Slepice v blátě

Léta padesátá – 1954

„Tady by to šlo, nééé?“

„Žanku, máme hlad.“

„Chvilku odpočineme, Žani.“

Tři kluci okolo dvanácti v krátkých zelených plátěných kalhotách a károvaných košilích už sundávali batohy.

„Tak jo,“ dodal rezignovaně hoch snad dvacet, s velkým báglem.

Před nimi byla nedávno pokosená louka, starý dřevěný seník a svah na loučku k potoku. Byla tam zátočina s tůňkou a veliká písčitě kamenitá plocha. Pláží se to moc nazvat nedalo. Několik velkých kamenů a starý zachycený kmen rozdělovalo potok na větší a malou bystřinku. O kus dál se zase oba proudy spojily. Kluci složili své batohy u rohu seníku.

„Je tady zámek, starej, rezavej. Skočíme se opláchnout.“

To už šli dolů košile, kalhoty a kecky.

„Přijdu za vámi a pozor, jasný. Na nohy žabky.“

„Už nám došla limča, uděláme si šumáky.“

„Jenom tady z čutory, ne z potoka, nechci, abyste se mně hned první den posrali. Nachystám chleba.“

Kluci si do velké sklenice od sodovky udělali šumák a vyrazili k vodě. Žanek, zřejmě Jan, neboli Honza, vyndal velký pecen chleba, udělal nad ním nožem křížek a přepůlil ho. Jednu půlku hned zabalil do plátěné utěrky. Ze druhé odkrajoval pořádné dřevorubecké krajíce. Pro každého kus salámu, imitace. Každý má nožík, budou si odkrajovat. Ještě sklenici hořčice. Docela se mu tady líbilo. Daleko od silnice, jen šli polňačkou k blízkým lesům. Naproti byla stráň končící keři u smíšeného s několika vysokými modříny jako majáky. Nikde živáčka, postaví si stan. Na mapě je naproti studánka. Snad tam bude a dál po cestě by se dostali k malé vesnici, spíš osadě, ale má obchod. Tahle mapa je poklad. Dostal ji od jejich mistra v učilišti. Dřív hodně jezdil a všude si dělal poznámky. Něco bude jinak, ale zase to bylo před únorem, což je jen pět let. Ta první léta do měny se až tolik nejezdilo pod stany. Ve všech, co nebyli organizovaní ve svazu nebo pionýru, viděli soudruzi nepřátele socializmu. Pak většina lidí přišla o všechno. Co se neznárodnilo, nezabralo, nevyvlastnilo, to padlo na úsporách a zůstalo navždy na vázaných vkladech. Nikdo neměl nic, tak se jezdilo v sobotu po práci kamkoliv.

Žanek tahle chlapecká léta zažil na přelomu války. Měl dvě starší sestry a Honzík je od nejstarší, Marek a Michal od druhé. Jemu už Žanku říkali od narození po dědečkovi. V osmačtyřicátém byla doba nejistá, oba dědečkové ve vězení. Ze školy ho dali na zedníka, nikdo se neptal, jestli se mu to líbí. Třetí rok se dostal ke štukatérům, co opravují historické objekty. Před vojnou složil mistrovské zkoušky a dostal se do party starých machrů, co pracovali v Praze. Moc si ji zatím neužil. Zato znal polovinu hospod na Starém Městě a všechny bufety a stánky v okolí. V zimě sice bydleli na hradě, ale daleko od hradních budov, v nějakém bývalém skladě. Zřejmě postele ze špitálu, zato ústřední topení. Od jara do podzimu v maringotce podle toho, kde pracovali. S kluky už párkrát byl na výletě, letos poprvé na delší dobu.

Měl krásný rozhled a viděl až na chlapce ve vodě. Možná by se tady dal postavit stan. Zjistí, kam se až potok rozlévá, to bude vidět na břehu. Vzal chleby, salám a hořčici do většího papíru a šel k vodě. Odevšad zase bylo vidět na batohy. Kluci už měli čtyři hladké kameny kolem velkého jako stolu. Hned se pustili do jídla.

„Pěkně si to rozdělte. Na jídle šetřit nebudeme. Ale musíme najít obchod a mrknout se na houby do lesa. Můžeme si tady u potoka udělat stan.“

Všichni jásali. Díval se na svého jmenovce. Oba mají jméno po dědečkovi. Honzík byl ve věku Marka, ale pořád dost hubený. Teď v mokrých trenkách to bylo obzvlášť vidět. Už se u nich spravil. Co se přihodilo jeho sestře, nebylo nijak zvláštní. Mladý chlap někde bez rodiny si hledá náhradu a většinou najde. Honzíkův otec zůstal na montážích, přestal posílat peníze a máma onemocněla. Styděla se to říct rodině, splácela půjčku a moc jim nezbylo. Chtěli se z toho dostat sami. Ale už je to v pořádku. Rozvod, vyměněný byt, uzdravení a jiná práce. A snad nový přítel, co vypadá, že by se choval jinak, k ní i ke klukovi.

Ponořil se do hlubší vody. Bylo jí v sedě po prsa jako ve vaně. Chladná a krásně čistá. Kluci prý viděli pstruhy, ale zmizeli proti proudu. Tak tady je vidět na vrbě, kam až sahá voda i na kusu břehu. Stan můžou postavit níž pod seníkem.

„Hoši, jdeme postavit stan.“

„To bude paráda,“ hned byli vedle něj.

Všechno si už kolikrát postavili na zahradě. Každý věděl co dělat. Stan byla vlastně skládačka ze dvou, měl dvě středové tyče a byl pohodlný. Na podlaze jen kus celtoviny. Venkovní korýtka směřovala dolů k vodě. Pak se vyřízlé drny položí zpátky. Kluky zase přilákala voda. Naskládají pár kamenů a zvednou o něco výšku v zátočině. Když si Žanek prohlížel jejich dílo a právě, když si chtěl dát lok slivovičky z větší pleskačky, uviděl kluka v montérkových kalhotách v sandálech na kole.

„Ahoj, bude bouřka, ten stan máš nízko, zatopí ti ho voda.“

Tak toho tady potřeboval. Místní machýrek, nějakej jezevec a bude se mu do všeho srát.

