Živý plot

Léta padesátá – 1957

„Hostiradova dvanáct. Branka bude odemčená. Tak to je tady. Všichni kreténi mají túje. Jako kdyby se chtěli za nimi schovat. Sundej si žebřík, Leo, pytle na chvojí, nůžky, pilku, šablonu, na oběd si skoč tady dole do hospody. A bacha na záhony, ať víc nezničíš, jak uděláš. Auto přijede po čtvrté.“

„Jasně, šéfe, nedělám to poprvé.“

Mladík s tmavými vlasy, co se stáčely do kudrlin, pohodil hlavou, otevřel vrátka dokořán a pracovní brašnu si hodil přes rameno. Ještě svazek pytlů, šablonu a hned si všechno odnesl do kouta, kam svítilo slunce. Konec dubna zrovna moc teplem nehýřil. Ještě štafle a prohlídne si, co ho čeká. Odhadne metry, to nebude na den. Taky nesmí strhat normy. Plot směřoval podle vilky někam do zahrady. Z jedné strany byla malá ulička, kde túje prorostly plotem, ze druhé cihlová zeď a u sousedů totéž, i v dalších zahradách. Jak tady skončí, jsou ještě dva další zájemci. No co, má perfektní a ostré nůžky, míru v oku i bez šablony.

Viděl kdysi s tímto tématem starou němou grotesku. Musel se zasmát. Tak snad nedopadne. A kde začne? Nejlépe hned od vchodu. Přece jenom si od vrátek natáhl šňůrku podle šablony. Pustil se do toho a po chvilce šel své dílo omrknout z ulice. Během vojny nic nezapomněl. Přišel loni na podzim do svého komunálního zahradnictví. V zimě stromořadí, pak výsadby mladých stromků a teď došlo na práce pro občany. Lidi byli většinou v práci, tak bylo potřeba se předem domluvit a zajistit přístup. Zahrada vypadala honosně. Byly tady i menší plůtky ze zimostrázu, kam se asi vysazují letničky. Vilka budila zdání, že není nijak velká, ale to bylo jen průčelí do ulice. Ještě vyzkoušel na boku stavby kohoutek. V rukavicích nerad dělal. Bude se moct, než půjde do hospody, opláchnout. Sluníčko se snažilo a začal krásný jarní den. V trávě byly celé polštáře fialek, co voněly velmi intenzívně. Vzbuzovaly v něm romantické myšlenky. Jo romantika. Kde je jí konec. Někdy okolo desáté vyndal krajíc chleba s máslem a imitací. Přece jenom byl trochu suchý a v teple vydržel. I chuť nebyla špatná a s kremžskou hořčicí paráda. Pěkně si odkrajoval podlouhlé kousky a docela si pochutnal. Šel se ke kohoutku napít vody. Pivo si dá až po obědě.

Tak, Leoši, a jdeme na věc, řekl si pro sebe a pustil se do stříhání. Odstřižky se dají do pytlů, pak do stínu a zpracuje je vazárna. Tam by se mu taky líbilo. I když osmdesát procent vazby je smuteční. Věnce, stuhy, kytice a pak různé dárkové koše, a další kytice k výročím, nebo svatební. A zahradnické žně, Dušičky, Vánoce, MDŽ a různá oficiální výročí. Jenže ve vazárně jsou samé holky a drží se tam jako veš v kožichu. A tady může za chvíli shodit košili a chytat bronz. Tuhle čtvrt neznal. Několik ulic se staročeskými jmény. Hostiradova, Dalimilova, Horymírova, vilky v zahradách. Žádný obchod, škola, školka, dokonce ani hospoda. Ta je o kus níž, v civilizované čtvrti. Kdysi tady bydleli lidé pod pensí.

Státní úředníci, vojáci, učitelé, lékaři, zabezpečení, ale žádní velcí boháči. Něco, čemu se říkalo střední třída. Teď je sice všechno jinak, ale tahle čtvrť, jako by zaspala v dávných létech. A je vidět, že majitelé stačí domy tak tak udržovat. Kusy opadané omítky, poflikované střechy proužky plechu, zrezivělé okapy, loupající se lak na okenních rámech a dveřích. Leoš nahlížel přes dveře do nějakého pokoje. Těžké závěsy, záclony a zřejmě starožitný nábytek. Práce utíkala a najednou tu byl čas oběda. Brašnu schoval do tújí, žebřík položil na zem. V trávníku nebyl ani vidět. No snad se nic neztratí. Opláchl si trochu obličej, přičísl vlasy, vzal peněženku se stravenkami a vydal se k hospodě.

Název honosný, Pod vilami, ale obyčejná hospůdka. Uvnitř nabito, zakouřeno a musel chvíli postát u výčepu, než se uvolnilo místo. Díval se kolem, co kdo má k obědu a hned se rozhodl. Sekaná měla krásnou kůrečku a bramborového salátu kopec. Nahoře zelená kytička petrželky kudrnky. A polévku fazolovou. Vždyť je na čerstvém vzduchu. Zvolil dobře. Veliké strakaté fazole byly měkké a byla hustá. V sekané vajíčko a kousek sladkokyselé okurky. Ještě pivečko a hurá na plot. Tak tři dny. Dnes se daří, večer by se mohl vypravit na dvě deci a možná…

Asi po hodince uslyšel venku zabrzdit auto. Tak to není jejich sedmsetšestka, ale něco menšího. Pak se otevřely vrátka, vešel mladík v šedém obleku s modrou vázankou, rozhlédl se a Leoše jakoby neviděl. Rozepl si sako i vestičku, popošel k domu a usedl na malou zídku u několika schodů.

„Co, co to je?“

To už byl Leoš u něj.

„Tak jsem na to vletěl, šéfíku. Ještě dva dny a bude to rajská zahrada. A ty záhony v krušpánku si taky necháte vysazovat? Můžeme se domluvit.“

Mladík s ulíznutými vlasy na pěšinku si položil ruku na srdce.

