Ztracený

Kdyby nechal svítit, uviděl by jeho oči a strach v nich a poznal by to. Takhle to poznal taky, ale už byl tak daleko, že nedokázal přestat… Bylo to už tak dlouho, co nikoho neměl…

Tlumené světlo malé lampičky ozářilo mladíkův obličej. Zrychleně oddychoval, jako by se pokoušel tu bolest vydýchat. Oči měl zavřené a na řasách se třpytily slzy.

- Pojď sem… -

Ani se nepohnul.

- Podívej se na mě. -

Nic.

- Podívej se na mě. -

Otočil k němu obličej a otevřel oči. Slzy začaly padat na polštář. Setřel mu je.

- Proč jsi mi to neřekl? -

- Proč bych měl? Tomu by stejně nikdo neuvěřil. -

- Přinejmenším…, přinejmenším bych byl opatrnější, nemyslíš? -

- Teď už je to fakt jedno. -

- Nechtěl jsem ti ublížit. -

Chvíli jen leželi a byli ticho. Někdy člověk těžko hledá slova. Muž rozpačitě hladil chlapcovu ruku.

- Prosím vás, nedal byste mi cigaretu? -

- Cigaretu? - muž se na něj překvapeně podíval.

- Já nemám, nekouřím. -

- Já jo. -

- Vím… -

O půl roku dřív

Ze dveří restaurace vyšla skupinka lidí. Rozloučili se a každý se vydal svým směrem. I pohledný, vysoký muž. Prohrábl si vlasy a pak si rukou přejel přes obličej. Rozhlédl se, ale spíš jako by nevěděl kam jít, než že by se díval, jestli může přejít cestu, aniž by riskoval, že ho přibere auto. Věděl, že bude pít, a proto nechal auto doma. No, pít… Nedalo se říct, že by měl v plánu se opít, to ani omylem. Ale věděl, že když slaví s kolegy své vlastní narozeniny, tak se tak nějak nepředpokládá, že si dá kofolu. Měl malinkou špičku, to ano, ale v žádném případě nebyl opilý. To už měl za sebou a přísahal si, že už nikdy. Byly dny, kdy se nedokázal podívat do zrcadla, protože věděl, že tvor, kterého tam uvidí, už pomalu přestává být člověkem. Zapíjel bolest, bolest tak velkou, že se občas divil sám sobě, že s ní dokázal vůbec žít. A pak, krok od samého konce potkal na ulici sestru s neteří. Sestra, která byla vždy jeho nejlepší kamarádka a spojenec. Sestra, která jako první z rodiny poznala, že je na kluky, ale nechala si to pro sebe. Sestra, která stála při něm, když rodiče odmítali přijmout daný stav věcí. Sestra, která stála při něm, když mu zemřel milovaný partner. Sestra, která ho podržela, když se pokusil zabít. Ta sestra se teď od něj s neskrývaným odporem odvrátila. A jeho neteř, která se mu ještě před půl rokem radostně vrhala okolo krku, když se náhodou potkali nebo když přišel na návštěvu, teď vyděšeně vyjekla a schovala se za matku. Snad ho ani nepoznala.

Odplížil se domů jako zbitý pes. Jen vlastní poznání, jak krutě by jeho smrt zasáhla ty, které miloval, mu zabránila, aby se zabil. Sebral poslední zbytky sil, které ještě měl, a den ze dne přestal pít. Což při práci v hospodě té nejposlednější cenové relace byl doslova zázrak. Když se neozýval, sestře to nedalo a zašla k němu. Našla ho v dokonale učebnicovém "absťáku". Seděla u něj a držela ho za ruku, dokud se nepřestal třást. Pak ho přinutila, aby s její pomocí uklidil byt, toho času připomínající doupě bezdomovců. Denně k němu chodila, brala ho na chatu, našla mu lepší práci. Zbytek zvládl sám. Zase se postavil na nohy, a i když proplakal celé noci, pít už nezačal.

Ani teď nepřekročil únosnou mez. Nakonec se rozhodl, že domů půjde pěšky. Vlastně, proč ne? Už dlouho se pořádně neprošel městem. Pomalu se táhl Václavským náměstím, po dlouhé době si prohlédl výlohy s předraženými suvenýry a pak se dal pěšky směrem k Hlavnímu nádraží. Snad to opravdu způsobila dvě piva, která si dal, snad vzpomínka na doby, kdy záchody bývaly dole a člověk tam občas mohl potkat nějakou spřízněnou duši. Pár lidí ovšem taky dostalo přes hubu, když se domnívali, že střetli onu spřízněnou duši, a opak se ukázal pravdou. Každopádně vstoupil a zamířil si ulevit. Samo sebou, že mohl i v parku, ale jednak to neměl v povaze, jednak neměl na pokutu, která by jistě nesla víc než dvacka, kterou vydal tady.

Bloumal pak nádražím a díval se, co se tady změnilo. No, když se to vzalo kolem a kolem, tak skoro všechno. I když zase tak úplně všechno ne…

Jejich oči se střetly. Chlapec malinko vystrčil z pusy jazyk a obkroužil si jím rty. Pochopil to gesto, i když je zatím nikdy neviděl. Muž kývl, chlapec taky. Hodil si přes rameno bágl a šel za ním.

- Orál, nebo rukou. Nic jinýho. -

- Zaplatím… -

- Nic jinýho. -

Nechal se mladíkem odvést a poté i uspokojit. Po takové dlouhé době si to užil. Výčitky se ovšem dostavily vzápětí. Přece slíbil, že už nikdy… Rychle si zavřel kalhoty. V kapse zacinkaly drobné. Sáhl pro ně a vtiskl je do chlapcovy dlaně, jako by se chtěl vykoupit. Odešel rychlým krokem, jako by utíkal sám před sebou. V okamžiku, kdy se jeho oči střetly s očima mladého prostituta, zapomněl na všechny sliby a přísahy. Jako by zapomněl na to, čím až dosud žil. Opravdu byl tak slabý? Nebo si tělo prostě řeklo o to, co už tak dlouho a palčivě postrádal?

Co to bylo? Zbláznil jsem se? Jak jsem mu to mohl udělat? letělo mu hlavou.

