Prázdniny

Léta šedesátá – 1966

Šedivou ulicí samých starých domů procházel mladíček s krátce sestřiženými hnědými vlasy. Plátěnky, triko, kecky. Nic moc, ale civil.

„Měl by ses slušně obléct, když jdeš žádat o zaměstnání,“ starala se maminka.

„Mami, o nic nežádám, jen po vojně nastupuju do práce jako tisíce jiných. I když na jarní termín nás moc nebylo. Co mám na sobě, je čisté a je teplo. Normálně by za pár dnů začaly prázdniny. A já se budu pinožit někde na venkovské prodejně od nevidím do nevidím.“

„Třeba tě dají do města.“

„Kdepak, tady je všechno obsazený, to by musel někdo snad umřít.“

„Takový věci se neříkají. Buď rád, že doneseš domů nějakou korunu. Víš, jak na tom jsme.“

„Nemuseli jsme být. Jako bysme vdávali Rothschildovu dceru. Já kdybych se ženil, tak mně stačí dvoje trencle.“

„Já myslela, že sis to na vojně rozmyslel, tady v ulici je Jarka, slušná, hezká a pracovitá, vždycky tě nechává pozdravovat.“

„To je od ní hezký. Jednak nejsem žádná partie a pak se nebudu opakovat, ženit se nebudu a jsem pořád teplej.“

„Dřív byli taky takoví a oženili se.“

„Dřív bylo ledasco, dnes není. Už budu dost potrestanej v nějaký díře, kde končí okres. Nic, máti, jdu, měj se.“

Odbočil k opravené podlouhlé budově. Vyšlapal do schodů. Zaklepal a na výzvu šel dál.

„Nazdar, Dalíku, už tě netrpělivě čekáme. Máme plno změn. Budeme mít stánek na různý akce. Klasika pivo, limo, párky, klobásy, pořád někde nebo i tady na náměstí. Paráda, né?“

„To se budeme večer vracet?“

„Spíš právě večer prodávat. Dobře zaplacený, náhradní volno, furt noví lidi.“

„Zrovna nešílím.“

„No nikoho volnýho svobodnýho nemám. Budete tří. Dědek Kočař, ten už tak jezdí, a ještě nějaká holka. Zítra si zajdi na starou Jednotu, jak jsou garáže.“

Tak tomu se říká výmrd. Všechny sny se rozplynuly. Žádná neděle, žádnej svátek, když se jiní půjdou bavit, tak oni budou zařezávat. No nějakou dobu to vydrží a pak se uvidí. Domů se mu nechtělo, skočí ke konkurenci do RAJe. V hotelové restauraci byla zrovna nepříjemná směna.

„Tak už jsi pověsil mundůr? Co si dáš, Dalíku?“

„Turka a ruma, decku.“

„Máme skutečně čerstvý zákusky. Co takovej dortovej řez?“

„Tak snad jo.“

Chtěl kdysi do RAJe, ale rodiče zvolili Jednotu. Je to jedno, jestli běhá jako pinkl nebo prodavač, a Jednoty mají taky hospody. Uviděl bokem se mihnout kluka z učiliště. Ten je doma už od podzimu.

Kluci se pozdravili.

„Tak jsme zase pohromadě, nevyvrbíme nějakou pakárnu?“

„Asi těžko, budu jezdit se stánkem po všelijakých akcích.“

„Tam se, vole, napakujete. Pivo v kelímku, váha váží, jak potřebuješ, párek dvě čtyřicet. Každej řekne padesát a někdo nech to za tři.“

„Jenom aby. oC si mám dát na oběd?“

„Určitě hovězí na žampionech, donesu.“

S jídlem se objevil kuchař stejného věku.

„Neviděli jsme se dva roky. Zapaříme, jídlo řekni, je na kuchyni.“

Kryštof, to bylo takové oťukávání, jestli jsou, nebo nejsou. Ale než všechno zjistili, šli do zeleně. Určitě by nebylo špatný někam zajít. Pojedl, zaplatil a loudal se domů. Všichni v práci. Najednou nevěděl, co s volným odpolednem. Ven se nechtělo. Vzal si z ledničky pivo. Právě hledal otvírák, když zazvonil zvonek. Šel k oknu. Dole stál jednoťácký stejšn.

„Už jdu,“ volal na řidiče, co právě vylezl a kouřil. Co můžou chtít? Před chvílí odešel. Pivo vrátil, no dá si ho jinde. Seběhl schody.

„Seš Dalibor? Zřejmě seš, mám tě přivízt. Mají nějakej průser, všichni lítají jak pominutí. Tak jedeme. Já ještě ani neobědval.“

Tak tudy už dneska šel. Uvnitř mimo kádrováka bylo snad pět lidí. Všichni se na něj dívali jako na zachránce.

„Podívej, soudruhu, dnes jsme řešili tvé místo, ale vyskytl se nám daleko větší problém, doufám, že to pochopíš. Na hranici okresu a kraje nám vzniká nová rekreační oblast. Je to malá obec, nemáme tam ani obchod, ale restauraci. Místní vedoucí, taky docela mladej, se vyboural na mašině a kdoví, jestli se k něčemu takovému vrátí. Budou prázdniny a to se počet lidí víc jak ztrojnásobí. A navíc tam staví chatu taky soudruh tajemník. Chodí tam dvě místní ženy na výpomoc, ne na celý úvazek. Otvírají tam až před polednem, ale hlavně jde o soboty večer a neděle. V pondělí je zavřeno. Určitě to zvládneš. Pochopitelně i plat a různé výhody. Zítra tě tam hodíme. Doufám, že s tebou můžeme počítat.“

Pomyslel si něco o prdeli, ale může říct ne?

