Křížová cesta

Zase na mrazu. Moje poslední naděje na noc někde v teple se postupně vytrácela, když se za mnou zabouchly dveře kolejí, kde bydlela většina mých, teď už bývalých, kamarádů. Přísloví v nouzi poznáš přítele mě utvrdilo v tom, že žádné přátele nemám a ani jsem je nikdy neměl. Nejvíc mě dostala rada, ať dojedu na hlavní nádraží, že prý si mě tam třeba odchytí nějaký úchylák; přece by se mi to líbilo, když jsem ten homosexuál. Cítil jsem obrovské opovržení při vyslovování toho slova, které jsem si dnes vyslechl už několikrát. Nejdříve před dnešní mší, kdy jsem se konečně odhodlal (já blázen) svěřit se se svým největším tajemstvím našemu farářovi (nevím, proč jsem si myslel, že mě pochopí), poté při jeho kázání s hojnou citací Levitica a promluvách o hříchu a nenávisti boha (bůh nikdy nebyl milosrdný), následně krátce po mši, kdy mě s nadávkami z domu, kde jsem od narození přes osmnáct let vyrůstal, vyhodili mí drazí rodiče (zpovědní tajemství nevydrželo dlouho), posléze v odpoledních hodinách v sousední vesnici, kde nedošlo k pochopení ani od mé tetičky (měla jsem tě vždycky ráda a ty mi uděláš tohle), a nakonec již k večeru v blízkém městě, kde sídlí již zmíněné koleje.

Pozitivní na mé situaci bylo snad jen to, že jsem si mohl vzít alespoň batoh s osobními věcmi a že mi zbyly alespoň nějaké peníze na cestu nevím kam. A pak tu byl ten leták - dříve překypující zářivými barvami, které nyní po hodinách žmoulání zcela vybledly. Pamatuji si přesně ještě dnes, jak jsme jednoho slunečného dne bloumali se spolužáky a učiteli ulicemi hlavního města a prolézali jeden kostel za druhým. V jednom z nich jsem se trochu zapomněl a po východu z něj jsem neviděl naši skupinku. Nemohli být daleko, a tak jsem se rozeběhl jedním směrem, až jsem za chvíli ztratit v klikatých uličkách starého města. Najednou jsem se ocitl před budovou, kterou od ostatních odlišovala duhová vlajka nad vchodem, symbol míru (nebo tak jsem si to alespoň myslel). Dveře byly otevřené a vybízely ke vstupu. Má zvědavost překonala obavy a já jsem vstoupil do potemnělé místnosti. Než si stačily mé oči přivyknout tmě, vynořila se přede mnou bytost tak nádherná, že jsem si chvíli myslel, zda nejsem v nebi a tohle není jeden z andělů. Přesně tak jsem si je vždy při hodinách katecheze představoval - vysoký vzrůst, útlá postava, jemné paže, zářivě světlé vlasy a ten uchvacující úsměv. Cítil jsem tlukot svého srdce a nemohl říct jediného slova.

A najednou ta bytost řekla: "Ahoj, jak se máš?" Zíral jsem na toho anděla, který se postupně začal přeměňovat v (ne)obyčejného kluka.

"Já jsem Marek, a ty?" tázavě nadzvednul obočí.

"Já,... já,... jsem Matouš," vykoktal jsem ze sebe, "promiň,... ale asi jsem se spletl,... musím už jít..."

"Myslím, že jsi tu správně," vrátil se Markovi úsměv, "jen to možná ještě nevíš." Byl jsem z toho v tu chvíli strašně zmatený. To místo, ty pocity, které jsem při pohledu na něj zažíval, všechno bylo takové zamlžené a zároveň ostré, ostřejší než kdy dřív.

"Na, tohle ti třeba někdy pomůže," podával mi barevný leták. Natáhl jsem pro něj ruku a konečky prstů se omylem dotkl té jeho. Celým tělem jakoby mi projel elektrický proud.

"Děkuji, Marku," vzmohl jsem se na odpověď a pomalu jsem couval ke dveřím, až jsem najednou stál venku, zpátky v realitě, v ruce ten leták, který začal něco, kvůli čemu jsem teď stál na mrazu, ale co mě z toho mrazu zanedlouho mělo vysvobodit.