Doma vešel do pracovny a sedl si pomalu za stůl. Na něm v perleťovém rámečku byla jediná fotka. Muž s jemným, skoro neznatelným úsměvem. Chvějící se rukou tu fotku pohladil a rozplakal se. Obrázek se mu pomalu rozpíjel před očima. Rychle si otřel slzy a silou vůle se ovládl. Věděl, že nesmí znovu podlehnout a jít se uklidnit "jedním panáčkem". Otevřel šuplík, ale místo flašky vytáhl tlustý blok. Pohladil jeho desky. Už zase měl oči plné slz. Ten blok byl plný citátů, které jeho mrtvý partner tak rád sbíral a zapisoval si je. Teď už do něj psával pět let jen on. Blok se otevřel v místě záložky a on začal psát. Pěkným, úhledným písmem. Stříbrné pero se zeleným inkoustem lehce klouzalo po kvalitním papíru a on měl pocit, jako by se jeho bolest pomalu zmenšovala. Jako by se odplavovala zároveň s inkoustem.

Přísahal si, že to bylo poprvé a naposledy, ale nemohl zapomenout na chlapcovu tvář, na podivně smutné oči. Tedy ne že by u něj čekal jiné, ale stejně. Co už asi musí sotva dospělého kluka donutit k tomu, aby se prodával na nádraží? Sám sobě přísahal, že to byl jen úlet zaviněný alkoholem. Ale nakonec neodolal. Podruhé už jen na něj kývl. Byl dobrý kunčoft. Nebyl hrubý, bez řečí platil a někdy přidal hrst drobných, co mu cinkaly v kapse. Nakonec přesvědčil sám sebe, že tohle snad ani není nevěra. Čelem to nevypotíš, že ano. Ale dopadlo to tak, že za chlapcem začal chodit dvakrát v týdnu. Když tam nebyl, raději si počkal. Jednou se na chlapcově tváři objevila modřina hrající všemi barvami. Srdce se mu sevřelo lítostí a vzkypěl v něm vztek na neznámého. Zeptal se:

- Copak jsi dělal? -

- Nechtěl jsem dělat. -

Kdyby věděl, kdo ho uhodil, rád by mu to vrátil i s úroky. Ale takhle mohl mladíkovu bolest jen vykompenzovat penězi a pohlazením. Zabolelo ho, když sebou hoch zděšeně trhl. Jako by čekal další úder. Začalo mu ho být víc než jen líto… Několikrát se mladíka zeptal, jestli by s ním nejel na chatu, ale ten vždycky jen zavrtěl hlavou.

***

Ochladilo se, a i přes to, že si koupil spacák, klepal se chlapec zimou. Úklidová četa posílená policisty je všechny vyhnala před nádraží a konec. Našel si kámoše a střídali se ve spaní a hlídání věcí. Jenže pak se jednou probudil a kamarád i věci byli fuč. Peníze měl v pytlíčku na těle, ale jinak přišel o všechno. Rozplakal se bezmocně jak malý kluk. Napadlo ho, že si kamarád třeba potřeboval odskočit, nechtěl ho budit a šel i s věcmi, aby je někdo neukradl. Věděl, že je to blbost, ale přesto běhal po okolí a hledal. Zajisté, že marně…

Během včerejšího dne začalo sněžit. Zem ještě nebyla promrzlá, sníh se nedržel, ale zima byla pořádná. Když se nádraží zase otevřelo, pocítil neskonalou úlevu. Rychle si zabral koutek, kam nejen že netáhlo, ale kde bylo dokonce i teplo, schoulil se do klubíčka a dospal noc. Celý den byl jako bez duše. Ne snad že by v batohu měl kdoví co. Jen pár kousků oblečení. Ale i to mělo svou cenu, hlavně v zimě. Ale bolela ho zrada. Nebyla první v jeho krátkém životě a on podvědomě tušil, že možná ani poslední…

A pak ho uviděl. Muž stál na stejném místě jako vždycky a stejným způsobem jako vždycky na něj kývl hlavou. Vstal, spacák si hodil přes rameno a šel.

Žaludek se mu zvedl spíš z hladu než z chuti gumy. Muž odstoupil a zavřel si kalhoty.

- Dneska teda nic moc. Kašli na to. -

Zauvažoval, jestli by si mohl říct aspoň o pade na polívku. Z úvah ho vytrhl mužův hlas:

- U mě na chatě je teplo, postel, soukromí, můžeš si napustit plnou vanu horké vody… Ostatně bys to potřeboval jak sůl… A škodný nebudeš, to víš. -

Odešel, aniž by si řekl o ty drobné na polívku. Na chatu, do teplé postele. Jo, zní to pěkně. Jako pohádka. Ale tak nějak neřekl, co bude potom. Vídal ostatní kluky, kteří se často z takového "výletu" vrátili v dost pošramoceném stavu. Občas vyprávěli věci, ze kterých se mu zvedal žaludek. Věděl, že jemu ty prachy za to nestojí. Zatím ještě neklesl tak hluboko, aby se někomu dal za peníze. Doufal, že až skončí zima, najde si nějakou práci. Vezme cokoliv, jakoukoliv brigádu, hlavně když se dostane odsud. Už to, že si na jídlo a bídné přežití vydělával poskytováním orálu, ho neskutečně ponižovalo. Ale pořád ještě to nebylo "tamto". Pevně věřil, že k tomu ani nedojde. Jen toho se bál, že ho k tomu dřív nebo později přinutí buď zákazník, nebo pasák zdejších kluků. Zatím ho nechával na pokoji, ale stále častěji se vyskytoval poblíž a tak podivně si ho prohlížel. Nekonkuroval jeho klukům, to jediné zřejmě zatím toho udělaného týpka drželo. Bál se ho, a jak mohl, tak se mu vyhýbal. Věděl, že své "ovečky" drží hezky zkrátka a odmlouvání trestá víc než tvrdě.