„Je to všechno moc rychle, ale jak vidím, zkusím to.“

„Zajdi si hned na obchodní, řeknou ti víc.“

Tam mu dvě starší dámy hned povyprávěly celý příběh a seznámily ho s místními poměry. Ráno se pro něj staví auto. Všechno bude připravené. Vyšel a raději směřoval k domovu. Hrozilo nebezpečí, že by se někde zodpovědně ožral, což by na nové místo nebylo vhodné. Doma vyndal láhev piva, a když sahal po otvíráku, rozdrnčel se znovu zvonek. Ale zároveň slyšel i křik:

„Pošta!“

„Bóže, Dálinku, z tebe je pořádnej chlap. Čím tě na vojně krmili. Byls u proviantu?“

„Jo, ale jako účetní. Furt jsem čučel v kanceláři a ve skladu. A zítra hned nastupuju v nějaké Lhotě v hospodě.“

„No jo, už budeš mít prázdniny až v důchodě. Tady je nějaká pošta pro mámu a hodně štěstí.“

Dalibor položil obálky na stoleček v předsíni a šel konečně na pivo. Cvakl uzávěr a minimálně polovina obsahu v něm zmizela. Nebyl žádný pivař, ale po všech událostech přišlo vhod. Asi si hned otevře druhé. To už jen pocucával a málem u stolu usnul. Zarachotily klíče a objevil se otec.

„Ahoj, dám si taky jedno. Byls na podniku?“

Vylíčil mu celý dnešní tyjátr.

„Myslel jsem, že tě nechají pár dnů doma a pak někde tady v obchodě. No papíry ti problém nebudou dělat, když ses staral o patnáct set vojáků. Jen problémem budou neděle a v prázdniny tě moc neuvidíme. Jako bys byl pořád na vojně.“

Odpoledne, když se vrátila maminka, si pobalil něco s sebou. Nakonec pondělky má volné, může dojet. Povídali si až do noci. Vstával s rodiči. Odešel otec, pak maminka a auto z podniku nikde. Snad to zase nezměnili. Asi kolem desáté viděl stejšna a zavolal na řidiče z okna. Tak adié, domove, moc jsem si tě neužil. Po cestě uslyšel všechno kolem jeho předchůdce a že tam, kam jedou, vlastně žádní původní obyvatelé nejsou. Češi se nevrátili z koncentráků a nasazení v Říši, Němce odsunuli a zkrachovalo tam JZD i státní statek. Teď se družstvo docela klepe nad vodou. Zmáknou hned inventuru, moc tam toho není, něco mu zároveň veze. V létě je u vody plno dětí. Točená je akorát desítka, ostatní i limonády všechno ve skle. A taky tam pekárny zavážejí chleba a rohlíky na objednávku, když tam není obchod.

„No jenom aby to vůbec vydělalo na můj plat a režii.“

Jeli dosti dlouho, až pak se mezi lesy otevřelo údolíčko, pár chalup, rybníky a na protějším svahu bylo vidět mezi stromy chaty. U hospody, nové s velkými okny asi z akce Z, stála zřejmě mladá paní s dítětem v kočárku.

„Já tady chodím jenom vypomáhat, hlavně v sobotu a v neděli. Bábinka chodívala až na večer.“

Odsouhlasení inventury, to byla jen chvilka. Všechno v bednách, pár sušenek a bonbonů ve skladě i s konzervami. Pivovar dojede zítra. Ještě inventář a stav elektroměru.

„Co by se zkazilo, se hned odvezlo. Chleba a rohlíky vozí v úterý a v pátek, Masna nebo my s párky a klobásami taky v pátek, protože hlavní prodej je sobota a neděle. V pátek se vozí i všechno zmrzlý, polárka, nanuky. Uvidíš, co ti tady půjde a to si objednáš, poradí ti bába Mikotová. Myslím, že chataři budou dělat slušný tržby. Jen to bude všechno ve dvou dnech.“

Za malým budníkem, kanceláří, vedle kuchyně, byl provizorní byt. Nejdřív na chodbičce záchod a koupelna. Něco co možná podle zásuvek by mohla být kuchyňka a malý pokoj. Skříň, stolek, dvě židle a moderní dvojpostel s nočními stolky. Asi se počítalo do budoucna s manželskou dvojicí, jak to bývá zvykem. Řidič z podniku vyndal nějaké přivezené věci, zbytek papírů a odjel. Mladé paní ještě nebylo dvacet, docela příjemná, Otýlie, chodí vydávat místním rohlíky a chleba, a když je třeba, hlavně zase v sobotu a neděli, se stará o sladkosti a chystá, co je potřeba v kuchyni. Nevaří se tu, jen ohřívají konzervy, před kuchyní je gril i nová, ještě nepoužitá udírna.

Dalibor si šel vybalit, přes ložní prádlo s razítky Jednota si hodil vlastní deku a na stůl vyndal svůj hrníček na čaj a na kávu. Na meltu si odvykl právě na vojně. Měli tam kuchaře z nejlepších hotelů, a navíc se káva vařila v důstojnické jídelně. Pravá káva byla sice pořád drahá, ale už nebyl problém ji sehnat. Zato chybělo na trhu daleko víc věcí i levných, na které se stávaly nekonečné fronty. Tady nic řešit nemusí. Aby pak někomu známému schovával něco pod pultem.

Nestačil ještě všechno pořádně doprohlédnout, už tu byl zvonek. Venku v široké sukni a ve vyšívaném živůtku stála zřejmě jeho servírka.

„Bába Mikotka, Blaha. Bóže, vy jste mladíček. Ale prý máte už po vojně. A krásný jméno Dalibor. Můžu vám říkat pane Dalibore?“

„Většinou mi říkají Dalíku. Jste Blahomila, nebo Blahoslava?“

„Chlapče, tedy pane Dalíku, skoro to ani nevím, ale Blahoslava, prostě Blaha.“

Celou dobu, mimo co si podávali ruce, držela papírový sáček.

„Dáme si kafíčko, čerstvě namleté, máte ho taky rád? Trochu vám tady o tom popovídám.“

Nebyla to trocha, ale do večera věděl toho o místě víc než někteří místní. Nebo mladí rodáci. Žádní staří rodáci nebyli. Tady už za první republiky žili většinou Němci. Po zabrání Sudet i odsud pár Čechů vystěhovali. Naopak po válce skončili místní v odsunu. Přišli zlatokopové a odvezli všechno, co mělo nějakou cenu. Když pak dorazili opravdoví osadníci, nebylo tady nic. Velký statek tu nebyl, ale založené družstvo zkrachovalo. Vzal to státní statek a nedopadl líp. Až teď se spojily tři okolní družstva a jsou takový průměr. Dopoledne tu chcípnul pes, odpoledne chodí pár dědků na pivo. Přes den se zastaví traktoristi a dají jedno nebo dvě na stojáka a večer nějaká návštěvnost je. V sobotu je změna. To už dorazí některé matky s dětmi od chat a odpoledne bývá plno, i venku na zahrádce nebo před hospodou. Až v neděli večer zase všechno odjede.

