Město duchů

Můj život je plný zábavy, hlasité muziky, krásných kluků a sexu. Každý jeho okamžik je impulzivní, často i hektický a nezvladatelný, ale mám ho takový rád, protože to je prostě můj život, nebo alespoň do téhle chvíle byl!

Ztěžka otevírám oči. Řasy mám tak zaprášené, že to v periferním úhlu vidím, a stejně tak vidím a vnímám pusto a hrobové ticho rozprostírající se všude kolem mě.

Všechno kolem dokola je černobílé a tiché.

Jen v hlavě slyším slabé dunění bubnů. Není to hudba, jen jako by se někde v hloubce mého vědomí ozývaly zbytky mé minulosti. Ležím uprostřed prašné cesty a plivu písek z pusy, který mám zadřený i do rtů. S nadzvednutou hlavou se snažím zjistit, kde to jsem a co se stalo. Netuším, proč ležím potlučený uprostřed pustiny, kterou nepoznávám. Cesta se vpředu i vzadu klikatí a vede kamsi do nedohledna. Lemovaná je jen suchým křovím střídaným písečnými dunami.

Tenhle černobílý svět je nepřátelský a ponurý. Stejně tak nepřátelské a ponuré jsou ale i myšlenky, které mám v hlavě a v srdci, aniž bych tušil proč.

Bubny v mé hlavě zesilují. Jako by mě chtěly donutit k tomu, abych vstal, a popohnat mě tím k nějakému pohybu.

Vstávám.

No! … Vstávám?!

Spíše obtížně sbírám své tělo z prašné silnice.

Pohled dolů mi prozrazuje to, že jsem úplně nahý, a moje hebká kůže je pokryta prachem a krví. Ale víc mě děsí to, že stejně tak jako všechno kolem i já jsem celý černobílý. Mé svaly zanechávají pod sebou na mém těle jejich zastřené stíny. Rozhlížím se znova kolem sebe a vidím, že všechno tady vrhá stín lemovaný podivnou rozestřeností. Mnu si oči a snažím se dostat ven prach, který mám i v nich a kterému přisuzuji tu rozmazanost mého vidění.

A teprve teď začínám něco cítit, první emoci – strach.

Zmocňuje se mě strach. A stejně jako vyděšený pes štěká do tmy i já otevírám pusu a chci zakřičet, abych uvolnil ten divný pocit, který mě celého svírá.

Napínám hlasivky a… nic! Zoufale otevírám pusu, vytlačuji vzduch z hrdla, ale nevychází ze mě jediný tón. Ocitnul jsem se v prapodivném černobílém němém filmu, v němž jedinou zvukovou kulisou jsou ony nepříjemné bubny dunící v mých uších.

Třesu hlavou, snad v naději, že mám v uších prach, který mi nedovoluje slyšet sám sebe a který tímto pohybem dostanu ven.

Snad počítám s tím, že jsem utrpěl nějaký šok, a proto vidím černobíle, a tímto pohybem se z něho dostanu…, ale nic!

Pustina rozprostírající se všude kolem, kam jen dohlédnu, zůstává černobílou a němou.

Mou mysl ovládá další emoce – touha.

Touha po poznání, touha po barvách a zvucích, které jsem znal, touha po kontaktu se živou bytostí a ta mě klopýtavě žene kupředu. Před sebou v dálce vidím jen oblaka prachu, ale přesto mě to táhne k nim.

Dunění bubnů v mé hlavě se stává jasnější a já mu s dalšími kroky začínám rozumět. Přestože to nedovedu sám sobě logicky vysvětlit, tam někde v hloubi sama sebe cítím, ne vím, že jejich zvuk mě láká. Láká blíž k těm šedým mračnům přede mnou a já jdu, svůj krok zrychluji a už skoro utíkám. Mé nahé tělo se chvěje napětím, necítím ani chlad ani teplo, jen mnou projíždí sice známý, ale v této chvíli nepochopitelný pocit. Pocit, nebo snad dokonce prožitek, který má muž během orgasmu, když z něho stříká mrdka a koulema a celým jeho tělem projíždí nepopsatelná slast. Mé tělo ale teď zažívá jen cosi jako dozvuk takové slasti.

