Profesionální selhání

„Chci, abys ho vyslechl. Zjisti, kdo to je, co chce a taky jestli má cokoliv společného s tím případem. Ideální by bylo, kdybys to udělal teď hned. Původně s ním měl schůzku Petr, ale ten dnes nemůže, takže ho musíš zastoupit.“

Zastrčil jsem si fotku muže ve slunečních brýlích do náprsní kapsy.

„Už dnes?“ podivil jsem se.

Žhářství se odehrálo dnes brzy ráno, takže je to poněkud rychlý vývoj. Na druhou stranu mluvíme o škodě za sto milionů a třech velmi vážně zraněných.

„Ano, ve tři, v té kavárně na rohu.“

„Ví, že jsem polda?“

„Ne, myslí si, že jsi novinář,“ zavrtěl hlavou. „Ještě nějaké zbytečnosti?“

To, že mám předstírat novináře místo vyšetřovatele, je podle mě docela podstatná informace.

„Ne.“

„Fofrem se do toho pusť.“

„Rozkaz, šéfe,“ přikývl jsem a jen tak tak odolal zasalutování, neboť jsem věděl, že tím bych ho jenom naštval.

Kavárna na rohu. Něco, kam musím vyrazit už teď, ačkoliv je teprve jedna hodina odpoledne. V tomhle provozu tam dřív jak za hodinu nebudu.

Nastoupil jsem do svého postaršího černého Fordu. Cestou jsem se zastavil pro jedno malé espreso ve Starbucksu. Ke kafetérii jsem dorazil skoro na minutu přesně. Zastavil jsem se na schodech před skleněnými dveřmi a odhadoval muže sedícího přesně proti velkému prosklenému oknu.

Je třeba prozkoumat půdu. V hodinách kriminalistiky nám vštěpovali cosi o „předběžné vizuální inspekci“. De facto je úplně buřt, jestli jde o půdu, nebo inspekci – cílem je stále ta samá věc: zaznamenat charakteristické rysy a chování osoby bez toho, aby o vás věděla.

Dle mého odhadu byl ten muž ještě spíš klukem. Něco mezi pětadvaceti a třiceti lety, ani o rok víc. Měl černé vlasy s dnes už ne tak moderním rozcuchem, který ale z některých mužů pořád dělal playboye první kategorie. Bledá pleť, širší ramena, úzký pas a dlouhé nohy spořádaně složené pod stolkem. Nejspíš bude hodně vysoký. Měl černé triko, tmavě modré kalhoty, černé boty a i ty zrcadlové sluneční brýle.

Zrcadlové sluneční brýle. Dobrá věc na skrytí očí a nanejvýš nevhodná do prosincového sněhového dopoledne. Proč tedy brýle? Když má někdo na očích sluneční brýle, jsou tu jen dvě možnosti – něco skrývá, nebo nechce, aby ho někdo otravoval. Ta druhá možnost vyzařovala z celého držení jeho těla: pevně zkřížené nohy, lokty tisknuté k pasu a hrníček v obou rukách. I to černé oblečení, které rozstřelovaly jen ty tmavě modré džíny… jako kdyby trochu světlejší barva mohla způsobit rozruch.

Proč ale chce mluvit s novinářem, když ve skutečnosti chce mít od všech pokoj?

To jsem koneckonců přišel zjistit.

Otevřel jsem dveře a zamířil k němu. Zvedl hlavu. Věděl jsem, že na mě kouká, ačkoliv do očí jsem mu vidět nemohl.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

„Dobrý den,“ odpověděl a ani se nehnul. Zarazilo mě to; nechápal jsem, co by ho mohlo tak vyvádět z míry. Napřáhl jsem ruku k seznámení, ale on se na ni nejspíš jen podíval a zvedl hlavu k mému obličeji.

Doopravdy mi vadilo, že mu nevidím pořádně do očí ani do tváře. Stáhl jsem ruku zpátky.

„Jsem…“ zarazil jsem se. Kdo vlastně jsem? Mám říct své pravé jméno? „Jsem Petr Novák,“ dokončil jsem nakonec. Falešné bude asi lepší.

„Těší mě. Já jsem Mikuláš Tomáš,“ promluvil konečně. Měl hluboký, hrdelní hlas. „Jak už jistě víte,“ pokrčil rameny. Ten hlas byl… sexy. V duchu jsem sám nad sebou zakroutil očima. Přišel jsem sem kvůli případu, ne hledat někoho do postele.

„Koukám, kávu již máte,“ zkonstatoval jsem. To kdyby si náhodou toho velkého hrnku před sebou sám nevšiml. Já ji koneckonců před chvílí taky dopil. To mi ale nebránilo dát si další.

