Pravá tvář slávy

Sedím nad sklenkou vína v proskleném apartmá. Všude se kryje černá s bílou a moji bodyguardi si dali konečně pohov. Koukám do prázdna a přemýšlím jak jsem se já, Tobias Fell, stal hereckou hvězdou. Jeden film dokázal pobláznit hlavu tolika lidem. Nechápal jsem to, ale zároveň to byl hřejivý pocit. Moje rodina nikdy nepatřila mezi smetánku společnosti. A já? Byl jsem rodinný vyvrhel. Od malička jsem poslouchal, že jsem nešika, že nikdy nic nedokážu. Jediný člověk, který ve mě vždy věřil, byla moje matka. A proto nebyla překvapena, když právě mě vybrali odchytávači talentů. U sourozenců, kteří mě už od malička nenáviděli, jsem si získal respekt, ale to neznamenalo, že mě mají rádi. Proto jsem byl rád, že už se v tom domě plném smutku a nenávisti nemusím dále zdržovat. Možná tu nenávist ve všech vzbudilo, když mě sourozenci, Aurora a Peter, našli s mým nejlepším přítelem v posteli. Nikdy jsem se moc netajil tím, že jsem gay, a ani nikdy nebudu.

Management, který mi pomohl se prosadit, s mou orientací nebyl spokojený, ale získal jsem si respekt nakonec i u nich. Nepočítal jsem však s tím, že během měsíce mi seženou přítele. Kdybyste viděli ten titulek na každé stránce novin: "Šílené zjištění o Tobiasu Fellovi" nebo "Tobias Fell je gay a má přítele". Toho kluka, kterého mi dohodili, jsem nesnášel. Naparoval se a myslel si, že když je v téhle "hře o slávu" déle než-li já, že pojedu podle něj. David Peterson, ten sladký David, který snad nebyl nikým nenáviděn se stal mou "životní láskou" a já to musel překousnout. Nikdy jsem nebyl zamilovaný a začínám mít pocit, že se snad nikdy nezamiluji. Všichni mí přátelé už věděli, jaké to je vznášet se v oblacích a mít pomotanou hlavu někým výjimečným. Jen já jsem neměl to potěšení. Usoudil jsem, že si pokládám až moc otázek a na zítřejší interview nebudu dostatečně připraven a že je na čase ponořit se do mého vysněného světa.

Bylo tu ráno a s ním i to proklaté interview. Stylisti už čekali až vyjdu z koupelny a budou se mi moct začít věnovat. Tuhle péči nesnáším. Rád se o své vlasy, tvář a tělo starám sám. Teď mi byl dopřáván nechtěný luxus. Navíc se toho interview měl zúčastnit i David, jelikož jsme byli vybráni do nového seriálu jako hlavní postavy.

Když stylisti dodělali svou práci a já byl připraven, do apartmá vstoupil David. Ty jeho vybělené zuby mě snad oslepily. Usmál jsem se na něj a společně s mými bodyguardy jsme vyrazili do studia Dobré ráno Ameriko. V limuzíně bylo neskutečné ticho, jako kdybych tam seděl sám. Zároveň jsem cítil, jak moje vlasy začínají tvrdnout z toho neskutečného množství laku.

"Začínáme za deset minut!" ozvalo se v zákulisí studia. David si asi nepřipadal dostatečně krásný, a tak se raději upravoval i tam. Já seděl před zrcadlem a pozoroval se. Ještě před půl rokem jsem byl obyčejný kluk, o kterého byste ani kolo neopřeli. A dnes sedím ve studiu plném známých osobností a já jsem jednou z nich. Vytáhl jsem mobil z kapsy, a než jsem ho stačil zapnout, stál za mnou můj hlavní bodyguard. "Děje se něco, Gerarde?" zeptal jsem se vyděšeně. "Pane Felle," jeho skleslý hlas naznačoval, že se opravdu něco stalo. "Jeden z našich kolegů, Enis, včera spáchal sebevraždu…" Ve mně se snad vše zastavilo. Do očí mi hrkly slzy. Enis byl můj kamarád už od základní školy, a když jsem se stal slavným, byl můj první bodyguard. "Proboha, proč?" zeptal jsem se a po tváři mi stekla slza. "Opustila ho žena a vzala s sebou i jeho děti." Jeho hlas mě odrovnával úplně. Gerard se snažil hrát tvrdého, ale nešlo to. Ne, když mu zemřel přítel a kolega, tak stejně jako mně.

"Za minutu začínáme!" ozval se opět ten otravný hlas z repráků. "Gerarde, vím, že na to teď nebudete mít sílu, ale informujte okamžitě management, aby vyhlásil výběrové řízení a do konce dne si vemte volno a povolejte třeba Petera na dnešní službu," snažil jsem se být milý a během toho jsem si stíral z tváří slzy. "Dobře, děkuji."

"Dobré ráno Ameriko, jako každý den zde máme hosty. Mými dnešními hosty jsou Tobias Fell a David Peterson." Vstoupil jsem do toho velkého studia s Davidem ruku v ruce, abychom diváky přesvědčili, že náš románek je skutečný. Usedli jsme na tu barevnou sedačku a já chtěl konečně pustit tu jeho ruku, jenže on mi ruku stiskl tak, že jsem měl pocit, že mi v ní rozdrtil všechny kosti. "Tak miláčci, vy spolu budete hrát v jednom seriálu, je to tak?" zeptala se moderátorka. "Ano, je to pro nás nesmírná čest, že budeme moct předvést náš talent!" Modlil jsem se, aby tahle maškaráda skončila a já se mohl opět zašít do svého hotelového apartmá, když v tom moderátorčina otázka směřovala na mě: "Tobiasi, jak jste se vůbec potkali?" Nemohl jsem říct, že se management postaral o to, abych nebyl na vocet. "Víte, bylo to takové zvláštní. Potkali jsme se v jednom krásném hotelu v Paříži, kde jsem tenkrát natáčel. No osud dokázal svoje a my se bezhlavě zamilovali." Docela jsem z toho vycouval perfektně.

Konečně byl konec a já se chystal na odchod ze zákulisí do auta. "Na to, že máš bejt herec, sis vymyslel snad tu nejtrapnější historku o zamilovaným páru…," spustil na mě ten nagelovanej idiot. "Tak poslouchej, ty maníku, umřel mi kolega a přítel a nemám náladu hrát tvýho boyfrienda, takže se do mě přestaň srát, ano?" Koukal jako idiot, ale to už mě nezajímalo. Těšil jsem se, až se zašiju do hotelu.

Do hotelu jsem přijel krátce před desátou. Konečně jsem stál před svým pokojem, odemkl jsem pomocí své karty a zabouchl za sebou dveře. Praštil jsem sebou o postel a koukal do stropu. Najednou do pokoje vstoupili lidi z managementu. "Čus Tobiasi, slyšeli jsme, co se stalo Enisovi, a je nám to hrozně líto," vyhrkla na mě Katherine, která byla úplně na vrcholu managementu. To ona vedla celou tu směšnou hru, že jsem beznadějně zamilovaný do Davida. "Děkuju!" postavil jsem se do pozoru. "Každopádně jsme přišli kvůli Davidovi a kvůli náhradě za Enise. David si nám stěžoval, že si v zákulisí byl nepříčetný a hrubý!" Začal jsem se nahlas a pohrdavě smát. Každopádně nervy se dostávaly do nekontrolovatelného stavu. "Jo tak on si stěžoval… Já nemám slov!" "Jestli spolu máte hrát, musíte spolu vycházet…," skočil jsem jí do řeči: "Hrát co? V seriálu nebo tu frašku zamilovanosti?" Tato otázka ji naprosto dostala. Zčervenala a nevěděla, co má odpovědět. Nakonec ze sebe jen vyloudila: "Obojí!" Nechápal jsem tu její troufalost mi takhle odpovědět. Chápu, že v téhle branži chodí už nějakých pár let, ale je to můj život! Vytočil jsem ji tak, že zapomněla na to, co mi chtěla říct o Enisově náhradě, a spolu se svými kumpány odešla.