Jako by celé mé tělo a hlavně mozek jely jen na půl plynu.

Na horizontu přede mnou se náhle rýsuje silueta města, která pozvolna vystupuje z prachového závoje. To město znám, jmenuje se Ghosttown – město duchů. Jmenuje se tak odjakživa, aniž by tu kdokoliv nějakého ducha kdy viděl. Je to můj domov a místo, kde jsem prožil většinu svého života. V něm jsem se narodil, vystudoval, poznal svou první lásku a zažil první celkem divokou šukačku s chlapem. Rozebíhám se naplno, abych byl co nejdřív v jeho ulicích, které znám, a doufám, že známá místa mi snad napoví, co se to děje se světem kolem mě.

Vbíhám do parku, který lemuje celé město. Ten byl také místem mého prvního sexu, tak jako pro mnoho jiných kluků. Ti starší sem chodili lovit mladé nezkušené zajíčky, které to sem vždy přitahovalo tak, jako vosy přitahuje sklenice piva. Netrvá dlouho a já i teď na podobný pár narážím. Jsou ukrytí v jednom z altánků v odlehlejší části parku. Už z dálky jsem zahlédnul jejich pohybující se nahá těla, a tak se pomalu přikrádám ke kamenné podezdívce altánu a přikrčený pozoruji přes okraj plného zábradlí jejich smyslnou akci.

Úplně nahý mladý kluk klečí na podlaze celodřevěného altánu. Jeho nemalé péro mu trčí mezi hebkými stehny dopředu jako kolík a z jeho nalitého žaludu vytékají souvislé masivní dávky předmrdky. Je tak moc nadržený a vzrušený, že jeho žlázy mění veškerou mladistvou touhu v tenhle vodopád mazadla.

I já tu kdysi takhle klečel a podobně projevoval svou nadrženost. Proto naprosto přesně vím, co prožívá. Vím, ale teď necítím vůbec nic.

Ten kluk, stejně jako já tehdy, olizuje a mazlí se s obrovským nářadím urostlého svalnatého chlapa, který sedí na lavici před ním a svýma rozhozenýma nohama ho objímá. Tomuhle býčkovi je tak 30 a tomu, který mě tu před lety zaučil, je i dost podobný. Stejně jako tehdy ten můj se i tenhle hladí po pěkně rostlých koulích a slastně s přivřenýma očima si užívá kuřbu, kterou mu to mládě usazené v jeho rozkroku dopřává. Ohon má po celé délce hustě žilnatý, rovný, pevný a díky klukově puse lesklý a plný slin. Ty vytékají z chlapeckých rtů ve velkých a masivních dávkách pokaždé, když ho ten aktivní borec zarazí hluboko do mladého krku mezi mandle a s chutí si o ně otírá žalud. Kluk se dáví, ale když se ten macatý ohon dostane mimo jeho pusu, zase si ho tam rve lačně zpátky a i z mé vzdálené pozorovatelny je vidět, že uvnitř svých úst se jazykem mazlí s tím, co z toho chlapa vytéká. Špičkou jazyka mu přejíždí po ráfku a jako by tím škemral o další a další dávky vlhké touhy toho borce.

Celé tělo se mi chvěje. Bubny v mé hlavě trochu upozadily svůj rámus a já se soustředím jen na tu krásnou akci odehrávající se přede mnou v altánu.

Nechápu to, ale vůbec nic to se mnou nedělá.

Rychle si rukou přejíždím po břiše a beru do dlaně svůj ohon a snažím se ho postavit. Druhou rukou si hladím koule přesně tak, jak to dělá ten sedící chlap v altánu, ale ani to v mém černobílém těle nevyvolává žádné emoce ani prožitky.

