Kouzelná romance

Jestli čekáte šťastný konec, tak ani nezačínejte číst, protože se ho bohužel nedočkáte, ale pokud se rozhodnete číst dál, přeji vám pěkné počtení.

Neuběhl den, aniž bych nemyslel na příběh, který mi vyprávěla má babička o mém strýčku, který zažil tu nejkrásnější romanci, jakou jsem kdy slyšel. Uběhla už pěkná řádka let, co mi ji vyprávěla, a pořád mi to připadá jako včera, když jsem seděl u ní doma a jako malý kluk jsem to slyšel poprvé.

V malém domečku kousek od města Hradec Králové žila rodina, která se jmenovala Willsonovi. Jejich kořeny sahaly až do daleké Ameriky, proto to neobvyklé příjmení pro českou rodinu. Jedním z členů této rodiny byl i osmnáctiletý Adam, který byl podle mé babičky velmi krásný. Jednoho dne mu přišel dopis, že má nástup na vojnu. Celá rodina brečela. Nemohli se smířit s tím, že jejich "malý" klouček jde na vojnu. Adam byl totiž nejmladší z celé rodiny.

Když nastoupil a prošel si prohlídkou, poslali ho na odpočinek do pokoje s číslem 7. Říkám číslo pokoje proto, protože Adamovo šťastné číslo byla sedmička. Když vstoupil dovnitř, uviděl dvě postele s přikrývkami, co by nezahřály ani medvěda, a malinkým polštářkem. Zavřel dveře, sedl si na postel pod oknem a přemýšlel, že je i docela rád, že je tady, protože se mu naskytla možnost stát se opravdovým chlapem. Když se převlékl do vojenské uniformy a své civilní věci odevzdal, do pokoje vstoupil mladík. Babička vyprávěla, že měl dlouhé hnědé vlasy, modré oči a celkem vypracovanou postavu. Adam se oproti němu cítil jako nicotná tyčinka. Chlapec, jenž vstoupil do pokoje, si sedl na postel naproti Adamovi a koukal do země. Adam se chtěl zeptat, zda je v pohodě, ale tolik se bál, že by hned po prvních patnácti minutách dostal na ciferník, a tak radši mlčel. Najednou mladík zvedl hlavu a podíval se na Adama, který koukal směrem k oknu.

"Tak tady spolu strávíme celý rok," začal konverzovat mladík.

"Už je to tak," odvětil mu Adam, který byl rád, že konečně došlo na slova.

"Já jsem Lukáš," podal Adamovi ruku a Adam se také představil.

"Kolik ti je, kluku?" nadhodil otázku Lukáš.

"Nedávno mi bylo osmnáct!" zamumlal Adam potichu, protože si myslel, že jeho spolubydlícímu je tak o deset let víc.

"Mně je taky osmnáct," pronesl nadšeně Lukáš. Adam se na něj podíval a oba se začali smát. Najednou do pokoje vtrhl velitel výcviku, který později bude velitelem jejich jednotky.

"Vstyk, chlapi!" zařval na ně. Chlapci oba poslušně vyskočili a dali hlavy dopředu. Jejich zrak se upínal jeden na druhého, neboť museli koukat před sebe a oba měli před sebou toho druhého.

"Pro dnešek máte pohov, zítra začneme s vaším výcvikem," pronesl velitel a práskl dveřmi. Po odchodu velitele se oba začali řehtat, ale tak aby to nebylo slyšet.

Uběhlo pár hodin a chlapci si celou tu dobu povídali o svých rodinách. Během té krátké doby se stali opravdu dobrými přáteli. Večer byli všichni chlapci povoláni na večeři. Podle všeho, co mi vyprávěla babička, měli prej nějakou "kaši", ale byl to prý velký hnusný a slizký blivajz. Lukáš s Adamem se seznámili s chlapci z vedlejších pokojů a vypadlo to tak, že si všichni nakonec padli do noty. Najednou se řeči chopil velitel, který promlouval ke všem nováčkům:

"Váš výcvik bude probíhat po dobu třech měsíců, pak budete po zbytek vojny rozděleni do jednotek!" Když se vrátili zpět, prokecali celou noc.

