Horká krev

Polovina 12. století

Širokou horskou loukou jel na koni mladík. Uhlový vraník dělal čest svému jménu. Vše na na něm od kopyt po hřívu a ocas bylo temně černé. Zato jezdec měl žluté nohavice a kabátec světle hnědý, na prsou rozepnutý, vlasy barvy ovesné slámy. Na opasku tornu a meč. Lov nebyl úspěšný. Doprovázeli ho dva velicí horští psi, stejně černí jako kůň. Bylo vidět, že všichni si jízdy užívají. Dostali se k malé plošince s trsy klečí a jalovců. Kousek pod nimi bylo jezírko. U něj velké dlouhé napajedlo a plno ovcí. Jenže bez vody. Zřejmě pasák si právě vysvlékal bruchy, poslední část svého oděvu, a nahý se v jezírku snažil uvolnit přítok do koryta. Utrhlo se kus svahu a otvor se ucpal trsy trav. Mladík ponechal koně u křivé borovice, psům pokynul, aby lehli. Sám na břehu shodil svůj šat a pomalu se spustil do chladivé vody. Pastevec vypadal jen o málo mladší než mladý šlechtic. Jen jeho vlasy byly černé až do modra.

Hodil by se ke koni a psům, proběhlo chlapci hlavou, když jen tiše procházel vodou, které bylo místy po prsa. Obdivně sledoval hru svalů, širokou hruď a skvostný zadeček. Kdoví jak takový vesničan bude vypadat ve tváři.

Přiblížil se zcela nezpozorován. Hoch před ním vyhazoval na břeh kameny. Musel pořádně zabrat a bylo vidět, že je na těžkou práci zvyklý. Vůbec netušil, že má někoho v zádech, až když ho mladík sevřel v bocích a povalil do vody. Hned se rychle otočil a vrhl na útočníka. Ten nekladl žádný odpor, jak ho zasáhla krása jeho protivníka, co ho sevřel a táhl pod vodu. Najednou uvolnil sevření a vyzvedl jej z vody.

„Promiň, urozený pane, netušil jsem, kdo jsi.“

„Nijak se neomlouvej, to já tě chtěl vylekat. Jsem rád, že ses bránil. Jak jsi poznal, kdo jsem?“

„Neznám tě, pane, ale uviděl jsem tvé prsteny a náprsní kříž. Jinak jsme, jak nás náš Pán Bůh stvořil. Dovol mi vzít si košili.“

„Tak to ti nedovolím. Chci se kochat tvojí krásou. Netušil jsem, že v drsných horách jsou takové poklady. Stoupni si na kámen vedle.“

Chlapec byl viditelně stydlivý. Složil si ruce na svůj klín.

„Nezakrývej své klenoty.“

Ruce mu jemně odtáhl do stran. Uchopil jeho penis a druhou rukou zajel na hráz.

„Jak ti říkají, Apolóne z hor? Já jsem Valerio.“

„Paolo, pane, jen prosím, mám strach.“

„Tobě se nelíbí, jak si hraju s tvým penisem?“

„Ach ano, pane, je to krásné, ale kdyby nás někdo viděl, upálili by nás na hranici. Už se to stalo.“

„Jaký je to divný kraj. Neboj, nikdo nám neublíží. Vezmu si tě k sobě jako sluhu. A pohrajeme si na kožešinách, skrytí před zraky nepřejících. Budeš se dobře hodit do mé smečky.“

Jejich penisy už ukazovaly veliké vzrušení. Valerio neodolal, aby je o sebe otřel.

„Tito, Enzo, Rocco,“ vykřikl.

Psi i kůň skočili do vody.

„Podívejte, chlapci, Paolo. Bude se o nás starat. Obleč se, můj milý. Já též a vyrazíme ke tvrzi.“

Ovce už byly u napajedla, kam tekla voda, u nich dva trochu mladší pasáčci.

„Ve vesnici řekněte, že Paola jsem si vybral do služby. Jsem Valerio, váš nový pán.“

Napřáhl ruku pro Paola a pomohl mu na koně.

„Tito je zdatný kůň, za chvilku budeme v ohradě.“

Cestou potkali několik mladíků ve zbroji na koních.

„Chytili jste nějaké zlosyny?“

„Ne, náš drahý Valerio, zato ty vezeš úlovek.“

„Paolo, vybral jsem si sloužícího, doufám, že kuchaři už navařili pořádnou krmi. Jinak je dám zmrskat.“

Na kopci nad průsmykem s kupeckou cestou bylo vidět palisádové opevnění. Hned za bránou seskočili.

„Přichází náš podkoní, ukáže ti, jak se postarat o Tita. Pak řekneš a zavedou tě ke mně.“

Všude bylo plno vojáků, co zdravili Valeria. Vyběhl po schodech kamenné budovy s břidlicovou střechou. Dole bylo ubytování pro několik rytířů. Ve vedlejší dřevěné se dodělávaly ubikace pro vojáky. Stranou dostavovali kuchyni, pekárnu a další hospodářské budovy. Je potřeba zrychlit. Tady není teplo jako v Benátkách. Pomalu půl roku v horách mrzne a všechno zakryje sníh. Bude potřeba spousta dřeva na otop. Louče, olej do lampiček, svíce do rovněž nedostavěné kaple. Jen sýpka je plná. Taky zásoby sena. Deset rytířů, padesátka mužů, dvacet sloužících, šedesát koní. Jeho rytíři a pár zbrojnošů prošli křížovou výpravou, ale další si váleli šunky za Benátkami. Bude potřeba je pořádně prohnat. Zítra budou bojovat se sekerami při kácení dřeva. Šel se převléct. Bruchy a dlouhý plášť. Ještě zavolal pro muže od výstroje. Paolovi musí nalézt padnoucí oblečení. Dostane jen suknici a kabátec. Je teplo. A po večeři si ho vezme v jemných kožešinách. Přizpůsobí pro svoji potřebu. U stolu i lože, jeho strach mu musí vyhnat z hlavy. Je to krásný přírodní, městem nezkažený chlapec. Jeho penis bude právě tím, co potřebuje. Úplně ho představy vzrušily. Po večeři si nechá donést káď s horkou vodou a bylinkami. Ozvalo se zaklepání, vešel písař a zároveň tajemník.

