Sbohem a šáteček

Léta padesátá – 1955

Sbohem, a kdybychom se nikdy nesetkali,
bylo to překrásné a bylo toho dost.
Sbohem, a kdybychom si spolu schůzku dali,
možná že nepřijdem, že přijde jiný host.

Tak nějak je to v Nezvalově básni, co se učili ve škole. Mladík ve starších šatech, které mu moc nepadly, ještě slyšel skřípot brány. Za ní zůstal zcela jiný svět, na který chtěl zapomenout. A ten, do kterého opatrně vstoupil, je také cizí. Kolik prožil překrásného světa? Pousmál se a popošel raději stromořadím lip. Sotva jim raší lístečky. Je devátého května roku tisícího devítistého padesátého pátého.

„Tento den si dobře zapamatujte, Strouho. A nerad bych vás tady viděl znovu. I když jste patřil k tomu lepšímu, co zde bylo. Tak vyrazte do světlých zítřků. Věci máte na vrátnici i papíry. Čest práci!“

„Čest práci, soudruhu veliteli!“

Jo, myslíval si tak něco o prdeli, do které by toho zmetka nakopal. Zaťaté zuby schoval za úsměv. Naučil se několika stupňům přetvářky. Na vyšetřovatele, na bachaře, na právníka, na spoluvězně.

Sbohem a žádnou schůzku. Sem už určitě nepřijde. Jeho horká krev vychladla. Není koho ani co bránit. Neotočil se, ale vykročil alejí dál k městu. Na nádraží. V kapse saka měl příkaz k nové práci a celkem i pár korun. Mohl by si dát civilní oběd. Marně vzpomínal, jak chutná svíčková se smetanou a brusinkami. Představit si to uměl. A hned se projevil Pavlovův reflex. To už se učil na rolnicko-hospodářské škole. A nejlepší bylo, když jim o tom vyprávěl jeden ze školitelů marxleninismu ve vězení. Tekly jim sliny jako těm psům. Polknul. Ještě má v ústech chuť připálené melty a chleba. Jeden, co to tady znal, mu maloval, jak se dostane nejrychleji k nádraží, na dvoře do písku. Ten mu taky se smíchem radil, aby koupil svíčku a zapálil ji v kostele za Zápotondu. V podstatě mu byl trest v padesátém třetím snížen z deseti na pět let. V důsledku této amnestie mu z těch pěti vlastně odpustili dva měsíce.

Z kraje to měl ještě složitější. Byl v podstatě ještě ten den voják, ale uvolněný o dva dny dříve, kvůli stavu matky. Otec byl zavřený hned z kraje roku čtyřicet devět za údajnou protistátní činnost. Když se vrátil z vojny, maminka ležela v posteli ve výměnku jejich statku. Několik estébáků, co všechno prohledávali, začali i s postelí. Odsunuli ji a matku, které zbývaly poslední hodiny života, přetočili a chtěli ji stáhnout z postele. Vykřikl na ně, ať toho nechají. To bylo ovšem ještě horší. Skočil mezi ně. Jednomu zlomil ruku, druhému klíční kost a vykloubil a zhmoždil rameno. Dostal deset let. A to měl štěstí na mírného soudce. Jeho otec zemřel loni. Údajně na zápal plic. Na pohřeb ho nepustili. Prý, aby zase neprovedl nějakou blbost, když to má za pár. Po pohřbu přijel za ním jeho vzdálený bratranec na návštěvu a ukazoval mu fotografie. Statek udělal z jejich domova byty a z jejich věcí nic nezbylo. Prostě lidi si všechno rozebrali. Takže tam rozhodně nemířil.

Zkusí hned práci. Státní správa, meliorace, někde u Českých Budějovic. Veliké plochy luk se tam odvodňují, aby bylo víc orné půdy, která je podmáčená. Pokládají se stovky kilometrů pálených melioračních trubek. Pokud se stačí vyrábět. Nejsou lidi, nejsou stroje, ale je hrdinské nadšení budovat naše pětiletky. Zrovna loni končila první, ale nějak se nepovedla. Druhá začne s Boží pomocí, jak rád říkal velebný pán z jejich cimry, za rok. Byli tak trochu podle slov soudruha velitele originelní. Měl spoustu svých výrazů a chyba, pokud by ho někdo chtěl opravit. Týden samotky. Prostě osm muklů, kteří se nikam nehodili. Buď měli být přemístěni jinam, nebo tam prostě, jak se říkalo, zamrzli. Většina tak nějak čekala na něco. Někteří na propuštění, někteří na probíhající soudy, někteří na smilování Boží, jak opět dodával jejich služebník Pána našeho.

Jo, pan farář mu bude chybět. Člověk nesmírně vzdělaný, který měl vždy pro ostatní vlídné slovo a pro své věznitele pohrdání a ironii. Až na dva notorické zloděje, které se snažil pan farář marně přivést na správnou cestu a kteří určitě donášeli, co se tam děje, samí političtí. Tak ještě se přece jen mladík ohlédl. Naposled. I když na některé spoluvězně bude určitě vzpomínat. Poslední dva roky mu byli rodinou. Teď ještě zahnout a podél školy. A znovu. Nádraží už viděl. Přidal do kroku. Hned si stoupl k tabulím s jízdním řádem, co byly na jedné straně na společné ose, tak se daly procházet jako listy v knize. Teď zrovna v řádech listovala jedna silnější paní s dcerou a nemohli se shodnout, tak místo zablokovaly. Je dopoledne, půjde omrknout jídelní lístek za sklem před restaurací.

Jeho oči hned spočinuly na lákajícím nápisu. Hovězí svíčková na smetaně, houskový knedlík, šestnáct, padesát. Tomu nešlo odolat. Podíval se na nádražní hodiny. Deset. A na dveřích obědy od jedenácti hodin. Protože obě ženy zcela okupovaly tabule s jízdním řádem, šel se zeptat do pokladny. S přestupem do Prahy pět hodin, jsou zpoždění. Odjezd o půl jedné a z Prahy do Budějovic, tam by mohl být po deváté. Přespí na nádraží, venku je ještě zima. Ráno zajde na Oblastní kancelář meliorací a oni ho už někam pošlou. Koupil si lístek a vydal se do restaurace. Káva byl luxus, pět korun. Ale co, dnes je Rothschild. Taky se hned zeptal na svíčkovou. Jak bude, hned mu ji přinesou a polévku vývar s játrovými knedlíčky. Tu dělávala maminka v neděli. Knedlíčky malé, ale zato jich byl kopec. Trochu se drala slza. Zase ji viděl na posteli, jak vztahovala ruce. Jo, ještě jí je sevřel, rozloučili se, zato táta… Chodil v myslivecké uniformě. Byl myslivec tělem i duší. Taky jim patřil velký kus lesa i s honitbou a těch polí. V pětačtyřicátém, to už byl student, s tátou všechno objížděli na koních. Tady bude nový rybník a velký kravín, taky vepřín a teletník. Viděl, jak zaměřovali pozemky, pak začala stavba, všechny peníze šly na ní. Prý z toho zůstaly jen zříceniny, co si lidi rozebírají na stavby, říkal ten vzdálený bratranec. Mělo to být v takovém baťováckém stylu, všechno z červených cihel.

