U sv. Prokopa I.

Léta šedesátá – 1966

„Prosím vás, dostanu se tudy do Rakous?“ volal černovlásek s vlnitými vlasy, co trošku padaly do čela.

„Pokud nepřekročíte bludný kořen a jezinky vás nestáhnou do bažiny, tak jo,“ se smíchem mu odpovídala štíhlá bruneta zřejmě jeho let, nebo spíš mladší, ležící na dece ve stínu starého, už trochu vykotlaného kaštanu.

„Dole byla na rozcestí cedule, ale točila se všemi směry.“

„To skřítkové, nebo hejkal. Nestojí o to, aby nám sem přicházeli lidé z města.“

„Jistě, když si tady žijete jako v pohádce. A promiňte, že jsem vás vytrhl z četby nějaké romantiky.“

„Pokud je pro vás Organická chemie romantická, tak jo.“

„To rozhodně není, ale začínají prázdniny.“

„Nejsem sice blondýna, ale blbá zřejmě jo. Za nějakou dobu dělám zkoušku a nerada bych si tím otravovala zbytek volna.“

„Tak promiňte, nebudu zdržovat. Já mám poslední prázdniny a budu je trávit v chaloupce někde u kapličky sv. Prokopa.“

„Tam to znám, ale teď tam nikdo nebydlí. Jste z přízně, nebo jste ji zdědil?“

„Ani jedno. Mám ji půjčenou na prázdniny. Budu si tam třídit myšlenky.“

„To jste jako můj bratr, taky říká, že má v hlavě guláš, a taky má poslední prázdniny. A myslím, že sem jde.“

Od hájovny k nim svěřoval chlapec s rozčepýřenou kšticí světle hnědých mokrých vlasů. V rukou podnos se džbánem limonády a dvěma sklenicemi. Sandále, bílé trenýrky, hezky opálený.

„Čau, Pepa, přijels za Danou?“

„Milda, ne, jsem jen pocestný, co se ztratil v pohádkovém lese cestou do Rakous.“

„Bude trávit prázdniny v domku po Bezinkovi. Tedy po panu Juráčkovi.“

„A sám?“ podivoval se Pepa.

„Jo, svět mne docela omrzel.“

„Já chtěl taky na Jadran a budu místo toho sušit seno. Někdy se posere úplně všechno.“

„To dobře znám. A kdo může, ještě ti podrazí nohy. Je na té samotě něco jako obchod?“

„Jezdí tam pojízdná prodejna jednou za čtrnáct dnů. Jsou tam obydlený snad tři baráky. Napij se, určitě máš žízeň.“

Pepa podával sklenici a nalil ze džbánu. Zarachotily kostky ledu.

„Díky. Něco jsem si koupil. Něco tam prý je. Jako mouka, cukr, můžu to použít. Uvidím tam.“

„Staví tam i autobus, ale jen pro školáky, v prázdniny nejezdí. Ale můžeš si napsat, co chceš, k nám je to lesem kousek a sjedu ti pro to s naším nákupem. Nebo tě svezu do samoobsluhy ve vedlejší vesnici.“

„Dík, až uvidím, co bude potřeba. Tak se tu mějte, zastavím se.“

„Když nebudu doma, tak vidíš tu louku, budu obracet seno,“ ukázal na veliký svah s pokosenými řadami.

Rozloučili se. Jsou docela příjemní, pomyslel si Milda a Pepa… Jen mávnul rukou. Už se tolikrát spálil. Sem si přijel vyčistit hlavu, pokud to vůbec jde, a ne se hned pouštět do předem ztracené věci. Ale poruč si, poruč si, vole, rozkřičel se na sebe. Měl snad zvolit psychinu? Je tam zvláštní prostředí, říkala mu teta. Ten děda tam byl bylinkář a léčitel. Dokonce ho uznávali i komunisti a to je co říct. Zkraje mu dělali nepříjemnosti, ale pak tam nějací pohlaváři jezdili Tatraplánem a prý jim pomohl. A kaplička je zázračná. Vzdychl si. Jo zázrak by potřeboval. Všechny myšlenky vytáhnout z hlavy a nahradit je jinými. Nikdy nevěřil na zázraky. Na byliny trochu jo. Vždyť i moderní léky jsou z některých, nebo se používají podobné látky. Teta říkala, že mu pobyt přinese uklidnění ode všeho, co se stalo. Byla dobrým andělem vždy. Když si odřel koleno, šel za ní. Dostal špatnou známku, pomohla mu s učením. Vždycky na něj měla čas. Na rozdíl od rodičů. Bydlela s nimi v malé vilce. V takovém přístavku. Malá kuchyňka a velký pokoj s klavírem. Učila na hudebce. Podle otce byla komediantka, nejraději by se jí zbavil, jenže vilka byla její. Nechal ji postavit manžel, co zemřel za války. Otec měl všechny lidi nějak oškatulkované, byl ekonom a pracoval na krajském Národním výboře. Znal jen peníze, úspěch a ničím se politicky neodlišovat. Pro nic jiného neměl pochopení. Byl nadšený, když se syn dostal na Filozofickou fakultu, ale málem ho kleplo, když zjistil, že chce studovat dějiny divadla a evropské kultury. K čemu ti to bude, co z tebe bude? Šedá myš někde v archivu. Studuje to vůbec někdo mimo tebe? Týden s ním nemluvil. To ovšem nebylo nic proti tomu, když se doma odhodlal říct, že je homosexuál. Otec ho nedal na léčení jen kvůli skandálu, co by pošpinil jméno rodiny. To konečně nemohla přenést ani matka. Oba měli hrůzu z toho, že by se to někdo dozvěděl. Jen teta ho chápala. I teď, když se po roce rozešel s Martinem. Musel se zastavit a opřít o břízu. Každá taková vzpomínka byla nesmírnou bolestí.

Všechno se vždycky rozjelo jako film. Od prvního pohledu, když ho poznal v menze. Stál tam nerozhodně s umakartovým tácem, který se snažil vypadat jako mramor. Trochu se poposunul a nabídl mu místo. Viděl, jak se chlapci rozzářily oči. Poděkoval.

„Jseš z prváku? Ještě jsem tě neviděl.“

„Tak nějak. Taky jsem marodil a na jídlo chodil jinam,“ shrnul si z čela vlasy barvy medu a usmál se.

Jen tak na půl. Mírně pootevřel rty. Řasy se zhouply, víčka na moment přivřela. Cítil v sobě něco jako požár. Vypukl bez varování a během pár vteřin zachvátil celé jeho tělo. Ten oheň ho spaloval dál, celou pozdější dobu, až ho zcela zničil.