„Ano, dělají tu dobré kafe. Měl byste vyzkoušet jejich lungo, pane Mašku,“ odhalil mi v úsměvu své zářivě bílé zuby.

„Dobrý nápad, kávu si dám rád,“ přikývl jsem. „Můžete mě normálně oslovovat Adame, bude to tak lepší,“ dodal jsem a zamířil k baru pro objednávku.

Jak jsem tam tak stál a čekal, než mi kávu připraví, došlo mi jedno. Vlastně jsem se docela divil, že mi to nedošlo hned, ale nebyl jsem moc zvyklý říkat lidem falešná jména.

On mé jméno dávno znal.

A v ten moment jsem se prudce otočil a zamířil zpět k němu. Seděl ke mně zády, ale ani sebou necukl, když jsem se přihnal.

„Vy…,“ vypravil jsem ze sebe, čímž jsem upoutal jeho pozornost a mohl se tak podívat na svůj odraz v jeho sklíčkách. „Vy… víte, kdo jsem?“

„Ale samozřejmě, detektive,“ přikývl. „Nevím, proč váš kolega dělal kvůli výslechu takové úhybné manévry. Byl jsem jediný, kdo u požáru byl, ale zůstal bez jakékoliv újmy na zdraví. Bylo by divné, kdyby se o to nikdo nezajímal.“

Číšník přišel a postavil kávu na stůl přímo přede mě. S povzdechem jsem se posadil.

„To jsme dva, taky nechápu, proč po mně chtěl, abych si hrál na novináře,“ souhlasil jsem a věnoval mu pátravý pohled, „ale víte, že jste měl mít schůzku s někým jiným?“

Nejspíš jsem blbě viděl, ale doopravdy mi přišlo, že mu lehce znachověly tváře.

„Znám vás…, jste docela slavný, viděl jsem pár vašich fotek v novinách. Od vašeho nadřízeného byla hloupost posílat jako ‚novináře‘ zrovna vás,“ pokrčil rameny.

„Ach tak, to je pravda,“ přikývl jsem a sledoval, jak se opatrně napil. Rty – to byla de facto jediná část obličeje, kterou jsem zřetelně viděl, a proto jsem mu na ně možná pořád tak zíral. Měly dokonalý tvar, byly plné a vyloženě by… Ne, ne a ještě jednou ne. Zakázal jsem si ty myšlenky a v duchu si vynadal, že jsem v pátek nezašel do baru a neupustil páru někde na záchodcích. Ach jo. Koneckonců jsem pořád jen muž. Výhoda mého dlouhodobého vztahu spočívala zejména v tom, že na mě doma někdo čekal, měl jsem pravidelný přísun sexu a taky někoho, o kom jsem si myslel, že s ním budu do konce svých dní. Na druhou stranu chtějte po někom, aby s vámi trávil dalších třeba čtyřicet let, když už vás po deseti dle vlastních slov „nemůže ani cítit“.

Usrkl jsem kávy a spálil si pusu. Jako kdybych za ty roky, co sem chodím, nevěděl, že tady dělají opravdu vařící kávu. Kdybych nemyslel na hlouposti…

Odsunul jsem hrnek stranou a zkřížil ruce na stole.

„Mohli bychom začít?“ zajímal jsem se.

Ztěžka polkl a přikývl. Opřel jsem se o opěradlo židle a dovolil si malý úsměv.

„Čím se živíte?“ začal jsem zlehka a vytáhl tablet na poznámky.

„Jsem umělec, maluji obrazy na zakázku,“ odvětil.

„Obrazy? Krajiny? Lidí?“

Zamračil se na můj tablet.

„Teď si budete vše zapisovat?“

„Ano. Úplně všechno. Takže, co přesně malujete?“

„Krajiny občas, ale spíš domácí mazlíčky. Portréty psů, koček a jiných zvířátek.“

„Vážně?“ Zapsal jsem si to. „To někdo chce?“

„Divil byste se, ale ano. Hodně lidí. Maluji hlavně psy.“

„Nemám rád psy.“

„Potom asi nejste přátelský.“

Zadíval jsem se do jeho zrcadlovek.

„Prosím?“

„Nemáte rád psy, to často znamená, že máte problém navazovat hlubší vztahy.“

Sekundu jsem zaváhal.

