Pro čest patricijů

Důležité upozornění k povaze textu: Historická novela inspirovaná antickými tragédiemi, jen zcela okrajově kontaminovaná erotikou. Erotické prvky se v textu sice vyskytují, nicméně v míře natolik skromné, že by čtenář očekávající erotickou povídku mohl po minimálně hodině, kterou si četba vyžádá, nabýt nepříjemného dojmu, že si z něj autor tropí žerty.

Vzhledem k tomu, že nejde o současnou psychologii navlečenou do historického kostýmu, nýbrž o pokus zachytit v alespoň elementárních obrysech dobovou morálku, očekává se nadto od čtenáře minimálně bazální ochota porozumět myšlení římského světa prvního století našeho letopočtu. Čtenář, který s autorem v tomto směru není ochoten spolupracovat, by se do četby či poslechu raději neměl ani pouštět. A pokud se přesto odhodlá, činí tak na vlastní nebezpečí, neboť z nepochopení pramenící zklamání je v takovém případě výsledkem více než pravděpodobným.

I.

Slunce nad Syrakusami vstávalo pomalu, hustě rudé a ospalé jako víno v zapomenuté amfoře. Hladina odrážela jeho barvu do temného zrcadla mezi přístavními moly a drobné vlnky ji čeřily prasklinami. Rybáři odjeli již s prvním červánkem a přístav s jedním otevřeným okem před rozedněním ještě na chvíli doklimbával. Jen tu a tam se šerem mihnul osamělý chodec, unavený a zpomalený, jak se s ránem vracel vyhnán z přístavní krčmy nebo z náruče nočního dobrodružství.

Pouze u jediného mola s šepotem čekal hlouček námořníků. Na jeho konci stála Scorpia, corbita těžkého břicha a širokých boků. Dřevo jejího trupu vonělo směsí mořské soli a čerstvě vyvařeného vosku, a v tom ranním pološeru vypadala, že i ona sama se v něm pomalu probouzí.

Stejně jako naděje shromážděných mužů. Naděje na každodenní příděl chleba, kus masa a pár hltů vína, na zlatý aureus v hrsti po šťastném připlutí a možná i na návrat k nějaké ženě, která by si v jeho lesku na ně ještě pamatovala. Moře šumělo očekáváním, vítr dychtivě čechral stažené plachty a muži si v přístavním šeru tlumeně povídali.

Náhle hlouček ztichl a pomalu se uctivě rozestoupil. V doprovodu tří strážců jím mlčenlivě prošli dva muži. Téměř již stařec v těžkém plášti na zlatem vyšívané tóze kráčel důstojně, s jistotou, jakou mužům dávají léta, majetek a moc. Vedle něho v prosté lněné tunice mladík, stejně důstojný, s krokem o co méně pyšným, o to více pevným.

Když prošli, hlouček se opět uzavřel, zůstal však již v napjatém očekávání stát mlčky. Tichá tíha zůstala viset ve vzduchu. Každý z těch mužů věděl, že jich je příliš a že paluba staré Scorpie, jakkoliv byla velká, dokonce největší z corbit, které kdy zdejší přístav hostil, nedá šanci všem.

Práce bylo málo, rozhodně méně než těch, kteří o ni stáli. Moře sice stále bylo štědré, ale krom rybolovu, který ani zdaleka nemohl dát obživu všem, obchod vázl. V Římě již léta panoval chaos. Mocní muži se střídali rychleji než roční období a jakkoliv bylo Věčné město daleko, jeho neklid doléhal i sem.

A tak když se roznesla zpráva, že Publius Octavius Varro koupil Scorpii, opravil ji, znovu vystrojil a hodlal ji svěřit svému mladému synovi, až příliš mnoho mužů ožilo novou vírou. V lepších časech by se lodi s bohatým holobrádkem na můstku zdaleka vyhnuli, mladý kapitán z dobré rodiny většinou přinášel jen svévoli a zbytečné rozkazy. Lepší časy však byly právě v nedohlednu a zástup zájemců byl tak o dost početnější, než bylo na palubě volných míst.

Mladý Lucius Octavius Varro stál u lávky a se zájmem jen špatně předstíraným naslouchal otcovým posledním radám. Ne z neúcty, otec si ji zasloužil a on mu ji prokazoval. Jenže nic, co by již nevěděl, mu předat nemohl. Jen co odrostl ženským sukním, dral se v otcově stínu na každou loď, na kterou mu to dovolili, a učil se. Dobrovolně, dychtivě a nenasytně, s horlivostí chlapce, kterého moře uchvátilo dřív, než ho stačila uchvátit pevnina.

Znal každý uzel, každý manévr, každou úžinu mezi Sicílií a Africkou provincií. Věděl, kdy stáhnout plachtu a kdy ji nechat pracovat, uměl číst vítr i hvězdy a z pohybu racků poznat blížící se bouři dřív než většina mužů dvakrát starších. Vše, co se dalo získat pozorováním, již pohltil. Vše, co se mohl naučit jako mladý vetřelec na cizích palubách, již vstřebal.

Jediné, co ještě zbývalo, bylo naučit se velet. Skutečně velet. Nést tíhu rozhodnutí, která padnou špatně, a břemeno zodpovědnosti za muže, kteří za ta rozhodnutí možná zaplatí vlastní krví. A tohle umění se z otcových úst předat nedalo. Dalo se pouze prožít.

Věděl to on a nepochybně to věděl i jeho otec. Musel to vědět, byl možná již starý, narozený ještě v dobách, kdy v Římě seděl živý božský Augustus, ale nebyl hloupý. Nemohl být. Obchodní impérium budoval za vlády Tiberiovy, chránil v bouřlivých časech Caligulových a za Claudia, kdy ostatní v klidných časech teprve začínali, on již jen upevňoval a sílil.

Tři císaři, tři věky, a on přežil všechny. Přežil, protože věděl jak. Ovšem i dub, který přečkal tři vichřice, jednou padne. A Lucius viděl, jak se kmen, jakkoliv stále mocný, pod tíhou let stále víc a víc naklání.

Scorpia je poslední zkouška, než mu neochotně, leč nevyhnutelně předá otěže rodového odkazu. Netoužil po tom, netěšil se na dědictví, jediné, co ho na tom skutečně přitahovalo, byla svoboda. Nezávislost, po které hladově prahl a na kterou ho, aniž to nutně byl záměr, připravil právě otcovský vzor.

Ač od chvíle, kdy na fóru prvně navlékl dospělou tógu, neuplynula ještě ani tři horká léta, dvacet by mu hádal málokdo. Tvář měl ošlehanou větrem a poznamenanou sluncem, spíš divokou než krásnou. Byl štíhlý, pevný v postoji a jistější na palubě než na pevnině. Publius na něj mohl být pyšný. Bylo v něm však i něco, co otcové nevídají rádi: tichý vzdor a neklid, který nevycházel z větru ani z moře. Vzdor, který až dosud dokázal zkrotit a ovládnout pouze jediný muž, a Publius Octavius Varro to nebyl.

„Vyberu si je sám, otče." Oči upíral k hloučku čekajících mužů, k tvářím, které si ho už prohlížely, vážily a možná i soudily. „Chceš-li mi dát radu, vyslechnu ji, ale vyberu si je sám."

Stařec nespokojeně sevřel rty. A přece po drobném zaváhání přikývl na souhlas.

„Dobrá, synu, tvá loď, tvoje volba," pronesl smířlivě, aby se ovšem vzápětí napřímil s rozkazovačnou samozřejmostí člověka, který příliš dlouho určoval běh věcí. „S jedinou výjimkou! Gubernátora ti určím já a své lidi si vybere on."

„Jak si přeješ, otče," odpověděl s lehkou úklonou.

Věděl, že zašel dál, než by měl. Věděl také, koho mu určí: Gaia Octavia Solida, nejzkušenějšího ze svých lodivodů a také jeho nejvěrnějšího služebníka. Už ho ostatně zahlédl na palubě. Neměl ho rád, byl to neupřímný, po uznání prahnoucí muž, který, ačkoliv ho v závěti osvobodil už Luciův děd, v nitru nikdy nepřestal být otrokem. Ale ať už si o něm myslel cokoliv, jeho schopností si cenil. V celé flotile nebylo lepšího muže pro zrádnou úžinu nebo bouři. Měl-li už mít otec na jeho palubě špeha, byl tento alespoň k užitku.

„Nemýlím-li se, rozhodnutí v té věci jsi již beztak udělal, otče. Solidus tu jistě není náhodou." Zastavil se u kormidlového sloupu a položil dlaň na studený bronz.

„Ne, to není," připustil otec, „ale mýlíš se. Solidus se vrátí se mnou, jako tvůj lodivod zde zůstane Philón. Solidus mu pouze předává poslední otcovské rady."

Lucius přikývl, aniž by na otce pohlédl. Zdráhal se ukázat svůj údiv a svou úlevu. Pokud by si totiž mohl muže ke kormidlu vybrat sám, byl by to právě nejstarší Solidův syn, koho by zvolil. A ne pouze pro jeho schopnosti u kormidla.

Nepřehlédl, že při vyslovení Philónova jména otcovy oči na zlomek okamžiku zpozorněly, jako by hledaly v synově tváři známku vzdoru. Lucius nepohnul brvou. Věřil, že otec netuší, jak mu touto volbou nevědomky dává něco zcela jiného, než si myslí. Před otcem by nikdy neukázal, jak moc pro něho Philón znamená.

„A co velení?" zeptal se zdánlivě lhostejně, maskuje napětí. Čekal na úskok, na poslední gesto, jímž by mu otec připomněl, kdo v této hře hází kostky.

Publius Octavius Varro na chvíli ztuhl. Zkoumavě si syna prohlédl.

„To je tvé," odpověděl mu nakonec s mnohoznačným úsměvem, v němž bylo možno cítit hrdost, nedůvěru i mrazivý chlad moci.

Lucius mlčel. Otcova slova v něm doznívala pomalu, jako těžké neředěné víno. A přece se v jeho postoji cosi napjalo, vědomí, že to, co započne dnes, bude jeho, a už nikdy otcovské.

„Vynasnažím se tě nezklamat, otče."

Publius přikývl. Rozloučili se napohled vřele, tak vřele, jako již dávno ne. Otec ho překvapil.

Sledoval, jak pomalým šouravým krokem odchází po molu, a cítil rozpačitou chuť až příliš snadno dosaženého vítězství. Maně ho napadlo, že otec možná už doopravdy stárne a chvíle, kdy se definitivně oprostí z jeho sevření, je možná blíž, než by si býval ještě včera pomyslel.

Paluba se pomalu plnila hlasy a kroky. Muži přicházeli jeden po druhém, většinou tiše, s očima svěšenýma nebo ostražitýma. Někteří nabízeli své dovednosti hned u lávky, jako by se báli, že slova rozhodnou dřív než skutky. Lucius je pozoroval jen zběžně. Jeho pozornost patřila jinému.

Sledoval, jak Philón s vážností a dosud neznámou sebejistotou řídí výběr. Ponechal mu k rozhodnutí téměř vše a nezasahoval, pozoroval ne tolik muže, jako toho, kdo je přijímal. Znali se od dětství, byl pro něho jako starší bratr. Podědil po něm matku jako kojnou a to pouto, collactanei, mělo svou váhu, kterou neobrousil ani rozdíl v jejich stavu, ani léta, o která ho Philón předběhl na svět.

Spolu pluli již mnohokrát, Lucius jako syn, s nímž otec poctivě vymetl celou flotilu, a Philón jako mladý nadějný kormidelník. A až dodnes si Lucius myslel, že ho zná, ale tohoto Philóna téměř nepoznával.

Philón se nepředváděl. Kladl otázky, stručné, přesné. Dotkl se mužské paže, prohmatal rameno, podíval se na dlaně. Poznal moře v kostech druhého muže lépe než Lucius vepsané řádky v lodním deníku.

Lucius ho pozoroval mlčky. Ač kapitán, připadal si chvílemi spíš jako divák. Nevadilo mu to. Poprvé jasně viděl, kolik se toho ještě musí naučit, a byl vděčný, že to není Solidus, kdo bude jeho učitelem. 

II.

Vypluli s úsvitem.

Scorpia opustila syrakuský přístav tiše. Přední plachta zachytila první ranní závan, hlavní se nadechla vzápětí a stará corbita se pomalu odtáhla od mola. Muži na palubě pracovali mlčky. Každý věděl, co má dělat, a pokud nevěděl, stačil jediný pohled od kormidla, kde stál Philón s rukama na páce.

Lucius stál na zádi a díval se, jak se Syrakusy zmenšují. Přístav, který znal celý život, mu najednou připadal cizí. Ne proto, že by se změnil. Ale proto, že se změnil on. Včera stál na molu jako syn. Dnes stál na palubě jako kapitán.

V kajutě zůstal otcův plášť. Neposlal si pro něj. Lucius nevěděl, jestli to byla zapomnětlivost, nebo záměr. U otce to vycházelo nastejno. Nechal ho tam.

Sicilské pobřeží plynulo podél levého boku, zvlněné a žlutavé, s občasným zábleskem bílé vesnice v kopcích. Vítr byl příznivý, východní, stálý, jako by i on věděl, že první den nového kapitána nesmí zkazit.

Na palubě se muži začali zabydlovat. Každá loď má svůj první den, svou chvíli, kdy se posádka posádkou teprve stává. Kdy si muži hledají místa na spaní, ověřují si, kdo komu velí, kdo s kým bude sdílet hlídku, kde se jí, kde se močí, kam dosáhne kapitánův pohled i hlas a kam už ne. Lucius to všechno znal, zažil to na desítkách otcových lodí, vždy však jen jako pozorovatel, který se učil, ale nerozhodoval. Nyní… nyní jim velel. A zjišťoval, že vláda na vlastní lodi je něco podstatně jiného než otázky šeptané do ucha zkušenějšímu veliteli.