„Byl jsem se podívat u potoka, sem voda nedosáhne. To by musela být průtrž mračen. Nic nehlásili, jen horko.“

„A z horka jsou bouřky, rádiu nevěř, tam jsou samý kydy.“

„To jo, ale počasí snad předpovídají dobře.“

„Ale jo, z Ondřejova se mrknou na oblohu a zavolají do Klementina, že nevidí mraky, a než to jde do rozhlasu, tak už prší.“

„Tak bude pršet, ty meteorologu, mám tu žlábky.“

„Víš, na co ti budou? Tak to řeknu rovnou, na prd. Náš děda říkal, že přijde pohroma. Cítí to v kloubech a říkají to včely. Cítí statickou elektřinu ve vzduchu, jsou ve stresu, bodavé a  útočné i na včelaře, kterého znají.“

„Tak proč nemají na předpovědích úl? Včely by jim všechno povykládaly.“

„Prostě vy lidi z města už neumíte na venkově žít. Jako má sestřenice. Ona na výměnku není elektřina? A kam si zapnu rádio a kulmu na vlasy? A to tady máš tři kluky? Máte vůbec co jíst?“

„Radši mi řekni, kde je tady obchod?“

„Tudy, tak deset minut nebo pět, nevím, jezdím na kole. A má otevřeno až v úterý. A kdyby k vám sahala voda, tak se na všechno vyser, vezmi kluky a věci, uraz tady zámek a schovejte se v seníku. Je náš. No já vím, teď družstevní, ale pro ně je to mimo ostatní louky, tak na to serou a my si to sklízíme. Jo, tak já valím, ráno se zastavím. Uraz zámek, já tady nemám klíč. Zdarec.“

Žanek se nejprve rozhlédl po obloze. Modř jak někde na ostrově s palmami. Horko tedy pěkné. Zkusí les naproti. V mapě měl houbu. Jednu, to znamená rostou, ale míň a dál LP, léto podzim. Vzal klukům kecky a košile a sám malou tornu, kde měl síťovku a tašku, keksy a skleničku sirupu. Taky vysouvací kalíšek na pití. Z lesa je sem určitě vidět. O zlodějích ten posel špatných zpráv nemluvil. Zapnul jen venkovní kolíky a sešel k vodě. Kluci se oblékli, trenky uschnou. Měli hezké hole i jednu pro Žanka z lískoví rostoucího nad vrbami směrem k lesu.

V lese bylo docela vlhko, krásný mech a v okrajích pár malin. Chvíli trvalo, než si zvykli na různorodý podklad. Luzula, mechy, místy veliké přesličky, spadané listy, jehličí, větvičky. Postupovali až k cestě, kde bylo vidět na stan. Tam byla studánka. Všichni se napili čisté vody i se sirupem a nabrali si do čutory. Pak zmizely keksy. Honzík našel krásného kozáka a už pak nacházeli všichni. Bude na guláš a ráno na smaženici. Na zeleném paloučku plném pařízků a mechu bylo jak naseto mladých pýchavek. To bude akorát. Pomalu se vraceli a poslední houbu našel zase Honzík. Velikou syrovinku. V potoce se umyli, u kamenů dočistili houby. Oba Honzové nanosili kameny jen kousek od vody na ohniště. Suchých větví bylo kolem potoka všude plno. Oheň bude jen pro vaření. Říkali mu japonský. V jednom filmu tak viděli, jak pod kotlíkem bylo jen úzké a vysoké topeniště, kameny na velikost nádoby. Dlouhé kusy dřev se stále jen přistrkovaly na oheň. Nemuselo se nic řezat, sekat ani lámat. Brzy se rozvonělo sádlo s cibulí, paprika a houby. Pak vše ostatní. Kmín, česnek a nakonec sůl. Sesedli se kolem kotlíku a každý si nabral do ešusu. Na uhlících se vařila melta. A k ní ještě z domu půl něčeho jako mazanec. To měli všichni rádi bez ohledu na roční dobu.

Tak to bylo žrádýlko, jak svorně prohlašovali chlapci. Snad jim nebude v noci zle, uvažoval Žanek a sám si přidával. Nezbylo nic. To už bylo slyšet jen vodu. Někde za lesem světelný smog ohlašoval větší vesnici nebo městečko. Jinak samá hvězdička. Sedělo se hezky u ohýnku, jen chyběl přítel, po kterém toužil. Ten byl jen v říši snů. V Praze si zkusil ledacos, ale všechno jen jednorázovky. Teď tak s někým sedět, po guláši se jít projít a někde pod lesem za potokem…

Místo toho tu má bandu kluků, ale docela rozumných. Poslouchají. Vědí, že jinak by byl cestám konec. Kolikrát vyrazili jen v sobotu a i přespání v divočině bylo krásné. Povídali si a snili o cestách někdy, až budou velcí. Možná se bude smět za hranice, opletené ostnatými dráty.

Žanek si uvědomil, že si vůbec nemůže vybavit podobu toho radila na kole. Nebe je jak vymetené. Včely. Že se plašily, to mohlo být nějakým jejich nepřítelem, co napadl úl. Třeba sršni. Ještě když šli spát, viděli jen snad sovu a netopýry. Tady žádné hlídky držet nebudou. Při větším šramotu se vždycky vzbudil. Kuna, potkan, liška. To bývali noční návštěvníci. Kluci usnuli rychle a jemu se už taky zavíraly oči. Ještě se snažil vzpomenout na toho…

Zdálo se mu, že hřmí a dole hučí voda. Prostě mozek reaguje na vyprávění toho kluka na kole. Snad se i otočil na druhou stranu. Najednou mu připadalo, že má paty v mokru. Rozžal baterku. Teď teprve vnímal jiné hučení vody a uviděl ve vchodu točící se kaluž vody. Venku byla místo potoku řeka, která rychle směřovala dál do údolí. Blýskalo se, ale rachot ani nebyl slyšet. Vzbudil kluky.

„Někde nad námi byla bouřka a vodu máme až ve stanu. Každý si vezměte svoje věci a opatrně k seníku.“

Kluci byli rychlí. Měli baterku a u dveří byli dřív než Žanek. Ten vylomil zámek malou sekerkou. Uvnitř bylo jen trochu zřejmě starého sena na dřevěném šprlení.

„Na tom se bude bezva ležet. Co se stanem, složíme ho?“

„U vody jsme měli houby, sádlo ve sklenici, cibuli a česnek.“

„A vajíčka!“

„Tak to už nemáme. Ale jsou konzervy a salám, chleba. Neprší, voda rychle klesne. Stan drží pevně, budou mokré jen celty na zemi. No, dospíme se tady.“

Bylo po třetí hodině. Honza ještě chodil chvíli nahlížet ven.

„Voda už klesla k ohništi, ale je pryč. Kus dál jsou dva kameny. A jak jsme vyhrábli sklípek, tam je voda. U našeho stolku je zachycených plno větví.“

Když už si všichni lehli, šel se ještě podívat Žanek. Voda už byla jen kousek nad bývalým stavem. Celty vyperou a usuší a povandrují kus dál. Jo, ten cizí kluk měl bohužel pravdu. Sice přežili by to i bez stěhování. Ale nemá cenu ležet na mokrém. Konečně taky usnul.

Probudilo ho pískání. Jasně, to zná každý.

„Stejně voní žluté květy šafránu,
jako tvoje jméno, Kristýnko,
stejnou chuť má vítr, co je po ránu,
jako tvoje vlasy, Kristýnko,
stejnou barvu jako mívá oliva,
mají tvoje oči, Kristýnko,
stejně jako nouze mě to bolívá,
když ty nejsi se mnou, Kristýnko.“

Venku svítilo nejen slunce, ale i široký úsměv chlapce na kole.

„Voda vás nevzala, jen postrašila. To jsem rád, vezu snídani. Sám bych to nesněd.“

Opřel kolo a sundal dvě tašky. To už se shlukli kolem i kluci.