„Když už jsme u toho, při navazování vztahů je vždycky lepší, pokud se lidem můžete dívat do očí. Nevadilo by vám si ty sluneční brýle sundat?“ nadhodil jsem a všiml si, jak se zarazil. Nehnul se, takže jsem se na něj zadíval a kývl k jeho obličeji. „Sundejte si je, chci vám vidět do očí. Preferuji to, pokud s někým mluvím.“ Začínal jsem být opravdu zvědavý. Možná má tik, nebo mu někdo nedávno zmaloval fasádu. Málem jsem se začal cítit špatně, když sklopil hlavu a pomalu si přetáhl brýle na temeno. Chvíli zkoumal stůl, než zvedl zrak a podíval se mi přímo do očí.

Byl jsem rád, že sedím.

Nikdy jsem takové oči neviděl. Nikdy jsem neviděl tak krásný obličej. Jeho duhovky měly nádhernou barvu modři. Nebyla to ani nebesky modrá, ale ani azurová. Bylo to něco mezi – něco, co vás přimělo přemýšlet, jestli je vůbec reálné, aby normální lidský jedinec měl tak nádhernou barvu. Husté černé řasy a klenuté, výrazné obočí, které mizelo pod lehce rozcuchanou ofinou jeho stejně havraních vlasů.

Nějak mě tahle varianta vůbec nenapadla. Byl si vědom toho, jak vypadá, a tak raději nosil brýle? Aby se na něj ženy nevrhaly jako hladové lvice? Aby ho nechtěly sníst pouhým pohledem… jako teď já?

Odkašlal jsem si a přinutil se uhnout pohledem. Došlo mi, že takhle ho hltat očima není rozumné.

„Hned je to lepší, nemyslíte?“ zadrmolil jsem a sklonil hlavu k tabletu, kde jsem si něco zapsal.

Jeden z nejhezčích chlapů, jakého jsem kdy viděl.

Sakra, prober se, co když vypálil půlku ulice?!

Pro jistotu jsem to zase smazal. Znovu jsem k němu zvedl pohled a nasadil profesionální výraz. Alespoň jsem v to doufal. Dokonce jsem přidal i formální úsměv, který mi k mému překvapení opětoval asi tak na mikrosekundu.

Snažil jsem se sám sebe přinutit, že ten chlap přede mnou se mi vůbec nelíbí.

Podíval jsem se mu zpříma do očí a pak mi pohled zase sjel stranou.

Nebyla to pravda. Za ty roky jsem samozřejmě potkal spoustu pěkných padouchů i těch, co padouchy nebyli.

„Detektive, nechcete vědět, proč jsem přežil?“

„Samozřejmě, proto jsem tu. Jen jsem si říkal, že by bylo lepší trochu prolomit ledy…“ Div jsem sám sobě nedal přes pusu. „Teda, myslel jsem to tak, že je lepší, abyste se cítil… víte, no, abyste si přišel, že jste s někým důvěryhodným. Když už tedy máte ty informace…“

Moje letitá profesionalita vzala za své. Kdyby mě viděl Richard, můj učitel a dnes i můj kamarád, rozhodně by mi zkoušky nedal. Rovnou by mě vyhodil. Však už mi táhne na 37. Měl bych mít snad trochu rozumu.

Mikuláš se lehce pousmál. Tentokrát ten úsměv trval o něco déle než mikrosekundu a v rohu pravého oka se mu udělaly drobné vrásky.

„Cítím se s vámi dostatečně bezpečně, detektive,“ řekl tiše a opřel se o opěradlo. Pozoroval mě s až nebezpečným klidem. „A odpověď na vaši otázku je jednoduchá. Přežil jsem, protože jsem tam vůbec neměl být.“

A bylo to tu. To pokrčení ramen. To, jakým tónem to řekl. Můj šestý smysl obvykle fungoval dobře. Vlastně bych si troufl tvrdit, že excelentně. Tohle není ten, po kom pátráme. Nemůže být.

A proč? Dost lidí se mě v minulosti ptávalo: jak jsi to věděl? Jak jsi zjistil, že on to nebyl, když byl v podstatě jasným pachatelem?

Je to jednoduché jako facka. Lidé, kteří jsou padouši, mají jisté… energetické pole? Inu, asi tak je to nejsnáze uchopitelné. Zkrátka a možná ještě lépe – mají tu „auru“. A možná si teď řeknete, že tady běhalo a běhá spousta lidí, do kterých „bych to neřekl“, on byl vždycky takový hodný, on by ani mouše neublížil a blablabla. V tom je kapka pravdy. Jsou psychopati. Jsou tu lidé, co se opravdu nehodí na někoho, kdo by něco udělal, a těm to obvykle projde anebo prochází až neskutečně dlouho. Navzdory tomu ale mají tu auru. Pokud se na ně dobře podíváte a sledujete chování, pak tu auru vidíte.