Ti dva se ve svých extázích posunuli dál a stále klečící kluk se teď křečovitě drží dlaněmi za svalnatá stehna toho borce. Ten mohutnou pravou dlaní přitlačuje chlapcův obličej čím dál tím intenzivněji a rychleji ke svému rozkroku. Zaráží svůj ohon do klukovy pusy a ten se, očividně omámen jeho dominancí, nebrání a naopak si to užívá. Vychutnává si nárazy svého nosu do jemné houštiny toho násilníka, nasává jeho kořeněnou vůni a sám se díky tomu dostává do euforie. Tu ještě umocňují velké koule, které se mu s každým dalším přírazem tlačí na bradu, a on je cítí. Cítí veškerou tu mrdku, která je tam ukrytá, a on se jí ve své mladické nadrženosti nemůže dočkat. Ten nahý sedící svalovec zaklání hlavu a s výkřikem si je vylévá mezi klukovy rty.

Nastavuji pravé ucho do altánu, protože jsem sice viděl, jak ten samec otevírá ústa a výkřikem uvolňuje energii svého orgasmu, ale já prostě nic neslyším.

Kluk pod ním ale očividně ano a už jen ten výkřik ho dovedl k vyvrcholení a i to mládě teď pouští veškerou teplou šťávu na podlahu altánu. Na ni dopadají i další cákance mrdky seshora, kterou chlapecká pusa už nepobrala. Aktivní borec si ještě otírá o klukovy rty ohon a zbytky toho, co z něho pořád vytéká, a ten to ochotně olizuje a polyká. Pravou rukou si u toho potahuje péro a sám ještě vystříkává obsah svých varlat. Jeho mládí a nadrženost, se kterou sem do toho altánu přišel, byly a stále jsou tak intenzivní, že toho v sobě má hodně, a tak pod sebe pouští sice slábnoucí, ale přesto lákavé výrony své mrdky. Posledních pár dávek nabírá sedící borec do dlaně, kluka si pak přizvedává a přitahuje si ho tím blíž. To, co nabral do ruky, si strká do pusy, olizuje si své tlusté prsty a ochutnává tak klukovy výrony. Druhou rukou si ho přitahuje za malý pevný zadek ještě blíž a přistrkuje si jeho růžovou díru ke stále stojícímu ohonu. Žalud mu pulzuje, ale netrvá dlouho a jeho purpurová barva mizí v mladém análu kluka, který velice ochotně a aktivně nasedává na svalovce, a rve si tak jeho obří ohon mezi svá stehna.

Bubny v hlavě se mi opět ozývají. Chytám se za uši a skláním se do podřepu snad v naději, že tím to nepříjemné dunění utlumím, ale nepomáhá to! Jen si opět uvědomuji to, že celá ta scéna, ta krásná kuřba, kterou jsem před chvíli shlédnul, se odehrála bez jediného zvuku a to, že jsem neslyšel ani ten slastný výkřik toho svalnatého borce, když ládoval mrdku do klukovy pusy. Všechno kolem je stále černobílé a němé a mě teprve teď napadá, že možná i hluché a slepé.

"Že by mi město duchů touhle černobílou pohádkou poodhalovalo svá tajemství, a já byl tak první, kdo tu spatřil duchy?" slyším v hlavě svá vlastní slova a asi bych se měl této představě poddat a užít si ji, ale místo toho se mé mysli zmocňuje kromě bubnování i další emoce – zlost.

"To už nikdy nic neuslyším a neucítím, proč?! Sakra, co se to děje?!" letí mi hlavou.

A stejně jak mě sílící zvuk bubnů nadzvednul a přiměl k chůzi na cestě před městem, mě teď stejným způsobem nutí zmizet z parku. A i když bych rád sledoval to, jak velký svalnatý chlap vystříká anál tomu mladíkovi, nemůžu se ubránit nutkání, které mě žene dál do města.

