Tajemný zaměstnavatel - 1. díl

V tu dobu jsem pracoval v jedné luxusní restauraci. Práce číšníka je vždycky nevděčná, ale když máte obsluhovat bohaté hosty, může se stát doslova peklem. Jednu výhodu ale moje pozice měla: okouzlujícího zaměstnavatele, který působil sice navenek autoritativně a přísně, ale přesto na něm bylo cosi nepopsatelně přitažlivého.

Původně to byl den jako každý jiný. Za sebou několik hodin směny a před sebou ještě téměř dvakrát tolik. Měl jsem špatnou náladu už od rána a ta se začala projevovat i na mých pracovních výkonech. V kuchyni mi neustále všechno padalo z ruky, byl jsem pomalý, zákazníci si začali stěžovat a byli ještě nepříjemnější než obvykle. Trpělivě jsem snášel s širokým úsměvem všechny jejich ponižující poznámky a pokračoval v práci spíš automaticky, než vědomě. Nebýt toho nafoukaného chlápka od pátého stolu, který si zřejmě potřeboval vyléčit mindráky ze svého metrákového bachoru, nějak bych ten den přežil a druhý den fungoval opět normálně. Jenže právě pátý stůl mě zaměstnával nejvíc a musel jsem se neustále vracet kvůli reklamacím na objednávku. Pokrm byl studený, ačkoliv z jídla na talíři ještě stále stoupala pára. Nedostatek čerstvého vzduchu v restauraci. Příliš kořeněná polévka a dezert nedostatečně vychlazený… Už jsem čekal, kdy se objeví zmínka o nečisté vodě ve sklenici nebo o špatném osvětlení restaurace. A náhle mi cosi v hlavě řeklo „a dost!“. Navzdory všemu, co jsme se na školení učili, co nám kladli na srdce při jednání s hosty, třísknul jsem se stříbrným tácem o stůl věčně nespokojeného arogantního chlapa, kterého jsem sotva dokázal považovat za hosta, a poslal jej do temných míst, kam ani slunce nemůže.

S okamžitým vědomím osudové chyby, brzkého vyhazovu a nepopsatelného vzteku jsem odkráčel přes kuchyň do skladu, kde jsem se opřel zády o stěnu, abych si zapálil svoji poslední cigaretu před popravou. Ještě jsem ani nestačil pořádně natáhnout nikotin do plic a už mezi dveřmi stála mohutná postava mého zaměstnavatele. Pokud si pro mě došel osobně, je to nejspíš ještě horší, než jsem předpokládal. Nechal jsem klesnout ruku se zapálenou cigaretou a odevzdaně se na šéfa otočil. Vůbec jsem se nenechal rozhodit nespokojeným výrazem v tmavě hnědých očí a bezstarostně jsem putoval pohledem po jeho vypracovaném těle. Nikdy jsem nepochopil, jak majitel restaurace, který téměř celý den sedí za stolem s papíry, může mít takhle vysportované tělo. Jeho opálené paže mě fascinovaly víc než nazlobený pohled. Dokonale kontrastovaly s bílou košilí, jejíž rukávy měl ohrnuté až k loktům. Naposledy jsem potáhl z cigarety a típnul ji v plechovém popelníku na znamení, že jsem nyní připraven na cokoliv. „Čekám tě ve své kanceláři. Hned!“ ani tón hlasu nenaznačoval, že bych mě naději na odpuštění, ale s tím jsem byl už dávno smířený.

Získal jsem pár vteřin k dobru, než jsem se rozhodl odrazit zády od stěny, která mi doteď kryla záda, a vydal jsem se neochotně do kanceláře svého šéfa. Strach na mě dolehl teprve až ve chvíli, kdy jsem se ocitl před dveřmi s nápisem na cedulce „Kevin Norwell“. Procvičil jsem se ještě v dechu ve snaze zbavit se zátěže na hrudi a po krátkém zaklepání jsem okamžitě vstoupil dovnitř. Nepředpokládal jsem, že bych měl čekat na vyzvání. Sotva se za mnou zaklaply dveře a já se ocitl v místnosti s tím nejnaštvanějším mužem ve městě, krve by se ve mně nedořezal. Nyní už to nebyla taková legrace, když jsem musel začít čelit následkům. Pan Norwell byl jen o něco málo vyšší než já. Stál u svého psacího stolu zády ke mně a zamyšleně koukal z okna. „Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ hloupější otázku už jsem snad ani nemohl položit. „Ano, to jsem chtěl,“ odpověděl logicky s podivně zastřeným hlasem, který nenesl nic z té rozzlobenosti, kterou měl v očích. Až děsivě pomalu se před stolem otočil a vykročil proti mně. Nevěděl jsem sice, jak moc je trestné mlátit své zaměstnance, ale v tu chvíli jsem neměl zrovna moc času k zavolání na tísňovou linku. Zastavil se až těsně přede mnou. Tak těsně, že kdyby dýchal o něco víc zhluboka, jistě by se naše hrudníky vzájemně dotýkaly při každém nádechu. Několik vteřin na mě jen zkoumavě hleděl a držel mě v napětí, které ve mně narůstalo. Čekal jsem už jen na to, kdy mě chytí pod krkem. 

