Ti dva

Tihle dva

               -Tihle dva! Nejsou to oni, ale jsou stejní – prolétlo Danovi hlavou. Ucítil příjemné mrazení v zádech a celé jeho tělo se napjalo. Potom se uvolnil a připravil se na lov. Celý se změnil, pohyby se staly ladnější, sundal čepici a zatřesením hlavou rozhodil vlasy.  Dlouhý kabát spolu s čapkou stočil do batohu, odložil pod lavičku, přes rameno si zavěsil malou tašku a vykročil drobnými krůčky směrem k těm dvěma…

„Hele, zase nějaká buzna!“ zavrčel vyšší z těch dvou. Oblečeni v bundách a džínách, hlavy oholené, poflakovali se celý den po městě, popíjeli pivo a nudili se. Teď k večeru je majitel hospody, kde se hodlali ožrat,  bez všech cavyků vyhodil. Přiopilí a plní vzteku jen toužili na někom si ho vybít.

„Hej, ty bukvice, koukej zdrhat, nebo dostaneš přes tlamu!“ povykoval ten menší, ale ani jeden z nich se nehnul z místa. To se mu nehodilo, musel je vylákat tam, kde je chtěl mít. Pohodil hlavou a ještě o pár kroků popošel k nim:

„Tohle je veřejné místo a může tu být, kdo chce!“ provokoval Dan, a snažil se, aby jeho hlas byl vyšší a zněl změkčile.

„Vono to bude ještě drzý! Tohle si odsereš!“ zahodili cigarety a rozběhli se k němu. Otočil se a utíkal, jako by se bál. Hlídal si odstup, hravě by jim utekl, ale musel je zavést tam, na to místo. Jen aby to nevzdali. Trochu zpomalil, už slyšel jejich funění těsně za zády a znovu zvětšil svůj náskok.  Před nimi se konečně objevil starý zahradní domek, opuštěný, na nejvzdálenějším konci parku. Prudce zahnul za roh a vmáčkl se do výklenku ve zdi.

Nevšimli si ho, jak spěchali dokázat si, jací jsou chlapi, a přeběhli. Zřetelně ucítil pach piva, zpocených těl a laciných cigaret. 

„Kam ten hajzl zmizel?“ zadýchaní se zastavili u zdi parku.

„Tady jsem, pánové!“ otočili se po hlase a tón, kterým to řekl, klidný a přece ledově výhružný, je zarazil dřív, než si všimli devítky Lugeru v jeho ruce.

„Si myslíš, že se leknu nějaký pistolky,“ kasal se ten větší z nich, ale neznělo to už ani zdaleka tak sebejistě.

„Lekat se nemusíš, ale poslouchat budeš!“ řekl Dan klidně, a když pak ten menší po něm beze slova skočil, praštil ho pažbou pistole přes hlavu a hned potom vystřelil po tom větším, který chtěl utéct. Hodiny tréninku na střelnici se vyplatily, trefil tam, kam chtěl, střela jenom škrábla stehno útočníka. Ten se ale okamžitě složil na zem, chytil se za nohu a začal ječet.

„Mlč, a šetři si síly!“ přešel Dan k němu, když si ověřil, že druhý je pořád ještě v bezvědomí.

Přinutil ho jedním trhnutím za límec bundy vstát.

„Padej dovnitř!“ strčil do něj. Díval se, jak celý roztřesený kulhá ke dveřím domku.

„A svého kamaráda necháš venku? Jen ho pěkně vezmi sebou, ve třech nám bude líp,“ zasmál se a ten smích zněl jako skřípání nože po skle.

„Co od nás chceš? Nech nás na pokoji!“ pokusil se protestovat postřelený, ale rázný kopanec přímo do poraněného místa ho přinutil nejen zaskučet, ale i poslechnout příkazu.