Servírka přinesla kávu. Bože ta vůně. Seděl nad šálkem a nasával vůni klidu a pohody. Po nedělním obědě bývala káva, moučník a táta si zapálil doutník. Nikdo ho nesměl s ničím rušit, jenom kdyby hořela stáj, říkával a užíval si polední půlhodinku.

„Toníku, všechno chce svý, když pracuješ, tak pořádně zaber, když odpočíváš, na všechno se vyser. To říkával náš dědínek, tvůj pra, pra, pradědeček. Dejž mu pán Bůh věčný nebe.“ Byla to další potlačená slza? Ne, usmál se na servírku, co mu nalévala polévku. Krásné kulaťoučké knedlíčky jako od maminky. Když dojedl, už tady byla svíčková s velkým S. Na mase hnízdečko smetany s brusinkami a plátek citronu. Šest knedlíků, ze kterých přímo vyzařovala houska. A omáčka krásně voněla zeleninou. Nábožně ukrojil knedlíček, přehrnul ho omáčkou. Pravda, maso bylo trochu tužší, ale co by čekal z vydojené krávy. Zato chuť nezklamala. Pivo desítka, koruna dvacet. Ale dal si Plzeň za dvě padesát.

Přišel postarší vrchní.

„Vidím, mladý pane, že pamatujete lepší časy. Odtamtud?“ ukázal. „Nechtěl bych urazit.“

„Jistě, ten ježek, původně deset let. Zmlátil jsem dva estébáky a teď pojedu někam k Plzni na meliorace.“

„Tak toho je plno v novinách, kolik přibude zemědělské půdy. I tady odvodňují pole. Věřte, jednou ta voda bude chybět. Ale všechno je dnes jinak. Tak přeji šťastnou cestu a nový život.“

Toník zaplatil a nechal velké spropitné. Neodolal ještě jedné kávě. Když odcházel, vrchní ho doběhl u vchodu a vsunul mu do kapsy saka balíček.

„Na cestu, kousek chleba s máslem a imitace.“

Zatím narazil na slušného člověka. Co bude dál?

Po cestě, na nádražích prodávali z táců zavěšených kolem krku párky a podávali je do oken. Taky další nosili v papírových kelímcích pivo a limonádu. Vlakem se prodíral kluk prodávající slané preclíky a hašlerky. V Praze bylo nádraží a okolí plné stánků. Párky, klobásy, koláče a koblihy. Koupil si lahvové pivo a dvě veliké slané pletýnky. Budějovické nádraží je takové malé pražské. Hned si zjistil, pokud mají noční čekárnu. Byla tam, plná budovatelských nástěnek a ještě včerejšího dne, Osvobození Rudou armádou. Že Budějovice osvobodili i Američané, žádná zmínka. Tady totiž se na osvobození podílely obě armády. Osmdesátá šestá gardová, střelecká divize brigádního generála Morrilla Rosse a desátý gardový střelecký sbor generálmajora Vasilije Pavloviče Sokolovského a oba generálové promluvili k lidem desátého května z oken radnice. Jenže to byla jiná doba. Dnes viděl Toník jen oslavu Rudé armády. Kolik by dostal za to, přidat tam i americké tanky a zmínku o Pattonově armádě. Dozorčí, starší paní mu poradila, když se jí svěřil, že si má koupit po půlnoci lístek do nějaké blízké obce, aby měl krytí, spát se tam sice nesmí, ale kdyby šla kontrola esenbáků, tak silně zakašle. Musí jí koupit nějaký zákusek nebo čokoládu. A zatím si zajde na večeři. Ráno bude brzy na místě a dozví se, kam ho nasadili.

S trochou ironie jejich pana faráře si zarecitoval:

Bylo to překrásné, žel všecko má svůj konec.
Mlč, umíráčku. Mlč, ten smutek já už znám.
Polibek, kapesník, siréna lodní zvonec,
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.

Snad to vzalo konec a zůstane sám? Asi taky ne. Budou tam další pracovníci. Takový fešácký kriminál. Dal si maďarský guláš, rozhodně zcela něco jiného, než co vařila vězeňská kuchyně. Jejich guláš, to byla jedna flaksa vedle druhé, cibule a šlichta zahuštěná moukou. V segedínu bylo aspoň hodně zelí. Dvě lahvová piva na noc a dva zákusky. Malou čokoládu pro jejich hlídačku. Stále pod dozorem, určitě přijdou v noci cajti. Mohou mu říct, kde mají meliorace kancelář. Jejich noční hlídačka sice nic nechtěla a nechala se chvilku přemlouvat, ale viděl, že nebyl s úplatkem sám. Zato jim paní nasypala do velkých kamen uhlák koksu. Bude tam v noci jak v ráji.

Všechno se odehrálo podle scénáře. Ve dvě přišla hlídka esenbáků, ale byli docela milí a komunikativní. Kupodivu se ho neptali, za co seděl, a vylíčili mu, kde najde svůj úřad. Není to daleko, kus po Nádražní a pak Rudolfovská ulice vpravo. Ráno si nejdřív zašel na toalety a trochu se dal do pořádku. Na snídani tavený sýr a rohlíky, z kelímku něco, co mělo být kakao. To ve vězení neměli, ale z mládí si ho pamatoval jinak. Na správě byli překvapeni jeho rychlým nástupem. Všechno si vyřídil, dostal pracovní oblek a hlavně vysoké holinky a další gumáky až na prdel. Tím, že nemá nic, byli docela zaskočení. Musí si pár věcí koupit, bude v maringotce, kde jsou jen deky. Ještě mu dokonce nabídli i zálohu, ale nějaké peníze měl. Zašel si nakoupit potřeby na vaření, hrnek, pánvičku, příbory a toaletní potřeby.

„Je to necelých třicet kilometrů, náš řidič vás tam hodí Gazem. V blízkosti jsou spíš osady, obchody v Netolicích. Pracuje se do zámrazu, potom je práce do jara u Státních lesů.“

Řidič Gazu skoro nemluvil, jak se dostali za Budějovice, jeli po silnicích spíš polních, pak zastavil u louky do kopce. Na jejím dalším okraji pod lesíkem bylo vidět dvě maringotky a dřevěný sloup, kam odněkud z lesa vedl zřejmě kabel s elektřinou.

„Tady bych Čapájeva utopil, vezmi si holinky, jdeme.“

Musí být na mě hezký pohled, usmíval se Toník. Jeden ranec si dal přes záda, druhý do ruky a vyšli. Řidič nesl velkou tašku a malou aktovku s lejstry.

„Tady ten kousek se drž za mnou.“

Mezi trávou bylo vidět vodu. Jak šlápl kousek vedle, jako by ho louka chtěla vcucnout do sebe. Bylo kolem poledne, když dorazili k maringotkám.

Venku na srovnaném plácku s dřevěnou podlahou seděli tři muži. Dva určitě po čtyřicítce a jeden mladík. Toníka až píchlo u srdce. Pokud by se o někom dalo říct, že je blonďák a krasavec, o tomhle nepozemském stvoření určitě.

