Samota

Léta padesátá – 1954

Zapadající slunce se zbarvovalo do barvy krve. Třešňová alej, kousek za cukrovarem, končila u malého domku. Za ním se poli táhl kus zahrady. Jinak všude řepa. Vlevo, vpravo, nahoru, dolů, až v dálce byl vidět les a na druhé straně cesta do Hulína. Ještě kousek za domkem byla malá, opuštěná pískovna, ukrytá v polích. U domku, samoty, na lavičce vedle vchodu seděl chlapec, určitě jen rok dva po dvacítce. V rukou květovaný hrnek s meltou. Chlad dával pocítit nastupující vládu podzimu. Pár dnů tu bude velice rušno. Sklizeň řepy. Přivezou sem plno stálých družstevníků a mnoho brigádníků. Vyorané bulvy se musí očistit od zeminy, pak odseknout chrást. Mimo vyorání všechno ruční práce. Těžká i nebezpečná, nože, takové napůl srpy, musí být ostré a odseknout chrást není maličkost. To většinou dělají už pracovníci na sklizeň zvyklí. Ostatní vytahují podorané řepy, nebo je pak hází na hromady a přikrývají chrástem, aby nenamrzly. Dnes se díval na teploměr brzy ráno, v pět, když vstával, byly tři pod nulou.

Hoch usrkl, melta v hrníčku hezky hřála ruce. V neděli musí sklidit jiřiny. Nadzemní část už namrzla. U nohou ležel malý psík, Punťa. Takový voříšek. Bílý s hnědými a černými flíčky. Mezi packami si přidržoval velkou kost a pomalu ji ožužlával. Měl ho od jara, nikdy mu to slovo snad nepůjde z úst, když se stal vdovcem. Jak dřív slyšel, že někdo je vdovec, byl to vždycky starý muž. Taky v rodině strýce, kde vyrůstal, měli dva vdovce a jednu vdovu. Prohrábl si docela slušnou hřívu vlasů dost neurčité barvy. Světlá šeď. Konečně vlasy nikdy neřešil.

Kdyby jen ty. Rodiče jako spousta jiných ztratil za války. Měl štěstí, nemusel do domova, šel ke strýci. Ale žádná výhra to nebyla. Slova jako láska, pohoda, klid nebyla ve slovníku jeho vychovatelů.

„Co chceš, ty fracku? Zadarmo tě živíme a staráme se o tebe jako o vlastního.“ To byl častý argument tety.

„Já mám jen vesnickou pětitřídku a žiju. Dvouletý učňák je až moc. Už bys měl nosit domů prachy, Květošu, a ne se válet ve škole.“

Taky odpoledne a v neděli, když chodil strýc na fušky, mu od útlého mládí dělal přidavače. Vyučil se zámečníkem, opravářem. Po válce bylo plno učilišť a škol zkrácených. Chyběli lidi a pak to byly i motivy politické. To nijak neřešil, měl dělnický původ, byl sirotek, jeho se nic z toho, co se dělo, nedotýkalo. Až když byl na vojně, rozhodl se, že se domů už nevrátí. Z toho, co si vydělával po učilišti, mu nezůstalo nic. Jen bídné kapesné. Nemohl ani s kluky na pivo. Navíc prodělával něco, o čem si dlouho myslel, jaká je to hrozná nemoc. Nic proti tomu nezmohl. Líbili se mu kluci. Něco, čím všichni opovrhovali. Mučila ho neustále představa, aby se to někdo nedozvěděl.

Až vojna mu přinesla ve všem jasno. Hned z kraje si přivodil v dílnách kýlu. V nemocnici ho operoval jejich vojenský doktor, co chodil jako skoro všude vypomáhat do nemocnice. Měl bratra, rovněž doktora, co byl také na chirurgii. Snad tři roky po škole. Velký fanda do modelařiny. Doma si stavěl dráhu pro vláčky. Když měl noční, o všem si popovídali a Květoš mu nabídl pomoc, když se dostane z kasáren. To byl nejkrásnější rok jeho života. Úplně jiný svět, jaký ještě nepoznal. Eman ho se smíchem učil, jak se chovat u stolu nebo jak a u čeho používat příbor. Doma se vesměs na všechno brala lžíce a na vojně tuplem. Bagr. Poprvé v životě viděl rybí příbor a jedl jemu neznámá jídla. Ani se nic jiného nedalo čekat. Do Emana se zamiloval.

Samozřejmě to mladý doktor poznal a jednu neděli si vyjeli do lužního lesa nasbírat kořeny, šišky, mechy a lišejníky pro vytváření krajinek okolo kolejí. O všem si popovídali, jen Eman teplý nebyl. Ale sehnal mu kluka, co ho částečně do všeho zasvětil. Nakonec to zkusil i s holkou, taky to šlo.

„Hned bys to měl jednodušší, nějakou dívčinu si vzít a občas si odskočit a udělat si dobře.“

Eman mu pomohl i s místem soustružníka v kroměřížském Magnetonu. Ubytovna nová a slušný spolubydlící.

Jen musel přetrpět nadávky strýce a tety, když si přijel pro pár svých věcí.

V práci si párkrát všiml hezkého chlapce, co tam uklízel. Nosil i svačiny. Když si pak u něj chtěl něco objednat, poznal, jak povrchní odhad klame. Byla to dívka v jeho létech, jen nakrátko ostříhaná a spíš s klučičím obličejem. Navíc se mu zdálo, že se u něj zastavuje i jen tak, když nic nechtěl. Pozval ji do kina a pak na víno do kavárny. Povyprávěli si své životní příběhy. Michala byla stejně sama, bez přízně i bez rodičů. Akorát po nich zdědila malý domek na samotě.

Další neděli se tam šli podívat.

„Jediná nevýhoda je tady spojení se světem. Brzo ráno vstávat a alejí polí k cukrovaru a pak zastávku autobusem. Ale pokud to jde, tak jezdím na kole. Nesmím nic důležitého zapomenout. Obchody jsou daleko. Ale jsem zvyklá od mala a všechno si nakupuji do foroty. Je tady výborný studený sklep. Studna s dobrou vodou a hlavně elektřina. A mám i plno zvěře. Když v práci řeknu, jestli někdo nechce vajíčka, kuře nebo králíka, pomalu by mně utrhli ruce. Mám i všechno ovoce, zeleninu, na dohled je les, jen nestačím.“

Nic takového nikdy Květoš nepoznal a docela ho lákalo malé soběstačné hospodářství. Její zájem o něj byl rozhodně větší než jeho, ale možná by tohle bylo dobré řešení. Mít svoji rodinu. Jenže hned ho napadlo doporučované odskočení. Nemohl by lhát. A už vůbec ne někomu, s kým by měl žít. Trochu víc popili a už to vypadalo na konec v posteli. Květoš se přiznal, jak na tom je. Ten večer se sice rozloučili, ale další týden se domluvili. Tak přece žije většina takových lidí. Nevadilo by jí to, když by ji jinak neopustil, a snad až by měli děti, byly by pro oba tím, co by je spojovalo. Oba budoucnosti, kterou si vysnili, podlehli.

