Smutný klavír

Léta padesátá – 1957

Červnové slunce zapadalo za návrším pokrytým sady. Většinou jabloně a švestky, co zatím nijak nehýřily barvami, jen se střídala tmavší a světlejší zeleň. Pod sady byla řada starých vil z přelomu století. Většinou šedivé, nažloutlé, některé porostlé břečťanem nebo psím vínem, jiné zastíněné vzrostlejšími keři v malých předzahrádkách. Nebyl to nijak vábivý pohled z balkonu jednoho z bytů v rovněž starém čtyřpatrovém nájemním domě. Na kdysi bílém Thonetově křesle z ohýbaného dřeva seděl mladík v černých trenkách. Na podobném stolečku měl popelník a balíček cigaret Orient, jedny z nejdražších. Stály deset korun. Ruka už se natahovala, ale najednou zazněl sobotním večerem klavír. Už ho vlastně slyšel minulou sobotu. Jen něco na tom bylo zvláštního. Žádné veselé tóny se nenesly večerem. Dole byla ještě řada dvoupatrových činžáků, ale odtamtud hra nezněla. Bylo to zřejmě z některé vily na protějším svahu. Dnes čekal na kamaráda. Popovídají si, dají topinky a na to tatarák chudých, lahvinku vína, co přinese jeho host. Bývalí spolužáci, co spolu seděli v lavici od první třídy na základce až po maturitu. Pak se jejich cesty rozdělily. Michal se stal učitelem a učil v místním učilišti, Štěpán po vysoké báňské, geologické fakultě byl ve zdejším stavebním podniku.

Na jednu stranu si byli velmi blízcí, ale ten vztah byl spíš sourozenecký. Už od školy věděli o sobě všechno. Taky Michal byl první, komu se Štěpán svěřil, že se mu líbí kluci, a dokonce Michal to řekl Štěpánovým rodičům, protože on se bál. Sám neměl na dívky štěstí. Jedna známost na škole, jedna když začal učit, ale teď bohužel, nebo jak se smíchem říkal, bohudík nic. Nijak se z toho nehroutil, kdežto jeho kamarád byl ze všeho nešťastný.

Mimo dva kratší románky na škole v Ostravě, nic. A tady se bál. Kolem mimo Michala nikdo mladý.

Podíval se na hodinky, jo, může svého občasného hosta čekat každou minutou. Vzal si tílko a tepláky a hned šel otevřít.

„Ahoj, sedneme si na balkon, pomůžeš mi nasmažit topinky a mám udělaný tatarák chudých.“

„Taky jsme ho dělávali na kolejích, většinou jen z brambor, cibule, okurek, rajského protlaku, vajíčka a koření.“

„Náš je z výrobního a trochy šunkového salámu a osmažených hub naložených v másle. Taky je tam z nostalgie jedna brambora, ale čtyři žloutky.“

„Skvělý, no víno nic moc. Posledně jsme měli Athose, teď k topinkám Porthose, ale dvě láhve. Možná se zdržím, pokud nevadí.“

„Seš jak malej Jarda. Tady můžeš zůstat kdykoliv. Kdyby nestačilo, jsou zásoby všeho. Za čtrnáct dnů máme prázdniny.“

„Já mám většinu července pořád školu. Máme ještě školu práce. Poslední srpnový týden už začne chmelová brigáda, pak hned brambory. Tak moc volna navíc nebude.“

„My máme celozávodní dovolenou v srpnu. Ale vezmu si jenom týden a týden na Vánoce. Sjedu za našima.“

To už byly topinky nasmažené, Michal je hezky načesnekoval a hned pár namazal falešným tatarákem.

„Je skvělej a trošku si vzpomeneme na mládí.“

„Dáme si to ven, ještě zrzek nezapadl, jen je za kopcem.“

To už všechno stěhovali na balkon. Namazané topinky hned zmizely a muselo se domazávat. Když si nalili víno, uslyšeli klavír.

„Klavírista má divný repertoár. Hlavně smutný až depresivní. Rachmaninovu Elegii, Chopinovo Preludium, Sibelius, Beethoven, dnes nějaké uplakané blues. Zase tak moc hudbu neovládám, však víš, chtěl jsem na konzervatoř. Tohle mi připadá, že je to také někdo, kdo miluje klavír a je hodně, ale hodně smutný. Přes týden nehraje?“

„Ne, jen v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne, jinak ani ťuk.“

„Nejspíš student, co jezdí na neděli domů. Musí mít nějaký splín. Byl ses podívat v Astře?“

„Neměl jsem odvahu.“

„Říkal jsem podívat. Zajdeme tam spolu, vidím, že to těžce neseš. Já to tak nehrotím. Na přetlak je ruka ve vaně.“

„Jo, to taky, jenže ty máš naději na normální vztah. A nic ti z toho nehrozí.“

„Na tom tvém nic nenormálního není, to už jsem ti říkal kolikrát, jen okolí to tak nevnímá. Příští neděli jedu s rodiči na návštěvu tátova kamaráda z vojny, pak zajdeme do Astry.“

„Budou nás považovat za…, prostě že k sobě patříme.“

„Bože, ty jseš ťula. Raději se napijeme. Slyšíš to? Nějaká improvizace. Z toho přímo teče podzimní melancholie.“

Chlapci postupně přešli od problémům vlastních, k těm světovým. Válka v Alžíru, Súdánu, Vietnamu a v podstatě i na Kubě. A oklikou se vrátili zase domů.

