Až k tomu jednou dojde

Někdy v budoucnosti – ale kdo ví?

„Vstávej, můj milý Alene. Dnes je tvůj dlouho očekávaný den.“

Na lehátku v obytné buňce se protahoval mladík, podle vzhledu tak dvacet, už po praxi. Deka byla shrnutá, tak bylo vidět jeho krásné atletické tělo. Hnědé, mírně zvlněné vlasy, stejné barvy oči. Dlouhé řasy, husté obočí a plné chtivé rty. Po pípnutí vyjelo z boku bezdotykové čidlo. Před ním se ukázaly v prostoru všechny hodnoty od teploty po glykemické měření. Na konci bylo vše v normě. Mávnul rukou, aby sdělení zmizelo.

„Snídaně v jídelníku, připravené prádlo a cestovní oblečení. Je sedm hodin. Odjezd přepravníku v osm. Nástupiště číslo jedna. Dobrou chuť a hezkou cestu. O půl osmé nahlášena oprava dveří.“

Alen na svítícím displeji, na kůži levé ruky, kde se prý kdysi nosily hodinky a pak malé počítače, vypnul zvuk. Jak směšné. Rád se díval na snímky a filmy z Druhé civilizace. Ještě před celosvětovou válkou, která zničila život na povrchu planety. Třetí civilizace pak vznikla z boháčů, vědců a vojáků ukrytých v hloubkových krytech. Časem se počala tato podzemní města propojovat tunely. Když se v minulém století přišlo na tvárnění hornin, obrovské stroje na bázi bioniky v podstatě jen rozhrnovaly změklé podloží, ať bylo z čehokoliv, a zase nechávaly ztuhnout. Nebylo to zase nic nového. Tuto technologii už znala První civilizace. Na základě ní byly budovány přesné zdi z obrovských kvádrů, které při změkčení do sebe přesně zapadaly, jako by byly z plastelíny. Bylo to období sfingy, velkých pyramid, které pak použili a napodobovali Egypťané, a megalitické stavby po celém světě. Ve druhé se všichni nemohli shodnout, jak takové přesnosti mohli dosáhnout starověké národy. Tehdy se o vyspělém světě před potopou nic nevědělo, a co o tom bylo i napsáno, se považovalo za legendu.

Tato civilizace před potopou zmizela, což nebylo nic jiného, než když se při válkách vymklo z rukou ovlivňované počasí, země si brala své území zpět. Při konci Druhé civilizace se nezdařilo odpouštění Yellowstonu, někdo si vzpomněl na zastaralé jaderné zbraně v probíhající válce a ty probudily množství sopek. Od Vesuvu a Etny po Kilaueu. Od Eyjafjallajökull po Ključevskaju. Život na povrchu skončil. Jsou tam prý jen jedovaté deště, další doba ledová a zmutované nebezpečné organismy. Měli ještě filtrační systémy na povrch, ale teď zablokované. Mezi bývalými Spojenými státy a Evropou už v minulém století vytvořili podmořský tunel po dně, nebo v hloubkách plovoucí.

Alen pracoval na razících strojích, co měly spojit evropskou část s čínskou a indickou. Už od pěti let nabýval znalosti ve spánkové terapii. Veškeré školství se přesunulo tímto směrem. Po několikahodinovém učebním spánku se věnovali sportu, různým druhům umění a poznáváním historie předešlých civilizací. On končil před dvěma roky jako inženýr bioniky se specializací na řešení problémů při propojování strojů s živými tkáněmi. Tyto stroje měly zabudované soustavy mozkových buněk. Rok se věnoval vojenskému kyber výcviku. Po roce zácviku a praxe dostal svoji první vysněnou dovolenou.

Poslední dobou bylo čím dál víc problémů. Některé stroje se zbláznily a dělaly něco jiného, než měly. Ovšem tomu se teď věnovat nemusí. Vstoupil do hygienického kokonu. Tak říkali malé vestavěné buňce. Právě na jedno tělo. Byly zde automatické umývací a sušící trysky a automatický holič a kadeřník. Což byla malá chapadla s různými nástroji. Když vyšel z kokonu, ze stěny vyjela zásuvka s prádlem a cestovní kombinézou. Protože vypnul zvuk svého avatara, zabrněla ho ruka. Hned se mu zjevil v podobě dávného diskobola, jak si při instalaci přál.

„Oprava dveří o pět minut dříve. Opět na shledanou za měsíc, pane.“

Avatar se zcvrknul ve fialovou šmouhu a zmizel. Pohlédl na hodiny s pulzující vteřinovkou virtuálně visící nade dveřmi. Za pět minut půl osmé. Posnídal housku s kuřecím masem. Všechno vypěstované v živných roztocích. V podzemí už žádná pole ani hospodářská zvířata nebyla. Jen pro okrasu a poučení v zooparcích. Při zazvonění zvolal:

„Vstupte.“

Vešel kyborg v nastříkaném pracovním obleku. Ty byly všude. Dokonale padly, přizpůsobily se tělu a pak se jen v kokonu smyly k recyklaci. Bylo vidět, že tenhle má i vytvořené zřejmě pohlavní orgány. Na prsou měl označení K4T, což značilo kyborga čtvrté generace, Téleiose, neboli Dokonalého. Takového ještě neviděl. Ani o nich neslyšel. Byli známí jen K2T, podobného má objednaného na dovolenou. Přiložil ruku, ze které vyjela čidla k zámku. Byl to skutečně dokonale krásný kus. Tihle kyborgové jsou skvosty bioniky a skoro nejdou rozeznat od skutečných lidí. A jsou ještě skuteční, biologicky čistí lidé?

On sám se narodil jako všichni rovněž na farmě ve speciálním inkubátoru, kam genetičtí inženýři vkládali k vývoji oplodněná vajíčka. Ta poskytovaly matky vybrané pro tento účel. Jejich vajíček pro podzemní komunity bylo dost, moc lidí se už nerodilo. Horší byla situace se spermiemi. Vybírali se k dárcovství jen muži jeho věku, co dosáhli na Gröngaskenově stupnici devadesát až sto bodů. Přesto životnost milionů spermií byla velmi malá, a navíc se musely všechny upravovat.

Většinu činností vykonávali androidi, roboti vizuálně upravení do podoby lidí, nebo ženský typ, gynoidi. Ale začínali převažovat kyborgové, s převahou živých tkání. Mají i vytvořený mozek a zde pracovali jako bioničtí inženýři. Teď jeden takový krásný kousek opravoval jeho vstupní dveře. Tak mít víc času, dalo by se s ním pošpásovat. Dal by se určitě přeprogramovat na sexuálního otroka a užit si. V rozkroku má naděleno. Jistě tam nemá nářadí pro nic za nic. Najednou kyborg vstoupil do kokonu a vyšel po chvíli ven nahý. Alen jen polkl slinu. Co se mu klimbalo mezi stehny, byl pořádný čurák. To by byla kuřba.

„Jak vidíš, pane Alene, jsem ti plně k službám, stačilo jen pomyslet. Jakou chceš chuť mého semene? Vanilka, pomeranč, pistácie, kokos.“

Tak to hocha úplně odrovnalo. Čte jeho myšlenky, což by nemělo být možné, jenže za chvíli odjíždí, bylo sedm hodin a pět minut po půl.