„Pan inženýr Novotný, malý šéf, jak mu říkají. Ale ve skutečnosti velký. Nikdo nerozumí melioracím tak jako on,“ představoval osazenstvo řidič Gazu.

„Pan profesor Votýpka, historik a politolog, a Grigorij, něco jako ty.“

Teď se obrátil na Toníka.

„Antal Strouha, čerstvě propuštěný, no konečně to si všechno řeknete. Tady, inženýre, jsou plány a já mizím.“

„Posaďte se, příteli, u nás. Věci si odložte. Právě se chystáme k obědu. Máte krásné a ne časté jméno. Napadá mne Antal Stašek. Skvělý právník, romanopisec z opačné strany naši vlasti, z Podkrkonoší. Antal je maďarská zkratka římského Antonia. Což znamenalo, přední, vynikající. Nemáte maďarské předky? I když ekvivalent ve jménu Strouha nevidím. No myslím, drazí přátelé, že můžeme servírovat. Prosím, Gríšo.“

Profesor a mladík se zvedli a odešli do jedné maringotky.

„Jsme tady jako rodina. Doufám, že si také zvyknete. Dodržujeme určité zvyklosti, abychom, jak říká profesor, nezvlčili. O všem vám povíme po obědě. Doufám, že vám bude chutnat. Jistě nejsme hotel Pupp, ale lepší než v místech, kterými jsme si prošli všichni.“

To už se vracel profesor s Gríšou. Ten nesl dřevěný tác s hrncem a kastrolem, profesor talíře a příbory.

„Nuže, moji milí, dnes, v den našeho nového člena, si připijeme na trošku štěstí a hodně zdraví.“

Profesor vyndal z kapsy kabátu půllitrovou láhev a nalil do čtyřek štamprlek, co měl v druhé kapse.

„Šumavská bylinná, naše vlastní.“

„Na spálení červa,“ pozvedl skleničku z masivního skla inženýr a ostatní se přidali.

Zvláštní chuť se rozlila Tondovi v ústech. Nasládlá, trochu nahořklá, s výraznou hřejivostí.

„Polévka je vývar se šťavnatkami březnovkami, následuje karbanátek s bramborovou kaší a naložené vlastní ryzce. Prosím, náš milý Ganyméde Gríšo.“

Tak to je skutečný číšník bohů. Chlapec trochu pohodil zlatou hřívou a nalil všem naběračkou z hrnce polévku. V mírném chladu se z ní kouřilo a houbově se rozvoněla. Byla výtečná. Tonda si rovněž vzpomněl na domácí polévky z májovek, rostoucích hojně touto dobou v jejich sadu. Zde je ovšem všechno o něco opožděné.

„Můžu ti přidat, já si dám,“ oslovil Gríša Tondu. Ten přikývnul. Taková lahůdka zachutnala.

„Nyní drazí, náš karbanátek, nebo také karbenátek. Varianta s é se vyvinula z němčiny, nářečově karbenatl. Jinak vše pochází z latiny, carbo – uhlí a na něm pečené maso. Není to tedy nic nového.“

Gríša odskočil a přinesl pekáč zlatých karbanátků.

„Ty tmavší jsou s houbami, světlejší jen z masa a tady je cibulka.“

„Jídlo dávné, prosté, ale dobré, dělané s láskou naším Amorem. Vždyť pohleďte, přátelé, toto je náš Olymp,“ rozhodil rukama profesor. Opravdu, z jejich kopečku byl krásný rozhled.

Hned si nandal dva a dva karboše a jen málo kaše. V miskách byly naložené ryzce.

Tak tohle je jako z nějakého románu nebo filmu, pomyslel si Tonda. A pocítil po létech ubíjenou touhu. Možná to bude problém. Tenhle Gríša v něm probudil někde v skrytu duše zasutou jinakost. Touhu být zase lidskou bytostí, co ctí svobodu, nejen tu politickou. Jen obyčejnou a prostou, mít někoho rád.

Po jídle se ke Gríšovi přidal Tonda a pomohl mu uklidit nádobí. Hned ze dveří viděl kuchyňku maringotky.

„Máme tady všechno potřebné k životu. Možná, skoro všechno. Víš, kolik dnes žije lidí v maringotkách? Nepřeženu, když řeknu, že tisíce. Všechny stavby, přehrady, elektrárny, lesní i zemědělští dělníci, pracovníci elektrifikací, různé vzdálené sklady a konečně i světští. Ovšem jejich maringotky jsou luxusní. Naše také, ale jen díky inženýrovi a profesorovi. Skoro všechno tady je od nich. Máme přípojku proudu, tak jsme v pohodě. Skoč si pro své věci. Budeš spát v mém apartmánu. Skříň, palanda, deky, polička a menší skříňka, prostě třetina budníku. Udělám meltu a vezmeme pánům moučník. Upekl jsem mřížkovej koláč s jablky, to profesor zbožňuje. A po odpočinku vyrazíme ještě za lesík, kde kladou trubky. My jsme taková předsunutá jednotka. Vyměřujeme trasy, hloubku podle sklonu, sběrné a čistící šachty, kanály a podle toho se vyrývá zvláštním pluhem, to všechno uvidíš.“

K meltě ve veliké konvici vzali nakrájený koláč.

„Gríšenko, tys měl byt děvčica, jak se říká u nás. Mívali jsme kuchařku, ještě za bývalé éry, ale nesahala by ti ani po kotníky.“

„Pane profesore, to je tím, že taky rád jím a tady si to můžeme dovolit. Myslím, Tondo, že ti u nás bude chutnat. Tu tvoji dosavadní stravu jsme ochutnali všichni,“ blonďák pohodil hřívou a pousmál se.

Po moučníku si pan inženýr zapálil doutník a pan profesor viržinko. Vůně hned Tondovi připomněla otce. Trochu tomu napomohl i výhled na krajinu kolem.

„Myslím, Toníku, že zapadneš brzy mezi nás, nekouříš?“

„Začal jsem před, no a tam mě to přešlo.“

„Jistě, chlapče, není to zdravé, ale návykové a my si jen s Petrem dopřáváme trochu čoudu. Četl jsem, že to není v první řadě nikotin, ale pocit z vidiny kouře. Dokládali to tím, že slepí nekouří, nebo jen ti, co už kouřili před oslepnutím. No, chlapci, vyrazíme. Gríšenko, ukaž Toníčkovi, co na sebe.“

„Julku, nechceš odpočinout, vezmu si k lati Toníka.“

„Ne, Petře, to byla jen malá nevolnost.“

Po zamčení maringotek přešli kousek lesíkem. Pod nimi byl široký a dlouhý, pozvolný svah, kde bylo vidět asi deset mužů, traktor s nějakým zařízením a další na boku s vlečkou drenážních trubek. Pokračovali k malé, zřejmě přenosné boudě, kde byl nivelační přístroj, zeměměřičské latě, kolečko a zhruba metrové kolíky s vyznačením hloubky, kladiva a ve sloze mapy pozemku.

