tady mám stovky od různých básníků. Sám jsem i něco překládal. Třeba mě napadá Puškin, Tsvjetok. Není tak známý, není dlouhý. Lehce se ho naučíš. Takové vzpomínání na ty, kteří suchý kvítek založili do knihy. Hned ti to najdu. Probereme z toho slova. Bude dobré se pak přihlásit. Protože když tě pak vyvolá až později, znervózní tě svou řečí okolo.“

„To jsem ještě v ruštině neudělal. Musel bys tam být a ruku mi zvednout.“

Saša hned básničku našel v Puškinových lyrických básních.

„Tohle je snadné, vytvoř si k tomu příběh, podle veršů. Napiš si takovou osu toho, co se tam děje v ruštině. Ještě než se to začneš učit. Každý se učí jinak. Já si většinou takovou kratší básničku párkrát přečtu a znám ji. Někdo si ji několikrát napíše. Slova pak líp lezou do hlavy. To by nejspíš u tebe fungovalo. Brožurku si vezmi pak domů. Než půjdeš spát, tak si ji párkrát přečti a příběh si promítni jako film.“

„Nemohl bych ti odpoledne pomoct s jablky? Vidím, žes je začal sbírat a trhat.“

„To budu rád, ale trochu se mrkneme na matematiku, tam budou mý rady horší, ale snad si něco pamatuju. A jak budeš veslovat, vzpomeň si na kvítek.“

Mezi ruštinou si nakrájel maso a opekl s cibulí, pak koření, sůl, do pekáčku přendat hrnek rýže, dva vody, promíchat, přiklopit a na dvacet minut do trouby. Za chvíli, co Denis odešel, bylo hotovo. Musí si koupit nějakou zeleninu. Měl rád v rizotu mrkev, hrášek i pórek. Tady si přidá zbytek sekané a bude i oběd na zítra a dnes večeře. V úterý dostane řezník maso a něco mu nechá. Měl rád všechny vnitřnosti, mohl by si domluvit telecí hlavu a kosti a udělat si silný vývar. Povařit do zhoustnutí. Do hrníčku igelitový pytlík, nalít, zvázat a dát do mrazáku. Pak se jen vývar z pytlíku vyndá a je základ většiny polévek, nebo omáček. To dělávali doma. Dobré by bylo upéct kuře a možná dostává řezník i bažanty nebo zajíce. Doma byla na Martina husa. To bude za chvíli. Musí se zeptat. Stačila by kachna do zlatova upečená. Ještě že nepřišel o výdělek a může se dosytosti nadlábnout. Nádobí tady je plno, jen se musí vždycky to delší dobu nepoužívané pořádně umýt. Talíře jsou z kameniny, se zvlněným okrajem, sem tam s odštípnutým. Žádná krása, ale hlavně, že je co do nich. Odklopil rizoto a dal nahoru na chvíli přihřát zbytek sekané. Dnes bez polévky. Rizoto skvělé, jen zelenina mu tam chyběla. Z dětství si rýži nepamatoval. Byla velice drahá, pokud vůbec byla. Zato se používaly kroupy, ovesné a ječné vločky, pohanka a jáhly. Jak rýže skokově zlevnila, převládla. Když naléval vodu na kávu, přišel Denis. Ještě v duchu si říkal, že stejně to bylo i u kávy. Vařila se melta a různé náhražky, dokud byla káva drahá.

„Ahoj, měl jsem strach, že tě budu rušit u oběda. Můžu něco zkusit?“

Stoupl si a jen s občasným pohledem na kus papíru přednesl Tsvjetok. Saša mu zatleskal.

„Vidíš, ještě párkrát a můžeš na nějakou soutěž.“

„Nesměj se mi, ještě to celé neumím. A půjdeme na jablka.“

„Po kávě, nejsme komsomolci. Ale párkrát si to ještě přečti. Doma to dopiluješ a dávej si pozor na přízvuk. Ať ti nemá co vytknout. A hlavně, až to budeš přednášet, tak mysli, na kvítek, na ty, co ho utrhli, a ne na vašeho ruštináře.“

Popadaná jablka sesbírali na tři hromady a ještě očesali jeden strom. Jabloní tam zase tolik nebylo. Příští týden zbytek určitě zvládne a domluví u řezníka lisování moštu. Denis se hned nabídl, že pomůže. Zkusili se i podívat na matematiku. Saša se podivoval, že toho ještě moc nezapomněl. Trošku své vědomosti opráší. Neděle utekla rychle a chlapec se rozloučil a jen viděl, jak na druhé straně vytahuje loďku.