První den mu přinesl tucet drobných rozhodnutí, z nichž žádné samo o sobě neznamenalo mnoho, dohromady však skládaly obraz. Kam umístit bedny s pitnou vodou, jestli nechat muže z noční hlídky spát až do poledne, kolik oleje přidělit na vaření a kolik ušetřit na lampy, zda připustit kostky na palubě po setmění. Věci, které na otcových lodích řešil někdo jiný. Věci, na které se ho tehdy nikdo neptal.

Odpovídal rychle, rozhodně, i když si ne vždy byl rozhodnutím zároveň i jistý. Dávno odkoukal a pochopil, že váhání je horší než špatná volba. Posádka odpustí chybu, neodpustí nerozhodnost.

Philón mu v tom nepomáhal. Ne proto, že by nechtěl. Věděl však, že nesmí. Na palubě mezi nimi fungovala přísná vzdálenost. Philón říkal „pane“ a Lucius „kormidelníku“. Dívali se na sebe přesně tak dlouho, jak bylo třeba, a ani o zlomek chvíle déle.

Nebyla to nová hra. Hráli ji už měsíce. Každý věděl, že jsou collactanei, bratři od prsu. Nikdo však nesměl vědět, čím se to pouto stalo později.

Naučili se být neviditelní. Ne beze stopy. Jen bez důkazu. Lucius občas přemýšlel, kolik lidí ví nebo tuší. Kolik jich zahlédlo Philóna vykrádat se tiše nad ránem z jeho kajuty. Kolik očí si všimlo, jak se oba s padající tmou plíží do jeho pokojů v otcovském domě. Kolik jich v lázních zaregistrovalo, že se dva muži postupně vytratili do cubicula. A pak přestal přemýšlet, protože ta otázka neměla dobrou odpověď.

Tady, na Scorpii, to však bylo poprvé jiné. Philónova kajuta sousedila s kapitánskou. Dělila je pouze tenká přepážka a jedny dveře. Na jiných lodích by kormidelník spal v podpalubí s ostatními. Lucius to při přestavbě změnil. Tehdy si namlouval, že je to praktické, kormidelník musí být v dosahu kapitána, musí být k dispozici i v noci, při nečekaném manévru, při změně větru. Nevěděl, kdo jím bude, vlastně najisto počítal s tím, že to bude Solidus, stejně jako ovšem věřil, že tomu tak jistě nebude navždy. Pokud otcova volba tu chvíli předešla, považoval to za šťastné znamení od bohů. Za souhlas vyšší moci.

První noc na moři však přesto prožil sám. Philón měl hlídku u kormidla. Lucius ležel v lůžku a poslouchal moře pod trupem, vrzání dřeva a vzdálený hovor mužů na palubě. Kajuta voněla voskem, olejem a solí. Pod hlavou měl stočený přehoz a na stole vedle lůžka hořela malá olejová lampička, jejíž světlo se pohupovalo v rytmu vln. V koutě, přehozený přes opěradlo křesla, ležel otcův plášť, nehybný a těžký jako stín.

Dlouho nemohl usnout. Neklid se střídal s napětím, s vědomím, že tahle noc je první z mnoha a že v téhle kajutě budou moci konečně, prvně v životě, vždy alespoň na pár hodin být svobodně sami sebou.

Druhý den byl klidnější. Scorpia plula podél severního pobřeží Sicílie, vítr držel a muži si začínali zvykat. Na palubě se objevily první známky pořádku, řádu, který nevznikal rozkazem, ale zvykem. Každá posádka si ho vytváří sama, každá loď ho má jiný, kapitán ho může akceptovat nebo rozbít, vytvořit ho však nedokáže.

Většinu dne trávil na palubě. Pozoroval, naslouchal, občas se ptal. Rychle se naučil rozlišovat muže, kteří věděli, co dělají, od těch, kteří to pouze předstírali. Těch druhých bylo překvapivě málo. Philón vybíral dobře.

Jednou, odpoledne druhého dne, když slunce pálilo a většina posádky odpočívala ve stínu plachty, zaslechl za sebou hlas. Starý, chraplavý, jakoby rezavý.

„Hezky drží kurz, tenhle tvůj mladý kormidelník.“

Lucius se otočil. Na bedně u zábradlí seděl Rufus, šedovlasý muž se zapadlýma očima a prsty zažloutlými od loje. Dávný inventář otcovy flotily. Žvýkal kus sušeného masa a díval se ke kormidlu.

„Držel kurz už i v horších vodách,“ řekl Lucius.

„To věřím,“ procedil Rufus mezi prořídlými zuby.

Nic víc. Jen si ukousl další kus masa a zamručel cosi, co vítr odnesl dřív, než se z toho stala slova.

A přece Lucius, když odcházel na příď, cítil, že na lodi přibyl pár očí, o které nestál.

Třetí noc, po prvním skutečně dlouhém a únavném dni, kdy měnili kurz kolem západního cípu Sicílie a vítr se nerozhodně točil mezi jihem a západem, Philón poprvé přišel.

Neklepal. Dveře mezi kajutami se otevřely tiše, téměř neslyšně, a Philón proklouzl dovnitř jako stín. Lucius seděl u stolu nad rozloženou mapou, ale nedíval se na ni. Čekal. Věděl, že přijde. Znali se tak dlouho a tak důvěrně, že některé věci již nevyžadovaly slova.

Chvíli zůstali mlčky, jen se na sebe dívali v mihotavém světle olejové lampy. Stíny na stěnách se kolébaly s lodí.

„Zamkl jsi?" zeptal se nakonec Lucius tiše.

„Na obou stranách." Přikývl Philón a přistoupil blíž.

Nesedl si, opřel se o hranu stolu a díval se dolů na Lucia, který seděl v křesle. Na palubě by to bylo nemyslitelné. Tady ne.

Lucius ten pohled unesl jen chvíli.

„Jak ti připadá posádka?“ zeptal se.

Philón se pousmál. Oba věděli, že se neptá proto, že by ho to v tu chvíli zajímalo.

„Dobrá,“ řekl. „Lepší, než jsem čekal.“

„A Rufus?" Lucius se opřel v křesle a díval se na strop. „Kde se tu vzal? Ty jsi ho přijal?"

Philón zavrtěl hlavou. „Já ne. Myslel jsem, že ty."

„Já taky ne."

Chvíli bylo ticho. Jen loď se kolébala a lampa vrhala mihotavé stíny.

„U lávky nebyl," řekl Philón pomalu, jako by si to v duchu procházel. „Nebyl mezi těmi, co čekali. Přišel později, když už se nakládalo. Vzal lano a začal pracovat, jako by tam patřil odjakživa."

„A nikdo ho nezastavil?"

„Znají ho. Celý přístav ho zná. Rufus plul s tvým otcem dřív, než ses narodil. Kdo by ho zastavil?"

Lucius mlčel. Odpověď byla zřejmá, ale vyslovit ji nahlas nechtěl. Starý námořník, který se objeví na palubě, aniž by ho kdokoliv přijal, a nikdo se nepozastaví, protože ho všichni znají z otcových lodí. Nemusel být nutně špeh. Ale…

„Nech ho," řekl nakonec. „Pracuje dobře, a pokud je tu z otcova příkazu právě on, alespoň víme, před kým si dát pozor."

Philón přikývl, ale v jeho mlčení byla i obava. Ne vyslovená, ne naléhavá. Jen tichá připomínka, že na lodi, kde se skrývá tajemství, je každý pár očí navíc o pár očí příliš.

„A já? Jak se ti jevím já?" zeptal se Lucius a změnil tón. Lehčí, tišší. Přechod od kapitána k někomu jinému.

Philón se pousmál. Sotva znatelně, jen koutkem úst. Ten úsměv, který Lucius znal lépe než svůj vlastní a který byl určený ze všech lidí právě jen pro něho.

„Ty se ptáš mě?”

„Na téhle lodi se ptám, koho chci. Jsem kapitán.” Ušklíbl se vesele, rozverně.

„Tak se ptej posádky, ne kormidelníka,” oplatil mu Philón stejnou mincí.

„Ptám se přítele,” odvětil mu něžně.

Slovo chvíli viselo ve vzduchu, těžké a vzácné. Nepoužíval ho často. Na palubě nikdy. V přístavu jen šeptem. Tady, v kajutě, za zamčenými dveřmi, znělo skoro jako vyznání.

Philón k němu natáhl ruku a prsty mu přejel přes čelo. Lehce, pomalu, jako by stíral pot nebo myšlenku. Lucius zavřel oči.

„Obstojíš," řekl Philón tiše. „Máš tvrdou hlavu a neklidné srdce. Jedno tě na palubě udrží, druhé tě k ní jednou přiková."

„A ty?"

„Já budu u kormidla. Dokud mě neodeženeš, nebo dokud nepřijde vítr, který bude silnější než já."

Lucius ho chytil za zápěstí. Ne prudce, ne vášnivě. Ještě ne. Jen pevně. Jako muž, který drží lano, o kterém ví, že se jen tak nepřetrhne. Philón se usmál a volnou rukou si sáhl na rameno. Spona na tunice povolila a látka se svezla na zem.

Co se dělo potom, již patřilo jen jim a šeru noci. Ne že by na to neexistovala slova, jen se neříkala nahlas, ani nezapisovala. Ticho, přerývané dechem, vrzáním dřeva pod jejich těly a moře pod trupem, které svým věčným a lhostejným šuměním pohlcovalo všechny zvuky, které neměl nikdo slyšet, je ani nepotřebovalo.

Když později leželi vedle sebe na úzkém lůžku, Philón na boku, Lucius na zádech, ruku zabořenou do jeho vlasů, loď se tiše houpala a lampička na stole dohořívala.

„Na jak dlouho?" zeptal se Lucius do tmy.

Philón neodpověděl hned. Pak řekl, tiše, téměř jen dechem: „Dokud nás nerozdělí. Nebo dokud to uneseme."

Lucius zavřel oči. Philónova horkost se v něm pomalu rozpouštěla. Loď plula dál, vítr držel, a v kajutě to vonělo mořem, voskem a blízkostí, která měla nejistou budoucnost, ale o to silnější přítomnost.

Usnuli spolu. Poprvé na téhle lodi, poprvé v objetí, které nemuseli přerušit před úsvitem. Philón se v noci převalil a Lucius ho ve spánku přitáhl zpět. Dřevo trupu tiše sténalo, loď se houpala a moře pod nimi šumělo svou věčnou ukolébavku, nevědoucí a lhostejné k tomu, co neslo na svém hřbetě.

Ráno byl Philón pryč. Dveře mezi kajutami zamčené. Na palubě stál u kormidla, vzpřímený, s očima na obzoru, a když Lucius vystoupal po schodech do ranního světla, pohlédl na něj přesně tak, jak se kormidelník dívá na kapitána, jemuž chce dát hlášení.

„Vítr drží, pane. Kurz beze změny."

Lucius přikývl. A v koutku úst potlačil úsměv, který na palubě neměl co dělat.

III.

Bouře přišla pátý den odpoledne, bez varování. Přesně tak, jak bouře lidem do životů vstupují.

Ráno bylo ještě jasné, obloha čistá až k obzoru a vítr stálý, mírný, pohodlný. Scorpia plula severozápadním kurzem podél sardinského pobřeží, které se v dálce rýsovalo jako šedozelený pruh položený na skle. Muži na palubě pracovali v obvyklém rytmu, někteří opravovali lanoví, jiní čistili palubu, dva hráli kostky opřeni o přední stěžeň. Obyčejný den na moři. Dny, které se vzájemně podobají tak, že si člověk přestane všímat jejich počtu.

Lucius stál na zádi, opřený o zábradlí, a díval se na brázdu za lodí, když zaslechl od kormidla krátký, ostrý hvizd. Otočil se. Philón stál u páky, ruce stále na kormidle, oči však upřené k jihozápadu. Obočí stažené, čelist zaťatá. Nic neříkal, jen hleděl.

Lucius následoval jeho pohled. Na obzoru, tam, kde se ještě před chvílí moře hladce dotýkalo nebe, stál nízký tmavý pruh. Hustý, sevřený, jako by někdo namočil houbu v inkoustu a přetáhl ji po čáře mezi vodou a vzduchem. Vypadal nehybně, klidně, téměř nevinně. Jenže rostl.

„Jak daleko?" zeptal se Lucius.

„Dvě hodiny. Možná méně."

Philón konečně odtrhl oči od obzoru a podíval se na něj. V jeho pohledu byl nečekaný klid, ale i naléhavost. Ostražitost zkušeného muže, který ví, že příroda trestá váhání více než samotné chyby. Nebál se bouří, k tomu měl příliš mnoho mil za sebou. Bouře k moři patří a kdo se s nimi nevyrovná, nemá právo nazývat se námořníkem.

„Sardinské pobřeží je dvě, tři míle na severovýchod," řekl. „Jestli otočíme teď, možná se stihneme skrýt do nějaké zátoky."

Lucius se díval na tmavý pruh. Rostl, ale pomalu. Dvě míle, to byla necelá hodina při tomhle větru. Sardinské pobřeží znal z map, ne z vlastní zkušenosti. Zátoky tam podle nich byly. Často chráněné a hluboké, některé dokonce se dnem vhodným pro kotvení. Za dne však nebyl schopen určit polohu lodi úplně přesně, kde právě jsou, mohl jen odhadovat a stejně jako chráněné zátoky byly při pobřeží i mělčiny a zrádné podvodní útesy. I s tím vědomím se však zamířit ke břehu a hledat úkryt zdálo být bezpečnější. Rozumné.

Přesto zaváhal. V tom zaváhání nebyl vzdor ani pýcha. Bylo v něm spíš něco, co ještě nedokázal pojmenovat. Pocit, že jako kapitán nesmí před první bouří utéct. Že posádka, která ho zatím jen opatrně pozorovala, ho právě teď hodnotí. A že schovat se do zátoky je rozhodnutí, které mu žádný muž na palubě nevytkne, ale žádný také nezapomene. Ať už si o tom bude myslet cokoliv.

