Na levačku

Léta šedesátá – 1963

„Prosím vás, mladý pane, byl byste tak laskav, tady od toho topení jde moc teplo a já jsem dost oblečená a je to na mě i dost úzké, prostě jsem tlustá, nezlobte se. Mohla bych si sednout vedle k uličce?“

„Jistě, paní, přesuneme se, žádný problém.“

Už se tak trochu znali, pomáhal jí s taškou na horní nosič, kde měl i svůj batoh.

„A jsem Lumír.“

„Těší mne, pane Lumíre, Barbora Levá. A jak vidíte, jsem levá ve všem. Ve škole nás přeučovali hned s tužkou a perem. Dnes mi autobus ujel a teď jsem chytila poslední místo, hned za vámi a vedle vás. Taky jste spěchal. Ale sedíme a jedeme a teď vaší laskavostí i pohodlně. Nevíte, prosím, má tento autobus nějakou přestávku?“

„Prý v motorestu, tak v půli cesty.“

„Malý kafíčko by určitě přišlo vhod a ještě menší třeba trubička. U kávy mě vždycky honí i mlsná. A už před ní neutíkám. Štíhlou linii není pro koho držet, syn je na škole a zřejmě se domů nevrátí. A v práci naběhám kilometry. Teď už moc toho nenosím, většinou pár talířů, když mám účet, ale kdysi to byly hektolitry piva. Určitě jsem vás v naší restauraci neviděla, mám dobrou paměť a zvlášť na tak hezkého chlapce. Jedete na návštěvu?"

„To by bylo hezké, ale kdepak. Hledal jsem nějaké klidnější zaměstnání. Pár let jsem byl na přehradách vydělat trochu peněz, ale tam si člověk moc života neužije. Jsem laborant a tady v podniku bylo volné místo s bytem jedna plus jedna.“

„Je tu spousta děvčat. Čtyři převážně dívčí školy, i mladých v práci. Jsou tu zábavy, čaje, i takové to velice moderní hopsání, rokenrol myslím. Určitě si nějakou hezkou a milou najdete.“

„Zatím nikoho nehledám. Já raději jedu na kole seznamovat se s okolím, mám rád přírodu, zvířata. Babička mě kdysi naučila všeho, co nám poskytuje, jak říkala, Pánbíček, si vážit. Chodím od jara na bylinky, plody, houby. Dělám čaje, zavařuju, ale i maso, udím a nakládám.“

„Tak to teprve budete atraktivní pro děvčata. Dnes většina buď fandí fotbalu, nebo jinému sportu a chodí na pivo. Vidím to i u nás. Sesednou se kolem bedny a každej je mistr sportu. A kde z dovolením budete bydlet?“

„Bělidla II.“

„Tak to je skvělé, my jsme nejblíž z restaurací, kde se i vaří. Můžete k nám na večeře.“

Docela hezky si popovídali. Cesta utíkala a došlo na malou zastávku. Paní Barbora si šla odskočit na toaletu a Lumír zatím objednal kávu se šlehačkou a po dvou zákuscích. Výběr žádný, ale co by chtěli po půlnoci. Indiánky a žloutkové řezy.

„Můj Bože, pane Lumíre, máte mě na svědomí.“

Paní se smála, ale bylo vidět, jak ji tohle malé povzbuzení přišlo vhod. Pak už cesta ubíhala rychle. Ještě kousek ji měli společnou i od autobusu. Paní Barbora se vydala k ulici s cihlovými domy, Lumír ke svému bytu. Byl se na něj podívat, tak věděl, co ho čeká. Kuchyně jako všude, v pokoji až si něco koupí. Zajde na obhlídku. Pohodlné a levné. Což splňuje Bazar, nebo zlevněné kousky s nějakým problémem. Někdy jen jiná barva. Vyjel do třetího poschodí. Bylo před pátou a z domu se ozývaly zvuky způsobené vstávajícími do práce.

Odemkl. Jistě, žádné překvapení. Takových bytů jsou tisíce po celé republice a další tisíce se staví. A možná desítky takových jako on teď odemkli svůj nový byt. V kuchyni i lednice, ale když prý bude dobře vycházet s referentem z ROH, tak se odepíše a v tichosti se na ni zapomene. Taky pár kousků nádobí. Peníze sice má, ale zrovna lednička není levná věc. Tahle by přišla na jeho tři platy. Už to nebude plat jako na stavbách, kde byly i časté přesčasy, nebo se překračovaly závazky. Natáhl se na kuchyňské lavici. Pokoj byl moc prázdný. Teď odchází další, co jdou na sedm, a nakonec školáci. Ještě trošku povzpomínal.

Jako by viděl malý vozíček, na kterém si vezl své hračky. Skončila válka a rodiče dostali byt. Plno lidí odcházelo na venkov pracovat v zemědělství. Oni se naopak přistěhovali do města. Mnohým se poněkud zlepšil život, jim zhoršil.

„Je to na levačku,“ říkával otec, když v den záloh a výplat viděl starou, jak čeká, aby všechno nepropil. Lumír se učil dobře. Jen mu hrozívala trojka z češtiny a ruštiny. Škola ho doporučila na chemickou průmyslovku. Chemii miloval. To znamenalo odchod z domova na internát, ale on změnu přivítal. Tam začal zjišťovat, že objektem jeho zbožňování nebude třídní kráska Eva, ale stal se jím mladý učitel Adam. Jak symbolické. Polovina padesátek tomu ovšem nepřála. Bylo to klasicky na levačku. Pro oba přímo smrtící kombinace. Učitel a žák, nepřípustné, a navíc zákon osmdesát šest z padesátého roku. Konec školy pro oba a vězení.

Začalo to nevinně a prostě. Při školních praktických cvičeních. Adam si Lumíra vybral, protože byl rozhodně nejspolehlivější. Pomáhal mu při pokusech. Nejprve si věřili profesně. I přes všechny ochranné pomůcky se může ledacos přihodit. Pak chodili pomáhat do místní továrny míchat barvy i další práce mimo praxi. Poseděli v podnikovém kiosku u melty a zákusku. Oba nikam nespěchali. Oční kontakt, doteky rukou. Tiché to nesmíme postupně přerostlo v jistotu, jak jejich zakázanému vztahu obětují všechno. Vymýšleli, plánovali a uskutečňovali složitá setkání v hotelích v okolí. Vždycky jinde. Sice Lumír už oslavil narozeniny, odmaturoval a na pár měsíců, než šel na vojnu, ho vzali právě, kde chodili pomáhat. Adam, první láska. O co skrytější, o to vzrušivější a žhavější. I když naštěstí oba věděli a počítali s její krátkostí. Vojna přišla akorát včas. Už se pár lidí začínalo zajímat. Zmizel ze scény, jen ještě několik setkání proběhlo během zelené pakárny. Adam už měl náhradu, ne však žáka a Lumír se rozhodl pro nábor. Když viděl, kolik kluci jeho věku vydělávají, nechal se zlanařit jako většina ostatních. Nikdo už nesděloval, že budou bydlet na doslova několika čtverečních decimetrech, kde jakákoliv intimita jde stranou. A těžce vydělané peníze se lehce utrácely. Když přestal popíjet v hospodě, byl za podivína. Tady jich bydlelo osm na čtyřech poschoďových postelích. Nebyl to můj dům, můj hrad, ale můj hrad, můj kavalec. Ještě plechová skříňka a dalo by se říct půl židle, protože měli jen čtyři. Naštěstí měl pořád někdo jinou směnu, nebo ke stolu vůbec nechodil. Ti, co jedli po hospodách, se tam jen občas dojížděli vlašákem, uzenkou nebo salámem. V zimě musel taky někdo topit. To dělal Lumír rád. S obrovskými kamny si málokdo rozuměl. Když se nezreguloval přívod vzduchu, bylo tam šílené vedro, nebo naopak zima. Chtělo to pět uhláků a pak po rozhoření zavřít klapku na jedničku. Sehnal si kovovou kostru z křesílka z kanceláří, přidělal pár kousků překližky a polštářek z palandy. Nohy vyhodil na uhláky a pohoda jazz. Ve výklenku u kamen ho nebylo ani vidět. Ostatní jeho profesi topiče přivítali a rádi přinesli z boudy plné uhláky, když se pak nemuseli o kamna starat.