Když je znovu vyhnali před nádraží, všude byla sněhová břečka. Hodil si spacák přes ramena, ale za půl hodiny se klepal jak drahý pes. Začínalo mrznout, slzy mu mrzly na tvářích a ze zimy ho začala bolet hlava. Poprvé ho napadlo, že byl blázen, když odmítl návrh neznámého. Bylo mu jasné, jak by to tam proběhlo, ale aspoň by to bylo v posteli. Spacák pomalu promokal. Mráz mu zalezl za nehty a nohy v mokrých botách začaly bolet. Skoro by přísahal, že už od včerejška má horečku.

Když ucítil poklepání na rameno, stáhl se mu žaludek strachy. Mazáci občas obrali nováčky o věci, které se jim líbily. Nebo jen tak, aby bylo trochu zábavy. Ostatně prodat se dalo skoro všechno. A nebo vyměnit za trochu fetu.

Otočil se…

Za ním stál jeho stálý zákazník. Vysoký, hezký, asi padesátiletý. Nevěděl o něm nic, jenom že za ním chodí každou středu a pátek a že má snubák. To bylo žalostně málo na to, aby se mu vydal do rukou. Muž k němu natáhl levou ruku a přejel mu čelo.

- Máš teplotu. -

Pak zvedl druhou s kelímkem teplé čokolády. Chlapec se třásl tak, že si polil horkou tekutinou prsty. Muž počkal, až dopije. Pak ho beze slova popadl za paži a odvedl k autu. Mokrý spacák hodil do kufru a jeho posadil do vyhřátého vozu. Mlčky se schoulil a usnul. V této situaci byla jakákoliv slova zbytečná. Někdy je potřeba těla silnější než jakákoliv vůle.

Věděl, že to bude bolet, hodně bolet. Přesto nedokázal potlačit sténání. A pak už tichý nářek. Zdálo se mu, že to trvá věčně, ale když se potom kouknul na hodiny, zjistil, že to zas tak dlouho nebylo. Zřejmě, když muž pochopil…

- Pojď sem. -

Bolestí se nemohl ani otočit.

- Podívej se na mě. -

To nemohl. Nechtěl, aby ho viděl plakat.

- Podívej se na mě. -

No tak jo, no. Už se koukám…

- Proč jsi mi to neřekl? -

A jak asi? Už ho vidí, jak mu věří… Jasně, vykouřím každýmu, ale jinak jsem čistý jak Panna Orleánská. A ono taky nebylo kdy. Jen se tak narychlo osprchoval, už v polospánku snědl jídlo, které před něj položil. Polkl prášek, aniž by se staral, co to je. Vypil velký hrnek čaje a jediné, na co myslel, byla postel. Lehnout si a spát. Spát v teple, pod peřinou a na měkkém. Usínal prakticky už, když si lehal. Když ho muž začal líbat, dotýkat se ho a hladit, nijak se nebránil. Už nedokázal nijak reagovat, natož cokoliv říct, nebo dokonce vysvětlovat… Muž si jeho malátnost vyložil jako lhostejný souhlas. Nebo o tom možná ani nijak nepřemýšlel.

- Proč bych měl? Tomu by stejně nikdo neuvěřil. -

- Přinejmenším…, přinejmenším bych byl opatrnější, nemyslíš? -

Jo, to je možný…

- Teď už je to fakt jedno. -

- Nechtěl jsem ti ublížit. -

Já vím, jen sis chtěl užít. Mamina s dětma jsou kdoví kde, a tak jsi to zkusil… Že se nádraží kvůli úklidu zavírá a bezdomovce vyhazují ven, to se všeobecně ví. A když viděl tu zimu, tak to zkusil… Měl to tak padesát na padesát, že mu kývnu.

Zadek ho palčivě bolel. Možná když si zapálí, tak si trochu oddechne a přijde na jiné myšlenky. Když zjistil, že muž nekouří, tak si dodatečně uvědomil, že mu ukradli i cigára. Muž odešel, ale skoro hned se vrátil. V ruce držel velkého skleněného delfína. Byl dutý a plný bonbonů.

- Nic jiného nemám. A teď ve čtyři ráno fakt k sousedům nepůjdu. -

Už si ani nepamatoval, kdy měl naposledy bonbon. Vzal si karamelku, zavřel oči a vychutnával si tu sladkou lepivou chuť. Když ale ucítil, jak si lehá zase k němu, zhořkla mu v puse…

Ne…, už ne…, prosím…, ať počká aspoň do rána…

- Neboj se mě. Jenom je mi zima. Zítra budeme muset nadělat dříví do kamen. Nebo tady za ten týden zmrzneme. -

Teplým je taky zima? ušklíbl se v duchu. Pak se dodatečně lekl: Jak týden? To jako že si mě sem dovezl na celý týden a potom co? V hlavě mu zmateně vířily myšlenky. Ani nevěděl, jak usnul. Ale když se probudil, byl v pokoji sám. U lůžka na židli byla hromádka čistého oblečení. Bílé tričko s dlouhým rukávem a šedé tepláky. Pro něj trochu krátké, ale lepší než nic. Nějak se ovšem nemohl zbavit dojmu, že to oblečení patří ženě. Vzal ho do ruky a přičichl k němu. Nevonělo jen pracím práškem, ale i dřevěnou chalupou a ještě něčím nedefinovatelným, ale ženským. To mu jako dal oblečení své manželky? No, taky dobrý… Ale stokrát lepší, než kdyby chtěl, aby po domě chodil nahý. Přestal se tím zabývat a oblékl se. Tepláky přímo na tělo, protože nic víc tam nebylo. Pod postelí našel dámské trepky. Už nic neřešil a vzal si je, protože mu byla zima na nohy.

***

Popošel k oknu a kouknul se ven. Okolo domu byla odmetená cestička a na malém dvorku se vršila hromada sněhu. Před bytelnou boudou ležel vlčák jak stodola a okusoval velkou kost, jaké se prodávají ve Zverimexu. Věděl to, protože si tam občas kupoval konzervy… Při té vzpomínce dostal hlad. Ale bál se jít dolů, aby se vyhnul setkání s mužem. Pak si ale pomyslel, že tomu stejně neujde, mimo to vždy bude lepší setkání v kuchyni než v ložnici.