„Můj pane, jen jdu se zprávami ze stavby. Všechno vyšlo, jak jsme počítali. Myslím, ze zimy nemusíme mít obavy. Dnes bude k večeři polévka z hovězích žeber a hub. Ovesná kaše s fíky v medu, chléb a olivy a konečně se opékají tři ovce. A jsou i ryby. Ovoce, víno. Co si přeješ po večeři?“

„Klid, Tassimo, dobré víno a pár sladkostí. Mám nového sluhu. Ujmi se ho zítra, aby věděl co a jak. Naučíš ho číst a psát. Zima bude dlouhá. Mohli jsme se na zimu stáhnout k moři. Budeme tady jen zbytečně zahálet.“

„Jak, pane, rozhodneš o vojákovi, co okradl druha?“

„Myslel jsem, že stačí domluva. Neuposlechl. Dvacet ran bičem u kůlu. Přede všemi. Oznámí jim to setník Verocius. A pokud se krádeže dopustí znovu, nechám mu rovnou setnout hlavu. Ať ti povaleči z Benátek vidí tvrdou ruku. My umírali u Božího hrobu. Přišel jsem o všechny přátele. Žiji díky mým psům a koni. Všechno jen kvůli zradě, zradě toho, co stejně jako já přísahal na kříž. Je snad někde u císaře. Jak skončí má služba zde, vyhledám ho a zabiju. Za všechny, jejihž hroby zůstaly daleko za mořem.“

Valerio plný vzteku praštil do stolu, až spadla loučka z držáku.

„Pětadvacet ran a jdi, nebo ho nechám rovnou stít. Nesnáším zradu. To dobře víš. A dohlédni, aby převlékli Paola. Budu tě muset jmenovat, ne, přines pergamen. Hned tam vypiš tvé jmenování Amministratore della fortezza. Co se ti nezdá, Tassimo?“

„Nejsem, pane, Benátčan a urozený.“

„Mám tady plno urozených, a mimo meče nevládnou ničím. Někteří ani neumí číst a psát. Je to mé přání.“

Tassimo, kdysi otrok, kterého koupil Valeriův otec, patřil k věrným služebníkům. Dostal velmi dobré vzdělání v klášteře. Znal dávno nálady svého pána, provázené někdy hrubostí a vztekem. Říkalo se o něm, že má horkou krev. Měl ovšem až přehnaný smysl pro spravedlnost a k smrti nenáviděl zradu. Patřil k nejstaršímu a nejmocnějšímu rodu v Benátkách. Z těch, co zasedaly ve Velké radě. Ovšem byl taky zdrojem mnoha potíží. Všichni si mysleli, že křížová výprava ho zklidní, nebo snad se nedej Bože, jak si představoval jeho bratr, nevrátí. Posílali ho ještě jako panoše, ale on se vrátil jako rytíř pasovaný Rogerem II., králem sicilským. Hned vyvolal několik hádek a soubojů, ne však kvůli nějaké komtese, ale kvůli krásnému mladíku. To už bylo přímo skandální a jeho rodina se ho snažila dostat na různá místa v okolních městech. Všude skandál. Ráda pak uvítala možnost, že by mohl velet skupině vojáků střežících kupeckou stezku v italských Alpách. To se bouřlivému mladíku nelíbilo, ale musel svolit pod hrozbou vydědění. Ujal se toho s nelibostí. Vzal si i své přátele, stejné mladíky, co prošli s ním výpravou. A dostali skupinu žoldnéřů.

Nebyl to žádný floutek, ale mladý muž, jinak velmi rozvážný, se silným citem k zodpovědnosti za své lidi. Proto i jeho starost k přípravám na zimu. Hned si mezi vojáky vyhledal několik, co strávili zimu v Alpách. Nechal si všechno vyložit a dbal, aby se na něco nezapomnělo. Takové zkušenosti zatím neměl, ale slyšel o posádkách, kde museli porážet své koně, aby přežili. O umrzlých a hladomoru. Budou v nižší části, ale mrazy a sněhové závěje okusí i zde. Od malička byl jiný. Rád se oblékal jako dívka, ale když dostal svůj první malý meč, bil se jako ve skutečnosti. Snažil se předčit všechny ostatní. Už si mysleli, že z toho vyrostl. Ale jeho zájem o opačné pohlaví byl nulový. Zato navštěvoval v hampejzech pár chlapců, kteří tam byli pro obveselení mužů toužících po změně. Jednoho biskupova favorita dokonce unesl a hledali je skoro měsíc. Dědeček rozhodl, i když Valeria miloval.

Ten, po odchodu Tassima, tak trošku zavzpomínal. Měl by poděkovat nějakému bohu, co mu seslal Paola. Jako by cítil Erótova křídla. Nebo římského Cupida? Jeho vztah k církvi od dob, co se vrátil z křížové výpravy, byl vlažný. Tohle vážně chtěl Bůh? Před očima viděl spáleniště, zem zrudlou krví a hromady mrtvol. Nesnášel pohled na zabité děti. To přece byla jiná vůle než Boží. Jiné to bylo v boji. Muž proti muži. Nebylo málo těch, co zabil. I jeho krásné tělo zdobilo několik jizev. Až tady bude mít Paola, zapomene na život pozemský. Propadne zcela bezbřehému milování.

Kovový kruh udeřil čtyřikrát rychle na dveře.

„Jen vstup, Giorgio, co tě přivádí?“

„Buď zdráv, můj pane. Vojáci na severní straně chytili lapku, co mluvil o přepadení, které chystají. Bohužel moc toho neřekl. Snažil se utéct. No zvedli jsme luky, změnil polohu a tři jsme se trefili. Takže už nám nic neřekne.“

„Máme tady napsány karavany, které chodí každoročně v obou směrech, ale jsou i nehlášené. Během dvou dnů by měla projíždět karavana do Trenta a Benátek. Ovšem doba je jen přibližná. Poveze stříbro až českého knížectví na mince. To by mohl být cíl lupu. I když mají vlastní ochranu. V úzké roklině se těžko brání a další je v opačném směru z Padovy s hedvábím a koberci. Hlavně použijte ty dva hochy, co skvěle vidí, a psy. Doufám, že dnešní noc mi žádný lupič nezkazí. A slyším gong k večeři.“

Dole v prostorné jídelně, která měla zatím v oknech jen měchuřiny, už se linula krásná vůně opečeného masa. Přicházel jeho nově jmenovaný správce pevnosti Tassimo a s ním zřejmě jeho nový sluha Paolo. Byl k nepoznání. V učesaných vlasech modravě černých zářil zlatý vetknutý květ. Pokynul mu, aby nabral polévku z mísy, pak donesl od ohniště krásně upečené maso. Jeho Enzo a Rocco seděli u něj. Pro ně přinesl Paolo velký kus žeber.