Jediné okno v domku, léta nemyté a plné pavučin propouštělo jen málo světla, ale i v tom šeru bylo jasně vidět, že je téměř prázdný, jen v koutech nějaký polámaný zahradní nábytek. U zdi, přímo proti oknu stálo křeslo, na první pohled nové, sem vůbec nepatřící.  

„Polož ho a svlékni!“ posadil se Dan do křesla, ruku s pistolí opřenou o koleno.

„Co chceš, ty úchyláku!?“ zaprotestoval znovu ten větší, ale hned vzápětí zavyl bolestí, když ho zasáhla rána klubem provazu, který po něm hodil.

„Svlékni ho, svaž mu ruce za zády a nohy za kotníky, a hned!“ Nezvýšil hlas, ale znělo to tak hrozivě, že ho beze slova poslechl. Nahé tělo menšího z útočníků leželo na břichu na podlaze, ruce i nohy svázané.

„Tak, a teď ty! Svléknout a ke zdi, hlavu opřít a ruce za záda!“ zavelel a obezřetně k němu přistoupil. Opatrnost byla na místě, nahý mladík se ještě naposledy vzchopil a pokusil se ho kopnout. Jen se tomu usmál a jednou ranou pěstí ho srazil na zem. Klekl si na něj, ruce mu pevně svázal dozadu, obrátil ho, provazem obtočil jeho kotníky a provaz připevnil k háku ve zdi za jeho hlavou. Zkontroloval ještě, zdali omdlelý kluk je svázán pořádně, utáhl uzly a vrátil se do křesla. Chladným pohledem sledoval tělo, ležící v ponižující poloze, nohy roztažené, velký zadek nadzvednutý a ochablý, strachem smrštěný penis skoro ztracený v hustém černém ochlupení. Krev ze škrábance na stehně už začala zasychat, ale přece jen několik kapek spadlo na zem, rozpilo se prachu na podlaze a připojilo se tak k dalším skvrnám na tom místě, starším už a zaschlým.

V tu chvíli se ten druhý pohnul, začal sebou vrtět a pokoušel se otočit. Povedlo se mu to a posadil se, ještě celý mimo z té rány na hlavě.

„Co to … kde … ?“ začal zpočátku tiše, zmateně, ale jak přicházel k sobě, přidával na hlase: „Ty zmrde, to si vypiješ, já tě …!“ Ale zmlknul, když si uvědomil svoji situaci.

„Co je s Romanem, tys ho zabil!“ zaječel pak, když uviděl svého kumpána.

„Tak Románek je to, dobře, nic se neboj, je naživu, jenom jsem ti ho připravil. Teď konečně můžeš ukázat, jak ho máš rád!“ Vstal z křesla, několika kopanci dokulil svázané tělo k vystrčenému zadku.

„A jakpak říká maminka tobě, drobečku?“ přimáčkl jeho hlavu mezi ta roztažená stehna.

„Hovno, ty hajzle!“ sípal mrňous a snažil se vyhnout doteku své tváře  s klínem toho druhého.

„No, tak to je docela zvláštní jméno, ale k tobě se hodí. Tak, Hovno, a teď vykouříš toho ptáka před sebou a pořádně, chci vidět, jak se udělá!“ zavelel Dan a botou přitlačil holou hlavu k podbřišku.

„Nasrat…“ stihl malý ještě zařvat, než ho dobře mířená rána zasáhla mezi nohy. Skučel a zkoušel se svinout do klubíčka, aby ušel dalším kopancům.

„Vyber si: buď uděláš, co jsem řekl, nebo ti ty tvoje páchnoucí koule uříznu!“ sevřel Dan levačkou jeho varlata a pravou rukou k nim přitiskl otevřený nůž.

„Ne, to ne, já …“ zakňučel a pokusil se polapit do úst ochablý penis.  Šlo to těžko, protože ten, kterému říkal Roman, sebou házel a snažil se vyvléknout z pout.

 Podařilo se mu to teprve, až když Dan zmáčkl Romanovo hrdlo a zasyčel mu do ucha:

„Drž a užívej si, to je jen začátek!“ a přinutil ho tak ke zklidnění. Dokonce se zdálo, že si to začíná užívat, jeho penis mohutněl a začal i přirážet do úst obepínajících jeho ptáka.

