BLACKBULL & Young

I.

Žižkov za nedělního svítání vypadal jako někdo, kdo se vrátil z dlouhého nočního tahu a ještě si není jistý, jestli už je ráno, nebo pořád ještě včerejšek. Krom hlavní třídy byly ulice poloprázdné, mokré a tiché, jen tu a tam se mihl osamělý chodec, aniž by bylo na první pohled zřejmé, zda jde časně někam, nebo pozdě odněkud. Filip na tom byl ještě o kapánek nejednoznačněji. Věděl sice, kam jde, netušil však, co ho tam čeká.

Všechno, co měl, právě nesl v jednom batohu přehozeném přes rameno, a připadalo mu až skoro absurdní, jak málo místa celý jeho dosavadní život zabral, když ho kvapně poskládal k sobě. Kalhoty, pár triček, dva svetry, bunda zmuchlaná pod paží, jedny zimní boty, dětská knížka, kterou mu máma nikdy nedočetla, a doklady. Ubytovnu opustil bez rozloučení. Vrátný klimbal a on neměl pocit, že by za sebou nechával cokoliv, co by stálo byť i jen za poslední pohled, natož za slova. Neviděl důvod, proč staříka budit.

Cestou ho kupodivu ani jednou nenapadlo, že se tam přece nemusí vracet. Že by možná stačily štípací kleště nebo v nejhorším rozbruska. Už proto, že nebylo ani zdaleka jisté, kdy ho toho sevření hodlá zbavit a zdali vůbec. Zvláštní. Mělo by ho to napadnout. Ta racionální část mozku, ta, která ho v noci marně varovala u zadní mříže, však momentálně uraženě mlčela, jako by ji někdo vypnul. A možná ji i skutečně někdo odpojil. Možná ho ten kov sevřený tiše a neústupně v jeho klíně držel pevněji než jakékoli vodítko.

Výloha pod stále matně svítícím nápisem Blackbull & Son byla zhasnutá a ztichlá. Nebýt toho, že to teď nejspíš byla jeho nová adresa, byl by ji možná i jen znuděně přešel. Ušklíbl se. Jasně, že nepřešel, na to byla figurína ve výloze příliš šik, a i kdyby ne, vzpomínka na travku, co tu minulý měsíc koupil, by ho nepochybně zašimrala v nose a přiměla minimálně zpomalit.

Dveře byly odemčené.

Uvnitř ho čekal načervenalý přísvit a šéf za pultem, zabraný do papírů, jako každý jiný obchodník, který si po víkendech rovná účetnictví. Vzhlédl, přejel Filipa pohledem od bot k batohu a zpět, pak krátce, spokojeně přikývl.

„Pojď za mnou.“

Neznělo to jako příkaz. Spíš jako samozřejmost.

Obešel pult a beze slova zamířil obchodem dozadu, ani se neohlédl, aby si zkontroloval, zda ho Filip následuje. Následoval. Kolem regálů s pouty, maskami, plácačkami, dildy a věcmi, jejichž účel ve dne vypadal stejně nejasně jako v noci, jen méně tajemně a víc jako skladové položky. Minuli i závěs z černých korálků. Filip za něj mimoděk nakoukl. Mříž zmizela, místnost se zdála prázdná a tmavá, jen matný obrys kříže vzadu naznačoval, že na něco čeká.

Na konci úzké chodby byly dveře, kterých si v noci nevšiml. Nemohl, tak daleko totiž nedošel. Byly úzké, dřevěné, zapuštěné do zdi, a tak nenápadné, že by je jeho oko možná snadno přehlédlo, i kdyby tím směrem snad pohlédl.

Za nimi stoupalo schodiště.

Bylo staré. Vážně staré, ne však tak, jak staré věci na Žižkově bývají, ošoupané pěti generacemi nájemníků a poznamenané třemi rekonstrukcemi, z nichž dvě poslední se obzvlášť nevydařily. Tohle bylo starobylé, vážné a důstojné a pro Žižkov každopádně netypické. Strop nesly tmavé, bohatě řezbou zdobené trámy. Zdi krylo dřevěné obložení svrchu zakončené madlem, nad tím temně rudá tapeta s jemnými zlatými motivy. Hluboké stupně, uprostřed kryté nášlapem z měkkého, pečlivě zlatem obšitého koberce. Připomínalo to schody na zámku, něco, po čem chodily vznešenější nohy, než jaké tahle čtvrť vůbec kdy viděla. Nebo alespoň měla vidět. Filip se na nich pohledem zastavil o vteřinu déle, než bylo nutné, a pak tu myšlenku zase opustil.

Vzduch tu byl těžší, než čekal. Voněl starým dřevem a včelím voskem a pod tím ještě něčím, co Filip dobře znal. Někdo tu nedávno kouřil. Travku, nepřekvapivě.

Na vrcholu schodiště vzhlížela na obou koncích madel dolů vyřezávaná zvířecí hlava.

Mohutná, s krátkými rohy a okružím provlečeným nozdrami. Vypadala jako býk, ale ne tak docela. Působilo to jako něco ještě staršího, divočejšího, co už dnes nikdo neloví, protože to vyhynulo dřív, než to stihlo dostat jméno. Filip po jedné z nich bezděky přejel rukou. Dřevo bylo teplé, pevné, hladké od mnoha doteků.

Chodba, do které schodiště ústilo, byla široká a okázale honosná, s dveřmi po obou stranách. Na pravé straně troje, na levé pak sice jen jedny, ale o to mohutnější a zdobnější. Na rozdíl od trojice vcelku prostých jednokřídlých na protější straně tyto měly masivní vyřezávaný rám a ve výšce očí na obou křídlech mosazné klepadlo. Tatáž hlava rohatého zvířete s okružím provlečeným nozdrami jako na zábradlí, jen z kovu. A chyběla jim klika nebo cokoli, co by ji připomínalo. Jen dvoukřídlé dveře se dvěma klepadly a velkým starým zámkem bez klíče.

Šéf se u nich zastavil.

„Sem nikdy nechoď bez pozvání,“ řekl. Klidně. Bez důrazu. „Je to moje ložnice. Nic víc o tom vědět nepotřebuješ.“

Pak se otočil, udělal dva kroky k prostředním z trojice dveří naproti, otevřel je a kývl dovnitř.

„Tvůj pokoj.“

Filip vešel a zůstal překvapeně stát hned za prahem.

Čekal kdeco. Kavalec se starou matrací někde ve skladu. Nebo třeba i jen deku hozenou na zemi u nohou šéfovy postele, aby byl k dispozici, až ho bude chtít použít.

Místo toho stál v už na první pohled útulném pokoji. Trochu starosvětském, ale možná o to útulnějším.

„Věřím, že každý ocení trochu soukromí,“ řekl mu a jemně ho postrčil dovnitř.

Filip si v duchu pomyslel, že soukromí tady nejspíš potřebuje hlavně on. Už jen s ohledem na ty protější dveře bez kliky. Nahlas ovšem neřekl nic.

Místnost nebyla velká, ale vypadala pohodlně. A rozhodně lépe než cimra na ubytovně. Dřevěná postel s vysokým čelem, ustlaná do čistého, skoro vojensky napjatého povlečení. Vedle malý stolek s mosaznou lampou. Křeslo u rozměrného okna s matně se lesknoucími tabulkami, za nimiž se rýsovala mokrá střecha k domu přilehlé garáže, pavlač protějšího domu a kus s ránem šedivějícího nebe. V rohu masivní dřevěná skříň. Zbytečně velká na těch jeho pár věcí, pomyslel si úšklebkem.

Naproti úzké dveře, které podle dlažby cudně vykukující pod jejich dolní hranou vedly nejspíš do koupelny. Polepšil si. Sdílená koupelna mu chybět nebude. Vlastně by to byl luxus, dokonce i kdyby za nimi byl jen záchod. Na podlaze ležel koberec se vzorem, který kdysi musel být sytý a nákladný. Teď byl sice na první pohled už jen měkký, ale i tak mu něco připomněl. Kdysi dávno, když byl ještě malý, býval podobný v pokojíku u babičky, kam si chodíval hrát, když táta zrovna nebyl doma a máma měla návštěvu. Bývali různí ti muži, většiny z nich se bál, tam u babičky bylo bezpečí.

Vše působilo letitě, ale nic z toho nebylo na pohled přestárlé ani ošuntělé. Spíš tak nějak univerzálně bezčasé. A nad tím vším se vznášel nejasný, neodbytný dojem, který znal už zdola od slingu, že tady před ním někdo bydlel. Že tahle postel už někoho hostila.

Nepříjemné to nebylo. Jen to tam neodbytně viselo, stejně jako když byl dva roky na internátu a teď rok na ubytovně.

Poctivě vzato byl ovšem takový pokoj, ve srovnání s jeho dosavadním ubytováním, nepochybný kvalitativní skok. Vlastně skoro ráj. Jenže s rájem je už od nepaměti jedna potíž, respektive dvě, nepočítáme-li Evu, kterou by nejspíš zvládl prostě ignorovat, je tam vždy i jablko a had.