V úterý si přinesl mimo jiné kopec ledvinek. Miloval je, ale v hospodě by si je nedal, jen v případě, že by znal kuchaře. V Praze si je dával u Černého koně, kde byly skvělé. Dal si s tím práci, ale výsledek byla lahůdka. Pěkně očistit, vykrájet močovody a namočit do mléka. Nechával je přes noc. Pak omýt a spařit vařící vodou. Důkladně znovu očistit. Hodně slaniny, pak cibule, kmín, pepř, sůl a dusit půl hodiny. Přidat smetanu, muškátový oříšek, na který byl Saša ujetý, dochutit a mírně povařit čtvrthodinku. Tentokrát si je dal s bramborem.

V pátek večer odvezou jablka a v sobotu domů už demižony s vylisovanou šťávou. Řezník mu tam dodá cukr i kvasinky. Doma dá demižony do pokoje, ostatní mu průběžně řekne. Bylo by možné pálit hned ze zákvasu. Ale tak se bude moct pak rozhodnout pro víno nebo kalvádos. Nechá si poradit. S řezníkem si padli do noty. Ještě u ledvinek si potykali se sklenkou slivovice. Mojmír měl tak okolo padesátky, malou silnější manželku a dvě vdané dcery. Své ženě říkal kuldo a ona to taková kulička byla. Z vyprávění bylo zřejmé, jak těžce nesl, že dcery jsou v Praze, ale pro jejich manžely, oba inženýry, není dost na výši a znají ho jen při zabíjačce v zimě. Když chtěl v pátek Saša platit cukr, kvasinky, kvasné trubičky a za pomletí a vylisování, málem se urazil.

„Sašo, na to se s odpuštěním vyser. Zůstali jsme tady s Kuldou jak kůly v plotě. Zase tak staří nejsme, jsem rád za kus řeči.“

Pátek byl vůbec šťastný den. Denis se z dálky smál.

„Nemůžu se dočkat, abych se ti pochlubil. Dostal jsem první jedničku z ruštiny v životě. Samozřejmě, že jsem se bál. Když se profesor ptal, jestli už někdo něco umí, tak jsem se přihlásil. První byl v šoku, jak říkal, že se hlásím. Tak jsem to nějak odrecitoval. Pak mě dal za příklad ostatním, že to není z učebnice, a ač nechtěně, mi dal za jedna. Po hodině se ptal, co se děje. No já se přiznal, že jsem začal chodit na doučení. A představ si, že tě zná. Prý tě viděl na nějakých Ruských dnech, kdes překládal místo domluveného překladatele a taky od tebe i něco četl. Není to skvělý?“

„Jenom tím jsi na nás upletl bič,“ smál se Saša.

„Budu se snažit, už se tolik nebojím.“

Večer u Mojmíra si dali veliké, kynuté, tvarohové, chodské koláče. Jeho žena, původem z Chodska, jim vysvětlila, že nahoře ornamenty z máku a povidel, kterým se říká merhování, jsou různé podle vesnic, kde se pekly.

„Taky mě Kulda na takový koláče dostala. Já jsem z Havlíčkova Brodu, ale byl jsem v Domažlicích na vojně a má milá je z Draženova. Já vařil důstojníkům a papalášům na honu guláš a má polovička tam byla s koláči. Pak jsme šli na zábavu a bylo to.“

Denis došel, když poprchalo. Po desáté jeli pro demižony. Pár koláčů dostali na cestu. Sotva dojeli, rozpršelo se.