„Kolik vydrží Scorpia?" zeptal se místo odpovědi.

Philón neodpověděl hned. Pohlédl na plachty, na trup, na oblohu. Pak řekl: „Víc, než si myslíš. Míň, než si přeješ."

„To není odpověď,“ zavrčel Lucius popuzeněji, než měl v úmyslu.

„Je to ta nejlepší, kterou ti můžu dát já. Skutečnou ti dá jen moře," odpověděl Philón klidně, bez ustoupení tak, aby ho bylo slyšet.

Lucius sevřel zábradlí. Dřevo pod jeho prsty bylo teplé od slunce, které za chvíli zmizí. Díval se na pruh na obzoru, který už nebyl pruh, ale zeď. Modročerná, tupá, bez hromu, bez blesku. Jen masa, která se valila jejich směrem s trpělivostí, jež neznala spěch, protože nemusela.

„Plujeme dál,“ řekl.

Philón přikývl. Bez souhlasu, bez nesouhlasu. Jako muž, který přijal rozhodnutí svého kapitána a bude ho následovat, ať vede kamkoliv.

Lucius se nadechl k rozkazu, ale Philón byl rychlejší.

„Stáhněte přední plachtu! Hlavní na třetinu! A všichni dolů, krom těch, co budou potřeba!“

Muži se rozběhli. Lucius jeho rozkazy hned převzal svým hlasem, hlasitěji a tvrději. Nikdo na palubě se nezastavil, aby přemýšlel, kdo promluvil první.

Bouře je dohnala o hodinu později.

Nejprve vítr. Ne postupný, ne sílící. Přišel jako úder, jako by někdo otevřel bránu. Scorpia se naklonila na bok, plachta zapraskala, lana se napjala do zpěvu a muži na palubě se instinktivně přikrčili. Pak přišla voda. Shora, zespod, ze stran. Vlny narostly v okamžiku, jako by se hladina moře rozhodla vyvstat ze svého lože a stáhnout vše, co pluje, pod sebe. Nebe zčernalo a déšť se spustil s takovou silou, že nebylo vidět na délku paže.

Lucius stál na zádi, jednou rukou držel zábradlí, druhou lano. Voda mu stékala po obličeji a vítr mu rval slova z úst dřív, než je stačil vyslovit. Křičel rozkazy, ale nevěděl, jestli je někdo slyší. Kolem něj se míhaly stíny mužů, přetahujících se s ráhnem, které se odmítalo nechat zkrotit.

A uprostřed toho všeho stál Philón u kormidla. Nehybný, vzpřímený, jako by vítr, který srážel ostatní na kolena, si na něho netroufal. Celým tělem se opíral do páky, nohy rozkročené, chodidla pevně zapřená o palubu, svaly na předloktích napjaté jako provazy. Nedíval se na vlny. Díval se skrze ně, někam za ně, tam, kde cítil směr, který jiné oči neviděly.

Scorpia se zmítala. Každá vlna ji zvedla a shodila, zvedla a shodila, jako by ji moře opakovaně vážilo v dlani a pokaždé shledávalo příliš lehkou. Trup sténal, dřevo naříkalo, ozývaly se zvuky, které Lucius nikdy předtím neslyšel, zvuky, které vydává loď, blížící se svému prahu.

„Přední stěžeň!" zakřičel Philón. Hlas prořízl vítr jako nůž.

Lucius se otočil. Přední stěžeň se nebezpečně nakláněl, kolem něj poletovalo utržené lano jako bič a zpola již opět se ve větru rozvíjející plachta se na něm zmítala jako přivázané zvíře.

„Já to vezmu!“ vykřikl a pustil se zábradlí.

„Ne!“

Philónův hlas. Ostrý, rozkazovačný. Hlas, kterým na palubě nikdy nemluvil. Hlas, který patřil muži, který se odmítá dívat, jak se někdo, na kom mu záleží, zabije. A Lucius poslechl. Okamžitě, bez zaváhání, jako by jeho tělo znalo ten hlas lépe než rozum. Starší muž zastavil mladšího velitele jedním slovem a velitel se zastavil. Na palubě, před celou posádkou.

Na zlomek okamžiku, uprostřed řvoucího větru a bičující vody, se jejich oči setkaly. A v tom pohledu bylo všechno, co si na palubě nesměli říct. Strach, ne o sebe. O druhého.

Pak Philón jednou rukou ukázal na Rufa, který se držel stěžně.

„Rufus! Tři muži! Stáhněte tu plachtu, nebo ji uřízněte, ale sundejte ji!“

Staroch nezaváhal. Nebylo v něm zdráhání ani otázek. Chytil za paži dva nejbližší muže a vrhl se k přídi. Za chvíli byla plachta dole, utržená spíš než stažená, ale dole. Stěžeň se napřímil. Loď si oddychla.

Bouře trvala do setmění. Ne celou dobu stejně zuřivá, přicházela ve vlnách, jako by se moře nemohlo rozhodnout, jestli je chce zničit, nebo jen vyzkoušet. Mezi nárazy byly chvíle podivného ticha, kdy déšť zeslábl a vítr se na okamžik zastavil, jako by nabíral dech. V těch chvílích Lucius hledal očima Philóna a pokaždé ho našel na stejném místě, u kormidla, s rukama na páce, s očima na obzoru. Nehybný, tichý, jistý.

Někdy během těch hodin přestal Lucius počítat vlny, odhadovat směr větru a předstírat, že loď řídí on. Scorpii řídil Philón.

Lucius se jen držel a díval se na muže u kormidla. Na jeho ruce, na jeho klid, na jistotu, s jakou stál proti větru. A učil se.

Když vítr konečně opadl a vlny se ustálily v dlouhém, hlubokém houpání, které znamenalo konec, byla již téměř tma. Obloha se na západě pootevřela a úzký pruh oranžového světla se protáhl po hladině jako poslední výdech umírajícího dne. Scorpia zamířila do malé zátoky, která se před nimi objevila. Muži na palubě se pomalu narovnávali, jeden po druhém, mokří, vyčerpaní, ale živí. Všichni.

Nikdo nezemřel. Nikdo nebyl vážně zraněn. Scorpia přežila. Trup držel, stěžně stály, jen přední plachta, rozervaná a k nepoužití, se válela na palubě jako stažená kůže.

Lucius došel ke kormidlu. Philón stál tam, kde stál celou dobu. Ruce stále na páce, prsty křečovitě sevřené kolem dřeva, klouby bílé. Teprve teď si Lucius všiml, že se mu třesou paže. Celou tu dobu držel kormidlo silou, která ho stála všechno, co v těle měl.

„Drží,“ řekl Philón. Hlas mu byl chraplavý, odřený větrem.

„Ty taky,“ odpověděl Lucius tiše.

Philón pustil páku. Pomalu, prst po prstu, jako by se bál, že loď bez jeho rukou ztratí směr. Prsty měl rudé, s několika puchýři tam, kde dřevo odělo kůži.

Lucius na ně pohlédl. Na palubě, před muži, nemohl udělat nic. Nesměl mu vzít ruce do svých, nesměl mu otřít krev, nesměl říct to, co chtěl říct. Jen stál a díval se.

„Dobrá práce, kormidelníku,“ řekl nahlas, aby to slyšeli všichni.

Philón přikývl. A v tom přikývnutí bylo víc, než mohla slyšet celá posádka.

Pak se Lucius otočil k mužům na palubě.

„Spusťte kotvu. Tady přečkáme noc.“

Posádka ho poslechla. Bez váhání, bez reptání. A Lucius si v tom okamžiku uvědomil, že právě přestal být mladým kapitánem. A vděčí za to muži, jehož ruce pro to krvácely.

IV.

Kotva držela. Scorpia se ustálila v chráněném zálivu pod sardinským pobřežím, kde skalní výběžky lámaly vlny a voda se uklidňovala do líného, hlubokého houpání. Obloha se po bouři vyčistila rychle, jako by se za ni styděla, a nad lodí se rozprostřelo nebe plné hvězd tak blízkých, že člověku připadalo, jako by se na ně mohl natáhnout.

Na palubě hořely dvě pochodně. Muži seděli v hloučcích, jedli studený chléb, sušené maso a pili víno, které jim Lucius nechal rozdělit z vlastních zásob. Nezasloužili si méně. Tváře měli ztrhané únavou, ruce rozedřené lanem, ale v hlasech znělo něco, co předtím chybělo. Pospolitost, vzniklá z toho, že jste spolu přežili něco, co vás mohlo zabít.

Lucius mezi nimi chvíli seděl. Naslouchal, pil s nimi, jedl totéž co oni. Žádné výsady, žádný odstup. Věděl, že tohle je důležitější než jakýkoliv rozkaz, který dnes vydal.

Rufus seděl opodál, záda opřená o sud, a mhouřil oči do ohně pochodně. Když Lucius procházel kolem, staroch zvedl měch s vínem a beze slova mu ho nabídl. Lucius přijal, lokl a vrátil ho. Žádná slova. Stačilo gesto. Starochovy oči přesto zůstaly ostré, pozorné, jako by i v tomhle okamžiku něco měřily.

Philón na palubě nebyl. Odešel do své kajuty hned po zakotvení. Lucius ho viděl, jak sestupuje po schodech, pomalu, s rukama podél těla, a v tom pohybu byla tíha, kterou na kormidle neukazoval. Celé hodiny držel loď. Teď ho držela jen únava.

Když se poslední hlasy na palubě utišily a hlídka zaujala místo u přídi, Lucius zamířil dolů. Předtím se zastavil u lodní truhlice a v mihotavém světle pochodně z ní vytáhl plátěné obvazy a malou hliněnou nádobku s mastí, kterou otcův lékař mísil z olivového oleje, vosku a bylin. Schoval obojí pod tuniku. Kdyby se ho někdo zeptal, mířil ošetřit si odřeniny na zápěstích po lanech. Nikdo se nezeptal.

Prošel svou kajutou, nerozsvěcoval. Ve tmě se svlékl, obličej si opláchl studenou vodou z mísy. Chvíli stál, mokrý, bosý na studených prknech, a poslouchal ticho. Lanoví venku slabě vrzalo, trup občas tlumeně narazil o vodu a odněkud z podpalubí se ozývalo pravidelné klokotání, víno v měších nebo voda ve spárách.

Pak otevřel dveře.

Philónova kajuta byla menší než jeho. Úzké lůžko, stolek, hák na plášť, nic víc. Lampička na stolku nehořela. Ve tmě rozeznával jen obrysy ležícího těla a slyšel dech, pomalý, hluboký, ale ne spící. Philón nespal. Ležel na boku, otočený ke stěně.

Lucius vklouzl dovnitř a tiše zavřel dveře za sebou. Zamkl. Položil obvazy a mast na stolek a chvíli stál ve tmě, než si na ni zvykl. Pak přistoupil k lůžku.

„Přinesl jsem mast," řekl tiše. „A obvazy. Ukaž mi ruce."

Philón se pohnul. Pomalu se otočil a posadil na okraji lůžka. Natáhl ruce dlaněmi vzhůru, beze slova, jako by to gesto znal. Jako by věděl, že Lucius přijde a že přijde takhle.

Lucius si klekl před něj na studená prkna kajuty.

Chvíli se ani jeden nepohnul. Pak Lucius otevřel nádobku s mastí a nabral na prsty trochu hustého balzámu. 

Philón zasyčel, když se dotkl rozedřené kůže.

„Vydrž,“ zašeptal Lucius. „Musím to udělat pořádně.“

Mazal dlaň pomalu, soustředěně. Pak ji ovinul plátnem, pevně, ale ne příliš. Když přešel k druhé ruce, Philón ho jen mlčky sledoval.

„Neměl bys to dělat, neměl bys tu klečet,“ řekl tiše.

„Proč ne?“

„Protože jsi Lucius Octavius Varro.“

Lucius neodpověděl hned. Zavázal uzel, zvedl Philónovu ruku a políbil mu klouby přes plátno.

„Teď ne,“ řekl.

Philón mu položil obvázanou dlaň na tvář. Lucius ji cítil, teplou, hrubou skrze plátno, a zavřel oči.

„Na palubě,“ začal tiše, „když jsem chtěl jít k tomu stěžni…“

„Neměl jsi tam co dělat.“

„Já vím. Ale chtěl jsem.“

„A já jsem nechtěl, abys tam šel.“

Lucius otevřel oči. Stále klečel.

„Ten tvůj výkřik. Slyšela to celá loď.“

„Vím.“

„Neptali se?“

„Ne. V bouři výkřiky zanikají a nikdo nepočítá, kdo na koho křičel.“ Philón mu stáhl ruku z tváře a podíval se na něj. Ve tmě mu oči slabě blýskly, odraz hvězd ze škvíry v okenici. „Ale Rufus ano. Ten počítá pořád.“

Philón pokrčil rameny. „Starý námořník nebo kormidelník, který v bouři křikne na mladého kapitána, aby nelezl pod rozkývaný stěžeň, to není nic zvláštního. Každý by to pochopil.“

„Ale ty nejsi starý námořník,” řekl Lucius. „A nekřičel jsi ani jako kormidelník.“

Philón chvíli mlčel. „Ne, nekřičel.“

Víc už neřekli. Nebylo třeba.

Lucius vstal z podlahy, sedl si vedle Philóna na lůžko a čela se jim dotkla. Dýchali společný vzduch, těžký a slaný, prosycený tím, co za den prošlo jejich plícemi.

„Děkuju,“ řekl Lucius.