„My nic neobjednali, rodiče z toho budou mít smrt.“

„Kdepak, tady mě vysadili a mám i objednávku. Podívejte Hostiradova dvanáct.“

„Dvanáct to je tady, ale my nejsme Hostiradova, ta je za rohem. Tady je Dalimilova.“

„Tě prdel, vážně, tak to je průser. Ještě že to není na mě. Co budeme dělat?“

„Nevím a je mi mdlo.“

„Co pivo?“

„Spíš kávu, no půjdeme se domluvit. Nevím, jak z toho ven.“

Vešli bočním vchodem do malé haly. Věšák, zrcadlo, botník a malý taburetek. Domácí pán si sundal polobotky a vzal si pantofle. Druhé nabídl Leovi.

„Nemá kdo uklízet, já jsem strašně nepraktický a rodiče jsou na tři měsíce na interně. Známý primář je vždycky vezme a dá je do pucu, jak říká. Já jsem nákupčí na zásobování ve fabrice. Vítězslav Kručina.“

Podával ruku.

„Já jsem nějakej Leoš, zahradník. Omlouvám se, ale prostě si mistr popletl ulice. Ale túje jsou moc přerostlý, potřebovaly to.“

„To je možné, ale naši nechtěli už nic tady dělat. Promiňte, jdeme dál.“

Kuchyně někdy z předválečných let.

„Posaďte se, musím se vzpamatovat.“

„Já bych to kafe uvařil, jen řekněte, kde co je.“

„V té modré dóze, mlýnek je vedle, velice jemný. Šálky za sklem a konvice na sporáku.“

Leoš nasypal kávová zrna do malého mlýnku. Pod konvicí s vodou rozžal plyn. Přinesl šálky, rozdělil namletou kávu a po chvíli zalil vodou. Cukřenka byla na stole.

„Promiňte, že vás tak využívám, ale nevím vůbec, co dělat. Zítra pojedu za rodiči. Co mám říct?“

„No asi pravdu, jak to je. Za tři měsíce se nic nezmění a byl by to pro ně šok. Jo a nevykejte mi.“

„Snad velký rozdíl let mezi námi není, to je pravda, jen já jsem úplně vykolejený. Je to strašně trapná situace. Vůbec všechno na mě padá. Nahoru nám chtěli dát nájemníka, ale je tam špatná střecha, byla by to velká oprava. Tak z toho udělali nebytový prostor. Já jsem se na podzim vrátil z vojny. Rodiče, co měli našetřeno, tak o to přišli a důchody jsou malé. V práci dost jezdím, nikdo tady není a nikoho známého nemám.“

„No, jednoho nechtěného už máš. Nejlíp bude všechno dokončit, a než se vrátí rodiče, vysadit záhony, posekat trávu, aby to vypadalo jako kdysi.“

„Na to bohužel nemáme. Sháním rodičům léky, co u nás nejsou, a ani nevím, jak zaplatím ten plot.“

„Nijak. Je to naše vina. Zbytek stihnu po nedělích a já za to nic nechci. Taky jsem si mohl všimnout cedule na sloupku. Nemůže to zůstat na půl. Kytky mám nějaký doma, občas někomu něco vysadím na zahradě, nebo při úpravě hrobu. To zmákneme a rodičům řekneš, žes jim to chtěl připravit, jak bývali kdysi zvyklí.“

Víťa usrkával kávu a tvářil se jak hromádka neštěstí.

„Promiň, vypadám teď jako úplná bačkora, ale všechno spojené s rodiči prožívám jinak než moji vrstevníci. Prošli jsme si krutými léty všichni. Dětství nám vzala válka. Vyrůstal jsem sám, ale vždycky obklopený těmi, co mě milovali.“

„To nás bylo doma šest. Tři holky jsou vdaný, dva bratři ženatí a vlastně teď jsem taky jedináček. Naši jsou v důchodě, ale máme velkou zahradu a tam teď se mnou zahradničí. Máma chodí do trhu prodávat naše výpěstky. Ale našel se i takovej dobrák, co nás udal. Jako že já to kradu v práci a máma to prodává. Naštěstí vedle nás bydlí esenbák, tak řekl, jak to je. Mezi lidma je pořád plno závistivých, co sami nikdy nic nedokázali. Půjdu sklidit mý věci, za chvíli pro mě přijedou.“

Všechno nachystal venku na hromádku. Dojel jenom šofér a půl korby vezl z lesa chvojí. Leoš si převlékl kalhoty.

„Teď už tam stejně nikdo nebude. Na špatný zprávy je čas zítra. Vyhoď mi to, prosím, v dílně.“

Vrátil se domluvit plot.

„Omlouvám se, nějak je toho na mě moc. Snad to rodiče přijmou a domluvíme se na nějakých splátkách.“

„Nesmysl, ani tak by to nebyla žádná velká suma. Co zajít si někam na dvojku vína?“

„Je před výplatou.“

„Na to kašli, zvu tě. Vydělal jsem majlant na ředkvičkách. Člověk je od nevidím do nevidím v práci a mládí nám utíká. Dřív si lidi víc vážili volna. I když byli chudí. V neděli se šlo ráno do kostela a pak na pivo. Odpoledne se dělaly gulášový partie a ženský se chlubily koláči nebo i dorty. Třeba jen z piškotovýho těsta, nebo z lázeňských oplatek. Cukrář v naší ulici je pekl v takových kleštích. No a to co přeteklo mimo formu nám dával do kornoutu zadarmo. Tak jdeme, ať přijdeš na jiný myšlenky.“

„Kde je tady něco nejblíž?“

„Asi ti připadnu divný, ale já nikam nechodím, jen jsem tě nechtěl odmítnout.“

„Já to tady taky neznám, zeptám se.“

Museli sejít ještě blíž k městu, než našli malou kavárnu. Obsazená tak z poloviny. Stolky, židle, malý bar a hudba z gramodesek. Zelený Veltlín v sedmičce. Docela dobře si popovídali. Nakonec dali ještě jednu a Víťa měl skoro až veselou náladu. V sobotu odpoledne přijde Leoš pokračovat. Raději trochu opilého kamaráda doprovodil domů. Stisk rukou byl nenucený a srdečný. Po cestě domů rozmýšlel o všem. Samozřejmě se nezbavil úvah o tom, kdyby byl jako on. Kluk má maturitu, ale on ji bude mít za rok. Dělal si nadstavbu. Přece nebude jen házet lopatou. Moc dobrý student nebyl, ale dobrý. Bude mít i mistrovské zkoušky. Ale ke vzdělání se v řeči ani nedostali.