„Loupáčky, sice včerejší, každý má jeden jogurt. Pozor na sklenice. A pak chleba a špek. Udělá někdo meltu?“ Kluci se hlásili všichni.

„Nad těmi keři je dřevo, jenom popršelé. Můžeme udělat ohniště výš.“

„Ale jenom po tu stezku, ať nám neshoří seník po praprapradědečkovi.“

„Jsem Tonda, taky mám trochu odstálý uši, ale nekamarádíme se.“

Kluci se hned hrnuli a podávali ruce.

„Ještě tady máme jednoho neznámého,“ napřahoval ruku k Žankovi.

„Musím se ti omluvit. S bouřkou, vodou i stanem. Jsem Honza. Zřejmě ten Hloupý. Ale všichni mi říkají Žanku.“

„Včelám se omlouvat nemusíš a stařečkovi taky ne. On už co bylo včera, jak říká, zapomněl. A kluci mají ohniště, jdeme si na jogurt.“

„To vám bude chybět tolik…“

„Jistě, my totiž všechno kupujeme na přenosky, bedny a vozíky. Tady musíš vzít, co je a co přivezou. Teď máme pohov, ale jak vypuknou žně, sklízí se a mlátí i v noci. Naštěstí jsme spíš bramboráři a z obilovin je tady hodně ovsa. Hrách už je sklizenej. To je největší vopruz. Musí se sekat zralej na půl, nechat dosušit a pak rychle vymlátit, většinou hned na poli. Naštěstí maso mimo hovězí žebra na polívku nekupujeme, jenom uzeniny. Havěti máme plnej dvůr.“

„A prodali byste nám slepici?“

„Na polívku?“

„Ne na pečení v blátě i s peřím, po cikánsku.“

„Slepice je na pečení tuhá, ale mladej kohoutek by šel, jistě. Pokud tady budete blízko.“

Teď se všichni otočili na Žanka.

„Žany, budeme tady a upečeme si kohouta?“

„To jsem jim jednou slíbil a kam se vrtnout nevím.“

„Já bych věděl, kousek za naší zahradou je malej opuštěnej lom. Nikdo tam nechodí. Všichni chodí k velkým rybníkům, jsou tady tři. Ale ten lom, tam to vypadá jak z kovbojskýho románu. Odpoledne tam můžeme sjet a na oběd vás zve babička, na sladký knedlíky s meruňkama.“

Kluci se hned prosebně dívali na Žanka.

„Ty jsme ještě nejedli, jen se švestkama a s marmoškou. A ve škole bývají kynutí blbouni s povidlama.“

„No musíme se domluvit. To nejde zadarmo někoho vyžírat.“

„My máme taky penízky, tak ty knedlíky a jogurty babičce zaplatíme.“

Tonda se začal smát a přidal se i Žanek.

„Jen si svoje penízky nechte. Ve vedlejší vsi jsou od půli týdne kolotoče, střelnice a kdovíco. Jak máte dlouho volno?“

„My máme prázdniny, Žanek má dovolenou čtrnáct dnů a přes týden má náhradní volno,“ dodal rychle Honzík.

„Nám cpou volno v zimě, ale jde to. Tady už začínají běžkaři. Jen tu nejsou sjezdovky ani můstky. Jenom lesy a pole. A kamení, toho požehnaně. Díly zespoda jen omáchněte ve vodě, doma je ostříkneme hadicí. A pozor, voda je ještě kalná, budou tam kameny, ať si nevymknete kotník. Složíme stan ne, Žani?“

Jeho vyslovené jméno mělo najednou pro jeho nositele zvláštní zvuk. Skoro by řekl až chuť. Jiné jak od kluků, rodičů, sester, tohle bylo jiné, ale zase nebylo cizí. Jsem pako. Člověk lehce podlehne klamu, když sám chce. A přece, tohle by udělal málokdo. Možná se Tondovi zželelo kluků.

„Složíme stan. Balit ho nebudeme, jen ho přehodíme přes kolo a zase hned postavíme.“

Konečně se všechno uklidilo, na petlici byl nový zámek a celá výprava se vydala k vesnici. Do té až nedojeli. Hned zkraje bylo vidět podlouhlé stavení, trochu schované v újezdu za stromy. Lípa a staré hrušky. Určitě nejméně sto padesát let, odhadoval Žanek, podle síly kmenů. Dům byl větší, ale žádný velkostatek. Zřejmě byt, výměnek, stáj kdysi na pár koní a dvě kravky, menší chlívky, stodola a ve svahu sklep, bramborárna. Všechno si zavezli do stodoly. Babička šla pohodit zvěři a kluci šli hned nadšeně s ní. Za plůtkem bylo plno slepic a kuřat. Husy jsou v sadě a kačeny na rybníčku. Chlapcům se líbili angorští králíci a byli nadšení z deseti selátek. Tonda s Žankem si šli dát s dědečkem slivovici.

„Jak vidíte, pořád máme práci, ale za to nemáme hlad. Ve městě je to horší, ale zase jsou tam lepší výdělky. My jsme v důchodu, ještě tady máme neprovdanou dceru. Ostatní v družstvu. Víte, kolik máme jednotku?“

„Kolem dvacky?“

„Skoro přesně. Držíme se nad vodou, ale pokud jde o družstva úpadková, zaostávající a ekonomicky slabá. Tam je jednotka i osm korun. Ale z ní se odečtou zálohy a naturálie a hned spadne na čtyři a půl. Za den vychází asi jedna jednotka na pět a půl hodiny. Tak vyděláš sice skoro třicet korun, ale po odečtení záloh, naturálii a ostatního to není ani patnáct korun za celý den. Je nás v družstvu šest, i když dva jsme důchodci. Na ruku moc nedostaneš, během nebo koncem roku naturálie a tu zálohu, když se daří. Ale většinou ti zase strčí obilí nebo brambory. My nenaříkáme, syn jezdí s traktorem, vnuk je zástupce agronoma. My tady ve válce, v konci, měli jednoho ruskýho vojáka agronoma z velkýho kolchozu. Ten to předpověděl, jak to tady jednou dopadne. Psali jsme si, a jak začala družstva, tak do toho šli. Tady žádnej velkej sedlák nebyl, jen Němec a toho odsunuli. S tím sovětským kolchozem jsme udělali družbu a máme pokoj. Jsou to lidi jako my, a co si prožili tam, tomu by tady nikdo nevěřil.“

Kluci byli nadšení z prasátek a malých angoráků. Všechno se chystalo k obědu. Gulášová polévka a meruňkové knedlíky.

„Chlapci, jak kdo chce. Teta a máma s tvarohem a smetanou, děda s houskou a perníkem a ostatní s mákem.“

Honzík si dal s tvarohem a tak si pak ostatní dali i přídavek. V traktoru přijeli na oběd i Tondovi rodiče a teta, v neděli v družstvu nevaří. Pak malinovka a pravá káva. Ta se dělala jen o velkých svátcích.

„Tak se sbalíme a jdu vám ukázat svoje království. Nikoho tam nevodím. Tam se vám určitě bude líbit.“ Vyšli do ovocného sadu, kde dozrávaly mirabelky. Zlato žluté s oranžovým líčkem.