„Za co?“

„Za loď. Za bouři. Za to, že jsi tam stál.“

Philón se potichu zasmál. Krátce, chraptivě, bez veselosti, ale s něhou, která nepatřila do žádného z jeho dvou světů, ani na palubu, ani do postavení, ve kterém se narodil. Patřila jen sem, do téhle tmy, na tohle úzké lůžko.

„Stál jsem tam, protože je to moje práce,“ řekl. A po chvíli dodal, tišeji: „A protože ty jsi stál na zádi a já potřeboval vědět, že tě vidím.“

Lucius ho políbil. Pomalu, dlouze, se slanou chutí moře a krve z rozpraskané kůže na rtech. Philón mu odpověděl. Obvázanou rukou ho chytil za zátylek a přitáhl si ho blíž, s naléhavostí, která před únavou dala přednost utišení jiného hladu. Lucius se mu podvolil, zvrátil hlavu dozadu a nechal se stáhnout na lůžko.

Ležel pod ním a cítil jeho váhu, jeho teplo, bolestnou sílu jeho paží, které celý den držely loď a teď držely jeho. Philónovy rty mu sjely na krk, na klíční kost, na hruď. Lucius mu zaryl prsty do zad a přitáhl ho k sobě, nohy propletené, boky přitisknuté, dech zrychlený a těžký. Tkanina mezi nimi zmizela, jejich vlastní rukou nebo silou, na tom nezáleželo. Záleželo na kůži pod prsty, na teplu břicha na břiše, na potu, který se mísil a stékal po žebrech.

Philón ho držel. Ne hrubě, ale pevně, s jistotou muže, který ví, co druhý potřebuje, a ví to dřív než on sám. A Lucius se mu poddal, celý, bez výhrad, s oddaností, jakou na palubě nikdy nikomu neukázal a jakou by žádný Říman neukázal nikomu, kdo stál pod ním. Jenže tady, v téhle tmě, nestál nikdo pod nikým. Tady byla jen dvě těla, která se hledala a nacházela, a vzdech, který Lucius neudržel, a Philónova dlaň, která mu přikryla ústa, jemně, aby ticho zůstalo celé.

Milovali se pomalu, opatrně, s ohledem na Philónovy ruce a na tenké stěny, za kterými spala posádka. Tiše, téměř beze zvuku, jen se soustředěným dechem a příležitostným zasyčením, když se Philónova odřená dlaň dotkla Luciovy kůže a bolest se smísila s rozkoší. A když Lucius nakonec vydechl do Philónova ramene, dlouze, celým tělem, cítil, jak z něj odchází něco víc než napětí. Odcházel den, bouře, strach, a zůstávalo jen tohle. Jen oni dva. V tichu, které patřilo jen jim.

Později leželi propleteni v lůžku tak úzkém, že jedno tělo bez druhého by se v něm cítilo stísněné. Philón měl hlavu na Luciově hrudi, obvázané ruce složené mezi nimi jako chráněný poklad. Lucius mu volnou rukou přejížděl po vlasech, pomalu, bezmyšlenkovitě, tak, jak to dělával od chvíle, kdy na to poprvé dosáhl. Všude tam, kde se dotýkali, cítil jeho teplo, jeho pot, jeho živost.

„Jednou to bude jiné,“ řekl Lucius do tmy.

Philón se nepohnul.

„Jednou, až budu svým vlastním pánem. Jednou si nebudu muset vybírat mezi tebou a jménem, které nosím. Jednou tě vezmu na svou loď a nebude to tajemství. Vezmu tě jako muže, jako rovného.“

Mlčení. Jen Philónův dech na jeho hrudi, pravidelný, teplý.

„Slyšíš mě?“ zeptal se Lucius.

„Slyším.“

„A nevěříš mi.“

Philón ještě chvíli mlčel. Pak se nadzvedl na lokti a podíval se na něj. V pološeru byl jeho obličej blízký a nečitelný.

„Věřím, že to myslíš upřímně,“ řekl pomalu. „Věřím, že v tuhle chvíli stojíš v každém slovu, které jsi právě řekl.“

„Ale?“

„Ale svět, ve kterém žijeme, tyhle sliby neslyší. Tvůj otec neslyší. Tvůj rod neslyší. Pro ně jsem syn otroka. A syn otroka nestojí vedle dědice Octaviů ze Syrakus. Nestojí vedle něj na molu, nesedí vedle něj u stolu a neleží vedle něj v lůžku. A když tam je, je to urážka. Potupa všeho, co tvoji předci vybudovali.“

„To je jejich svět. Ne můj.“

„Je to i tvůj svět, Lucie. Narodil ses do něj, žiješ v něm a tvá loď v něm pluje. Můžeš ho za sebou zavřít na jednu noc. Ale ráno se vždycky vrátí.“

Lucius sevřel jeho rameno.

„Mýlíš se.“

Philón mu přejel prsty přes čelo.

„Možná,“ řekl. „Budu rád, když se budu mýlit.“

Ale nezněl jako někdo, kdo svým vlastním slovům věří. Zněl jako muž, který miluje někoho, o kom ví, že ho jednou ztratí.

Lucius neodpověděl. Přitáhl ho k sobě, pevně, jako by tím stiskem mohl vyvrátit všechno, co Philón právě řekl. Venku šumělo moře, klidné a lhostejné, jako by bouře nikdy ani nebyla.

Hvězdy svítily studeným světlem skrz škvíru v okenici a někde na palubě, daleko nad nimi, si hlídka tiše pohvizdovala melodii, starou námořnickou, o dívce, která čeká v přístavu.

Probudil ho šedý záblesk úsvitu v okenici. Philón už byl vzhůru. Seděl na okraji lůžka, zády k němu, a v pološeru si opatrně převazoval ruce čerstvými proužky plátna. Lucius chvíli mlčky pozoroval jeho záda, lopatky vystupující pod kůží, páteř, pohyb ramen při omotávání obvazu. Chtěl natáhnout ruku a dotknout se ho, ale neudělal to. Něco v Philónově postoji už patřilo palubě. Již se připravoval na den a pro den platila jiná pravidla.

„Vítr?“ zeptal se místo dotyku.

„Jihovýchodní. Slabý, ale stálý. Dobrý na cestu.“

Philón vstal, upravil si tuniku a na okamžik se zastavil u dveří. Neotočil se. Jen řekl, tiše, přes rameno: „Včerejšek se dnes nezopakuje.“

Lucius věděl, že nemluví o bouři.

„Vím,“ odpověděl.

Dveře se zavřely. Zámek cvakl. A Lucius zůstal ležet v lůžku, které ještě vonělo po nich obou, a díval se na strop, kde se světlo pomalu rozlévalo jako rozředěné víno.

Za chvíli vstane. Za chvíli bude zase kapitán.

Tiše prošel do své kajuty. Oblékl se, opláchl si obličej a v bronzové míse si zkontroloval tvář, kterou uvidí posádka.

Když vyšel na palubu, slunce se právě dotýkalo obzoru. Philón stál u kormidla, obvázané ruce na páce.

„Vítr drží, pane. Kurz na Massilii.“

„Plujeme,“ řekl Lucius.

A Scorpia se znovu vydala na cestu.

V.

Massilii dosáhli sedmý den, za svítání.

Město se vynořilo z ranní mlhy jako příslib. Nejprve věže, pak střechy, pak přístav s lesy stěžňů a hemžením, které bylo slyšet dřív, než bylo vidět. Massilie nebyla Syrakusy. Byla starší, bohatší, pyšnější, řecká kolonie, která si po staletí držela svou tvář uprostřed galského světa. Její přístav patřil k největším ve středním Středomoří a voněl kořením, dehtem, rybinou a penězi.

Scorpia vplula do přístavu pomalu, opatrně, s Philónem u kormidla a Luciem na přídi. Přední plachta chyběla, stržená bouří a Scorpia s tím prázdným místem na příďovém stěžni vypadala jako válečník s chybějícím zubem. Ale plula. A připlula.

Kotvení v massilském přístavu nebylo jednoduché. Míst bylo málo, poplatky vysoké a přístavní správce, obtloustlý Řek s mastným vousem a ještě mastnějšíma očima, si za příznivé umístění nechal zaplatit zvlášť. Lucius zaplatil beze slova. Neměl čas ani chuť smlouvat. Potřeboval plachtu, potřeboval doplnit zásoby a potřeboval den, možná dva, aby si posádka odpočinula. Bouře jim vzala víc sil, než byli ochotni přiznat.

Opravy začaly ještě dopoledne. Philón převzal dohled, jako vždy, a Lucius ho nechal, jako vždy. Na palubě mezi nimi fungovala zaběhnutá, téměř bezešvá souhra, která se zvenčí jevila jako pořádek na dobře vedené lodi. Nic víc. Philón navrhoval, Lucius rozhodoval, a pokud Philónovy návrhy přijímal pokaždé a bez výjimky, nikdo na to neupozorňoval. Tak se přece řídí každá dobrá loď. Kapitán velí, kormidelník radí. Že se pod tou fasádou skrývalo cosi jiného, o tom věděli pouze dva lidé na palubě. Nebo možná tři.

Toho třetího muže Lucius zahlédl, jak se odpoledne, když práce na palubě vázla v letním horku a většina posádky odpočívala, tiše vytratil přes lávku na břeh. Rufus, záda ohnutá, chůze šouravá, ale směr jistý. Nerozhlížel se, neohlížel se. Šel, jako by věděl, kam. Lucius si toho všiml, zaznamenal to, a nechal to být. Starý námořník v přístavu, co na tom. Jde do krčmy, k ženě, k příteli. Každý má v přístavu svůj důvod sejít na břeh.

K večeru, když slunce pálilo už jen líně a stíny se protáhly přes palubu, řekl Philónovi:

„Pojď na břeh. Potřebuju projít trh, sehnat lůj a konopí na těsnění. A ty potřebuješ pryč z téhle lodi, alespoň na hodinu.“

Philón zvedl oči od lana, které právě spojoval. Obvázané ruce mu ztěžovaly práci, ale odmítal si stěžovat. Chvíli váhal. „Spolu?“

„Jistěže spolu,“ nakrčil obočí Lucius.

A bylo v tom slově víc, než se na palubu hodilo. Lucius to věděl. Ale přístav nebyl loď. V cizím přístavu byli jen dva muži mezi tisíci, nikdo je neznal, nikdo je nesledoval. Alespoň si to myslel.

Sešli po lávce na molo a zamířili do přístavního ruchu. Massilie žila svým podvečerním životem, ulice se plnily po denním horku, obchodníci otvírali stánky, z krčem se linula hudba a smích, otroci nosili amfory a koše a mezi tím vším proudily davy, v nichž se mísily tógy s barbarskými kalhotami, řečtina s latinou a galštinou, a nikdo si nikoho nevšímal.

Lucius si připadal lehký. Poprvé za celou plavbu cítil, jak z něj spadá tíha velení, tíha přetvářky, tíha neustálého hlídání každého pohledu a každého slova. Tady nebyl kapitán. Tady byl jen mladý muž na večerní procházce s někým, na kom mu záleží.

Kráčeli vedle sebe ulicí lemovanou stánky. Ne příliš blízko, ne příliš daleko. Jejich ramena se občas otřela, když je dav stlačil k sobě, a pokaždé ten dotek trval o okamžik déle, než musel. Mluvili málo. Nebylo třeba. Sdíleli ticho tak, jak ho sdílejí lidé, kteří se nepotřebují bavit, aby se cítili spolu.

Philón se občas zastavil u stánku, prohlédl si zboží, prohodil pár slov s obchodníkem. Řečtina mu z úst plynula hladce, samozřejměji než latina, a Lucius si s jistým potěšením uvědomil, že ho v tomhle městě vidí jinak. Ne jako kormidelníka, ne jako syna propuštěnce. Jako Řeka mezi Řeky. Muže, který sem patří víc než on sám.

Trh se táhl od přístavu do kopce, úzký a stinný, s plachtami nataženými mezi domy, pod nimiž vonělo koření, kůže, kadidlo a sušené ryby. Lucius našel, co hledal, lůj a konopné vlákno, a nechal to odnést na loď jedním z přístavních nosičů. Pak šli dál, beze spěchu, bez cíle, jen proto, že mohli.

U jednoho stánku, širšího než ostatní, zastřešeného těžkou zbarvenou plachtou, se Philón zastavil. Nebyl to stánek, spíš malý krám, vklíněný mezi dva kamenné domy. Na dřevěných policích se leskly bronzové a hliněné předměty, misky, číše, zrcadla a mezi nimi lampy. Desítky lamp, od prostých hliněných po zdobené bronzové, s reliéfy, s figurkami, s víčky ve tvarech zvířat a bohů.

Lucius vstoupil za ním. Obchodník, postarší muž s prošedivělým vousem a bystrýma očima, seděl na stoličce v rohu a pozoroval je přes okraj číše s vínem. Řek podle oblečení, Syrus nebo Judejec podle rysů, jeden z těch mužů, kteří prodávají krásné věci a umějí v zákaznících probudit touhu po nich.

Philón vzal do ruky lampu. Bronzovou, s jemně rytým reliéfem na víčku. Apollón na skále, s lyrou, hlavu mírně zakloněnou, jako by právě dohrál a naslouchal doznívajícím tónům. Struny lyry byly vyvedeny v jemných zlatých nitích vsazených do bronzu a zlatem byl prokreslen i lem Apollónova roucha a paprsky kolem jeho hlavy, takže v určitém úhlu, když na ně dopadlo světlo, vypadal bůh, jako by zářil zevnitř. Po stranách lampy se reliéf rozbíhal v nízké pobřeží s olivovníky a dál ve vlny s delfíny. Výlevka měla tvar mušle, z níž měl jednou vytékat plamen jako perla. Práce byla jemná, téměř něžná, ruka mistra, který věděl, že krása není v tom, kolik zlata použiješ, ale kam ho položíš.

