Horský král

Polovina 1. století, dynastie Chan

Na obrovském nádvoří císařského paláce, před staletou budovou ze dřeva a bambusu, se shromáždil obrovský dav. Vesničané, řemeslníci, pastevci, všichni se sešli, aby viděli císařova synovce, který se právě dnes stal právoplatným mužem. Neproslavil se vojenskými úspěchy, ale svojí rozvahou, pílí, skromností a vědomostmi. A pak něčím, co u mužů je spíš nezvyklostí. Neskutečnou krásou. Právě přicházející budhističtí lámové, co velmi ovlivnili císaře Liou Čuanga, po smrti známého jako Ming-Ti, rozhlašovali, že hoch je reinkarnací samotného Buddhy. Ale i konfuciánští učenci se skláněli před jeho krásou a vědomostmi. O mladém Liou Ningovi bylo napsáno množství básní a písní. Taky na boku prostranství se shromažďovali hudebníci.

„Doufám, Wu Jongu, že jeho výsost uvidíme. Vojáci naproti mají co dělat, aby udrželi dav zvědavců.“

Většina hudebníků byla v šen-i, což byl kabát s volnou sukní. Ale byly zde i tuniky a kalhoty. Ženy měly obvykle zavinovací sukně čchoun. Všichni si připravovali své mnoha strunné citery, guquiny, nebo píšťaly a flétny xiao. Malé i obrovské bubny Gu budou udávat rytmus vojenské přehlídce. Konečně se uplatní i zvonky většinou z bronzu. Generál Čou Jong dal pokyn a z boku paláce vyšla stráž s dlouhými kopími. Pak další pěšáci s velikými meči a lukostřelci. Ještě ozbrojenci na koních. Po skupině lámů, prý až z nebetyčného Tibetu, neslo deset mužů nosítka se sedícím Liou Ningem. Jeho zřejmě drahá a skvostná tunika byla bílá a vyšívaná zlatem. Stejně tak bílé kalhoty. Neměl jako většina mužů spletené a do složitých uzlů a drdolů upravené vlasy. Jeho kadeře barvy medu mu splývaly až na záda. Žádné hřebeny, kostice, jehlice a další ozdoby, jen vetknutá jediná rudá růže.

Byl natočený čelem k jásajícím davům, usmíval se a kynul jim. Nahoře, pod poslední střechou paláce, stálo uzábradlí několik mladíků.

„Ty vyznavače Budhy snad přinesl nějaký démon.“

„Tak lidé ani nevítali samotného císaře.“

„Ovládá zřejmě nějaká dávná zapomenutá kouzla. Chodil do svatyně Yang Yang.“

„Je nemožné oplývat takovou krásou, to může ohrozit i císaře.“

„Nemá žádné vojenské ambice, nejezdí ani na lov, neusmrcuje zvířata.“

„Zatím nám není nebezpečný a lidé ať se baví. Nové daně jim vyženou úsměvy ze tváře.“

Rozesmáli se a pozorovali vše před nimi jako na scéně.

Vznikla nepopsatelná vřava, vojáky museli posílit, aby lidé nevnikli až k nosítkům. Bubny, zvonce, ržání koní a křik nadšeného davu vytvořil ohlušující kulisu. Nejlépe vše viděli mladíci pod střechou, ale později to líčili až tak strhujícím způsobem, jako je povodeň.

„V davu mezi lidmi proniklo najednou asi dvacet jezdců na polodivokých koních. Jako dravý proud. Jeden z nich se sehnul k Liou Ningovi a uchopil ho do náručí, vyzvedl na svého koně a stejně jako řeka zmizeli. Jen vypukl obrovský zmatek, přes který se vojáci nejprve nebyli schopní dostat. V ulicích ke bráně vzplály požáry.“

„Když jsme vyjeli z brány,“ líčil pak vše jeden z vojáků, „nezbyl po nich ani válející se prach.“

U prázdných nosítek našli kus látky se vzkazem.

„Liou Čuang nám vzal vše. Tohle je má náhrada. Lu Syaoran. Ukradené se vrací.“

„Kdo je to?“ křičel generál Čou Jong. „Přineste mi jeho hlavu. Mladý vlk, kdo ho zná?“

Ale ač se rozhlížel po všech svých velitelích sebevíc, všichni jen kroutili hlavou.

„Bude nutné zpravit císaře. Ale do té doby chci slyšet o tom zlosynovi.“

Až když generál hodlal odejít do své ložnice, přivedli za ním starce.

„Jsem strážce ohně z jeskyně Yang Yang, pane. Staré znaky mluví o dítěti slunce a dítěti měsíce. Jas a temnota, Jin a Jang. Dny se naplnily jako v proroctví. Takový je řád světa. Lidu Lu byla kdysi císařskými unesena korunní princezna, babička Liou Ninga.“

„To chceš říct, že všechno bylo předpovězeno, mistře?“

„Ano, s tím se musí smířit i císař. Odjeli do hor. Žije tam hrdý a neústupný národ. Nad nimi je jejich král. Ten nedávno zemřel a Horským králem se stal Syaoran z dynastie Lu. Byl v naší jeskyni několik dnů a připravoval se k činům, jak mu byly vyjeveny.“

„Je nějaká možnost návratu? V blízkosti je většina císařského vojska. Skvělí válečníci. Hrstka horalů nemůže odolat mé armádě.“

„Nepůjdeš proti lidem, ale proti horám a ty jsou nepřemožitelné.“

„Tato armáda nebyla ještě nikdy poražena, hned rozešlu posly.“

„Varoval jsem tě.“

„Za to bych ti měl setnout hlavu. Neoznámil jsi to před slavností.“

„To můžeš, ale běh osudu nezměníš.“

Stařec se uklonil a najednou zmizel. Ještě v noci vyjížděli poslové do všech stran území Východní dynastie.

Liou Ning, který na obřadu obdržel své dospělé jméno Dewei, neboli ušlechtilý se pomalu probíral k vědomí. Viděl koně a maskované muže, pak měl pocit intenzívní vůně a víc si nepamatoval. Byl napůl v náručí jezdce a cítil svázané ruce a nohy.

„Zastavíme,“ zvolal jeho únosce.

Na to ho poněkud neurvale někdo stáhnul do trávy. Kolem byly samé keře a skály.

„Jsme dostatečně daleko, Čane Syaorane?“

„Jistě, hezky jsme je vyvedli. Podej víno a kus sušeného masa.“

Dewei Ning ucítil u úst čutoru z tykve a pak chladivé a voňavé víno.

„Můj drahý, mladší bratře, napij se a posilni. My lahůdkami neoplýváme.“

Zároveň cítil, jak mu někdo rozvazuje ruce a podává maso a rýžovou placku. Měl docela hlad i žízeň.

„Neříkej mi, mladší bratře, nemám rozeného ani druha ze škol.“

„Tak teď už máš a svého věrného sluhu Čana Syaorana.“

„Starší bratři neunášejí své mladší jako zbabělí lapkové.“

„Promiň, bylo to nutné. Už tě nikdo svazovat nebude a převleč si své nádherné šaty. Tady jsou ti k ničemu. Tvé nové oblečení je z kůže a ramie.“

Hoch viděl, že uniknout nelze. Je sám, bez vody a potravin, beze zbraně. Slyšel o těchto koních, a dokonce je i viděl. Nemají sčesané hřívy a zapletené ocasy. A poslouchají jen běžné pokyny, ale toho, kdo je vychoval, na pouhá písknutí. Nelze na takovém koni uniknout. Rozmýšlel, co ví o lidu z divokých skal. Nikdy je nikdo neovládl. Nestaví honosné chrámy ani paláce. Pohybují se všude a při tom nejsou nikde. Všechno to bylo jen na základě pověstí a různých zpráv. Pokud někoho z nich zajali, nic nevyzradil a s neskloněnou hlavou šel hrdě vstříc smrti. Kdysi prý v dávných dobách, kdy ještě lidé neznali písmo, byli součástí jednoho klanu. Pak došlo k veliké bitvě a zradě.