„Půjdeme do pokoje, vzal bych svícen, ale udělal se vítr. Nějak nám odnáší i tesklivé melodie. Pustíme si něco optimistického.“

Štěpán měl byt po rodičích, co se odstěhovali v důchodu na vesnici k babičce. Poměrně velká kuchyně, menší pokoj a malá ložnice. Dali si k vínu solené alaburky, sojovou náhradu burských oříšků.

„Myslíš že?“

„Jistě, jen znáš to… Víc, to nějak nejde.“

Chlapci už od školy byli zvyklí si vzájemně nahonit. Jenže dál to už nepokračovalo. Štěpán přinesl froté ručník, který si rozprostřeli a pěkně si své miláčky dovedli až k vrcholu. Oběma tahle činnost sice přinesla úlevu, ale každý při tom myslel na něco jiného. Na kolejích v Ostravě hned v prváku se ve sprchách po fotbale poznal se Zbyňkem, kterému se stejně jako jemu pěkně jeho kousek ztopořil. Jejich začátek byl sice jen na záchodě, ale pak už záleželo, kde se našlo volno. Ale Zbyněk končil a dlouho se nedařilo. Až úplně naopak, když byl v posledním roce, potkal se on s prvákem, který byl místní a měl pokojík v podkroví. Tehdy všechno prožívali ne sice moc často, zato naplno úplně se vším, co k pořádné píchačce patří. Vojna tomu nepřála a tady se ještě od podzimu pořádně nerozhlédl.

Ještě sklenku. Štěpán šel spát do ložnice, Michal zůstal v pokoji na gauči.

Ráno bylo pochmurno, poprchávalo a vzdálený klavírista zatím mlčel. Chleba se sádlem a škvarky, melta, ale první panáček slivovice. Na oběd si zašli do restaurace v blízkosti. Tady vaří celkem dobře. Dali si klasiku, hovězí vývar, řízek s bramborovým salátem, pivo, pak zákusek a kávu. Když se rozloučili, šel se Štěpán podívat do ulice, odkud byl slyšet klavír. Kvůli domům mezi nimi bylo z balkonu vidět až patro vil ve svahu. Zblízka vypadaly vily ještě ošklivěji. Na jedné jen zamazané díry po střelách z války, jenže ani ostatní nevypadaly, že je někdo udržuje. Zřejmě jsou tam nájemníci, nebo majitelé nemají peníze na opravy. Nejlíp vypadala vila skoro celá zarostlá psím vínem, neboli loubincem, který se na podzim krásně zbarvuje do červena. Taky mu připadalo, že odtud je slyšet tajemného klavíristu. Dole v oknech záclony, nahoře malý balkon a po bocích dvě okna. Nenápadně se mrkl na zvonek. Holubovi. Příště sem zajde, až uslyší klavír. A proč vlastně? Musel se zasmát. Škoda, že sem z balkonu není vidět, mohl by se podívat dalekohledem. Pár kroků a už byl v jejich uličce.

Příští sobotu, když šel z práce, zašel prvně k vile. Šel po úzkém chodníčku se zábradlím. Pak byl svah vyzděný betonovými tvárnicemi, chodník kolem řady domů, ulička a jejich dům. U zábradlí si zapálil. Kolem něho jen po druhé straně prošel chlapec, tak okolo dvacítky, v manšestrácích, kárované košili s batohem na zádech. Odemkl branku u domu se psím vínem. Štěpán popošel kousek dál. Když se už chtěl vrátit domů, uslyšel klavír. Není pochyb, odhadoval správně. Navíc toho chlapce uviděl, jak přes zábradlí balkonu pověsil zelenou bundu. Znovu se ozvala až bolestně znějící, truchlivá melodie. Doma si otevřel víno a se sklenicí si sedl na balkon. Zkusil si vzít dalekohled a zamířil na balkon vily. Viděl jen zelenou bundu a v obou oknech zeleň. Vypadalo to na velký stromek tlustice a v míse žlutě panašovanou sanseviéru, známou jako tchýnin jazyk. Někde uvnitř je hezký tmavovlásek, co zřejmě řeší nějakou těžkou životní situaci. Možná ztratil někoho blízkého, nebo mu někdo v něčem brání, jenže tyhle skladby, co hraje, mu určitě náladu nezlepší. Třeba je… Náhody se dějí, jenže jiným. Marně vzpomínal na nějakou ve svém životě. Všechno šlo, jak bylo nalajnováno. Díky dělnickému původu ho nevyhodili ze školy jako mnoho jiných. A hned po vojně už na něj čekalo místo. Nikam se nehnal, nijak nevyčníval. Celý život byl průměr. Přece jen takový lepší průměr. Při studiu na něj byl spoleh, ale dotáhnout to na jedničku, to nějak zůstal v půli cesty, jak několikrát slyšel.

Neměl nikdy problémy jen s tím, že byl homosexuál. O tom ovšem v podstatě nikdo kromě Michala a rodičů tady nevěděl. Taky by určitě přišel o místo a kdovíco dalšího. S kávou si šel sednout na balkon. Nebyl takový znalec hudby jako Michal, ale klavír byl skutečně depresivní. Jakou asi náladu má ten Holub? To je docela časté příjmení. Seděl v trenkách, bylo dost teplo. Připadalo mu, že tady přes gumu už vyčnívají špeky. Má málo pohybu. Po práci, kam všude jezdí autem, jen sedí a žere. Kdysi s Michalem chodívali v sobotu večer běhat. Bude to muset navrhnout. A začít může dneska. Vyjde naproti přes sady a nahoře je dlouhá rovinka k lesu a zase zpět. Odhodlaně vstal, oblékl si tepláky a tílko. Vezme to horní ulicí kolem klavíristova domu. Ještě se mrkl do zrcadla. Na svých čtyřiadvacet, no ujde to. Bože, co to řeším? Se smíchem se pustil po schodech. Výtahy tady nebyly, i když se o tom uvažovalo už před válkou. Ale ve stadiu úvah celá záležitost zůstala i dnes. V horních patrech jsou samí mladí, a ti to zvládnou, říkala jejich domovní důvěrnice, něco jako kdysi správcová. Jenže dnes to byla i funkce politická. Taky hned ve vchodu vybafnul na každého Vladimír Iljič na velkém plakátě.