„Vezmi si zatím kus masa. Pojíte až po nás, ale nechtěl bych, abys mi s pečínkou upadl hladem. Vidím, že všechno zvládáš dobře. Nebudeme se dnes dlouho zdržovat u vína. Dvě číše postačí.“

Taky se pak rozloučil s rytíři a odešel následovaný Paolem a psy do své komnaty. Byla útulně zařízena. Stěny zdobilo množství trofejí, kožešin, koberců a závěsů. Veliká široká postel s jemnými kožešinami. Stůl, vysoké židle, několik truhlic. U krbu paraván a stojany na zbroj. Hned jim přinesli káď a naplnili vodou. Také truhličku se solemi a bylinami do koupele. Jemná mýdla, škrabky, hřebeny, přehozené osušky. Valerio zapálil dvě loučky u kádě na stojanu a tři zavěšené lampičky na olej. Pak odložil svůj oděv a pokynul Paolovi. Konečně znovu spatřil tělo, jehož kráse zcela podlehl. Vzal hřeben a rozčesával černé vlasy. Pak si nechal stejně posloužit. V kádi seděli těsně a vzájemně se umývali. Viděl i hochův teď už zcela ztopořený penis, což se dalo říci i o jeho.

„Paolo, splníš všechna má přání, ať budou jakékoliv?“

„Ano, můj pane, ale nejsem obeznámený s milováním. Neměl jsem dosud ženu ani nikoho jiného.“

„Všechno se naučíš, jen na památku tvé matky a tvoji smrt, to, co zde bude mezi námi, nikdy nikomu nevyjevíš. Sám jsi říkal, i upálení hrozí. Budeš mi vším, vášnivým milencem i stejně náruživou milenkou.“

„Budu se snažit, pane.“

Po dokonalé očistě se osušili. Valerio postavil na malou židli džbán vína, fíky a granátová jablka. Pak postel postříkal voňavkou a natřel hochův penis vonícím olejíčkem. Klekl si, podepřel na rukách.

„Jistě jsi viděl, jak se pes dobývá do fenky. Bude to stejné, jen já budu fenou a ty mi pořádně protáhneš díru.“

Hoch z počátku moc obratný nebyl, párkrát vyklouzl, ale celá tahle milostná hra ho počala bavit a vzrušovat.

„Přidávej, dej do toho všechno.“

Oba byli vzrušení do krajnosti. Jejich propocená těla jako by tleskala tomuto představení. Konečně Valerio pocítil proud střiků jeho milence. Tohle miloval víc než dominantní roli. Přesto, jak všichni ji líčili, jako podřízenou, vhodnou jen pro mužské prostituty. Dokázal stejně dobře opačnou, ale tato opovrženíhodná ho vzrušovala víc. Ještě na křížové výpravě sám posloužil svému pánovi s radostí, zatímco ostatní chlapci se cítili pošpiněni a zneuctěni. Naopak on se vždycky rád nastavil a užíval si nebývalého vzrušení. Dokonce neodmítl, když už byl pasován rytířem.

V Benátkách, po návratu, si našel mezi otroky jednoho mladíka s velkým penisem a výdrží. Hned ho koupil a zaměstnal v jejich zahradě. Večer chodil do zahradní boudy, kde bydlel ještě s jedním řeckým pomocníkem v kuchyni. Zatímco byl pořádně obdělávaný, přitáhl si druhého a už měl jeho penis v ústech. To byly další vstřiky, a pokud vydržel, ještě si hocha hned otočil a vnikl do jeho prdelky. Sám pak ukončil tuhle krásnou jízdu. Jenže pak je sledovala jedna služka. Dědeček ho poslal do Padovy, tehdy ještě pod správou císařskou. Svedl tam syna vyslance z Východní Marky a další dva místní mladé šlechtice. Své orgie pořádali ve vinném sklepě. Nejhorší ovšem bylo jeho částečné uvěznění v klášteře ve Vicenze, kde nakazil mladé novice. Nezbylo než dát ho do armády, někam dál. Uvažovalo se o strážním hradě v Besenu, ale nakonec skončil tady. V pustině široko daleko, jen s pastevci a karavanami, nic nemůže napáchat.

Kdyby tak tušili, jakého si našel milence. Až ho všechno naučí, co má rád, bude to skvělé. Jeho pár rytířů mu tuto zakázanou lásku přálo a s vojáky mimo službu do styku nepřišel. Ležel vedle Paola a vzájemně si hráli s varlaty.

Tenhle hoch je velmi učenlivý a ve všem mu vychází vstříc. Taky po ovoci a víně si zase on zahrál na psíka. Byla to sladká změna. Časem oba přitvrdí. Vytvoří si malou mučírnu jako v klášteře. Miloval kapající vosk, výprask rákoskou, uvázané ruce a nohy, dildo z volské kůže, kam se daly zasunout dva prsty.

Ještě se chvíli líbali a dnes usínal v Paolově náruči. Když ho vzbudil noční chlad, cítil, že už by mohli znovu podlehnout neřestnému přijímání. Jen si svého druha navedl. Tohle už bylo jen s nepatrnými chybičkami. Pevně se zakousl do malého polštářku. Jinak by svým řevem probudil půl pevnůstky. Teď už se udělal jako dřív. Svou smetanu pak poskytl Paolovi.