Problém nastává ve chvíli, kdy ti, co konají zlo…, ho nekonají kvůli zlu. Dělají to, protože si myslí, že „dělají dobrou věc“.

Chytil jsem se tedy stébla, které mi bylo podsunuto. Skvělé, konečně služební rovina. Cítil jsem, jak se mi uvolňují ramena.

„Jak to myslíte? Podle spisu jste měl mít v té budově ateliér. V době výbuchu tam hořelo jako v pecích.“

„Měl,“ přikývl Mikuláš. „Ale někdo mi dnes ráno zavolal. V pět hodin. Anonym, pozadí šumělo, hlas upravený nejspíš přes měnič anebo podobnou vychytávku. Řekl mi, že pokud nechci přijít o život i o obraz, na kterém pracuji, mám okamžitě odejít a vzít ho s sebou.“

Vyměnil jsem si pohled s jeho uhrančivýma očima a na moment zapomněl zapsat jedinou čárku.

Jsi tu pracovně. Pracovně! Nějaké sakra krásné oči tě přece nemůžou rozházet.

„Varoval vás žhář?“ zadíval jsem se do těch krásných očí a snažil se koncentrovat.

„Nebo někdo, kdo věděl, co se chystá,“ opravil mě a pohledem neuhýbal. Byl jsem těma očima svázán. Minimálně tak jsem se cítil. „Stihl jsem sbalit stojan, plátno a vypadnout. Dvě minuty nato to vybuchlo. Ten žhář nechtěl zabíjet, Mašku. Chtěl zničit tu budovu. Ale nepočítal s tím, že tam majitel nelegálně ubytovával ty tři dělníky v suterénu.“

Hluboce jsem se nadechl. Tohle totiž měnilo celou situaci. Pokud žhář dával varování, pak prostě nemohlo jít o šílence, ale o plánovanou diverzi. O vyřizování účtů majitelů budovy. Těch sto milionů byla zkrátka a dobře zástěrka pro pojistný podvod.

„Víte, kdo vám volal?“ zeptal jsem se, byť odpověď jsem znal. Jak by asi mohl?

Neuhnul pohledem. Víte, je tu jedno železné pravidlo lhářů – buď uhýbají pohledem, anebo ne. Jo, je to tak. Dost dlouho se všude tvrdilo, že člověk, co lže, vám nekouká do očí. Není to pravda. Naopak ti nejschopnější z nejschopnějších vám do očí budou koukat vždy. Zahrají takové divadélko, že jim to spolknete i s navijákem.

„Ne. Ale ten hlas mi řekl ještě jednu věc,“ Mikuláš se naklonil přes stůl. Vzdálenost mezi námi se scvrkla na pouhých pár centimetrů. Cítil jsem z něj jemnou vůni santalového dřeva a studeného prosincového vzduchu. „Řekl, že až za mnou přijde policie, mám věřit jenom Adamu Maškovi. Že vy jediný v tomhle městě nejste na něčí výplatní pásce.“

Zasmál jsem se. Korupce? Jo, tu já rád. A to tak, že už je díky mně půlka oddělení buď na jiných pozicích (třeba u pokladny), anebo v base. Nesnáším to. Bytostně. Svět by byl daleko krásnější, kdyby všichni dělali, co mají.

Dojde mi ale jedna věc. Můj šéf mě sem poslal narychlo. Měl tu být Petr. Všechno to byla hra na schovávanou, do které mě Richard vmanipuloval, aniž by věděl, jak hluboká ta bažina je.

„Proč mi to říkáte až teď?“ hlesl jsem.

Mikuláš si sundal brýle z temene hlavy a položil je na stůl mezi nás. Bez té zrcadlové bariéry působil najednou zranitelněji, ale o to odhodlaněji. Navíc se jeho vlasy tak rozčepýřily… Bože, říkal jsem si, proč musí být tak pěkný mužský? Neměl bych to jednodušší, kdyby nevypadal tak zatraceně sexy?

„Protože jsem si potřeboval ověřit, jestli jste to doopravdy vy. A jestli z vás jde ten strach a poctivost, jak se říká.“ Lehce naklonil hlavu na stranu a jeden koutek úst zvedl k úsměvu. Z toho chlapa šel takový zabijácký sexappeal, to se mu muselo nechat. Pod jeho tělem by se umíralo skvěle. „A taky jsem chtěl vidět, jak se budete tvářit, až si sundám ty brýle.“

Hluboce jsem se nadechl a v duchu jsem zaklel. On to věděl. Vnímal každý můj zmatený pohled, každé moje polknutí i to, jak jsem si spálil jazyk o vařící kávu. Věděl, že se mi líbí, a asi i to, že se mi líbit bude.