„Žádné obavy, můj milý. Vstoupili jsme do bezčasové bubliny. Po skončení našeho milování bude stejně hodin.“

O bezčasové bublině už slyšel. Ale podařila se vytvořit jen na několik sekund. Jenže to už si jeho návštěvník dělal místo na zvednutém lehátku a přejížděl si rukou po své kládě, tomu se nedalo odolat. Shodil kombinézu a prádlo a už se skláněl k tomu skvostu. Kyborg se posadil, uchopil Alena za vlasy a začal si ho přirážet na svůj naběhlý penis. Chvílemi zajížděl hluboko, ale nepřekročil mez. Celý rozkrok jeho milence voněl něčím přitažlivým. Začal vzdychat a péro si přihoňovat rukou. V tom si Alen vzpomněl na chuť semene, ale hned cítil mohutné vstřiky. Maliny a mandle. To bylo, na co pomyslel, a stejnou chuť měl v ústech. Ještě ani všechno nespolknul, už cítil ruku na svém tvrdém penisu. Kyborg se otočil a skvostná prdelka se nabízela sama. Maličko se pootevřela. Dva prsty po ní přejely a zanechaly voňavou stopu. Chytil ramena pod sebou a ruce sjely k bokům. Jeho penis se bez obtíží nořil až ke kořenu. Přestal se ovládat a řval jako kdysi dávná divoká zvířata. V tom nejvrcholnějším okamžiku, jako by ztratil vědomí. Probral se a otočil k hodinám. Bylo stejných pět minut po půl osmé. Jeho kyborg už měl nastříkanou kombinézu a loučil se.

„Počkej, nech mi kontakt, jak tě najdu?“

Ještě nahý pootevřel dveře. Na konci chodby složené ze stejných obytných buněk jen viděl virtuálního avatara, jak někomu radil. Rychle vstoupil do kokonu, pak se oblékl a na displeji levé ruky nastavil režim nepřítomný. Vyšel kratší chodbičkou k nástupišti. Kapsle číslo jedna, rozsvítilo se na ruce. Postavil se ke dveřím s jedničkou, pak prošel kontrolou. Přiložil displej na červený snímač. Ten zezelenal. Další dvoje přetlakové dveře a vstoupil do malé kapsle s polohovacím sedadlem. Hned se kolem ovinuly bezpečnostní pásy.

„Vítáme tě, Alene v našem levitujícím dopravníku. Tvůj cíl bude dosažen za jednu hodinu. Zatím využij programy a nabídku občerstvení.“

Ta se také hned objevila v holografické podobě.

„Cože, dva statéry za čtvrtku melounu?“

„Má podobu a chuť skutečného melounu.“

Alen mávnutím ruky lístek odehnal. Na programové obrazovce zvolil podvodní svět. Hned mu slétla na ruku mořská sasanka a v jejich chapadélkách si hrály barevné ryby. Ryby různých velikostí a barev zaplnily celou kapsli. Zvolil spánek a usnul. Vzbudil ho až hlas, že je na místě a má se připravit na výstup. Celá procedura jak při nástupu se opakovala a konečně vyšel na můstek k lesknoucímu se moři. Ve tmě se další kolem jen dalo tušit. Nahoře svítil měsíc. Zřejmě jen nějaký druh luminiscence. Přesto na konci malého mola byl vidět žlutý člun. Poklop se nadzvedl a na malou palubu vyskočil jeho dovolenkový průvodce, přítel, ochránce a milenec. Přesně jak si přál a objednal v katalogu. Atlet se zlatými vlasy, jen s korálky a bederní rouškou.

„Zdravím, Alene, doufám, že jsem podle tvých představ.“ Na hrudi si přečetl K4T. Dnes toto označení už viděl podruhé a netušil, že tak vyspělí téleiosové jsou. Trochu ho to zarazilo. Měl objednanou dvojku. Aby nemusel pak doplácet. Už tak ho tato první a na dlouho poslední dovolená stála polovinu jeho úspor.

„Jsem Rin a jsem vším tím, co sis přál. O statéry se neboj, jistě, čtu tvoje myšlenky a hned si je splníme, jak jsi chtěl, na člunu. Venku není nic vidět a my zvolíme jinou činnost.“

Nastoupili. Uvnitř byla podobná kapsle jako v dopravníku, jenže pro dva. Posadili se, poklop zaklapl a Rin si sundal svou roušku.

Chtěl něco, co by ho vyvedlo z míry. Co viděl, bylo i od kyborga u něj, ještě o level výš. Zlatá houštinka prstýnkovitě stočených chloupků a uvnitř jako v hnízdečku hebký šourek s velkými varlaty a pololežící penis. Předkožka na něm vytvářela ze záhybů poupě růžičky. Rin vzal vyčnívající předkožku a ještě ji natáhnul. Trochu ji spirálně stočil. To už se z ní dral narůstající penis a růžový velký žalud. Hlavou mu bleskl Pavlovův reflex. Sliny už se sbíhaly. Rin se rozesmál.

„Vše je dovoleno, člun řídí android, můžeme se věnovat lásce.“

Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce. Většinou se ale používaly šukací stroje a humanoidní roboty, upravené pro všechny způsoby. Přímo mezi sebou se za tím účelem stýkali jen velmi zřídka, snad jen při zakázaném opilství. Něco jako láska, to znali pouze staromilci historie.

Alen byl jiný ve všem. Přemýšlel o spoustě věcí, které jeho vrstevníci ani nechtěli znát. Tady budou pracovat deset let. Pak se přesunou do měst a po dalších deseti letech odcházeli na odpočinek, do speciálních domovů. A tohohle chlapce si vysnil. Není to ovšem žádná umělá bytost, ale jeho tělo je vytvořeno taky v inkubátoru. Proto se jim říká dokonalí. A Rin splňuje všechny jeho touhy. Cítil, že mu brzy jeho chlapec naplní ústa nektarem. Trošku natrpklý grep, to miloval. Ještě chvilku si pohrával s pomalu klesajícím penisem, když se Rin, stejně jako jeho opravář natočil zadečkem. Teď si teprve uvědomil svoje až bolestné ztopoření.

Nedalo se odolat nabízenému pamlsku. Už ani neokusil lákavou štěrbinu, ale rovnou zajel do nabízeného zadečku. Zcela se přestal kontrolovat. Všechno splynulo a najednou si přestal uvědomovat svět kolem sebe.

Probudilo ho hašteření ptáků, lehký vánek a pálící slunce. Dokonalá iluze bývalého světa. Zase se začal obávat, že tohle je nadstandard, co bude něco stát. Ležel na písku, na břehu viděl kokosové palmy a Rina u ohýnku, jak něco opéká. Zamával na něj. Z blízkého porostu vyletělo hejno papoušků. Byl jako Rin nahý.