„Budu muset domů něco si udělat. Rodiče nejsou na chatě. Jel jsem jen já a táta pro mne přijede v pondělí večer, je svátek.“

„Tak nikam v dešti nejezdi. Jíš smažená játra?“

„Všechno, ale to nemůžu.“

„Proč?“

„Nemám tě otravovat.“

„Co vlastně říkal otec na známku?“

„Máš u něho láhev vodky. Prý možná ze mne něco bude.“

„Tak si vezmi zástěru, budeš smažit játra. Tady máš dřevěný kleštičky na obracení. Jsou starý, krásně vyřezávaný a neboj, už jsou umytý i v octové vodě. Já mám játra na tenko nakrájený, při smažení nabudou. Jenom je jemně naklepnu dlaní přes igelit. Trochu pepře a papriky, pak v trojobalu. Solit budeme, až je budeš vyndávat, aby nebyla tvrdá. Polouvařený čtvrtky brambor dáme zapéct do trouby s česnekem, kmínem a solí.“

„Kde ses naučil tak vařit?“

„Doma a všude, kde se dalo, protože rád dobře jím. Udělal jsem zelnej salát. Zelí se musí hlavně dobře pomačkat. Dobře se tím procvičí prsty.“

Bylo hezký sedět u plného stolu. Jen otázka, co dál, se vtírala. Bude sem chodit do maturity, a kdyby něco zkusil a hoch neměl pochopení, bylo by to pak špatné pro oba. Ale nějak by řeč zavést mohl.

„Moc děkuju. My játra děláme málokdy. Bývají často ve škole, ale na cibulce a jsou tvrdý a k tomu rýže jako broky. Tyhle byly výborný. Můžu přijít i v pondělí?“

„Spíš nikam nejezdi, zatopím v ložnici. Prší, řeka bude plná špíny a poteče rychleji. Co v zimě. Zamrzá?“

„Teď už jenom okraje. Zatím se většinou přejet dalo a po Vánocích sem nejezdíme, až v březnu.“

„Tak nemusíš domů?“

„Nemusím.“

„Uvidíme co kamna.“

Kamna v ložnici čoudila. Museli rychle otevřít okna a zavřít dveře do pokojíku.

„Tak pojedu domů.“

„Neplaš se, v pokojíku je gauč a ten se vytopí z kuchyně.“

„A ty?“

„Spím v kuchyni. Bude to chtít kominickou kouli a pak štětku. V dešti to nejde a v pokoji to raději nebudu zkoušet, ať tam nemáš smrad. Zkusíme matiku?“

Saša se musel v duchu pochválit. Zase až takový střevo nebyl.

„Náš matikář je většinou moc rychlej, nestačím to pochytit a mám pak ze všeho guláš.“

„Vidíš, co dáme na večeři?

Dali si chleba s máslem, uzené šproty a pak Frankovku.

„Venku jsou čtyři stupně a mrholí. Za týden je Dušiček. Pojedete sem?“

„Ne, ale já bych mohl přijet vlakem z Prahy. Jestli můžu.“

„Můžeš cokoliv a kdykoliv, jen aby návštěvy u mě nenarušily třeba nějaké schůzky s dívkou. Vyčistím komín, aby se tam dalo topit.“

„Tak s tou bych mohl i na chatu. To by přivítal otec. Jenže žádná není.“

„Nebo máš přítele?“

Denis jakoby se lekl.

„Se mnou nikdo nekamarádí. To chceš říct že já, já jsem,“ chvilku hledal slovo, pak jen řekl, „když nemám holku.“

„Nebylo by to nic zvláštního, takových kluků je plno, jen o sobě nevědí. Někdy od dvaašedesátýho to není trestný ani nemoc. A jsou takový i holky. Člověk se tak narodí a jistě problémy dělají zase jenom lidi, co to vidí jinak a nemají v sobě ani špetku tolerance a pochopení.“

Tíživé ticho jen občas přerušilo zapraskání dřeva ve sporáku. Asi jsem s tím začal moc brzo, pomyslel si Saša.

