Klášter, část první

Silnice k centrální zemědělské oblasti už pár dní nebyla prašná, naopak včerejší monzun vše smyl a na asfaltu vytvořil mozaiky ze stále měkkého bláta. Když jsme minulý týden všichni v oddělení prahli po cestě z města někam na venkov za trochou příjemného chladu v džungli, vybral šéf samozřejmě Martina – a posílá mě teď, když přišly monzuny a v pralesích je nedýchatelno. Samozřejmě v této chvíli nešlo jenom o vlhkost...

Znovu jsem uhodil mobilem o hřbet ruky, signál se ale na displeji neobjevil. Kolikrát jsem od svého příjezdu slyšel o výjimečné infrastruktuře a pokrytí telekomunikacemi přes celý Ostrov. V té největší kaši mě ale celá slavná koncepce nechala naprosto bez slitování. Další pokusy o zprovoznění telefonu jsem nechal plavat a začal se zase rýpat v autu – což nedávalo vlastně žádné naděje. Otevřenou kapotu jsem nechával spíš jenom pro formu a hrabání se v kabelech mi pomáhalo odvrátit naprostou paniku. Džíp vypověděl službu někde uprostřed deštného pralesa, za nímž už měla někde na úbočí být ta farmářská usedlost. Kdyby nebyla na tak zapomenutém místě, jistě by tam jezdili autobusy a já si nemusel půjčovat tenhle teréňák.

Dlouhá silnice - snad bez konce - se táhla rovně do dálky, kam až se dalo mezi stromy dohlédnout. Už snad posté jsem sednul zpátky za volant a zkoušel nastartovat. Mizerný zvuk, ozývající se z přední části, značil ještě mizernější situaci. S povzdechem jsem švihl hlavou o opěrku sedačky, když... ve zpětném zrcátku se objevil prach. Prach odněkud ze silnice za mnou. Vyběhl jsem ven a pozoroval mračno. Blížilo se.

Větší těžké terénní auto zastavilo asi deset metrů před tím mým a vystoupil kluk o pár let starší než já. Měl volnou kostkovanou košili s krátkým rukávem a tmavě zelené trenky, trekové boty, hnědé vlasy a... tak prostě.

„Ahoj, nějaký problém, brácho?“

„Ale chcíplo mi to. Super, že jedeš, ta silnice vypadala dost opuštěně – mohl by ses na to kouknout?“

Mladík se na mě pochybovačně podíval a obešel auto k otevřené kapotě. Dřív než jsem se k němu přimotal, už zase odcházel: „Nejsem automechanik. S tím ti fakt nepomůžu. Ale hodim tě někam. Kam jedeš?“

„Na farmu Karal, měla by být ještě deset kilometrů po téhle hlavní,“ odpověděl jsem a otevřel kuft půjčeného džípu a vyndal menší bágl. „Ještě to pozamykám.“

„Proč tam?“ ozvalo se z druhého vozu, který právě nastartoval a pomalu dojel až k mým dvířkům, které jsem se snažil s trochou nervozity neúspěšně zamknout. Záměrně jsem při prvním setkání nevěnoval žádnou pozornost ničemu víc než jeho košili – právě kvůli tomuhle. Při setkání s takovým klukem se začnu snadno chovat jako idiot.

„Mám tam práci. Jedu tam kvůli elektřině... sakra, to je snad zaseklý i tohle,“ zanadával jsem a poněkolikáté otáčel malým klíčem v zámku. „Aha, tak to je dost, že jedeš. Neběhá nám to tam už tři dny.“ Zámek najednou krásně zaklapl.

„Em, ty jsi odsud?“

„Nastupuj. Je to dál než deset kiláků, tak ať dojedem za světla.“

***

Jakmile džíp vyjel z pralesa, krajina se začala rychle měnit. Stoupali jsme po křivolaké silnici do kopců, po kterých se ještě před pár dny valily řeky monzunové spršky a prokazatelně zvrásnily strmé srázy, aby je učinily ještě prudšími. Zelený porost tak měl místy hnědé bahnité odstíny a jasně dokumentoval, že v centrální vrchovině jsou projevy monzunů ještě daleko živelnější.

