- Max Remotus
romantika
19. 11. 2026
854×
4.86
4Léta šedesátá – 1962
„To, to je tedy blbej fór. S tím se nežertuje.“
„Žádnej fór, tati, doufám, že to nějak skousneš.“
„Vždyť jsi nikdy nic neříkal. To přece nemůže být pravda. Myslel jsem si, jak pěkně posedíme, u vínečka, v pohodě a probereme něco okolo zahrady, školy, děvčat, když je máma u babičky. A ty na mě vyrukuješ s něčím takovým. To je na infarkt.“
„Vidím, žes to přežil. Ale vážně, chtěl jsem to říct už dřív, ale neměl jsem odvahu.“
„Ani nevím, co na to odpovědět. Možná je to jenom touha experimentovat s něčím takovým. Člověk ledaco čte, poslouchá vyprávění, ale potom zjistí, že všechno je jinak.“
„Všechno je jinak, taky jsem zkusil být s holkama, ale prostě mám jasno, jsem teplej, jak se říká.“
„Blaho, skoč do pokoje do stolku a přines ten gruzínskej koňak. To chce něco silnějšího.“
Štíhlý černovlásek krásně opálený v trenýrkách a tílku vyběhl k domu.
„Vzal jsem i sklenice, ale ani ho nemusíme zahřívat v dlaních. Má správnou teplotu.“
„Tohle není nic, na co by si lidi připíjeli. Budou jen samý problémy a máma, ta se z toho sesype.“
„Není středověk, není to trestný a nikomu to nebudu věšet na nos.“
„Ale jo, to všechno vím. Jenže jiný je to, když o tom slyšíš, a jiný to zažívat naživo.“
„Jsem rád, že to chápeš, trochu jsem se bál, jak moje doznání přijmeš, ale víš, lhaní mi moc nikdy nešlo.“
„Máš pravdu, toho jsme si vážili, jen nějak mi nedochází, jak bude všechno jinak.“
„Popřeješ mi aspoň kousek štěstí?“
„Budeš ho potřebovat pořádnej kus. Lidi hledají na druhých nejhorší.“
„Díky, tati, myslím, máma to taky pochopí.“
„Nějak ji na to připravíme, máme tě samozřejmě rádi. Nevěstu nám nepřivedeš, ale kdo ví.“
„Ne. Nechtěl bych se oženit a pak žít dva životy.“
„A nevím jak to říct. Už někoho máš?“
„Prostě už jsem si zkusil, co chci, ale hledám někoho, kdo bude pro mě vším. Přítele co vydrží, i když není zrovna nejlíp.“
„Najít někoho blízkého, co tě bude milovat po všech stránkách, to je těžký, jenže ty to budeš mít o moc těžší. Tak snad…“
„Snad ho najdu. Někde možná taky někoho hledá a naše cesty se protnou. Nebo jsme se už dávno minuli.“
Konečně se změnilo téma a Blažej si oddechl. Trochu s tím počítal. Jednou o něčem takovém už byla nepřímá řeč. Doktor, ke kterému chodil táta, mu nějakou příhodu vyprávěl. Že za to ti lidé nemohou a je to vrozené. A maminka bude mít spíš obavy. No uvidí se za čtrnáct dnů. To mu skončí brigáda v Přerovském pivovaru a nastoupí do druhého ročníku na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. První rok bydlel na kolejích, ale pak si našel zvláštní náhodou před koncem školního roku privát. Vystupoval z tramvaje a stará paní před ním upadla na chodník a rozsypal se jí nákup. Pomohl jí, chtěl volat sanitku, ale ubezpečila ho, že jí nic není. Zakopla a bydlí tady kousek na Šárecké. Vzal tašky a doprovodil ji. Malé vilky v zeleni zahrad. Dům zařízený nábytkem z přelomu století. Zašli do obývacího pokoje, odkud byly otevřené dveře na terasu s výhledem na spoustu kvetoucích keříkových i stromkových růží. Taky všude byla přítomná jejich vůně. Přišla její sestra, paní Arnoštka a hned ho zvala na kávu a třešňový koláč. Ona i Alexandra byly před důchodem sboristky v opeře i v pěveckém sboru.
„Ještě tady bydlí bratr se ženou, ale jen v zimě. Jinak jsou na chatě. Nechal nahoře opravit pokoj pro služku. Chce, abychom tam vzali podnájemníka, třeba studenta a nebyly tady tak samy. Ale my se spíš bojíme cizích lidí. Vy bydlíte na kolejích?“
„Na rok hledám privát, aby měl člověk víc soukromí.“
„Nechtěl byste se podívat na náš pokojík? Je tam i topení, máme nový německý kotel na plyn a horkou vodu. Pojďte za mnou.“
Schodiště vedlo hned ze vstupní chodby, dřevěné podél zdi. Nahoře předsíňka, z ní vstup do malé koupelny s toaletou. Pak v boku dveře na půdu a další do pokojíku, zalitého sluncem. Psací stůl, nová válenda, starší gauč, stolek a knihovnička. Malý elektrický vařič.
„Šatní skříně jsou zmenšené v předsíňce. Tady je jen skříňka na prošívanou deku, polštář a věci na spaní, líbilo by se vám tady? Nám na penězích až tolik nezáleží, ale měly bychom pokoj od bratra. Jenže vzít někoho na inzerát je riziko.“
„No mě taky neznáte.“
„Chlapče, viděl jste, kolik bylo na zastávce lidí? Nikdo nepomohl, vy hned. Staré bábě. Máte dobré srdce. Dohodneme se?“
„Určitě jste nepil růžové víno,“ ozvala se sestra, když se vrátili.
„Ne z hroznů, ale z našich květů. Děláme ho spoustu let. Je velmi jemné. Velké množství okvětních lístků se zalije vroucí vodou a nechá tři dny louhovat. Po scezení, hrozinky, cukr, šťáva z citronu a pomeranče, cukr a kvasinky.“
Dohodu zapili, Blažej pak raději přinesl zálohu, aby si to babičky přes prázdniny nerozmyslely. Prostředí jako někde na venkovském městečku. A všechno v dosahu. Zatím ho čekalo dokončit brigádu v pivovaře. Docela ho pivovarnictví nadchlo, nebylo by špatné časem se na něj zaměřit. A ještě jeden úkol ho čekal, konečně si někoho najít. Sny byly různé. Neměl žádný ideál a jen si říkal, najdu tě?
Čas utíkal rychle, maminku informoval otec. Nadšená nebyla, ale spíš se obávala nepochopení a řečí druhých. Věci mu na privát vzal otcův spolupracovník, co jel do Prahy služebně. Kufr, velká aktovka, taška, malý kožený kufřík a sportovní pytel. Všechno si vynesl nahoru a vyndal hned šaty a prádlo. Pak si dal s babičkami kávu a jablečný závin. Prohlédl růže. Za nedlouho tu krásu zničí mráz. Krásu? Proč se nám růže zdají krásné? Proč krásu nevidíme v malém polštářku plevele? Jako je ptačinec žabinec, droboučké bílé hvězdičky, a dokonce je plný vitamínů a léčivý. Kdysi ho dávali do polévek jako špenát. I do salátů. Stál u jednoho záhonu a v ruce svíral drobnou rostlinku.
„Asi si říkáte, proč tady máme tuhle plevel. Dáváme ji občas do polévky. Bývá zelená i pod sněhem. Za války jsme šťávu z nati používaly na zastavení krvácení. Tak ji nechávám na jenom záhonku. Tyhle malé keříčky růží už přenesu do chodby. Listí zpola opadá, ale poupátka vydrží do Vánoc. V teple rozkvetou. Je od vás moc milé, že první vaše cesta vedla k růžím. Půjdeme za Sašou a nepotřebujete něco nahoru?“
Vracel se s Arnoštkou.