Nepatrně se ošil, jen aby si připomněl tu tichou váhu, kterou teď nosil pod oblečením a která, jakkoli ji fyzicky necítil, se mu z hlavy přesto neměla kam podít. Já jsem klíč, řekl mu, když si to nasadil. Probdělá noc ho od nepříjemného pnutí prozatím uchránila. Ale bez vyhlídky na jakoukoli úlevu, kterou by si dokázal obstarat sám, byl tak trochu jeho vězeň, a nic na tom neměnilo, jak hezkou mu přidělil celu.

Šéf se na něj podíval a v koutku úst mu pohrával náznak něčeho, co nebylo tak docela úsměv. Mohl to být celkem dobře i úšklebek. Přesto však byl milosrdný, trapná slova Filipa hledat nenechal. Odpověděl na otázku dřív, než ji Filip stačil zformulovat, jako už jednou v noci, s tou klidnou samozřejmostí někoho, kdo tyhle rozhovory vedl tolikrát, že předem zná i pomlky.

„Jestli tě trápí jen tohle,“ řekl a letmo, skoro líně sklouzl pohledem k Filipovu klínu, „tak se nemusíš bát. O tělesné požitky nouzi mít nebudeš.“

Řekl to tajemně. Tak, že to znělo jako útěcha a zároveň jako něco, nad čím by se měl člověk možná spíš zamyslet. A pak, bez sebemenšího přechodu, jako by oznamoval přebírku zboží, dodal:

„Nechci jen, aby ses zbytečně vyčerpával. Prvního klienta čekáme už dnes navečer a pár hodin abstinence ti jen prospěje.“

Slovo klient v něm okamžitě nabralo tvar vykřičníku. Klienti chodí k advokátům. K účetním. A… a do bordelu.

„Klienta…,“ zopakoval opatrně.

Hloupá otázka. Stál o patro výš nad regály plnými hraček pro dospělé. Odpověď se nabízela, dokonce i kdyby neměl ani potuchy o existenci místnosti se slingem a ondřejským křížem. A ani trochu se mu nelíbila. Tuhle kariéru neplánoval.

Šéf si ho chvíli měřil a mlčel.

„To jako že tady budu pracovat jako… v bordelu?“ pokračoval Filip ostražitě. Až trochu překvapeně z toho, že mu nic nebránilo to vyslovit.

Šéf si oblízl horní ret. Před Filipem se to gesto vzedmulo jako vlna cunami.

„Bordel je ošklivé slovo,“ opáčil mu však nakonec měkce. „My pomáháme lidem.“

Nechal to slovo chvíli viset, než ho doplnil.

„Těm, kteří to potřebují a kteří si to zaslouží.“

Filip stáhl koutky.

„A já jim budu pomáhat jako děvka…“

„Jako můj pomocník!“ opravil ho okamžitě příkře. Pak, o poznání mírněji, pokračoval: „Nikdo se tě přitom ani nedotkne. To ti mohu slíbit.“

Filip k němu tázavě zvedl oči.

„Tedy pokud si to nebudeš sám přát,“ na okamžik se odmlčel, než dodal, „a já to dovolím, pochopitelně.“

Filip zamrkal. Nerozuměl, pochopil však, že po tom slibu, který právě dostal, už nemá smysl se dál ptát. Dostal by téměř jistě jen další tajemnou a nic neříkající odpověď. Mysl mu tak uhnula k něčemu menšímu, zvládnutelnějšímu, jako se ruka instinktivně chytí zábradlí.

„Ale… dneska je neděle. V neděli se přece nepracuje.“

Muž se na něj chvíli díval, jako se dospělý dívá na dítě, které právě s naprostou vážností proneslo něco roztomile nesmyslného.

„Neděle je den jako každý jiný,“ řekl. „Já ji nevymyslel.“

Bylo to řečeno lehce. Skoro jako vtip. A přesto v tom bylo cosi, co Filipovi na okamžik zježilo chloupky na předloktích. Jako by ten muž počítal dny už dávno předtím, než někoho napadlo svázat je po sedmi do týdne a jeden z nich odložit stranou jako zvláštní. Jako by tu byl ještě z dob, kdy se čas měřil jinak a tahle konkrétní aritmetika svátků a všedních dní byla teprve čísi nový, cizí nápad, který si dosud neosvojil.

Dál se neptal. Byl příliš unavený a nepochybně to na něm bylo i vidět.

„Prozatím si odpočiň,“ řekl mu šéf už zase obyčejně. „Moc jsi toho na dnešek nenaspal. A večer tě čeká práce.“

Usmál se a bez dalšího slova vyšel, dveře za sebou zavřel. Filip zůstal sám.

Chvíli jen stál uprostřed pokoje.

Pak na něj dolehlo všechno najednou, jak to dělá únava, když konečně dostane svolení. Ramena mu ztěžkla, oči pálily, v hlavě se mísil dozvuk čaje, popíku, vyčerpání a všeho, co se za poslední hodiny stalo a co ještě pořádně nedokázal zpracovat. Sundal si batoh, postavil ho ke skříni a otevřel úzké dveře. Byla to skutečně koupelna, dokonce i s vanou. Svlékl se, šaty pověsil na háček za dveřmi a poprvé od včerejší noci se na sebe ve světle pořádně podíval.

Ta věc tam pořád byla.

Dole v načervenalém přísvitu se dala skoro přehlédnout, považovat jen za stín, který s prvním pohybem zmizí, za špatný sen, ze kterého se každou chvíli probudí. Tady, v jasném ranním světle, byla skutečná. Kov přiléhal k tělu s klidnou, netečnou věcností.

Dal si sprchu. Teplou a dlouhou. Voda z něj smyla pot i zaschlé zbytky noční vášně, únavu však neodplavila, spíš ji prohloubila. Kov i pod proudem zůstával chladný, lhostejný k teplé vodě i k tomu, co bylo uvězněno pod ním.

Líně se vymočil k vlastním nohám, úleva, kterou mu ta věc ještě dovolovala. Utřel se jen ledabile, tak akorát, aby mu voda z vlasů nestékala do očí a nenamočila polštář. Pak vyšel ven, nahý. Tedy skoro nahý. Úplně nahý možná už nikdy nebude. Já jsem klíč, znovu mu to projelo hlavou. Sedl si na kraj postele. Pružiny tiše vrzly.

Okno pouštělo dovnitř bledé nedělní ráno. Někde dole zaštěkal pes a za ním se rozběhly dětské kroky a za nimi další, starší, rozvážnější. Ozvěna je přinesla až k němu. Obyčejní lidé mířící za obyčejnými věcmi, kteří netušili, že o patro výš, nad obchodem s chovatelskými potřebami, sedí kluk, který sem včera večer ještě nepatřil a dnes ráno už patří, jakkoli sám ještě neví, kde přesně se ocitl.

Lehl si.

Povlečení vonělo čistotou a starým dřevem. Váha v jeho klíně se s pohybem tiše připomněla, ale myšlenky se již rozeběhly jiným směrem.

Do čeho to vlastně v noci spadl? Bude rovnat regály a prodávat hračky nadržencům? Nebo bude tím, co se přes pult nabízí spolu se zbožím. Kusem mezi kusy, který si na večer někdo vypůjčí jako erotický film, protože to potřebuje, protože si to zaslouží? Co tohle místo vlastně je, když to není bordel? A kdo je ten muž o patro níž, který tam rovná účty a o kterém Filip stále neví nic, ani jeho jméno?

Měl by se bát, pomyslel si. Měl by vstát, vzít batoh a jít. Mohl by… možná. Možná by to šlo. Oknem, přes střechu přilehlé garáže seskočit na dvůr a zmizet. Zpátky do svého starého života, na ubytovnu se sdílenou koupelnou a papírovými stěnami. Zítra jít do práce, jako by se nic nestalo, v úterý pobrat výplatu, dát si jointa a na všechno zapomenout.

Nevstal.

Nikdo se tě přitom ani nedotkne. Pokud si to nebudeš sám přát. Rozhodl těm slovům věřit. Cítil v jeho přítomnosti rozpaky, ne však strach. Až dosud neudělal nic, k čemu mu předtím sám nedal souhlas. Jakkoliv se však zároveň neobtěžoval vysvětlit mu, jaké ten souhlas bude mít následky. Nicméně nijak mu neublížil, ačkoliv by téměř jistě mohl.

Zavřel oči. Naposledy mu hlavou prolétly dveře na protilehlé straně chodby, zámek bez kliky a mosazná rohatá hlava s okružím provlečeným nozdrami.

Pak ho spánek stáhl dolů jako proud.

Nejdřív byla tma. Ne ta opravdová. Ta za zavřenýma očima, která nechce vidět, co je kolem.

Pak teplo. Takové, před kterým se choulili k sobě, protože bylo předzvěstí žáru.

Viděl je i zavřenými víčky. Mladé, slabé, schoulené v houfcích po pár tělech v ústí jeskyní a ve stínu převisů. Třásli se. Roztřásal je strach, protože svět kolem byl velký a hladový a noc patřila tomu, kdo byl silnější. Síla si brala, co chtěla. Síla byla právem.

A pak ucítil, jak se proti nim ten hlad tyčí. Nebyl to hlad po jídle. Byla to touha těla po jiném těle, žhavá jako oheň a stejně tak neúprosná. Nebyla zlá. Byla jen silná. A protože byla silná, brala.