I teď cítil, jak mu poplašeně bije srdce. Nesmí vzpomínat, nesmí se neustále vracet. Jenže jak, jak zapomenout? Každé slovo, dokonce i šelestící listí břízy mu otevírají další vzpomínku. Jeho zrak utkvěl na kopečku mechu. Lesní mravenci se tam lopotili s tučnou housenkou. Ta se mrskala a snažila se marně vymanit. Rozhlédl se, kde uvidí pyramidu mraveniště. Dobrých deset metrů. Musí dál. Jak říkala teta. Když už nemůžeš, vždycky se trošku síly krčí někde na dně. Nevzdávej to. Slíbil, že se nevzdá. Vyšel po měkkém jehličí. Mezi stromy modro. Na kraji lesa uviděl Rakousy. Nebyl to oficiální název osady, ale zdejší jí jinak neříkali. Několik chalup, uprostřed náves a rybníček zarostlý žabincem. Staré zahrady končící polním úvozem. Na malém návrší kaplička s věžičkou. Mezi dalšími stromy bylo vidět stavení. Jeho dobrovolné vyhnanství. Podobných malých vesniček je stovky. Jedna jako druhá. Prostě taková ladovská. Nikdo jiný nedokázal tak vystihnout náš venkov. Utřel slzu, která se zničehonic objevila na tváři, a pomalu scházel dolů. Když se blížil k nízkému plaňkovému plotu, ucítil omamnou vůni rozkvetlých keřů pivoněk v předzahrádce. Vyndal z tlumoku klíče. Vrátka povolila. Podlouhlý domek měl v průčelí dvě okna. Pak tři na boku a dveře. Další okna pokračovala k malým vratům mlatu. Dál byla kdysi stodola a chlívek.

Tetina kamarádka a nynější majitelka mu všechno vysvětlila. Za dveřmi zapnout proud a nahodit jistič. Hned se ozvalo malé čerpadlo. Chodba končila nepoužívanou pecí na chleba. Narovnané krabice věcí na spálení v lázeňských kamnech. Malá koupelna a záchod vpravo. A taky dveře do místnosti, kde byly jen židle a stůl. Tam chodily jeho návštěvy. Milda nahlédl. Na stěnách akvarely léčivých rostlin. Odemkl do kuchyně. Rustikální dřevěný nábytek z počátku století. Kachlový sporák, vedle elektrická trouba a vařič. Šel do dřezu odpustit vodu. Poličky s hrníčky. Pod oknem kuchyňský otoman. Vedle jen nahlédl. Stolek, pohovka, skříň a samé regály s knihami. Vyndal z tlumoku čaj, napustil vodu do konvice a dal na vařič. Pak ve všech místnostech otevřel okna. Nebylo tu cítit nikde stařinou nebo plísní. Všude byly zavěšené plátěné pytlíky s bylinami. Léčivé i voňavé. Ráno si koupil vánočku. V kredenci jsou prý marmelády. V malých skleničkách, povázané dvojitým celofánem, s nalepovacími štítky. Maliny, ostružiny, lesní jahody, rybíz, angrešt, ale i ve větších povidla ze švestek, jablek a hrušek. Načal si hrušková povidla, ty nikdy nejedl.

Ještě jsou pak další ve sklípku. Musí se jít taky ohlásit, že už přijel. Místní by mohli mít obavu, až se rozsvítí, že je tam zloděj.

Raději vyšel hned. Dům s číslem dvě. Podobný, jen mnohem větší. Na dvoře stál traktor. Vyšla starší paní v zástěře.

„Tak jste dorazil. Prodejna sem jezdí, jak se domluvíme. Teď až za týden. Mladí si nakoupí ve městě. Když budete chtít, můžu vám nechat mlíko, vajíčka, nebo kuře.“

Hned mu přinesla deset vajec, sklenici sádla a svazek cibule.

„Jak poprší, porostou houby. V pondělí je sv. Prokopa, znáte to pořekadlo. Když prší na sv. Prokopa, zmokne mandel i kopa. No vy ho máte hned vedle. Klíček od kapličky je pod první taškou na stříšce vpravo. Kdybyste tam chtěl dát kytičku. Já jsem doma pořád, když tak na záhumence za plotem. Tak přeju hezkou noc. Snad vás Bezinka nebude strašit. Byl to dobrák. Všem pomáhal a vzal si jen, co mu lidi dali. Víte, že léčil i prezidenta Zápotockýho? Stejně to bylo prd platný, protože ten kouřil jak fabrika a chlastal. Občas sem zabloudili nějací papaláši. Dědek ještě v pětadevadesáti jezdil na kole. A nespadnout a nezlomit si krček, je tu dodnes. Sám mi pak v nemocnici říkal, kdy umře. Trefil to, i že to bude v pravý poledne. Tady hřbitov nemáme, je pochovaný ve vedlejší vsi. Mlíko bude zítra a pozítří tvaroh. Tak ať vás Prokop opatruje.“

V zahrádce utrhl pár pivoněk. V síni byla vázička. Zanesl je do kapličky. V čele pod věžičkou byl malý oltářík. Na boku klekátko u dřevěné sochy sv. Prokopa. Byl zde v řeholním rouchu, jak pohání čerta zapřaženého v pluhu. Milda sice říkal, že je neznaboh, ale tady se přece jen pomodlil otčenáš. Vracel se a vzpomínal, co všechno mu ještě nynější majitelka říkala. Venku bylo pořád dusno. Prošel zahradou. Našel polozarostlou mrkev a petržel, taky pažitku a křen. Pak několik záhonů zdivočelých bylin. Stromek višní a keře rybízu a angreštu. Ode všeho si natrhal. Otevřel si plechovku olejovek, ukrojil chleba. Zapálil kalíšek se hřbitovní svíčkou. Natáhl kuchyňské hodiny. Jen se opláchl studenou vodou. Pozavíral okna mimo kuchyni. Kdyby přišla bouřka. Lehl si na otoman a pozoroval noční oblohu. Tak jasné hvězdy už dlouho neviděl. Nezakrýval se. Když usínal, najednou se něco mihlo v okně. Rozsvítil baterku. Na parapetu seděl veliký kocour. Krásné divoké zabarvení. Asi tady bydlel.

„Mourku, tys mě vyděsil,“ natáhl k němu ruku.

Ten seskočil, vrněl a chvíli se mu otíral o nohy. Pak se stočil do klubka. Zřejmě tady spával. Zvenku bylo slyšet z osady štěkat psy. Zaposlouchal se a určoval, kolik jich asi je. Tři určitě, nebo…, ale to už spal.

Po dlouhé době spal dobře a vůbec si nemohl vzpomenout, jestli se mu něco zdálo. Ale připomněl se mu Pepa. Měl by tam zajít, aby mu něco v pondělí koupil, když sem prodejna pojede až za týden. Bude to lepší, než aby sám někam chodil. Říkal, že bude obracet seno. Mohl by pomoct, když bude chtít nákup. Kocour byl pryč. Uvidí večer. Dojedl vánočku, vzal si ke kraťasům jen tílko a vydal se k lesu. Bude muset taky něco sehnat kocourovi. Co vlastně žerou?

Jistě maso, mlíko, myši, zeptá se. Tentokrát cesta utekla rychle, byl to skutečně jen kousek. Už z dálky ho viděl na svahu. Vyběhl k němu.

„Nepotřebuješ pomocníka? Sice jsem to nikdy nedělal, ale snad mi to půjde.“

„Jistě, beru všemi deseti, zavolám na Danku, ať udělá víc jídla. Mám pocit, že nás Prokop pokropí. Zítra večer to chce hodit do kopek. Pak tak dva dny a svézt.“

„Co máte za zvěř?“

„Kozu, tři ovce, králíky a pak všechno, co lítá. Slepice, kachny, husy, krůty a perličky. Ty hnusně řvou, ale tady to nikomu nevadí. Zato jejich vajíčka vydrží i půl roku.

