Polská odysea - z mého deníku (1.)

Úterý, 18.6.1996
Jdu na Staromák, mám schůzku s Alanem z Amsterdamu. Nevím proč, dal jsem si totiž inzerát do holandský Annonce. Vlastně vím proč. Cítím se osamělý. Z Honzy je mi poslední dobou na nic. Strašně pije, ani po třech letech spolu nebydlíme, jsme spolu asi jenom ze setrvačnosti. Myslím si, že mi zahybá s mladšíma. Mám ale strach od něho odejít. Přijde mi lepší mít aspoň někoho, než zůstat úplně sám. Ale copak nejsem sám i tak?

Dusí mě ty jeho směšný zásady, týdny bezdůvodnýho mlčení, kdy je naštvanej, ale neřekne proč. Unavují mě jeho přátelé, který se na mě i po třech letech dívají skrz prsty. Ničí mě jeho matka, která mě nenávidí, protože si myslí, že je moje vina, že je její syn teplej. Asi má pocit, že jí ho kazím. Asi měli všichni pravdu, když říkali, že ten dvacetiletej věkovej rozdíl mezi náma je moc. A já jim tolik chtěl dokázat, že jsem jinej a že nejsem jako ostatní mladý kluci, až jsem ztratil sám sebe. Ve všem jsem se mu podřídil, všechno jsem dělal, jak chtěl, o všem, co mi vadilo, jsem mlčel. A stejně to bylo k ničemu. Máma měla pravdu, když říkala, ať nechodím s někým, kdo ještě ve čtyřiceti bydlí s matkou.

Nevím, jak Alan vypadá, fotku neposlal. Moc to ale neřeším, je hezky a já jsem rád, že nemusím sedět doma, když mám volno. Máme sraz u Husova pomníku, má na sobě mít červený tričko a modrý šortky, tašku adidas. Poznávám ho hned, ale okamžitě jsem zklamaný. Jsou s ním ještě nějaký dva kluci a já si myslel, že jdeme na schůzku ve dvou. Navíc se mi Alan vůbec nelíbí. Usmívám se, představujeme se. Ty další dva jsou Olaf a Rafal. Ukazuje se, že Holanďan je vlastně Polák, který už několik let žije v Amsterdamu a jede se svýma známýma přes Německo a Čechy do Polska, na návštěvu rodiny. Takže namísto zápaďáků přijeli uječený Poláci. Co jsem komu udělal?

Zachovávám dekorum a beru je na oběd. Ptají se, co budu jíst. Smažák, jako vždycky. Hrozně se diví, co je to za jídlo, ale Olaf si ho objedná taky. Bavíme se normálně o všem možným. Co kdo dělá, jak je co u nich, jak je co u nás. Nejvíc je zajímají kluby, bary a sauny. Alan se na mě kouká se zájmem. To bude zase trapas, až mu řeknu, že na tomhle výletě si bude muset poradit jinak. Olafovi smažák děsně chutná, je z něho úplně odvařenej. Platím za všechny. Stravenkama. Chvíli se na sebe divně koukají, něco si říkají a pak se Alan opatrně zeptá, jestli u nás nemáme peníze. Nerozumím. Chvíli se dohadujeme a pak z nich vypadne, že se báli, že tady máme přídělovej systém na lístky jako za války. Stravenky do Polska ještě nedorazily?

Jdeme se projít a já zjišťuju, jak strašně málo vlastně o Praze vím. Lovím z paměti školní znalosti, ale po chvíli chápu, že jim to stačí. Nejvíc je stejně zajímá, do jakého půjdeme baru a klubu. Olaf je z Prahy nadšený, Rafal se drží dost zpátky, vlastně skoro nemluví. Alan si stále myslí, že dneska večer zasune. Možná jo, ale do mě to nebude. Chvíli sedíme u Červenýho páva, pak se přesouváme do Friends. Nikde nikdo, nevím co čekali. Teprve později chápu. V Amsterdamu choděj lidi do teplejch barů i přes den, jsou to normální podniky otevřený do ulice a lišej se od ostatních jenom duhovou vlajkou u vchodu. Žádný sklepení, vchody dvorem, zvonky a mříže.

Jsem už trochu připitej, Alan na mě pod stolem doráží. Sahá mi na stehno nebo se ke mně tiskne nohou. Dělám, jako že nic. Olaf je živel, s nadšením vypráví nebo dělá legrácky. Studuje hotelovou školu, bydlí někde u západních hranic s Německem, prý kousek od Berlína. Líbí se mi ten jeho temperament. Já jsem usedlejší než lecjaký důchodce, tři roky se starcem mě poznamenaly. Nebo jsem takovej byl už před tím? Směju se Olafovým vtipům a Alan divně kouká. S Olafem kouříme jednu za druhou a objednávám panáky.

