Není příliš pozdě?

Léta sedmdesátá – 1970

Z budovy místního soudu vyšel mladý muž, povzdechl si, ale pak se usmál. Vlastně se nic nezměnilo, jen má na svůj stav papír. S manželkou a dětmi už pět let nebydlel. Jeho místo zaujal ten druhý. Čekalo se jen, než mladší syn dokončí průmyslovku. Jeho děti, jistě, to je ta horší stránka. Mohou za ním kdykoliv, ale i před tím byly jejich návštěvy řídké. Dcera už byla vdaná a nerada by narušila dobré vztahy s mámou. Syn občas přišel, dali dvojku vína a samozřejmě někam spěchal. Teď budou návštěvy ještě řidší. Jenže mohl být rád, rozešli se bez hádek a skandálu. Dokonce jeho žena vzala vinu na sebe. Našla si jiného. Jeho spíš tajemství než vina tak nijak nevyplulo na povrch. Nakonec to Alice věděla od počátku, ale oba si mysleli, že se to nějak vytratí. Nestalo se.

Měl by svůj rozvod někde oslavit. V ulici, do které odbočil, je bufet. Slušně tam vaří a pár panáků vodky, to je všude. Rum měl rád jen v grogu. Fernet byl moc hořký, becherovka sladká, zednickou výčepní nepil a ostatní levné kořalky mu nechutnaly. A je vůbec co slavit? Snad jen že skončily alimenty. Kristova léta dávno pryč. Místo trojky na konci je sedmička. Vypadá mladší a o ženy by neměl nouzi. Šel spíš automaticky, okolí nevnímal. Proto ho ohlušující rána krčících se plechů a řinkot skla vyděsila. Nebylo pochyb, za jeho zády to někdo napálil rovnou do zdi. Trefit se o dva metry dál, bylo by stoprocentně po něm. Když se otočil, viděl jen zadek tisícovky, vyčnívající z díry ve zdi nějaké kůlny, odkud se ještě kouřilo po nárazu roztříštěnou omítkou a maltou. Shodil sako na lavičku pod dávno odkvetlou sakurou. Musí se pokusit řidiče a případné spolujezdce vytáhnout z auta. Křikl na dvě ženy, ať volají bezpečnost a záchranku. Sám se snažil protáhnout vedle auta.

Šlo to jen velmi těžce a musel vylomit ze zdiva dvě cihly. Viděl jednoho muže, co naříkal, že má sevřené nohy a nemůže je vytáhnout. Celý předek byl slisovaný kusem zdi a trámy ze střechy. Dveře auta byly rozbité a zdeformované, zadní blokovala zeď. To se za ním po střeše proplazil druhý muž, asi jeho let, možná mladší.

„Zkusím vypáčit dveře ze druhé strany. Co ty u tebe?“

„Nejdou otevřít, prolezu okýnkem.“

„Zkus tu lať šprajcnout nad nohama, já povolím sedačku.“

Muž naříkal, že má asi rozdrcené nohy. Po chvilce s další pákou z železné trubky v boudě ho opatrně vytáhli. To už slyšeli sanitku. Dojela i bezpečnost, vedle boudy urazili zámek u brány a dostali se k nim z druhé strany přes zahradu. Sotva byli mimo, zbytek střechy a kus zdi zcela zasypal auto.

„To bylo na knap, myslím, nad námi bděl nějakej andílek a držel tu barabiznu pohromadě. Před tím mě málem smetl. Měli jsme štěstí, co říkáš, jinak jsem André. To by chtělo zapít.“

„Určitě, Hugo, mám plnou hubu prachu. Jak nás esenbáci pustí, tady kousek je bufet.“

„Tam jsem měl namířeno.“

Hned jak vypověděli, co se stalo, do zápisu o nehodě, vyrazili ke svému cíli.

„Ještě v pondělí odpoledne se budeme na fízlárně otravovat. Dáme gábl, pivo a pak vodku, může být?“

„Jistě, vaří tady dobře.“

Znojemská se šesti a desítka. Pak se rozhodli pro lepší podnik. Malá útulná vinárna.

„Dáme nejdřív sedmičku, pak vodku. Sice ruskou, ale ta za nic nemůže. Co jinak děláš, já jsem mistr v Plastice.“

„Podobně, ale děláme nebo renovujeme plechové střechy, žlaby, jsem klempíř.“

„To třeba i věže na kostele?“

„Jasně, tam je většinou měď.“

„To bych nemoh, Hugo, spadl bych dolů.“

„Časem ti to ani nepřijde a ve výškách jsme jištění. Bývají to úžasné výhledy, taky je fotím a občas mi nějakou fotečku i zveřejní v časopisech. Focení mě baví. Dřív jsme hodně dělali i v Praze, teď jsem spíš doma a po okolí. Mám kousek na sídlišti jedna plus jedna, na jihozápad. Před náma je stará nízká zástavba, tak mám i hezký výhled.“

„Já před pěti lety sehnal garsonku ve starým tříposchoďáku, no a dnes jsem se úspěšně rozvedl. Ale jestli je to důvod k oslavě, nevím.“

„Asi jo, bude to změna. Prý je každá změna k horšímu. Jak to vidíš ty?“

„Kluk odmaturoval a půjde na vojnu, holka je rok vdaná a má bývalá má pět, možná víc let přítele.“

„Mě by do chomoutu nikdo nedostal. Jenže být sám není žádná výhra.“

„Taky to tak cítím. Práce, oběd v závodce, o půl třetí doma, rádio, televize, občas někam ven a zírání do blba u dvou deci.“

„Mám sice auto, ale zase samotnýho to člověka netáhne ani na houby, nebo na nějakej hrad. Co někam vyrazit spolu?“

„Nebyl bych proti. Co teď ty dva dny? Máš nějakou představu?“

„Nemám, ale plno lidí jezdí jenom na pas blind? Je sucho, houby nerostou, k vodě, kde je plno, to není ono. Lidi budou všude, začaly prázdniny. A zvedneme se, já bydlím kousek, uděláme si pohodlí. Pití je dost.“

Zaplatili a na boku sídliště stál dům, kde Hugo bydlel. Podlouhlý blok s několika vchody. Hned krajní a poslední, deváté poschodí. Vyjeli na chodbu. Byt jako všechny v panelácích. V kuchyni velká lednice. Pokoj zařízený nábytkem s ohýbanými pochromovanými prvky. Kostry, nohy, držadla opěradel.