„To nemusíte stát frontu na maso.“

„Vidíš, zapomněl jsem na vepříka. To nemusíme. Dnes bude kuře, nevadí?“

„To ne, jen jestli, pak bych se chtěl domluvit na nákup. Stejně lednička tam není, tak spíš jen co by vydrželo ve sklípku.“

„My tady máme všechno. Můžeš si něco nechat u nás, je to blíž než do vesnice.“

„Když to nebude vadit.“

„Jsme tady čtrnáct dnů sami. Naši jeli poprvé spolu na dovolenou po víc jak dvaceti letech. K Balatonu. To je skoro jako moře. Otec je rybář, tady má vodu daleko. Já jsem taky měl jet, k moři do Jugošky, ale celý se to zvrtlo. No nic. Dáme pivo, donesu ti hrábě a vletíme na to. Natřu tě krémem, budeme na plným slunci.“

V Mildovi to, natřu tě krémem, hned vyvolalo vzpomínku. Copak se jich nikdy nezbavím? Před očima měl plochou střechu domu, kam od jara chodili. Deky a jejich nahá těla. Překulili se z dek na ruberoid a ze spojů se jim na záda přilepilo asfaltové pojidlo. Sloupnout ho dalo práci, ale to už pokračovali ve vaně. Přilepíme se k sobě na věky, smál se Martin a v noci byl v objetí jiného.

Naštěstí se vracel Pepa a nesl nanukový dort.

„Na tři díly, ségra hned dojde.“

„Doufám, že mohu tykat, včera jsme to nestihli.“ Na dvoudílných plavkách měla zástěru.

„Večer to můžeme zapít,“ smál se Pepa.

Ťukli si lžičkami s chladivým obsahem.

„Máš plavky?“

„Trenky.“

„Půjčím ti, všechno jinak shodíme, před polednem si vezmeš kraťasy a tílko, ať se najednou nespálíš. Jdeme.“

Prošli chodbou k vestavěným skříním.

„Tohle ti bude sedět,“ vyndal tmavě modré se zelenými palmami a šel ven.

Milda byl trochu v rozpacích. Skoro zatoužil, aby byly plavky použité. Přičichl k nim. Samozřejmě ho praštila vůně pracího prášku. Ale Pepa se mu začal vtírat do myšlenek. Nějak si nechtěl připouštět, že by se mu líbil, kdyby… A dost, musí ven. Posadil se k sourozencům ke zbytku nanukáče.

„Ještě vás, kluci, namažu, ale bacha, spálí se člověk i namazanej.“

„Jasně, pořádně namazat se můžeme večer, máme moře vlastního kalvádosu.“

Dana si nabrala krém na obě ruce a každou natírala jedny záda.

„Nebýt vlasů, tak zezadu zády jste úplně stejní, jen Milda není opálený. Hotovo, pánové, odpoledne se k vám přidám. Zepředu se namažete sami, ne? A nohy. Jdu porcovat kuře.“

Počasí přálo sušení i klukům. Mírný větřík, občas mráček. Do oběda měli polovinu louky otočenou.

„Nebolí tě nohy? Na svahu se chodí hůř jak po rovince. Jezeďáci nám to posekali, to bych nezvládl, ale obracečku jsem už nechtěl.“

Dana volala k obědu.

„To je z jednoho kuřete?“ nevěřícně se ptal Milda, když viděl kopu řízků.

„Jasně, to není chcíplinka z igelitu, ale sem tam je kůstka, bráchovi to nevadí, naopak chce osmažit i žebra a obírá je.“

„Brambory nový taky naše a stejně salát z okurek a rajčat. Večer si opečeme naše klobásy.“

„No já asi půjdu domů.“

„Čeká tě tam někdo? A ráno zase sem, pokud zítřek platí.“

„Nečeká, i když…,“ povyprávěl o kocourovi.

„Když vydržel bez pána čtvrt roku, tak den vydrží. Kočky to tak neberou jako psi. Jsou věrné místu, ne člověku. Zítra ti něco dáme pro macíka. A stejně bys ho neměl moc zvykat, odjedeš a bude zase sám.“

Po obědě si vzal Milda tílko. Taky vždycky na konci řady byli chvilku pod stromy. Dana přinesla vychlazenou limonádu a pak pivo.

„Je třicet, večer vana, seno mě kouše.“

„Jak ti to říct slušně. Protože ti kozy málem lezou ven. Nás to kouše jenom mezi prsty na nohách.“

„Plavky se mi asi srazily.“

„Jistě, na plovárnu by tě v nich nepustili.“

Plovárna zase vyvolala chtě nechtě bolestnou vzpomínku. Procházeli se s Martinem v tuzexových plavkách a viděl pohledy dívek a nejen jich. Netušil vůbec, že svalnatý plavčík a další dva hezouni se s ním dělí o jeho lásku. Jeho hoch jí měl plno na rozdávání. On byl tím stálým, vždy po ruce. Zatímco Martin si každou chvíli přidal zářez na pažbě.

„Mildo, netvař se tak smutně. I když mně taky není do jásotu. Když najednou přijdeš o všechno, v cos věřil,“ mávnul rukou. „Říkals, že máš taky nějaký problém. Taky ses s někým rozešel?“

Co říct? Nemusím říkat, že to byl kluk. Milda jenom přikývnul.

„Kolik nám toho zbývá, za hoďku končíme, sprcha a zlejeme se jak Dáni.“

Zvěřinová klobáska nad ohněm, k tomu hořčice a vejmrda, jak nadšeně volal Pepa. Ještě cibulový salát, ať je základ. Pak už přišel kalvádos.

„Když jsme byli v palírně, tak tam kluci měli kokosovou příchuť. Tak je pár lahví kokosová třicítka. Zase jsem nechtěl, aby to bylo likérový lepidlo. No, když nebude chutnat, je i čistej, čtyřicítka. A citronová šťáva na zapití. Tak Skól! To prý je z norského Skaal. Na zdraví. Aspoň to tvrdí lyžaři.“

Milda moc pít nebyl zvyklý. I když pořád někde chodili s Martinem, nikde se nezkalili. Bože, pořád se mu plete minulý život. Prostě opravdu hluboká láska nejde jen tak odhodit. I když důvodů pro to by bylo. Možná ho opravdu Martin i miloval duševně a ti druzí, to byl jen nevázaný sex? Je možný někomu vyznávat lásku, nádherně se pomilovat a za hodinu si to střihnout se třemi. Dost, dost. Nezbude, než zmrtvit se tímhle exoticky chutnajícím mokem. Na naléhání Dany se kluci přesunuli do obýváku.

„Nebudu vás tahat od ohně. Tady vás akorát přikreju dekou.“

Kluci seděli vedle sebe a začali si pomalu vyprávět o svých bolestech. O podvodech, rozchodech, nevěře, jen zatím to mělo všeobecný rozměr. Nevyplývalo z toho, jestli to byla ona nebo on. Ale s nějakým promile se člověk přestane kontrolovat.

Najednou to byl Martin a Ruda. Jako by si tu změnu vůbec neuvědomovali a postřehla ji jen Dana. První odpadl Milda. To ještě Pepa pomohl rozdělat gauč, aby do něj následně taky zahučel.