„To by se tady uživil i kuchař, ale kdo sem půjde na dva dny v týdnu?“

Paní Blaha sem přišla v pětapadesátém s manželem. On nastoupil jako traktorista, ona do kravína. Předtím byla v jedné pražské hospodě na Žižkově, kde hlavně roznášela pivo. Tady nabízeli byt, a i když pak to nebyla žádná sláva, zůstali. Teď si na důchod trochu přivydělá. Dřív krmívali i dva býky, dnes má jen prase a drůbež. Taky pokud jsou slivky ze zbytků piva, bere je praseti.

„To víte, místní nenechají ani hlteček, ale lufťáci jo. Zítra přijedou s pivem, nenechte se odradit, budou nadávat, že to nestojí ani zato sem jezdit. Bereme teď šest sudů padesátek, víc by se nevytočilo. A samozřejmě lahvové a limonády. Nenechte si vnutit víc. Až pokud začnou naplno chaty, můžete přibrat. To víte, po prázdninách to klesá, ještě pak hony, svátky a v lednu a únoru jsou všichni u kamen. To si brávali vaši předchůdci volno. A nenarážejte zatím, tady je všechno jinak. Kdyby tu před polednem někdo otravoval, jsou lahváče. Venku se kaboní, večer přijde pořádnej slejvák. Ale pak je čistej vzduch a porostou houby. A když jste tady první den, možná v noci uvidíte Kabátníka, to je místní skřítek z lesa a přináší štěstí. Má dlouhej kabát a zjevuje se před bouřkou.“

Paní Blaha se rozesmála.

„Jo, vajíčka v kuchyni jsou čerstvý. Ty jsem vám vzala, kdybyste si je chtěl udělat se špekem, nebo vylepšit lečo, tak hezký večer, zítra už tady budeme mít plno zvědavců.“

Už když odcházela jeho servírka, náhle se zatáhlo a začaly padat první kapky. Déšť prý taky přináší štěstí. Ještě tak uvidět Kabátníka a budu nejšťastnější ze všech šťastných. Dalibor nechal svítit světlo nad výčepem a trochu pulíroval pípy. Z točeného měl trochu obavy. Tam moc zkušeností neměl a polovinu chuti dělají čisté trubky, chlazení, natlakování, ale tady prý všechno funguje dobře a pivo je jako křen. No, nechá si poradit. Sám si otevřel jednu lahvovou dvanáctku. Ještě se ani nenapil, když někde venku uhodilo. Hrom se rozložil po prvním třesku do bublavého burácení. Venku ani nesvítila lampa před hospodou, tolik hodin nebylo, zato pořádně lilo.

Sedl si s lahví k oknu a snažil se rozeznat kus návsi. Střed tvořilo pár lip, okolo památníku ze světových válek. To bývalo časté. Místní tak chtěli uctít své padlé. Pomalu to vypadalo, že se mraky trhají a začaly být vidět obrysy stromů. Stále pršelo a venku se rozednívalo. Tak to na první pohled vypadalo. Bylo vidět na cestu a na ní se rychle pohybovala postava v kabátě? Něco tmavého dlouhého. Kabátník, to Dalibora rozesmálo. Spíš litoval toho nešťastníka venku. Postava se zastavila a pak se vydala rovnou ke dveřím. Vstal, stiskl vypínač u vchodu a odemkl.

V nouzi by měl člověk pomoci, třeba hledá telefon.

„Prosím vás, viděl jsem světlo, máte zavřeno?“

„Spíš nemáme otevřeno, jsem tady nový první den. Můžu vám udělat grog, nebo něco na zahřátí, pojďte dál. Je tu telefon, pokud potřebujete.“

„Jestli můžu, grog bych si dal. Vzal jsem si pláštěnku, ale na zádech je prasklá, tak jsem úplně durch a je mi docela zima.“

Konečně si jeho návštěvník sundal pršiplášť. Hezký černovlásek, určitě podobného věku.

„Myslím, že si vykat nemusíme, Dalibor a ode dneška hospodský.“

„Štěpán, tak to je, když se člověk nepodívá, co si bere. Já tu perelýnu neměl snad rok. Jak byla složená, tak asi popraskala. No umělá hmota.“

„Jdeme do kuchyně, ještě by nám sem mohl vlézt nějaký pivař.“

Dalibor zamknul, pozhasínal a přešli do kuchyně.

„Přinesu ti moji teplákovku, mám tu snad tři, a co máš na sobě, dáme tady přes židli, viděl jsem, že je tady nějaký elektrický topítko, dáme to blízko, ať to uschne.“

Venku se mezitím zase rozpršelo. Dalibor přinesl ještě košili a trenky, na nohy trepky.

„Trenky jsou nový, i košile. Maminka mě zásobila.“

„Pokoje tady nejsou?“

„Můj milý Štěpáne, nejsme hotel, jen čtverka, ale postel by tu byla. U sebe mám manželskou, pokud by ti nevadila.“

„Já jdu totiž až nahoru do těch nových chat a mám obavy, že tam nikdo nebude. Normálně bych to neřešil a přespal venku nebo v kůlně, ale je mi dost zima.“

„Udělám ti grog z čaje, už se vaří voda a pěkně s rumíkem na půl. Citrony tady jsou a kolik cukru?“

„Jestli můžu kostku. A moc dík.“

„Když tě nikdo nečeká, tak to neřeš, nemáš hlad?“

„Asi taky.“

„Jíš špek?“

Hoch přikývnul.

„Co opečenej s vajíčkama?

„Jo, budu rád.“

„Udělám nám oběma a popíjej zatím grog, po jídle si dáš druhej a bude ti i teplo.“

Hoch se svlékl za židlí, trochu utřel přineseným ručníkem a oblékl se. Moc z něj Dalibor neviděl.

„Kdyby někomu vadilo, že jsem v kuchyni, mám zdravotní průkaz, chtěl jsem někam na brigádu, i když tady vlastně nikdo není.“

„Jak to není,“ smál se Dalibor, „velkej šéf, výčepní, číšník, příležitostnej kuchař, účetní, zásobovač a uklízeč. Všechno v jednom.“

„Takže mě tady do zítřka necháš?“

„Už to tak vypadá. Venku zase leje a já nemám perelýnu ani deštník a jdeme se nadlábnout. Ještě by to chtělo okurky, ty tady jsou a dáš si pak pivo nebo grog?“

„Asi grog, ať se nenachladím.“

Pak bylo slyšet jen pomlaskávání. Dalibor si nakonec udělal taky grog.