Kousek jen prošel. Běh zvolí až na cestě mezi zahradami k polím. Tady by to vypadalo, že ho někdo honí. Jak zahnul za roh nižších domů, uviděl před sebou klavíristu z vily. S ním na vodítku krásná zlatá kolie. Hned si vzpomněl na film Lassie se vrací. Jeden z mála filmů, co ho dojal k slzám. Psa nikdy neměli. Teď by to šlo. Ale zase by psík byl půlden sám zavřený v bytě. Hoch se psem rovněž zamířil na cestu, kam se chystal. Zahnuli do uličky k sadům. Štěpán zrychlil. V místě, kde začínala pole, je došel.

„Nádherná kolie, taková Lassie, jsem Štěpán, ahoj.“

„Ahoj, to mi říká každý, tohle je Lord. A já jsem Raimund, říkají mi Rai.“

„Bydlím v činžáku naproti, slýchávám tě hrát na klavír, pokud se nepletu.“

„Jo, jen někdy, když není otec doma.“

„Nemá rád klavír? Možná, protože hraješ krásně, ale smutně.“

„Nemá rád nic, co je spojené s hudbou, včetně mě.“

„Jsi na konzervatoři?“

„Vystudoval jsem ji, teď jsem betonářem na Orlíku.“

„Tomu nějak nerozumím, já vystudoval báňskou v Ostravě a zavádíme montované stavby z panelů. Měl jsi nějaký politický problém?“

„Ne. Otec mě donutil.“

„To přece nemůže, určitě máš i vojnu a nejmíň dvacet.“

„Jednadvacet. Jenže, je to složitý. Nemůžu nic dělat. Měl jsem jiné představy. O muzice, o životě, kterej není jednoduchej. Teď prostě makám a dost vydělávám, ale ze života, co jsem chtěl, nezbylo nic.“

„To je mi líto, ale máš léta a svůj život. Nejsi na své rodině nijak závislý než bytem a ten se dá sehnat. Žádost, ubytovny, s tím něco jde udělat.“

„Raději otočme list. Lordíku, chceš se proběhnout? Jenom k lesu, je ti to jasný?“

Pes se radostně rozběhl a vyskakoval. U lesa se otočil a byl hned zpět a šel po boku svého pána.

„Je poslušnej.“

„On jo. Se mnou je to horší. Když hraju, tak to jsou slzy. Kvůli tomu, že nemůžu dělat, co jsem vystudoval a co nade všechno miluju. Stavíš paneláky?“

„Já spíš prověřuji místa výstavby, jsem geolog. Měl jsem štěstí, vyšla mi škola i slušné místo. Dnes chce být každý v Praze, Brně, nebo prostě ve velkých městech. Já jsem rád, že mám práci doma. A taky byt po rodičích, co odešli na důchod na vesnici. Chtěl jsem chvíli pohnout kostrou a zaběhat si. Ale zatahuje se. Nezajdeme ke mně na skleničku? Zvu tě, i Lordíka.“

„Docela rád, nikam nechodím.“

Sešli dolů a obešli blok domů druhou stranou.

„Je teplo, sedneme si na balkon.“

Pes si lehl na určené místo.

„Domácí Chardonnay z Hlohovce. Rodiče tam mají známého. Jinak mám jenom keksy.“

Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.

„Co příští neděli? Někam si vyjít z rána, možná nahoře k lesnímu rybníku se vykoupat. Má rád Lord vodu?“

„Jistě, když vyleze z vody, je poloviční. Vypadá legračně.“

„Můžeme se sejít tady. Něco si vezmeme na oběd. Kdyby pršelo, tak zůstanem a uděláme si nějakou lahůdku.“

„Ty dvě další nepřijedu. Dělá se nepřetržitě, tak budeme nahrazovat chlapy, co si budou brát volno.“

Rozloučili se a Lord podal slušně tlapku.

„Líbíš se mu. Hned tak někomu packu nepodá.“

„Tak si taky snad můžeme podat packy,“ řekl se smíchem Štěpán.

Usmál se i Raimund. Ještě hostitel zamával z balkonu. Příjemné posezení. Zdálo se, že hoch jeho pozvání rád přivítal. Asi se doma nebude cítit moc dobře. Kdo ví, jak to tam chodí. O matce se nezmínil a viditelně nechtěl dál o ničem mluvit. Tak trochu se mu zdálo, že si ho Rai prohlížel taky trošku víc, jenže je to přání otcem myšlenky.

V práci měl malou změnu, bylo třeba vzít vzorky z podloží na svazarmovské střelnici, kde ujížděl kus svahu. Změna hlavně v příjemném jednání, dobrých obědech a jako pomocníka dostal desátníka z místní posádky. Hoch sice nebyl vzhledově jeho typ, ale měl nádherně vypracované tělo. Kulturistika a silové sporty. Vrtal mu odběry vzorků. Bylo teplo, hoch si nechal jen zelené trenky a Štěpán měl co dělat. Trochu se při námaze potil a stružky potu na jeho těle byly vyzývavé. Dole pod svahem stála dřevěná budova, kde byla kancelář a také místnosti jednotlivých technických a branných sportů. Dopoledne tam nebyl nikdo. Vedle bazén a pak dráha pro motoristy a modeláře, dál na louce různé překážky pro požární sport, výcvik branců i pro kynology. A konečně střelnice. Nad tím vším se tyčil svah, co se už párkrát trhal. Chtěli doporučení, co s tím udělat.