Bar se začíná pomalu zaplňovat, ale já už chci jít domů, kluci jsou taky už unavený. Alan se mě na záchodě snaží přitlačit ke zdi a pokouší se mě líbat. Nechci. Myslel si, že s ním půjdu do hotelu, ale já odpovídám, že ne. Pochopí. Odcházíme. Olaf je legrační, zouvá si boty a jde bos. Pořád mě nutí, abych s ním kouřil. Bude mi zítra blbě. Jsem nadrženej, Olaf se mi líbí. Nenápadně mu přejedou rukou po zadku, když se nikdo nedívá. Ani nevím, kde se to ve mně bere, na takový gesta jsem nikdy nebyl. Asi ty panáky. Olaf dělá, že nic. Rafal se tváří divně. Loučíme se u metra, oni pojedou tramvají. Olaf s Rafalem živě diskutují polsky, hrozně melou, tak jim moc nerozumím. Normálně polštině docela rozumím. Ptám se Alana, jestli je zklamaný, že se neobjevily vzájemný sympatie. Říká, že to nebere nijak tragicky, čímž mi potvrzuje, že to stejně nemyslel jinak než na jednu noc. Prosím ho, aby řekl Olafovi, že se mi líbí. Jsem trapnej, že potřebuju dohazovače?

Středa, 19.6.1996
Voláme si ráno. Na chvíli se u nich zastavuju na hotelu, mám dneska odpolední. Vládne strašná nálada, něco se mezi nima muselo stát. Olafa nepoznávám, tváří se nasraně a kouká někam do zdi. Dohadujeme se, co dál. Dneska s nima nikam nemůžu. Alan je v pohodě. Navrhuje, abychom se setkali zítra. Chtějí jít na diskotéku a v pátek jedou dál, do Polska. Dochází mi, že ve čtvrtek má Honza volno a bude se chtít vidět. Říkám, že ještě nevím, že už mám nějaký program. Domlouváme se, že si zavoláme ještě večer. Při odchodu se ptám Alana, co Olaf. Jestli mu to už řekl. Alan se směje. Olafovi se taky líbím. Škoda jen, že to dneska tak nevypadá. Ta zpráva mě rozveselí, hned mám lepší náladu.

V práci celý odpoledne nemyslím na nic jinýho než na Olafa a na to, jak to udělat, abych se s ním ještě mohl vidět. Nakonec mě napadá úplně šílená věc. Volám Honzovi a říkám mu, že přijeli nějaký známý a jestli s nima nepůjdeme večer někam do klubu. Honza se moc netváří, ale pak řekne, že jo. Diví se, co to je za známý a že jsem o nich nikdy nemluvil. Mám pocit, že vyskočím radostí až ke stropu, ale pak si celej večer nadávám, jakou pitomost jsem to vymyslel. Jdu na rande s Olafem a beru si k tomu svýho starýho? Nakonec usuzuju, že i kdybych měl Olafa jenom pozorovat, že mi to za to stojí.

Čtvrtek, 20.6.1996
Celý den myslím na Olafa. Před schůzkou s Honzou jsem nervózní, bojím se, že to na mě pozná. Má mě přečtenýho. Čekám na obvyklým místě, jsem tam včas. Honza nikde. Uběhne pět minut, přijíždí jeho tramvaj, ale nevystupuje. Jsem jak na trní. Co kdyby nepřišel? Ten pocit ve mně rozehraje koncert nadšení. Mohl bych si svobodně užít večer s Olafem! Deset minut, Honza nikde. Zjišťuju, že se kolem sebe dívám s obavou, že se nakonec objeví. Už chci jít, záminku mi poskytl, má chodit včas. Dál už nečekám a mizím dřív, než ho třeba ještě potkám. To je vzpoura, dochází mi. Normálně bych běžel do nejbližší budky a snažil se mu dovolat a zjišťovat a prosit a pátrat, zda má dobrou náladu a jestli se mu zase něco nelíbí. Dneska ne.