Ještě neviděl tvář svého únosce. Měl na ní válečnou masku z kovu s ostrými výčnělky. Slýchával, že hroty jsou plné jedu. Kdo ví. Pomalu jedl. Viděl, že rozdělali oheň a na rožni opékali maso. Krásně zavonělo horskými bylinami. Převlékl se. Doma měl k tomu několik sloužících. Ale přes to nebyl změkčilý, jen nenáviděl vše spojené s uměním válečnickým. Od ohně se oddělila postava v dlouhém plášti. V ruce velký kus pečeného masa s miskou rýže vařené v kotlíku na okraji ohniště.

„Dewei Ningu, můj mladší bratře, společně pojíme z jedné misky, tak jak nás osud spojil a nic nás již neoddělí.“

„Nevím, jsi-li Čan Syaoran, ale to je nový král lidu Lu. Jak ti mohu věřit?“

„Nijak, všechno poznáš, až přijde čas a naše proroctví budou naplněna. Teď mi dovol, abych mohl sledovat tvou krásu a stal se tvým pokorným služebníkem.“

„Neznám žádný důvod, proč jsi mne unesl.“

„Neboj se, všechny je poznáš. Ty, co přináší dávná pověst, i ty zcela mé.“

Čan si shrnul plátěnou kapuci a Dewei tak poprvé spatřil jeho tvář. Měl rovněž rozpuštěné uhlově černé vlasy a jeho tvář byla svým způsobem také krásná, jen všechny rysy byly spíš ostré až divoké. Podal Deweiovi nůž.

„Ukroj si z našeho společného kusu divokého prasete. Mí muži ho ulovili, když se na něj chystal tygr. Naštěstí tady jsou samotářští, ale přesto musí zůstat na stráži nejméně tři vojáci. Možná se spokojil se seraui na skalách nebo s muntžaky. Ti jsou výborní pečení nad hranicí uhlíků s množstvím bylin. Mám skvostné kuchaře, kteří by předčili i vaše císařské. Navíc nepotřebují obrovské kuchyně, ale stačí jim oheň mezi kameny. Chutná ti, můj mladší bratře?“

„Kuchaře máš skvělé, ale nenazývej mne svým mladším bratrem, už jsem ti to říkal. Neboj se, neuteču. Vím o vašich koních i o nebezpečných zvířatech. Tygři, levharti, medvědi, vlci, ani se zbraní jedinec nemá šanci. Mnoho lidí, co odešli do hor s vidinou zlata, se nevrátilo.“

„Zlato tady je, ale já mám raději hladkou ocel meče. I to umí můj lid. Naše zbraně putují až do Indie a Mongolska.“

Čan se naklonil a setřel listem trochu mastnoty uvízlé na bradě jeho vězně.

„Tvá krása mne dovádí až k šílenství a jednou ji sevřu ve svých dlaních.“

„To bys mohl i proti mé vůli?“

„Není žádná tvá vůle. Jsi v mé domovině. Každý lístek, brouček, kamínek je můj. Já zde rozhoduji o životě a smrti.“

„Ale stejně jí neunikneš ani ty.“

„V posmrtném životě bych chtěl být orlem nebo sokolem. Netoužím po okázalé hrobce jako císař. Jednou mě pohřbí s mými zbraněmi a koněm. V horské jeskyni, kde nás nabalzamuje proudící vzduch. Ale snad ještě něco spolu vykonáme pro můj lid.“

„To není moje zem ani můj lid, ponech mě se navrátit, odkud jsi mne unesl.“

„Tam ti hrozilo smrtelné nebezpečí. To všechno poznáš, až vstoupíme do svatyně Kueng.“

„Je to jen báje stvořená dávnými lidmi. Není žádná taková svatyně.“

„Jak myslíš, můj mladší bratře, jak myslíš. Napijeme se a už nám určitě připravili lože. Budeš spát pod mojí ochranou.“

Dewei věděl, že jiná volba je jistá smrt. Z dálky bylo slyšet tygra a vytí vlků.

„Tvůj oděv ti uloží do plátěného vaku. Kousek odsud je naše lože.“

Přešli k malému, ale dosti hlubokému skalnímu převisu, kde na písku ležely nasekané větévky s jemnými listy.

„Zabal se do kožešiny, v noci je velmi chladno. A pokud by ti byla zima, přitiskni se ke mně. Krásné sny, můj Dewei Ningu.“

V noci bylo slyšet řev zřejmě horských rysů, ale v kožešině bylo teplo a zde určitě i bezpečno. Dewei vzpomínal, co všechno slyšel o Čan Syaoranovi.

Jeden z mistrů, co ho učil i válečnému umění, mu někdy vyprávěl o lidech žijících ve vzdálených skalách. O divokých zvířatech a stejně divokých obyvatelích. Daleko obývají strmé štíty, kam nevedou žádné cesty, jen vylámané chodby z jeskyní. O jejich úžasném umění zpracovávat všechny kovy. Od šperků zlatých a stříbrných po nejjemnější ocel zbraní. Dokonce o tom, že i on pochází z těch míst. Jeho babička byla prý princeznou lidu Lu. Sám ji nepoznal a i jeho matka zemřela mladá. Šeptalo se o únosu, ale většina dvorních učitelů mluvila jen o legendě. Spíš ho vzdělávali učenci ze vzdálených míst i z dalekých zemí. Jen jednou se setkal s mnichem z hor. Bylo to dávno. Mluvil o křivdě a budoucím novém králi. Chlapci jménem Syaoran.

Ráno, když se vzbudil, jeho věznitel byl pryč. Přinesli mu džber vody, horké mléko a prosnou kaši s lesními plody.

Všichni pak vyjeli znovu mezi rozeklané skály. Po jeho boku jel mladík, který se mu představil jako Zhong, co bude dohlížet, aby po dobu nepřítomnosti krále netrpěl žádnou újmou.

„Zastavíme se v Horském hnízdě na několik dnů. Náš pán, ušlechtilý král a veliký vůdce, se vrátil porazit armádu generála Čou Jonga.“

„Armáda císaře nebyla nikdy poražena.“

„Ano, ale nyní bude. Hory nikdo neporazí,“ řekl s rozhodností Zhong.

Začali stoupat po stezkách zařezaných do skal, kde by běžný kůň neprošel. Kolem poledne dostihli vrchol příkré hory, celý opevněný kamennými zdmi. Zde bylo nejméně okolo stovky rovněž převážně mladých mužů, chystajících si zbraně. Dewei dostal asi dvanáctiletého indického sluhu.

Ještě v noci, hned co tak záhadně zmizel starý mnich, se rozjeli poslové. Císařská jízda zde může být s ranním rozbřeskem. A ostatní do večera. Generál Čou Jong byl rozhodnut zničit Horské království a získat císařova synovce zpět. Hned ráno se shromáždili ostatní generálové válečné rady. Slova se ujal velmi starý voják, co v horách byl jako stráž putujících mnichů.