Jeho ulice jsou pusté a já se potácím po jejich dlažebních kostkách s touhou potkat někoho známého nebo třeba i neznámého, hlavně někoho, kdo na mě promluví a já ho uslyším a třeba i ucítím.

"Bože, co bych teď dal za bezdomáče v tramvaji!" tlačí mi moje zoufalá mysl do uší nechutnou prosbu. Sice nechutnou, ale jejím splněním by se možná konečně probudily mé spící smysly. Ale místo tramvaje s bezdomovcem mě zastavuje pohled na prodejní salón, ve kterém jsem si kdysi koupil svou první motorku.

Vcházím dovnitř, procházím liduprázdnou prodejnou a zastavuji se až u dveří vedoucích do kanceláře hlavního prodejce. Poznávám je velice dobře, za nimi jsem prožil nejeden z mnoha mých nezapomenutelných orgasmů v náručí managera prodeje a mého pravidelného milence. Otevírám její dveře a ten kanec už tam zase klátí nějakého kluka, kterému nevidím do tváře, ale jízda je to parádní.

Oba jsou už dost zpocení. Kluk leží na kožené pohovce na břiše s obličejem zatlačeným do jednoho z polštářů. Nohy má roztažené a jednu svěšenou z pohovky na podlahu. Rukama se zapírá o ten polštář, co má pod hlavou, a slastně přijímá ohon obchoďáka, který mu proniká do análu. Stále cítím to sexuální napětí, které projíždí mým nahým tělem, a proto se k nim chci přidat. 

Přistupuji zezadu k mrdajícímu frajerovi a chytám ho za koule, abych je pomasíroval a uštědřil mu slast vedoucí k vystříkání té malé pevné prdelky. On ale nereaguje, přestože se mu to vždy během našich mrdaček líbílo a on mi po takové masáži zakrátko nacákal obsah svých varlat tam, kam zrovna tlačil svůj ohon.

"No nic, asi dneska nejede na plnej ceres!" letí mi hlavou bezvýznamná myšlenka. Hladím proto jejich nahá hebká těla a snažím se přistrčit svůj ohon k puse mého dlouholetého milence a aspoň na malou chvilku zase zažít to, jak mi z něho houpne a já vyteču touhou. Záhy mi ale dochází, že stále nic necítím, proto se nesnažím uspokojit sebe, ale soustředím se na rozkoš těch dvou na pohovce.

Doplňuji mrdajícího ptáka a do klukova análu zasouvám své prsty. Hladím ho po břiše, prsty mám v něm a kolem nich se kmitá ohon toho obchoďáka. Po chvilce přestávám hladit kluka a dráždím bradavky tomu mrdajícímu, protože to se mu také vždycky líbilo. On má přesto přivřené oči, a jako by se mu sex s tím mladíčkem nelíbil a dělal ho jen z povinnosti. Jeho křečovitý výraz prozrazuje to, že se jen snaží co nejdřív vyvrcholit. Hladím ho tak, jako jsem se ho dotýkal při našem dovádění, ale on na mé dráždění pořád nereaguje. Pere pod tlakem svůj ohon do klukova análu až po koule, jako by tam moje prsty vůbec nebyly. Ale ony tam jsou a zanedlouho mezi nimi protéká aktivákova mrdka, která masivně vystřikuje z jeho ohonu. Krůpěje mrdky vytékají klukovi z análu, obchoďák z něho vytahuje čůráka a poplácává pasivku po jedné z jeho hedvábných půlek a jen tak pro sebe si něco pomumlává. Nevěnuji jeho slovům pozornost, protože je stejně neslyším. Vytahuji své prsty z kluka a už se ani nedivím tomu, že nejen že nic necítím, a to ani teplo mrdky, kterou na nich mám, ale ani tomu, že to se mnou nic nedělá. Jindy už bych cákal s nima a vřískal rozkoší.