Philón ji otáčel v obvázaných rukou, pomalu, pozorně, jako by držel něco živého. Lucius viděl, jak mu odlesky kovu přejíždějí po tváři, bronz a zlato střídavě, jak mu oči na okamžik zjihly a prsty přejely po Apollónových strunách s lehkostí, která nepatřila rukám kormidelníka. Cosi ho na tom předmětu zastavilo. Krása, řemeslo, nebo snad ten tichý bůh, který hrál jen pro sebe a nikomu nedlužil vysvětlení.

Obchodník vstal. Přistoupil k nim, pomalu, s tou vyčkávavou zdvořilostí, která je vlastní lidem, kteří prodávají za živobytí a umějí číst v zákaznících dřív, než ti otevřou ústa. Podíval se na Philóna, na lampu v jeho rukou, pak letmo na Lucia, na to, jak mladík stojí těsně za starším mužem, jak se dívá ne na zboží, ale na něj, a jeho pohled na okamžik spočinul, změřil, pochopil.

Obrátil se k Philónovi. Ne k Luciovi. K Philónovi.

„Výborný kus,“ řekl řecky, tónem, jaký si muži nechávají pro jiné muže, kteří rozumějí ceně krásných věcí. „Dílna z Korinta. Reliéf je litý, ne tepaný. Taková práce se dnes už skoro nedělá.“

Philón přikývl. Prsty znovu přejel po strunách lyry a po Apollónových pažích.

„Kolik?“ zeptal se. Prostě, věcně, jako muž, který kupuje, ne jako muž, který se ptá.

Obchodník řekl cenu. Vysokou, ale ne přemrštěnou. Cenu, jakou si řeknete od někoho, o kom si myslíte, že si ji může dovolit a že ví, za co platí.

Lucius neřekl nic. Stál za Philónovým ramenem a díval se, jak jeho přítel, jinak vždy tichý, přesný a úsporný ve slovech, smlouvá s obchodníkem s lehkostí, která na lodi neměla místo. Řečtina mu tekla z úst plynně, hbitě. Lucius rozuměl, ale sledoval spíš tón než slova. Philón nezlevňoval, spíš oceňoval. Chválil práci, rozebíral řemeslo, ptal se na dílnu, na mistra, a obchodník mu odpovídal s rostoucím respektem, jako muž, který poznal znalce.

A obchodník, když přehnaně velebil Philónův vkus, dvakrát se při tom obrátil k Luciovi, s tím jemným, spřízněným úsměvem, jakým obchodníci dávají najevo, že rozumějí. Že vědí, pro koho se ten krásný předmět kupuje.

Philón zaplatil. Sáhl pod tuniku, vytáhl měšec a odpočítal mince, jednu po druhé, na obchodníkovu dlaň. Obchodník lampu zabalil do měkkého plátna a podal ji Philónovi s úklonou, která patřila váženému zákazníkovi. Muži, který koupil krásnou věc pro někoho, na kom mu záleží.

Vyšli z krámu do ulice, kde se už stmívalo. Philón nesl lampu zabalenou v plátně pod paží.

„Nemusel jsi,“ řekl Lucius tiše.

„Chtěl jsem.“

„Je drahá.“

„Peníze mám,“ podíval se na něho dlouze Philón. Nebyla v tom hořkost, jen konstatování. Holý fakt, obroušený léty nošení.

„Můžu si koupit, co chci. Krom toho, na čem skutečně záleží," dodal pak ještě s mírným pousmáním po chvilce prázdného ticha.

Lucius neodpověděl. Chtěl, ale slova, která se mu drala na jazyk, byla příliš velká pro ulici, kde je mohl kdokoliv slyšet. A tak jen kráčel vedle něj a cítil, jak se jejich ramena znovu otřela v davu, a tentokrát nechal ten dotek trvat.

Vraceli se k přístavu v podvečerním světle, které barvilo bílé zdi do zlata a stíny do modra. Massilie kolem nich žila, lhostejná a hlučná, a oni v ní byli neviditelní. Dva muži mezi tisíci. Nikdo se neohlédl, nikdo si jich nevšiml, nikdo je neznal. A v té anonymitě bylo něco opojného, skoro bolestně krásného. Krátký záblesk světa, ve kterém by mohli žít. Kdyby jméno neznamenalo víc než člověk.

Na lávce u Scorpie se zastavili. Přístav hučel za jejich zády, lampy na molech se rozsvěcovaly jedna po druhé.

Philón mu podal zabalený balíček. Lucius objal hřbety jeho dlaní. Jejich prsty se na okamžik setkaly přes plátno a přes obvazy. Balíček však nepřevzal.

„Koupil jsem ji pro tebe,“ zašeptal Philón a zatvářil se až trochu dotčeně. 

„Vím,“ odpověděl mu Lucius něžně. „Přines ji v noci do mé kajuty, chci ji tam, kde budu na tebe myslet.“

Philón přikývl. S úsměvem, který zahrál šibalským pochopením.

Pak vstoupili na palubu a stali se zase tím, čím museli být. Kapitánem a kormidelníkem. Pánem a služebníkem. Dvěma muži, kteří se znají od dětství a nic víc.

Na palubě seděl Rufus. Záda opřená o sud, v ruce měch s vínem, oči přivřené. Jako by tam seděl celé odpoledne. Jako by nikam neodcházel.

„Hezký večer, pane,“ řekl, když Lucius procházel kolem.

„I tobě, Rufe.“

Nic víc. Ale Lucius si všiml, že starochovy oči, jakkoliv přivřené, nebyly ospalé. Byly ostré jako vždy. A sledovaly zabalený balíček ve Philónových rukou, než zmizel pod schody do podpalubí.

Tu noc Lucius poprvé rozsvítil Apollónovu lampu. Philón ji postavil na stolek v jeho kajutě, tam, kde předtím stála prostá olejová lampička.

Nalil olej a zapálil knot. Plamen se zachytil, zahořel měkkým zlatým světlem a Apollón s lyrou v ruce na reliéfu se rozzářil, jako by se právě probudil. Paprsky vrhly na stěny kajuty jemné stíny, třepotavé a živé, a celá místnost najednou voněla jinak. Ne solí a voskem. Olejem a bronzem. Krásou, která na loď nepatřila, a právě proto tam byla.

Philón přišel později, jako vždy, přes dveře mezi kajutami, tiše, beze slova. Zastavil se na prahu a díval se na hořící lampu. Na Apollóna, na lyru, na světlo, na stíny na stěnách.

„Svítí,“ řekl.

„Hraje,“ odpověděl Lucius.

A víc té noci neřekli. Nemuseli. Lampa zpívala za ně.

Tu noc se milovali ve světle Apollónovy lampy, nenasytně a vášnivě, s chutí vína, které pili na trhu, a se slanou vůní města, které jim na pár hodin dovolilo být tím, čím chtěli.

Ráno, když se Lucius probudil a Philón ještě spal, s tváří zabořenou do přehozu a vlasy rozházenými přes čelo, se k němu sklonil a políbil ho do vlasů. Poprvé. Ne na rty, ne na krk, ne na kůži, která voněla potem a mořem. Do vlasů. Lehce, pomalu, tak jak se líbá něco, o čem víte, že to jednou ztratíte, a chcete si zapamatovat, jak to cítíte pod rty.

Philón se nepohnul. Možná spal. Možná ne. Na tom nezáleželo. Záleželo na tom, že to Lucius udělal. A že to už nikdy nezapomněl.

VI.

Třetí den po vyplutí z Massilie pluli úžinou mezi Korsikou a Sardinií, kde se moře svírá mezi dvěma břehy a proud se zrychluje jako krev v zúžené žíle.

Ráno bylo klidné. Vítr vanul od severozápadu, stálý a příjemný, a Scorpia plula v dobré náladě, pokud se to o lodi dá říct. Posádka pracovala v obvyklém rytmu, plachty držely, trup neprotékal a na obzoru nebylo nic, co by znepokojovalo. Philón stál u kormidla, jako vždy, obvázané ruce na páce, a Lucius seděl na zádi nad rozloženou mapou, kterou mu vítr zvedal v rozích.

První je uviděl Philón.

Dvě lodě, nízké a rychlé, vynořily se zpoza skalnatého výběžku na sardinské straně. Liburnae, válečné šalupy s jednou řadou vesel, štíhlé jako nože, postavené pro rychlost, ne pro náklad. Pluly těsně vedle sebe, vesla bičovala hladinu v dokonalém rytmu a na jejich přídích se leskla bronzová kování.

„Vzadu za útesem! Po pravém boku!“ křikl Philón. Hlas ostrý, bez emocí. Hlas muže, který hlásí fakt, ne strach.

Lucius zvedl hlavu od mapy. Nepotřeboval ani dlaň, kterou by očím zastínil slunce, lodě byly dost blízko na to, aby rozeznal i postavy na palubách. Muži v kožených vestách, ozbrojení, příliš mnoho mužů na tak malé lodě. Ne obchodníci, ne rybáři. Piráti.

Žaludek se mu sevřel, ale hlas zůstal pevný.

„Kolik máme času?“

„Při tomhle větru nás dohoní za čtvrt hodiny, s vesly za polovic,“ křikl Philón více k posádce než k němu.

Utéct se nedalo. Scorpia byla corbita, těžká obchodní loď, stavěná pro náklad, ne pro rychlost. Proti dvěma liburnám neměla šanci.

„Stáhnout plachty a všichni na palubu!“ zakřičel Lucius. „Připravte se na boj! Kopí, sekery, nože, co máte!“

Muži se rozeběhli. Z podpalubí tahali kopí, sekery, luky, kožené štíty. Nikdo z nich nebyl voják, byli to námořníci, nádeníci moře, ale každý, kdo plul těmito vodami, věděl, že den jako tento může přijít. A každý věděl, že piráti nechávají naživu jen ty, které stojí za to zajmout živé, a někdy ani ty ne.

Lucius stál na zádi a díval se, jak se lodě blíží. Rychle, neúprosně, jako dravci, kteří si vyhlédli kořist. Na přídi přední liburny stál muž v tmavé přilbě a ukazoval směrem ke Scorpii.

Dvě věci se v tom okamžiku staly současně.

Philón opustil kormidlo. Pustil páku a přišel na střed paluby, kde se muži řadili k obraně. Z opasku vytáhl široký námořnický nůž, krátký a těžký, určený na lana, ale ve správné ruce stejně smrtící jako meč. Na kormidle ho nahradil jeden z mladších námořníků, třesoucíma rukama, ale Philón mu stačil říct dvě tři tichá slova a chlapec přikývl a držel.

A Rufus, starý Rufus, který celou plavbu seděl, žvýkal, pozoroval a mlčel, se přesunul k pravému boku lodi. Pomalu, nenápadně, s pohyby muže, který celý život předstírá, že nic nedělá. Opřel se o zábradlí a díval se na blížící se lodě.

Lucius ho viděl. Ne proto, že by ho sledoval. Proto, že se v tu chvíli otočil ke kormidlu zkontrolovat kurz a jeho oči přejely přes palubu, přes muže, přes Rufa. A zastavily se.

Přední liburna byla už skutečně blízko, dost blízko na to, aby bylo vidět tváře. Rufus zvedl ruku. Ne vysoko, ne nápadně. Jen po bok, dlaní dolů, a pak jedním krátkým pohybem ukázal. Přes palubu Scorpie, přes hlavy mužů, přímo na Philóna. Stál tam jen okamžik, ruka klesla, a staroch se odvrátil, jako by nic.

Lucius to viděl. Celé to gesto, krátké a přesné jako bodnutí nožem. Viděl prst, viděl směr, viděl, jak muž na přídi liburny přikývl, sotva znatelně, a obrátil se k ostatním za sebou.

Pak už nebylo času myslet.

Liburny narazily do Scorpie z obou stran. Dřevo zapraskalo, muži se zapotáceli. Přes zábradlí se převalila první vlna útočníků, ozbrojených, řvoucích, s krátkými meči a sekerami v rukou. Chtěli loď. Chtěli náklad, posádku na kolena, kapitána v řetězech. Tak se přepadají lodi, tak to piráti dělají odjakživa. Ovládnout, odvléct loď do odlehlé zátoky, vydrancovat, zajmout pro výkupné, bude-li koho, a zbytek hodit rybám.

Boj na palubě nemá nic společného s bitvou na pevnině. Není prostor pro formace, pro taktiku, pro nic než holé přežití. Muži se bijí na délku paže, kloužou na mokrém dřevě, zakopávají o lana, padají přes bedny. Vzduch je plný křiku, zvuku oceli na oceli, praskání dřeva a zápachu potu a krve.

Lucius sekal kolem sebe. Krátké pugio, které nosil na opasku od chvíle, kdy vstoupil na palubu, nebylo elegantní zbraní. Více dýka nežli meč. Ale na délku paže, v tlačenici těl a dřeva, stačilo. První muž, který se k němu dostal, dostal ránu přes předloktí a ustoupil. Druhý dostal špičku do stehna. Třetí ho srazil na kolena, ale Lucius se odvalil a bodl zespodu, do měkkého břicha pod žebry, a muž se na něj skácel.

Posádka Scorpie se bránila zuřivě, zoufale, s odvahou mužů, kteří vědí, že nemají kam utéct. Piráti však byli zkušenější, lépe vyzbrojení a bylo jich víc. Boj se lámal ve prospěch útočníků, pomalu, ale jistě, jako příliv, který neustupuje.

A uprostřed té řeže, v chaosu, který vypadal jako každý jiný boj o loď, se stalo něco, čeho si nikdo nevšiml. Nikdo kromě Lucia.

Tři muži z pirátů se nebili jako ostatní. Nedrali se k podpalubí, nezajišťovali lana, nezajímali se o námořníky. Probíjeli se přes palubu ke středu lodi, tam kde stál Philón s nožem v ruce a jedním mrtvým u nohou. Cíleně, soustředěně, jako muži, kteří přesně vědí, kam jdou a za kým.