„Byli jsme na cestách mnoho dnů, a dokonce jsem se dostal i do jejich královského města. Je vysoko, pod ním jsou oblaka jako jinde moře. Pokud se dostanou tam, není možné cesty za nimi. I my měli zavázané oči a drželi se jen lan nad propastí. Jsou to tři pohoří. To první není vysoké, zato plné dravé zvěře. Ve druhém je množství pramenů, jezírek a spletitých jeskyní. Třetí je nad oblaky. My tam šli v míru a trpěli jsme velkým strádáním po cestě. O způsobu válečné taktiky mé vědomosti nejsou.“

Generál ukazoval mapy, které ovšem končily hned za posledními pastvinami.

„Musíme být rychlí, dostihnout je ještě v hraničních horách.“

O tom měli někteří pochybnosti, ale nikdo se neodvážil vznést námitku. Celá jízda hned vyrazila k horám. K večeru se dostali k úpatí skal. Další cesta byla možná jen za světla. Rychle vybudovali tábor z lehkých stanů, zapálili strážní ohně a rozmístili hlídky. Bylo slyšet vlky a možná i tygra. Všechno probíhalo naprosto bezchybně, až těsně před svítáním viděli stráže na okolních skalách vznikat ohně. A ty se valily do údolí k prvním stanům. Byly to zapálené veliké válce nebo koule ze suchých dřev, travin a borovicové smůly. Naneštěstí se zvedl vítr od hor, a ještě než se víc rozjasnilo, hořela polovina císařského tábořiště. Plašili se koně, někteří se rozutekli. Nebyly žádné lidské ztráty, ale shořela většina zásobovacích vozů. A bez nich byl další postup nemožný. Tady už neležely žádné osady pastevců a celá jízda se musela vrátit. Tak to bude stát generála Čou Jonga hlavu. Ale určitě budou potrestáni i další.

Dewei Ning, v doprovodu dvou vojáků a chlapce Pawana, seděl na vyhlídkové lavičce u malé věže v opevnění. Chodit tak blízko měl sice zakázáno, ale tady nebylo kam utéct. Další vrcholky skal vypadaly sice blízko, ale mezi nimi jen temná hlubina. Najednou mu počal chybět jeho… únosce? Osvoboditel? Určitě je Čan ztělesněním mužské síly jako Slunce, Jang. Zatímco on je Měsícem, vnímavý a moudrý Jin? Vynořovala se mu v paměti nějaká stará báje. Dokonce si vzpomínal, jak ji přepisoval na bambusové tabulky. Teď už většina říše používá zdokonalený papír. Jejich století je stoletím vynálezů. V té báji bylo nějaké ošklivé proroctví. Moc mu tehdy nerozuměl. Jen vyvolávalo tíseň a pláč. Když se chtěl zvednout, mraky zastřely měsíc. To chvíli vyvolalo veselou vzpomínku na Měsíčního zajíce, co v hmoždíři stlouká pokrm nesmrtelnosti a kam utekla bohyně Čchang-e. Pak se mu zdálo, jako by se skála pod nohama zachvěla. To znal, zemětřesení byla častá, ale spíš mírná a najednou se ocitl ve vzduchu nad propastí. Ještě slyšel výkřiky strážců.

„Zhizu hou, zhizu hou.“

Jenže jeho tělo bylo v provazovém kokonu, který letěl vzduchem. Ozýval se jen skřípot a matně nad sebou viděl temnou postavu. Jeho smysly obestřela tma. Vzbudilo ho nedaleké kapání vody. Ležel na břiše a jeho ruce a nohy byly připoutané, něčím jako hedvábné provazy. Pod ním byla buď jemná kožešina nebo pletená látka. Před ním hořely bronzové lampy, co moc prostor neosvětlovaly. Rozpomínal se na poslední okamžiky. Zemětřesení? A křik strážných, určitě volali Zhizu hou. Pavoučí opice. Bylo o nich plno pověstí a několik starců je snad vidělo. Zvířata nebo lidé, co se pohybovali pomocí tenkých lan, pavučin? Žijí prý tam, kde doletí jen ptáci. Chyběl mu konejšivý hlas Čana Syaorana. Jak rád by slyšel jeho mladší bratře. Během dvou dnů dva únosy. O Čanovi nepochyboval, ten mu určitě ublížit nechtěl. Jen byl vedený starou bájí. Tady si nebyl jistý ničím. Budou chtít výkupné a vrátí ho císaři? Pomalu se ho zmocňoval strach.

Někdo stál určitě nad ním. Pak zřejmě začal odřezávat kus kožešiny z oblečení na jeho zádech.

„Kdo jsi? Proč jsi mne unesl?“

Žádná odpověď, jen něco jako přidušený smích. A neznámý pokračoval. Řezal a trhal kožešiny i jemné spodní oblečení.

Přes hlavu mu někdo natáhl šátek. Posunul ho na oči. Zřejmě tam bylo více rukou. Trhaly a páraly všechno, co měl na sobě. Neblahé tušení zesílilo, když mu dali roubík. Celé tělo se snažilo vymanit, ale věděl, že mu to není nic platné. Už to jednou zažil. Už jednou myslel, že nedokáže žít v hanbě. Znásilnili ho tehdy dva spolužáci opilí rýžovým vínem. Mlčel a jen v sobě utlumoval strašné ponížení. Jistě, miloval se tak s jedním chlapcem, ale někdo je zradil. Jeho milenec zmizel. Jako mizeli i jiní, co se stali nepohodlnými. Nenahlásil ty dva násilníky a oni mu pak byli za to vděční. Když vystřízlivěli, čekali každou noc, kdy se připlíží muži s hedvábnou šňůrou. Bylo to tiché a rychlé. Ušetřil jejich životy.

Kde jsi, můj starší bratře? Možná právě končí můj život. V duchu se Dewei modlil k jednorožci Qilinovi, božstvu spravedlnosti. Na jeho těle už nezbylo nic. Ležel tam připoutaný a nahý. Ruce, co kroužily po jeho těle, byly určitě lidské, žádné chlupaté opičí, nebo ostré pavoučí drápy. Ostatně pověsti o Zhizu hou mluví o převtělování chlupatých netvorů v lidi a naopak. Lidská bytost by nezvládla skoky mezi ostrými skalami. Ruce ho počaly natírat voňavým olejem. Není pochyb, k čemu bude sloužit. Čane Syaorane, pomoz mi!

Svěrač mu roztáhly prsty a vše vystřídala řezavá bolest, jak do něj vnikal obrovský penis. Zároveň pocítil šlehání zad několika koženými biči. Ztratil vědomí. Probral ho chlad. Lampy stále hořely. Byl připoutaný jen záda pálila jak vroucí olej. Cítil neurčitou bolest za svěračem. Jen si uvědomil, že nemá roubík ani šátek na očích. Zkusil slabě zavolat:

„Pomoc, pomozte mi, prosím.“

Hlas mu selhával, ale jen se odrážel od skalních stěn. Zdálo se mu, že po ranách na zádech mu někdo roztírá mast. Pak se ozvaly přidušené skřeky, ruce ho sevřely v bocích a další násilník do něj hrubě vnikl. Zřejmě pak i druhý, další, všechno mu splynulo v nekončící bolest.