„Začínají prázdniny a my tady popíjíme jako o Vánocích, už ti není zima?“

„Ne, ale necítím se ve své kůži. Někdy udělám něco, co pak nechápu. Asi jsem fakt blbej. Pohádal jsem se s otcem, myslel si, že jede tady na chatu, co ještě není dostavěná, tak jsem si řekl, že to tady dořešíme, a teď jsem si vzpomněl, jak říkal někdy před tím, něco o neděli u jeho přátel. Tak to sem nepojede.“

„Taky se kolikrát chytnu s našima, to je asi běžný. Oni zažili úplně jinou dobu. Zas tolik hodin není, otevřeme si víno. Ale jseš ve čtverce, tady jsou jen směsky v litrovkách. Po špeku by šlo červené.“

Kluci se rozpovídali a litřík Svatováclavského červeného zmizel jako nic.

„Do koupelny jsem ti dal ručník, myslím, že po vodě moc netoužíš, já tě pak uložím a myslím, že si taky jen protřu oči. Hodně se ochladilo.“

Ještě si pak popřáli dobrou noc. Zapomněl jsem Štěpánovi popovídat o Kabátníkovi. No, zítra je taky den a zřejmě nikam spěchat nebude. Chvíli ještě uvažoval o posledních dnech. Všechno je úplně jinak. Snad tady na nějakou dobu zaparkuje. Změna je prý život, ale on zas až tolik změny nemiloval. A Štěpán je hezkej kluk, ale vysokoškolák, ten se s hospodským moc bratříčkovat nebude a to i kdyby byl nakrásně teplej. Ještě vnímal, že jeho návštěvník pokašlával. Jenže to není až tak neobvyklé, nachladit se v plném létě.

Ráno se probrali současně.

„Měl bych si vzít svoje oblečení, už bude suchý.“

„Netlač na pilu. Pokud nemíníš jít na vaši chatu.“

„Tak bych ti mohl s něčím pomoct?“

„První dáme snídani. Mám tu z domu kus buchty ke kafi a dorazíme se chlebem s paštikou. Na poledne si vyber něco z konzerv v kuchyni. Výběr jako všude. Dalo by se sice něco uvařit, ale jednak není moc z čeho a taky se mi nechce. Omrkneme udírnu, prý je hotová. Musím se poradit co vzít. Tady je v podstatě prodej jen v sobotu a v neděli. I když v prázdniny jsou i dovolené.“

Po desáté přijeli kluci z pivovaru, a jak říkala bábi, přesvědčovali ho, ať si vezme víc sudů. Nenechal se zviklat a stejně, když před obědem otevřel a vyndal ven ceduli s nabídkou, nešel narážet pivo. Počkal na bábi Blahu a první zájemci, tři dědkové a dva traktoristé se museli spokojit s vychlazeným lahvovým. Bábinka došla a přinesla mu kus nákypu s jahodami. O Štěpánovi řekl, že je to kamarád. Zašli do sklepa, kde dostal podrobnou instruktáž ohledně narážení. Viděl, že jeho teoretické vědomosti jsou o něčem úplně jiném. Kolem druhé přišla další várka dědků a ti už točené pivo chválili. A pomalu se trousili první zákazníci. Děti na bonbóny, oplatky, čokoládu, maminky limonádu, kávu a griotku. Štěpán se venku pustil s motykou a lopatou do srovnávání terénu kolem udírny. Je tu prý plno skládacích stolků a židlí, a dokonce tři velké slunečníky.

Večer hospoda pěkně ožila. Všechny hlavně přitáhla zvědavost spíš než žízeň. Čepoval pivo, naléval panáky a odcházející mu platili u pultu. Bábi všechno roznášela a Štěpán dělal v kuchyni kávu, čaj, párky, opečené klobásky a byl zaučen v krájení tlačenky nebo gothaje. To si brali místní s octem a cibulí. Zavíralo se v deset, ale o hodinu protáhli, a když odešel poslední host, paní Blaha si utírala pot z čela.

„Tak to tady ve všední den nepamatuji. Načali jsme druhý sud, došly utopenci a tlačenka a je tam pár nožek párků. Byl jste nám velikou pomocí, Štěpáne, jen pokud to myslíte přes prázdniny vážně, i jen při výpomoci, bude třeba to domluvit na podniku. Jednak tady nebudete dělat zadarmo, ale hlavně znáte lidi. Někdo by z toho udělal kdoví co. Místní snad ne, ale na chaty se sjíždí kdoví kdo. To uvidíme v sobotu. Jinak tržbu snad můžete udělat ráno. Pošta tady není, jak vám ukazovali, jen se zapíše denní výkaz a pokladní kniha. Peníze si vyzvedávají v úterý a v pátek. Heslo na trezor znáte. Dnes budu ráda, když zalezu do peřin. Tak dobrou noc.“

„Moc díky, to jsem nečekal. Musím se domluvit, jak je to tady se spropitným. A raději si účtenky přejedu na Ascotě. Budu to mít vytištěné na pásce. Sice hrozně rachotí, ale tady to nikomu nevadí.“

„Jistě. Docela mě pálily oči od cibule. Mám se na Jednotě přihlásit?“

„Tak to každý den nebude, bylo by to fajn, ale peněz tady asi moc nedostaneš.“

„Mi nejde o peníze, brigádu stejně potřebuju do školy, ale hlavně vypadnu z domu. A když se budu chtít pohádat s otcem, na chatu to není daleko.“

Štěpán se sice usmál, ale byl to spíš hořký smích. Spočítáno. Ještě si dali po sobě sprchu a usnuli skoro okamžitě.

Tak to šlo až do pátku večer. Všichni se chystali na sobotu. Návštěvnost další dny klesla, ale i tak prý byla dobrá. Mimo čerstvé utopence, vzal Dalibor i láhev nakládaného sýra, tvarůžky na topinky a pokusně várnici maďarského guláše.

