Na jedno brdo

Léta sedmdesátá – 1970

„Jo holky, chlív tady není, ale zato jeden vůl,“ zasmál se mladík sedící na balkoně vlaštovkám krmícím mladé v hnízdě přilepeném v rohu. Zvykli si na něj, stejně jako on na ně. Bylo krásné sledovat všechno od prvopočátku. Nejdřív tam jen kroužily. Pak začaly nosit první kousky bláta a budovat hnízdo. Měl obavy, aby nespadlo. Tak pod něj přidělal kousek překližky. Jenže zase se obával, že si po změně svůj úmysl rozmyslí. Ale opak byl pravdou. Hned spodek dolepily až ke kousku podpory. To už si na něj zvykly. Na balkoně jen sedával u kávy. Někdy tam četl noviny nebo nějaký časopis. Pak se podíval do chytré knížky a zjistil, že jeho vlaštovky jsou jiřičky. Nebydlel sice na věži, ale ve věžáku, jak se všeobecně říkalo jedenáctipatrovým panelákům. A on bydlel až pánu Bohu u oken, jak říkala jeho maminka, když byla u něj na první návštěvě. To byl rozdíl. Domek na rodné Hané, kde vyrůstal, byl na rovině a jediného něco vysokého bylo pár starých ořešáků. Odsud měl rozhled na všechny věže kostelů i zámeckou věž a na různobarevné střechy.

Taky si své spolubydlící pojmenoval. Jiří a Jiřina. Jiří byl pořád pryč za potravou a Jiřina často uklízela. Něco zachytila destička pod hnízdem a něco se smetlo na lopatku. Už loni si říkal, pořídí si truhlíky s květinami na zábradlí balkonu a bude mít hnojivo. Jiřičky jsou taky nesmírně upovídané, zvlášť večer. Zatím se spočítat mláďata nedala. Ale vždycky jich byl plný otvor ve hnízdě. Vypadalo to na sedm ptáčat. Tady se jim daří. Zato jemu se nedařilo? Vždyť tak žije třetina národa. V králíkárnách. Kde je všechno stejné od Aše po Čiernou při Čope. Ale naříkat si nemůže. Má docela slušný pokojík a kuchyni. Dole kousek sklepa a místo v kolárně. A místní domovní důvěrnice je jako máma všech partají. Nezapomene je všechny obejít, když je domovní schůze. Přinese vlaječky, mávátka a obrázky při výročí Vítězného února nebo jiných. Aby byl jejich věžák v řadě dalších kolem řeky nejhezčí. Taky zvítězili v soutěži. Přes několik oken dole měli pověšený transparent, kde místní umělec, mimochodem jeho soused, namaloval slavný Gottwaldův projev. Klema tam byl z boku, aby někomu nevadil jako bývalý kult osobnosti, a dole dělný lid. Horník, hutník, dojička, šťastné děti. Bylo to tak na hraně, spíš jako parodie, ale komisi se to líbilo. Na schůzi pak dostal každý chlebíček a pivo. Dvanáctku. Ale mělo to i jiné výhody. Kdo v baráku chtěl, zavedli mu telefon a to bylo něco. Bez čekání několika let.

Dědeček vždycky Láďovi říkal: „Přežili jsme i Tatary pod Hostýnem a tyhle Tatary taky přežijeme. I v tom špatným hledej něco dobrýho. Třeba jsem viděl, že zlevnili tvarůžky. Z toho mají kluci na Wall Street osypky. To je další rána světovému imperialismu.“

„Dědo, Bože, ať tě zase nezavřou.“

„No co, já se tam naučil anglicky, trochu italsky, základy filozofie, ale i jak otevřít každej zámek a plno užitečných věcí, co jsem neznal. A dodnes se s klukama scházíme a jezdíme si vzájemně na pohřby, když některej natáhne brka.“

Dědeček byl optimista a klaun, jak říkala babička. A taky trochu provokatér. Tak po něm rozhodně nejsem, pomyslel si Láďa. Celej život je na jedno brdo. Kolik lidí teď sedí na stejném balkoně v sobotu dopoledne. Nejen u nás. Paneláky zamořily celou Evropu. Viděl skoro stejné, jen možná i vyšší v Anglii, Francii a Německu.

Samozřejmě jen v televizi. Ostnatý drát, co se začal odmotávat, už zase zdobí hranice. Jenže, jak říká děda:

„Buď rád, že máš hezký bydlení. My po válce bydleli v kůlně, když nám statek zničil šrapnel. A sotva jsme ho vybudovali znovu, tak nám ho vzali. A pláču? Směju se. Směj se, paňáco… Ridi Pagliaccio sul tuo amore infranto, Ridi del duol che t’avvelena il cor! Měli jsme tam dva univerzitní profesory, faráře a operního pěvce. A taky starýho fachmana na zámky. Taky jsme dnes takoví Komedianti.“ Dědeček byl přímo magnet na humorné příběhy.

Bydlel naproti služebně Veřejné bezpečnosti. Ale s místními poliši byl kamarád. Občas ho využívali. Přímo legendou se stal případ, kdy si zalomili klíč ve starém trezoru. Z komunálu nikoho volat nechtěli, to by za chvíli vědělo celé město, a děda jim ho otevřel. Prý coby dup. Chtěl za to, aby mohl parkovat na malém plácku, kde měli služební vozy. Jedno místo tam bylo, ovšem cedulka jen pro vozy VB nelákala k zaparkování. Snad ani děda tomu nevěřil a za několik dnů se tam objevil dodatek, povoleno pro a značka dědova stejšnu. Jako čilý důchodce si přivydělával v místním nejlepším hotelu. Ovládal němčinu, angličtinu, trochu italsky a něco srbsky. Mimo němčinu, univerzita v kriminále. Jako recepční měl zdroj na západní cigarety a kvalitní lihoviny. U sebe neměl nikdy moc, kdyby něco, a měl své dodavatele a odběratele vychované. Láďovi dodával optimismus.

„Chlap po vojně a nevíš kudy kam. Víš, jak to je. Samotnýmu se nejlíp akorát sere. Ženskejch je plná fůra, a když už musíš mít kluka, dnes to trestný není, tak jdi do toho po hlavě. Je to tady samá škola a učiliště, dvoje kasárna, to by v tom byl čert. Dva už jsem ti mohl dohodit z hotelu. Ti byli jasní a měli zájem. Dvě dvojky to ještě jde. Ale než se naděješ, budou v háji. U dveří ti žádnej nezazvoní, leda pošťačka.“

„Já se, dědo, snažím, ale všechno je na jedno brdo.“

Mám já to ale starosti, pomyslel si.

„Co holky, mám se vypravit na nedělní oběd?“ tentokrát se hlasitě zeptal svých jiřiček. Už nebyl snad tři týdny, ne-li déle. Posledně se skoro se všemi pohádal. Začal to otec. Prkotina, ale ostatní si přisadili a děda všechno ukončil, že se neumí chovat k rodičům a co to s ním je. Jo, něco bylo, nebo spíš nebylo a není. Nakonec se zvedl. Stejně by musel do restaurace, když už si nic neuvařil. Sjel výtahem, nahlédl do schránky na poštu. Ještě u restaurace nebyl rozhodnutý. Mířil k vitrínce s jídelním lístkem. Ovšem pak zvítězila zvědavost. Třeba vařila babička a to byla vždycky lahůdka. Ne že by máma neuměla vařit, ale neměla tolik času si s tím pohrát, jak říkala.