„To jsem podědil. Kdysi to byla moderna, ale je to hezké i dnes. Po stěnách vidíš mý fotografie. Tady je Praha, ale žádný známý Hradčany, ale místa, kam se smrtelník nedostane. Věžičky na střechách, sluneční hodiny, sklepy a výhledy z věží. No a tak ode všeho něco.“

André si všiml hned dvou velikých fotografií nahých chlapců z každé strany gauče. Byli v takovém nakročení. Nebylo vidět vše, jen malá část. O to působili vzrušivěji. Že by spřízněná duše? Hugo zachytil jeho pohled.

„To jsem tak blbnul s jedním sochařem, co dělal akty, ale nejsem žádnej umělec. Taková památka. Dáme třešňovici, nebo meruňku?“

„Třešňovici jsem nepil.“

„Na zapití mám džus z dýně a pomerančových slupek. Ochutnáš, je výbornej.“

„Skoč si do sprchy, dám ti takový plátěný letní kraťasy. Jsou příjemný na tělo. Mám jich několik.“

Do sprchy si zašel i Hugo, jejich zaprášené oblečení od bouračky hodil do pračky. Na balkoně to uschne i přes noc, nebo dopoledne. Popíjeli a trochu si o sobě povídali. Třešňovice byla lahodná, ale zrádná. Rozdělali gauč. Ani nepoužili deky. Zřejmě jen odpadli od pití.

Když se André vzbudil, hlava nebolela, ale měl děsnou žízeň. Posadil se a obdivoval fotky kluků, probral se i Hugo.

„To je patnáct let. Přišel jsem z vojny. Hezcí, ne? Takovej klučina je mnohem hezčí než většina bab. Podívej na stehna a lýtka.“

„Bereš to z hlediska umění, nebo i…“

„Jo i z toho druhýho hlediska. Ale jak vidíš, spali jsme u sebe a nic. Možná škoda, nebo to vidíš jinak?“

„Vidím to stejně, jsou krásní. Byli i víc, nebo jen modelové?“

„Bože, úplná krásná pohádka. Začátek padesátek byla hodně kurevská doba. Tohle bylo v třiapadesátým, to navíc padla měna a většina lidí přišla o všechno, ale my jsme si žili jako v Paříži, bohémským životem. Po práci hned k Matoušovi do ateliéru ve staré továrně. Z dvoumetrovýho bloku tesal Lenina. Dobrá zakázka, dobrý prachy a nekonečný noci nás čtyř. Pokud ti to není proti srsti.“

„To nehrozí, můj příběh je mnohem kurióznější, ale to teda znamená, že jsme oba teplí.“

„Jo André, spíš byli jsme. Teď už jen sbíráme drobky.“

„Máš někoho?“

„Bohužel, jenom spoustu fotek. V mých letech jsem si přestal troufat něco navazovat.“

„Tak to mám stejný, navíc já nemám ani ty fotky.“

„A zkusit to spolu, to by šlo?“

„Snad, nevím. Není to příliš pozdě?“

„Vidím, naše péra říkají, že není. Jsme přece muži v nejlepších létech.“

Oba se rozesmáli. Hugo stáhl svoje kraťasy. Hned tady byla jedna dokonalá svíce. André ho následoval.

„No podívej, oko se potěšilo nad naší krásou, jen ji ochutnat.“

Klasická devětašedesátka nebyla pro dva mladíky žádná neznámá. Mladíky? No vzhledem určitě a roky jsou jen číslice.

„To je boží potkat někoho a v poklidu si užívat. Jen seznámení bylo trochu netradiční. Doufejme, že řidiče dají do kupy a nebude mít nějaké následky. Tak dáme pořádnou kuřbu. Už skoro nevím, jak to vypadá.“

Ovšem na obou bylo vidět, jak jim dávné hrátky zachutnaly. Jen vydržet déle se nepodařilo. Ale ani po vzájemné ochutnávce jejich hra neskončila. Sice teď bylo opačné pořadí a jejich tuhé chlouby pomalu měkly, jazyky je převalovaly v ústech a na své si přišly i kulky. Nasávání a postupné pouštění jen jitřilo fantazii.

„Můžeme si trochu popovídat o našich lepších létech?“ byl zvědavý Hugo.

„Jo, ale začni, to mý povídání bude možná trochu divný.“

„To snad nebude vadit. A komu je z něčeho divno, tomu bývá ho – a tak dál. Jo, klidně začnu. Jsem z velmi pobožné rodiny. V neděli a svátky do kostela, večer modlitbička před křížkem. Bylo nás šest a všechny děti spaly v jedné světnici. Začal jsem chodit do školy a přišla válka. Už na základní škole se mně líbili kluci. Ale slyšel jsem, že je to strašný hřích. To říkal pan katecheta. A takový se musí vyhnat z hlavy i těla ven. A nesmí se o tom mluvit. Před nikým. Pak by se nedosáhlo odpuštění. Mě jako největšího hříšníka si bral na faru, stáhl mi trenky a všechny nečisté hříchy a myšlenky ze mě vyháněl. Ale já to neměl spojené s nějakou hrůzou. Naopak se mi vyhánění moc líbilo. Na kostelíku se opravovala krytina, to jsem končil měšťanku. Líbily se mi měděné plechy a práce ve výškách, kam doletí jen ptáci. Tak jsem po válce nastoupil k panu mistrovi do učení, na doporučení pana faráře. Se kterým, když už jsem jezdil do školy, jsme si ulehčovali dál od hříchů. Pan mistr měl růžové tváře, pěkný úsměv a trochu zahnutý péro, který vyzkoušelo prdelky všech pěti učňů. Já u něj zůstával i na neděli.

Měl hospodyni, co vařila v neděli výborná jídla. Pak káva, štrůdl, koláče nebo bábovka. Taky koblihy a lívance. Přišel převrat osmačtyřicátej a nás nahnali do internátu a učiliště. Hned byl ode všeho půst, a než jsme se vzpamatovali, šel jsem na vojnu. Tam špatný, jen dlaňovka na záchodě. Zato když jsem se vrátil, šel jsem do komunálu jako klempíř. Přidali ke mně tesaře a pokrývače, co taky přišli z vojny, a poslali nás opravovat střechu ve staré, po válce zrušené továrně, kde si tehdy asi třicetiletý sochař dělal ateliér. Všichni mu zobali z ruky. Co si řekl, to měl. Pracoval na sochách Lenina, Stalina, Gottwalda a sem mu dovezli blok kamene, ze kterého bude Lenin. My si tam v jednom kamrlíku udělali takový pelech, kde jako že budeme pařit, setneme se jak Dáni, a kam kdo spadne, tam bude spát. Jeden z kluků byl teplej, to jsme si hned řekli ve sprchách, a třetí se k nám přidal. Před tím jsme dělali chvilku na lihovaru a za to, že jsme pomohli s pašováním přes bránu ve vozíku s nářadím, jsme si pro sebe převezli pět litrů konzumního lihu. Z čeho uděláme patnáct litrů kořalky. Sehnali jsme od cukrářů esence, udělali karamel a náš výtvor měl něco přes třicet procent. Když jsme druhý den po práci zase chlastali, objevil se tam Matouš, ten sochař. Den před tím nás viděl, jak mně kluci pěkně obtahujou díru.

