Dokonalej ú... nik (1/3)

„Zachary? No tak, Zachu, počkej, sakra! Kam tak letíš?“

„Kam asi?“ otočím se k Jamiemu čelem a protáhnu obličej. „A jinak čau…“

„No čau! Ale už jsem tě zdravil asi třikrát! Seš nějak mimo, kámo,“ poplácá mě Jamie po zádech a nenápadně mě oskenuje očima. „Že by se včerejší večerní akce protáhla zase až do rána?“

„Skoro,“ zívnu si a znovu vyrazím po chodbě směrem ke třídě. „Měl jsi jít taky a věděl bys to,“ zahudruju.

„Aha, takže proto se se mnou nebavíš!“ pleskne se Jamie do čela. „Seš na mě ještě pořád naštvanej, že se mi včera nikam nechtělo!“

„Tobě se nechce poslední dobou nikdy!“

„A ty zase chodíš poslední dobou pařit až moc často,“ odrazí tu mou výtku zpátky.

„No co? Jsem mladej, čerstvě dospělej, žiju ve městě, který nikdy nespí – tak proč bych měl spát já?“

„Třeba abys po ránu nevypadal takhle?“ drbne do mě loktem. „Zase sis tam včera našel někoho, kdo ti sehnal něco tvrdšího?“ vyzvídá.

„Bože,“ protočím oči, „jednou jedinkrát jsem si dal lajnu – a ty mi to budeš předhazovat do konce života! Každopádně, nenašel jsem si tam nikoho, můžeš být v klidu. Možná proto mám tak blbou náladu. Protože Benjamin se tam už dvakrát po sobě neukázal.“

„Je to debil,“ okomentuje to Jamie stručně – čímž dá najevo, že i přes některý drobnější nedorozumění a občasný dohadování stojí pořád na mé straně. „Mimochodem, už jsi to četl?“ vytáhne z kapsy mobil a párkrát mi s ním mávne před obličejem, zatímco druhou rukou otvírá dveře do třídy. „Ve městě se ráno zase střílelo, tři mrtví, jednomu bylo teprve šestnáct…“

Otřesu se:

„Ne, to se ke mně ještě nedostalo… A zase to bylo namířený proti znovuzvolení Hewitta?“

„Naopak, tentokrát útočník stihl zakřičet něco ve smyslu fuck you, Adamson, než ho dostala policie…“

Zavrtím hlavou:

„Už ať jsou ty prezidentský volby za náma! Je to čím dál větší šílenství!“

„Hmm, no nevím, jestli potom to bude lepší,“ zamyslí se Jamie. „Ať vyhraje kdokoliv, stejně bude ten druhej tábor nasranej. A my jsme tady holt v centru dění. Jediná možnost je, jak už několikrát nadhazovala mamka, odstěhovat se někam bokem… na venkov…“

„No počkej,“ lehce vyděšeně se na Jamieho zahledím, „nenadhazuje to tvoje mamka poslední dobou nějak často? Doufám, že něco takovýho reálně nezvažuje?! Jako zapomeň, že poté, co se loni odstěhoval Kyle, se zdejchneš i ty!“

„Nevím, jak moc vážně to máma myslí,“ trhne Jamie ramenama. „Každopádně neboj,“ usměje se na mě, „jak sám pořád tak rád opakuješ, osmnáct už nám bylo. Jestli naši mají v plánu odsud pláchnout, tak já se rozhodně nikam stěhovat nehodlám!“

„Ufff!“ vydechnu si, sednu si na svý místo a věnuju Jamiemu přes uličku úlevnej úsměv.

„No, možná lepší žít na venkově, než se nechat zastřelit v New Yorku, ne?“ plynule se do naší debaty vloží Miranda, která sedí za mnou a i z jen pár zaslechnutých útržků vět si rychle vyvodila, o čem se bavíme.

„Anebo by se to dalo pojmout i tak,“ zajiskří mi v očích a natočím se čelem tak nějak k nim oběma, „že je lepší si užívat života, než nás nějakej pomatenec odpráskne… Takže, vážení, kdo z vás se mnou jde dneska večer do klubu?“

„Dneska? Je teprve středa!“ nakrčí čelo Miranda.

„No a? Přes týden to tam nebývá tak natřískaný jako v pátky a soboty,“ poučuju ji zkušeně.

„Vždyť ses ještě ani nedospal z toho včerejška,“ hodí do placu svůj protiargument pro změnu Jamie.

„S váma je teda fakt zábavička!“ hraně nafouknu tvář a otočím se k nim zády.

„Já půjdu. Ale až v pátek,“ donese se ke mně Mirandin hlas, zatímco mě její propiska několikrát smířlivě šťouchne do zad.

„Jo, nápodobně,“ prohodí Jamie.