Nejdřív minul hotel, kde dělal dědeček. Tak tam by nešel. Všichni ho znali ještě jako kluka. Směrem k nemocnici jela sanitka se zapnutou sirénou a majákem. Ještě za roh a zase do klidné ulice. Poschoďové domy v řadové zástavbě, někdy z doby před válkou. Každý měl dole garáž a menší byt. Větší pak nahoře. Stavěl ho druhý dědeček, co zemřel brzo po válce. Když dědovi z máminy strany vzali statek a jeho zavřeli, vzali sem babičku. Teď jsou tady všichni, jen on vyletěl z hnízda. Už to měl pár metrů, když viděl z jejich domu vyběhnout chlapce tak okolo jeho věku s kbelíkem, který vysypal do popelnice. Sakra, to je tedy kousek. Jako manekýn nebo nějaký gigolo z filmu. A co dělá u nich? Nespletl se? Možná vyšel z vedlejšího vchodu.

Krasaveček se rozzářil, postavil kbelík a natáhl k němu ruku:

„Čáááu, Lukáš, ty jsi určitě Láďa, děda mi tě popsal dobře.“

Znal určitě všechny svoje sestřenice i bratrance z obou stran, dokonce i ty vzdálenější, ale tenhle hoch nikam nezapadal. Nezmohl se na víc než opětování pozdravu.

„Právě budeme nalévat polévku, vařil jsem s babičkou, určitě ti bude chutnat.“

Jak vařil jsem s babičkou? To je jeho babička a ne kdoví koho. Celý se naježil. Skoro neměl chuť jít dál. Nějaký přivandrovalec se tady nebude u nedělního stolu roztahovat. Kde ho vzali?

„Tak jdeme,“ řekl Lukáš smířlivě, „ať na nás nečekají.“

Už chtěl něco říct, ale nejdřív musí zjistit, o co jde. Za dveřmi mu chlapec podal jeho pantofle. Jako by na nich bylo napsáno Láďovy. Pověsil lehkou bundu. To už byl Lukáš v půli schodů a otáčel se na něj.

Prošel dál do otevřených dveří pokoje. Všichni se usmívali a zdravili ho.

„Přidáme židli,“ řekl uculující se Lukáš a taky jednu donesl od okna a postavil ji vedle jeho otce.

„Prosím,“ teatrálně pokynul rukou jako na jevišti.

Do prdele, sedává už léta vedle babičky, ale tam si sedl ten přivandrovalec. Šel se posadit vedle otce.

„Dlouho ses neozval, mohl jsi zavolat, že se zastavíš, ale určitě jídla je dost. Babička s Lukym dělali dvě kuřata.“

„Já původně ani, že přijdu, nepočítal, tak jestli něco vadí,“ skoro se napůl zvedal ze židle.

„Co by vadilo, všeho je dost, jsme rádi, že ses ukázal. Bábinka nám marodila s nohama, máma dělala přesčasy, tak nám Luky pomáhá. Teď je i v recepci, ale je taky vyučenej kuchař a číšník, potom bude v kanceláři. Teď se oťukává, aby měl přes všechno přehled,“ doplnil děda.

Ať se oťukává, kde chce, a nezaclání tady. Uklidnil se až u polévky. Byla výborná, z rychleného květáku. Kuřata už byla nastříhaná na porce, Lukáš je nabízel z pekáče a před každého postavil mísu bramborového salátu.

„Co si dáš? Porce jsou větší.“

„Vezmu si sám, jo?“ řekl Láďa stroze.

Pak mu ale nabíraná porce dvakrát spadla z vidličky, jak byl nervózní. Lukáš mu ji pomalu položil na talíř.

„Kolik salátu?“

„Hmmm.“ No co, má to s obsluhou.

„Dík.“

Kdoví, jestli pak nepřijde, aby ho zkasíroval. To ho trochu naladilo smířlivěji a pustil se do jídla.

„Jak ti chutná salát, Ládi?“ ptal se děda.

Ač nechtěl, pochválil ho. Po koláčcích, kolem kterých se určitě taky motal Lukáš, a kávě se šlehačkou ho děda vzal dolů. Sedli si v kuchyni. Děda vyndal láhev vína.

„Tváříš se na Lukyho nějak nepřejícně, můžeš mně říct proč?“

„Nestačil jsem ho zaznamenat a najednou je tady, všem vám tyká a chová se tady jako doma. Co já?“

„Chtěl jsi svůj byt, máš ho, víš, co to stálo. Tak nezáviď klukovi, co nic neměl a nemá. Já ho přivedl. Potřebovali jsme pomoc, on se nabídl a jsme rádi. Nic ti tady nebere ani nezabírá. I tvůj pokoj je prázdný. O tom jsem chtěl mluvit. Něco tam schrastíme a mohl by tam bydlet. Byl by tak pořád někdo doma. Kvůli Růžence. Upadla, nikdo jsme nebyli doma a je to s ní vážný. Ty jsi taky v práci a bydlíš jinde. My děláme na směny a byl by pořád někdo tady.“

„Měli jste mi něco říct. To všechno nevím.“

„Dlouho jsi tady nebyl. Vylétnul jsi z hnízda, ale byla to tvoje volba. Nikdo nic proti tomu nenamítal. Teď jsem si myslel, pomůžeme tak tomu chlapci a zároveň nám. Máme tě všichni rádi jako dřív. Věřím, že to pochopíš a s Lukym budete kamarádi. V dnešní době se přátelství nedá ničím zaplatit mezi lidmi.“

Vraceli se k ostatním.

„Tak myslím, že bych měl pomýšlet na návrat.“

Lukáš si utíral ruce po umývání nádobí.

„Kam bys chodil. Pomůžeš s altánkem, ne? Jak jsme se domluvili.“

„Jistě, rád, jen abych nenarušil nějaký jiný program.“

„Program je stejný, Láďa taky pomůže. Mladým to půjde líp. Nebo máš něco dnes a zítra?“

Dědeček se obrátil k vnukovi.

„Ne, jistě, pomůžu, jen, dal bych si ještě kávu.“

„Udělám myslím všem, co ty, máti? Můžeš druhý?“

Maminka šla do kuchyně, ostatní si sedli ke stolu.

Láďa se po straně díval k Lukášovi. Snad to všechno, co si myslel, nebylo na něm až tak vidět. Je to dost hezkej kluk na to, aby se mu začal líbit. Což je další kámen úrazu.

Mamince došla šlehačka, kterou napouštěla z výrobní nádobky. Lukáš skočil do kuchyně, aby dolil další smetanu a vložil novou bombičku. Všichni se pak vypravili na zahradu. Za malým dvorkem byl záhonek růží, pak další na kuchyňské bylinky, kousek trávníku, jedna třešeň, jedna švestka a u zdi altánek porostlý klematisem. Od zdi se odtrhly na střeše plechy, tak tam začalo zatékat.

Už měli postavený žebřík, kus role térového papíru a tatínek přinesl hřebíky, gumové podložky a další nářadí.

„Plechy, chlapci, sundejte dolů, musí se porovnat. Papír chce zahnout v kraji až na zdi a pak překrýt plechy.“

Dědeček ze zdola udílel rady a kluci mluvili jen o opravě při práci. Snad po hodince bylo hotovo. Ženské vyplely záhony a nahledaly pár třešní, co už vypadaly zrale.