Jo, chlapci to mají těžký, pomyslela si Dana. Ať je přes noc opatruje svatý Prokop, patron poustevníků. No vždyť to jsou dva trosečníci. Pepa to nese líp, ale když tehdy přijel, schovala klíče od otcovy skříně se zbraněmi. Milda je o hodně citlivější. Nechtíc si vyslechla oba jejich příběhy. Kdyby Milda nebyl na kluky, neváhala by ani okamžik. Jenže všechno znala podle bratra, který se jí od počátku svěřoval. Uvidí, co si budou chlapci zítra pamatovat. Zatím oba obklopoval ostrovní ráj. Nechala svítit lampičku a preventivně ke stolku postavila kbelík. Snad nebude potřeba, ale…

Ráno je oba probudila vůně kávy.

„Ty vole, nezdáš se mně? Myslíš, že žiju? Bože, moje hlava je jako kokos.“

„Jo, nevím, jestli zvládnu vstát, a máme obracet seno.“

„A ty se, ségra, netlem. Máš nás litovat a opečovávat.“

„Toho jsem si užila dost v noci. Máte tu kávu s citronem a pak česnečku.“

„Ježíš, a kýbl, to jsme byli tak hrozní?“

„Naštěstí jste se ani nehli.“

„Myslíš, Mildo, že společnými silami dojdeme do koupelny? Ještě mám ruce od kokosu.“

„Snad, kafe, to nezvládnu.“

„Česnečku dáme, jak přijdeme.“

Oba chlapci vzájemně se podpírajíce, nabrali směr ke koupelně. Vrátili se dokonce s úsměvem.

„Studená voda nás probrala. Není to tak hrozný, po česnečce vyrazíme.“ Taky vyrazili. Hrábě posloužily jako opěrný bod.

„Půjdu hned taky. Na oběd ohřeju kančí guláš, co máme zavařený, zítra mají být bouřky. Kopky musíme udělat až u lesa, jinak je rozhodí vítr.“

I přes počáteční obtíže se nakonec do oběda podařilo skopit dobrá polovina a zbytek do večera. K minulé noci se nikdo nevyjadřoval. Dana nachystala masíčko pro kocoura, stejně někam chodil před tím, hladem určitě netrpí. Ještě něco pro Mildu. Zítra mu nakoupí a zastaví se u něj odpoledne. V úterý, pokud nebude pršet, se musí kopky zase rozhodit a ještě dva dny dosušit a sklidit. Když se Milda vrátil, kocour už seděl za oknem, hned skočil dovnitř a pochutnal si na masíčku. Jen se vysvlékl a zalehl. Proflámovaná noc a kopení ho docela oddělalo. Cítil kožíšek na lýtku a pak už nic.

Probudil ho rachot hromu. Když otevřel oči, oblohu protínal jeden blesk za druhým, venku ještě nepršelo. Začalo přesně ve čtyři. Teď už neusne. Sedl si a kocour se mu uvelebil na klíně. Pomalu se rozpomínal na minulou noc. Bože, Pepa je na tom stejně. Navíc se taky rozešel s láskou, co měla být na věky. Ruda. Jenže to nese líp. Rudovu nevěru i rozchod. Nikdy vlastně nepočítal kluky, se kterýma se vyspal Martin, když spolu chodili. Jo, všechny mu je vyjmenoval, pak dodal, že určitě na někoho zapomněl.

„Prostě pochop, že s těma je to jenom sex. Tebe miluju. Nedávám ti dost lásky? Jistě, posral jsem to s kapavkou, měl jsem si s nimi brát šprcku. Jenže to je poloviční ukojení, to jsou tvoje slova. Jeden byl hajzl a riskuju, že mně dá někdo přes hubu. Donesl jsem ti léky a domluvil doktora. Co ještě chceš? Je to jak chřipka. Taková dětská nemoc. Nebylo nám spolu dobře? Chci tě, jinak než ostatní, pochop to už, kruci. Nechci se tě vzdát. Ale když vidím hezkýho kluka, chci ho taky. Můžeme si je brát spolu. Tak žije většina teplých. Být si věrní, to je pro romantický heteráky. Podívej, kolik mladých se rozvádí. U nás nic takovýho nehrozí. Chci být v tobě, nebo tě naopak cítit v sobě. Tebe by nebavilo si někoho užít, vysát ho až do morku kostí a hned ho nahradit novým? Dostanu i hezounka, co není teplej. Každej si to chce zkusit i jinak. To vůbec nemůže bránit tomu, abysme se milovali spolu.“

Mluvil snad hodinu. Vůbec neznal to, čemu se říká opravdová láska. Kdyby řekl hned, jak si jejich spolu představuje. Ale všichni to věděli, jen Milda se čím dál víc zamilovával do vysněného idola. O to horší byl pád.

Díval se, jak vítr a déšť ničí květy pivoněk. Neustálé blesky osvětlovaly blízké okolí. Temná silueta kapličky oproti obloze vypadala až strašidelně. Uhodilo blízko. Nejdřív myslel, že do kapličky. Byla v okolí nejvyšším bodem. Zezdola od osady vyjel traktor. Světla zasvítila až na okna. Sundal kocoura z klína a šel si uvařit čaj. Našel ho ve veliké dóze z kameniny. Pro ranní úsměv a zdraví bylo napsáno na štítku. Už ho zkoušel a byl skvělý. Voněl lesními plody, jablky a květy černého bezu. Ten byl také důvodem, proč dědovi říkali Bezinka. Ne nadarmo se kdysi říkalo před heřmánkem smekni, před bezem klekni. Bez býval uctívaný u různých národů. Chránil před bleskem, morem, nemocí dobytka, před velkou vodou i ohněm. Odháněl zlé duchy a naopak přitahoval skřítky hospodáříčky. Z květů byly slané řízky i sladké omelety, sirup, víno, limonáda i léčivé čaje. Z plodů víno, sirup, zavařenina, tak zvaná kecanda. Marmeláda, hurálová povidla i sušené pro barvu i zdraví. Tady už Milda ochutnal hruškový kompot s bezovými květy. Ty se z jara zavařily s cukrem nebo medem a na podzim přidávaly pro aroma do jiných kompotů.

Čaj nechal chvíli louhovat. Nepotřeboval už cukr ani jiné přísady. Právě pár plodů bezu a planých trnek mu dávaly rudou barvu. Ukrojil si chleba a namazal sádlem. Kocour se mlsně díval. Namazaný chleba mu chutnal. Vyskočil na vedlejší židli a čekal na ovečku. Tak teta krájela chleba, když byl malý. Na jednotlivé pásky, ovečky. Bouřka se vzdálila, ale pořád pršelo. Jak asi přestály kopky sena? Kdoví jestli z hájovny pojedou v takovém lijáku nakupovat. Hlavně potřeboval chleba. Co na něj, má. Neuškodí trochu skromnosti. Podívá se vedle do pokoje. Musel rozsvítit. Zběžně si prohlížel hřbety knih. Byly tematicky rozděleny. Příroda, byliny, houby, lesní plody, ale i lékařské atlasy, skripta, psychologie, politika. Mao Ce-tung, Lenin, Marx, Masaryk, Beneš. Světová literatura, poezie, antika. To je výběr, něco si vezme na večer.

Oknem viděl spoušť mezi pivoňkami. Plně rozkvetlé, byly částečně omlácené, z některých zůstaly jen stvoly. Nějaký den a rozevřou se další poupata, kterých je ještě dost. Po desáté uslyšel zatroubení. V chodbě vzal deštník, ale to už se rozevíraly dveře a dovnitř vběhl Pepa s bedýnkou nákupu a za ním Dana.