Philón se bránil. Nožem bodal a odrážel, s klidem muže, který nebyl voják, ale měl v rukou sílu, kterou dávají roky práce s kormidlem a lanem a v nohách obratnost, jakou muže naučí rozbouřené moře. Jednoho útočníka odrazil, řízl ho přes zápěstí a muž vykřikl a pustil zbraň. Druhý zaváhal a ustoupil. Ale třetí přišel z boku. A ve vřavě, kde se všichni bili se všemi, kde těla narážela na těla, a nikdo nevěděl, kdo stojí za ním, mu záda nikdo nekryl.

Rána přišla zezadu, pod lopatku, šikmo dolů. Krátký meč, vedený přesně, chladně, rukou, která ví, kam bodnout. Philón sebou trhl, nůž mu vypadl z rukou, otočil se napůl a Lucius viděl jeho obličej. Překvapení, ne bolest. Ještě ne. Bolest přijde později. Překvapení člověka, jehož tělo právě zradilo.

Druhá rána. Do boku, nízko, pod žebra. Jiný muž, jiná zbraň. Philón klesl na koleno. Ruku natáhl ke stěžni, chytil se ho, udržel se. Krev mu prosakovala tunikou, rychle, příliš rychle.

Lucius zařval. Neslyšel vlastní hlas, jen cítil, jak se mu derou krkem slova, která neměla tvar, pouze zoufalou zuřivost. Prorazil se přes dva muže, jednoho odstrčil, druhého bodl, a pak byl u Philóna. Postavil se nad něj, pugio v obou rukou, a sekal po každém, kdo se přiblížil.

Ti tři se stáhli. Vmísili se zpět do vřavy, ztratili se mezi ostatními, jako by nikdy nebyli. Jen další muži v boji. Jen další tváře v davu.

A pak se boj zvrátil. Náhle, nepochopitelně. Námořníci, kteří před chvílí couvali, najednou jako by nacházeli novou sílu. Posádka Scorpie, zuřivá a zoufalá, začala tlačit piráty zpět. Muž v tmavé přilbě na přídi liburny hvízdl. Pronikavě, ostře. Vetřelci se začali stahovat přes zábradlí, zpět na své lodě, jen se skromnou kořistí, kterou stihli popadnout. Ústup. Příliš rychlý, příliš hladký, příliš organizovaný na muže, kteří ještě před okamžikem vedli zuřivý boj. Jako by věděli, že to, proč přišli, je hotové.

Liburny se odrazily od Scorpie a vesla se zabořila do vody. Za chvíli byly pryč, dvě štíhlé siluety mizící za skalním výběžkem, odkud přišly. Odražený útok. Neúspěšné přepadení. Smůla pirátů, štěstí posádky. Tak to vypadalo. Tak by to vyprávěl kdokoliv na palubě.

Kdokoliv kromě Lucia.

Na palubě zůstali mrtví. Čtyři námořníci Scorpie, tři piráti, kteří nestihli odplout. A Philón, na kolenou u stěžně, s rukama přitisknutýma na bok, kde mu krev prosakovala mezi prsty.

Lucius klečel vedle něj. Pugio odhodil, ruce měl od krve, cizí i Philónovy. Objal ho, opatrně, jednou rukou za záda, druhou mu přitiskl na ránu, jako by tím mohl zastavit to, co zastavit nešlo.

„Podívej se na mě,“ řekl. „Philóne. Podívej se na mě.“

Philón zvedl hlavu. Oči měl jasné, bolestně jasné, jako by smrt v posledním okamžiku zostřila to, co brzy zhasne. Podíval se na Lucia a v jeho pohledu nebyl strach. Byla v něm lítost. Lítost muže, který věděl, že tohle je jejich poslední rozhovor, a nechtěl ho promarnit.

„Moje tělo…,“ začal. Hlas měl slabý, ale zřetelný. Každé slovo stálo sílu, kterou už neměl, a přesto mluvil jasně, jako by dával poslední pokyny u kormidla. „Moje tělo vrať otci. Nepohřbívej mě do moře…“ Prsty, mokré krví, nahmataly Luciovu ruku a stiskly ji. „Ale to ostatní… vše ostatní si nech. To bylo vždycky tvoje.“

„Dám. Přísahám.“

„A řekni mu…“ Philón se zakašlal. Krev mu vytekla z koutku úst, tmavá, hustá. „Řekni mu, že jsem stál u kormidla. Až do konce.“

„Stáls. Stáls tam celou dobu.“

Lucius ho sevřel pevněji. Philón se pousmál, sotva znatelně, jen stín úsměvu, který Lucius znal tak důvěrně a který už nikdy neuvidí.

Slzy mu tekly po tvářích. Nestyděl se za ně. Kolem nich klečeli muži, námořníci, kteří právě přežili boj, a nikdo z nich neodvrátil zrak. Nikdo se nepozastavil. Kapitán, který pláče nad kormidelníkem. V tu chvíli, na té zakrvácené palubě, to bylo v pořádku.

Philónova ruka, ta, která celé dny držela kormidlo a celé noci držela jeho, se zvedla a dotkla se Luciovy tváře. Lehce, slabě, prsty klouzající po mokré kůži. Pak klesla.

Philón zavřel oči. Dech se mu zpomalil, ztichl a nakonec vytratil, jako by moře pod trupem postupně pohlcovalo všechny zvuky.

Lucius ho držel. Dlouho, minuty nebo hodiny, v tom nebylo rozdílu. Držel ho a díval se na jeho tvář, která se pomalu uvolňovala, na ústa, která se zavřela, na oči, které už neviděly. Držel ho a cítil, jak z jeho těla odchází teplo, pomalu, neúprosně, jako když v lampě dojde olej.

Pak ho opatrně položil na palubu. Srovnal mu tuniku, obvázané ruce mu složil na hruď a vstal.

Na lodi bylo ticho. Muži stáli nebo seděli, zranění i celí, a dívali se na něj. Čekali. Čekali na kapitána. Na rozkazy. Na to, co bude dál.

Lucius se rozhlédl. Pomalu, pozorně, jako by vše viděl poprvé. Krev na prknech. Mrtvá těla. Poškozené zábradlí. Přesekaná lana. A u pravého boku lodi, opřený o sud, kde seděl vždy, stál Rufus.

Jejich oči se setkaly.

Rufus věděl. Lucius to viděl v jeho tváři. Ten starý muž, tenhle inventář otcovy flotily, šedovlasý a vychrtlý, se zapadlýma očima, věděl přesně, co Lucius viděl. A věděl, že to i pochopil.

Na okamžik se nic nedělo. Jen vítr, šumění moře a tiché sténání raněných.

Pak Lucius řekl, hlasem, který nepatřil dvacetiletému mladíkovi. Hlasem tvrdým a studeným jako bronz: „Přiveďte ho.“

Dva námořníci, nejbližší, se otočili. Nechápali, ale poslechli. Chopili Rufa za paže. Staroch se nebránil. Jen pohlédl na Lucia a v jeho očích byla rezignace muže, který celý život plnil poslušně panské příkazy a věděl, že jednou přijde chvíle, kdy za to zaplatí.

Lucius k němu přistoupil. Stál nad ním, ruce zkrvavené, tvář mokrá od slz, které už přestaly téct.

„Viděl jsem to,“ řekl tiše, jen pro Rufa. „Viděl jsem, jak jsi ukázal.“

Rufus neodpověděl.

„Kdo tě poslal?"

Ticho.

„Kdo tě poslal, Rufe?“

Staroch polkl. Ohryzek mu vyjel a sjel. Pak řekl, chraplavě, hlasem, který zněl, jako by přicházel z velké dálky: „Tvůj otec.“

Dvě slova. Dvě slova, která změnila všechno. Dvě slova, po kterých svět, který Lucius znal, přestal existovat.

Stál a díval se na Rufa. Ruka mu sjela k pugiu na zemi. Prsty se sevřely kolem jílce. Bylo by to tak snadné. Tak jednoduché. Jedno seknutí. Spravedlnost, rychlá a čistá. Nikdo by nepozvedl ani hlas.

Nezvedl ho.

Ne proto, že by nechtěl. Proto, že mrtvý Rufus by mu neřekl nic. A on potřeboval vědět všechno.

„Všechno,“ řekl. „Řekneš mi všechno. Od začátku. Kdy tě poslal, co ti řekl, s kým jsi mluvil v Massilii, komu jsi ukázal mého kormidelníka a proč.“

Rufus mlčel.

„Můžeš mluvit teď, nebo můžeš mluvit později. Po noci strávené připoutaný k ráhnu. Vyber si.“

Poprvé od chvíle, kdy ho chytili, se ve starochově tváři objevil strach. Skutečný strach. Ne z Lucia, z námořníků. Zrádci nebývají oblíbení.

Mluvil.

Mluvil dlouho, chraplavě, monotónně, jako muž, který odříkává svou vlastní obžalobu. Publius ho poslal na Scorpiu. Ne aby špehoval, to už udělal dávno předtím. Poslal ho, aby v pravý čas označil Philóna. Piráti nebyli náhodní. Byli najatí, zaplacení, s jasným úkolem. Přepadnout loď jako každou jinou, ale v tom chaosu se postarat o jednoho muže. Jen jednoho. Zbytek měl vypadat jako obvyklý pirátský útok. 

Publius dávno věděl. Věděl o vztahu, věděl o jeho povaze, věděl věci, které si Lucius myslel, že jsou skryty za zamčenými dveřmi. Věděl, že jeho syn a dědic přijal za mentora syna propuštěnce. Za mentora a za milence. A rozhodl se to ponížení ukončit. Ukončit ho tak, aby to v Luciových očích vypadalo jako nehoda. Jeden mrtvý mezi mnohými. Smůla, náhoda, vůle bohů. Kdo by se ptal, když padnou i jiní.

Lucius poslouchal. Každé slovo, každý detail, každé jméno. A s každou větou v něm cosi umíralo. Ne láska k Philónovi, ta zemřít již nemohla. Umíralo něco jiného. Víra, že svět má pravidla, která dávají smysl. Víra, že otec, jakkoliv tvrdý, jakkoliv chladný, má hranici, kterou nepřekročí.

Neměl ji.

Když Rufus domluvil, Lucius chvíli mlčel. Pak řekl: „Zavřete ho do podpalubí. K sudům, do nejzadnější komory. Dejte mu vodu a každé ráno hoďte kus chleba, nic víc. Nikdo s ním nemluví, nikdo ho nenavštíví. Pokud se pokusí utéct, zlomte mu nohy, ale nechte ho žít."

Námořníci ho odvedli. Staroch šel bez odporu, se svěšenou hlavou, jako muž, kterému právě spadla maska a pod ní nezbylo nic.

Lucius zůstal stát na palubě. Kolem něj se posádka začala pomalu vzpamatovávat. Ošetřovali raněné, odnášeli mrtvé, čistili krev z prken. Rutina po boji. Práce, která má svůj řád, i když svět kolem žádný řád nemá.

Přistoupil k Philónovu tělu. Klekl si, naposledy, a sklonil se k jeho uchu.

„Dám tě otci,“ zašeptal. „A tvůj otec bude vědět proč.“

Pak vstal. Otočil se k posádce.

„Zvedněte plachty,“ řekl. „Jedeme domů.“

Scorpia se dala znovu do pohybu. Pomalu, těžce, s plachtou na polovinu a krví na palubě zamířila na jih. Domů. K molu, kde vše začalo.

V kajutě té noci Lucius rozsvítil Apollónovu lampu. Plamen se zachytil, zahořel měkkým zlatým světlem a Apollón na víčku se rozzářil, zlaté struny lyry jemně blýskly. Na protější stěně, na lůžku, leželo Philónovo tělo, zabalené v čistém plátně. Lucius ho sám omyl, sám zabalil, sám uložil.

Seděl u stolu a díval se na plamen. Na Apollóna, který hrál svou tichou píseň pro mrtvého. A poprvé v životě neměl co říct. Ne proto, že by neměl slova. Ale proto, že nebylo komu je říct.

Natáhl ruku a posunul lampu blíž k lůžku, aby Philónovi svítila na tvář. Prsty mu sklouzly po bronzovém boku a lampa se v dlani otočila. A tehdy to uviděl.

Na zadní straně, tam kde bronz byl hladký a bez reliéfu, bylo vyryto písmeno. A další. A další. Řecky, ručně, nožem, ne rydlem. Písmo bylo trochu nerovné, hlubší na začátku, mělčí ke konci, jako by ten, kdo ryl, nabíral odvahu s prvním tahem a pak spěchal, aby ji neztratil dřív, než dopíše.

Tři slova. Φῶς ἐν νυκτί.

Světlo v noci.

Lucius na ta písmena hleděl. Prstem po nich přejel, pomalu, jako slepec, který čte bez očí. Bronz byl pod dotykem chladný a drsný tam, kde nůž odhrnul kov do drobných hřbítků podél rýh. Philónovy ruce. Tytéž ruce, které držely kormidlo, které ho držely v noci, které mu dnes odpoledne naposledy přejely po tváři. Ty ruce vzaly nůž a do bronzu vyryly to, co nikdy neřekl nahlas. Ne na palubě, ne v kajutě, ne ani v těch nejtemnějších chvílích, kdy leželi propleteni a sdíleli jediný společný dech.

Kdy to udělal? Tu první noc v Massilii, kdy Lucius usnul a Philón ještě bděl? Nebo později, v tichu mezi hlídkami? Na tom nezáleželo. Záleželo na tom, že to vyryl. Že vzal nůž a do kovu, který přetrvá déle než kůže a kost, zapsal tři slova, která říkala víc než všechny věty, které spolu kdy pronesli.

Světlo v noci. To byl Lucius pro Philóna. A Philón to věděl a nikdy mu to neřekl. Řekl to bronzu. A bronz to řekl jemu teď, když už bylo příliš pozdě na odpověď. Jsem-li já tvé světlo, jsi ty mým světlonošem.