„Okej, beru vás za slovo,“ znovu se na ně natočím a obdařím je širokým úsměvem. A já holt dneska půjdu zase sám, usměju se ještě o trochu víc sám pro sebe. Protože cokoliv, cokoliv bude lepší, než zůstávat doma – a poslouchat, jak se rodiče zase hádají, vyhrožují si rozvodem i fackama a obratným manipulováním se mě snaží donutit, abych se postavil na jednu nebo druhou stranu!

Rozhádaní rodiče doma, rozhádaná společnost venku… Do tanečních klubů za mnou nic z toho nemůže. Tam jsme tak nějak všichni jedno. Jeden velkej, hlučnej dav, ztracenej v hlasitým rytmu, v tanci, v kouzlu flirtování a seznamování se, občas i v oparu alkoholu nebo, jak říká Jamie, něčeho tvrdšího…

Dokonalej únik.

***

V mým oblíbeným klubu to nakonec nejenom není natřískaný, ale je tady vyloženě mrtvo! Asi hlavně proto, že do něj můžeme i my, co nám ještě nebylo jednadvacet, jenže tím pádem se tu vůbec nepodává alkohol a pro starší návštěvníky to tu holt není tak atraktivní… Takže mi nezbyde, než zase vytáhnout na světlo svou falešnou občanku a změnit lokál, dvakrát!, než konečně zakotvím někde, kde to i ve středu dost žije. Minimálně dost na to, abych se tam mohl hezky ztratit. Splynout s davem. A na chvíli v jednom hodně odvážným tanci splynout s klukem, kterej se podle všeho jmenuje Samir, ale neumí skoro vůbec anglicky a v tom okolním hluku se rozplyne i těch pár slov, který umí. No, ono je to jedno. Řeč našich těl překoná jakoukoliv jazykovou bariéru!

Kolem půl druhé ráno mu ale na rameno zaklepe někdo, kdo by věkově i vzhledově mohl být jeho otec, těžko říct, kluk se na mě jenom omluvně usměje a s letmým mávnutím mi zmizí z očí. A já se rozhlídnu kolem dokola, jestli mě nezaujme někdo jinej, komu bych ještě aspoň hodinku mohl věnovat svou pozornost… Jenže najednou jako by kouzlo večera pominulo. Připadám si v tom přeplněným, přeřvaným prostoru jaksi nepatřičně… a mimo… a sám… A tak se s povzdychnutím otočím k odchodu.

Sehnat si taxíka není ani v tuhle hodinu problém, ostatně tohle město opravdu nikdy nespí, a v kabině se pak unaveně zapřu do sedadla a zavřu oči, spokojenej, že jsem přežil – a zároveň zažil – další večer. Naši už snad budou spát, takže mi nic nebude bránit se taky přesunout rovnou do postele…

Z lehkýho zadřímání mě probere, až když řidič taxíku prudce dupne na brzdu. Zmateně zamrkám – a všimnu si, že uprostřed silnice stojí nějakej maník a zběsile na nás mává, ať zastavíme, načež k nám doběhne a zaklepe řidičovi na okýnko. Zvýší se mi z toho tep: co to jako je? To jsme právě přepadení?!

Řidič pootevře okýnko asi na dva centimetry a do kabiny se vnese chlapíkův naléhavej hlas:

„Pane, rovně nemůžete! Jsou tam nějaký nepokoje, vjel byste přímo do toho! Hoří tam i nějaký auta a lítají dlažební kostky, nebo teda aspoň doufám, že mezitím tam nezačalo lítat vzduchem něco ostřejšího… Prostě to vemte tadyhle doprava a celej ten blok objeďte, jasný?“

„Jo, jasný, díky, mladej!“ kývne řidič a hodí blinkr doprava, a zatímco se pomalu rozjíždí, já se ze svýho okýnka zahledím na toho týpka, kterýho zrovna míjíme.

A on se v tu chvíli zadívá přímo do očí mně.

Nasucho pod tím jeho pronikavým, vážným pohledem polknu…, a ještě než mi úplně zmizí ze zornýho pole, rychle ho oskenuju očima celýho. Odhadem pětadvacetiletej kluk, dobře o hlavu vyšší než já, oblečenej celej v černým, s čímž kontrastují jeho blonďatý vlasy v krátkým sestřihu, a i přes látku trika s dlouhým rukávem se mu rýsují svaly na pažích…

„To byl policajt?“ zvědavě se nakloním k řidičovi – já žádnej odznak neviděl, ale on si třeba všiml! Protože pane jo, jestli v našem policejním sboru pracuje až takhle sexy materiál, tak to snad abych přehodnotil svý pomaturitní plány a přihlásil se na nějakou policejní akademii!