Loni v březnu měli malou svatbu. Za svědky Emana a Michala kamarádku z dětství. Nechtěli zbytečně utrácet, ani si brát půjčku, jen si objednali pěknou dvojpostel. Nakonec ještě koupili v Bazaru kanape do kuchyně, židle a stůl. Když přišla v červnu měna, byli zcela vydaní z peněz, tak se radovali, že jim nemá co padnout. V prosinci očekávali potomka. Bylo to krásné období, jen Květoš cítil nějaký neklid. Nespojoval jej se svou jinakostí. Touto dobou začaly potíže a jeho žena byla vždycky nějakou dobu v nemocnici. Poslední měsíc tam už zůstala. Koupil krásné baňky na stromeček a pár dárků.

Pak mu volali do práce. Utíkal radostně k telefonu. Po chvilce ticha mu oznámili, že jeho žena zemřela při porodu i s dítětem. Celý vytvořený krásný svět se zhroutil. Zavolal Emanovi. Přijel a pomohl mu se vším. Na svátky ho vzal k nim, i když nechtěl jet. Jistě, nebyl žádná měkkota, ale z jara ani nevěděl, jak zimu prožil. To mu Eman přivezl štěně. Udělal na dvorku kotec, kde se psík naučil být dobu, co byl v práci. Taky první kroky při návratu vedly k jeho Punťovi.

Melta už nehřála. A vzpomínky bolely.

„Jdeme domů, Puntíku, uděláme si večeři.“

Chleba se sádlem, trošku hořčice a cibule. To jim nosíval na dojezení do dílen na vojně kuchař. Punťa dostal bez cibule a pěkně nakrájené kousky, aby nezamazal sádlem linoleum. Páníček moc rád neuklízel. Proto už na rohožce psík čekal na utření tlapek. Jindy si k chlebu dal marmeládu, nebo něco, co koupil na cestě domů. Obědval v práci. Bylo to velice levné a vesměs i dobré. Díky výbornému kuchaři. V neděli si vždycky vařil z domácích zdrojů. Slepice, králík, někdy kačena, na podzim husa. Nemusel stát ve frontě. V Masně jen kupoval, co bylo. Bůček, žebra, kosti, salámy a špek. Skvělý byl květák ze záhonu. Někdy si ho uvařil, posolil a sežral jen tak, bez ničeho. Zeleninové omelety, kam se dalo nakrájet cokoli. Jen orestovat, přidat vejce, to všechno bylo doma. Nové brambůrky vařené ve slupce a pěkně polité množstvím zlaté cibulky, co krásně křupala. U Emana se naučil od jeho maminky bramboráky, ale ze zelí, zelňáky. Je mraky jídel, co stojí jen kousek sádla, nebo másla a pak, co dá zahrada nebo dvorek. Zauvažuje o prasátku. Bylo by sádlo, špek, uzené. Mezi stromy se dá poorat na brambory, kus řepy nebo obilí. Tak to řeší většina lidí na venkově.

Nedávno přijel v sobotu Eman a s ním hezký černovlásek, student medicíny. Popili víc jak obvykle a nakonec skončil s Toníkem v posteli. Všechno umrtvené se probudilo. Ostych, výčitky, zábrany se rozpouštěly v prvních dotecích a polibcích. Z jeho strany neměl nejdřív odvahu. Cítil touhu po milování, ale zároveň i ostych a obavy. Doba strávená s Michalou dala skoro zapomenout. Jenže o to víc ho bezprostřednost Tondy dráždila. Samozřejmě to není láska. O té občas snil. Chlapec věděl, kdy přerušit a Květoš měl pocit, že mu klacek stojí celou noc. Když ho pak v neděli odpoledne jeho návštěvník jemně zatlačil do pokoje, tentokrát střízlivý, zopakovat si noc, nic nenamítal. Poddal se jejich milostné hře a cítil, že tenhle cit je ten pravý. Když odjeli, přišly výčitky. Nebo spíš bolest po všem krásném, co bylo, a obava ze všeho, co bude. Politické události kolem nevnímal. Žádnou rodinu neměl, aby na někoho dopadly procesy padesátek, jen přátele, Emana a jeho rodinu. Všichni dělali v nemocnici a do ničeho jiného se neangažovali. Jistě, slyšel o ledasčem v práci i v rádiu, ale i to hned přeladil na hudbu.

Pokud začne pršet, bude cesta plná marastu. Loni do louží navezli šotolinu. Traktory projely, ale velké náklaďáky plně naložené, lehce zapadly. Nějaké řepy popadají. Večer vždycky s pytlem a dvoukolákem kus trasy projel a měl pak pořádnou hromadu. Strouhal ji slepicím. Králíkům ji sušil. Plátky byly pak jako z gumy, ale bez nebezpečí, že se ušáci zdují. Jen z pootevřené trouby a sít nad kamny to vonělo stejně jako v cukrovaru. Letos by si mohl uvařit sirob. Vlastně takový sirup. Stejně se topí v kamnech. Tak vařit ve velkém hrnci strouhanou řepu a pak šťávu do zhoustnutí, to nebyl problém. Na topení měl za dvorkem dvě fůry habru. Sice samé silnější a křivolaké větve, ale je to nejvýhřevnější dřevo. Vzal i za odvoz ořezy z topolů a vrb. Když moc nemrzne a je doma, jde to.

Ráno ještě za tmy slyšel traktory. Začal svoz řepy. Jak se vracel z práce, viděl pracovníky na polích až od Hulína. To je tak týden, než dorazí sem. Určitě přijedou brigádníci ze Slovenska a taky z místních škol nejstarší ročníky. Až budou blíž, odchytí jako vloni traktoristu, aby mu zoral políčko a pás mezi stromy. Třeba narazí na toho samého. Orali sice při reflektorech skoro v noci, ale byla to obrovská pomoc. Vzpomínka ho rozlítostnila. To se ještě těšil…

„Život je někdy krutej, ale nevybereš si,“ říkával jeden jeho učitel. V závodní jídelně mu nechávali zbytky masa pro Punťu, ale jsou i na přilepšenou pro slepice. Kolikrát i ranec kostí. Ty pomlel na ručním přítlačném mlýnku. Všechno, čím se ušetří, se počítá. Kolikrát viděl u plotny Michalu. Mohli být šťastni a jejich synek by měl skoro rok. To už nebude nikdy. Znovu s děvčetem už to nezkusí. I kdyby si našel kluka, žít s ním stejně nebude. Zůstane provždy sám v téhle samotě. Eman ho přemlouval, ať si udělá školu práce. Mohl by dál. Ale necítil se na to. To by tady musel mít Emana, aby ho popoháněl. Jen by si měl najít nějakého koníčka. Možná našetřit na motorku. Ale kam by sám jezdil mimo do práce. To už lepší by byla fréza s valníčkem a různým nářadím.