„... ale možná to vyjde příští půlrok. Má se uvolnit místo kontrolního technika energo-sítí. Pokud bude dost bodů, tak se tam možná vyšvihnu. Šéf mě má jako bílýho koně,“ pokračoval jsem o své pozici v úřadu a o slibné kariéře. Na pětku byla doslova raketová. Jenže můj spolucestující začal vypadat, že ho to nudí. „Ale dost o mně, co ty?“

„Já? Já pracuju na venkově už roky, město mě neláká. Třeba kvůli šéfům, který ty uznáváš.“

„Já nikoho neuznávám. Jen dobře postupuju, to je všechno,“ reagoval jsem zmateně a podíval se z okna, abych pořád necivěl tak okatě na jeho obličej, ruce, tělo, co se rýsovalo pod košilí... „Co se vůbec pěstuje takhle v horách?“

„Není to zas tak vysoko, necelej kilometr nad mořem. Pěstuje se tu pepř.“

„Pepř? To jsem nečekal,“ podivil jsem se a stále vyhlížel na stráně, jestli nějaké sady vysokých popínavých rostlin nezahlédnu. Kopce ale nenabízely nic jiného než zvlněné úbočí, hustý porost mohutných stromů s prolukami pokrytými vysokou zelenou trávou. V místech, kam zatáčela silnice, se dalo tušit něco jako usedlost. Nad ní skály a vymýcené plochy, pak nějaká stavba ve skalách.

„To je Karal?“

„To dole jo. Vlevo vidíš pepřovníky. Nad námi je tažený vedení, to by tě mělo zajímat.“

„Zajímá mě ta věc nahoře. Vypadá to staře.“

Mladý řidič se nahnul k přednímu sklu a zamžoural směrem, kterým jsem ukazoval. „Nějaký klášter, co tu zbyl po původních obyvatelích. Dneska je to prázdný a já se spíš bojím, že nám to jednoho dne spadne na hlavu.“ Mladík šlápl na plyn a vyvedl se elegantně z prudké zatáčky. Na konci rovinky už stála první malá budova farmy. „Jak jsi tu dlouho?“

„Na Ostrově? Necelý rok. Vnitrozemí jsem ještě neviděl. Je to moje první cesta sem. A zrovna takovej zádrhel. A ty?“

„Víc jak pět let. Přijel jsem ve dvaadvaceti, rok jsem se toulal v hlavním městě, nastoupil na Univerzitu, ale pak mě to začalo štvát. Myslím to město. Tak jsem tady a nestěžuju si.“

„A to do města vůbec nejezdíš?“ zeptal jsem se pochybovačně a nemohl se odtrhnout od jeho opálených rukou – ale žádný válení na pláži, tohle bylo prací venku. Měl obyčejný, jednoduchý obličej a celou dobu zvláštní výraz. Možná z něho byla cítit rozhodnost, upřímnost. Jo, jo, člověk s ním musel vědět na čem je – žádná městská přetvářka, intriky... Virtuálně jsem si dal pár facek. Vždy jsem měl tendenci odhadovat lidi po pár minutách setkání. Tak jako tak, o takového kluka by byla v městech sháňka. A velká. Snad je to dobře, že je tady, izolovaný od toho všeho. „Můžu ti říct nějaký novinky z pobřeží!“

Mladík se zasmál. „Přece jenom takovej vidlák nejsem. Jednou za pár měsíců tam na týden dva zajíždím, abych univerzitě předal výsledky.“

„Ty tu děláš nějaký poslání? Jako vědec, jo?“

„Studuju pepř,“ odpověděl okamžitě a šlápl na brzdu. Stáli jsme před nízkou ale rozložitou branou, za níž cesta pokračovala dál k několika stavením. Kolem ní postupně stoupaly sloupy obtočené vysokými rostlinami a tvořily doslova hradby. „Otevřu,“ vyskočil jsem z auta a odtáhl kovovou mříž do strany. Vůně pepře byla pronikavě cítit všude kolem. „Dojdu pěšky, chci se tu porozhlídnout, můžu?“