Já ale teď cítím rozkoš jiného druhu. Protože jak tak koukám na vstávajícího obchoďáka a pozoruji jeho lehce se pohybující rty, jedno z jeho dalších slov se mi zarývá do uší a do mozku a já ho slyším. Po několika trýznivých hodinách v tomhle černobílém tichém světě slyším i něco jiného než jen svoje vlastní myšlenky a to dunění bubnů v mé hlavě: "Jamie!"

Lepím svoje oči ještě víc k jeho rtům, protože další slova už jsou opět bez zvuku a já se snažím alespoň z pohybu jeho úst odezřít, co asi znamenají. Vypadá to, že tenhle muž, kterého znám a se kterým jsem si několikrát krásně zamrdal, těmi dalšími slůvky povídá: "to je pro tebe".

"Jamie, to je pro tebe!" opakuji po něm v duchu a nechápu to!

"Že by se ten klučina, stále ležící na pohovce, masírující si teď své péro, aby se také vystříkal, jmenoval jako já? Ale proč by mu to ten obchoďák povídal?!"

Proud mých myšlenek zastavuje pohled z okna, za jehož sklem se objevilo cosi obrovského a děsivého. Něco, co jsem v životě ještě neviděl, ale ani teď jsem neměl možnost si to pořádně prohlédnout. Jen se to venku na ulici mihlo a zase zmizelo z dohledu. V očích mi přesto zůstal obraz, který se do nich jakoby vypálil. Výjev velkého chlupatého tvora s nezapomenutelným pohledem, kterým mě to stvoření muselo na chvíli probodnout.

"Tak tohle už musel bejt opravdu duch!" křičí na mě mé podvědomí. 

Zděšení, strach, zvědavost.

To všechno bych měl asi cítit, ale já necítím vůbec nic. Před chvílí šukající kluci opouštějí kancelář, naprosto mě u toho ignorují a já v ní zůstávám sám.

Nemám ale ani čas se zamyslet nad tím, proč mou mysl opět ovládá to nesnesitelné dunění bubnů a žene mě ven z kanceláře až na ulici.

Tam už zvuk bubnů ale nerezonuje jen v mé hlavě.

Celý bulvár se otřásá.

Domy se chvějí.

Okenní výplně výkladních skříní se šponují v rámech.

Netrvá dlouho a veškeré sklo se v kaskádách střepů sype na chodníky kolem mě.

Celé město se zmítá a zem pod ním se vlní.

"Zemětřesení?!… To je blbej fór!" moje oči ani mozek nechtějí pobrat to, co kolem sebe vidím, ale přesto se snažím co nejrychleji zmizet.

Utíkám otevřeným prostorem, který je tvořený centrálním náměstím a širokou pěší zónou, která vede nahoru celým městem až na jeho konec.

Ani nevím jak, ale ocitnul jsem se až podezřele rychle na konci pěší zóny a teď stojím na místě, které jsem nikdy neměl rád. Moc často jsem sem nechodil, ale znám ho a nyní mi připadá dokonce i přátelské, protože se jako jediné ve městě neotřásá a nehroutí. Jako opařený koukám na dokořán otevřená kovová vrata vedoucí na městský hřbitov, za kterými je vidět menší dav černě oděných lidí, stojících v hloučku uprostřed hrobového pole.

Bubny v mé hlavě už ani nevnímám, protože intenzita, s jakou se mi tam ozývají, je taková, že by mi to taky mohlo utrhnout hlavu. Ale přesto, že se snažím ignorovat jejich zvuk, nemůžu ani přes veškerou svou snahu ignorovat fakt, že mě právě ony přivedly sem a asi ne náhodou. Černobílý svět kolem mě ještě víc ztmavnul a potemněl a já konečně po dlouhé době opět něco cítím, ale to, co cítím, se mi vůbec nelíbí.

Cítím totiž hrůzu!

