Nic než světlo!

Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla.
- Otokar Březina, Příroda (Větry od pólů)

Ano, pamatuju si to velmi dobře. Na to setkání nejde zapomenout. Ale ne, nerozumějte mi špatně: ten kluk byl jako ostatní, prostě jako ti všichni ostatní, ale bylo to popvé, kdy jsem pochopil, o co kráčí. O co skutečně kráčí. A na to se nedá zapomenout. Na to a na způsob, jakým mrdal, samozřejmě.

To víte, já kluk po škole, co nevytáhnul paty z téhle díry, a on takový zcestovalý. Jo, přiznávám, že mi to dost imponovalo. Na baru jsme se bavili o jeho zážitcích, něco si asi vymyslel, ale já v té době netušil, že lidi jako on můžou lhát. Jako pozor, nechci říct, že bych se cítil podvedený. Prostě někdy jsou představy lepší než skutečný svět, to asi víte líp než já.

Všechno se to odehrálo v tom pokoji nad kantýnou. Jen co zabouchnul dveře, vrhnul se na mě, jako by měsíc nestříkal. Nečekal jsem to, myslel jsem si, tak jak se říká, že to bude mnohem kultivovanější. Svlečený byl ještě dřív, než jsem si lehnul na postel. A když mi stahoval kalhoty, natrhnul mi je ve švu. Doteď je někde mám schované. Trochu jako trofej nebo suvenýr, chápete. Jo a vůbec se na mě nedíval, myslím do obličeje. Tak trochu jako bych tam nebyl. Všechno probíhalo hrozně rychle, ani jsem se nestačil rozkoukat a už mi držel jednou rukou nohy za hlavou a můj zadek vyšpulený k jeho rozkroku. Plivnul si dvakrát do dlaně, to si pamatuju přesně – ten zvuk. Jasně, ten zvuk, který když zaslechnete, tak víte, že máte pár sekund na to uvolnit díru. Ale tehdy to bylo ještě trochu jiné: zaslechl jsem ten zvuk a věděl jsem jakoby jistě, že se tomu mrdání nedá zabránit. Ne že bych chtěl. Ale kdybych chtěl, tak by to nešlo. Nevím, jestli to říkám srozumitelně. Je to podobné, jako když zahlédnete blesk a víte, že přijde hrom. Jako bych se stal součástí nějakého přírodního zákona. A prostě přírodě se taky můžete vzpírat, ale nedává to moc smysl, protože mnohem snazší je plavat po proudu. Tedy jestli mi rozumíte.

Zajel do mě naráz a docela prudce, bez příprav. Asi tak vteřinu nebo dvě od toho plivnutí, si to představte. Uvědomuju si, že při tom průniku na sobě nedal nic znát. Normálně je to na klukovi vidět, to blaho, který najednou ucítí z toho, že mu pták pronikne něčím měkkým, teplým, příjemným. Jenže na něm to vidět nebylo. Nevěřím, že by nic necítil, spíš… já vlastně nevím. Divný. A začal mrdat okamžitě. Nedal mi žádný čas si zvyknout, prostě zajížděl hned od prvního průniku. A až po koule. Tyhle první desítky sekund vám moc nepopíšu, protože jsem se snažil spíš vzpamatovat a soustředit jsem se mohl jenom na to péro, které mi projíždělo nepřipravenou dírou. Jsem zvyklý na to, jak asi sami znáte, že první minuta je dost intenzivní a pak už je to víc a víc příjemné. Tady to bylo intenzivní pořád. Asi tak po té minutě, kdy jsem si začal zvykat, už ale měl nasazené tempo, které samo o sobě nedá odpočinout. Prostě po minutě už mrdal festovně.

Poprvé, kdy jsem si začal všímat mimo péra a mé díry taky něčeho jiného, bylo, když na mě spadly kapky potu. To jsem si uvědomil, že nade mnou přiráží zpocený atletický kluk. Já nevím, jestli to dokážu popsat, abyste z toho něco měli. Představte si postel, na ní mladýho hubenýho kluka s nohama za hlavou a dírou vystrčenou vzhůru. A ty nohy by tam neměl sám od sebe, drží mu je tam přirozeně svalnatej mrdák, který bere šukání tak vážně, že z něj stékají kapky potu, vsakují se do vlasů, nebo chlupů v rozkroku, nebo při prudkých pohybech odstřikují kolem a padají mrdanému klukovi na obličej a hrudník. Doteď vidím, jak se napínaly ty mladické svaly, kolik síly v nich bylo a čím si musel projít, aby je získal. V čem všem mu mohly zachránit život a on teď se stejnou vervou, s jakou řeší životu nebezpečné mise, mrdá moji díru. Vím, že je to možná trochu na hlavu, ale to mě vzrušovalo ještě víc. To nepochopí nikdo, kdo to nezažil, věřte mi.