- Ahoj. -

- Dobrý den. -

- Jak se jmenuješ? -

- Patrik. -

- Tak jo. Budu ti tak říkat. -

- Vy myslíte, že lžu? -

- A ne? -

Jejich oči se střetly. Chlapec sklopil hlavu.

- Tak jo, není to moje jméno… Ale na jméně snad nezáleží. -

- Myslím, že ano. Klidně ti budu říkat Patriku, jestli se ti to jméno líbí. Ale rád bych věděl, jak se jmenuješ doopravdy. -

- Dalibor. Dalibor Petřík. -

- Takže je to jen taková přesmyčka. OK, beru. Ale příště raději bez přesmyček. -

- Ano… -

- Tak v pořádku. Teď si dáme něco k jídlu, ne? Podej talíře. -

Měl pocit, že s každou lžící horké polévky se do něj vrací teplo a život. Zahnal první hlad a guláš s velkým krajícem chleba si už vychutnal.

- Chceš ještě? Ale aby ti potom nebylo špatně, když nejsi zvyklý tolik jíst. -

- Děkuju, to stačí. -

- Půjdem na to dřevo a pak si dáme třeba svačinu. -

Dostal mužovy ponožky, boty a bundu. Všechno mu bylo hrozně velké a v botách mu lítala noha. Jenomže všechny jeho věci včera letěly do pračky a ještě byly mokré.

Díval se, jak muž seká dřevo. Postavil špalík na velký špalek a sekerou sekal malé odštěpky. On je sbíral, házel do koše a nosil do domu. Okolo plotu chodili lidé a zdravili. Do krmítka lítaly sýkorky. Pes se mu pletl pod nohy. Z psí boudy vykoukla kočka a s tichým vrněním si přišla pro pohlazení. Neodolal, vzal ji do náručí a pochoval. Napadlo ho, že takhle nějak vypadá domov. Rychle si utřel slzy, ale muž si toho všiml.

- Copak, už jsi unavený? Už to bude, dosekáme do tohohle koše a pro dnešek stačí. -

Díval se, jak se zatápí v krbu. V odlesku plamenů se zaleskl snubní prsten. Uvažoval, co ženatého chlapa vede k tomu, aby si na chatu vozil kluky a nebo si to od nich aspoň nechal dělat. Zamyslel se, a tak sebou bezděčně trhl, když ho muž oslovil.

- Ty toho moc nenamluvíš, co? -

Sklopil oči. A co jako čeká? Jestli si chtěl pokecat, mohl si dovézt nějakou holku. Mě si dovezl proto, aby si užil. A za týden mě vykopne zase do mrazu. A až sem zase pojede sám, vyzvedne si mě jako knížku z knihovny. A nebo někoho jinýho, aby měl na střídačku…

- Ani ses nezeptal, jak se jmenuju. -

- Nevěděl jsem, jestli by vám to nevadilo. -

- Proč by mělo? Já jsem Hynek. -

Napadlo ho, že je to hezké jméno. I jeho nositel se mu líbil. Jenom ne to, co se s ním chystal dělat… Silou vůle se musel nutit, aby nevyskočil a neutekl, když ucítil, že mu dal ruku okolo ramen. Věděl, že se předpokládá nebo očekává nějaká spolupráce, ale nedokázal se k tomu donutit. Jen seděl a snažil se ovládnout třes. 

- Jak ses vlastně octnul na tom nádraží? -

- Když mě pustili z polepšovny. -

- Aha. Já myslel, že potom dostaneš nějakého kurátora a někdo ti pomůže se odrazit. -

- Hm, asi jo. Ale za mě se zaručili rodiče. -

- Tak proč nejsi doma? -

- Asi nefungoval zvonek, když jsem se vrátil… -

Na to se celkem nic říct nedalo, a tak seděli a mlčeli. V krbu praskal oheň a Patrik si pomyslel, že dneska je to po dlouhé době poprvé, co ho nenapadlo, že by bylo lepší, kdyby umřel.

- Máš hlad? -

- Děkuju. -

- Nevím, co jsi byl zvyklý jíst. Takže můžeš si vzít zbytek guláše, nebo rohlík s něčím. -

- Guláš. -

Ponořil se do horké vody a vonící mydliny se rozhoupaly na hladině. Slastně přivřel oči a celým tělem nechal prostoupit to teplo. V tom mraze před nádražím měl pocit, že jeho tělo probodaly ledové jehly. Teď byly ty jehly a bolest z mrazu pryč. Když včera přijeli, jenom se osprchoval. Takže tu slíbenou vanu si užil až dnes. Ležel v nejteplejší vodě, jakou snesl, a hřál se. Když si představil, že by teď seděl na lavičce před nádražím… Do dveří vešel Hynek a na skříňku položil osušku a nějaké oblečení. Pochopil to tak, že má vypadnout z koupelny a nastoupit na službu… Poslušně se vynořil a mydliny mu sjížděly po těle. Hynek se na něj podíval a s úsměvem řekl:

- Vypadáš, jak ta Venuše z pěny zrozená. Tak sebou nepráskni. Bývá tu vždycky na zemi takový starší ručník, ale nevím, kam ho Dana dala. -

Ležel a čekal. Na spaní dostal triko a kraťasy. Dámské. Oblékl si to, i když věděl, že… Slyšel, jak se Hynek koupe a uklízí koupelnu. Pak vrčení strojku na holení. Dostal žízeň, ale nešel se napít. Možná když bude ležet a dělat, že spí, tak… Ale blbost, jasně, že bude muset… No co no… Vydrželi to jiní, vydržím to taky.

Hynek si lehl k němu a rozsvítil lampičku. Jak natáhl ruku přes Patrika, uviděl chlapec, že má na předloktí asi patnácticentimetrovou jizvu.

- Co se vám stalo? - zeptal se bezděčně.

- To už je dávno, to jsem prošel v práci dveřmi. Ještě jsem vydělal, uznali mi pracovní úraz. -

Patrik přejel bříšky prsů přes jizvu. A všiml si, že přes loketní jamku a přes zápěstí se táhnou další. Tak světlé, že skoro ani nebyly vidět.