Když se po druhé hodině vracel z práce, potkával první traktory a velkou Škodu sedm set šestku sklápěčku. V dálce bylo vidět spoustu postav rozprostřených po poli. Už loni si všimnul, jak se sváželo, berou jen část, aby se mohlo pak zajet mezi dvě řady hromad. Tady nedělají velikou hromadu, když je cukrovar coby kamenem dohodil. Nesmí Punťu pouštět před dům. Mohl by se připlést pod kola. Sám se dal do jiřin. Měl by je asi někomu dát. Moc mu připomínaly Michalu. Přinesla někdy v květnu malé rostlinky v jedné síťovce. Do podzimu narostly slušné keříky. Letos jsou to už veliké keře a mají pořádné trsy hlíz. Z namrzlé natě je slušná hromada. Poslední květy ještě zdobí kuchyni a pompónky má usušené na půdě. Zanese je pak na hrob. Oklepal trochu zeminu, nechá je lehce obeschnout a pak uloží ve sklepě do pilin. Zatím je odnášel do boudy za domkem. Asi tak okolo čtvrté si šel uvařit konvici melty. Punťa vyskakoval nadšením.

„Musíš zůstat, lehni si na pelíšek.“

Dřevěná nízká bednička a v ní staré polštářky. Tady i Punťa spával. Květoš si nalil a šel si sednout na zápraží. Napil se, postavil hrníček na malý stolek. Zrovna přemýšlel, co sem dá za rok. Asi jen nějaké letničky a jiřiny až na zahradu. Už tady byly druhý rok. Na cestě uviděl hnědovlasého kluka v montérkách a starém saku, co nějak divně jel na kole. Najednou slezl a kulhal vedle kola. Když byl skoro naproti, viděl, jak se mu zkřivil obličej bolestí.

„Ahoj, vyboural ses na kole? Chceš pomoct?“

Kluk se zastavil a chvilku váhal.

„Ahoj, možná kus nějaké hadry. Je to jenom škrábnutí.“

Teď si teprve Květoš všiml zakrvácených montérek kousek od rozkroku.

„Můžu si to trochu omýt?“

„Jdeme do koupelny, na bordel nehleď, ve vaně mám trochu prádla.“

Koupelna byla akorát na lázeňská kamna, plechovou vanu, malý stolek a koš na prádlo, co sloužil i jako sedačka. Ještě malé umyvadlo a nad ním zrcadlo.

„To není z kola, shoď montérky.“

I trenýrky byly zakrvácené.

„Opatrně to sundej, neboj, já tě neukousnu.“

Tak to se asi moc nehodilo, ale nevěděl co říct. Chlapec opatrně spustil trenýrky pod sebe.

„Bože, ty vole, to je na doktora.“

„Ne, ne, jenom kousek něčeho, už to nekrvácí.“

Na stehně byla rána dobrých dvacet centimetrů, končící až u šourku.

„O dva cenťáky dál a byla by z tebe holka.“

„Uklouzl jsem na hromadě chrástu a takovej ten srp jsem měl v ruce. Spadl jsem na záda a netušil jsem, že je to tak ostrý.“

„Poliju ti to kysličníkem. Tady mám takový jako polštářky z gázy a jódovou tinkturu. Odhrň si koule na bok, ať ti to můžu zavázat.“

Sice nejraději by jeho koule odhrnoval sám a pěkně si s nimi pohrál, jenže tohle není žádná sranda. Viděl, že jeho pacient se docela červená.

„Možná by bylo dobrý zajít s tím k doktorovi. Kdyby ti v tom začalo škubat, tak neváhej. Dám ti nový trencle, montérky ti sednou moje. To od krve ti vymáchám jen v umyvadle ve studené vodě, vyždímám a doma ti to máma vypere. Nepojedeš v zakrváceným jak strašidlo. Běž si sednout do kuchyně a nalej si z konvice meltu. Nebo je tam talíř švestek. Jedny jsou ještě na stromě. Budu si dělat švestkový knedlíky s mákem. Ty miluju.“

„Já taky, ty seš tady sám?“

„Jo, na celým světě sám. Před necelým rokem mi umřela manželka při porodu i s děckem.“

„Promiň, to jsem netušil, vypadáš moc mladě, jsi někde na škole?“

„Kdepak, makám v Magnetonu, soustružník, Květoš.“

„Já na jaře maturuju na Vyšší hospodářské škole, pak vojna a nejspíš taky do Magnetonu, a jsem Jarda.“

„Kde bydlíš?“

„V Židovni, za Kmenskýho školou.“

„Stopnem traktor, hodí tě k cukrovaru, pak opatrně dojdeš. Nejezdi, i když to je asi stejná zátěž.“

Měli štěstí. Zrovna natrefili na traktoristu, co Květošovi loni oral.

„Hodím ho až domů. Řepa se dva kiláky projede.“

„Zastavím se vrátit oblečení.“

„Nespěchej, až budeš v pohodě. Odpoledne jsem vždycky doma, spíš na zahradě.“

Kolo vysadili na řepu, Jarda vylezl na sedačku v traktoru a za chvilku zmizeli za zatáčkou aleje. Květoš se vracel do kuchyně. Něco hluboko v mysli mu vtisklo do očí slzy. Připomínka Michaly a chlapečka byla příliš silná. Jak by to…, kdyby bylo všechno, jak mělo být. Stejně cítil potřebu milování. Jarda mu připomněl Toníka. Nemá nic. Šel do kredence pro lahvinku rumu a udělal si grog. Pak si už do hrníčku nalil rum. Nebyl na alkohol zvyklý. Někdy si dal po obědě pivo. V neděli skleničku vína. Grog v zimě na zahřátí. Do hospody nechodil. Hospoda byla až u cukrovaru. Tam nikoho neznal a odradila by ho pak dlouhá cesta domů. Nechodil ani se svými spolupracovníky. Spěchával domů za Michalou, pak za prací kolem zvířat a zahrady. Skoro to vypadalo, že se lidí bál.

V kantýně na něj dělala oči prodavačka, snad taky v jeho letech, ale on zájem neměl. Michalu měl skutečně rád. I pro její pochopení, upřímnost. Celou dobu, co byli spolu, to bylo krásné přátelství. A při sexu mu trochu připomínala kluka. Vnímal ji jinak než další ženy. Věděli o sobě všechno. Žádné napětí mezi nimi nebylo. S někým jiným si rodinný život nedokázal představit. Takových myšlenek se rodilo plno. Vždycky šel a zahnal je nějakou prací. A o tu nouze nebyla. Občas zašel k Emanovi s něčím pomoct. Velký kus sklepa byl předělaný na fantastickou krajinu, kde jezdily různé vláčky. Skály, lesy, zahrady a pole, ale i potok, malý vodopád, nádraží a vesničky. Cesty doplnily modely aut, traktorů i koňského potahu. Pořád bylo co vylepšovat. A taky se pustili do vlastních vozidel. Nejdřív vůz tažený koňmi s nákladem sudů piva. Zkusili traktor. Za cenu šrotu koupili vyřazený malý soustruh. Něco z nářadí už Eman měl. To se potom dalo dělat cokoliv.