Ráno ho u snídaně obsluhoval jeho chlapec. Hned si ho odvedl Tassimo. Začne s učením. Valerio vyjel na obhlídku. Údolím projížděly dvě karavany. Jedna se železem, druhá s máslem, sýrem, medem a ovčí vlnou. Vojáci u mostu přes řeku Adiži vybrali mýtné a přivezli něco z potravin. Voňavý horský med ve svařeném víně bude v zimě lékem i lahůdkou. Zůstával s několika rytíři na hřebenu. Měli tu několik výsp, odkud bylo vidět daleko do údolí. Dlouho je klid. Vracel se až navečer a těšil se na nastávající noc. Jeho Paolo se rychle přizpůsoboval požadavkům. Dokázal být velmi jemným a něžným a stejně tak Valeria povalit a drsně s ním zápolit a brát si ho téměř násilím. Další dny probíhaly celkem v pohodě. Do pevnosti přivezli první zralé hrozny i další ovoce. Paolo rád slaďounké kuličky využíval k mazlení. Do té doby v horách hrozny neznal. Jejich těla lepila šťáva, kterou pak slízávali často smíšenou s jejich semenem. Vše bylo povolené v jejich milování. Jen nezávazný vztah se začal měnit ve skutečnou lásku.

Přicházel podzim a dříve avizovaná karavana se stříbrem se zatím neobjevila. Doba byla plná válek císaře s odbojnými italskými městy a různými panstvími, kde se rychle střídali vládci. Vzdálené vrcholky už byly zasněžené. I na hřebenu, kde byla ochranná pevnost, už poletoval sníh. Dole v údolí se válely husté mlhy. Ohlásil se posel. Karavana do Benátek už jede. Doprovází ji vlastní ochrana i část císařského vojska.

„Musíme se, moji milí, připravit. Sice jsou chráněni, ale něco mi říká, pokud je někdo napadne, tak zde. Cesta je úzká, mezi skalami a řekou se protáhne jen jeden vůz. Při povodních z jara vždy kus drolících se skal odplaví řeka, ale překážka nezmizí ani za sto let. Vojáci budou rozptýlení, druhý hřeben je plný puklin, jeskyněk, pro koně nesjízdný. Ten musí sledovat lučištníci. Ovšem v této mlze toho moc neuvidíme. I počasí spíš přeje lapkům.“

„Myslím, pane Valerio, rozmístíme vojáky a my na koních budeme sledovat, kde by byla nutná pomoc. Neměli se do soutěsky pouštět v mlze.“

„To už nezměníme, mám pocit, jako by se na protějším hřebenu pohybovali muži. Jistě, vybrali si pro ně nejlepší dobu. Sjedu k čelu karavany a upozorním je.“

Když sjeli níž, úplně zmizeli v mlze.

„Tady nepoznáme, kdo je kdo. Ale zdá se, že se mlha zvedá.“

Mlha se skutečně zvedala. Na cestě před nimi uviděli nohy koní a kola vozů.

„Jsme benátští vojáci, rytíř Valerio. Z protější strany po skalách slézají zřejmě lupiči.“

To už v těsné blízkosti uviděli první jezdce. Rychle se domlouvali. Kus dál byla loučka s potokem. Podobných míst dál bylo víc a karavany se na nich míjely. Z nejužšího místa ještě stále v mlze se ozýval křik.

„Pokusíme se tam dostat.“

Tady to ještě šlo. Taky někteří jezdci tam směřovali. Všichni opustit vozy nemohou. V úzkém místě, kde se bojovalo, museli sesednout z koní. Napadeny byly dva vozy. Před i za nimi se bojovalo. Zatím další muži rozřízli plachty, vytáhli truhlice s hřivnami stříbra. Vyndávali je do vaků na zádech, se kterými hned zloději šplhali nahoru po skalách. Mlha se zcela zvedla. Většina zbrojnošů u vozů byla pobita. Teď se teprve dostali ke slovu lučištníci, co se snažili zasáhnout šplhající muže na skále. Několik sestřelili, ale ti, co byli výš, se chránili za kameny a keři.

Celá loupež se odehrála jen u těchto dvou vozů. Z doprovodu nepřežil nikdo. Ostatní vojáci vynášeli mrtvé. Vykopou hrob u rozšíření cesty. Tři muži protivníků byli zranění šípy. Ty hned odvedli do pevnosti. Do jednoho hrobu, který se jen zavalí kameny, odtáhnou mrtvé útočníky. Bylo jich jedenáct. Z ochrany u vozů pět zbrojnošů a jeden rytíř, všichni Češi a čtyři vojáci z císařského doprovodu. Ještě několik zraněných.

„Byli jsme překvapeni v mlze. Útočníky ještě kryla, zatímco nás v obrysech viděli. Náš pán Bolemír, družiník knížete Vladislava, vůdce naši výpravy, mně zachránil život. I jiným a sám nepřežil. Provázej ho Bůh na cestě poslední.“

Přinesli několik vaků ze svahu, kde zasáhli zloděje.

„Ukradli třetinu z množství ve dvou vozech, musíme pokračovat. Děkujeme za pomoc.“

Karavana se ještě před polednem rozjela dál. To už svítilo podzimní slunce. Vojáci pohřbili lupiče do jámy. Jeden byl zřejmě urozeného původu. Přinesli jeho zbraně, zlatý náramek a prsteny.

„Pane Valerio, jeden z těch Čechů, jejich vůdce, žije. I když jeho zranění jsou smrtelná.“

„Odneste ho nahoru a ať ho prohlédne náš ranhojič. Naše ztráty?“

„Žádné, pane, všichni se srotili jen u těch dvou vozů. Máme jen tři zranění šípy.“

V pevnosti hned zašel ke zraněnému. Už mu sundali zbroj i spodní oblečení. Krásný mladík, pomyslel si Valerio. Jen jeho zranění moc naděje nedávají.

„Dvakrát kopí, třikrát šíp, několik šrámů mečem. Budu se mu věnovat, náš pane, ale naděje asi není.“

„Bůh by mě nenáviděl, kdybych mu neposkytl pomoc. Vykonával jen vůli svého knížete. Jako já dóžete. Jsme jako bratři ve zbrani. Udělej vše, co je možné. Ještě mu nechci kopat hrob.“

Přivedli i tři zraněné protivníky.

„Kdo je váš pán, kdo vás poslal?“

Nedostal žádnou odpověď.