„Jste nemožný,“ vydechl jsem a poprvé za celou dobu jsem se kompletně uvolnil a opřel zády o polstrovanou židli. „A taky jste klíčový svědek v případu za sto mega.“

„Já vím,“ usmál se plně a páni, ten úsměv by měl mít zbrojní průkaz. Bylo to jako dívat se na tu nejvíc sexy reklamu na Colgate, co kdy kde běžela. „Takže… co bude teď, detektive? Zatknete mě?“ zvedl ruce zápěstím nahoru a dal je k sobě. „Nebo mě pozvete na druhou kávu, kde vám řeknu to číslo, ze kterého mi volali?“

Podíval jsem se na svůj vyhaslý tablet, pak na nedopité lungo, a nakonec do těch neskutečně modrých očí. Dneska jsem měl mít volný večer. Místo toho mám na krku korupci nejspíš na vlastní stanici, žhářství a malíře psů, který mi během dvaceti minut dokázal úplně zamotat hlavu.

„Zatkl bych vás milerád a odvedl k sobě domů,“ řekl jsem a srovnal si sako. „Nicméně proto tu nejsem. Ty brýle si nechte dole. V protokolu bude stát, že spolupracujete bez výhrad. Druhou kávu si dáme u mě.“

Mikuláš se tiše zasmál – byl to příjemný, sametový zvuk.

„Platí, Adame. Brýle nechám dole. Zatýkat mě nemusíte, půjdu s vámi dobrovolně,“ usmál se stejně zářivě jako předtím. Měl jsem sto chutí ty brýle ze stolu vzít a bránit se jimi proti té záři bělostných zubů.

Když jsme opustili kavárnu, zimní vzduch byl mrazivý, ale mně bylo až nebezpečně horko. Místo na služebnu jsme zamířili přímo ke mně do bytu.

Ne, to samozřejmě není standardní postup. Naopak. Tohle je všechno, jen ne zákonný postup.

Co to děláš?! Proč to děláš?!

Odůvodnil jsem si to tím, že klíčového svědka musím udržet v bezpečí před případnými „kolegy“ z policejního ředitelství, kteří by v tom mohli jet. Pravda ale byla taková, že jsem z něj prostě nedokázal spustit oči – a že už mi není patnáct a poznám, když to někdo vnímá stejně.

U mě v obýváku šly všechny zábrany a profesní protokoly stranou. Koneckonců ty protokoly vzaly za své už ve chvíli, kdy jsem si ho k sobě domů dovedl.

Začalo to zdánlivě nenápadně – nalitím dvou sklenic skotské na uklidnění nervů. Prý kafe… pozvu vás na kafe. Pche. Jenže když mi Mikuláš podával skleničku, jeho prsty se dotkly mých. Ten dotek byl jako elektrický výboj. Zvedl jsem k němu zrak a v těch jeho uhrančivě modrých očích už nebyla ta pobavená hra z kavárny. Bylo tam čisté, syrové odhodlání. Ten pohled mi jasně sděloval, že výslech se konat nebude. Minimálně ne následující hodinu. Inu, možná spíš, že se dnes nebude konat vůbec.

Jeho hlava se pomalu přibližovala. Sklenku odložil a při té příležitosti mi vzal z ruky i tu mou. Neuhnul pohledem ani na vteřinku. Poslepu odložil naše nápoje na stůl a pak se prudce přiklonil. Vyděsilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát. Naopak jsem v očekávání pootevřel rty a on se jich chopil bez výhrad. Zajel mi jazykem do úst, obtočil své ruce kolem mých ramen a přitáhl si mě k sobě.

Bylo to dravé, vášnivé a naprosto pohlcující. Tablet se zmatenými poznámkami zůstal zapomenutý na stole, sako společně se zbytkem mého i jeho oděvu skončilo na zemi. Sklenky zůstaly netknuté. Můj penis se v jeho chladných, štíhlých prstech doslova zmítal. Musel jsem si osahat i ten jeho, který se přesně hodil ke svému charismatickému majiteli. Byl stejně dlouhý, štíhlý a rovný… ach ano, rovný. Tak krásně rovný penis.