Přidělený voják na podzim končil, pocházel od Liberce a těšil se na civil.

„Mohlo by nám to vydržet celej týden. To už budu stříhat metr a konečně pryč od těch zelených bezmozků.“

Hned po desáté shodil trenky a skočil do vody.

„Pojď se taky vyráchat, je to boží!“

No co, nikdo tady není, sice voda bude ještě studená. Aspoň se mu nepostaví péro, uvažoval Štěpán. Voda byla skutečně tak na hraně, ale nechtěl se nechat zahanbit. Jenže blízkost Oldy po chvíli udělala své. Totéž viděl i na něm. Voják už byl u něj a chytl ho za péro.

„Nezašpásujeme si trochu? Jsem děsně nadrženej, tam jak máme hadry, je otoman, i sprchy, zamkneme a uděláme si dobře.“

Tak to je rychlovka, ale proč ne.

„Pořádně mně vymeť díru, oplatím.“

Nad otomanem se pak Olda jen sehnul. Ještě Štěpána napadlo, že by to mohla být i nějaká provokace, ale nikdo o jeho jinakosti nevěděl. A voják jde za tři měsíce do civilu a z jeho života zmizí. Ještě obdivoval svalnaté tělo a prdelku, co už toho jistě viděla a zkusila mnohem víc. Pěkně se štěrbina leskla Indulonou, která byla u umývadla.

I pro Štěpána to byla úleva. Teď mohl zhmotnit všechny sny. Mihl se před ním Raimund, jenže tohle byla skutečnost, kterou je nutné chytit za pačesy. Trošku si pomohl prsty a ucítil vlhké teplo a těsné obemknutí svého penisu. Olda ho povzbuzoval až ke konci. Tak to bylo jiný než vlastní nebo Michalova ruka. Udělal se, že sotva popadal dech. Hned si ho jeho milenec posadil do klína a nabodl na svůj klacek. Skvělý pocit, co už skoro ani nepamatoval. Pak ještě pod sprchou dali líbačku.

Když vyšli ven, dovezli jim z kasáren ve várnicích oběd. Hovězí polévka, a jak říkal Olda, krámy s flaksou. Rajská docela šla. Asi jim vybrali i hezké maso. Aspoň na pohled.

„Tuhost hned po diamantu a knedle jsou nafouklý jak pumpičkou na kolo.“

„Maso je z mamuta z Předmostí, ale omajda je dobrá.“

„Zítra na to vletíme hned ráno, ať máme klid. Celou vojnu nic a na konci paráda. Ty vole, vědět to, mohli jsme šukat už hned, když jsi přišel loni z vojny.“

Byly z toho tři dny. Oba si rána užili do sytosti. Jistě, byl to jen sex, ale se vším. Domluvili se na případných vycházkách. Sobota a neděle, to chce každý, ale ve všední dny moc zájemců není. Taky to vyšlo dobře i pro Štěpána. Neděle mohl věnovat navazování přátelství s Raimundem. A Michalovi to vysvětlí, bude rád, že si někoho našel. I když, tohle je jen do konce léta a dál, ve hvězdách. V sobotu byl slyšet klavír a snad zněly skladby trochu méně depresívní.

Na neděli nachystal velký kus turistického salámu, ten vydrží, tvrdý sýr, kedlubny a ředkvičky. Do termosky kávu. Oplatky. Na žízeň je v lese studánka. Snad tam zůstala a v některé z blízkých vesniček si mohou dát v hospodě pivo. Vzal si plavky a malý ručník. Rai měl chleby s uzeným masem, tatranky, jablka a minerálku. A taky pamlsky pro Lorda. Vyjít kopeček, to byla chvilka, na polní cestě honil pes myš. Pak stínem lesa k rybníčku. Nebyl velký a z poloviny u břehů zarostlý rákosím.

Štěpán si v sedu natáhl plavky, Rai je měl na sobě. Oba měli modré, jen lišící se odstínem. První byl ve vodě Lord.

„Počkej, až vyleze, bude z něj vyzáblá příšerka,“ konečně se smál Raimund. Jo, úplně je jiný. Štěpán si všiml na paži velké ploché modřiny.

„To nic, z práce. Dala mi facku hadice od výpusti betonu. Za chvíli se ztratí.“

Doplavali k rákosí. Místy byly u břehu holé nezarostlé malé tůňky plné velikých pulců.

„Někteří jsou obři. Už mají zadní nohy. Bude to blatnice česneková, ty mají tak velké pulce.“

„Mají zvláštní vývoj, tedy všechny žáby. Většina se rodí z vajec, pak mají žábry a nakonec plíce. Tropické se množí i v prohlubních listů s vodou a mají vývoj rychlejší, na severu zase pulci i přezimují. To si ještě, Štěpo, pamatuji ze školy. A některé tropické jsou jedovaté, ale slabě i naše.“

„Na šachtě se říká, že se našly žáby v kusech uhlí. Spíš se tam dostaly z povrchu. Fakt je, že jsem je viděl v zatopených slojích.“

Lord skutečně vypadal jako strašidlo. Po mohutném oklepání už vypadal psovitě a hned se zajímal o žrádýlko. Všechno si rozložili a dali dohromady. V lese se zastavili u studánky. Na houby nenarazili. Bylo poměrně dost sucho a museli by na opačnou stranu, než se vydali. V hostinci blízké vesničky si dali pivo a dva rumy. Šli se podívat na bývalý mlýn a za náhonem na louce byly jahody. Pak přišly vhod tatranky a káva z termosky. Obloukem přes pole s řepou a mákem se vraceli k večeru k domovu.