„Možná, nevím, no žádným odznakem na nás nemával… Ale když mi někdo dává dobrou radu, po jeho původu nebo profesi se nepídím,“ věnuje mi řidič přes zpětný zrcátko usměvavý mrknutí.

„Na tom něco je,“ oplatím mu ten úsměv.

Na adresu, kterou jsem mu nahlásil, už pak dojedeme bez dalších incidentů, ale i když všechno dobře dopadlo a k nějakým těm pouličním šarvátkám a zapáleným autům jsme se naštěstí vůbec nepřiblížili na dohled, stejně jsem z toho vnitřně nějak zvláštně rozechvělej… a ve výsledku si musím přiznat, že jsem nakonec rád, že už jsem doma. Protože přece jenom, hysterickej křik mé mámy a vzteklý nadávky mýho táty, to je, když to člověk vezme s nadhledem, vlastně spíš směšný. U toho nám nikomu nejde o život. Ale aby mi kolem hlavy lítaly dlažební kostky… Jestli ona ta Jamieho mamka nemá nakonec v něčem pravdu!

Což Jamiemu hned další den ráno několikrát zahlásím, když mu s očima navrch hlavy finále včerejšího večera popisuju.

„Byli jsme jenom kousíček od toho!“ zapřeháním si maličko. „A bylo to fakt divný, kámo. Takový nepříjemný, víš, měl jsem dojem, že každou chvilku nám může vlítnout do auta nějaká hořící láhev nebo tak něco…“

„Brrr!“ otřese se Jamie. „Týjo, to nemůžu ani doma říct, nebo mě zítra naši nikam nepustí!“

„Tak zase nemůžou tě až do voleb držet zavřenýho doma,“ nezdá se mi to.

„Vsadíme se?“ rozesměje se Jamie.

„Včera jsi mi tvrdil, že už jsi dospělej a že tě vaši nemůžou do ničeho tlačit!“ předhodím mu náš den starej rozhovor.

„No to jo! Nenechám se odvízt do nějakýho zapadákova, na tom si trvám! Ale dokud u nich bydlím, tak poslouchat musím,“ zapitvoří se Jamie, aby napodobil hlas své mámy. „Však to určitě doma slýcháš taky…“

„Poslední dobou poslouchám úplně jiný věci – a většinou se ani až tak netýkají mě,“ přiznám. A úplně nejčastěji neposlouchám nic, protože trávím veškerej možnej čas mimo domov, ovšem tenhle dodatek si nechám pro sebe.

Jamie mi účastně položí ruku na rameno – několik hádek mých rodičů měl tu možnost zažít osobně, takže dobře ví, o čem mluvím… nebo i nemluvím…

„Každopádně zítra večer teda budeme poslouchat něco jinýho,“ rychle změní téma. „Nějaký dunivý duc duc duc. Půjdeme zase do Sixty Seven Angels, nebo kam?“

„Můžeme,“ přikývnu, „má tam vystupovat nějakej novej boyband, tak jsem zvědavej… Co říkáš, Mirando, taky se ráda koukneš, že jo?“

„No hlavně si je ráda poslechnu,“ opraví mě oslovená se zakřeněním.

„Ale nevykládej, posledně když jsme si byli poslechnout Hermit´s Chariots nebo jak se jmenovali, tak jsi mi byla druhej den schopná přesně popsat, jak kterej z těch kluků vypadal, ale nevybavila sis jedinej song!“ dobírám si ji, zatímco se dobře bavím nad tím, jak lehce růžoví ve tváři.

„Hej, a co kdybysme šli někdy někam, kde budou vystupovat nějaký holky? Já chci taky mít na co koukat, sakra!“ naoko se durdí Jamie.

„My jsme ale!“ směju se na ně na oba. „Takže nakonec všichni chodíme po hudebních klubech s cílem ty účinkující okukovat… To můžeme jít příště jenom do kina!“

„Ale to bysme mohli!“ chytne se hned Miranda. „Už jsme dlouho na ničem pořádným nebyli.“

„Protože se nic pořádnýho netočí,“ zašklebím se na ni.

„Tak půjdem klidně na něco nepořádnýho, hlavně ať jsou tam v hlavní roli nějaký sexy kočky!“ zapřeje si Jamie.

„Sexy kočky? Tak to nemůžu sloužit, ale srandovní kočky bych v zásobě měl,“ vytáhnu z kapsy mobil a strčím mu pod nos dost srandovní reel sestříhanej ze záběrů domácí kamery a věnovanej dvěma koťatům, jak řádí v bytě poté, co jejich majitelka odejde do práce.

„Jé, ty jsou cuuute!“ protáhne Miranda vysmátě, natisknutá na Jamieho zezadu, aby mu mohla koukat přes rameno.