Držel jsem ho v ruce a přejížděl po něm s lehkostí, kterou jsem měl sám rád. Rozhodl jsem se, že není kam spěchat, a Mikuláš své tempo také zvolnil. Věděl přesně, co dělá. Každý jeho dotek, pohyb těch krásných rtů a zakousnutí těch dokonalých zubů ve mně zanechávaly elektrizující pocity.

Při prvním náznaku mého vyvrcholení můj penis pustil. Zadíval se mi do očí a já kývl hlavou k odkládacímu stolku se šuplíkem. Nemusel jsem nic dodávat. Pochopil, nahnul se přes gauč a během pár sekund vytáhl zelenou lahvičku s lubrikačním gelem.

Slyšel jsem svůj dech – přerývaný a nadržený.

Slyšel jsem i ten jeho. Jeho byl ostřejší a svižnější. Byl to dech někoho, kdo by strašně rád byl už o trochu dál.

Ruce se mu lehce třásly, když se snažil načít zcela nové balení. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na to, jak jsem ho sem pořídil, protože jsme s Mirkem dost často skončili zde na gauči a mnohdy se nám nechtělo zvedat. Po téměř deseti letech mě tehdy napadlo koupit gel a dát ho strategicky sem. Nápad to byl skvělý. Jenomže to jsem ještě nevěděl, že dva dny nato dostanu kopačky. Nové balení leželo skoro rok zapomenuto.

Chladná tekutina a štíhlé prsty na mojí hrázi mě probudily ze vzpomínek. Zadíval se mi do očí a chytil mě za boky, aby mě posunul trochu níž. Klekl si přede mě, řádně navlhčil své dva prsty a s pohledem upřeným do mých očí je vsunul do mého zadku. Ten pocit, který mnou projel, byl slastný a bolestný zároveň. Naposledy jsem byl „ten dole“ skoro před rokem.

„To bude potřebovat trochu delší přípravu,“ usmál se a zahájil prstovou masáž. Mé útroby to vítaly. Projíždělo mi mravenčení celým tělem. Byl zkušený a našel ten bod, kde se mi to velmi líbí, až podezřele snadno. Masíroval mi prostatu jednou rukou a druhou pomalu, neskutečně pomalu hladil můj penis. Celou dobu mi přitom koukal do očí. Vzdychal jsem – ne potichu, ale nahlas, strašně nahlas. Přejížděl mi po žaludu jemně a pak zase laskal celou mou délku. Koukal jsem do těch očí a nevěděl, co mi dělá líp, jestli jeho prsty ve mně, nebo druhá ruka na mně. Užíval jsem si to tak moc, že ve chvíli, kdy se sklonil a vsál do úst můj žalud, jsem se prostě udělal. Orgasmus mi projel až do palců, které se mi celé zkroutily. Cítil jsem, jak se mi zatínají všechny svaly v těle, a musel jsem na chvíli zaklonit hlavu a propnout se k němu pánví.

Nechal mě pár sekund vydechnout, než se postavil a vrazil mi svého ptáka neomaleně do úst. Vykulil jsem oči na jeho podbřišek. Chytil mě oběma rukama za hlavu a začal mi přirážet do úst. Slintal jsem u toho jako anglický mastif. Dusil jsem se a cítil jsem, jak rudnu. On však nepřestával a já to ani nechtěl. Ten krásný rovný penis mi zajížděl hluboko do krku. Stejně rychle, jako začal, však zase zvolnil. Stisk a tlak na mé hlavě uvolnil, prsty začal projíždět pramínky mých vlasů. Kouřil jsem ho dál. Bral jsem do sebe celou jeho délku. Zvedl jsem k němu uslzený pohled.

Může touha pálit? Já asi hořím.

Jeho nadpřirozené oči mě hypnotizovaly, rty měl lehce rozevřené, na štíhlém krku se mu hýbal ohryzek při každém polknutí. Nohou se zapřel o gauč vedle mojí ruky a trochu mě zaklonil. Kompletně tak změnil hloubku průniku. Zase pomalu zrychloval, a přitom na mě koukal. Ty černé havraní vlasy poletovaly kolem dokonalého obličeje, některé pramínky již vlhké od potu mi držely na spáncích jako přilepené. Ústa rozevíral čím dál víc, vzdychal čím dál hlasitěji a pak to přišlo. Celý se propnul, zasunul mi svůj úd tak daleko, až se probudil můj skoro zapomenutý dávivý reflex. Cítil jsem, jak se mi hrdlo plní jeho spermatem. Pomalu jsem ani nemusel polykat, protože to stříkal rovnou dolů. Jeho vyvrcholení trvalo tak dlouho, že jsem v podstatě měl druhou večeři.