Přidal se. Byli jsme tam půl roku a nebylo dne, kdy bysme nešukali. Už v menším to pokračovalo později v Praze. Nás tam poslali, dělali jsme na památkách a Matouš tam měl ateliér. Naučil mě fotit a první aparát mi koupil. Kodak. Mám ho dodnes. V osmapadesátým odjel do Bruselu na Expo a už se nevrátil. Já pak byl ještě pár let po různých zámcích, kostelích a před třema rokama přišel sem. Dostal jsem tenhle byt a občas někoho seženu, taky se podaří i stopař, je tady pár kluků, co šlapou. Jenže to není ono, jako když máš stálýho a bezpečnýho partnera. Víš, co můžeš očekávat, a žádný riziko po všech stránkách. Život utíká strašně rychle. Už jsem to skoro vzdával. Jako, že jsem starej na trvalejší vztah.“

„To tak taky vidím, ale nám by to snad šlo. Zkusíme to. No já měl rodiče docela tolerantní. Když viděli můj zájem, tak mi všechno vysvětlili. Navíc, já mohl být s klukem i holkou. Ale při výběru by zvítězil kluk. Dlouho to byla jen teorie. Pak jsem se seznámil už na konci školy před vojnou s klukem, co když jsem říkal, že bych mohl i holku, přivedl sestru. A perfektně to fungovalo. Tak jsme si domluvili, že si ji vezmu, než půjdu na vojnu. Otěhotněla, byla svatba a já šel na vojnu. Narodila se holka a druhej rok kluk. Já se vrátil a nastalo perfektní období pět šest let. Moje Irča to měla, kdy chtěla, a její brácha taky. Pak jsme se jednou dost opili a bratr se připojil do trojky. Když jsme vystřízlivěli, došli jsme všichni k názoru, bylo to pro všechny fajn. Irča si nechala dát vložku. A na to mít v sobě dva si zvykla. Jenže bratr si někoho našel a zůstali jsme sami. Seznámil jsem se na školení s klukem po vojně a hezky jsme si pár dnů vzájemně dělali dobře. Když jsem mu navrhl, jestli by nepřibral i ženu, tak říkal, za pokus to stojí. Zase se trochu víc popilo a zadařilo se. Prostě, když se dva čuráky třou v jedné pochvě o sebe, je to skvělý. To trvalo asi dva roky. O sobotní a nedělní noci to bylo skvělý. Tenhle hoch pro sebe a mě dovedl ještě dalšího před vojnou. Trochu jsme si povídali a vzali ho k nám. I ve čtyřech paráda. Jak šel na vojnu, byl další. Pak to najednou skončilo a Irča si našla kolegu v práci. Ten zájem o sex i se mnou neměl. No prostě jak to chodí. Vzal jsem si tašku a šel. Dostal jsem garsonku a na rozvod jsme počkali, až syn dodělá školu a bude mít i léta. To byla pořádná změna. Najednou nic. Jen, sem tam, jako u tebe.“

„Pestrý léta. Nevím, se ženskou by mi to nešlo. Ale s pěkným kloučkem do trojky určitě. Co oběd, zajdeme, nebo něco uklohníme? Mám tady pár konzerv, točenej, vajíčka, okurky na salát i sladkokyselý.“

„Cibule je?“

„Jistě i pórek a česnek. Dělávám si takovou rychlou polívku. Na sádle trochu osmahnu cibuli, česnek, pak přidám pór na plátečky, nechám, až má narůžovělý řezný plochy, masox, horkou vodu a ovesný vločky.“

„To by šlo. Točeňák na menší kousky, hodně opíct, plus cibule a vajíčka. Ne?“

„Jo. Tak jdeme na to.“

Ještě okurkový salát a byla hostina. Do polévky si přidali opečené kostičky z rohlíku. Krásně křupaly. Pak si na točeňák s vejci dali hořčici a kečup. Dvě vychlazené dvanáctky. Umyli a uklidili nádobí. Káva se šlehačkou a keksy. U povídání na gauči víno. Taky pohlazení. Oba viděli, že jim doteky a polibky mají stále co říct.

„Připadám si jak před dvaceti lety. Je to možný?“

„Je, André, jako bysme léta spali a teď nás vzbudily naše polibky. V našem věku by se nám mnozí smáli. Jenže vidíš, je to oboustranné a nemusíme se před sebou stydět za trochu romantiky.“

Hugo si lehl na břicho a nechal Andrého, aby si ho natočil na bok. Trochu gelu zachladilo a péro jeho milence mu hodně připomnělo Matouše. Vybavil se mu jejich kutloch. Na zemi matrace a deky. Pach jejich kořalky, piva, cigaret a potu. Pomyslel si, co dokáže fantazie. Tady byl cítit spíš voňavý stromeček do auta. Už ho vybalil, ale do jeho dvoudveřové Škodovky tisíc sto MBX ho ještě nedal. Zítra by mohli někam zajet. Ale to už vnímal partnerovo líbání krku a pomalu se dostával do varu jako on. Je to krásné, jak jen bez toho mohli být? Ještě mu blesklo jejich kuriózní setkání. Nebýt té havárky, tak by se někde minuli a ani by si jeden druhého nevšimnul.

André v duchu taky uvažoval nad jejich setkáním, ale byl příliš nabuzený a celé tělo se podřizovalo dosáhnutí rozkoše. Jo, jde jim to. Jako milencům, co se znají už léta.

Jak krásné pak bylo zase jen ležet a nabírat nové síly.

„Co říkáš zítra si někam zajet?“

„Docela rád, celej týden jsem ve smradu z PVC. Nevím, jestli něco roste v lese, ale budou jahody, a kdyžtak čistej vzduch.“

„Víš o něčem v blízkosti? Já tu okolí neznám.“

„Jo, něco zkusíme, dnes snad budeme lenošit a večer můžeme do hospody na večeři.“

„Je tady slušná restaurace. Chodívám tam.“

K večeři se nechali zlákat paní vrchní na smažený jazyk s tatarkou a hranolky. Pak si chtěli dát ještě porci napůl, ale zvládli každý ještě celou. Pivo a šli se projít za paneláky, kde měl Hugo garáž. Prohlédl aspoň, jestli je všechno v pořádku. Dofoukl zadní kola. Zátěž bude větší, než když jede sám. Vezmou košík a plastový kbelík. Oboje bylo v garáži. Tak jenom ráno spíš vstát. Vydali se ještě kus stromořadím mezi pole s jetelem. Na kusu bývalé pastviny byly tři ohýnky v kamenných ohrádkách. Rodiče s dětmi z paneláků tam opékali špekáčky. Nejdřív chodili blíž ke garážím, ale vyhnali je hasiči. Tady se domluvili s družstvem, které jim tam i navozilo kameny a na víkend dřevo. Všechno je na lidech. Ne každý se dostane z města a pro děti je vlastnoručně opečený buřtík zážitek i lahůdka. Z prken zrovna stloukali lavice.