- Koukáš na ty druhé dvě? No tak ty jsou přesně od toho, co si myslíš. -

- Stane se… -

- Ale nemělo by. -

- Někdy třeba není jiná cesta… -

- Chtěl jsem se zabít, když… když… umřel můj přítel…, - zlomil se mu hlas.

- Co se mu stalo? -

- Zastřelil se… Byl nemocný a bál se těch konců… Bál se, že mi bude na obtíž… Ale to neměl, udělal bych pro něj všechno, cokoliv… Neměl to dělat… -

Patrik uslyšel, jak muž za jeho zády začal plakat. Pomalu se otočil a pohladil ho po tváři.

- Neplačte. Když jsem byl v polepšovně a provalilo se, že jsem na kluky, musel jsem dělat děvku. Každej večer na kolena a už jel dlouhej kouř. A to jsem byl ještě rád, že to nešlo dál. Taky jsem to vzdával, ale nás hlídali. -

- A toho, co ti dělají, si nikdo nevšiml? -

- Ale to víte, že jo. Akorát to bylo každýmu jedno. -

Ležel vedle Hynka a hladil ho po tváři. Napadlo ho, že člověk se může cítit sám, i když má okolo sebe lidi. Možná se oženil proto, aby sám nebyl. Slyšel, jak muž popotáhl nosem. Obrátil se k němu celým tělem. Ani se nepokusil před ním svůj pláč zastřít.

Musel ho mít fakt rád, napadlo Patrika. A po dlouhé době pocítil lítost k někomu jinému.

- Neplačte, já vím, že to teď asi vyzní blbě, ale možná líp, když člověk umře rychle. Možná, že byste se potom, ke konci, už spíš modlil, aby bylo po všem. Vím, o čem mluvím, věřte mi. -

Hynek mu věřil, vzal do náručí a přitáhl k sobě. Přikryl ho až po uši a tiše řekl:

- Měl jsem ho moc rád a strašně mi chybí. Asi jsem už starý a sentimentální. Budeš to muset se mnou vydržet. -

Usnuli si v náručí. Chlapec z ulice a muž, který doufal, že jednoho dne zaplní to prázdno, které v něm stále víc rostlo.

Patrik byl zvyklý spát na jedno oko, ale tady spal klidně a hluboce. Hynek byl už dávno vzhůru a díval se na něho. Spící chlapec v něm rozezněl dávno zapomenutý něžný cit. Patrik spal schoulený na boku, rty měl pootevřené a působil tak trochu dětsky. Neodolal a přejel mu špičkou prstu po nose. Chlapec otevřel oči. V první chvíli se usmál, ale potom v rozpacích sklopil oči. Souznění, které mezi nimi bylo včera v noci, se vytratilo.

- Promiňte, já musím… -

Vrátil se celkem svižně, ale k posteli šel jak svázaný. Lehl si na záda, zavřel oči a tiše čekal… Bál se té palčivé bolesti, ale netušil, co by měl nebo mohl udělat, aby se sexu vyhnul. Muž doslova cítil jeho strach. Povzbudivě se na něj usmál, ale nesetkal se s žádnou odezvou. Pohladil ho po vlasech a klidným, mírným hlasem se zeptal:

- Co si dáme k obědu? Je sice neděle, ale já bych si dal bramboráky, a pokud by ti nevadilo, tak s uzeným a žampiony, co ty na to? -

- Cokoliv mimo rohlíku se salámem… -

Na jednu stranu byl rád, že se "to" odložilo. Na druhou stranu ho napadlo, že by bylo lepší, kdyby to už měl za sebou. Ale Hynek už vstal, a tak vyskočil taky a sešel s ním do kuchyně. Škrábal brambory a díval se, jak v kamnech rozdělává oheň. Pak šel muž ven a nakrmil psa a kočku. Patrik přestal škrábat a koukal se z okna. Vlastně to bylo poprvé, co si ho pořádně prohlédl. Předtím se pohledu na Hynka spíš vyhýbal. Když se jejich oči setkaly dřív, byla to jasná výzva. A právě tomu se chtěl teď vyhnout. Ale věděl, že lže sám sobě. Jistě, oceňoval, že ho prostě nepopadl, a neudělal si to. To, že je nezkušený, ho nemuselo zajímat. Nemusel se mu ani omlouvat za tu minulou noc. Nepochyboval, že je hodný. Ale na druhou stranu mu přišel starý. Nedokázal odhadnout, kolik je mu let, ale okolo padesáti jistě.

Stál u plotny a s úžasem se díval, jak vyhazuje placky a po přetočení je zase chytá na pánev. Široce se usmál. Snad poprvé za tu dobu, co ho Hynek znal.

- Kde jste se to naučil? -

- V práci. Já jsem kuchař. -

- Takže hlady neumřeme. -

- No to záleží na tom, jak budeš hodný. -

- … budu…, - řekl tiše.

Hynek položil pánev a popošel k němu. Zdvihl mu bradu. Cítil, jak se chlapec chvěje. Přitáhl ho k sobě.

- Tak jsem to nemyslel. To se přece jen tak říká. Chápu, že to byl pro tebe šok, ale kdybys mi to řekl… -

- Teď už je to přece jedno… Sebral jste mě na nádraží, věděl jste, co dělám… Je mi jasný, co jste si myslel. -

- Opravdu mě to moc mrzí. Je mi líto, že jsem ti ublížil. Jenže, já to fakt ani netušil, jinak bych to… -

- To je v pohodě. Nemusíte se omlouvat. -

Mlčky sedli ke stolu a stejně mlčky se najedli. Muž se už zase usmíval, když viděl, jak Patrikovi chutná.

- Chceš jít ven? Je tam krásně. -

- Raději ne… Stejně nemám boty. Tenisky se do sněhu moc nehodí. -

- No jo, já zapomněl. Ale co teď budeš dělat, bez věcí? -

- Asi zmrznu a bude pokoj. -

- Nemůžeš jít domů? -

Sklopil hlavu a zavrtěl jí. Hynek vstal a obešel stůl. Sedl si lavici vedle Patrika.