Stisk rukou povolil, ještě tepající úd opustil moje ústa. Poodstoupil a sáhl za sebe na stůl, odkud vytáhl papírové kapesníky. Využil jsem jich hned a otřel si oslintanou pusu. Pak jsem se beze slova zvedl a zamířil do koupelny, kde jsem si ústa vypláchl a dopřál si krátkou sprchu.

Tak to bychom asi mohli brát tak, že ledy jsou prolomeny. No ne?

Vrátil jsem se zpět tak, jak mě Bůh stvořil, a našel ho, jak sedí se sklenkou whisky na gauči. Koukal do prázdna a pak stočil ty krásné oči na mě.

Posadil jsem se vedle něj a vzal si svou sklenku. Loknul jsem si řádně. Bylo to takové teplé pohlazení pro můj nedávno protažený krk.

Seděli jsme mlčky a popíjeli whisky. Deset, možná patnáct minut? Nelze soudit.

Věděl jsem, že nemůžu nic dál řešit a začít se vyptávat, protože tohle není konec. Byl to jen začátek. Ten chlap vedle mě přišel, aby mě ojel. To bylo zjevné – a já se na to těšil. To zas bylo zjevné jemu.

Sklenky jsme vypili celkem dvě, než mi položil ruku na stehno a podíval se na mě s rádoby tázavým výrazem. Pohled jsem mu opětoval a bradou kývl ke svému probouzejícímu se údu.

Úsměv. Jeden úsměv. Úsměv, který mu prozářil i ty krásné oči. A mně zas stál. Jako špalek, tvrdý a připravený na kácení.

Znovu si přede mě klekl, akorát tentokrát mě nemusel posouvat, nastavil jsem mu své pozadí sám.

Znovu jsem ucítil ty štíhlé prsty uvnitř. Podruhé to šlo mnohem snáz a taky jsem to cítil mnohem víc. Když mi položil ruku na naběhlý úd, tak jsem ho přes ni plesknul. Chtěl jsem ho cítit jen uvnitř. Ty lechtivé pocity mi cukaly celým tělem. Sledoval jsem, jak se mu opět zrychluje dech. Jeho oči mě lačně sledovaly a jeho dech se sjednotil s mým. Protahoval a roztahoval mě tak dlouho, dokud to šlo, a pak… ten pocit prázdnoty po jeho prstech vystřídal jeho krásný rovný penis.

Oh… bože.

Zajel do mě jako hlemýžď do svojí ulity. Opřel se dlaněmi vedle mojí hlavy, opěrka gauče zavrzala na protest, a zahájil přirážení. Přirážel, oči široce dokořán. Vpíjel jsem se do něj pohledem a užíval si tu plnost. Zrychloval a zrychloval. Můj zadek mu vycházel automaticky vstříc.

Orgasmus přišel podle mě rychleji než ten první. Sledoval jsem, jak se kousl do rtu, a cítil, jak mě plní. To mě samotného vystřelilo na vrchol.

Bylo to úžasné a bylo to zakázané. Svým způsobem. Neměl bych a nikdy jsem nic podobného neudělal. Sakra… nechat se ojet svědkem? No, nemyslím si, že by to někde prošlo.

Ten večer nedošlo na žádný výslech. Naopak. V té největší možné tichosti jsme si spolu potvrdili ještě dvakrát, že v posteli nám to klape, a noc plná touhy mě donutila zapomenout na veškeré odznaky, vyhrožování i na celou korupci. Podlehl jsem mu absolutně a bezvýhradně.

Ráno mě probudil chladný vánek proudící skrz pootevřené okno a světlo prosvítající přes žaluzie.

Otočil jsem se na druhý bok, ale postel vedle mě byla prázdná. Povlečení ještě stále vonělo jeho jemnou vůní santalového dřeva. Posadil jsem se a promnul si oči. Na nočním stolku ležel malý papírek s lístkem: Díky za skvělou noc, Adame. Musel jsem si jít zařídit nějaké věci. Číslo na anonym je na stole v obýváku.

Usmál jsem se jako idiot. Přejel jsem si rukou po obličeji a vstal. Jo, tohle kdyby někdo zjistil, tak mě podle mě čeká minimálně napomenutí, ne-li vyhazov.

V obýváku na konferenčním stolku opravdu ležel lístek papíru a na něm úhledným, až uměleckým písmem napsané telefonní číslo. Ten anonym, který mu údajně volal v pět ráno a zachránil mu život.

Část mě chtěla tohle číslo ignorovat a zavolat na něj, až budu zpět na služebně. Druhá část – ta, která věděla, že už je nový den – zas byla zvědavá.