„Kde mám svoji kombinézu?“

„Můj drahý pane, přál sis kokosový ostrov a žít s milencem, tak trochu otrokem, jak po ztroskotání dávné plachetnice. Tady nepotřebuješ ani roušku, jsme tu sami. Jen zajdi do stínu, slunce by tě mohlo spálit. Tvá pokožka na něj není zvyklá. Peču nám ryby, co jsem nachytal v přílivové kaluži.“

„Musím uznat, všechno je dokonalé. Takový prostor, jak je, nad námi není. Je to kombinace virtuální a skutečné reality? Dokonalé, tady leze krab. Vypadá jako skutečný v zooparku. A to co pečeš, jsou nádherně vytvořené ryby. Byli jsme jednou na mistrovství kuchařů. Jejich designeři vytvářeli pokrmy, co nejen že měli chuť, ale i vzhled dávných potravin.“

„Ryb je plné moře, skutečných. Taky slunce i oceán jsou skutečné jako naše chatrč, kam pak půjdeme. Nejsme dole, ale na povrchu planety.“

Alen se zasmál.

„Jistě, tam není žádný život, jen snad nějací mutanti. Musím uznat, všechno je skvěle vymyšleno. A vytvořeno k nerozeznání. Jako ve starých filmech. Můžu ochutnat tu rybu?“

„Jistě, ale pozor má kosti, položím ti ji na list.“

„Kosti, proč plýtvat energií na něco tak zbytečného. Vidím i kůži, šupiny a hlavu. To přece jde vypěstovat bez toho všeho, co se zahodí.“

„Jsme na ostrově. Tady není žádná biofarma. Všechno je jako kdysi.“

Rin se rozesmál, když viděl Alena, jak pečlivě prohlíží a opatrně bere každé sousto.

„Docela mi to jde. Chuť je rozhodně lepší, než jakou znám.“

Nad nimi bylo vidět kuželovitou horu, porostlou zelení. Rostliny viděl jen v zooparku. Mimo mechy a řasy, které se tvořily i v podzemí, kde byly světelné zdroje a pak houby rostoucí někdy ve starých tunelech. Všechno vypadalo skutečné. Jeho společník donesl kokosový ořech a mačetu. Podal mu ho po odsekání obalu, aby se napil. Kokosová vůně mu připomněla opět mužské semeno. Přes dnešní dvoje mohutné milování, cítil, že by to šlo. Zřejmě bylo v něčem povzbuzovadlo. Pod rukou se dalo sehnat v jejich posilovnách a kavárnách. Ale nebylo legální. Viděl stejné vzrušení i na Rinovi. Když si šli opláchnout ruce k moři, spatřil spoustu ryb.

Pak vystoupali pěšinou k velké chatrči na kůlech, z bambusu, pokrytou trávami a listy palem. Začalo se stmívat. Vystoupali po schodech z kůry k poschodí. Skoro celé bylo pokryté kožešinami, koberci, dekami a spoustou polštářů. Na stěnách se rozžaly lampičky ve tvaru velkých brouků. Z ohrnutého závěsu na jedné stěně vystoupili dva chlapci. Vypadali velmi mladě, asi jako on před vojenským výcvikem. Oba nazí.

„Budu muset odjet na vedlejší ostrov. Tady máš náhradu. Tihle chlapci se ti líbili, když jsi prohlížel útržky z historie. Ban je kopií jihokorejského vítěze krásy a dovedností, Dan je rovněž mistrem krásy z Brazílie.“

Jistě, učarovali mu zcela kloučci s mandlovýma očima a jemnou hedvábnou pletí a druhý hoch byl mulat, se světle kávovou pokožkou. Jen uvažoval, jak je to možné. Jak mohli vědět, co se mu líbilo před snad čtyřmi léty. Vůbec je všechno divné. Moc věcí je utajovaných. Zřejmě jim neříkají pravdu. Jsou izolovaní od dalších komunit. Vysoce odborně vzdělaní, ale jen v jednom směru. Rin ho políbil a odešel. Chlapci k němu přistoupili, ještě se sami představili a políbili ho.

„Náš drahý pane, budeme ti k dispozici, kdykoliv si to budeš přát. Máme vyvinutý smysl pro jakýkoliv sex a snížený práh bolesti. Jsme zatím nejvyšší třídou téleiosů T6K. V podstatě se můžeme i pohlavně rozmnožovat. Jsme zatím posledními úspěchy profesora Danilowa.“

„To není úplně můj obor, ale profesor Danilow, hlavní tvůrce kyborgů, zemřel. A známé jsou jen K2T a toho jsem měl objednaného na moji dovolenou na Kokosovém ostrově.“

„Snad ti Rin vysvětlil, že jsi na povrchu. A profesor Danilow zemřel skoro ve dvou stech letech u vás. My jsme získali jeho mozek, který je dnes aktivnější než dřív, a pracuje s Rinem na renesanci lidské rasy.“

„Nějak tomu moc nevěřím. Nahoře je doba ledová, radiace, vše zničené. Viděl jsem to všechno v holografickém znázornění.“

„Jistě, většina planety, hlavně její severní část, Evropa a kus Asie, jsou v takovém stavu. Obrovská sopečná činnost změnila kontinenty, ale už třetina planety a většina moří je jako dřív. To konečně uvidíš, ale my jsme tady pro tvoji i naši zábavu. Sejdeme dolů do lázně.“

Dole byly dva stejné bazény s modrou vodou. Jenže v tom prvním to nebyla voda, po vynoření byla pokožka suchá. Vedle už byla příjemná a tekutá.

„První obsahuje očišťující fluidum, odbourává škodlivé energie a zvyšuje obranyschopnost organismu. Pak je minerální a léčivá.“

Tam už se vzájemně omývali s mořskými houbami. Alen přestal řešit, co je a není pravda, a zcela se oddal hrám s oběma chlapci. Po osušení měkkými ručníky odešli nahoru, kde si pochutnával na pokrmech, které znal jen z vyobrazení. Salám, šunka, uzené ryby, to všechno měli sice taky, ale jen jako plátky, hranolky, většinou tak, jak narostly na biofarmách. Hlavně většinu zeleniny a ovoce znal jen ve formě pasty, nebo tekuté. Jídlo jim doplňovali androidi do horkých a mrazivých zásobníků. Ale většinou jedli v práci, nebo v zábavních kavárnách. Alen tam moc nechodil, raději se ve své kapsli díval na něco z dob minulých. Nebo si zavolal hezkého kyborga na sex. Mezi sebou se takovým radovánkám neoddávali. Ze tří stovek tam byly snad jen tři dvojice, co spolu i bydleli.

Brazilský Dan mu poskytl svůj nektar, zatímco šikmooký Ban mu hezky protahoval díru. Přesně jak si přál. Pak se sám udělal v Danovi, jen zase při vrcholu jakoby ztratil vědomí.

Probral se až ráno. Venku viděl něco, co připomínalo dávný cestovní dron. U nich pochopitelně žádné létající mechanismy neměli. Vejcovitou kabinu pro dva právě opouštěl Rin. Šest ramen i s vrtulemi se složilo ke kabině. Uvědomil si, že má z příchodu Rina radost. To ještě kvůli nějakému člověku nepoznal. A ještě něco, co zatím nedokázal pojmenovat.