S Emanem měli takový zvláštní vztah. Dalo by se říct, že se milovali, jen v tom nebyl sex. Smál se tomu Emanův bratr.

„Chlapci, vy jste tedy dvojka. Když vás vidím mezi vláčky, svět pro vás končí za koncem trati.“

Bývaly to krásné a radostné dny. A tady byl skutečně jako člen rodiny. I tahle neděle proběhla ve znamení dodělávky velkého železničního mostu. Dva železné oblouky se klenuly nad údolím a říčkou. Klepl dva mladé králíky a obohatil tím nedělní stůl u doktorů. Byl tam jediným vetřelcem. Babička kdysi zdravotní sestra, dědeček, otec, maminka i oba bratři lékaři. Mirek, Emanův bratr, měl ještě tři roky před sebou jako vojenský doktor. Těšil se sice do civilu, ale ono se ani moc nezmění. Stejně tady chodil dvakrát týdně do civilní nemocnice. Zatím se ani jeden z bratrů do ženění nehrnuli, ale byli bohužel normální.

Černovlásek Toník přijížděl většinou jen jednou za měsíc a to byl pro Květoše svátek. Snažil se svou samotu trochu zútulnit. Všude dal květy, na stůl vyšívaný kuchyňský ubrus. Lepší víno, vodku a ruské šampaňské. To hrálo svoji vzrušivou roli. Toník rád namáčel jejich penisy v bublinkách. Ale i v medu a někdy posloužila i marmeláda. Vždycky vymyslel i něco nového. Posledně po víně posloužila posypka z máku a cukru, připravená na švestkové knedlíky. Květoš se u toho vždycky styděl. Co by si někdo pomyslel vidět to. Vždycky nejvíc času zabralo vzájemné líbání čehokoliv. Asi nebylo na jejich tělech místečko opomenuté. Čas byl bohužel nepřítelem, a i když zůstal až do pondělního rána, nedalo se nic dělat, než se rozloučit.

Dědeček si přidal a vzpomínal, jak mu za války nosila někdy králíky jedna pacientka. Jaká to byla vždycky hostina.

„Z hlavy polévka, já si brával vždycky žebra. A s Alicí přední nohy. Kýty mladí a kluci hřbet. Svíčková je lepší jak z hovězího. Všechno bylo na lístky a zůstalo až do loňska.“

„Teď lístky nemáme, ale kolikrát není ani maso,“ přidala se babička.

„Ale máme Květoše, to je správná Masna.“

„Taky říkám, udělejme za dvorkem ohrádku na pár slepic. Byla by vajíčka.“

„Nevím, co by na to řekli sousedi, těm vadí všechno a sami tam mají jenom bordel, jinak se to nazvat nedá.“

„Jen aby ti to, Květo, neznárodnili.“

„Loni mi poorali kousek v zahradě a už mě někdo práskl, že mám pole. Přišla kontrola. Napsali, že jsou to jen záhony mezi stromy. Jsem na úplné samotě, cesta nikam přes pole nevede a někdo měl přesto starost.“

Když se večer Květoš vracel, pomalu na kole projel Židovnou. Tady někde bývá Jarda. Prý za školou. Za tou byl dvůr a vysoká zeď. Popojel kousek k mostu, pak kolem mlýna a cukrovaru. Třešně v aleji byly některé očíslované. Ty se vždycky prodávaly lidem na očesání. Ostatní česali brigádníci do výkupu. Taky si od Správy silnic jednu koupil. Něco zavařil, stejně si natrhali i doktoři a v závěru byla velká akce. Všichni chlapi i s dědečkem trhali na mač. Tři soudky už čekají na vypálení. Řepaři se blížili k jeho domku. Za další týden už bude konec. Zůstanou jen hromady. Chrást si odvezou jezéďáci na krmení a bulvy s nakládačem auta do cukrovaru. Ještě poorat a další rok tam bude zřejmě jarní ječmen.

Punťa se hned rozvalil v pelíšku. Ještě zatopit v kamnech. Dřevo praskalo a v konvici vařila voda. Udělal si bezinkový čaj. Trochu se nachladil. V takových chvílích viděl u kamen Michalu, ale někoho jiného už si nedokázal představit. Zvlášť když se vracel od doktorů, zmáhala ho samota. Musí si najít něco, co by ho zaměstnalo i doma. Zvlášť v zimě, kdy venku tolik práce není. Vzpomněl si na jednoho mistra v učení. Dělal šperky z pecek broskví a ze skořápek ořešáku černého. Broskví je tady několik z pecek, mají různé plody sice nevábného vzhledu, ale výborné chuti. Jen zrají až v říjnu a slupka je většinou jen zelenožlutá a moc chlupatá. Jedny mají dužinu bílou, další nažloutlou a jeden stromek skoro červenou. Dělal z nich marmeládu a pecky leží někde na hromádce venku. Černý ořech je v Podzámecké zahradě, teď tam určitě budou plody na zemi. V práci bývají odpady z ušlechtilé oceli. To by mohl vyzkoušet.

V čaji vlastní výroby byly květy bezu, něco plodů a sušené trnky pro krásnou barvu. Dostal buchty s jablečnou náplní. Zavoněly i Punťíkovi a hned se o kousek hlásil. Venku ještě rachotilo pár traktorů. Až poorají, bude celou zimu klid. To tady neprojede ani neprojde nikdo. Živo tu bude chvilku kolem žní. Koně, nebo traktory se samovazy, mlátička bude u cukrovaru. Loni ji poháněla stará lokomobila. Muselo se dávat pozor na jiskry a stoh se dělal daleko, aby nedošlo k požáru. Ale všechno se pomalu mění. Nebo rychle? Těžko říct. Už viděl i sklízecí mlátičku, která jede přímo po poli a dělá všechny práce sama. Říkají tomu kombajn. A jsou i kombajny na řepu. Jednou prý budou všechno dělat i v zemědělství stroje.

Ještě pár dnů po neděli a byl s řepou konec. Od Hulína se už oralo. Na Jardu skoro zapomněl. Jedny trenýrky a montérky oželí. Má všeho spoustu. To ještě Michala dbala, aby měl všeho dostatek. Zase se vloudila slza.

V sobotu k večeru zašel na hřbitov. Chvojí si přinesl z lesa. Udělal a nazdobil veliký lesní věnec. Michala neměla umělé kytky ráda. Šišky, statice a červené šípky a jeřabiny. Do vázy kytku usušených pompónek. Ještě tam byl veliký koš s rostlými chryzantémami od doktorů. Otčenáš znal ještě ze školy, ale v Boha moc nevěřil. Stál tam a lidi kolem u ostatních hrobů moc nevnímal. Prostě neměl štěstí. Zapálil olejovou lampičku v náhrobní lucerně. Celý veliký hřbitov u kasáren se rozzářil stovkami světel. Měl u sebe ještě pár svíček, kalíšků. Hned vedle byl hrob, kam nikdo nechodil. Zřejmě zaplacené místo, ale nikdo, kdo by uctil zdejší zemřelé. Položil tam také malou kytku ze sušených jiřinek a zapálil kalíšek. Po cestě byly ještě dva stejně opuštěné hroby. Všude zapálil svíčky a položil pár květů.