Uběhlo nějakých pár hodin. Venku se začalo stmívat a já si toho ani nevšiml. V hlavě jsem měl jen Enise a jeho sebevraždu. Ztratil jsem jednoho z nejlepších lidí, co jsem znal. A pak jsem si vzpomněl, co Enis vždycky říkával – smrt je jen vysvobození z toho utrpení tady na světě. Nevěřím na posmrtný život, ale doufal jsem, že je Enis teď na lepším místě. Ozvalo se jemné zaťukání na dveře a to mě vyvedlo z mého přemýšlení. "Dále!" zakřičel jsem. "Dobrý večer, jsem váš nový bodyguard," s těmito slovy vstoupil muž asi tak ve stejném věku jako já. Byl jsem ohromen. Projela mnou nevysvětlitelná zima. Ale nebyla nepříjemná, naopak. Jeho oči mne uchvátily. Měl je zelenohnědé, ale takové pronikavé. Byly schované pod hustým obočím, které bylo perfektně upravené. Ten upnutý oblek nádherně vykreslil jeho svalnaté tělo. Na hlavě měl krátké vlasy. Ony to byly spíš štětiny než vlasy, protože byly opravdu krátké a perfektní, na krátko střižené vousy mě dostaly úplně. "Jsem Benjamin Walters, je mi dvacet a doufám, že se mnou budete spokojen. Také vám chci popřát upřímnou soustrast. Slyšel jsem, že jste s předchozím bodyguardem byli přátelé, a věřte, že se ho nebudu pokoušet nahradit." Ten jeho milý hlas a ty oči. Opravdu jsem byl uchvácen. "Kdybyste něco potřeboval, budu za dveřmi." Jemně mě šimralo v břiše. Byl to nevysvětlitelný pocit.

Když odešel, nemohl jsem ten jeho překrásný obličej dostat z hlavy. Nešlo to, nebylo to možné. V noci jsem ulehl a hned jsem zaspal. Nacházel jsem se v místnosti s Enisem a jeho ženou a dětmi. Všichni byli tak šťastní, když v tom se u nich ve dveřích objevil muž, jehož tvář jsem neviděl. Najednou jsem si všiml, že zmizel společně s Enisovou ženou a dětmi. Enis začal vyšilovat, vytáhl ze svých kalhot zbraň, přesněji pistoli, a zastřelil se. Křičel jsem na něj, ať to nedělá, ale jako by mě neslyšel. Brečel jsem, když v tom jsem vyskočil z postele. Byl jsem spocený a nade mnou stála nějaká postava. Nevěděl jsem, kdo to je. Pomohl mi vstát. Přes tu tmu jsem mu neviděl do obličeje. Vlastně jsem neviděl vůbec na nic. "Už je to v pořádku, už se nemusíte bát, byl to jen sen!" Podle hlasu jsem poznal, že je to ten můj nový bodyguard Benjamin. Došel rozsvítit světlo a posadil se vedle mě na postel. Já si z očí stíral slzy a z čela pot. Koukal jsem do blba. "Povězte mi, o čem byl ten sen?" zeptal se. Podíval jsem se na něj. "Byl o Enisovi… Viděl… Viděl jsem, jak se zastřelil… Viděl jsem ho a nemohl jsem mu pomoct! Kři… Křičel jsem na něj, ale on mě neslyšel… Bylo to tak živé!" Můj hlas se zadrhával a do očí se mi valila spousta slz. "Byl to jen sen," řekl a objal mě. Zničehonic to těžko ze mě spadlo. Slzy mi z očí zmizely a já se cítil bezpečně. Pustil mě ze své náruče a postavil se. "Měl byste jít spát, ráno vás čeká autogramiáda." Ulehl jsem a pozoroval, jak ode mě odchází. "Benjamine," zarazil jsem ho před tím, než zhasl světlo. "Děkuji vám!" dokončil jsem větu. Kývl hlavou, zhasl světlo a vytratil se za zavírajícími se dveřmi.

Ráno už mě hlídal Sam (další z mých bodyguardů). Uvědomil jsem si, že bodyguardi si po desáté večer dávají pohov a odchází domů, tak co tady dělal Benjamin v noci? Bylo to nějaké divné. Opět následovaly hodiny se stylisty, jízda limuzínou do centra. Autogramiáda se konala v obrovském sále v kině. Usedl jsem přesně doprostřed a jako hlavní postava filmu jsem měl připravený i proslov od Katherine. K podepisovacím stolům se hrnuly davy lidí. S každým jsem udělal fotku a podepsal se. Falešný úsměv už mě do slova a písmene unavoval. Ale byl jsem rád, že jsem si získal přízeň tolika lidí. U stolu se jako poslední objevil Benjamin. Zarazil jsem se a podíval se na něj se zvednutým obočím. "Dobrý den," pozdravil jsem překvapeně. "Dobrý den. Taky jsem si přišel pro autogram," dodal k pozdravu. "Vidím, tak co tam mám napsat?" zeptal jsem se. "Napište to od srdce!" Podíval jsem se na něj znovu. Přemýšlel jsem, co tam napsat. Nakonec jsem to vymyslel: Pro mého nového uspávače Benjamina. Zasmál se. "Děkuji moc!" "Ta já děkuji." Jakmile jsem to dořekl, tak odešel. Chtěl podpis jen ode mě. Ostatní na mě koukali jako na přízrak. Raději jsem si toho nevšímal.

V limuzíně, která mě vezla zpět do hotelu, mi volal David. Omluvil se mi za včerejší výstup a pozval mě na večeři. Jeho hlas v telefonu poprvé za ten půl rok zněl mile, a tak jsem nabídku přijal. Bral jsem to jako, že se chce trochu sblížit. Docela bych bral, abychom spolu vycházeli, když už máme hrát ten zamilovaný pár. Stejně jsem pořád myslel na Benjamina a přemýšlel jsem, co tam včera v noci dělal. Nenápadně jsem se Sama v autě zeptal, kdo má dnes večer službu. "Pane Felle, dnes je na službě ten nový. Benjamin se myslím jmenuje." "Vyřiďte mu tedy, že v půl osmé mám večeři s přítelem." Znělo to tak divně. "Ano, vyřídím." Konečně jsme byli u hotelu. Před vchodem bylo několik nedočkavých fanoušků. Docela mě to potěšilo. Rozdal jsem autogramy, podepsal pár kartiček a šel dovnitř.

Čas utíkal jako voda a já se připravoval na tu večeři. Konečně jsem se mohl upravit podle svých představ. Vypadal jsem úplně jinak než normálně. Byl jsem se sebou více spokojený. Do dveří vstoupil Benjamin, který se přišel ohlásit. Nejprve jsem kývl jen hlavou, ale nakonec mi to nedalo a musel jsem se ho zeptat na včerejší noc. "Benjamine, co jste tady včera v noci dělal, když vám služba končila v deset?" Odmlčel se a podíval se do země. "Víte, slyšel jsem váš křik a nemohl jsem odejít. Brečel jste a já měl pocit, že vám musím pomoct. Omlouvám se, jestli vás to nějak pohoršilo." Když to říkal, koukal se mi přímo do očí. Neuhnul ani na okamžik pohledem, vypadalo to, jako by mě hypnotizoval. "Dobře. Jen vám chci ještě jednou poděkovat. A teď už pojďte, odvezete mě do restaurace."