„Dnes si se trochu neovládl…,“ hlas měl tichý, přizpůsobený těsné blízkosti a skoro až něžný, kdyby ho nezdrsňovala chraplavost na prvních hláskách, „…ale to se stává.“ Stále na mě pronikavě hleděl, zatímco zdvihl ruku a v rychlosti mi zajel prsty do vlasů nad spánkem. Navzdory mému překvapení jsem pocítil ve vlasech stisk a slabé potáhnutí, které mě donutilo hlavu mírně zaklonit, zatímco on se nakláněl k mému uchu. „Člověk občas ztratí kontrolu…,“ těch několik vteřin, kdy jsme takto stáli bez pohnutí, se zdálo být až dusivě nekonečných. V tom se mi zrychlil dech, protože jsem si uvědomil, že jsem vzrušený. Norwellovy prsty se mi zachvěly ve vlasech stejně jako jeho výdech, po kterém se začal ode mě odtahovat. Netuším, co mě to vůbec napadlo, ani kde se ve mně vzala ta odvaha…, ale náhle se moje ruka sama od sebe vymrštila vzhůru a pevně uchopila Norwellovo rameno. 

Chtěl jsem ho jen zastavit, protože jeho blízkost byla v poslední době tím nejpříjemnějším, co jsem prožil, ať to zní, jak chce divně. Neměl jsem původně v plánu něco rozpoutat, ale pak jsem slyšel slova vycházející proti mé vůli z mých vlastních úst. „Co je špatného na ztrátě kontroly?“ zeptal jsem se navzdory otevřené provokaci nevinně. Všiml jsem si jeho přivřených očí a téměř až úlevného vydechnutí. Až příliš mi ten výdech připomínal sten. Nebo jsem si to možná jen namlouval. „Nic,“ odpověděl mi náhle na otázku, „všechno… Záleží na tom, při čem tu kontrolu ztratíš.“ Jeho odpovědi byly stejně dvojsmyslné jako moje otázka. Ale stále mezi námi nepadlo sebemenší ujištění o tom, co vůbec chceme.

Pohlédl na moji dlaň, kterou jsem mu stále svíral rameno, ale já ho svíral dál, a navíc jsem nemohl odtrhnout pohled od jeho rtů. Moji otevřené zvědavosti si všiml okamžitě. Naklonil se ke mně znovu blíž a rukou sáhl kamsi za mě. Cvak. Klíček v zámku se pootočil tak lehce a jediná úniková cesta byla v ten okamžik zamčená. Jestli mi doteď nedal žádný signál, žádné ujištění, teď jsem si mohl být dokonale jistý. A přeci jsem nebyl… Nedal mi čas na žádné další otázky, protože vzápětí udělal ještě jeden krok směrem ke mně a natiskl mě na dveře. Zároveň natočil hlavu a vzápětí přitiskl svoje ústa k mým. Byl neodbytný, rázný a za každým jedním dotekem rtů stále víc a víc posouval hranici do otevřenějšího polibku. Norwellova ústa byla přesně taková, jak jsem si je vždycky představoval. Pevná a přitom mužně poddajná. Zároveň ale i překvapivě dráždivá. Když vklouzl do mých úst jazykem, doslova se mi podlomila kolena jako nezkušenému chlapci. Ještě že jsem se neměl kam sesunout, protože jeho tělo se stále pevně tisklo na mé a tlačilo mě na zamčené dveře kanceláře. Stále jsem byl ještě napůl omámený, když jeho jazyk po chvíli přestal zkoumat moje ústa a Norwellovy rty se záhadně rychle přemístily ze strany na můj krk. „Bylo to zlé? Ztratit kontrolu společně se mnou?“ tentokrát mi položil otázku on a já za nic na světě nemohl přijít na žádnou originální odpověď. Tichý sten, který se mi vydral ze rtů, však možná vydal za všechny odpovědi, protože jsem cítil, jak se jeho rty na mém krku protáhly do úsměvu, a tělem se na mě natiskl ještě naléhavěji. Musel v ten okamžik cítit, jak jsem vzrušený a že jsou mi kalhoty dost těsné. 