„Psa by člověk nevyhnal. Máš tu všechno a něco navíc.“

„Pojďte dál, nedáte si čaj?“

„To není svařák, co máš v hrníčku?“ divila se Dana. „Takovej určitě.“

„Když v autě je rum.“

„Tady taky, co kopky?“

„Bouřku přežily, snad do zítřka přestane. Dnes odpočinek. Co když uvaříme u tebe?“

„Klidně, ani ještě pořádně nevím, co tu je.“

„Máme tu náš nákup, jen jsme hodili něco doma do lednice.“

„Co roštěnky? Vzali jsme kus hovězího v samoobsluze. Řezník má dnes zavřeno. Tohle je už nakrájené a připravené. Cibuli a česnek máme a rýži.“

„Tady jsou okurky, feferonky a kyselé houby.“

Dana už prohlížela nádobí.

„Mám játra na knedlíčky, nudle tady vidím. A je tu zelenina v tuku. Určitě tu je i něco venku, ale leje.“

Oba kluci pomohli a oběd byl výborný. Pivo, po chvíli káva, bílá Ludmila.

„Když tak venku prší, člověk moc do práce chuti nemá. Dano, pojď za náma, co tam šorníš?“

„Uvařím pudink a upeču višňovou bublaninu. Našla jsem tu jáhly.“

„Jen aby s nima nehýbali červi. Kdoví jak jsou tady dlouho.“

„Bezinka tu měl pořádek. Lepší jak leckterá ženská.“

Venku to vypadalo, že se blíží další bouřka.

„Svatý Prokop nám léto pěkně podělal. A to tady má kapličku. Snad nebude chcát denně.“

„Chtěl jsem tady vyplet záhony se zeleninou, ale snad neproprší celé léto.“

„Poslední prázdniny. Za rok už nás někam šoupnou a rok buzerace na vojně.“

„A po vojně další buzerace až do důchodu.“

„Kluci, vidíte všechno moc černě. Na světě je krásně. Podívejte na stružku vody před oknem. Takový malý vodopád.“

„Vodopád? Prasklá ryna. Nic poetického, Dano. O poezii jsme oba přišli. Jak si matně vzpomínám. Držet se za ruce někde na lavičce a čučet do blba, tak to nám nehrozí.“

„Já jsem taky sama a nenaříkám.“

„Kdybys místo šprtání šla někam k muzice, tak bys sama nebyla. V pokojíčku u skript tě žádný princ nenajde a nepolíbí.“

„Jdu raději zkontrolovat troubu.“

„Co někam si vyrazit, Mildo? Ráno muzeum, odpoledne hrad, večer sklípek.“

„No, nebyl bych proti.“

„Jak dosušíme seno, můžeme vyrazit. O zvěř se nám postará babča ze samoty za hájovnou, nebo se už vrátí naši.“

„Chlapci, polila jsem vám bublaninu griotkou. Domácí.“

„Tak to je žrádlo. Dani, co ty na to vzít embaso a někam si na pár dní vyjet? Jak dosušíme seno.“

„A vrátí se naši. Jseš tu zatím otcův zastupitel.“

„Spíš pytel. Ale i pitel, jak se to vezme. Myslím, že jsme to s tou samotou moc dobře nevymysleli. Né, Mildo?“

„Asi jo a sláva, přestává pršet.“

Ještě vylezlo slunce a večer už zbyly jen kaluže.

„Ráno dojdi na seno. Schne to rychle. Otočíme ho, ať neplesniví.“

Když odjeli, uvědomil si Milda, jak je tady najednou smutno. A to chtěl být sám. Hned ho napadala různá pořekadla.

Samému se dobře akorát sere. Bez ženské a tabáku, smutno bývá v baráku. Docela si uvědomil, že Dana mu nevadí. Byl jedináček a oba bral jako spíš sourozence. I Pepu? Vždyť by byli ideální dvojka. Tak trochu si popovídali, jak na tom byli. Jenže předchozí zklamání lásku rozhání, doplnil si a usmál se. Jo, ty vole. Co sakra hledají? Je to tak těžký říct si, zkusíme to spolu? Asi je. Pepa to musí cítit taky, je víc od rány. Ne jako on. Budoucí lesník, hajný nebo něco takovýho. Pes, flinta, péro za kloboukem. Jo péro. To by taky šlo. Už se viděli ve sprše. Ale žádná reakce. Obě k zulíbání. Bože, teď se mi začíná stavět, když není kam s ním. Počká, co z Pepy vyleze. Určitě taky tak uvažuje.

Zatím jen ruční pohon. Poprvé se mu místo Martina zjevil Pepa. Stačil si všimnout mateřského znaménka těsně nad rozevírajícími se půlkami. Jen aby nezůstalo u snů. Skoro se zapotil. Otevřel okno. Kocour se zatím neobjevil. Asi je u nějaké kočky.

„Vidíš, shora suchý, zespoda vlhký. A obracej to vedle na oschlé řádky. Dva dni a můžeme sklízet do seníku za stodolou. Musíme se večer pomodlit ke sv. Prokopovi, aby tři dni nepršelo,“ usmíval se Pepa.

Mildovi se zdálo, že jim jde obracení rychleji než před tím. Ještě večer stihli skočit pár metrů na houby.

„Začnou okolo neděle. To budou kvanta malých babek do octa. To se taky vrátí naši z Balatonu a v pondělí můžeme vyrazit do světa.“

Večer šli sourozenci spát do svých pokojů v podkroví a Milda spal v pokoji na gauči. Už, už to ne jednou vypadalo na nějaké sblížení, ale vždycky do toho něco vlezlo. A spíš jen popíjeli. Dana dělala koktejly z malin. Po pár dnech měli i svezeno. Dana v pátek jela prvním autobusem a večer se vrátila. Mávala šťastně indexem. V sobotu jeli všichni na nákup do města. Odpoledne se zase rozpršelo a začala se vytvářet večerní mlha. I sprchovat se chodili hoši po jednom, tak k žádným intimitám nedošlo. Ve vzduchu to ovšem viselo.

V neděli okolo desáté dorazili na hájovnu rodiče. Rovnou až od Balatonu přijeli Barkasem, co patřil dalšímu hajnému ze sousedního revíru. S nimi Fifina, fenka krátkosrstého výmarského ohaře.

„Jeli jsme i v noci, máme plno uzených a zavařených ryb.“

Všichni pomáhali vykládat. Nijak se neptali, jestli Milda patří k Daně, nebo k Pepovi. Prostě ho brali jako jejich kamaráda. Oba příjemní. Tatínek hned naléval Barack Pálenku a Dana s mámou nakrájela pravý uherák a Gyulai klobásu. Taky vlastnoručně nalovené uzené úhoře v oleji. Byli velice rádi za sklizené seno. Zážitky z lovu, příhody s Fifinou. Šlo se spát až po druhé hodině.

„Nikam nespěcháme, vyjedeme až po obědě,“ mínil Pepa.

