Slepá láska

Tuto povídku si dovolím věnovat majiteli nicku Good Guy. Doufám, že je zhruba taková, jak by sis představoval, a že se Ti bude líbit.

Od malička jsem měl rád koně. Zdáli se mi jako nejkrásnější zvířata na zemi. Hodiny jsem se vydržel dívat, jak běhají v ohradách. A tak, když jsem dostal příležitost vypomáhat na jednom malém statku, neváhal jsem ani chvilku. Byla tam dost fluktuace zaměstnanců, protože kůň, to je dřina a starost. To krásné je až na konci. Snad to bude znít jako klišé, ale opravdu je pohled z koňského hřbetu nejkrásnější.
Většinou se to tam hemžilo holkama. Snad každá puberťačka sní o ježdění na koni. Jenomže když zjistily, co je kolem toho práce, tak to vzdaly. Ale spravedlivě musím dodat, že pokud už vytrvaly, tak to dělaly s láskou. Chodili i kluci, tak jsem se měl na co dívat.
Majitel statku byl můj bývalý spolužák. Věděl, že jsem na kluky. Musel jsem mu svatosvatě slíbit, že nikdy nikomu ani slovem nenaznačím… Bál se reakcí rodičů. Už dávno jsem vzdal vysvětlování, že gay není totéž jako pedofil.
Pokud se "volání divočiny" ozývalo už moc silně, odbavil jsem se sám. Nikoho jsem neměl a jít do buzince se mi vážně nechtělo. To jsem si nechával až jako poslední možnost. A neměl jsem na to ani chuť, ani povahu, ani odvahu.
Občas jsem si pohrával s myšlenkou zkusit to s některou z holek. Nejedna nenápadně dala najevo zájem. Mnohá i nápadně. Ale nějak jsem si to neuměl představit. Vím, že pro mnohé našince to není zase takový problém. Buďto prostě přijímají podobojí, nebo se vědomě překonají. Ale já jsem si to neuměl ani představit. Zato jsem si uměl představit ten trapas, až bych jako chlap vybouchl. A o to jsem fakt nestál.
Čas od času někdo přivedl novou dušičku. A tak si i jedna naše kovbojka začala vodit kluka. Ale tak nějak divně. Vlastně i on byl celý divný. Vždycky ho zaparkovala u ohrad a on tam strávil celou dobu, co ona byla u koní. Stál u ohrady a díval se na koně. Když začalo být škaredě, odkládala ho do sedlárny. Seděl u stolu, na uších sluchátka, oči zavřené a nehlo s ním. Holka vyhlásila, že má nemocnou páteř, tak ať po něm nikdo nic nechceme. Můj názor byl, že je to našampónovaný blbeček.
Občas jsem se ho na něco zeptal, když jsem měl nějakou práci pod střechou. Odpověděl sice slušně, ale tak pěti slovy. Jakoukoliv debatu odmítal slovy - promiň, není mi dobře…
Upřímně, nemocně tedy nevypadal. A tak jsem pracoval mlčky a on mlčky seděl a poslouchal.
- Hele, mladej, není to Elton John? - zeptal jsem se jednou, když se mi zazdálo, že slyším známou melodii. Mlčky přikývl.
- Zabilo by tě, kdybys to pustil nahlas? -
Stejně mlčky to udělal. Začínal mi jít na nervy.
Přes to jak byl divný a nekomunikativní, musel jsem se na něj stále častěji dívat. A musel jsem i uznat, že byl hezký. Tak hezký, že se vkrádal do mých snů. Dokonce tak často, že mne to začalo znepokojovat.
Ale on se divně choval i k té své holce. Když spolu šli, nedržel se jí za ruku. Držel ji za poutko na riflích. Jako by se nerad dotýkal lidí. Ale když se do sedlárny nahrnuli naši psi, tak je hladil a mazlil se s nimi. A oni se k němu měli od prvního dne až podivně. Říká se, že pes pozná dobrého člověka. Občas jsem se na něho díval. Hladil je takovým divným způsobem. Spíš se jich dotýkal, než že by je hladil.