„Můžeš přespat dole u nás v pokoji. Lukáš přespí nahoře.“

„Dostanu kázání,“ pousmál se Láďa.

„To víš, že jo,“ dědeček se spíš zašklebil.

K večeři byla kuřecí játra, hlávkový salát politý opečeným špekem a chleba. Pivo a děda pak přinesl láhev domácího koňaku.

„Taky zrál nějaký rok v dubových sudech, i když ne francouzských, ale je XO. Neboli extra old. Má přes deset let. Bez viněty, ale se stejnou chutí. A je i druhá láhev, pro čtyři džentlmeny.“

Dědeček pokynul Lukášovi, aby vyndal bachraté koňakové sklenice.

„Ať se nám, chlapci, daří.“

Když si Láďa přiťukával s Lukášem, měl sklopené oči. V tom návalu zloby a žárlivosti mu nějak uniklo, že tohle by byl nejen ideální kamarád, ale i někdo, koho hledal. A trestem zřejmě bude, že není teplej.

Řeč přešla na dění ve společnosti. Všude kolem byli známí, co byli nějak postižení. Otec byl mistrem u elektroinstalatérů a pracovali na druhém sídlišti, které se stavělo u hřbitova. Maminka zase na směny v lisovně umělých hmot a navíc dojížděla autobusem. Láďa zakotvil v komunále. Vázání knih, rámování obrazů, a když bylo třeba, pomáhal i u sklenářů. Zvlášť, když se osazovaly velké výlohy, nebo bylo moc zakázek. Byla to práce různorodá a bavila ho. Ovšem nijak zvlášť placená. Z možností, co měl, si naštěstí mohl vybrat. Probraly se i příjemnější věci. Dovolená a pak svátky vánoční. Dříve jezdívali společně na chatu. Loni to padlo. Bude třeba zjistit, jak by možnost pobytu vypadala letos. Koňak byl lahodný, jen otec se synkem měli co dělat zvládnout schody.

Láďa vstal přesto brzy, ale v kuchyni už byly ženské a Lukáš krájel šunkový salám na hemenex. Sklenice vlastních pikantních okurek lákala k ochutnávce.

„Jo. To jsem potřeboval. Letos musíme udělat víc sklenic. Přikoupíme ze dvě bedny od jezevců. Ti jsou levnější jak naši zahradníci. Přitom jim tam každou chvíli něco zasklíváme.“ Oni si okurky pěstovali na síti podle zdi. Lezly až k sousedům, přes dva metry. Vždycky se vykopala hluboká brázda na hnůj a přivezlo pár pytlů zeminy z pole, aby nesázeli do stejné každý rok. Místa bylo málo na nějaké střídání plodin. Po okurkách ovšem sáhl i tatínek, dědeček a babička rovnou otevřela druhou sklenici.

„Vletíme na půdu. Je tam nábytek původně zezdola. Myslím, docela zachovalý. Když je nás tolik, můžeme něco snést do tvého bývalého pokoje, ať nemusí být Luky v tom kamrlíku s číšníky.“

Trochu to ještě Láďu bodlo. Šel se podívat do prázdné místnosti, kde pár let prožil. Když dědovi vzali statek, bydleli všichni v malém domečku na vesnici. Tady bydlel druhý dědeček se dvěma dcerami a původně táta. Nahoře rodina, kterou jim tam přidělili. Pak děda zemřel, dcery, Láďovy tety, se odstěhovaly a oni se naopak sem přistěhovali. Zažádali i o horní byt a dostali ho. No jo, co by chtěl. Má hezký svůj. Ne garsonku jak většina svobodných. A jiřičky. Kolem totiž prolétla vlaštovka. Ta nemá vespod bílá pírka a naopak má jakoby vystřižený ocásek. Začal se smát a musel ostatním povědět o jeho ptáčcích.

Nábytek na půdě byl pokrytý plátěnými povlaky a skříně papírem. Nejprve jen nahlíželi. Lukáš to nechal na nich. Bude rád za cokoliv. Snesli dolů rozkládací tmavě rudý gauč s chromovanou kostrou. Ze stejného materiálu tam ještě byla křesla a stolek. Třídílná skříň jim dala zabrat. I když vyndali police a šuplíky, i na popruzích byla těžká.

„Dnes se všechno dělá z překližky a laťovky, tohle je jak z protiatomového krytu.“

Knihovnička měla opět chromované prvky i malý psací stůl a židle.

„Dáme přestávku, chlapci, a lok vína. Dobrý, né? Co ty na to, Luky?“ znova se ozval děda.

„Krásný a jak nový.“

„To teprve bude. Teď se na to vrhnou ženský. Vypulírovat, vysát, vyhnat pavouky.“

Ale stejně se zase zapojili všichni.

„No vidíš, zítra si sem hodíš věci a budeš doma.“

Lukáš děkoval a zaleskla se i slza.

Po návratu si ještě Láďa s kávou zašel za ptáčky. Byli v otvoru namačkáni, snad i na sobě. Jejich hlasité pri pit, pri pit se změnilo ve štěbetání mláďat.

„Jo, holky, při pít, připít. No zatím není s kým, ale věřme nějakým bůžkům lásky, třeba se zadaří, zatím je život furt na jedno brdo.“

A třešně zrály, dozrály a šlo se česat. Zase se jejich šestice sešla. Tatínek trhal se žebříku, děda dole, kam dosáhl, a kluci vlezli na strom. Nejdřív je děda poučil o bezpečnosti a zanotoval Matuškovu: „Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, sladký třešně zrály a vlahej vítr vál.“

„Zavaříme sousedům, do rumu, na džem, na pálení málo, co se dá dělat,“ litoval děda.

„To samý bude se švestkama, ty se ještě povezou sušit a vařit povidla. Když si vzpomenu na náš sad, ode všeho jsme měli řadu, celej les ořešáků a hrušky starý snad dvě stě let. Polovinu vykáceli a teď jim tam ujíždí svah. A ten bordel na dvoře. Žít můj staříček, vypráskal by je bičem, hovada.“

„Jak to vůbec dopadlo s tím navracením?“ ptal se Láďa.

„No jak myslíš? Do stavení bysme se mohli nastěhovat. A znovu všechno zničený opravovat? To jsem dělal po válce a jak to dopadlo. No a teď je konec i s rehabilitacema. Zařízli nás jak sele na pekáč.“

„Bude tak stovka sklenic,“ pochvalovala si maminka. „U nás kompoty jdou na odbyt i džem, taky si vezmeš, Láďo. Budu dělat i menší sklenice. Pro jednoho je velká moc. A hlavně džem, když jsou v něm i celé půlky.“

„Přikoupily jsme kameňáky na nakládání do rumu. Něco bude i na griotku, i když lepší je z višní. Naložit do konzumního lihu, prosypat cukrem, lusk vanilky, trochu skořicové kůry a ve velkých sklenicích nechat do půli srpna za okny. Máme ji rádi horkou, to je mlsání, když pak venku mrzne,“ vzpomínala babička.

„Nedělejte mi chutě, co bude k obědu? Vidím, Luky zmizel.“

„Ptáčky s rýží. Už je jednou dělal. Jsou úplně jiný než v závodce.“

„Tak budeš vařit i v hotelu? Lidi by brali restauraci útokem,“ uznale obdivoval Láďa.