„Tady si utrhněte jablíčka. Jsou velice šťavnatá. Ale jen podzimní. Jak se vrátí bratr, sklízíme všechno ostatní a přijde zima. Tu nemám ráda. Nepřeje květům. Proto tady máme vilín a jasmín. Oba kvetou v zimě žlutě a omamně voní. A taky čemeřice, další předzvěst jara.“
V kuchyni mu Saša nachystala termosku s kávou.
„Vydrží vám dlouho, ale pokud něco budete potřebovat, jsme tady, nebojte se přijít. Pořád tady někdo je.“
Výhled z jeho okna v ničem nepřipomínal Prahu. Stromy a zase stromy. Skoro jako na hájovně, kam jezdívali k nějaké přízni. Povečeřel, co si přivezl. V poledne menza a večer dřív na kolejích, co si kdo koupil. Někdy rád jezdil na periferii do malých hospůdek. Každá mívala nějakou specialitu. Jistě normy byly stejné i ceny, ale už znal místa, kde z talířku gothaje s cibulí a octem udělali luxusní jídlo. Utopence Na Marjánce znala celá Praha. Bude si muset občas někam zase vyrazit a možná…
Ve škole proběhlo všechno podle očekávání. Projev na zahájení, politická situace. Blahoš spíš pozoroval stropní konstrukci klasicistní budovy podle návrhů profesora Engela z předválečných let a v duchu byl někde úplně jinde.
Představoval si tehdejší staveniště a první studenty školy. Ani nepostřehl, že ten tyátr skončil. Až hluk kolegů ho probral. Oběd slavnostní s řízky. Co s odpolednem? Dlouho se krásné počasí neudrží. Co třeba Petřín? Tam prý chodí zamilovaní. Hvězda, nebo Šárecké údolí naproti? Pomalu směřoval k tramvajové zastávce. Ještě potkával lidi s kornouty zmrzliny. Neodolal, ale zvolil raději pohodlné křesílko u stolku. V misce pět kopečků, každý jiný. Musel se zasmát. Jak málo stačí ke štěstí.
Ještě dvě lžičky a poslední. Tu však ruka k ústům nedonesla. Zastavila se v půli cesty. U pultu si právě bral kornout mladík, možná o něco mladší. Ale ta tvář. Nemohl od ní odtrhnout oči. Každý má své idoly. Tenhle hoch se těm Blahošovým v ničem nepodobal, přesto ho zcela ochromil. Ještě lovil v kapse kalhot drobné, usmál se, pohlédl na něj a byl pryč. Nečekal na obsluhu, rychle zaplatil u pultu a vyběhl ven. Nalevo, napravo, naproti, nic. Žádná odjíždějící tramvaj, nebo auto. Jedině musel zmizet ve dveřích nejbližších domů. Stál tam a nevěděl co dělat. Kdyby někde venku byl, šel by za ním? A co by mu řekl? Popošel kousek ulicí a zase se vrátil. Přešel na protější stranu a díval se nahoru do oken. Byla většinou otevřená. V jednom seděla kočka a lízala si packu. Tady někdo suší háčkovanou dečku. Znovu přešel a sledoval okna naproti. Cítil, jak je nervozní, roztěkaný a při dalším přechodu ho málem nabralo auto. Proboha, co to dělám, nejsem žádný voajer. Z další cesty už nebylo nic. Trochu zahanbeně se vracel.
V pokoji si lehl, hleděl do stropu, kde se mu zjevoval ten Neznámý. Najednou viděl všechny detaily i malé znaménko na tváři. Jenže nebyl tak blízko, to nemohl vidět. Zapracovala fantazie. Šel nalít do hrnku z termosky kávu a stoupl si k oknu. Na jabloni zářila žíhaná líčka Parmény. Vysoko v oblacích kroužil nějaký dravec. Ti prý mají skvělý zrak. Až čtyřnásobný proti lidskému. Vzlétnout a nahlédnout do všech oken. Ne, tohohle musím nechat. Nejsem blázen. Oblékl si teplákovou soupravu. Kus od nich jsou hřiště. Bude tam plno studentů i z okolních škol a kolejí. Taky se upíchnul hned z kraje u volejbalu. Sice ne u vítězného družstva, ale trochu si vyčistil hlavu. U soupeřů byl rozcuchaný blonďáček, skoro jeho typ. Usmál se.
„Čévéúté? Neviděl jsem tě tam, nový?“
„Soused ze Všechtu, teď druhák.“
„Taky jsem z druháku, architektura, přišel jsem si jenom trochu utřídit myšlenky. Osvald, ale říkají mi Valdo.“
„Blažej, bydlím tady kousek na privátě a s hlavou jsem na tom podobně.“
„Tak nedáme někde, co jsme vypotili?“
„Docela rád, ale já tady nemám nic na převlečení.“
„Já taky ne, ale v hospodě na Lenince to nevadí a vínko je všude.“
Tak z Leninky, Leninovy třídy, jak komunisté přejmenovali Velvarskou, je zřejmě jeho Neznámý. Přece to nevzdá. Tohle je skutečnost, tam sen, ale obojí jsou asi normální kluci.
Tak tady měli nóbl oblečení. Většina zdejších hostů byla v pracovním. Posadili se vedle do jídelny, kde osazenstvo bylo stejné, ale méně kouře a kraválu.
„Dáme něco k jídlu?“
„Proč ne, taky chodívám na večeře. Co Ďábelské topinky?“
„Jistě a uvidíme jaké víno.“
Servírka středních let jim nabídla Račanskou Frankovku. Dali litr a ještě jeden talíř topinek. Námětem hovoru byla škola i odstřelování Stalinova pomníku.
„Chudák autor Švec. Spáchal sebevraždu ještě před dokončením. Sedm let a největší žulové sousoší Evropy je v háji. Kamarád měl průser, chtěl si nafotit odstřel, i když kolem všechno zašalovali deskami, vzali mu z aparátu film a tak tak, že ho nevyhodili ze školy. Kolem pomníku je vůbec všechno špatný. Odhaloval ho v pětapadesátém ministr vnitra Rudolf Barák a s pomníkem skončil i on. Za mřížemi. Manželka Švece taky spáchala sebevraždu, ještě před ním. Mluví se o úrazech při stavbě, i snad smrtelném, jak se plete politika do umění, je to prostě svinstvo.“
Zůstali až do zavíračky v deset. Jak se vraceli, ukazoval Blahoš cukrárnu, kde se sejdou v sobotu odpoledne a vymyslí něco na neděli, když ani jeden nejede domů. Vracel se potichu, ale všude byly tma a klid. Napustil vanu a ponořil se do vzpomínek. Loni se na škole snažil někoho najít, ale případní adepti měli o teplých svérázné názory. Valda by byl asi prima kamarád, ale zatím v řeči na nic takového nenarazili. A zjevení z cukrárny, uvidí časem.
V sobotu se silně ochladilo a všechno znepříjemňoval silný vítr. Konec teplých dnů. Když se Blažej blížil k cukrárně, začalo drobně pršet. Taky tady bylo poloprázdno. V chladící skříni sice bylo ještě vidět zmrzlinu, ale hosté seděli u kávy a zákusků. I když nešel daleko, bylo mu docela chladno. Příště už nejméně baloňák. Měl sice pletenou vestičku pod károvaným sakem, ale ohříval si hned dlaně na horkém šálku. Byl tady s desetiminutovým předstihem. Viděl přes okno ven i ke vchodu. Valda dorazil v lodenovém plášti. Mával od vchodu. Když si ho sundal, měl sáčko břidlicové barvy a černé džíny.