A během toho jsem zjistil, že i pot může vonět. Normálně by mě to ani nenapadlo. Ale opravdu, tady to tak bylo. Jako bych ho tím poznával. A nesmějte se. Skutečně jsem měl pocit, jako bych přes tu jeho vůni začal chápat trochu víc, kým je. Někdo tvrdí, že se lidi zamilovávají přes chemii, právě přes takovéhle vjemy. Stydím se, že to musím říkat takhle, nevím ale, jak to sdělit, aby to nevypadalo jako kýč. Ne, nezamiloval jsem se během pěkně tvrdýho šukání. Ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem si s ním získal pouto. Ach jo. Jenže tohle melodrama sdílené nebylo – a to je asi dobře. On mi nevěnoval ani jediný pohled. Sledoval jsem jeho obličej, ale on se buď díval dolu na svoje péro, jak v tom jeho tempu mizí v díře, nebo nahoru na stěnu nade mě, nebo měl úplně zavřené oči.

Nepatřím mezi sobecké lidi. A to ani v sexu. Když mě kluk mrdá, nekoukám jenom na svoje blahé pocity, ale je pro mě důležité i to, jak se to líbí jemu. Tím se dají překousnout nepříjemné stránky toho, když vám nějaká kláda rozráží zadek. Jenže tady jsem byl zmatený. Na něm nebylo znát, že by se mu to líbilo. Mrdal pořád rychleji a tvrději, díra už mě začínala pálit a on nepolevoval, ale ani tak to nevypadalo, že by si to užíval. Jo, cítil jsem tu sílu, se kterou se dere k vyvrcholení bez nějakého většího ohledu na mě, ale přesto žádné blažené výrazy v obličeji, žadné slastné vzdechy. Jasně, někdy je těžké rozeznat brutálně nadrženého kluka, který se chce prostě co nejrychleji udělat, od kluka, který se to snaží už jenom mít za sebou. Ale tady prostě nevím. Jako by si bral něco, na co má nárok, něco, co nechce, ale co potřebuje. Možná jste to někdo už zažili, tak tušíte, co myslím.

Každopádně ten mrd nepatřil mezi ty nejkratší. Výdrž měl dlouhou, což u takhle tvrdého mrdáka znamená trochu peklo. Slastný peklo. Patnáct nebo dvacet minut? Možná trochu přeháním, to ta selektivní paměť. Ale dlouhé to bylo. Jak postupně ještě přitvrzoval, cítil jsem, jak do mě jeho koule buší v rytmu šukání. Musel být opravdu hodně nadržený, protože už jenom ty nárazy koulí musely být pro něj dost cítit. A co teprv já? Říká se, že když si šukaný kluk ani jednou za mrdání v duchu neřekne, že raději neměl před tímhle týpkem sundávat kalhoty, tak ho mrdá málo nebo špatně. A tenhle mrdal opravdu dobře. Úplně jsem už cítil, jak díra vzdala všechny pokusy a naprosto se mu poddala. Slastně péro obepínala, nabízela blaho a přijímala všechny přírazy, jakkoli prudké a nelítostné. Ale to nestačilo. Nestačilo, že se všechno podřídilo slasti pro péro, jako by chtěl víc. Ano. Díra měla být vděčná za to, že mu může blaho poskytnout.

Pochopil jsem to. I když samotné šukání bylo hodně intenzivní a měl jsem co dělat zvládat jenom ty prudký zásuny, jeho péro chtělo víc – úplné podřízení. Začal jsem, ani nevím jak, sám od sebe trochu přirážet. Prostě vycházet každýmu tvrdýmu zásunu ještě naproti. A nejenom to. Rozmrdaná díra se mi začala při každém tempu rytmicky stahovat, jako by ho na cestě ven chtěla laskat. A to bylo asi ono. Nekompromisně rozjebávaná díra to péro v sobě ještě laskala a děkovala mu za tu nakládačku. A to byl asi také ten moment, kdy se můj mrdák začal skutečně dostávat k vrcholu. Dorážel stále víc, až mě úplně natláčel na čelo postele, chtěl hlouběji a hlouběji; už jsem nemohl přirážet, ale moje díra mu pořád děkovala. Poslední vteřiny před orgasmem jsem ještě zahlédnul jeho obličej – pořád kamenný výraz, neproniknutelně bez emocí. Ale to už jsem cítil poslední přírazy a já si rychle chytnul svoje péro a…