Celé tři roky objevování, zpochybňování, uchvacování, utajování, podněcování a smiřování vedly až k odmítnutí, odvržení a odtržení, ale také k nové naději, v kterou nás vždy nutili věřit. Už potisícté jsem se podíval na ten leták a znovu četl adresu již dávno hluboko vrytou do mysli.

"Ano," řekl jsem si s trochou ironie v duchu, "na hlavní nádraží se, milí přátelé, opravdu vydám." Na pokladně jsem vyskládal poslední peníze (zbytek jsem utratil za jídlo, protože večer se po celém dni bez jídla ozval hlad) za jízdenku, vyslechl si, kde všude budu muset přestupovat, a za chvíli už jsem seděl alespoň dočasně v teple vlaku, který započal mou cestu do neznáma.

Po sérii přestupů jsem nakonec v posledním spoji tvrdě usnul, takže mě vzbudil až průvodčí v konečné, pro mě naštěstí i cílové, stanici. Bylo chvíli před půlnocí, když jsem znovu pocítil všudypřítomný mráz. Ač rozespalý, vydal jsem se rychlým tempem do nádražní budovy, kde jsem vyhledal plán města. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, ale nakonec jsem našel ulici z letáku, a dokonce i způsob, jak se dostat na zastávku MHD dva bloky od ní.

Trochu se mi ulevilo a teprve teď jsem se pořádně rozhlédl po budově. Většina lidí z posledních vlaků se už vytratila, jen několik ztracených duší postávalo či polehávalo na lavičkách nebo se šouralo tam a zase zpátky.

"Za kolik?" ozvalo se za mnou spíše tiché zasyčení. Rychle jsem se otočil a uviděl postavu staršího muže v tlustém kabátu s kapucí přes hlavu.

"Tebe jsem tu ještě neviděl, dostaneš dost," pokračovalo sýpání postavy.

"Pane, promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl, já tu jen procházím," rychle jsem ze sebe vyštěkl.

"Každý tu jen prochází," úsklebně poznamenal, "tak kolik, nemám moc času."

"Omlouvám se, ale asi vám nemohu pomoci," bránil jsem se a v hlavě se mi ozývala slova mých spolužáků, v nichž má ironie teď zhořkla.

"Nezkušení zajíčci dělají cavyky, hrůza!" brblal si pro sebe. "To víš, že mi můžeš pomoct, ukážu ti jak, podej mi ruku..." Tentokrát jsem podání ruky neopětoval a zpět do reality jsem se vrátil rychlým úprkem.

"Jestli tamto bylo nebe, je potom tohle peklo?" vířila mi otázka v hlavě.

Na zastávku autobusu jsem dorazil právě včas. S lístkem jsem si starosti nedělal, bůh mi bude muset odpustit horší hříchy. Sedl jsem si na volnou dvousedačku a snažil se neusnout a poslouchat názvy projížděných stanic. Jak se autobus šinul k cílové zastávce, už stokrát položené otázky se znovu draly na povrch. Nejdřív ty bezprostřední jako: "Bude tam vůbec někdo v tuhle hodinu?" nebo "Nevyhodí mě hned na ulici a nebudu se muset potupně vrátit zpět na nádraží a projít si tím peklem?" Později se přidaly i ty dlouhodobější: "Bude to tam opravdu vypadat tak, jak popisuje ten leták?", "Bude se mi tam líbit?" a "Budu ta chtít strávit celý život?"

Odpověď na ty první se kvapem přiblížila, když se z reproduktorů ozval název zastávky, kde jsem měl vystoupit. Dveře se otevřely a já vystoupil na prázdnou noční ulici velkoměsta. Nejdříve svižně a postupně čím dál pomaleji jsem se přibližoval na uvedenou adresu. Procházel jsem starou vilovou čtvrtí se starými domy a velkými zahradami plnými vzrostlých stromů, jejichž stíny jsem mohl jen tušit. Stejně vypadal i pozemek, u jehož brány bylo to správné číslo popisné. Zastavil jsem se před ní a hledal nějaký zvonek.