„Jak to nezabere, tak budeme jíst týden guláš.“

Štěpán vypadal maximálně spokojený, v pondělí, co bude zavřeno, si sjede na podnik a všechno vyřídí. Venku už upravil místa na sezení kolem udírny. Vyndají i gril na dřevěné uhlí. Zatím přeudí točeňák, česnekový a kabanos. Zkusí makrely, jen je musí objednat a na douzení bokovinu. Všeho jen tolik, aby si vyzkoušeli, jak jim to půjde a o co bude zájem.

Zatím bylo tolik práce, že ani nijak neřešili postele u sebe. Taky oddělit od sebe nešly. Ale ve vzduchu něco viselo. V pátek už byla zase tržba větší. Chlapi tam slavili narozeniny a jmeniny. Značně pohnuli s rumem a oblíbenou Mysliveckou. A své místo na slunci si vydobyly tvarůžky na topinkách. Pomazánku si připravili z tvarůžků pokrájených a rozmačkaných s máslem, drobně nakrájenou cibulkou, hořčicí, kmínem a pepřem. Někde byl česnek, jinde ostrá paprika. Tentokrát zavíračku natáhli až do jedné hodiny. Kluci se pak šli jen opláchnout do půl těla k vaně. Když Daliborovi vyklouzlo mýdlo, sehli se oba a srazili se hlavami. Pochopitelně měli taky připito.

Chvilku se na sebe jen dívali. To už mýdlo zase vypadlo Štěpánovi. Než se narovnali, měli ruce na ramenou.

„Jsme ale povedená dvojička, nemyslíš?“

„O nás dvou už Goethe psal,“ zazpíval kousek současného největšího hitu Simonové a Chladila Dalibor.

„Calderón nám důvtip dal,
dávno nás i Mácha znal.
Pak že čas neletí, už je nám
hezkých pár století.“

Zpívali oba a rozesmáli se. Pořád se drželi a blížili se k sobě.

„Goethe by měl určitě i pro nás pochopení, když se zamiloval do Ulriky mladší o víc jak půl století.“

„A Mácha byl prý pěkný prasák posedlý sexem.“

„Zatímco my jsme posedlí prací. Nebo myslíš, že by se nám mohlo dařit i jinak?“

„Určitě, vidím ti to na očích.“

„Zkusíme to?“

„Hned teď?“

„Dřív než pozdě.“

„Dřív než nikdy.“

Jejich ruce klouzaly na mydlinkách, zato rty se blížily.

Ještě kousek k posteli.

„Nemusíme řešit, že spíme u sebe.“

„Bože, já to tušil, když jsem tě viděl jako Kabátníka.“

„Koho?“

Dalibor vyprávěl, jak ho viděl poprvé oknem.

„Mám tady krém na jemnou pleť.“

„Až tak jemná nebude, Dalíku. Můžeš si to rozmyslet.“

„Už není cesta zpátky. Ráno se neprobudíme.“

„Chci tě na sobě. Aby se naše bradavky třely o sebe.“

Končila slova a nocí se nesly jen jejich vzdechy a úpění.

Probudily je nějaké zvuky. Venku slunce jako o polednách. Rychle se oblékali. V kuchyni hostince seděla bábi Blaha a mladá paní Otýlie.

„Přišli jsme dřív, chlapi si chválili oslavy, vyspávají a venku už máme frontu.“

Otylka vstala a šla odemknout lokál. Hned se k poličkám vedle pultu nahrnulo několik capartů. V závěsu za nimi matky nebo starší sourozenci. Dětské oči bloudily poličkami a ukazovaly na nesmírné poklady. Samozřejmě vedly Lentilky. Kdo by je neznal. Plná podlouhlá krabička různobarevných čoček. Každá barva měla jinou chuť a ta čokoláda. A další mls z čokolády, Kočičí jazýčky. Pěkně seřazené v krabičce s koťátky. Pak levné, ale luxusně vypadající Ledové kaštany, zase v krabičce. Ještě malé válečky s Hašlerkami za kačku a potom, hlavně pro ty větší, spousta oplatek. Vedly samozřejmě Tatranky. K čaji, meltě, kávě, nebo jen tak jako malá svačinka. Kokosové tyčinky Margot, kde ovšem drahý kokos nahradila soja, a přímo Sojové řezy. Někdy taky z oplatek Diana a Milena. Pro milovníky kávy Kofila se sedícím mouřenínem na obalu a konečně kulaté Fidorky.

Oba chlapci se dívali na rozzářené oči.

„Tak to nás asi nečeká,“ posteskl si Dalibor.

„Jo, no víc věcí nám zůstane odepřeno. Půjdu otevřít slunečníky a na tabuli napiš: na zahrádce gril, večer udírna.“

Dalibor šel na druhý bok pultu doplnit cigarety, viržínka a kubánské Ligerosky. Nestály ani celé čtyři koruny, ale byly z velmi silného tabáku a samozřejmě bez filtru. Kuřáci byli také přínosem do tržeb. Kouřilo se moc a všude. Z pití mimo točenou desítku a lahvové osmičky a dvanáctky, ještě minerálka a sodovky jedovatých barev plné bublinek. Víno podle toho, co Jednota sehnala, ale vždycky tři čtyři druhy bílého a dva červeného. Vše v litrovkách. U lihovin jasně vedl Tuzemský rum, Zednická, neboli Výčepní lihovina, vodka, Stará Myslivecká, Režná, fefrmintka a pro náročnější Fernet. Ženským Vaječňák, griotka. A velice byla oblíbená kofola s rumem. Podle toho co Jednota nakoupila. A některé značky se těšily oblibě podle zvyklostí a kraje. Stejně u konzerv. I v té nejzapadlejší hospodě bylo lečo s klobásou, fazole s klobásou, guláš a sekaná svíčková. Sardinky v tomatě a tresčí játra s cibulkou byly taky všude.

Štěpán šel nažhavit gril a zatopit v udírně. Zatím jen bez salámů. Po dětech dorazili dědkové na pivo. Většina hostů přijde po konci práce a po obědě. Ono už byla každá druhá sobota volná, ale v zemědělství to samozřejmě nijak vidět nebylo, hlavně v živočišné výrobě. Rozhodně se to uvidí na chatařích, i když teď to zkreslovaly dovolené. Taky se přihrnula celá parta asi dvanácti lidí a polovina guláše z várnice, co měli v kastrole na kamnech, byla pryč.