Vy dva jste taky roztomilí, pomyslím si, zatímco si ty dva nenápadně prohlížím. Už si toho všímám nějakej pátek, jak vzájemně vyhledávají svou blízkost… a jak se při všelijakým dohadování nakonec Jamie skoro pokaždý přidá na Mirandinu stranu… nebo ona na tu jeho… Myslím, že ani jeden z nich si to ještě neuvědomil, ale kdybych si mohl někde vsadit, tak dám všechny svý peníze na to, že ti dva skončí do maturity spolu!

Příští večer tak jdu do baru ještě s jedním cílem navíc: nechci se jenom tak nezávazně pobavit a ztratit tam čas, ale tentokrát jsem rozhodnutej zapracovat na tom, abych si taky někoho našel! Není přece možný, že od mýho rozchodu s Kylem utekl už víc než rok – a já jsem pořád sám jako kůl v plotě! Což není ani trochu cool!

Jenomže tentokrát v klubu štěstí nemám, a to ani na žádnýho sympatickýho spolutanečníka, natož na někoho, koho by mi stálo za to pozvat na drink… A v sobotu mě pro změnu na první pohled nenápadnej, ale ve výsledku dost působivej sci-fi film tak vtáhne do děje, že se úplně zapomenu rozhlížet po kinosálu, jestli náhodou někde nesedí nějakej osamělej sympoš, se kterým bych mohl prohodit pár slov. No a v neděli využiju toho, že táta odjíždí na pár dnů na služebku, což je příslib, že bude doma klid – a tak zůstanu celej den mezi čtyřma stěnama svýho pokoje, vděčnej, že pro jednou nemusím nikam utíkat…

Do klubu tak vyrazím zase až ve středu. A zase sám. A zase s rozhodnutím nezůstat sám dlouho.

A tentokrát se na mě to štěstí usměje. Nebo konkrétněji, to usmívající se štěstí na sebe vezme podobu pohlednýho bruneta plus mínus v mým věku, kterej se na mě culí z rohu tanečního parketu, jako kdybysme se snad už odněkud znali… Postává tam s rukama založenýma na hrudníku a pozoruje cvrkot kolem dokola – a jeho pohled stále častěji vyhledává můj pohled. A pokaždý, když o něj zavadím očima, se celej rozzáří.

„Čau…?“ přitancuju k němu, protože mi to nedá. Ostatně, možná se opravdu známe – za těch několik posledních měsíců, co jsem začal ve velkým obrážet kluby, jsem se už seznámil se spoustou kluků! Ale jenom pár z nich si pamatuju.

Klukův úsměv se ještě o trochu rozšíří.

„Bavíš se?“ křikne na mě, čímž mi teda v identifikaci toho, kdo je a jestli se známe, nijak nepomůže, ale kašlu na to.

„Docela jo!“ odpovím upřímně.

Skloní se ke mně, abych mu líp rozuměl, a přeptá se:

„A co takhle z docela jo udělat nemá to chybu?“

Z toho, jak to pronese, mě zamravenčí v zádech – je to takový to příjemný mravenčení, který se dostaví pokaždý, když se mnou flirtuje někdo přitažlivej a sympatickej.

„To zní jako parádní plán!“ zazubím se na něj a ukážu mu vztyčený palce.

„Super! Koukám, že u baru je dost narváno, donesu nám něco na pití sem… Máš nějaký preference?“ zahledí se na mě zvědavě.

„Nechám to na tobě,“ nakloním se k němu, a abych jakože neztratil rovnováhu, rádoby bezděky se opřu dlaní o jeho paži.

„Ne že mi zatím někam utečeš!“ ucítím jeho dlaň pro změnu na svých bedrech, a i když bych měl zavrtět hlavou, že jako ne, neuteču, tak přikývnu. Jako že jo, tohle se mi líbí – a přeju si, ať to pokračuje někam dál… Sice z toho nic než další jednorázovka nekouká, ten kluk je až moc pohlednej a jde rovnou k věci, kdepak, ten tady nic víc než jednonoční povyražení nehledá, ale tak co? Už jsem si dlouho neužil ani to. Naposledy někdy před dvěma nebo třema týdnama s Benjaminem. Kterej mi tvrdil, že mu nejde jenom o jednorázovku. A přesto se po něm už dávno slehla zem. Takže jakýpak copak!

Než se brunet vrátí od baru, rozhlížím se zvědavě kolem dokola a pohupuju se u toho do rytmu, no a nepřestanu pokyvovat hlavou, ani když si konečně všimnu, jak se můj společník prodírá davem zpátky ke mně. Kelímky s pitím u toho drží vysoko nad hlavou, aby mu je někdo nevyrazil z rukou… Jenže nakonec je mu to stejně houby platný. Protože jakmile dojde až ke mně a usmějeme se na sebe a on mi kelímek se zlatavou tekutinou už téměř strčí do dlaně, odkudsi zprava se najednou vynoří tmavě oháklej frája, no možná ho naším směrem někdo spíš nechtě popostrčí, protože mezi nás vyloženě vpadne, a jak se marně snaží udržet balanc, vyrazí mi ten kelímek z ruky. Taktak stihnu uskočit, aby jeho obsah neskončil na mé mikině!