Začaly prázdniny. Raimund nejezdil, zůstával v práci a Olda občas dostal vycházku. Už za dveřmi ze sebe všechno strhával.

„Vůbec nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Tohle je skutečnej ráj.“ Obvykle si to hned rozdali. Pak došlo i na něžnější způsoby, co nebyly jen prachsprostá mrdačka.

„Budu si muset hned někoho narazit. Za dva roky bude doma všechno jinačí.“

Raimundův obraz blednul a stával se jen hezkou vzpomínkou. Pak přijel, ale přišel říct, že má něco doma, a přes srpen byl zase v práci. Michal jel na chmel, pak na brambory. A v kasárnách s vycházkami šetřili.

To jsem to dopracoval, pomyslel si Štěpán. Ani kamarádi, ani milenec. Nakonec zkusil kavárnu Astru. Ve všední den večer tam moc plno nebylo. Boxy pro čtyři byly obsazeny spíš stálými hosty. Sedl si u stolečku pro dva a dal si dvojku vína. V jednom z boxů to bylo jasné. Tři chlapci dávali už svým zevnějškem najevo, za koho kopou. Jinak většinou dvojice a parta zřejmě něco slavící. Právě když se rozhodoval, jestli si dá ještě víno, nebo zaplatí, zvedl se jeden z trojice, docela hezký špinavý blonďák. Modré rifle, jaké se daly sehnat jen velmi obtížně, košile s kraječkou, na krku korálky a stejný náramek na ruce.

„Ahoj, vidím tě tady poprvé. Máš s někým schůzku?“

„Ne, jenom jsem si tak zašel na víno.“

„Samotnému ti určitě nechutná, nenapijeme se spolu?“

„Proč ne? Sedni si.“

Připili si. Chlapec byl krejčí, dělal v místním komunále, jmenoval se Vladislav a říkali mu Vlado. Když zjistil, že Štěpán má byt, domluvili se, že půjdou k němu. Tak to šlo rychle, nemusel mít takové obavy. Mohl sem zajít už dávno, jak mu radil Michal. Doma si dali kávu, koláč, sice koupený a pak víno. Vlado ocenil velkou vanu. Miloval bohatou pěnu a podvodní hrátky se vším, co zdobilo jejich klíny.

„Miluju předehry víc jak skutečný akt. Ale všichni spěchají to do mě narvat, sotva mně povolí zip. Nejdu s každým, ale i tak si málokdy přijdu na svý. Jseš opravdu výjimka. Škoda, že ráno jdeme do práce. Co v sobotu?“

Na tu se hned domluvili. Štěpán byl příjemně překvapený. To od takového, no řekněme prostituta, nečekal.

„Když vidím někoho, kdo se mi líbí a vypadá, že je teplej, tak neváhám. Těžko bych dokázal být věrnej jen jednomu. Hezkej mužskej mě přitahuje jak lampa můru. Taky jsem se párkrát spálil. Věrnost holt neznám.“

Vlado byl v mazlení přeborník. A tady mohl svou libůstku plně rozvinout. Jeho partner byl vstřícný a všechny drobnůstky a něžnosti si naplno užíval. Něco takového v životě nezažil. Líbání, vzájemná stimulace prostaty. A stejně tak mnohokrát přerušované kouření až k slastnému konci.

„Jseš skvělej, ostatní si necháme na sobotu.“

O žádných financích nemluvili, třeba ho zkásne až v neděli. Nemohl dlouho usnout. Takového přítele mít nastálo. Ale aby při tom zabíhal s každým, co se mu líbí, ne, to by nešlo. Zase se mu vybavil smutný klavírista. Oldu nepouštějí, aby prý neudělali nějaký průser, když to mají za pár.

Na sobotu nakonec všechno koupil. Chlebíčky, pár zákusků, polárkový dort a v neděli upeče kus vepřového bůčku, knedlík má v ledničce, jen se ohřeje, stejně zelí, oboje z bufetu. Pivo, víno ještě měl. Na snídani vánočku, nebo knedlík s vajíčkem. Ale co když Vlado nepřijde? Potká někoho zajímavějšího a je po šukačce. Tak se přežeru, to je taky hřích, když už bychom to tak brali. V sobotu se většinou práci moc nedalo. Když šel na stavbu s kolegou stavařem, chlapi byli schovaní ve výkopu, nad sebou lešenářské trubky a pár podlážek. Kolovala láhev rumu a zřejmě nebyla jediná.

„Prostě člověk to musí přehlídnout, lidi nejsou a zase v týdnu zaberou. Plán se plní a všichni máme klid.“

Se stavbyvedoucím si docela rozuměl. V podstatě dělal všechno, co bylo potřeba. Byly pak prémie i odměny k různým příležitostem. Za nic neutrácel, tak si mohl občas vyhodit z kopýtka.

Ve tři přišel Vlado. Přinesl láhev vodky a pytlík meruněk. Meruňky rozpůlili, vypeckovali a zalili vodkou.

„Určitě ti budou taky chutnat. A co vidím v lednici, tak se vždycky nemám, ale nejsem tady na okrasu, ale s tebou si chci užít i já. To bývá málokdy.“ Vysvlékli se do půl těla.