Nalil jsem si do hrnku zbytek včerejší kávy, vzal do ruky služební telefon a vytočil jsem to číslo. Chtěl jsem zjistit, komu patřil ten měničem upravený hlas, abych mohl začít rozplétat tu síť korupce. Koneckonců moje práce mě vždycky bavila. A že jsem se jí pár hodin nevěnoval? Každý má právo na trochu toho života. Každý. Koneckonců život máme všichni jen jeden a všichni do jednoho míříme na stejné místo. Někdo sice dříve a jiný později, to nic nemění na tom, že něco máme společné všichni do jednoho.

Telefon na druhém konci začal zvonit. Tút… Tút…

Zatímco jsem čekal, až to zvedne nějaká ústředna nebo operátor, neboť jsem silně pochyboval, že by mi to zvedl přímo žhář, sebral jsem ze země Mikulášův kabát, který si tu v zápalu boje zapomněl, abych ho přehodil přes židli. Potěšilo mě to. Pokud si ho tu zapomněl, znamená to, že se vrátí. Z kapsy vyčnívalo pouzdro na brýle. A pod ním… druhý telefon. Malý, levný tlačítkový mobil na předplacené karty.

Tút… Tút…

Díval jsem se na ten černý kabát a přišlo mi, že slyším vibrace. Proto jsem aparát dal na chvíli od ucha pryč a vtom mi došlo, co vlastně slyším.

Zrychlil se mi tep.

Položil jsem svůj hrnek a opatrně, jako by to byla časovaná bomba, jsem vytáhl z kapsy jeho saka ten malý tlačítkový telefon, který vibroval jako o život. Na jeho blikajícím displeji svítilo moje vlastní služební číslo.

Srdce mi spadlo až do kalhot. Můj svět se během jediné vteřiny roztříštil na tisíc kousků. Dohnala mě má vlastní blbost a moje vlastní nezodpovědnost.

No samozřejmě! Jak jinak… prý že já mám skvělý instinkt. Kdepak. Ne. I mistr tesař se někdy utne.

Hovor na mém telefonu se najednou spojil a z reproduktoru se ozvalo ticho. A pak, o dvě vteřiny později, cvakly dveře od mého bytu.

Ve dveřích stál Mikuláš. V ruce držel čerstvé pečivo z pekárny přes ulici. Vypadal naprosto dokonalý, rozcuchaný, s těma svýma neskutečně modrýma očima. Už na sobě neměl sluneční brýle. Usmál se na mě tím svým vražedným úsměvem, a kdybych nevěděl to, co už jsem v té době tušil, bývala by se mi podlomila kolena.

Euforie ze včerejší noci však byla pryč. Tvrdá realita všedního dne do mě udeřila jako blesk.

A on očima sklouzl k mým rukám. K tlačítkovému telefonu, který jsem držel, a k mému služebnímu mobilu u ucha.

Jeho úsměv pomalu vyprchal. Zůstal jen ten chladný, kalkulující výraz.

Tak tohle byl on.

Žádný anonymní dárce. Žádná oběť, co měla štěstí. Ten žhář, který odpálil budovu za sto milionů, zmrzačil tři lidi a všechno to hodil na korupci uvnitř policie, nestál v pozadí.

Seděl se mnou v kavárně. Prospal se mnou noc. A teď mi stál v předsíni.

Ironie osudu?

„Škoda,“ vydechl tiše Mikuláš a odložil tašku s pečivem na botník. „Doufal jsem, že ti to dojde až po tom, co odjedu z města, Adame.“

„No… jaksi jsi mi tu nechal telefon. To tě nenapadlo, že to zkusím?“ odvětil jsem klidně a začal se rozhlížet po svém oblečení.

„Napadlo,“ kývl ledabyle. „Jenomže víš jak… v tom je přece ta krása, ne? Člověk míní a život mění,“ pokrčil rameny.

Musel jsem se nad tím pousmát. Když jsem konečně nalezl své kalhoty, sáhl jsem k opasku a vytáhl pouta.

„Dobře. Půjdeš dobrovolně?“ zamával jsem pouty ve vzduchu.

To lhostejné pokrčení ramen a ten stoický klid mě v tu chvíli bůhvíproč iritovaly.

„Dobrovolně,“ přikývl. Pustil pytlík s čerstvým pečivem na zem a natáhl před sebe ruce dlaněmi vzhůru.

Povzdechl jsem si.

Spal jsem s ním. Se zločincem. Problém byl v tom, že bych se s ním klidně vyspal znova. Možná proto, že ten sex byl prostě fakt žhavý.