Za zástěnou jejich chatrče bylo několik kokonů. Pro vyprazdňování s něčím, čemu se kdysi říkalo bidet a co měli i u nich. Stejně tak mycí a nástřikový a konečně medicínsky detekční a léčivý na běžné věci jako malá zranění, zvýšené teploty nebo bolesti.

„Myslím, že si konečně o všem promluvíme. Moc jsi mi chyběl.“

„Nevím, jestli bych to tak vyjádřil, ale zažívám pocity, co jsem dřív neznal.“

„Zvol si cestovní kombinézu, chlapci nám zatím připraví snídani. Podíváme se po okolí.“

Snídaně byly sladké koláčky, jaké dole byly jen ve svátky Federace. Fíky, datle, hrozny a banány. Káva obohacená vším, co konkrétnímu tělu chybělo. Rinovi se na levé ruce rozsvěcoval displej. Jeho zde nefungoval. Nakonec to bylo i jeho přání, aby se vypnul počítač s jeho avatarem ve vzhledu diskobola.

„Tvůj displej obnovíme, spolu s oběma počítači, co máš jako všichni implantované na zátylku. Buď dostaneš naše mnohem menší, nebo přeladíme tvůj pracovní i osobní. To by měl být náš dnešní úkol mimo zábavu. Už věříš tomu, že jsme na povrchu?“

„Zdá se to možné, ale to by znamenalo, jak nám lžou. Jistě, nebe, slunce skutečně hřeje. Musela by to být všechno jen iluze. Vidím, tvůj znak K4T zmizel. Co to všechno znamená?“

„Nic jiného než skutečnost.“

„Ale pak tady nejsem dobrovolně.“

„Máš pravdu, tak trochu jsme tě složitě unesli. Opravář dveří jen zmátl vaše bezpečnostní zařízení. Povím ti to celé a na tobě bude, jak se rozhodneš. Hned na konci Druhé civilizace, kdy postupně všechno na zemi zničili lidé, ale i tektonická, sopečná a další pohromy, se ti nesmírně bohatí ukryli do podzemních měst se svými rodinami, s vědci, umělci a vojáky. Na devadesát procent všeho živého zapomněli. Vznikl váš svět. Zatímco nahoře byla jen zkáza. Odtrhl se kus Afriky od Rudého moře na jih. Oblasti kolem rovníku a bývalé pouště se staly místy bez života. Z Itálie zbyly po Vesuvu a Etně jen ostrovy. Evropu zcela zničila jaderná válka. Severní polokoule se z různých příčin stala až na část Indie a Číny s okolím mrtvou. Velká část ostrovů se potopila, ale vznikly nové. Poslední lidé přežívali v Jižní Americe, Jižní Africe, v Austrálii a na Novém Zélandu. Dvě největší university v Tauranze a ve Stellenbosch se první vzpamatovaly a dnes jsou zachránkyněmi Homo sapiens.“

„Zní to naprosto neuvěřitelně. I když dost okolností tomu napovídá. To znamená, že celá má dovolená byla naplánovaná tady a já si jen naivně myslel, že takové sexuální pomocníky jsem si vymyslel. Ale nevidím nejmenší důvod proč. Muselo to stát obrovské náklady, nebezpečí, součinnost lidí, kyborgů, androidů. Proč? Jsem jen inženýr bionik se specializací na poruchy strojů s biologickými prvky. A těch je jen v naší třistačlenné posádce asi deset. Starších a zkušenějších.“

„Máš pravdu. Ale my nehledáme žádnou odbornost. Jsi jeden z posledních několika lidí nahoře i dole, co se narodil přírodní cestou v těle matky.“

„To se určitě pleteš, s několika dalšími jsem rozhodně z jedné porodny. Geneticky upravený a zrozený v porodním inkubátoru. Mám to v dokladech. Bohužel můj počítač tady není možné oživit.“

„Ano, jenže jsi tam byl vložen až po porodu, které už byly zakázané. Máme i skvělé výzvědné služby a tebe sledují od té doby. Hned po tvém vložení do systému, jsme tě sledovali a čekali, až nám budeš užitečný. Tvé spermie jsou vysoce životné. To krásné milování, kdy jsi ztrácel vědomí, už posloužilo tisícům vajíček, po malých úpravách.“

„Ale to je…“

„Krádež? Je. Profesor Kagiso Khumalo z jihoafrické university ve Stellenbosch tě nechává sledovat od narození. Ale doufáme, že po nějaké době nám poskytneš spermie dobrovolně.“

„Odvlekli jste mě z podzemí, odebrali spermie bez mého souhlasu a tomu mám tleskat?“

„Zároveň jsme ti splnili všechny sny. Dole by to byla jen virtuální realita v nějaké kaluži. Tady ti nabízíme jedinečnou spolupráci s největšími mozky světa. Moci se se mnou podílet na rekonstrukci původního druhu Homo sapiens sapiens. I já tě už sledoval několik let a zamiloval si tě. Ale pokud nechceš, můžeš se vrátit.“

„Jak jste vůbec mé zmizení provedli?“

„Pro váš svět jsi zahynul v dopravníku při magmatickém výronu. Pokud by ses chtěl vrátit, tak jsi zázračně přežil a vrátil se po složitých operacích.“

„Nechci se vrátit, už kvůli slunci a možná taky kvůli tobě. Něco cítím, co neumím pojmenovat. Ale jak mohu pracovat s tebou?“

„Základy bioniky máš. Dnes můžeme tvé vzdělání doplnit o antropogenezi. Nastřihávat chromozomy a vkládat nové vlastnosti, to děláte jen mezi živými tkáněmi a stroji. Tady půjde o rekonstrukci čistého člověka, nebo jak říká profesor Danilow, o renesanci. Toho také poznáš, těší se na tebe. A je to navíc i celosvětově konspirační. Dnešní vládci nahoře i dole tomu moc naklonění nejsou. Naopak se snaží kyborgy ještě víc ztechnizovat. To také oficiálně děláme, poslední z řady Téleiosů jsou Ban a Dan. Navíc vedeme nejširší výzkum pro lidi s žábry. Na tom pracuje celý vedlejší ostrov, ale i jinde ve světě.“

„To by mohli žít ve vodě.“

„Tvůrci našeho života udělali ve vývoji chybu. Měl pokračovat pod vodou. Ale občas se něco vymkne a naše Gaia je trochu zlomyslná.“

„Takže počátek života nevznikl na Zemi?“

„Ne, jen v darwinsko-marxistických učebnicích. Naši vesmírní tvůrci jen zaseli semeno. A pak se na svůj počin přišli podívat. Proto se vývoj na planetě odbýval v různých skocích a mezičlánky nám chybí. Někteří se rozhodli zde zůstat. Proto se dočteme v legendách o době před Potopou, jak se vládci dožívali tisíců let. Oni nejsou v životě časově omezeni.“

„Slyšel jsem něco takového i u nás, ale tam tomu nebyl příliš nikdo nakloněn.“

„Jsme zatím jen na malém stupínku poznání. Jen experimenty se dělají opatrně. Druhá civilizace svými neuváženými postupy málem život, jak ho známe, zničila i bez válek. Jejich touha využít temnou hmotu, co tvoří devadesát pět procent vesmíru, a dostat se tak k nevyčerpatelné energii, přispěla také k jejich konci. Vytvořili urychlovač, ale nedokázali jej ovládat. Dnes máme kosmická orbitální města, těžíme nerosty na meteoritech, zvládli jsme jadernou fúzi a spoustu dalších věcí. To ti trošku přiblíží další z naši skupiny, co se zabývají fyzikou.“