Pro Víťu to bylo zcela nové poznání. Nikdy nikam nechodil, kamarády neměl, učil se skvěle, ale jinak ho musel vždycky někdo popostrčit. Na vojně dělal písaře staršinovi a nenápadně vším proplul. Pak když přišel na zásobování, dva referenti šli do důchodu a nevěděl kudy kam. Škola to je něco jiného. Tady byla důležitá pohotovost, předvídavost a improvizace. Naštěstí mu pomohl stejný pracovník, jen z jiného podniku. Vlastně konkurence. Potkali se na služební cestě a nějak lidsky si sedli. Ten mu všechno vysvětlil a taky pomohl. Jeho problém byl vždycky v tom, že ztratil odhodlání. Když dostal stejšna, měl pocit, že se nevejde při míjení s jinými vozy na silnici. Prvních pár dnů se pěkně zapotil. A pak jeho méně obvyklý vztah s rodiči. Otec učil kdysi na gymnasiu, maminka pracovala v kanceláři v malém podniku, kde se vyráběly různé sportovní potřeby. Měli ho pozdě a trochu se ho pořád snažili ochraňovat. Přehnaná láska, strach o zdraví. Z práce jezdil vždycky domů. Během dne nakoupil. Večeřel doma. Maminka hodně zapomínala. Otec ji dálkově řídil. Seděl u stolu, sledoval ji a dohlížel, aby na něco nezapomněla.

Posezení s Leošem bylo něco docela jiného. Víno, na které nebyl zvyklý, odemklo jeho zapovězenou komnatu. Cit, který v něm dlouho rostl. Kterého se bál. Kvůli okolí, rodičům, ale i kvůli sobě. Jistě o tom občas slyšel, vždycky při takových řečech mu naskakovala husí kůže. Co když to na něm někdo pozná? I rodiče se občas zmínili, jestli se mu nelíbí nějaké děvče, ale zároveň měla maminka strach, aby nějaké povětrnici nenaletěl. Párkrát se přistihl, jak se zálibně dívá na mladé kluky. Svezl stopaře a ten mluvil velice dvousmyslně, ale ze všeho si dělal legraci. Někam jít to se bál. Vyhýbal se i veřejným záchodkům. Teď byl úplně zmatený.

Leoš přišel domů v docela dobré náladě. Pěkně si popovídali, Víťa je příjemný a dál to zatím řešit nebude. Maminka se objevila v noční košili a nabízela mu meltu a koláč.

V krátkosti ji vylíčil dnešní průšvih i jejich posezení u vína. Nikdy nic nevymýšlel, prostě nejlíp je říct pravdu.

„Myslíš, že ten chlapec je?“

„Nemyslím, mami, nemyslím, prostě zatím stejně žádné kamarády nemám. V práci většinou holky a riskovat nic nebudu. Jenže člověk je v práci, doma jsem taky v práci a pomalu bych se odnaučil mluvit. V sobotu odpoledne tam zajdu a v neděli myslím skončím plot. Mrknu se na záhony. Tady nám toho dost zbylo, i v práci. Občas není špatný někomu pomoct, když je v nouzi.“

V sobotu se končívalo většinou dřív. Vzal pár okurek ze skleníku, z pařeniště květák a z pole hlávkový salát. Víťa mu šel pomáhat s úklidem ostříhaných větviček. Přinesl na tácu kávu a kupovaný jablečný závin. Šťávu z šípkového sirupu.

„Já moc vařit neumím, ale na zítra jsem koupil mleté maso a večer si můžeme udělat květák na mozeček.“

„Stejně, umím jen to, co mám hodně rád. Karbanátky nebo čufty zvládneme a domácí jídlo je docela jiný než z hospody.“

Víťa povyprávěl o návštěvě v nemocnici. Maminku nechtěli budit po nějakém vyšetření a tatínek se jen strachoval, jak všechno zaplatí. Před večeří skončili. Květákový mozeček byl s chlebem. Ještě mísa salátu, politá opečeným a zchladlým špekem.

Víťa vzal na radu kolegyně z práce dovozové, ale levné a dobré víno z Moldavska. Vyndal krásné broušené sklenice.

„Ty používáme jen na Nový rok k přípitku. Naši musí opatrně a mně samotnému pití nechutná. A musíš pak domů? Mohl bys přespat tady v pokoji. Nahoře je obyvatelná jen moje místnost. Když moc prší, tak mi tam zvlhne celý roh zdi.“

„Většinou to bývá jen prasklá, nebo uvolněná taška. Ráno se tam mrknu.“

„Na střechu?“

„A kam jinam? Neboj, máš mě vidět, když kácíme velké stromy. Nemám závratě a můžu se jistit šňůrou. Stačí taková ta prádelní.“

„To snad není možný, je tři čtvrtě na dvě. Přidá mi to, jako že jsme teprve povečeřeli. Díky za krásný večer.“

„Stejně to mohu říct i já. Holt dva osamělí kluci si mají o čem povídat. Tak ráno.“

Když se Víťa vzbudil, dole Leoše nenašel. Zato byl na půdě žebřík u vikýře. Pomalu vystoupal, až viděl střechu.