Úplně ztratil ponětí o čase. Jen občas do jeskyně přicházeli ti, co ho znásilňovali. Začal pociťovat velikou žízeň a hlad. Jedna z lamp dohořela a dlouho čadil pálící se knot. Někdo podebral jeho hlavu, natočil ji a do úst mu zasunul silné stéblo. Ucítil tekutinu zvláštní, ale příjemné chuti. Pil po malých doušcích a pak usnul. Neměl pojem o čase. Místo lampy, co dohořela, svítil papírový lampión. Srovnával si poslední události. Byl dvakrát unesen. Jeho první únosce byl mladý král, prý mají stejný původ. Unesl ho, protože mu to přikázala stará pověst a mniši v chrámu jeskyně Kueng.

Celým srdcem ho miloval, starší bratr Čan. I v něm vzplanula láska, co předpověděla pověst. Najednou uviděl, že už není upoutaný, posadil se. Někdo zřejmě omyl a očistil jeho tělo. Na jednom boku oltáře, kde byl připoutaný, bylo něco jako proužek světla. Pomalu se vydal tím směrem. Za několika zatáčkami v chodbě uviděl otvor jako okno. Ale když došel k okraji, díval se do hluboké propasti. Všude kolem byly stromy rostoucí z mnoha puklin.

Viděl vysoko kroužit nějakého dravce. Mít tak křídla. Někde daleko prý ještě žijí draci. Nebo mít šňůru a spustit se do hlubin. Otočil se, musí sem být nějaký přístup. Taky ho brzy našel. Malá vrátka ze železných plátů. Zkusil se do dveří opřít. Jednak byl značně vysílený a byl zde určitě zámek nebo zajištění z druhé strany. Hned vedle bylo kamenné sedátko, vylámané ze skály. Sedl si na chladivý povrch. Pak se vracel k místu, kde byl připoután. Našel kus potrhaného plátna, co si uvázal kolem beder. Zdálo se, že skříply dveře. Blížila se k němu malá, zřejmě dětská postava zahalená v tmavém hábitu. Něco mu nabízela. Podobný černý zmuchlaný plášť s kapucí. A pak rukou ukazovala, ať jde za ní.

„Kdo jsi a kde jsem já?“

Žádná odpověď, jen gesto vyzývající k následování. Chodba vylámaná ve skále se větvila, až na jednom konci vyústila v podobné okno nad hlubokou propastí. Jen odsud vedlo různými směry několik lan. Na jedno jeho vysvoboditel nasadil kladku s držákem a ukazoval, jak se na ni zavěsit. Dewei neváhal, jen vyslovil díky a začal svoji vzdušnou pouť. Lano se mírně svažovalo a končilo v koruně obrovského stromu. Tam směřovalo i další lano, jen na kladce bylo ještě tenké lanko, co sloužilo zřejmě k tažení závěsu vzhůru. Slezl rychle ze stromu. Zavadil o něco ve svém plášti. V pláténku zabalený velký nůž a bronzové zrcadlo, co se nosívalo na opasku k rozdělání ohně pomocí slunce. Ten neznámý záchrance pamatoval na vše potřebné k přežití. Rychle se vzdaloval od strmých hor. Řídil se podle slunce. Kolem byl řídnoucí prales, který postupně přešel v pahorkatinu porostlou nízkými keři zmarlyk a kustovnice, jejíž plody se nazývají godži a jsou velmi prospěšné jako potravina i lék. Taky hned snědl pár plodů. A žvýkal mladé výhonky.

Musí někde rozdělat oheň, dokud je slunce v síle. U malého potoka narazil na jeskyňku. Rychle nasbíral suché listí, mech a odlomky kůry. Nastavil zrcadlo tak, aby se paprsky soustředily na malou hromádku listí. Začalo kouřit a najednou vyšlehl plamínek. Na několika klacících ho přenesl k ústí jeskyňky. Pak už stačilo nanosit suché větve.

Nožem odřízl rovný prut a seřezal na něm ostří. V potoce ulovil dvě menší ryby a nasbíral plno škeblí. Ty se dají péct přímo v lasturách. Narazil na nezralé hlohy a mišpule, zato si nasbíral lístky divokého čajovníku. Velikou lasturu škeble použil k uvaření čaje. Ještě si nanosil množství dřeva. Oheň je nejlepší ochrana před divokými zvířaty. Zatím žádná neviděl, ale v noci se určitě objeví. Vycítí lidský pach na veliké vzdálenosti. Nejhorší jsou tygři a medvědi. Ale žádné zvíře není tak nebezpečné jako člověk. Ještě za světla si tence naštípal bambus, aby si pak u ohně mohl uplést jednoduché sandály. Měl dost poničené nohy. Nebyl zvyklý chodit jen bosý. V noci opatrně pospával hned u ohně, aby měl v dosahu smolné větve k zapálení a vhození na zvířecího vetřelce. Slyšel řev levharta někde za skálou, který se k ránu změnil spíš v naříkání mláděte.

Ráno se tam šel podívat. Mezi stromky byla zřejmě uvázaná návnada a množství ok. Ležel tam levhart. Podle velikosti a zbarvení mládě, co většinou žije ještě v blízkosti matky. Bude třeba dávat si pozor. Chytil se za přední i zadní nohu. Kůži měl rozedřenou od hluboce zařezaných ok. Přesto že byl zcela vyčerpaný, zlobně syčel. Dewei mu přes hlavu natáhl kus pláště, do kterého se zakousl. Přitlačil ho kolenem a snažil se povolit postupně sevření ok. Nakonec chtěl odtáhnout plášť. Zvíře nejdřív jen leželo, ale pak vyskočilo na blízkou větev a zmizelo v zeleni.

„Tak se tady měj, malý bratříčku, někde blízko tady budou lovci.“

Musí být opatrný. Ne všichni budou přátelští. Zatím se vrátil ke své jeskyňce vylepšit sandály. Chytil několik ryb. Nebyly velké, ale maso bylo dobré. Taky pár škeblí. Všechno očistil a připravil u několika kamenů. Když se vrátil k ohni, aby dal péct ryby, na kameni viděl levharta, jak si pochutnává na zbytcích ryb. Tlapy si zřejmě olízal. Jednu vyvrhnutou rybu, co ještě nedal na oheň, vzal a pomalu s ní šel ke zvířeti. Levhart seskočil z kamene, ale jak tam položil rybu a vzdálil se, vyskočil hned pro lahůdku.

„Chceš jít se mnou, budu rád, jen nevím, kde jsme.“

Rozhodl se ještě jednu noc zůstat. Počítal spíš, že levhart zmizí během noci. Snažil se uhodnout, ve které oblasti se nachází. Tohle nejsou hory Čana Syaorana. Ale je každopádně v oblasti bez civilizace. Ojedinělí lovci nebo uhlíři jsou všude. Není to ani oblast pastevecká. Ještě bude dobré uplést si plochý košík na záda a vyrobit něco na vodu. Nikde nenašel pnoucí kalabasy vhodné na čutory. Plně byl zabraný do svého košíku. Ještě před večerem se vydal na opačnou stranu skal a narazil na celý lesík liči. Veliké stromy byly zcela obsypané červenými plody. Mimo zvěř a ptáky je nikdo nesklízí. Dlouhé tenké větvičky visely až k zemi. Dopřál si čerstvého ovoce a nasbíral do košíku. Zdálo se mu, že zahlédl levharta. Taky skupina makaků, co tu hodovala, se rozprchla s vyděšeným křikem. Po návratu šel ulovit pár ryb a několik jich nechal na kameni, kam chodil levhart.