David už seděl u stolu, když jsem přijel do restaurace. Sedl jsem si k němu, políbil mě na tvář. Všichni kolem na nás koukali a usmívali se. Dokonce se i někteří lidé odvážili k nám přijít, abychom s nimi udělali fotku. Bylo to hezké. David celý večer mluvil hezky a snažil se být milý. Nebudu tu rozepisovat, co všechno jsme probírali. Byli to nepodstatné věci o obchodu. Ke konci mi dal polibek přímo na pusu. Trošku jsem se zarazil, ale bral jsem to, jelikož jsme museli hrát to divadlo i tady. Rozloučili jsme se a auto společně s Benjaminem bylo na místě přesně včas. Bylo asi kolem půl desáté, když jsme dorazili do hotelu. Benjamin za celou tu dobu neprohodil ani slovo. Jen koukal. "Jste nějak zamlklý Benjamine," prohodil jsem cestou do pokoje. "Nemám co říct." Nečekal jsem takovou odpověď. Chtěl jsem se s ním sblížit, a tak jsem ho pozval do svého apartmá. Koukal na mě s otevřenou pusou, ale mou nabídku nakonec přijal.

"Tak Benjamine, proč jste se ucházel o místo bodyguarda?" zeptal jsem se. Bylo to spíš jako u výslechu než přátelské sbližování.
"Vzal jsem ho, protože je dobře placené a mohu cestovat."
"Rád cestujete?"
"Ano, vždycky bylo mým snem navštívit Paříž a Řím."
"No Paříž vám mohu slíbit, příští měsíc tam budu natáčet seriál, ale Řím… No nevím."
"Ale berete s sebou jen tři ze své ochranky… A pochybuju, že mě s sebou vezmete."
"Benjamine, máte moje slovo, že budete první, koho navrhnu hlavnímu bodyguardovi!"
Podíval se na mě s takovým vděkem. "Proč?" zeptal se.
"Víte, něco ve vás je, co ve mně vyvolává pocit bezpečí."
"Vždyť jsem tu teprve druhý den…," sklopil hlavu s malým poloúsměvem.
"To já vím, ale v noci…, když jste mě objal, jsem se cítil v bezpečí. Všechen strach ze mě opadl."
"Tak to jsem rád. Jak dopadla večeře?"
"Kupodivu skvěle," odpověděl jsem na jeho otázku.
"Myslím, že už bych měl jít, desátá hodina se neúprosně blíží," vyhrkl ze sebe, když se podíval na hodiny.
"Dobře, děkuji vám za společnost. A Benjamine," zarazil jsem ho tak jako v noci.
"Ano?" otočil se.
"Jsem Tobias, když máme být přátelé, měli bychom si začít tykat," nabídl jsem mu.
"Dobře, Tobiasi." Otočil se a odešel.

Ten pocit, který jsem cítil po jeho odchodu, byl neuvěřitelný. Přehrával jsem si celou dobu ten náš rozhovor. Tím stylem, jakým mluvil, mě poutal k jeho osobnosti. Chtěl jsem ho poznat víc. Chtěl jsem být v jeho blízkosti, chtěl jsem se ho dotknout. V mém postavení zadaného a beznadějně zamilovaného herce bylo takřka nemožné, abych mohl toužit po svém bodyguardovi. Ale i přesto jsem po něm začal toužit. Každou noc se mi o něm zdávaly sny. Žádné perverzní, právě naopak. V mých snech byl přesně takový jako ve skutečnosti, milý, laskavý, tichý. Takový pocit jsem ještě nezažil a došlo mi, co se se mnou děje.

Další dny se toho nic moc nedělo, a tak je zbytečné je popisovat. Přeskočím tedy do dalšího měsíce. Tím měsícem byl říjen, to znamenalo roční období podzim. Pro mě jedno z nejromantičtějších časů. Všude listí a navíc už jsem se nacházel v Paříži. Byl čas natáčet nový seriál, ve kterém jsem ztvárňoval jednu z těch záporných rolí, která se později stane dobrákem. Byl jsem ubytován v hotelu nedaleko Eiffelovy věže. V hotelu se mnou byli Sam, Gerard a Benjamin. Každý jsme měli svůj pokoj. David a jeho ochranka byli ve vedlejším hotelu. Občas jsem se smál, jak jsou všichni stupidní, že ještě neprokoukli ten můj trapný a hraný románek s Davidem.

Benjamin si během té doby stačil všimnout, že se k němu se mám víc než k ostatním, ale nikdy neodmlouval a nikdy se nezeptal – prozatím. Ale i já cítil, že se mu moje přítomnost líbí. Byl natáčecí den číslo jedna. Na set mě vezl Benjamin, jelikož jsem přemluvil Gerarda, že bude bezpečnější, když zůstane v hotelu. Víte Gerard, jako hlavní velitel bodyguardů, měl být všude se mnou, ale bylo mu špatně z toho letadla a nemohl se z toho dostat a to mi nahrálo do karet. I Benjamin byl podle mě rád, jelikož jsem v jeho očích zahlédl malou jiskřičku radosti.

Jeli jsme tedy na set. V autě bylo hrobové ticho. Ani radio nebylo slyšet. Ulice Paříže byly celkem poklidné a lidi vypadali také mile. A to mě přivedlo na otázku: "Benjamine, umíš francouzsky?"
"Základy umím, ale spíš to zní, jako kdybych zvracel." Začal jsem se smát a i on se pousmál. "Benjamine, jsem rád, že jste jel," nechápu, kde se to ve mně bralo, obvykle jsem byl klidný, ale po téhle větě mi bušilo srdce jako splašené a ani nevím proč. "Já jsem taky rád, Toby." "Toby?" málem jsem dostal mrtvici. "No, dovolil jsem si ti dát přezdívku, když už máme být ti přátelé." Ten tón jeho hlasu… Říkal to takovým stylem, jako by se bál, že bych ho kvůli tomu mohl i vyhodit. "Zní to mile, ale před ostatními mi tak neříkej, ano?" "Dobře!" Dojeli jsme konečně na místo. Už jsem chtěl vystoupit, když v tom se dveře otevřely. David se sklonil a podal mi ruku. Podíval jsem se na Benjamina a ten se koukal jako blázen. Vystoupil jsem a Benjamin jel zaparkovat auto. David mi dal pusu na tvář a šli jsme ruku v ruce do natáčecího studia.

Po namaskování a převlečení do nepohodlného koženého oblečení jsem byl poslán na scénu. Scénář už jsem uměl tak, že bych ho mohl odříkat i pozpátku. Jediné, co mě rozptylovalo, byl Benjaminův pohled. Koukal na mě, jako kdybych spadl před chvílí z nebe. Nemohl jsem se soustředit, a tak jsem text několikrát popletl. Nakonec, když se Benjamin někam neznámo ztratil, jsem dal výkon na jedničku. Uběhlo pár hodin a byl konec. Pár scén z pilotního dílu bylo zmáknutých. Převlékl jsem se a David mě odprovodil k autu. "Příště se víc snaž!" rýpnul do mě. "Ale neber to jako urážku, nenech stres, aby tě ovládal! Představ si, že si tam jen se mnou nebo jen s tím, se kterým právě točíš tu scénu, a představ si, že je to reálné, žádné hraní." Tohle jsem od něj nečekal. Choval se tak mile a vůbec poprvé mi dal užitečnou radu. Políbil mě a já nastoupil do auta. Jeli jsme směrem k hotelu a v autě bylo opět hrobové ticho. Nechtěl jsem být dotěrný, a tak jsem raději mlčel a to trapné ticho nepřerušoval. Čekal jsem, až něco řekne on. Bohužel vůbec nic neřekl.

U hotelu stálo plno francouzských fanoušků. Mluvili na mě francouzsky, ale absolutně nic jsem nerozuměl. Benjamin byl poblíž a všechno tlumočil. Zarazil jsem se až u jedné malé, roztomilé holčiny. "Co říkala?" zeptal jsem se Benjamina. "Ptala se vás na Davida a jestli jste do sebe opravdu zamilovaní," přetlumočil Benjamin. Zarazil jsem se, a aby to nevypadalo divně, tak jsem se jí během toho podepsal do deníčku. "Řekněte jí, že větší lásku jsem nikdy předtím nezažil." Vím, lhát dětem by se nemělo, ale tohle bylo důležité tajemství. Kdybych jí odpověděl, že ne, že ho nemám ani trochu rád a že moje srdce patří tomu muži za mnou, zničil bych život tolika lidem a to já nechtěl.