Je asi deset a potom, co jsme obešli pár barů (Stela, Páv, Friends), stojíme před vchodem do Riviéry. Nesnáším ten klub, ale oni tam chtějí. Nakonec nás pustěj dovnitř. Dýchne na mě takovej ten nechutnej českej buzní svět. Každej čumí, jak kdyby byl Brad Pitt, a tváří se napůl zhnuseně a napůl bez zájmu. Sedáme si do nějakých kožených sedaček. Všichni okolo čuměj. Vedle něco afektovaně líčí taková hubená vykroucenina. Bože, proč jsme sem chodili? Poláci jsou bez nálady, Rafal a Olaf se hádají. Ptám se Alana, co se děje. Jdeme na bar pro pití. Rafal prý Olafa znásilnil. Tu noc, jak jsme se opili. Olaf na hotelu vytuhnul a Rafal toho využil a zasunul. Olaf se probudil v nejlepším. Koukám na něj jako zjara. To je teda story. Tak už se nedivím, proč byli ve středu jak opařený.

Od našeho místa se ozývá řev. Olaf se hádá s Rafalem. Stojej proti sobě, vypadá to, že se poperou. Holt východní temperament. Všichni na ně koukají. Pak Olaf vezme pivo a vyleje ho Rafalovi na hlavu. Je to jak z filmu. Olaf jde k nám. Říká, že odchází, večírek skončil. No to snad ne! Polije mě horko a udělá se mi zle. Nechci, aby odešel, vždyť zítra odjíždějí! Buší mi srdce a nevím, co mám dělat. Olaf je brunátný, zapaluje si další cigáro. Alan se jde dohadovat s Rafalem. No scénka! Všichni čuměj. Olaf dokouří a mávne na Alana, že jde. Na poslední chvíli se ho zeptám, jestli můžu jít s ním. Souhlasí. Ve spěchu Alanovi říkám, že jdu s Olafem pryč. Zavoláme si zítra.

Pátek, 21.6.1996
Procházíme se s Olafem Prahou. Bezcílně, chodíme sem a tam. Za chvíli se uklidní a normálně si povídáme. U stánku na Václaváku si kupujeme smažák v housce. Olaf je ze smažáku nadšený. Bereme si do ruky kolu a jdeme dál. Probíráme všechno možný – politiku, ekonomický poměry v každý zemi, sourozence, rodiče. Navzájem se učíme český a polský slova, ale mluvíme spolu anglicky. Přijde mi to směšný, protože mám pocit, že mu polsky rozumím mnohem líp. On na tom s češtinou tak dobře není, musel bych mluvit jako na ostravsku, aby se líp ve slovech orientoval. Jdem si sednout do Taverny v Revoluční, dáváme si kafe. Píšu si do diáře jeho adresu i datum narození. Je o dva roky mladší než já. Jsou už aspoň dvě ráno, ale my jsme úplně v pohodě. Povídáme si, smějeme se.

Sedíme na lavičce na nábřeží a kouříme. Olaf děsně hulí, nedá mi to a hulím taky. Mlčíme a držíme svoje cigarety a pak se osmělím a přiblížím se k němu. Pohladím ho po ruce. Přichází první pusa. Je to nepopsatelný, nádherný. Mezi náma funguje obrovská vášeň, nemůžeme se od sebe odtrhnout. Líbáme se stále dokola. Zapálíme si další cigaretu. Líbáme se mezi šluky. Propadám euforii, užívám si to jiskření, skvělou chemii. Líbáme se a ani jeden nechce jít postoupit k dalšímu kroku. Třeba zajet pod tričko nebo tak něco. Užíváme si to. Nakonec se zvedneme a pokračujeme v procházce.

Vůbec nevíme, kam jdeme, a je nám to jedno. Každou chvíli se zastavíme a líbáme se. Nakonec projdeme Žižkovským tunelem a procházíme parkem Pražačka. Dojdeme až k Žižkově soše. Vylezem si na podstavec, posadíme se proti sobě a líbáme se. Nejde s tím přestat, úplně nás to ovládá. Vychází slunce. Díváme se na Prahu, držíme se za ruce a mlčíme. Kýč jak bič. Pak se vášnivě líbáme, Žižka je mi svědkem, že nic víc mezi náma není. Jen žár srdcí a sladká roztouženost. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Takový vzplanutí, takovej oheň. Jsem zamilovanej až po uši. Přesto všechno jsme už unavený a bavíme se, co dál. Mám tady kousek kamarádku, zkusíme, jestli je doma a poskytne nám azyl.

Sedíme u ní doma v kuchyni a hlavy nám padají nad kafem. Vykouříme snad stou cigaretu za posledních 24 hodin a jdeme si lehnout. V posteli se držíme za ruce a usínáme po několika dlouhých a vášnivých polibcích. Spíme asi do dvou. Okamžitě po probuzení se líbáme. Jsem chvíli vyděšenej, jestli je vhodný ani si nevyčistit zuby, ale Olafova vášeň mě přemůže natolik, že to za pár okamžiků přestanu řešit.