Když zapaloval na posledním hrobě, přišla tam stará paní s berlami. Na kloboučku měla černý závojík. Vyndala věneček ze stříbrného smrku.

„Dobrý večer, mladý pane. Znal jste Jiřího?“

„I vám dobrý večer. Ne neznal, jen to mám po cestě od našeho hrobu a přišlo mi líto, že je hrob většinou prázdný. Já tady kousek mám ženu a chlapce, co zemřeli při porodu. Tak doufám, že se nezlobíte.“

„Chraň Bůh, je to od vás velice ušlechtilé. Víte, já se sem dostanu tak třikrát do roka. A jeho rodina na něj zanevřela. Ani po smrti se to nezměnilo. Nikdo ho nechápal, že je jiný. Uštvali ho.“

Stará paní měla oči plné slz. Vyndala krajkový kapesníček.

„Tady za náhrobkem je lavička, musím si sednout.“

„Pomůžu vám, mezi hroby je to úzké, zavěste se za mou ruku.“

Posadili se na dvě prkénka na kovové kostře.

„Všechno přišlo najednou. Osmačtyřicátý rok byl plný jako ty další nenávisti a nepochopení. Byl to jemný chlapec na gymnasiu. Těžce všechno snášel a navíc se zamiloval do spolužáka. To víte, je to trestné, ale většinou se to nějak jakoby nevidí. Jenže ten chlapec ho nejdřív ubezpečoval taky o své lásce, ale pak ho udal. Je těžké o tom mluvit. Rodiče se ho zřekli a mělo dojít na soud. Utopil se v mrtvých ramenech Moravy. Hrob má udržovat hřbitovní správa, zaplatila jsem za to, ale vidíte, jen uhrabali drcený bílý mramor.“

„Já sem chodím často, mám zahradu, vždycky tu nechám kytičku, čerstvou.“

„Jste hodný, snad vás také potká štěstí, děkuju vám. Ještě posedím, mám taxi objednané až za půl hodiny. Děkuji, moc děkuji a snad se ještě uvidíme.“

Rozloučil se. Venku na stojanu měl kolo. Projel napříč městem až k mostu. Pak kolem cukrovaru a na cestě k domku si musel dávat pozor. Někde byla nasypaná čerstvě šotolina.

V neděli po dušičkách nahrnoval na záhonku k růžím zem. Tyhle dva keříky, to je růže damašská, nádherně voní, květy se nakládají do lihu na voňavku, léčivou tinkturu, ale dělá se z nich i marmeláda. Jistě, připomněly mu Michalu. Hned si tu jemnou vůni vybavil. Punťa chytil velkou myš a přinesl ji ukázat. Mezi jeho nadšeným štěkotem se ozval zvonek z kola.

„Ahoj, promiň, až teď ti jdu vrátit trenky a montérky. Na jednom koleni to bylo trochu prošoupaný, tak máma tam našila takový kousky, aby se to netrhalo.“

„Veliký dík, jsou jak nový. Pošlu jí velký durancie. Tyhle plodí až pozdě, jsou slaďounký a skvělý do knedlíků. Pojď dál, dáš si se mnou čaj?“

Květoš si teprve pořádně chlapce prohlížel. Hnědé vlasy na pěšinku, jemný obličej, ne zase zženštilý, ale takový typ, co bude dlouho vypadat jako kluk. Pousmál se, dole měl možnost prohlídnout si ho líp. Snad se jeho zranění už zhojilo.

„Co ta rána?“

„Máma mě zahnala druhý den k doktorovi. Sice to ještě tady hodně krvácelo, ale nešlo do hloubky. Už je to dobrý, jen jsem přišel o brigádu a tím o nějakou korunu. Ta by se hodila. Zatím do konce roku nic těžšího nemůžu dělat.“

„Mohl bys stát a být zvohlej?“

„Asi jo.“

„Za týden chci sázet velkej kus česneku. Dá se dobře prodat do restaurací. Pomoc bych přivítal a zaplatím ti. Chci to stihnout, než by zamrzlo. Přes týden budu v práci dýl, honíme plán, bude plno přesčasů. V sobotu po druhé a v neděli. Můžeš tady přespat v pokojíku a uděláme si martinskou husu. Jednu ti nechám, pokud už nemáte objednanou.“

„To nemáme, je na nás moc drahá.“

„Domluv se doma, na kdy ji budete chtít. Třeba tu další neděli, jestli nevadí. Jednu mám navíc. Sice nejsou krmený šlejškama, ale jen kukuřicí. Co ty na to?“

„Na husu nemáme, musíme si dodělat bydlení, abychom v zimě nezmrzli. Taky nám tam teče. A řemeslníci jsou taky drazí.“

„Husa bude za pomoc a na bydlení se podívám. V sobotu mě čekej po druhé hodině. Mrknu se a pak pojedeme na česnek. A vezmi si durancie. Říká se jim tak proto, že prý je sem přivezla kněžna Durancie z Ruska někdy ve dvanáctém století, manželka jednoho z moravských Přemyslovců Dětleba myslím. O švestky se zase zasloužil Karel IV., tak jim po něm říkají kadlátky.“

Jarda ani moc nemluvil. Na otázku, jestli nechodí k muzice s nějakou dívčinou, jen odpověděl že ne. Když odjel, bylo v kuchyňce najednou prázdno. Punťa už pospával v pelíšku u kamen. Od pootevřeného popelníku šla narudlá zář. Zase u plotny viděl Michalu. A jak asi vypadal chlapec ze hřbitova? Jak se žije tomu klukovi, co ho udal?

Proč jedni mají štěstí a jiní ne? Kde je napsáno, jaký má kdo osud? Bude Jarda taky? Co? Nejsme lidé? Jistě, jemu všechno vysvětlil Eman. I Mirek. Ale názory z dílny v práci byly zcela opačné. Vykastrovat a poslat na nucené práce. Kde se v lidech bere zloba a nenávist? Výchova, prostředí, ve kterém žijí, těžko říct.