„No to snad…,“ zavrtím hlavou a zahledím se na louži na podlaze. „Tak doufám, že mi aspoň koupíš novej drink!“ zvednu oči – a zjistím, že mluvím do prázdna, protože pachateli tohohle nadělení se mezitím povedlo zase luxusně splynout s davem, tu jeho blonďatou hřívu už nikde nevidím.

„Tak chápeš to?“ trhnu ramenama směrem k brunetovi, kterýmu se mezitím na tváři usadil sveřepej, celkem naštvanej výraz. No bodejť, ten blonďák ho dost ošklivě nabral loktem – a neřekl mu ani obyčejný sorry…

„Neřeš,“ zvedne koutky úst do mírnýho úsměvu a vrazí mi do ruky druhej kelímek. „Vezmi si zatím tohle, zajdu k baru znovu…“

„A nemám to tentokrát zatáhnout já?“ nabídnu mu, ale jenom přes rameno zopakuje:

„Neřeš!“

No a tak to teda neřeším další dvě minuty, pět minut, deset minut… až už mi začne být jasný, že situace se dávno vyřešila sama. Ta možnost, že spolu dnes my dva prožijeme nějaký žhavý dostaveníčko, prchla spolu s tím, jak vyprchaly bublinky z toho rozlitýho drinku… Hmmm, no asi mezitím potkal u baru někoho lepšího. Nebo se mu nechtělo znovu tak dlouho čekat, než ho někdo obslouží, a tak to pro dnešek rovnou zabalil…

Trsnu si tedy sólo ještě na tři nebo čtyři songy a pak, protože zjistím, že mě to už jaksi nebaví, v ne zrovna růžové náladě klub opustím.

***

Celej další týden se ve škole nemluví o ničem jiným než o blížícím se školním plesu. Koná se jednou za pět let na počest zakladatelů školy, jsou tam zvaní všelijací papaláši, politici, sponzoři… No ale nás studenty zajímá víc to bé, a sice to, že se hodíme do gala – a na náklady školy si pořádně zapaříme. Nebo teda pořádně v rámci možností, že jo. Ale musí se organizátorům nechat, že minimálně na programu nešetřili – když konečně odtajnili jméno hlavní kapely a dvou světoznámých DJs, spadla nám brada!

„Nemůžu se dočkat, fakt! Bude to boží!“ hýří Miranda nadšením. „A to si vemte, jaký máme štěstí – loňští čtvrťáci tuhle akci nezažili, zrovna se svým studiem trefili do tý čtyřletky, kdy se ten ples nekonal… A nám to tak krásně vyšlo! Nejdřív tohle, potom náš maturitní ples… No prostě nemůžu se dočkat!“

„A že takhle nadšeně nešvitoříš, když tě na nějakej taneční event tahám já?“ dobírám si ji.

„No protožeee,“ zamrká na mě řasama, „tohle je prostě školní akce! Budou tam jenom samí známí lidi, a bude to celý hlídaný, nikde se nebudou schovávat žádní oplzlí chlápci, nikde žádný drogy na záchodech… Prostě bude to celý takový bezpečný.“

„Bezpečný rovná se nudný,“ zadeklamuju. Ne že bych teda s tím výrokem byl úplně ztotožněnej, to nejsem, no ale je to hláška z nedávnýho filmovýho trháku a řekl bych, že se sem docela hodí…

V sobotu se ale k mýmu překvapení ukáže, že jsem se nakonec trefil: ona ta akce vážně je nudná! Ale jako totálně!!! Něco mi tu prostě chybí. Nebo… někdo? Někdo, koho bych mohl zkusit sbalit. Někdo, kdo by mi nabídl, že u něj můžu strávit noc. Aspoň jednu jedinou další noc mimo zdi našeho bytu, který jsou už… jaksi zvláštně nasáklý zvýšenýma hlasama mých rodičů… a tím nepříjemným napětím… a neustále ve vzduchu visícím konfliktem…

„Jestli ty nejsi jenom rozmazlenej těma akcema pro dospěláky, na který pořád chodíš,“ mrkne na mě Jamie, když se mu, k smrti otrávenej, se svým postřehem o nepřekonatelný nudě už asi podesátý svěřím.

