Bílé noci

Léta sedmdesátá – 1972

„Mladý pane, nerada vás vyrušuji, ale je půlnoc, zavíráme a venku je Boží dopuštění, jak na Sibiři.“

„Promiňte, nějak jsem si to neuvědomil. Je tady nějaký hotel v blízkosti?“

„Tady jenom jeden. A dál, na opačném konci. Mám vám zavolat taxi?“

„Budu vám vděčný. Zaplatím a omlouvám se.“

Teprve teď se mladík rozhlédl k velikému oknu. Hustě sněžilo a přívaly vloček útočily na okenní tabule. Tak to mi ještě scházelo, pomyslel si. Zaplatil a v šatně si vyzvedl svůj osamoceně visící kabát. Sedl si do křesílka u vchodu. Světla v restauraci pohasla až na pár lampiček na zdi. Co tady vlastně dělám, proč jsem tady doslova zamrzl? To už se otevřely dveře.

„Dobrý večer nebo vlastně noc. Tak kam to bude, pane?“

„Do hotelu, prosím.“

„Jste ubytovaný v Centrálu, nebo Pod Lípou?“

„Bohužel zatím nikde, snad bude něco volné.“

„A pozor, klouže to. Takovou chumelenici už dlouho nepamatuji. Silničáři dvakrát protahovali a budou jezdit zřejmě celou noc.“

První hotel byl v provozu jen na půl kvůli havárii vody. Druhý obsazený.

„To mi zbývá jenom nádraží.“

„Nepotěším vás, tam je čekárna zavřená až do půl páté, ale je tady ještě jeden hotel, jen nevím, jestli se tam dostaneme. Je to mimo hlavní silnici. No Volha, to je tank a mám řetězy. Hlavu vzhůru, když tak vás vezmu na náš dispečink, máme tam pohovku.“

Je to trest za to, že jsem vůl. Proč mě napadla taková blbost? Jen se bolest prohloubila a nic jsem nevyřešil. Shrnul si vločky z vlasů a oklepal se. Nasedl. Kus za tabulí označující konec města vedla odbočka. Kam, nebylo vidět, pořád sníh vytvářel bílou clonu. Volha občas zahrabala ve sněhu, ale jeli.

„Dvě zatáčky a jsme tam. Tady určitě budou mít volno. V zimě mají poloviční provoz.“

Vyjížděli mírný svah a kola se prohrabovala čím dál víc.

„Jsme na místě. Zazvoníme, je tady tma.“

Nedělo se vůbec nic. Jen se spíš dala tušit silueta budovy.

„Zabouchám, to mě mělo hned napadnout, nejde proud. Kuchyně jede na agregát a jinak tu mají petrolejky jak v minulém století.“

„Je jedna a spadly dráty. Co tady děláš, Fano?“

„Máš volnej pokoj?“

„Ale jo, to jste vy ten trosečník? Jen nesvítí světlo, neteče teplá voda a na pokoji bude zima. Pustím vám radiátor, je jenom nastavený, aby nezamrzl. Tak jdeme.“

Vstoupili do tmavé chodby, kterou osvětlovala jen baterka. Hlavní vchod byl zřejmě z jiné strany. Teprve vešli do malé haly, kde u recepce svítilo nouzové světlo.

„Zapíšete si mě?“

„Zítra času dost.

Nouzové osvětlení opravdu sotva stačilo, aby se člověk trochu zorientoval. V pokoji v poschodí mu muž, co ho vedl, zapálil petrolejovou lampu u postele a druhou na zdi v koupelně. Pustil naplno topení.

„Zima moc není, pár stupňů, nahřejte si deku na radiátoru. A v petrolejkách stáhněte knot. Ostatní ráno, tak dobrou noc.“

No co? Dopadl dobře. S vanou se pro dnešek rozloučí. Prošívanou deku v květovaném povlečení si rozprostřel na radiátor, který byl už horký. Kabát na věšáku vypadal, jako by tu stála ještě jedna osoba. Svlékne se až před zalehnutím. Nepatrně byl cítit petrolej. Lampy si pamatoval. Z kraje padesátek vypínali proud. A používaly se i za války. Byl poválečné dítě. Rodiče ho trochu rozmazlovali. Pokud to vůbec šlo. Od mala ho bavilo hrát si s hadříky. Kus plenky, pletená botička, šátek babičky. Po starší sestře zbylo plno panenek a oblečků na ně. Ty se staly jeho nejmilejšími hračkami. Pistole na kapsle, autíčko a dřevěný vláček zůstaly v krabici. Když už byl větší a někdo se ho ptal, čím chce být, odpovídal, krejčí. Na základce s tím měl trochu i problémy. Kluci se mu smáli, když odmítal hru na vojáky.

„Tys měl být baba, Oldo.“ Zvykl si a nakonec i spolužáci na něj. Vyučil se krejčím pod místním komunálním podnikem a dostal se pro svůj talent na střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově. Po maturitě nastoupil doma v zakázkovém krejčovství. Dva roky vojny a pak všechno směřovalo, že by si mohl otevřít krejčovskou dílnu. Chtěl se do toho pustit s kamarádem. Přišel srpen a všechny naděje přejely pásy ruských tanků. Tak zůstali v komunále a byli rádi, že nejsou někde v oděvních závodech u pásu. Snad už v dětských letech se mu líbily panenky, ale s děvčaty si moc nerozuměl. Zato obdivoval kluky na místním hřišti, co čutali mičudu. V létě nosili někdy jen dost těsné trenky a pak se polévali vodou z potoka, co měli v konvi. To se trenýrky úplně přilepily a vykreslovaly pro něj neskutečnou krásu. To už byl v učení a bylo mu nad slunce jasnější, že je buzna. Bál se, ale nemohl odolat. Naštěstí si ho nikdo nevšímal.

Po maturitě šel před vojnou do běžného provozu a učili se rozkreslovat střihy. Jeden ze starších kluků si ve skříňce nechal pár fotografií, co si před tím prohlížel s kamarádem. Slyšel jen, jak se baví o pořádných čurácích a jak si pak u fotek udělají dobře. Kluci šli do sprch, přikradl se ke skříňce a rychle se chtěl podívat. Úplně ho vyobrazení kluci v různých polohách rozhodili a stouplo mu péro. Jenže jeden se potichu nečekaně vrátil a už nestačil fotky strčit do obálky a vrátit.

„Neříkej, že nejsi teplej, Oldo.“

Kluk mu šáhl do rozkroku. To se vracel druhý. Obstoupili ho.

„Už ti někdo protáhl díru?“

„Tak si tě podáme, vole.“

Nikdo jiný tam nebyl. Zavolat o pomoc se bál a taky tak trochu to chtěl. Kabinka záchodu nebyla žádnou komůrkou lásky, ale moc se nebránil. Ani ho nemuseli držet násilím. Jeden si přičapl před ním a začal mu kouřit péro, druhý si ho opřel a natvrdo do něj vnikl. Docela to bolelo, a když se chtěli vyměnit, zkroutili mu ruku.

„Drž, ty děvko, zvykneš si.“

Přes dost hrubý počátek si opravdu zvykl. Scházeli se u jednoho z nich na půdě. Vyzkoušel si všechno možné. Neměl žádnou preferenci. Jen potřeboval druhé tělo. Ale přišla vojna a byl na dlouho konec.

Petrolejová lampa vytvářela zvláštní, trochu naoranžovělé světlo. Za okny přibarvovalo padající sněhové vločky. Sundal si oblečení a jen ve slipech se zamotal do nahřáté deky. Co bude dál? Naivně si myslel, že něco vyřeší. Má týden dovolené. Jenže kam půjde. Přece nezkysne na nějaké ztracené vartě ve sněhu a bez elektřiny. Přemohla ho únava. Ráno ani nevěděl, kdy usnul. Venku stále poletoval sníh. Oblékl se, vzal peněženku a sešel dolů. Snad mu udělají nějakou snídani. Na chodbě narazil na muže z noci.