"Dobrý večer. Vítáme vás na ambásadě Ostrova. Prosím, udejte své jméno a účel návštěvy." ozvalo se potichu, ale zřetelně z reproduktorů. Nejdříve mě to vylekalo, ale příjemný mužský hlas mě nějak přesvědčil, že jsem na správném místě.

"Dobrý večer, jmenuji se Matouš a přišel jsem ...", zarazil jsem se a v duchu si přemítal, jak vůbec shrnout mé důvody, proč jsem tady, " ... kvůli tomu letáku," napadlo mě jediné.

Za tenhle argument by mě určitě v hodině scholastiky nepochválili, ale tady to očividně zabralo, protože se ozvalo: "Děkuji, můžete vejít."

Otevřela se malá branka a já vešel na pozemek téhle podivné ambasády z letáku. Po štěrkové cestě jsem pomalu došel až ke vchodovým dveřím, za nimiž byla vstupní chodba, jež se mezitím tlumeně osvětlila. Vešel jsem dovnitř a prošel až k polotevřeným dveřím do jedné z místností. V ní byl stůl, dvě židle a na jedné z nich seděl celkem sympatický muž ve středním věku. Vstal, napřáhl ruku a pronesl:

"Ještě jednou dobrý večer, Matouši, mé jméno je Jan, ale můžeš mi říkat Honzo. Posaď se tady na židli a všechno spolu probereme."

Jeho hlas byl příjemný, sebejistý, ale nikoliv povýšený. Byl to první člověk, z kterého jsem měl dnes opravdu dobrý pocit, který opravdu poslouchal, co jsem mu říkal, nebyl z toho roztrpčený, ale přikyvoval a ptal se. Jednoduše jsem svůj dnešní, a nejen dnešní, příběh převyprávěl, on si občas něco poznamenal do papírů a nakonec navrhl, že už je dnes pozdě, že jsem určitě už unavený a že tady můžu pohodlně přespat, neboť jsou na tyhle případy zvyklí, a až se vyspím, poví někdo z ranní směny zase podrobnosti mně.

Ačkoliv jsem byl dost zvědavý, únava mě přece jenom přemohla a měkká postel bylo jediné, na co jsem dokázal myslet. Dostal jsem klíč od pokoje a od sprchy, které mi ukázal, a domluvili jsme se, že se zítra na desátou dostavím do téhle kanceláře. Jen, co jsme si před pokojem popřáli dobrou noc, svalil jsem se na postel a usnul.

Ráno se mi podařilo vstát už v devět, a tak jsem rychle vklouzl do sprchy, umyl ze sebe prach včerejšího dne, vyčistil zuby a vzal si čisté oblečení. Ještě než jsem se oblékl, koukl jsem do zrcadla a uviděl kluka ani vysokého, ani malého, ani svalnatého, ani vyzáblého, se světle hnědými vlnitými vlasy a zelenýma očima - prostě úplně obyčejného. Bude tohle vůbec stačit na to, abych tam mohl jet? A co budu muset dělat pro to, abych tam mohl zůstat?

Přerušil jsem tok myšlenek, rychle se oblékl a upaloval do oné kanceláře, abych tam byl včas. Po cestě jsem potkal několik lidí, tedy přesněji mužů, s kterými jsem si vyměnil pozdrav. Zaklepal jsem na dveře a znovu vstoupil do místnosti, v které jsem v noci převyprávěl celý svůj život.

"Dobré ráno, Matouši, jmenuju se Lukáš. Včera jsi kolegovi řekl něco o sobě a dnes zase já povím něco tobě o našem státě, jeho pravidlech a tvých možnostech. Nejprve si ale společně dojdeme do kuchyňky a uděláme si něco k snídani. Určitě máš po včerejšku velký hlad."

Přikývl jsem a následoval Lukáše do kuchyňky. Během snídaně jsme si povídali o domě, ve kterém ambasáda sídlí, a hlavně o té krásné zahradě okolo domu a Lukáš mi slíbil, že se po ní určitě odpoledne můžu projít. Poté jsme se vrátili do kanceláře, Lukáš mi pověděl základní informace o Ostrově, dal mi spoustu materiálů ke čtení, několik formulářů a řekl mi, že bych to do zítra ráno měl všechno projít a vyplnit a hlavně dát vědět, jestli se vším souhlasím. Nakonec mi dal dvě stravenky na oběd a večeři a doporučil levnou, ale dobrou restauraci v okolí.