Jenže odkud se na to díval, to ve snu nevěděl. Chvíli byl jedním z těch schoulených, malý a vydaný, s tváří přitisknutou ke studené skále. Pak, aniž se cokoli pohnulo, byl tím hladem; cítil ho ve vlastních útrobách jako oheň, který se nedá udržet, a věděl, že vztáhne ruku, protože jinak to neumí. A nevěděl, který z nich doopravdy je. Možná oba. Možná ani jeden.

Pak ve snu otevřel oči.

A tehdy se to stalo. Síla, která se právě chystala vzít si, co chtěla, pod jeho pohledem zaváhala, jako by ji někdo přistihl. Jen na okamžik. Ale v té trhlině, z téhož žáru, se v té chvíli cosi oddělilo a postavilo se proti tomu. Stálo to náhle tam, kde dosud nestál nikdo, mezi silným a slabým.

Filip nepoznal, jestli se na to dívá, nebo jestli to právě je on sám.

Tvar se vztyčil ve tmě. Mohutná šíje, krátké rohy, okruží provlečené nozdrami. Znal ho. Viděl ho vyřezaný na sloupku zábradlí a z mosazi odlitý na dveřích, cítil ho nad sebou v noci za maskou. Z dechu, který šel napřed dřív, než ho oko našlo, sálalo teplo, ale ten žár někdo držel, stále hrozivý, ale zároveň sevřený, jako oheň, který hoří v kruhu z kamene a nepřeskočí ven.

Pak se ta obrovská rohatá hlava pomalu obrátila k němu. Beze spěchu někoho, kdo má všechen čas světa, protože ho doopravdy má. Hleděl na něj napříč přes celou propast věků a snažil se mu něco říct, z nozder však nevyšlo nic než odfrknutí.

Přesto to odfrknutí znělo, byť jen jako pocit: potřebuji tě.

Sáhl po tom významu a ten se mu v okamžiku rozplynul mezi prsty, byla to slova z doby před slovy.

Tma se začala zavírat. Tvář se rozplývala, žár ustupoval. Poslední, co z toho zbylo, byl dech, teplý a pomalý, někde nad ním a kolem něj, jako by dýchal s ním.

A pak, aniž se probudil, klesl ze snu hlouběji do spánku. Z jedné tmy do druhé, vlídnější.

II.

Když se probudil, bylo ještě světlo, v okně už ale s pozdním odpolednem houstlo do oranžova a po stropě se bledě míhaly první dlouhé stíny. Chvíli nevěděl, kde je. Pak ho cosi zatlačilo v klíně a on si vzpomněl. Na obchod, na noční sevření, na pokoj a nakonec i na sen.

Pamatoval si ho, možná dokonce i celý. Nebo si to alespoň myslel. U snů jeden nikdy přesně neví. Často se rozpadnou dřív, než se člověk stačí ráno posadit. Tenhle zůstal, zdálo se, že ostrý a úplný, možná proto, že nebylo ráno, a možná proto, že mu ho tam někdo schválně zanechal.

A s ním se začaly vynořovat otázky, na které se ve snu zeptat nedokázal. Stála ta věc mezi ním a tím hladem, aby ho chránila? Nebo to byl ten hlad, jen konečně proměněný do tvaru, před kterým se dá pokleknout? A on sám, co je on? Ten, kdo to ze svého strachu stvořil? Ten, proti komu to stojí?

Posadil se a spustil nohy na podlahu. Měkký koberec ho na chodidlech příjemně zašimral. V koupelně udělal vše potřebné a pak i to, co potřebné možná nebylo. Vybavená pro ten účel každopádně byla. Ven vyšel čistý i tam, kde to na první pohled vidět nešlo, a tentokrát i skutečně osvěžený. Spánek, jakkoliv ne noční a ne bezesný, vrátil tělu sílu jako kterýkoliv jiný.

Na pootevřených dveřích skříně na ramínku visely šaty. Dalo-li se to tak nazvat. Sneslo by to klidně i označení maškarní kostým, svého druhu pochopitelně. Kožené kalhoty v tónu tmavé khaki, košile jen o málo světlejší, na ramenou epolety a na kapse emblém, pořád ten stejný motiv, temná, ne však zcela černá býčí, vlastně spíš zubří hlava s okružím provlečeným nozdrami. Na stolku ležela šestihranka s týmž znakem nad dýnkem, vedle ní opasek a tenký řemen, který podle všeho patřil šikmo přes košili. Pod tím na podlaze vysoké holínky z lakované černé kůže. Nejspíš se očekávalo, že se do toho oblékne.

Chvíli váhal. Žádné kostýmové akce se nikdy nezúčastnil. Ne že by proti tomu něco měl, jen mu na podobné výstřelky v rozpočtu nikdy nezbývalo. Kožené kalhoty si krom koženáckého klubu můžete vzít už jen tak maximálně na motorku a ta pro něho zůstávala jen nedostižným snem, jehož realizace skočila řidičákem. Víc než ten si dovolit nemohl.

Batoh, který před spaním jen tak odložil na zem, byl pryč, ovšem jen na první zběžný pohled, při dalším na něho konec jeho popruhu lišácky vykukoval zpod dveří skříně. Otevřel ji. Jeho věci ležely pečlivě složené na policích, trička nahoře, svetr uprostřed, zimní boty dole, kalhoty a bunda pečlivě vyvěšené na ramínku. Zřejmě se tu dbá o pořádek kapánek víc než o soukromí. Nepřekvapilo ho to. Zahleděl se na své oprané džíny a vytahaný svetr a usmál se.

Je to manipulativní parchant, projelo mu hlavou.

Kdyby mu ty staré hadry nenechal, musel by si tu pseudouniformu obléknout, ať chce, nebo ne. Tím, že mu volbu zachoval, z toho však udělal jeho rozhodnutí. Přestože výsledek jistě dokázal odhadnout předem.

Oblékl si, co mu nachystal.

Kůže seděla, jako by míry někdo bral přesně podle něj, což, jak po krátké úvaze připustil, nemuselo být úplně nemožné. Třeba ten kostým na něj někdo doopravdy ušil, a nejen ten kostým. V zrcadle na vnitřní straně dveří se na okamžik zarazil. Nepoznával se a zároveň se poznával až příliš dobře. Vypadal jako někdo, kdo sem patří. Pak si nasadil šestihranku a ten dojem se dovršil. Dokonce si nepřipadal ani směšně. Slušelo mu to. Na nějaké té správné party by se za sebou nejspíš i chtivě ohlédl, pokud by se tam potkal.

Ve chvíli, kdy si zapínal poslední přezku, se ozval hlad. Od včerejška nejedl a tělo mu to teď, bez ohledu na jakkoliv podivné okolnosti posledních hodin, připomnělo se vší naléhavostí mládí. Vyšel na chodbu.

Přímo naproti jeho dveřím visel na zdi obraz.

Skoro určitě tam předtím nebyl. Nebo byl a Filip ho cestou nahoru jen neviděl? V tomhle domě se každopádně dalo věřit obojímu. Byl to portrét. Viktoriánsky důstojný, nebo aspoň důstojně se tvářící. Tmavý lak, těžký zlatý rám, a v něm muž, kterého Filip i přes víc jak století z módy vyšlý šatník a poněkud strojený malířský styl okamžitě poznal. Stejná ramena, stejné býčí čelo, stejný pohled, který se na vás dívá i tehdy, když se otočíte jinam.

Dole na rámu byl mosazný štítek.

Kornelius, hrabě Zubštejnský.

Zvláštní jméno. Ale zvláštní takovým nepřekvapivým způsobem. Filip musel připustit, že jeho vlastní představivost by k někomu, jako je on, dokázala přiřadit i mnohem podivnější. Spíš ho překvapilo, že vůbec nějaké má. Ani na okamžik nezapochyboval, že to není památka na dávného předka, ale že přesně takhle se mu rozhodl představit. Že ten obraz visí na chodbě pro něj. Jako fotka místního šéfa na nástěnce u recepce, abys ho poznal, až na něj narazíš u výtahu.

Sešel ze schodů. Vyřezaná rohatá hlava na sloupku zábradlí ho pod dlaní zahřála o něco více, než si pamatoval z rána.

Zdola, z obchodu, se ozýval tichý cinkot. A asi tak do půli schodiště stoupala vůně jak z čínského bistra.

Ulevilo se mu. Proteinový koktejl Kornelia, hraběte Zubštejnského, co k ránu posnídal, byl sice chuťově vynikající a na živiny nepochybně bohatý, k večeři si ale přece jen představoval něco vydatnějšího, do čeho se dá pokud možno i pořádně zakousnout.

Když vešel do obchodu, nestačil se divit. To, co bylo ráno prodejním pultem, se teď tvářilo jako regulérní bar. Tyčil se nejméně o dvacet centimetrů výš než dopoledne a podél něj stála řada vysokých židlí. Filip si nebyl jistý, jestli vyrostl pult, nebo se scvrkla jeho paměť. V daném okamžiku mu ta změna ovšem přišla příhodně praktická, ať už to bylo dílo šikovného truhláře nebo pradávné magie.