„Tak špekáčky nemáme, nevadí, příště. A hospoda je všude.“

„Ještě, že jsme se prošli.“

Dali sedmičku a trošku si zadováděli.

„To snad není možný, furt nic, jen aby nám zítra nohy šly.“

„Nakonec máme auto, né?“

Ráno byla mlha, ale snášela se dolů. Bude krásný den. Projížděli kolem páteční havárky. Díra ve zdi byla zakrytá deskami. Oba se shodli na tom, jaká ne zrovna veselá příhoda je svedla dohromady. Zítra se dozví, jak na tom řidič je. Ale dnes?

„Je totiž neděle, máme dost času,“ zazpíval André.

Trošku písničku překopeme.

„Když měsíc rozlije světlo své po kraji
a hvězdy řeknou, že čas je jít spát,
pramínek vlasů mu ustřihnu potají.
Komu? No přece mu, co ho mám rád.“

Dál už pokračovali oba.

„Naše vlasy už budou pomalu šedivět. Takže by to chtělo něco mladýho. Vidíš toho stopaře. Jako na zavolání, mám zastavit?“

„Proč ne, ale už jsme přejeli. Uvidíme, jestli doběhne.“

Taky se hoch k autu rozběhl. André vystoupil.

„Krásné ráno. Svezete mě?“

„Jistě, jen se tady hůř nastupuje. Kam jedeš?“

„Kamkoliv pryč. Nemám žádnej cíl, daleko od města, lidí, psů a akvarijních rybiček.“

„Lidi, to bych pochopil, taky jedeme pryč od lidí, ale co ti udělali psi a rybičky?“

„Vrátil jsem se z vojny a všechno je jinak. Prodávám prádlo. V práci jsme se pohádali, kousl mě sousedův pes a doma jsem rozbil akvárium, co tam má mámin přítel. Nechtěně, jenže to vyznělo jinak a jsem tam nežádoucí.“

„Tak nasedni, my taky jedeme jen tak. Někam na houby, co nerostou, na lesní jahody, o kterých nevíme, a k nějaké hospodě, co má zatím zavřeno.“

„Paráda, to jsme na tom podobně. O jahodách bych věděl, pokud je někdo nevysbíral. A je tam i slušná hospoda.“

To už se rozjížděli.

„Tak nás naviguj.“

„Furt rovno, pak řeknu. Třikrát vlevo.“

„Jenom abychom neskončili u nějakých ruských kasáren.“

„No skoro. Jsou tam sklady pohonných hmot v podzemí, ale kus dál. Projet se tam dá.“

Zalesněné pahorky se blížily.

„Zastavíme tady u lesíku, odlehčit.“

Hugo sjel kousek po cestě do polí a lesa.

„Abysme věděli, čí jsme, André, Hugo.“

„Vláďa. Takže teď páni vlevo a vpravo dámy.“

Sám se smíchem odbočil vpravo.

„Tak jedeme, dámo.“

„Když budete pořád prodávat bombarďáky a podprdy, tak se taky budete cítit zblble.“

„No snad máte v prodeji i nějaké mini kalhotky a co slipy?“

„Ty prodává kolegyně, já jsem na kalhotky, punčošky a kombiné.“

Vláďa byl samý úsměv, samý žert.

Asi po další půlhodince byli blízko cíle. Odbočka s výstražnými tabulemi Vojenský prostor a Vstup zakázán ho nijak neodradila.

„To je jenom kousek a jsme na polňačce.“

Taky cesta zatáčela k lesu, kdežto oni jeli dál polem až k dalšímu smrkovému a velké svažité louce.

„Samá jahoda, máte kbelík? Sem chodí jen domorodci z druhé strany, kam pak pojedeme k hospodě. Pomůžu sbírat, já je nemám kam vízt.“

„Tady se ani nedá kleknout, rudo. Bude sirup.“

Přes to, že jahůdky jsou oproti zahradním drobné, měli malý kbelík brzy plný. Vyložili košík igelitem a trhalo se dál. Samozřejmě i do úst.

„Když vyjedeme na kopeček, v údolí je vesnice s hospodou. Před vojnou jsem tady jezdil s tátou, pokud tam ještě původní hospodský je, byl fajn.“

Zastavili na návsi. Hospoda, obchod, pošta, škola a Národní výbor. Kostel, vedle fara, kus dál k lesu hřbitov za kamennou zídkou. Jako všude jinde. V hospodě pár místních u piva, co se zvedali domů na oběd. Objevil se vysoký hostinský. Knír, bradka, na hlavě zmijovka.

„Vítám vás u nás, sakra, Vládíku, jseš to ty? Co vojna? Otec jsem slyšel, že se nevrátil.“

„Taky bych se nevracel, nejdřív nám zadržovali dopisy estébáci, pak zase máma. Myslel si, že jsem na něj naštvanej, když neodpovídám. Už jsme si to vyjasnili. Mě ven nepustí, to je v háji. Byli jsme na jahodách. Rostou houby?“

„Rostlo pár kačenek a smržů, ale ty si hlídá pan farář. V sadech u lesa májovky, ale potřebovalo by pořádně zapršet, rostlo by toho víc. Ale tady je to vždycky až konec léta a podzim. Co můžu nabídnout? Moc toho není, vaříme jen pro asi deset štamgastů, co doma nikoho nemají, a pak až večeře. Bylo by tam vepřový na kmínu s bramborem nebo knedlíkem a segedín. Polívka vývar s nudlema.“

„Myslím, dáme polívku a segedín.“

„Já taky a pivo?“

Polévku přinesl hospodský v míse. A guláše byla pořádná porce. Další knedlíky v misce. První pivo jen zahučelo. Ale rozhodli se k návratu.