Leoš se právě vracel k otvoru.

„Už ti tam nepoteče, ale jinak je střecha dost poničená. Spravit by to šlo. V komunále máme tesaře, jenom tak bokem jako fušku.“

„Jenže to jsou zase peníze a nakonec by nám sem někoho nastěhovali. Neměl jsi tam chodit sám. Strašně jsem se vylekal a bál se o tebe.“

„Nelži, o mě se nikdy nikdo nebál.“

„Ani sourozenci nebo rodiče?“

„Ne, sestry se se mnou moc nekamarádily a pro bráchy jsem byl otravný mrně. Táta měl názor, že je dobrý, když si kluk občas nabije hubu. Jeho metody byly trochu odlišný. První, co si pamatuju, když jsem se motal u kamen, tak mne vzal za ruku a prstík mi přitiskl na plotnu. Řval jsem prý jako pominutý, ale začal jsem si dávat na všechno pozor.“

„No to je strašný!“

„On mě má docela rád, ale šest děcek nebyla jistě žádná sranda. Máma se spíš bojí. Abych někde něco neřekl, nepřivodil si u kácení nebo stříhání stromků úraz a nechytl se nějaké špatné party.“

„Mí rodiče se nemohou smířit s tím, co se děje. Nejenom politicky, ale i celkově. Jako by žili ne ani za první republiky, ale spíš za Rakouska-Uherska. Kdysi se u nás v neděli scházeli známí z okolí. Pan magistr, pan prokurista, pan sekční šéf, ale i bývalý major, dvě slečny, kterým bylo dobrých osmdesát, a rovněž stará paní, kdysi první houslistka ve filharmonii. Připadalo mi to jako zoufalé a trapné panoptikum. Rok čtyřicet devět, padesát. Jejich domy obsadili jiní lidé, kterým tam přidělili byty. A je nechali na dožití. Skoro žádná penze. Přežívali stěží a nedělní setkání bylo jen vzpomínkou na zašlé časy. Většinou byla melta, ale zato v nádherném porcelánu. Ze stejných talířků pak stříbrnými vidličkami odlamovali kousky kynuté buchty s jablky. Do broušených číší se nalévalo z karafy to nejlevnější ovocné víno. Během několika let umřeli a s nimi i tyhle neděle. Jen rodiče snad v tom zdání něčeho, co neexistuje, žijí dál.“

„Nejsou sami. Je moc takových, co si myslí, jak se všechno jednou vrátí. Jistě i tento režim se zhroutí jako každý jiný, ale nikdy už to nebude, jaké bylo.“

„Musíme se naučit žít v tom, co je. Nenechat si zničit nejlepší léta. A nebýt v tom sami. Jsem moc rád, že jsem tě poznal, a snad je to tak i z tvé strany.“

„Je, nikdy jsem nikoho jako ty nepoznal a můžu jen děkovat našim tújím, že jsme se potkali. Jen si trochu se vším nevím rady. Nechtěl bych omezovat tvůj život.“

„Omezovat? Jak tě něco takového napadlo. Nebyl bych tady, kdyby mi s tebou nebylo dobře.“

Plot byl hotový, ale příště vyčistí záhony v krušpánku, a než se rodiče vrátí, slíbil Leoš všechno vysadit.

Stejně se zastavil i večer v týdnu.

„To jsi ty, Leo?“

„Čekal jsi někoho jiného?“

„Ne, rozhodně ne, pojď dál.“

„Vzal jsem pro nás krásnou šunku, podívej, děláme teď u hlavního mistra z Masny a taky malé zvěřinové klobásky, co si dělají jen pro sebe. Chleba, doufám, máš.“

„Měl jsi vzít domů rodičům.“

„Už se stalo, neboj, a taky si dáme z domácího sklepa Chardonnay. Mám jen lahvinku a ráno tě přijdu vzbudit.“

„Bojíš se, že bych zaspal? Jsem moc rád, když jsi tady, cítím se, neumím to nijak říct a taky se to říct stydím.“

„Nemáš důvod. Myslíš, že dva kluci nemohou být víc než přátelé?“

„Prosím, prosím, na takový rozhovor nejsem připravený.“

„Tak mám odejít?“

„Ne, jen, jen chce to čas.“

V sobotu chystali záhony a v neděli dopoledne šel Leoš s Vítkem k nemocnici. Počká tady na lavičce a pak si zajdou někam na oběd. Nejkrásnější měsíc, jako by jim přinášel všechnu barevnou krásu kolem. U lavičky byly rozkvetlé bílé plné a husté květy šeříků. Vůně skoro ukolébávala a Leoš si zdřímnul. Najednou uviděl slzící oči svého přítele.

„Co rodiče? Stalo se něco?“

„Nemůžeme se scházet, odpusť, musím, musím pryč, nechoď za mnou.“

Vítek se rozběhl a rychle zmizel mezi skupinkami lidí. Proč mu to nějak nevysvětlil? Rychle vyšel a hlavu měl plnou pochybností. Vrátka, dosud vždycky otevřená, byla zamčena a na dlouhé zvonění nikdo neodpovídal. Přelézt plot by byla maličkost, ale nemůže někam, kde není vítaným. Ani nesledoval, jak se octnul u vinárny, kde prý chodí takoví…

Nebylo tam příliš lidí. Snad až s večerem. Vzal si vodku, pak druhou a nechal se přemluvit na kuřecí nudličky s bramboráčky. Pak už vodky nepočítal. Na toaletách se k němu přitočil hezký klouček a všechno nastřádané se probudilo. Pak si ještě pamatoval jeho růžový zadek a jak se udělal. Po chvíli se probral na zemi u záchodové mísy. Vydrápal se podle stěny. Na zemi byla jeho peněženka sice s doklady, ale jinak nic. Nevěřícně hleděl na prázdné přihrádky.