Šéf na něj zpoza pultu kývl a pohybem hlavy ho poslal k nejbližší barovce.

Tiché cinkání, které zaslechl na schodech, nebylo ve skutečnosti ničím tajemnějším než zvukem porce smažených nudlí a voňavých kuřecích prsíček se zeleninou přesouvaných z plastové krabičky na talíř. Talíř, který přistrčil před něj.

Filip se posadil. Muž z viktoriánského portrétu o patro výš, jehož pohled si vás našel, i když jste se díval jinam, si k sobě právě zcela nešlechticky přitahoval druhou krabičku a lámal jednorázové dřevěné hůlky. Ze všech podivných věcí toho dne mu právě tahle momentálně připadla nejbizarnější.

Jemu celkem prakticky podal do ubrousku zabalenou vidličku a nůž.

„Doufám, že nevadí donáška. Na vaření mě moc neužije, obzvlášť když pan Ling za rohem přes ulici vaří skutečně dobře.“

„Nevadí. Nudle a kuře jsou fajn,“ odpověděl Filip a vděčně vybalil příbor.

Po pravdě měl takový hlad, že kromě smaženého květáku, který odjakživa bytostně nesnášel, by snědl i hrachovou kaši své předposlední macechy. A to ji nesnášel jen o ždibec méně.

Jedli mlčky. Šéf ho po očku sledoval, ale neříkal nic. Nad tím, jestli právě hodnotí jeho schopnost jíst příborem, nebo to, jak mu padne nový outfit, Filip raději nedumal. Stejně jako nad těmi desítkami otázek, které by mu nejspíš měl položit. Jídlo však bylo skutečně dobré a on docela pragmaticky dal přednost tomu nejprve v klidu zahnat hlad.

Teprve když z talíře vyplenil i poslední kousek lilku, naposledy oblízl vidličku a mastná ústa si decentně osušil ubrouskem, zeptal se:

„Ten klient…, kdy přijde?“

Existenciální otázky dotýkající se podstaty vesmíru stejně jako pátrání po původu a povaze pravěkých monster se rozhodl nechat na později. S příjemně plným žaludkem, jakkoliv porce nebyla nijak velká a v klidu by zvládl i dvě, dal přednost komplikacím, které hrozily bezprostředně.

Přímo si na to netroufal, a tak otázku chytil za ten nejneškodnější konec.

„Už na nás vzadu čeká,“ odvětil šéf zcela nevzrušeně.

Filip se přitom zřejmě zatvářil skutečně hodně vyděšeně, protože šéf, zatímco zpod pultu vytahoval tabatěrku, s úsměvem dodal:

„Nemusíš se bát, ještě vydrží. Tak jak čeká, čeká rád.“

Pak zpod pultu vzápětí vylovil i papírky, z otevřené tabatěrky, ze které zavonělo luxusní luční býlí, špetku promnul v prstech a beze spěchu ubalil jointa.

Se zapálením si dal načas. Filipovy mlsné pohledy si vcelku nepokrytě užíval, jakkoliv přitom dával stejně neskrytě najevo, že se chystá podělit.

„Nečeká se od tebe nic, co bys tu už nedělal. Pan plukovník se jen rád dívá na rozverné mladé kadety. Stačí, když se pomalu svlékneš, vyskočíš nahoru a předvedeš mu totéž představení, jaké jsi nad ránem předvedl mně.“

Nedalo se říct, že by Filip neslyšel nebo snad nerozuměl. Jeho plnou pozornost si ale ta slova momentálně získat nedokázala, nemalou část jí odpoutala vůně právě zapáleného smotku. Šéf si mělce potáhl, kouř mu vyfoukl do obličeje a pak mu joint přes pult mlčky podal.

Filip přiložil smotek ke rtům, hltavě nasál a nechal kouř chvíli usadit. Příjemné teplo se mu rozlilo pod žebry a hned nato i o kus níž, přesně tam, kde až moc dobře věděl, kam to povede. Šéf to nepochybně věděl taky.

„Mimochodem, ten ohoz ti sekne,“ dodal s uznale povytaženým obočím, které tentokrát nevypadalo ani trochu výhružně. „Jsem si jistý, že plukovník bude nadšený, až se bude dívat, jak ho ze sebe stahuješ.“

Filip neodpověděl. Jen přikývl. Ještě jednou si potáhl a rychle odhořívající smotek vrátil šéfovi zpět.

Ačkoliv to byl skutečně dobrý matroš, zhulit se nehodlal. Tentokrát ne.

„Dobře,“ přitakal. „Pokud si to podle vás zaslouží…“

Větu nechal nedokončenou. Jednak vlastně nevěděl, jak ji zakončit, a jednak dát najevo, že ho dole něco šimrá a tlačí způsobem, který si o nějakou „akci“ přímo říká, mu nepřišlo zrovna taktické. Nechtěl vypadat jako věčně nadržená rajda, která se za pár šluků ochotně předvede každému, na koho jí ukážou prstem.

Šéf mlčel. Jen si ho pobaveně prohlížel a Filipa to znervózňovalo. Což byl nejspíš účel.

Seskočil z barovky a opřel se lokty o pult. Dílem proto, že mu kalhoty začínaly být nepříjemné, dílem proto, že se mu trošku zamotala hlava a potřeboval pod nohama cítit pevnou zem. Šéf to pochopil tak, že už chce jít na věc, a típl jointa. Podle Filipa zbytečně brzo, ve smotku zbývalo nejmíň na dvě pořádná potáhnutí. Ještě včera v noci kvůli takovéhle trávě riskoval kriminál, a teď jen mlčky přihlížel, jak jí dobrá třetina dohořívá v popelníku. Neřekl však nic, jen se po dýmajícím zbytku smutně podíval.

Šéf mezitím obešel pult a zamířil mezi regály dozadu. Zda ho Filip následuje, se samozřejmě neohlédl.

Filip ho následoval.

„Nic víc než peepshow se ode mě nečeká?“ zeptal se tiše do šéfových zad, když zpomalil těsně za ním.

Šéf se zastavil.

„Ne, nic víc. Pokud si to nebudeš sám přát,“ přisvědčil mu, aniž by se otočil. „A já to dovolím, pochopitelně.“ 

S cukajícím koutkem o Filipa letmo zavadil pohledem a ještě dřív, než stačil Filip čímkoliv kontrovat, se opět odvrátil a vykročil dál.

Namísto slingu teď uprostřed místnosti stála konstrukce, která ze všeho nejvíc připomínala vyšetřovací lůžko odněkud z urologie. Krom barvy, nepřekvapivě. Bylo černé, z téže lakované kůže jako všechno ostatní v obchodě, jako by se i nemocniční inventář upsal témuž kultu jako zbytek krámu. Vysoké opěradlo bylo naklopené dopředu pod úhlem, který nedovoloval ani sedět, ani ležet, jen cosi mezi tím. Tam, kde u běžné židle končí sedák, se zvedaly dvě vypolstrované podpěry, tvarované tak, aby do nich lýtka padla jak ulitá a stehna se roztáhla do šíře, která nenechávala nejmenší pochybnost o tom, jaký výhled mají nabídnout. A jakým směrem.

Kříž stál dál opřený o stěnu a nebyl prázdný. Byl na něm upoutaný muž. Dobře stavěný, na první pohled udržovaný čtyřicátník v nejlepší formě. Krom neprůhledné škrabošky na očích a temně se kovově lesknoucího tubusu na přirození byl nahý. Vzhůru do široka na kříži roztažené ruce napínaly celé tělo a činily jeho nahotu vystavenou do úplnosti. Filip zhluboka vydechl a pátravě si muže prohlížel. Svaly na pažích zřetelně tvarované pod napjatou kůží, hrudník rozevřený a plochý, v podpaždích tmavý stín ochlupení. Napjaté břicho se zřetelně rýsující středovou linií se s každým mělkým nádechem nepatrně vydulo, aby se vzápětí zase stáhlo. Černé vlasy, krátké pečlivě střižené vousy místy prokvetlé prvními šedinami i bohatě ochlupená hruď mu dodávaly na mužnosti, která ve spojení s jeho vydaností Filipa okamžitě začala přitahovat.

Jakkoliv je nemohl vidět, jejich přítomnost mu neunikla. Přesto se však ani nepohnul. Jediné, co na jejich příchod zareagovalo, byl jeho úd. Cukl sebou a viditelně začal vyplňovat to, co ho skrývalo.

Šéf k němu přistoupil, několikrát potěžkal k tělu se přimykající šourek, aby ho nakonec i s černým tubusem nechal celý zmizet ve své mohutné dlani. Pak se otočil k Filipovi a beze slov, jen pohledem, si vyžádal jeho názor. Filip to nepochopil hned, šéf musel posunek zopakovat, než mu došlo, že se ho beze slov ptá, zda je s klientem „svolný“.

Několik okamžiků si muže na kříži prohlížel. Už bez rozpaků, ta hra se mu začínala líbit. Dokonce až tak moc, že ho zabolelo v rozkroku. Kov se však téměř vzápětí narůstajícímu pnutí jako by sám od sebe přizpůsobil, sevření povolilo a Filip trochu zklamaně přikývl.