„Málem bych tě nepoznal, v teplácích jsme vypadali trochu jinak.“
„Jistě, Blaho, pak že šaty nedělají člověka. Ale je to jen moc povrchní odhad. Mě zase všude prozradí vlasy. A všichni si myslí, že nejenom blondýny jsou blbé. A možná na tom něco je. Rozhoduju se bez rozmyšlení.“
„Pak jsi zase upřímný. Nemám rád obalování tématu do hezkých a nic neříkajících slov.“
„Co si dáme? Měl bych chuť na koktejl, něco s ovocem a pak horkou čokoládu.“
„Jako bys četl mý myšlenky, Valdo.“
„A můžeme to proložit nějakým lepidlem. Vaječňák, griotka, nebo co Klášterní tajemství? Samá léčivá bylinka.“
Koktejl byl malinový, ale ledový, panáček Klášterního tajemství nasládle nahořklý, pod aspikem na dortíku se skrývaly plátky banánu, další panáček a čokoláda.
„Tak myslím, že jsme tu sladkost přehnali.“
Blahoš se otočil k prodejnímu pultu a ztuhnul. Chlapec, kterého tak usilovně a marně hledal, právě bral do rukou zabalené zřejmě zákusky, vypadalo to, že se na něj usmál, a směřoval ke dveřím.
„Prosím tě, Valdo, hned jsem zpět, jenom si něco ověřím, počkej.“
Do cukrárny zrovna vcházela rodinka s několika dětmi. Musel chvíli počkat. Pak vyběhl ven, ale chlapec s balíčkem nebyl nikde. Otevřel hned nejbližší domovní dveře. Zdálo se mu, jako by slyšel kroky na schodech. Vyběhl do poschodí, kde skoro narazil do staré paní s malou čivavou. Psík se zběsile rozštěkal.
„Kam tak spěcháte, mladíku? Málem jste mi zašlápl Zorku.“
„Promiňte, prosím, nezlobte se, nepotkala jste na schodech chlapce s balíčkem?“
„Kdepak, scházím dolu pomalu. Nikdo takový tudy nešel.“
„Díky a ještě jednou promiňte.“
Seběhl dolů. To znamená že musel vejít do dalšího vchodu. Přes ulici nebo nároží by to nestihnul. Mohl by se zeptat u prodejního pultu. Jenže co by řekl? Vracel se k Valdovi.
„Stalo se něco?“
„Ne. Jen jsem si myslel, no na tom nezáleží. Někoho jsem si spletl. A venku poprchá.“
„A zítra má pršet, na nějaký venkovní výlet to nebude.“
„Co kdybych tě pozval ke mně a pak zašli na oběd a večer do kina?“
„Docela rád, pokud to nebude vadit tvé bytné.“
„Určitě ne, jsou to dvě příjemné babičky.“
Ale zase až tak jistý si nebyl. Musí se zeptat ještě dnes. Dali si ještě kávu a po stopečce. Platili na půl.
„Příště se dohodneme a budeme se střídat. Vypadá to líp. Tak zítra po deváté.“
Když se vracel, zaklepal na dveře kuchyně.
„Pojďte dál, Blahoši, počasí se nám kazí.“
„No právě proto jdu o něco poprosit. Chtěli jsme s kamarádem do Šárky, ale má pršet. Mohl bych ho pozvat k sobě? Aby to nevadilo.“
„Ale jistě, věříme, určitě to bude slušný mladík jako vy a vezměte si s námi koláč a čaj. Ten dělá Arnoštka. Ovocný. Slupky z jablíček, šípek, trnka a samozřejmě sirup z plátků růží.“
Když si lehl, znovu se před ním odehrála scéna z cukrárny. Při tom si ani obličej toho chlapce neuměl představit. To přece není možné. Nemůže denně vysedávat v cukrárně. Má sice něco z brigády, kapesné a za nic neutrácí, ale přece jen, penízky se lehce rozkutálí. Z domu si přivezl pár lahvinek vína. Má tatranky, čaj, kávu. Od babiček jablka a švestky. Všechno nachystá na stolek. Těšil se, je mu s Valdou fajn, jen kdyby se nezjevoval cukrárenský fantom. Neměl by se honit za vidinou a spíš zkusit naťuknout svého zítřejšího hosta.
Vzbudil se už po páté a celý nervozní. Venku pršelo a byla skoro tma. Uvařil si čaj a snědl kousek chleba s máslem. Nakonec ještě zalehl pod deku a vzbudil se až po osmé. Slíbil, že bude čekat u okna vedle dveří, aby nemusel Valda zvonit. Kolem tři čtvrtě sešel dolů. Natrefil hned na Sašu.
„Přece tady nebudete stát na chodbě. Pojďte dál. Uvidíte ho z kuchyně.“
Popovídali o počasí a bratru, co se bude za týden vracet. Uviděl Valdu a chtěl jít otevřít.
„Jenom seďte, otevřu, snad se váš kamarád nelekne staré báby a dáme si kafíčko. Arnoštka upekla tažený štrůdl.“
Jeho návštěvník měl tmavou pláštěnku s kapucí a zřejmě ji oklepával před vchodovými dveřmi. Vracela se i druhá sestra ze zahrady.
Sotva se stačil pozdravit, už se usmívaly obě bábinky.
„Bože, chlapci, jste jak z romantického filmu. Černovlásek a blonďáček. Jeden hezčí jak druhý. Určitě si dáte můj štrůdl. A na stůl do vázičky dám tuhle hrstku poupátek. Burbon Rose, Marie Dermar, Queen of Burbons, Robert le Diable a Souvenir de William Woo“. Staré, velmi staré odrůdy, krásné, vonící.
Za půl hodinky o nich bábinky věděly víc, než oni sami o sobě. Po kávě a vynikajícím závinu je konečně propustily.
„Tvoje babičky by si mohly zřídit detektivní kancelář. Ale jsou příjemný a štrůdl jsem nejedl snad dva roky. A bydlení máš skvělý, úplně se vším až po výhled na samé stromy.“
U vína se hezky povídalo. Najednou slyšeli ze zdola volání. Blahoš vyšel na chodbu.
„Chlapci, chlapci, můžeme vás pozvat na oběd?“
Nedalo se odmítnout. Všechno bylo připravené v obývacím pokoji.
„Polévka, vývar s nudlemi, ta zeleň je žabinec. Uvidíte, jak vám bude chutnat. Sehnala jsem hezký kousek telecího, tak je s houbovou omáčkou a hrníčkovými knedlíky. Já myslela, že se už vrátí bratr, ale bude tady až za týden. A to bych vás, chlapci, pozvala na bažanta. Dostaly jsme tři. Jíte zvěřinu?“
„To nejde, nemůžeme vás obtěžovat.“
„Ale chlapci, my jsme se Sašou omládly o dvacet let, když vás tady máme. Nebojte. Zvěřinu nám nosí jeden dávný ctitel umění, Sášenka má známého řezníka a neděle si děláme jako kdysi, za první republiky. Náš tatínek na nedělní obědy držel. To jsme měli i kuchařku, pokojskou a soukromou učitelku. A bydleli v centru Prahy. Tohle koupil bratr po válce. Není to jako vily na Hanspaulce, ale o ty hodně majitelů přišlo. Náš domeček je malý a takový venkovský.“
Každý dostal sklenici a láhev piva. Ještě káva a štrůdl.
„Je mi trapně, s tím jsem nepočítal, mám za týden přijít? Budu muset vzít bonboniéru a kávu, nebo poraď mi.“
„Já taky s tím nepočítal, ale odmítnout nemůžeme. To má přijet bratr se ženou, tak snad budou taky tak milí.“
Bylo pořád si co říct. Valda odcházel až po deváté zase do deště. Blahoš si napustil vanu. Docela dobře by si v ní představil i blonďáčka. Jenže nějak se k tomuhle tématu nedostali.