„Pustím nějakou muziku. Co máš rád?“

„To je jedno, jenom, nerad bych přišel o tvou pomoc. Neumíš si představit všechno doma. Já to nedělám schválně, jen jsem zřejmě blbej a měl jsem jít do učení a ne na školu. Jenže to by otec nedovolil. To je stejný, jako když přišli Sověti. Já s mámou jsme chodili na schůze KANu. Jen poslouchat, jak to myslí. Pak říkal: já to věděl, že něco takovýho Rusi nedovolí, tady máte následky. To bys musel u nás znát. Všichni jsme blbí, ať se udělá cokoliv.“

„Skoro v každé rodině něco je. Nejsi sám. Vidíš na pitomé básničce, jak si lidé utváří názory. Nesmíš to teď zahodit. I kdybys odmaturoval s odřenýma ušima, máš pořád možnost jít dál. Tvá jediná chyba je ve způsobu učení. A když tě navíc stresují neúspěchy, nepříznivé soudy otce a učitelů, je to jen začarovaný kruh. Ale ten se dá rozbít. Já nebyl taky žádná hvězda. Jazyky mě bavily. Možná jsem měl výhodu, když prarodiče se mnou od mala mluvili rusky, máma anglicky a táta německy. A jak jsem se naučil číst, hned jsem si v těch řečích četl. Ve škole jsem uměl ruštinu mnohem líp jak učitelé. Ale nepoznám sýkorku od vrabce. Z hmyzu znám jen brouka Pytlíka a mravence Ferdu a zapomněl jsem na Karafiátovy Broučky.“

Konečně se Denis usmál.

„Děda vždycky říkal: nechte ho, nemá na to buňky. Biologie, to byla pro mě cesta do neznáma.“

„Pro mě je cesta do neznáma ve všem. Jsem ti vděčnej, jestli si to nerozmyslíš, když…“

„Není co rozmýšlet a pustím nám Beatles.“

Bylo vidět, že chlapec o tom mluvit nechce. Ale zřejmě má hezky nakročeno, jen u něj převládají obavy hlavně z otce. Dál už jen popíjeli, poslouchali různé naše i zahraniční skupiny a šlo se spát.

„Snídani chceš slanou nebo sladkou?“ ptal se Saša, když ráno vstávali.

„Jaká bude, se mnou si nedělej starosti.“

„Tak slanou, mám tady dost salámu a vajíček. Nevadí? Takovej falešnej hemenex.“

„Budu ti to pak muset nějak nahradit. Nemůžeš mě o víkendech i živit.“

„Nemluv jako tvůj otec. Peníze sice znamenají skoro všechno. Kdysi, dnes i v daleké budoucnosti. Ale mezi dobrými přáteli je to jinak. Doufám, že nás jako přátele vidíš.“

„Byl bych rád.“

„Něco tomu brání? Z mé strany nic. Po snídani si znovu vysvětlíme tvrdý a měkký znak. Měkký je v podstatě náš háček. Bohužel lingvisté jsou všude staromilci a o zjednodušení jazyka se nesnaží.“

Když Saša vařil fazolový guláš z konzerv, dával svému žáku diktát.

„Přidal jsem ještě kousek kabanosu a tu tak zvanou klobásu jsem opekl. A pak trochu koření a protlaku, aby to bylo poživatelný. Ještě než si dáme česnečku, se na tvůj výtvor mrknu. Musíš se zaměřit na slova, kde jsi měl chybu. Česnečka doufám nevadí, líbat se nebudeme.“

Denis zčervenal, neřekl nic, jen se upřeně díval na několik papírů se Sašovými radami.

„Není to tak hrozné, trojka, spíš dvojka, podle toho jak je kdo přísný. Chyby děláš pořád ve stejných slovech, jak jsem se díval do školních sešitů. Na ty se zaměříme.“

Trochu se podívali na matematiku a nezbylo, než se rozloučit.

Šel svého plaváčka doprovodit. Musel pořádně zabrat. Po deštích bylo víc vody a ubíhala rychleji. Loďka ho přiváží i odváží, takový Charón, jenže zde není království mrtvých, ale pořádně živých. Vrátil se domů, zamkl, v pokoji zatáhl záclony a šel si nabudit představivost na gauč, kde spal Denis. Jeho péro už málem trhalo džíny a slipy. Zálibně po něm přejel prsty. Stěžovat si nemůže. Ani žádný z jeho milenců neměl nikdy nic než slova chvály. Rozesmál se, Bože, stává se ze mě Narcis, to už ruce přešly do rytmu Neckářovy písničky.