„Jak chceš, budu v té menší budově vlevo,“ utrousil přes okénko plantážník a rozjel se od hranice pozemku dál po uježděné zemi mezi sloupy zeleně. Sám jsem se odebral podél cesty, ale brzy zatočil mezi napnuté dráty, po nichž se k nebi plazily pepřovníky. Pozdní odpoledne kreslilo po zemi dlouhé stíny vysokých rostlin, ty se pletly do sebe a pletly i člověka. A já místo po cestě toulal jsem se jinde. Druhou rukou jsem si hrál s hodinkami a musel stále myslet na to, proč jsem je nepoužil – proč jsem si ho prostě nenapípnul, když se mi tak líbí. Jasně, tušil jsem, že jeho třída je určitě vyšší než ta moje, ale alespoň by se tak dozvěděl, že mám o něj zájem. Ve městě to nebyl žádný problém, proč najednou je?  Možná působil moc nad věcí, možná se mi zdál být nad tím vším, nad řádem i pravidly. To se mi stalo za celou dobu na Ostrově poprvé.

„Eééachr,“ vykřikl jsem, když se mi kolem nohy něco obtočilo a sesunulo dolů do zavlažované hlíny. Otáčelo se to už kolem obou nohou! Škrtič! Snažil jsem se vyškubnout zaklesnuté nohy, ale víc a víc jsem se zamotával do vysokých rostlin, které jsem rukama strhával, jak jsem se chtěl vyprostit z pevného sevření.

„Co to provádíš?“ ozval se cizí hlas a začal mi uvolňovat nohy. „Strhnul jsi hadici na zavlažování! A taky rostliny!“

„Sorry, myslel jsem, že po mně šel had,“ sbíral jsem se ze země a pozoroval napáchané škody. A nejen to. Zachránce byl velmi mladý klučina, možná 18 let, nebo ještě méně, tmavá africká pleť a výrazně krátké černé vlasy.

„S vodou jsi nic neudělal, jenom to tady vypadlo, ale ty rostliny budou horší,“ zhodnotil kluk a vyčítavě se na mě podíval. „Musím to říct šéfovi a vyrazíme sem zítra to znovu připnout.“

„Vážně mě to mrzí, pomůžu vám s tím.“

„No teď mi můžeš jít s něčím pomoct,“ mrkl na mě a ukázal, ať jdu za ním. „Když už tu jsi. A sundej si tričko, zpotíš se.“ Není nutné popisovat, co se mi začalo najednou dít v rozkroku, ale málem bych zapomněl poznamenat, že ten pěkný černošský klučina byl celou dobu do půl těla. Já si toho tehdy všiml také až po pár minutách, jak jsem byl pořád trochu v šoku z toho ‚hada‘. Prošli jsme dalšími bariérami pepře a já se nemohl odpoutat od jeho těla – horní díl pracovních montérek mu volně visel od pasu dolů, a tak i zezadu bylo na co se koukat.

„Tady?“ rozhlédl jsem se. Stáli jsme na větším place na konci jedné plantáže, kde stály zaparkovaná dvě nákladní auta, jenom kousek od jedné z budov usedlosti. „Tak dobře,“ pokrčil jsem rameny a sundal si tričko. Místo čehokoli jiného mi ale v ruce přistálo ucho větší bedny, kterou právě mladý farmář posunul po kolečkách.

„Nakládat?“ vyhrkl jsem zklamaně a nevěřícně sledoval, že to černoch fakt myslí vážně.

„Není toho moc, jen tři bedny, odvážíme to až pozítří, až se to naplní,“ odpověděl šibalsky a se zatnutými svaly zvedl tu první skoro bez mé pomoci.

„Co v tom je?“ zajímal jsem se, když jsem odnesli i druhou na nákladní prostor pod plachtu. „Je to docela lehký.“

„Destilát z pepře, vozí se to do města,“ usmál se mladík rozpačitě a rychle dodal: „Jinak jsem Aron.“

„Honza,“ pokývl jsem hlavou, nohou posunul poslední bednu na svoje místo a sedl si na ní. „Arone, to bys mi taky mohl s něčím pomoct...“

„Co?“

„Pojď sem...,“ ušklíbl jsem se nad tím, jak jsou ti vesničani nedůvtipní – už druhý a myslí jen na jiné věci. „Rychlovku,“ mrkl jsem na něj a stisknul knoflík hodinek. Ty zapípaly souhlasně, což znamenalo, že ten krásnej kluk je snad na nižší úrovni než já. Bylo to k nevíře, ale to jsem neřešil a rozepnul si poklopec. Musel jsem na to jít rychle, jinak zase hrozilo, že z toho zase nebude nic. Vyndat svojí chloubu nebylo ale úplně jednoduché, protože už nějakou dobu stál jako kůl. Aron si sedl přede mě a začal ho hladit dlaněmi a po stranách olizovat. Zase jsem si připadal jako na Ostrově.

