Znásilněná poezie

„Je to kousek, mladý maso,“ slyším o mně dohady.

Ruce v poutech, pás přes čelo. Místo? Furt ty záchody…

Nevím vůbec, co se děje, šel jsem si jen ulevit!

Kam ten večer celý spěje? Budu muset nastavit?!

Slyším kroky kráčet ke mně, mám snad pusu otevřít?

Chtěj vykouřit jenom jemně, nebo tvrdě zabořit?

„Nastav prdel jako děvka!“ zařval na mě nabíječ.

„Vohni, Karle, toho spratka, ať se těší na konec!

Zajížděj a nevšímej si breku toho holomka,

chytni si ho i za vlasy, já už chystám Pepíka!“

Jak muž řekl, tak udělal, narval mi ho do huby,

ať se snažím a ať makám, ať dám pozor na zuby.

Karel přejel mezi půlky, projel díru jazykem,

prohmatal mi obě kulky, pohrál si s mým kolíkem.

Pak se zasmál, předklonil se, hřál mě břichem na záda,

že už prý se na mě třese, že to bude paráda!

Přejel pérem po mé dírce, jemně do mě zatlačil,

že vjel do mě celkem hladce, přírazem mi naznačil.

Vydechl si, zrychlil tempo, chytl si mě za boky.

Liboval si: „Teda Pepo! Žeru tyhle otroky!“

Pepa vzdychal blažeností, narážel mi do brady,

sem a tam mu koule sviští, jako by jel závody!

„Jen se snaž, ty kurvo malá, užij si mé klobásky!

Nastříkám ti do hrdla, vysaješ nám ocásky!

V Pepovi to náhle cuká, ztrácí rytmus přírazů,

jeho mrdka do mě stříká v různě silném impulsu.

Lepkavá a slaná látka plní ústní dutinu

a já saju a polykám jako horkou zmrzlinu.

Na rozkaz i moje péro k blaženosti dovedu.

Přijde mé vysněné volno? Ne, jen roubík dostanu!

Bezbranného kluka z WC hodí si přes rameno,

kam že si mě ten muž nese, je mi zatím neznámo…