- No tak, nebreč. Něco vymyslíme. Kolik je ti vlastně let? -

- Bude mi devatenáct. -

- Jo tak to já v devatenácti byl na vojně. Nic moc, to ti teda řeknu. -

A pak jen seděli a dívali se na sebe. Tedy, Hynek se díval. Patrik se očnímu kontaktu vyhýbal. Pohled do očí znamenal jedno jediné. Souhlas. Hynek viděl, jak se Patrikovi třesou ruce položené na kolenou. Vztáhl ruku a pohladil ho po vlasech. Ale žádné reakce se nedočkal. Vzal ho za ruku a jemně ji stiskl. Konečně Patrik zvedl hlavu a jejich oči se setkaly.

- Pojď…, - řekl muž a dál ho držel za ruku. Patrik vstal a beze slova šel za ním.

Hynek ho položil na postel, lehl si k němu, pevně rozhodnutý napravit svou chybu.

- Hlavně se neboj. To ostatní nech na mně. Prostě mi věř, ano? -

Tentokrát to nebolelo… Hynek byl jemný a zkušený milenec. Nijak nenaléhal, ale lehkou, skoro erotickou masáží uvolnil a uklidnil Patrika natolik, že se ani v nejmenším nebránil, když mu vklouzl rukou za gumu tepláků. Pomalu, skoro mazlivě ho svlékal. Jeho milý si na podobnou předehru hodně potrpěl a on se v tomto umění za deset společných let dokonale procvičil. Usmál se, když ucítil, jak Patrik začíná pomalu reagovat a jeho tělo mu vychází vstříc, možná nezávisle na vůli svého majitele. Nepospíchal, taky proč? Věděl, že se vyplatí počkat až na tu správnou chvíli.

Za pár dní to byl sám Patrik, kdo se přitulil k Hynkovi.

- Povstaň, pionýre. Musíme tu uklidit. Přijede návštěva. -

- Kdo? Vaše žena? -

- Moje co? -

- Myslel jsem, že jste ženatý… Máte přece prstýnek… -

- Byl jsem ženatý. S mým přítelem. Ten prstýnek je…, - hlas se mu zlomil.

- Promiňte, nevěděl jsem… -

- Jasně. To je v pořádku. Přijede sestra a neteř se svojí holčičkou. Ty věci, co máš na sobě, jsou mé neteře. -

- Mám se sbalit? - zeptal se chlapec tiše.

- Nic takového jsem, pokud vím, neřekl. -

- Ale až přijedou? -

- Řeknu jim, že jsi můj kamarád. To bude stačit. -

Návštěva zanechala v Patrikovi zvláštní pocit. U nich doma byla sice spousta lidí, ale každý si jel svou cestou. Tihle se k sobě chovali úplně jinak. A jeho přijali, jako by ho znali dávno. Holčička ho pojala okamžitě jako kamaráda a on si s ní půl dne hrál na dvoře. Postavil jí velikého sněhuláka a iglů, ze kterého byla doslova v extázi, vozil ji na zádech velkého psa. Hynkova neteř jim přinesla ven i svačinu, protože malá odmítla přerušit stavbu. Sedla si k nim a povídala si s Patrikem, jako by to byl syn od sousedů, a ne kdosi cizí, koho vidí poprvé a možná i naposledy. A náhle tiše řekla:

- Jsem ráda, že tě strejda potkal. Je úplně jiný. Když… se to stalo…, víš, s Kamilem…, byl doslova na dně. Ale teď vypadá tak spokojeně jak už dlouho ne. Už se znáte delší dobu? -

- Od dubna, ale… -

- Ne, ne, já nevyzvídám, jen že vypadáš tak mladě. -

- Myslíte? -

- Klidně mi tykej. No jistě, vypadáš tak na sotva osmnáct. Víš, on je Hynek strašně hodný, ale to už jsi jistě poznal. Já jenom…, jestli to s ním nemyslíš vážně, rovnou na to kašli. Moc by mu ublížilo, kdyby zase… -

- Já s ním přece… Ani nevím, co bude, - namítl rozpačitě.

- No, když už tě s sebou vzal sem, tak asi začínáte mít minimálně jasno, ne? Nikoho cizího by sem nevzal. -

Zavedl řeč honem jinam a ona pochopila a povídali si o běžných věcech. Uvědomil si, jak je to milá holka a jak nenuceně si s ním povídá. Skoro mu bylo líto, když potom v neděli odpoledne odjely ženy pryč.

Pobyt na chalupě se protáhl na dva týdny. Hynek ho pryč neposlal a on o to ani nestál. Bylo mu s ním dobře, tak dobře jako ještě nikdy s nikým. Už se nebál, neuhýbal pohledem. Milování ještě trošku bolelo, ale to okolo mu za tu trochu bolesti stálo. Vlastně to bral tak, že to už ani nebolí, že to k tomuto způsobu milování tak nějak patří. Ten zvláštní tlak při vstupu. Doslova cítil mužovu něhu, s níž si ho bral. A nemusel by, vždyť byl jen prostitut, nebo byl na nejlepší cestě se jím stát. Mohl by si vlastně vzít, co by potřeboval, a nemusel by na něj brát ohledy. Už několikrát se v noci vzbudil a přitulil se k Hynkovi a nechal se od něj pomilovat. Přesto věděl, že tahle idylka dřív nebo později skončí.

***

- Patriku, já v pondělí musím do práce. Musíme se sbalit. -

- No tak to já budu rychle. -

Napadlo ho, že by mohl Hynka poprosit, aby ho nechal tady. Bude se starat o barák a hlídat. Pes je stejně přes týden u jakési tetičky. Myslel na to už několik dní, ale nenašel k tomu odvahu. Až večer.