Milda usínal a trochu záviděl sourozencům rodiče. Když jede domů, tak spíš jen kvůli tetě. Otec s ním nemluví, máma jen, co musí. Myslel, že časem všechno povolí, ale zatvrdili se. Přišlo to všechno moc najednou. K tomu rozchod s Martinem. Tady se cítil jako mezi svými. Domluví se a vezme sem na podzim tetu. Ráda chodí na houby a zasloužila by si odpočinout od jeho rodičů. A třeba teď na cestě…

Moc věcí si s sebou nebrali, jen proviant. Zastavili se ještě u Mildy a tisícovka vyrazila vstříc dobrodružství.

Dana si na půl lehla na zadní sedadlo. Prý bude dospávat.

„A kam vůbec, hoši, jedeme?“

„Jezdí se do Prčic a do Neumětel.“

„Do Prčice v květnu pořádal Svaz turistiky dálkový pochod z Prahy a co v Neumětelích?“ ptala se Dana.

„Neznáš pověst o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi?“ ptal se Milda.

„Hájek z Libočan, nebo Jirásek?“

„Je tam hrob Šemíka. Horymír hrob nemá, ale kůň jo.“

„Už se mi něco vybavuje. Skočil z Vyšehradu do Vltavy a chcípnul,“ smála se Dana.

„Na Vyšehradě byl kde kdo. Ale vzdát hold koni, to budeme my.“

„Dívám se do mapy, to můžeme i přes Prčici, odtamtud je Vítek z Prčice, zakladatel Rožmberků. Já vás budu navigovat.“

„Co spánek?“

„Už mě přešel. Stejně budete povídat a jeď lidsky, ještě nejsme na státovce.“

„Pomaleji už to nejde. To by nám embo chcíplo jak Šemík. A už vidím křižovatku. A ukazatel a u něj stopaře.“

„Má sepnutý ruce a je hezkej.“

Dana se nahnula mezi ně.

„Zastav mu.“

„Jo, docela by šel, ne Mildo?“

Pepa vyjel směrem na Humpolec a za křižovatkou zastavil. Stopař doběhl k nim. Černovlasý, kraťasy, tílko a batoh.

„Moc prosím, můžete mě kousek svízt. Kam jedete?“

„Do Prčic!“

„Myslím vážně kam?“ trochu se usmál.

„No vždyť to říkám, do Prčic a pak do Neumětel.“

„Kluci si srandu nedělají, fakt tam jedeme a ty jedeš kam?“

„Vlastně nikam, mám poslední prázdniny…“

To se osádka auta rozesmála.

„Můj brácha a kamarád mají taky poslední prázdniny a jedeme jen na Zdař Bůh. A abychom nejeli nikam, tak jsme si zvolili Prčice a Neumětely. Můžeš s náma.“ To už otvírala dveře. „Dana,“ natáhla ruku.

„Aleš.“

Kluci vylezli a podávali také ruce.

„Ten bágl ti hodím dopředu do kufru.“

Když se rozjeli, bylo chvíli ticho.

„Nějak ses zarazil. Aby sis nemyslel, že jsme tě unesli a někde v lese tě zamordujem. Do lesa totiž zajedu nebo k lesu, ale něco pohodíme do žaludku. V poledne jsme snídali.“

„Já jsem jenom v šoku, že někdo taky jede jen tak na pas blind. A jdete do posledního ročníku, jak jsem pochopil, já taky, chtěli…, tedy chtěl jsem pod stan, ale sám se člověk vyspí kdekoliv.“

„Byls někdy v Prčici?“

„Ne, tam se jen posílají lidi obrazně a slušně a letos se tam šlo z Prahy.“

„Tady vidím příhodné místečko. Lavičky stolek, břízky, jak v ruským filmu.“

Na boční cestu k břízkám, za kterými byl začínající les hned Pepa sjel. Couvl a auto otočil čumákem k silnici. Dana už otvírala kapotu a vyndávala jídlo. Aleš si šel vzít do svého batohu chleba a paštiku.

„Dáš si s námi uzeného úhoře? Rodiče ho včera dovezli z Balatonu. Vlastnoručně ulovený. To bude pro čtyři akorát.“

„Neboj, nezchudneme, jsme vybavení vším možným, to ani nesníme.“

Ještě ani neseděli, když u odbočky prudce zabrzdilo embéčko šedé barvy. Vyběhl z něj asi čtyřicátník a běžel vedle nich po cestičce k lesu, ani nezavřel dveře. Pak bylo slyšet bouchání a jeho řev. Něco jako „v životě se nevracej, neznám tě,“ ale ostatní zanikalo v křiku a nadávkách. Najednou se objevil celý uřícený u nich.

„Chcete kafe? To uklidňuje. Máme v termosce,“ usmála se na něj Dana.

Muž byl plný vzteku.

„Cože, vy jste je dovezli, hajzli?“

Vypadalo to, že se po Daně ožene. Ale Aleš ho za ruku chytil, za druhou Milda.

„Odkud jsi? Ještě slovo a neudržím se. Sbal se a vypadni,“ pustil se do něj Pepa.

Muž se vytrhl a odklusal k autu. Hned odjel.

„To jako bylo co? A, kluci, díky. Nějakej blázen a takoví jezdí po silnici.“

„Tak to je na panáka. Večer zapaříme,“ dodal Pepa.

Ani si nevšimli dvojičky, co vyšla z lesíku. Chlapec i dívka jejich věku.

„Promiňte, jdeme se vám omluvit. My tady máme chatku,“ omlouvala se menší modrooká blondýnka.

„Tak to bysme se měli omluvit my. Chata není vidět a zastavili jsme se tady pojíst, jsem Dana.“

„Bohužel to byl můj otec. Stejně jsem se chystal odejít z domu.“

„Nedáte si s námi svačinku? Úhoř.“

Pak se všechno vysvětlilo. Rodiče chlapce Honzy mu zakázali chodit s Blankou. Naopak její rodiče jim přáli. Jezdívali sem na malou chatu ještě z dob před válkou. Teď to je zcela definitivní roztržka.

„Honza se nevrátí. Bude u nás a za rok, jak skončím školu, se vezmeme.“

Pozvali je pak na chatu se zavřenými okenicemi a poškrábanými dveřmi, jak do nich mlátil Honzův otec. Vypila se láhev kokosového kalvádosu. Na spaní by tam moc místa nebylo, ale pár kilometrů je hotel. Je trochu bokem, tam bude určitě místo.

„Můžeme přespat i venku, Dana v autě, ale na Prokopa pršelo, uvidíme.“

Hotýlek neměl v provozu kuchyni, dostali dva pokoje, kde pojedli z vlastních zásob, a pak obsadili v poloprázdné restauraci jeden stůl. Z pití se rozhodli pro vodku a džus. Milda moc nadšený nebyl. Bude spát s Alešem, tak nějaké sblížení s Pepou zase nebude. A na chatce z Aleše vylezlo, že mu nějaká dívka dala nedávno kopačky. Takže tím směrem taky nic. Navíc docela otevřeně pošilhával po Daně, když zjistil, že není Mildovou holkou. Tak snad budou mít štěstí aspoň oni. Pak se musel všemu smát. Všichni tři se vlastně s někým rozešli. No jo, věděl by, jak je příště uložit k spánku. Na celém patře spali sami. Koupelna byla na chodbě i toalety. Nejdřív šla Dana, pak poslali Aleše. S Pepou se potkali na chodbě.