„Kde chceš vysadit?“

„Kousek za Octárnou, nějak to přežiju. Přes týden končím až v šest, na víkend zase někoho stopnu.“

„S náma se ti nelíbilo?“

„No netroufal jsem si, bylo to fajn.“

„My určitě někam vypadneme, dáme ti do pátku vědět. Jseš v prodejně za radnicí?“

„Jasně, díky, čau a nashle.“

„Mám takovej pocit, že klučina je teplej.“

„O dva roky starší jak můj syn.“

„To by něčemu vadilo?“

„Není už příliš pozdě na takový mládí? A jsme dva.“

„Oběma nám trojka nevadila, ale taky si můžeš jít koupit svíčku a zapálit ji v kostele. Rozjímat, co bylo a co nebude.“

„Vole, zkusit to můžeme, a když je normální, tak je docela příjemnej.“

„Jak normální, my jsme co?“

„Nečil se, moc hezky nám neříkají. A vůbec, jsme u tebe, skoč si pro něco na jahody.“

„Raději udělej ze všeho sirup. To neumím, ale zítra ti přijdu pomoct. Dám ti na cukr.“

„Pomoct budu potřebovat, ale ne u sirupu, tak se měj.“

V pondělí odpoledne se potkali na služebně bezpečnosti. Řidič jim může děkovat za život. Kdyby na něj spadl zbytek kůlny, bylo by po něm. Má jednu nohu dvakrát zlomenou, u druhé pohmožděné prsty, ale dopadl ještě dobře.

„Tak jak s naším černovláskem?“

„Zkusíme, co se dá.“

Šli dodělat sirup.

„Tyhle plané jahůdky mají hořká semínka. Proto je lepší jen šťáva. Včera jsem je naložil s kyselinou citronovou, vanilkou a skořicí, teď se vylisují a šťáva svaří s cukrem. Pak ji ještě pro sichr mírně povařím v lahvích a je to pak bomba. S lihem nebo vodkou výborný likér a perfektní se sifonem i do čaje. To už jak se rozhodneme. Něco taky musíme dát Vláďovi. A co s víkendem?“

„Co by bylo nejlíp, vím, ale právě Vláďa nám to narušil.“

„Máš stan?“

„Jo, ale malej i pro dva.“

„Tak vyrazíme už v pátek večer a vezmeme si dvou a jednolůžkovej pokoj.“

„Nějak to dopadne. Taky mu musíme připadat divní, v našich letech jezdit někam sami.“

„Moc tady jahůdky voní, což mi připomíná, trošku si večer zpříjemnit.“

„To víš, nejsem proti. Dnes budu zpříjemňovat já, nebo ty?“

Sešli se ve čtvrtek u obchodu s oděvy a prádlem.

„Něco jsem domluvil. Loni jsme dělali na kostele sv. Martina a na zámku v Budkově. Je v něm dětský domov, ale mají tam místnost pro známé. Volal jsem jim. Můžeme přijet v pátek a máme pokoj s přistýlkou. Ostatní domluvíme tam. Pokud bude teplo, jak je, můžeme se koupat v rybnících. Blízko je známý zámek Jemnice, krásný lesy Vysočiny, dobrý ne?“

Přes výlohu viděli Vláďu. Je ho docela slušný kousek. Právě měl v ruce podprsenku, kolem dvě ženy. Zřejmě matka s dcerou. Jeho ruce kmitaly nahoru, dolu, pak si podprsenku symbolicky natáhnul přes prsa. Nakonec je zřejmě ukecal. To už si všiml svých nových známých za výlohou. Usmál se a zamával.

„Jdeme dovnitř?“

„Jasně, André, můžeš mi jednu koupit. Docela by mně sekla.“

Vláďa se zrovna vracel od pokladny.

„Jsem jedno ucho. Třeba do pekel. Doma bych nevydržel. Už jsem si dřív domlouval něco přes našeho šéfa. Ten zná kdekoho a mám přislíbenou garsonku do konce prázdnin. Jedeme někam?“

„Jo, na zámek do Budkova, jak tady končíš?

„Mohl bych se ztratit po třetí. Holky by to vzaly za mě.“

„Tak si nachystej plavky, stavíme se pro tebe.“

Poodstoupili, aby uvolnili místo starší paní. Měla všechno na lístečku. Pak se hrozila velikosti.

„Vždyť to je jenom krajkový trojúhelníček.“

„Nebojte se, jsou ještě menší.“

„My měly kalhotky až ke kolenům. Jenže dnes mají děvčata sukně, že jim sotva zakrývají sedínku. Ale chápu to. Vnučka bude od podzimu na kolejích, tak by mezi ostatními neobstála. Všechno je jinak. Jste velmi ochotný a příjemný mládenec. Musíte mít spoustu ctitelek a obdivovatelek na takovém místě. Chodívala jsem kdysi do velkého obchodu v Praze Na Příkopě kvůli takovému chlapci, jako jste vy. Měl košili s manžetovými knoflíčky, co se krásně leskly. Vestičku s náprsními hodinkami a v malé kapsičce nějaký kvítek. Motýlka nebo širokou vázanku. Krásné černé vlasy jako vaše. Vždycky se na mě usmál a mávnul. Jenže to víte, Praha. Takových nás tam bylo spousty. Říkalo se šeptem, že tenhle všemi ženami obletovaný krasavec chodí na Barrandovské terasy a žije s jedním známým hercem. Ani dnes to lidé nechápou. Takoví, co o lásce neví zhola nic. Ještě si vezmu ty zelené a světlounko modré. Velmi vám děkuji, pane Vláďo. To jsem si přečetla u pokladny, že obsluhujete tento úsek.“

Stará paní zaplatila a zatím se další zákaznice neobjevila.

„Takové babičky miluju. Nechají si poradit a promluví nejen o prádle. To mi hned zlepší náladu. Vážně mě teda vezmete? Na zámek?“

„Je tam ale už od konce války dětský domov. Kolem je spousta rybníků a rybníčků. Zase ti někdo jde. Tak zítra ve tři, měj se, ahoj.“

„Příjemná babička, možná se trefila i s Ládíkem, kéž by. Hodím tě domů.“

Přijeli přesně ve tři a Vláďa už je vyhlížel. Měl kraťounké džíny, bílé tričko s tiskem Beatles, sandále a v ruce batoh.

„Do prdele, koukni ty nohy, to je lahůdka. Jestli není teplej, tak mě šlahne,“ obdivoval Hugo.

André se smál a pouštěl Vláďu na zadní sedačku.

„Bože, kluci, já jsem tak šťastnej, že vypadnu z baráku. Do podzimu snad nevydržím a budu spát v nějaké boudě. Už je to na palici, ale tím vám nebudu kazit náladu a cestu. A moc dík, že jste mě vytáhli. Je to Budkov u Moravských Budějovic? Četl jsem, že se u Dukovan má stavět atomová elektrárna.“

„Jo, podjedeme Brno, na Modřice, Ořechov, Ivančice, Dukovany a Jaroměřice. Někde dáme kafe. Tak se zastávkou dvě a půl hodiny. Večer jsme tam.“

„Už tak jezdíte dlouho?“

„Jo, od těch jahod,“ smál se André.