„Tady neklademe tak hluboko, budou to pastviny. Za traktorem je upravený pluh drenér, kde jsou nerovnosti, hloubka se přizpůsobí podle kolíků. Tady je spíš svažitý terén. Chlapci, vyzvedněte kolíky, co je hotové, my vám zakreslíme nové tratě. Ve čtyři skončíme. Místní budou mít fajront za chvíli.“

Tonda oceňoval práci na čerstvém vzduchu, probouzející se přírodu, kolektiv, kam se dostal, jen s Gríšou to bude těžké. Všechno, co v něm ubil pobyt ve vězeňské cele, se probouzelo. Jeho krátká známost se spolužákem před vojnou byla už téměř zapomenuta. Na vojně nic a pak, ani na jednom místě, kde byl, tomu kápové nepřáli. Slyšel o zneužívání i znásilňování, ale toho zůstal ušetřený. Zato krásná vzpomínka nabudila jeho tělo, i když se ji snažil vytěsnit. Šel s Gríšou nachystat večeři. Taky zapnuli v kuchyňce elektrická kamínka. Do rozšlehaných vajec nastrouhali sýr, přidali koření. Smažili v troubě na velkém plechu. Tonda krájel kopec cibule, plátky kyselých okurek, vajíček a naložené kapie. Na každý krajíc hořčice a nasekaný medvědí česnek. Ještě jeden svazeček stál v misce. Líznout hořčicí, nazdobit a sliny se sbíhaly. Velkou konvici čaje nalili do termosky pro oba pány na noc. Ještě jednu k večeři.

„Ráno skočíme pro vodu na snídani. Jinak u kadibudky je plechové umyvadlo a sprcha z barelu na střeše. Ale umyjeme se večer tady. V pátek jedeme pak traktorem do statku, kde jsou sprchy. Než bude tepleji. Ale myslím, že tu naši uvedeme do provozu. Zvykneš si, nač někam jezdit. Vody je tady všude plno. Z vyústění drenáží teče jako ze studánek.“

To už se vraceli oba pánové, ale šli se nejdříve převléct do tepláků a pohodlných trepek.

„No, kdo se tak má jako my,“ smál se pan profesor.

„Po jídle si dáme vínečko. A trošku si popovídáme. Pustíme si taky topení, do rána bude mráz jako hrom. Počítám s deseti stupni.“

U vína se Toník dověděl o tom, za co kdo seděl, a teď nadšeně buduje naše zemědělství. Profesor vystoupil proti zásahu režimu hned v osmačtyřicátém, pak proti čistkám pořádaným akčními výbory, za kterými stál i Slánský. Při domovní prohlídce našli u něj protistátní literaturu, přišel soud, kde opět nedržel ústa, a skončil za mřížemi, stejně jako inženýr, obviněný z vykonstruované sabotáže. Gríša měl lesnické učiliště, byl stejně jako Tonda na vojně. Po ní šel jako adjunkt na hájovnu, kde se scházeli a domlouvali lidé, co čekali na možnost ilegálního přechodu hranic. Někdo je udal. Toník řekl o sobě.

„Jak to vidím, Julku, myslím, že Toník mezi nás pěkně zapadne.“

„Jistě a ještě si někdy popláčeme na rameni. Chlapci, půjdeme s Petrem spát. Taky moc neponocujte, tady budete mít času spoustu. Dobrou noc, ať vás obdaří sny Nyx, bohyně noci. Nebo možná staroslovanská Oseň.“

Kluci se umyli žínkou v umyvadle do půl těla a nohy. Jak šel Gríša vylít vodu, říkal, že je už mráz. Pak ho vystřídal Tonda.

„Tady jsme okolo pěti set metrů, ale dál v horách na slatích jsou noční mrazíky skoro celý rok, mimo snad prázdnin, a v zimě třicítky. Máš něco v zimě? Nebo taky na kácení?“

„Asi taky.“

„To by bylo fajn. Loni jsem byl v lesní chatce sám celou zimu. Ostatní chodili domů. Jsem na tom jako ty, taky nemám kam se vrátit. Naši sem přišli v třicátých létech jako plno jiných Bulharů a měli zelinářství. Za války nám skleníky projel tank, a když jsme se vzpamatovali, tak nás znárodnili. Táta, jako spousta jiných, to neunesl a dostal infarkt a máma se utrápila, když mě zavřeli. Co vidíš, je všechno, co mám. Jsem tady druhý rok a zvládám to díky těm dvěma. Profesor je někdy zvláštní, doufám, že ti nevadí.“

„Naopak si tady připadám jako ve snu. Tohle jsem nečekal.“

Ještě chvíli si povídali. Pociťoval něco hřejivého. Tak chutná svoboda? S tím tam už se rozloučil?

Sbohem, a kdybychom si neřekli už více,
ať po nás zůstane maličká památka.
Vzdušná jak kapesník, prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka.

Ráno se rozdrnčel veliký plechový budík se dvěma zvonky. Melta a chleba se sádlem.

„Máme devět, ale půjde to rychle nahoru. Mráz se udrží tři čtyři dny, po patnáctém bývá tady málokdy.“

„Jaké je dnešní menu?“

„Gulášová polévka, hrachová kaše a vejce. Večer upeču chleba a v sobotu bych mohl do Netolic s Tondou nakoupit.“

„To bude skvělé, chlapci, nezapomeňte mi léky v lékárně a co si dát v neděli kačenku? Paní Sitta už má určitě nějakou vykrmenou. Prostě na počest našich rozmnožených řad. Nic šetřit nebudu, až natáhnu bačkory, nemohl bych ani odpočívat v truhle, když by si z mých úspor debužíroval nějaký komouš.“

Všichni se rozesmáli a veselá nálada vládla celému dni. Vždyť je tak krásně na světě. Chlapci už večer namočili hrách a zaskočí ho před polednem uvařit. Sluníčko svítilo a z trav už skapávala voda, zatímco dole to ještě chrastilo jak skleněné střípky.

U hrachu pak slili vodu, doplnili novou, pár bobkových listů. Kus petržele a svazek sušené mateřídoušky. Posbírat pěnu a hlavně nesolit, zdůrazňoval Gríša. Tonda zase loupal kopec cibule. Jednak pro smažení na hrách a pro základ gulášové polévky. Brambory a na poloviční plátečky kabanos. Kabanos pěkně opéct s cibulí, přidat papriku, míchat, dodat brambory a vařit, se zeleninou.

„Hrách mívám vždycky na trojce za tři čtvrtě hodiny. Nevadí ti vaření?“

„Vůbec ne, jenom toho moc neumím.“

„Máme tady i pár kuchařek, jo ještě vejce. Chlapci tu budou coby dup.“

Musel se pousmát, chlapci. Cítil, že se s radostí začlení do jejich malé komunity.

„Skvělá polívčička. A mám tam mrkvičku a petrželku. Díky.“

Profesor lovil velké špalíky kořenové zeleniny, zatímco inženýr byl zamyšlený.