„Dvakrát tě ještě nevidím,“ smál se Pepa. „My se můžeme osprchnout spolu, ne?“

Tak to znělo nadějně. Vodka je trochu zbavila ostychu. Samozřejmě, že Milda souhlasil. Jak vešli, začal Pepa napouštět vodu.

„Vana bude lepší, trochu se odmočit. Připustíme si.“

Když zavřel vodu, slyšeli, jako by tekla dál.

„Prokop úřaduje. Venku prší a vidím, že nám něco říkají naši miláčci.“

Stáli u sebe. Ruce se nejprve setkaly mezi nimi, aby si mohly pak pohrát s penisy.

„Když jsme si vzájemně poprvé poplakali na rameni, tak nám to bylo jasný, jenom jsme moc přehnali pití. Myslím, že teď je to akorát. Nemáme už žádný zábrany a víme, jak na tom jsme. Takže to zkusíme?“

„Zkusíme, Pepo.“

Rozprostřeli na kachličkách osušky. Polibky se z pomalých změnily ve vášnivé. Skončili ve vzájemné ochutnávce na zemi.

„Tady mám na zádech určitě obtisklej ten odpadní kanálek,“ smál se Pepa, když se ponořili do vody.

Další mazlení ve vodě je zase nabudilo. Jen si připustili teplé. Přestali vnímat čas. Pak upustili, Pepa si klekl a držel se okrajů vany.

„Tady to moc jinak než po psovsky nejde.“

„Jseš krásná čubička.“

Chytil Pepu v bocích a zároveň si ho dotláčel. Tak to je slast. Pomalu se slaďovali do stejného rytmu.

„Příště strčíme Aleše k ségře, nemusí spolu šukat. Ale podívej na naše kolena. Máme je skoro odřený. Měli jsme si tam dát froťáky.“

„Představ si, co tahle vana už viděla,“ smál se Milda.

„Zítra na posteli, nebo v mechu někde v lese.“

Ještě pár polibků. Když se Milda vrátil, Aleš spal poodkrytý. Ležel na boku. Oknem pronikalo nažloutlé světlo lampy z ulice. No prdelku má hezkou. Ještě jak bude vypadat ze předu. Nakonec ženský taky hledí klukům na zadky, nejen do klína. Ale to už ho únava uspala.

Když sešli ráno do restaurace, nabídli jim snídani. Taky uviděli mihnout se kolem mladého kuchaře.

„Jestli ty vajíčka budou jak on, tak klobouk dolů,“ konstatoval Pepa.

„Docela by šel,“ prohodila Dana s úsměvem a sledovala Aleše.

Ten se moc vesele netvářil. Když jim ale číšník přinesl talířky doslova nadýchaných vajíček s nudličkami šunky a kostičkami slaniny a měkoučké rohlíky, byl první, co pokrm chválil.

„Skvělý, kluk umí. Myslel jsem, že pojíme něco v autě, ale stálo to za to.“

„Nemusíme šetřit, nejsme na čundru, jsou to poslední prázdniny. Pak už makačka, vojna, práce a pár dní dovolené, viď, Mildo?“

„Počkat, kluci, pěkně si nás vyblýsknu. Pane vrchní, mohl byste nám to stisknout?“

„No vám bych, slečno, stisknul ruku rád, i něco víc,“ bral do ruky aparát číšník.

Aleš se opět netvářil moc vesele. Až na Sýr! nasadil přívětivější tvář.

Po snídani se vydali obhlédnout klášter ze dvanáctého století, který byl mnohokrát přestavován, většinou kvůli požárům.

„Odsud pocházel jeden z husitských vůdců, Jan Želivský. V padesátkách tady byl internační tábor pro řeholníky z jiných klášterů, co je tady teď, nevím,“ ukazoval Aleš.

„Tak sem nepůjdeme na prohlídku, na tabuli je Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod.“

„Proč, Mildo, mohlo by to být zajímavý, zajdeme se podívat do kostela.“

Byl bohužel zavřený.

„Takže vzhůru do Prčic!“

„To nejsou ty Prčice, ale ta Prčice.“

„Tak do té Prčice, mrkni, Dano, do mapy, kudy kam.“

„Hořepník, Pacov, Mladá Vožice, Votice, Heřmaničky a Sedlec-Prčice. Ale nejdřív můžeme na zámek v Červené Řečici.“

Taky ho navštívili. Na náměstí si v restauraci dali oběd. Při cestě na Hořepník zastavil Pepa kousek od lesa a Aleš s Mildou se šli vypísknout.

„Jen abys nebyl překvapený, Pepo. Ode dneška bude v noclezích změna. Já si vezmu pokoj s Alešem, ať nemusíte půl noci trávit v koupelně. To vám to trvalo, chlapci.“

„Jak s Alešem? Ty s ním chceš spát? Vždyť ho vůbec neznáš? To nemyslíš vážně.“

„Proč ne? Vy si s Mildou budete dělat dobře a já nic? Mně se docela líbí, já mu taky…“

„Jak ty mu taky? Vy jste o tom mluvili?“

„Jasně, není padlej na hlavu, tak si taky užijeme.“

„Tys mu řekla, že jsme teplí? Co kdyby byl proti tomu?“

„Tak by si vzal bágl a hledal si jinýho stopa.“

„Doufám, že má prezervativy?“

„A já mám takovou vložku.“

„Tu dávají jen vdaným, co nechtějí přijít do jináče.“

„To sis přečetl kde? V nějakým dámským časopise? Jsme dospělí, tak se neplaš, už se vrací, netvař se zděšeně.“

„Já tě nepoznávám, zatím žádnej kluk nebyl. To ho pak chceš vzít k nám?“

„Jasně a u sv. Prokopa si vyměníme prstýnky,“ Dana se rozesmála, ale Pepa to nějak nemohl strávit.

„Nesnědls něco blbýho, není ti zle?“ ptal se Aleš. „Když tak mám řidičák a trošku jezdím. Závody do vrchu a tak.“

„Tak se předveď, to je na mě moc, ty vole. Mildo, sedneme si dozadu.“

Vyjeli. Bylo vidět, že Aleš má řízení v ruce.

„A proč nejedeš autem a stopuješ?“

„To je jednoduchý, jezdíme s kamarádem, je automechanik. A auto měla moje bývalá přítelkyně.“

Podíval se na Danu, ale ta se smála.

V Hořepníku zastavili u jednoho z prvních železobetonových mostů u nás. Mostovka je zavěšená na dvou velkých obloucích. Místní děda, co seděl dole u vody s rybářskými pruty, jim vyprávěl, že ho projektoval slavný architekt Stanislav Bechyně.

„Toho i znám, občas zajde na školu, já budu končit na ČVUT. Je to legenda stavitelství mostů,“ přitakal Aleš.

„No vidíš, to jsme kolegové. Já u něj studoval, dělal zkoušku ze statiky a pak s ním i pracoval. Málokdo ví, že navrhoval cementárnu Králův Dvůr, ale i vynalezl speciální portlandský cement, co se používal při stavbě velkých opevnění i malých obranných bunkrů, tzv. řopíků před válkou. Většinou všichni znají Lucernu a Veletržní palác. Za rok bude mít osmdesát. V šestapadesátém přesunul kapli sv. Máří Magdaleny asi o třicet metrů a zachránil ji před zbouráním při stavbě Stalinova obřího pomníku. Stojí tam dodnes, zatímco pomník je dávno v čudu.“

Chvíli povídali a příjemný dědeček je pozval na kus řeči a na kafe. Bydlel kousek v domku poblíž jezu na řece Trnavě.