„Kluci, nepřežrat se,“ smál se Žanek, když jim Toník řekl, ať si nasbírají.

Čím dál víc nutil Žanka k uvažování. Všichni je brali jako dobré známé nebo přízeň. I kluci se neostýchali a cítili se tam jako u vlastní babičky. Jejich hostitel šel vepředu a ukazoval klukům různé keře a kvetoucí byliny. Žanek vedl kolo s košíky a přehozenými díly stanu. Nemohl nevidět hezké nohy a zadek. Svalnaté tělo v bílém nátělníku. Silný krk a vlasy husté a vlnité v odstínu zlatavé hnědi. Vytvářel si stále podobu z ánfasu. Nepřipadalo mu, že by měl odstáté uši jako jmenovec prezident. Dalo se říct o jeho tváři, že je hezká. Trochu drsnější rysy zjemňoval úsměv. Vzbuzoval bezstarostnost a pohodu. Nebyl z těch, co si stále na něco stěžují. Trochu se pousmál. Jak asi on hodnotí jeho? Jako kluka, se kterým se náhodou potkal, co mu vyplní nastávající odpoledne s ostatními kluky? Hezké je, že dává spíš najevo, že o jejich přátelství, i když jen na pár prázdninových dnů, stojí. Ani si nevšiml, jak prošli kouskem lesíku. A pak se před nimi otevřel ráj. Všichni zůstali ohromení stát.

Skála lomu nebyla moc vysoká, tak dva, nejvíc tři metry. Těžili zde rulu, která se ale neosvědčila pro kamenické práce a pořídit tady drtičku by se nevyplatilo. Celý lom byl  na kraji okolo šedesáti metrů široký, na konci užší a asi stejně dlouhý. Zatopená byla polovina u východního břehu. Hloubka nejvíc na konci dva metry. Jinak zvlněné kamenné podloží. Na kraji se v ohradě pásly čtyři ovečky a dvě malé hnědé kozy. Bylo tam vysazeno pár stromků s chrániči proti okusu. U skály nalepená bouda pro zvířata. Na opačné straně, kam svítilo slunce, byla krásná loučka, co se svažovala k vodě. Ohniště, kamenná pícka a u skal studánka. Postavit stan bylo dílem okamžiku. Všichni pořád obdivovali lom a okolí.

„Já to před rokem koupil. Ještě než padla měna. Chybí mi z výměry asi dvě stě čtverečních metrů na konci. To je lesů, ale slíbili mi to. Jen všichni myslí, že tady chci obnovit kamenolom, což by mi samozřejmě nepovolili. Já bych si z toho chtěl udělat takovou větší skalku. Tady u skály velkej skleník a malej domeček. Ukážu ti to nakreslený. Sbírám a pěstuju horský kytky. Já chtěl být zahradník, ale musel jsem na zemědělku, co pořád měnila názvy a směry. Po práci sem jezdím a třeba tenhle kousek skály je už osazený. Tam to šlo ze žebříku. Ale kde je to moc hladký, chci buď vysekat otvory, nebo tam přidělat takový kousky jako kapsy, nebo hnízda, ale aby neupadly.“

„To by šlo, jsem zedník a štukatér. Dělá se i štuk na domech, co musí vydržet století. Ale spíš navrtat, zapustit železa a beton nahoře zamaskovat rulou. A to tady budeš sám?“

„Pořídím si vlkodavy,“ rozesmál se Tonda.

Kluci šli do vody a Toník ukazoval malinkaté zelené až stříbrné kopečky lomikamenů, kde byly někde ještě nizounké semeníky.

„Kvetou brzy z jara. Hlavně skupina miniaturních Kabschie. Naopak tady na stinných se pokouším o Dionýsie, což jsou jedny z nejobtížněji pěstovaných skalniček. Mám jich doma spoustu ve skleníku, ale chtěl bych je udržet na skále. A tady dokvétají Habrleye, teď ještě kvetou hvozdíky, no nebudu tě trápit jmény, jen vidíš, jak jsou hezké. Snad se vám tady bude líbit. Jiní lidé sem stěží zabloudí.“

„Nic takovýho jsem nikdy neviděl. Věřím, bude to krásný. Jen nevím, jestli někoho do takové, nevím jak to říct, krásné, ale samoty najdeš.“

Tonda otevřel láhev vína.

„To máme z Lednice, spíš z Hlohovce. Já, abych ti řekl pravdu, nikoho sem nehledám. Snad to pochopíš, když ne, tak odejít se dá vždycky. Těžko se o tom mluví a vůbec před někým. Takže asi tak. Nechme to být, pokud můžeš na pár dnů. Ale to je na tobě. Každýmu bych to tady nenabídl. Vyrůstal jsem sám, s klukama v místě jsem moc nekamarádil, táhlo mě to ke květinám, do hor, tak snad budu mít takový kapesní. Dlouho dnes nepobudu, brzo ráno je schůze o žních, i když nebudou spíš jak za čtrnáct dnů. A budou nám ukazovat vyorávač brambor, co je hned sype na vlečku. Jenže to je výzkumnej ústav. Tady se sbírá růčo.“

„Toníku, nechci tě nějak urazit. Moc díky za všechno. Bude to pro nás s klukama skvělá dovolená. A nějak se srovnat musíme. Ale na to je snad zatím čas. Jenom tomu, že tady budeš sám, mám rozumět, že jsi, že to máš prostě s ženskýma jinak?“

„No jo. Je to tak. Jsem teplej, jak se říká slušně.“

„Teď to možná vyzní blbě, ale určitě nejsi jenom ty. Já s tím měl taky problémy. Hlavně než to pochopily sestry. Není nás málo, ale neznáme k sobě cestu.“

„Že by se bohové smilovali nad dvěma nešťastníky? To je dost přitažené za vlasy. Jestli to myslíš vážně. Každej věříme, že potkáme někoho, s kým se o tom dá aspoň promluvit. Jistě nám to žádný potěšení nepřináší. Být sám. Půjdu. Zítra to probereme u něčeho ostřejšího. Dáme vodku?“

Žanek ještě stál na cestě, když Toník odjel na kole domů. Pak se přidal ke klukům u ohně.

„Toník nikoho nemá, jako máš ty nás?“ ptal se jeho jmenovec.

„Nevím, Honzo, asi ne.“

„Do práce jezdí na mašině, má kývačku dvěstěpadesátku, fungl novou, co koupilo družstvo, a slíbil, že nás sveze. Má dvanáct koní a jede i přes kilo.“

„No víte toho víc jak já.“

„A babička nám nachystá toho kohouta. Oškube nám ho. Pak se obalí v listech lopuchu, devětsilu a révy a pak v blátě.“

„Musíme nadělat moc uhlíků. A mohl by tady zůstat Toník s náma. My se smáčkneme.“

Kluci dělali na pánvici ještě chleby ve vajíčku. Sice byl nejdřív posmutnělý, ale snad si s Toníkem povypráví o svých problémech a možná i víc. Vždyť by se mohli vzájemně navštěvovat. Pak se smál, jak jídlo mizí. Musela se udělat ještě jedna dávka. Tady se občas ozvalo zamečení kozy nebo ovečky. Bylo ještě slyšet žáby a z trávy cvrčky. Voda nešuměla, jen občas vyskočila rybka. Chlapci dávno spali, když ještě Žanek seděl u ohně a cmrndal víno. Dnes budou mít klidnou noc. To byla taky půlka července, když si plně uvědomil svůj problém. Vynořily se vzpomínky.