„Stejně to zjistím, svou možnost jste propásli, nebudu vás mučit, rovnou vás pověsíme.“

Valerio byl rozzlobený.

„Pověste je zvenku na hradbách, ať jsou dobře vidět ze druhé strany soutěsky. Se zločinci nejednám.“

Potkal se s Giorgiem a Tassimem.

„Jestli něco nesnáším, tak zákeřnost. Když budu bojovat proti nepříteli, bude lepší a zabije mě, odpustím mu to u Brány nebeské. Ale jak zmasakrovali v přesile toho Čecha, to je zlé. Víte, chlapci, kde ta země leží?“

„O zemi jsou zmínky už u Římanů. Krásná a bohatá země sevřená horami. Je tam více dolů na stříbro. Už mnoho let nejsou pohané,“ řekl Tassimo.

„Já slyšel o Češích, že jsou skvělí bojovníci a pomáhají císaři. Taky je tam zima. Leží někde nahoře za Německem. Byli jsme se, Valerio, podívat na toho jejich rytíře. Dýchá, ale má spoustu ran a vysokou horkost. Obalují mu nohy onucemi s octem, pro snížení horkosti. Jinak je vědomím u našeho Pána. Ten rozhodne.“

„Vyberte deset mužů, ať sjedou do Trenta a přivezou doktora.“

„Pojedu s nimi, myslím, že karavanu znovu nenapadnou. Už není v tak úzkém místě. Doktora přivezeme.“

„Díky, Giorgio, vždy jsi byl v čele mé družiny.“

Jezdci do Trenta vyjeli hned. Do večera mohou být zpět. Taky byli, když končila večeře. Přijel doktor. Hned se u rytíře shromáždilo plno lidí i Paolo. Tassimo je poslal ven. Všechno jim pak řekne.

Mladík byl v bezvědomí, velmi bledý. Těžce dýchal. Hrot kopí zasáhl plíci. Rána na rameni hnisala a doktor ji čistil. Ostatní nebylo životu nebezpečné. Ukázal jejich ranhojiči, jak vše ošetřovat. Přespal, ráno zraněného prohlédne a vojáci s Giorgiem ho doprovodí do města.

Tentokrát si chlapci spíš povídali. Paolo o vzdálené zemi nikdy neslyšel. Žili tady po staletí. Když se přehnala válka, utekli do hor. Ale zažil i loupežné přepadení. Byl zrovna na doškové střeše a opravoval ji. Staré lidi a malé děti zavraždili, ostatní odvedli do otroctví. Ženy znásilnili. Byl tehdy výrostek. Na střeše vydržel celé dva dny, než lupiči odešli. Někteří z vesnice, co byli na pastvě a na poli, se zachránili v horách.

Valerio si pak Paola přitáhnul a pronikl do něj v objetí.

Ráno šel hned kontrolovat zraněného.

„Pokud vydrží týden, má naději. Přijedu se na něj podívat. Je to velmi silný hoch. Jen zesláblý, ztratil mnoho krve.“

Přenesli ho do poschodí vedle Tassima a natáhli šňůru se zvoncem. Snad se probere. Taky se k večeru probral a začal mluvit neznámou řečí. Pak teprve přešel do latiny. Tassimo mu vysvětlil, co se stalo. Když se vrátil Valerio, mladík už spal. Stál nad ním a vzpomínal. Zažil to stejné, taky ho položili mezi mrtvé a nebýt Giorgia, který si všiml jeho pohybu a pak dechu, zasypali by ho v hrobě. Tehdy na něj v bitvě spadl kůň, mimo zranění. Ano, tak se zachoval přítel, přestože mu láska mezi muži byla cizí. Nikdy ji neodsuzoval ani ostatní z jeho družiny. A v boji si své přátelství mnohokrát dokázali.

„Jak se jmenuje český rytíř?“

„Bolemir, pane, tak nějak říkali jeho jméno, jen ho měli za mrtvého.“

„Cestu dál by stejně nepřežil, uvidíme, až přijede doktor za týden.“

Následující den se zastavil hlouček mnichů, co putovali do kláštera v Bolzanu. Silně se ochladilo, panoval mráz. Na kůlech mostu namrzal ledový límec. Potkali se s výpravou, putovala dál bez nějakého napadení. Několik dnů se zdrželi. Začalo sněžit. Mniši si při odchodu navinuli onuce. Měli jen letní opánky. Také vojáci změnili prádlo pod zbrojí. Nohavice uvnitř s ovčí vlnou, vlněné bruchy a košile. Plstěné gambesony, čapky pod helmice. Ve stráži se budou měnit po dvou hodinách. Vařil se arabský mátový čaj a v kotli byla stále horká polévka pro zahřátí. Sněhu už napadlo přes polovinu stopy. Přijel znovu doktor. Stav českého rytíře byl sice lepší, ale nebezpečí, že se rána na prsou zhorší, panovalo stejně.

„Bude to určitě do jara, než snese jízdu na koni. Se zbraní, někdy s podzimem. A léky jsou drahé, pane. Některé až z Egypta.“

„Nešetři, denáry i feniky jsou. Zaplatím. Tady za nic neutrácím jako ve městě.“

Povozy nahradily sáně. Obchod se nesmí zastavit. Na sněhu to šlo lépe než v letním a podzimním blátě. Zase sáně nebyly tak velké jako povozy. V blízkosti se vyráběly z jasanového dřeva. Troje měli i v pevnosti. Nestihla se zastřešit kaple i další stavby byly rozestavěné. Dole u řeky byla prádelna, kde bylo šest stálých pradlen. Musely se pořádně otáčet. Víc jak stovka mužů, to je velká kopa prádla. Měli i vlastního opraváře zbroje. Říkalo se mu železný krejčí. Tolik lidí už muselo mít kováře, sedláře, zbrojíře, ale i kuchaře a pekaře s pomocníky. Lidi u koní, sloužící u rytířů. Pracovníci na stavbách přijdou zase až zjara. Všem těmto lidem velel Tassimo. Žoldnéři měli svého setníka Aristida, rytíři Giorgia. Valerio byl velitelem pevnosti. Taky se musel občas přesvědčit, že všechno jde, jak má. Objížděl své malé království na koni, často i s Paolem. Přidělil mu opět černého koně. Když vyjeli ještě s Tassimem, zase vše v černé barvě, působili až hrozivě.