Sbalil udice, do kbelíku dal sak s línem a jelcem. Trošku se zmáčkli.

„Já můžu skoro nadhazovat od baráku, ale sem chodím tak trochu vzpomínat. Chodil jsem s dívkou, no nikdo nám nepřál, já odešel do Prahy. Ona se vdala, já oženil. Mně zemřela žena a já se na důchod vrátil sem. A té mé první lásce zemřel zase manžel. Potkali jsme se tady, nejdřív se ani nemohli poznat. Nemá děti, já taky ne, tak jsme se na stáří dali dohromady, jen tak, na psí knížku, jak se říká, a je nám dobře. Láska prý nezná léta.“

Zastavili u malého vjezdu. V otevřených dveřích je vítala stará paní s bílými vlasy v modré sukni a bílé blůzce a zvala je dál, zatímco její druh vypravoval, jak se seznámili a že tady má vlastně kolegu. Kuchyně byla ještě z dob Rakouska, jak říkala paní, ale krásná kombinace dřeva a menších zabroušených skel. Vysoká kredenc, příborník se sloupky a mramorovou deskou. Určitě ještě předválečný elektrický sporák. I stůl měl nohy jako antické sloupy a podobné byly i židle.

„Víte, máme to jako v muzeu, ale nám všechno dobře slouží. Tady je vsazená lednička, aby nerušila, Jirka si s tím vyhrál.“

„Naopak, je to velice krásné, to se už moc nevidí.“

Dana šla pomoct s kávou a jahodovým koláčem.

Povídalo se a čas ubíhal.

„Kde počítáte s noclehem? Pokud by vám to nevadilo, nahoře máme dva pokojíky. Kdysi měly být pro děti, no ty jsme neměli, tak občas přijedou mí nebo Jirkovi známí. Hotel to není, jen tam chce převléct ložní prádlo. Kdybyste mi, slečno Dano, pomohla.“

„Ženy odešly a my si načneme něco dobrého. Tohle vozili kluci ze Srbska, když dělali v Jugoslávii. Rakija z meruněk. Je jemná, bude i pro dámy. Nebojte, mám jí dost a návštěv moc nechodí.“

K večeři posloužily z hájovny naložené klobásy, kus uheráku a Niva. Jen se uvařila vejce a dodala zelenina. Povídalo se dlouho do noci. Pak se všichni vystřídali v moderní koupelně a Dana je po přání dobré noci zavedla nahoru. Pokoje byly stejné. Stolek, křesílka, rozložený gauč skříň a skříňky. Milda už směroval k Alešovi, ale Dana ho zarazila.

„Změna, a chlapci, chovejte se slušně a tiše, jsme na návštěvě.“

„Ty budeš?“

„Jo, změna je život,“ usmála se Dana. „Tak krásný sny.“

Pepa postrčil Mildu do pokojíku a zavřel.

„Ségra to vzala hákem,“ uculoval se. „Nikdy o žádným klukovi nemluvila. No, přejme jim to. Ty gauče jsou tak půldruhé postele, budeme se muset přitisknout.“

„To bude ten nejmenší problém.“

Ložní prádlo krásně vonělo po proloženém toaletním mýdle. Ovšem to chlapci nijak nevnímali. Milda si Pepu opřel o křesílko a klekl si.

„Musím si trochu porovnat péro.“

Jeho partner si už vychutnával hluboké údolíčko nad stehny a ruce obemkly Pepovy koule. Jazyk pak pokračoval po páteři k lopatkám. To už stáli za sebou. Milda svého milence najednou otočil a svezl se k jeho rozkroku. Ucítil prsty ve svých vlasech. Pevně ho svíraly a přirážely. Odměna přišla s tichým úpěním. A znovu otočka.

„Pojď co nejdál. A pak se nehýbej. Jo, vydrž, vydrž. Cítím, jak ti tepe srdce.“

Mildou pronikaly vlny rozkoše, jako by ve stále větších kruzích. Pak už se neovládl, nestačil ani zrychlit. Přestal vnímat všechno kolem.

„Lehneme si, nemůžu se udržet na nohách,“ slyšel svého milence.

„Bože, mně snad zdřevěněly. Příště v leže, prý jsou z toho pak křečový žíly.“

To už se oba smáli.

„Máme být tiše, slyšels. Bože, nějak mi nejde do hlavy, že ségra vedle šuká s Alešem. Nějak to nechápu.“

„A to myslíš, že je Aleš její první kluk? Je na kolejích, tam se holky po večerech určitě nemodlí. Když jsem se včera vracel, byl odkrytý a prdelku má k nakousnutí.“

„Ale jo, je to pěknej sameček, taky bych ho bral. Jenže,“ povzdychl, „uvidíme ráno.“

V gauči to trochu zapraskalo. Při dalším líbání a hlazení usnuli.

A naproti. Sice si o sobě už všechno řekli. Každý už někoho měl. Stáli pak nazí u okna. Světelný smog městečka doplňoval měsíc.

„Vypadáme jako sochy, moc neživě.“

Dana vzala Alešovy ruce a dlaně si položila na prsa. Cítil ztvrdlé bradavky. Přiblížili se a začali líbat. Obejmula ho v bocích a jedna ruka ji sjela k jeho penisu. To už ruce nekontrolovatelně bloudily po jejich tělech. Oba pociťovali vzrůstající touhu. Lehli si. Hoch si klekl a jeho polibky směřovaly do jejího klína. Nehty se jí zlehka zaryly do jeho ramen. Jako by věděl, co miluje. Jako by se včera rozešli po noci žhavé lásky. Všechno jí připadalo, že už  s ním prožila. Byl jemný, něžný, a když se vysunul nahoru k jejím rtům, pocítila zcela vyplňující slast. Už to nebyla zvědavost, trochu lehkovážnost a maličko obav. Oběma se splnily jejich sny.

„Měla jsem trochu strach.“

„Já taky. Snad jsem splnil tvoje představy a nebylo to jen pro jednou, nebo tuto naši cestu.“

„Nevadí, že jsem tě do toho zatáhla?“

„Na vážnější vztah to bylo rychle, ale snad by nám to vyšlo i dál.“

„To bych chtěla. Budeme všichni v Praze. I brácha s Mildou. Je to zvláštní. Kousek od naší hájovny teď je na prázdninách Milda. Má vedle domku kapličku sv. Prokopa. To je i patron poustevníků a těch, co někoho hledají. On i brácha se rozešli se svými kluky, ty s holkou a já byla sama. Teď jsme si vlastně každý někoho našli. Musíme poděkovat sv. Prokopovi,“ rozesmála se.

„Myslím, že…“

„Cítím to.“

Lehla si na bok a víc se přisunula. Opatrně jí nadzvedl nohu. Jejich souhra se stávala dokonalou.

U snídaně Dana děkovala.

„Moc děkujeme. Necháme vám tu zase náš kalvádos a nějaké naložené klobásy. To by každý neudělal. Nabídnout nocleh čtyřem mladým, které neznáte.“

„Danuško, dobří lidé se poznají. Mají taková světýlka v očích. Pro nás to bylo vítané pookřání v samotě s mladými. A kdybyste byli někdy někde blízko, rádi vás uvítáme.“