„Uvidíš, kolik je na těle míst, který tě dokonale vzruší. Jen je třeba najít. Doufám, že ti nevadí, když bude všechno podle mě. Tak jsem to minule pochopil.“

„Rozhodně nebude, moje zkušenosti zase tak velký nejsou.“

Začali se líbat. Od úst se přešlo ke tvářím, očním víčkům, čelu, uším a krku. Bylo to úžasně vzrušivé, jen si Štěpán začal uvědomovat, jak je to pomíjivé. Možná po této neděli přijde konec. Všechno je jen krásné pozlátko, co brzy skončí. V požitku z milostné předehry se objevil smutek. Smutný klavír, slyšel ho ve své mysli a viděl Raimunda, jeho chvilkovou bezstarostnost, když se koupali v rybníku. Někde hluboko mu začal chybět. Jeho tělo bylo opilé nástrahami lásky, ale duše toužila po hře jeho… čeho vlastně. Ty všechny vzrušivé něžnosti se měnily v Raie. Zatoužil po něm v této přenesené lásce.

„Nějak jsi zvážněl. Dáme si pár meruněk. Už budou jistě nacuclý vodkou. Co se děje? Rád bych, aby naše milování nebylo jen se udělat. To znám často. Pokud ti nevadí svěřit se, budu rád.“

Štěpán mu vyprávěl o smutném klavíru, o Raimundovi i o Oldovi.

„Asi ses, Štěpo, zamiloval. A pokud ten kluk nebude teplej, tak máš smůlu. To je dost častý, že se kluk zamiluje do toho, co o takovou lásku nestojí. Bývá to krutý a vím dokonce o jednom, co se s tím nedokázal vyrovnat. Jak na tom s ním jsi, si ujasni co nejdřív. A pokud ti nějak vadím, nic se neděje.“

„Ne, je mi s tebou krásně jak ještě s nikým, jenom je mi jasný, že to není napořád, tak myslím na Raie.“

„Napořád není nic. Říkal jsem ti hned. Milovat jednoho nedokážu. Vím, ti blízko, co to ví, si myslí, že jsem děvka, ale nedělám to pro peníze, i když nejsou špatný. Asi hledám něco, co nikdy nenajdu a co ani neexistuje.“

Meruňky byly osvěžující. Vzájemně si je předávali z úst do úst. Znovu se rozhořela touha po milování. Vlado se na rukách a nohách nadsunul nad ležícího Štěpána.

„Máš pode mnou prostor a já se ti snížím, přesně na míru tvýho péra.“

Když se chlapci vyměnili, byli už hezky utahaní a Štěpán se nemohl ani zvednout.

„Zůstaň na mně. Na to jsem zvyklý od svých partnerů, i když jsou spíš na břichu. Prostě oni jsou hotoví a málokoho zajímá co já. Jenže tak to chodí. To by ti potvrdil každý, no co říct než prostitut.“

„Neměls problémy s policajtama?“

„Taky mají rádi změnu. Je to oboustranná dohoda. Ve větším nebezpečí jsou naši klienti. Ale v Astře je klid. Seženeš tam valuty, alkohol pašovanej přes NDR, západní cigarety, každej takovej podnik si pěkně hlídá jeden estébák, kterýmu musíš dát nějakou úlitbu. Víc než nás je tam slečen. Všichni máme nějaký zaměstnání a pokecat s někým u skleničky, to není žádnej hřích. Tak je to od Aše po Košice.“

Stejně když usínali, viděl Štěpán Raiovu tvářičku, ale rychle mizela v tmách. Ráno se mu hned Vlado nastavil. Intenzivní a rychlý. Dali si sprchu s pár něžnostmi. Kakao, vánočka a pár nacucaných meruněk. Seděli na balkoně u vína a Vlado mu líčil svoje začátky. Po klucích se ohlížel od školky. Holky mu nic neříkaly.

„Jenže,“ začal se smát, „o panictví mě připravila sousedka. Byl jsem v učňáku, přijel domů, naši pryč a já si zapomněl na internátě klíče. Šla domů, když jsem se pokoušel zohlým hřebíkem otevřít. Vzala mě k sobě, její manžel byl někde na práci, popili jsme slivovičku a já nějak přestal rozlišovat. Ráno, když jsem i vystřízlivěl, to už nešlo. Nakonec mě vykouřila po dlouhé době, ale moje péro bylo, jak říkala, polomrtvé. Hned to poznala, že budu na kluky, a dohodila mi jejího spolužáka. Jezdil domů jednou za čtrnáct dnů a byl sklář. Pak už to šlo samo. Před vojnou jsem to zkusil v Astře. Byl jsem docela kus a mladý maso. Pánové okolo padesátky i starší byli milí a štědří. Na vojně jako krejčího mě strčili do výstrojního skladu, kde bylo pořád plno oprav. Hlavně límce na košilích, orvané knoflíky a při tom jsme tam s praporčíkem, co tomu velel a byl taky v civilu krejčí, šili šaty paničkám důstojníků. Měl jsem hodně vycházek i nějaký love, tak už stačilo najít kavárnu. Vrchní mě občas někam dohodil. Druhým rokem už jsem měl svoji vlastní klientelu. Takže pohoda. A doma jsem rok. Taky mám pár stálých dědečků. Všechno už důchodci. Jsou skvělí. Většinou chata nebo pokoj v hotelu po okolí. To jsou ti ženatí. Co jsou sami, tak doma. Vínečko, svíčky, a nevěřil bys, jsou kolikrát vytrvalejší jak mlaďoši. Nemají to často, tak si milování cení a dovedou být i vynalézaví, hraví a hlavně pozorní a štědří.“

„Vidím, že do tvých milenců moc nezapadám.“

„Jistě, tebe jsem si ulovil pro sebe. Na rozdíl od těch ostatních, kde jsem pro ně. Tak to nedělám jen já, ale každej kluk, co si chce užít i podle sebe.“

Knedlíky se nahřály v páře, zelí na plotýnce plynového sporáku a bůček v troubě se pekl do zlatova. Pivo, pak káva, zákusek a meruňky. Odpolední loučení v posteli.