„Myslím, že guláš nezbude ani na nás,“ smál se Štěpán a šel cvičně zkusit pár klobás. Ven se pod slunečníky přestěhovali ti mladší. Dědkové se zvedli k obědu. Stejně tak maminky s dětmi. Kluci si dali guláš s rohlíky a pak připravovali něco na přeuzení. V poledne byl chvilku klid. Otylce přinesla oběd tchýně, babča měla něco v kastrůlku. Ještě stihli všichni kávu. Zatím do prodeje nebrali zákusky, ale na příště něco zkusí, co se nekazí a vydrží v chladírně.

Sál hospody se vylidnil, jen parta od chat venku si dopřávala piva a občas to proložili vodkou. A pak se začali valit návštěvníci jako lavina. Dalibor musel narychlo otevřít boční zamknutý sál pro různé události a akce. Jen honem vyvětrat a poutírat prach.

„Budeš si muset vzít venek i s účtem. Jako budoucí ekonom to snad zvládneš?“ smál se Dalibor.

„Taky jsem si říkal, aby nám pak někdo nepláchnul, doufám, že to zvládnu.“

Do toho všeho se zastavil venku zájezdový autobus, který sem zabloudil. Nejdřív že si dají jen pivo, pak vzali útokem klobásy a první točeňáky z udírny. Oboje doslova vyluxovali.

„Ještě dva autobusy a můžeme zítra zavřít. Doufám, že vyjde pivo.“

Dalibor měl docela obavy. Tohle bylo moc rychlé a nemít tady Štěpána, tvořily by se fronty. Jenže za týden nemusí přijít ani místní mimo štamgasty a co pak?

Autobus sice odjel, ale s večerem dorazili další od rybníků a pár zvědavců z okolních vesnic. Stojan na kola nestačil, ani parkoviště, kde nejvíc místa zabralo pár traktorů. Mimo zapřísáhlým pivařům začali nabízet lahváče. Dobře vychlazená dvanáctka, proč ne? Nebo osmička za kačku. Sobota měla zavíračku o půlnoci, ale nikomu se domů nechtělo.

Pro bábi přišla dcera a pro Otylku manžel. Hned je zapojili do úklidu. Když si kluci napouštěli vanu, byly dvě.

„Ani na sebe nemáme čas. Zítra to bude stejný. Říkal jsem si, jak si užijeme vany, ale abychom tady neusnuli.“

Stejně po krátkém milování je zmohla únava.

„Vynahradíme si to v pondělí, až přijedeš. Je zavříno, večer bude jen náš.“

Ráno je znovu vzbudila bábinka. S někým se dohadovala v kuchyni. Když tam přišli, byla tam sama.

„Omlouvám se, ale přišel sem jeden zeť a trochu jsme se pohádali. Ale to nic. Venku už obchází lidi.“

„Dnes otevíráme snad v devět?“

„Taky že jo. Jsou spíš zvědaví, snad umí číst. Dáme kafe. Docela mě bolí nohy. Nezvyk. V pondělí si udělám zábal. Co vy, Dalibore, máte toho jistě taky dost a, Štěpáne, jedete na Jednotu? Všichni se ptají, co tu máme za kuchaře, jestli budeme i vařit. Jen někdy se lidi starají až moc.“

„Jistě, pojedu ráno a brigádu si vyřídím. Docela se mi to líbí. Je to pořádná změna od školy. A člověk vidí i různé typy a jak se kdo chová.“

Neděle nebyla tak vypjatá. Z místních jen pivaři, zato víc lidí z chat, co si raději dali dvanáctku a hlavně si pochvalovali ty nejobyčejnější levné točené salámy.

„Po přeuzení je to úplně jiná chuť.“

Zmizely utopenci i nakládaný sýr, polovina všech oplatek, dotočila se poslední padesátka, skoro došel rum a zrnková káva. Končilo se v deset, ale to už tu byli jen místní.

„Zapomněl jsem na tringelty. Aby si hoky nemyslely, že jsem vydřiduch. Dáme to všechno dohromady. Zítra nesmím odvést víc peněz, to by bylo horší jak manko. Taky už od úterka nebude takový blázinec. Samozřejmě vyjde i na tebe, Štěpáne.“

„Já si odměnu vybírám jinak. Nouzi nemám, pokud mě táta nevyhodí z baráku, ale máma by mě nedala. Otec je bohužel velký straník a tam se to teď mele jako ve mlýnici. Vidím to i ve škole. Tady je svatý klid, to ti závidím, doufám, že si ho tady přes prázdniny taky užiju.“

Dalibor našel tři svazky starých ubrusů s nápisem do sběru a udělal si z nich venku lehátko. Namíchal si vodku s jedovatě zelenou limonádou, nechal v mrazáku, pak obalil do novin a lehl si kus za udírnou, kam svítilo dopolední slunce. Včera viděl pár zřejmě chatařů, jak u udírny rozmlouvali se Štěpánem, ale pak si na to nevzpomněl. Někde tam taky prý mají rozestavěnou chatu. Prostě lepší lidi, co to vzali po stranické linii. Usnul. Naštěstí ho v poledne vzbudila bábi a přinesla mu kopec nasmažených bedel. Ještě teplé a v kastrůlku brambory. Chtěl něco nechat Štěpánovi, ale prý donese večer další, u nich je už nikdo nechce jíst. Budou si taky muset zajít. Zrovna uvažoval, jestli si může dát pivo, když zvonil telefon.

„Štěpán, neboj, všechno je vyřízené, ale přijedu až v úterý odpoledne. Aby sis nemyslel, že jsem to vzdal, pak ti to povím, měj se. Ahoj.“

Tak je hezké, že zavolal, ale ani ho skoro nenechal promluvit. Že by se zase chytl s otcem? No uvidí se a bedly si dá i na snídani studené. Pokračoval v zahálce. Večer bábi řekla, že je i plno mladých, tak zítra večer donese další neteř, aby o ně Štěpán nepřišel.

V úterý přijel šofér z podniku a dovezl plno věcí, co v pondělí objednal Dalibor telefonem. Vzal o dva sudy víc a taky lahvovou dvanáctku. Místní přišli na pivo, pár dětí na sladkosti a dva traktoristi, jestli je nová tláča. Zároveň se Štěpánem dorazila skupina stavařů od chat.