„Tak ty se tady zabýváš bionikou, v takovém obráceném gardu. Z nás se snažíš odstranit všechno nelidské.“

„Dalo by se to tak říct. Tito očištění lidé dají základ novému druhu. V podstatě původnímu, jen s možností využívat svůj mozek nejméně ze dvou třetin.“

„Proto je u nás všechno naopak. Spíš se snažíme co nejvíc zapojit inteligenci umělou.“

„Jistě, jste tak nevolníky v rukou vašich vládců. V případě potřeby vás mohou vypnout. Je to úzká kasta lidí, kteří potřebují jen levné a nahraditelné pracovníky. Vaše vzdělání je úzce zaměřené a nepotřebují, abyste znali víc. Všechno ostatní je potlačováno, ale tak, aby to nikomu nepřišlo divné. Nemysli si, že tady je to jinak. Naše očista druhu je pololegální. Pracujeme hlavně na vytvoření lidí s žábrami. To konečně uvidíš dnes, kdy dostaneš třetího společníka, takový dar od nás. Spolu se několik dnů neuvidíme. Až se vrátím, definitivně se rozhodneš.“

Sešli dolů k pláži, kde byl dvousedadlový dron. Hned při vstupu se s nimi vznesl nad ostrov. Za úzkým průlivem byl zřejmě další velký ostrov. Na vodě bylo množství zvláštních velkých lodí, které měly v sobě bazény.

„Tady zkoušíme žábry u vodních Téleiosů.“

Snesli se na jednu loď. Rina vítalo několik lidí úklonou a se sepjatýma rukama. Přišel k nim hezký mladík s nastříkaným skafandrem. Byl mu představený jako Kai, s japonsko-korejskými kořeny. V tváři se hodně podobal Banovi, štíhlý krasaveček se skoro ocelově namodralými černými vlasy. Rin se s nimi rozloučil a hned odlétal dál do hloubi ostrova.

Alen si opět uvědomil, jak mu najednou jeho průvodce chybí. Zvláštní pocit. Obava, stesk a naděje v další shledání. U jednoho bazénu vstoupili do kokonů a vyšli nazí. Jistě, dalo se předpokládat, že Kaiovo tělo bude dokonalé. Sešli spolu po schůdcích k vodě.

„Ukážu ti, jak fungují naše žábry. Když se potopím, sevře se mi nosní přepážka a na krku se otevřou na každé straně krku tři kůží překryté otvory. Jinak má podoba je převzata po stejnojmenném korejském tanečníkovi, jednomu z nejlepších počátku jednadvacátého století Druhé civilizace.“

Kai mu všechno názorně předvedl. Pak si trošku pohráli v bazénu. Ano, zřejmě tento druh ovládne svět v další civilizaci. Navíc od vodních tvorů budou moct obývat i pevninu. Obojživelníci byli na tomto světě.

Odpoledne se s Kaiem vypravil do výukového střediska. Během příjemného snění si doplní vzdělání o antropogenezi. Když se probudil, viděl usmívajícího se Kaie.

„Povedlo se, nemusíš podstupovat výměnu svých mikropočítačů. Od nyní jsi napojený na náš ústřední počítač. Záleží na tobě, jestli si necháš svého virtuálního avatara v podobě Diskobola, jak jsi měl, nebo ho změníš.“

Alen si poklepem vyvolal na ruce displej. Zároveň se mu z fialové šmouhy vytvořil jeho avatar.

„Doufám, můj pane, že si mne ponecháš i v tomto světě. Prožili jsme toho spolu hodně.“

„Určitě, nehodlám nic měnit.“

„V tom případě tě propojím s Rinem, pane, bude mít radost.“

Během chvilky se vytvořil před ním holografický Rin.

„Vítám tě mezi obyvatele povrchu, jsme propojeni přes tvůj osobní počítač. Zítra se seznámíš s profesorem Danilowem a v dalších dnech navštívíš tvého duchovního otce, profesora Khumala, co tě sleduje od narození. Doufám v blízký návrat. Chybíš mi, Alene.“

„Ještě jsem ten pocit nezažil, až s tebou. Je pro mne zcela nový a moc si s ním nevím rady. Mám tady všechno, co jsem si vysnil, jen ty mi chybíš. Je to jako zvláštní bolest. Rád tě uvidím.“

„Stále máš, Alene, dovolenou, o kterou tě rozhodně okrást nehodláme. Trošku vyzkoušíme jiné způsoby milování, než na které jsi zvyklý. Slyšel jsi o technice svazování shibari?“ zeptal se Kai.

„Asi jsem se s tím setkal při studování japonských umění Druhé civilizace. Ale moc si to neumím představit, jak provaz může navodit nějak skvělý pocit.“

„Je to tak trošku podobné akupunktuře, svázání prochází přes tlakové body, ty zvyšují hladinu endorfinů. Dříve to prováděli skuteční mistři, dokonalí znalci těla a jeho reakcí. Dnes můžeme postupovat podle virtuální sítě, aby nedošlo k opačnému pocitu. Pokud bys cítil něco nepříjemného, dej to znát.“

Ban s Danem udělali místo mezi polštáři a přinesli bavlněný provaz a speciální nůžky na přestřihnutí v případě, kdyby se něco nepovedlo.

„Původně svazování používali samurajové ke znehybnění svých protivníků. Museli ale zaručit takové, které by neuráželo jejich postavení a čest. Naopak mělo být vyzdviženo a podpořeno. Vše záleží na technice vázání uzlů a geometrickém rozmístění. Svážu ti kotníky a stehna a ruce za zády, záda ramena a krk. Plně se mně oddej, bude to vzrušení, jaké jsi ještě nezažil.“

„Tak snad tvé svazování přežiji. U nás si někteří chlapci nechali nasadit z provazu oprátky a dali se škrtit pro dosažení ukojení. To mě zrovna nelákalo, snad to bude jiné.“

„Jistě, škrcení je brutální navození pocitu nadcházející smrti, kdy se organismus ještě vzepne k poslední ejakulaci. Tady jde o úplně jiné pocity. Pokud by ti to bylo nepříjemné, stačí pomyslet si dost.“

Nejprve provaz stáhl jeho kotníky ke stehnům. Začátek byl trochu nepříjemný, ale vytvářené uzly jakoby masírovaly svazovanou kůži a nepoznaný pocit se rozšiřoval stehny do jeho klína. Dalším provazem Kai složitě provazoval záda, ruce a ramena. Uzly vytvářely pocity polibků, co se šířily tělem a tvořily vzrušivou síť. Teď připojil Kai svůj nos a jazyk. Chlapci přinesli jemná pera. Nejdřív měl pocit horkého vosku. Jemné šlehání pery stupňovalo napětí. Celá vzrušivá síť se rozhořela toužebným očekáváním. Pocit se neustále prohluboval, aby ho nakonec umocnila jemná drobná peříčka padající na prsa a břicho. To už přecházel do zcela jiného stavu, podobnému opojení a transu. Pocit ukojení bloudil jeho tělem, akupresurní sítí uzlů. Když se probral, většina uzlů už byla rozvázána a chlapci ho láskyplně natírali vonícími oleji.