„To víš, že ne, nevešel bych se do podnikové normy. Možná, že ani do kuchyně nepůjdu.“

Lukášovi ptáci byli za prvé velcí, ale v náplni byla dobrá klobása, pórek, žampiony a samozřejmě vejce, paprika, okurka a slaninka.

„To mít u nás v práci, kluci by mysleli, že je to atrapa a ne skutečný jídlo.“

Bylo vidět, že Luky má radost.

„Já, chlapci, si půjdu dáchnout. Jdeme s Lukym na šestou. Dnes by měli přijet nějací experti na Tiziana. Budou bádat, kdy asi vznikl, patří prý k jeho posledním dílům, a je-li dokončený, nebo ne. Tak musím oprášit mé zbytky italštiny a angličtinu a němčinu máme s Lukym zvládlou. On navíc má dobrou ruštinu, ze které já znám jen pár slov. Ono nejde jen o řeč, ale i tu hotelovou. Názvy jídel, pití a všeho kolem.“

„Už ses zabydlel, nemáš s něčím problém?“

„Nemám s ničím a je tady úžasně. Já nepoznal nikdy domov. Ale takových je plno a někteří ho nikdy nepoznají.“

„To je smutný. O takových věcech kluci jako já nikdy neuvažujou. Byt mám díky spoření, co jsem měl zase díky našim od mala, a samozřejmě s jejich přispěním. Pokoj jsem měl tady. Do kuchyně jsem si doplnil ledničku a malá pračka se mi taky vlezla. A ještě mám balkon s hnízdem jiřiček. Pro jednoho až moc.“

„To chceš zůstat sám?“

„Nevím, někdo není typ na ženění. V chomoutu už bych byl dávno, ale to nehrozí.“

Láďa čekal další otázku proč, ale Luky, jako by posmutněl.

„Někteří máme život složitější.“

Zvedl se a šel dělat chleby se sardinkami. K večeři i s sebou na jejich noc s dědou.

Další víkend se domluvil s klukem sklenářem na zasklívání skleníku na jedné zahradě. Problém byl, že při navařování téček trochu ujeli a skla byla do mírného lichoběžníku. Z obou stran bylo nutné kus odřezat. Potom vše zakytovat. Místo tmelu měli křídu, lněný olej a vysoce jedovatý suřík, aby železo nekorodovalo. Z tohohle těsta teprve vznikl načervenalý tmel neboli kyt. Sice měli gumové tenké rukavice, ale dělalo se v nich blbě. Přijeli v sobotu ráno a končili v neděli odpoledne. Spali v dřevěné boudě na matracích. Zato jídlo bylo slušné a zásoba piva. Když se vrátil, dal si sprchu v tom malém nepovedeném sprchovém koutě a už se mu nikam nechtělo. Další víkend už byl v červenci. Příjezd znalců Tiziana přesunuli až na sobotu jedenáctého. Láďa se stavil v týdnu.

„Nechceš se podívat ke mně? A někam si sednout?“

„Jistě, pak asi budu občas provázet ty znalce. Mám nejlepší angličtinu a němčinu z hotelu. Ale snad to solidně zaplatí. Půjdeme jen někam jinam než k nám do hotelu.“

„Jistě, mě tam taky znají, někam, kde není tolik lidí.“

„Prý je tady kavárna s klavírem, kde občas hraje nějaká bluesová kapela.“

„To je někde blízko mě, tak zůstaneme na noc u mě.“

Všechno bylo trochu jinak. Vinárna byla sice nedaleko, ale měla rezervace. Až když Lukáš řekl, že dělá v hotelu, se našel stolek pro dva. V místě hned za vchodem, ale aspoň tam až tolik nebyla slyšet hudba. Klavír a až po deváté přišel kytarista a hráč na saxofon. Byl to spíš klasický jazz a až k jedenácté dali tesklivá blues. Vodka a džus, sáček solených mandlí, tatarák a v závěru jednohubky. Mluvili o všem možném, ale ožehavé téma načali až u Ládi doma.

„Moje představa o životě je dost limitovaná. Dá se říct ze všech stran. Nemám o nic vyhraněný zájem. Myslím si, něco snad přijde. Nějaký koníček, auto a cestování, přítel.“

„Vidím, že v tom není žena nebo rodina?“

„Je to špatně?“

„Ne špatně, ale jiné. Asi jsme na tom podobně. Jen doba tomu nepřeje a asi nikdy přát nebude. Bylo to kruté poznání. Tam, kde jsem byl, je něco takového jen ponížení, šikana, zneužití, ne cit, krásný a čistý cit.“

„Tohle já měl lehké. Děda poznal, že se mi líbí kluci už dávno. Neměl z toho radost. Ne že by mu to vadilo, ale věděl a říkal mi, že život budu mít velice těžký. Hledání, přetvářka, ztrácení a nové hledání. Myslíš, že my dva?“

„Moc se neznáme. Jen několik dnů. Vždycky jsem snil o romantice. Jako když chodí kluk s holkou. Poznávají se, ale přijdou i krize a to teprve ukáže, jestli jejich vztah vydrží. Jistě, zase až tak naivní nejsem, že bych si myslel, že každý vydrží navěky.“

„Byls s někým, měls někoho rád?“

„To jsou dvě zcela odlišné věci. Byl jsem, ale mít rád, to se mi nepodařilo. Je to i prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. Náš domov nebyl zase žádná hrůza. Dalo se tam žít. Člověk si musel zvyknout na určitý řád a žádné soukromí. S tím měli potíž ti, kteří tam přišli už starší. Tak do desíti let si zvykneš rychle. Ale čím později, tím je adaptovat se horší. Přijdou tam i kluci, kterým chybí málo do osmnácti. Těžko se smiřují s režimem, co tam panuje. Pak to někdo odnáší. I tohle mě potkalo. To se dělalo i v sobotu. Moc jsem z učilištního internátu nejezdil. Bylo tam vždycky plno akcí, kdy se dalo přes neděli zůstat. Jednou jsem přijel a právě takový pozdě příchozí ještě s jedním místním mě v sobotu po večerce chytili a odvlekli do skladu. ‚Budeš naše matrace, děvko.‘ To i když chtěné poznání nebyla romantika. Řekl jsem pak raději v intru, že mám v domově problémy, a nejezdil.“

„Já měl všechno jasný, jen nebyla příležitost, až na školení před vojnou. Stejně starej kluk jako já a taky jen teoretické vědomosti. Naše poprvé, to byl jeden trapas vedle druhýho, ale už jsme se ani nečervenali. Na vojně jsem si všiml poručíka, co chodil jako dozor, když jsme se sprchovali. Byl jasnej, jak se vždycky díval. A taky si mě vyhlídnul, když jsem ho trochu vyprovokoval. Vyšel jsem ze záchodu a napůl stouplý péro bylo vidět přes tepláky. Bydlel za kasárnama v dřevěným baráku, takové svobodárně. Všude tam chodili záklaďáci, co uklízeli, nosili nákupy a různě posluhovali. Mezi nimi jsem se ztratil a udělali jsme si oba dobře. Tady ve městě jsem se bál. Kam člověk jde, všude potká někoho známého a na seznamování s klukem nejsem žádný hrdina. Mít někoho rád, na to stále čekám. A my dva, jak to vidíš?“

„Nejsem tím, kdo se umí hned rozhodnout. Něco mi říká ano, jen je všechno mezi náma moc rychlý.“

„Políbit tě můžu?“

„Snad, jen nechci hned spadnout do všeho. To neznamená jako u holky, že nechce až po svatbě. My ji nikdy mít nemůžeme, ale všechno, až se víc poznáme. Nezlob se. Jo, láká mě to taky. Prosím, vydrž. Dokážeš to?“

„Když budu muset, co mi jiného zbude. Není na obzoru nikdo mimo tebe, kam bych utíkal pro útěchu.“

Seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Po úsměvech Lukáše a spíš vážnosti Ládi se přiblížili a dali si první pusu. Byla jen krátká a ne milenecká. Spíš Luky se odtrhl.