„To jste neměli auto?“

Povyprávěli Vláďovi, jak se seznámili.

„To je úžasný a ještě jste zachránili mě. Já jsem doma taky zavalenej. Někdy je to horší jak kus zdi. Já Marka mámě přeju. Nebude sama, jen kdyby se do mě pořád nenavážel. No, nepředělám ho. Můžu něco pustit. Táta mi poslal z Německa po jednom kamioňákovi kazeťáček a plno kazet. Krídens, Stouny, Zombís, Pátá Dimense a takový, co vůbec neznám. Můžu?“

„Jistě, zatím tu nemám ani rádio, to bude přání na Ježíška.“

Cesta ubíhala rychle, v okolí Brna stáli i v koloně.

„Měšťáci vyrážejí na chaty a chalupy. Za Ivančicemi bude klid.“

Od Silůvek bylo víc lesů. Obdivovali železniční viadukt postavený ještě za Rakouska. Řeka Jihlava je bude blízce i vzdáleně doprovázet i za Ivančicemi. Taky tady zvolili zastávku na kávu a zákusek v cukrárně. Byla hezky vyzdobená reprodukcemi plakátů Alfonse Muchy, zdejšího rodáka. A také fotografiemi přímo z cukrárny, zdejšího dalšího slavného rodáka, Vladimíra Menšíka.

„Víte, že Menšík není Vladimír, ale Vladislav jako já. Jméno si změnil až jako herec u Buriana.“

„No vidíš, to jsme nevěděli. Já tě měl za Vladimíra.“

„Tak aspoň slavné jméno. Nemám taková krásná a neobvyklá jako vy.“

„U mě je to jednoduchý. Měl jsem se narodit posledního března. Byl bych Kvído. Ale na svět se mi nechtělo, tak jsem prvoaprílovej a to je Huga. Rodiče si s tím hlavu nelámali a okradli mě o jeden svátek.“

„Já přišel ke jménu po prastrýci, který byl Francouz. Nevím o něm nic, jen že byl opravář a ladič koncertních křídel a klavírů.“

„Hrajete někdo na něco?“

„Trochu umím na foukací harmoniku a na kytaru. Ale jen tak někde u táboráku, když jsou všichni opilí,“ smál se Hugo.

„Jsem poleno, když byl zpěv, posílala mě paní učitelka něco vyřizovat, abych to všem nekazil.“

„Já stejně,“ černovlásek si utíral ze rtů šlehačku a oba jeho kamarády napadlo totéž. Podívali se na sebe a oblízli si rty. Taková miloučká pusinka…

Ještě si připomněli ivančický chřest a že se v nedalekých Kralicích tiskla Bible kralická. Pak už míjeli všechna budoucí slavná místa. Vodní dílo Dalešice a atomová elektrárna v Dukovanech. Obojí se toho roku začínalo stavět.

„Za řekou je hadcová step. Vím akorát, že je tam díky podloží, hadci, chráněná květena, roste tam kavyl, nějaký další suchomilný trávy, kapradiny, žije tady kudlanka, až skoro půl metrová ještěrka zelená a sysli. Víc si nepamatuju.“

„Tak to se divím, žes to přes vojnu nezapomněl, Vláďo.“

„Ale o Budkově nevím nic.“

„Proto tam jedeme. Navíc děcka jsou někde na zájezdu autobusem, tak budeme zámečtí páni.“

Blížili se k malé dědince.

„Pořád jsme jeli po stejné silnici už z Modřic, teď sjedeme doprava a mezi poli, loukami, lesem nelesem a už uvidíme kostel sv. Martina a další nižší věž je z původní tvrze. Kolem je takovej divnoúhelník. Jedna strana je trochu vykřivená, prostě, to uvidíte. Ubytujeme se a půjdeme do hospody na večeři.“

Skutečně projížděli vysokými stromy s palouky a loukami, nízkými porosty, křovím a pár políčky, les neles.

Pak přišly nějaké hospodářské budovy, teď JZD. Hřbitov, kostel a vrata zámku. Hugo šel zazvonit na správce. To už se otevřely vrata a vjeli dovnitř. Celé nádvoří v přízemí i prvním poschodí tvořily arkády na sloupech. Vypadalo to skutečně pohádkově. Jen v poschodí chyběli trubači, aby jejich auto přivítali.

„Máte hned za schody velký pokoj. Tak trochu se starým nábytkem. Přes jeden pokoj je umývárna, toalety, za zástěnou vany a sprchy. Budete tady mít klid. V poschodí teď nikdo není. Nevaříme, tak jídlo obchod, hospoda. V pokoji máte jen vařič a všechno k čaji nebo kávě. Jsou tam i sklenice. Prosím pak všude zamknout, až půjdete do hospody. Já spěchám do družstva, ráno se uvidíme. A ať vás nestraší Bílá paní, taky tady jednu máme.“

Vynesli si věci z auta. V pokoji byly krásné skříně, dvoupostel, kdysi s nebesy. Zbyly jen části sloupků. Třetí postel byla přinesená válenda v nohách postele. Polštáře, deky a přikrývky voněly levandulí. Té taky byla plná vysoká váza. Několik olejů. Pohledy na zámek, park, rybníky a hřbitovní hrobku. Vysoké židle, stůl, zrcadlo s taburetkem.

„Přepych to není, ale slušné. Krásný lustr z paroží. Vyndáme zásoby.“

Sešly se dvě vánočky, marmeláda, máslo, chleba, pletýnky a konzervy. Dvě lahve stoličné a čtyři sklenice džusu. Pár sklenic minerálky, tatranky, ořechová kolečka napůl máčená v čokoládě. Máslo se dalo do igelitu a do sklenice s vodou.

„Prohlížet budeme zítra, jdeme na večeři.“

Hugo, místní znalec, je vedl k hospodě. Minuli faru a procházeli hlavní třídou. Uprostřed návsi stála mezi cestami na různé strany kaplička sv. Floriána, vlevo pomník obětem obou válek a malý rybníček. Pak hospoda a vedle obchod. V hospodě narváno a hlavně nakouřeno i přes otevřená okna. Šéf stál za pípami a číšník je zavedl až do třetího kamrlíku, kde měli místnost pro rybáře a myslivce. Tady jen u dvou stolů hráli karty.

„Vepřo, knedlo, zelo, maďar, možná znojmo a ptáček s knedlíkem.“

Rozhodli se pro ptáčka. Dostali hned točené pivo a slané tyčky. Když číšník přinesl talíře, nevěřícně se dívali.