„Chtěl jsem vás jít vzbudit. Budeme dělat snídaně. Máme tady sice jeden sporák na plyn, ale nedovezly se náhradní bomby. Tak uděláme všem najednou párky, jestli nevadí.“

„Samozřejmě, nevadí, chápu potíže, kdy vám půjde elektřina?“

„Bůh suď, dokud šel telefon, tak říkali, že je všude kalamita. A my jsme úplně mimo. Vědí, že tady máme agregát na naftu, ale to všechno sežerou lednice a chladírna. Telefon už také nejde. To víte dráty namrznou a přetrhají se na několika místech.“

„Po snídani zaplatím a zavolejte mi, prosím…, vlastně telefon nejde. Mám sice dovolenou, tak nespěchám.“

„Pojďte, pane, prosím, vaše jméno? Ať vás mohu oslovovat.“

„Oldřich Červenka.“

„Jan Nový, zdejší vedoucí. Pane Oldřichu, jdeme na párky, dokud jsou horké.“

Vešli do restaurační místnosti s výčepem a asi deseti stoly. Servírka roznášela talíře s párky. Byly obsazené jen tři stoly a ani ne celé. Všechno lidé důchodového věku. Pozdravil a sedl si ke stolu blízko výčepu.

„Párky jsou telecí a výborné,“ otočila se k němu stará paní v teplém vlněném kostýmku od vedlejšího stolu.

„V Masně je moc nemívají, jen obyčejné, na telecí bývají fronty.“

Servírka mu přinesla talířek se čtyřmi nožkami, ošatku s chlebem a misku s hořčicí.

„Chcete příbor?“

„Není třeba a poprosil bych o kávu.“

Jak si utíral ruce do papírového ubrousku, přinesla kávu.

„Vzala jsem vám ke kávě řez s ořechovým krémem. To dělá náš kuchař pro naše stálé zimní hosty.“

„My sem, mladíku, jezdíme už deset let. Je tady nádherná příroda a vždycky málo sněhu. Takovou sněhovou bouři jsme ještě tady nezažili. Přijel jste se zrekreovat?“

Moc se mu do konverzace nechtělo, ale raději odpověděl.

„Ne, něco jsem tady vyřizoval ve městě a nikde nebyly volné pokoje.“

„Tady je v zimě klid. Nejsou tu žádné velké svahy k lyžování, nic co by táhlo mladé. Chodíme krmit srnky a ptáčky. Je tady krásná čistá noční obloha. Žádný ten světelný smog, jak tomu říkají. Jen včera se nám trošku příroda pomátla. Tolik sněhu. No, nebudeme vás rušit od kafíčka.“

Řez byl lepší než v cukrárně a skoro podlehl pokušení dát si ještě jeden. Viděl vystavené lahvičky Toniku. Jeden si dal na zapití a šel zaplatit pokoj. V recepci seděl pan vedoucí.

„Zapíšu si vás, jinak s placením nespěchejte. Mluvil jste o volnu. Můžete po obědě zkusit vyhlídku pod lesem. Tam tolik sněhu nebude, odfouká ho vítr a půjčíme vám teplé válenky. Kalhoty si do nich zasunete. Nebo tady máme pracovní zateplený komplet i s vaťákem. Úplně nový. Do lesa jak dělaný. Taky tady jsou běžky a sněžnice. A poprosím, vyberte si oběd. Nebudeme vařit nic navíc, protože sem se nikdo dnes určitě nedostane. Večer snad bude teplá voda.“

Vrátil se do lokálu a prohlédl jen ručně psaný jídelní lístek u výčepu. Zvolil houbovou polévku a záhorácký závitek s brambory. Je tady vlastně jako ve vězení. No kdyby o to stál, mohl by se probrodit sněhem k silnici. Ale riskovat pak, že pojede nějaké auto, co ho vezme na nádraží? Zkusí se po obědě podívat do lesa. Les jako les, ale přijde na jiné myšlenky. Šel na pokoj a lehl si.

Vzpomínky bohužel začaly útočit. Někdy na podzim přede dvěma lety poznal Jaroslava. Přišel si nechat ušít oblek. Přinesl západoněmecký Herrenjournal a východoněmecké Pramo a ukazoval, co by asi šlo použít z obou.

„Samozřejmě látku dodám. Objednal jsem ji v Tuzexu.“

Když mu bral míry, sundal si kabát i sako. Už jeho jemný a dráždivý parfém ho nesmírně vzrušil. Ale i na něm viděl, jak se mu zvětšil poklopec. Když si pak klekl, aby změřil šířku dolní manžety, ucítil ruku ve vlasech. Nezmizela, ani když se napřímil.

„Máš krásné vlasy, Oldřichu. Netušil jsem, jakou tady potkám krásu. Tak možná na brzkou shledanou.“

Zůstal tím docela zasažený a jeho spolupracovník Frantík se smál.

„Jak se ti podařilo urvat toho studeného krasavce? Viděl jsem vás. Jen si dávej pozor. Zůstalo za ním pár hodně zlomených srdcí. Užij si, ale probůh jen se nezamiluj.“

„Ani nevím, kdo to je.“

„Nějaký vojenský specialista na letecké motory.“

„Neměl uniformu.“

„Takoví ji nosit nepotřebují. Brácha dělá v Palu a tam mají z něho všichni vítr. Nechci, abys byl jeho další oběť.“

„Lidi moc nakecají.“

Myslel si tehdy, že mu Franta závidí. Jaroslav přišel s látkou, pak na zkoušku. To už nebyly jen vlasy.

„Co tenhle víkend? Je nevlídný podzim. Venku vítr a mrholení. Ale znám jedno malé letovisko, kde je spíš jaro. Rozkvetlé stromy a výtečná kuchyně. Mohu tě vyzvednout v pátek v práci?“

Přikývnul, aniž by chvilku uvažoval. Oblékl si svůj soutěžní oblek v barvě piniové kůry se stříbrnými nitkami. Žlutý rolák s broží z českých granátů. Hnědé kozačky s vysokým podpatkem. Byl úplně mimo a na Frantova varování nedbal.

Jaroslav přijel ve stříbrném Saabu devadesát devět. Hned se mu vybavilo úsměvné přirovnání stříbrného kočáru. Jeho princ si ho odvezl k malému hotelu. Na jižní straně byla jídelna s částečným prosklením střechy. V ozdobných velkých dřevěných květináčích tu bylo několik stromků citroníků s květy i plody.

„Vidíš, nelhal jsem ti, jsou tu květy.“

Jeden utrhl a zasunul mu ho za ucho. Opojná vůně, opojné víno, opojné milování.

Jak bylo úžasné se mu poddávat. Nekončící hrátky ho dokázaly rozpálit jako kovářská výheň. Z malého kazeťáku se ozývala flétna. Skladba Bourée od Jethro Tull, z jejich desky Stand Up.

„Je to moderní Bach. Možná by tohle napsal, žít dnes. A my, moje zlatá jehličko, žijeme také dnes.“

Jeho Jára vstoupil do něj a vyplnil celé tělo. Nikdy nic takového nepoznal. Svíral až tolik prostěradlo, že ho natrhl.

Pak se tomu smáli.

„Dej mi svůj nektar, svůdný Ganyméde, a já tě naplním ambrosií.“

Večeři jim přivezli na pokoj na malém servírovacím stolku. I svůdné a zrádné šampaňské. Netušil, kdy a jak usnuli.

„Je ráno, má jehličko, teď je na tobě oplatit včerejšek.“

Tenhle mladý krásný muž, na pohled přísný a studený, se v posteli rozevřel jak z poupěte květ. Oldu fascinovalo jeho bezchybné atletické tělo, které mu nabízel. Snažil se oplácet. V létě, další rok, se jeho princ oženil. Jistě, to chápal. Tak to chodí, ale jejich setkání a milování pokračovalo, i když ne tak často. A pohroma přišla na Nový rok. Ještě Silvestra společně oslavili na jedné chatě. Přišlo ráno.