Hrůzu z toho, že zjistím, že umřel někdo, koho jsem měl rád, a tahle černobílá a němá iluze je jen obranou mého mozku, abych se z jeho smrti nezbláznil.

"David!" mou hlavou proletělo jméno mého kluka, které můj pocit hrůzy ještě zintenzivnilo.

Pomalu se blížím k hloučku truchlících. Opatrně našlapuji a už mám skoro půlku cesty za sebou, když v tom se kolem mě rozprostírá ticho, i ty bubny utichly. Všude je absolutní ticho a klid, mě to vyvádí z míry, a proto se zastavuji. Netrvá to ale dlouho. Skupinka pozůstalých se náhle rozestupuje a z jejich středu mi do cesty vyskakuje to stvoření, které jsem zahlédnul přes okno autosalónu.

Obrovský chlap s tváří plnou jizev, které dominují velké mléčně zakalené oči, nad nimiž vyrůstají dva dlouhé býčí rohy. Jeho asi třímetrové tělo je celé pokryté řídkou černou srstí, pod níž jsou vidět vyrýsované tvrdé svaly plné naběhnutých žil a šlach. Mohutná svalnatá stehna jsou útočištěm pro macatého rovného a ztopořeného čůráka, který míří přímo na mě, a pod ním se lesknou obří koule jasně dávajíce najevo, že jsou plné. Jeho žalud se rozevírá a ze štěrbinky mu odpadávají kapky předmrdky.

Jeho svalnaté pracky se po mně ihned začínají sápat.

Mé tělo nedostává ani sebemenší šanci na tohle dominantní samčí stvoření reagovat.

Můj na půl běžící mozek má sice trochu času na to, aby něco vyprodukoval, ale je to jen pomyšlení a povzdech na tím, že to je hodně blbý a hloupý sen, a v podvědomí odříkávám prosbu, abych se už konečně probudil.

Sen ale pokračuje dál!

To stvoření velice rychle přiskakuje.

Chytá mě těma obrovskýma silnýma prackama a zvedá do výšky.

V okamžiku, v němž se jeho rozpálené dlaně prvně setkávají s mou kůží, všechno kolem nás mizí a zůstáváme jen my dva v černotě, která se kolem nás rozprostřela. Ten tvor se na mě dívá z bezprostřední blízkosti a prohlíží si mě. Z jeho chřtánu vychází hrozivé chroptění a on pomalu naklání hlavu, jako by se chystal k útoku.

Po krátké chvíli mě chytá jen jednou rukou za pas a druhou mi začíná masírovat koule.

Do ruda rozpáleným jazykem mi olizuje mé nahé tělo a slízává z něho prach a krev, která vytéká z různých zranění na několika místech. Já jsem si jich do teď ani pořádně nevšimnul, ale tenhle vzrušený obr je zaregistroval okamžitě a moje krev a sténání, které se snažím vydávat, ho očividně rajcují.

Olizování je stále intenzivnější.

Jeho čůrák je už plně napružený a na první pohled připravený vycákat do nejbližšího okolí obsah jeho koulí. On ale očividně nechce svoji žhavou šťávu cákat do prostoru, ale do mě.

Prstem volné ruky mi celkem neurvale a rychle zajíždí do análu a připravuje ho na to dělo, které sebou škube v jeho rozkroku.

Snažím se křičet, zmítám se v sevření jeho obří dlaně, ale nepomáhá to. Možná právě naopak ho to provokuje k ještě silnějšímu tlaku a agresivitě.

Prst ze mě vytahuje a jako nějakou plastovou erotickou pomůckou si mě pomalu natahuje na tu tlustou flákotu.

Rukama se chytám toho, co do mě ještě nezajelo, a snažím se dalšímu průniku zabránit. On ale chytá obě moje ruce a stáčí mi je za záda.

Naráží si mě až na koule a párkrát si ho protahuje mým vnitřkem.