„Moc jsem v to nevěřil, ale bylo to nezvykle krásné, díky za malou exkurzí, jak se kdysi lidé dokázali milovat.“

Přesto i po nepoznaném ukojení, pocítil chuť na Rina. Ne na sex, toho si právě užil jako nikdy. Ale na něj, jako na člověka. Na jeho blízkost, na jeho hlas, pohled, gesta, úsměv. Tato touha převyšovala všechno, co dosud zažil.

„Jsi v myšlenkové zóně s Rinem, tam my nevstupujeme. Jste skutečně lidské bytosti. Nemýlili jsme se. Můžeš se s ním propojit, na displeji ti svítí malé erko.“

Po stisknutí se objevil Rin v podobě nafialovělého avatara.

„Je to vzájemné, můj Alene. Našli jsme v sobě dávný cit, který už v lidech odumřel. Profesor bude mít radost. Jsem bohužel ve špatné zóně a na přenos je tady potřeba spousty energie. Těším se na tebe za několik dní.“

Avatar pohasl, zato se zjevil jeho Diskobolos.

„Můj milý Alene, zítra navštívíš ostrov s profesorem Danilowem. Doprovodí tě Kai. Přeji hezké sny.“

Alenovi připadalo, že tento jeho avatar není tak ukecaný, jak byl ten v podzemí. I když podobu si nechal stejnou. Po koupeli dole v bazénech usínal mezi chlapci.

Ráno po snídani se sladkými lívanci a ovocnými šťávami si oblekl lehký chiton a opánky, co mu přinesli. Stejně byl oblečený Kai. Na pláži přistálo malé vznášedlo, vyslané z ostrova. Posadili se do křesílek a vstupní otvor se hned uzavřel. Mezi křesílky se objevilo čidlo, ke kterému přiložili své displeje.

Mírné chvění značilo, že jsou na krátké cestě. Zřejmě po dosednutí se rozevřel vstup. Před nimi byla upravená tropická zahrada a kopule modravé barvy. Uvnitř prošli třemi uzávěry, kde přikládali displeje. Pak je kyborg v bílém plášti uvedl do prostorného skleníku s klimatizací o něco chladnější jak venku. U krásných kvetoucích ibišků se posadili.

„Jsem Taemin, tvůj budoucí spolupracovník,“ usmál se kyborg rovněž asijského vzhledu. „A tak trochu opatrovník profesora. Bude mít samozřejmě jen virtuální podobu, ale někdy využívá i těla kyborgů. Přeji příjemný rozhovor.“

Oba vstali a odešli zřejmě ke dveřím ukrytými za kaskádami kvetoucích orchidejí.

Ze druhé strany, z míst malého jezírka přicházel naoranžovělý avatar ve tvaru krásného mladíka a podával Alenovi ruku. Vytvářela pocit plnosti a dokonce byl cítit i stisk.

„Vítám tě, náš pozemšťánku. Konečně budeme všichni spolu a můžeme spustit renesanci lidského rodu. Dalo to hodně práce. Povím ti zkráceně tvůj příběh. V době, kdy ještě většina povrchu byla neobyvatelná, se postupně spojovali ti, co přežili. Pro které dole nebylo místo. Rebelové, snílci, ale o to víc toužící po přežití. Části, co nebyly tak poškozeny, jako jižní polokoule, se zbavovaly zamoření. Jedna část se věnovala budování měst na orbitu, Měsíci a Marsu, druhá čistila Zemi. A snažila se i očistit náš druh od bionických zásahů. Většině se to ovšem nelíbilo, ti naopak chtěli co nejvíce lidi zrobotizovat, stejně jako tam, odkud jsi přišel. Teď jsme vytvořili Radu deseti. Na jednu stranu vytváříme nejdokonalejší kyborgy, jako je náš projekt lidí se žábrami. A při tom se snažíme neoficiálně lidskou rasu očistit.“

Přijel malý stoleček s nabídkou ovoce a limonád.

„Já mám úplně jiné pamlsky, ale nabídni si. Snažili jsme se na Zemi najít ještě poslední lidi zrozené v těle ženy. Zrozené ze skutečné lásky. Je to velmi malé číslo. Ty s Rinem jste nejperspektivnější. Oba vás od narození sledoval profesor Kagiso Khumalo z university ve Stellenbosch v dřívější Jižní Africe. Problematické bylo dostat tě sem. I po mnoha létech, lidé dole jsou stejně bezohlední jako byli. Pokusy dostat se na povrch většinou končí smrtí. Drží vás tam násilím a strachem. Drasticky omezují počty všeho dole. Časem pochopíš víc a konečně s mými myšlenkami se seznámíš v propojení. Nemusíš mít obavy. Tři čtyři hodiny spánkové terapie. Ještě ti ukáži můj skutečný vzhled a doufám, že mi bude jednou dovoleno, v podobě kyborga, strávit pár nocí s vámi oběma.“

Obešli jezírko s barevnými rybami. V dalším malém skleníku stála nádržka s modrozelenou tekutinou a v ní lidský mozek.

„Mnoho ze mne nezbylo. Tělo se zničilo nedbalostí u vás dole. Teprve tady jsem se mohl plně rozvinout. Protože nic kolem těla neřeším a nic mne nerozptyluje.“

Bokem bylo lehátko a na pohyblivém rameni přenosná přilba. Přišel Taemin a všechno zapojil.

Alen se probudil, když zřejmě zapadalo slunce. Vraceli se s Kaiem na ostrov.

„Hned po jídle si lehni, bude tě trochu bolet hlava.“

Noc byla klidná. Ráno si ani nevzpomenul na nějaké sny. Na snídani byly sladké vaječné omelety se šlehačkou a tropickým ovocem.

„Budeme mít návštěvu a další den se vypravíme s nimi do Evropy.“

„Tak jsem pochopil, že tyhle ostrovy jsou někde poblíž Nového Zélandu.“

„Přesně tak. Navštívíme jihoafrickou universitu ve Stellenbosch.“

I Alenovi se na displeji objevila zpráva o přistání přepravníku Mion. Tak to už byla pořádná loď a tady by těžko kde mohla přistát než na vodě. Trochu se podobala dávnému kolu vozu. Kruhový prstenec uvnitř propojený podlouhlými segmenty. Z boku lodi vyletělo vznášedlo, které přistálo na konci pláže. Z něj vystoupili tři mladíci, zřejmě v Alenových létech. Dva Asiati a hodně snědý blonďák. Vyšli jim naproti. Objali se s nimi a políbili. Kai je představoval.