Hezky se tam přemýšlelo. O tom, jak si jednou najde nového Adama a budou šťastní, šťastní a šťastní. Jo, až bude mít nějakou špeluňku jen pro sebe. Tak tu dneska má. A Adam? Rozesmál se. Kuchyňská lavice nějak divně zavrzala. Ale žádný pád nenásledoval. Uvidí v práci a pak je tolik míst k seznámení. Místo paní Levé, mohl to být ten pravý, ale to by byla světelná rychlost. Čili, zatím je to na levačku. Pořídí si kolo a do práce to bude mít na pár šlápnutí. Ještě něco se mu honilo hlavou…, usnul. Když se probral, bylo půl dvanácté. Zajde si na oběd. Zítra už ráno splyne s šedivým proudem pracujících.

Restaurace, kde pracuje jeho nová známá, byla po cestě. Zkusí ji, i když paní Barbora tam určitě nebude. Možná ještě vyspává po noční cestě. Bylo zde téměř plno. Posadil se k malému stolku v jídelně za lokálem. Klasika jako v každé restauraci. Řízek, svíčková, výpečky, guláš, nudle s tvarohem a knedlíky s vejci. Polévka hovězí vývar a čočková. Tu si také objednal, pak znojemskou a pivo. O něco lepší než dobré. Po pivu vyšel dál na obhlídku nového sídliště, které se ještě většinou stavělo. Bude tady pošta, hotel, škola. Ještě kadeřnictví, holičství, obchod s lahůdkami a samoobsluha. Sice veliká, ale záleží, co bude v regálech. Nahlížel do obchodů. Všude jako v restauraci samé ženy. Zvolil cestu po nábřeží. Za železničním mostem, kde byla i část pro pěší, jen několik posledních domků ve velkých zahradách. Zrovna krajní měla kolem zeď, nahoře s množstvím skleněných střepů. Silné sklo, zřejmě z rozbitých lahví. Ve slunci krásné barvy. Hlavně zelená a hnědavá, ale i odstíny modři a pár jiskřících oranžovou a načervenalou. Tohle bylo také u nich doma, kolem pivovaru. Tady za zahradou ještě pokračovalo zelinářské pole, kde zrovna sklízeli květák. Plné růžice s několika obalovými listeny skládala děvčata do beden. Na kraji byla vlečka na košťály s listím.

„Pojďte si vybrat malé růžičky mamince do polévky, je to škoda všechno odvézt na krmení.“

Lumír měl vždycky u sebe plátěnou tašku. Dala se složit pěkně do kapsy. Jedna z dívek šla k němu, v ruce krásný květák.

„Právě jsem přemýšlela, kam vám ho dám. Ale vy jste připravený. Nahoru si nalámejte ty zbytky malých růžiček. Jak dojede naše vedoucí, možná by měla starost.“

Hoch si vyndal z kapsy nůž a odkrajoval si růžičky z poškozených nebo vyrostlých růžic.

„Budete to mít čerstvé, do polívky, na mozeček, maminka vám hned udělá večeři. Snubák nemáte, tak asi ani manželku.“

„Jste hodná, ale není maminka ani manželka. Znáte to, sám si vařím, sám si peru…“

„Jistě, ale podívejte, co nás tady je. A z vesnice. Kuře, kachna, zabíjačka, ne?“ To se oba rozesmáli.

„To máte pravdu, v králíkárnách musíme všechno koupit. Já jsem se šel podívat po okolí, od zítřka tady dělám ve fabrice a tady kousek, v jedné králíkárně, bydlím.“

Kolem po cestě přijížděl traktor s prázdnou vlečkou.

„Šéfka, určitě se staví, ale snad nic neřekne.“

Taky traktor zabrzdil u nich. Vylezla žena v šátku a zelených montérkách.

„Bóže, Olgo, to dáváš svému ctiteli pěknej póvl.“

Z bedny vedle vlečky vyndala pořádnou růžici, že tak tak vlezla na pár růžiček v tašce. Ještě že nechtěla, aby je vyhodil, když pod nimi měl rovněž pěknou růžici.

„Dobrý den, moc děkuji, ale ctitel slečny nejsem, jdu tady poprvé na vycházku.“

„Holky, holky, já mít dnes osmnáct a takovej hezkej mládenec, ale kde ty doby jsou.“

Ostatních pět dívek se shromáždilo okolo.

„Tak vletíme na to a zítra odpoledne skončíme.“

„Zítra se zastav po práci, to tady ještě budeme,“ usmála se Olga.

„Tak jo, měj se. Čau.“

Ještě zamával a zavolal na děvčata a paní vedoucí.

Ti heteráci to mají tak velice jednoduchý. Pomyslel si. I s traktorem ženská. Jo, květák by si zavařil na sladkokyselo, ale nemá skleničky. Bokem od něj je školka, zkusí to. A hned si koupí všechno, co bude potřebovat. Květáku byl plný dřez. V samoobsluze měli i nějaké zavařovačky, ale když tak až jak pořídí ve školce. Tam měly učitelky sklenic dvě plné bedny. Od malých po velké na kvašáky. Ještě mu půjčily velký hrnec. Bude jim muset něco koupit. Všechno hned umyl ve vaně a pak ještě ty, co bude používat, opláchl vařící. Rozdělil koření a květák. Dřív povařil koření v nálevu. Ale pak se těžko odchytávaly jednotlivé kousky. Tak si podle obsahu skleniček volil nové koření, pepř, kousek bobkového listu a hořčici. Podle chuti dodával hřebíček, koriandr, mateřídoušku nebo bazalku. Někdy i kousek kopru, křenu, nebo v nálevu plody bezinek zavařené na podzim. Květák byl krásně růžový. Když naléval zálivku a chystal sterilování, bylo po půlnoci. Ráno v pět se bude těžko vstávat, ale má skvělou lahůdku, co přijde v zimě vhod. Zítra si zkusí domluvit jinou zeleninu s Olgou. Hlavně bude muset říct, že není kandidát na ženitbu. Přímo jak to má, to by se bál.

