Lexí z kavárny

Propršené odpoledne, kterým se pomalu šourám na své cestě domů. Jeden krok za druhým až do nádražní haly. Podobně odporně šedé jako venkovní počasí. Sice tu neprší kapky zrcadlící nicotnost dní, ale v každém rohu mramorové kobky prýští nadávky a vztek. Všichni tak pod tlakem. A já se jim vlastně vůbec nedivím. Letmo přejedu tabuli s odjezdy, protože je mi vlastně i bez toho jasné, že tu budu trčet. Samozřejmě. Zpoždění blížící se k hodině. Vědět to dřív, tedy mít jistotu, že to tak fakt bude i dneska, tak netrčím tady. Jasně, kde jinde vlastně? Každý touží po tom přichýlit promočeného kluka s deštníkem.

S deštníkem, a přesto kabát nasáklý deštěm. Jeden z těch dní, kdy se z nebe snášejí kapky ve všech směrech. Jako kdyby snad číhaly, aby mohly bodnout. Možná to vlastně vůbec nikdo neřeší. Prostě venku prší, a když už k někomu přijdete, jde v první fázi o to ze sebe všechno shodit, zcela se obnažit. A až na závěr se zase do všeho nasoukat. Ideálně v rekordním čase, abyste vypadli pryč ještě dřív, než na zem dopadnou ponožky, které jste si před tím vším sundali. Teda pokud si je sundáváte. Sundáváte? To je teď jedno. Určitě jde pochopit, kam tím mířím.

Ale teď už jsem tady s tím omezeným časem, při kterém se nevyplatí snažit se něco podniknout, ale zároveň to není ani na pětiminutové postávání před nástupištěm nebo na něm. Takže kafe, co taky jiného. Prodírám se mezi lidmi, z deštníku mi kape voda, po bílých teniskách stékají kapky, kroky dopadají do drobných loužiček. Chci doufat, že všechny mají na svědomí srážky. Musím tomu věřit, už tak je to tu dost hnusné. Až v samém konci chodby propojující jednotlivé části haly se schovává zářící podnik. Nejde o nějaké přehánění, on skutečně září, jako kdyby v něm bylo schováno slunečné počasí a radost. Ještě dva kroky. Je to jako projít bublinou z bublifuku. Duhové odlesky saponátu házející veselá světýlka.

Okay, projít kolem proskleného chlaďáku, vybrat kafe, zapadnout někam dozadu, dělat si svoje a pět minut před odjezdem se sbalit a vypadnout. To by nemělo být tak hrozné a těžké. Blbost. Chce to ještě něco sladkého. Jasně, jsem ubohý. No co, stojí to za prd, budu tu trčet (v lepším případě jen tu necelou hodinu), sledovat lidi, tvářit se, že jsem tu omylem, nepatřím sem a někde jinde jsem hrozně spokojený. Snad si teda můžu dát aspoň ten čokoládový koláč.

„Sakra.“

Určitě. Nic jiného, fakt? Zrovna toto ze mě muselo vyjít nahlas. K čemu se otáčet, je přece jasné, že sem teď směřují všechny pohledy. Cítím je, a přece se na mě nedívají muffiny, které mám před sebou. Nebo jsem klasicky nabubřelý a nikoho, fakt nikoho nezajímám. A začínám znít zase uboze. Občas by to chtělo tu hlavu vypnout a přestat nad vším tak šíleně přemýšlet. Třeba zrovna teď. Není tu žádná řada a čeká se jen a jen na to, až si objednám, udělá se mi kafe a lidi, kteří tady makají, si budou moct dát pauzu. Kde jsem to teda skončil? Kafe a čokoládový dort, jo.

„Zdravím, Americano a čokoládový koláč, tady. A kartou,“ pojďme se vyhnout nějakému dalšímu vykecávání. Je to tu hezké, to je, to se musí nechat. Chci tu strávit následující vlečící se desítky minut, taky fakt. Ale to je tak všechno. Až na to, že ne. Teprve teď jsem zvedl hlavu a… jak to říct? Prostě je dobře, že už jsem si objednal, protože teď ze sebe tak nějak nic nedostanu. Ten je hezký. Počkej, ještě chvilku a vyjde to z tebe jako to sakra. Aha, takže Alex. To je fajn.

„Jednička. Tady máte koláč a pak si pro to přijďte,“ vyšlo z toho krásného stvoření celkem jemným hláskem. Na tom až tak moc nezáleží, ale líbí se mi. Zní tak sladce.