„Byla to vítaná změna, dík, Štěpo. Možná si to někdy zopákneme. A zkus toho klavíristu. Pro nic za nic lidi smutní nejsou. Něco je za tím. Zkusím se ti přeptat. Zastav se koncem týdne u mě v práci. Ve dvoře, jak je ředitelství, konečně je tam cedule.“

Ve středu přišel Olda.

„Mám jenom do deseti a ti volové nás na poslední měsíc strčili na výcvikový prostor. Všichni už chodí napůl v civilu a najednou takovej vopruz. Tak možná je to dneska naposled.“

Oba byli trochu uspěchaní, nervózní, ale nakonec se sladili a Olda Štěpána pěkně napumpoval a pak parádně vykouřil. Raději po deváté odcházel. Štěpán si sedl a nalil si sklenku vína. Dva konce. Rozesmál se. Raimund se neukázal. Ani Michal, aby pohonili. V pátek zašel za Vladem. Vzal ho do malého kutlošku, kde byla dvě křesla a stolek. Bylo to pro čekající zákazníky.

„Tak tvůj Raimund je teplejší jak ty. To je taky důvod, proč je na přehradě a né v nějaké fildě. Otec ho chtěl dát na léčení. Šel na vojnu, a jak se vrátil, byl u nich nějakej výstup a sousedi zavolali esenbáky. Jenže už má víc jak osmnáct, něco přes dvacet. Bylo to nějak na hraně. Znáš to, paragraf dvě stě patnáct, mravní ohrožení mládeže, a dvě stě čtyřicet jedna, styk s osobou téhož pohlaví. Tak mladej vzal nábor na přehradu, aby všemu unikl. A zřejmě bylo doma něco i kvůli klavíru. Myslím, když se dáte dohromady, může jezdit k tobě. Dobrý ne? Pohlídej si ho, jestli přijede.“

V sobotu skončil dřív a šel se poflakovat do okolí vily s psím vínem. Už to chtěl vzdát, když Raimunda uviděl.

„Já byl u tebe. Chtěl jsem si něco jen vzít doma a počkat na tebe. Můžu? Skočím jen za mámou. Hned budu zpátky.“

Taky se během pár minut objevil. Cestou mu viditelně nebylo do řeči.

„Je ještě teplo, sedneme na balkon? Dáš si kávu? Děje se něco?“

Žádná odpověď. Štěpán šel postavit vodu. Když donesl šálky, zdálo se mu, že vidí v Raiových očích slzy.

„Nevím, co dál.“

To už se spustila slza po jeho tváři. Ucítil ruce na svých ramenou. Podíval se vzhůru a jejich oči se setkaly.

„Pomůžu ti, neboj se ničeho.“

„Ale já…“

„Vím, co chceš říct. A vím, o co jde. Když mi to dovolíš, mám tě rád. Pro nás je svět složitej a těžce si hledáme v něm místo.“

Štěpán se naklonil a políbil chlapci čelo, jen tak zlehounka, skoro neznatelně, pak slzu na tváři. Konečně se jejich ústa přiblížila k sobě. Počáteční dotyk se změnil v líbání.

„Pojď si sednout do pokoje, kávu přenesu. Meltu nemusím, tak si dopřávám.“

„Nevím, kde začít, prodal klavír a řekl, že pro mě není v domě místo. Proto jsem nejezdil. Vzali by mě tady v kulturáku do orchestru, ale musel bych si ještě něco najít. Mohl bych na Lidušce učit klavír, ale ředitel je otcův známý. Všude, kam půjdu, pošle udání. I na stavbu. Tam se na to vykašlali. Nikdo si na mě nestěžuje, plán se překračuje. Předák řekl, že ho to nezajímá. Říkal mi už dřív, proč jsem tam šel z konzervatoře. Že bych měl dělat muziku.“

„To si myslím taky, znám trochu ředitele kulturáku, dřív se stýkal s rodiči, než se odstěhovali. A v hudebce prostě řekneš, jak to je. A je i jiná práce, i u nás. Navíc u nás máme svobodárku. Řekl bych ti, zůstaň tady, ale to by zřejmě otec nezkousnul. Zítra zajdeme za ředitelem hudebky, a když by to nedopadlo, tak zjistím něco u nás. A zkusíš i kulturák. Pustíme si něco. Mám tady pár desek blues, i když ne takový pohřební, jak jsi hrával ty.“

Štěpán vyprávěl o své práci, Raimund o přehradě, pustili si televizi Akvarel, což byl dárek na rozloučenou od rodičů.

„Tobě rodiče nechali byt a ještě nový drahý televizor, já přišel o střechu nad hlavou i o klavír. Máma taky těžce nese, jaký jsem, ale říká, že i přes to má pořád syna. Můžu dnes zůstat u tebe?“

„Kdykoliv. Co když zavoláš v pondělí na stavbu, aby ti dali nějaký den dovolenou?“

„Můžu ráno z pošty, jenom se stydím říct, že, no víš.“

„Jinak to nejde. Musí to vědět dřív, než jim to řekne otec. Žádné udání mimo otcovo není.“

Povídali dlouho, když pak šli spát, byl Rai nervózní.