„Bláhový Blaho, jseš kus telete. Příště se na fantoma cukrárny vykašlu a zkusím něco nadhodit. Ale taky tím naše kamarádství může skončit. Možná to bude lepší, než se zamilovat do kluka, co není teplej. Sakra pořád něco hledám, asi mi štěstí ukázalo záda. Nebo ještě něco níž. Ani se mi nestaví.“
V týdnu měl každý střídavě i něco po celý den, tak se potkají až v sobotu odpoledne. Blahoš dvakrát prošel kolem cukrárny, ale dál nešel. Prostě peněz není nikdy dost a musí taky přispět na bonboniéru a kafe. Sice si v duchu vynadal, co takhle blbne, jenže nohy tam směřovaly samy. V sobotu se sešli hned na lavičce kousek od privátu. Za vrátky viděli obě babičky, jak trháčkem obírají vysoké větve jabloní. Hned nabídli pomoc se štaflemi a můžou taky vylézt na strom. Šlo to dobře a do večera očesali tři čtvrtě jabloní. Než skončili, troubil u branky červený Spartak.
„Tak tu máme brášku. Nikam, chlapci, nechoďte, dáte si s námi večeři.“
U pekáče krásně vypečené sekané se s panem Karlem a jeho paní Janou trochu víc seznámili.
„Valdo, tak to jsme kolegové a stejná alma mater, taky jsem architekt. Ještě předloni jsem i učil. Ale Janička má podlomené zdraví, tak trávíme mimo zimu čas na chalupě nebo chatě, ono to vlastně není ani jedno, ale polovina hájovny. Polovina se musela po válce zbourat. Bylo to tehdy velice levné. Nám to stačí. Kuchyně a malá ložnice. Samozřejmě zahrada a kolem samé lesy a Sázava. Tak si od jara užijeme bylinek, hub a lesních plodů. A taky ryb. V zimě zalezeme tady do brlohu jako jezevci. A trošku pomůžeme Saši a Arnoštce. No teď tady mají děvčata dva mladé pomocníky, tak se nemusíme o ně bát.“
„U nás bydlí bohužel jen pan Blahoš,“ oovzdechla si paní Saša.
„Já na kolejích a jsme tam čtyři.“
„Vidím, jste asi velcí kamarádi, je to nahoře malé, vám by, Blahoši, kamarád nevadil?“
„Samozřejmě bych to přivítal, ale bylo mi řečeno, že je to pro jednoho.“
„Chlapci, vždyť vy přímo patříte k sobě. Už jsem to jednou říkala. Nájem by byl stejný, jen byste se o něj podělili.“
„Tak to můžeme hned zapít. A po neděli vám sjedu pro věci, Valdo. Pokud by ten gauč byl špatný, tak koupíme druhou válendu.“
„Vážně ti nebudu vadit? Asi to bylo moc neuvážené, Blaho.“
„Jinej by mi vadil, ale docela budu rád. Jak jsem tady sám, tak mi chybíš. Nikdy jsem neměl blízkého kamaráda.“
Už chtěl pokračovat i o jiném přátelství, ale netroufl si.
„Gauč nemá chybu, je akorát, jen si pořád nejsem jistý, jestli nebudu vadit. Musíš mi říct tvoje zvyky, abych ti nenarušil domácí rituál,“ usmíval se ráno Valda.
„Žádnej rituál nemám. Často zaspím, nebo zase nemůžu usnout. Ostatní podle okolností. Někdy si vařím večeři, ale moc toho neumím. Rád si zajedu do nějaké restaurace, kde jsem ještě nebyl. Ale jen na večeři, ne posedět. To spíš si sednu v cukrárně. To zase leze do peněz. Kino, divadlo, byl jsem loni na baletu a v Národním.“
„To všechno baví i mě. Tak snad nebudeš litovat.“
„Všichni dole jsou velice přátelští a milí, ale trochu panovační. Myslím, že nám to spolu půjde.“
Dopoledne se všichni mimo Arnoštku, co vařila, vrhli na sklizeň jablek a pár zimních hrušek. Dvoje kdoule. Na keři zůstaly jen mišpule. Stůl v pokoji byl nazdobený větvičkami jalovce. A jalovčinky byly také součástí divokého koření. Bažanti budou i k večeři. Byli na obojím víně. Arnoštka jim vysvětlila, že se nejdřív prošpikovaní, rozdělení na porce pekli se zeleninou a kořením. Vše podlité červeným vínem. Po upečení se zelenina a výpek rozmixovaly, doplnily trochou bílého vína a všechno se půl hodinku dopékalo. Šťouchané brambory a jeřabinový kompot byly skvělou přílohou. Valda šel večer na koleje.
Blažej zvolil vanu a byl trochu štajf. Jak divně si osud zahraje. Sice i uvažoval, jak by to bylo hezké mít tady Valdu. Tohle však přišlo z nečekané strany a teď nevěděl, jestli být rád, nebo naštvaný. Co jeho fantom z cukrárny?. Přece nemůže říct, že někoho takového hledá. A proč, to už zrovna může říct, že je teplej a co pak? Ale myšlenky na chlapce z cukrárny udělaly své. Jo, trošku povolí fantazii a odpustí páru. A jak vysvětlí, že bývá dlouho v koupelně?
Stěhování proběhlo rychle. Valda moc věcí neměl. Oblek, něco do školy a na ven. Soupravy na sport, knížky, hrnek, kastrůlek a termosku.
„Pořád mám blbý pocit, že jsem ti sem vlezl, i když nechtíc.“
„Víš, co se na pocity dělá? Tak se na ně vyser. Než se nadějeme, budou Vánoce. Kdy jedeš domů? Já pojedu v sobotu večer, to je dvaadvacátého a vracím se šestého v neděli.“
„Tak já budu mít trochu problém, zůstat tady to je blbý, jezdil jsem k babičce, ta zemřela. Možná bych se zase domluvil na kolejích.“
„A domů?“
„Tam jsem nežádoucí. Neptej se prosím proč. Až možná časem.“
„Vezmu tě k nám.“
„Co by si rodiče pomysleli? Nejdřív jsem ti vlezl na privát a teď bych vám zkazil Vánoce.“
„Neštvi mě, vole. Za privát nemůžeš a já jsem rád a naši nejsou upíři ani vlkodlaci. Máma říká, lidi si mají pomáhat.“
„Nebo můžeš jet tuto sobotu.“
„Ne, až co řeknou tví rodiče. A slíbil jsem Arnoštce pomoct doobalit stromkové růže.“
V sobotu měli mít cvíčka, ale jejich asistent prý onemocněl. Tak hned jel po osmé. V rychlíku plno, až našel volnější vůz, kde ovšem nešlo topení. Sice bylo kolem nuly, ale v kupé bylo snad víc zima jak venku. Až po hodince si prostor zadýchali, ale zase i zakouřili. Ještě přestup na lokálku. Potkal se zrovna s vracejícím se otcem.
„Máma ještě běhá po nákupech. Tak co nového ve městě pražském?“
„Až doma, počkáme na mámu, nebudu to líčit dvakrát, je toho moc.“
„Doufám, že jenom pozitivní zprávy.“
„Snad jo.“
Táta otevřel dvě piva. Což o to, žízeň byla a doma příjemné teplo. Maminka dorazila s plnými taškami.