„Chrám svatého Víta je gotiky chlouba
a já vás tu vítám a půjdeme dál
tam nalevo v sále, kam pohled můj stoupá,
je koruna krále, však není tu král.“

To je taký hezký klouček. Zrychlil, místo zpěváka se mu vybavil jeho… Co jeho, zatím nic. Jak sedí, v těch místech měl krásnou prdelku. Fantazie vytvářela podobu chlapce a první výstřik šel až na krk. Teď by ho mohl slíbávat… Jsem to ale vůl. Sedět vedle Denise, tak na devadesát procent vědět že je teplej a nic? To asi nepůjde. Uvidíme na Dušičky. Na Západě mají Halloween, viděl to v časopisech. U nás jsou podobné oslavy v maskách ještě velkou neznámou. Pár lidí, co byli v Anglii nebo Americe, přinesli spíš fotografie. Mohl by masky sehnat a udělat si oslavu. Vydlabat velkou dýni a pak si ji dát ke vchodu se svíčkami. Zeptá se řezníka. To je tady jeho poradce přes cokoliv. Naše Dušičky jsou spíš vzpomínkové a smutné. Ale vždycky to tak nebylo, peklo se i zvláštní cukroví pro nebožtíky.

Hned v úterý se zastavil u Mojmíra v krámě.

„Masky, tak jseš u toho pravého nebo pravé, Kulda hraje s ochotníky v Čerčanech. Hrávají i v Benešově. Masky ti sežene. A co udělat si takový maskový průvod? Pár lidí tady zblbneme. Vyjít od hotelu. A dýně mám, semena můžeš použít na rok. Jak na dlabání, tak na zavaření nebo džus. Jednatřicátého je sice čtvrtek, ale posuneme to na páteční noc. U Vánoc jsou letos taky přesuny. Dvě soboty a neděle mezi Štědrým dnem se dělá, ale vychází volno čtyři a pak tři dny. I když tobě je to jedno.“

„Ne tak docela. Ale už mám něco nadděláno, ve svátky chci lenošit.“

„Doufám, že na Štěpána dojdete na koledu. Bude husa. To víš, holky jedou s vnukama na hory, tak budeme sami a Kulda to těžce nese. Koncem ledna přijedou na zabíjačku a pak je zase rok neuvidíme. A co Silvestr? Bude tady Denis?“

„Tak to nevím. Asi sem nepojedou, v zimě nejezdí, ale on bude jezdit vlakem.“

„Je to moc příjemnej klučina. No, zastav se pozítří. Mám bažanty, stačí dva? Nechám ti je v lednici.“

Denis to nevydržel a volal ve středu k Mojmírovi. Jednička a dvojka z ruštiny a dvojka z matematiky. Má jediný problém. Svoje strachy. Na něčem se zarazí, a i když to zná, tak potom dělá jednu chybu za druhou. Doma prošel starou skříň s šaty na hadry. Spousta jich byla jako stvořených pro jejich průvod. Něco hned vybral. Nakonec se stejně domluvili, že v maskách budou jen doma. Lidi by to možná nepochopili. Neznají to, a navíc by to mohlo vadit esenbákům. Tady sice nejsou, ale projíždí tu hlídka z Chocerad. Dýňovou výzdobu si udělal Saša před venkovními dveřmi.

Ocenil ji Denis, který přijel páteční večer a Saša ho čekal na nádraží. Zašli hned k Mojmírovi na večeři a po ní se oblékli do šatů se sukněmi a masek. Byla u toho spousta legrace. Denis jim povyprávěl, co si o tomto svátku našel. Starým Keltům tak začínal Nový rok. Slavili ho jako Samhaim a byl i přechodem mezi živými a mrtvými. Římané měli zase Parentalia, dny předků. A svátek se rozšířil navzdory křesťanským Dušičkám vzniklým později do všech zemí s anglosaskou kulturou. V jihoamerických zemích mají Noc čarodějnic. U nás se o něm skoro neví.

Pozdě v noci se vypravili v šatech a maskách domů. Nedalo se předpokládat, že někoho potkají. Až z ulice byla vidět svítící zubatá dýně.

„Krásná ne, Denisku?“

Saša si ho trochu přitáhl k sobě. Byl by ho políbil, ale masky jim bránily. Ani neviděl chlapcovu reakci. Když si celou maškarádu sundali, hoch měl v očích slzy.