„Tyjo, nechceš se otočit?“ řekl jsem slastně a pomohl mu se otočit. Nemohl jsem se dočkat, musel jsem na to myslet celou tu dobu od chvíle, co jsem ho následoval v lánu pepřů a on se přede mnou procházel. Pomohl jsem mu rozepnout knoflíky a ruce se mi třásly vzrušením. Vlastně on pomáhal mně v rozepínání jeho montérek. Ty spadly na dřevěnou podlahu starého farmářského náklaďáku a já ho začal hladit po zadku. Nechtěl jsem to zdržovat.

Několikrát jsem si plivnul do dlaní a mladý ošetřovatel pepře se otáčel a sledoval, jak si navlhčuju ptáka. Po chvilce jsem ho začal směrovat při nasedání. Nejprve jsem ucítil malý tlak, ale ten hned povolil a já začal pomalu pronikat do jeho tmavého zadku. Aron začal polohlasně vydechovat, což mi říkalo, že všechno jde dobře a já můžu trochu přidat. Položil jsem mu ruce podél pasu a trochu si ho přitlačil. Pták už byl z velké části v něm, když jsem se nadzvedl z bedny a naráz ho zasunul celý. Aron začal vydechovat víc, ale stále zněl spokojeně. Teď už si celou vahou sedl na mě.

Když už jsem ho nemusel přitláčet, ruce mi zabrousily na jeho břicho, i po hmatu hezky vypracovaný hrudník a taky rozkrok. Ta mě překvapil poměrně veliký kůl, jak jsem mohl u černocha čekat. Cítil jsem, jak se mě vzrušení neúprosně chopilo – a to i když jsem zatím nijak nepřirážel. Užíval jsem si toho pocitu – sedím na rohu bedny na korbě starého náklaďáku, rozepnutý poklopec skoro není vidět, a na mě sedí nahý snědý klučina. Až na ten detail to vypadalo úplně běžně.

Za tu chvilku si Aron zjevně zvykl a přestal hlasiteji dýchat. Rukama jsem mu lehce nadzvedl zadeček, aby věděl, že už to nemůžu vydržet. A dosedl. Zase se zvedl a znovu se usadil na můj kolík. Ještě pár tahů jsem mu pomáhal udržovat tempo, pak už jsem slastně přimhouřil oči a líbal mu chvílemi záda.

Aron sám od sebe začal zrychlovat, to jsem ocenil. Sesunul jsem ruce zpátky na jeho bedra a přiměl ho ještě k dalšímu zvýšení tempa. Kláda se mi s chutí zanořovala a zase se zjevovala, bezpečně si klestila cestu hluboko do mladíka. Čím rychleji ale nasedal, čím blíž jsem byl k vrcholu, tím méně mi to tempo stačilo. Nakonec jsem ho nadzvedl a začal si odspodu přirážet sám. Díky tomu jsem mohl využít celou délku péra, stejně jako chuti po co nejvyším výkonu. Arona to samo sebou nenechalo v klidu a pěkně začal hekat. Obvykle bych v téhle chvíli přestal a trochu se krotil, po celém dni – hlavně té jízdě s tím mladíkem v teréňáku, jsem byl ale napružený, že to nešlo.

Za pár vteřin mi zacukala kláda a já v několika dávkách vypustil všechnu svojí šťávu do Arona. S radostí jsem zjistil, že on se udělal taky, při té jízdě jsem to ani nezaregistroval. Chvíli jsem oddechoval a právě v okamžiku, kdy jsem chtěl z kluka vyklouznout, se ozvaly kroky.

„Jako králíci,“ poznamenal ten kluk, se který mě vezl sem na farmu. „Arone, potřebujeme tě v kuchyni, jinak nebude večeře. Jo, koukám, že naložený to je. Tak přijďte oba.“ A zase odešel. Čekal jsem, že se přidá, ale...

„To je vždycky takovej puritán?“

„Často,“ reagoval Aron a rychle se oblékl. Já to měl jednodušší, jen jsem zapnul poklopec a odebral se i s ním k hlavní budově.