„Blaho, jsi nějaký pohublý. Chodíš na obědy a na večeře?“
„Neboj mami, chodím.“
„Na jídle snad nemusíš šetřit a koupila jsem ti konzervy. Příště už přijedeš na svátky, co škola?“
„Škola tam stojí od třicátých let. Všechny zápočty a zkoušky, co byly třeba, mám, to jsem nakonec i volal tátovi do práce. Jinak mám spolubydlícího, taky druhák, ale ne od nás. Z vedlejšího Čévéúté. Seznámili jsme se na hřišti, přišel za mnou na návštěvu, babičky ho odchytly na oběd. Trochu jsme jim pomáhali, a když přijel jejich bratr, tak si myslel, že tam taky bydlí. Navrhl to a tak prostě je tam se mnou. Je velice prima kluk. Doma má nějaké potíže s rodiči, nechce o tom mluvit, tak ho na svátky přivezu k nám.“
„Počkej, na celou dobu? A nic o něm nevíš? Ty jseš hroznej, tebe by každej opil rohlíkem.“
„Táto, je to prima kluk, dobře si rozumíme.“
„Ty s ním…?“
„Bože, mami, je to kamarád, ne přes postel.“
„Co když je kriminálník?“
„A dělá vysokou školu s prospěchovým stipendiem. Jsem rád. Nikdy jsem opravdovýho kamaráda neměl.“
„Hlavně abys někomu nenaletěl. Jistě, my proti němu nic nemáme, ani ho neznáme, nemusíš zvyšovat hlas.“
„Jen chci vědět, jestli ho můžu přivézt a abyste se na něj netvářili jak na někoho, koho tady nechcete.“
Menší slovní přestřelka chvíli pokračovala.
„Už to skončíme, dobře, budeme na něj hodní. Teď večeře.“
Maminka přinesla kopec slezinek. Okořeněné a usmažené na sádle, to byla lahůdka. Chleba, hořčice a pivo. Taky si je dělával, i játra a srdíčko. Jen s ledvinkami je moc práce. Měl rád držkovou i z vepřových žaludků. Z těch to bylo taky pracné, zato mnohem chutnější. Hodně papriky a majoránky. Jak se vrátí, hned něco z toho udělá. Bábinky prý mají známého řezníka. Snad to bude chutnat i Valdovi. Cítil, jak mu záleží na tom, aby se u něj jeho kamarád měl dobře. Kdoví jaký osud skrývá, no snad časem. V koupelně jej posedl zase cukrárenský fantom. Ani si nedokáže vytvořit jeho podobu a svého co vlastně? Kamaráda? Toho vidí i se stále poletujícími vlasy. Co ho vzrušuje víc?
V neděli bohužel povinná návštěva tety. Byla doma, nohu v sádře a nadávala na snachu. Jeden schod byl mokrý. Určitě to udělala schválně. Chce se jí zbavit a její syn je při ní, místo při matce. Tak tohle mě nečeká, pomyslel si. Bratrancova manželka, jak ji znal, byla přímo andělskou bytostí. Měli družstevní výstavbu a na Vánoce se budou konečně stěhovat. Teta to ovšem viděla jinak.
„Omotala si Vojtu kolem prstu, mrcha, a teď mě na Vánoce opustí a nechají tu umřít.“
„Co, prosím tě, blbneš, na zlomenou nohu se neumírá a napekla ti plný krabice cukroví.“
„No co, je cukrářka. Pořád někomu něco peče. A pak si koupila sukni, že je jí z ní vidět prdel.“
„Měla bys vidět, co nosí holky v Praze. Viděl jsem ji a koupil jí to Vojta, protože chce, aby chodila moderně oblečená, ne jako šedivá myš.“
„Ty si hlavně, Blaho, nedotáhni nějakou Pražandu. Jednu tady máme v ulici. Už rozvedla tři manželství, coura.“
„Moje sestra byla, je a bude kráva,“ ulevil si tatínek venku.
„Divím se, že to s ní mladí vydrželi, no navštívili jsme ji, stejně nás pomluví, až se rodina sejde ve svátky.“
„Nedáme tady v hospodě panáka? Zvu vás, rodičové.“
„Dva rumy a ajrkoňak,“ poroučel Blahoš.
Ještě to otočili a směřovali k domovu. Kroupová polévka z jelita a další upečená s jitrnicemi. Brambory a kyselé zelí. Potom si dala pivo i maminka. Ještě nachystat do batohu proviant.
„Nezlob se kvůli tomu kamarádovi, asi bude slušný kluk, přivez ho. Na svátky bývá moc lidí samo a těžce nesou opuštění. Koupíme nějaké drobnosti jako tobě. Aby mu to nepřišlo líto. Má teplé rukavice a šálu?“
Rodiče vždycky všechno trochu obrblají, ale nakonec je to v pohodě. Valda se jim určitě bude líbit.
„A co já, taky se mi líbí. Možná až mého neznámého objevím, zjistím líbivou slupku a prázdný vnitřek.“
Hlava to sice bere, ale stejně když vystoupil z tramvaje, vzal to kolem cukrárny. Okna ve vedlejším domě v přízemí byla temná. Přehodil v ruce tašku, porovnal batoh a pustil se Šáreckou. V jejich okně také tma. Jak odemykal, bouchly trochu dveře. Valda v teplácích a ve svetru vyšel na chodbu.
„Zůstal jsem dole na televizi.“
V ruce nesl talířek s koláči.
„Pro tebe a na snídani, jsem rád, že jsi doma.“
Jeho slova vyzněla, jako když se čekají manželé. To první Blahoše napadlo a myšlenka mu zůstala viset v hlavě.
„Doma domluveno, na svátky jedeš se mnou.“
„Díky. Loni jsem trávil Vánoce na koleji s kočkou. Čtyřnohou, mourovanou. Vždycky se tam na zimu objeví, snad už tři roky. Každý jí něco dá. Přinesl jsem si kapra z restaurace. Na pokoji jsme měli stromek. Ale sedět pak pod ním sám je dost depresivní. Dole naše bábinky mají nachystanou velkou jedli.“
Hned v pondělí měl Blahoš se školou exkurzi do nového hotelu Jalta. Ukazovali jim celé zázemí takového velikého komplexu. To, co hosté nevidí. Nakonec dostali i malé pohoštění v salonku. Obložený talířek, banketku, třetinku Plzně. Vycházeli pak přes kavárnu k šatně. U stolku, přímo naproti, seděl fantom cukrárny. Blahovi zdřevěněly nohy. Modrý oblek se sotva znatelnými světlejšími proužky, motýlek a lehký úsměv. Rukou ukázal, ať si přisedne. Ne, to byl jen sen. Ale hoch pokynul znovu.
„Ahoj, známe se z cukrárny na Lenince. Bydlím hned ve vedlejším vchodě. Vypadalo to, že mě hledáš. Tak co to bude? Valuty, bony? Nebo něco sladšího pro potěchu srdce? Dáme si malou kávičku a pak sjedeme ke mně. Souhlas? Jsem Niki.“
„Blahoš,“ skoro se zakoktal.
„Krásné staročeské jméno. Nikoho takového neznám. Pane Rudo,“ volal na číšníka, „dvakrát piccolo ristretto, prosím.“
Přinesli jim malé šálky.
„Doufám v příznivé hodnocení. Tohle cukrárny nemají. Je na to presovací stroj. Všechna chuť je zhuštěná v minimu tekutiny. Dobrou chuť.“
Bylo to skvělé, proč to neříct, ale co dál? Jeho idol přehodil nohu přes nohu. Kozačky na vysokém podpatku. Skoro se bál pozvednout zrak. Dopili. Vyšli k šatně.
„Pane Nikolasi, už odcházíte. Jako by zašlo slunce za mraky.“
Šatnářka jim podávala zimníky.