„Za hloupost se platí, můj milej.“ U dveří stál mladý vrchní. „Kolik?“

„Asi pět set a západní marky. Jak zaplatím, nevím.“

„Já vím, pojď se mnou.“ Zašli do malého, zřejmě služebního pokojíku.

„Nechám ti tady občanku.“

„Nemusíš, vypadáš jako slušnej kluk. Iniciále si opíšu, stáčí tak za tři týdny, až budeš mít po výplatě. Vůbec jsem nepostřehl, jak se sem tenhle malej hajzl dostal. Tady máš citronádu, prášek, lehni se na hodinku. Mrknu se na tebe. Nebude tě nikdo shánět?“

Leoš nějak nic nechápal. Usnul. Když se probral, viděl vrchního u knížky.

„Co, dobrý? To není poprvý. Dřív takovým sráčům strkali do řiti řepu. A ještě bych mu uřízl koule. Nemůžeme ho chytit. Jsou tady i kluci poctiví. Pokud se tady dá o poctivosti mluvit. Žádní zloději. Myslím, že tě trochu znám. Určitě jste tady venku vysazovali macešky. Hezkýho kluka si rád všimnu. Neboj, jsem jako hrob.“

„Já dám prachy do kupy hned po trhu a přinesu. Chtěl jsem se jenom zbořit,“ začal vykládat svůj příběh.

„To vypadá, že kluk o tobě řekl rodičům a ti mu to zakázali. Ale tím bych se nedal odradit. Pokud mezi váma něco vznikalo, tak tomu jdi naproti. Naše city nejsou o nic horší, jen většina lidí si na to nezvykne.“

„Myslím, že bych měl jít domů. A díky.“

„Až se dáte dohromady, tak si přijďte na skleničku. Mám rád takový romantický story.“

Jsem nebetyčnej vůl, snad jsem od něj nic nechytil, pomyslel si cestou.

Uběhlo půl týdne, vrátka zavřená. Tak to přece nemůže bez boje vzdát. Vždyť všechno bylo na nejlepší cestě. V sobotu skončil dřív a stoupl si nedaleko podnikových garáží, kam Vítek dával auto. Taky se dvoudveřová tisíc sto jednička šedozelené barvy objevila. Počkal, až hoch vyšel ze brány. Sako přes ruku. Doběhl ho, jak vešel do spojovací uličky.

„Víťo, prosím, co se děje? Nemám pocit, že bych ti nějak ublížil. Dej mi šanci vyslechnout, co se stalo.“

„Nemůžu s tebou mluvit, nezhoršuj to.“

Nakonec si sedli na lavičku.

„Myslel jsem, že začínáme být víc jak kamarádi a vypadalo to tak i z tvé strany.“

Žádná odpověď, jen slzy v očích.

„Nejsme už kluci ze školy, vím, co by to obnášelo, ale je to tvůj život, ne rodičů. Prostě takoví lidi jsou, a i když to jiní vidí jako trestný čin proti morálce a náboženství, proti přírodě a kdoví čemu, je to tady co je lidstvo lidstvem. Náš úděl je žít v skrytu, ale láska je jenom jedna. Buď je, nebo není. Nutit tě nemůžu.“

„Nevím co udělat. Naše mám rád, ale asi i tebe. Nikdy mi tak dobře nebylo a nebude. V tomhle si neumím poradit a nemůžu si vybrat jen jedno.“

„Dovol mi promluvit s nimi. Určitě změní názor. Moji rodiče to taky nemohli hned přijmout. Půl roku jsme spolu nemluvili. Budu opatrný.“

„Pojď k nám, tady se necítím dobře.“

Tam uslyšel celý příběh.

„Měl jsem velkou radost, rodiče pustí za čtrnáct dnů domů. Měli jsme všichni radost. Říkal jsem, že dosadíme trvalky, aby naše zahrada vypadala jako dřív. To už se rodiče úplně změnili. Jak myslím, že to zvládneme zaplatit. Mluvil jsem o tobě, jak si rozumíme, že mám konečně kamaráda. Nejdřív to byla jen nevinná otázka. Jestli v tom přátelství není i něco víc. Řekl jsem, že není, ale s nikým mi tak dobře nebylo. Máma se na mě podívala, jako by to nebyla ona. Řekla: ‚Okamžitě to musíš ukončit. Hned a bezpodmínečně. Nevychovali jsme tě pro to, abys nám všem zničil život.‘ Bylo to hrozný, začala mi vypočítávat všechno, co pro mě udělali, a já chci ohrozit naši pověst a dostat se do kriminálu. Začala do toho plést náboženství, zákony, opovržení lidí kolem. Chvílemi jsme vůbec nevnímal, co říká. Otec jen seděl a hleděl do země. Nevím co dál. Nemůžu opustit rodiče, ale tebe, pokud se přes všechno přeneseš, taky ne. A ani nevím, jestli je to víc jak přátelství. Nikdy jsem takový cit k nikomu nechoval. Odpusť mi to.“

„Budu hodně upřímný. Pro mne jsi skutečným přítelem, mám tě rád a věřím, že tohle je nám společné. Mám i ohled na tvé rodiče a chápu jejich obavy. Až přijedou domů, nech mě s nimi promluvit. Jistě se jejich odpor hned nezlomí, ale musíme to zkusit. Nechtěl bych o tebe přijít. Nebo si taky myslíš, že láska dvou mužů je něco zvráceného?“

„Vždycky jsem o tom slyšel jen nejhorší, ale těch pár dnů s tebou bylo nejšťastnějších v mém životě.“

Přišlo jejich první objetí a polibky. Vzájemně se utěšovali, že se všechno vyřeší. Dokončily se výsadby, truhlíky s květinami do oken. Rozhodli se k rozpravě s rodiči hned v době příjezdu.

Oba si vzali volno a čekali na sanitku.