Ráno ho smetla lavina spěchajících u mostu a vyplivla za vrátnicí. Velká laboratoř, zaměřená na rychlost, tlak, námahu, ale i povětrnost, působení kyselin, všechno, co by mohlo snižovat funkčnost a životnost leteckých součástek. Jiné a zajímavé. Na bráně, jak šel domů, byl veliký nápis: „Zítra prodej zeleniny družstva ze Znojemska, brambory, okurky, mrkev, paprika, rajčata, melouny. Před vrátnicí.“ Ve školce mají vozík, jen to něco chce. Koupil tři čokolády a velký pytlík vážených pralinek. Tam tři mladé dívky. Nechtěly věřit, že sám bude zavařovat. Slíbil přinést nějakou skleničku na ochutnání. Nedělaly se tehdy ani moc kečupy, spíš jen protlak nebo rajská šťáva. Nebo kapie s olejem.

Jinak hlavně zítra půjdou okurky, brambory, cibule a ovoce. Ovšem, než na něj došla řada, okurky byly jen polní salátovky, malý pytlík brambor. Ještě paprika, rajčata a meloun. Slíbili dojet hned po neděli. Na dívky na poli narazil až v pátek odpoledne. Kus dál byla pěkná kapusta. Vzal krabičku višní v koňaku. Dali mu adresu, kam si může dojet na levnou zeleninu, podle toho, co se sklízí. Odnesl si malé hlavičky kapusty. Udělá si v sobotu odpoledne a na neděli kapustové karbanátky. Koupil namleté maso. Kapusta byla jen s bramborem, ale polité vše zlatou cibulkou a stejně opečenými kostičkami špeku. Večer se nemohl ani hýbat. Karbanátky si v neděli nadělal bez přílohy jen s okurkovým salátem. Na nějakou cestu někam do kavárny nebylo ani pomyšlení.

„To je zase na levačku. Dal jsem přednost žrádlu před sexem. Ale je třeba si nadělat zásoby.“ To znal dobře, díky mámě a jejím zásobám vždy rodina přežila i ty nejhorší doby. Po válce, když se přestěhovali do města, se moc vybírat nemohlo. Nedovezli maso, tak prostě nebylo. Jenže oni měli. Máma všeho dělala hodně a vždycky něco zavařila. Na plotně pořád bublaly v hrnci sklenice. Sterilovala se i hotová jídla. Pro kratší dobu dvakrát po čtyřiadvaceti hodinách, na delší dobu třikrát. Nalepil se štítek a ve spíži bylo ledacos. Karbanátky z králíka, sekaná svíčková, čufty v rajské, papriky v rajské, vrabec z bůčku, ale taky plno zeleniny, houby, čalamády, okurky, feferonky, zelí. Nechyběly marmelády a džemy, kompoty, sirupy i léčivé z jitrocele, jarních květin, na každý neduh něco. To zase hlídala babička. Taky s ní a s mámou všechno sbíral a u zavařování pomáhal. Na rozdíl od tří sester, které k plotně nebo do lesa šly jen z donucení. Hlavně měly strach, aby nezůstaly na ocet. Taky když končil Lumír školu, byly už všechny vdané. Otec byl vrtkavý jako počasí. Hlavně se rád napil, a jak chytl slinu, neviděli ho třeba týden. Bohužel, ve městě se to ještě zhoršilo.

Na vojně mohl jen na Adama vzpomínat, ale přes to se párkrát setkali. Na stavbách bylo utrum. Ve volném čase, kterého bylo málo, vyráželi chlapi do nejbližšího města, kde byl všude dostatek ženských, co se je snažily nejen potěšit, ale i připravit o co nejvíc peněz. Sice si vždycky našel takový ten střed. Nebo si to jen myslel? Prostě nic krásného a drahého, ale přece jen na nějaké úrovni hotelového pokoje. A těšil se, že jednou… No a jednou už nastalo a on zavařuje. Ještě ani nebyl v restauraci, když je tam paní Barbora. Odpoledne v neděli vyrazil. Proužkové kalhoty, žlutá rozhalenka a stejná proužková vestička. Kluk jako lusk, nebo to se jen říká o děvčatech? Jeho noční známá ho ani nepozná. To se ovšem spletl. Všimla si ho hned u dveří.

„Už jsem vás postrádala, posadím si vás vedle a jaké máte přání?“

„Asi zatím kávu, když budete tak laskavá.“

Bylo tady poloprázdno. Taky venku krásně, hosté se určitě objeví až s večeří a po ní.

Sledoval dvojičku přes jeden stůl u vína.

„Prosím, pane Lumíre, vaše kávička, vídeň a na spravení chuti vám posílá paní vrchní koňaček.“

Klučina s motýlkem, vypadající na šestnáct sedmnáct se právě jemně uklonil. Hezoučký jako z pohádky.

„Moc díky.“

„Vaše další přání? Jako by bylo splněno.“

„Zatím děkuji.“

Jo chlapečku, přání by bylo. Sledoval, jak se hoch vzdaluje. To je pohled. Půlky jeho zadečku se malounko nadzvedávaly a zase klesaly podle chůze. Jako černý motýl. Pocítil, že není sám, kdo ocenil tuhle krásu. I jeho zatím malý kamarád zvěstoval, že obdiv je i na jeho straně. Musel si hned poposednout, aby neutlačoval rostoucí pokušení. Očima hledal paní vrchní a kývnutím poděkoval. Po chvilce se zastavila.

„Doufám, že jsem se trefila. A Andrejko je ochotný a milý chlapec, jen půjde za tři měsíce na vojnu a už se těžko vrátí.“

„Tady končíme v deset zároveň s kuchyní, ale máme i vinárnu a bar. Pokud nespěcháte, můžeme pak chvilku posedět. No, Andrej splní všechna vaše přání. Musím, tam chce někdo platit.“

Všechna přání. Jo kdybyste tak milá paní Barborko věděla. Stačilo by jen jedno. Sotva jeho ruka klesla s prázdnou sklenicí, byla tu další.

„Mohu, nebo změníte značku, pane Lumíre?“

„Dnes nezměním. A pána vynech, Andreji. Později to můžeme zapít.“

„Rád, nedáš si zmrzlinový pohár?“

„Na zmrzlinu mě přemluvíš i v krutých mrazech, ne tak teď.“

„Tak to jsi jako já. Taky moc rád lížu.“

Trochu tajuplně se usmál. To skoro vypadá, že… Ne, nemá cenu si dělat předčasné vidiny, i když by to bylo skvělé. Tak tohle není určitě běžný pohár.