Po té otázce jsem už na nic víc neodpovídal a zašel jsem dovnitř. Ve výtahu bylo opět ticho. Benjamin se zdržoval veškerých komentářů. Byli jsme nahoře a já chtěl zajít do svého pokoje, když se konečně ta jeho krásná ústa otevřela: "Byla to pravda?"
"Co?" zeptal jsem se nechápavě, přitom jsem ale věděl, o co se jedná. "To, co jste řekl té malé holčičce." Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Váhal jsem a srdce mi bušilo o sto šest. Naznačil jsem, ať jde dovnitř. Bezváhání vstoupil dál a já se poohlédnul, zda někdo nekoukal. Zavřel jsem a pobídl ho, ať se posadí. Usedl na rudé kožené křeslo ke skleněnému stolku. Nalil jsem nám sklenku vína a posadil se na druhé křeslo. "Nesmím pít ve službě!" vyhrkl na mě. "Pokud to povolím já, tak můžeš!" reagoval jsem na jeho poznámku. Zadíval se na mě a čekal na mou odpověď na jeho předchozí otázku. "Víš Benjamine, všechno je to hra managementu. Davida nemám rád a horko těžko bych ho mohl milovat, takže jsem té holčině lhal." Zastyděl jsem se před ním. "Tak proč v tom pokračuješ?" zeptal se a přesně takovou otázku jsem čekal. "Není to tak lehké. Mně na mojí slávě nezáleží! Záleží mi na lidech a tím, že bych Davida opustil, by se spustil skandál a spekulace o mé nebo jeho nevěře. A tím by šla moje i jeho kariéra do kytek. Tím pádem by padl management u nás i obou a zůstalo by plno lidí bez práce." Napil se vína a sklenku položil na stůl. Netrpělivě jsem čekal na jeho reakci. Chvíli se na mě koukal. Jen koukal, nic víc. "Když budeš takhle přemýšlet, nikdy nepoznáš, o čem život je. Žít život je adrenalin, musíš prožívat každou chvíli z něj a ne přežívat dny. Jsi strůjcem svého štěstí. Nikdy nepoznáš pravou lásku, když nebudeš riskovat. To je můj názor." Měl pravdu, ale já se zkrátka nemohl odvázat, když můj život sledovali každou chvíli, nešlo to.

Najednou jsem si všiml, že v televizi jsem já. "Před malou chvílí byl Tobias Fell před svým hotelem, kde rozdával podpisy. Avšak francouzsky vůbec nerozumí a tím zesměšnil celou Francii. Ukázal, že ho nejspíš francouzská kultura nezajímá…," povídali něco dál, ale to už mě nezajímalo. Média se snažila zničit mou kariéru, jak jen to šlo. "Vidíš, o tom jsem mluvil!" otočil jsem se na Benjamina, který se nestačil divit. "Kvůli takový prkotině jsi zesměšnil Francii?" zeptal se. A já se jen ironicky zasmál. "Naučím tě mluvit francouzsky… Teda pokud chceš…" Tohle jsem nemohl odmítnout. Pošpinil bych média, kdybych se to naučil, a navíc bych strávil víc času s Benjaminem, a právě proto jsem jeho nabídku příjmul.

Uběhlo neuvěřitelných půl roku. Francouzsky jsem uměl už skoro plynule a první polovina první série seriálu byla natočena. A Benjamin? Stal se mým dobrým přítelem. Ale o mých citech neměl ani páru. Měl jsem konečně na pár týdnů volno, a tak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Nebo ne všechno, ale nemusel jsem před kamery, nemusel jsem chodit do té snobské společnosti plné povrchních hajzlů. I moji bodyguardi dostali volno. Překvapující pro mě bylo, že Benjamin zůstal v Paříži se mnou. Dávalo mi to velkou naději. Říkal jsem si, jestli tu opravdu zůstal kvůli mně. Byl tu jeden dubnový večer. Z hotelu jsem nevyšel už nějakých pár dní. Každý, kdo se se mnou chtěl spojit, znal můj facebook či skype. Zrovna teď jsem skypoval se svoji matkou, která mi volala kvůli tomu, jak je na mě moc pyšná a že viděla první díl seriálu, ve kterém hraji. Hrozně brečela štěstím a já brečel s ní. Když jsme hovor ukončili, do dveří vstoupil Benjin s vínem. "Můžu?" zeptal se, ale přitom už za sebou zavíral dveře. "Jasně," odvětil jsem mu stíraje si slzy z očí. "Tys bulel?" pokládaje víno na stůl položil otázku. "Ano, volal jsem s mamkou a ta mě jaksi trošku dostala do dojemné nálady."

Připili jsme si na tento krásný volný den. Benjamin byl dnes nějak víc upovídaný. Když jsme v sobě měli už dvě třetiny flašky, začal se vyptávat na osobní otázky.
"Jak jsi zjistil, že jsi na kluky?"
Trošku jsem se zarazil, ale tohle v tom sbližování bylo součástí a chápal jsem, proč se zeptal. "No už dřív jsem věděl, že se mi líbí kluci, no a v patnácti jsem se políbil s mým kamarádem a hodně se mi to líbilo."
"Takže takhlee."
"Teď se zeptám já. Proč jsi nejel za svou rodinou?"
"Já… Moje rodina mě vykopla, když mi bylo osmnáct," něco se ve mně pohlo a nedalo mi se v tom nešťourat. "Proč?" zeptal jsem se se zatajeným dechem.
"Neměl jsem přítelkyni, práci ani žádné odborné vzdělání, a tak jsem pro ně nebyl užitečný. Už se mi dva roky nikdo z nich neozval." S takovým smutkem mi to sděloval. Moje srdce z toho bylo na padrť. Napili jsme se a nastalo trapné ticho.

Po chvilce, když jsem v sobě posbíral veškerou, jsem se zeptal: "A jak to, že nemáš přítelkyni?" Podíval se tak, jako bych snad spadl z višně. "Ty to nevíš?" zeptal se a já nevěděl, která bije. Proto jsem se na něj podíval, jako by tentokrát byl on, kterej spadl z višně. "Jsem gay." Právě v tuhle chvíli mi zamrzly všechny orgány v těle a já se zasekl. Chtěl jsem sáhnout po sklence vína a napít se, ale nemohl jsem pohnout ani rukou, v jakém jsem byl šoku. Teprve po pár minutách jsem byl schopen pokračovat v konverzaci. "Počkej, co že jsi?" "Slyšel jsi dobře, jsem taky gay!" řekl a kroutil hlavou s mírným úsměvem.

Konečně jsem se napil a pořád jsem vstřebával tu informaci. "Víš, tuhle práci jsem si zvolil naschvál. Jsi můj nejoblíbenější herec a jsi gay. A to mě připoutalo k tomu, abych si zvolil tuhle práci. Chtěl jsem tě víc poznat, dostat se k tobě blíž a spřátelit se s tebou. Proto jsem byl rád, když mě vybrali." A bylo to tady, další nával ztuhlosti. Opět jsem se nemohl ani hýbat. Pak jsem si vzpomněl na to, co mi řekl, když jsem se ho ptal, proč si zvolil tuto práci. "Takže tys mi lhal!" rýpnul jsem do něj a pokračoval jsem: "Řekl jsi mi, že sis tuhle práci zvolil kvůli platu." "Jo, trochu jsem zalhal, nevěděl jsem, jak bys reagoval, kdybych to na tebe vybalil," ospravedlňil se. "A jakej jsem?" zeptal jsem se naschvál. "Jsi… Jsi… Jsi úžasný kamarád, báječný parťák a jsi skromný na to, že je z tebe celosvětová hvězda." Dobře, do třetice všeho dobrého – zazmrznul jsem. Měl bych se asi trochu ovládat v takových situacích. "Nechápu ty celebrity, které se díky penězům a slávě změní. Nikdy se nechci změnit, chci zůstat stejný!" Víc jsem mu k tomu nemohl říct. Vlastně ani nebylo co.