„Já asi vím, co si myslíš. Chtěl bych, abychom měli ve všem jasno.“

„To já mám, no půjdeme si lehnout. V kuchyni máš modrej froťák a pyžamo. V noci je tady chladno, mám otevřeno na balkon a poslouchám jiřičky. Potichu vždycky některá pípne a druhá jako by ji okřikla a někdy se jich rozševelí víc. Skočím si pak za tebou.“

Zase je všechno na jedno brdo.

Když se Láďa vrátil, Lukáš byl zamotaný v dece na okraji gauče. Lehl si na opačnou stranu. Tak zase nic. Jen naděje. Ale klidně taky mohl dostat odmítnutí. Napínal sluch, ale jiřičky byly tiché jako myšky.

Do konce července se s Lukášem nepotkal. Prý si ho domluvili až do začátku srpna. Ani nechodí domů i někam jezdí jinam. Další Tizian je ještě v Praze, ale dělají pod dohledem Státního památkového ústavu nějaké rentgeny, signatura byla dříve skrytá a je vlastně známá až od zhruba deseti let zpět. Obraz prý má nevyčíslitelnou cenu, hned po korunovačních klenotech. Občas se Lukáš zastaví, něco řekne a je celý nadšený z toho, co dělá. Možná, zauvažoval Láďa, si tam někoho našel. Dnes to jde zase těžko, ale za peníze dostane možnost vycestovat a už ho neuvidí. Není přece jeho. Dali si jen pusu a příslib něčeho, co zkusí. Přesto mu začal bolestně chybět. Vlastně ani ne v posteli, což ani nezkusili, spíš jen jako kamarád, se kterým může mluvit o kde čem a mít radost i z jeho blízkosti. Už i stál před kavárnou, kde se dal sex na noc domluvit. V kapse peněženku a pár zelených Hradčan. Ale co by řekl, jestli se Lukáš vrátí?

Sobota začátkem srpna ráno, když ještě spal po minulém dni s úmorným vedrem, se rozdrnčel zvonek. Vstal a neochotně šel ke dveřím. Určitě někdo z baráku. Jen pootevřel, stál tam ve slipech.

„Můžu dál?“

„Luky, jak ses…“

„Pustila mě jedna hodná paní s kočárkem, tak můžu?“

„Myslíš, jestli tady nemám náhradu? Z jedenáctého patra mohou zmizet jen jiřičky a taky zmizely.“

„A můžu?“ Objal ho, nohou zavřel dveře a tohle nebyl poslední, spíš rozpačitý polibek, ale líbání s objetím, obemknutými rty a zvědavými jazyky.

„Myslel jsem, jestli už nejsi v Německu nebo ve Francii?“

„Moc nechybělo, ale vrátil jsem se k tobě. Asi tě mám rád.“

„Jenom asi?“

„A ty?“

„Já tě miluju a trpěl jsem jak kůň.“

„To vidím na tvých slipech. Můžeš si vzít tepláky?“

„Já bych si je raději sundal, včera bylo třicet.“

„Dnes má být až o tři víc. Máš něco k pití? Myslím nealkoholickýho.“

„Minerálku, kompot a třešňovou šťávu.“

„A kafe?“

„Jo, to mám vždycky.“

Lukáš byl jako voda vylitá z břehů. Zůstali v kuchyni, kde byl mírný průvan. Srpnové teploty udeřily spolehlivě. Nejlíp by bylo někde ve sklípku u dobrého moku. Láďa si vzal květované šortky a bílé tílko. Lukáš si sundal zřejmě nové levisky a nechal si bavlněné bílé trenýrky a stejně tak tílko.

„Na snídani si můžeme dát za chvíli lečo z konzervy, nic moc tu nemám, na oběd jsem se chystal k našim.“

„To můžeme a zůstaneš pak u mě?“

„Už tě nikam nepustím a chceš tím říct, že budeme zase spát každej na okraji pro změnu tvýho gauče?“

„Myslím, že nám nebude stačit,“ to už se Lukáš smál a přišel další a delší polibek.

„A dost. Tobě to nic nedělá? Abych si tě neodnesl na můj gauč.“

„Už vyprávím. Jen ještě jednu hubičku.“

„Přijeli dva Francouzi, jeden Ital a jeden Němec. Ital tady byl jen tři dny, Němec s druhým frantíkem týden a René odjel dnes ráno. Jmenoval se Pierre-René, ale přátelé mu říkali René, druhým jménem.“

„Takže, to byl tvůj přítel, když byl René?“ trochu se zakabonil Láďa.

„Byl a moc si toho vážím. Přítel, ne milenec. Je mu okolo třicítky, krásnej mužskej a řeknu ti upřímně, neznat vaši rodinu, která mi dala první a skutečný domov a tebe, neváhal bych. Nechci ti lhát, nabídl mi to. Ale všechno zůstalo jen jako přátelství. Stejně by to byl risk. I kdybych dostal povolení. Francouzsky bych se naučil a s angličtinou se domluvit dá skoro všude. Nejsem si jistý, že by mě bavilo jezdit po celém světě, kde jsou Tizianovy obrazy. René o tom už napsal několik knih a patří mezi největší znalce Tiziana. Ten náš obraz patří k nejvzácnějším na světě. Navíc je to z jeho posledních děl. Není to hezký obraz. Strávil jsem u něj polovinu doby a bylo mi z něj zle.“

„Vím o něm, tady asi každý, ale přiznám se ti, neviděl jsem ho. Myslel jsem, že je krásný, když ho všichni obdivují a je tak drahý.“

„Byl původně ve sbírkách Rudolfa II. Ale některé zničili nebo ukradli Švédi za třicetileté války. Taky je tady rodina úžasných restaurátorů, co se věnují těm nejvzácnějším obrazům. Je na něm Apollón a Marsyas. Ten se vsadil, jak porazí boha ve hře na hudební nástroj. Vítěz měl druhého stáhnout z kůže. Marsyasova flétna nestačila na božskou lyru a na obraze stahuje Apollón satyra z kůže. Je tam ještě víc postav, i král Midas, což je podoba samotného Tiziana. Obraz vznikl podle Ovidiových Proměn, ale inspiraci dala asi malíři podobně děsivá příhoda. Právě v té době dobyli Turci benátskou pevnost na Kypru a jejího velitele také stáhli z kůže. Tohle a jiný styl malby, většími nánosy a temnějšími odstíny svědčí o pozdní době malby. Tizian zemřel v šestaosmdesáti letech v Benátkách na mor.“

„Smrt ošklivá, ale dožil se hodně let.“

„Říkalo se dokonce, že měl sto tři let. Ale neví se, kdy se narodil, tak jsou to jen odhady. Byli jsme i v Gottwaldově u jednoho starožitníka, co měl nějaké nákresy prý Tizianovy nebo z jeho dílny. Nakonec je René koupil. Čekalo se jen na peníze z banky.“

Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě. Režim moc lásce nepřál. Zdvořile všechno odmítnul s tím, že někoho má. Jen dovolil, aby ho mohl držet, než usne, za ruku. René seděl vedle něho na křesílku. V noci ho vzbudil pevný stisk a stále cítil jeho ruku. Pomalu se vyvinul, podíval se na hodinky. Byly tři hodiny a padesát minut. Přikryl ho dekou a dlouho pak nemohl usnout. Bylo mu Reného líto, ale nechtěl už měnit slovo, co dal. Až když se pak loučili, nechal se políbit. Nebyl si jistý, jak Láďa přijme stříbrný tepaný náramek, co dostal, a o bonech rozhodně pomlčí. S těmi se kšeftovalo i na hotelu, tak později může říct, že jsou to provize, a pomůže děda. Mimo část, co mu platil hotel, ho platila i Národní galerie a dostal všimné ještě ode všech znalců.