„Víte, chlapci, že hrách se pěstuje už dobrých deset tisíc let. Doložený je z mladší doby kamenné a v podstatě byl známý v Asii, ale i Africe. V Evropě z dob švýcarských kolových staveb. Je ve dvou formách, kulaté a svrasklé. Ovšem druhů a odrůd je nespočet. V novější době se o jeho rozšíření zasloužili Římané. Bylo to jídlo všech vrstev.“

„Polévky přiděláme a bude i k večeři, jen upeču chleba, mám zaděláno.“

„Bože, Gríšenko, to se zase přejím. Dnes to bude výbušná kombinace. Hrách a čerstvý chléb. Petře, jsi od rána zamyšlený.“

„Vozí teď samé zmetky. Rozpadají se pod rukama.“

„Sám jsi říkal, že je to proti přírodě. Že toho jednou budeme litovat odvést rychle vodu z krajiny. Vodohospodáři napřimují toky, vymizí škeble, raci. Stejně by se za pár let ty drenážky rozpadly.“

„Už jsem, milý Julku, za sabotáž seděl a nemíním jít tam znovu. Mezi chlapy je jeden šťoura a velký straník. Jen jsem řekl, že na druhé straně Šumavy pokládají meliorační kabely strojem, a hned začal, jak to vím.“

„Musíš si, Petře, najít nějakou zábavu. Já si v klidu píšu knihu. Co ta vedoucí hotelu? Toníku, musíš Gríšu vytáhnout na taneční zábavu. Mládí, chlapci, uteče moc rychle.“

Gríša jen mávnul rukou a inženýr si přidal hrachu. Tonda o zábavy nikdy nestál a pak zapomněl, co to je.

Odpoledne se rozpršelo, tak všechno sklidili. Pánové šli k sobě, budou si číst.

„Dáme si trochu šípkového vína?“

„Jistě, jen jsme ještě neřešili, jak budu všechno platit.“

„Zatím jsi žádnou výplatu nedostal. Já mám přes jídlo kasu. Po výplatě nebo záloze se všichni složíme, a pokud nevyjdeme, tak se to navíc zase rozpočítá na každého a doplatí. Pití mimo pivo jak kdy. To teď neřeš. Dohodli jsme se tři, tak se dohodneme i čtyři. Nešetříme, měna byla nedávno a kdoví, co bude. Chodils na zábavy, myslím, než…?“

„Jen se podívat. Netančím. Hudbu mám rád.“

„Myslíš, že jednou budeme žít jak většina lidí?

„Tím myslíš co?“

„Prostě mít byt, přátele, práci, koníčky. Radovat se ze života. Snad už všechno pominulo. Peněz moc není, za hranice se nesmí, mluvit taky nemůžeš, co chceš. Mít kamaráda. Pro mě je zatím tím vším tahle maringotka. Můžeme být i těmi přáteli?“

„Byl bych rád, Gríšo, moc rád.“

„Teď v zimě, když jsem byl u dřevorubců, zůstal jsem tam sám, vzpomínal jsem, jak to bylo kdysi krásný a proč pak přišlo něco tak strašnýho. Chtěl jsem všechno skončit. Venku je jedle, našel jsem ve skladě provaz a šel ke stromu a najednou ke mně přišly dvě srnky. Kus dál byly jesličky, ale prázdné. Hledaly seno. Seděl jsem pak u krmelce a brečel. Já nejsem žádnej tvrďák a tam, tam mě zbavili všeho lidskýho. Já vím, prošli jsme tím oba.“

Tonda ho vzal za ruku.

„Tu lidskost ztratili oni, ne my. Já byl na třech místech. Začátek byl nejhorší. Denně jsem byl zmlácenej. Už pak na výslech mě tahali po zemi. Pořád chtěli, abych se doznal, že jsem z organizované skupiny. Přitom jsem byl dva roky na vojně. Až když tam nic nezjistili, šli i do kasáren. Potom mě dali jinam.“

„U mě nebyli nejhorší bachaři, ale spoluvězni. Hned první den mě znásilnila polovina z nich. Ztratil jsem vědomí. Pak to šlo dál. Jeden zdrogovanej blázen mě chtěl skalpovat nožem vybroušeným ze lžíce. Jak mi narostly blond vlasy. Řval, že je indián, a další mě drželi, ale když viděli, že to myslí vážně, tak zavolali stráž. Na krku ve vlasech mám jizvu. Ještěže jeho nůž byl tupý.“

Teď zkusit navazovat něco bližšího rozhodně nejde. Snad časem.

„Prostě jsme už z toho venku, těžko člověk zapomene, ale máme snad právo žít jako druzí. Tady máte docela svobodu. Možná to tak cítím, že jsem sám na ní chvíli.“

„U Netolic je zahradnictví, když jdu kolem, mám vždycky problém. Mít tak kousek země a začínat úplně od nuly. Vím, je to malicherný, ale nemůžu si pomoct.“

„Co si tady kousek porýt, na zeleninu.“

„Jsou tu zajíci a srnky.“

„To by šlo oplotit. Zeptáme se inženýra.“

„Skoro jsem zapomněl, jdeme na chleba. Kilo žitné, kilo pšeničné, to budou tři bochníčky. Kvásek mám v lednici. Lednička, tu sehnal inženýr, to je poklad. V létě by se nám všechno zkazilo. Ještě sůl, kmín a vlažnou vodu. Oboje kynutí tak tři hodiny, pečení, to bude akorát k večeři. A doděláme polévku. Nakrájej zatím další kabanos, co budu dělat těsto. Dám vařit vodu s mrkví a petrželí, přihodíme sušený houby. Na kabanos pak papriku, víc sádla a oboje pak spojíme s polední polévkou.“

Zase Gríšova blízkost dělala své. Jenže… Časem, říkal si Tonda. Časem to přátelství může přerůst.

Chleba kynul ve třech slaměných ošatkách, co jim prý upletl ošatkář v pekárně. Putoval po pekárnách a opravoval, nebo pletl nové.

„Mrkneme se, co nám chybí, nebo bude scházet. V sobotu nás hodí traktorista do Netolic a přiveze i zpátky. Tady máš bloček a tužku, budu ti říkat co.“

Velká skříň na potraviny byla ve druhé třetině maringotky.

„Všechny mouky po deseti kilech. Po pěti kroupy, ovesné vločky, cukr, sůl, sádlo, pytel brambor, kořenová zelenina, hlavně, pokud bude celer. U řezníka kosti, co bude, syrové i uzené. Hovězí žebra a bůček, vnitřnosti. Tam člověk nikdy neví, co přivezou. I když nám něco odloží. Točeňák, po štangli imitaci a výrobní. Klobásky, párky. Připiš tam hlavu, nožky a kolena. Člověk pak v tom fofru zapomene.“

„To není do batohu. Tak přes metrák.“

„Jo, to všechno sežereme, ale další velkej nákup bude až před prázdninama. Taky využívám, že tě tady mám.“

Gríša se usmál tak podmanivě, že Toník by nejraději přistoupil k němu a políbil ho.

Ozvalo se zaklepání. Vešel pan profesor.