***

Po měsící výcviku se Adamovi začaly rýsovat svaly a z Lukáše už byla sakra korba. Měsíc klukům opravdu prospěl a už to vlastně nebyli kluci, ale chlapi. Každý večer si Lukáš s Adamem našli zábavu, kterou si urychlí ten čas zde. Hráli karty, vyprávěli si příběhy ze svého života, o své rodině a tak dále. Jednoho dne večer si povídali o svých láskách, a jelikož Adam ještě nikdy nebyl zamilovaný, tak nic vyprávět nemohl.

"A máš doma nějakou přítelkyni?" zeptal se Adam zvědavě.

"Jedna by tu byla. Jsme spolu už od patnácti let a myslím, že nám to klape," pronesl s úsměvem na tváři Lukáš. Adam pocítil takový nepříjemný pocit, jako kdyby mu to bylo líto. Nedokázal si to vysvětlit. Když se ho Lukáš zeptal, zda nějakou má, odpověděl, že ne a ani nikdy neměl.

"Čekám na tu pravou!" pronesl Adam, jelikož viděl, že se mu chce Lukáš posmívat. Pak byl v pokoji jen klid. Adam si lehl na postel a přemýšlel o tom pocitu, který se ho zmocnil, když mu Lukáš oznámil, že má přítelkyni. Otočil se ke zdi a nakonec i usnul.

Na druhý den vojákům přišly dopisy a nechyběl dopis ani pro naše dva aktéry příběhu. Adam dostal dopis od rodičů, ve kterém stálo, že na sebe má dávat pozor a že se jim všem stýská. Adama dopis dohnal k slzám štěstí, že má takovou rodinu. Bylo to pro něj poprvé, co byl tak dlouho pryč ze svého domova. Lukáš dostal dopis od své přítelkyně. Sedl si na postel, a když dopis dočetl, pustil ho na zem a chytil se za hlavu. Adam se chtěl zeptat, co se děje, ale opět mu to ta jeho bojácnost nedovolila. Lukáš zvedl hlavu. Do očí se mu tlačil proud slz a zadíval se na Adama a nakonec z něj vypadlo:

"To byl dopis od mé přítelkyně."

"A co se stalo?" zeptal se Adam s velkým udivením.

"Rozešla se se mnou. Že prý nemůže čekat tak dlouho!" Lukášovi se spustil ohromný proud slz.

"Je mi to líto, brácho!" pronesl soucitně Adam.

"Kámo, vím, že to bude divný, ale nemohl bys mě obejmout?" zeptal se pořád ještě se slzami v očích Lukáš. Adam vstal a sedl si vedle Lukáše na jeho postel a obejmul ho. Oba dva najednou začali cítit něco zvláštního. Něco, co jde jen těžko popsat. Když ho Adam pustil ze své náruči, zadívali se na sebe.

"Co já bych tady bez tebe, brachu, dělal?" zeptal se Lukáš Adama. Adam se snažil zakrýt to, že se s ním něco děje, a tak odvětil s úsměvem na tváři:

"Taky si říkám!" Oba se začali smát.

Večer po výcviku se oba sešli na pokoji, ale neprohodili spolu ani slovo. V místnosti panovala zvláštní atmosféra. Oba se cítili, jako kdyby se s nimi něco dělo. Nejzajímavější bylo, že oba mysleli na ten stejný okamžik. Okamžik, kdy se obejmuli. Najednou vstal Lukáš z postele a šel do společných sprch. Adam si mezitím připravil věci, že se půjde vykoupat až přijde Lukáš. Po dvaceti minutách se rozevřeli dveře a vstoupil do nich Lukáš jen s ručníkem kolem pasu. V tu ránu Adam zapomněl, co chtěl jít udělat. Nemohl se na něj vynadívat, jak kapičky vody stékaly po celém jeho těle.

"Děje se něco?" zeptal se Lukáš.

"Co by se dělo?" odvětil mu otázkou Adam.

"Nevím, dneska vůbec nemluvíš. Udělal jsem ti něco?" Lukáš plný nejistoty a celkem i zklamání pronesl tuto otázku s obrovským strachem.

"Co blázníš? Nic jsi mi neudělal!!" Úsměv, který měl zakrýt všechno, co Adam začínal cítit ke svému kamarádovi, vykouzlil Lukášovi jiskřičky v očích.