„Měsíc ti musí stačit,“ usoudili doma, tak hned nastoupil na brigádu u jejich stavebního podniku.

„Chybí nám chlap k lešenářům. Řeknou ti co a jak.“

Stavělo se veliké sídliště. Několik ulic domů i s obchody a školkou. Ve vedlejším městě. Pár dní dojížděl, ale nedalo se to stihnout. Chlapi kvůli horku začínali už o půl páté. Ubytování na stavbě, v jednom z nových prázdných domů. Ještě tam nebyla fajnová omítka. Na stropě visela jen žárovka v objímce na drátech. Na záchodech byly jen díry v podlaze.

„Máme tu hajzl sibiřskej, o jednu lať se opřeš a druhou odháníš vlky. Zato už jsou lázeňský kamna napojený i vana, tak se můžeme osprchovat.“

Chodil vždycky před koncem šichty zatopit. Většinou vyšla voda i na něj. Spalo se na matracích na zemi. Šest jich spalo v jednom bytě po třech v místnostech a naproti dva. Občas slyšel nějaké narážky, ale spíš bokem. Pak se trochu popilo, nebyl zvyklý a jejich nocležiště si popletl. Otevřel a viděl ty dva zabrané do jiné činnosti než spánku. Chtěl honem zavřít, aby si ho nevšimli, ale byl tím zcela pohlcený a jen se fascinovaně díval. Tak tohle je ono? Netušil, jak tam byl dlouho. Cítil na vlastním péru, jak mu najednou ztvrdlo. Přidala se ruka a pak se jen odklonil od škvíry ve dveřích. Jenže to bylo všechno. Nějak se s nimi sblížit se bál. Jen si o tom sháněl další informace. To se docela dalo v antikvariátě, jen se bál něco takového koupit. Zato si ho všiml zdejší asi dvacetiletý příručí. Měl po vojně a Žanek před vojnou. Dali se do řeči a po pár setkáních si domluvili schůzku v hotelu. Sobotní noc byla ve znamení poznávání. Stýkali se dál, až než narukoval. Když to řekl doma, odezva byla chladná. Jen proboha ať se to nikdo nedozví. A hlavně sestry mu nechtěly svěřit kluky, kteří ho měli rádi. Honzík neměl otce, který je opustil, a Marek a Michal si už zvykli, že je brával všechny tři do kina, bruslit, do lesa, prostě všude ven. Bydleli v činžácích, kde moc dětí nebylo v jejich věku.

Žankovi to nijak nevadilo. A najednou nikam. Všichni řešili, jestli by na kluky neměl nějaký špatný vliv. Přes vojnu všechno utichlo, a když se vrátil, obě sestry jeho strýčkovských služeb využily.

Z vojny měl tehdy obavy, ale hned po přijímači ho poslali s několika dalšími vojáky, řemeslníky, opravovat zámeček, co měla armáda. Předchozí velitel nechal všude štukovou výzdobu osekat. Malby přemalovat bílou a zelenou a nábytek vyhodit do konírny. S nimi přišel nový a ten naopak chtěl všechno uvést do původního stavu. Prověřoval si, kdo čím v civilu byl, a vytvořil hned kulturní úderku. Malíř z akademie, malíř pokojů, štukatér, elektrikář, instalatér, truhlář. Hned byli převeleni na zámeček pod dozorem inženýra statika, jinak svobodníka absolventa. Tam měli volnou ruku. Všechny moderní vymoženosti ukrýt do starožitného vzhledu. To byla představa velitele. Žanek měl obavy, jak bude tahle různorodá společnost spolu vycházet. Opak byl pravdou. Shodli se hned první večer u dvou lahví rumu, co propašoval Zdena, instalatér na vlečce s půjčeným lešením.

„Bude to malá Hluboká, ale po soudružsky. Nevím, jestli to, co se už zničilo, nějak dokážeme opravit,“ stěžoval si inženýr.

„Přijde druhá guma a zase všechno omlátí. Nebo zrovna z toho udělá střelnici. Ale my si tady můžeme udělat vojnu podle sebe. Snad nikdo z vás není ve straně, nebo taková svině, že by nás napráskal.“ To byl Ríša malíř.

Kluci kroutili hlavou a už vymýšleli, jak si tady život zpříjemní. Jídlo jim sem budou vozit. Jinak tady měli pokoj se slamníky a dekami jako v kasárnách. Necelý rok si chlapci užili. Jenže jejich velitel postoupil výš a na jeho místo přišel doslova magor, co jejich hnízdečko rozprášil.

„Žádná podpora buržoasijních přežitků a oslava feudalismu!“ Rozhodili je k mužstvu v kasárnách, ale co se dalo dělat. Jejich absíci končili a Žanek ani nezjistil, je-li Ríša taky teplý. Uvízl jako strážný v autoparku a druhý rok se dal vydržet. Sloužili ve dvojicích a při řeči jeho parťák narazil na problém klučičí lásky. I když tady se o lásce moc mluvit nedalo. Docela se odhodlal něco zkusit. Zkusili i víc a šlo to. Po vystřídání si chodili na čaj do pojízdné studovny marx-leninismu, kde byla pohovka a vařič. Chvíle volna v nočním tichu k tomu přímo vybízela.

Nejlepší bylo, že když se pak potkal s Ríšou po vojně v Praze, u vzpomínání na vojnu zjistili i své tajemství. Teď jim nebránilo zcela nic. Ríša měl ateliér spolu se spolužáky, ale v noci tam nikdo nespal. Jenže oba se pak dostali jinam, a dokonce na opačný konec republiky a byl konec. Ještě malé povyražení s jedním studentem, prázdninovým průvodcem na zámku. Pak práce sice v rodném městě, ale chudoba.

Dopoledne vyrazili na houby, ale ani do lesa, i když byl pár kroků, nedošli. Kousek za pastvinou v kopřivovém houští uviděli kluci pýchavku. Neboli vatovce. Tahle byla skutečně obrovská. V průměru sedmdesát centimetrů a vážila osm kilogramů. Sklidili ještě dvě menší. Odvezli je v celtě na trakaři od přístřešku pro ovce. Toníkův děda byl nadšený. Hned úlovek měřil, vážil a fotil. Všichni řízky z pýchavky znali. Bude pro všechny oběd a večeře. Nové brambory a okurkový salát. Část bude v trojobalu, část v pivním těstíčku, ostřejší, jak říkal dědeček. Pro chlapy. A z menších, ty vydrží do dalšího dne ve sklepě, bude mozeček, nebo pikantní směs na topinky. A jistě se tam ještě nějaká objeví.