V noci ho vyděsil řev tygra. Nejdřív něco skočilo směrem k jeskyni. Podle skvrn levhart. Do prostoru před sebou hodil hořící poleno. Vznítil se suchý keř a bylo vidět tygří tělo mizící v lese. Už ve dne se pokoušel vyrobit luk, jen pro šípy nenašel nic, co by nahradilo hroty. Ráno jeho levhart odpočíval v rozsoše větví kousek od jeskyně. Jistě viděl mnoho ochočených levhartů i používané k lovu, ale ty lidé vychovávali od malých koťátek. Jeho je už takový mladíček. Měl by ho nějak nazvat. Je odvážný, bude mu říkat Wu. Ráno se vydal na cestu.

„Wu, wu,“ volal, ale tentokrát nebyl levhart vidět. No budiž mu tady příznivo, pomyslel si. V košíku si nesl liči, pečenou rybu, pár škeblí, svitek s kustovnící a druhý s čajovými lístky. U pramínku se opláchnul a napil. Brzy stromy řídly a stoupal na kamenitou pahorkatinu s ojedinělými duby a jasany.

„Tak se tu, můj Wu, měj.“

Těžko by se vydal z ochrany lesa na otevřené pláně. Uviděl celé stádečko jelenovitých muntžaků. Musel by mít luk a šípy, nebo oštěp s bronzovou špičkou. Jsou plaší, aby se mohl připlížit s nožem. Každopádně si nůž připravil, chtěl si sednout na chvíli mezi kameny, když se najednou stádečko rozprchlo všemi směry a menší muntžak mířil přímo k němu. Než mohl uskočit stranou, zabodl se několikrát Deweiův nůž. Teď viděl svého Wu opodál s krvácející zadní nohou. Rána zřejmě hnisá. Bylo mu líto i skolené samičky, nebyl lovec, ale musí z něčeho žít. A taky se podělit s Wuem, to byla jeho zásluha. Ten ležel kus dál a olizoval si nohu. Zvíře hned vyvrhnul a vyřízl jen masité části. Popošel ke skupině menších stromků. Z kamenů chystal ohniště. To už byl levhart u zbytku muntžaka a pustil se do vnitřností a odřezaných kusů. Zbytek zvířete se snažil odvléct do koruny stromu. Bylo vidět, že ho musí noha bolet. Špatně se uchytával kůry a noha mu spíš visela. Zatímco se peklo srdce a kus masa, objevil se Wu poblíž. Ostatní maso se rozhodl Dewei částečně vyudit nad ohněm, kam bude přihazovat zelené byliny.

Pokud to půjde, vyčistí ránu u levharta. Pomalu šel k němu.

„Wu, můj Wu, děkuji ti za lov a teď ti prohlédnu zranění.“

Zvíře ho sledovalo, chvílemi cenilo zuby a vrčelo. Pak se ohnalo zdravou přední nohou. Když si k němu chlapec klekl, ozývalo se takové klokotání. S nohou levhart nejdřív ucukl. Na jedné straně bylo ložisko hnisu a pár malých muších larev. Nedalo se jinak, než ránu rozříznout. Hned se vyvalil hnis. Ještě zvíře zavrčelo, když místo zmáčknul. Použil šťávu z několika bylin, co natrhal, a všechno zasypal rozdrcenými uhlíky.

„A nelízej to, Wu!“

Odešel k ohni a levhart tam ležel, nehýbal se, jako by si vzal jeho slova k srdci. Stejně si ošetřil podřené prsty na nohou. Další bylinky přihodil pod udící se maso. V teple by jinak nevydrželo. Ještě by to chtělo sůl. Ráno kousky zabalí do širokých listů a snad dorazí do civilizace, ale co potom Wu?

V noci slyšel praskot kostí. Wu hodoval na stromě, kde měl zbytek muntžaka. Kolem poledne se dostal k bývalé osadě pastevců, kde byli jen staří manželé a několik psů. Wu se usadil na stromě a na psy jakoby mával packou. Trvalo chvíli, než se podařilo psy odvolat. Šel dobrým směrem i odsud jsou vidět hory, kde vládne horský král. Brzy se vrátí jejich mladí, co pasou stáda směrem k horám. Pohostili ho pšeničnými plackami vařenými v košících nad párou a kynutými, opečenými na plochém kameni. Číňané neznali pece na pečení chleba. Zato hodně používali k přípravě pokrmů páru.

Oplatil uzeným masem. Nemusí šetřit, zítra už bude doma. Bohové, doma? Ano, to bude jeho domov, pokud ho Čan Syaoran přijme. Nečistého, poskvrněného a pošpiněného, ani neví kým. Vyvstala i obava ze shledání. Pokud by byl odmítnut, dojde do svatyně Kueng a stane se mnichem. K večeru přijeli dva mladíci na koních. Dewei si tady upravil vlasy, jen zde nebyly růže, aby si jednu vetkl do vlasů.

Oba mladíci, když viděli svého hosta, poklekli před ním.

„Jsi, pane, Dewei Ning z rodu Liou, dynastie Chan?“

„Jsem, ale z čeho jste tak usoudili?“

„Sám veliký král, Čan Syaoran z rodu Lu, nechal všude rozvěsit hedvábné praporce s tvojí podobou a popisem. Musíme tě okamžitě zavézt ke králi, jinak nám hrozí smrt.“

„Vyjedeme ráno, jsem unavený a šťastný, že jsem mezi lidmi. Spíš poprosím o káď horké vody a zangdou k očistě.“

Zangdou, připravované z bylin, drcené soji a a fermentovaných fazolek mungo, byla směs používaná jako mýdlo. I z dalších rostlin obsahujících přírodní saponiny se vyráběla směs k mytí a do koupelí. Na císařském dvoře požívali pastu z vepřové slinivky s vonnými přísadami, zhuyizi.

Káď nebyla velká, musel si tam kleknout, ale to byl první slastný pocit. Smýt ze sebe všechny zraňující doteky. Oba mladíci pomáhali zvlášť s vlasy a nešetřili obdivem nad Deweiovou krásou. Nikdo jim snad nebude věřit, že se dotýkali božské bytosti, jak se všude psalo. Většina lidí neuměla číst ani psát, ale ti znalí tohoto umění předčítali davu, co se sešel. Opatrně to nadhodili. Jejich host se smál a slíbil jim o tom potvrzení. Když uléhal, přemýšlel, jak ho Čan přijme, až zjistí, co se stalo. Ale snad díky dávné pověsti a návštěvě svatyně Kueng. A co jeho Wu?

Ráno pojedli prosnou kaši a jogurt lao, spolu se sušeným sýrem. Wua nebylo nikde v okolí vidět. Vyjeli a první osady Horského království dosáhli odpoledne. Místní vojenský velitel poklekl před Deweiem.

„Přijmi mou skromnou pohostinnost, pane deseti tisíc let, hned nechám zapálit ohně a pomocí kouře zpravíme krále, kde je tvá Výsost.“

Bratři dostali nesmírnou odměnu, potvrzení o mytí, a navíc mohou užívat titul Nan. Do držení jim připadla obrovská plocha pohraničních pastvin.

Večer pořádal velitel hostinu na přivítanou, kde se snažili vyznamenat místní kuchaři. Podávaly se i pokrmy velmi vzácné a nevídané.