Jenže to mi trochu mění plány. Já nechci zapadnout někam dozadu. Očividně ani nemusím. Když jsem se otočil, než jsem stihl udělat jediný krok, přede mnou se zjevilo volné místo. Dobře, zase přeháním. Ono se tam nezjevilo. Bylo tam celou dobu. Ale tak namlouvat si to můžu. Asi je jasné, že ze dvou židlí, kdy jedna je otočená zády k pultu a čelem do prostoru kavárny, kdežto druhá je situovaná přesně naopak, zamířím k té, z níž je geniální výhled na Lexího. Na druhou židli jsem si hodil zvlhlý kabát, kterému trochu závidím, opřel o ni deštník a sedl si. Tmavě hnědé vlasy, takový ten trochu rozcuch. Jak se tomu říká, fluffy hair? Připomínají trochu kudrnaté, trochu rozcuchané. To už jsem říkal. Hned bych mu do nich vjel. Docela plné rty. Při myšlenkách na ně se přichytím, jak si sám koušu vlastní. Spíš se koušu do nich, hlavně do toho spodního. Na levé straně. Oči. Jaké to měl oči? Sakra, já se v nich úplně ztratil. Byly tmavé. Hnědé? Dobře, takto z dálky si můžu myslet, že jsou hnědé. Lexí je má teda hnědé, určitě. Ať jsem tu původně chtěl dělat cokoli, teď to dělat nebudu. Nevím, co to bylo, a nezajímá mě to. Mám tu něco zajímavějšího, hezčího, žhavějšího.

„Objednávka číslo jedna. Americano,“ ozve se vedle pultu dost drsným hlasem, který mě ze všeho vytrhne. Co jsi čekal? Že uslyšíš, jak tě zavolá medový hlas? Že ti to snad dokonce donese až pod nos? Aspoň bych se mrkl na ty oči, že jo. Dej se trochu dohromady, ať si pro to kafe nedoskáčeš jako zabouchnutá puberťačka. Snažím se jít nenápadně, což jsem narušil už jen tím, jak jsem zavadil o vlastní deštník. Ten samozřejmě spadl na zem, a to docela hlasitě. Jak jinak. Pohnu si, drapnu kafe a mizím zpátky.

Je to fakt hezký výhled, co si budeme. Nebýt teda té zástěry, nebo kdyby aspoň rukávy mohly být obtáhlejší, ať se můžu trochu pokochat jeho rukama. Pažema, ať jsem konkrétnější. Ono je to nakonec ale i tak jedno. Přemýšlím pořád nad těma jeho vlasama. A co bych s ním celým dělal. Kdybych měl hotovou objednávku až teď, někdo mě zavolal a já se musel zvednout… jo, musel bych si nějak srovnat a schovat kládu, kterou z něj mám. Zvláštní. Nepřemýšlím o něm jen jako o sexuálním objektu. Stačí mi ho takto pozorovat. Dívat se, jak si občas nenápadně prohrábne vlasy na, nebo teda spíš nad čelem. Připadá mi, že to dělá nevědomě. A já si je pak prohrabuju taky. Ano, samozřejmě. Jeden ze znaků flirtování. Ale já teď ani přímo neflirtuju a mám potřebu to dělat. Zase kecám blbiny. Nestačí mi ho pozorovat. Chtěl bych, no chtěl bych se ho dotknout, dívat se na něj přímo, blíž, s jeho vědomím a nevědomím. Slyšet a cítit jeho dech. Položit na něj ruku a cítit jeho srdce.

Kdy jsem stihl sníst koláč? Na talířku už je jen pár drobků. V hrnku mám taky jen na dně. Mrknu na čas. Zbývá mi deset minut. Kam sakra ten čas utekl? A zásadnější otázka, nepočkám až na další vlak, ať se můžu dál dívat, jak krásný Lexí je? Ne, to je úchylné. Ještě aby ne. O to tak nějak jde. Dobře, dobře. Takže teď, nebo nikdy, je to ten případ?

Do háje, asi to budu muset trochu uspíšit. Od pultíku se teď rozhlíží pár puberťáků, který si chce někam sednout. Asi rande, takže by to chtělo třeba zrovna tento stůl. Však jo, já jsem stejně na odchodu. Naznačím teda holčině, že tady by to šlo.