Lucius položil lampu zpět na stolek. Plamen se na okamžik zachvěl a Apollónovy zlaté struny se roztřpytily. Pak se plamen ustálil a hořel dál, tiše, klidně, jako by se nic nestalo.

Lampa hořela celou noc. A každou noc potom, čtyři dny zpáteční cesty, hořela vedle Philónova těla a svítila mrtvému na cestu domů.

VII.

Scorpia plula jihovýchodním kurzem podél sardinského pobřeží, s nákladem galského cínu, kůží a keramiky v podpalubí a krví na prknech, kterou ani tři drhnutí mořskou vodou nedokázala úplně smýt. Vítr byl příznivý, stálý, jako by se moře po boji stydělo a nabízelo snadnou cestu jako omluvu. Plachty držely, trup neprotékal a na obzoru nebylo nic, co by ohrožovalo. Obyčejná plavba. Loď vezoucí náklad z Massilie do Syrakus, plánovaná zastávka před další cestou na východ, do Alexandrie, kde galský cín platil dvojnásobkem své váhy ve stříbře.

Tak to vypadalo zvenčí. Obchodní loď na běžné trase. Kapitán na zádi, posádka v rytmu, plachty ve větru.

Zevnitř to vypadalo jinak.

Lucius téměř nemluvil. Vydával rozkazy, krátké, přesné, beze slova navíc. Ano. Ne. Kurz beze změny. Víc nepotřebovali a víc nedostali. Muži na palubě to přijali mlčky. Neptali se, nekomentovali, nešeptali si za jeho zády. Poznali tvář muže, se kterým se nemluví. Ne ze strachu. Z úcty k něčemu, čemu nerozuměli, ale co cítili.

U kormidla stál mladý námořník, ten, kterého tam Philón postavil v den přepadení a který tam od té chvíle zůstal. Třesoucíma rukama, které se za čtyři dny přestaly třást, jakkoliv jistotu Philónových dosud nenašly. Lucius se na něj díval a viděl prázdné místo. Místo, kde měl stát někdo jiný. Místo, které už nikdy nikdo nezaplní.

V podpalubí, v nejzadnější komoře mezi sudy s vínem a bednami s cínem, seděl Rufus. Lucius ho nenavštívil. Neměl mu co říct. Všechno, co potřeboval vědět, už věděl. Všechno, co potřeboval vyslovit, si ponechával pro molo.

Každý večer sestoupil do kajuty. Rozsvítil Apollónovu lampu, vždy stejným pohybem, nalil olej, zapálil knot, posadil se do křesla. Na lůžku naproti leželo Philónovo tělo, zabalené v čistém plátně, které mu každé ráno vyměnil. Tělo pod plátnem tuhlo a chladlo, a Lucius věděl, že čtyři dny jsou na hranici toho, co lze vydržet. V létě, v teple, pod palubou. Ale nedovolil nikomu, aby ho odnesl. Nedovolil, aby ho zabalili do dehtu nebo uložili do sudu s olejem, jak se to dělalo s mrtvými na dlouhých cestách. Philón ležel v jeho kajutě, na jeho lůžku, v čistém plátně, a Apollónova lampa mu svítila na cestu.

Spal v křesle. Ne proto, že by nemohl spát jinde. Proto, že lůžko patřilo Philónovi. Poslední noci, poslední hodiny, poslední blízkost, jakou mu mohl dát. Seděl v křesle, díval se na plamen a na stíny, které vrhal po stěnách, a občas, v těch nejtišších chvílích mezi půlnocí a úsvitem, mluvil. Tiše, beze slov, která by měla slyšet lidská ucha. Říkal mu věci, které nikdy neřekl nahlas. Věci, na které už nikdy nedostane odpověď.

Vzpomínal. Ne na poslední dny, ne na bouři, ne na krev na palubě. Na začátek. Na noc, kdy to všechno začalo, dávno předtím, než to mělo jméno.

Bylo mu patnáct, Philónovi dvacet tři, pluli na otcově lodi do Kyrenaiky. Na hlídce, na zádi, seděli vedle sebe a Philón mu ukazoval souhvězdí, která Lucius znal z knih, ale nikdy neviděl očima námořníka. Řekl mu, ať se podívá na Arktúra, a položil mu ruku na zátylek, aby mu otočil hlavu správným směrem. Jemně, pevně, s přirozenou autoritou. A Lucius tehdy ucítil, jak se mu pod tím dotykem zastavil dech. Ne strachem. Pochopením, náhlým a úplným, jako blesk nad hladinou. V tu chvíli věděl. Ještě nevěděl co, ještě neznal slova, ale tělo vědělo dřív než rozum.

Od té noci se díval na Philóna jinak. Hledal jeho blízkost na palubě, jeho pohled v davu, jeho hlas mezi ostatními. A Philón, starší, zkušenější, to musel poznat. Musel to vidět, musel to cítit v tom, jak se k němu chlapec nakláněl, jak mu naslouchal, jak ho následoval očima po palubě. Neřekl nic. Dva roky neřekl nic. Až dokud Lucius na fóru neoblékl mužskou tógu, až dokud nepřestal být chlapcem.

Pak, jednou, na jiné lodi, v jiné noci, po těžkém vínu a dlouhém mlčení, Philón položil Luciovi ruku na zátylek přesně tak, jako tehdy pod Arktúrem. Jenže tentokrát mu neotočil hlavu ke hvězdám. Otočil ji k sobě. A Lucius ucítil na rtech chuť vína z cizích úst a prsty v jeho vlasech a tíhu těla, které ho přitáhlo blíž, a věděl, že na tohle čekal dva roky, aniž by dokázal pojmenovat, na co čeká. Tu noc se naučil, že existuje jazyk, který nepotřebuje slova. Že tělo umí říct to, co ústa nedovolí.

Třetí den obepluli západní cíp Sicílie. Pobřeží se táhlo po pravém boku, žluté a zvlněné, s občasným zábleskem bílé vesnice v kopcích. Stejné pobřeží, které viděl při vyplutí, jen z druhé strany. Tehdy plul na západ, s plnými plachtami a s Philónem u kormidla. Teď plul na východ, s Philónem v plátně a s dírou v hrudi, kterou žádný vítr nezaplní.

Čtvrtého dne ráno se na obzoru objevily první obrysy Syrakus, vynořily se z ranní mlhy pomalu, jako by váhaly. Stejný přístav, stejné světlo, stejný pach ryb a soli a starého dřeva. A přece všechno jiné.

Lucius stál na přídi a díval se na město, které ho zrodilo. Cítil, jak se mu svírá žaludek. Ne strachem. Něčím horším. Odporem, zhnusením a nenávistí.

Sestoupil do kajuty. Naposledy se podíval na lůžko v rohu kajuty. Naposledy zkontroloval plátno, naposledy srovnal záhyby. Pak vzal z Philónova opasku, složeného vedle lůžka, jeho nůž. Ten široký námořnický nůž, krátký a těžký, kterým se Philón bránil a který mu vypadl z ruky, když ho bodli. Lucius ho omyl, osušil a zastrčil do vlastního opasku. Ne jako zbraň. Jako poslední kus Philóna, který ještě mohl nést.

Zhasil lampu. Poprvé za čtyři noci.

Pak vystoupil na palubu a řekl: „Připravte se na kotvení.“

Scorpia vplula do přístavu opatrně, s plachtami na třetinu. Mladý kormidelník hledal místo u mola a Lucius stál na přídi a díval se na břeh. Na lidi, na stánky, na námořníky, kteří zvedali hlavy a přimhouřenýma očima odhadovali loď. Nikdo se neohlédl dvakrát. Corbita s nákladem, nic zvláštního.

Na molu stáli dva muži.

Publius Octavius Varro v těžkém plášti, vzpřímený, s holí v ruce, kterou dříve nenosil. Vedle něj, o půl kroku vzadu, Solidus. Oba čekali, každý ze svého důvodu. Za nimi tři strážci v kožených vestách a o pár kroků dál tucet otroků, připravených na vykládku.

Lucius nic z toho nevnímal. Viděl pouze otce, jak se opírá o hůl a přimhouřenýma očima čte palubu. Vždy, jakmile dostal zprávu, že se některá z jeho lodí blíží k přístavu, spěchal k molům. Přivítat a zkontrolovat. Lucius ten pohled znal odmalička, ten pohled, který přejíždí po mužích, po stěžních, po lanech a hledá stopy plavby. Dnes viděl, jak se otcovy oči na okamžik zastavily i na kormidle, na místě, kde nestál Philón. A viděl, jak otec mírně přivřel oči a přikývl, sám sobě, jako muž, který právě dostal odpověď na otázku, kterou nahlas nepoložil.

Scorpia se přitáhla k molu. Lana dopadla na dřevo, muži je uvázali k bronzovým sloupkům a lávka se s dutým úderem opřela o palubu. Běžný příjezd. Běžný den.

Lucius sestoupil do kajuty. Vzal Philónovo tělo do náruče. Zabalené v plátně, lehčí než by mělo být, lehčí než ten den, kdy ho poprvé objal. Vynesl ho po schodech na palubu. Muži ustoupili. Mlčky, s hlavami skloněnými, věděli, že tohle není chvíle pro slova.

A pak šel po lávce dolů. Sám, s mrtvým v náruči, pomalu, krok za krokem, dřevo pod nohama dunělo a lana se chvěla. Před celým přístavem. Před otcem. Před Solidem. Před strážci, otroky, rybáři a prodavači, kteří se zastavovali a dívali se.

Kapitán, který snáší tělo po lávce. Sám, bez pomoci. To se nedělá. To dělá otec, ne velitel. To dělá muž, který nese někoho, na kom mu záleželo víc, než by se slušelo.

Solidus to poznal první. Ne podle těla, podle Luciovy tváře. Starý muž, celý život cvičený číst v pánových očích, přečetl v očích jeho syna to, co nepotřebovalo slova. Vykročil vpřed. Jeden krok, dva. Pak se zastavil a podíval se na zabalené tělo. Na tvar, na velikost, na ruce složené na hrudi, jejichž obrys se rýsoval pod plátnem.

Nevykřikl. Neplakal. Jen se mu podlomila kolena a klesl na molo jako někdo, komu právě vytáhli kosti z těla. Vztáhl ruce k plátnu a dotkl se ho. Lehce, konečky prstů, jako by nevěřil, že to, co je pod ním, je skutečné.

Lucius mu tělo opatrně položil k nohám. Klekl si naproti němu, tvář ve stejné výšce jako Solidova, a řekl tiše, jen pro něj: „Stál u kormidla. Až do konce. Prosil mě, abych ti ho předal.“

Solidus neodpověděl. Prsty odhrnul plátno z Philónovy tváře. Lucius viděl, jak se starému muži chvějí ruce, jak se mu stahuje tvář do grimasy, která není pláč, je to něco hlubšího, něco, pro co nemá jazyk slovo, protože otcové nemají umírat po svých synech a svět, ve kterém se to děje, nedává smysl.

Publius přistoupil. Pomalu, důstojně, s výrazem muže, který přebírá kontrolu, se otočil k Luciovi.

„Piráti?“ Hlas plný starostlivosti, oči plné kalkulace.

„Ano, otče. V úžině za Sardinií.“

„Kolik mrtvých?“

„Čtyři z posádky. A kormidelník.“

Publius přikývl. Vážně, smutně, se staženými rty. Dokonalá maska.

Položil ruku Solidovi na rameno. Těžkou, pevnou, paternalistickou.

„Tvůj syn sloužil věrně, Solide,“ řekl hlubokým hlasem.

Solidus vzhlédl ke svému pánovi. V jeho očích nebyl vděk. Byla v nich jen prázdnota.

„Zemřel jako muž. Na moři, v boji,“ pokračoval Publius s účastí a soucitem, který by mu každý uvěřil, každý krom Lucia, který věděl. „Lepší smrt si námořník nemůže přát, budeme…“

„Přiveďte Rufa,“ přerušil ho Lucius s chladným opovržením.

Publius se zarazil. Uprostřed věty, uprostřed gesta, uprostřed role, kterou hrál tak dokonale. Na zlomek okamžiku, kratší než mrknutí, mu v tváři problesklo něco, co Lucius viděl jen proto, že to hledal. Ne strach. Překvapení. Překvapení člověka, jehož plán právě narazil na proměnnou, se kterou nepočítal.

Pak se maska vrátila. Pevná, neproniknutelná.

„Rufa?“ zeptal se Publius. „Toho starého námořníka? Proč?“

Lucius neodpověděl. Otočil se k lodi a přikývl. Dva námořníci, kteří čekali na lávce, zmizeli v podpalubí. Za chvíli se vrátili s Rufem mezi sebou. Staroch mrkal do ranního světla, nohy nejisté po čtyřech dnech ve tmě, ruce svázané provazem.

Přivedli ho na molo. Postavili před Lucia, před Publia, před Solida, který stále klečel u synova těla. Rufus se díval do země. Nepokoušel se o útěk, o výmluvu, o nic. Stál tam jako muž, který již všechno řekl a ví, že to bude muset říct znovu.

„Mluv,“ řekl Lucius.

Rufus polkl. Zvedl oči, krátce pohlédl na Publia a zase je sklopil.

„Mluv, Rufe. Nahlas. Ať to slyší všichni,“ zavelel Lucius, aniž by na muže pohlédl.

A Rufus mluvil. Chraplavě, monotónně, hlas odřený čtyřmi dny žízně a tmy. Řekl, kdo ho poslal. Řekl, co měl udělat. Řekl, jak v Massilii předal zprávu. Řekl, jak na palubě Scorpie zvedl ruku a ukázal na muže, kterého měli zabít. Stručně, bez příkras, bez omluv. Holá fakta, suchá jako kosti.