Klidně si na udírnu počkají a zatím si dali pivo. Byli nadšení a zdrželi se do zavíračky. Dalibor si dal už po čtvrté bedly se Štěpánem. Sedli si pak na posteli a povídali. Tedy spíš Štěpán. Byl ráno ohledně brigády a všechno proběhlo bez problémů. Pak se vrátil domů k mamince, která má nohu dole v dlaze, zlomila si palec. Otevřeli si víno a mezi řečí pověděl, že si našel přítele. Všechno vypadalo dobře a po obědě se chtěl vrátit na hospodu.

Jenže přijel otec a byl úplně nepříčetný. Nějací jejich známí ho viděli, jak obsluhuje udírnu, a navíc mu volal ředitel Jednoty, jestli je to jeho syn, co nastoupil brigádu v hospodě. Že by mu dali místo toho něco v kanceláři, nebo jen potvrzení o brigádě pro školu. Jako vždycky se pohádali a vzájemně si vyčetli kde co.

„V prázdniny tě neznám a pak si to rozmyslím, křičel na mě. Já mu řekl, že jeho peníze nepotřebuju, a když mě nechá vyrazit ze školy, tak půjdu dělat do hospody. Pořád jsme na sebe řvali a neposlouchali máti. Pak mi nezapomněl připomenout, že jsem teplej, a pokud se to provalí, letím z domu. Odjel a já tam mámu nemohl nechat samotnou.“

„Vím, že pod lesem staví samí papaláši, to jsi i říkal, ale čím je tvůj otec?“

„Myslel jsem, že to víš podle příjmení, krajským tajemníkem strany.“

„Možná nechá vyhodit i mě. Ještě jsou doly, přehrady. Ty bys musel na vojnu. Politika je svinstvo. Myslím, že nic neudělá. Pošpinil by se v očích svých lidí. Nemůže si v takovém postavení dovolit skandál, co by se těžko tutlal. Mezi náma to snad nic nemění?“

„Budu ti viset na krku celý prázdniny.“

„Klidně vis. Kdyby tě i vyhodil, pomohl bych ti se školou finančně. Vypadá to, že bysme hlady nezemřeli. Spíš ti možná jednou bude vadit…, no to je jedno.“

„Nic nezamlouvej, vím, co myslíš, že jsem si měl najít někoho jako já?“

„Jsem jenom kluk s učňákem a tohle není Grand, ale čtverka.“

„Mohl bych ti ukázat pár mých spolužáků, kteří ti nesahají ani po kotníky. Jako tady, to se nám těžko někde podaří, ale scházet se nám nikdo zakázat nemůže. Kdoví, co přijde. Někdo zmáčkne červený tlačítko a vymaže nás z této planety.“

„Snad ještě lidi neztratili rozum. Nemluvme o takových věcech, co neumíme změnit. Třeba jsou to naše poslední prázdniny, tak ať se nám splní naše sny. Před pár dny jsme se neznali. Přišlo to rychle jak ta bouřka.“

„Já bral dřív všechno jen na lehkou váhu jako hru. Cit, mít někoho rád, jsem nikdy nepoznal. Je to jiný, moc jiný, než se s někým vyspat a udělat si zářez na pažbě.“

„Vidím to taky tak.“

„Myslel jsem, že nebudu nikdy chtít být s jedním klukem. Trochu jsme otupěli a stydíme se vzít toho druhýho za ruku jen tak. Je krásný se s někým v posteli pomilovat. Ale je krásný i s tím, koho miluješ, třeba loupat brambory.“

„No tos trochu přehnal díky naší čtverce?“

„Nepřehnal, tohle všechno obyčejný mě tady drží. Na škole opravdový kamarády nemám. Jedni se bojí otce, další ví, že v cukrárně nebo ve vinárně to zatáhnu. Nedávno jsem se s jedním barmanem, když se všichni vytratili, strašně ožral a píchal mě ve skladu opřenýho o bedny s chlastem. Potácel jsem se domů a uvažoval, jestli tak dokážu žít i dál. Ty seš pro mě zjevení z toho nezkurvenýho světa.“

„Neidealizuj si můj svět, taky je zkurvenej. Ten, jakej bysme chtěli, je jenom někde v knížce. Jenže bylo i mnohem hůř. Jsem ti vděčný, že jsme se potkali, i kdyby to měly být jen prázdniny.“

„Nesmíme se nechat rozeštvat. Otec se tady určitě staví, ale snad ho máti trochu srovná. Posledně mu řekla, že když spolu chodili, tak mluvil o beztřídní společnosti. A teď sám vytváří třídu vedoucích straníků. Neřekl nic, jen práskl dveřma.“

„No, můj milej, ve skladu máme taky bedny s chlastem.“

Rozesmáli se.

„Tak jo, můžu tě mít kdekoliv, ale dneska zvolíme klasiku.“

„Středa, to ti nic neříká, Dalíku?“

„Myslím, že dnes už tam byl, někdy po půlnoci, ale můžeme si dát i změnu. K těm bednám půjdu já.“

„Proč ne, jsi zrovna pěkně natočenej prdelkou.“

Dědkové už venku obcházeli okolo desáté.

„Dneska má Walda narozeniny, můžeme si objednat něco z udírny tak po třetí, aby to byl sichr?“

Šest pořádných kousků česnekovýho, okurky a hořčici.

„Co takovej slanej dort, zbylo by i pro babičky?“ ptal se Dalibor a hned to šel připravit.

„Štěpo, prosím, dej tak litr vody, pak želatinu, všechno ti ukážu. Ve skladu byla velká a malá dortová forma. Než půjdou dědkové domů, tak dort ztuhne v lednici. Ještě uvařit vejce, párky.“

Když přišla bábi, hned se přidala. Kyselé okurky, kapie v oleji, výrobní salám nakrájet na silnější plátky, šikmo prokrájet ke středu, opaprikovat a opéct. Gothaj na hranolky, stejně tak tvrdý sýr Eidam, vajíčka na čtvrtky. Naskládat, přidat pár sardinek a zalít dochucenou sladkokyselou želatinou. Stejně tak menší a šup s tím do lednice. Dalibor je ubezpečil, že si započítá jen suroviny. Ve městě je takovej špás moc drahej, obávali se senioři.