„To je vůně, chlapci. Jste pokladem mého života. Doufám, že se hned tak nerozloučíme. Mívali jsme kuchařku, ale náš jídelníček předčí vše. Byla by kapka polední polévky? Dostal jsem strašný hlad.“

„Je i ta dodělaná, ještě horká, pan inženýr nepřijde?“

„Až na večeři, je špatný z těch trubek. Víte, on má zbytečné obavy. V osmačtyřicátém navrhoval meliorace při stavbě domů na svahu. Řekl, že ten pozemek je k výstavbě nevhodný a nebezpečný sesuvem. Odpověděli mu, že je to stranický úkol a nehodlají jít proti tomu. Napsal posudek, kde bylo všechno, co hrozí. Při výstavbě navrhoval meliorace mezi domy. Když byl první skoro pod střechou, svah ujel po deštích. A dům se musel zbourat. Přesto, že se odvolával na svůj posudek, že svah je pro výstavbu nevhodný, obvinili ho ze sabotáže. Mu vůbec nejde o to, že šel do vězení, jak o poškození jeho profesní cti. Nikdo se mu neomluvil, když se zjistilo, co tehdy napsal. A já jsem pořád nepřítel státu, teď už o něco menší, ale v návrat na katedru nevěřím. Mám hodně času na přemýšlení a mohu se věnovat své knize. Kolikrát si říkám, kolik Einsteinů nebo Mozartů zničil tento režim, který měl být tím nejlepším, co zatím bylo. Pamatujte si, chlapci. Jediný jakž takž správný režim je demokracie. Ale i ta se může zvrtnout. Němci si demokraticky zvolili Hitlera a jeho stranu, a než se stačili rozhlédnout, byla z toho diktatura.“

Gríša nalil vrchovatý talíř.

„Je rudá paprikou a úžasně voní. Z toho nejobyčejnějšího točeňáku.“

Profesor ponořil lžíci a nabral.

„To není gulášová polévka, ale Gríšův nektar. Víte, chlapci, že objev nového jídla znamená pro štěstí lidské rasy víc než objev hvězdy. To jsou slova Savarina v jeho Fyziologii chuti. Moudrý pán. Právník, spisovatel, politik, soudce, advokát, houslista a především gurmet. Ty houby tomu daly jiný rozměr. A především láska. Láska nejen k jídlu, ale i k jeho strávníkům. Oscar Wilde říkal: Nesnáším lidi, kteří jídlo neberou vážně. To prozrazuje povrchní povahu.“

„Vaříval jsem od mala s babičkou a s maminkou. Denně spousta zeleniny.“

„Mluvili jsme o tom, co tady zrýt kus louky a udělat záhony na zeleninu. Oplotit kvůli zajícům a srnám,“ přidal se Toník.

„Zeptáme se na statku, ale těm to bude jedno. A plot by se dal pak smotat, až se budeme stěhovat dál. Tady to vypadá nejméně na dva roky. Jinde v okolí není elektřina.“

Taky se při sobotní výpravě zastavili na statku v kanceláři i s inženýrem a profesorem, kteří tam pak zůstali.

„Postavte si tam druhou Hlubokou, mustr je nedaleko. Už jste se byli podívat? A máme u teletníku dvě role sice už použitého pletiva a jsou tam i kůly ze zrušeného výběhu. Ono, ten cípek háječku už je Lesů, ale těm je to úplně šuma fuk. Mají jiný starosti. Nejsou lidi. Udělali nábor na deset pracovníků a přihlásil se jeden. Jel se tam podívat a hned bral roha. Jak začnou žně, budete tam sami. Dobrý tři týdny. Z okresu už plní plán na papíře, ale skutečnost je jiná. Já bych meliorace tady nedělal, jsou to pastviny a náš dobytek je na mokřady zvyklý. Ale je to teď všude, i Němci. Všichni ženou vodu rychle do moře.“

Chlapci si hned sjeli pro pletivo a kůly. Jen traktorista se divil.

„Na to bych se vysral. Mám doma malej pluh, poorám vám to a pobránuju. Bude tam kopec drnů a vezmu i nějaký vápno, je to kyselina.“

Oba kluci byli nadšení.

Vezli taky dvě prasečí hlavy, plno nožek a vnitřnosti.

„Už jsme tak jednou dělali tlačenku a prejt. Jenom by to chtělo velkej hrnec. Zkusíme Domácí potřeby.“

Hrnec byl na dvacet litrů. Po rozmýšlení ho koupili. Ještě léky pro profesora. Všem zmrzlinu do dvou termosek a dva poháry v cukrárně. Dohodli se, po výplatě si koupí radio. Gríša už má něco našetřeno.

„Žrádla máme čtyři bedny, ze statku pytel a půl brambor a stovku vajec. Jsme taková malá závodní jídelna.“

Taky se byli na statku osprchovat. Jednotlivé sprchy tam měly plechové předěly. Viděli se vzájemně v šatně, ale jen letmo a Toník se bál, aby Gríšu nepoplašil. Možná ta znásilnění se na něm podepsala a nebude nic.

Vraceli se, kluci seděli jako při cestě tam na korbě. Hlavně hlídali vajíčka v proložkách položená na vatovaném kabátě. Doma se hned pustili do mytí a čištění hlav a nožek. Něco opálili, něco zvládla břitva a nůž. A už se vařilo. Hned po dosažení varu se voda slila, dala nová s kořením solí a zeleninou a vařilo se tři hodiny. Při vyndavání se pak zapojili všichni a hned si každý dal, co měl rád. Ostatní se pokrájelo, přidal vývar, dochutilo a dalo do umělých měchuřin. Dvě tlačenky se ještě povařily, ty budou na delší uchování, dvě se sní během několika dní. Zbylo ještě plno různých okrajků a vnitřností. Všechno se pomlelo na prejt. Ten bude s oběma tlačenkami v mrazáku. Pro pozdější dobu.

„K takové mastnotě je nejlepší vodka, chlapci,“ profesor přinesl lahvinku.

„Ještě že je zítra neděle a budeme odpočívat. Dnes jsme to trochu přehnali,“ myslel si inženýr.

„Další zabíjačka bude až na podzim,“ smál se Gríša.

„To jsem snad naposledy zažil ještě doma,“ vzpomenul Toník.

„Važme si, chlapci, tohoto našeho domova. Myslím, že Toník mezi nás hezky zapadl.“

„Díky, jsem tady rád. Měl jsem obavy, kam se dostanu. Konečně po létech kousek pohody a štěstí.“

A jestli viděl jsem, co neviděli jiní,
tím lépe vlaštovko, jež hledáš rodný chlév.
Ukázalas mi jih, kde máš své hnízdo v skříni.
Tvým osudem je let, mým osudem je zpěv.

Ani rodný chlév nezbyl. A tohle hnízdo… Zase se vnucovala básnička. Tonda ležel, na stole dohořívala svíčka v kalíšku. Občas si ji večer zapálili. Pak se jen sfoukla a nikdo nemusel k vypínači.