„Je Nový rok, Oldříšku, všechno je jinak. Je čas se rozloučit. Už mě neuvidíš, nehledej mě. Doufám, že jsi rozumný a neuděláš nějaký skandál u mé ženy. Uškodilo by to nejvíc tobě. Na svatbě jsem si našel náhradu. Bratrance mé ženy. Letošního maturanta. Ale nechtěl jsem ti kazit zbytek roku. V mém starém bytě už pro tebe není místo. Sbohem.“

Dostal horečku a nechtěl žít. To přece není možné. Všechno jenom hrál? Našel si náhradu. Jinou hračku. Čtrnáct dnů se nemohl vzpamatovat. Přiznal se Františkovi.

„Varoval jsem tě. Stejně tak využije a odhodí toho druhýho kluka. Musíš se vzpamatovat. Vezmi si dovolenou a jeď někam na hory.“

Jel, ale do města, kde měl Jaroslav byt. Sám nevěděl proč. Ani co řekne. Jen ho chtěl vidět. Stříbrný Saab stál před domem. Nejdřív chodil venku, pak se odhodlal vejít a zazvonit. Otevřel trochu rozcuchaný blonďáček.

„Co tady chceš? Viděli jsme tě dole u auta. Jsi hezčí než na fotkách, ale už ti došel čas. Jsem o sedm let mladší. Jára miluje mladé a nepoužité maso. Objev se tady příště a zavolám policajty. Táhni do pekla.“

Chytl se zábradlí a nemohl dýchat. Sešel po schodech. Šel ulicí dál do města. Začalo sněžit. Vešel do první restaurace po cestě. Po cestě kam?

V okně se objevil odlesk slunce. Zbytky mraků rozháněl vítr. Na parapetu okna vytvořil na jedné straně malou závěj. Zatímco na obnaženém plechu se pár vloček rozpouštělo. Sešel dolů k obědu.

„Taky jste si pochutnal, mladý pane? Zelíčko a špíček zarolované v masíčku, co se rozplývalo na jazyku. A večeře dnes bude studená. Na chodbě je velká termo konvice s čajem a s kávou nějaké koláčky a oplatky. Vyjdete si k lesu? Už odhrnuli sníh frézou až k prvním stromům a dál je to odfoukané.“

Kuchař všem rozdal balíčky s chleby se salámem, sýrem a naloženou kapií. Vedoucí mu přinesl teplé válenky. Všechno si odnesl do pokoje. Vezme si šálu, večeři a dole u pultu láhev džusu a pleskačku Myslivecké, když už bude v lese.

Po cestě narazil na obě staré dámy s lyžařskými holemi. Cestička byla prohrnutá až k lesu. Skutečně. Na kraji lesa byla místy vidět i omrzlá tráva. Bezmyšlenkovitě šel dál. Začal pás keřů. Bezinky, trnky, šípky a hlohy. Tady bylo živo. Plno ptáčků. Poznal sýkorky, vrabce a kosa, co hodoval na šípcích. Okraj lesa se najednou zalomil k západu. Byl tady krásný výhled na louky a pole zapadané sněhem. Lavička z břízy s propleteným opěradlem z větviček přímo lákala k posezení. Taky ji hned využil. Napil se džusu a dal si kalíšek uzávěru z lahvinky. Musel si povolit šálu. Zřejmě se i oteplilo a sníh bude rychle sedat. Opřel se a zasnil. Chodíval rád už jako malý do zimního lesa. Babička mu četla Sněhovou královnu od Andersena. Prožíval dobrodružství Kaje a Gerdy. Pak ho zaujaly příběhy z drsné divočiny. Četl Jacka Londona a toulal se v duchu Aljaškou.

Vzpomínky ho ukolébaly. Když se probral, zapadalo slunce. Sněhové kopečky dostaly oranžovou barvu. Vyndal si chleba z kapsy zimníku a pojedl. Tak krásný západ slunce už dlouho neviděl. Pomýšlel na návrat, když z opačného směru uviděl někoho přicházet. Zřejmě někdo od Lesů. Měl zelený teplý prošívaný kabát, stejné kalhoty a na hlavě kožešinovou beranici. Přes rameno koženou brašnu.

„Dobrý večer přeji. Sledujete západ slunce? Je tady moc krásně.“

Oldřich také pozdravil. Teprve když přišel jeho návštěvník blíž, viděl mladistvou tvář. Tak nějak jako on. Mladík si sundal rukavici a podával ruku.

„Ivo, poutník lesem a milovník Bílých nocí. Chodím sem kreslit a sbírat hvězdný prach.“

„Oldřich, taky poutník, jenže bez cíle, co uvízl tady kousek v hotelu.“

„Každá cesta má cíl. Jen ho někdy nevidíme. Příliš se ohlížíme za sebe. Vidíš, z lesa vychází srnky. Na odvátém kousku louky budou hledat pastvu. Mohu si přisednout?“

„To bych se měl ptát spíš já. Asi jsi tady domácí. Hajný?“

„Kdepak. Po ekonomce jsem se dostal do Lesů jako účetní. Ale mám koníčka, spíš velkého koně. Kreslení. Lesa, ptáků, zvířat. Taky fotím. Kdysi jsem obdivoval kresby Setona. A samozřejmě našeho Zdeňka Buriana. Tady jsou krásné žluny šedé a spousta ptáků. Mám rád zimní noci. Když svítí úplněk a stříbří sníh. Je to moje úchylka. Náš hajný si nejdřív myslel, že chodím pytlačit. Ale když mě párkrát potkal v noci tady na lavičce, nechápal to.“

„Bílé noci. Připomněl jsi mi Dostojevského stejnojmennou novelu. Tak trochu jsem tím snílkem, co zůstal opuštěný na nábřeží. Když tě někdo, o kom sis myslel, jak tě miluje, vymaže ze života, je samota daleko horší.“

„Neznám tvůj příběh, ale nejsi samotný jen ty. Taky znám, když tě opustí štěstí i láska. Hledám vždycky tam nahoře, alternativní svět, kde je všechno jinak. Dnes bude krásná noc. Spěcháš?“

„Není kam, rád s tebou posedím. Světlo už pomalu mizí. Okolí dostává jiný vzhled. Ve městě všechno přebijí lampy. Začíná tma, ale na sněhu je vidět.“

„Měsíc vyjde po deváté. Pak bude vidět skoro jako ve dne. Doufám, není ti zima?“

„Není, dobře jsem se oblékl, ty válenky mě půjčili a kabát má teplou vložku.“

„Můžu ti nabídnout horkou kávu?“

Ivo vyndal z brašny termosku a nalil do vrchního uzávěru. Sám si vzal vysouvací kelímek.

„Já se také trochu vybavil,“ Oldřich vylovil z kapsy pleskačku. Připili si.

Čas utíkal rychle.

„Vidíš, jak se rozjasňuje? Za stromy už vychází měsíc. Bude krásná Bílá noc.“

Po dlouhé době Oldřich přestal vnímat bolest. Zaujalo ho vyprávění o lese, stromech, zvířatech.

„Je po půlnoci, aby neměli v hotelu o tebe strach.“

„Snad ne. Příště řeknu,“ zarazil se.

„Budu rád, když přijdeš, ale můžeme se tady potkat odpoledne, ukážu ti kousek lesa a opečeme si na ohni klobásky. Večeři si vezmi s sebou. Ve tři?“

Až po cestě zpět si uvědomil, že bude zamčeno. Taky po zazvonění se dlouho nic nedělo. Pak viděl přes skleněnou výplň dveří baterku. Otevřela mu servírka v županu.

„Proboha, vy jste zabloudil? Mysleli jsme, že už spíte.“

„Ne, jen si prohlížel noční krajinu a potkal jsem se se zajímavým člověkem.“

„Jedině s Ivem. To je napůl blázen. Ten chodí po lese v noci, ale krásně kreslí a maluje, to je pravda. Nedáte si se mnou grog, když už jsme vzhůru? V zimě tady máme míň personálu.“

Veliký hrnek krásně voněl. A v pokoji měl jako v lázních. Zato voda jen studená. Asi ji ostatní už večer vyčabrali.