„Nevím, jak to zvládnu, mám asi horečku, nechtěl bych ztratit nikoho. Dnes vidím všechno jinak. Něco, co bylo pro mne nepřestavitelné, je. Přišlo to s tebou jako zcela nový život. Jen nechápu rodiče, vlastně mámu, kde se v ní vzalo najednou tolik nenávisti. Nikdy taková nebyla. Péči o mě až přeháněla, to dnes vím. Chtěli ještě dítě, ale už to nešlo. Vytvořili kolem mého života klec. Neměl jsem nikdy kamarády. V každém máma viděla jen spratka, co mi chce ublížit. A že to byla léta hodně pochmurná, to je pravda. Nepoznal jsem nebezpečí, nedostatek, hlad. Ale ani kluky z ulice. Každý měl nějakou chybu. Žil jsem jenom mezi dospělými.“

„To já si užil dětství a kamarádů a přes to jsem zůstal sám. Byl jsem pozdní omyl. Sourozenci v mém dětství už byli dospělí lidé. Ale drželi jsme pohromadě a podporovali se navzájem. Taky nastávající jedné ségry se rodičům nelíbil. Ale otec pak řekl: ‚My s nimi nebudeme, mámo, možná všechno vidíme jen z našeho pohledu. Mně taky rodiče nutili jinou. Tobě zase říkali, že se mnou nevydržíš ani půl roku. Jo a táhneme to spolu už přes třicet let.‘“

„A tvoji rodiče, co tomu říkají dnes?“

„Vlastně nic. Nemluvíme o tom. Když jsem řekl, že jsem si možná našel přítele, tak máma se strachovala, ať si dám pozor, a táta jen, abych tě někdy přivedl. A to jsme skoro půl roku spolu nemluvili. Nejdýl to trvalo tátovi. Hlavně kvůli řečem v práci. Máma mi psala na lístky do pokojíku.“

Víťa šel k sanitce a pomohl mamince. Hned za vrátky se rozhlížela po zahradě.

„Tak jsme to kdysi mívali, budeme se muset uskromnit a zaplatit to.“

Raději nic neříkal. Zastavila se u rozkvetlých petúnií, co vytvářely barevné vodopády. Jenom povzdychla a šli dál. V pokoji se zarazila, když uviděla Leoše.

„Sedněte si, mami, chceme si s vámi promluvit.“

„Přeju dobrý den, jsem Leoš. Prosím, vyslechněte nás.“

„Nemáte v našem domě co dělat, okamžitě odejděte.“

„Ne, mami, neodejde, a pokud ho chceš vyhodit, jdu také. Postarám se o nutné, abyste nestrádali, ale žít tady nebudu.“

„To nemůžeš myslet vážně. Za všechno, co jsme pro tebe udělali, nás opustíš?“

„Neopustím, ale už si nenechám řídit život tam, kam nechci.“

„Jenom se zbytečně nerozčilujte, nikomu to neprospěje. Slušní lidé se snad domluví,“ promluvil otec.

„Slušní? Slušní? Vy se snažíte ukrást nám syna. Je to pořád trestné. Udám vás za mravní ohrožení.“

„To bys musela mami udat i mě. A k žádnému ohrožení nedošlo. A vůbec nechápu, kde se v tobě najednou vzalo tolik zloby a nenávisti. Nikdy jsi taková nebyla.“

„Je to proti Bohu. Už jsi zapomněl, když jsi spadl z lávky do řeky? Byla to vůle Boží, aby ses zachránil.“

„Nebyla, mami, nebyla. Vytáhl mě Fana z polepšovny, jak mu tady říkali, žádný Bůh. Ten kluk, o kterýho jsi, táto, zlomil hrábě, když byl u nás na hruškách.“

„Cože, ten zloděj? Kradl všem ovoce a vajíčka z kurníků.“

„Kradl, ale proto, že jeho sourozenci měli hlad. Ve škole jsme mu dávali svačiny, aby přežili. A víš, čím je dnes? Vojenským pilotem.“

„Nikdy se o ničem takovém nemluvilo.“

„Ne. Nechtěl, abychom to řekli. Bylo nás tam asi pět, ale nikdo neměl odvahu skočit tam, když prasklo zábradlí a já spadl.“

„Nedovolím, aby tě někdo stahoval mezi kriminálníky a zločince.“

„Mami, uklidni se, máš podivné a zkreslené představy o lidech, jako jsme my. Ano i já s tím měl problém. Vždycky jsem slyšel o teplých jen to nejhorší. Lidi se tak narodí, není to něco, co by se dalo od někoho chytit.“

„Kaplan v nemocnici říkal, že je to nemoc a dá se léčit na psychiatrii.“

„Zatím nikdo nikoho nevyléčil a velká část lékařů říká, že je to vrozené.“

„Nikdo v našich rodinách to neměl. Měl by ses léčit.“

„Nemá to cenu o tom mluvit dál. Udělám kávu a přinesu kousek dortu.“

„Já se našeho syna nevzdám.“

„Nikdo vám ho nechce vzít. Jen mu nechte vlastní život. Takový, jaký si zvolil. Ani pro něj to není lehké, nechce přijít o rodiče.“

„Myslím, že nemusíme nic tak hrotit,“ tatínek se trochu pousmál. „Udělali jste tady obrovský kus práce. Úplně mi to připomnělo dobu po válce. Všechno jsme tehdy měli taky krásně vysazené, konečně skončilo ukrýváni se v krytu a lidi měli k sobě blíž. Všechno můžeme vyřešit smírnou cestou.“

To už přinesl Víťa kávu a každému kus ořechového dortu. Maminka nejprve jen seděla před šálkem. Pak si odlomila kousek dortu. Trochu se napila.

„Jdu si lehnout.“

„Máš tam všechno nachystané, mami.“

Vstala a s holí vyšla z pokoje.