Toník se zastavil na oběd a nešetřil chválou. Vodku večer přesunuli na sobotu.

„Žani, myslím, že jsme se moc přežrali. Nestane se nám něco?“

„Díval jsem se, ale nechtěl vás okřikovat. Taky jsem přejezený. Záchůdek v břečťanu nám nebude stačit.“

Ale všechno dopadlo dobře a večer si dali znovu. Toník je chvilku vozil dál vesničkou na motorce. Houby zůstaly až na středu. Vyrazil s nimi i děda a úlovek byl slušný. Bude omáčka a kluci sami si udělají houbové lečo.

„A v sobotu pečeme slepici v blátě. Nebo kohouta. Jsme přehoubovaní.“

„Nám to nevadí, můžeme je mít každý den. Jsou přece vždycky jinak a to doma nemáme. Na houby jezdíme až na podzim. Dva tři dny. A babička nám nějaký i zavaří s sebou domů. Do sádla a do octa.“

Žanek byl rád. Klukům se tady líbí. A on? Spolu sami s Toníkem moc nejsou. Snad po slepici. Voda v lomech bývá chladná. Tady pro malou hloubku byla krásně teplá. Střídali ji se sluněním a taky pleli malé rostlinky od nežádoucích náletů.

„Ukážu vám vždycky, co je co. Taková divizna zakryje listy malou skalničku a je po ní. Velké trsy se už udrží. Divizny a břízy nám seje vítr a bezinky ptáci.“

V sobotu to v družstvu zapíchli už po desáté. Tedy v rostlinné výrobě. Tady se stejně pracovalo podle potřeby dobytka a sklizně plodin. Vybraný kohout měl skoro tři kila.

„Vozíme si je z líhně jako odpad. Když se dokrmují, máme je zvlášť, tak pěkně narostou, pak je najednou zabijeme a jdou upečení nebo uvaření do sklenic masovek, nebo plechovek.“

Spařil se opatrně, posypal kalafunou, aby šlo dolů dobře peří a nepotrhala se kůže. Ten cikánský způsob je, že se v blátě obalí i s peřím a to pak zůstane ve vypáleném obalu. Ale raději zvolili druhou variantu, kdy se oškubaný obalí v listech lopuchu nebo devětsilu a pak obalí blátem.

„Část uděláme tady, ale bláto až u stanu, aby neopadalo. Babička nám upekla chleba s cibulkou a kmínem. A jsou na něm semínka bezslupké dýně a ještě něčeho.“

Všechno se naložilo s pytlíkem dřevěného uhlí, pivem a vodkou do dvoukoláčku.

„Neožírejte ta dýňová semínka, bando. Teď byl oběd.“

„Když, Žani, jsou jako oříšky. A filé pod sýrovou peřinkou bylo taky mňamový.“

Po příjezdu měli všichni nějaký úkol. Kluci natrhat maliny a pak udělat zásobu žhavých uhlíků. Stejně se budou muset doplnit dřevěným uhlím. Kohouta, limonády, pivo a vodku zatím chránil od horka sklípek ve skále. Udělali si domácí žitovku s cikorkou. Byla pak šlehačka s malinami a kluci si pod dohledem a s radami připravovali kohouta.

„Hodně nasolit a popaprikovat z obou stran, prošpikovat slaninou, dovnitř cibule česnek a žňovky jablíčka. Nakonec větvičku saturejky.“

Marek s Michalem už připravovali bláto. Mazlavý jíl hnětli v plechovém lavoru.

„Babička by použila těsto z mouky a soli, ale my si necháme bláto. Teď obalit v listech a nakonec tak dva tři centimetry jílu. Jíl se v uhlících vypálí a masíčko udusí a upeče.“

Žanek s Honzou udělali z uhlíků postýlku, kam přišel kokrháč. Uhlíků bylo málo. Dosypalo se hned dřevěné uhlí a nahoře se přidalo další suché dřevo.

Tři hodiny udržovat a přikládat. Mezi sedmou a osmou bude večeře. Vezli si okurkový salát a chleba. Víc nebude potřeba.

Stejně u ohně zůstal Tonda s Žankem. Kluci se šli vyblbnout do vody.

„Utekli jsme od tématu. Už je nám jasný, kdo je kdo, jen zkusíme to vážně?“

„Máš něco proti tomu?“

„Určitě ne. Vlastně to má všechno, co k tomu patří. Náhodné setkání přechytračeného domorodce se stejným měšťákem. Vzájemná pochybnost, pak trochu soucitu, vyjasnění si situace. Snad oboustranná nerozhodnost, ale touha to zkusit.“

„Skvělé, není co dodat.“

Usmívali se a ruce na lavičce potkaly jedna druhou.

„Jsi levák?“

„Možná jo, myslím, že mě přeučovali. Jak se to pozná?“

„Sepni je. Jen tak, bezprostředně.“

„Nahoře máš palec levé ruky, byli jsme oba leváci.“

„A možná jsme oba leví.“

„To se teprve uvidí večer.“

„Kluci, nachystejte salát a chleba a porce si dáte na kousky březové kůry.“

„Ještě tady není Toník.“

„Ví, kdy budeme jíst, nebojte se, přijede.“

„Máme to bláto naklepnout dokola v půlce, aby to bylo jak poklička.“

„Je to jako cihla, už to prasklo, bacha, všechno je horký, ty vole, to voní,“ ozývali se kluci.

Ozval se zvonek a přijel Toník na kole.

„Vezu piva. To je vůně, bacha na to listí, ať se nepopálíte.“

„Můžu jablíčko? Dostaneme i pivo?“

Žanek s Tondou už kohouta porcovali.

„A jíst i chleba a pomalu, ať se nepopálíte.“

„Mňamka, boží, paráda, nalij nám, Žani, trochu pivečka, aby mělo pěnu, dík.“

„Jsou hrozní, vidět nás jejich mámy, tak se zcvoknou. Ani si neumyli ruce.“

„Neboj, v nejhorším se poserou a voda je vedle. A pivo je na mastný lepší než šumák.“

„Myslel jsem, co s tím, co nesníme, je horko, ale zbyly jen kosti.“

„Taky je nás pět chlapů, že kluci?“ smál se Toník.

Kluci jen přikyvovali.

„Asi jsme trochu přežraní,“ konstatoval Honzík, „ale nic tak dobrýho jsem nejedl.“

„Tak kluci umýt a pomalu zalehnout.“

Stejně to trvalo nějakou dobu, než se chlapci šli upelešit, jak říkal Michal.

„A my dáme řeč? K vodce jsem vzal domácí džus, co dělá babička.“

Popošli zpět k ohništi.

„Mám tady skleničky, co jsem ještě nepoužil. Tak je zároveň pokřtíme.“

„Tys tady nikoho neměl?“

„Jen jednou kamaráda ze školek, ale to nebyla vodka a on tu měl přítelkyni. Byli tady týden a sázeli skalničky.“

„Taky pomůžeme, ale musíš jen ukázat co. O některých kytkách bych si myslel, že je to plevel a naopak.“

„Škoda, že budou žně, ale do té doby budu rád za každou pomoc.“

Kluci si povídali, připili, ale k hovoru o nich samých to zatím moc nesměřovalo.