Zima se ohlásila s nebývalou silou. Nejprve padal dva dny sníh. Zbrojnoši, kteří nebyli u výběru mýta a ve stráži, odhrnovali s koněm i dřevěnými lopatami sníh. Na lov se dalo jen do údolí. Mezi stromy byla srnčí a jelení zvěř. Prasat tady bylo málo. Držela se spíš dál v blízkosti polí, sadů a vinic. Medvědi a jezevci spali v brlozích. Maso v zimě bylo převážně z hospodářských zvířat, taky naložené, uzené a sušené. Muži na mostech si, pokud to šlo, dlouhou chvíli krátili rybařením. Započala krutá zima. Přes Vánoce karavany nejezdily, začnou zřejmě až koncem ledna, možná i déle. Ponechávali jen hlídky. Nemělo cenu vystavovat muže velkému mrazu, když nikdo nejezdil.

Stav Čecha se stále měnil. Už mluvil v posteli, seděl, před svátky se zase jeho stav zhoršil. Měl velikou horkost, jen hořel. Dostával i chladné zábaly, Valerio ho často navštěvoval. Paolo byl zaučen podávat drahé léky a hodně se pacientovi přes den věnoval. Při odpoledním započetí večeře na Štědrý den se všichni shromáždili v jídelně zbrojnošů. Na hostinu se vše chystalo několik dnů. Polévka z čočky a cizrny, různé druhy masa vařené, pečené a plno různých šalší. Chléb a velké množství sladkostí z datlí, fíků, hrozinek a medu. Víno a arabský arrak, velmi silný destilát, mísící se s vodou, nebo ovocnou šťávou. Taky většina všech mimo strážné pití značně přehnala. Od půlnoci je nestačili roznášet. I Valerio podlehl arraku. Paolo ho s láskou uložil a šel opatrovat Bolemíra.

Jeho stav se poněkud zlepšil. Částečná znalost italštiny mu dovolovala domlouvat se s Paolem, který se latině teprve učil. Bolemír vyprávěl, jak se u nich i bohatá hostina pokládá na rozloženou slámu na stole. Dřív to bylo kvůli dobré úrodě, teď je sláma symbolem narození Krista v jesličkách.

Ráno se Valerio sháněl po svém milenci. Strhl ho hned za dveřmi na podlahu a docela drsně si ho bral. Hned chtěl stejně oplatit. Nechal pak shromáždit rytíře a vyjeli na lov, směrem k údolí. Tentokrát moc úspěšní nebyli, nu což, zásoby na zimu jsou dobré. Až začne odtávat sníh, budou povodně. Údolím se žádná karavana nedostane. Ale medvědi budou hledat po zimě cokoliv, aby doplnili úbytek váhy.

„Jsem rád, příteli, že již nabíráš sil. Doufám, že tě přítelem mohu nazvat.“

„Je to pro mne veliké uznání. Děkuji za tvou starost o mě, léčbu i pohostinnost.“

„Doufám, že s jarem vyjedeme na obhlídku našeho kraje.“

„Byl bych poctěný, ale zbraň ještě stěží pozvednu.“

„To také není zapotřebí. Doktor mluvil o podzimu. Nespěchej, rád se budu těšit z tvé přítomnosti, Bolemíre.“

„Snad ti jednou, Valerio, budu moci splatit aspoň částečně svůj dluh.“

„Žádný nemáš, můj milý. Přátelé si pomáhají v nouzi. Doufám, že se o tebe starají dobře.“

„Líp by o mě nepečovala vlastní matka. Moc děkuji.“

„Ať tě provází Asklépios, buď zde s Bohem a jeho dobrotou.“

Valerio se vracel od Bolemíra. Je to skvělý rytíř a velmi hezký. Jiný než jeho černovlásek. Představa těla, i když zatím plného zranění, ho znovu nabudila a Paola se zmocnil s dravou silou. Hned na okraji postele. Svíral ho v bocích a políčkoval jeho zadek. Zaryl nehty do ramen a na zádech zůstaly narudlé šmouhy. Hned si ho pak otočil a vysál z něj nektar, na kterém byl zcela závislý.

„Snad jsem ti, můj miláčku, nezpůsobil velkou bolest, ale už mě znáš. Neumím se při tom ovládat.“

„Jistě že ne, můj pane, jsem rád, že jsem ti přinesl potěšení.“

„Někdy mám chuť vniknout celý do tvého těla. Stát se tebou a cítit tvé ukojení.“

Karavany už měnily sáně za povozy a projížděly rozbředlými zbytky sněhu. Poslední už měla velké problémy. Na pár dnů převezme vládu nad celým údolím řeka Adiže. Řeka se valila s nebývalou silou. Nad nimi zničila dvě osady a dole celý pás vinic. Opatrně se dalo přejíždět po sotva znatelných stezkách v horách. Ale pro karavany nebo nosiče soumary tyto chodníky nebyly vhodné. Tady se jen pohybovali pastevci se stády z nížin zaplavených řekou. I tak nějaká ovce se zřítila do proláklin plných vody z roztálého sněhu. V podvečer hlídky od mostu, který byl postavený tak, aby jarním vodám odolal, přinesly muže, kterého zachránily u jednoho pilíře na několika ztlučených prknech. Ukázalo se, že je to mladý potulný mnich, co hledal místo v klášteře. Po několika dnech, až se zotavil, mu Valerio nabídl možnost ujmout se jejich dostavující se kaple, což otec Christiano rád přijal.

Povodně skončily a karavany jezdily jedna za druhou. Teď bylo mnoho práce při ostraze nejužšího místa i při výběru cel a mýta. Bolemír už vyjížděl na kratší cesty.

„Musím si zvykat, abych se pak mohl vrátit s nějakou karavanou, co jezdí přes naše knížectví dál až k Baltskému moři. Po dávné jantarové stezce.“

„Budeš mi chybět, můj milý, netoužíš zůstat v mé družině? Večer to můžeme probrat u plného poháru. Pošlu pro tebe Paola.“

Valerio nechal nachystat pár lahůdek a skvělá vína. Při hodování se dostali i k něžnému pohlaví.