„Pane Leoši, musím se vám omluvit za manželku. Pořád má představu, že musí Víťovi řídit život podle svých představ. Navíc je silně nábožensky založená a ten kaplan, co dochází do nemocnice, se mi vůbec nelíbil. S primářem o tom mluvit nechtěla. Já, já o tomhle nemám žádnou představu, jistě všeobecný názor je jiný. Nikoho takového neznám, jen vím, že takoví lidé byli i skuteční velikáni vědy a umění. O těch obyčejných to nikdo nezaznamenával. Ještě když jsem učil, rozhořel se obrovský spor o Čajkovském. Sovětům vadila zmínka o vztahu s jeho synovcem Davidovem, kterému věnoval šestou symfonii, známou jako Patetická, nebo v mládí se spolužákem Apuchtinem, pozdějším básníkem. Text jsme museli v životopisu začernit. Manželka to snad bude časem tolerovat.“

„Díky, víte i moji rodiče to nechápali a skoro půl roku jsme spolu nemluvili. To znám. Ale byl bych nerad, aby se cokoliv obracelo proti Víťovi. Mám ho skutečně rád, i když to někomu připadá divné.“

„Všechno chce svůj čas. Nechci, aby se manželka teď cítila osamocená. Snad se uklidní a pozvu našeho primáře. Já s ním už mluvil. Půjdu si také odpočinout. A u oběda se snad potkáme.“

Zašli do kuchyně.

„Snad máti neodmítne s námi pojíst. Ale ustupovat nemůžeme. Srdce má prý v pořádku. Přese všechno se bojím. Nechci jí ublížit, ale ani ustoupit. Vím, měl jsem to už udělat dávno.“

„V nejhorším odejdu.“

„Ne, prostě musí se to všechno zlomit. Nejsem žádná loutka. Jsem rád, že otec to vidí jinak. I když s tím asi vnitřně nesouhlasí.“

K obědu si maminka vzala lehké hedvábné šaty. Sedla si v pokoji ke stolu, a když Víťa naléval polévku, popřála jen dobrou chuť. Nedělní klasika. Hovězí vývar a řízky s bramborovým salátem. Řízky byly z kýty, co přinesl Leoš. A vaření, společné úsilí obou. Sedmička vína, káva a ořechový dort. Nikdo nemluvil. Maminka se pak zvedla, řekla jen děkuji a šla si znovu lehnout. Starý pán si šel dát doutník venku v křesílku a načali další láhev.

„Co na večeři, chlapci?“

„Snad se uklidnila. I když ten klid se mi taky nelíbí. Nevím, jak to všechno dopadne Leoši. Mám strach.“

„Musíme to nějak přečkat.“

K večeři, chlebu s máslem a sardinkami, maminka nepřišla. Až když ještě seděli venku, položila v pokoji na stůl obálku adresovanou Leošovi.

Bylo tam stručně napsáno, jakmile uvidí Leoše jen u jejich domu, nebo se budou po nocích scházet, napíše udání, jak násilím přiměl syna k homosexuálním praktikám a pošle to na bezpečnost i do práce na komunální služby.

„To je moc vážné, nějak to musíme řešit. Víťo, uvědom našeho primáře, a pane Leoši, prosím, než se všechno vyřeší, respektujte její zákaz.“

„Samozřejmě, můžeme se potkávat u nás doma nebo na zahradě a snad časem názor změní.“

„Není to nic jiného, jak velice špinavé vydírání. Tím máma u mě skončila. Ano, postarám se, abyste měli všechny potřeby zajištěné, budu v noci doma, ale nepromluvím s ní jediné slovo. A domluvím se s primářem co dělat.“

Leoš se vracel domů. Ani se nepolíbili, jen podali ruce. Proč tolik nenávisti? Rozhodně se nevzdají, ale jak tohle řešit?

Neslyšel o nikom, koho by za homosexualitu v posledních létech odsoudili. Za mužskou prostituci ano. Ale nejhorší by byly řeči a opovržení. S Víťou se potkávali ke konci směny u nich. Zastavil se autem a jeli si promluvit do polí, nebo hospůdky v blízké vesnici. Na řeči primáře nic maminka nedala a tvrdohlavě trvala na svém. S psychiatrem odmítla poprvé mluvit. I pak byly jejich schůzky problematické.

„Závislost matky už na dospělém synovi není zase tak neobvyklá. Vaše maminka trpí představou, že jenom ona ví, jak naložit s vaším životem. Chovala by se tak, i kdybyste si přivedl dívku. Tenhle váš vztah to ovšem ještě zhoršuje. Je v tom i vliv náboženství, ke kterému se staří lidé upínají, když jiné řešení nevidí. A záleží, na koho se obrátí. Nemocniční kaplan tam chodí jen neoficiálně. Na přání pacientů. Jeho názory jsou hodně konzervativní. Ovšem ani odborníci nejsou jednotní. Zatím ještě převládá názor, že homosexualita je úchylka, která by se měla léčit. Hlavně se o tom nemluví, nepíše, jako by tento problém nebyl. Ale to není ten největší problém, pokud jde o vaši matku. Zatím souhlasila s dalším pohovorem. Dokud nenabude dojmu, že jí nikdo syna nechce vzít, je těžké předvídat, jak se její závislost bude vyvíjet.“

Leoš zákaz vstupu dodržoval, ale oba cítili, že tak to nemůže pokračovat.

„Nejhorší je, Leo, že jsme obviňováni z něčeho, co se vůbec nestalo. Nemůžu a nechci zůstávat jen u polibků a slov. Všechno na mě padá, máme ohledy na mámu, na lidi kolem, a naše láska pomalu umírá. Nemám sílu tak dál žít.“

„Musíme se na čas vymanit z tohoto prostředí. Vezmeme si týden dovolené. Doma řekneš, že jedeš na služební cestu na Slovensko. Tam taky pojedeme. Pošleš pohledy. Musíme přijít na to co dál.“

Víťa sehnal přes kontakty v práci a referenta ze Závodů Slovenského národního povstání v Žiaru nad Hronom ubytování v jejich rekreační chatě v Kováčové.