Nesl jsem plnou náruč podsedelních dek a dveře bych si musel asi otevřít nohou, protože mi chyběla třetí ruka. Mladej seděl a jako vždy zíral do blba. Tak nějak ho nenapadlo, že by se mohl zvednout a ty dveře mi otevřít. Bože, mě netrestej, to je vůl…
- Nemohl by ses aspoň pro jedenkrát odlepit z té židle a otevřít mi ty blbý dveře? - utrhl jsem se na něho.
Zmateně se podíval někam mimo mě a vstal. Nejistě došel ke dveřím a sáhl po klice. Sáhl na špatnou stranu a zašmátral rukou jen tak naprázdno… Zíral jsem na něho jako ve zlém snu. Nechal jsem deky spadnout na zem. Uslyšel ten zvuk a obrátil se. Hleděl směrem ke mně, ale díval se mi přes rameno.
- Ty nevidíš…, - řekl jsem tiše a položil mu ruku na paži.
- Promiň, brácho. To jsem fakt nevěděl. Promiň…, - zlomil se mi hlas.
- Na to se klidně vyser. Já nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Nejsem, sakra, nějakej kripl! -
Hlas se mu chvěl vzteky, ale i něčím jiným. Nevěděl jsem honem, co mám dělat. Nikdy jsem se s nikým slepým nepotkal. Má představa slepce by asi byl starý děda s černými brýlemi. Ale tohle byl mladý kluk a oči měl jako každý jiný. Určitě na nich neměl bílou blanku jako postava v jakémsi filmu.
- Proč jste to prostě neřekli? Jsi snad malomocný, nebo co? Vždyť na tom nic není. Zato já si teď připadám jak poslední idiot. -
- Nepotřebuju, aby na mě všichni pořád zírali a litovali mě. Toho jsem si užil dost, když se mi to stalo. -
Neboli dřív viděl… O to to asi musí být horší. Že ví, o co přišel.
V té chvíli se otevřely dveře a vešel Robert. Ještě pořád jsem měl ruku na Markově rameni. Muselo to vypadat dost jednoznačně. Očekával jsem, že mě seřve, ale kupodivu neřekl ani slovo. Jen ať posbírám deky a jdu. Pochopil jsem, že asi o Markově slepotě ví. Proto toleroval, že tu jen tak sedí a čeká na tu holku.
Když jsem se vrátil, mluvil Robert s Markem jako se starým kamarádem. Usoudil jsem, že se probírala i moje ruka na Markově rameni. Ale jestli ví, nebo neví, to jsem netušil. Ale sotva za Robertem zapadly dveře, tak mladej řekl:
- Robert se bál, že jsi po mně vyjel. -
- Hezký… A co jsi mu řekl? -
- No, že… jsi to poznal… -
- A co ještě ti řekl? -
- Zeptal se, jestli jsi mě obtěžoval. Takhle doslova, pokud to už musíš slyšet. -
Docela mě to ranilo. Celý ty roky jsem se tady na nikoho ani nepodíval a teď tohle. Přišlo mi to líto. Zvlášť od Roberta, který byl sama holka. Kolikrát těsně na hranici zletilosti. Je ovšem fakt, že mu lezly do postele samy, aby je nechal u koní. Nebo vzal na Huberta. Nebo v létě na čundr na koních.

Pomalu jsem se s Markem skamarádil. Už mi nepřipadal jako nafoukaný blbeček. Nikdy mi neřekl, co se stalo, že přestal vidět. A já se neptal. Chápal jsem, že jsou věci, o kterých se člověku moc dobře nemluví. Občas jsem se u něho doma stavil a pokecali jsme. Začalo mi s ním být dobře. Žil s matkou a o dost mladší sestrou. Jeho máma byla celá šťastná, že má kamaráda. Moc jich neměl ani "před tím". A i ty ztratil, protože nevěděli, jak se k němu mají chovat. Já jsem to měl jednodušší. Já už jsem ho poznal takového, jaký byl teď.
Občas se mi dokonce povedlo vytáhnout ho ven. Dřív nikam moc nechodil, jen se sestrou ke koním nebo s matkou do parku. Já ho občas vytáhl do hospody nebo do obchodu koupit oblečení. Matinka ho oblékala spíš prakticky než dobře. Sem tam došlo k nějakému trapasu a já měl občas pocit, že Marek zkouší, co snesu. Ale většinou byl super.

Začal jsem ho brát jako kamaráda. Dokonce jsem ho začal učit jezdit na koni. Ze začátku se bál, musel jsem sedět za ním. Držel se křečovitě hrušky, jak měl strach. Ale brzy získal jistotu a cit a po jízdárně jezdil na londži v pohodě. Začali jsme chodit ven. Z jedné strany jeho koně jsem jel já, z druhé jeho sestra. Brzy se mu to líbilo, a když mohl, jezdil se mnou na vyjížďky.