„Je tady krásně, člověk zapomene na všechno špatný kolem. Tady je klid i na vesnici. Nikoho nevystěhovali, nezavřeli, jen loňská měna připravila lidi o všechno. Tady naštěstí nikdo moc peněz neměl. Ale mýho bratrance loni v Plzni při tamějším povstání zranili a ještě rok bude v kriminále. Vypadalo to, že se přidají další města a hlavně Praha, ale zůstali sami a armáda, milice a policajti všechno potlačili.“

„To je těžký, lidi se bojí. Místo klidu po válce přišlo drsný vystřízlivění. Ale politiku řešit nemusíme, té je dost i tak.“

„Další téma budeme my dva? Prostě se nějak na to necítím. Jistě, tady nás nikdo nepráskne, aby nás šoupli za katr, ale když se s někým seznámíš v kavárně, nebo na hajzlíkách, tak je jasný, o co jde.“

„No my se seznámili díky bouřce a mé blbosti u vody. Ty sis rovnou myslel, jestli taky nejsem teplej?“

„A víš že trochu jo? Bylo mně líto kluků. Je mi jasný, ti normální kluci taky nevlezou na každou babu.“

„Možná by ses divil, ale jsou i takoví. U nás je to hodně, hodně horší. Cloumá to s tebou, ale kdo je buzna, to není na žádné nástěnce, nebo v inzerátech. Snažíš se, domýšlíš se, můžeš dostat přes hubu, je to risk. A nakonec se dva takoví najdou, i duševně pohoda, rozdají si to a zjistí, tak tudy cesta nevede. A můžou být jakkoliv zamilovaní. Bez postele to prostě nejde.“

„Myslíš takovej pokus – omyl. No postel, co třeba někde v obilí? V bramborách a řepě bysme byli vidět.“

„Po pšenici v zadku netoužím.“

„Tu taky nemáme, tady je oves a rež. V lese je krásný mech, ale zase tam máš broučky a slimáčky.“

„Můžeme zkusit tak na polovic. Halb und halb.“

„Vypili jsme na to dost vodky?“

„Už jsme na dně.“

„Nad ovečkama je seník. Rozprostřeme trávnice a máme přepychový lože.“

K půdičce vedl žebřík a chlapci měli co dělat, aby se tam vysoukali. Jo seno, rozprostřené trávnice z pytloviny. Pak objetí a polibky. Tonda hledal baterku.

„Chci si na tebe posvítit.“

„Proč, možná bude lepší tma.“

K vzájemnému nasměrování stačil i měsíc mezi prkny. Proč nezačít osvědčenou klasikou?

„Žankúúúú, Toníkúúúú!“

„Ty vole, my zaspali.“

Oba se začali smát. Ještě u ohniště, kde se už vařila voda, se smáli.

„Čemu se smějete, nějakýmu fóru? Řekněte nám ho,“ vyzvídal Honzík.

„Jo chlapci, na tenhle fór máte ještě tak čtyři roky čas.“

„Je nějakej hambatej?“

„Je.“

Toník hned vyrazil na kole do práce.

„Bando, co máme k snídani?“

„Chleba s máslem a sardelovou pastou a čaj nebo meltu.“

„Honzíku, skoč mi prosím do sklípku pro pivo. Nějak mám sucho v krku.“

Žanek se znova usmíval.

„To musí být fór, ne, kluci?“ uznal Honzík.

Jo, chlapče, pomyslel si jeho starší jmenovec. Zatím se daří. Byl by to v dnešní době skoro zázrak. Určitě jsou tu nějaká Boží muka, kaplička, keltský menhir nebo slovanské obětiště. Měli by večer obětovat přízni bohů a svatých. Znovu se začal smát a skoro se zakuckal na přineseném pivu.

„Mrkneme se, kluci, na maliny a nasbíráme babičce od Toníka houby. Udělá omáčku. Prý rostou tady nahoře, jak je taková divočina. Dlouhý plátěnky a trička s rukávem, ať nejste moc poškrábaný.“

Jít na lov hub, to vždycky přijali všichni s nadšením. Ne je sbírat, ale vyhledávat místa podle podloží a stromů. Tady v husté smrčině budou praváci, v borovicích kováři a podobné modračky. U potůčku černohlávek a kozáci, a třeba dorostly nové pýchavky, vatovci. A ostatními houbičkami se pokochat. Je v nich tolik krásy.

Taky nasbírali plné dva velké koše. K babičce dorazili před polednem.

„Tak jak chutnal kohoutek? Já dnes udělala knedlíky s borůvkami, polité šlehačkou a posypané perníkem.“ Hned byla na stole polévka z mladé zeleniny a knedlíky nadýchané jak obláčky. Po jídle šli kluci s dědečkem prohlídnout králíčky v posunovací ohrádce na zahradu.

„Musíme se nějak domluvit, už je mi to trapné, navíc kluci tu nejí, ale přímo žerou, no já taky. To nejsou jídla ze závodky.“

„Víte, ta nejhorší léta už máme za sebou. Za nic neutrácíme a skoro všechno máme svý. Bylo nás vždycky plno. Za války jsme schovávali dvě židovské rodiny. V semdmačtyřicátém se odstěhovali do Izraele. To tam ještě byli Angličani a jako stát vznikli až za rok. A dnes tu máme jen Toníka. Doma ho nevidíme, všechno volno tráví v lomu u těch skalniček. Chce si tam i postavit domek. Ale kdo by tam s ním šel. Elektřinu tam snad zavedou, ale odevšad je daleko. Nemá žádné kamarády. Jen občas jede na motorce k takovým, co sbírají ty horské kytky. Je to krásná záliba. Když nám ve skleníku kvetou ty Dionýsie, nebo jak se jmenujou, jezdí sem plno lidí je fotit. I z NDR, z Polska a z Rakouska. A to jsou i staří pánové, odborníci a znalci. Ale aby zašel někam na zábavu a našel si nějaké děvče, to ne. Po neděli budou ve vedlejší vesnici kolotoče a střelnice. Říkal, že tam sjedete, aby si chlapci užili venkovskou pouť. Ono se to ani tak nenazývá. Všechno je jinak. A prý mu tam pomáháte. Já mám zase radost, jak vám všem chutná. Přes týden mě ani nebaví pro nás dva s dědou vařit. Tak kolikrát bereme obědy, ale to víte, není to ono.“

Kluci se vrátili a s nadšením líčili králičí výběh a jak si pohráli se selátky. Přijel Toník a šel si na knedlíky.

„Miluju pořádnej kus masa, ale sladký knedlíky z čehokoliv. A bábinka je dělá celej rok. Dík za houby, to můžete kdykoliv. Tady na ně nemá kdo chodit.“

Zůstali do večera a pak je Toník na dvakrát odvezl na motorce. Nasbírali si už dopoledne mladé holubinky a bedly. Zvlášť dobré byly z bedel ztluštělé spodky nožek. Všechno se napíchalo na klacíky spolu s kolečky klobásy. Houby se trochu pokapaly mastným a všechno se opékalo na drátěné mřížce. Občas kousek houby upadnul, tak nespadl do uhlíků. Trochu kmínu v závěru a nakonec posolit. Houby natáhly chuť uzeniny a naopak.