„Nějakou společnost? Na konci ten stůl?“

„Rozhodně ne. Ale těším se na přípitek s tebou po desáté.“

„Díky, už mi říkala paní Barbora, že chvilku posedíš.“

„Snad i ty s námi?“

„Budu vás obsluhovat, pořád u vás.“

No co, dal mu najevo, že holky nechce a na něj se těší. Tak snad z něj vyleze, jak na tom je. A stejně půjde na vojnu. Nějak všechno dopadne. Při další obsluze už to tak slibně nevypadalo. Večeři si nedal, snad něco malého později. A s pitím přibrzdil. Konečně odešli poslední hosté. Andrej přinesl sklenice a připili si.

„Chvilku ti budu dělat společnost, než přijde vrchní. Je to zvláštní, jak se lidé potkávají. A taky jak se zase rozchází. Já na vojnu a…,“ něco chtěl dodat, ale nakonec jen mávl rukou. „A z naší paní Barborky bude od podzimu velká šéfová. Bude ředitelkou toho nového hotelu na sídlišti, tady kousek. Říká, že mi bude držet místo, ale vím, jak to chodí. Někoho jí sem strčí ze známosti, dva roky je dlouhá doba.“

Povídali o všem možném, když se vrchní objevila. Měla už na sobě béžový kostýmek.

„Vidím, je o vás postaráno. Andreji, uděláš nám tatarák? Kuchař to už zabalil. Samozřejmě i tobě a s topinkami ti pomůže Věra. Ještě se tam motá.“

Andrej odešel, ale hned byl zpět a přinesl dvojku červeného vína pro paní Barboru.

„Díky, díky, je krásné, když vám druhý vidí už na očích, co si přejete. Tohle si beru pro sebe z bývalých arcibiskupských sklepů. Není to v běžné nabídce. Sklepmistr ho dělával pro arcibiskupa v Olomouci. Speciální výběr Rulandského modrého. Přineste, Andrejku, láhev a ještě dvě sklenice. Je správné se podělit, i když, možná vám ani chutnat nebude.“

Mísa načesnekovaných topinek a tři talíře, ze kterých svítily syrové žloutky. A na podnosu všechny další ingredience.

„Doufám, že tatarák jíte, promiňte, ani jsem se nezeptala. Dělá se sice všude, ale většinou ze zadního, náš je z odleželé svíčkové, tak jak má být a třený.“

Konverzaci přerušilo chroupání topinek. To už se dostali přes půlnoc.

„Poseďte, chlapci, vidím, že jste si sedli do noty. Já poběžím domů.“

Ale kluci taky dlouho nevydrželi. Domluvili se za týden. V novém hotelu je velká kavárna, kde hraje kapela. Oba cítili, že je toho hodně, co si ještě neřekli.

Čekání bylo zase plné zavařování, ale tentokrát ho moc nebavilo. Byl netrpělivý, jak všechno dopadne. Andrej bydlel kousek od restaurace, spolu se dvěma číšníky z jiných podobných podniků. Sraz měli u telefonní budky. Celkem v domluveném čase se setkali.

„Já bych, jestli můžu, Lumčo, něco nejdřív probral v klidu. Nezajdeme k tobě?“

„Jistě je to kousek. V lahůdkách koupím nanukáč, kávu mám. Akorát plnej stůl zavařenin.“

„Čeho?“

„Uvidíš, teď angrešt. Jedna z učitelek ve školce, kam chodím na sklenice, mi nabídla angrešt. Že ho mají už dost. A opadnout ho nechat by byla škoda.“

„Sklenice jsou i u nás a můžu ti příště, až budu mít volno, pomoct?“

Ze stolu něco odnesli do pokoje, kde se jeho návštěvník teprve divil. Pak se posadili u dortu.

„Myslím si, no záleží, jak to vezmeš, že jsme trochu jiní.“

„Kéž by to byla pravda.“

„Jenže z mé strany, byl bych rád, jen zatím někoho mám.“

„Zatím nic a pak jdeš na dva roky.“

„Já vím a snad to nějak domluvím. I když bude pozdě. Věř mi, moc bych chtěl. Ale nechci být hajzl. Před rokem jsem přišel do restaurace. Líbili se mě kluci a na škole to bylo jen upevňování se v pocitu, že takový jsem. Se spolužákem jsme se navzájem svěřili, líbali, hladili, ale víc nebylo, báli jsme se. Tady je vrchní, určitě jsi ho viděl. No má třicet, je ženatý a má čtyři děti. Hned asi druhý den mi řekl, má narozeniny a že je oslavíme. Líbil se mi. Takovej trochu svalouš, ale i jinak příjemný a já to docela chtěl s ním poznat. Zajeli jsme na chatu, co měl půjčenou. Tehdy jsem nevěděl nic a myslel si, že je svobodný. Hodně se pilo a já si z mýho poprve nic nepamatuju, jen se cítil divně. Ale po týdnu jsme jeli zase, to byl jemný, pozorný a bylo to skoro, jak jsem si představoval. Pak rychlovka v práci ve skladu, hned ráno, po obědě i večer. Ale to už jsem si užíval naplno i já. A na chatě si měnili někdy role. A najednou se za ním zastavila v práci manželka. Těsně před porodem. Hned na to jsem ho slyšel, jak vypráví kuchaři, že jsem jen hezká skořápka, kam vrazí péro a udělá se. Bylo mně hrozně. Ale jsem zbabělec, chtěl jsem co nejrychleji odejít. Za vedoucím jsem si netroufal, tak nezbylo než jít za Barborou a všechno říct. Buď mě vyhodí, nebo propustí, ale jen se dostat pryč.“

Lumír přinesl sedmičku bílého.

„Je z lahůdek, ať nejsme na sucho.“

„Chardonnay Bzenec, to je kvalitní. Nějak mi domluvila a já časem, že je ženatý, zkousnul. Jiný nebyl a on pořád prosil, jak je to krásný a že beze mě nemůže být. Jenže já to tak taky začal cítit, a chápal jsem i to, že je jeho žena pořád těhotná. Naše milování bylo pořád krásný, já věděl, že stejně jdu na vojnu, navíc je ženatej a všechno tak skončí do ztracena. Teď jsme spolu delší čas nebyli. Je doma a marodí s nohou.“

„Do prdele, proč je všechno na levačku? Nezkusíme, jak by nám to šlo? Nebo ti něco vadí? To řekni rovnou. Nemusíme si na nic hrát, chceme to snad oba.“

„Chci, moc chci, ale musím to říct nejdřív Jarkovi. Zajdu tam hned. Půjdeš se mnou? Jen počkáš.“

„To můžu, i když je to divný.“

Prošli znovu kolem restaurace do starší zástavby. Andrej zazvonil. Pak se z balkonu snesly klíče do záhonu s růžemi. Ještě klaply domovní dveře, jak je přivřelo Samo. Lumír vnímal najednou zvuky, které se hromadily kolem něj.

Bouchnutí okna. Troubení auta někde za rohem. Právě se díval, kam by se posadil, když vyběhl Andrej. Měl pocit lesknoucích se slz. Hoch si je otřel. Nepromluvil, až v kuchyni u vína.