Šéf se pousmál a rozevřel dlaň, ze které se vzápětí vydralo mužovo téměř plně ztopořené přirození, bez tubusu, jediné, co z něj zůstalo, byl masivní kroužek fungující nyní jako už na první pohled víc než účinný cockring. Pak Filipa pohledem nasměroval na místo přímo před křížem a stáhl muži škrabošku.

Mužovy oči se ze tmy probíraly jen pomalu. Nejdřív přimhouřené, mžikající i do toho mdlého načervenalého světla, jako by i ono na ně bylo příliš. Chvíli bloudily neostře kdesi v prostoru, než si přivykly a než našly, co hledaly.

Filipa.

A když ho našly, zaostřily se na něj s takovým hladem, že měl na okamžik pocit, jako by ho ten pohled sevřel zrovna tak, jako před chvílí sevřela šéfova ruka jeho přirození. Nebylo v tom nic nepřátelského. Spíš lačnící, soustředěná potřeba někoho, komu po dlouhém půstu postavili plný talíř na dosah ruky a zároveň mu nedovolili po něm sáhnout.

Filip s tím mužem pocítil soucit.

Chvíli jen stál a nechal se prohlížet. Bylo to zvláštní. Poprvé v životě se díval na někoho, kdo po něm něco chtěl tak naléhavě, že se kvůli tomu nechal přivázat ke kříži. A poprvé to byl on, kdo rozhodoval, kdy a kolik z toho po čem lační mu dá. Nad ničím nikdy takovou moc neměl, a překvapilo ho, jak samozřejmá mu nyní připadala.

Nezačal žádnou exhibicí. Nic z toho, co se dalo vidět v klipech někde na netu, žádné kroucení, žádné olizování rtů. Přišlo by mu to trapné a ten muž si to podle všeho ani nežádal. Chtěl se jen dívat na odstrojujícího se mladého kadeta. A tak mu to dal, prostě a obyčejně jako by se svlékal doma před spaním, jen s tím rozdílem, že to dělal skutečně pomalu. Dlouho hladovějícího přece také nikdo nekrmí ve spěchu.

Mohl to odbýt, mít to rychle za sebou, ale při ceně, kterou za to byl muž ochoten zaplatit, mu to přišlo laciné. Sundal šestihranku, položil ji na okraj lůžka a teprve pak sáhl po prvním knoflíku.

Odkládal ze sebe vrstvu po vrstvě, beze spěchu, který ani nebyl příliš hraný. Nepřehlédl, že čím déle to trvá, tím dychtivěji se na něho muž dívá. Netušil, jestli ho tím trápí, nebo těší, byla to pro něj nová, neprobádaná půda. Mohl se zeptat šéfa, ale měl pocit, že by tím dojem spíš pokazil, a tak se rozhodl podle sebe. Nespěchal. Popruhy i košile skončily na okraji lůžka vedle čepice s ležérní pomalostí.

Do půli těla svlečený, se na okamžik zastavil. Ne z ostychu. Spíš aby muži dopřál ten pohled dřív, než ho vystaví nepochybnému, ne-li přímo zklamání, tak aspoň překvapení z toho, že jeho nahota nebude úplná. Když si sundaval boty, mužův pohled po něm putoval s až rentgenovou pozorností. Filip mu ho vrátil, klidně a s nepředstíraným zájmem. Nebylo to vyzývavé. Ten muž ho skutečně zaujal.

Pak se otočil zády a stáhl si kalhoty. Spodní prádlo neměl, šéf mu do pokoje žádné nepřipravil a jeho vlastní trenky by se pod vypasovanou kůži kalhot možná ani nevtěsnaly, a pokud snad ano, na pohodlí by mu téměř jistě nepřidaly. Kovová klícka svírající mu přirození mu v tom ohledu přišla zcela dostatečná.

Stál, jak byl, a nechal ho dívat se. Byl si téměř jistý, že od kříže je teď skutečně luxusní výhled přesně na to, co by pan plukovník jistě rád dychtivě použil. Na své každodenní manuální dřinou vypracovaná záda i hýždě byl po pravdě docela pyšný, a než muži předvede i předek, hodlal mu dopřát pěkně dlouhé představení. Nejprve se soustředěně sehnul pro kalhoty a pak je, mírně rozkročený, beze spěchu spolu s ostatními svršky na okraji lehátka pečlivě složil do pověstného vojenského komínku, jako by právě na tom teď záleželo nejvíc.

Než hromádku přesunul na polici, vyhledal očima šéfa. Netušil přesně, v co při tom doufal, snad v nějaký pokyn nebo náznak, nebo třeba ve vysvobození od té věci. Nedočkal se však ničeho. Šéf ho sice pozoroval, hlavní část jeho pozornosti však patřila dílem muži na kříži a dílem jezdeckému bičíku, se kterým si pohrával v ruce.

Filip příliš nechápal, k čemu ten bičík hodlá použít. Jakkoliv se mu možnost, že by to mělo být na něho, nezdála pravděpodobná, raději odvrátil pohled a pokračoval podle původního plánu. Předvést se do té míry, do jaké mu to kovové vězení svírající jeho nádobíčko dovolí a pokud možno si to i užít.

Z police vedle lůžka si vzal gel a poppers, k tomu dva pěkné žilnaté uměláky přesně podle svého gusta a návdavkem pro dobrý dojem nasadil zpátky na hlavu i čepici. Kolíky tentokrát vynechal. Vzhledem k okolnostem bránícím mu v přímé ruční práci musel postup poněkud upravit a byly by mu tudíž k ničemu.

Přes malé stupátko se vyhoupl na sedák a konečně se otočil. Snažil se tvářit netečně, nebylo třeba, aby dával najevo, co si myslí. Od kříže se ozvalo tiché zavrzání kůže, jak sebou muž v poutech bezděky trhl, a jeho zaškrcený úd divoce zakmital. Vzápětí vzduchem zasvištěl bičík a kožená ploška na jeho konci se ostře opřela do kůže na mužově břichu. Muž zasténal, oči však od Filipa neodtrhl. Filip to nemohl přehlédnout, přesto dělal, že to nevidí, nebo že se ho to alespoň netýká. Na opěradle, na bočnicích i u podpěr se v matném světle leskly kožené řemeny s přezkami. Pro jistotu, napadlo ho. Nebo pro efekt. V tomhle domě se obojí nijak nevylučovalo. Oba uměláky, lahvičku s poppers i gel odložil stranou, pohodlně se usadil, nohy zafixoval do úvazů u podpěr a nasliněnými prsty si přejel mezi půlkami.

Gel měl po ruce. Nabral ho na prsty a beze spěchu si jím vchod potřel, krouživě, soustředěně, jako by v té místnosti nikdo jiný nebyl a on se staral jen sám o sebe. Tak se aspoň tvářil. Jakkoliv přitom dobře věděl, že každý jeho pohyb sledují dva páry očí, z nichž jedny se od něj nedokázaly odtrhnout ani pod bičíkem. Podobným hrátkám až doposud nikdy neholdoval, vrcholem jeho zkušeností bylo divoké proplesknutí půlek těsně před zásunem, nicméně nemohl popřít, že jezdecký bičík v šéfově ruce ho nyní až fascinovaně přitahoval. Nebyl si úplně jistý, zda by ho chtěl sám držet, nebo být pod ním, ale důvod k zamyšlení to byl.

Odšrouboval lahvičku s poppers, přiložil ji k nosní dírce a krátce, zhluboka vdechl. Pak ještě jednou, do druhé. Teplo se mu rozlilo od spánků dolů, svaly povolily, místnost se na vteřinu naklonila a zase srovnala. Co bylo dosud sevřené, povolilo.

Sáhl po menším z obou uměláků. Nechal ho do sebe vklouznout pomalu, bez jediného trhnutí. Dýchal přitom nosem, aby potlačil vzdech doprovázející počínající vzrušení, ne proto, že by vzrušený nebyl, jen nechtěl rozjíždět představení příliš brzy. Zasunul ho tak akorát hluboko, aby našel to správné místo, a když na ně dosáhl, na zlomek vteřiny ztuhl. Tvář si přitom hlídal jako herec, který ví, že pravé umění vždy korunuje až detail.

Komparzista mezi jeho stehny se ozval také. Pokoušel se tvrdnout a kov mu to kupodivu dovoloval, ne zcela, ale dost na to, aby se vzedmutí nestalo nepříjemným. Část tlaku se i přesto přenášela dovnitř, což však Filipův prožitek překvapivě spíš umocňovalo. Stehna se mu samovolně roztřásla a hýždě se sevřely hromadícím se napětím, které nemělo kam uniknout.

Na kříži to muž nevydržel a zaúpěl. Vzduchem znovu zasvištěl bičík a ploška se mu opřela do žeber. Filip nehnul ani brvou. Jen zakroužil zápěstím, zprvu líně, pak v tempu, které, ačkoliv ho dávkoval především sám sobě, pozorovatel nemohl nevnímat. Pokaždé, když umělák dosedl tam, kam měl, projelo jím to od kostrče až do týla a on se musel skutečně snažit, aby sténání nepřešlo v křik.