Vrátil jsem se do pokoje s velmi dobrým pocitem ze všeho, co jsem tu zatím viděl, a pustil se do čtení. Postupně jsem pročítal všechny materiály o ostrovních zákonech, historii, ekonomice, osídlení, přírodě i zábavě. Čím více jsem se dozvídal, tím více jsem byl zmatený a můj pocit ze všeho ambivalentnější. Na jednu stranu nádherná příroda a skoro bezstarostný život, na druhou stranu ty sexuální povinnosti... Vždyť já jsem přece ještě s nikým nic neměl a ani nevím, jestli chci! Co když se mi to nebude vůbec líbit? A navíc je prý dobré pokaždé s někým jiným... A můžu být nucen! Začínal jsem z toho být trochu zoufalý. Je to teď moje jediná naděje, ale může být něco takového vůbec naděje? Co mě nakonec alespoň trochu uklidnilo, byla tříměsíční ochranná lhůta, ve které si vše můžu ještě rozmyslet a vrátit se zpátky, aniž bych musel platil nějakou kompenzaci. To mě také nakonec přimělo k tomu, že jsem druhý den řekl Lukášovi:

"Ano, se vším souhlasím, ale upřímně říkám, že nevím, jestli si to během těch prvních třech měsíců nerozmyslím. Některé věci si teď prostě ještě nedovedu představit."

"Děkuji za tvou upřímnost, Matouši, je to naprosto pochopitelné a i přes toto riziko se naše ambasáda rozhodla, že ti zaplatí cestu na Ostrov, kde s tebou bude zacházeno jako s trvalým obyvatelem v ochranné lhůtě se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Vzhledem ke svému věku budeš spadat do první kategorie a tvoje počáteční úroveň je zatím nastavena na číslo 6, což samozřejmě, jak ses jistě dozvěděl, ještě musí potvrdit komise přímo na Ostrově. Rozumíš všemu, co z toho pro tebe teď vyplývá?" uzavřel otázkou svůj monolog, při kterém jsem se dozvěděl, že se se mnou počítá a že tedy nemusím zpět.

"Ano, myslím, že tomu rozumím. Moc děkuji." zmohl jsem se na poděkování a do očí se mi vehnaly slzy úlevy.

"Nejbližší let je zítra ráno, rezervujeme ti letenku a zavoláme taxíka, co tě doveze na letiště. Budeš dvakrát přestupovat a celá cesta bude trvat skoro 24 hodin, takže by sis dnes měl co nejvíce odpočinout. Myslíš, že to zvládneš?" pronesl další otázku, na kterou se dalo odpověď jen:

"Ano, to zvládnu."

A tak jsem se za necelé čtyři dny poté, co jsem opustil svoji rodnou vesnici, kde se homosexuál rovnal největšímu hříšníkovi, ocitl na druhé straně světa na ostrově plném takových hříšníků. Bude to ten kýžený ráj, nebo mě za mé hříchy čeká nejprve očistec?

V těch prvních třech měsících jsem zažil opravdu hodně nového. Potkal jsem nespočet kluků nejrůznějších ras, národností, vyznání, stáří i vzhledu. Nutno říct, že některá setkání byla zajímavá, ovšem většina z nich po kratší či delší době skončila pokusem o výzvu k sexu a zklamáním, že jsem v ochranné lhůtě a že ji chci využít. Poznal jsem mnohá města i přírodu, odvážil se i na dost obskurní akce, ale stále jsem nenaplňoval ten hlavní účel celého Ostrova. Čím více se blížil konec ochranné lhůty, tím větší jsem měl obavy z toho, co se bude dít po jejím konci. Opravdu musím zbytek života strávit sexem s různými kluky? Je jediná alternativa vrátit se zpět? Co vlastně chci? Možná jen kluka, co mě pochopí a nebude s tím tak spěchat.