„Tihle chlapci jsou trochu z jiného těsta. Motají se kolem fyziky. Yi-Min, expert na gravitaci a elektromagnetizmus, Qiang, odborník na jaderné interakce, a konečně Manoel, co pokouší pátou sílu. Největší znalec temné hmoty. Všichni se zabývají warpovým pohonem, který už teoreticky znali lidé Druhé civilizace. Dnes už vytvořit rychlost desetkrát vyšší než je světlo je možné.“

„Uvedu to na pravou míru. Mikrowarp už byl dosažený ve Druhé civilizaci Haroldem Whitem, ale stále ho lidé považovali za sci-fi. Z těch dob je i dnes k vidění ještě film Star Trek. V podstatě jde o deformaci časoprostoru. Ale my jsme byli uvědoměni Rinem, že se podařilo, Alene, dostat tě mezi nás. My se pochopitelně zabýváme něčím jiným, ale myšlenka renesance lidského rodu nás nadchla. Většina ji ovšem nesdílí, tak naše akce jsou tak trochu mimo směřování dnešní civilizace. Doufáme, že Čtvrtá civilizace už bude i lidská.“

„Už jsem hodně z toho pochopil a velice rád se přidám.“

Před nimi se vytvořil holografický Rin.

„Díky, Alene, velké díky. Máme špatné spojení. Až se vrátíš z cesty Mionem, uvidíme se.“

Rin se rozplynul.

„Je někde na orbitu, lepší spojení nebylo možné,“ dodal Yi-Min.

„Můžeme vás, doufám, pozvat na chvilku radovánek našich těl,“ usmál se Kai.

V poschodí jejich chatrče si návštěvníci odložili kombinézy a prošli i s ostatními umývacím kokonem. Ani nepoužili roušek a všichni i s Banem a Danem si šli užít dolních bazénů. Ti je také osušili. Tentokrát hadicemi se vzduchem, které byly maskované jako kmínky palem. Usadili se nahoře u stolků. Přiletěl malý dron s průhlednou krabicí malých narůžovělých plodů.

„Tohle je jeden z úspěchů našich botaniků na Měsíci. Plody pro dlouhou sexuální výdrž,“ ukazoval Qiang.

„Nedají se předávkovat, klidně si vezměte několik,“ usmíval se Yi-Min.

„Chutná to trochu jako naše mango s čokoládou,“ pochvaloval Kai.

„Doufám, Alene, že ti nebudeme vadit s Yi-Minem, když si tě vezmeme společně,“ přidal se do hovoru Manoel. Jsi prý čistý člověk. To jsme ještě nepoznali.“

Manoel si sedl na malý stoleček a na klín si posadil Alena. Ten hned cítil proniknutí penisu. Hned pocítil ruce Yi-Mina na svých zádech a po naklonění i jeho penis. Nebylo to poprvé, co měl v sobě dva. Dokonce jednou zkoušel na šukacím stroji tři, ale to už i bolelo. Tady se pěkně srovnali a různě si měnili činnost. Jeden byl jen zapuštěný co nejvíc, zatímco druhý se pohyboval. Narážel vždycky svým žaludem do druhého. Pak se vyměnili, ale stále oba v Alenovi. Ještě si trochu chlapci přidrželi své chlouby a pohybovali se oba. Jako dva písty v dávném motoru.

„Vypni si sdílení myšlenek, Alene, pěkně jsi nás rozesmál, písty. Ale máš pravdu, bude tam i vstřikování, jen odjinud.“

Alen se usmát nemohl, měl v ústech hebké, ale dosti silné péro Qianga, rozkročeného nad nimi. Stejnou rozkoš poskytovali Kaiovi Ban s Danem. Pak už se různě měnilo, aby si každý přišel na své.

Skvělé, jenže uprostřed všech těch radovánek utkvěl v Alenovi silný pocit potřeby Rina. Měl své sdílení vypnuté, ale s Rinem to vnitřně fungovalo dál. Zjevil se mu v mysli.

„Jen si chlapců užij, až se vrátím, všechno doženeme. Chybíš mi.“

„Je to stejné. Asi se v nás probudily opravdu dávné lidské city.“

Už zase pociťoval přicházející uspokojení s Kaiem v Qiangovi.

Ovoce skutečně poskytovalo neustálý zdroj neutuchajícího milování.

Konečně se jejich návštěvníci rozhodli k návratu na loď.

„Ráno pro tebe pošleme vznášedlo, přesuneme se do Stelenbosch.“

Vznášedlo přiletělo velmi brzy, na displeji mu naskočilo pozvání na snídani a jeho osobní avatar Diskobolos ho během cesty na pláž informoval o dalších podrobnostech. Ve velké hale bylo vznášedel několik, zřejmě i jiná dopravní plavidla. Jeho avatar ho navedl do výtahu a po chvilce se pohyboval zřejmě vodorovně. U výstupu ho vítal Manoel.

„Počítali jsme s tebou na snídani. Zatím ti upravíme kombinézu.“

Šli jen kousek chodbou do malé místnosti kolem dokola zarostlou spoustou keřů a květin. U stolu už seděli oba včerejší návštěvníci a vítali se s Alenem. Avatar se rozplynul. Ze středu stolu se vysunovaly různé pokrmy a každý si nabíral, na co měl chuť.

„Loď je zvenku obrovská, jsme zřejmě v prostřední kulové části? Kolik je tady lidí?“

„Mimo tebe ani jeden člověk. My jsme spíš kyborgové s lidskou částí, ale náš tvůrce není profesor Danilow, ale jeho kolega Khumalo, pokud jde o Manoela, a my jsme z líhně dalšího kolegy Wan Yonga. Můžeme zajít do pilotní kabiny, tady ti přijíždí upravená kombinéza. Svou tuniku tady budeš mít připravenou při příletu.“

Kabina měla tvar polokoule. Celá přední část byla zřejmě obrovská obrazovka. Vpředu byla dvě sedadla u pultů s přístroji. Za nimi další tři, kam se Alen posadil s Qiangem a Yi-Minem. Na přední sedadlo směřoval Manoel a doplnil ho vedle černý Afričan, Zahur, což prý znamená ve swahilštině Květina.

„Moc toho neuvidíme. Nejdéle bude trvat vystoupání a pak sestup z letové výšky. Po povolení k letu to bude pár minut. S naším Mionem si na Zemi moc nezalétáme. Ono čistě teoreticky bychom mohli přiletět dříve, než bysme vyletěli.“

Všichni se rozesmáli. Taky chvíli viděli kolem hvězdy. Na okamžik se rozmazaly do světelných šmouh.

„Jsme tady, přátelé, letiště Stellenbosch.“

Byla vidět jen rovná plocha kolem a přilétající vznášedlo. To tentokrát přistálo mezi spojovacími díly a přešli jen několik kroků. Uvnitř přiložili všichni své displeje k identifikaci. Proletěli nad množstvím střech ke skleněné kopuli. Vystoupili pak přímo do velkého skleníku, plného ptáků. Tady je vedl Zahur ke stolku, kde na pojízdném křesle seděl bělovlasý černoch s rovněž bílou bradkou. V hodně vrásčité tváři měl veselý úsměv. Vstal a první směřoval k Alenovi.

„Jeden z mých nejlepších dnů poslední doby. Podařilo se. Vítám tě u nás. Budeš tady častým hostem a spolupracovníkem. Už mne informoval André, tedy Danilow. A já jsem Kagiso. Sledovali jsme tě od narození.“

Ze stolku vyjely nahoru dvě skleničky se zlatou tekutinou.