Lukáš si během toho, co Adam odešel do sprchy, vzal trenýrky a šramotil ve skříni s věcmi. Když vstal, otevřely se dveře a Lukáš zakopl o dvířka od skříňky. Adam si toho nevšiml, zavřel dveře od pokoje, taky zakopl o dvířka od skříňky a spadl přímo na Lukáše. Najednou leželi na sobě, oba zkamenělí. Jejich rty se skoro dotýkaly. Dívali se jeden druhému do očí. Oběma klukům bušilo srdce tak rychle, jak jen to šlo. Nakonec Adam vstal a pomohl Lukášovi vstát. Beze slov šli oba ke svým postelím. Zatímco se Adam převlékal, Lukáš ležel a pozoroval ho. Zatajoval dech, když ze sebe Adam stáhl ručník a nasazoval si boxerky. Najednou se Adam otočil a viděl Lukáše, jak na něj civí.

"Co je? Mám něco na těle?" zeptal se Adam udiveně.

"Ne, nic tam nemáš. Jen jsem obdivoval, jak sis za ten měsíc dokázal vypracovat tělo!" Adam zčervenal a potichu mu poděkoval.

Oba chlapci leželi a koukali do stropu. Za tenhle den se toho stalo víc než za celý ten měsíc, co tam byli. Zničehonic Adam vstal a šel ke skříňce s papíry a tužkami. Vzal si papír, tužku a sedl si ke stolu. Lukáš ho jen pozoroval a srdce mu tlouklo pořád tak zrychleně, jako když na sobě leželi. Adam psal dopis rodině, když v tom Lukáš vstal a sedl si ke stolu k němu.

"Co se děje?" udivený Adam sledoval Lukáše. Z Lukáše nevyloudil ani slovíčko, jen na něj koukal. Oba dva si uvědomili, že se schyluje k něčemu, k čemu by vůbec nemělo dojít. Adam byl plný strachu ale zároveň vzrušení a Lukáš to samé. Když už se Lukáš natahoval, že Adama políbí, Adam vstal, papír s dopisem roztrhal, hodil ho do koše a šel si lehnout.

"Dobrou noc," popřál Adam Lukášovi, který ještě pořád seděl u stolu a přemýšlel o tom, co se vlastně chystal udělat. Najednou si uvědomil, že to bylo poprvé za celou tu dobu, co mu Adam popřál dobrou noc.

***

Poslední dny byla situace v pokoji napjatá. Měsíc utekl jako voda a my se dostáváme k druhému měsíci. Během té doby se kluci stačili přenést přes to, co se stalo onen den, a dělali, jako že se nic neděje, ale něco uvnitř obou chtělo řvát. Oba si ten pocit neuměli vysvětlit, a čím déle tam byli, tím ten pocit byl větší, silnější.

Jednoho dne probíhal výcvik vojáků ve vojenské tělocvičně a po výcviku dostali vojáci o hodinu dříve volno. Skoro všichni z tělocvičny odešli, všichni až na Adama a Lukáše. Oba zvedali činky, z obou stékal pot a oba se snažili nenápadně sledovat toho druhého, když v tom zničehonic se Adam zvedl a šel pryč z tělocvičny. Bez jediného slova, bez jediného pohledu. Lukáš si připadal bezmocně. Usoudil, že dneska už musí něco udělat, aby se dozvěděl, zda Adam cítí to samé, co cítí on. Když vstoupil do pokoje, nikdo tam nebyl. Jen Adamovy tepláky na zemi. Zvedl je, když v tom z nich něco vypadlo. Byl to přívěšek, který byl otevíratelný. Otevřel ho tedy a uviděl dvě fotky. Nejspíš na jedné fotce byla jeho matka a na druhé jeho otec, jenže místo uprostřed bylo prázdné. Jen malinkatý papírek, na kterém bylo napsáno: "Pravá láska".

Rozevřely se dveře a do pokoje vstoupil Adam, který se zarazil, že Lukáš stojí uprostřed pokoje a v jedné ruce drží jeho tepláky a v té druhé jeho přívěšek. Lukáš nevěděl, co má dělat, tak mu řekl pravdu: "Víš, na zemi ležely tvoje tepláky, tak jsem je chtěl uklidit, když v tom z nich spadl ten přívěšek."