Jenže chybička se vloudila. Konečné poznání Toníka a Žanka nebylo lehké uskutečnit. Doma by se ptali, kde jsou kluci a proč je tam nechali sami. A k milování nad ovečkami jaksi chyběla hygiena. A koupat se v lomu bez plavek? Jenže nic jiného nezbylo. Do vody si vlezli, až uložili kluky, a na půdičku už dopoledne hodil deky Toník.

„Jako ve středověku, všude nám něco hrozí.“

„Voní tu krásně seno.“

„A trochu smrdí ovečky,“ dodal Toník.

„To nás snad nemůže odradit. Včera to bylo skvělé. Tak dnes budeš dole?“

„Asi se tak cítím líp.“

Líbání už hrozilo, že skončí jako včera.

„Musíme svoji chuť trochu zkrotit.“

„Co zvolíme, z boku?“

Jejich milování nemělo chybu, jen se trošku museli omezit v hlasových projevech. Všechno bylo krásné a podle jejich představ. Když skončili, Toník se vyhoupnul na Žanka. A pak přišla katastrofa. Zřejmě dvě prkna načal červotoč nebo hniloba a zatížení dvou těl nevydržela. Zbytek sena ztlumil ránu a Toník se s Žankem rychle překulil, zatímco dolů jejich ležení spadlo mezi dvě vyděšené kozičky, které si na noc zalezly do svého chlívku. Začaly vyděšeně mečet a k nim se přidaly venku ovce.

„Bože, jsme paka, není ti nic? Rychle obléct, než dorazí kluci ze stanu.“

Byli hodně rychlí, jen slezli dolů a už tu byli kluci.

Blikali baterkami.

„Nejsou tady vlci?“ obával se Honzík.

„Spíš liška, nebo zatoulanej pes a kde jsou kozičky?“

„Jsou v pořádku, uvnitř, prasklo prkno a spadlo trochu sena. Zítra to srovnáme. Já raději pojedu domů a pamatujte na kolotoče, po zítřku vyrazíme.“

Naštěstí kluci se začali bavit o komediantech a vraceli se s Žankem ke stanu.

„Hrozně jsem se vylekal, Žani, můžu se k tobě stulit?“

„To víš, že jo, a tady se ničeho bát nemusíš.“

Všechno v pohodě a krásný, jen snad budou muset do hotelu na klidnou noc. Leda domluvit i klukům spaní u Tondy někde v seníku, aby měli na sebe čas a nic nehrozilo. V noci ještě ovečky párkrát zamečely a Honzík se ze spánku ptal:

„Nejsou tam vlci?“

Zato vlci byli na velikém kolotoči. I ovce, koníci a král zvířat lev. Ještě dlouhá řada houpaček, kolem všeho jezdil dětský vláček a všemu vévodil řetízkový kolotoč. Tři střelnice, cukrová vata, turecký med, pendreky z lékořice a kačení mýdlo. Z hospody tu měli stánek s pivem, naléval se rum a zelená fefrmintka. Dětem limonáda. Pořád fronta na párky a klobásky. A jako všude perníková srdce. Ve střelnici cinkaly broky.

„Tahle zanáší do leva a cenťák pod,“ radil Toník.

„No jo, mazáci z vojny, vás bych ani neměla nechat střílet. Mohli bysme přijít na buben. To jsou už vaši kluci? A co dát si panáčka po zavíračce?“ lákala je obsluhující tmavovláska, pod třicet, které z napůl rozepnuté košilky koukala značná část ňader. Taky tady kolem bylo plno mlsných kocourů, kteří se dívali na to nadělení spíš, jak na špejle s krepovými růžemi.

Ve druhé střelnici byl děda, oblečený jako myslivec a ve třetí starší dáma s ještě větším poprsím, které ctitelé nosili rum.

Kluci se hlavně těšili na strašidelnou jízdu a pak bouchali kladivy do siloměru.

„Na kolotoč už podruhý nepůjdete ani na houpačky, aby z vás ty klobásky nevyskákaly ven, a napijte se s náma radši piva, ta limča vypadá hrozně.“

Tam jeli na vlečce za traktorem a zpátky je vezl Toníkův známý starým vojenským džípem.

Kluky dali spát do nepoužívaného výměnku a Žanek šel k Toníkovi.

„Všechno spí, dáme vanu a pak snad…“

„Jen to nezakřikni.“

„Bože to je slast rozvalovat se na gauči. Teď si tě můžu dokonale prohlídnout.“

„Co na mně chceš uvidět? Balík z vesnice, co mu leze sláma z bot.“

„No právě, to ve městě nemáme, balíku. Nejraději bych si tě odvezl hned domů.“

„Tak to by nešlo, zastupuju agronoma a zkolabovaly by žně. Pak by nás zabásli oba pro sabotáž.“

„Jak budou žně, to tě neuvidíme, když se mlátí i v noci?“

„My jsme bramboráři, tady žně proběhnou v jednom týdnu. Jen jsme půjčili traktoristy a samovazy jinejm a po našich zase těm, co zaostali. Zato s bramborama se sereme měsíc. A když začne pršet, tak to je úplně v háji. Oves počítám tak tři dny, stejně žito a dva dny ječmen. Pak ještě týden záhumenky, ale to jen samovazy a vlečky. U toho jsou lidi sami.“

„Co na brigádu?“

„Jo klidně, ale co s klukama, leda je nechat u bábinky. Sami by ve stanu být nemohli. Ještě to nemám oplocené. To bys zahodil týden dovolené?“

„V noci bysme mohli být spolu.“

„Tak to spíš ve dne. Já budu na nočních, ale tam bys mohl být u mlátičky. Uvidíme.“

„A teď si užijeme všechno zapovězené.“

Toho všeho, co se nesmí, bylo stejně tolik, že nezůstali ani na půl cesty.

„Až budeš stavět domeček, pomůžu i se skleníkem.“

„No mohl bys do družstva, zedníka shánějí, i když ty seš i štukatér. Předělal bys kravín na zámeček.“

„Jo a bydleli bysme tu spolu, než by nás upálili jako ve středověku.“

„Tak marný to nevidím, mohl bys na oko bydlet na opačném konci vesničky, kde se mají stavět byty.“

„Hezky si to malujeme, ale kdyby mi někdo řek, že tě potkám, nevěřil bych. Jak z Červené knihovny, pokud nějaká je i pro teplý.“

„Zase nejsme od sebe tak daleko. Když to oroštnu, jsem za dvacet minut u tebe.“

„Jsme tady jak na jiné planetě. Ten tvůj ranč bych pokřtil Nová země.“

„Klucííí, klucííí! Snídaně,“ volal ze zdola Honzík.

„Nějak spolu zaspáváme. Dřív jsem byl už od pěti na poli.“

„Jo, já taky v práci.“

„Dal bych si med.“

„To ho bylo včera málo?“