„Prosím, necítím se na něco víc, promiň.“

„Nic se neděje. Vyspíš se v ložnici, já tady a ráno po snídani zajdeme za ředitelem hudebky.“

Taky ho zastihli na zahradě za malou vilkou.

„Rai, tebe jsem neviděl, ani nepamatuji. A prosím tě, co je to za blbost, že děláš kdesi na přehradě? Tak zase moc uvědomělý nejseš. Je za tím otec, že mám pravdu? Strašně se změnil, posledně jsme se dokonce pohádali kvůli úplné prkotině. Něco mi naznačila tvá maminka. Holt nikdo nejsme dokonalí, ale zahodit roky konzervatoře, to je škoda, mně pořád učitelé chybí a v kulturáku klavírista.“

„Táta mi prodal klavír a je rozhodnutý v muzice mně zabránit. Nevím co dál, bojím se ho, on píše udání, že jsem…“

„Na to ovšem už nemá žádné právo, tvá máma mi toho dost řekla. Pokud to, že jsi homosexuál, nemá jak doložit, může se to brát jako pomluva. Pokud vím, bezpečnost s tím nic nepodnikala. Jistě, u nás by to snad vadit mohlo, ale v orchestru rozhodně ne. Už jsme s tvou mámou uvažovali o nějakém právníkovi, co by tvého otce nějak usměrnil.“

Ještě odpoledne šli zkusit ředitele kulturního domu a kapelníka tanečního orchestru. Měli štěstí. Ředitele potkali hned na chodbě.

„Zdarec, chlapci, Štěpo, co sháníš?“

„Můžeme zajít k vám?“

„Jistě, dáme kávu, ale musíme si ji sami uvařit. Barunka má volno.“

V kanceláři jim nabídl místo, ale Štěpán se zvedl a šel vařit kávu.

„Co můžu pro vás, chlapci, udělat? Ty jsi dělal konzervatoř, myslím klavír, kde teď hraješ?“

„V betonárce na přehradě. Kvůli otci. Zakázal mu hrát a prodal klavír, co měli doma.“

„Co je to za blbost?“

„Prý sháníte klavíristu, chtěl jsem se zeptat, jenom nevím, co podnikne otec.“

„Klavíristu sháníme, nakonec přijde sem šéf kapely. A co s tím má otec? Máš po vojně?“

„Mám, jen otec všude píše kvůli mé…, kvůli… homosexualitě.“

„Nejsme ve středověku, je to sice pořád ještě trestný čin, ale spíš se přehlíží. Nevím, že by tady proběhl nějaký soud. Mluvit o tom se sice nemusí, ale to není nic, co by ti mělo vadit v profesi.“

„Jenže on napsal udání tam, kde Rai pracuje, a volal policajty.“

„A co z toho bylo?“

„Nic.“

„Počkejte…“ Ředitel se nechal spojit s nějakým číslem. Pak v krátkosti sdělil, o co jde. Pak jen dlouho poslouchal.

„Je to sice nahlášené, taky byl zásah na oznámení sousedů. Nepotvrzené, jen oznámení otce. Rodinné poměry značně neurovnané. Spíš problémy s otcem. Výtržnosti a napadání sousedů. Odloženo. Žádné řešení.“

„Takže není nic, co by tomu bránilo. Konečně jde Ivan, domluvíme se.“

Kapelník, štíhlý muž s brýlemi tak mezi pětatřiceti a čtyřicítkou si všechno vyslechl a mávnul rukou.

„Skočím s ním ke klavíru.“

Taky s Raiem na chvíli odešel.

„Je to tak, jak si myslím, Štěpáne? Že jsi s tím klukem víc jak kamarád?“

„Jo, lhát neumím.“

„Jen si, kluci, dávejte pozor, mě to nijak nepohoršuje. A jeho otce nechápu. Myslel jsem si, že je to slušný člověk. Bohužel, ať by byl syn jakýkoliv, je to přece jeho krev. Však víš, my se snažili, ale nevyšlo nám to. A já dokonce chvíli randil s tvou mámou. A jako přátelé jsme zůstali i potom. A tvůj táta, i když věděl, jak to bylo, mi za války zachránil život. Pak jim zase já pomohl po Únoru. Mezi lidma chybí porozumění, tolerance. A doba tomu nepřispívá. Je to jinak, než v co jsme věřili. Musíme zase někdy posedět. U vašich teď na vesnici. Co jsem tady, neděle jsou v háji.“

Když se Rai vracel s kapelníkem, měl radostný výraz.

„Tak snad můžu doufat. Na stavbě mi problémy dělat nebudou, hned tam sjedu.“

„Dáme ti pro jejich kádrový, že bysme tě potřebovali.“

„A můžeme si na to dát panáka.“

Tak to skončilo nad očekávání dobře. Rai nebyl k zastavení.

„Ještě můžu být jako korepetitor pro baletní studio a doprovázet u různejch akcí. Snad to otec nezničí.“

Zašli se na večeři. Chvilku poseděli u vína.

„Nějak ses zastavil, pod lampou?“

„Vzpomínám na tvůj smutný klavír. Bylo v něm tolik bolesti a já nevěděl proč. Ani jsem nevěděl, kdo hraje, a z počátku znal jen směr, odkud se hra ozývala. Taky mi bylo smutno. Bez lásky je vždycky smutno. Jako bych chtěl neznámému člověku pomoct. Napřáhl jsem ruku a netušil, jestli bude jednou i druhá.“

Raimund ho uchopil.

„Je i ta druhá, je všechno, všechno, co budeme chtít.“

Trošku se rozhlédli okolo a pak se políbili.