Moje každodenní úvahy nad osudem zamotalo jedno osudové setkání. Když jsem se asi dva měsíce po příjezdu vydal do nedalekého městečka, hledal jsem místo, kde bych se najedl. Jakmile jsem vešel do jedné přítulně vypadají restaurace, zaujala mě skupinka několika kluků. Normálně bych jim nevěnoval pozornost, ale zarazilo mě, když jsem uslyšel česká slova. Ačkoliv jsem už několik Čechů potkal, vždycky se bavili tak jako ostatní esperantem, protože u něho byla vzhledem k intenzivním kurzům jistota, že se domluví s kýmkoliv. Pozdravil jsem je tedy svým mateřským jazykem a zeptal se, zda si mohu přisednout. Jednohlasná kladná odpověď mě potešila, a tak jsem usedl.

Začal jsem si prohlížet všechny kluky ve skupince a najednou ve mě hrklo. Mozek mi zalily vzpomínky a já jsem najednou znovu vstupoval do potemnělého baru a znovu cítil ten andělský dotek. Pravdou je, že teď už nevypadal tak andělsky, ale nemohl jsem si splést jeho blonďaté vlasy, útlou postavu, jemné paže a hlavně ten uchvacující úsměv, ten mu stále zůstal. Tím, jak jsem se na něj nepřítomně díval, vzbudil jsem jeho pozornost. Podíval se na mě a bylo vidět, že přemýšlí, že se snaží vybavit, odkud mě zná. Tohle se mi stávalo často a bylo mi trapné, že jsem si nemohl vzpomenout, ale teď jsem to věděl hned.

"Marku?" oslovil jsem ho trochu tázavě.

"Tak jsi tady, Matouši," pronesl nečekaně Marek. Jak to že se mě pamatuje? Vždyť jsme se viděli přece jen pár vteřin. "Jak dlouho už?"

"No..., už dva měsíce," vyhrkl jsem ze sebe automaticky - ale rychle si uvědomil, že to vlastně není až tak dlouhá doba, "teda teprve devět týdnů."

V tu chvíli přerušil naši konverzaci číšník. Potom, co jsme si vybrali, zapojil jsem se do konverzace s ostatními, ale stále jsem po Markovi pokukoval a toužil se s ním sejít o samotě a povyprávět mu o tom, čím jsem si od našeho prvního krátkého kontaktu prošel. Jelikož jsme po jídle neměli společnou cestu, domluvili jsme se, že se brzy uvidíme.

Těch setkání nakonec bylo několik. Povídali jsme si nejen o tom, jak jsme se sem dostali, ale i o současném pobytu tady. Dozvěděl jsem se, že na rozdíl ode mě se Marek s pravidly Ostrova rychle sžil, že už je teď na sedmé úrovni a že by se mu brzy mohlo podařit dostat se na osmou, což by byl velký úspěch. Já jsem mu zase říkal o svých obavách a tom, že jsem tu ještě s nikým nic neměl a že nevím, jak to nakonec se mnou bude. Marek se mě snažil chlácholit, že si na to určitě zvyknu a že se mi to nakonec bude i líbit.

Přestože jsem věděl, že si Marek naplno užívá možností Ostrova, přitahoval mě každou schůzkou víc a víc. Možná jsem se do něho snad i zamiloval, ale určitě jsem ještě nebyl připravený s ním něco mít. A konec ochranné lhůty se rychle blížil. Kéž by to ještě měsíc, dva počkalo. Třeba bych s ním mohl i spát. Ale on by stejně spal s jinými a já bych musel taky, to by nešlo. Mohli bychom spolu někam utéct a začít znovu! Začaly mě napadat už jen šílenější a šílenější nápady a začal jsem být trochu zoufalý.

Zavolal jsem Markovi, že bych se rád večer někde prošel a jestli by chtěl jít se mnou. Ihned souhlasil a za dvě hodiny už jsme se procházeli po opuštěné pláži. Chtěl jsem mu říct, že ho asi miluju a že bych s ním nejraději někam zmizel a prožil celý život, ale než jsem se odhodlal, začal mluvit Marek.

"Je tu nádherně, viď?" tiše pronesl.

"Ano, to je," souhlasil jsem. Vystoupil jsem ze svého zamyšlení a rozhlédl se kolem. Bylo tu opravdu krásně. Moře šumělo, pod nohama jsem cítil ještě teplý písek, do kterého se otiskovaly naše stopy, místo jako stvořené na romantickou procházku.