- Prosím vás, nemohl byste mě tu nechat…? Hlídal bych barák, staral bych se o Kazana a tak. Ani se odtud nehnu, přísahám. -

- Ne, to nemohl. -

- Bojíte se, že vám něco ukradnu? -

- Ukradneš? Tady? A co? -

- Tak proč? -

- Mám lepší nápad. Jestli chceš, můžeš jít ke mně. -

- A vy byste chtěl? -

- Chtěl. A moc. -

První dny si Patrik připadal zvláštně. Celý den seděl doma a čekal na Hynka. Měl nové oblečení, mohl jít ven, ale nikam nechodil. Seděl v tichém bytě a měl pocit, že sem ani nepatří. Naučil se sledovat hodiny a okolo čtvrté odpoledne přicházel Hynek domů. Vždycky pak šli na nákup a on ho nenápadně vedl k tomu, aby věděl co a jak kupovat. Večer si uvařili něco k večeři, povídali si, koukali na televizi. Patrik se pomalu začínal cítit v Hynkově společnosti velice dobře. Byl to něžný milenec a pokud vycítil, že se Patrikovi do něčeho nechce, nenutil ho. Někdy, když měl celodenní službu, vracel se až pozdě večer, pak si občas vyšli na noční procházku zasněženým městem a chlapec po dlouhé době zase začínal vnímat kouzlo blížících se Vánoc. Aby byl užitečný, tak aspoň uklízel. A tak jednou otevřel i skříňku ve špajzu. Vypadl na něj starý batoh. Byl čistě vypraný a byly v něm nějaké papíry. Chtěl ho vrátit, když v tom se zarazil. I on míval takový batoh, když ještě byl na nádraží. Úplně stejný batoh… i ten utržený knoflík… to přece není možné… jak by…

A najednou pochopil… Hynek nějak vymámil nebo sebral jeho věci, když spal a kámoš měl hlídat. Takže té mrazivé noci šel najisto… Tušil, že ho najde v takovém stavu, že nebude schopný se už bránit. Promrzlý a promočený mu s vidinou tepla a klidu kývne na všechno. Možná dokonce i tušil, že je panic, mohl to vytušit z jeho odmítání sexu. Uvědomil si, že jediný člověk, kterého měl kdy rád a kterému opravdu důvěřoval, ho podrazil a podvedl. Do teď měl pocit, že jsou spolu, protože to tak oba chtěli. Ale teď se cítil jako hlupák. Slzy začaly padat na starý batoh.

- Jak mi to mohl udělat…, jak mi to mohl udělat… -

Nevzal ho k sobě proto, že by s ním chtěl být. Jen mu měl vyplnit prázdné místo po jeho mrtvém příteli. Šlo mu jen o postel. Nic víc. Sex.

Patrik se schoulil do klubíčka a připadal si ještě ztracenější než na tom prokletém nádraží… Tiše se rozplakal. Kdyby teď měl kam jít, tak by se sebral a šel. Ale kam? Zpátky mezi bezdomovce? Už ne, to opravdu ne… Domů? Hm… domů… Už jim nejmíň třikrát psal. Adresu, kde teď je. Číslo mobilního telefonu. Ani se neobtěžovali dát najevo, že o něm ví. Hynek mu dal svůj starý mobil, mohli ho aspoň prozvonit. A nejednou ho napadla podivná myšlenka. Možná že mu napsali, ale Hynek mu dopis nedal? Třeba si myslel, že by odešel a on by byl zase sám.

Ještě nikdy to neudělal, ale teď musel. Vešel do pokoje, který sloužil jako pracovna, a otevřel šuplík u psacího stolu. V prvním šuplíku byl jenom tlustý blok a plnicí pero. To pero bylo krásné a jistě i drahé. Jinak v šuplíku nebylo nic. Ani v těch dalších nic nenašel. Jenom spoustu papírů.

Na stole stála fotka Hynkova mrtvého přítele. Byla to klasická fotka z ateliéru, ne momentka. Patrikovi muž připomínal spíš kovboje z amerického westernu než učitele angličtiny.

Možná bude něco v tom bloku? Protřepal ho, ale nic… Takže buďto neodepsali, což se mu jevilo pravděpodobnější, nebo Hynek dopisy zničil…

Později sám neuměl říct, proč blok znovu otevřel a začal číst, co je tam napsáno. Hynek mu občas nechával vzkazy, takže znal jeho písmo. Přesto nejdřív naprosto nechápal, co to čte. Připadalo mu, že to nemá ani hlavu, ani patu… Něco mezi dopisem a deníkem. Občas zmatené, někdy třeba tři měsíce ani čárka, potom za jeden den pět stránek… A najednou pochopil. To byly dopisy. Dopisy mrtvému…

Zoufalý stesk, bolest a beznaděj…

Někdy celkem obyčejný popis toho, co se dělo v práci. Potom i několikadenní pauza a pak přes celou stránku:

CO JSI MI TO UDĚLAL? JAK JSI MOHL… CHODÍM PO PRÁZDNÉM BYTĚ A HLEDÁM TĚ. VÍM, ŽE TU NEJSI, A STEJNĚ ČEKÁM, ŽE SE OTEVŘOU DVEŘE DO KOUPELNY A TY Z NICH VYJDEŠ. LEŽÍM A NEMŮŽU USNOUT, PROTOŽE ČEKÁM NA TEBE. VE SKŘÍNI JE POŘÁD VŠECHNO TVOJE OBLEČENÍ… NIKDO NA SVĚTĚ SI NEUMÍ PŘEDSTAVIT, JAK MI CHYBÍŠ…, JAK MOC TO BOLÍ…

Patrikovy slzy začaly padat na list a zelený inkoust se rozpil. Vzal blok a šel do pokoje, schoulil se do křesla a začal číst:

• zoufalství
• začínající alkoholismus
• pokus o sebevraždu
• pobyt na psychiatrii
• vyhazov z práce v renomovaném hotelu
• pomoc nejbližších
• nová práce a pomalé vracení se do normálu

A pak:

22.4.