Když mu menší umělák přestával stačit, vytáhl ho a beze slova sáhl po druhém, žilnatějším a o poznání větším. Těšil se na něj od chvíle, kdy ho potěžkal v ruce. Víceméně šéfův kalibr. Docela dobře to mohl být i jeho vlastní odlitek, ani by ho to nepřekvapilo. Každopádně ho zaujal už na první pohled a při výběru nezaváhal. Nanesl na něj gel, jestli se oba dívají, nekontroloval, věděl to i tak. Tentokrát zajel rovnou hlouběji, narážel jistěji, a poprvé od chvíle, kdy se otočil, mu z hrdla unikl zvuk hlasitější než sten. Krátký, hrdelní a po něm další a další.

Pak už to zastavit nešlo a on ani nechtěl. Tlak uvnitř narůstal. Ne snad k nesnesení, ale určitě silněji než při jakémkoli podobném dráždění předtím. Jakkoliv se ho skutečně nikdo ani nedotkl, pohledy dvou párů očí jeho vzrušení násobily, téměř jako by byl uprostřed gangbangu. Měl dojem, že každou další vteřinou vybuchne. Uvězněný úd sebou v kleci zmítal jako zběsilý a břicho se mu lesklo mazlavým příslibem uvolnění. Zrychlil pohyb v naději, že vysvobození přijde i bez pomoci ruky. Přišlo. Ne však tak, jak ho očekával. Vyvrcholení jím projelo jako vlna, která narazila do zdi. Jako by klec, jakkoliv až dosud prostupná, veškerou slast, jež se ho chystala opustit, zadržela a obrátila ji zpátky do něj. Tělo se mu napjalo proti úvazům, sevřelo se v jediné dlouhé křeči, která však nikde nevyústila a o to déle trvala. Filip zaklonil hlavu a slyšel sám sebe, jak nekontrolovatelně křičí živočišnou extází. Udělal se. Nic z něj sice nevyšlo, ale přesto se udělal, naplno, způsobem, jaký ještě nezažil.

Tím, kdo nakonec v téže chvíli vyvrcholil zcela viditelně, byl muž na kříži. Vyklenul se v poutech, kožené řemeny zaskřípěly až na doraz, z hrdla mu vyšel zvuk, který neměl daleko k tomu Filipovu, a jeho úd, stažený černě se lesknoucím okružím, vystříkl jen z toho, co viděl, aniž se ho kdokoli krom bičíku dotkl.

Šéf to celé pozoroval mlčky, nicméně se zaujetím, a ve chvíli, kdy se jeho pohled na Filipovi zastavil, tak také s neskrývaným uspokojením. Dokonce jeho směrem i uznale kývl.

Pak k němu přistoupil, uvolnil mu řemínky na kotnících a podal mu ruku. Filip se posadil. Pokusil se postavit, ale nohy ho neunesly. Sotva se o ně opřel, roztřásly se pod ním jako po dlouhém běhu. Šéf ho na okamžik objal v pase, jako by mu nabízel oporu, Filip k němu zvedl hlavu s nutkavou chutí ho políbit nebo si na okamžik alespoň položit hlavu na jeho rameno. On ho však jen pochvalně poplácal po hýždích a dříve než Filip cokoliv z toho stihl, se mu vysmekl. Filip tak zůstal v jakémsi polostoji, a s jednou rukou zapřený o sedák trochu zklamaně čekal, až ho tělo opět začne poslouchat.

Šéf se mezitím otočil ke kříži. Přezky povolovaly jedna po druhé, bez chvatu, a muž, kterého až dosud držely, se v okamžiku, kdy ho pustily, svezl dolů. Ne na všechny čtyři, jak by se po tom všem dalo čekat, ale na kolena. Před Filipa. Skoro k jeho nohám.

Filip se na něj díval shora a něco se mu v tom obraze zadrhlo. Tu polohu znal. Ne tak dávno klečel přesně takhle on sám, na téhle podlaze, a vzhlížel k někomu, kdo stál nad ním. Teď stál nahoře on. Nestihl se rozhodnout, jestli se mu to líbí, nebo ho to přivádí do rozpaků, protože muž k němu vzhlédl, a v tom pohledu byl takový hlad, že na rozhodování nezbyl čas.

Jeho vlastní úd na nevyřčenou prosbu odpověděl dřív než on sám. Jakkoliv stále sevřený v kovu se pokusil vztyčit vstříc rtům klečícího muže. Filip strnul.

Šéf to pozoroval s pobaveným úsměvem. Podíval se na Filipa a koutek úst mu cukl, jako by se právě na tohle už od počátku těšil. Chvíli si vychutnával zoufalý, zmatený výraz, do kterého se Filipova tvář proti jeho vůli stáhla. Pak beze slova kývl.

Klec se rozevřela sama od sebe a s hlasitým cinknutím dopadla na podlahu. I z ní zůstalo pouze okruží stahující se kolem překrveného dopředu trčícího kopí. Náhle volný úd se vzepjal vzhůru. Filipovy oči zmateně sklouzly ke kovu, který teď ležel na podlaze pod ním.

Pak se nad nimi ozvalo šéfovo zvučné, ačkoliv také trochu blahosklonné:

„Smíš.“

Jakkoliv nebylo zcela zřejmé, komu je to vlastně určeno, muž se s rozevřenými rty okamžitě naklonil vpřed, jako by se bál, že kdyby nepospíchal, mohl by si to ještě někdo rozmyslet. Filip se nepohnul. Ani by nedokázal říct, jestli proto, že nechtěl, nebo proto, že už zase nemohl.

Nechal se prostě obsloužit. Ne že by tam stál jako kamenná socha, dotknout mužovy hlavy se však z nějakého důvodu zdráhal. Jen se občas zavlnil v bocích nebo mu vyšel vstříc, jinak mu do toho, co dělal, příliš nezasahoval. Nebylo to ostatně ani třeba. Muž se nijak nešetřil. Rukama objal Filipovy boky, tváře si otíral o jeho stehna a nos bořil do napjatých slabin s vervou a v tempu, které pravidelností téměř připomínalo práci stroje. Skutečně se snažil získat to, po čem evidentně prahl a co Filip v bezprostředně předcházejícím orgasmu nevypustil.

A za svou snahu byl také bohatě odměněn. Filip záhy cítil, jak se to v něm překotně sbírá znovu. Dlaně si opřel do sedáku, aby nepodklouzl a mohl se bezpečně zatnout, až to tentokrát volně vystřelí. Stihl to jen tak tak. Stavidla povolila téměř vzápětí poté, co stáhl zadek. To, co předtím nemělo kudy, se teď bez zdi, do které by to mohlo narazit, valilo ven naplno a mužova ústa to s pohledem upřeným vzhůru přijímala, až dokud nebylo všechno jeho. Pak spustil ruce na stehna a vyčerpaně se svezl na podlahu. Filip se v první chvíli lekl. Šéf ho však prstem vztyčeným před ústy umlčel a pohledem ukázal ke dveřím.

Uposlechl. Pod paži si přitiskl komínek šatů, do druhé ruky vzal boty a se šéfovým pohledem v zádech vyšel ven. Pokud za ním proběhla nějaká konverzace, byla pravděpodobně jen neverbální a rychlá, Filip neslyšel ani šepot, zaregistroval jen slabé kovové cvaknutí, které zřejmě mužovo přirození znovu uzavřelo v tmavě se lesknoucím tubusu.

Šéf ho následoval jen o několik okamžiků později. Filip si ještě ani pořádně nestihl upravit popruhy na košili, a už mu za barem naléval tonik. Ani se nezeptal, co by chtěl, ačkoliv kdyby se zeptal, dopadlo by to podobně. Jen by si do něj nechal nalít i gin. Což by nejspíš byla chyba, protože sklenici vyprázdnil jediným dlouhým douškem. V okamžiku, kdy se tekutina dotkla jeho rtů, uvědomil si, že má skutečně velkou žízeň a na tu se gin příliš nehodí, dokonce ani s tonikem.

III.

Po slabé čtvrt hodině vyšel uličkou mezi regály i onen muž. Filip ho málem nepoznal. Černé džíny, bílá košile, sako přehozené přes rameno. Vypadal jako kdokoli, kdo se cestou z práce staví na skleničku ve svém oblíbeném baru. Kývl na pozdrav, jako by zrovna přišel z ulice a ne odněkud, kde ještě před chvílí nahý visel připoutaný ke kříži. Vyhoupl se na stoličku vedle Filipa a objednal si kávu a velkou sodu. Minimálně tu žízeň měli společnou.

Šéf ho začal obsluhovat s naprostou samozřejmostí někoho, kdo za tím barem stojí odjakživa. Možná tomu tak doopravdy bylo, napadlo Filipa. Mlel kávu, otevíral sodovku a přitom žoviálně konverzoval o tom, jak je letos divné počasí a jak se Žižkovem zase nedá projít kvůli rozkopaným chodníkům. Muž přitakával, stěžoval si na ceny parkování a na změnu řazení před dolní křižovatkou, která podle jeho názoru původně deklarovanému zlepšení plynulosti provozu ani v nejmenším neprospěla. Filip seděl mezi nimi a snažil se srovnat s faktem, že tahle rozprava o chodnících, parkovném a diletantských rozhodnutích městských úředníků se vede mezi dvěma lidmi, z nichž jeden tomu druhému před necelou půl hodinou…

Nechal tu myšlenku být.