Štěpán už byl u udírny a grilu. Bylo hezky a zatím dost lákaly rybníky, přesto se dařilo. Ohřálo se i nějaké lečo a pár čín s chlebem po studenu. To si i kolikrát večer otevřeli kluci. Pěkné maso a chutné sádýlko. Nakonec i taková krevní tučnice za necelé tři koruny, když se hodila na cibulku, byla jako jelito, jen chyběly kroupy nebo houska. Dort pro babičky měl obrovský úspěch. Dědkové s ním všechny obešli a pak ho teprve nakrájeli na šest dílů.

„To jsem si asi upletl na sebe bič,“ smál se Dalibor a měl pravdu.

Sobota byla volná, tak bude nával hned, jak otevřou. Někdy po sedmé zvonil zvonek. Dalibor vstal, natáhl si trenky a tričko a šel ke dveřím. Jak viděl auto, bylo mu jasné, co je to za návštěvu. Před okny parkovala Tatra šestsettrojka. Tak tím běžní lidé nejezdí. Odemkl. Pod schodky stál muž pod padesát, mírně prošedivělý v jemně károvaném obleku.

„Dobré ráno, soudruh Zavřel? Mohu na chvíli?“

Představil se a první se ptal na Štěpána.

„Nevím, zřejmě ještě spí, včera jsme končili až k jedné. Pojďte do kanceláře, pokud se to tak dá nazvat.“

Nabídl mu židli.

„Máme nějaké nesrovnalosti na chatě, tak jsem jel kolem. Jen jsem se chtěl zeptat na syna. Slyšel jsem, že obsluhuje udírnu. Nikdy nic takového nedělal, tak jak mu to jde. Aby nebyly stížnosti.“

„Naopak, velice nám pomáhá a přes prázdniny je tu spousta lidí. Mám pro něj zajít?“

„Ne ne, soudruhu, musím dál. No pokud byste měli nějaké těžkosti, tak ví kam zavolat. Děkuji. Čest!“

Když sedal k řidiči, přišel Štěpán.

„Slyšel jsem ho, nechtěl jsem se s ním hádat před tebou. Prostě si tě přišel prohlídnout, aby mi mohl říct něco, co bych nerad slyšel.“

„Vypadal smířlivě a nabízel pomoc.“

„Jasně, to on umí, musím si dát panáka. Zavolám mámě.“

„Skočím do sklepa, udělej prosím turka.“

Pivo vyjde, přibral dva sudy a kofola taky, ta se tady dřív netočila a má ji i v lahvích. Výhodou byl venku výtah. S ničím se nemuselo při navážce po schodech. Nahoře byla káva a krajíce namazané máslem se sardinkami.

„To je zbytek z dortu a já si vymáčím olej.“

„Posereš se z toho, kdo bude venku?“

„Neboj, jsem zvyklej, olej z rybiček miluju.“

„Jak jsem říkal, prostě si tě přijel prohlídnout, máma dojede odpoledne s jejím bráchou, tak doufám, že jí se budeš líbit. A nějak si to neber, je taky zvědavá.“

„Maminka bude určitě fajn, mně to nevadí. Vzal jsem pytel zmrazených karbanátků do rozkrojené housky. Prý se mají péct v troubě a pak bys je mohl prodávat u grilu, zkusíme?“

„Jak dlouho se mají péct?“

„Půl hoďky a pak bys je mohl mít na kraji grilu na plechu.“

Otvírali už v deset o víkendu. Přišli si nakoupit hlavně ti, co si brali všechno domů, a odpoledne nebyl takový nával. Od vody chodili na střídačku, jako by se domluvili. Zkusili karbanátky. Trochu syrové cibule a hořčice podle chuti.

První plech se prodal hned. Bylo to nové, levné a chutné.

„Aby nám nezůstaly točeňáky, nerad bych je vracel.“

Ale naštěstí ty, co by po neděli prošly, se pokrájely do leča. Velká parta se rozhodla pro lečo, ale chtěli ho vylepšit. Někdy okolo čtvrté přivezl strýc Štěpánovu maminku. Posadili ji hned vedle udírny a pak chtěla do lokálu a obdivovala Dalibora, jak se otáčel za pípou. Zůstala tam a bratr řekl, že pro ni po desáté přijede.

V kuchyni pak pomohla Otylce loupat a krájet cibuli a vařila kávu.

„Jenom to, co zvládám v sedě,“ omlouvala se a domluvila návštěvu na ráno, aby si s kluky mohla popovídat. Tentokrát skončili o půlnoci a hned šli zalehnout.

„Tak u maminky jsem obstál?“

„Jo, líbíš se jí a prý jsi na rozdíl ode mě rozhodný, zatímco já kolikrát nevím, co chci. Asi má pravdu, jen teď určitě vím, že tyhle prázdniny chci zůstat s tebou. A nejen prázdniny,“ dodal se smíchem.

Noc krátká, ale plná něžností.

„Dřív jsem tohle nepoznal. Asi musí lidi k sobě cítit víc, než jen potřebu si zapíchat, ale doba jim nepřeje. Při tom je všechno jen mezi nimi a nikomu nic nebereme. Ani se tím nechlubíme, a přesto některým vadí, i když jen tuší. Ani přesně neví.“

„Tady snad zatím hosty nic nenapadá. V hospodách nedělají jen muž a žena. Spíš mám obavu z manžela Otylky. Tváří se kolikrát kysele.“

„Taky jsem si všiml, no uvidíme. A pondělí budeme odpočívat. Myslím, že jednoťácký obchody prodávají i rozkládací takový pruhovaný lehátka. Dvě by se nám šikly.“

Maminka přijela o půl osmé. Přivezla košík jahod, bábovku a pravý uherák. Zůstane do večera, než ji vyzvedne bratr.

Tak trošku si popovídali i o jejich problémech. Popřála jim lásku a štěstí na dobré lidi.

„Nikdy jsem neměla představu, jak takové venkovské hospody fungují. Je to i na půl obchod. A záleží, jak si toho kdo hledí. Něco se říká, že takové malé provozy by mohly časem přejít na soukromno.“

Šli spát až po třetí. Dlouho nemohli usnout. Leželi vedle sebe a drželi se za ruce.

„Nemusíme ani nic říkat, a přesto jako by námi prostupoval pocit, že jsme našli kus druhého já. Takový, co nám doposud chyběl. Nemyslíš, Dalibore?“

„Řekls to hezky, všichni a všechno venku nám může být ukradený. Jsme jenom my.“

„A tyhle prázdniny jsou jenom naše.“