„Zaplatil ti aspoň pořádně, ten tvůj René?“

„Jistě, a všechno jídlo a pití. A taky mi dal takový tepaný náramek, co se mi u toho starožitníka líbil.“

„Někteří cizinci jsou skoupí. U nás si jeden Němčour nechal zarámovat a zasklít malované obrázky z Hostýna a smlouval o každou korunu. A zápaďák.“

Ještě chvíli probírali Tiziana a obraz.

„Budeme se ploužit. Beru si k tričku kraťasy, už je tam dvacet sedm.“

„Já až doma.“

„Doma si naopak všechno vysvlečeme.“

„Bude poledne.“

„Myslíš, že k obědu by nás nepustili nahé?“

„Ještě ani neví, že my…“

„Spolu chodíme?“

Rozesmáli se.

„To by byl pro ně ten nejmenší problém. A opravdu chodíme?“

Luky ho objal a Láďa ho už pokládal.

„Až večer doma, snad vydržíš?“

Po obědě byla skvělá zmrzlina z termosky. Láďa se byl podívat v altánku.

„Všude je na chcípnutí, nejlíp je v obýváku dole.“

Všichni se rádi přestěhovali. Jedna okna vedla na sever a v opačných byly stažené venkovní žaluzie. Chladivé vínečko bylo jediné, co šlo na odbyt. Lukáš znovu vyprávěl své příhody.

„Na Tiziana teď budeme experti,“ smál se dědeček. „Samozřejmě tam posílám naše hosty. Kdysi jsem ho viděl a taky se mi nelíbil. Je to moc drastické a ponuré. Ještě jsi nám neřekl o barvě, které se říká tiziánová.“

„No jo, maloval hodně ženy a jejich vlasy měly často zvláštní barvu, rudo, hnědo, bronzovo, oranžovou do zrzava.“

„Mohl bys vystupovat i jako znalec barev,“ smál se Láďa.

Lukymu bylo krásně. Snad všechno vyjde. Co by se stalo, kdyby Renému přikývl? Možná krásné milování a pak kruté rozčarování, kdyby mu vystěhování nepovolili. Někde stříhat elektrické dráty a dostat se do náručí Státní bezpečnosti, na to by neměl. A Láďa není jen touha po sexu. V době opět nepřející ničemu, je přítel, co vyznává stejné hodnoty, výhrou. Také to nemusí vyjít. Budou to prostě muset zkusit. Trochu se bál. I štěstí, co ho zatím provázelo, se unaví. Kroky k vzájemnému poznání i lásce už podnikli.

Ženy si šly odpočinout, pánové diskutovali u vychlazeného bílého. Dodal děda, z Pálavy, tak Pálavské. Ale chlapci jen pomalu, ani se nemuseli domlouvat. Dali si tady i večeři. Opět děda donesl kopec knedlíků. Dokleply se vajíčka a okurkový salát. Kluci si udělali pár jednohubek.

„Zabíráme koupelnu,“ volal Láďa.

„Jdeme na to,“ smál se a škádlil svůj protějšek.

„Nejsi lechtivý, já jo. Třeba prsty na nohách, tam mě vždycky dostaneš.“

Taky už to málo ze sebe shodil.

„Nebude striptýz? Konečně. Jseš přesně takovej, jak jsem si tě představoval. K zulíbání. Tělo atletické a k tomu hlavnímu si klekám. Mít klobouk, smekám. Vidíš, bude ze mě poeta. A nebraň se tomu. Nech ho růst. Můžu si ho potěžkat?“

„To je jak?“

„Vezmu ti ho do dlaně a nechám, ať se chlapec ukáže. Můžu ho ochutnat?“

„Snad si dáme nejdřív sprchu?“

„Chci tvý péro tak, jak leželo celej den a já se na něj těšil.“

Luky se rozesmál.

„Prosím tě, proč?“

„Pak už bude chutnat po mýdle a šamponu. Nenutím tě k tomu.“

„Tak se jen opláchneme.“

„Dobře, ty hrdino, příště.“

Jen se namočili a Láďa si dopřál chvilku kuřby, stejně partner.

„Máme štěstí, že nám nic nebrání. Tušil jsem, jakej budeš.“

Kousek chodbou přeběhli nazí.

„Rozděláme gauč.“

„To už bych nezvládnul. Až pak. Můžu?“

Úsměv a přikývnutí.

Lukáš si klekl a podepřel se lokty. Je skvělé být líbán všude. Trochu mastičky z koupelny. Trochu rozpaků. Pro oba pocit sice už známý, ale s velkou prodlevou.

„Bože, skoro se třesu. Tak krásný, tak krásný. Dlouho nevydržím. Všechno je ve mně nastřádaný.“

Nebyli rychlí. Naopak.

„Máme celou noc.“

„Máme celý život.“

„Třeba ještě v těch šestaosmdesáti jako Tizian?“

„To hlavně, budeme teprve pomalý.“

„Třeba už jsi tam?“

„Někde jsem, ale už si nevzpomenu kde.“

Smích, osvobozující od všeho, co neslo stres nelehké doby. Spali v objetí, budili se s chutí k novému milování.

U chleba s domácí paštikou z kuřecích jater se postupně sešli všichni. Každý dostal velkou červenou kapii, aby se vitamínům učinilo zadost, jak tvrdil Láďa. Kluci si ťukli hrnky s meltou a vzájemně si šoupli první sousta odkrojená noži do úst.

„Abyste nebyli v šoku, když se z nenadání líbneme. Ukázka.“

Láďa si přitáhnul Lukáše a nebylo to líbnutí, ale docela ukázkový francouzák.

„Prostě jsme se dali do toho nebo jak se tomu říká.“

„Konečně, viselo vám to na očích,“ komentoval děda.

„Jenom, chlapci…,“ maminka nedopověděla.

„Jasně, mami, budeme si před cizíma dávat pozor a tak dále.“

„Ještě mám ten koňak, tak dáme po skleničce, ať se dílo daří.“

„Je ráno!“ ozvala se babička.

„Je, Růženko, je. Dáš si taky. Kvalitní čistej alkohol je proti infarktu.“

Všechno se vrátilo do zajetých kolejí. Ale přece to nebylo na jedno brdo. Kluci chodili do práce, Lukáš míval i noční a kolikrát mu pomáhal Láďa. Dva tři dni doma a zase na bytě. Dovolenou si nechali až po Novém roce a trávili ji na chalupě jedné tety. Dva osamocené domy, obydlené jen občas. V zimě pusto prázdno.