„S tamější hliníkárnou máme docela dobré vztahy. V Kováčové jsou termální prameny a lázně, i když chata je někde v lese. Blízko je Zvolen a další lázně Sliač. Můžu volat mámě přímo z podniku na výzvu. Tak snad to projde. Už jsem ustrašený ze všeho.“

„Neboj se, prostě to budeme muset nějak řešit. V klidu, na něco přijdeme.“

Cesta vlakem do Bratislavy a pak Šala, Levice. V Žiaru nad Hronom je čekal Víťův známý s autem a zavezl je až k jejich chatě. Dole zděná, poschodí dřevěné. Toalety a dvě koupelny na chodbě. Malý pokoj pro dva. Manželské postele, vestavěná skříň, stolek, židle umyvadlo se zrcadlem. Co si přát víc?

Večeře dole v hostinské místnosti. Živáňská jehla. Na talíři čtyři špejle a na nich zapečené vepřové maso, slanina, kapie, klobása, cibule a vše proloženo plátky brambor. Klobáska pořádně ostrá. Na stole hořčice a pro opravdové milovníky žiletek Tabasco. Seděli s mladými manželi z Bratislavy. V podstatě také ze strojírenského podniku. Ti hned navrhli tykání, když se budou denně vídat u jídla. Taky se všechno zapilo Topolčianskou čerešňovicí. Po jídle Nitrianský ležák.

Nakonec tokajské z Malé Trně. Pak večer, trochu čekání na koupelny a konečně poprvé skutečně sami. Bez ohledu na kohokoliv jiného.

„Leo, chci ti poděkovat, žes to se mnou vydržel. Každý jiný by mi řekl, ať se jdu schovat mámě pod sukně. I já mám na tom vinu. Neměl jsem se nechat tak zmanipulovat.“

„O tom nepřemýšlej, Vítěnko. Jsme jenom my a budeme i dál. Stojím o tebe, dávno bych odešel. Teď si náš týden nekažme tím, co bylo. A snad nám vyjde i víc, než jen duševno.“

„Krásně jsi to řekl, duševno, ale musím se ti přiznat, bojím se. Ne toho tělesného, ale že pak nevydržím jenom se někde tajně scházet. Jistě, tak to samozřejmě bude vůči jiným lidem. Ale chtěl bych tě mít občas doma. Posedět třeba u televize a moct se políbit.“

„Myslím, že maminka to časem pochopí. Mě asi nikdy mít ráda nebude, ale stačí, když přestane s vyhrůžkami. Nechme teď všechno za sebou. Chci poznat místa tvého těla, co znám jen přes oblečení. Pomalu odkrývat, co jsem nemohl zatím mít.“

„Na mně nic neuvidíš. Nejsem proti tobě ani průměr. Žádné svaly, dlouhý krk, budu se nahý stydět.“

„Víš, když si někoho zamiluješ, tak jeho chyby se změní v přednosti.“

Rozesmáli se. Osvobozujícím smíchem končícím vzájemnými polibky.

„Začne podzim. Pomalu půl roku jsme spolu jen chodili.“

„Tak, Víťo, je na nás to dohnat.“

„Nebudeš se mi smát? Já jsem ještě s nikým nikdy nebyl.“

„Neboj, máme celý týden poznat, co kdo má rád, a doma něco vymyslíme.“

Týden uběhl velice rychle a jen oba utvrdil v jejich lásce.

Mezitím maminka přistoupila na rozhovor s psychiatrem. Ale se synem nemluvila. Do sousedství se přistěhoval starý pán, bratr jejich babičky. Prý bývalý kněz, co byl z kraje padesátých let zavřený. Odebrali mu státní souhlas podle zákona ze čtyřicátého devátého roku. Pracoval pak v zemědělském družstvu. Důchod měl velmi malý, tak ho vzala rodina k sobě. S maminkou se potkával v kostele, a když se vraceli, rád si šel vypít šálek kávy nebo čaje a obdivoval krásné záhony. Přes Víťu se s chlapci domluvil v kavárně. Poprosil příští rok o zkrášlení jejich zahrady. Jeho pohled na vztah mezi nimi byl smířlivý a slíbil promluvit s Víťovou maminkou. V říjnu se vídali málo. Do noci se dělalo všechno pro hroby a Leoš měl ještě své zákazníky. Potkávali se poslední dny v boudě na zahradě u Leoše. Tam se topilo a všichni dělali na věncích. Po Dušičkách maminka zavolala Víťu a dala mu dopis pro jeho partnera. Omlouvala se, že je stará a už tomuto světu nerozumí. Že jim nebude dělat překážky, pokud je mezi nimi opravdová láska.

Příští neděli přišel Leoš do vilky na oběd. Maminka sice nemluvila, jen pozdrav a dobrou chuť a brzy pak odešla. Štědrý den byli u Víťových rodičů v pozdním odpoledni, pak u Leošových. Z jara za pomocí rodiny koupil Leoš polovinu vilky a pustili se do oprav. Maminka nic nenamítala. Jen se nepouštěla do žádných hovorů.

„Je to, chlapci, všechno díky panu faráři. Nakonec teď má svého hocha pořád doma. Úplně se přes to asi nikdy nepřenese. Tou koupí se vyřešilo všechno. Přeji vám štěstí i za ni.“

Trošku si s tátou chlapci uronili i slzičku.

Končil duben.

„Jeden rok a tolik se toho změnilo. Zase tady voní fialky. Vidím tě nešťastného sedět na zídce. Ale vším jsme prošli. Zítra se musíme políbit pod rozkvetlým stromem.“

„Dnes, myslíš, by to nešlo?“

Od záhonu s tulipány přicházela maminka. Nejdřív jakoby je neviděla, pak se otočila.

„Je chladno, chlapci, uvaříme si horký čaj.“