Když došla řeč i na fotbal, objednal si muž ještě koňak.

„A jemu taky,“ dodal a kývl k Filipovi. „Zaslouží si ho.“ Šéf nalil do dvou baňatých skleniček a Filip zjistil, že drží koňak, o který si neřekl, a popíjí ho s mužem, který by ho za jiných okolností někde na ulici nejspíš jen bez zájmu minul. Obráceně by to nutně platilo nemuselo, Filipovi se docela líbil. Byl dobrý, ten koňak. Chutnal mu.

Pak muž dopil, sklouzl ze stoličky a oblékl si sako. Podal Filipovi ruku, pevně a věcně, jako by spolu právě dojednali dodávku kancelářských potřeb.

„Bylo mi potěšením.“

Ve dveřích se ještě otočil.

„Příští neděli jako vždycky?“

„Váš stůl bude připraven, plukovníku. Jako obvykle,“ odpověděl šéf, aniž zvedl oči od pultu, který právě leštil.

„Výborně.“ Muž přejel Filipa pohledem, ne nezdvořilým, spíš pohledem štamgasta, který je rád, že podnik konečně doplnil nabídku o jeho oblíbenou lahůdku. „A tenhle nový pomocník vám snad vydrží, pane Kornelie.“ Než se otočil k východu, ještě na okamžik ulpěl pohledem na Filipovi. „Vede si totiž skutečně dobře.“

Dveře cinkly a byl pryč.

„Plukovník Lambert. Ženijní vojsko.“ Šéf beze spěchu sklidil z pultu plukovníkův hrnek a prázdné sklenice od sody i koňaku. „Kdysi, ještě jako mladý důstojník, si špatně vyložil chování jednoho vojáčka. Myslel si, že je svolný. Když se kluk na poslední chvíli začal cukat, přitlačil na něj víc, než se patřilo. Má to rád trochu drsnější a byl přesvědčený, že chlapec je na tom podobně a drahoty dělá jen naoko, aby ho víc rozpálil.“

Otřel místo, kde plukovník před chvílí seděl, jako by dával Filipovi čas pochopit, kam to spěje.

„Jenže nedělal. Druhý den spadl pod projíždějící vlak. Oficiálně nehoda, ale…“

Na okamžik se zahleděl ke dveřím, za kterými muž zmizel.

„Pomáhám mu to unést. A hlavně to už nikdy nezopakovat.“

Filip chvíli mlčel. Snažil se v tom uhlazeném chlapíkovi, co si stěžoval na parkování, najít toho, o kom šéf právě mluvil, a nešlo to. Možná právě v tom byla ta pomoc. Mátlo ho to, všechno. Dokonce i jeho vlastní tělo mu vysílalo signály, kterým nerozuměl. Zeptal se proto na něco jiného.

„Všiml jsem si,“ začal opatrně, ne tak docela jistý tím, co to vlastně slyší, „že byl taky zamčený…“

„Ano,“ odvětil mu stroze, vzal utěrku a začal leštit poslední sklenici. „Jako každý, kdo ke mně přichází pro pomoc.“

Filip zmateně zamrkal.

„Chápu, proč ho nosí on, ale já přece nikomu neubližuju,“ ohradil se dotčeně. Znělo to však míň jistě, než chtěl.

Šéf mlčky dotočil sklenici, postavil ji dnem vzhůru k ostatním, odložil utěrku a teprve s tím zdvihl pohled k Filipovi.

„Ubližuješ,“ shovívavě se na Filipa usmál, „sobě.“

Neřekl to jako výtku, spíš jako prostý fakt, o němž se nepochybuje. 

„Vloupal ses sem v noci pro pár věcí, které sis za pár dní mohl prostě koupit. Přesto jsi raději riskoval kriminál. Bylo to silnější než ty.“

Filip mlčel. Nenapadalo ho nic, čím by to vyvrátil, a vyděsilo ho to víc než cokoli, co dnes večer viděl i slyšel.

„Proto jste mě sem přivedl?“ zeptal se nakonec.

Šéf zavrtěl hlavou.

„Nikdo sem nepřijde jen tak, protože bych si to přál. Nepřivedl jsem tě. Přišel sis pro pomoc. Stejně jako on. Jen jsi o tom nevěděl.“

Venku přejelo auto, světla sklouzla po lahvích za barem.

„Lišíte se méně, než si myslíš. Hoří ve vás stejný oheň.“ Na okamžik se na Filipa šibalsky mrkl a protáhl si záda. „Jen s tím rozdílem, že ten tvůj dokážu snadno zkrotit sám.“ Pak znovu zvážněl.

„Ten jeho mohu však vždy jen na čas uzavřít uvnitř. Skutečně utišit ho dokáže jen někdo jako ty.“ Pohlédl Filipovi pevně do očí a opřel se dlaní o pult, který pod ní tiše zasténal.

„Já?“ Filip to slovo zachytil dřív, než stačil přemýšlet. Něco se mu sevřelo pod hrdlem.

Šéf obešel pult a posadil se na stoličku vedle něj, jako by mu právě skončila směna. Chvíli si Filipa prohlížel, beze spěchu, jako něco, co dávno zná.

„Jistěže ty.“

Filip otevřel pusu, aby něco namítl, ale šéf ho nenechal.

„Mohl bych na sebe vzít podobu, která by ho uspokojila,“ pokračoval tišeji. „Jenže ani sebelepší kabát z dravce kořist neudělá. Vycítil by mě pod ním na první nadechnutí. Z tebe však cítí pouze tvoje touhy, stejně jako já.“

Filip se nervózně ošil. Cosi v těch slovech ho zašimralo ve slabinách. Oba vstali. Šéf beze slov zahnul mezi regály. Vpravo. Filip ho mlčky následoval.

Začínal si zvykat, že tady odpovědi nepřicházejí, když se ptáš, ale když se rozhodnou, a přání a touhy se plní, aniž by je někdo vyslovil. Jakkoliv ty jeho nevyřčené se daly jistě docela snadno odhadnout.

Když vstoupil do místnosti ozářené bledě rudým světlem, byl šéf již bez košile a jeho pátravé oči si Filipa prohlížely zpoza býčí masky. Pokud to tedy maska skutečně byla.

Filip k němu nakročil a podal mu rákosku a husté důtky, které ještě i se dvěma koženými plácačkami cestou z regálů pobral.

„Chtěl bych to vyzkoušet,“ řekl prostě. „A ten jezdecký bičík taky.“

Oči za maskou ho probodly pohledem, který byl méně překvapený, než by Filip čekal. Přesto podávané nástroje nepřevzal.

„Jsi si jistý?“ zeptal se. „Bude to bolet, možná ti to nebude příjemné a já třeba hned nepoznám, kdy přestat.“

„Jsem,“ odpověděl rozhodně. „Když se mi to nebude líbit, vezmu to jako trest za tu vloupačku. A pokud ano…“

„Tak co?“ Oči za maskou se pobaveně zaleskly.

„Tak to můžeme příště předvést někomu dalšímu. Plukovník by takové představení určitě ocenil.“ Zaváhal. „A za to, co snáší, by si to zasloužil,“ dodal překvapený náhle sám sebou.

„Dobrá,“ odfrkl z nozder býk, pratur nebo cokoli to bylo, a nástroje převzal.

„Pokud budeš chtít, abych přestal, stačí říct dost. Rozumíš?“

Filip přikývl, jakkoliv už vzrušením slova téměř nevnímal.

Tentokrát se svlékal rychle, překotně, až skoro netrpělivě. Pak ze země zvedl klec, která tam pořád osiřele ležela, a bez rozmýšlení si ji připjal. Zacvaknutí zaznělo téměř radostně. Kov ho na okamžik zastudil, aby ho vzápětí objal jako starého přítele. Šéf si pohrával s bičíkem a sledoval to mlčky, zato pozorně a se zaujetím.

Když se otočil k lehátku, Filip na okamžik zaváhal. Ne proto, že by se na poslední chvíli svého rozhodnutí zalekl. Přemýšlel, jak se nejlépe nastavit. Ohlédl se. Pokud však čekal nějakou radu nebo rovnou pokyn, nedočkal se. Rozhodl se tedy sám. Vyhoupl se na sedák, klekl si, rukama se zapřel do opěradla a zadek nastavil směrem k šéfovi.

Chvíli se nedělo nic, až Filip znejistěl, zda se od něho nečeká nějaká definitivně stvrzující žádost. Než ji však stačil v hlavě naformulovat, vzduchem zasvištěl bičík a kožená ploška mu s ostrým mlasknutím dopadla přes půlky. Odpověď přišla dřív než otázka.

Bylo to silnější a ostřejší, než čekal. Sykl, prsty se zaryl do opěradla a chvíli jen tak zůstal, než mu došlo, že jeho tělo už mezitím napjatě čeká, kdy to přijde znovu. Namísto toho ucítil jemný hladivý dotek na kůži mezi půlkami. Mučivý svou jemností. Zasténal a netrpělivě se zavrtěl. Byla to výzva i prosba zároveň. A nezůstala oslyšena.