Nasmažil si kopec topinek. Ukrojil kus salámu, imitace, ta vydrží i bez lednice nebo sklepa jen ve spíži. Ještě česnek a hořčici. Za týden bude husa, co se nesní za dva dny, zavaří. Do Vánoc většinu zvěře rozprodá. Na všechno má zájemce. Snad ho nikdo neudá. Jsou to lidi z práce, ale riziko je ve všem. Něco bude výměna. Za kapra, brambory na sadbu, sadbový česnek, za pracovní lacláče s mnoha kapsami a taky za vánočky a vánoční cukroví. Od masa se pustil do všeho i podle složitého receptu, ale sladké, zvlášť kynuté, mu nešlo. Nebo s tím neměl trpělivost. Taky prasečí hlava a vnitřnosti s nožkama budou za králíky i hovězí prát do klobás a střívka. Akorát všichni tihle měniči mu stále říkají, aby se znovu oženil. A nabízí své dcery, vnučky i další příbuzné nebo známé. Tak mladý, pohledný a zajištěný vdovec, to by bylo terno. Květoš přes všechno byl pevně rozhodnutý. Ne. Druhou Michalu by stěží potkal.

Ochladilo se, noční mrazíky, ve dne mlhy nebo mrholení. Na neděli snad má vysvitnout i slunce. Rozdělil palice česneku na jednotlivé stroužky. Pečlivě vybral bezvadné a namočil na den a noc v hypermanganu. Ještě se pak posypou v zemi dřevěným popelem. Měl tři druhy. Modrý a načervenalý paličák a bílý nepaličák. O česnek je každý rok nouze. Měl i přezimující sazečku cibuli. Ostatní čeká na brzké jaro v komoře. Šalotku si zamiloval. Jednak vydrží i dva roky, ale hlavně má jinou chuť. Jeden kuchař na vojně mu říkal, že Francouzi to v receptech dodržují. Někam cibuli a jinde výslovně šalotku. V pařeništi měl založenou na zimní rychlení běžnou a česnekovou pažitku a taky pór. Na záhoně zimní ošlejch a pod trojicí břízek česnek medvědí. Všechno okolo cibule a česneku miloval. Políčko na něj měl připravené i nadělané řádky lajnovacími hráběmi. Jen pak sázecí kolík a šup se stroužkem do země.

Všechny husy už změnily majitele, jen jednu nechal pro Jardu a svoji zabil v pátek ráno a připravil na pečení. Pekla se pak pomalu celou noc. Ve sporáku vyndal horní rošt. Tím vznikl větší prostor pro žhnoucí uhlíky, co vydržely až do rána. Pekáč, vlastně dva, jeden byl jako poklop, odnesl do sklepa. Dopeče se až v sobotu odpoledne. Na pomalé pečení je potřeba i deset hodin. A hlavně dobře nasolit a pokmínovat. Dodat pepř, zázvor, majoránku, drcený koriandr. Do dutiny jablíčka a cibuli. Trochu šalvěje a hlavně celé větvičky saturejky. Tu ho naučila používat Michala a byl na ní skoro závislý. Nic, co mělo peří, se nesmělo dělat bez saturejky. Ale měl ji rád i u jiného pečeného masa i v nálevu na okurky.

V sobotu hned jel do Židovny. Jarda ho čekal venku před domem. Tím jen prošli a ve dvoře stál nízký domek, ozářený sluncem, co na chvilku vykouklo z mračen. Na první pohled poznal, že je zřejmě prohnilý jeden trámek u komína a zřejmě i střešní latě. To je nejčastější porucha na střechách. Odkvétající muškáty už byly uvnitř za okny. Jinak dvůr byl plný kdečeho. Sudy, bedny, nějaké lavice, cihly a spousta různého odpadu. V síňce se potkali s maminkou. Šedý plášť, šátek, ustaraný obličej.

„Mohu vás pozvat na meltu a závin?“

„Jistě, přijmu rád, jen nejdřív si prohlédnu půdu. Ty schody na konci chodby?“

„Pozor, jsou moc příkrý, nechodíme tam.“

Trámek byl dobrý, ale udrolil se kus sloupku, na kterém ležel. To chce velký hever, čtyři cihly. A vyměnit kus jedné latě. Na půdě byly jen nějaké zaprášené krámy. Dole u kávy hned řekl, jak to je.

„Doufám, čtrnáct dnů to vydrží, je to oprava na jednu neděli, věci k tomu seženu a chtělo by i vymalovat. To můžeme další neděli. Máte tady moc nábytku a věcí, ale nějak se dá všechno přesunout.“

„My jsme bydleli v bytě vpředu v domě, ale když manžel odešel, tak nás vystěhovali sem. To byla prádelna a pokoje pro služky.“

„Nebojte, z toho bude krásný byteček, ale hodně věcí se udělá nejlíp na jaře.“

„Jen možná bude problém s penězi. My měli společné úspory, ale vkladní knížku si vzal manžel, tak máme jen můj plat.“

„Nebojte, to nebudou žádné velké sumy. Teď střešní latě mám na půdě, pár cihel taky a já zase budu rád, když mi občas pomůže Jarda.“

„Prý máte veliké hospodářství, u toho je hodně práce. My tady nemůžeme mít nic, ani psíka. Jsme vůbec rádi, že nás nechali ve dvoře, je tady kuchyně a tři místnosti. Na novém sídlišti by nám dali jen jedna plus jedna, říkali.“

Po domluvě vyjeli ke Květošovi na česnek. Ještě svítilo sluníčko, ale bylo chladno. Husa se dala dopéct, červené zelí bylo už také uvařené a hrnkové knedlíky, ty pak budou hned. Jarda dostal sázecí kolík a košík stroužků.

„Od konce držadla po špičku, to je vzdálenost na dírky. A ty budou hluboký po tady konec toho plechu. Je to asi devět centimetrů. Zasuneš stroužek a pak, jak budeš mít řádek, vhodíš na každý trochu popela ze kbelíku a hráběmi zahrneš. Tady máš jeden druh, já půjdu ze druhé strany. Za chvíli bude šero. Když dnes zasadíme polovinu, bude to fajn.“

Květoš dal do okna rádio, aby jim práce šla líp od ruky. Zvládli skoro kýženou polovinu a šli si dodělat husu. Než se uvařily hrníčkové knedlíky, ostatní se připravilo. Husa se už dopékala rozstřižená na dvě poloviny. Slila se většina sádla.