„Jen to ještě odnesu a bude to tu celé jen a jen vaše,“ vyleze ze mě. Nic lepšího nemáš, fajn. Ještě se mi podařilo z kabátu vyhrabat propisku, abych na ubrousek napsal číslo. Teda svoje číslo. Házím ji zpátky, beru hrníček, talířek a mířím k místu, kam se všechno odkládá. Vracím se pro své věci, kývnu na pár a na cestě ven nenápadně posouvám ubrousek po pultu tak, aby měl Lexí možnost pochopit, že ho nemá vyhodit.

***

Tři dny. Tři tiché dny. Dobře, tak to není zase tak dlouhá doba. Ale stejně. Vypadal jsem moc jako debil. To bude ono. Moje hlasité sakra, hlasitý deštník, sežraný koláč a hladové pohledy. Nebo ten ubrousek vyhodil. Nejsme přece ve filmu. Tam se píšou věci takto. Trochu mafiánské. Mám pro vás nabídku, kterou nemůžete odmítnout. Podívejte se na ni pozorně. Fakt? Už zase? Zase meleš, a to jen ve své hlavě. No co, tak prostě nemá zájem. Slintale. Jo, slintal jsi nad ním. Nahoře i dole.

Kašlu na to. Celý den jsem nějak přežil, tak se tam stavím. Prostě mrknu. Když mi dá signál nebo i něco víc, pochopím, že si mám dát odchod. Finito. Je super, že si některé věci musíme v hlavě obhájit, i když už se reálně daly do pohybu. V tomto případě se do pohybu daly moje nohy. A kráčely tak dlouho a tak sebejistě, až dorazily tam. Do světa za bublinou z bublifuku. Dorazily jen proto, aby zjistily, že tu není. Pako, zasrané. Žádné kafe, žádný koláč. Srát na to. Padám domů. Konec, neřeším.

Jenže ona to úplně tak není pravda. Nohy, mozek, srdce, péro. Každá jedna část mě jako by měla svůj vlastní "rozum". Všechno má k této záležitosti co říct. Některá část říká to, jiná ono. A nohy nakonec zaručí, že další den zase skončím na stejném místě. Každý další den. Tři celé týdny. A nic. Ne, nemyslím si, že zmizel, skončil, utekl. Cokoli. Prostě se jen míjíme. Ptát se na něj ale zrovna nechci. Pořád je tu ještě jedna možnost. On může Lexí kopat za hetero tým. Omezené možnosti, ale nevybral si to.

Když už tu ale jsem, tak to čert vem. Byl to na… prostě to nebyl nejlepší den. Espresso. A pak vypadnout pryč, dneska by to stačilo. Objednal jsem, stoupl si o kousek dál. Je tu dost lidí, takže kousek je vlastně docela kus a stojím až u okna s výhledem ven. Jaké že je dneska počasí? Na hovno. Jak jinak. Navíc se příšerné vleče čas, když nemám co dělat. Jen hledět skrz tuto výlohu. Z druhé strany jsme vlastně nabídkou my všichni, kdo jsme uvnitř. Aspoň nějaká zajímavá myšlenka.

„Espresso. Pozor, horké. Sakra,“ cože? Z výlohového rozjímání jsem byl nějak vytržen. Někdo ke mně přistoupil. Ještě jednou, cože? Vždyť tady to nefunguje s obsluhou. Sakra? Někdy je dobře, že se věci dějí v určitém pořadí. Kdybych teď měl šálek v ruce, tak už tam není. Lexí, ten ke mně přistoupil. A mně poskočilo srdce. Nebo jsem to tak aspoň cítil. Samozřejmě, že to nejde. Teda ono vlastně poskakuje neustále. Stop. Teď není čas se vykecávat ze situace. On je tu.

Tři týdny. Tak dlouho vám může trvat, než vymyslíte, co někomu řeknete. Anebo to taky nevymyslíte. Já to očividně nevymyslel. Nic jsem neměl před třemi týdny, proto ten ubrousek. A nic nemám ani teď.

„Proč?“ jediné, co ze mě dost blbě vypadlo. Nepochopil. A jak by taky mohl. Po ruce by byla řada nadávek. Když už náhodou nevymyslíte nic vlastního, pořád je tu to nádražní prýštění, které je dostatečnou inspirací. Tím ničeho nedosáhnu. Ulevím si, ale nedosáhnu. Budu si to vyčítat, udělám scénu a tím i tečku za celou věcí. Ne, to by neprošlo ani ve filmu.