„Možná bys raději za choť přijal některou z panenn v Trentu, Bolzanu, nebo i v Benátkách.“

„Chudý cizí rytíř by tady těžko hledal nevěstu.“

„Naopak, je mnoho velmi bohatých slečen, ale nejsou urozené. Rytíř z daleké země, ovládající latinu a všechny běžné vědy, by povznesl nejen dívku, ale celou její rodinu. Nebo ještě bohatší ošklivku a pořídit si pak tajný harém.“

„Nic z toho, můj Valerio, ženy mi nejsou souzeny.“

„A hezcí hoši? Jistě jsi slyšel, že Paolo se mnou sdílí lože. Tvá krása mne už dlouho vzrušuje a Paolo nám poskytne všechno, co si budeme přát.“

Přistoupil k Bolemírovi a jeho ruka zmizela pod kabátcem.

„Hezky tě prozradil tvůj chtíč. Jak úžasné je držet takovou skvostnou věc. Nezbývá než odhodit svůj šat. Paolo zastrčí petlici, aby nás nikdo nevyrušil, a bude naším neukojeným Ganymédem. Jistě, dáme pozor na tvá bývalá zranění, neboj se, můj milý. Je nesmírným štěstím najít přítele i v lásce zakázané, ale krásnější než všechny ženy světa.“

„Bude to pro mne čest zakoušet s tebou dary lásky.“

Paolo jim pomáhal zbavit se oblečení. Ve svitu olejových lampiček zlatě zazářily nejen vlasy, ale i jejich, i když zjizvená těla. Paolo je potíral voňavým olejem a připravil široké lože jemnými kožešinami. Oba mladíci si dopřáli vzájemného líbání svých penisů. Zatím nebylo všechno, jak by chtěli. Bolemírova zranění umožňovala z milování jen opatrné a jemné, zato vzrušivé pohyby. Od toho večera trávili všichni tři společné noci lásky.

Jednoho dne se objevil rychlý posel z Benátek. Jen předal koně a hned hledal Valeria. Zemřel jeho dědeček a odkázal mu většinu jmění. To se ovšem nelíbí ostatní rodině a chtějí závěť napadnout. To mu vzkazovala babička. Zároveň dostal i varování, aby si doma a u známých rodiny nedával jídlo a pití. Mohli by ho otrávit, což bylo docela běžné.

„Vyrazím ihned jen se svojí družinou. Zastoupí mne Tassimo, na Bolemíra dá pozor Paolo. U žoldnéřů je věrný Aristid. Vrátíme se co nejrychleji. Rozhodně se nemíním vzdát dědictví. Všechno prodám a zakoupím nějaké panství, kde se mi bude líbit. Nejdéle do tří týdnů budeme zpět. Ochraňuj vás tady Bůh.“

Taky jeli velmi rychle, na hraně toho, co zvládali jejich koně. První cesta vedla k babičce, co žila u jedné z vnuček. V závěti bylo pamatováno na všechny, pokud šlo o domy paláce a statky, ale všechny uložené stříbrné benátské grossy a směnky, proplácené v Římě, a dalších městech na severu Italie, i denáry a dirhamy odkázal děd Valeriovi. To se snažil napadnout hlavně bratr, ale soudní spor, co vznikl, skončil nejen přiznáním uložené hotovosti, ale povinností odškodnit Valeria za věci, které byly z jeho odkazu odebrány. Když se chystali k odjezdu, bratr je napadl se skupinou svých známých a několika žoldnéři. Valerio ho vyzval na souboj, porazil ho, ale ušetřil jeho život.

„Vy ostatní jste jen slepými vykonavateli bratrovy pomsty. Jste mi lhostejní, ale za podvod a zradu se platí. Ať už nikdy nepozvedneš proti nikomu meč,“ vykřikl Valerio a uťal bratrovi ruku i s mečem. Nenašel se pak nikdo, kdo by jim v odjezdu z Benátek bránil. Cesta zpět byla pomalejší s několika nákladními koňmi vezoucími dědictví. Vraceli se skoro po měsíci a těšili se do svého domova. Rytíři měli místo vždycky u svého pána. Jejich majetkem byli koně, skvostná zbroj a zbraně. A samozřejmě výplaty za prokázané služby. Většinou v patřičné měně, nebo v hřivnách stříbra.

První potkali kousek od mostu výběrčí mýtného a cla. Jejich velitel poklekl před Valeriem.

„Můj pane, stala se strašlivá věc. Jsme jen vojáci zvyklí poslouchat. Bojíme se uvalení klatby.“

Pustili se do vyprávění, co se stalo. Hned jak odjeli, odjel i do Bolzana jejich mnich. Ten, kterého zachránili z rozvodněné řeky. Vrátil se před několika dny s vojáky a dvěma kněžími. Jeden je prý biskup od samotného papeže. Pan Tassimo je přijal a nechal ubytovat. Ale oni druhý den z rána nechali uvěznit našeho setníka Aristida, pana Tassima i toho pana Bolemira. Budou prý souzeni pro podporu sodomie. Paola drží ve sklepení a mučí ho. Na nádvoří staví hranici, kde prý bude upálen. Nám pohrozili klatbou a několik, co se nechtěli podvolit, také uvěznili. Mluvili i o tom, pane, že uvězní i tebe a ostatní, až se vrátíš.“

„Kolik mají vojáků?“

„Asi dva tucty a kata s pomocníky.“

„To bychom zvládli sami, ale naši vojáci se určitě k nim nepřidají.“

„Ne, pane, jen se bojí hrozeb zatracení a pekla.“

Všichni projeli bránou, kde se setkali s biskupovými vojáky a jejich velitelem.