„Možný to je,“ trhnu ramenama, do detailů se mi nechce. „Hele, zajdeme pro Miri a zdejchneme se, ne? Ať tuhle noc ukončíme nějak stylově!“

„A tím myslíš konkrétně co? Posledně tě to nudilo i v Sixty Seven Angels, pokud se dobře pamatuju.“

„No, však o tomhle klubu taky nemluvím! Pojďme někam, kam v těchhle dospěláckejch oblecích skvěle zapadneme!“ lanařím ho.

„Zachu, ser na to… Už jsme ti s Mirandou říkali několikrát, že se nám ten falešnej průkaz moc používat nechce!“

„Achjo, tak proč jste mě teda nechali, ať vám je zařizuju?“ vzdychnu.

„No… protože jsi byl neodbytnej a nedal jsi jinak,“ zakření se Jamie a poplácá mě po zádech, že jako co už s tebou, seš, jakej seš, ale zvykl jsem si.

„Tss,“ zacukají mi koutky, „dobrý, no, uznávám, že v některých věcech jsem neodbytnej. Ale dnes se teda snažit nemám? Fakt tě nepřekecám, ať se odsud vypaříme?“

„Nepřekecáš,“ zavrtí Jamie hlavou. „Ostatně, Miranda nepůjde na milion procent, mrkni, jak se dobře baví,“ kývne bradou směrem k rozhihňanýmu holčičímu tanečnímu kroužku. „A já zase nepůjdu bez ní, slíbil jsem jejím rodičům, že ji pak doprovodím domů…“ Všimnu si, jak se při pouhým pohledu Mirandiným směrem celej rozzáří – a i mě to donutí k úsměvu. Týjo, až ti dva spolu jednou začnou chodit, Jamie trumfne v šajnění i slunce!

„Jasný, chápu,“ poplácám po zádech pro změnu já jeho. „No tak si to tu teda ještě užijte!“

„Jo, ty taky, kámo! A dávej na sebe bacha!“ zkusí mi takhle na rozloučenou věnovat přísnej pohled, ale jenom se na něj lehkovážně zakřením. Vždycky na sebe dávám bacha… a to je možná právě ono. To, jak jsem, když vypadnu někam do víru nočního života, pořád ve střehu. To mě vlastně udržuje bdělýho… a tak nějak živýho. Neumírajícího doma nudou a jakýmsi podivným, plíživě se na mě nabalujícím zoufalstvím…

Zatímco se nechávám taxíkem odvízt do klubu, kterej jsem si pro dnešní noc vybral, sundám si kravatu a na košili si rozepnu dva horní knoflíčky. V tomhle mým elegantním, tmavě modrým saku mi přijde, že vypadám ne na jednadvacet, ale rovnou na pětadvacet, chichi, tak bych třeba mohl sbalit zase jednou někoho staršího. Jako byl před půl rokem ten… ježíš, jak on se jmenoval, Nate? Jo, Nate. Vzal mě do svýho bytu – a to byla paráda! Nemuseli jsme si to rozdávat v temný uličce kousek od klubu… nebo se snažit krotit svý hlasitý projevy, jako musíme pokaždý, když mě k sobě do pokoje pozve někdo, kdo stejně jako já ještě bydlí s rodičema…

Ochranka u vstupu do klubu proletí očima můj ajdý jenom tak zběžně, no neříkal jsem to? Na tváři se mi okamžitě usadí až přehnaně sebevědomej úsměv: zjevně totiž fakt působím mnohem starším dojmem! Bez dlouhýho rozhlížení po prostorách přecpaných lidma tedy zamířím rovnou k baru a objednám si panáka. Dvojitýho. Sice mi to vůbec nechutná, mám radši míchaný drinky, ale na pomalý ucucávání není čas – už jsem ho dnes spoustu promrhal na té školní párty a sem jsem dorazil dost pozdě, takže spousta sexy nezadaných kluků už se určitě mezitím zadat stihla… Rychle do sebe to pití kopnu a mávnu na barmana, ať mi rovnou naplní sklenku ještě jednou, a zatímco na bar pokládám bankovku a schovávám si peněženku do kapsy saka, nenápadně skenuju očima lidi, co v mým těsným okolí postávají nebo se pohupují do rytmu pulzující hudby. Můj pohled zůstane o pár vteřin dýl viset na chlapíkovi, co má na sobě taky oblek, no ale jasně, ten je tu s nějakou ženskou v kostýmku… Pcha, ti snad přišli rovnou z práce! V sobotu! To by se mi tak chtělo! No i když pokud bych se dal k policii, jak se mi to nedávno prohnalo kebulí, tak tam se asi na nějaký víkendy nehledí, že jo, pomáhat a chránit je potřeba nonstop…

S úsměvem zavrtím hlavou sám nad sebou a nad tím, jakým směrem se mý myšlenky ubírají, hodím do sebe dalšího panáka a protlačím se na parket, abych si mohl hlavu od všech úvah vyprázdnit – a naplnit ji hudbou…

A jenom pár vteřin nato mi ten úsměv na tváři zamrzne.