„Pepině by zbyly dva ptáci, tak vám je přimrskla. Stačí šest knedlí?“

„Tak to jsou kondoři a vidím tam klobásu, okurek, vajíčko,“ smál se Vláďa.

„S pomocí Boží, pánové,“ dodal André.

„Přece bych vás nevzal někam do Chudobína. Těšte se na Pepinu. Určitě nahlédne.“

„I ta šťávinka je skvělá.“

„Co paní Pepina pije?“ ptal se André.

Číšník s Hugem vyprskli smíchy. Když pojedli, objevila se kuchařka.

Nemít prsa narvané za bílou zástěrou, ženskou by v ní nikdo nehledal. Velké rty, rozpláclý nos. Brýle s širokými černými obroučkami tvaru kapky. Několik šedivých vlasů vykukovalo z kdysi bílé síťky. Dosti vrásčitá tvář, hodně tmavá. Usmála se na Huga.

„Ty vole, Hugine, panu faráři teče ryna, přijels na to?“

„Na rynu jsem nepřijel, ale zítra se tam stavíme. A my si radši dáme vodku. Nepřemluvím tě, Pepino?“

„To víš, že ne, jídla skončily, můžu se líznout.“

Chlapci si dali po vodečce, Pepina hned dvojitý rum. Než se zvedli, párkrát se všechno otočilo.

„Zítra budou řízky a salát. Moc se ráno nenadlábněte.“

Na rozloučenou ještě po štamprlce. Vyšli zpět. Vláďa se vetřel mezi ně. Zaklesl se svýma rukama pod jejich.

„Mohl bych upadnout, vy jste chlapci jako skály.“

Když přišli, směřoval hned do koupelny. Když se vrátil, poslal je.

„Jsou tam dvě vany. A brzo se mi vraťte. Aby mě neodnesla Bílá paní.“

„Tak to je jasný, jenom nevím, jestli bude trojka.“

„Raději půjdeme, aby nám neusnul. Možná nebude nic.“

„Věř mi, André, z toho to přímo sálá. Léta má a určitě není žádný nováček.“

Jak se vrátili, usmíval se z válendy zamotaný v dece.

„Je ti zima, Vládíčku?“

„Nejen zima. Doufám, že mě zahřejete. Jsem jako ten dávný prodavač z Příkopů. Herce nemám a na Barrandov je daleko.“

„To chceš říct jako oba?“ ujišťoval se André.

„Jistě, chlapci, je vám to vidět na ručnících.“

To už se vymotal z přikrývky a jeho obdivovatelé odhodili ručníky.

„Můžeš nás, Hugo, vyblísknout? Říkals, že si vyvoláváš sám. V komunále by z toho mohli omdlít. A pak chtít taky a pustíme si k tomu ploužáky s Elvisem.“

Tak to se opravdu povedlo. Než nafotili několik pozic, byli hezky nabuzení. Vláďa vrněl jako koťátko, když jeho kluci byli oba v jeho rozkroku.

„Bože to je slast, oplatím moc rád. Nemusíte se bát, před vojnou jsem měl dva pořádný narážeče. Nejsem žádná květinka. Chci vás cítit oba. Bylo to vidět už na jahodách, že nejste jen kamarádi.“

„Volové, to se mi jen zdá.“

To si už lehal Hugo na záda na okraji válendy a Vláďa se se sykotem nabodával.

„Teď jdi, Andrejko, do nás. Neboj, není to poprvní. Jo, jo, Bože, já se zcvoknu. Jste přesně na míru, na díru. Cítíte to, chlapci, taky?“ smál se Vláďa do jejich vzdechů. A chlapci ztráceli pojem o světě spolu se svým mladým milencem. Pěkně je ovládal. Plnili každé přání až do slastného konce. Jeho smetánku vystříklou na Hugova prsa jim rozděloval svými prsty. Položili si pak chlapce na postele mezi sebe a líbali jeho tělo. Hned prozradil jemným naříkáním své erotické body. Pupík, cestičku vedoucí dolů a hráz. Vnitřní strana v polovině stehen.

„Ne abyste mě ulíbali.“

Taky se přidával, když měl něčí tělo blízko.

„Myslím, že lepší milování jsem ještě nezažil. Vy určitě jo.“

„Každý je krásný, když do toho dají všichni nejenom tělo. Asi srovnávat něco tak krásnýho nejde.“

„Řeknu to, jak všechno cítím. Už jsem si myslel, že jsem na milování a lásku starý.“

„To rozhodně nejste ani jeden. A může to být u nás i duševní láska. Je mi s váma dobře i u srdce. Duševní láska není jen výsadou muže a ženy. Je to zároveň i něco, co jsem asi cítil k otci. Bezpečí. Nemít strach. Nečekat ránu, ale polibek. Ale tím vás nechci zatěžovat. Moje problémy snad skončí, až odejdu z domu. Já jsem nikdy nebyl proti máminýmu příteli. Rodiče se rozešli a já to mámě nezazlívám. Jen se obávám toho, jak jednou na něj doplatí. Prostě city jsou divně promíchaný. Asi by náš vztah, pokud bude, málokdo pochopil. Jsme všichni tři sami. Rodiny mít nebudeme, nemusíme se rvát o majetek ani o děti, pokud se rozejdeme. Ale chtěl bych, abychom tak zůstali. Někam se podívat, navštěvovat se, a v nouzi nebo nemoci se podpořit. Je to moc ujetý?“

„Naopak, řekls to krásně, snad jen rozdíl let.“

„Spíš mi imponuje. A pokud vám nejsem nepříjemný, chtěl bych spát mezi vámi a cítit vás oba.“

„Nepříjemný? Hlavně jsi nám dodal odvahu.“

„Že není příliš pozdě.“

Krásné ráno, může být něco krásnějšího, než být probuzen andílkem, co kouří péro? Co si ho pěkně přidržuje, přihoňuje, a sotva si dopřeje jedné lahůdky, už má ve své pusince druhé.

„Tohle nám nemůžeš dělat. Takhle nás odzbrojit,“ smál se Hugo, kterému se dostalo jako prvnímu ukojení.

„Jistě, to jsme měli my v úmyslu si tě hezky rozdělit.“

„Než posnídáme, už budete zase k použití.“

„Nejdřív si dáme tvoji smetanu, pak teprve kávu.“

Pěkně si Vláďu přidrželi.

„Namažeme si vánočku a sebou chleby. Půjdeme na oběd, tak se moc nadlábnout nesmíme. Pak k panu faráři. Mrknu se na rynu.“

Vydali se do parku a k rybníkům, kterých je na říčce Bihance několik. Velký Zámecký, za ním rybářské chovné, Pila, Navarův a dál velký Nový.