Největší lahůdkou bylo v obrovské pánvi smažené hříběcí maso. Pak vepřové, bůvolí, drůbež i zvěřina. Vařené, pečené.

Nasládlé pivo z prosa a jamu, víno rovněž z prosa a rýže. Vína z horských divokých odrůd révy. Bambusové výhonky a spousta brukvovité fermentované zeleniny. Rýže a různě upravovaná těsta z obilnin, rýže a fazolky vařené v páře. I Dewei některá jídla jedl poprvé. A to bylo co říct. U císařského dvora bylo několik stovek kuchařů a lidí, co se starali jen o jídlo. Určitě místní velitel doufá ve vysoké povýšení.

Když si vzpomněl na levharta, hned zařídil, aby byl vydán přísný zákaz lovu levhartů. Tentokrát byla lázeň v bazénku a starali se o něj dvě dívky a dva chlapci. Přes veškerou hrůzu a příkoří jejich nahá těla probudila i jeho. Všichni se nabízeli, ale on zdvořile odmítnul. Bude-li moci, spojí navždy svůj život s Čanem Syaoranem. Jak pravila stará legenda.

Jeho rozhodnutí si jeho lázeňští pomocníci vyložili, že je určitě pravda, co říkají budhisté. Je převtělením samotného Buddhy. Ráno odmítl nosítka a vyšvihl se na hřbet krásného bělouše. Ve vlasech měl upevněný růžově červený květ hortenzie.

Cesta vedla neskutečnou krásou. Horské průzračné bystřiny skotačily po kamenech, aby se v jiskřivých vodopádech plných tříště řítily do hlubin s klenoucími se duhami. Křivolaké borovice obepínaly kořeny výčnělky skal a cesty procházely četnými jeskyněmi i vylámanými tunely. Po různu v nejuzších místech je zdravily hlídky horalů a vojáků.

Na strmých svazích se pásly horské ovce. V údolích vzlétala celá hejna bažantů. K večeru dorazili k velikému paláci, několika poschoďové pagodě, zcela ukryté v obrovské jeskyni. Deweie hned uvedli do pokoje, připraveného pro něj.

Venkovní terasa s vyhlídkou do údolí s velikým lehátkem a spoustou většinou tvrdých polštářů z bambusu a porcelánu, které zabraňovaly porušení složitých účesů. Totéž bylo uvnitř s baldachýnem a hedvábnými závěsy. Nízké stolečky a měděná ohřívadla na dřevěné uhlí. V rozích vysoké vázy plné květin čerstvých i sušených. Jeho přidělený sluha zapálil vonné tyčinky a přinesl karafu s vínem. Taky veliký trs banánů, pomela a mandarinky. Na kovovém stojánku na proutcích bambusu kousky sušeného masa. Dnes to vypadalo, že se podávat večeře nebude dole, ale zde?

Stmívalo se, když hoch uslyšel nějaký šramot na terase. Nejprve se lekl. Copak ho bude chtít někdo zase unést? Opatrně vyhlédl. Na lehátku ležel Wu.

„Můj drahý, ty jsi mne neopustil. Co tvé zranění?“

Nechal se pohladit. Zadní noha na kusu neměla srst. Zřejmě z usilovného lízání. Vždyť je to taky kočička. Hocha zahřálo u srdce. Má věrného, i když divokého přítele. A jeho starší bratr? Teď ho píchlo u srdce. Jak ho přijme. Taky je nespoutaný a divoký. V první chvíli ho nenáviděl, dnes touží po jeho objetí. Jen bude-li?

„Přines veliký kus syrového masa a misku s vodou pro mého levharta na terase. A všichni ať jsou uvědoměni, že nesmí být levhartům ublíženo,“ obrátil se na přiděleného sluhu.

Najednou bylo všude ticho. Jen se ve vánku pohybovalo několik kousků bambusu. Zvonkohra bez zvonků. Sluha přinesl maso i vodu a Dewei vše odnesl svému čtyřnohému příteli.

„Můžeme, Výsosti, podávat večeři?“

„Jistě, docela mi cestou vytrávilo.“

Sloužící tleskl a dívky v hedvábí přinášeli mnoho podnosů. Zřejmě to vypadá, že nebude u jídla sám. Jak všichni odešli, měl pocit, že za ním někdo stojí. Chtěl se otočit, ale v tom ho sevřely něčí paže. Tak to umí jen on.

„Můj milovaný Čane, umírám touhou po tobě, ale bojím se, že mne zavrhneš. Už ti nemohu dát svou lásku. Mí únosci mne…“

„Nic neříkej, lásko, všechno vím a ve svatyni nás společně očistí, ať můžeme naplnit proroctví. Ale pro mne nic nemůže být překážkou, pokud tě nezranili. Máme připravenou koupel.“

Čan si ho otočil, měl rovněž rozpuštěné vlasy a v nich bílou chryzantému. Jejich rty se blížily, až Čan sevřel horní ret i zuby svého partnera.

„Toužím po tvé chuti a není žádná síla, co by mi v tom zabránila.“

V tom se ozvalo nepříjemné zařvání a vedle nich se objevil levhart.

„Tak to je ten tvůj drahý Wu?“

Čan trochu zkřivil ústa a začal vrčet a prskat. Wu naklonil hlavu a funěl, pak zamňoukal. Čan ho pohladil a poškrábal za ušima. Obrátil se k Deweiovi.

„Bude do půl roku nádherný. Já měl už v dětství dokonce tři levharty. A jsem také divoký a nenechám se od nikoho zkrotit. Jen od toho, kterého vším svým já miluji.“

Wu pokojně vyšel na terasu.

„Udivuješ mě, všechno je tak zvláštní, ani jsem ti toho moc neřekl.“

„Můj milý, co bylo, nech teď být. Je před námi večeře. Nechal jsem přivézt i chobotnice a mořské ryby. Koření z Indie. Můžeme ke stolu.“

Tleskl a hned se objevila dvojice dívek. Dolévaly pivo, víno, odkrajovaly maso a nabízely z porcelánových šálků omáčky. Tehdejší porcelán neobsahoval tolik kaolinu, nebyl tak průsvitný a měl silnější stěny.

„Ke koupání nám poslouží káď z jilmu s teplou vodou z pramene.“

Sešli o patro níž do malé jeskyně, kde byla velká oválná káď teplé vody, která neustále přitékala a odtékala. Obsluhovali je čtyři nazí chlapci. Byli oholeni bronzovými břitvami a jejich těla omyta, vlasy jim pak sušili utěrkami pročesáváním a velkými vějíři z bambusu a hedvábí. V hedvábných přehozech se vrátili. Ještě trochu pamlsků a vína.

Čan vyzvedl do náručí Deweie, co ho objal kolem krku, a položil na jemné kožešiny.

„Nic nechci slyšet, co bylo. Žijeme v tento okamžik. Vzali jsme ho pověstem i bohům. Je jenom náš.“

Čan si klekl nad svého nastávajícího milence. Podepřený na rukou si začal vychutnávat krásu těla pod ním.