Ze dvou důvodů.

Jednak proto, že slovo policie se ke mně ve formě poděšených, zpanikařených výkřiků donese z více stran, takže si připadám jako v nějakým… absurdním snu, ve kterým mi cizí lidi vidí do hlavy a bez námahy si tam čtou, nad čím zrovna přemýšlím…

No a druhak proto, že najednou kolem mě vypukne… nefalšovaný šílenství. Lidi začnou jeden přes druhýho něco volat, křičet, ječet… a všichni, přísahám, že všichni do jednoho se začnou hrnout k východu.

Chaos a panika se klubem rozšíří se stejnou rychlostí a intenzitou, jako kdyby se místností prohnala tsunami, a já, než si naplno uvědomím, co se vlastně děje, čeho jsem součástí a co si s tím počít, se najednou octnu uprostřed té tlačenice. Uprostřed té mačkanice. Uprostřed toho zmatku. Uprostřed nesrozumitelné kakofonie hudby a hysterickýho pištění, uprostřed vyděšeně, naléhavě vykřikovaných slov jako razie, protidrogovej zátah nebo shit, hněte sebou, jestli nás vyhmátnou, jsme v hajzlu! Dav mě pojme do sebe a vláčí mě s sebou všemi směry, to podle toho, jestli se zrovna větší část lidí snaží dostat k naprosto ucpanýmu východu, nebo spíš někam na toalety, nebo kamsi do zázemí klubu…

Najednou blonďatá holčina vedle mě ztratí balanc a i v té hradbě těl se jí povede se jaksi nešikovně sesunout k zemi, aniž by si toho kdokoliv další všiml. Vší silou zatnu svaly na nohách, abych se udržel na místě a dav mě neodsunul stranou, zkusím se natočit a natáhnu k té holce ruku, abych jí pomohl se zvednout, jenže při tom nešikovným manévru ztratím rovnováhu i já, a aniž bych tomu mohl zabránit, octnu se na kolenou kousek od ní.

„Hej, sakra, lidi, neblbněte! Pomoc!!!“ zkusím upoutat něčí pozornost, jenže v té vřavě moje volání úplně zanikne.

Holčina ke mně zvedne uslzený oči a chce mi asi taky něco říct, ale vtom ji něčí ruce popadnou pod pažema a vytáhnou ji z té naší pasti mezi desítkama panicky dusajících nohou nahoru. Blondýna ke mně zkusí napřáhnout pravačku, ale než vůbec já stihnu tu svou zvednout, zmizí mi i se svým zachráncem ze zornýho pole… Asi si holt její boyfriend všiml, že se mu ztratila z očí, a tak se pro ni vrátil.

Zatímco já nikomu nechybím. Pro mě se nemá kdo vrátit.

Polknu knedlík paniky, kterej se mi začíná tvořit v krku, a zkusím se ze své pozice na kolenou dostat aspoň do dřepu, jenže v tu chvíli mnou masa lidí smýkne doleva a já tak skončím v jakýmsi pololehu na boku… a ještě mi někdo dupne na zápěstí, jauvajs, sakra!

Překotím se zpátky na kolena, do jakési pozice na všech čtyřech – třeba bych se mohl tím davem prodrat takhle…? Proplazit se prostě někam… k východu… No jo, jenže kde je ten východ? Naprosto dezorientovaně pozoruju ten les cizích nohou a připadá mi, že každej úprkář má namířeno úplně jinam: doleva, doprava, rovně, dozadu… A když mě jedna z těch botasek navíc kopne do hrudníku, zatímco jiná mi přišlápne prsty k podlaze, s hrůzou si začnu připouštět jeden holej fakt: že se odsud dost možná nedostanu…

A nikdo si toho, že tady umřu, nevšimne.

Nikdo.

Ti lidi, co se odsud snaží uprchnout, si prostě budou myslet, že šlapou po nějaký… já nevím, odhozený mikině. Jamiemu s Mirandou taky nebude divný, že se jim celou neděli neozývám, budou si myslet, že se potřebuju dospat… A naši? Ti si pravděpodobně toho, že nejsem doma, všimnou, až jim u dveří zazvoní policajti, aby jim oznámili, že konečně identifikovali tělo jejich syna. A že ho našli v klubu, ve kterým legálně neměl co dělat. A se spoustou alkoholu v krvi…

Trhaně zalapám po dechu, přijde mi totiž, že se mi nějak nedostává kyslíku – a těžko říct, jestli za ten pocit může narůstající panika v mým hrdle, nebo jestli je tady u země opravdu málo čerstvýho vzduchu… Když vtom ucítím něčí silný paže, jak mě popadnou pod ramenama a táhnou mě na nohy. S úlevou se zhluboka nadechnu a chci se otočit, abych svýmu zachránci poděkoval aspoň úsměvem, jenže dotyčnej mi omotá paži kolem krku, natiskne mě zády na sebe a nekompromisně mě táhne tím davem kamsi… kamsi dozadu, jak mi dojde, když se aspoň trochu zorientuju a uvědomím si, že východ z klubu je úplně na druhé straně.