To naše povídání trvalo dlouho do noci. Během toho jsme stačili vypít ještě jednu flašku červeného vína. Byli jsme hrozně na mol, a tak jsem navrhnul, aby přespal u mě, protože kdyby ho někdo viděl ve dvě ráno, jak vychází ode mě, byl by to hroznej průser. S mým návrhem souhlasil, ale spát se mu ještě nechtělo. Bavilo ho si se mnou povídat. "Nechtěl by sis zatancovat?" zeptal se a já se podivil. "Nehraje hudba," řekl jsem mu. "Určitě máš nahraný songy, tak tam nějakej pusť a zatančíme si." Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem si uvědomil, že je to šance se ho dotknout. Poprvé za ten půl rok. Vzal jsem dálkové ovládání a pustil jsem náhodný výběr na věži pod televizí. Z repráků se začal ozývat hlas Nicka Jonase. Byla to písnička Close. Jedna z mých nejoblíbenějších. Vstal a podal mi ruku. Vytáhl mě z křesla a přitiskl silně k sobě. Jednou rukou mě držel za bok a tou druhou držel mou ruku. Naše prsty se propletly a on mě vedl. Při tom se mi stále koukal do očí. Srdce mi bušilo šíleně rychle. Celou dobu jsem si něco takového představoval, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se to doopravdy odehraje. Sklopil jsem hlavu a on okamžitě pustil mou ruku, jemně dvěma prsty mě zespoda chytil za bradu a hlavu mi dal zase nahoru. Tak, abych se mu koukal do očí. "Děje se něco?" zeptal se potichu. "Ne, jen jsem poprvé za dlouhou dobu šťastný," odpověděl jsem mu. "To já taky," reagoval na mou odpověď. Stále jsme tančili. Ten pocit, že drží mou ruku a chytá se za můj bok a že je až nebezpečně přitisknutý na mém těle, byl osvobozující. Nevím, jestli to točení hlavy způsoboval alkohol či to, jak se mě dotýkal, ale vím, že to bylo osvobozující.

Když jsme byli dostatečně unavení, vypnul jsem hudbu a uklidil ten svinčík ze stolu. On mi se vším pomohl. V koupelně jsem se převléknul a šel si lehnout. On zaplul do koupelny a vyšel jen v černých boxerkách. To jeho tělo, dostával se mi pod kůži jen pohledem a teď přede mnou stál jen ve spodním prádle. Byl jsem zamilovaný až po uši a tahle noc tomu dodávala třešničku na vrchol. Najednou si lehl na zem. "Benjamine?"
"Ano?"
"Tahle postel je dostatečně velká pro nás oba!" Zvednul se a podíval se na mě. "Nebude to divný? Co když nás tu ráno někdo najde?" zeptal se vyděšeně. "Mám nařízený budík na sedmou a všichni mají nakázáno, že během volna mě dřív než v osm budit nesmí. Navíc jsem všem zabavil kartu od pokoje, takže buď v klidu!" Ujistil jsem ho dostatečně, protože zalezl pod peřinu vedle mě. Leželi jsme naproti sobě a koukali si do očí. Beze slov jsme jeden druhého obdivovali. Najednou natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Rukou sjel přes mé rameno až k mé ruce a naše prsty se opět propletly. Když zavřel oči, já je zavřel taky. V tu ránu jsem usnul a ani jsem nevěděl jak.

Ráno v sedm zvonil budík přesně na minutu. Praštil jsem do stolku vedle sebe, až jsem tou ránou rozložil celej mobil. Otočil jsem se, opět jsem se chystal spát. Najednou jsem si uvědomil, že tam spí i Benjamin. Otevřel jsem oči, ale on nikde. Vstal jsem a šel se podívat do koupelny, ale ani tam nebyl. Nejspíš asi odešel. Převléknul jsem se z pyžama a přehrával si včerejší noc. Hřálo mě z toho u srdce. Ten pocit, že se mě opravdu dotknul a nezdálo se mi to. Ten pocit, že mě držel za ruku. Ten pocit, že mi byl celou noc na blízku. Nedalo mi to a šel jsem se za ním podívat do jeho pokoje. Zaklepal jsem, jelikož jsem kartu od jeho dveří neměl u sebe. Otevřel mi a vytřeštil oči. Pozval mě dál. Už byl umytý, převlečený a upravený. "Toby, chci se omluvit. Ať se včera v noci stalo cokoliv, tak věř, že to nikomu nevyzradím!" spustil na mě omluvně. "Ty si nic nepamatuješ?" zeptal jsem se zklamaně. "Naposledy, že jsme mluvili o tom, že jsem ti lhal." Mnul jsem si ruce za zády a sklopil jsem hlavu. Nejšťastnější noc v mém životě a jediný člověk, který tam byl, si to nepamatuje. "Buď v klidu, nic se nestalo, jen jsme byli tak opilí, že jsem ti dovolil spát u mě," vyjasnil jsem mu situaci. "Uff… Už jsem se lekl, když jsem se vedle tebe probudil jen ve spodním prádle a tvoje i moje oblečení bylo rozházené po celé koupelně." Kývnul jsem a odešel jsem. Bylo mi do breku z toho, že si nepamatoval, jak jsme spolu tancovali nebo jak mě držel za ruku, když jsme spali.

Došel jsem ke dveřím od svého pokoje. K mému překvapení tam stál David. Rozzářený obličej, úsměv od ucha k uchu a jiskřičky v očích. "Lásko, jedeme na Ibizu na týden!" vykřikl na mě přes celou chodbu. Usmál jsem se a otevřel jsem nám. "Takže sbal si kufry, v jednu odlítáme!" A jak řekl, tak taky bylo. Celý týden jsme byli vážně jako pár. Připravil si pro mě romantickou jízdu. Procházky po pláži, romantické večeře, koukání na hvězdy a tak dále. Po tomhle se média mohla utlouct. Byli jsme na titulní straně snad na třech celosvětových časopisech. Byla nás plná televize a plno článků na internetových stránkách. Utvrdili jsme je, že jsme šťastný pár. Jak mi David na začátku oznámil, byl to také cíl, jelikož už se šířily spekulace, že spolu nejsme nebo že náš vztah je podvod. Mezitím si i náš seriál vedl perfektně. V televizi odvysílali teprve tři epizody a seriál překonával rekordy sledovanosti a získával kladná hodnocení od fanoušků. A právě to vedlo, že jsme byli na poslední chvíli nominovaní na cenu nejlepší seriál a nejlepší TV herec (já i David) v Teen Choice Awards.

Konečně jsme byli na letišti v Paříži. Ibiza mě bavila, ale těšil jsem se na Benjamina. Do hotelu mě odvezl Davidův bodyguard. Vyhodil mě před hotelem a ani nečekal a rovnou vezl Davida do jeho hotelu. Šel jsem dovnitř a těšil se, až se pořádně natáhnu. Vešel jsem do pokoje, hodil jsem s věcmi do rohu a utíkal jsem se natáhnout. Ta měkkoučká postel mi chyběla, ale ne tak jako Benjamin. Čekal jsem, že se dříve či později přijde podívat, ale nepřišel. Do konce mých prázdnin jakoby se vypařil.

A bylo to tady. Opět pracovní nasazení. Všichni bodyguardi a všichni z managementu už byli zase v pozoru. Museli jsme dotočit druhou půlku série. Zábava holt skončila. Ale bylo na tom něco pozitivního, konečně jsem viděl Benjamina. Bože, ani vám nedokážu popsat, jak nádherný je.

První natáčecí den byl tu a na službě byl Benjamin. Doufal jsem, že si promluvíme, ale on nic za celou cestu neřekl. Natáčení uteklo hodně rychle, a tak jsem měl volno do konce dne. Benjamin mě jako obvykle vezl zpět do hotelu, ale já tam nechtěl. Chtěl jsem s ním někam jet. "Benjamine?"
"Ano?" podíval se do zrcátka, aby na mě viděl.
"Znáš Paříž dobře?" zeptal jsem se schválně.
"Ne tak docela," odpověděl mi.
"Znáš nějaký místo, kde by bylo Francii vidět seshora?"
"O jednom místě bych věděl, proč?"
"Chtěl bych se tam podívat."