„Jarunko, nelichoťte mi tak. Jsem jenom malým poutníkem, co bloudí v začarovaném kruhu. Vždyť to znáte. Ale někdy chci být taky jen obyčejným klukem z Dejvic.“
Směřovali k prvnímu taxíku stojícím před hotelem.
„Zdravím, Juli, hodíš nás domů?“
Blahoš přestal vnímat okolní svět. Tohle je pravda. Neprobudí se z toho krásného snu?
„Jsme doma, Blaho, nebo je něco špatně?“
„Ne, jen mi všechno připadá jako sen.“
Jedny dveře, druhé, předsíňka. Odložili kabáty a boty. Všechno sledoval jako v horečce. Pokoj, nebo spíš ložnice? Veliká postel plná polštářů. Toaletní stolek s broušeným zrcadlem. Knihovnička, pohodlná křesla. Všechno se s ním točilo. Niki mu rozepjal sako, sundal vázanku. Povolil pásek kalhot. Pak se vzájemně vysvlékali. Niki mu podal župan.
„Trochu ovoce?“
Na stolku byly banány, pomeranče a hrozny.
Jeho hostitel vzal banán a do půli ho sloupnul. Přiblížil se protějším ústům. Sloupl zbytek. Od rtů je dělil jen kousek ovoce. Niki se přibližoval. S posledním kouskem banánu mu vnikl do úst i Nikův jazyk.
„Jsi slaďoučký,“ jazyk sjel na krk. „Taky trochu slaný, chvěješ se, můj milý.“
Ruce přejely přes bradavky a pomalu putovaly do klína. Sevřely ztuhlý penis.
„Chci tě mít v sobě. Ještě spláchneme všední den.“
Prošli vedle do koupelny. Opláchli se pod sprchou, vzájemně se osušili.
Teď ho vzal za hlavu a sunul si ji do klína.
„Vykuř mi ho a pak mě pořádně ojeď.“
Blahoš se zcela podřídil přáním svého milence. Došli k posteli. Niki si sedl a pak se položil. Hlavu klečícího partnera si stáhl do rozkroku. Všechno v něm směřovalo k jedinému cíli. Cítil nehty zarývající se do ramen. Vzdechy přecházely ve výkřiky. Stiskl jeho boky. Prudké výstřiky měly znatelně kokosovou chuť. Niki se posunul dál na postel. Pokrčil nohy. Ale pak se otočil.
„Pomazli mě nosem, prosím.“
Blahoš si nejdřív nebyl vědomý, co vlastně chce. Nic takového nikdy nedělal. Nejdřív přejel jazykem mezi půlkami.
„Trochu mě roztáhni. Víc, ještě víc.“
Sklonil se a nosem přejížděl rozevírající se štěrbinu. Nikiho ruka mu podávala krabičku krému.
„Připrav mě.“
I tady jeho vědomosti byly jen vyčtené. Nabral krém a masíroval, prstem pomalu zajížděl.
„Přidej druhý. A vezmi si mě.“
Najednou měl v očích slzy. Nevěděl proč. Necítil žádný odpor. Pak ho zcela pohltila milostná hra. Jeho partner ho doslova vybičoval k něčemu, co ještě nezažil. Pak se zhroutil vedle něj.
„Byl jsi skvělý. Přesně jak jsem si představoval. Nikdy se nemýlím. Dal jsi mi novou životní sílu. Jak jsem si přál já, ne ti druzí. Napijeme se.“
Přinesl mírně chladné sladké tokajské víno a osušky.
„Trošku se opláchneme. Tak snad jsem splnil tvá erotická přání. Jen ti musím říct, a nesmíš se zlobit, další už nebudou. Tohle je takový můj úlet. Jsem společník pro cizince na hotelu. Takový trochu lepší prostitut. A jsem hodně drahý. Budu upřímný, občas zalovím ve zdejším kampusu. Je tady hodně materiálu. S tím blonďáčkem, co jsi seděl, už jsi spal?“
„Ne, je to můj spolubydlící, ani nevím, jestli je…“
„Je, můj chlapče, je. Odchytil jsem si ho na jaře. Bude z vás dokonalý pár. On to miluje dole, ty nahoře.“
Cože? Odchytil jsem si ho. Bylo to jako dýka vražená do srdce. Blahoš byl zcela ochromený.
„Musím jít, je pozdě.“
Spěšně se oblékal. Vyběhl do předsíně, šálu jen přehodil a nezapnul si kabát. Venku v první chvíli ani nevěděl kam má odbočit. Celou cestu běžel. Schody už dal jen do poloviny. Držel se zábradlí. Viděl, jak se mu klepou ruce. Otevřel, jen odhodil boty.
„Co se stalo?“
„Ty, ty máš odvahu se ptát?“
„Nechápu tě, sundej si kabát, pověsím ho.“
„Nesahej na mě, v životě tě nechci vidět. Udělals ze mě blbce a já ti věřil.“
„Nechápu, o co jde?“
„Dnes jsme byli v Jaltě, potkal jsem tam Nikiho. Na jaře jsi s ním byl.“
„Byl a bylo mně jasné, je to kluk, za kterým ses hnal.“
„Nic jsi mi neřekl.“
„Jak jsem ti to měl říct? Nevěřil bys. Protože to není k uvěření. Tak jsi s ním byl taky. Netroufl jsem si ti říct nic, když jsem viděl, jak jsi do něho blázen. A stalo se ti něco? Já jen litoval, že to nemělo žádné pokračování.“
„Nemůžu tady být, musím ven. Doufám, až se vrátím, že už budeš pryč. Vypadni, podrazáku.“
Blahoš ani nezašněroval boty a seběhl po schodech. Ve dveřích stála Saša.
„Děje se něco?“
„Musím ven.“
Ani nedovřel dveře.
„Valdíku, pojďte sem.“
„Zastavím se, za chvilku.“
Jak jsi vrtkavé štěstí. Naházel své věci do kufru, zmačkal je, aby se vešly. Ještě tašku. Pomalu šel po schodech.
„Proč pláčete? Co jste si udělali, chlapci?“
„Můžu si tady nechat věci? Zítra si pro ně přijdu.“
„A kam chcete jít?“
„Nevím, nejspíš na nádraží.“
„Venku mrzne.“
„Nemám tady být, až se vrátí.“
„Blahoš vás vyhodil?“
„Asi měl proč. Tady zaplatím za bydlení.“
„Ale to nemůže, je to náš byt. Pojďte dál a řekněte, co se stalo?“
„To nemůžu, nechci mu ublížit.“
„Vždyť ublížil vám. Netušila jsem, že by něco takového udělal. Nebyl opilý? No nebudu vás trápit, ale ven vás nepustím. Ustelu vám v obýváku. Ráno moudřejší večera. Vezměte si čaj a koláč.“
Přišla i Arnoštka a jejich bratr.
„Co tady ponocujete?“
Saša jim řekla, co se stalo.
„Vím z toho jen část, ale nerozumím tomu.“
„Proč se nevrací, mám strach, že se někde opije. Půjdu ho hledat.“
„Nemá to cenu, nikam nechoďte, člověk někdy udělá i něco, čeho pak lituje. Jdeme si lehnout. Není malý kluk. Snad si uvědomí, že to nebylo nejlepší řešení.“
Blahoš, když vyběhl do mrazu, byl bez sebe vzteky, bezmocí a podle něj zradou. Vůbec nevěděl, kam jde. Prostě pryč.
Na rohu Žukovovy ulice svítila restaurace. Měl žízeň i hlad. Uvnitř seděli místní u piva.