Stříkat jsme začali společně. On do mě, pochopitelně, já na sebe. Jeho vyjebávání sláblo, stejně jako moje stříkání. Byli jsme tak vysílení, že poslední dávky jsme už cákali úplně nalepení na sobě. Jemu se ruce podlomily před pár sekundami a já neměl sílu ho odtlačit. Leželo na mě dobře pětasedmdesáti kilové atletické tělo a moje péro stříkalo poslední dávku mezi naše břicha.

Jakmile nabral zpátky síly, vytáhnul ze mě rychle péro, seskočil z postele a začal hledat svoje oblečení, které ze sebe předtím ve spěchu serval. Zůstal jsem tam ležet a věděl, že za chvíli zmizí. Najednou jsem měl potřebu ho nějak zadržet. Začal jsem dělat to, co mi, jak už jste jistě poznali, moc nejde: mluvit.

„Tak jaký to bylo?“
„V pohodě,“ odpověděl ledabyle a hledal po zemi spodní prádlo. „Ty?“
„No, dost ostrý. Ale nic jinýho jsem si ani nepředstavoval s někým, jako jsi ty,“ začal jsem kecat a možná to bylo i podbízení, co?
„Jak jako?“
„Chápeš, jako vyspat se s někým, kdo běhá z bitvy do bitvy a nikdy neví, kdy ho čeká smrt v boji…,“ plácnul jsem, protože mě nenapadlo nic jiného – ale nevyznělo to moc dobře. „Teda jako… sorry, já si nemyslím, že bys jako měl…“
„V pohodě. Smrti se nebojím.“
„A čeho teda?“
Zarazil se a podíval se na mě úkosem. Možná poprvé se naše pohledy střetly v nějakém zdání porozumění.
„No… aha, tohle, viď?“ reagoval jsem rozpačitě. „Asi to není moc běžný. Myslim pro vás, takhle si… no, zašukat.“
„Dělají to všichni. Jsme jenom lidi.“
„Já vím, ale… tohodle se děsíš, že jo?“

Znovu ten pohled. Trval vteřiny. Pak se otočil k oknu a koukal do prázdna do ulice pod námi. Měl už na sobě volné kalhoty, ale pořád ještě neměl vršek. To nádherné vytrénované tělo a obličej, ve kterém bych i tušil smutek, pokud bych nevěděl, že takové emoci se nesmějí poddávat.

„Nemám to o moc lehčí, kámo,“ přerušil jsem ticho a čekal, jestli se na mě znovu podívá, „Ty alespoň víš, za co bojuješ, máš v tom jasno. Já se ve svym životě jenom plácám. Žádný dobro nebo zlo. Světlo a stín. Můj život je o boji se šedou barvou. To světlo ti závidím.“

„Nemáš tušení, co světlo obnáší. Je to mimo tvoji představivost. Romantické sny jsou zástěrky pro nedostatek představivosti. Vesmír nemá k romantice moc dobrý vztah.“
„Takže světlo je jako relativní…?“
„Nechápeš to…,“ odpověděl a chtěl konečně najít zbytek oblečení a vypadnout odsud, to bylo zřejmé. Pak se ale znovu zarazil a podíval se mi znova do očí. Jako by se cítil být něco dlužný. A pak přišla ta představa. Nevím, co znamená a co vlastně byla. Ale dostal jsem intenzivní myšlenku na něco jako epidemii. Jak to říct? Epidemii dobra. Vyvolalo to ve mně krátký závan panického strachu.

„Neviděl jsi někde můj meč?“ ozval se ještě, jakmile našel na skříňce svoje roucho. Věděl jsem, že už ho nezastavím. Odletí pryč.
„Nevím, asi někde…“
Přerušil mě napřaženou rukou. Zakřivil prsty a zpod postele vyskočila zakutálená rukojeť jeho světelného meče. Než odešel, prohlásil ještě:
„Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla. To je moto našeho řádu.“
Tahle věta ve mně rezonovala ještě velmi dlouho.

(Napsáno při příležitosti české půlnoční premiéry nového filmu Star Wars: Síla se probouzí.)