„Nějak to nemůžu pochopit. Vůbec se neptal, proč jsem přišel. S nohou v sádře se dobelhal do kuchyně, kde stála holčička v drátěné postýlce. ‚Už to nemám kam vrazit. Opři se o postýlku, budu rychle.‘ Já jsem mu říkal, že už to není žádná láska, co byla dřív krásná, že někoho mám a že jdu stejně na vojnu. ‚Tak táhni, ty čubko, a nesnaž se mi přijít do cesty. Vyrvu z tebe i střeva.‘ Začal se ke mně blížit a já utekl. Neumím si to v hlavě srovnat. Já ho měl rád. V práci bylo plno příležitostí, ale nikdy jsem je nevyužil.“

„Neboj se, jen ti vyhrožuje, ale až se vrátí, požádej o jiné směny. Můžu ti přijít naproti, chodím jen na ranní. Já ti nemám co nabídnout, jenom přátelství, mít se o koho opřít, a kdybys chtěl, tak i pro nás oba snad hezký milování. Známe se málo a duševní cit, to není za několik dnů. Všechno může přijít. Mohl bych přijet, kde budeš na vojně. Když bys chtěl. Něco mně říká, že by nám to mohlo vyjít.“

„Je to od tebe hezký, jsem blbej buzík, co přichází na to, že bylo všechno jinak. Teď, ať se k tobě zachovám jakkoliv, budu jako děvka.“

„Proč? Nechci na tebe naléhat, ale zklamání nejlíp léčí postel. Tu ani nemám, ale mám zimní prošívané deky, když je dáme na zem. Ale nemusíš. Sprcha je malá. Visí tam osušky.“

Lumír načal další víno. Připili si. Najednou se hoch zvedl a šel zřejmě do koupelny. Zatím vyndal všechno, co se dalo použít, na zem. Olejíček z Tuzexu i sadu prezervativů se zvířátky někam po ruce. Právě se vracel v osušce jeho návštěvník. Rychle ho šel vystřídat.

Sedli si pak naproti sobě na improvizované lože.

„Připadám si jako v absurdním filmu. Kolem nás není nic než zavařeniny. Tak se snad nikdo nemiloval.“

„Jsme první. Láska mezi angreštem a lečem. Nebo polibky a feferonky. Jen jestli na nějaké dojde. Úsměv s kyselými okurky. Ne?“

To už osušky spadly a zakrývaly jejich klíny.

„Horní polovina by šla?“ snažil se usmát Lumír.

Zatím na tváři jeho společníka to byly zase slzy.

„Nejsem jako… Když by ti něco vadilo, tak ne.“

„Nemůžu odmítnout mezi malinami a jahodami.“

Nejprve to byl jen dotek rtů a dlaně na ramenou.

„Neboj, nepálím, ale shořet bych chtěl.“

„Úplně na popel?“

„Úplně.“

Úsměv vystřídal slzy. Jemná pohlazení se stávala vzrušujícími. Lumír se skláněl stále níž. Odkrýval poklady pod osuškou. Nic nebylo na levačku. A přece, skoro se začal smát. Oba už leželi na levém boku. Cítil, jak se jeho milenec chytil jedné napřažené ruky, zatímco druhá zápasila s lahvičkou.

„Nemusíš, no ty… zvířátka, nebudu tě měnit. Vybral jsem si.“

„Já hned, jak jsem tě viděl. ‚Prosím, pane Lumíre, vaše kávička, vídeň,‘ to už jsem měl chuť na všechno, co tady mám, ale ještě to není moje.“

„Neuteču.“

Už jen táhlé ááách a něco jako malé tlesknutí poťouchlého amorka. Jak úžasné jen pak ležet a říkat si celý svět je náš.

„Teď už ti teprve neuteču, nemusíš mě tak pevně držet, Lumírku.“

„Musím, Andrejko, vidíš ty zástupy poťouchle se usmívajících meruněk. Nebo krvavé rybízy, jedovatě zelené angrešty? Ani nevím, kam všechno dám.“

„Do skříně s poličkami. Nějakou seženeme možná v práci. Zatím. Taky se mi zdá, že nás kompoty pozorují.“

„To by mohl být i horor. Vražedné feferonky. Co sehnat ti Modrou?“

„Nejsou známí, je málo času a chybí peníze. Takže dva roky budu v zeleni.“

„Tady jseš spíš v zelenině. To vydržíme. Budu za tebou jezdit.“

„I do Košic?“

„I na Sibiř.“

„Tak tam mě doufám nepošlou. Určitě půjdu někam do kuchyně, záleží, jaký budeme mít mazáky.“

„Kavárnu pro dnešek zrušíme, ne?“

„Udělám ti báječné kafe i tady.“

„Už došla šlehačka.“

„Trochu ji ještě bude, možná.“

Je úžasné smát se s tím, koho snad ještě… nemiluješ? Jak bys odpověděl, řekl si Lumír. Musí u lásky proběhnout nějaká doba? Nemůže člověk milovat hned, když to tak cítí? Ještě kousek krásné noci a první společná noc.

Ráno ho vzbudila vůně. Místo vedle bylo prázdné. Andreje bylo slyšet z kuchyně. Vstal. Jeho miláček právě něco dával na talíře.

„Chtěl jsem ti snídani donést do postele.“

„Nemáme postel.“

„Tak mezi kompoty.“

„Co je to za balíček?“

„V podstatě veliké volské oko z několika vajec se vším možným a pak napůl přeložené a trošku přizdobené.“

„To mi nedělala ani maminka.“

„Nepřeháněj, až ochutnáš. Je to vlastně vyluxovaná lednička.“

„Krásně se spojují všechny chutě.“

„Na oběd zajdeme k nám, tím myslím restauraci. Ode dvou jsem v práci.“

„Můžu tě chvíli pozorovat jako hospodský povaleč.“

„Určitě, budeš mi dodávat energii.“

„Nevidím, že bys nějakou ztratil. Pobíhal jsi tady jako rybička, zatímco já jsem spal.“

„Ty vole, já snad té romantice úplně podlehl. Sedím u tebe a dívám se na tebe a je mně dobře. Nebo prostě nějak jinak, než na co jsem zvyklej. Úplně jsem se do toho zamotal. Ty nic takovýho necítíš?“

„Už od té vídně, co jsem ti nesl, jsem uvažoval o tom, že bys byl ten pravej. Přitom málokdo potká tolik lidí jako pinkl.“

„Můžeme se podívat na novej hotel, kde asi bude paní Barbora šéfovat a kde ti bude držet flek.“

„To můžeme. Bude tam restaurace, denní kavárna, vinárna s barem a sál pro zábavy a plesy. I snad malej kinosál pro školení, parkoviště ve dvoře, dílna, garáže.“

„Tak se soudruzi klepli přes kapsu.“

„Ti okresní chtějí být krajští a ti krajští celostátní.“

„A my?“

„My budeme světoví.“

„Až tak?“

Seděli na zemi mezi kompoty.