„Co se děje? Snad nemáš důvod k slzám.“

„Bylo to tak krásný. U cizích lidí, co nás znají pár dnů. Chovali se k nám, jako bysme byli jejich rodina.“

„Máš pravdu, ani jsem si to neuvědomil, ale to přece není důvod k pláči.“

„Je mi líto, že doma to tak není. Jsem rád, že můžu k tobě jezdit.“

Naklonil se k Sašovi a políbil ho. Polibek se změnil v líbání.

„Můžu, nevadí ti moje…“

„Nevadí, já to tušil, že jsi…“

„Můžeš to doříct, teplý.“

„Počkej, zapomněl jsem. Ještě dám koláčky ven na dýni. Dávalo se jídlo, pak cukroví. Pro ty co vyšli z hrobů. Jako uctění a aby neškodili.“

Přinesl ze sáčku tři malé koláčky a šel je položit na svítící dýni. Usmál se na Sašu.

„Teď už jsem jenom tvůj.“

„Snad bude voda ještě teplá.“

Co na tom, že tu není žádný luxus a vana má taky už nejlepší léta za sebou. Trochu pěny s vůní moře. Poprvé objevovat svá těla. První doteky. Jedny nesmělé, druhé s obavami.

„Dnes nejsi můj plaváček, loďka tě nepřinesla.“

„Jsem vagóňáček a motoráček. Loďku příští víkend vytáhneme z vody. Ale mě se nezbavíš do maturity. A pak sem budu stejně jezdit. Určitě, když mě na výšku vezmou, budu potřebovat v něčem doučovat.“

Saša si svého kloučka odnesl do ložnice.

„Brrrrr, studí prostěradlo.“

„Neboj, brzo se zahřejeme.“

Saša byl najednou trochu roztřesený. Až příliš moc se mu toho splnilo. Nakonec má práci, jen není na očích. Slušné bydlení a zřejmě i milence. Všechno je velice křehké a mohlo by se snadno zhroutit. Snažil se podobné myšlenky vytěsnit. Denis na tom byl stejně. Nebylo to sice jeho poprvé, jen doufal, že všechno mezi nimi vyjde.

Jemný a nesmělý začátek se rozhoříval oboustrannou touhou. Dvě nahá těla se proplétala v polibcích i v následném spojení.

„Jsi heboučký jako ze sametu.“

„To je asi polštářek, ne já,“ smál se Denis. „Vidíš, pomalu svítá. Půl noci jsme promilovali. Byla nejhezčí v mým životě. Těžko se mi pojede domů.“

„To máš ještě čas. V poledne dopečeme bažanty ve slaninové košilce. Ale je tu jeden bažantík bez košilky.“

Táhlé ááách svědčilo o další vlně milování. Už si vycházeli vstříc s úsměvem.

„Sášenka, zajmis so mnoj ljubovju.“

„Ptica pachoža na fazana, moj dorogoj.“

„Bože, kdo je fazan?“

„Bažant. Už nám nezbude než vstávat. Vidíš, ono prosto visit.“

„Ještě jeden polibek, vazmožno, ono podnimetsja.“

„Daže ně s pomoščju Děvy Marii.“

„Jdeme na bažanty, nahlídnu ven.“

Tak to bylo krásné vstávání, protahoval se Saša, když doběhl Denis.

„Koláčky jsou pryč, asi je odneslo nějaké zvířátko.“

„Nebo halloweenské strašidlo. Ještě žes je tam dal,“ smál se.

Vyndali dva předpečené bažanty v pekáči s olejem a sádlem.

„Naskládají se znovu do pekáče, jak slijeme mastné. Pokladou plátky slaniny, ještě dokoření, pepřem, jalovcem a tymiánem a dopečou se. A k tomu opečené brambory.“

„To bude i na večeři.“

„V restauraci by to bylo osm porcí, ale tady si můžeme popřát.“

„Skoro se cítím trapně. Tak šílená doba a my si žijeme. I když tebe vyhodili z místa i z bytu.“

„To netušili, jakou mi vlastně udělali radost. Nikdy bych tě nepoznal.“

Ale za všechno může loďka. Bez ní bych chodil do Chocerad. Sláva loďce.“

„To musíme po jídle zapít.“

„A možná pak? Co myslíš?“

„Po přípitku, kávička, koláček, vínko a možná…“

To už se oba smáli. Vždyť kdo ví, co jim život přinese.