„Pivečko, prosím.“
„Braník světlý nebo Staropramen?“
„To je jedno a máte něco k jídlu?“
„Hele, jak jedno, no podívám se do kuchyně.“
„Vzal jsem dvanáctku a máme tam játra s rejží, nebo maďarskej guláš.“
„Guláš.“
Vůbec necítil, co jí ani co pije. Když mu číšník chtěl postavit na stůl další pivo, odmitl. Dal si grog. V mysli se mu objevovaly útržky všeho, co se stalo. Valda je teplej. Skoro to tušil, přál si to. A spal s Nikim. Ale před půl rokem, když se neznali. A on, udělal to samé, ale při tom si přál… Proboha, proč se nechal ovládnout vztekem. Pozval ho na Vánoce. Co řekne doma? Co řekne babičkám? Co řekne jemu? Třeba to nebral vážně a neodešel. Proč, proč? Dal si rum. A další, najednou před něj číšník položil lístek.
„Zavíráme, pane, jste tady už poslední.“
Zaplatil a vypotácel se ven. Sněžilo. Hned před restaurací uklouzl a spadl. Cítil bolest. Ruka, prsty, noha. Pomalu se zvedal. Pořád je na Leninové. Vyšel. Jde správným směrem? Ruka ho bolela. I koleno. Co udělá, když tam Valda nebude? Míjel domy, co vypadaly skoro strašidelně. Svítilo jediné okno. Vzhlédl k němu a znovu upadl. Ruku měl divně zkroucenou. Měl bych tady zmrznout. Zasloužím si to. Už viděl jejich cukrárnu. Co řekne? Cestu Šáreckou nevnímal. Branka nebyla zamknutá. Snažil se potichu otevřít dveře. Ještě schody. Otevřel do předsíňky. Kabát, boty pryč. V pokojíku ustlaný gauč. Na chodbičce prázdná skříňka. Já, já ho proboha vyhnal. Kam mohl jít? Musím za ním. Sundal si rukavice, jedna byla zakrvácená. Obtočil si prsty kusem fáčku. Tak říkávala babička obvazu. Proč si na ni vzpomněl?
„Blahošku, važ si těch, co tě mají rádi. Co ti podají pomocnou ruku, co se za tebe nestydí.“
A on. Musí ho najít, odprosit, vždyť ho má rád. Jen to nestačil říct. Koleje, kam by jinam šel. Je tam přece noční vrátný. Na ruce si navlékl pletené palčáky. Sešel opatrně po schodech. Venku se mu udělalo zle. Hned za vrátky se opřel o plůtek a zvracel. Pak se rychle vydal směrem ke kolejím. Tma, jen asi dvě okna svítila. Zazvonil. Po delší době přišel vrátný v zeleném svetru s hnědými jeleny.
„Prosím vás, je tady Osvald Hájek? Asi přišel večer.“
„Toho náhodou dobře znám, nejezdí domů a loni tady byl přes Vánoce. Ale není to dlouho, odstěhoval se na privát. Někam na Šáreckou. Někde je tady číslo. Kvůli poště. Mám čtyřiadvacítku, nebyl tady a není. A ty, jak se dívám, bys potřeboval postel a vyspat se z opice. Buď rád, že nezavolám bezpečnost. Tak dobrou noc.“
Dveře se zabouchly. Kam s kufrem mohl jít. Cítil úpornou bolest prstů a kolena. Kam jinam než na nádraží. Zkusí po cestě stopnout taxíka. Byl zpátky na Lenince. Nikde nic. Mrtvo. Rozhodl se jít pěšky. Pak konečně uviděl černou Volhu.
„Prosím na Hlavák.“
„Doufám, že mi nezaneřádíš auto. Někde ses popral. Kulháš a smrdíš chlastem. Máš vůbec peníze?“
Rozevřel peněženku.
„Nechceš raději do nemocnice?“
„Ne, prosím ne, na nádraží.“
Před nádražím vystoupil. U vchodu bylo lešení. Snažil se rychle projít halou kolem pokladen, toalety, noční čekárna, lavičky. Prošel i okolí před nádražím, nikdo. Točila se mu hlava, všechno se měnilo v úpornou bolest. Sedl si v hale na lavičku. Bylo půl čtvrté.
Valda nemohl spát. Bolela ho hlava. Nahoře v koupelně jsou v lékárničce prášky. Opatrně vyšel po schodech. Lékárnička nebyla na místě. V pokojíku ji našel na stole, celofán od obvazu a zakrvácená rukavice.
„Bože, Blaho, co se stalo? Hledal jsi mě?“
Seběhl dolů a zaklepal na ložnici Saši.
„Promiňte, nevím co dělat. Blahoš tady byl, je zraněný, asi mě hledá. Všechno je nahoře pozotvírané na stole lékárnička a rukavice od krve.“
„Vzbudím bratra. Neboj se, najdeme ho. Vzpomeň si, kam jste chodili, nebo kde by tě mohl hledat.“
Bratr se objevil velice rychle.
„Zkusíme koleje, jestli tam nebyl a pak nevím.“
Bratr šel nastartovat auto.
V otevřených dveřích kolejí se objevil vrátný.
„Sakra, to hrajete nějakou pitomou hru? Dnes jsem snad po čtvrtý venku. Jestli hledáš svého opilého kamaráda, tak ten tady byl, někdy kolem jedné.“
„Nezlobte se, hledáme, kde může být.“
Valda se vracel k autu.
„Byl tady, prý je opilý. Nádraží, určitě nádraží. Kam jinam se dá, když mrzne, jít. Tam bych určitě šel.“
„To zní docela logicky, sjedeme tam.“
Uviděli ho hned ve vestibulu na lavičce. U něj stáli dva esenbáci. Ale ještě než k němu došli, podávali mu občanku a odcházeli.
„Blaho, co se ti stalo? Jsme tady autem. Ukaž ruku, viděl jsem rukavici na stole.“
„Ty se mnou mluvíš, neodešels?“
„Ne, babičky mě nepustily. Musíme do nemocnice. Upadl jsi?“
„Hrozně to bolí a koleno. Byl jsem zoufalý, kam jsi šel. Chtěl jsem se omluvit. Jsem hroznej vůl, to jsem ještě nikdy neudělal.“
„O ničem nemluv. Všechno bude dobrý, jedeme.“
Rentgen, ošetření odřenin. Ukazováček a prsteníček v sádrových dlahách, ale zafixované přes dlaň. Koleno jen naražené, obvázané. Bylo po půl desáté, když vyjeli z nemocnice.
„Pomůžu ti. Pomalu, je náledí.“
Valda si vedl svého chlapce domů.
„My tady umíráme hrůzou, co se stalo. Pojďte všichni na polévku z drobů a bude slepice na paprice,“ zvala všechny Arnoštka.
„Mládenci, už jste se udobřili? Já myslela, že se máte rádi. Tak trochu víc jako kamarádi. Nám to nevadí, my nejsme staromódní báby. Tady vás chápeme. Je krásný, když se dva milují.“
Blahoš měl v očích slzy. A vypadalo to tak i u Valdy.
„My si to ještě neřekli, paní Sašo. A já se po tom všem bojím zeptat.“
„Pořád se bojíme. Sebe a neradi bychom přišli o tenhle domov. To je v mém případě doslovně.“
„Tady se bát nemusíte. Nechci vás nutit, ale láska chce i pochopení a odpuštění.“
„Za chvilku bude oběd a doufáme, že přijdete i na večeři.“
„Pomůžu ti na schodech. Pomalu. Lehneš si, ať si odpočine koleno. A ruku máš mít nahoře. Chceš lék na bolest?