„Opři se o mě, neboj.“

„A o co se opřeš ty?“

„Pořídíme si sud, naložíme kvašáky a nebo zelí.“

„O zelí se už budeš opírat sám a já budu nacvičovat rozborku a sborku samopalu.“

„Už nám moc času nezbývá.“

Bohužel. I když se snažili být co nejvíc spolu a většinou spal Andrej u Lumíra, přišlo loučení. Poslední noc skoro nemluvili, jen se se drželi za ruce. Tak to bylo hodně, hodně na levačku. I Lumír se utěšoval. Nejsou sami na světě, a když to dokáže kluk s holkou. Na nádraží stál celý vlak pro rekruty a šel to hned s paní Barborou zapít.

„Andrejka jsem si hned oblíbila. Jistě, to by člověk v práci neměl. Všem stejně. Ale za léta jsem poznala, že všechno je trochu jinak. Já mám sice syna, ale je s otcem a stýkáme se, pokud oni chtějí. Což je, jak jste asi poznal, skoro nikdy. Místo objetí telegram, ve svátky balíček. A já nastupuji taky na vojnu. Přebírám místo na hotelu. Budete to mít teď ještě blíž, tak doufám často zavzpomínáme na našeho Andrejka.“

Našeho, našeho. Teď si teprve uvědomoval, že celou tu dobu musí vědět, že jsou víc jak kamarádi. A nikdy nedala ani v nejmenším něco znát. Jinak ovšem zase na levačku. Po přijímači se Andrej dostal jako obsluha důstojnické jídelny ke čtrnácté tankové brigádě v Prešově. Navíc v prostoru, kam nebyl možný přístup. Nedalo se ani nic moc psát. Dopisy se často četly, jen nějaké narážky. Hotel se rozjížděl naplno. I posedět a popovídat moc nešlo.

„Musím řešit všechno. Nedovezou, co mají. U potravin bych to brala, ale vyřizovat nedodělané a chybějící věci mě štve. Navíc tomu nerozumím a vidím, jak se mi pak různí dobráci pochechtávají. Teď mám těžkosti se Státní hygienou. Vy jste říkal, že jste snad laborant? Potřebovala bych tady spolehlivého člověka. Nešel byste k nám? Andrejkovi jsem slíbila provozáře, zatím to řeším důchodcem, ale něco jako takový technický vedoucí. Máme i řidiče, údržbáře, co vy na to. Ředitele vašeho podniku znám, ten by mně nic neodmítnul.“

Tady se nedalo říct ne. A Lumír ani nechtěl. Jen si při práci dodělá různá školení. Od Nového roku změnil místo. Andrej měl slíbenou dovolenku koncem ledna.

Na Štědrý den jel domů a druhý svátek vánoční byl u paní Barbory. Vzpomínali a těšili se oba na leden. Silvestr probíhal v restauraci i přilehlém sále hotelu. Ale Lumír dohlížel na ohňostroj, co si zaměstnanci udělali na dvoře. Pak už pomáhal jen řešit opilce. Odpoledne mluvili s Andrejem, co po telegramu volal z Prešovské pošty. Šéfová si pak regulérně poplakala a slzičku zamáčknul i její protějšek.

Ve středu se Lumír ujmul své nové funkce.

„Jen si nenechte ode všech něco nakukat, jak to dělali se mnou. My tady pak máme dělat zázraky v tom, co zfušovali. Dnes to tak je. Stavební podnik si to tady odfajfknul, jako že mají hotovo a splněno. A pozor na hygieničku. Mává mi tady nějakými lejstry a nejraději by nás zavřela, jak říká.“

„Nebojte. Nemyslete si, že na stavbách bylo všechno jen jako ve filmovým týdeníku. A mrknul jsem se i na Hygienu potravin, za pár let se dost změnilo.“

Taky soudružka hygienička dala o sobě vědět jako první. Trochu ji hned zaskočilo, že místo ředitelky ji přijal vedoucí úseku hospodářství a propagace, jak hlásala tabulka na dveřích. Lumír se mírně uklonil.

„Prosím, vážená soudružko, jsem tady nový, rád s vámi všechno proberu. To víte, pracovat musíme s tím, co máme. Ale je to stranický úkol, to snad nemusím zdůrazňovat. Budeme vám nápomocni ve vaši zodpovědné práci a jistě najdeme společnou řeč.“

Tak tuhle sračku si důkladně připravil s použitím novinových titulků. Teď trochu medu.

„Musím ocenit, že první vaše kroky vedly do našeho hotelu, kde doufám najdete zalíbení i ve volném čase. Dovedu si vás živě představit na parketu. Jirka Jelínek, motýl, ne? Život má i světlé stránky.“

„No, mohl byste zde dělat i konferenciéra. Hezké řeči vám jdou výborně. Jen aby to tady vypadalo jak na louce plné květů. Ráno deset mrazu, venku skoro deset centimetrů sněhu a závad určitě nepočítaně.“

Ovšem dostavilo se i malé vítězství. Soudružka se pousmála, pokud se tak při troše fantazie dalo nazvat poškubávání koutků a zašpulení rtů.

Po zaklepání přinesl hoch z učiliště dvě kávy a po řezu dortíku.

„Soudružka ředitelka posílá kávu a omlouvá se, pozval ji soudruh tajemník na byro.“

„No, to bych asi neměla.“

„Jen si trochu oslaďte život. Nebojte, není to z eráru. Ale z našeho fondu, kam si přispíváme sami.“

Tak tenhle klouček nebude jednou marný, ale v Lumírovi spíš vzbudil touhu po Andreji. Ještě několik dnů. A zatím?

Prohlížel si ještě zřejmě docela mladou ženu před sebou. První, co zcela kazilo její vzhled, byly vlasy sčesané do ohonu sepnuté doslova ošklivou jehlicí. Dosti velké uši, zato nos pršáček a slabý předkus. Ovšem všechno, s čím by se dalo něco snadno udělat. Ale asi chce vypadat takhle přímo odpudivě. Z úvah ho vytrhl jeden z údržbářů, co sestavovali v patrech pokoje.

„Máme problém, šéfe. Dovezli nábytek, ale neprojedou kolem lešení.“

„Půjdu zrovna s vámi, pak na kuchyně.“

O tom už taky slyšel. Někteří dodavatelé si dělají schválnosti. A zrovna teď, když je tady ta čúza.

Na dvoře bylo plno věcí, které už měl odvézt Stavební podnik loni. Nebyl čas, pak honili plán jako všude. Dole na dvoře hned viděl, o co jde. Skříňová sedmsetšestka byla najetá mezi hromadami složeného lešení na odvoz a boudou. Jistě, dál to nešlo. K vykládací rampičce měl řidič zacouvat, když se tam zatočit nedá. Navíc povrch se pěkně uhladil. To chce podsypat pískem, vyjet a couvnout, ne přerovnávat kus hromady. Tak tady byl jako doma. Polovina chlapů na stavbách byli řidiči. Taky si udělal papíry na všechno, co mělo kola. Moc toho v provozu nenajezdil, zato odpoledne se rád zúčastňoval různých oblíbených soutěží mezi kluky na přesnost, couvání, průjezdy mezi kužely a podobné opičárny. Kolikrát i o docela slušné finance. Teď má šanci se blýsknout, nebo si taky všechno posrat. Nebo prostě nedělat nic a nechat lešení přerovnávat. Zatím už kde kdo čuměl z oken a holky pokřikovaly na řidiče a dva závozníky.