Druhá rána přišla dřív, než stačil to první teplo vstřebat, a třetí hned za ní. Bičík neměl sílu, zato měl štiplavou přesnost. Pokaždé dopadl na jiné místo a pokaždé tam nechal stopu palčivého horka, které se vzápětí rozhořelo do šířky. Za chvíli ho pálilo už úplně všude.

V kleci mezi jeho stehny se začínalo dít přesně to, co čekal. Úd se snažil ztvrdnout, kov mu v tom bránil a všechen ten zmařený tlak se obracel dovnitř, mísil se s palčivým teplem v hýždích a stoupal mu páteří vzhůru. Nebyl to jen výprask. Bylo to přesně to, nad čím přemýšlel, když sledoval plukovníka, a po čem nevědomky toužil, i když to do téhle chvíle nevěděl.

Pak šéf bičík odložil. Filip slyšel, jak rukojeť ťukla o polici, a než stačil úlevou vydechnout, dopadla mu na hýždě plácačka. Ta nepálila, ta duněla. Plochá, hluboká rána, po které se mu teplo rozlilo až do stehen, a Filip poprvé zasténal nahlas. Ne bolestí. Spíš překvapením nad tím, jak intenzivně se mu spolu s tou ranou rozlévá tělem rozkoš. Šéf si dával načas. Mezi ranami pokaždé chvíli počkal, jako by Filipovi dovoloval každou z nich si vychutnat, než přijde další. Teď už se tlak ze slabin v kleci stupňoval, tísnil, a v mazlavé krůpěji stékal na kůži lehátka.

Důtky přinesly spíš uvolnění než bolest. Lehké pružné provázky kůže v rychlém sledu dopadající na jeho dychtivostí vzhůru prohnuté hýždě ho více než samotným dotykem dráždily svým zvukem. Pohlcovalo ho to jako hudba, jako divoké vibráto před finálem bubeníkova sóla.

A to finále vzápětí také přišlo. Rákoska. Poznal ji hned podle zvuku, tenkého ostrého svistu, jiného než všechno předtím. Hned první rána ho přiměla zalapat po dechu. Byla úzká a jasná jako čára ohně, mnohem vážnější než cokoli do té chvíle, až Filip na okamžik strnul, protože tohle už nebyla hra. Tohle už skutečně bolelo.

Sevřel opěradlo, hlavu sklonil mezi paže a přijal druhou. A třetí. Někde u páté nebo šesté přestal počítat. Přesto držel, cukal sebou, ale neuhýbal. Napadlo ho, že možná prvně v životě před něčím neuhýbá. Zatínal zuby, držel se opěradla a kdesi pod tím vším, pod tou bolestí, se mu rozléval podivný osvobozující klid. Tohle si zasloužil. Za tu včerejší vloupačku, i za desítky věcí předtím, za které ho nikdy nikdo nepotrestal. Ta podmínka, co dostal k osmnáctinám, se počítat nedala. To nebyl skutečný trest, jen jeho vzdálená hrozba, ze které si tehdy mnoho nedělal. Teď si ten trest zvolil sám. Jakkoliv padal rukou jeho nového šéfa, byla to jeho volba.

Tělo mu hořelo, oči ho pálily a právě ve chvíli, kdy si pomyslel, že víc už by možná neunesl, rány ustaly. Ne hned. Dvě tři, možná i čtyři dopadly za hranicí, kdy se mu nohy třásly nikoliv dychtivým hladem po další rozkoši, ale již jen čistou palčivou bolestí. Přesto ustaly dříve, než by se pokusil dalším uniknout nahlas vyřčeným „dost“.

Zůstal klečet, čelo opřené o předloktí, a oddechoval. Zadek mu hořel, klec ho svírala, a v té směsici bolesti a rozkoše se rozhostilo cosi, co mělo nejblíž k úlevě. Jako by opadlo i poslední napětí, které v sobě nosil, a konečně se dostavil pokoj. A někde pod tím vším ležela jistota, že je přesně tam, kde má být. A že příště dostane plukovník ještě mnohem živější představení, než jaké mu poskytl dnes.

Na rozpálenou kůži se mu položila dlaň a vzápětí i druhá. Ani zdaleka nebyly chladivé, byly horké, a tam, kde se dotkly, znovu palčivě rozdmýchávaly sotva odeznívající bolest. Ruce, které nemají v úmyslu vášeň mírnit, ale rozpalovat a stupňovat. Ne úleva od žáru, ale žár sycený pro potěchu milenců. Ztuhl napjatým očekáváním.

Pak ucítil, jak se o jeho vchod otřela vlhká špička nástroje, který si sice nevybral, ale už ve chvíli, kdy se svlékal, doufal, že i na něj dojde. Drsné dlaně mu sevřely boky a rozevřely ho, a ke stále palčivé bolesti se přidal i tlak neúprosně pronikajícího údu.

Prohnul se jako kočka a vyšel mu naproti, dychtivě, tak aby nebylo pochyb o tom, že výprask, který od něho právě dostal, jeho touhu po tomto druhu spojení nijak neumenšil a nepoznamenal ani důvěru, se kterou se mu odevzdal.

Vstupoval do něho pomalu, zároveň však s rozhodností nepřipouštějící odpor, stejně jako poprvé. Tehdy však tomu předcházela dlouhá a pečlivá příprava. Nyní, když předehru namísto poppersu obstaral výprask, zatmělo se z toho Filipovi před očima. Přesto se kolem něj jen dychtivě sevřel, aniž by se pokusil průnik byť jen zpomalit. Ne proto, že by mu v tom něco bránilo, ale protože tlak, který cítil v sobě, neúprosný a dobyvačně se rozpínající, byl týž jako ten, jaký mu mezi stehny předávala klec. Jako by to znovu byla jedna a táž věc, jen z opačné strany. Nedokázal se toho spojení vzdát. Bál se, aby se jeho zaváháním nepřerušilo dřív, než se do něho stihne zcela vnořit. Zapřel se a poslední zbytek odporu vlastního těla sám prudce prorazil.

A potom se náhle díval na svá vlastní záda prohnutá nad lehátkem, na ramena ztuhlá v křeči, na zatnuté svaly na pažích zapřených do opěradla, v dlaních cítil své vlastní boky, jak se mu dychtivě zatínají pod prsty, i horkost drobných podlitin, které na kůži zanechala rákoska. Byl znovu obojím. Byl tím, kdo bere, i tím, kdo je brán. Vše splynulo v jedno.

Rytmus se zrychlil. Filip cítil, jak se uvolňuje, jak si s každým dalším přírazem přivyká a sám sobě dychtivě vyráží vstříc. Spojovali se hlouběji, tvrději, nyní v dokonalém souladu, v harmonii, která pohltila i poslední hranici mezi jejich těly. Svět kolem nich se vytratil, proměnil se v beztvarou hmotu, která je objímala a nadlehčovala.

Pak Filip ucítil, jak ho ve vlastních záškubech zaplavuje horko. V tom splynutí nebyl rozdíl mezi tím, kdo se vlévá, a tím, kdo přijímá.

Vykřikl. Zařval. Sténal způsobem, který od sebe nikdy neslyšel, který se z něj dral jako něco, co bylo cizí, ale co přesto vnímal jako dávno a důvěrně známé.

Tentokrát se spojení nevytratilo okamžitě. Rozpouštělo se pomalu, stejně pozvolna jako horkost, která se do něho ve vlnách vpíjela a kterou celým tělem hltavě přijímal s dychtivostí žíznivého poutníka, který v poušti konečně našel pramen.

Trvalo dlouho, než si opět uvědomil vlastní tělo, než se v polosedě nalezl opřený o čelo postele v neznámé místnosti a vedle sebe s hlavou složenou ve svém klíně ucítil jeho.

Rozhlédl se. Místnost byla velká a tichá, docela jiná než místnosti, které znal. Jen staré tmavé dřevo, těžké a okázalé jen tím, že prostě je. Křeslo u okna, honosné jako trůn a stejně tak osamocené, a vůně, směs vjemů, které neuměl pojmenovat, něco mezi voskem, kůží a vychladlým kouřem. V krbu vedle křesla líně dohoříval oheň. Za těžkými závěsy se do oken opíralo rudé světlo končícího dne.

Pohled se mu zastavil na dveřích u protější stěny. Poznal je. Ráno je viděl z druhé strany. „Sem nikdy nechoď bez pozvání, je to moje ložnice.“ Teď byl za nimi. Víc vědět nepotřeboval.

Uvědomil si tíhu, která mu spočívala v klíně. Teplou a těžkou. Váhavě mu položil ruku do vlasů. Spící tělo se pod jeho dlaní nepatrně zachvělo.

Slyšel, jak oddechuje, ztěžka, jako někdo, koho cosi přemohlo. Odvážil se sklopit k němu zrak. Z tváře prastarého tvora k němu pátravě vzhlížely oči mžourající do světla. Oči právě se probouzejícího člověka. Spatřil v nich svůj odraz. Rohatá hlava s okružím provlečeným nozdrami. Vztáhl tam ruku, nahmatal však jen svou známou tvář a drobné septum v nose, které tam předtím nebylo.