„Eriku, dělej, co ti říká, třeba se ho zbavíme,“ zafuněl pokrytecky a snažil se nadzvedáváním pánve zasunout ten svůj už dost velký a tvrdý úd hlouběji do dávícího se hrdla. Překvapil je záblesk – Dan je vyfotil.

„Tak dost, vy byste chtěli sex a ještě jste se ani nepolíbili!“ odložil Dan foťák, zvedl za odstávající uši Erika a vytáhl ho na Romanovo tělo.

„Líbat, a hned a pořádně!“ přikázal a tlačil jim hlavy k sobě.

„Ne, to nikdy ne!“ už téměř plakal Erik, ale dotek nože na jeho šourku ho přinutil políbit Romana.

„Pořádně, chci vidět jazyky v hlavě! Výborně, a teď zase změna, když už jsi nahoře, nasuň mu ho do huby, ať si taky užiješ!“ Rázným trhnutím posadil Erika na Romanovu hruď. Ten už bez protestů, rezignovaně vzal do úst překvapivě velký Erikův penis, který se mu tak ocitl před obličejem a začal ho nešikovně sát.  Když Dan viděl, že se to Erikovi začíná líbit, vstal, aby jim to překazil. Nejsou tu přece proto, aby si užívali. S krutým úsměvem se obrátil ke sténající dvojici:

„Šikovní kluci, ale dost mazlení, jde se na věc. Teď svého přítelíčka ošukáš, a to tak, že bude řvát, to si pamatuj. A nejdřív si ho pěkně připrav!“ Strhnul Erika z Romanova těla a zamáčknul jeho hlavu mezi Romanovy rozevřené půlky.

„Lízej!“ přikázal.

„Prosím, prosím, pane, to ne!“ neskrývaně už začal brečet Roman.

„Prosím, uděláme, co chcete, pane, ale tohle ne!“ fňukal i Erik, ale stačilo, aby Dan jen zvedl pistoli, a hned ho poslechl a začal olizovat Romanův zadek. Okamžitě se ale zakuckal a začal se dávit. Penisy obou dvou zase zcela změkly, kňučeli a prosili o milost.

„Jste k ničemu, srabi. Vstávat!“ rozřízl jim pouta na nohou.

Najednou pocítil únavu a znechucení. Zase to nedokáže dotáhnout do konce. Jednou se to ale podaří.  Musí. Vzal jejich šaty a vyhnal je před sebou ven. Provazem je nahé přivázal ke starému buku před domkem.   

„Mám vaše fotky, zkuste ještě jednou někoho napadnout a budou všude!“ hodil jim jejich oblečení k nohám a odešel. U lavičky si vzal z batohu kabát a čapku, oblékl se, vyšel z parku, vsedl do auta zaparkovaného před branou a odjel.

Doma ze sebe svlékl oblečení a zuřivě se vydrbal pod sprchou. Chtěl ze sebe smýt ten hnus, ale nepomáhalo to, ten byl usazený uvnitř. Vyšel ze sprchy, nalil si panáka skotské, posadil se do křesla a vzal do ruky fotografii, která byla na stolku vedle. Z ní se usmíval mladý krásný chlapec, na tváři měl výraz štěstí. Danovi se oči zalily slzami, obrázek se rozmazal a před jeho vnitřním zrakem se znovu objevila ta tvář z fotografie, ale jinak, opuchlá, rozbitá a zkrvavená, tak jak ji viděl naposledy, tehdy, když ho zavolali do márnice identifikovat tělo jeho přítele, kterého v zahradním domku v parku umlátilo k smrti pár výrostků jen tak, pro zábavu. Nebyli ani zletilí, jejich trest byl k smíchu, ale on je zná a hledá je. Mezi tím se jen tak rozcvičuje. Ale až je najde…