„Myslím, že půlka bude stačit na dnešek a zítřek, druhou dám do sklenic a zavařím. Michala to dělávala často, jak něco z masa zbylo ve větším množství. Chtěli jsme si pořídit ledničku, ale pak když…, no stejně ji budu muset koupit. Po huse máme Frankovku. Tak dobrou chuť a všeho je dost na přidání.“

„Díky, Květo, za jídlo. Husu jsem ještě nejedl. Dřív jsme mívali jako sváteční jídlo kačenu, ještě když byl táta doma. Je to těžký, chtěl vydělat hodně peněz, tak šel na nábor do železáren. Jezdil domů jednou za měsíc. Vždycky mi něco přivezl. Já ho i chápu. Jen v naší ulici jsme tak tři rodiny, co manželé požádali o rozvod. Našel si tam někoho, jen nás neměl tak krutě odstřihnout. A nechat mámě nějaký peníze z toho, co měli naspořeno. Kdoví, co mu zbylo po měně. Nám nemělo co padnout. Ještě jsme měnili sousedce. Máma se z toho nemůže vzpamatovat. Taky jsem přišel o někoho, koho jsem měl rád. I když to nemůžu srovnat s tebou. Obdivuju tě. Neporadil bych si s tím vším tady.“

„Je to někdy těžký, ale mohl bych se na všechno vykašlat a jít někam do bytovky. Po práci nedělat nic. Skončil bych jako většina takových, co znají jen hospodu. Maximálně chodil někam na fušky. To jsem znal z dětství. Chodil jsem pomáhat strýci, ale stejně jsme byli pořád bez peněz. Všechno prolil hrdlem. Proto, že jsem neměl nikdy nic, mě takový způsob života děsil.“

„Já, rád ti pomůžu. Jen musím i mámě, za rok půjdu na vojnu. Aby tam nestrádala.“

„Samozřejmě ti pomoc zaplatím, nemusíš hledat brigády.“

„To by mi přišlo takový divný brát od tebe peníze.“

„Já jsem jinej než třeba jézéďáci?“

„Seš, seš kamarád, jestli něco takovýho můžu říct. Já žádný nemám.“

„Můžeme být kamarádi, možná i něco víc.“

To už Jarda neodpověděl. Usrkl z vína a hleděl na stůl.

Řeč se stočila jiným směrem, přesto měl Květoš docela jasno. Jarda bude jako on. Jen se bojí. Vůbec se tomu nedivil. On měl štěstí na Emana. Chce to čas.

„Ustlal jsem ti v pokoji, máš tam teplo jako v lázních. A v kamnech brikety. Vydrží až do rána. V koupelně na vaně jsou ručníky. Na žízeň je v konvici melta. Když něco, tak mě vzbuď, já spím v kuchyni na otomanu. Abych zbytečně netopil v ložnici.“

Skutečnost byla ovšem jiná. Do ložnice nechodil. Dřív kvůli dětské postýlce a vzpomínkám na Michalu. Postýlku daroval holce v práci, ale už si zvykl na kuchyni. Kolikrát dostal v noci hlad, tak stačilo jen pár kroků do spíže. Kus chleba se sádlem nebo s marmeládou a lok melty nebo čaje. Máslo kupoval málokdy. Bylo drahé a sádlo měnil u řezníka za králíky.

Buchty od Jardovy mámy a kakao. To byla sváteční snídaně. Venku mrazík postříbřil zbytky trávy, ale svítilo krásně slunce. Nejdřív pokrmili zvěř. Králíkům seno a kus krmné žluté řepy, všemu pernatému zrní. Pak otevřít uličku z pletiva, co vedla dál pod stromy do výběhu, který se stěhoval.

„Mám to jako v cirkusu. Jenže mi tu neběhají lvi. To měli už rodiče Michaly. Husy a kačeny dopasou zbytky trávy a slepice sezobnou kde co. A pohnojí. Pak plotek přesunu zase dál. Můžou do výběhu i v zimě.“

Do oběda bylo hotovo.

„Ještě bude kolem plno práce. Nesmí to zarůst plevel. Mezi rostlinami motyčkou a v řádcích projedu plečkou. Ještě že tady není pýr. Ten dokáže prorůst skrz palici a je neprodejná. Mám už domluvené restaurace. V malém mohou vykupovat od soukromníků. V trhu by za to bylo víc, ale to jsem v práci a nikoho nemám, kdo by tam chodil.“

„Zeptám se mámy, chodí do sodovkárny na dvě směny, ob týden by mohla. Myslím, že by ji to i bavilo. Přišla by do styku s různými lidmi a mohla si popovídat. Zeptám se.“

„To bych uvítal, pokud by jí nevadilo být trhovkyní.“

Po pozdním obědě dostal Jarda domů vajíčka, jablka a kořenovou zeleninu na polévku. I kousek husy na ochutnávku mamince.

„Ještě tě pak vyplatím,“ smál se Květoš. „Za týden zmákneme střechu. Jen, prosím, maminku, aby uvařila buřtguláš. Pro pivo pak zaskočíš. Přijdeme asi tři. Myslím, že to zmákneme za odpoledne v sobotu.“

Než pak vyšel Květoš před dům, Jarda už byl u cukrovaru. Chvilku si sedl na lavičku a vedle si vyskočil Punťa. Nastavil hlavičku a čekal na podrbání za oušky a pohlazení. Nebylo nic, povzdechl si, snad příště.

V týdnu sjel k doktorům. Obrovskou oranžovou dýni vezl za kolem ve vozíku. Na kompot a džus. Doma zastihl jen babičku, ale čekat nechtěl. Po cestě domů ho zastihlo sněžení. Možná bílo vydrží pár dnů, ale teploty přes den byly ještě kousek nad nulou. Taky do soboty sníh zmizel. Domluvil se v práci se dvěma známými, kterým byl párkrát sám pomoct. Oba Pepové, jeden jeho věku, co fušoval do aut, druhý asi čtyřicátník, původně zedník. Mladší vzal Květoše autem hned z práce. Sjeli pro materiál. Tři šestimetrové střešní latě přivázali na střechu.

„Jak nás chytí poliši, tak to vezmeme do teplejch, jinak dám bacha. Čumí to před náma a za náma. Červenou hadru mám. Cement jsem vzal v práci u zedníků, mám tři hevery, co by nadzvedly Karlštejn. Písek, cihly. Pepa čeká u mostu a hoď si dozadu kolo.“

Třicítka aerovka, kdysi dodávka, vyrazila. Pepa byl na svoje staré auto hrdý:

„Víš, co všechno už odvozilo, a kostru kastle má z jasanu jako kytara.“ K mostu nikoho nebezpečnýho nepotkali. Nasedl Pepa a kousek k Židovně zvládli. Byla to skoro blesková akce. Odebralo se pár tašek, vyměnily střešní latě, hevery nadzvedly trámek. Ten zůstane na třech týden, dokud neztvrdne cementová malta na novém sloupku. Ještě se opravil límec kolem komína a vyčistily ryny. Buřtguláš si chlapci doostřili paprikou a pivo jen mizelo. I tak odjížděli potmě.

„Musíš domů ke zvěři?“

„Dokud tam mám husy, tak si do kurníku kuna netroufne. Když je jich víc, zaženou i lišku. I kačeny se ubrání. Na rozdíl od blbých slepic, obojí dobře ve tmě vidí a nebojí se. S houserem mívám i já problém, když se naštve.“

„Tak můžeš zůstat. Máma zatopila v pokoji.“

Poseděli u domácího vína z Pálavy. To vozí známým vinař do sodovkárny. Jardova maminka přivítala možnost chodit do trhu.

„Dušičky jsou pryč, ale daly by se udělat vánoční svícny, kdyby bylo chvojí.“

„Nejmenší problém, hajný chodí ke mně na kafe, hodí vám ho až sem, jak pojede do města.“

Spaní v poněkud plném pokoji. To byla jediná větší místnost. Jardův pokojík byla malá nudle a za kuchyní ložnice. Bylo jisté, že tady nebude zase nic.