"Ano, to je v pořádku, nic osobního tam není," pronesl s úsměvem Adam a pokračoval: "Hele, co kdybychom si dneska zahráli karty? Dlouho jsme je nehráli."

"Jo, to je super nápad. Jen počkej, já se vykoupu."

Poté co přišel Lukáš ze sprchy, Adam už čekal připravený u stolu s kartami. Lukáš na sebe rychle hodil boxerky a sedl ke stolu.

"Tak rozdávej!" řekl Adamovi.

Adam poslechl a už mu házel karty. Začali hrát. Skvěle se u toho bavili, a když dohráli, byli oba unavení. Zhasli světlo a zalehli do postelí. Najednou se zničehonic ozvalo:

"Adame?"

"Ano?" ozval se Adam, který nemohl usnout.

"Jak to, že ses nikdy nezamiloval?"

Adam se odmlčel a v celé místnosti bylo ticho. Nakonec z něj vypadlo:

"Nebylo do koho, nebo bylo, ale já…," odmlčel se znovu.

"Co ty?" zeptal se Lukáš.

"Možná jsem si neuvědomil, co jsem doopravdy zač," naznačil.

Lukáš se odmlčel, nechápal a na to, aby se dál vyptával, byl opravdu unavený, a tak popřál Adamovi dobrou noc a otočil se ke zdi. Nakonec usnuli oba ve stejnou chvíli.

***

Druhý den ráno byli vzhůru brzy, už něco kolem páté. Udělali si kávu a sedli si ke stolu. Ještě pořád celí rozespalí se snažili na sebe nějak mluvit, ale byli na to až moc nevyspalí. Ve stejnou chvíli se oba natáhli pro cukřenku, která byla uprostřed stolu, když v tom se jejich ruce dotkly. Oba dva se v tu ránu probudili. Lukáš držel Adamovu ruku. Opět jim bušilo srdce silně, rychle. Oběma se zatajil dech a tentokrát to ani jeden nemohli zamaskovat. Nakonec Lukáš pustil jeho ruku a opět dělali, jako by se nic nestalo, jenže to už nešlo. Adam vstal od stolu, vzal si věci a chtěl jít do umývárny. Když došel ke dveřím a pomalu je pootevřel, chytil ho Lukáš za ruku. Teď už ale úmyslně. Druhou rukou zavřel dveře a Adama si přitáhl k sobě. Přitiskl ho jemně ke dveřím a přistoupil k němu tak, že se jejich těla dotýkala. Letmým polibkem obdařil jeho rty, které už na tuto chvíli čekaly dlouho.

"Co to děláš?" odstrčil Lukáše Adam.

"Abych pravdu řekl…, sám nevím!"

Překvapený Lukáš odstupoval od Adama dál a překvapen ze svého činu sklopil hlavu dolů. Adam stále přitisknutý u dveří nevěřil, že se to vůbec stalo. Otevřel dveře a rychle utekl do umývárny. Když přišel zpět do pokoje, Lukáš už byl umytý, využil umývárnu na druhé straně budovy. V místnosti vládla napjatá atmosféra. Nejlepší bylo, že oba cítili úplně to samé a měli v tom jasno. Adam poprvé pocítil lásku a Lukáš se poprvé zamiloval do kluka. Avšak jeden z nich si to nedokázal přiznat. Tím jedním byl Adam, odmítal si připustit, že by se zamiloval do svého kamaráda, a tak celý poslední (třetí) měsíc výcviku dělal, jako že se nic nestalo. Co mi nejde do hlavy, je, že Lukáš o tom nemluvil. Chtěl, ale když viděl, že Adam nejspíš nemá zájem, tak své city potlačil.

***

Po třech měsících výcviku se z nich stali vojáci a s tím přišly i nové změny. Jednou k nim na pokoj přišel velitel, který jim oznámil toto: "Vojín Willson si vezme všechny své věci a přestěhuje se do pokoje číslo 9 na druhé budově."

Tahle věta pro ně měla změnit úplně všechno. Oba měli pocit, že v tu chvíli umřou. Velitel odešel z pokoje a Adam měl pět minut na sbalení věcí. Stihl to za dvě minuty. Úmyslně pospíchal, aby mohl svému spolubydlícímu říct něco, co už měl dávno.