„Když mi poprvé vyprávěli starobylou pověst, nevěřil jsem, jak se naše cesty protnou, ve tvoji dobrotu a krásu. Ta bývá kolikrát spojená s nestálostí a falší. Ale všechno předčilo slova. Mé srdce zahořelo touhou po tobě bez ohledu na legendy. Nemíním čekat, až naše životy spojí ve svatyni Kueng. Přede všemi bohy přísahám, že chci svůj život spojit s tvým.“

„Cítím to stejně. Naše životy ať neoddělí ani smrt. I pak chci stát při tobě.“

Oči milovaného vzplály jako smaragdy a jazyk se chtěl přesvědčit, zda ho neklamou. Už sklouzával po krku k ramenům, aby mohl pomalu sjet k bradavkám.

„Tvá kůže je jemnější než nejjemnější jehněčina z údolí Lu shé. Dotýkat se jí je skoro svatokrádeží. Své prsty smočím v oleji z cedru a kafrovníku, abych s ním napsal, jak hluboce tě miluji. Znaky, které nespatří oči lidí. Co jsou vyhrazeny jen bohům.“

Čanovy ruce hladily mladíkovy boky. Jen zlehka, jak křídla malých jeřábků, vzlétlých z cypřišů. Cítil jeho napjaté tělo coby hedvábnou tětivu luku. Nezbylo než boky sevřít, nadzvednout a přidat svůj šíp. Chlapec tiše vykřikl. Penis jeho milence pronikal pomalu, bez nejmenšího odporu.

„Promiň, nechal jsem se příliš rychle unést touhou našeho spojení.“

„Naopak, mé tělo bylo řekou bez vody. Nekroť svoji vášeň, nech ji vzplanout jak požár. Chci se stát tvým plamenem, žhnoucími uhlíky i popelem.“

Tělo Čana se chvílemi skoro vznášelo nad Deweiem, aby s dalšími přírazy kleslo k jeho hrudi. Hoch se držel svalnatých stehen svého milence. Tohle byla láska, po které vždycky toužil. Plná oddaného obdivu a něhy, ale i touhy a krásné bolesti. Ve výkřiku obou upadl do milostných mdlob. Probralo ho líbání penisu. Jeho ruce se zabořily do vlasů v klíně. Pomalu si je navíjel na prsty.

„Nezvedl bych ani meč, znavený bitvami, teď jsi mi vzal všechnu sílu, můj krásný čaroději.“

„To rozhodně nechci, zůstaň ležet, jeden z mnichů mne učil tajnému umění Yínsé zhi hé.“

„Ne, to nesmíš, Stříbrná řeka vezme tvoji sílu.“

„Tady snad se nemusíme ničeho obávat. A hlídá nás Wu.“

Dewei si klekl nad svým milencem. Jeho ruku přiložil ke svému srdci a druhou na čelo. Stejně tak položil i své ruce na Čanovo tělo.

„Veliký a vševědoucí, věčný císaři Fu-Si, dopřej mi tvých jehel a vetkni je do našich těl. Šen-Nungu, dej mi odvar z bylin, co vrací sílu. Chuang-Ti, všechny síly jsou propojeny. Vstupujeme do řeky.“

Jejich těla se počala chvět a všechno prostoupila modrá zář. Někde vysoko na nebesích se ozval ohlušující křik. Většina lamp a lampionů v místnostech i venku pohasla. Bylo slyšet naříkavý křik Wua. Pak se ozývalo volání strážných, co zapalovali znovu světla. Zář pohasla a klečící Dewei se svezl na tělo Čana. Měl zavřené oči a sotva dýchal. Čan ho opatrně položil a přinesl malou lahvičku. Přitiskl ji svému milenci k nosu. Otevřel oči a posadil se. Hned vztáhl ruce.

„Slyšel jsem Shan Lónga.“

„Jistě, můj mladší bratře, na tvém těle zůstaly stopy Zhizu-hou. Zítra je nechám popravit. Za svatokrádež je jedině smrt. Budeme spát.“

Ozvalo se zaklepání. Na výzvu vešel Zhong a hned poklekl.

„Můj dobrotivý pane Čane Syaorane, nad námi přiletěl Shan Lóng. Strážce čistoty. Já vím, ušetřil jsi můj život, ale skládám ti ho znovu k nohám.“

„Vážím si tvé věrnosti a chybu můžeš zítra napravit při popravě Zhizu-hou. A hlídej je. Pokud ti někdo unikne, nechám popravit tebe.“

„Čane, prosím, byla to i má vina. Šel jsem, kam jsem neměl. A drak přiletěl mojí vinou. Snad žádné škody nenapáchal.“

„Já neměl dovolit ten starý obřad. Dávné legendy mají stále svoji sílu. Jsi vyčerpaný, milý. Jdeme spát, Zhongu, a ráno ať se všichni shromáždí na plošině Siwáng.“

„Uložím tě, můj mladší bratře, příliš jsi riskoval.“

Po snídani se většina obyvatel tohoto místa shromáždila na kusu skály nad hučící řekou. Čan s Deweiem seděli na sedátkách z volské kůže. Přinesli na tyčích několik hustých vězeňských klecí. Odtud vyváděli na řetězech podivné bytosti. Dlouhé chápavé nohy i ruce, menší těla a zcela zarostlé obličeje. Dewei se zachvěl. Vydávali odporné skřeky. Mezi nimi uviděl i svého zachránce.

„Počkejte, tento chlapec nepatří k nim. Tomu vděčím za život. Zachránil mne.“

Hned se jeden z odsouzených chtěl na malého chlapce vrhnout.

„Sayorane, králi lidu Lu. Nepatřím k nim. Jen jsem byl vyslán, abych doručil odměnu za únos Liou Ninga, pana Deweie. Měli ho utýrat k smrti. Sám jsem také vězněm. Vypadám jako dítě, ale jsem dospělý muž z císařského dvora.“

„Kdo poručil unést Deweie?“

„Samotný císař, pane Čane.“

„To říká i pověst. Jistě, bohatě se odměním. Kam si přeješ odejít, doufám, že ne k císaři.“

„Ne, líbí se mi v Pavoučích horách. Žijí tam i jiní lidé než tyto zrůdy. Přijali mne mezi sebe.“

„Staneš se jejich hou. Vše obdržíš po popravě.“

Dewei jako příslušník císařského paláce už viděl mnoho poprav, ale bylo mu z nich vždy špatně. Zřejmě vůdci uťal hlavu Zhong. Další pak jeho muži. Vše bude s obřady proti zlým silám spáleno. Když se vrátili do paláce, musel Dewei ulehnout. Místní lékař mu připravil léčivé čaje. A celý den se mu věnoval Čan Sayoran.

Teprve ráno druhého dne se konečně chlapec probudil s růžovými líčky.

„Je čas, můj milý, naplnit legendu. Vyjedeme ke svatyni Kueng. Cesta je velmi obtížná a nahoru nesmí nikdo než ti, kdo jsou pozváni. Zde jsou kněží nejstarších božstev Číny. Z dob, kdy lidé neznali ani písmo. Kdy vládli bohové v podobě draků a hadů.“

Vypravovala se veliká karavana. Velbloudi ponesou většinu nákladu. Hlavně jsou důležité potraviny. Na strmých skalách skoro nic jedlého neroste a nežije zde ani žádná zvěř. Jen ptáci doletí do těch krajin. Vyjeli v časném ránu. Čan Sayoran a Zhong včele a mezi nimi Dewei Ning.