Víc jsem říkat nemusel. Obrátil auto a vezl mě tam. Cesta trvala nanejvýš deset minut. Vystoupil jsem z auta a přede mnou se rozprostírala celá Francie. Bylo to kouzelné. Sedl jsem si na trávu a fascinovaně jsem to pozoroval. Benjamin si zničehonic sedl vedle mě. "Tady trávím každou volnou chvíli," nadhodil. "Uklidním se tady a vyčistím si hlavu! Je to osvobozující!" Obdivoval jsem, jak do každého slova dával tolik citu. "Už dlouho jsem se tě chtěl na něco zeptat," pronesl a já se otočil na něj, aby pochopil, že se smí zeptat. "Když jsi natáčel ten pilotní díl, proč jsi byl tak nervózní, když jsem tam byl já?" Nevěděl jsem, co mám dělat, co mu říct. Pravdu jsem říct nechtěl. Nechtěl jsem mu říct, že jsem do něj šíleně zamilovaný a že každou chvíli, když jsem s ním, mi buší srdce jako splašené. "Víš Benjamime, já…, já… dobře nevím, co ti na to říct!" Sklopil jsem hlavu do země. Posunul se těsně ke mně, zvedl mi hlavu a otočil ji směrem k sobě. Koukl se mi do očí, naklonil se a jeho rty se dotkly těch mých. Moje srdce málem explodovalo. Celé moje tělo se roztřáslo. Když polibek dokončil, odtáhl se. "Co… Co to bylo?" zeptal jsem se zděšeně. "To bylo něco, co toužím udělat celou tu dobu, co tě znám!" odpověděl mi s naprostým klidem a harmonií v hlase. "Proč?" zeptal jsem se už trochu uklidněně. "Tobiasi, já cítím něco, co se slovy popsat nedá. Neznám ten pocit, ale je to silné a zžírá mě, když ti nemohu být na blízku. Vím, že teď riskuju, ale nezáleží mi na tom, záleží mi jen na tobě!" Chytil jsem ho za ruku. Držel jsem ho silně. Tak, aby nebyl schopný ode mě utéct. "Já to cítím už od první chvíle, kdy ses mi objevil ve dveřích," dokázal jsem ze sebe vyloudit. "Neslibuju ti nic. V mém postavení si to nemůžu ani dovolit."

"Já vím. Taky nic nečekám. Jen ti chci být nablízku."
"Já tobě taky!"

Seděli jsme tam až do setmění. Když jsem byl ve svém hotelovém pokoji, přemýšlel jsem o něm. O tom, jak se to všechno stalo. Oba jsme byli zamilovaní, ale nemohli jsme být spolu. Nemohl jsem mu nic slíbit. Nemohl jsem nic. Bylo mi z toho všeho ouzko. Chtěl jsem se s tím vším někomu svěřit, ale nemohl jsem. Přátele jsem neměl, rodina by mě přestala poslouchat hned, jak bych se zmínil, že jde o kluka, a navíc by byl průšvih, kdyby se to dozvěděla média. Ulehl jsem do postele, ale spát jsem nemohl. Vlastně jsem v ten den nemohl vůbec nic.

Čas běžel jako voda a já s Benjaminem jsme o svých citech během té doby nemluvili. Nechtěli jsme, aby se to někdo dozvěděl. Nedotýkali jsme se, pokud to nebylo nezbytně nutné. Na veřejnosti jsme se k sobě neměli vůbec. První sérii už jsme natočili a blížilo se legendární předávání cen Teen Choice Awards. V den předávání cen jsem byl nervózní. Celý den jsem vybíral obleky, stylisti mi zkoušeli nové účesy a sepisovaly se proslovy, kdybych náhodou vyhrál. Po pár hodinách všichni odešli a já už jen čekal, až se dostaví David a půjdeme. Stál jsem před zrcadlem a prohlížel se. Vůbec jsem se necítil jako já. Měl jsem chuť to zrcadlo rozbít. Najednou do pokoje vstoupil Benjamin, který společně se Samem jeli, aby mi dělali ochranku. "David už je tu, čeká v limuzíně," řekl úplně zničeným hlasem. Ani se na mě nepodíval. "Dobře," odvětil jsem mu.

David stál před autem a jako pravý gentleman mi otevřel dveře. Avšak jeho slova velmi milá nebyla. "Když prohraješ, jakože vím, že prohraješ, tak si z toho nic nedělej! Žádná vycházející hvězda ještě nevyhrála hned první rok kariéry!" Otočil jsem oči v sloup. Jeli jsme na letiště, kde jsme nastoupili do Davidova osobního tryskáče. Cesta trvala hodinu. Na letišti v New Yorku čekala opět auta, která nás dovezla až k červenému koberci. Po tomhle koberci jsem šel po druhé v životě. Vystoupil jsem a hned za mnou David. "Tak jdem předvést ten náš románek!" Z jeho keců mi bylo na zvracení. Dal mi ruku a šli jsme. Zastavili jsme se přesně uprostřed toho koberce. Všude lítaly blesky foťáků. Několikrát jsem i slyšel, že jsme byly nejočekávanější osoby. Snažil jsem se přetvařovat, jak jen to šlo. A pak jsem zahlédl Benjaminův psí kukuč. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěl jsem se pustit Davida a jít za ním. Najednou mě David silně stiskl a přitáhl zpět k sobě. Úsměv na mé tváři ale už nikdo z fotografů neviděl.

Seděl jsem v tom sále plném známých tváří. Zahlédl jsem například Arianu Grande nebo Dylan O'Briena, který byl rovněž nominován na TV herce roku. Bylo hrozné, že David se všemi znal a mě musel každému představovat. Byl to ponižující. Vedle mě seděla Kat Graham z Upířích deníků. Celkem jsem si s ní rozuměl. Uběhla dlouhá hodina a bylo tady vyhlašování třech nejdůležitějších cen večera: seriál roku, nejlepší TV herečka a nejlepší TV herec. Za námi seděl zbytek herců z našeho seriálu. Nechápal jsem, proč nás nedali vedle sebe. Na pódiu se objevila Selena Gomez a Justin Timberlake, kteří přišli vyhlásit cenu za nejlepší seriál. Vůbec jsem nevnímal, jelikož moje mysl byla pořád u Benjamina, který byl někde venku. "A cenu za nejlepší TV seriál získává…," napětí panovalo v celém sálu. "Teen Wolf!" vykřikli oba najednou. David se vztekal, ale mně to bylo jedno, věděl jsem, že náš seriál je stejně dobrý jako Teen Wolf, jen si nezískal ještě tolik srdcí. Celý ceremoniál ohledně TV herečky jsem vypustil a bylo tu to, co jsem očekával celý večer. Nemodlil jsem se, abych vyhrál, modlil jsem se, aby nevyhrál David. Kdyby vyhrál, jeho ego by stouplo o dalších tisíc procent. Na pódiu se objevila Ariana Grande v doprovodu Zayna Malika. Něco mleli o důležitosti těchto cen, ale já byl zaneprázdněn svým přáním. A pak to přišlo. "Cenu za nejlepšího TV herce získává…" Napínat to snad dýl nemohli. "Tobias Fell!" Vykulil jsem oči. Nevěděl jsem, co mám dělat. Všichni tleskali. Podíval jsem se na Davida a jeho pohled byl vyrovnaný. Divil jsem se. Vstal jsem a šel jsem na pódium. Potřásl jsem si rukou s oběma a najednou přišla řeč. "Wow, tak tohle bylo vážně nečekané! Je tu tolik skvělých herců, kteří by si tu cenu zasloužili mnohem víc. Chci poděkovat fanouškům, své mamce, svému úžasnému příteli Davidovi, lidem z managementu, svým přátelům ze setu a v neposlední řadě i svojí ochrance, bez které by to nešlo! Děkuji!" Vrátil jsem se zpět si sednout na své místo. Davidův naštvaný pohled ve mně vyvolával nefalšovanou radost.