„Toníku, spíš?“

„Ne, přemýšlel jsem nad básničkou Sbohem a šáteček.“

„Sbohem, a kdybychom se nikdy nesetkali…, ještě ji taky umím ze školy. Kdybychom se nikdy nesetkali? Jaký by byl náš život dál. Nějak je mi najednou, když bych se měl cítit šťastný, smutno. Tehdy, nebýt srnek, co chtěly kousek sena. Všechno je jako v mlze. První měsíce tady jsem nemohl spát. Budil jsem se v hrůze při každém šelestu. Čekal jsem, kdy mě něčí ruce přitlačí na kavalec. Drž, ty hnusná svině, musí se ti to líbit, když seš buzerant. Na vojně s jedním klukem, no přistihli nás ve skladu a naštěstí to bylo jen čtrnáct dní ostrých. Museli jsme nasluhovat. Zřejmě to bylo v papírech a bachaři si to přečetli. To jsem se bál ti říct, ale nechci to v sobě dusit. Nejde to, i když teď…?“

Nevyslovená otázka. Toník vstal.

„Můžu si k tobě sednout?“

„Tobě nevadí?“

„Nevadí,“ to už seděl vedle ležícího Gríši.

Ten si chtěl sednout, ale jeho návštěvník mu pokynul, ať leží.

„Já, já jsem jako ty. Taky jsem se bál to říct.“

Naklonil se k němu a pohladil Gríšu dlaní po tváři. Ten uchopil jeho ruku a znovu si ji tiskl na tvář. Odsunul pak deku a posunul se ke stěně. Leželi vedle sebe. Pomalu se jejich těla přibližovala. Tondova ruka pohladila přes trenýrky zadeček a chtěl si ho přitáhnout.

„Promiň, to, to ještě ne, prosím.“

Ale když se chtěl zvednout, přidržely ho obě chlapcovy paže.

„Zůstaň, prosím, a obejmi mě. To jsem nepoznal od té doby. Musím v sobě překonat odpor. Asi bych to teď nezvládnul, promiň, prosím.“

„Za nic se neomlouvej, chápu to. Nevím, jak bych se zachoval sám. Budeme spát, ničeho se neboj. Počkáme.“

Jistě, tahle blízkost se u Tondy projevila a musel to cítit i Gríša. Bylo těžké jen tak v objetí ležet. Neskončilo to ani polibkem. Konečně nějak usnuli.

Blonďáček se v noci chvílemi třásl a teprve, když se Tonda vzbudil s přeleželou rukou, dali si první polibek.

„Jsme úplně zpocení, opláchneme se venku v lavoru“.

„Sluníčko hřeje, ale ve stínu je kosa. Nemrkneme se, kde udělat naši zahrádku?“

Nejrovnější kus byl za jejich maringotkou směrem k lesu. Ještě rozvažovali kde, když od lesa přijížděl jejich včerejší traktorista.

„Vletíme na to, loukou bych se nedostal. Radši dnes, ve všední den by mohl mít někdo blbý kydy.“

Vyndal brány přidělané na pluhu a pustil se do toho.

„Počkej, nemáme asi tolik drátěnky na plot.“

„Vím ještě o další, když tak přivezu. Ještě furt můžete sázet brambory. Sadba nám doma nějaká zbyla. Ať je nemusíte kupovat. A tak sto metrů v lese je studánka a teče pak na opačnou stranu na louku. To je půl řádku drenážek. Příští neděli to projedu melioračním pluhem a necháme na vlečce trubky. Stačí hned za mnou pokládat a zahrnovat. A máte studánku až u zahrádky. Ta, kam chodíte, je blíž, ale tu zrušit nemůžeme. Nejlíp bude inženýra někam poslat. Aby nedostal infarkt. To domluvte s profesorem. Ten není tak pintlich. Jo chlapci, kdo se bojí, sere v síni. Bude to taky meliorace, ale po našem.“

„Vidím družstevní lány,“ volal profesor a přidal se k nim, když sbírali drny do kolečka, ve kterém vozili kolíky.

„Hezky je složíme na hromadu a bude drnovka. Sice, to už možná budeme jinde, ale stejně co jinak s nima.“

Při druhém bránování pohodili vápno. Zrovna se vyoraly mělčí brázdy na hlízy. Ty se pak nahrnou hlubší brázdou.

„Po obědě dovezu brambory, hned je zahrneme a máte do večera i nasazeno, kolchozníci.“

Hned s profesorem domluvili nedělní partyzánštinu.

„Už to mám vymyšleno, ale musíme do toho zasvětit ještě jednu dámu. Vedoucí z hotelu. Pozve ho na něco jako narozeniny, nebo něco se vymyslí. Ona se mu líbí, on jí ještě víc, sjedu hned zítra jako do lékárny, že jste mi něco nedovezli, a bude to. Stačí pak jednou popršet, stopy budou pryč a najednou tu máme studánku.“

Na oběd byla bílá zabíjačková polévka a pak tlačenka. Inženýr si ji dal opepřenou a s hořčicí, ostatní s cibulkou a octem. Domácí chleba. Sotva dojedli, nebyl ani čas na kávu a kouření. Oba pánové se přidali. Traktorista Pepa dovezl už pěkně naklíčené brambory. Rané, nějaké žluté, s červenou slupkou a pár rohlíčků, jeden řádek dodělali z těch, co si dovezli na jídlo ze statku. Hned se nahrnula hlubší brázda, jen občas se musely vybrat z povrchu drny, co byly vespod. Večer bylo hotovo. Přes týden uhrabou záhonky, hrábě jim Pepa otočil v drůbežárně i s motykou.

„Mají tam toho plnou kůlnu, těm to chybět nebude. V pondělí, jak povezu chlapy domů, tak sjedeme s panem profesorem do lékárny, něco mu chybí a může vám v Drogerii nakoupit semena. Ať můžete ještě vyset nějakou zeleninu. V drůbežárně mají i folie na okurky nebo na buňky na rajčata. Sice se přepálí, ale do podzimu vydrží.“

Chtěli se s Pepou nějak vyrovnat. Ale prý bude přede žněmi překládat na domě krytinu, tak by byl rád pak za pomoc u tašek. Což rádi přislíbili.

„Já byl dopoledne zabraný do výkresů jednoho domku v Netolicích, poprosili mě, tak jsem jen vyhlédl. To je lán. No na statku to ví, ale asi si mysleli, že to bude zahrádka na šnytlík do polévky.“

„Jistě, taky tam bude pažitka a hodně mrkve, petržele, možná se sežene i nějaká sadba a musíme koupit dvě konve,“ dodal Gríša.

„Tak hospodařit statek, tak už jsme ve třetí pětiletce,“ spiklenecky se usmíval profesor.

Večer si kluci namalovali plánek.

„Hodně hrachu. Cukrovej budeme set po týdnu, aby byl pořád čerstvej. Taky lán fazolí.“

Najednou to vypadalo, že políčko bude malé. Když končili s výpisem, co koupit za semena, bylo půl druhé. Jen polibek na noc a šli spát.

Během týdne bylo políčko plné. Pod folií měli salát, okurky a zatloukali klacky na buňky pro rajčata. Paní vedoucí z hotelu vzkázala, pokud by to pana inženýra neobtěžovalo, že by kamarádka potřebovala s něčím poradit v sobotu odpoledne a v neděli má její maminka narozeniny, tak že ho zve, loni jim pomohl s plotem a zídkou, kde ujížděl břeh. Bude ráda, když přijde, s noclehem je v hotelu počítáno.