Občas jsem ho brával k sobě domů, což mělo ten pozitivní efekt, že jsem začal pečlivě uklízet, aby se nepřerazil o nějakou pohozenou věc. Stačilo mi to leknutí, když zakopl o pohozené pohorky. Já bych je v pohodě překročil, ale on sebou málem práskl. Zachytil jsem ho v poslední chvíli a bezděky jsem ho v tom leknutí k sobě přitiskl. Nebo možná úlevou, že se mu nic nestalo. Ucítil jsem, jak v prvním momentu ztuhnul. Možná leknutím, ale možná i kvůli tomu pevnému sevření. Kdo ví, co se mu honilo za čelem…

Stával před mou knihovnou a já mu nahlas četl názvy knih. Vždycky si nějakou vybral, řekl mi, co mu mám přečíst, a já mu četl jeho oblíbené pasáže. Někdy jsem měl co dělat, aby se mi nechvěl hlas. Jednou jsme narazili na Knihy džunglí. Shodli jsme se na tom, že je fajn, a já se dal do čtení. Od první kapitoly. Seděl v křesle a poslouchal. Jako kluk jsem tu knihu četl snad stokrát a umím ji prakticky zpaměti. Mohl jsem se proto dívat víc na Marka než do knížky. Už předem se usmíval, když měla přijít jeho oblíbená pasáž, to už jsem poznal. Měnil jsem hlasy a šaškoval, jen aby se usmál. Obracel po mně oči, které mne neviděly, a smál se. Opravdu se od srdce smál. Když jsem se něčemu smál já, dotýkal se mne jemně konečky prstů nebo bříšky na prstech a osahával si můj obličej, aby si mohl představit, jak vypadám. Jednou jsem se neudržel a on ucítil slzu stékající po mé tváři.

- Nebul, brácho, to je dobrý. Už jsem to pobral. Jsou přece i horší věci, - ucítil jsem letmé pohlazení. Bože, on utěšoval mne…

Docela rád si ze mne utahoval a ptal se, co kluci, proč si někoho nenajdu, jak jsem to zjistil, a hlavně ho zajímalo, jaké to je s klukem v posteli. Abych mu to vrátil, zeptal jsem se, jaké je to s holkou. Jeho odpověď mi vyrazila dech.
- Jo tak to ti neřeknu. Chodili jsme spolu asi tak tři týdny. Potom napálila auto do stromu a já jsem dopadl takhle. Takže nebylo nic a už asi ani nic nebude. Jí se naštěstí skoro nic nestalo, ale už nikdy za mnou nepřišla. Jen vzkázala omluvu. No jo, co by mladá holka dělala s mrzákem, že jo. -
- Ale přestaň, nejsi jediný na světě. Nejsi žádný mrzák! Na jaře dostaneš psa, potom to bude zase lepší, uvidíš. -
- Jo, řeči řeči. Ale na čundr mě s sebou nevezmeš. -
- Klidně. Jestli se ti chce a nebude ti vadit spát pod stanem a jíst to, co uklohním, tak klidně. A rád. -
- Tak platí! -

Doma jsem potom uvažoval, jestli jsem nepřestřelil. Přece jen, slepý člověk je slepý člověk. Budu se o něho muset starat na každém kroku. Ale na druhou stranu, proč ne? Byl to kamarád. Jediný opravdový kamarád, kterého jsem v té době měl. Sice si občas dělal srandu a mé příchody komentoval rádoby vtipnými hláškami typu: á, právě přichází teplá fronta… Ale já jsem ho měl čím dál raději. Počáteční soucit vystřídalo opravdové kamarádství.
A tak jsme jednoho dne sbalili bágly a vyrazili. Šel krok za mnou a držel se poutka na batohu. Bez keců snědl i připálené jídlo a pil čaj bez cukru, protože na rozdíl od něho já nesladím. Problém ovšem nastal večer. Oblékl a umyl se sám. Akorát na záchod jsem musel s ním, aby se nezabil a taky trefil zpátky. Přes den bylo tolik dění a pořád jsme si povídali, že jsem nemyslel na jiné věci než naše cestování. Když bylo v dohledu něco zajímavého, zastavili jsme a já mu o tom vyprávěl. Bylo to o to lehčí, že si dokázal v podstatě cokoliv představit, v tom měl výhodu oproti lidem opravdu nevidomým. Nebo možná nevýhodu, jak se to vzalo… Ale když jsme večer ulehli, tak mi pravidelně vstával. Jako u většiny slepých, tak i u Marka se sluch stal nejdůležitějším smyslem. Když jsem se v noci uspokojoval, zaslechl jsem, jak se tiše směje. Neboli mě slyšel a věděl, co to slyší.
- Hele, uklidni se tam, abych tě nenavštívil! -
Vyprskl smíchy, ale dalších komentářů se zdržel.
A tak jsme chodili nebo třeba byli i celý den na jednom místě a povídali si. Bylo mi s ním dobře, tak dobře jako ještě nikdy s nikým. Nic pro něj nebyl problém, v pohodě se najedl i v restauraci, když si pomocí vidličky "osahal" talíř a udělal si představu, co kde leží. Chodili jsme do muzeí, do zámků, spokojil se s výkladem průvodce nebo s tím, co jsem mu řekl já. Vlastně jediné, co mu doopravdy dělalo problém, byly schody. Nahoru to šlo, dolů hůř. Musel se jednou rukou držet zábradlí, druhou mne. Ale já mu oporu dělal rád. Občas jsem míval divný pocit, když se tak držel mé ruky. Pocit už skoro polozapomenutý. Zase jsem cítil, jak je příjemný pocit mít blízkého člověka, mít vedle sebe někoho, kdo vás má opravdu rád, mít někoho, kdo vám bezvýhradně věří. Občas se na nás lidi zadívali, když se zapomněl pod schody pustit a šli jsme ruku v ruce. Ale když uviděli slepeckou hůl, jen se chápavě usmáli. Mimochodem nikdy by mě nenapadlo, kolik nebezpečí číhá na nevidomého člověka. Třeba reklamy na jedné noze, na sloupku. Hůl pod reklamní tabulí projede, on to bere, že je volný prostor, a obličejem se uhodí do tabule. Protože ta je zhruba ve výšce očí.