Po snídani šel zkontrolovat jejich včerejší práci. Bude to v pohodě.

„Do svátků ještě můžeme vymalovat. Kuchyni, ložnici a pokojík. V pátek si Jarda přijede pro husu a další týden se do toho pustíme. Už jsem pomáhal Pepovi. Rozmyslete si barvu do pátku, pak si vyberete váleček. Díval jsem se, tady není plno vrstev malby, nemusí se nic škrábat. Jen stáhnout nábytek doprostřed. S postelema a skříněma pomůžeme, jen to lehčí. Pokoj až z jara, tam je moc nábytku a věcí.“

Před polednem vyjel k domovu. Poletoval zase sníh. Doma krmení. Počítal králíky, něco má zamluvené. To, co zbylo, by se taky dalo prodat v trhu. Nechá jen chovné samice a dva samce. I nějakou kačenu. Ať přes zimu zbytečně nekrmí to, co by se dalo prodat. Ještě ani neměl zatopeno, když se zastavil hajný. Byl u něj už ráno, ale viděl, že není doma. Hned se domluvilo chvojí. Zdálo se, jak všechno hladce vychází, až na jedno.

Uvědomil si silnou touhu po milování. Emanův kamarád už dlouho nepřijel. Jistě, někoho si našel, protože nějaký vztah na dálku není k ničemu. I když není vážný. Začal i uvažovat o možnosti jedné zdejší kavárny, co mu radil Eman. Má jen jeden oblek, od svatby. Ani s Michalou nikam nechodili, bylo pořád plno práce, která ho i bavila. Počasí zatím moc zimu nepřipomínalo. Ale tak je to poslední roky. Vánoce na blátě a mrazy až od ledna. Když v sobotu odpoledne natíral vápnem dna v jedné králíkárně, co bude zase pro odstav mláďat z jara, přijel Jarda.

„Máma dělá svícínky a poslala mě za tebou, abych ti pomohl. Ten hajný jí přivezl i nařezanou břízu. Taková kolečka z kmene jako základ. Už má i nějaké objednané na pátek v trhu. Vezu štrůdl.“

To byl dobrý důvod dát si meltu a dobrotu s jablky a hrozinkami. Tentokrát ještě navíc s ořechy.

„K tomu by stálo za to udělat pravý kafe. Už nemá astronomickou cenu, ale pořád je to luxus. Budu muset nějaký koupit na svátky. A abych nezapomněl, v pátek jí vezmu králíky a kačeny o půl šesté do trhu.“

Trhy se přestěhovaly z Riegrova náměstí do slepé ulice u brány do Podzámecké zahrady. Bylo to hned za mostem a Květoš to měl při cestě do práce jen pár metrů. Po štrůdlu šli vyházet zbytek zeminy z pařeniště, které se už v lednu založí koňským hnojem. Je to perfektní topení. Na Josefa se tak řezal hlávkový salát a zároveň se vysazoval jarní ven. Měl odrůdu ještě od rodičů Michaly. Každá taková vzpomínka vyvolala slzu.

„Nedáme si krapet vína?“

„Možná jo.“

Zřejmě zachutnalo. Jardovi svítily oči.

„Je to tak zvláštní, jak se lidi potkají. Nebýt řepy. Hrnul jsem se k chrástu a byl…, no prostě blbej. Myslel jsem, že zvládnu něco, co tam dělal kde kdo. Ale kdyby se mi nic nestalo, nikdy bych tě nepoznal. Je tady dobře, ani mi nevadí cesta na kole. Cítím se šťastnej a svobodnej. Když jsi říkal, že můžeme být i víc jak…, myslel jsi tím…“

„Myslel.“

Květoš si ho přitáhl a políbil. Druhý polibek už říkal, že je to oboustranné.

„Trvalo nám to, nemyslíš?“

„Ty bys mě opravdu…, byl jsi ženatý, tak jsem nechtěl, nějak jsem si neuměl představit, že bych pro tebe byl i víc.“

„Budu upřímný, byla to domluva s Michalou. Miloval jsem ji a těšil se na rodinu. Nemohl bych už být s jinou ženou. S ní, věřili jsme si. A byli šťastni. Je to pryč. U tebe si i vážím, že mi pomáháš, kluk z města.“

„Nejsem kluk z města, jsem ze Židovny. Smáli se mi, že na nás zapomněl Hitler. My nebyli Židé, jen nám tam přidělili byt. Ale to nikoho nezajímalo. Tak od šesté třídy jsem to nesl těžce. To byl s námi táta, měli jsme peníze a já chodil líp oblečený jak oni. Polili mě inkoustem, brali svačiny, snažil jsem se vždycky ten kousek rychle přeběhnout. Všiml si toho jeden z učitelů. Pohrozili jim a pak to bylo přehlížení, jako bych nebyl. Chtěl jsem psíka nebo nějaké zvířátko, nic nám tam nepovolili. I máma sem chodí ráda a hlavně do trhu. Zaplatí hned, jak jde, za místo, má dvě dobré sousedky, kam chodí hodně lidí. Vidím, jak je šťastná. A určitě, až budu na vojně, tak jí pomůžeš, kdyby bylo potřeba. Moc ti děkuju.“

„Jaroušku, nezamlouvej to mezi námi. Pokud něco bude i dál?“

„Všechno, co budeš chtít, jenom,“ trochu se zalekl, co řekl. „Jenom ne moc rychle, prosím.“

Nemusí být neděle ani svátek, žádné výročí, stačí, když si dva řeknou mám tě rád. Samota zase ožila láskou.

„Přece jenom se bojím. Myslíš, že je za to stále vězení?“

„Asi jo, ale tady nás nikdo nevidí ani neslyší, jen Punťa. Nesedneme si na otoman?“

„Je divný, že nechci něco, co chci.“

„Ale jdi, ty můj čumáčku. Kdysi jsem četl takovou pohádku. Byl tam králíček nebo zajíček, to už nevím. Jenom že se jmenoval Stříbrný Nosík. Asi mi ho připomínáš.“

„Na mně nic stříbrného není.“

„Pro mě jsi zlatej, stříbrnej a hlavně miloučkej.“

Květoš si chlapce přitáhl co nejvíc a prvně pusinkoval jeho nosík. Ještě rozepnout košile, povolit pásky kalhot. Jarda se konečně také přidal. Oblečení padalo na zem.

„Tuhle jizvičku bych měl obzvlášť líbat. Seznámila nás.“

„Já se tehdy strašně styděl a stydím se pořád.“

„Jdi ty kecko.“

„Srdce mám až někde v krku.“

„Hlavně ti nesmí spadnout do kalhot, ale ty vlastně nemáš.“

„Nesměj se mi, všechno je pro mě nový a krásný.“

„Zvládneme i víc jak kouření?“

Jarda se usmál. Ozvalo se něco jako mhm.