"Víš, jsi moc hezký kluk, Matouši," pokračoval. Zastavili jsme se a pohlédli si do očí.

"Ty se mi taky moc líbíš, Marku," opětoval jsem kompliment. Tahle chvíle byla úžasná a chtěl bych, aby trvala věčně, ale v hlouby duše jsem tušil, že asi nezůstane jen u toho, a znervózněl jsem.

"Tak tím spíš bys měl teď chtít," zpředmětnil mé obavy Marek. "Víš, normálně tu každý spí s každým hned při prvním setkání, většinou ta setkání o ničem jiném ani nejsou. No a my už se vidíme po několikáté a stále nic. Já chápu ty tvoje obavy, ale pojď to zkusit."

Do očí se mi vehnaly slzy: "Marku, já nemůžu, za měsíc za dva možná, ale teď ne. Chtěl bych si být jistý svou zamilovaností, chtěl bych tě pak jen pro sebe, chtěl bych s tebou někam utéct..." začal jsem plácat svoje naivní představy.

"Matouši, seber se," reagoval Marek, "za pár dní s tebou bude moct spát kdejaký kluk z tohohle Ostrova, já se ti to přece snažím jenom ulehčit."

"Marku, to nejde..." svěsil jsem sem hlavu.

"Ale jde," začal zvedat hlas, "víceméně je to tak, že buď se mnou dnes půjdeš dobrovolně, nebo za pár dní nedobrovolně," postavil mě před hotovou věc.

"Marku, to snad..." lapal jsem po dechu.

"Hele, myslíš si, že se tady s tebou teď bavím jen tak z nějakého soucitu? Že tady s tebou plýtvám čas, protože mě to baví? Nebo že mám snad za tebe nějakou zodpovědnost?" rázovaly jeho otázky jedna za druhou.

Jen jsem polkl a neměl jsem na to co říct. A Markova litanie pokračovala: "Chápeš, já se s tebou teď musím vyspat. Jde o ten postup, jinak se tam nedostanu nebo to bude trvat strašně dlouho!"

Vůbec jsem to nechápal. O čem to mluví? Snad ne o tom, jak chce postoupit na osmou úroveň! Začalo mi to docházet. Začalo mi být strašně špatně. Nemohl jsem se na něj už dívat. Musel jsem odejít. Marek mě chytl za ruku.

"Nech mě jít!" snažil jsem se mu vytrhnout. "Radši pojedu zpátky než tohle!"

"A to si jako myslíš, že si tím pomůžeš? Vždyť nemáš ani střední školu. Hned jak tě po příletu vypakují, skončíš na nádraží a budeš se prodávat starým chlapům za pár drobných. A sem už se nikdy nebudeš moct vrátit! Fakt si chceš takhle posrat život?!"

Měl pravdu, měl zatracenou pravdu, ale teď už toho na mě bylo moc. Musel jsem pryč. Vytrhl jsem se mu z ruky a začal jsem utíkat. "Táhni k čertu," pomyslel jsem si nebo jsem to snad i řekl nahlas. Z anděla se najednou stal ďábel, co mě pokouší. Třeba je tohle jenom zkouška, třeba se vrátím zpět a všechno bude jako dřív. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale při tom běhu po tom měkkém písku mi to najednou dávalo naději, najednou jsem se cítil svobodně. Můžu běžet, kam chci!

Nemůžu. Probudil jsem se celý zničený do prvního dne bez ochrany. Za tři dny se mám dostavit ke komisi a pokud do té doby odmítnu všechny výzvy k sexu, je jasné, že mě pošlou domů. Jako externí pracovník bez povinností bych tu být nemohl, neboť nemumím nic zvláštního kromě psání disputací na církevní témata. Nejradši bych vůbec nevylézal, ale to by mi stejně nepomohlo. Navíc teď dopoledne ještě spousta kluků dospává, takže bych nemusel hned na nikoho natrefit. Moje zoufalost se pomalu přeměnila v rezignovanost. Už je mi jedno, jestli pošlou zpátky. Nějak to prostě dopadne. Nějak přežívat se dá vždycky.