„Jsme jen v půli schodů, mám jen jediný přání, Valdo. Můžu tě políbit?“
„Můžeš cokoliv. Cokoliv chceš. A Vánoce u vás platí?“
„Jistě, kde jinde bych sehnal tak dobrou ošetřovatelku?“
V sobotu bylo ve vlaku narváno. Hlavně z Prahy odjížděli všichni mimopražští studenti. Taky dělníci, co tady byli za prací. Blahoš měl ruku na šátku a bábinky mu daly hůl, aby se mohl opřít. Valda dělal cestu. Všichni měli plno zavazadel. Po nástupišti běhal prodavač uzenin.
„Hóórké párky, ostravskáá klobáása s hořčicííí.“
Lidé se natahovali z oken. Hned za ním druhý, s plnými papírovými kelímky v drátěném nosiči.
„Pííívo, lííímo.“
A třetí všechno završil.
„Tůůůrek, kafíííčko, milostivá.“
„Dáme klobásy, ne? Neboj, mám nožík a budu tě krmit.“
„Mám i levou ruku.“
„Jo, ale ta je levá. A dvě piva a dva turky. Cesta je dlouhá a jsi rekonvalescent.“
Doslova se vlepili k oknu, ale měli před sebou stoleček.
„Tak a máme to jako v Jaltě.“
„To mě s tím budeš trápit až do smrti.“
„Pokud neplánuješ zemřít po klobáse, tak se neboj. Nakonec sám jsi uznal, že to bylo krásný.“
„Ach jo, bylo, ale já pak všechno zprasil.“
„To nech být. Já tehdy pak mluvil s jedním medikem o Nikim. Prý je energetický upír.“
„Cože? Žádné tesáky nemá.“
„Nesaje krev, ale tvoji energii. Dobíjí si baterky.“
„Něco takovýho říkal, o životní síle.“
„To je přesně ono.“
„Ten medik, s tím jsi taky…?“
„To jsme se neznali, ale ne. Chodil na koleje, když si kluci dotáhli kapnu nebo filcky. A pořád měl koho léčit.“
„Kecáme a na pivu nám spadla pěna.“
„Ještě že nejsme pivaři a kafčo bude studený.“
„To je na krásu.“
„Nechci, abys byl hezčí. To by mi tě někdo vzal.“
„Jsou tu lidi,“ dodal se smíchem Valda.
Na nádraží bylo mínus jedenáct. Sněhu tak pět čísel. Babičky ušili Blahošovi na ruku štucl. Byla jako v peřince. Rodiče už byli doma. Přivítali se a dali po štamprlce slivovice.
„Blaho, ten tvůj,“ zarazila se maminka, když osaměli, „kamarád je hezčí jak holky. Jemná tvářička a záviděníhodné vlasy. K tobě je tak pozorný. Víc než ošetřovatelka. Měla jsem strach a víš už, proč nejel domů? Abysme něco neřekli, co by vyznělo špatně.“
„Vím a poví to sám při řeči. Prostě je jako já a rodiče mu řekli, pokud se toho nezřekne, tak ho neznají. Má velké nadání a studuje s vyznamenáním. To já jsem lenoch, ale prolízám.“
„Zítra zajdete ke kašně pro kapry. Myslím dva takové střední. A mívají i jikry a mlíčí, vezměte je na smažení. Ale zato nemusíme mít hlavy, když polévku z ryb nejíte. Uděláme salát, aby se do pondělka zaležel. V poledne máme roládu, knedlík a zelí z kedluben. Snad bude Valdovi chutnat.“
„Nedělej si starosti, oba jíme všechno a na zelí se těším. Je lepší než z hlávkového.“
Chvíli poseděli a šlo se spát.
Hned po snídani zašli na Velké náměstí ke kašně. Dva rybáři tam lovili, vážili i zabíjeli kapry. Vzali dva lisce, hlavy a vnitřnosti si nebrali, ale zato pytlík mlíčí a jiker.
„Myslel jsem, když nebereme hlavy, tak maminka polévku dělat nebude.“
„Nebude, tohle usmažíme jako řízky. Jsou skvělé, uvidíš.“
Ještě očistit kořenovou zeleninu a uvařit do salátu. Stejně tak vejce. Večer se udělala verze bez majonézy. Tu maminka ušlehala až na Štědrý den čerstvou. Zdobení stromečku, to byla dobrá zábava pro oba.
„Některé naše ozdoby mají sto let. Tyhle košíčky z drátků a panáčci z lisovaného papíru. Snad i jednoduché malé baňky. Máme ozdob plné krabice a každý rok je měníme. Ještě řetězy a pozlátka a špičku. Letos si dáme betlémskou hvězdu.“
Valda přivezl krásné origami a slíbil, že jim ukáže, jak se skládají. A pár rovněž papírových lampionů a svícínků z chorošů. Večer se po štědrovečerní večeři rozbalovaly dárky. Drobnosti, zato hodně. Nakonec slzeli všichni. Kluci se políbili před rodiči a pak ještě s maminkou. Vánoční koledy se linuly z gramofonu. Místo mše si pustili varhanní koncert.
„Slziček už bylo dost, Valdíku.“
„Jen jsem si vzpomněl na loňské Vánoce. Na koleji zůstali jen zahraniční studenti a ti Vánoce neslavili. Paní vrátná mi dala půl domácí vánočky s rozinkami a mandlemi, misku cukroví a jablka s hruškami. Malou čokoládu. Nahoře byly tři prázdné postele. Já si vlezl pod deku a plakal. Slzy tekly a nešly zastavit. Samota byla strašná. Nikoho jsem si nenašel. Neměl jsem ani nikoho, kdo by na mě vzpomínal. Nešlo spát. Až k ránu jsem usnul. Probudily mě sýkorky, kterým jsem u krmítka na okně přivazoval lůj a sypal slunečnici. I když jsem byl za sklem, nebály se.“
„Doufám, že na naše první Vánoce budeme vzpomínat jinak.“
„Tak v to věřím. Jen vzal sis lék? A po svátcích musíme zajít na kontrolu do zdejší nemocnice. Papíry máme a nebolí tě něco neobvykle? Pomůžu ti umýt.“
„Bolí, bolí mě u srdce, ublížil jsem ti a tohle je jen malý trest.“
„Už jsem ti říkal, nemluv o tom. Ať nám všechno zůstane, jak je. Musíme taky poslat telegram s přáním do Dejvic.“
„Splnil se mi sen. Vždycky jsem si říkal: Najdu tě?“
„Našli jsme se vzájemně.“
„Chtěl bych tě pořádně obejmout.“
„Vždyť mě objímáš.“
„Nemotorně.“
„Krásně.“
Valda si klekl. Stahoval poslední kousek oblečení. Pohladil zasádrované prsty. Sklonil se k partnerovu klínu.
„Tam nic zlomeného nemám,“ smál se Blahoš.
„To dávno vím. Nesmíš se namáhat. Budu nad tebou. Konečně si užiju ten nejmilejší dárek.“
Autoři povídky
Dávno nosím peníz pro Charóna
tak blízko je Druhý břeh
jen srdce je stále plné lásky
kterou už není komu dát
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!




Komentáře
A opět nezbytné poučení - růžové víno, to se vezme velké množství okvětních lístků se zalije vroucí vodou a nechá tři dny louhovat, po scezení se přidají hrozinky, cukr, šťáva z citronu a pomeranče, cukr a kvasinky....
Ještě jsme se seznámili s cukrárenským fantomem, jinak upírem, sající klučičí energii, který ujistil hrdinu povídky, že kámoš Valda je teplej.
No a po nezbytné závěrečném hororu přišel šťastný závěr, Valda si klekl, sklonil se k partnerovu klínu a .... pohádky je konec.
Nevím jaký námět posloužil Maxovi opět k pěkné povídce, mě ovšem nezbývá jen mu poděkovat.