Publius stál a poslouchal. Nehybný, vzpřímený, hůl zabořená do dřeva mola. Nepopíral. Nevysvětloval. Nepřerušil Rufa ani jednou. Stál a přijímal, protože muž jeho formátu se neospravedlňuje.

I Solidus poslouchal. Každé slovo. A s každým slovem se v něm cosi měnilo. Pomalu, ale viditelně, jako když se mění směr větru. Prázdnota v jeho očích ustupovala a na její místo přicházelo něco jiného. Něco tvrdého, ostrého, co tam celý život nebylo, protože celý život nemělo důvod tam být.

Když Rufus domluvil, bylo ticho. Přístav kolem nich žil svým životem, rybáři křičeli, vozy hrčely po dlažbě, někde se smála žena, ale na tomhle molu byl svět zastavený.

Solidus se pomalu zvedl z kolen. Podíval se na Publia. Přímo, zpříma, očima, které třicet let klopil. A zeptal se, jedním slovem, hlasem, který se nezachvěl: „Proč?“

Publius otevřel ústa. Na zlomek okamžiku se nadechl, aby odpověděl, aby vysvětlil, aby zformuloval větu, která by to celé zarámovala do logiky moci a cti a rodového odkazu.

„Protože jsem ho miloval,“ předběhl Lucius cokoliv, co by mohl otec říct.

Tiše. Pevně. Bez studu.

Slova, která na tom molu explodovala hlasitěji než jakýkoliv křik. Solidus se otočil k Luciovi. V jeho tváři bylo pochopení, strašné, úplné pochopení, které nepotřebovalo další vysvětlení. Můj syn zemřel, protože ho miloval dědic Octaviů. A pán, kterému jsem celý život sloužil, ho za to nechal zabít.

Publius mlčel. Co by řekl? Slova jeho syna visela ve vzduchu jako rozsudek a jeho mlčení bylo přiznáním. Stál tam, starý dub, hůl v ruce, plášť na ramenou, a poprvé v životě neměl odpověď. Ne proto, že by ji neznal. Proto, že každá odpověď by byla horší než ticho.

Solidus se díval na Publia. Dlouze, klidně, s tváří, ze které zmizelo všechno, podřízenost, vděčnost, loajalita, strach. Všechno, co tam celý život pečlivě udržoval. A na tom prázdném místě zbyl jen otec, kterému zabili syna pro čest patricijů.

Pak sklonil oči k Luciovu opasku. K Philónovu noži, zastrčenému v kožené pochvě. Nůž jeho syna. Poznal ho. Sám mu ho kdysi dal, první námořnický nůž, když Philónovi bylo čtrnáct a poprvé stoupl na palubu.

Natáhl ruku. Pomalu, klidně. Lucius ucítil jeho prsty na svém opasku a pochopil, co se děje.

Nepohnul se. Nezastavil ho. Stál a nechal starého muže vytáhnout nůž svého syna z pochvy.

A poprvé ho uviděl. Ne Solida, otcova věrného psa, ne neupřímného muže s kluzkýma očima, za kterého ho celý život považoval. Viděl otce, kterému právě zabili syna. A zastyděl se. Solidus neklopil oči proto, že by neměl hrdost. Klopil je proto, že každé sklonění hlavy, každé „ano, pane“, každý rok věrné služby byl příčkou na žebříku, po kterém měl vystoupat jeho syn. Všechno, co Lucius považoval za servilnost, byla oběť. Trpělivá, tichá, celoživotní oběť muže, který věděl, že on sám své okovy nikdy zcela nesetřese, ale jeho syn může.

A právě toho syna, pro kterého tu oběť celý život přinášel, mu Luciův otec nechal zabít.

Publiovi strážci vykročili vpřed. Pozdě.

Solidus se otočil a jedním pohybem, rychlým a přesným, pohybem muže, který celý život pracoval s lanem a kormidlem a jehož ruce nikdy nezapomněly, co umějí, vrazil Philónův nůž Publiovi do hrudi. Pod klíční kost, šikmo dolů. Zepředu, aby se Publius díval do očí muži, který ho zabíjí. Tatáž rána, jakou dostal jeho syn, jen z druhé strany.

Publius sebou trhl. Hůl mu vypadla z ruky a zazvonila o dřevo mola. Pohlédl dolů, na rukojeť nože trčící z hrudi, a pak na Solida. V jeho očích nebyl strach. Bylo v nich překvapení. Překvapení muže, který celý život počítal se vším, jen ne s tím, že nástroj, který vždy pevně držel v ruce, se jednoho dne otočí proti němu.

Klesl na kolena. Pomalu, důstojně, i v pádu zachovávaje postoj, který si celý život budoval. Pak se předklonil a padl tváří na dřevo mola, vedle těla muže, jehož smrt nařídil.

Strážci se vrhli vpřed. Ale Solidus už nepotřeboval čas. Vytáhl nůž z Publiovy hrudi, otočil ho v dlani a jedním klidným pohybem, s výrazem muže, který právě dokončil svou práci, si ho přitiskl k vlastnímu hrdlu a řízl. Hluboko, rozhodně, beze zvuku.

Padl vedle svého syna. Ruka s nožem klesla na molo a prsty se pomalu uvolnily. Krev se mísila na dřevě, Publiova se Solidovou, pánova s otrokovou, a obě stékaly do spár mezi prkny, dolů, k moři, které ji přijalo lhostejně, jako přijímalo všechno.

Na molu ležela tři těla. Philón, zabalený v plátně. Publius, tváří k zemi, v plášti se zlatou výšivkou. Solidus, na boku, ruku nataženou k synovi, jako by se ho chtěl ve smrti dotknout.

A mezi nimi stál Lucius.

Přístav ztichl. Rybáři, obchodníci, námořníci, otroci, všichni se zastavili a dívali se na molo, kde stál mladý muž mezi třemi mrtvými a nehýbal se. Strážci stáli nad Publiovým tělem a nevěděli, co dělat, protože muž, který jim dával rozkazy, náhle ležel u jejich nohou.

Lucius se díval na otce. Na muže, který ho zplodil, vychoval, naučil ho číst vítr a velet mužům. Na muže, který mu dal Scorpii. A který mu vzal všechno ostatní. Ležel tam, na dřevě mola, kde před několika týdny stáli bok po boku a otec řekl: „To je tvé.“ Tehdy si myslel, že mluví o velení. Teď věděl, že mluvil o samotě.

Podíval se na Rufa. Staroch stál, kde stál, se svázanýma rukama, a třásl se. Ne zimou. Strachem ze smrti, která se právě odehrála na dosah ruky.

„Jdi," řekl mu Lucius. Tiše, bez hněvu. „Zmiz mi z očí a nikdy se nevracej.“

Rufus odešel. Rychle, šouravě, aniž by se ohlédl. Zmizel v davu, který se pomalu rozestupoval, a přístav ho spolkl, jako spolkl tisíce mužů před ním. Prázdná nádoba, která splnila svůj účel.

Lucius zůstal stát. Stál nad třemi mrtvými a díval se na moře za přístavem, na obzor, na místo, kde se voda dotýkala nebe.

Epilog

Pohřby vystrojil sám. Všechny tři.

Philóna pohřbil prvního. Ne jako syna propuštěnce, ne jako kormidelníka, ne jako člověka, na kterém navždy ulpěl stín okovů, jež nosil jeho otec. Pohřbil ho jako svobodného muže. Dal mu hranici z cedrového dřeva na pahorku za městskými hradbami, tam, odkud bylo vidět moře.

Najal plačky, jak žádal zvyk, a hudebníky, kteří hráli na flétny, ačkoliv Philón by se jim vysmál. Sám pronesl řeč. Krátkou, ale jasnou, před lidmi, kteří přišli.

A přišli. Celá posádka Scorpie, muž po muži, v čistých tunikách, mlčky seřazeni podél hranice jako čestná stráž. Přišli lidé z otcova domu, otroci i propuštěnci, kteří Philóna znali od chlapectví. A přišla jeho matka. Stará žena, drobná a shrbená, která nejprve odkojila Philóna a pár let po něm i Lucia. Dva chlapce u téhož prsu.

Stála v první řadě, ruce sepjaté před tělem, oči suché, tvář strnulá jako maska. Neplakala. Možná už nemohla. Možná věděla, že kdyby začala, nepřestane. Lucius se na ni podíval a v jejích očích poznal totéž, co viděl v Solidových, když klečel nad synem na molu. Totéž ticho, totéž prázdno. A pochopil, že tato žena ví. Ne proto, že by jí to někdo řekl. Proto, že kojná, která v kolébce vypiplala dva chlapce, prostě pozná. A teď se musela dívat na hranici syna, kterého její druhý chlapec zabil láskou.

Neřekl mnoho. Řekl, že Philón stál u kormidla, když ostatní klečeli. Že držel loď, když ji moře chtělo převrátit. Že zemřel na palubě, s nožem v ruce, jako muž, který se neotočil zády. Neřekl, že ho miloval. To věděli ti, kdo to vědět měli, a ostatním to nepatřilo.

Popel uložil do urny z pálené hlíny, prosté, bez ozdob. Na náhrobní kámen dal vytesat jméno, jen jméno. Jen Philón. A pod tím, řecky, malým písmem: Φῶς ἐν νυκτί.

Solida pohřbil hned poté, na téže hranici, kterou znovu zapálili z Philónových ještě žhnoucích uhlíků. Jako by syn předával oheň otci.

Na náhrobku stálo: Gaius Octavius Solidus. Otec. Nic víc, nic míň, bez „libertinus“. A vzdálenost mezi oběma kameny byla právě taková, aby se otec a syn mohli ve smrti dotknout, kdyby natáhli ruce.

Publia pohřbil posledního. Tak, jak se pohřbívá hlava váženého rodu. Průvod městem, najatí nosiči, kadidlo, věnce. Otcův jezdecký plášť, ten zlatě vyšívaný, který mu zůstal v kajutě od první plavby, přehodil přes pohřební lože. Pronesl laudatio funebris na fóru, před dekuriony, obchodníky a lidmi, kteří ctili jméno Octaviů. Mluvil o otcově moudrosti, o jeho lodích, o jeho odkazu. Neřekl pravdu. Pravda ležela na molu a stekla do spár mezi prkny a moře ji spolklo. To, co řekl na fóru, byla poslední služba, kterou dědic dluží rodu. Poslední lež, kterou Lucius Octavius Varro kdy pronesl.

Popel uložil do rodinné hrobky, vedle děda a praděda, vedle mužů, jejichž jména nesl a jejichž krev v něm tekla. Zavřel dveře hrobky a věděl, že je už nikdy neotevře.

Pak pohřbil sebe.

Ne na hranici, ne do urny, ne pod kámen. Pohřbil jméno. Pohřbil rod. Pohřbil dědice syrakuských Octaviů, muže jezdeckého stavu, syna Publia Octavia Varra. Pohřbil mladíka, který stál na molu a díval se, jak odchází vše, co pro něho něco znamenalo. Pohřbil kapitána, který nesl mrtvého v náruči po lávce. Pohřbil milence, který klečel na studených prknech a mazal mastí zkrvavené dlaně. Pohřbil je všechny, jednoho po druhém, tiše, bez obřadu, bez svědků.

Zbyl jen muž na lodi.

Prodal dům. Prodal sklady. Prodal podíly v otcových obchodech, pozemky, vinice, vše, co neslo jméno Octaviů. Ponechal si jen Scorpiu a to, co bylo na ní. Loď, posádku, Apollónovu lampu a ticho, které se usadilo v kajutě a odmítalo odejít.

Námořníci mu začali říkat Tacitus. Ne proto, že by jim to nařídil. Proto, že přestal mluvit. Ne úplně, ne dramaticky. Prostě přestal říkat víc, než musel. Rozkazy, ano. Kurz, vítr, kotva, plachty. Ale nic navíc. Žádné příběhy u ohně, žádné otázky, žádné odpovědi delší než slovo. Muži to přijali, jako námořníci přijímají počasí. Nekomentovali, nepátrali. Měli kapitána, který uměl, platil a mlčel. Horší věci se na moři dějí.

Tacitus. Mlčenlivý. Jméno, které nebylo jméno, jen popis. Jako by se člověk jmenoval Stín nebo Vítr nebo Nikdo. A jemu to vyhovovalo. Protože jména jsou pro ty, kdo patří někam. A on nepatřil nikam. Jen na loď. Jen na moře. Jen k plameni lampy, která hořela každou noc v kajutě, kde kdysi vonělo dvěma těly a teď vonělo jen olejem a solí a vzpomínkou.

Jednoho večera, měsíce po pohřbech, seděl v kajutě a díval se na Apollónovu lampu. Plamen hořel tiše, klidně, zlaté struny lyry se třpytily a stíny tančily po stěnách, jako tančily tu první noc v Massilii, kdy ji Philón přinesl a postavil na stolek a řekl jen „Svítí" a Lucius odpověděl „Hraje" a víc té noci neřekli.

Otočil lampu. Prstem přejel po vyrytých písmenech na zadní straně. Φῶς ἐν νυκτί. Světlo v noci. Bronz byl pod dotykem drsný a chladný, stejně jako tehdy, když ta písmena objevil poprvé. Hřbítky kovu podél rýh, stopa nože, stopa Philónových rukou.

Na stole ležel calamus. A vedle něj čistý svitek papyru, který tam někdo položil, možná on sám, možná jeden z otroků, kteří mu uklízeli kajutu. Nebyl si jistý. Nevzpomínal si. Svitek tam ležel už dny, možná týdny, bílý a prázdný a čekající.

Díval se na něj. Na tu prázdnou plochu, na které se dalo napsat cokoliv. Nebo nic.

Sáhl po calamu. Namočil ho do inkoustu. A začal psát.

Na rozloučenou, s poděkováním věnováno těm nemnohým čtenářům, kteří dali svůj hlas druhé části příběhu Lucia Octavia Varra.