Nakonec se vyhrabu ven a jdu se projít do nedalekého parku, kde v tuhle dobu určitě nikdo není. Proházím kolem rozkvetlých keřů, poslouchám zpívající ptáky a snažím se už posté utřídit si myšlenky. Moje rozjímání přeruší skupinka kluků jdoucí mi po cestě naproti. Nejdřív je nepoznávám, ale když se přiblíží, uvědomím si, kde jsem viděl.

"To jsou ti Markovi kamarádi!" vylekám se. "Ale Marek s nimi není," uklidním se. Přibližuji se k nim a začínám pomalu rozumět tomu, co si povídají.

"Hele, není to ten Markův kámoš?" ptá se jeden.

"Jo, ty myslíš ten, co mu nedal, jo?" upřesňuje druhý.

"No, to je pěkná svině. Marek se tak snažil a má z toho kulový. Už mohl být na osmičce," přidává se třetí.

"To je pravda. Ale to byl ve lhůtě a teď už by neměl být," chytá se čtvrtý.

"Tak to bysme měli vyzkoušet!" navrhuje pátý.

"Musím se jim vyhnout," pomyslím si. "Ale jak? Všude jsou ty zatracené keře." Zastavuji se a otáčím se zpět.

"Hele, snad nám nechceš utéct!" volá na mě jeden z nich. Jsou ode mě jen pár metrů, ale nemám jinou šanci. Dávám se znovu do běhu. Pokolikáté už zase utíkám?! Vystřelili za mnou. Běh nebyl nikdy moji silnou stránkou. Ohlédnu se dozadu a vidím za mnou běžet jen tři. Což nejspíš znamená...

"... a máme tě!" vlétnu jednomu z nich přímo do náruče. "Nám jen tak neutečeš. Kluci?" Najednou uslyším jedno, dvě, tři, čtyři, pět pípnutí.

"K čertu s tím krámem," zní mi v hlavě, když zahazuji hodinky s pípákem. Marný odpor.

"Tak pozor, pánové, on si snad myslí, že tohle mu pomůže," posměšně někdo prohlásí. Ostatní se uchechtnou.

"Pohněte, jsem na toho koloucha už nadrbanej," promne si obsah kalhot. Tělo mi polije horký pot.

"Támhle nás nikdo neuvidí, kamery tam taky nejsou," navrhuje další.

"Jdeme," táhne mě za sebou kluk, co mě chytil. Strach mi pulzuje celým tělem.

"Nechte mě! Co mi chcete?" vzmůžu se konečně na odpor.

"Drž hubu, nebo tě to bude bolet!" okřinou mě.

Odtahují mě mezi keře, povalují na zem a uzavírají kolem mě hrozivý kruh nadržených zvířat.

"Opovaž se pohnout!" Strhávají ze mě tričko, kraťasy i spodky a já před nimi ležím úplně nahý. Ke strachu se přidává ještě hrozný stud a ponížení. Snažím se zakrýt, co se dá, ale tím je jenom ještě víc dráždím.

"Tak ty se před námi stydíš!" směje se jeden.

"Ale my před tebou ne!" vykřikne ten nadrbaný a vytahuje svoje péro z kalhot. Ostatní se rychle přidávají a začínají nade mnou honit. Snažím se zavřít oči a nevnímat to ponížení, ale to nepomáhá.

"Okamžitě čum nebo tě kopnu, kámo. A hezky budeš honit taky. Nebo ti snad mám pomoct?" Při představě, že by se mě ještě dotýkal, poslechnu raději jeho příkaz. Je mi nevýslovně trapně, bohužel vše vnímám naprosto ostře a zřetelně. Jak rád bych teď ztratil vědomí! Ale ten hořký kalich je mi dáno vypít až do dna.

Napětí postupně houstne, jak se všichni dostávají do stále většího varu a jak se neustále hecují. Cítím, že za chvíli přijde vrchol mého ponížení, ale také naděje, že si mě konečně přestanou všímat. Najednou mi na obličeji přistane něco tekutého a teplého. První z nich se udělal.

"Dobrá trefa, chlape, teď sleduj mě," nestačí ani doříct a já dostávám další dávku přímo do očí. Snažím se tu lepkavou hmotu setřít, ale mám ji úplně všude. Následují další a další, až jsem úplně zalepený od semene.