Necítil jsem do této chvíle nic a stejné nic kupodivu necítím ani teď, jen bezmocně koukám na to, jak se mi z ohonu hrnou obrovské dávky mrdky a ulpívají na jeho našponovaném břišním svalstvu, kořenu jeho ohonu a stékají mu po koulích a stehnech na zem.

"Jamie!… Jamie!… Já už budu stříkat!" slyším najednou úplně jasně Davidův hlas, který vychází z tlamy toho agresivního obra po tom, co do mě přestal pod tlakem cpát svůj ohon. A já nechápavě hledím do těch jeho obrovských tupých očí, které mám přímo před obličejem, a ta nadržená stvůra chvíli kouká do těch mých. Po několika okamžicích mě otáčí k sobě zády a tiskne se na mě svým pevným břichem. Jednou rukou mě objímá přes hrudník a druhou mi po ohonu roztírá to, co z něho ještě pořád ve velkých cákancích vytéká. Tiskne se na mě zezadu a já začínám cosi cítit. Cítím na zádech jeho teplo, ale tentokrát to není žár rozžhavené lávy, ale teplo živého tvora.

Černota kolem nás se rozjasňuje, probarvuje a přede mnou se objevují obrysy čehosi neurčitého. Z nich se pomalu vynořuje silnice za městem a volná prérie kolem ní. Já sedím opět na své mašině, řídítka držím pevně v rukách a bezhlavě na nich přidávám plyn.

Motorka se řítí maximální rychlostí po rovné silnici.

Na svých zádech cítím to, jak se na mě tiskne můj David. Jednu ruku má zasunutou pod mé volné, ve větru plandající, triko a objímá má prsa. Druhou má hluboko v mém rozepnutém poklopci a roztírá mi po žaludu mrdku, kterou jsem právě začal dávkovat do jeho dlaně, která do teď mou chloubu dráždila.

Díky tomu, že ani jeden nemáme helmu, cítím jeho dech, slyším jeho slastné sténání a dole cítím jeho dlouhý ztopořený ohon zasunutý mezi sedadlo motorky a moje půlky. Ke krásnému teplu sálajícímu z jeho mladého ohonu se krátce po mém vysemenění přidává i teplo jeho mrdky, která všechna končí v mých trochu stažených kraťasech. David mi laská ucho a posílá mi do něho svoje vzdechy. Zakláním hlavu, abych si víc vychutnal jeho polibky a zvuky, které vydává. Motorka se ale náhle začíná na asfaltu zmítat a já už nemám dost sil a času na to, abych silný a těžký stroj udržel na silnici.

Slastné a dráždivé Davidovo sténání se mění v pekelné chrochtání toho tvora, který mi na zádech opět nahradil mého milence, a já se ocitám zase na hřbitově svírán tou kreaturou. Ten svalnatý obrovský samec zezadu zasouvá svůj tlustý opocený a umaštěný ohon mezi mé půlky, a proniká tak do mého análu. Dráždí mi prostatu takovým způsobem, že bych za normálních okolností řval rozkoší a z ohonu by mi létaly kapky rozkoše.

Ale já už zase necítím vůbec nic.

Ještě párkrát ho do mě zabodává a pak toho obřího čůráka vytahuje. Vzápětí ho ale zasouvá mezi má stehna a můj rozkrok se po krátké chvíli plní jeho rozpálenou mrdkou, kterou ten netvor pumpuje na mé nahé tělo v mohutných cákancích. Ty se mi lepí na stehna, koule, ohon a stékají mi po nohách dolů k zemi. Jeho výstřiky jsou tak mohutné, že pár z nich mi dolétlo až na břicho a jeden dokonce na prsa. Černobílý svět se vrátil spolu s tím netvorem, který mě po svém vysemenění teď vláčí do hloučku truchlících, ze kterého před chvílí vyskočil.

Bráním se sice jeho neustávajícím dotykům, ale ty mě už netrápí a skoro je nevnímám. Sjíždím totiž pohledem obličeje lidí, kteří stojí kolem hrobu a loučí se s tím, koho pohřbívají, a zmocňuje se mě u toho další nalezená emoce – smutek.