Řidič tak kolem čtyřicítky, na hlavě rozeplou ušanku si zapaloval další cigaretu.

„Prej seš tu novej šéf, tak nažhav dráty těm buzerantům ze stavby, ať si odklidí bordel, co tady udělali. Jinak tu budeme do jara.“

„To nebude potřeba, už si, chlapci, nachystejte svaly. Ani nebudeš mít dokouřeno.“

„To mně chceš vlízt do auta?“

„Jistě.“

„Mám svědky, až ho podřeš. Já to platit nebudu.“

Lumír vzal jednomu z čumilů lopatu a šel si podhodit písek. Pak couvnul, popojel a couval k rampě. Vypl motor a klíče hodil užaslému řidiči. Z oken, kde přibilo čumilů, se ozval potlesk.

„Slyšela jsem, že jste laborant,“ docela se pousmála soudružka z hygieny.

„Ale to víte, dělal jsem už ledacos, ale teď jsem k službám jenom vám.“

Nakonec se ukázalo, že těch závad tady až tolik nebylo. Jen se obě dámy, nebo vlastně soudružky moc v lásce nemají.

„Lumírku, já byla strachy bez sebe. Jenže teď jste všem na dlouho zavřel hubu. A ne abyste mi utekl k šoférům. Musíme si všechno nachystat tak, abychom měli na Andrejka pořád někdo volno. Dáme si po stakanu. I když malém. Tohle je nějaká stará vodka. Kamyšnaja, kamyš je rákosí. Myslíte, že by to bylo možný?“

„Třeba si ji jen v rákosí schovávali, aby je nenašly jejich báryšny.“

Jo, povedlo se. Určitě se na něj budou všichni dívat jinak než jen na ředitelčina člověka. Ještě tak večer mít svého chlapečka. No v jídelně snad nemrzne a hlad určitě taky nemá. To všechno povypráví. Doma sedával v kuchyni. Pokoj okupovaly stále desítky lahví se vším možným. Tady taky ubytuje Andreje. Celých pět dnů. Hlavou mu letěly všechny nápady, jak je využijí. Nejspíš v posteli. Zatím budou mít jejich lože jako dřív mezi sklenicemi. Sehnal jen delší regál, kam se část zavařenin složila.

„Teď se na nás budou dívat i shora.“

Smál se. Andrejkovi to určitě vadit nebude.

I s paní šéfovou ho šli čekat na nádraží. Objetí a hned je jejich řidič odvezl do hotelu. Po cestě se na vojáčka vrhala místní děvčata. V kanceláři si připili a pak mu ukázali všechny novinky. Do večera se chlapci k Lumírovi nedostali.

„Paráda, pořád na nás koukají sklenice. Bude to jako tehdy. Ani nevíš, kolikrát jsem si všechno představoval. Ale už mám skoro čtvrtinu za sebou.“

Jejich milování bylo pomalé a jemné. Andrej seděl Lumírovi v klíně a povídali si. Nechtěl, aby si bral volno, chodil s ním do práce a párkrát si vyzkoušel být na place. Jak se někde ocitli sami, byl vždycky důvod k polibku. Obědvali s paní šéfovou, ale byli spíš jako šťastná rodinka.

Čas utíkal neskutečně rychle, přišlo loučení. Další dovolená plus opušťáky koncem léta.

Na roční výročí se vypravil Lumír do Prešova. Andrej mu sehnal ubytování přímo u kasáren v dřevěném bloku, kde bydlelo pár civilů, co pracovali v kasárnách. To už byl desátníkem a měl plno výhod. Znal se po roce se všemi důstojníky a opušťáky nebyly problém. Jen Prešov je trochu z ruky.

Přijel na posledního vojenského Silvestra. Tři nádherné dny. Na velké estrádě potkal Lumír obávanou hygieničku. Kdyby se sama nepřihlásila, nepoznal by ji. Jak moc dokáží vlasy změnit vzhled a k tomu úsměv. A s ní docela příjemný muž pracující v kanceláři na železnici. Po půlnoci opustili hotelovou estrádu a šli se milovat mezi kompoty.

„Jsem šťastný, Lumčo, že nám naše láska vydržela. Určitě přijedu ještě z jara. Občas si zavoláme. Jen tady dny utíkají rychle a na vojně se vlečou. Obvykle se probudím s tím, že je už sobota, a on je teprve čtvrtek. Jak se vrátím, našetříme si nějaké volno a odjedeme do hodně zapadlé chaty, kde budeme jen jíst, pít a milovat se. A prožívat napětí, kdy se ani nedotýkáme, ale propojuje nás mnohem víc. Neumím to pojmenovat. Duševno působící tělesně.“

„Máme obrovské štěstí v naší Barborce. Jasně že ví, jak na tom jsme, ale přesto nám pomáhá.“

„I pro ni je to dost nebezpečné, náš vztah už není kriminální čin, ale pro většinu lidí je nepřijatelný.“

Začal další rok a ten už bude ubíhat rychle. Koncem jara měl přijet Andrej na dovolenou. Zase se s šéfovou chystali na jejich chlapce. Čekali na nádraží. Rychlík dojel bez zpoždění, ale mezi vystupujícími nebyl.

„Mohl mu ujet spoj, za hodinu přijede další, sedneme si na kávu.“

Přišel je obsloužit sám vedoucí restaurace, zkusí jim zjistit, jestli na Slovensku nejsou nějaké výluky na trati.

„Mohli mu taky dovolenou zrušit, na vojně je možné cokoliv,“ přidal Lumír.

Paní Barborka to nevydržela a taxíkem sjeli do Rybalkových kasáren. Za chvíli po ohlášení je zavedli k veliteli. Starší plukovník se s ředitelkou obejmul a hned se ptal, co může pro ně udělat.

„Má milá, žádný problém, hned mne spojí s velitelem v Prešově.“

Nabídl jim vodku, pak se ozval telefon. Jen přikyvoval a jeho tvář zvážněla.

„Zkus mi to ještě ověřit.“

Pak se k nim obrátil.

„Stala se mimořádná událost. Všechno se vyšetřuje, Barbi, posaď se. Podle všeho četař, na kterého jste se ptali a který měl nastoupit dovolenou, tragicky zahynul při havárii dvou nákladních aut. Není v zápisu o zraněných v nemocnici. Je tam několik mrtvých. A obrovský zmatek. Ještě mi zavolají, jak zjistí víc.“

Lumírovi se sevřelo srdce, začal obtížně dýchat, ale pohled na paní Barbaru vyvolal další vlnu strachu. Zbledla a zdálo se, že snad omdlela. Plukovník otevřel na chodbu a něco volal. Pak se vrátil a vzal šéfku za ruku.