„V okolí je plno dalších rybníků a taky pramenů a potůčků. Teď můžeme do Zámeckého. Z levé strany je ostrov a tam je loučka a dá se koupat.“

„Je teda horko, ale voda moc prohřátá není,“ máčel si nohy André.

„V těchhle plavkách chodíš na koupaliště?“ smál se Hugo Vláďovi.

„Ne, ty jsem si vzal, abych vás svedl. Prostě pánský bikiny k svádění.“

„Tak to máš smůlu, nás už jedno zlatíčko svedlo včera a byla to jízda.“

Hezky si tady zadováděli.

„Mám pořádnej hlad,“ hlásil Vláďa.

„Tak jdeme na oběd. Ještěže je to kousek.“

Tentokrát bylo opět narváno a plno i v místnosti, kde byli minule, s parohy a hlavami štik a sumce.

„To je co?“ ptal se Vláďa.

„Specialita, Pepin řízek, poschoďovej, plněnej a salát.“

„Polévečka je z kuřecích drobů,“ nesl jim mísu vrchní. Samozřejmě byla skvělá a pak přišly talíře.

„To je jako tři na sobě.“

„Horní a dolní je vepřovej, mezi tím plát uzeného potřeného natěmi se smetanou a sýrem. Natě jsou z pažitky, cibule, petrželky a co já vím.“

„To nemají ani interhotely.“

„Jasně, nemají Pepinu.“

Ta se na chvilku objevila.

„Není čas, chlapci, a nezapomeňte k panu faráři.“

Dali si každý jedno pivo a vraceli se směrem k zámku na faru. Pan farář šel ukázat Hugovi rynu. Jeho hospodyně, prý nějaká sestřenice, taky už v létech jim zatím nabídla kávu a závin se strouhanými jablky a ořechy.

„Podržíte mi žebřík? Okap se ucpal asi hnízdem a mechem, prasklý není. Jenom vyčistit a sklepnout.“

Během půl hodinky bylo hotovo. S panem farářem si vypili víno z kroměřížských mešních sklepů a dostali na cestu tři lahvinky a kus štrůdlu.

„Nezajdeme ještě k vodě?“

„Můžeme si udělat piknik. Vzít si tam večeři i pití. Pepina dnes večeři nevaří. Bude v limbu. Tak to bude jak v každé jiné hospodě.“

Zvolili také opalování. Vždycky po nějaké době do vody a zpět. Pak konečně, jak říkal Vláďa, šli smýt rybniční odér pod sprchami. Neobešlo se to bez hrátek. Jen na půl. Nechtěli svého mladého milence ochudit o vytouženou polohu být uprostřed.

„Snil jsem o tom dávno. Nějaký zkušenosti už měl. V obchodě před vojnou tam přišel docela pohlednej mužskej vašeho věku a chtěl něco pro manželku. Měli jsme krásné kalhotky z dovozu. Známé a hledané Monday to Sunday. Jeho žena je prý asi jako já. Pak mě požádal, jestli bych mu jedny nepředvedl na sobě. No já byl pro každou špatnost. Šli jsme ke kabinkám, už se zavíralo, takže se zamklo a pouštělo se ven jen několik posledních zákazníků. To už zbyl jen on a kolegyně šla zadem. Ještě volala, ať pak spustím mřížovou roletu. Já si vlezl za plentu, všechno shodil a kalhotky si navlékl. Viděl jsem, jak polknul, pak si přede mnou klekl, zatáhl závěs a začal mě přes krajky líbat. To už byly kalhotky dole a moje péro si užívalo. Vzrušení bylo velký. Dostal plnou dávku. Hned si sám rozpínal kalhoty a měl hezkého macíka. Už tak dlouho nevydržel a já jen polykal. Hned jsme se domluvili na neděli. Jezdil taky s ženatým kamarádem na fotbal, ale místo toho měli od dalšího kámoše chatu a celé odpoledne si spolu užívali. Já hned v neděli jel a oba kluci, když viděli mou prdelku, se mohli zbláznit. Každý chtěl být první. Tak jsem zkusil oba. Hned na poprvé se moje dírečka hezky roztáhla a nic nebolelo. Co bolelo, bylo, že jsem šel na vojnu a byl konec. První rok děs, nic a děsně nesnášenliví kluci. Druhej jeden ženatej poručík, co měl ženu v rizikovým těhotenství. V kasárnách, v kanclu, opřenej o stůl. A po vojně nic, až pak vy dva.“

Na velké posteli to nebyl problém. Hugo si lehl na bok a oba hoši se hezky postarali o jeho půlky. Až byly laskáním, líbáním a prsty s chladícím gelem připravené. To už pociťoval Vláďovo péro. Nezbylo než zasunout do Vládíka. Trošku se chlapci přehodili a v původní sestavě dospěli k vytouženému konci. Při dalších hrátkách, podporovaných vodkou, usnuli. Tentokrát se vzbudili spíš a jeden po druhém si mládenečka užili. Po snídani koupání. Oběd u Pepiny opět skvost. Telecí roláda plněná houbami. Zatím tady nic nerostlo, tak byly namočené sušené. Ale spolu s vejci, slaninou a kostičkami rohlíků to nemělo chybu. Na rozloučenou si dali jednu rundu s kuchařkou. Odpoledne zvítězilo povalování v posteli.

„Můžeme si zadovádět i někdy večer u mě nebo u tebe,“ domlouval Hugo.

„Nebo zajít k nám a navrhnout Markovi, ať se přidá. Určitě by ho z toho kleplo,“ smál se Vláďa.

„Nemysli si, že se ještě s někým budeme o tebe dělit.“

„Kdepak, po ničem netoužím, jen být už někde sám. Kdybych to nemohl vydržet, tak co třeba přespávat na střídačku u vás?“

„Uvidíme, chlapci, zatím nás čeká cesta k domovu.“

Hugo všechno vyřídil se správcem, předali klíče a vyjeli.

„Bylo tady krásně. Příroda, koupání, jídlo, zámek a hlavně, naše setkání. Říkali jsme si s Hugem, jestli není už pro nás příliš pozdě. Dodal jsi novou mladou krev. Kluci tvých let už na ty starší většinou serou, takže díky.“

„To děkuju já. Vlastně se ani pořádně neznáme, ale je nám dobře. Není to jenom obyčejná šukačka. Aspoň to tak cítím.“

To už měl Vláďa svoji hlavu mezi nimi.

„Jo, máš pravdu. Právě jsme si stvořili náš úžasnej, malej svět. A bude jen na nás, jak dlouho vydrží.“