Usínal a představoval si svět, kde nepotkal Jaroslava, ale Iva.

Po dlouhé době spal tvrdě. Dole už seděli jen pánové a četli noviny u kávy. Servírka mu popřála dobré ráno.

„Můžou být vajíčka? S cibulkou a šunkou?“

„Jistě, cokoliv.“

„Ještě poprosím o oběd, ale všichni si dali řízek a bramborový salát s majonézou.“

„Může být, přece nebude kuchař dělat jeden extra oběd. A jsou ještě ořechové řezy? Jeden bych si dal ke kávě a prosím čtyři do krabičky. A večeři si taky vezmu hned po obědě. Přijdu zase v noci, tak aby mě nikdo nehledal. A můžu si půjčit baterku?“

Řízky byly jak kola od vozu, ale šťavnaté, salát bez chyby. Po obědě si půjčil vatovaný pracovní oblek i s kabátem. Převlékl se, vzal krabičku s řezy, pytlík s večeří, což bylo uzené kuřecí stehno a vodku. Dva toniky. Docela se těšil. Těšil? To slovo už neznal od Nového roku. Je mu s Ivem dobře. Uvědomil si, jak ho vnímá. Zatím jako kamaráda, co ho vrací k životu.

„Oteplilo se, polovina sněhu se už sesedla. Jen drží tam, kam nemůže slunce. Už jsem nám prošlapal cestičku ke starému posedu. To je takové druhé místečko, co tady mám.“

Odbočili do lesa, zřejmě po nějaké stezce, jenže zapadlé sněhem. Dostali se k velké mýtině. Velká hromada zasypaných klád a za ní vysoký posed. Za volným prostranstvím byla seč malých stromků, kde převažovaly opadané modříny.

„Posed je tady z doby, kdy byla mýtina na celém i protějším svahu. Dnes ztratil význam, ale dá se tam vylézt. Ještě rok dva a pak už to bude nebezpečné. Ale vedle je malý přístřešek z kůry a ohniště.“

Kolem něj odhrnutý sníh a bylo tady připraveno dřevo v malé hraničce. Ivo zapálil dole suchou trávu a listí.

„Jsme tady jako v pohádce O dvanácti měsíčkách.“

„Jistě, jahody ani borůvky tady nemám, ale jablíčka.“

Ivo vyndal z brašny dvě krásná červená jablka.

„A jsme v další pohádce, Sněhurce, já měl v dětství zamilovanou pohádku Sněhovou královnu.“

„Jen jsou, Oldo, vlastně hodně smutné, i když končí pak dobře.“

„Lidské osudy bývají smutnější a kolikrát dobře nekončí. Něco, co vypadá jako krásná pohádka, najednou končí až moc krutě. A nic už zpět nevrátíš. Nakonec ti zhořknou i krásné vzpomínky a zůstane bolestná prázdnota.“

„Taky tohle znám, ale už je to rok. Nechtěl jsem vidět lidi. Vyprosil jsem si místnost na pile, kde byla kdysi transmise poháněná mlýnským kolem. Dnes se všechno přestěhovalo do nového provozu. Každý stroj má pohon elektrickými motory. Po válce z toho udělali byt pro hlídače. Kus odtud se postavily kanceláře. Pila je nová a ze staré je jen sklad. Jsem tam sám jak na starém hradě. Můžu tě zítra pozvat?“

„Pokud tě nebudu obtěžovat. Nejsem moc zábavný společník. Ani jsem nepřišel na to, jak mou dovolenou využít, tak budu rád. Vypadá to, že koncem týdne většina sněhu odtaje.“

„Tady v lese jen sedne a vydrží. A mělo by se na víkend ochladit. Ohníček nám krásně plápolá, za chvíli si můžeme opéct klobásky. Jsou napůl zvěřinové.“

Tady nebyla tak otevřená obloha jako u lavičky. Část zakrýval les a protější svah. Měsíc vyšel mnohem později a Ivo ho doprovodil až k hotelu.

„Ke mně je to trochu dál. Můžeš přespat u mě. Nahlas to v hotelu. A potkáme se stejně. Já jsem do půl třetí v práci.“

Hned byla vidět změna. Šel proud. Směrem k lesu svítily tři lampy, další u hotelu a nade dveřmi. Tentokrát přišel otevřít pan vedoucí.

„Tak jak se vám líbí noční les? Tady jsou noci jiné než ve městě. Už nám jde i telefon, pokud byste chtěl někam si zavolat. A samozřejmě je teplá voda. Dobrou noc.“

Koupelna nebyla z nejnovějších, a navíc společná pro celé patro. Jedna pro pány, druhá dámská. Asi v tom moc rozdílu nebude. Uvnitř litinová vana, zrcadlo, umývadlo, schránka s ubrousky, koš. Malá mýdla, velký šampon, pěna v umělohmotných polštářcích. Docela přišla teplá voda vhod. Jen v ní málem usnul. Uvažoval o tom, jak čas s Ivem rychle plyne. Trochu i uvažoval, kdyby byl taky jako on. Mluvil o rozchodu před rokem, ale nijak z toho nevyplynulo, kdo byl tím jeho šťastným. Pozvání k přenocování prostě vychází z toho, že se pak nebude trmácet někam přes les plný sněhu a měsíc bude svítit zase ještě později.

Snídani všichni volili sladkou. Nadýchané koláče voněly borůvkami a tvarohem. A dal si horkou čokoládu. Oběd, svíčková, tak jak má být. Ještě neodolal kávě a dalšímu koláči. Nemá nic nosit. Je to na hostiteli. Ale čtyři koláče určitě přijdou vhod. Ivo už čekal. Prošli kolem včerejšího tábořiště a pak podle potoka dál lesem. Les zřídnul, stromy byly vysoké a staré. Zpod sněhu vykukovalo borůvčí. Ale jen zelené větvičky, místy se zbytky načervenalých loňských listů. Les končil alejí jeřabin. Před nimi z dřevěných budov vystupovalo něco, co vypadalo jako nízká kamenná věž s továrenským oknem z malých tabulek.

„Vítám tě na mém hradě.“

Vešli malými dveřmi do velké chodby vydlážděné špalíky. Na boku nízké schodiště. Když Ivo otevřel, velké okno osvětlovalo místnost skutečně podobné hradní. Stěna s oknem a protilehlá byly z opuky, boční z překládaných fošen.

A všude desítky, ne-li stovky obrázků ptáků. Ale i jiných obyvatel lesa. Kuna, liška, jezevec, srnčí, divočáci. Z dřevěného stropu, který držely mohutné trámy, visely tři smaltované lampy se stínidly.

„Nevím, kam se podívat spíš. A ta světla.“

„Tím se svítilo v provoze na pile. Tyhle tři jsem zachránil. Jsou na rtuťové výbojky a dávají nazelenalé světlo. Používám je jenom málokdy. Je to spíš dekorace. Každá má tři sta wattů. Jinak tu mám světla boční, co svítí, kam potřebuju. Ještě ti ukážu minikuchyňku a koupelnu. Všechno vytápím akumulačkami. Elektřina je velice levná a máme taky agregát. Ale tady vede vysoké napětí a je transformátor. Za dobu, co jsem tady, žádná porucha ani v zimě nebyla. Zato telefon za zimu nejde v kanceláři často.“

Koupelna byla podobná té v hotelu, jen zabydlená. Kartáček, pasta, krémy. Kolínské, holicí strojek ruční i elektrický, fén. Koš na prádlo, zrcadlo a taburetek. Malá bubnová pračka. Kuchyňka měla jen elektrický sporák, ledničku, stolek, židle a zavěšené sektorové police. Zabudovaný dřez v kousku kuchyňské linky.