Když byl konec a my mířili na after párty, byl jsem docela rád, že jsem tu cenu vyhrál a naštval tím Davida. Za to Benjamin byl opět celou jízdu ticho. Ani pípnutí ze sebe nevydal. Když jsme tam přijeli, párty byla v plném proudu. David se ode mě hned u vchodu odpojil. Benjamin, Sam a další dva Davidovi bodyguardi seděli u vchodu a skvěle se bavili. A já? Nalil jsem si pití, sedl jsem si ke stolu a pozoroval, jak se všichni skvěle baví. Bylo to ponižující. Netrvalo dlouho a z párty jsem se vytratil do auta. Seděl jsem tam, pustil si rádio a zavřel oči. "Přinášíme vám nové zprávy ze světa herců a zpěváků. Televizní herečkou roku se stala Kat Graham, televizním hercem roku je Tobias Fell a televizním pořadem roku se stal Teen Wolf." Bylo hezké slyšet svoje jméno v nějaké pozitivní zprávě.

Netrvalo dlouho a v autě se objevil i Benjamin. Sedl si a koukal na mě. "Co se děje?" zeptal se. "Nic, jen jsem se moc dobře nebavil," odvětil jsem mu. Jeho pohled říkal, že ani jeho to moc nebavilo. Nejhorší bylo, že nebylo kde spát. "Chceš se projet?" zeptal se a já bezmyšlenkovitě přikývl. Projížděli jsme ulicemi New Yorku a mlčeli jsme. Všude svítila světla. Bylo to nádherné. V rádiu začala hrát písnička Close od Nicka Jonase. Ta písnička, na kterou jsme tančili opilí a on se mě dotýkal. "Tu písničku si odněkud pamatuju!" Podíval jsem se na něj, když to řekl. "Pamatuješ si na tu noc, kdy jsme se opili u mě v pokoji?" Podíval se pro změnu on na mě. "Tancovali jsme spolu… Na tuhle písničku… Vrací se mi to všechno!" Ulevilo se mi. Usmál jsem se a víc jsem neříkal. Byl jsem rád, že si vzpomněl. Vyjel se mnou někam na obrovský kopec. "Ty máš tyhle kopce rád, co?" zeptal jsem se. "Jak už jsem řekl, pročistím si na nich hlavu." Opět jsem se usmál. Moje srdce bušilo pravidelně. Divil jsem se, pokaždé mi v těhle situacích bušilo jako splašené. Chytil jsem ho za ruku. Naše prsty se propletly jako tenkrát. "Nemůžu na tebe přestat myslet. Bojuju se všemi instinkty, které mě tahají k tobě, ale marně. Ničí mě, že s tebou nemůžu být pořád." To bylo poprvé za dlouhou dobu, co mluvil o svých citech. Až teprve teď se moje srdce rozbušilo silně a rychle. Držel jsem jeho ruku tak pevně, jak jsem jen mohl. Slova byla zbytečná, byl čas na to, abych v sobě posbíral veškerou odvahu a udělal to, po čem toužím. Přisunul jsem se, abych mu byl blíž. Otočil se a kouknul se mi do očí. Ty jeho pronikavé oči jako by mě pohlcovaly. Natáhl jsem se a políbil ho. On polibek opětoval. Poté jsem si hlavu položil na jeho rameno a on si položil hlavu na tu mou. "Já to cítím stejně!" řekl jsem a užíval jsem si každý okamžik s ním.

Bylo na čase vrátit se zpět na tu párty. Ani mě a ani Benjaminovi se nechtělo, ale lidi by si začali povídat, a navíc mi už volal David. Po cestě zpět jsem mu zavolal a řekl, že se mi udělalo špatně, a tak mě Benjamin odvezl na čerstvý vzduch. Bylo mu to jedno, zajímalo ho jen, že tam nejsem s ním a nehraju jeho poslušnýho přítele. Po tom telefonátu jsem celou cestu nespustil z Benjamina oči. Byl tak opatrný, všeho se dotýkal jako svátosti. Dával pozor na každé ulici, do které jsme vjeli. Byl tak překrásný. Chtěl jsem být s ním, už navždy. Naneštěstí cesta rychle uběhla a my stáli před tím klubem. Oba jsme vystoupili a venku čekal David. "Kdes byl? Všichni se na tebe ptaj?" spustil na mě. "Nebylo mi dobře, tak jsem poprosil Benjamina, jestli by mě jen tak nepovozil po městě!" Podíval se na Benjamina jako na ten největší póvl. Jako kdyby z něj měl za chvíli zvracet. Chytil mě za ruku a odtáhl mě dovnitř. Přikázal mi, abych se usmíval. Vím, proč byl tak hnusný – až teprve teď mu došlo, že jsem tu cenu vyhrál já a ne on. Já byl celebritou teprve rok a tu cenu jsem získal, kdežto on byl celebritou dva a půl roku a nepoštěstilo se mu. Záleží mu jen na sobě a na nikom jiném. Chvíli mě představoval svým známým a pak mě zase úplně spustil z očí. Opět jsem seděl u stolu jako kůl v plotě. Pozoroval jsem Benjamina a on mě. Celou tu dobu jsme se jeden druhému koukali do očí. Byl to uvolňující pocit. Jen jeho pohled mě dokázal zklidnit.

Otočil jsem se jen na sekundu, abych se podíval na Davida, kterého z těch chudáků zas obšťastňuje svýma historkama z herecké branže. Stál u baru a chlastal jeden frťan za druhým. Stáli tam s ním nějací dva chlapi, ale nevěděl jsem, kdo to je, neboť jim nebylo vidět do tváře. Otočil jsem se zpět, ale Benjamin už tam nestál. Myslel jsem si, že si odskočil, ale po dvaceti minutách mi to přišlo divné. Nenápadně jsem se vytratil a šel ho hledat. "Benjaminee!!" volal jsem přes celé parkoviště. Nic se neozývalo a já dostal strach. Zavolal jsem znovu a pořád nic. Procházel jsem mezi auty, ale nikde nebyl. Šel jsem se podívat za klub a najednou jsem uviděl krev na zemi. Došel jsem na trávník a viděl ho, jak se svíjí v bolestech. Běžel jsem k němu a obrátil ho na záda. "Co se stalo?" Můj vyplašený hlas mu to zrovna neulehčoval. "Da… Da…" Nemohl ani mluvit, po tváři měl krev a držel se za žebra. "Nenamáhej se!!" vyhrkl jsem ze sebe. Vstal jsem, vytočil číslo na Sama, aby rychle dorazil. Ten byl během vteřinky tam a pomohl mi Benjamina zvednout a odnést do auta. Jeli jsme ulicemi a hledali nemocnici. Nakonec jsme jednu našli a Benjamina tam odnesli.

Doktoři ho za autogram okamžitě vyšetřili. Měl zlomené žebro a nohu. Vyšetření trvalo pomalu dvě hodiny. Nakonec ho hospitalizovali. Zaplatil jsem veškerou péči o něj, ale nějaký peníze mi byly ukradený. Hlavně, aby byl v pořádku. "Same, vy jeďte zpátky, najděte Davida a řekněte, že tu zůstanu ještě tři dny, on ať jede domů. A vy jestli chcete, tak jeďte také." Sam koukal a kýval. Nemohl spustit domláceného Benjamina z očí. "Ne, já tady zůstanu, je to můj kámoš, on by tu zůstal taky," řekl, když se vzpamatoval. Jen jsem přikývl a on odešel. Sedl jsem si na židli vedle postele. On spal. Chytil jsem ho za ruku. Byla úplně ledová. Snažil jsem se ji zahřát a nakonec se to i povedlo. Bohužel jsem ho tím zahříváním vzbudil. "Kde… Kde to jsem?" koukal kolem sebe, ale sotva hýbal hlavou. Navíc mu útočníci natrhli ret, a tak tam měl stehy. "Jsi v nemocnici a pššt, nenamáhej se zbytečnou mluvou," šeptl jsem na něj. "Davidovi body… bodyguardi mi tohle udělali! Ví o tom, že… že tě miluju a ty mě… Nechal nás sledovat!" vysoukal ze sebe. Ani jsem si neuvědomil, že poprvé mi řekl ta dvě slova, a začal jsem pěnit. Vzal jsem telefon a vytočil Davidovo číslo, ale měl vyplej mobil. To mě vytočilo ještě víc. Chodil jsem od okna ke dveřím. Chtěl jsem Davidovi ublížit, jak jen to šlo. "Nevztekej se a… Pojď si sednout!" ozval se zraněný Benjamin. Sedl jsem si tedy a chytl ho za ruku. On zavřel oči a spokojeně usnul. I já byl dost unavený, a tak jsem si položil hlavu na postel.