Jednou jsme přišli k jakémusi rybníku. Marek se do neznámé vody bál, třebaže v bazénu plaval v pohodě. Tak jsem si zaplaval sám. Venku jsem shodil slipy, stejně mě nikdo nemohl vidět, a slunil se jen tak. Na Adama. Po chvilce se mi začaly klížit oči. A najednou jsem ucítil, jak se mě něco dotklo na břiše. Otevřel jsem oči. Byla to Markova ruka. První moment jsem myslel, že to bylo neúmyslně. Že se otáčel, nebo na mě sáhl omylem, jak si něco chtěl vzít z deky. Ale konečky jeho prstů se dotkly mého ochlupení a postupovaly níž. To nebyla náhoda. Snažil jsem se dýchat, jako bych spal. Doteky byly tak jemné, že normálně by mě určitě neprobudily. Začal se dotýkat mého přirození. On měl kraťasy, ale viděl jsem, jak mu stojí. Hladil mě a opatrně zkoumal. Byl jsem v takovém šoku, že jsem ani nijak nezareagoval. V hlavě se mi honilo všechno, co kdy Marek řekl. Často se o sexu bavil. Myslel jsem, že je to prostě reakce na to, že to sám nemůže mít, a tak o tom aspoň mluví, když nic jiného. Ptával se, jaké to je mezi kluky, jak to dělají, a tak. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by se ptal i z jiných důvodů, než je prostá zvědavost. Trochu jsem se zavrtěl a on rychle rukou uhnul.
Ke stanu jsme se vrátili jako by nic. Večer se zatáhlo a začalo pršet. Nabídl jsem Markovi, že si lehneme spolu pod dva spojené spacáky, aby nám bylo přece jenom tepleji. Souhlasil. Spojil jsem spacáky do jednoho, on se ke mně otočil zády a usnul. Nebylo nic.
Ráno pršelo vesele dál.
- Co budeme dělat, když je tak hnusně? V tom dešti by se nám moc dobře nešlo, - zeptal jsem se.
- No co by. Uděláme si spací maraton, - navrhl Marek.
Leželi jsme vedle sebe a povídali si. Díval jsem se na kamarádova záda. A najednou jsem ucítil touhu. Tak silnou, že jsem se neovládl. Ucítil na zádech tlak a pomalu se otočil na záda.
- Já jsem včera u té vody nespal…, - řekl jsem potichu. Zrudl.
- Promiň… -
- Za co? Na tom není nic špatného. Nevadilo mi to. Jen mě to překvapilo. -
- Chtěl bych to zkusit. Zažít, jaké to je. Jaké to je, milovat se s někým… -
- Ne, to ne. Není dobré to zkoušet, prostě jen tak, ze zvědavosti. Můžeš si na mě sáhnout, jako saháš na všechno. Nevadí mi to. Ale nejde si švihnout jen tak na zkoušku. Ze zvědavosti, nebo proto, že nic jiného není k dispozici. Připadal bych si, že jsem tě zneužil. To neudělám. -
Chvilku mlčel. Potom ke mně obrátil obličej. Nevidomé oči upřel tam, kde tušil mou tvář.
- Víš, jak jsem ti říkal, že jsem naboural s tou holkou? -
- Ano. -
- To nebyla holka… To byl kluk. Jeli jsme k němu na chatu, asi byl trochu nervózní… Mělo to být poprvé, co… -
Otočil jsem ho k sobě. Celým tělem.
- Je to pravda? -
- Přísahám! -
Líbali a mazlili jsme se snad hodinu, než jsem do něj něžně vnikl.
Tiše zasténal.

- Nebude ti vadit, že jsem slepý? Pochopil bych, kdybys to neustál. Ale tuhle vzpomínku mi už nikdy nikdo nevezme. -
- Miloval bych tě, i kdybys byl pruhovaný jako zebra. Aspoň mi nebudeš koukat po mladších. -
Usmál se a schoulil se mi v náručí. Přitiskl jsem ho k sobě. Ta cesta nebude lehká, ale my to spolu dokážem. Vím to.