„Něco tady bylo, vidíš, není to žádná novota, něco je z Bazaru. Taky co mám v pokoji. Je to zároveň i jídelna, studovna, obývací pokoj, ložnice a ateliér. Tady pod našima nohama byla hřídel od mlýnského kola. Náhon z potoka je tady za zdí. Kolo se bohužel nedochovalo. A tady ve zdích byla velká transmise, a jak jsou dřevěné stěny, co tu dřív nebyly, vedly na obě strany řemenice pro pohon různých pil a strojů.“

„Můžu si prohlížet tvoje kresby a zřejmě akvarely? Moc se v tom nevyznám. Ale zvlášť ti ptáčci jsou jako živí, jenom odletět. Tohle všechno žije tady v lese?“

„Jistě, jen část odlétá na zimu, nebo někteří se pohybují vysoko a taky v noci. Tady jsou žluny, ty mám velice rád, jsou tady i přes zimu.“

„Myslel jsem, že jsou to žluvy.“

„To jsou zcela rozdílní ptáci. Žluva je krásný žlutý pěvec s černými křídly a ocasem. Zimoviště má až na jihu Afriky. Je to takový přerostlý kanárek. To jsou tyhle obrázky. A žluna patří mezi datlovité, je většinou žlutě zelená a sameček má červenou čepičku. Té jsou u nás dva druhy, šedá a o něco větší zelená, to jsou tihle, samičky jsou míň zbarvené.“

„Já myslel, že jde o stejného ptáčka, jen jedno jméno je hovorové.“

„Takových příkladů je hodně. Určitě znáš pěnkavu, ale pěnkavák není samec od pěnkavy, ale zcela jiný pták, horský, který se objevuje jen zcela výjimečně. Všichni znají vrabce domácího, ale má i bratrance o něco menšího vrabce polního, zvaného také úpolník. V názvosloví je plno podobných chytáků.“

„No, to by bylo na mě složité, ale tvé obrázky se mě moc líbí. Vidím tady i houby, listy, pupeny, šišky, tohle jsou asi hálky, nádherné bledule a tohle je krása. Liščata. To je také odtud z lesa?“

„Jistě, mladé lišky jsou velice hravé, ale je to o trpělivosti, než člověk něco takového uvidí. Tam mi hlavně pak pomáhá foťák.“

„Další pohádky, Budulínek, Liška Ryška, nebo Liška Bystroužka.“

„Hodně pohádek vznikalo, když lidé pozorovali přírodu a žili v ní.“

„Už jsi tohle někde vystavoval?“

„To ne, občas něco pošlu do časopisů a něco dělám pro muzeum. Ale jsem špatný hostitel. Udělám kávu.“

„Vzal jsem z hotelu výborné koláče.“

„Tak já nic sladkého nemám. Jen oplatky a čokoládu. Na večeři můžu upéct jitrnice a jelítka. Dostal jsem ze zabíjačky. Pokud to jíš.“

„Naopak, miluju všechno ze zabíjačkových hodů. Kdysi jsme jezdili k babičce.“

„A převlečeme se do tepláků, je tady dost teplo, postavou jsme skoro stejně, ať máme pohodlí.“

„Tady na sedačce máš vzácné orientální polštáře. Perský vzor, turecký a marocký. Nějaké dědictví?“

„Kdepak, ty byly původně majitele toho rozkládacího gauče. Taky je předválečný. A byly to jen potahy, polštářky mi podle nich ušili tady ve vsi. Taky se mi líbily. Jen jsem je chtěl vyprat, ale pak šly do čistírny.“

„Tohle je vlna na jutě, tady podle vláken je spředená velbloudí srst, velký je vlastně sedátko na zem a ten páv je plyš.“

„Jak tohle znáš, Oldo?“

„Jsem krejčí. Šiju zakázkové šaty, převážně pánské. Tak musím znát látky, ať už z čehokoliv. Tohle jsou tkaniny a výšivky. Zachovalý, krásný barvy.“

Oldřich tady cítil bezpečí, klid, bolest ustupovala. Ale bylo to i varování. Nesmí tomu moc propadnout. Život venku je jiný. Známá místa mu budou znovu připomínat, co ztratil.

„Jsi najednou smutný. Stalo se něco, nebo jsem nevědomky něco řekl?“

„Ne, to ne. Tady je úplně jiný svět, jen si na něj nesmím zvykat.“

„Co je na něm špatně?“

„Na něm nic. Byl jsem bláznivě zamilovaný a letos na Nový rok všechno skončilo. Ještě na Silvestra jsme slavili. Ráno bylo všechno jinak. Půl roku už to bylo jen klamání. Proto jsem přijel sem. Pokusit se… Ani nevím, co jsem vůbec čekal. Jsem prý už starý a použitý maso. Asi má pravdu. S jeho osmnácti léty nemůžu soutěžit. Promiň.“

„Byl to přítel a našel si mladšího?“

„Převleču se a hned půjdu.“

„Kam bys chodil, čeká nás večeře. Nenechávej bolest v sobě jak závaží. Já prožil něco podobného před rokem. Utekl jsem od lidí. Chodím po lese, kreslím, pomalu zapomínám, toulám se Bílými nocemi a myslím si, jak někoho potkám. Každá z těch kreseb má v sobě bolest. Každá barva slzu. Každá tužka, uhel, štětec, to jsou jen další trny. Nemůžu ještě říct, všechno jsem překonal. Jen se snažím. S tebou je mi poprvé dobře. Nabízím ti mé přátelství. Co bylo mezi námi hned od začátku. Já to tak vnímal a byl ti vděčný. Rozhodni se sám. Budeš tu mít vždycky dveře otevřené.“

Chvíli seděli beze slov. Oldovi tekly slzy po tvářích a Ivo se díval do země.

„Promiň mi. Vím, nejsem sám, koho něco tak bolestného potkalo. Je mi to líto. I v tomhle jsem sobecký. Pro svou bolest nevidím bolest jiných. Zůstanu. Ani vlastně nemám kam jít. Není komu se svěřit. Kamarád v práci mě varoval dávno. Jenže to je to, co nechceš slyšet.“

„Jdeme si naložit talíře. Všechno je v troubě, bude to akorát.“

S talíři si sedli u okna.

„Dnes měsíc vyjde později, ale sníh nám také vytváří Bílé noci. Asi si každý představuje mezi hvězdami svou planetu, kde je všechno jinak. Kde má každý někoho, koho miluje. Pro nás žádná seznamka neexistuje. Pokud neberu nápisy na záchodcích. Dvacet, dvacet, vykouřím i ojedu.“

„A přijde tam vychrtlý padesátník s pleší, to už jsem taky zažil. Nechápu, proč pořád někomu vadíme. Já se občas setkávám s lidmi, co to mají stejně. Na jednu noc, na dvě, ale chce to i duševní lásku. Když si myslíš, už mám všechno, co člověk nazývá štěstím, je konec moc krutý. Vím, lidi se i rozcházejí, vždycky to bude bolet, ale snažit se při tom druhému ublížit, ponížit ho, to nechápu.“

„Tak to chodí i u těch normálních. Spousta rozvodů jsou tragedie, zvlášť když jsou tam děti a rodiče je štvou vzájemně proti sobě. Kolikrát si říkám, láska jako z Červené knihovny snad ani není možná. Ztlumím světla, můžeme se dívat na oblohu a trochu snít.“

Ivo odnesl talíře a vrátil se s lahvinkou vína.

„Abysme zapomněli na všechno špatné a našli kousek lásky a štěstí.“

„Jsme jako dva trosečníci na jednom ostrově. Jen každý na jiném konci. Nebylo by to moc kroků, ale je těžké je ujít.“

„Rozumím. Já už tu polovinu cesty ušel, Oldo, a rozhodnutí je na tobě. Zatím nás svírá zima. Možná s jarem…“

„Možná, nechtěl bych něco, co by se rychle zhroutilo. Jen bych tě chtěl poprosit, můžu těch pár dnů chodit k tobě?“

„Jistě, jsem rád ve tvé společnosti“.

Hovor se vrátil k lesu a jeho obyvatelích. Pozorovali oblohu. Po deváté si dali topinky a tatarák z buřtů. Další víno.

„Doufám, gauč ti snad vadit nebude, nebo si dám křesla k sobě.“

„Ne, nechci tě připravovat o pohodlí.“

Rozložili gauč a vystřídali se v koupelně.