"Dělal jsem, jako že o tebe nemám zájem, ale teď… mám jít od tebe pryč a mám pocit, jako kdyby mi někdo prostřelil srdce. Ta představa, že už s tebou nebudu tady a že dostanu někoho nového, mě zabíjí. Ten polibek, co jsi mi tenkrát dal…, nebylo noci, kdy bych na to nepomyslel, můj nejšťastnější okamžik v životě. Snad chápeš, co ti tím chci říct."

Lukáš nevěřícně koukal, a než stačil něco říct, Adam k němu přistoupil a oplatil mu polibek zpět. Vzal si své věci a šel za velitelem. Oba dva měli slzy v očích, jako kdyby jeden z nich odcházel hrozně moc daleko. Víte, to, že ho přestěhovali do druhé budovy, znamenalo, že patří do jiné jednotky, a tak je možné, že se uvidí možná jen po večerech ve sprchách.

Během toho, co velitel Adama odváděl na pokoj číslo 9, Lukáš seděl v tom svém pokoji číslo 7 a koukal na prázdné skříně. Rozevřely se dveře a přišel nějaký nový velitel společně s namakaným chlápkem, kterému mohlo být tak dvacet tři. Adam vstoupil do svého nového pokoje s těžkým srdcem. V pokoji seděl mladík, který už čekal na nového spolubydlícího. Ani jeden na sebe nemohli přestat myslet. Ubíhaly dny a kluci si pomalu ani nepamatovali hlas toho druhého.

***

Uběhlo neuvěřitelných osm měsíců. Tuhle dobu se spolu neviděli. A přišel osudný den, kdy se měli konečně setkat. Bylo vyhlášeno spojení jednotek a odchod do terénu kvůli občanské válce. Ta chvíle byla tady, dávali k sobě staré dvojice na poslední noc, než šli do terénu, a tak Adam opět spatřil Lukáše. Když Adam vstoupil do pokoje, Lukáš nemohl uvěřit svým vlastním očím. Znovu ho viděl, stál tam před ním živý a zdravý. Když zabouchli dveře, vrhli se na sebe. Obdařovali se polibky, až se nakonec oddali i milostným hrátkám. Celou noc spolu strávili na jedné posteli jako jeden člověk. Uspokojovali své potřeby. Stávali se důležitou součástí života toho druhého. Milovali se celou tu osudnou noc, až nakonec bylo ráno.

Oba nevyspalí byli ráno předvoláni do velké garáže, odkud vyjížděli. Když už byli ve městě, probíhaly kruté boje. Všude byli spolu, až nakonec došlo na přestřelku. Museli se rozdělit, ale Adam nespouštěl Lukáše z očí a naopak. Vedli si celkem obstojně, až na osudnou chvíli. Když Lukáš držel nějakého cizince, který střílel jako zblázněný, a zabavil mu pistoli, vyskočil z rohu nejspíš kamarád toho cizince a zasáhl Lukáše přímo do srdce. Adam to viděl a běžel za ním. Snažil se ho udržet naživu, ale oba věděli, že jejich společný osud tady končí. Lukášova poslední slova byla: "Miluju tě, Adame, vždycky jsem tě miloval a i po smrti budu!"

"Já tě taky miluju a vždycky budu!!" Adam se se slzami v očích ohnul a věnoval Lukášovi svůj poslední polibek. Lukáš naposledy vydechl a jeho život skončil.

Adam se z Lukášovy smrti vzpamatovával těžce. Nikdy se znovu nezamiloval do nikoho. Lukáš byl pohřben nedaleko Adamova domu, kde žil společně se svou rodinou. Zjistil, že od Lukáše nebydlel daleko. Pravidelně každé ráno po celých 40 let nosil Adam květiny na Lukášův hrob. Mluvil s ním a dělil se s ním o své zážitky. Když bylo Adamovi 58, zemřel, a tak se znovu shledal se svým milencem z vojny.

Sice nemá šťastný konec, ale je to ten nejkrásnější příběh, jaký jsem kdy slyšel. A víte, jak o tom všem ví moje babička? Byla to sestra Adama. Tento příběh zůstává zarytý v mém srdci. Pravá láska existuje a doufám, že i já ji jednou najdu. Jen doufám, že to nedopadne tak smutně jako s těmito dvěma.