"Padáme, hoši!" zavelí jeden.

"Ani si to neužil," postekne si ironicky druhý, když vidí, jak se potupně snažím honit svého skleslého ptáka. Uvědomím si, že teď už to nemá smysl a přestanu. Mezitím se všichni vypařili a já tu ležím, skoro nedývám a chtěl bych splynout se zemí. V očích mě palí směs mrdky a potu. Pomalu na mně vše zasychá a tvrdne. Chtěl bych být kdekoliv jinde a nebo možná spíš nikde. Musím se zvednout, takhle mě nemůže nikdo najít. Ještě by mi provedl to samé nebo něco ještě horšího. Postavím se na čtyři a zase padám. Jsem tak slabý, tak zničený, tak bez naděje. Už nevěřím ani tomu, že cesta zpět má smysl. Čekalo by mě to samé a ještě horší. Mladý kluk bez peněz je snadná kořist... Minuty pomalu ubíhají. Konečně jsem schopen se zvednout. Odcházím z toho místa náhodným směrem. Dojdu na most. Je vysoký. Krásně by se z něho padalo dolů do hlubin. Přelézám zábradlí a...

"Sebevražda je smrtelný hřích," ozvalo se. Prudce se otáčím, stále se drže zábradlí mostu. Nejdříve nikoho nevidím, ale pak si všimnu drobného snědého kluka kousek ode mě.

"Cože?" koukám na něj jako na zjevení.

"Říkám, že sebevražda je smrtelný hřích. Přelez zpátky to zábradlí, prosím tě. Ještě bys mohl opravdu spadnout dolů," pronáší jasně, ale klidně.

"Ale já chci..." oponuji neschopen cokoliv udělat.

"Nechceš, jenom, si myslíš, že chceš. Za chvíli si to už myslet nebudeš. Věř mi," povídá dál klidným hlasem s důrazem na posledních dvou slovech.

"Není jiné východisko," snažím se ospravedlnit svůj čin, "takové ponížení nemůžu snášet."

"Vždy je jiné východisko, jen nesmíš ztrácet naději a musíš se snažit ho hledat. Pojďme ho hledat společně. Přede mnou ponížený nejsi, ani před sebou tedy nebuď," přesvědčuje mě stále. Proč mu na mně záleží? Vždyť mě vůbec nezná! Bez tak to je zase jen přetvářka, aby se dostal na další úroveň!

"Proč bych ti měl věřit?" míří moje otázka k jádru.

"Protože víra je to, co nás spojuje, a jediné, co nám zbylo," odzbrojuje mě svou odpovědí. Má pravdu. Nesmím to teď vzdát. Třeba je ještě nějaká možnost jak důstojně žít. Pomalu se ke mně přibližuje. Podává mi ruku. Usmívá se při tom. Není to andělský ani ďábelský úsměv, je to úsměv úplně obyčejný, lidský. Chytám jeho ruku a přelézám zpět. Do očí mi opět vbíhají slzy. Potřebuji se o někoho opřít. Stále ho držím za ruku. Obejmu ho. Slzy se řinou víc a víc. Chci všechno zlé ze sebe vyplavit. Cítím se bezpečně. Není třeba slov.

Po několika minutách začínám znovu pomalu vnímat. Trochu stydlivě a trochu nešikovně ukončuji naše objetí. Najednou jsem si uvědomil, že ani nezná mé jméno.

"Jsem Matouš," vydechnu tiše.

"Já jsem Jesus," opět mě překvapuje. Koukáme na sebe a pak se oba nahlas rozesmějeme. Naděje umírá poslední.

P.S. S Jesusem, jenž vyznává islám, žijeme společně na Ostrově už tři roky a věrně pracujeme na naší vzájemné lásce. Zjistili jsme totiž, že zákony Ostrova dovolují z náboženských důvodů soužití dvou kluků ve společném svazku bez nutnosti sexu s ostatními, ačkoliv pak úroveň obou klesne automaticky pod šest. Všichni účastníci mého ponížení byli z Ostrova vyloučeni. Marek se zatím nedostal na osmou úroveň.