„Ráno jdu na šest, nechám tě spát, udělej si čaj nebo kávu a namaž chleba, pak jenom přibouchni dveře. O půl třetí budu doma. Zajdeme na druhou stranu, kolem pily, pokud tedy budeš chtít přijít.“

„Jistě, přijdu rovnou sem a počkám.“

Když se vzbudil, bylo po sedmé. Udělal si jen čaj a chleba s máslem. V hotelu ještě dostal snídani. Veku s masovou pomazánkou. Zašel na pokoj a ještě si lehl. Myšlenky dotíraly jak roj komárů. A taky bodaly. V noci, když se vzbudil, měl docela touhu vzít Iva za ruku, přitisknout se. Jen mu všechno připadalo moc rychlé. Ještě čtyři noci. Vydrží se zatím nijak nesbližovat? A proč? Mohl by taky skončit hotel, když tam nespí. Jenže to by vypadalo, jako by se k Ivovi nastěhoval. Proč mám plno ohledů a zábran? Nechci něco, co stejně přijde? V poledne bylo v jídelně mnohem víc hostů. Už sem jezdila auta a sněhu byla sotva polovina. Dal si halušky se zelím a uzeným masem. Kuchař mu jako večeři nabídl kus uzeného. Koupil si od něj jablečný závin. Než šel, tak si vzal u vedoucího dva litry červeného vína ze Slovenského Nového Mesta. Nebude si připadat jak chudý příbuzný.

Akorát se sešli dole u vchodu. Slunce už na jižních stranách většinu sněhu rozpustilo. Vytvářela se ledová slupka.

„Neměl jsi nic nosit, tak díky. Zajdeme se podívat na hlívy. Rostou tady za pilou u náhonu.“

Pustili se zřejmě pěšinou kolem vody, teď zasypanou sněhem. Osiky, vrby a pár topolů. Místy zasahovaly staré smrky z okolního lesa. Nová pila se všemi budovami, halou a sklady zůstala vlevo. Některé vrby byly zřejmě seřezávané na proutí. Vytvářely mohutné hlavy.

„Vrby jsou jak z Ladových obrázků a myslím, tohle je určitě hlíva,“ ukazoval Olda na trs vyrůstající skoro nad vodou.

„Půjdeme ještě dál, tyhle sklidíme při cestě zpět. Slíbil jsem i nějaké naší paní hospodářce, špatně chodí. To znamená, budou tu i jiné.“

Další trs byl hodně výš, než dosáhli. Ivo přivázal nůž na delší klacek.

„Chytej, jsou tuhý, ale na zemi by se poškodily víc. Ze sněhu trčí moc větví.“

Donesli jeden velký trs a tři menší.

„Použijeme jen kloboučky, nožky usuším na houbový prášek, jsou moc tuhé.“

„Je to rychlá večeře. Udělám těstíčko, vejce, mouka, strouhaný sýr, koření, ale ne moc, aby nepřekrylo chuť hub. Pak strouhanka a osmažit na sádle. Tatarka a brambory se zatím uvaří.“

Olda se zapojil. Ivo jim dal kuchyňské zástěry.

„Vypadáme tady v kuchyňce jako manželský pár,“ zasmál se Ivo.

„Máš pravdu, jsem ti moc vděčný za všechno. Jen si se sebou nevím rady. Kdyby tak šlo všechno v hlavě vypnout.“

„Nemusíme spěchat. Možná to bude časem něco víc. Ale i tyhle večery jsou krásné v mé lesní samotě.“

„Dáme si zase všechno k oknu. Na teploměru je pět pod nulou a začíná poletovat sníh.“

„A venku je Bílá noc.“

I další odpoledne a začátky noci trávili u Iva. Spávali vedle sebe, ale jen si popřáli hezkou noc. V sobotu se Olda odhlásil z hotelu. Nadcházející noc byla poslední. Ještě v hotelu si objednal taxi na nedělní odpoledne k pile.

„Nezlobíš se? Promiň, můžu říct, nikdy jsem se necítil tak dobře jako za těch pár dnů s tebou. Jenom bolest ještě převládá. Těch pro a proti je pořád moc. Určitě přijedu. Pokud budeš chtít čekat.“

„Už jsem ti říkal, všechno je na tobě. Jen dnes bych tě chtěl poprosit, můžu si tě načrtnout? Jenom malou skicu.“

„Zařadíš mě taky mezi obyvatele lesa?“

„Jistě. Les mi tě dal jako všechny tady kolem nás.“

Večer byl poněkud smutný. I témata k hovoru jako by někdo vybíral. Přijde rozloučení. A shledání, kdo ví? Ivo si přinesl stojan.

„Kreslíš vůbec mě? Díváš se z okna.“

„Tebe už znám zpaměti. Za pár dnů ses mi do ní otisknul. Jen se ubezpečuji, že se nemýlím.“

„Vzpomněl jsem si, jak se lidé nejdřív báli fotografií. Měli pocit, že jim někdo s věrnou podobou bere i duši.“

„Já bych bral i kousek tvýho srdce. Budeš tady se mnou, udělám dva hrníčky kávy, jeden zvednu a dám ti připít k ústům. Možná se trochu usměješ. Noc může být jak chce tmavá. Stále uvidím utíkající měsíc.“

„Prosím, Ivo, vháníš mi do očí slzy. Nezasloužím si, aby mě někdo měl rád. Takový jako ty. Pořád jsem svázaný. Nechci, aby všechno střídala bolest.“

„Dobře, snad časem. Půjdeme spát. Zítra si dopoledne zajdeme na hlívy. Vezmeš si je domů.“

Nemohli usnout. Dívali se na hvězdy.

„Kdysi mi babička vyprávěla o andělích strážných. Každá hvězdička je jeden andílek. A já hledal mezi nimi toho svého.“

„Já zase, Ivo, věřil, že tam v dalekém světě mám svého dvojníka. Maminka hubovala, ten druhý Oldříšek už se umyl, vzal si noční košilku a dávno spí. Sedla si ke mně a držela za ruku.“

„Můžu tě chvilku podržet já?“

„Ano, jen víš…“

Když se ráno vzbudili, cítil Olda Ivovu ruku na rameni. Nesundal ji. Jen ji začal vnímat jinak. Jsem tady s tebou, neboj se, všechno zlé pomine. Máme před sebou nepopsaný list. Ze stojanu se na něj díval úplně jiný Oldřich.

„Kreslíš mě hezčího, než jsem.“

„Já tě tak vidím. A mám docela dobré oči. Moc se podceňuješ.“

Přinesli hlívu. K obědu byl pečený bůček a hrníčkový knedlík. Salát z kyselého zelí. Ještě káva a pár slov.

„Měl bych se s tebou vyrovnat za všechno, cos…“

„Nejsem hotel. Zavolej mi do práce. Skoro se bojím říct, přijedeš?“

„Přijedu, určitě, a zatím moc dík za všechno.“

Když se loučili u taxíku, obejmuli se.

„Na nádraží, prosím.“

Projížděli známou ulicí, kolem zaparkovaného stříbrného Saabu. Ještě ho bodlo u srdce. Cestu vlakem moc nevnímal.

Ze sněhu byly v ulicích trochu špinavé hromádky.

„Měli jsme o tebe strach. Já vím, pak jsi volal, nešel telefon. Líbilo se ti tam?“

„Asi tam budu jezdit častěji, mami. Poznal jsem tam jednoho kluka jako já.“

„Oldo, víš, co sis prožil, máme o tebe strach.“

„Neboj, táto, zatím jsme jenom přátelé, bude se vám líbit, určitě ho přivezu.“

Když si šel lehnout, cítil, jak mu Ivova ruka chybí. Před oknem byla lampa, co vymazala oblohu s hvězdami. Žádné jiné světy s dvojníky ani s anděly strážnými. Usmál se. Skutečně se zasmál? Ráno musí zavolat. Za čtrnáct dnů by mohl vyjet už v pátek. Vezme si náhradní volno. Usínal s vidinou březové lavičky. Právě přicházel nějaký kluk v prošívaném teplém kabátě a beranici.