Dneska máme já a soudruh Lenin narozeniny, tak jsem to oslavil za nás oba. Neboj, neopil jsem se, jenom jsem si tak trošku líznul. A tak jsem šel domů raději pěšky, protože malinko naváto jsem měl… Kousek od hlaváku jsem potřeboval trochu soukromí, tak jsem tam vběhnul. Ale jenom proto, ujišťuju Tě… No a když jsem tam už byl, tak jsem se tam trošku porozhlídnul. A uviděl jsem tam sedět kluka. Jediný pohled a bylo mi jasné, proč tam sedí. Ten opravdu na vlak nečekal… Napadlo mě – proč se kluk jak obrázek musí prodávat? Proč nesedí doma a neučí se, nebo nehraje s klukama fotbal? Všiml si, že se na něj koukám, a myslel, že jsem zákazník. Podíval se na mě a usmál se tak smutně, že se mi zdálo, že se mu chce spíš plakat, než se usmívat. Když si ho nezavolám já, přijde kdoví kdo… Kývnul jsem na něj a on se mnou šel. Nemysli si hned kdo ví co. Jenom malá rychlovka pusou. Nakonec bych si dal i říct, ale on měl víc rozumu jak já. Kdybych to udělal, tak bych se teď před Tebou styděl ještě víc…

No a tak jsem oslavil své pětačtyřicátiny… Nad pivem a rychlým vykouřením od kluka z nádraží…

Je mi po Tobě strašně smutno… A proto dělám takový koniny… Ale ne, jasně, že to není Tvoje vina. To jenom já klesám níž a níž…

10.5.

Ano, já vím… Můžeš mi klidně říct, že jsem cvok. Ale chodím tam aspoň dvakrát týdně. Chodím se nechat vykouřit na hlavák od mladého tuláka… to jsem tedy dopadl… Ale on asi hůř. Chudáček malý, kdo ví, čím si prošel.

20.6.

Nejraději bych ho sebral a vzal k nám domů. Vím, že Ty bys to pochopil. Když jsem dneska přišel a uviděl, že má modřinu přes půl obličeje… Kdybych věděl, kdo mu to udělal, s chutí bych mu to vrátil.

1.7.

Dneska jsem přišel a byl pryč. Tedy… se zákazníkem… Mysli si, co chceš, ale začíná mi to vadit…

5.7.

V pátek jsem se ho zeptal, jestli by se mnou nechtěl jet na chatu. Jenom se tak divně usmál a zavrtěl hlavou. Asi se bojí. To celkem chápu. Kdo ví, co má za sebou…

16.8.

Než jdu za ním, naberu si do kapsy hrst drobných a potom mu je přidám. Jenom doufám, že si za to nekupuje fet, ale jídlo. Je hubený jak toulavé kotě. Je mi ho líto.

9.9.

Hlásili, že bude tuhá zima. Jak to asi vydrží? Dal bych mu nějaké oblečení, ale nevím co. Všechno, co mám, je o deset čísel větší než on.

12.9.

Když se na něj dívám, jak se snaží se zavřenýma očima, aby to už měl za sebou, je mi ho líto. Rád bych ho odtamtud dostal pryč. Ale nevím jak. Jít se mnou nikdy nechtěl. Myslím, že by potřeboval popostrčit. Já ho přece nemůžu vzít za ruku a odtáhnout násilím.

3.10.

Na zkoušku jsem se zeptal, jestli mi to udělá i bez gumy. Ani náhodou…

4.10.

Já vím, že jsem hrozný… Místo abych myslel na Tebe, myslím na prostituta z nádraží. Ale já ho neberu už ani jako prodejného kluka. Spíš jako známého, nebo kamaráda. A je mi to od něj milejší, než si to dělat sám… Já vím, že Ty mě chápeš… Kdo taky jiný… Vzpomínky na Tebe jsou jedna z mála věcí, které mě drží nad vodou…

1.12.

Dlouho jsem Ti nepsal, protože se najednou stalo moc věcí.

Musel jsem vybrat dovolenou, a protože přes Vánoce nepřichází v úvahu, vybral jsem to teď. Venku už je pořádná zima. Ale možná je to dobře a počasí mi nahraje do karet, myslel jsem si. Vím, že v noci musí všichni z nádraží ven. Říkal jsem si, že ho třeba zima donutí kývnout. Jel jsem proto na chatu až v noci. Auto jsem nechal na odstavném a šel se po něm kouknout. Viděl jsem ho, jak spí na lavičce, zabalený ve spacáku. Vedle seděl nějaký kluk – asi kámoš, už jsem je spolu párkrát viděl mluvit – a cpal si věci z jeho starého batohu do svých igelitek. Pak batoh pohodil do křoví a šel pryč… malý dál spal…

V náhlém popudu jsem ten batoh vzal a šel k autu. Doma jsem ho hodil do pračky. A potom jsem zase šel za ním. Od rána padal sníh a zima byla jak v Rusku… Stál tam s tenkým spacákem přes ramena a já měl co dělat, abych nad ním nebrečel. Donesl jsem mu teplé pití. A odvedl si ho.

Myslel jsem, že všechno od teď bude už jenom lepší… Nebylo. Ani ve snu mě nenapadlo, že kluk, který se prodává na nádraží k dělání orálu, bude nezkušený…

Sice potom neutekl, ale bylo vidět, že se mě bojí. Ale nakonec jsem ho přesvědčil, že mi může důvěřovat, že si to zopakujeme. Tentokrát ovšem s vědomím, že… Bylo to tak zvláštní cítit zase vedle sebe lidské tělo. I když to byl jen vyděšený kluk. No kluk…, je mu devatenáct. A vyděšený myslím už taky není…

No vlastně se Ti to pořád snažím nějak říct… Mám ho rád a chci, aby byl se mnou. Vím, že Ty to pochopíš. Nikdy na Tebe nezapomenu. Ale to Ti nemusím psát, to Ty víš…

Ale já už nechci, nemůžu být pořád sám…

22.12.

Pozítří jsou Vánoce. Konečně nebudu sám… Mám pro Patrika jenom jeden dárek, ale myslím, že se mu bude líbit.

Možná teď namítneš, že jsem o hodně starší a ještě vypadám na víc. Ano, já vím. Možná, že jednou odejde, ale teď je tady. A já jsem rád, že ho tu mám. Protože ho mám rád. Jsem šťastný, když se probudím a vidím ho. Jsem šťastný, když usíná vedle mě. Jsem šťastný, když se vrátím z práce a on na mne čeká. Chci s ním být, jak jen to půjde.

Patrik si otřel slzy a vrátil blok do šuplíku.

Z hromádky papírů u tiskárny si jeden vzal a velkým trochu dětským písmem na něj napsal:

CHCI ZŮSTAT S TEBOU

a papír složil do obálky a dal pod stromeček.

Byla to jen tři slova, ale Hynkovi připadalo, že mu prosvětlila celý život…