„Mám rozkaz, pane, všechny vás uvěznit, než bude vykonán soud a stanovena vina.“

„Ty, pouhý žoldnéř pochybného biskupa, který zde nemá žádnou moc, bys chtěl uvěznit velitele pevnosti pověřeného zdejšími městy na kupecké cestě? Můj rod sahá až k samým zakladatelům Benátek. Má družina je složena z rovněž urozených rytířů, co byli se mnou u Božího hrobu na křížové výpravě. Jediný z nás rozseká tvé zbrojnoše na potravu psům. Vidíš mého Enza a Rocca, jak dychtí po krvi. Ale nejsem žádným vrahem. Ty a tví vojáci jen plníte příkazy. Odevzdejte své zbraně a budete ušetřeni. Jinak se počněte modlit.“

„Nechceme, pane Valerio, být dáni do klatby. Hrozí nám tím všem ten papežský inkvisitor a zdejší mnich.“

„Kde jsou?“

„Dole v mučírně u vězení, pane.“

„Giorgio, odzbroj tyto muže, jdu do vězení.“

Odzbrojení se ujali zdejší vojáci, s Valeriem se jim vrátilo sebevědomí i poslušnost svému pánovi. Nikdo nekladl žádný odpor, stejně by byl marný. Blízko vchodu do vězení byl veliký kůl a kolem něj hranice dřeva. Valerio s několika vojáky prošli k vězeňským celám, odkud hned osvobodili Aristida, Tassima a Bolemíra. Z cely na konci chodby vyběhli dva pomocníci kata, ale byli hned odzbrojeni. Paolo celý zkrvavený ležel na stole. Jeho nohy a ruce byly napínány provazy a kolem se snažili bránit jeho mučitelé.

„Jsem papežský inkvisitor Vincentius z Borgo Val di Tarro. Budete všichni postaveni před soud. Viníci upáleni.“

„Tady jsem jediným soudcem já. Budeš mít stejný osud, jaký jsi chtěl připravit jiným. Všechny svažte a za mříže.“

To už přesekl provazy a Paola odnesl do své komnaty. Sám ošetřil jeho rány a spáleniny na kůži. Nechal ho pak v péči Tassima a Bolemíra. Vrátil se do vězení, kde mimo vojáků hlídali i dva jeho rytíři.

„Otče Christiano, zachránili jsme ti život, poskytli střechu nad hlavou i kapli našeho Pána. Hezky ses odvděčil za to všechno. Rozhodl ses sám. Nebojím se žádného zatracení. Můžeš chrlit kletby a hrozby, jaké chceš. Nebojím se pekla, já už jím prošel na křížové výpravě. Ráno vás sežehnou plameny.“

Sešli se hned k poradě.

„Doufám, že víš, můj Valerio, že tady zůstat nemůžeme. Ale půjdeme s tebou kamkoliv.“

„Na jih nemohu, tam by bratr mohl poslat traviče. Už v Benátkách jsem se rozhodl. Dáme se na sever, přes Bolzano, kterému se ale vyhneme horami, na Merano a Brenerský průsmyk. Na Východní Marku, nebo do Českého knížectví.“

„Chtěl jsem ti to nabídnout, pár skvělých rytířů by jistě kníže uvítal,“ přidal se Bolemír.

„Ráno vyplatíme všem žold, Aristid určí prozatímního zástupce. Výběr cel a mýt bude pokračovat. My vyjedeme horskou stezkou. Večer můžeme být nad Bolzanem. Tamějšímu biskupu pošlu list. Sám není horlivým zastáncem neposkvrněnosti víry. Ale jistě, minimálně vězení by nemohl zabránit. Raději sejdu s očí. Mám dost na koupi panství kdekoliv, strádat nebudeme, přátelé.“

Po večeři se Valerio sešel s Bolemírem u Paola.

„Zvládneš jízdu na koni?“

„Jistě, můj pane, umím zatnout zuby.“

„Upravíme ti sedlo, aby ses mohl i opřít a přidáme popruhy. Za Bolzanem už spěchat nemusíme. Je to naše poslední noc zde. Můžeme líbat tvé tělo, Paolo?“

„Jsem samý obvaz, můj drahý pane. A masti moc vábně nevoní.“

„Vrátili jsme se včas zabránit lidské zlobě a nenávisti. Ale je to má vina. Příliš jsem si byl jistý svými lidmi. Někdo z posádky zbrojnošů si všiml nebo slyšel o naší zakázané lásce a vyzradil to mnichovi. Ten pod pohrůžkou církve i zatracení věčném přinutil i několik dalších a hned se rozjel k biskupovi do Bolzana. Naneštěstí tam byl papežský inkvizitor, který snad přijel vyšetřovat poměry na biskupství. Tohle bylo pro něj něco ještě lákavějšího. Odhalená sodomie a měli upálit tebe a po soudu i mne a ostatní vsadit do žaláře, že na naše počínání neupozornili. Myslím, že biskup v Bolzánu mi bude vděčný, ale najevo by to dát nemohl. Vyhneme se mu i městu horskými stezkami. Ti, kterým by tady něco hrozilo, pojedou s námi. Stejně jsem měl v úmyslu uchýlit se mimo Itálii. Tohle jen mé rozhodnutí uspíšilo.“

Vzpomněl i na zrádce ve Svaté zemi. Je snad u císaře. Najde ho a zabije. Za ne desítky, ale stovky mužů, co přišli jeho zradou o život. Z malých zbytků přeživších mladíků pak sestavil svoji skupinu. Zůstali spolu i po návratu.

Paolovy rány se zhojí a znovu bude moci užívat nekonečně lásky se svým chlapcem. A navíc s přítelem z dalekých Čech. Teď jen opatrně hladili a líbali Paola. Ráno, ještě za šera, vyvedli mnichy a přivázali zády ke kůlu. Když jejich skupina rozšířená o přátele a něco nákladu vyjížděla z brány, oheň už zachvátil celou hranici. Inkvizitorovi lidi propustí až za dva dny, to už budou dávno za Meránem a biskup je určitě pronásledovat nenechá. Nezastavovali ve městech, ale nocleh volili ve stanech, bokem od hlavních cest. Čekala je další, neustále horami až k Brenerskému průsmyku, bráně mezi italskými městy a Říší římskou.

Ne vždy taková záležitost dopadla pro obžalované a mučené dobře a málokdy neušli trestu jejich trýznitelé a kati. Mladíci, ovládající skvěle své zbraně, si určitě poradí kdekoliv a latinsky se domluví. Jejich služeb rád využije kníže, král i císař. A kdoví, kam je zavede jejich horká krev.