Rodiče odcházeli na šest, on na sedm. V konvici byla melta s mlékem a pod ubrouskem buchty s višňovým džemem. Ty zbožňoval. Trošku kyselé a hodně aromatické. Maminka mu chtěla udělat radost. Musela je péct, když si šel lehnout. V práci byl Franta samá otázka.

„Být na tvém místě, dal bych tomu klukovi přes hubu. A co si urval sám. Jarda má nejmíň pětatřicet, to není použitý a starý maso?“

„Už se s tím smiřuju. Spíš začínám mít vztek. Nechal jsem se tak oblbnout. Říkal jsem si, ty druhé opustil pro nějakou nesrovnalost, žárlivost. Ne, pro něj je to sport. Jak dosáhne vrcholu, udělí si medaili a zvolí jiný.“

Uplynul týden. Na víkend jel s rodiči k tátovu kamarádu. Znali se dávno z vojny a obě rodiny se celá léta přátelily. Měli dva kluky, dvojčata před maturitou. Mají léta jako Jardův milenec. Nikdy ho nenapadlo uvažovat o tom, že by se mu mohli líbit. Vždycky je bral jako mladší bratry. Nejdřív jim ušil texasky z prostějovské rifloviny. Ale ta držela barvu a nedala se seprat. Pak jim přes známého přivezl z Tuzexu originál Wranglerky. Navíc už částečně seprané. A rád jim šil moderní sáčka, kalhoty z plátna, letní s batikou i zimní z manšestru s podšívkou. Kluci mu zase sháněli zahraniční elpíčka a kazety. Sem se opravdu těšil. Byli taky jediní, mimo rodiče a Frantu v práci, kdo věděl, jak na tom je. Dokonce mu, když se trochu připili, nabídli, že by to taky zkusili, aby nebyl sám a smutný, když ho Jarda nechal.

Pochopitelně věděl, že oba mají své dívenky. Může je uklidnit, někoho má. A má? V sobotu ho vytáhli se svými děvčaty do kavárny, kde hrál docela dobrý bigbít. Pěkně si zablbli i na parketu. Musel myslet na Iva. Sem by ho určitě mohl vzít. Za týden rozhodně nic neodmítne. Slíbil ušít holkám minisukně a klukům krátké kalhoty ze stejného materiálu, i vestičky a košile s vázanými mašlemi. Litoval, když se loučili a jeli domů.

V úterý mrzlo, bylo zamračené a od rána se nedařilo.

„Dnes je den na posrání,“ konstatoval Franta. Zrovna když si chtěli udělat kávu, přišel Jaroslav. Jeho bezvadný ohoz, to byla všechno Oldova práce. To taky bylo první, co ho napadlo. Pak ho teprve píchlo u srdce.

„Prosím, moc prosím, můžu s tebou mluvit?“

„Odejděte, prosím, nechtěl bych být na vás hrubý.“

Franta se postavil mezi ně.

„Dík, Fano, ale já to zvládnu. Zajdeme vedle.“

„Prosím, co chceš?“

„Chtěl bych se ti omluvit. Začít znovu. Nechal jsem se zlákat, s tebou bylo všechno jinak. Chybíš mi, poprvé mi skutečně někdo chybí.“

Vyndal z kapsy zimníku krabičku.

„Omluva, bílé zlato, diamant. Prosím přijmi to a odpusť mi.“

„Járo, nikdy jsem od tebe nechtěl drahé dárky. Ano, byl jsem s tebou šťastný. A miloval jsem tě, jak jen to vůbec jde. Když jsi mě tak surově vyhodil na Nový rok, nechtěl jsem žít. Asi jsem na to dost zbabělý. Snad jsem taky věřil v nějaký obrat. Chtěl jsem tě prosit o trochu lásky. Ale tvůj mladíček mě surově ponížil. Slyšel jsi ho. Nevyšel jsi ven, neřekl jediné smířlivé slovo. Ano, jsem o sedm let starší, je hezčí, možná v posteli lepší, ale nedělej si iluze. Ty jsi vůči němu starší o sedmnáct let. Já se nikdy nedíval na léta. Miloval jsem tě. Bolí to, strašně to bolí, ale našel jsem někoho, kdo mi tu bolest pomáhá překonávat. Ne, nevyspal jsem se s ním. Ale čeká na mě. Ten prsten dej tomu svýmu chlapci. Já bych si ho nevzal, ani když jsme se opravdu milovali.“

„Nechápeš, že já mám taky nějaký cit, miluju tě.“

„Ne, to si jen namlouváš. Takových jako já bylo víc. Když ses oženil, chápal jsem to a snažil se tě milovat ještě víc. Aby ses cítil se mnou šťastný. A tys mě půl roku podváděl s ním. A pak jako novoroční dárek jsi mi zničil život. Prosím tě, odejdi. A tu svoji lásku ke mně dej tomu svému favoritovi. Od teď tě neznám. Nepřeju vám oběma nic špatného, pane Jaroslave.“

„Proč jsi se rozhodl všechno krásné mezi náma zničit?!“

„Já to nezničil. A promiňte, pane, jsou plesy, máme moc práce.“

Jaroslav vyšel ven.

„Já poslouchal za dveřma, promiň. Měl sis ten prstýnek vzít. Jako bolestný.“

„Ne, Fano, taková bolest se nedá nahradit věcí. A už se v tom nechci pitvat. Těším se na pátek, na naše Bílé noci.“

Doma měli rodiče stále obavy.

„Jsi opravdu v pořádku? Máme strach, Oldříšku.“

„Neboj, mami, už jsem minulost pohřbil. A těším se k Ivovi.“

„Určitě ho pozvi k nám. Budu klidnější, když uvidím, jak se zase usmíváš. Bylo to i pro nás těžký, ale víš, jak tě máme rádi.“

„Mami, jistě, neboj se, jsem už trochu starší kluk. Umím se o sebe postarat. Snad nám všechno vyjde.“

V pátek byl docela nepozorný a nervozní.

„Kdy ti jede vlak? Nechceš jet spíš? Vidím, že jsi už duchem někde jinde.“

„Fando, máš pravdu, ale domluvili jsme se, bude čekat na nádraží. Tady je už skoro jaro. Sníh tál a teploty nad nulou. Všude už kvetou sněženky, talovíny a krokusky.“

„Ještě je pořád únor, všechno se může změnit. Ale do jara je kousek. Hlavně aby vám všechno vyšlo. Nevzpomínej, co bylo. Já pojedu večer s Peťulou k jejím rodičům. Ale už jsme tam byli mockrát, takže žádný stres. Myslím, o prázdninách mi půjdeš za svědka.“

„Docela rád a tvoje paní učitelka je moc fajn. To já ti oplatit nemůžu.“

„Proč ne? Jasně papír vám nikdo nevystaví, ale co tu tajnou svatbu pro vás, udělat s námi?“

„Ještě jsme si nedali ani pusu. Nezakřikni to!“

„Ale Ivo chce a ty snad taky.“

„Už nic neříkej, radši se vypravím. Dám si na nádraží oběd.“

Bramboračka, dobrá, ale plavala tam jenom jedna houba. Vepřové na pepři, knedlík a desítka. Bylo docela plno. Ani nevnímal přestup. Kolem trati už žádný sníh nebyl. Iva viděl hned, jak vystoupil. Čekal u příjezdu. Pozdravili se a podali si ruce. Ivo vzal plátěnou tašku.

„To je nádherný dubeňák, to jsi šil?“

„Ne, jen upravil. Jeden náš zákazník je vozí z Polska. Seženu ti takový, není problém a udělám prošití a jiný límec jako na mém.“

„Čeká nás taxi. Autobus jede až za hodinu a stejně bysme šli kus pěšky. Sníh je jenom v hlubším lese.“

Taxi je zavezlo až ke staré pile.