„Očividně ti nejsem ukradený a nechci si fandit, ale možná mám i šanci. Tak proč? Proč tři dny, tři týdny nic? Proč mi teď neseš kafe?“ To všechno jsem ze sebe nějak vypravil. Ale bylo to takovým mírně zlomeným hlasem. Nebylo v něm naštvání. Možná trocha výčitek, ale jinak něco jako bolest. Dlouho nepřicházela odpověď. Tentokrát ne tři týdny, ale bylo to dost dlouho.

„Vzpomínáš si, co jsi udělal, než jsi mi ten ubrousek tak nenápadně posunul?“ Nastalo ticho, snad dramatické, jen tak pro efekt, kdy na mě Lexí zvedl tázavě obočí. Další ticho určitě potřeba nebylo. Jasně, kdybych to věděl, tak tu teď tak blbě nestojím. „Nervózně sis do něj utřel koutek od čokoládového koláče. Jo, do vnitřní části, kam jsi mi napsal číslo.“ Přesně pochopil, co mi došlo, a reagoval na to. Super, takže není pako on, ale jsem jím já.

„Jsou to tři týdny, ale pokud sis to nerozmyslel, asi mi teď začíná pauza ve skladu. Tak bych tě tam mohl protáhnout.“ To víš, že jo. Pauza ve skladu. Nechce se ti makat. Počkej, zase jsi pako. Lexí chce být s tebou. Proč teda ne. Kývl jsem teda na souhlas, on vykročil pryč z pracovního prostoru. Prstem mi vjel za poutko na kalhotách, kudy se prostrkuje pásek, a táhl mě za sebou.

Vklouzli jsme dovnitř, Lexí zavřel, otočil klíč. Fakt chce být jen se mnou a nechce se nechat vyrušit. Přetáhl přes hlavu zástěru a hodil ji vedle na nějakou skříňku. Chytil mě za boky, aby si mě přitáhl blíž. Začal jsem se zase ztrácet v jeho očích. Tak jo, jsou hnědé. A jsou úžasné. Jako i zbytek tohoto človíčka. Tázavě jsem pokývl hlavou, doufaje, že pochopí. Asi pochopil, nechal mě se přiblížit, trochu se naklonit, konečně mu vjet oběma rukama do těch úžasných vlasů. A nakonec se přitisknout k jeho rtům. Zkušeně mi vše vracel. Jednou rukou vjel pod tričko, hladil mě, druhou přidržoval moji hlavu, snad abych neutíkal jeho jazyku, který pronikal do mě.

Chopil jsem se iniciativy, pokračoval přes obličej dál, jemně ho kousal do ucha, pokračoval na krk, líbal ho tam. Začal jsem ho hladit po břiše, tak jemném na dotek. Druhou rukou jsem z vlasů putoval na krk, kde jsem si ho taky chvíli přidržel. Nejdřív zezadu, a nakonec zepředu. Držel jsem ho pod krkem, tiskl teď už ke zdi a sjížděl jazykem jeho krk. Krásně voněl a já se mohl zbláznit. Samozřejmě i na jiných místech těla.

Sesunul jsem se na podlahu, klečel a začal rozepínat Lexího kalhoty. V tu chvíli se probral. Myslel jsem, že pro nedostatek polibků kdekoli na těle. Zdálo se, že chce nějak protestovat. Já ale pronikal dál.

„Ne, počkej. To ne, musím ti něco…,“ víc už toho fakt nestihl. Zato já jo. Kalhoty i boxerky šly k zemi. A přede mnou? No, jak jen to říct? Překvapení. Nebyla tam žádná mega anakonda. Na to mě připravit nechtěl, proto se nechtěl začít bránit. Lexí kdysi byla Lexí. Takže pod boxerkami skrýval klitoris a všechno, co k němu patří.

„Lexí, to nevadí,“ nevím, co jiného, co víc se v takovou chvíli říká. Přejel jsem palcem nad něj, lízl, přisál se a lízal dál. Sál a lízal. Pořád to byl ten krásný klučina. Úžasné vlasy, rty, hluboké oči, jemný hlas. Víc jsem toho vlastně ještě nestihl prozkoumat. Teda teď už vlastně jo. A snažil se toho využít i do hloubky. Stačilo se řídit šťávami, které jako jediné spolu s dechem stačily.

„Líbí se mi, když mi říkáš Lexí,“ řekl a hladil mě ve vlasech, zatímco já dál pracoval hezky dole.