„Civilizace s obchodem nejbližší tři kilometry. Cesta se neprotahuje. Tak podle sněhu. Elektřina tam je, ale někdy tíhou sněhu spadnou dráty. Oprava i za týden nebo dýl. Běžný trvanlivý potraviny jsme navezli autem ještě na podzim. Mouky, těstoviny, rýže, olej a konzervy a zavařeniny. Jen mi pak napište, co jste spotřebovali, my tam pojedeme, až roztaje. Je tam spousta běžek i bot. Něco si najdete. Dřevo je v kůlně. No snad si poradíte.“

Když vystupovali z autobusu na rozcestí, řidič se znovu ptal, jestli opravdu jedou sem.

„To chtělo tak sněžnice. Tady kůly nejsou, nikdo tam nebydlí a nejezdí. Ale podle cesty jsou většinou stromy. Malináče, Strýmky, hrušky Sralky a plno šípků. Pod lesem budou závěje. Na opačnou stranu se dostanete k obchodu. To je zase podle sloupů s elektrickým vedením. Tak ať nezabloudíte. Našli by vás až na jaře,“ smál se řidič.

„Na cestě toho moc nevypadá, tak patnáct dvacet čísel. Na obchod se vyflajzneme, máme zásoby jak k dobytí pólu.“

„Hlavně ten pól najít. Vidíš, tady stromy končí a u lesa pokračují na dvě strany.“

„Jasan, to mám od tety namalovaný.“

Jenže malůvka vypadala jinak než krajina v zimě.

„Cesta vpravo, když jsme vyjížděli, bylo osm pod nulou, teď bude tak deset. Už se těším na horký čaj a do trouby hodíme upečený kuře.“

Ve sněhu s plnými batohy se pokračovalo pomalu. Pod lesem byla pořádná závěj, naopak u lesa odmeteno větrem. Za smrkovou hradbou kus listnatého a staré vysoké hrušně Sralky, které se prý suší. Pak uviděli svou Zemi zaslíbenou. Dvě staré lípy, nějaký svatý napůl ve sněhu a mezi stromy dva domy, vzdálené od sebe tak padesát i víc metrů. Navátý sníh museli ručně odhrabat, aby se dala otevřít plaňková vrátka. Chvíli trvalo odemknout. V síňce zřejmě nemrzlo. Jen na venkovních dveřích byla námraza. Půl zdi proti oknům zabírala pec. To bylo první – zatopit, postavit na čaj. Voda je v zimě vypuštěná a nosí se ze sklepa ze studánky. Takže kbelíky a do sklípku. Vždycky počkat, až doteče. Všude byly nástěnné petrolejky. Asi to s elektřinou není moc slavný. Zatím šla. Voda jim dala zabrat. Kbelík k záchodu, čtyři do velkého hrnce, později do plechové vany. Něco na mytí, na čaj.

„Večer si zapálíme petrolejky, ať máme atmosféru zašlých věků.“

„Kuře už je v troubě a vidím tady sušené bramborové vločky. Dobrých deset kilo. Nasypat do vroucí vody nebo mléka, jen krátce povařit, případně dochutit, omastit. Je tady odměrka. To můžeme zkusit, ne?“

Za kuchyní byla ložnice. Dvě skříně, manželská postel, zřejmě novější s péřovými prošívanými dekami a další tři postele a jedna dětská poschoďová. Na těch byly narovnané peřiny snad na metr vysoko a na všem brokátové přehozy. Stěna od kuchyně a pece měla průduchy na teplý vzduch.

„Tady zatopíme ve velkých kamnech na celá polena, než bude topit zeď z pece, to bude tak dva dny. Když se topilo každý den, tak to mohlo být skvělé a musíme pak vyvětrat. V kuchyni tam voní vzduch bylinkama.“

Čaje byla plná konvice, kuře vyndali z trouby a kaše, kam přidali trochu rozdrceného kmínu a sušené petrželové natě, docela ušla.

„Tady je ticho, klid a úplná samota. Jen my dva. Vyzkoušíme si, jestli nám v budoucnu nehrozí ponorka.“

„Určitě ne. Tak dlouho sami těžko kdy budeme. Jedině zase na podobném výletě. Já v životě nebyl někde tak sám, Láďo. Jsme vážně jako nějací polárníci.“

„Můj polárníku. Díval jsem se na vanu, tam se vleze tak tak jeden.“

„Druhý ho bude z venku opečovávat.“

„Je ještě možnost nanosit vodu do lázeňských kamen. Tak deset kýblů a pak ještě další. Asi zůstaneme u té malé. Na druhé straně jsou zase postele skříň, stůl, židle, truhly a zima. Ale naše hlavní bydliště bude postel. Můžeme si ji pak nahřát elektrickou poduškou.“

„Nebo nahřátou cihlou v plátýnku.“

Tady se vůbec nemuseli ohlížet na nic a nikoho. Mohli dát průchod všem svým touhám. Plechová vana byla skutečně malá. Spíš na sezení. Bylo kolem toho plno smíchu. Namydlená žínka na ruce partnera. Mýdlové obrazce vykreslené na milovaném těle smýval hrníček nabrané vody.

„Lituju, že jsem zapomněl foťák. Ale asi se také zdejší obyvatelé polévali hrníčkem. Vana byla u pece, blízko teplé vody. Nahlédnout tak do doby někdy před sto léty. Základní potravinou byl chléb. Kávu prý dovezli od Turků Benátčané už v sedmnáctém století. Byla moc drahá, tak se hledaly náhražky.“

„Ve škole jsme se učili, že se rozšířila pro bohaté za napoleonských válek. A ti chudší se snažili pražit, co se dalo, a přišlo se na žito, cikorku a až na přelomu století se přidala k tomu i řepa a někdy ve dvacátých létech tak vznikla melta. Káva se v šestém století rozšířila z Etiopie oblasti Kaffa do Jemenu a dál do arabského světa.“

„Tak změna. Chceš vyměnit vodu, Luky? Musela by se přihřát.“

„Vzhledem k tomu, že se koupeme doma spolu, tak tady to měnit nebudeme. Voda hezky voní mýdlem. Dostali jsme celou krabici malých mýdel snad nějakým omylem a hned si ho všichni rozebrali. Provozní sice říkal, jak dostane před důchodem infarkt, ale vonělo líp jak z Tuzexu. Tohle jsem ukořistil pro nás. No řekni, Ládi, není skvělý?“

„Je, ale oba budeme vonět na jedno brdo.“

„Vodu pak odebereme a vyneseme k záchodu na splachování. Jen aby nám nezamrznul odpad. Venku za oknem je skoro devatenáct.“

„Naložíme i do pece, ať tady máme ráno teplo.“

V ložnici už byla krásně teplá stěna z kuchyně, ale naložili i do kamen, co se vešlo.