„Měsíc svítí přes den, vidíš? Hodně světlý srpeček. Dnes zapadne před půlnocí.“

„Tak budeme mít Bílou noc. Vyndáme proviant. Maminčina bábovka, štrůdl a upečený kus krkovice. Abysme neměli hlad. Nenechala si to vymluvit. Její specialita, višňový džem. Když se vypeckovávají, šťáva stříká všude, ale je to lahůdka. Malé okurčičky s feferonkou. Vzal jsem ještě bonbošku a kávu. Jo a dvě lahvinky Tokaj Sárgamuskotály jako aperitiv. Když má člověk po obchodech známé, sežene cokoliv.“

„Tak budeme mít lukulské hody. Mám kačenu a srnčí. Zimní hlávkový salát z foliáku od naší hospodářky a takový lahůdkový hřbet v aspiku. Musíme se rozpohybovat venku. Jinak se nevlezeme do oblečení.“

„Žádný problém, jsem krejčí. Něco povolím, všiju klínek, ale máš pravdu, těším se do lesa, k lavičce.“

„Tak si na všechno připijeme jeřabinkou, co dělá náš hajný.“

Konečně všechny špatné vzpomínky vzaly za své. Pohoda a naděje.

„Přibyla tu jedna žlu… žluna. Ta ruka s hrníčkem?“

„Je tvá, aby mi líp káva chutnala, když tady nejsi.“

Oldovi stouply slzy do očí. Šel k Ivovi, přitáhnul si ho a políbil. Nezůstalo u jednoho.

„Už nemám žádné zábrany.“

Vyprávěl o Jaroslavovi.

„Ano, přiznávám, miloval jsem ho. Dal do toho všechno, ale už bych mu nikdy nemohl věřit. Když jsme jeli teď kolem, stál tam jeho Saab. Ale už to bylo jen hezké auto. Myslel jsem na tebe. Večer si zajdeme k naší lavičce. Budeme sledovat ubíhající měsíc a pak tě poprosím o trochu lásky. Zní to moc sentimentálně a blbě, to je mi jasný, jen to jinak neumím říct.“

„Nemusíš nic říkat. Tvůj polibek mě přesvědčil. Ať nám vyjde naše Bílá noc.“

Za stromy už vycházel měsíc na své chladné pouti. Seděli u okna, pomalu se obloha plnila hvězdami.

„Můžeme, vezmu baterku, po půlnoci bude tma.“

Minuli starý posed, ohniště a pás křovin. Na lavičku dopadala měsíční zář. Březová kůra byla jak ze stříbra. Oldovi se mihla hlavou vzpomínka na stříbrný Saab. Už nebolela a ztrácela se v nočním lesním šumu. I slabý vítr občas klepl větví o větev. Pak se ozvalo docela intenzívní soví houkání.

„Kalous nám přišel říct, že tohle je jeho teritorium. Bude tady blízko na stromě. Je to klasické húú, húú, někdy skoro jen úú, úú. Trochu silněji ale podobně houká výr. Dál jsou i puštíci, ti dělají větší randál, a je to spíš takové háááál než húú. A je četnější v březnu, ale houkají snad pořád.“

Seděli na lavičce a drželi se za ruce. Ivo je obtočil šálou, ale bylo snad okolo nuly. Ze sněhu se zcela osvobodilo borůvčí a malé smrčky. Na louce zůstal sníh jen v zastíněných místech, kam nemohlo slunce.

„Brzo pokvetou jaterníky, primulky u potoka, spolu s orsejem a devětsilem bílým. Pak sasanky, plicníky, ty mi loni utekly. Letos si je nakreslím.“

„Myslím, že vidím kunu. Tam u toho pokřiveného smrku. Je to lesní nebo skalní?“

„Tady spíš lesní, na dálku a při slabém světle se to moc rozeznat nedá. Ale podle hustého ocasu to bude lesní. Obě mají náprsenky, jen u lesní je menší a skalní má růžový čumáček, lesní černý. A skalní se spíš drží poblíž lidských obydlí, kde ráda loupí v kurnících, ale i ve městech. Taky rozežírá kabely v autech. Lesní se zdržuje v lese. Obě mimo páření jsou samotářské. Rády si značí svůj revír žlázami a hlavně hovínky na dobře viditelných místech. Ve dne je určitě uvidíme na pařezech nebo kamenech.“

Přes srpek měsíce přeletěl zřejmě kalous.

„Máš studený čumáček, taky jsi vlastně lesní, Ivo. Měsíček nám za chvilku zmizne, vrátíme se?“

„Půjdeme pěšinkou, ta bude vidět a máme baterku.“

Doma si nalili víno.

„Nevadí, když se osprchnu sám?“

„Nevadí, ale aby to nepokračovalo i na gauči. Už jsem ti říkal, nechám to na tobě. Chci, aby ses u mě cítil bezpečně. Vezmi si světle modrý župan, ten jsem koupil nový.“

Seděli pak oba u vína a mandlí.

„Můžu povolit tvůj pásek?“

„Jo, Ivo, nezlob se, pořád překonávám tak trochu minulost. Trochu se stydím. Já vím, je to blbost. Už mám něco za sebou, ale pořád se bojím, abych obstál před tebou.“

„To bych se měl bát já, ze samoty z lesa. I když taky jsem už něco prožil. Snad nám naše skutečné seznámení vyjde.“

„Nech jenom svítit malou lampičku, prosím.“

„Nebojíš se zabloudění? Moje ruka už bloudí. Ta oči nepotřebuje a myslím, už našla svůj cíl. Krásný, hebký a tvrdnoucí.“

„Nerozesmívej mě. Můj cíl je jako vytesaný z žuly.“

„Jsme dvě sochy, co umístil sochař vedle sebe. Nečekal, že obživnou. Sundáme si ta bavlněná brnění, mohu?“

„Cokoliv.“

„Víš, cos řekl?“

„Vím, cesta zpět už není.“

Oba se rozesmáli.

„Neboj, mám tu voňavý gel. Od dederonů a víc snad nemusíme?“

„Nebudu tě měnit.“

„Ještě nevíš, jaký budu.“

„Tuším, vnímám,“ oba začali prudce oddechovat.

Olda si svého milence přidržoval. Hlavou mu vířily citronové květy. Dávná slova o nektaru a ambrozii vystrkovala růžky, ale mizela jak podoba jeho bývalého milence. Ruce sjížděly k napjatým stehnům. Ústa nad ním opouštěla jeho a líbala krk, ramena, bradavky. Pak si Iva strhl na sebe. Cítil jejich zpocená těla. Trochu slaného potu olízl z partnerova čela.

„Už to přestal být sen. Už to není nenaplněná touha. Už jsi, Oldo, má skutečná láska.“

„Nemůžu ani mluvit. Jen teď si uvědomuji, že všichni tihle lesní obyvatelé kolem se na nás dívali. Žluny, žluvy, sýkorky, vrabci, konipasi a co já vím co?“

„Neboj, nikde to neřeknou. Hvězdy jsou pořád vidět.“

„Taky nahlížely na naši Bílou noc.“

„Nemáš žízeň?“

„Šílenou.“

Šli se trochu opláchnout. Nalili si kofolu. Pak se vrátili k vínu.

„Mohl bys za týden přijet k nám?“

„Budu se bát, co řekne tvá maminka.“

„Neboj se, je trochu zvědavá, má strach, abych zase nedopadl nějak jako dřív.“

„A další týden tě vezmu zase k mým rodičům.“

„O prázdninách půjdeme na svatbu. Budu jako svědek kamarádovi z práce.“

„Tak to nás nečeká,“ rozesmál se Ivo.“

„Když jsme o tom mluvili, říkal, že bysme si taky s nimi mohli zahrát na svatbu. Jen jako pro nás, vzít tam oboje rodiče…“

„Takže ty jsi nám naplánoval svatbu a to jsme se ještě ani nepolíbili. Ale proč ne? Trochu recese, trochu legrace a trochu smutku.“

„Smutnit nemusíme, papír nepotřebujeme a víkendy mohou být naše. Pokud budeš chtít.“

„Určitě, jen mám pořád žízeň, ale ne na vodu ani na kofolu.“

„Stejně a není to ani na víno,“ dodal Olda a jeho ústa hledala protějšek.