„Někdy náhoda vyjde člověku vstříc. Stejně by ho pozvala i bez naší kulišárny. A můžeme už začít v sobotu,“ liboval si pan profesor. Dovezl domečkové pasti na myši. Pokud se tam chytí rejsek, vypustí se do lesa. Sehnali pěkné hrnkované sazenice celeru. A mají vyseto hodně mrkve, petržele a pastináku. Ten jediný myši moc nežerou. S hajným, co spráskl ruce nad tou změnou, domluvili odpuzovač divoké zvěře, kterým natřou sloupky. Byla sobota, pan inženýr odjel hned před polednem, musí si nechat v zahradnictví udělat kytky pro paní vedoucí a její maminku, byl z toho celý nervózní. Pepa nechal vlečku na lesní cestě a přijel s pluhem pro meliorace. Rozřezával travnatý porost a sklápěl do boků. Někde, kde spadla zemina, stačila motyka, po položení trubky se hned porost vracel s hráběmi a motyčkou zpět a pošlapal. Až se tráva zase srovná, nebude nic vidět. Překážkou bylo jen několik větších kořenů, které se musely přeseknout. Menší se přetrhly. Většinu měli položenou už v sobotu. U políčka vycházely trubky v polovině. Jen metrovou betonovou skruž museli koupit. Takové se používaly, ale právě proto, čert nikdy nespí. Měli na ni papír a poslední z drenážních trubek do skruže byla železná. Hned jak vykopávali díru na skruž, dole se tvořila kalužina. Před polednem svedli pramínek do drenážních trubek. Pochopitelně trvalo do večera, než začala téct voda. Z lesní kulatiny si u svého díla udělali lavičku. Přinesli si klobásky a pekli si je na ohništi hned vedle.

„Voda,“ vykřikl Gríša a všichni fascinovaně hleděli na malý čůrek plný různých drobných kořínků nepříliš vábné barvy. Ale ráno v pondělí, kdy se teprve vrátil pan inženýr s Pepou a pracovníky ze statku, už tekla voda krásně čistá a odpoledne, co bylo potřeba, zalili. Inženýr se smál:

„Julku, netušil jsem, že jsi takový konspirátor. Nakonec Pepa s tím má zkušenosti a máme studánku. Nechám v Budějovicích na hygieně udělat rozbor. Myslím, že bude stejná jak ta, kde jsme brali vodu doteď.“

Někdy po půli června, jen co poobědvali ještě venku a na tácku přinesl Gríša bezové kosmatice, objevila se z nenadání bouřka. Úplně se setmělo. Jejich políčko bylo sice v závětří, ale měli strach hlavně z krup. Když na chvilku přestalo pršet, utíkali se podívat. Na okraji byly trochu pocuchané buňky, ale rajčata měla jen sem tam zlomený list. Když se vrátili, vypadl proud. Záložní osvětlení, jen takové orientační, bylo na baterie. Při něm si taky dali večeři, smaženici z nádherných tvrdých a mladých kozáků, které narostly po předchozích deštích mezi břízami, jen kousek v sousedním lesíku. Pánové si šli lehnout, kdoví kdy půjde proud. Odnesli si pudink s lesními jahodami, které začínaly. Kluci si zapálili svíčky a taky se pustili do mlsání. Znovu se rozpršelo a déšť vytvářel na střeše maringotky zvláštní šum.

„Ve světle těch svíček vypadáme úplně jinak,“ začal Gríša.

„Máš pravdu, tvý vlasy jsou spíš bronzový. Snad, jen si myslím, nevadím ti, nějak?“ zadrhával Tonda.

„Já vím, co chceš říct. Bojím se, chci, ale nevím, jestli zvládnu potlačit všechnu hrůzu, která je ve mně zažraná jako špína, kterou drhneš až do krve, ale stále je tam. Slyším ty hlasy, nadávky, bití, žaludek mi svírá hlad na samotce. Tam zase přišli strážní. Nevím, jak jsem dokázal přežít. Chtěl bych se toho zbavit. Někdy se v noci vzbudím a vidím, jak mi po stehnech stéká krev, a slyším jejich smích. Kam utéct? Když už si myslím, že je to pryč, zase se všechno vrátí. Nemám ti co dát.“

„Myslím, že si naopak máme co dát. Taky cítím něco podobného, i když ne tak hrozného, cos prožil ty. Oba nás chtěli zlomit. Vymlátit z nás duši, jak často říkali. Ale naše duše jsou čisté jako dřív. Nesmíme dělat radost zlu. Jsme tady, nezlomili nás. Jsme tady jeden pro druhého, když budeš chtít. Snad můžeme i víc jako krásné přátelství.“

„Vždycky po tom večerním polibku bych se ti chtěl vrhnout kolem krku, být zase u sebe jako ten večer, kdy jsem tě zklamal. Ale ani teď nevím, co udělám. Už nemám odvahu k ničemu.“

„To všechno je za námi. Kus života nám zabili, neboj se, zapálím ještě dvě svíčky.“

Tonda vstal a přinesl svícen z chorošů. Venku mírně pršelo, takový zahradnický déšť. Taky krabičku krému.

„Chci si užít tvé tělo, všechnu tvoji krásu.“

„Pro mě byla krása spíš prokletím a teď mám obavy. Když nezvládnu, no, nepůjde to, promineš mi?“

„Všechno pomalu půjde. Máš jemný vlásky na stehnech. Lechtají mé rty a tváře.“

Tonda při polibcích posunoval nohy partnera do pokrčení v kolenou. Klečel a Gríšovy nohy si vysunul k ramenům. Pomalu s ním kolébal. Viděl, že jeho protějšek si posunul pod sebe polštářek. Ještě nanést trochu krému. Ne, že by se neobával, ale věřil, touha po milování překoná všechny bývalé špatné pocity. Pomalu se snažil spíš kroužit kolem. Nezkoušel ani prsty, jen svým penisem přejížděl sevřený svěrač. V Gríšových očích viděl slzy.

„Nejde to, nemůžu se zbavit strachu.“

Tonda se sehnul a začali se líbat. Polibky hoch opětoval a byly stále prudší. Začal jemně svírat jeho varlata. Už cítil na žaludu pomalé ochabování sevření. Pomalé pronikání doprovázely slabé vzlyky. Ale ruce si ho naopak přidržovaly co nejtěsněji.

„Můžeš, můžeš, drž si mě, jsme jen my dva.“

„Neboj, udržím si tě před celým světem.“

Přestalo pršet. Náhlé ticho jen rušil velký plecháč, budíček s bijícím pružinovým srdcem.

„Díky, Toníku, všechno ze mě spadlo. Chtěl bych vykřičet do celýho světa, žijeme, milujeme se, nebojíme se.“

„Nemáme vlastně oproti jiným nic než sami sebe.“

„A to nám nestačí?“

„Bohatě.“

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy,
tím hůře mé naděje, nic vám už nezbude.
Chceme-li se setkati, nelučme se radš tedy.
Sbohem a šáteček. Vyplň se, osude.