„Možná bude ráno dvacet. No tady nezmrzneme, ale někde na Sibiři mají prý i sedmdesát.“

„Z Ruska šla pokaždé akorát zima, ale my se umíme zahřát, ne?“

„Vždycky jsem si myslel, jak se dva milující poznají, tak časem už všechna ta místa zevšední, všechno je objeveno.“

„No to je právě to na jedno brdo. Myslím, že nám nic takového nehrozí. Jseš každej den jinej a objevovat tě je moc krásný.“

„Vidím, tohle ale žádnej objev není.“

„Myslím, máš prdelku, jak mívají barokní andílci v kostele. I pan farář by měl radost.“

„To věřím. Jseš studenej.“

„Že bych si ho nahřál v elektrické podušce?“

Za deset dnů sjeli se sáňkami jen jednou do obchodu. Chleba a pivo. Ještě vejce, máslo, tvarůžky. Čtyři zavináče a dva uzenáče. Prodavačka jim vnutila zákusky a k nim si přibrali nanukáče. Bylo krásné slunečné počasí ve dne okolo deseti, v noci další dny už pod dvacet. Odpoledne si vyšli po okolí, hlavně do lesa.

„Moc jsem se tady přežíral, mám pocit, že mě pobolívá vpravo dole.“

„Aby tě nechytl slepák, musíš k doktorovi.“

„Co by tam se mnou dělali, říkám, moc jsme debužírovali.“

Zpět do civilizace je zavezl autobus. Lukáš měl doma čtyři pohledy a dopis od Reného. Ukazoval je Láďovi.

„Někde to leželo. Podívej, tohle posílal hned, jak odjel. I vánoční pozdrav a přání k Novému roku.“

„Estébáci zjišťovali, jestli to nejsou nějaké šifry. Měl bys mu napsat a vysvětlit to. Tys mu nepsal?“

„Na Vánoce pozdrav, ale asi nedošel. Nejlíp bude poslat to po jednom Vídeňákovi, co k nám jezdí.“

„Přečti si ten dopis, jo já zapomněl, přeložím ti ho.“

„Milánku, cizí dopisy nečtu. Jo, jsem sice žárlivej, ale věřím ti. Doufám, že tě má rád, ale má smůlu, nebo ne?“

„To víš, že má.“

„To myslíš, že má smůlu, nebo tě má rád?

„No asi oboje, jestli…“

„Klídek. Vůbec mi nevadí, že se mu líbíš. Má dobrej vkus a zřejmě i dobrý srdce.“

Nějak se všechno zamluvilo, ale Lukáš byl pak v práci ze všeho smutný. Nemohl zapomenout na hotel Moskva, kde René seděl celou noc u jeho postele a držel ho za ruku. Někdy si říkal, co by se stalo, kdyby se s ním vyspal. Chybělo jen kousek. Musí mu napsat a poslat fotky Ládi, aby na něj nečekal. Nemůže být mon petit ange. I kdyby chtěl. Každý je jiný. Vybral si. Po nocích psal dopis, snad desetkrát ho změnil. Dal ho pak obchodníkovi z Vídně, který ve městě občas přespával. Pošle mu ho z Vídně. Pak se dlouho cítil provinile.

S končící zimou postupně všichni ulehli. Chřipka. Láďa marodil doma, byl tak i nahlášený, ale kontrola nepřišla.

„Ještě jsi nebyl s tím střevem, vidím, že si tam saháš.“

„To nic není, teď je mi celkem šoufl. Zajdu, kdyby se to opakovalo.“

Chřipky odezněly a jaro ubíhalo mílovými kroky. Vedle loňského hnízda jiřiček vznikla dvě nová.

„Aby tady příští rok zbylo i nějaké místo pro nás.“

Dva víkendy si zajeli všichni na pronajatou chatu. Opékání vuřtíků, gulášovka, živáňská v alobalu na uhlících a první koupel v rybníku. On se těžko hledal víkend, kdy budou mít všichni volno.

Láďa s Lukášem si zcela užívali své lásky. Každý den, kdy mohli být chviličku spolu, byl pro ně krásným. Do jejich častého milování jim švitořily jiřičky. Domlouvali si dovolenou, když babička dostala mrtvici a zemřela během tří dnů. Byla sice dlouho nemocná, ale všechny to zasáhlo. Už na pohřbu si Láďa stěžoval, že ho pobolívá zřejmě ten slepák. Zajdu s tím, neboj, říkal. Jenže se jeho předsevzetí zase odložilo. Konečně se rozhodl a šel ke svému lékaři. Ten ho poslal do nemocnice.

„Jen mi ušmiknou kousek střeva, co je tam k ničemu, a jsem doma,“ říkal, než odešel. Ale za další den volali z nemocnice. Doma byl dědeček. Všechny sehnal a šli za ním. Měla to být banální operace, jakých se dělají snad tisíce. Láďa měl velice málo se vyskytující rakovinu slepého střeva, ale nemoc už metastázovala. Ani ho dál neoperovali. Dávají tomu maximálně tři dny.

Měl horečky, tlumili mu bolesti, neprobral se. Ani po delší době. Primář je poslal domů. Zůstal jen Lukáš. Přinesli mu židli s opěradlem. Seděl vedle něj a držel ho za ruku. Někdy večer se Láďa probral. Chtěl mu něco říct. Stiskl ruku. Mluvil pomalu, přerývaně a tiše.

„Už se nevrátím, Luky. Slyšel jsem, co říkali. Napiš Renému, prosím. Má tě rád. Chci, abys byl šťastný. I já byl s tebou. Děkuju ti.“

Zastavil se dědeček. I jemu řekl, ať napíše Renému. Ještě se loučil s Lukášem a usnul. Tomu se promítaly všechny události z dřívějška. Nejdřív mu tekly slzy po tváři, nemohl pochopit, co se stalo. Vždyť neměl žádné problémy. Ještě než šel do nemocnice, se milovali. Vždyť ho stále drží za ruku. Vzít ho do náručí a utéct někam pryč. Kdysi si povídali o alternativních světech a životech. Tam někde, určitě by mu pomohli. Najednou bylo kolem jen prázdno a ta prázdnota tu už zůstane. Podlehl vyčerpání a stresu. Nebyl to ani spánek, ani bdění.

Jako by bloudil v kruhu. Bez cesty ven. Ucítil, jak mu najednou Láďa sevřel ruku. Rychle vstal, stiskl vypínač lampičky na stolku. Něco bylo špatně, nemohl si rychle uvědomit co. Ticho, žádné pípání přístrojů. Jen slabý táhlý tón. Zmáčkl mu zápěstí. Žádný tep. Ještě jednou se přesvědčoval. Musí pro sestru a doktora. Vyšel na chodbu, ovanul ho průvan a kleplo pootevřené okno. Na konci chodby byly na velikých elektrických hodinách tři hodiny a padesát minut.

Dodatek 

Byl počátek roku devadesát a já jel poprvé v životě na západ. Ohmatat si tu tak dlouho neviděnou svobodu. Těšil jsem se na Vídeň, kde můj otec prožil dětství a mládí. Jeho vzpomínky jsem využil v povídce Adamové. U přátel, emigrantů, jsem se potkal s Lukášem a Reném. Chystali se do Prahy a Lukáš domů. K Láďovu hrobu. Když jsem je vezl, vyprávěl mi jejich příběh. Rok trvalo, než mohl vycestovat legálně. Vystudoval dějiny středoevropské literatury, odjeli z Francie do Spojených států, kde oba přednášeli na univerzitách. Události roku osmdesát devět je také přitáhly na pár dnů do Evropy. Ještě pak Paříž a vraceli se zpět. Obraz Apollón a Marsyas, spolu s korunovačními klenoty a relikviářem sv. Maura, který byl objevený až v osmdesátých letech, patří k nejcennějším uměleckým dílům v naší zemi.