Cítil jsem, jak do mě někdo žďuchá. Zvedl jsem hlavu a podíval se, kdo to je. Byl to Sam. "Vystřídám vás. Davidovi jsem všechno vyřídil, máte za ním přijet na tuhle adresu." Podal mi lístek s adresou. Poděkoval jsem mu a okamžitě jsem za ním jel. Netrvalo dlouho a stál jsem u hotelu. Na recepci jsem se zeptal na pokoj, kde se nechal ubytovat. Ochotná recepční mi sdělila to zatracený číslo a poprosila, zda bych se jí nemohl podepsat. Podškrábl jsem se a běžel do výtahu. Když jsem konečně našel pokoj s tím číslem, vešel jsem, aniž bych zaklepal. Seděl u stolu s těmi svými gorilami a popíjel s nimi. "Jsem rád, že jsi dorazil!" spustil na mě. Vstal a přibližoval se ke mně. "Co si myslíš, že jsi, ty nulo?" zařval jsem na něj. Zůstal stát a otočil se na bodyguardy. Naznačil jim, aby vypadli. Ti se okamžitě zvedli a odešli. "Tak takhle řvát na mě nebudeš!" zařval pro změnu on. "Nebo co?" zeptal jsem se. Rozeběhl se ke mně a chytil mě pod krkem. "Nebo ten tvůj milenec skončí na vozejku!" Jeho stisk byl stále pevnější. Nemohl jsem skoro ani dýchat. Dostal jsem nervy, a tak jsem ho kopl do rozkroku. "Abys na tom vozejku neskončil ty! A ještě jednou se ho dotkneš, tak si budeš přát, aby ses nenarodil!" Svíjel se na zemi v bolestech. Z očí mu tekly slzy a já se nad něj ohnul. "Už teď buď připravenej, že tvoje kariéra je v troskách!" pošeptal jsem mu do ucha. Zvedl jsem se. Blížil jsem se ke dveřím, když v tom promluvil: "Když pošleš k šípku mě…, půjdeš i ty." Zastavil jsem se. Neotočil jsem se, jen jsem zíral do zdi. "S tím dokážu žít!" reagoval jsem na jeho poznámku a nakonec jsem odešel jako vítěz.

Přišel jsem zpět do nemocnice. Sam si povídal s Benjaminem, který vypadal o něco lépe než v noci. Stále měl bolesti. Když Sam zahlédl, že jsem přišel, vstal a šel ke mně. Vzal mě stranou. Benjamin zavřel oči a odpočíval. "Jak jste uspěl?" zeptal se. "Asi pro vás nebudu mít dobrou zprávu," začal jsem a Sam napjatě čekal, co ze mě vypadne dál. "Rozhodl jsem se, že si promluvím s médii a řeknu jim pravdu… Celou pravdu." Sam jen stál a došlo mu, že tím přijde o práci. Jenže on práci najde všude. Je mladý, chytrý, spolehlivý a hlavně věrný. "Máte mou podporu, ale musím se vás zeptat… Stojí vám za to?" prstem ukázal na Benjamina. Podíval jsem se na Benjamina, jak tam leží. Měl modřiny, a i přesto byl neodolatelný. "Klidně se vzdám všeho, jen abych s ním mohl být!" odpověděl jsem na jeho dotaz. Stále jsem se koukal na Benjamina. Ten koukal na mě a nahodil poloúsměv, který okamžitě vyčaroval úsměv i na mé tváři. "Až tohle skončí, doufám, že zůstaneme přáteli, Tobiasi." Bylo vidět, že to, co právě vyřknul, myslel vážně. Kývnul jsem hlavou a poděkoval mu za vše. Najednou se zhrozil a já se otočil. Stála za mnou Katherine a David. Její pohled byl plný hněvu. Vypadalo to, že mi za chvíli pořádnou vrazí. "Tobiasi, okamžitě pojedeš zpět do Paříže a tam taky zůstaneš!" začala si vyskakovat. David byl, jako poseroutka, schovaný za ní a jen kýval hlavou. "Rozuměl jsi mi?" zeptala se. "A víš ty co, Katherine, já tě nemusím poslouchat! Dneska pravda vyjde najevo a ty přijdeš o práci a víš, co mě na tom nejvíc těší? Že ty i David už se nikde neuchytíte, protože tohle je cena za celý ten rok ponižování!" spustil jsem na ní. "To ukončíš svou kariéru jen kvůli tomuhle… pobudovi?" ukázala na Benjamina, který nevěřícně koukal. "Spíš tvou kariéru… Já byl jen loutka a ano kvůli němu zahodím vše!" Otočil jsem se a šel jsem před nemocnici, kde bylo opravdu hodně novinářů. Když jsem vyšel, všichni se na mě nahrnuli a začali mi pokládat otázky jeden přes druhého. Blesky foťáků ubíjely moje oči. Pak jsem zařval, ať už jsou ticho. Nastalo opravdu hrobové ticho a já mohl začít mluvit. Všechno jsem pověděl pěkně od plic. Všichni na mě koukali najednou s odporem, že jsem tolik lidí celou tu dobu vodil za nos. Mně to bylo jedno, věděl jsem, že tohle je moje výhra a zároveň prohra. Vyhrál jsem lásku a prohrál slávu a uznání. V tento moment jsem připravil spoustu lidí o práci. O možnost se uživit. Jenže víte, jak to chodí. Zmizí jedna celebrita a zároveň se objeví nová, a tak to bylo i v mém případě.

Od mého přiznání utekli dva měsíce. Lidé si stále ukazovali prstem na toho zrádce Tobiase Fella. Benjamin mi byl velkou oporou v těchto chvílích. Bylo mi jedno, že si lidé povídají, ukazují, čtou a tak dále. Já byl poprvé ve svém životě dlouhodobě šťastný. Bohužel nebo spíš naštěstí se nedá říct, že by byli David nebo Katherine šťastní. Management po skandálu kupodivu zůstal stát pevně na nohách, ale ze svých beder smetl Katherine, která hned druhý den po mém přiznání přišla o místo. Seriál, který jsme natáčeli, byl po první sérii zrušen a Davida už nechtěl žádný režisér obsadit. Dokonce jsem od něj dostal i několik set výhružných mailů. Smál jsem se jim. Po nějakém čase jsem zmizel i z bulváru a na scéně se objevila nová hvězdička jménem Brett Hale. Nehorázně mi připomínal mě, když jsem začínal. Co se týče Sama, našel práci právě u Bretta jako hlavní bodyguard. Udržoval s námi kontakt a stal se mi velmi dobrým přítelem. U rodiny jsem po dlouhé době získal respekt, za to co jsem provedl.

S Benjaminem jsme si otevřeli malou kavárnu z peněz, které mi zůstaly, a podnikáme. Každým dnem k nám chodí noví a noví zákazníci, a i když občas někdo odejde kvůli mně, nic to nemění na tom, že se nám daří skvěle a jsme šťastní jako nikdy před tím.
Pamatujte – sláva a bohatství nejsou všechno.

Konec.