No a tak se mi s tím rozhodl trochu pomoct, a aniž by přestal svými rty pečovat o můj krk, prsty současně rozepínal knoflík i zip mých kalhot. „Ššššš, vůbec nic nedělej,“ zašeptal napůl výhružně a vzápětí jsem pocítil, jak se jeho mohutné tělo sesouvá po tom mém do kleku a jediným prudkým pohybem mi stáhnul kalhoty až do poloviny stehen. S boxerkami si už počínal opatrněji, skoro jako by se obával, co v nich objeví. „Hmmm, lákavé…,“ slyšel jsem jeho tichý pochvalný hlas, který snad ani nebyl určený mně, ale já se zmohl jen na opření hlavy o dveře za sebou, protože jsem už cítil jeho horký dech na svém žaludu. Musel jsem zavřít oči, protože na víčka mi padla nesmírná tíha a zatímco se jeho dlaně posouvaly po mých bocích na polovičky mého zadku, mizelo moje mužství pozvolna v jeho ústech. Přidržoval si mě za zadek a zasouval si mě stále hlouběji do hrdla. Ohromilo mě, když jsem jeho rty pocítil až u kořene svého penisu. Donutil jsem se otevřít oči a sklonit se k tomu výjevu. Musel jsem prostě vidět, jak vězím hluboko v jeho hrdle a přísahám: ten pohled se mi nesmazatelně vryl do paměti. Nebylo to ale nic proti tomu, co se rozpoutalo vzápětí. Sotva jsem se dotkl jeho vlasů, zavrčel a lehce stiskl zuby jemnou pokožku mého penisu u kořene. Rukou jsem proto nechápavě ucuknul, protože jsem pochopil, že chce mít všechno plně ve svých rukách… nebo spíš ústech. Začal mě pomalu a hluboce kouřit. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. S jakou chutí a slastí si mě znovu a znovu zasouval do hrdla a vydával přitom takové tiché mručivé zvuky spokojenosti, jako by si to užíval víc než já. Začal jsem pochybovat o tom, koho tím vlastně dráždí víc, jenže to už mě začaly pohlcovat první vlny slasti. Při tak intenzivním dráždění jsem neměl šanci cokoliv ovládnout. „Já už budu,“ zašeptal jsem trhaným hlasem sotva slyšitelně s odstínem zoufalosti, abych alespoň částečně zakryl rozpaky ze svých slov, ale on místo, aby přestal, naopak ještě zrychlil. Moje mužství v něm doslova klouzalo celou svojí délkou a tak snadno procházelo jeho hrdlem… Pochopil jsem, že tohle nedělá poprvé, a uměl to zatraceně dobře. V mužství mi začalo silně cukat a všechno to narůstající napětí mi ze slabin vystřelovalo do zbytku těla. V tu chvíli už ale celá restaurace tušila, co se v kanceláři majitele děje, protože jsem se si hlasitostí svých stenů rozhodně nedělal starosti, i když jsem se zprvu snažil krotit se kousáním do spodního rtu. Něco tak silného ale prostě nešlo potlačit. Trhněte si všichni nohou, já si právě neskutečně užívám. Doslova jsem to sdělení do okolí vysténal. Zastavil hned, sotva jsem začal stříkat, a všechno semeno postupně spolykal. Cítil jsem jeho dlaně na půlkách, jak je s každým polknutím mírně stiskne silněji, a napadlo mě, že by nebylo zlé, kdyby stisk ještě víc zesílil.

Když ze mě vysál poslední kapku, čas se náhle tak zvláštně zastavil. Ticho přerušovaly jen mé těžké výdechy a bušící srdce, které se mi pokoušelo vydrat z hrudi, aby se trochu nadechlo. Dlaněmi přejel zpátky k mým bokům, které mi pevně tiskl ke dveřím, a vzápětí mě ze svých úst nechal vyklouznout. Otřel si hřbetem dlaně ještě vlhké rty a napřímil se opět do své plné výšky. Ztěžka jsem popadal dech a chvíli ho jen tak pozoroval, stále opřený zády o dveře. Jeho pohled byl zvláštně zastřený tužbou, ale sotva jsem pomalu vykročil, abych pokračoval ve slibném začátku, couvl a ta tajemná tužba z jeho hnědých očí zmizela. Zavrtěl bez jediného slova hlavou a odstoupil ode mě. „Uprav se a vrať se zpátky do práce.“ Pohodil lhostejně rukou směrem k mým staženým kalhotám, které jsem si začal zmateně natahovat a poslušně je pozapínal. „Ale…,“ byl jsem neuvěřitelně zmatený a chtěl jsem vědět, co to všechno mělo znamenat. „A ať se ten dnešek už neopakuje!“ dodal rázně a já si hned neuvědomil, co tím má na mysli. „Pamatuj si, že zákazník a šéf mají vždycky pravdu,“ dodal, jako by mi četl myšlenky, a já pochopil, že jsem právě získal svoji práci zpět. Norwell zasedl zpět za svůj pracovní stůl a pustil se do dalšího papírování, téměř jako bych v jeho kanceláři už ani nebyl. Dopnul jsem tedy zip a s pocitem nevysvětlitelné křivdy odemkl dveře kanceláře, abych co nejdříve vypadl. „Rozumím, pane Norwell. Už se to nebude opakovat,“ zamumlal jsem ukřivděně mezi dveřmi, než jsem je za sebou zaklapl a vrátil se chodbou zpět do kuchyně, kde jsem se snažil ignorovat vyzývavé výměny pohledů mých kolegů a jejich pobavené uculování. S přesvědčením, že tohle bylo naposledy, kdy jsem se nechal takhle zneužít, jsem se vrátil zpátky ke své práci. Ještě že jsem neměl tušení o tom, že po mém odchodu se o své vlastní uspokojení postaral šéf sám a že přitom vzpomínal na chuť mých rtů, které by sám tak rád pocítil na svém vzrušeném mužství. A zatímco já si přísahal, že tohle už nikdy nedopustím, on už si mezitím plánoval, co si ze mě vezme příště…