„To byl někdo z rodiny, nějak ti blízký?“

Lumír se i s židlí přesunul blíž, ale nevěděl co říct ani jak se zachovat. Právě přicházel mladý, zřejmě vojenský doktor. Něco dával paní Barboře do úst a plukovník podával vodu na zapití.

„Jak vám je? Chcete uklidňující léky?“

Jen zavrtěl hlavou, zato se mu spustil z očí proud slz.

Znovu se ozval telefon. Zdálo se, jako by plukovníkova tvář ožila.

„Barbi, vydrž, možná došlo k omylu, dají mi nemocnici.“

„Promiňte, ale snad mám dobrou zprávu. Odvezl ho hned nějaký civil do nemocnice a v tom zmatku, když nebyl mezi zraněnými, došlo k omylu. Dostanu zprávu o jeho stavu.“

„Lumírku, zavolám hned taxi a pojedeme do Prešova.“

„Nikam nevolej, dám vám velitelský Gaz a můžete hned vyjet. Je to třista šedesát kilometrů, možná o něco víc, jen zvládneš takovou cestu?“

„Musím, Lumír na mě dá pozor.“

Ještě několik telefonátů a pak je plukovník doprovodil k autu.

„Za chvilku usneš, nebraň se tomu. Kluci ti sem dali polštáře a deky. Spolehni si, je to místo pro tři, tak budeš mít pohodlí. Řidič je i zdravotník a ty si sedneš dopředu,“ ukazoval důstojník na Lumíra.

Auto mělo horní polovinu plátěnou, čtvery dveře a rádiovou stanici.

Konečně vyjeli. Paní Barbora usnula.

„Ahoj, Dušan, sice poručík, ale děvka pro všechno. Tak to musí být paní moc zadobře s plukovníkem. On je trochu svérázný, už by byl dávno dvouhvězdičkovým generálem, ale občas si postaví hlavu. Jako tahle akce.“

„Já vím jen, že zná plno lidí z doby války. Moc o tom mluvit nechce.“

„To znám, ti opravdoví hrdinové jsou vždycky skromní. Zato je plno takových, co jen vyměnili obraz Hitlera za Stalina.“

„Nás to strašně zaskočilo, čekali jsme u nočního rychlíku.“

„Bratr?“

„Ne, jen oba děláme u paní Barbory. Je šéfkou nového hotelu u sídliště.“

V autě bylo sice hlučno, ale mluvit se dalo. Lumír se občas mrknul na šéfovou, ale zdálo se, že spí. V Makově se sice probudila, ale nechtěla do motorestu, jen na toaletu s tím, ať ji vezmou housku s něčím. Dali si řízek s bramborem a pro šéfovou rohlík se sýrem a šunkou a limonádu. Všechno platil poručík.

„Neboj, to není z mojeho, dostal jsem i finance na podobné věci.“

Pak si zdříml i Lumír a vzbudil se u zříceniny Strečna. Sledoval, jak projížděli mezi Tatrami. V blízkosti Spišského hradu se stmívalo, paní Barbora se probrala a v Prešovské nemocnici byli před půlnocí. Jen jim sdělili, že stav Andreje je stabilizovaný.

„Máme v hotelu dva pokoje, náš komandír všechno zařídil.“

Lumír měl ubytování s Dušanem. Jindy by asi obdivoval jeho svalnaté tělo, když se nahý vracel ze sprchy, ale všechno teď bylo utlumeno strachem o milovaného Andreje.

Ráno je čekal primář. Není tam snad nic ohrožujícího život. Vojna tím pro něj skončila, ale převozu bude schopný tak za měsíc. Byli se i na něj podívat. Viděli mu jen částečně hlavu přes skleněnou stěnu. Nezbylo než odhlásit se z hotelu a vydat se na zpáteční cestu. Šéfka dostala teplotu.

„Asi to odmarodím, Lumíre, ale náš chlapeček to zvládne. Nachystáme mu všechno na návrat.“

Většinu cesty zpět prospala. Před Žilinou se zastavili na kolibě. Když se vrátili, týden byl Lumír zastupujícím ředitelem. Ale moc si toho neužil. Pořád byla obava, co s Andrejem. Asi po dalším týdnu s ním krátce mluvili telefonem. K převozu došlo až za měsíc a za další ho propustili do domácí péče. Nad garáží a skladem se upravily dvě velké místnosti jako hostinské pokoje. Jeden měl vchod z chodby u skladu, druhý z místnosti za pokoji pro personál. Jedno měly přesto společné. Koupelnu.

„Oba tady budete občas zůstávat, tak abyste měli kde přespat. Ta koupelna, to je dárek ode mě. Lidé si dlouho nezvyknou, že je i láska, co se vymyká běžnému životu.“

Tady už za ním chodili všichni do nemocnice. A když ho přivezli domů, chodil pomalu po hotelu a připravoval se, jak zasedne k práci provozního.

„Škoda, že nejsme na jedné chodbě, musíš mi přinést pár zavařenin, aby mi připomínaly byt u tebe.“

„Já už tady nějaké mám. Na jedné chodbě nejsme, ale byls v koupelně?“

„Jistě, je krásná.“

„Nevšiml sis něčeho? Když zavřeš dveře?“

„Zevnitř jsou na nich věšáčky na ručníky a oblečení, jsou i na druhé zdi.“

„Tak si to pojď prohlédnout.“

„Tady jak visí froťáček.“

„Je tu taky klika. A ty dveře?“

„Ty jsou od ráje. Dárek paní Barbory, no otevři je.“

„Pokoj jako můj. A obrázek, co jsem ti… To je tvůj pokoj, kam se ale jde ze dvora.“

„Přesně tak. Některým lidem by to mohlo vadit. Půjdeme každý jinam, ale vlastně k sobě.“

„Naše šéfka je jako naše máma. Je zvláštní. Někdy až moc tvrdá, ale nás si nevím proč zamilovala i přes to, jací jsme.“

Když se večer všichni tři potkali v kanceláři, děkovali, s objímáním i slzičkami.

„Asi jsme divní, málokdo by to chápal. Jste moje druhá rodina, chlapci. Mám sice syna, je u manžela a naše vztahy jsou víc jak chladné. Ale člověk potřebuje i kousek lásky.“

Večer přinesl Lumír k Andrejovi na noční stolek pár sklenic.

„Někdo tady říkal, že mu chybí zavařeniny.“

„Tenhle květák je první, co jsem tady dělal. Mám ho už jen pro památku. Angrešt jsem zavařoval, když jsme spolu byli poprvé, pamatuješ?“

„Jak by ne. Kolem nás byly samé sklenice. Poťouchlé meruňky a vražedné feferonky, musíme si pár vzorečků nechat.“

„Určitě. Nebudou už k jídlu, ale pro vzpomínku. Jak to bylo kdysi na levačku.“

„Až do stáří?“

„Až do stáří!“