„Pojedeme několik dnů k táboru. Odtud nás doprovodí pár vojáku a Zhong. Ti budou čekat na náš návrat.“

Zatím projížděli krásnými horami s množstvím zeleně a zvěře. Nejvíc se tady dařilo různě zbarveným bažantům. Občas narazili na pasteveckou vesničku, nebo uhlíře. Výš v horách lovce zvěře a kožešin. V malém údolí se většina utábořila. Zrána vyšla desítka mužů nejoddanějších králi jako doprovod. Pohybovali se těsně u propastí a přidržovali se lan. Končili v jeskyni s pramenitou vodou. Večer pojedli uzené ryby a sušené ovoce. Nápoj z plodů Luo chan kuo. Ráno pili jen pramenitou vodu. Dál po žebřících a vysekaných schodech už pokračovali jen Čan a Dewei. K večeru se dostali k další malé jeskyni s pramenem. K jídlu posloužily sušené prosné placky, máčené ve vodě. Pokračovali po úzké stezce, která náhle končila v komíně z okolních skal. Vysoko nad jejich hlavami se objevil spouštěný koš. Nastoupili a dali znamení šňůrkou. Pomalu začali stoupat. Konečně se skála v jednom místě otevřela. Před nimi bylo malé zelené údolíčko. Několik pagod. A obydlí vysekaná ve skalách. Přistoupili k nim dva mniši v bílých hábitech. Jen se uklonili a ukázali, kam je následovat.

První malý chrám obsahoval několik křiklavě zbarvených figur. U každé byly obětní vonné tyčinky. Mniši je zapalovali a oni před každou figurou chvíli klečeli a klaněli se. Chrámy byly tři a bohové stále dokonalejší. Až k večeru se dostali k malému vchodu do jeskyně. Tady na pokyn mnichů odložili všechno světské. Zbraně, šperky i oblečení. Byli nazí, jen párkrát obtočení hrubým ramiovým plátnem okolo beder. Ujali se jich dva mniši v rudých hábitech a odvedli je dál do jeskyně. Nebyla velká a v ní pět soch vytesaných z kamene. Opět křiklavě pomalovaných. Opakovalo se klanění a zapalování tyčinek. Za prostřední byl malý otvor, odkud ukazoval další mnich v růžovém, aby vstoupili. V místnosti hořely svíce z velrybího tuku. Jejich nepříjemný pach rozptylovaly voňavé tyčinky. Bylo zde jen nízké lehátko z kožešin. Mnich odešel.

Čan sundal z obou látku. Položil Duweie na kožešiny. Roztáhl jeho nohy, pokrčil a pak vyzvedl ke svým ramenům. Citil, jak se jeho chlapec chvěje. Vstupoval do něj pomalu. Sehnul se, aby se spojila jejich ústa. Ozvala se kvílivá flétna ksiao a rákosový nástroj hulusi. Přizpůsobili se rytmu až do vyvrcholení. Když se oblékli a vyšli z chrámu, rozezněly se bronzové gongy. Dva mniši v bílých hábitech je spustili v koši. Dostali na cestu raneček s miskou vařené rýže, fazolí a ořechů.

„Mám pořád nepříjemný pocit. Žádná slova, jako bychom ani nebyli lidé.“

„Nejsme. Jsme jen naplnění legendy. A protože z tvé větve není žádná žena, spojili jsme se my. Taky z toho nemám dobrý pocit, ale jsme od teď nerozlučně spjati. Naštěstí jsme oba milovali muže a nemuseli se do ničeho nutit.“ K jeskyni došli se zapálenou pochodní, kterou také dostali. První se napili vody z pramínku.

„Uschoval jsem zde sušené maso pro náš návrat. Zítra budeme u Zhonga a konečně si tě odvedu domů.“

Ještě několik dnů trvalo, než karavana prošla mnohými údolími s dravými řekami. Užili si čerstvých ryb, bažantů a muntžaků. Tady všude byly osady. U řek pole, dál pastviny. Na některých řekách pluly lodice a vory. A pak se před nimi, mezi soutokem dvou řek, objevily skály. Vidět byly jen do poloviny. Kolem se valily páry stoupající z řek a vodopádů a nade vším mraky. Tady se vše překládalo na horské koně. Stoupali strmými úbočími, zcela porostlými trávami a keři. Serauové a takinsi byli vidět pasoucí se na pozvolnějších místech. Pak vjeli do husté mlhy. Ale místní koně tyto horské cesty znají. Jeli velký kus a najednou se z mlh a mračen vynořil dlouhý horský hřeben, zcela pokrytý velkým městem. Tady nahoře svítilo slunce. Projížděli bránou a dostali se na dlouhou ulici. Všude byli trhovci a řemeslníci. Všichni si klekali na zem a klaněli se svému králi. Lidé se při tom usmívali a dalším vojákům podávali placky a ovoce. Královský palác měl pouhá tři poschodí, zato uvnitř svým přepychem zastínil i císařský. Navíc byl dvěma poschodími doslova přilepený na skálu. Zde byla také lázeňská káď s přitékající vodou. Zatímco smývali prach z cest, sloužící napařili a vysušili Deweiův slavnostní šat, prošitý stříbrem. Jeho druh oblékl modrý, prošitý zlatem. Kadeřníci upravili vlasy a konečně si sedli k slavnostní hostině. Čan představoval místní šlechtu z rodu Lu.

Nejvyšší po králi, hou, dalo by se říct markýz. Už starý muž v doprovodu dvou mladíků. Pak několik bo, místních hrabat, vůdců rodinných klanů a správce města, mandarín. Také vědci, umělci, velitel městských stráži, obchodníci.

Představení několika svatyní.

„Naši dva generálové bdí nad hranicemi a tady všemu vojenskému velí můj pobočník Zhong. Stále je u mne v mírné nelibosti. Nemohu mu odpustit, že tě unesli.“

„Prosím, Čane, odpusť mu, i já měl na tom vinu, to už víš.“

„No, drahý, všichni čekají na začátek hostiny.“

Po několika chodech opustili hodující. Vstoupili do Čanovy ložnice.

„Kde asi zůstal můj Wu? Cesta byla příliš daleká a dlouhá.“

„Myslím, že nás sledoval, počkej pár dnů.“

Ložnice nebyla velká, snad třetinu zabírala postel s hedvábnými závěsy. Na stěnách hedvábí, kaligrafie, básně.

„Koberce jsou z Indie, kůže z Mongolska a na loži sobol z dalekého severu.“

Čan Syaoran si klekl a mnohokrát se sklonil před svým chlapcem.

„Přijmi mé omluvy za únos a za mé hrubé chování k tobě. Nebyla to jen povinnost vůči legendě a mému i tvému lidu. Byla to vášeň a láska. Vyberou nám na čas konkubíny, co nám dají děti. Pověst říká, že to bude chlapec a dívka a z nich vzejde nový Velký horský král. Doufám, že budeš po mém boku až do smrti.“

Noc plná něžností, doteků a polibků. Nic tady nenarušilo jejich lásku. Až ráno se Deweiovi zdálo, že slyší nějaké zvuky na střeše pod oknem. Čan se rozesmál. Na stříšce ležel levhart Wu. Jen vedle něj nějaký divný úlovek.

„Podívej se, co přinesl. Je to zřejmě ovce, co visela u krámu, aby přes noc vychladla. Na noze má řeznický hák.“

Jeho druh se smál.

„Říkal jsem ti, jeho nenaučíš, že ve městě se neloví. Musíme uvědomit naše lidi a občas za nějakou kozu, ovci nebo sele zaplatit. Je tak trochu jako já. Miluje tě, ale stále zůstal nezkrotným lovcem. Pravý Horský král.“