„Mampoer, kdysi búrská pálenka z broskví a fíků. Tak trochu i na oslavu mých dvoustých narozenin. Jsem z kmene Khoikhoinů, prvních obyvatelů Jižní Afriky. V dávných dobách nám říkali Hotentoti. Protože se s námi nedokázali domluvit. I dnes domluvit se s jinými je těžké, hlavně s civilizací v podzemí. Jsem rád, že ses přidal k nám a hlavně k renesanci bývalé lidské rasy. Doufám v brzkou zprávu od Rina. Je s našimi stvořiteli, aby si přivezl takové požehnání k naší činnosti.“

Alena až bodlo u srdce při vyslovení jména jeho přítele. Jistě, zatím asi spojení není možné. Místo toho uviděl přicházet mladíka jeho věku. Těžko by ho někam zařadil. Měl volné bílé široké kalhoty, bílé tričko a spolu s ním přicházel veliký pes s dlouhýma ušima, s bílou krátkou srstí. Obličej chlapce vykazoval ostřejší rysy a jeho pleť měla zlatohnědou barvu. Usmál se a podával jemnou ruku, kde se za zápěstím tvořil barvy měnící displej.

„Ysnuhet, tvůj budoucí spolupracovník, a Jasmina. Zatím nejdokonalejší bionický počítač našeho světa.“

Nad ušima fenky se vytvořila obrazovka, kde vířily šňůry čísel, až se z nich vytvořil obraz Rina. Ten jakoby vystoupil holograficky do prostoru. Jeho hlas uslyšel jen v podvědomí.

„Je mi smutno, ale vidím, jak jde všechno skvěle, i já mám jen dobré zprávy, informuj profesora. Oni mne nevidí ani neslyší. My komunikujeme na základě našeho citu, můj milý.“

Vzápětí všechno zmizelo.

„Mám vyřídit dobré zprávy od Rina.“

„Skvělé,“ profesor poklepl na stolek, ze kterého vyjely tentokrát čtyři pohárky mampoeru. Všichni si vzali, Jasmina si ho přisunula jazykem. Tím ho i vyzvedla k přípitku.

„Dokáži přijímat a zpracovat jakoukoliv energii. Od blesku po alkohol,“ ozvalo se.

„Jasmína se ráda předvádí. A trochu podvádí. Energii blesku umí zpracovat jen částečně, většinu odvádí přes nohy na zem.“

„Zato z tebe, můj milý, by nezůstala ani mumie.“

„Ysnuhet byl vytvořen na základě genové stopy z jednoho z předfaraonských vládců. Je ovšem plně biologicky aktivní. Provede tě, Alene, naší universitou. Já zase naberu nových sil.“

Všichni, kudy šli, je zdravili sepjatými dlaněmi a úklonou. Jasmína po cestě vyřešila dva zadané úkoly během zlomku sekundy.

„Nelíbil se mi počítač, se kterým jsem dělal, byl takový mrtvý, tak jsme stvořili Jasmínku. Ta je bohužel živá až moc.“

„Bohudík, ne bohužel. Lidé a všechny jejich napodobeniny zcela pominuli základní slušnost.“

„Zajdeme na oběd.“

V malé restauraci jako ze starých filmů byli číšníci v černých kalhotách s košilemi a motýlky. Jen objednaná jídla přivážely obslužné vozíky. Jasmína dostala velký tác žeber s masem.

„Jsem stejně tak pes se všemi jeho potřebami jako počítač.“

Po porci zlatavých žeber najednou v lokále zhasla světla a vypadla klimatizace. Číšníci i vozíky se zastavili.

„Nebuď tak hladová, zase jsi nám vycucla víc energie najednou.“

Všechno se hned obnovilo.

„Někdy mám prostě hlad a jde zpráva, Alene.“

Nejprve se objevil avatar Diskobolos a pak zmenšený Rin.

„Brzy budeme v naší soustavě, Alene, už se nemohu dočkat. Myslím, že dnes se podíváš, co zbylo z Evropy, a zítra navštívíte Čínu, Koreu a Japonsko. Večer se doufám potkáme doma.“

Ještě strávili nějaký čas s profesorem Khumalem, pak odletěli k prohlídce toho, co byla kdysi Paříž. Jen torzo základů Eiffelovky. Zbytky kdysi výškových budov. Příroda si brala své místo zpět. Seina se rozlévala v bažinách, které zde byly ještě ve dvanáctém století Druhé civilizace. Prohlédli si Louvre, který byl digitálně vytvořený podle starých záznamů.

„Myslím, že většina Evropy bude vhodná pro novou kolonizaci během následujících sto let. Ve střední části jsou už nějací pionýrští osadníci. První obydlíme pobřeží a vodní plochy lidmi s žábrami. Zatím je jich málo.“

Tady je provázel Manoel. Mion se usadil na umělém jezeře.

Ve střední Číně přistáli ráno. Tady zůstalo vše neponičené, ale většina tehdejšího lidstva vymřela na uměle vyvinuté pandemie. Odsud pocházeli Yi-Min a Qiang. Když obdrželi zprávu o návratu Rina, vrátili se na Kokosový ostrov.

„Ani se loučit nebudeme. Máš ještě, Alene, dovolenou, pak začne usilovná práce.“

Mion, i když nepoužíval na Zemi warpový pohon, zmizel téměř okamžitě. O Alena opět pečoval Kai, Ban a Dan.

Jeho avatar ho spojil s Rinem. Tak úžasný pocit ještě nikdy nezažil. Byl to jen hologram, přesto se jejich ruce virtuálně dotkly.

Byla tam i nějaká energie? Alen ji vnímal. Cítil ji. Vzrušovala ho. Najednou ho chtěl zahrnout nejen přívalem slov. Nemohl se uklidnit.

„Tolik, tolik mi chybíš, Rine. Už bych nechtěl být bez tebe.“

„Měl jsi tam skvělou náhradu.“

„Jistě, tělesně. V to jsem v mé vysněné dovolené ani nikdy nedoufal. Víc než sny. A přece bych raději držel tvoji skutečnou ruku. Líbal tě, na tvou lidskou tvář, můj milý. Netrpělivě budu čekat.“

Po krásném dnu s chlapci přišel večer, toužebně očekávaný. Avatar Diskobolos ho upozornil, že Rin je už na ostrově u profesora Danilowa. Nemusel, Alen cítil jeho blízkost i bez propojení myslí. Vyšel na pobřeží a sledoval cestovní dron, co se snášel k zátoce. Už viděl Rina v bílém chitonu, jak mu mával. Proběhl mokrým pískem, objal svého milého a políbil. To už se polibky střídaly, až přešly v jeden dlouho nemající konec.

„Alene.“

„Rine,“ řekli současně.

„Tohle budeme muset vdechnout nastávající generaci, jejíž budeme tvůrci. Touhu po lásce, po zrození, po životě. Budoucím dívkám a chlapcům. Ale něco si necháme i pro sebe.“

„Nejraději bych tu duševní lásku nechal jen pro nás, Rine.“

„Bude jí dost pro všechny, nemusíme se bát. Ona ani nezmizela, jen lidé na ni zapomněli.“