„Hej!“ vyjeknu a zkusím sebou zamlít, ale ani jedno z toho nemá žádnej efekt. Obtočím tedy to cizí nasvalený nadloktí svýma dlaněma a zkusím ho od svýho hrudníku aspoň trochu odtáhnout, ale i to je zbytečný, připadám si jak lapenej v nějakým ocelovým svěráku.

„Hej, pusť mě, sakra!“ přidám na hlasitosti, jak to nejvíc jde – a tentokrát to svůj účel splní: k uším mýho zachránce slash únosce se to evidentně donese… Ten mi totiž zařve do ucha svou příkrou odpověď:

„Sklapni! A neškubej sebou!“

A já… ho poslechnu. Co mi taky zbývá? Ostatně, asi je lepší být vláčenej někým někam, než se nechat na podlaze zaživa ušlapat… Ale stejně, kdo a proč mě táhne úplně mimo hlavní východ? Je tohle už součást té policejní akce? Jsem právě zatčenej?

Malinko se zklidním, až když se dostaneme do krátké tmavé chodbičky, kde na zdech světélkuje nápis: Nouzový východ. Taky se sem nahrnulo dost prchajících účastníků akce, ale oproti tomu chaosu, vřavě a hluku vedle to tu je jako v klidným ráji…

„Sakra držte někdo ty dveře otevřený! A nažeňte sem víc těch lidí z toho přecpanýho sálu, nebo tam v tý panice někdo zařve!“ zakřičí ten můj únosce tak těsně vedle mýho ucha, až leknutím nadskočím, ale nestihnu si vůbec všimnout, komu ta jeho slova patřila nebo jestli si je někdo vzal k srdci, protože mě dál vleče po směru těch zelenkavě svítících šipek směrem ven… No, a než se naděju, tak opravdu jsem venku.

Teda jsme.

Konečně mě totiž přestane svírat pod krkem, popadne mě za ramena, prudce mě k sobě otočí čelem a probodne mě pronikavým, naléhavým pohledem:

„A teď mazej domů, sakra! Nebo chceš, aby tě tam doprovodili policajti?! Míří jich sem celý komando!“

„N-n-ne…,“ vykoktám, zatímco se snažím přijít na to, s kým to vlastně mluvím. Ten týpek je vyšší než já a přes hlavu má nataženou černou kapuci, takže mu není v podstatě vůbec vidět do tváře. Světlo od nedaleké pouliční lampy se odráží akorát od jeho očí… a ta jakási zvláštní naléhavost, která se mu v nich zrcadlí, mi něco připomene… nebo někoho…

„Tak odsud padej!“ přeruší ale jeho drsnej hlas mý úvahy… a já už se vzmůžu akorát na přikývnutí a na to, abych se touhle ztemnělou uličkou rozběhl k hlavní silnici, kde se mi podaří během minuty stopnout okolo projíždějící taxi.

Všimnu si, jak mě taxikář nápadně nenápadně přejíždí pohledem přes zpětný zrcátko… a teprve tohle jeho pošilhávání a otazníky v jeho očích způsobí, že si naplno uvědomím, co se právě událo. Dojde mi totiž, jak musím vypadat strašně! Špinavý, pomačkaný, zvalchovaný hadry – to mi ostatně ten můj dobrej pocit ze sebe, že vypadám jako nějakej elegantní mladej muž, moc dlouho nevydržel! –, škrábance na rukách… a ve tváři musím mít určitě vepsaný všechno to zděšení a strach o život, ale taky všechen ten zmatek způsobenej tím, že mi ten život někdo zachránil – a já ani nevím, kdo to byl… Roztřesu se, když mi hlavou probleskne myšlenka, že nebýt toho tajuplnýho kluka v mikině s kapucí, tak by mě teď dost možná z toho klubu odnášeli záchranáři na nosítkách. Anebo taky přikrytýho černou plachtou, brrr…

Když se doma potichu plížím do svýho pokoje, lítá mi těch neradostných myšlenek hlavou tolik a zároveň se z toho všeho tak chvěju, že se obávám, že se mi několik dalších hodin nepodaří usnout…

Realita je však překvapivě úplně jiná: samým vyčerpáním usnu skoro dřív, než se moje hlava dotkne polštáře.