Znám je totiž všechny!

Jsou tu oba moji rodiče, kamarádi, většina milenců, celý můj motorkářský gang a taky můj David. Je potlučený a na vozíku, ale živý! Svět kolem mě se s pohledem na něj najednou probarvuje, rozjasňuje a já postupně začínám slyšet myšlenky všech těch lidí:

"Co si nám to udělal!"

"Miluju tě, lásko, a nikdy na tebe nazapomenu!"

"Synku, proč?! … Proč bez helmy?! … To si nikdy před tím neudělal! … Proč zrovna ty a ne David?! … Co tu budu teď bez jedinýho syna dělat?!"

"Bude ho škoda…, mrdal fakt dobře!"

"Kdo teď bude vozit na motorce buzerantskou vlajku…? Doufám, že to nebudu muset místo něho vzít já!"

"Budeš mi chybět, hezoune!"

"Jamie…, Jamie…, já tě tak hrozně milovala a tys to ani nepoznal!"

"Ještě jednou bych si s nim zašukal!"

"Jamie! … Tady máma! … Jestli mě tam nahoře slyšíš, pamatuj, že tě budu pořád milovat a nezapomenu na tebe, bůh opatruj tvoji duši…, dítě moje!"

"Nemůžu tady bez tebe žít! … Proč jsem tam neumřel s tebou, lásko?! … Brzy se potkáme Jamie, Jamie! … Můj Jamie!"

"Ježiši Kriste, ať už ho zahrabou! … Halooo lidi…, já mám žízeň! … Dal bych si pivo a tenhle pohřeb je už nekonečnej!"

"Takovej mladej a krásnej kluk! … Kdyby místo ježdění bez helmy přišel za mnou! Já bych ho hejčkal, dal bych mu celej svět a byl bych šťastnej, a on tady mohl ještě bejt!"

Všechny tyhle nářky se mísí, prolínají a hned zase mizí ve spleti jiných.

A smutek je už to jediné, co intenzivně cítím.

Cítí a vnímá ho i můj napůl fungující mozek, který už chápe. Už totiž přesně ví, co se stalo.

Ví, že okolní svět není to, co se v mém životě změnilo, a on to jen nechtěl nebo nebyl zatím schopný pochopit.

Už vím, že jsem tam na té zaprášené silnici za městem umřel.

A už i chápu, proč mi nestojí, proč nic necítím a nikdo mě nevidí a nevnímá. Mrtví prostě nic necítí a jejich duše nejsou vidět.

To chlupaté svalnaté stvoření mě mačká svou pravačkou a upřeně mi u toho hledí do očí, aby se ujistilo o tom, že všechen ten pláč a bolest slyším.

Po chvíli mě mlčky protlačuje tím smutečním hloučkem dopředu a já najednou zírám na otevřený hrob s čelní kamennou deskou, do níž je vytesáno moje jméno.

Netvor, který se mnou pořád mírně cloumá, ke mně promlouvá. Jeho hlas je pekelný, chraplavý, a protože si mě opět přitáhnul blíž ke chřtánu, i žhnoucí:

"Slyšíš, kolika lidem si svou nezodpovědností ublížil? Slyšíš to?! Trestem za to ti budiž věčné bloudění tímto městem, v jehož zákoutích budeš pozorovat to, jak se tví kamarádi a milenci páří a divoce souloží, aniž bys ty z toho měl sebemenšího potěšení. Už nikdy nepocítíš tu slast a rozkoš sálající z nadrženého kluka, nikdy už do nosu nenasaješ vůni mrdajícího samce a stejně tak ti už na věky bude odepřeno opíjet se chutí teplé čerstvé mrdky!"

Město duchů je pořád mým domovem, ale odteď jsem v něm tou jedinou opravdovou ztracenou duší já!