Po sprše pijeme kafe a řešíme, co dál. Olaf má dneska odjet s ostatníma domů. Z toho je mi zle. Teď teprve něco začalo, nemůže přece odjet. Říká, že by vlastně mohl jet až v neděli, ale musí se domluvit s Alanem. Jsem štěstím bez sebe, další dva dny spolu. Jdeme spolu na nádraží. Potkáváme se s Rafalem a Alanem. Ten Olafovi nese sbalenou tašku a vypadá vytočeně. Stojíme uprostřed haly, my dva s Olafem, proti nám Alan s Rafalem. Zase scéna jak z filmu. Olaf jim řekne, že zůstává ještě v Praze. Rafal je vzteky bez sebe. Spustí polsky, v tom tempu nestíhám, ale chápu z toho, že Olaf dostává ultimatum. Buď teď pojede s nima, nebo ať už mu nikdy nevolá. Netušil jsem, že jsou spolu. Srdce mi buší, připadá mi, že se právě teď děje něco hodně zásadního.

Olaf nezůstává pozadu a asi mu něco vyčítá. Pak zdůrazní, že si se svým životem bude dělat, co bude chtít. Debata je u konce. Děkuju Alanovi za všechno, však on ví za co. Kluci jdou k nástupišti a my s Olafem ven z nádraží. Den už nemůže bejt zářivější, obloha modřejší a lidi milejší. Lítám v tom hůř jak puberťák. Sedíme jen tak na lavičce, kouříme a vyprávíme si o všem možným. Vadí mi angličtina, je tak studená a fádní, vůbec se k nám teď nehodí. Začínám používat polská slova. Olaf se směje mojí výslovnosti, ale nijak zle.

Spíme u kamarádky. Tulíme se k sobě a po nekonečně dlouhým líbání a objímání dochází i na první milování. Opět bezchybná souhra, opět obrovská chemie, nekončící vášeň. Olafův temperament mě doslova odzbrojuje. Uvědomuju si, jak spoutanej a svázanej jsem, jak obalenej řetězem zábran, předsudků a upjatosti. Vzhlížím k Olafově spontánnosti a připadám si trapně nudnej, suchej a polomrtvej. Mě když někam posadíš, tak tam zůstanu sedět. Olaf ne. Nevydrží na jednom místě, gestikuluje, zastavuje se uprostřed chůze, mění plány a pořád vymýšlí něco novýho. S ním je každá hodina dobrodružství, protože nevíš, co se za pár okamžiků stane.

Sobota, 22.6.1996
Pořád si povídáme. On se zajímá úplně o všechno, stále porovnáváme věci u nás a u nich. Chodíme bezcílně, kam nás napadne. Když máme hlad, jdeme do nejbližší hospody, když kolem projede tramvaj a otevře dveře, Olaf zavelí, že jedeme. Nakonec skončíme v ZOO. Obcházíme výběhy a povídáme si. Pak najdeme lavičku, a když nikdo nejde, líbáme se. Je ale sobota a je krásně, takže pořád někdo jde, a nám je to pak už jedno a líbáme se i tak.

Večer vášnivý milování. Nic takovýho jsem nikdy před tím nezažil. Jsem z toho totálně vedle, hormony naprosto splašený, nepřetržitá euforie. Pak si povídáme. Válíme se nazí po posteli a pořád si povídáme. Vydržíme takhle celou noc, spát vůbec nepotřebujeme. Za den padnou dvě krabky cigaret, ale mně je to jedno. Je mi totiž všechno jedno. Jsem zabouchnutej jako ještě nikdy.

Neděle, 23.6.1996
Dívám se za odjíždějícím vlakem a brečím jako malej kluk. Už teď se mi tak strašně stejská, vůbec nevím, co teď budu dělat. Nechci už být bez něho… Slzy mi tečou proudem, vypadám na tom nástupišti jak nějakej retard. V ruce tisknu prázdnou plechovku od koly. Tu mi koupil Olaf a nechci ji proto vyhodit do koše. Tak jdu s tou prázdnou plechovkou a hulím jednu za druhou a bloumám městem. Najednou vlastně nevím, co mám dělat. Dochází mi, že bych vlastně měl jít domů. Dochází mi, že bych přece měl jít za Honzou, a dochází mi, že jsem se mu několik dní neozval a že jsem si vlastně na něho ani jednou za tu dobu nevzpomněl.