Ostrov Kentaurů

Vyděšeně jsem hleděl na matku. Tvář měla doslova zbrocenou potem. Celá se chvěla a těžce supěla. Nakonec jí bolest podrazila nohy. Klesla na kolena a s žuchnutím se svalila na zem. Vzedmutým břichem jí trhla křeč. Viděl jsem, jak zatíná zuby, aby potlačila sténání.

- Mamí…, maminko… -

Chtěl jsem k ní, ale otec mne pevně držel. Podíval jsem se po bratrovi. Stál na jednom místě, ale z toho, jak přešlapoval, jsem poznal, že je nervózní.

Matce se z pootevřených úst linul tichý nářek, přesto, že se ho ze všech sil snažila potlačit. Stále častěji ji svíraly křeče. Tělo pokryl pot. Náhle jsem ucítil pach krve a ještě něčeho, co jsem nedokázal definovat. Z matčina těla vyklouzlo cosi velkého, bílého. Otec mne pustil, klesl vedle ní na kolena a pomocí zubů a silných rukou začal to bílé opatrně trhat. Uviděl jsme tvářičku, zkrabatělou námahou a po chvilce i celé tělo.

- Narodila se vám sestřička, - řekl otec a opatrně podal malou k matce. Zářil štěstím a pýchou, jako by tu těžkou práci odvedl on.

Dychtivě jsem se na ni podíval a vzápětí mi samým zklamáním hrkly slzy do očí.

- Co se děje, můj malý? - zeptala se překvapeně matka.

Jen jsem mlčky zavrtěl hlavou. Některé věci se nedají jen tak vysvětlit. Zvláště, když je vám jen deset.

Otec si mé slzy vyložil špatně a zdvihl mne v náručí.

- Ale, no tak. Snad bys nežárlil? Takový velký kluk. -

Vysmekl jsem se mu a dopadl na zem.

- Já nežárlím. Nejsem malý. -

- Tak co se děje? -

- Myslel jsem…, doufal jsem, že… bude vypadat jako já…, - vyrážel jsem mezi vzlyky.

Rodiče se po sobě překvapeně podívali. Když už jsem začal, nemohl jsem přestat .

- Nikdo tady nevypadá jako já. Všichni jste stejní, jen já jsem jiný. Chtěl jsem aby byla jako já. -

Matka ke mně vztáhla ruce a já se k ní přitiskl.

- To je nám jedno, jaký jsi. Hlavně mně je to jedno. Jsi můj syn a já tě miluju takového, jaký jsi. Kdo by nám trhal ovoce ze stromů, kdybychom tě neměli? Kdo by nám v období sucha nabíral vodu? Koho by otec nosil na zádech, kdybychom neměli tebe? -

To všechno bylo krásné. Ale přece jenom, každý pohled okolo mi připomínal, že jsem jiný. Byl jsem jediný člověk na ostrově. Jediný člověk na ostrově plném Kentaurů…

Matka často vzpomínala na den, kdy mne našla. Bylo to pár dní po narození jejího syna. Šla se napít a uslyšela podivný zvuk. Znělo to jako pláč. Zvedla hlavu a rozhlížela se. Nikdy nic takového neslyšela, ale byla si téměř jistá, že to pláč je. Po vodě plavalo vydlabané dřevo a z něj se ozýval ten zvuk. Jindy by se o to už dál nezajímala, napila by se a šla. Ale teď, pár dní po té, co se sama stala matkou ji ten zvuk podivně zneklidnil. Doplavala k té podivné věci a přitáhla ji ke břehu. Jindy by se možná jen podívala a zase to poslala po vlnách. Ale pohled na plačící děcko ji dojal. Zvedla mne a odnesla sebou. Nikdy předtím člověka neviděla. Jediné, co věděla, bylo, že stále chodí "po zadních". Jinak nic. Přesto se o mne starala, jako bych byl její vlastní. Dokonce i otec, když překonal prvotní rozpaky z toho podivného tvora, který se náhle ocitl v jeho domácnosti, si zvykl. Rodiče rychle zjistili, že jejich "další dítě" je jiné. Můj bratr po pár dnech běhal jako všichni ostatní, i když občas ještě vratce. Když měl hlad, přišel se sám napít. Kdežto já jen ležel a jediné, co jsem dokázal, bylo brečet a sát matčino mléko. Dodnes se divím, že mne matka neodložila, i když jak sama řekla, občas uvažovala o tom, že mne lidé hodili do vody, protože si mysleli, že jsem nějak postižený. Byla ale rozhodnutá se o mne starat. Asi jí mne bylo líto. Brzy si ovšem uvědomila, že dělám pokroky. Pomalu, ale jistě. Pochopila, že děti lidí se vyvíjí jinak, než mladí Kentaurové a prostě se rozhodla mi ten čas dát. Když jsme šli někam dál, jednoduše mne posadili otci na záda a já cestoval s nimi. Brzy i na zádech bratra, který kupodivu nežárlil, ale bral mne tak trošku jako hračku. Vlče, nebo nějaké jiné mládě, měl doma kde kdo. Ale lidské mládě jen on. Dokonce mu ostatní kamarádi nabízeli za mne různé věci na výměnu. To se ale změnilo dnem, kdy jsem vyslovil první slova. Do té doby nikdo netušil, že lidé dokážou smysluplně mluvit.

- Možná, že lidé také nějak mluví, jak by se dorozumívali? - bránil mne otec.

- Ale doteď nemluvil, - namítl kdosi.

- Třeba začínají mluvit později, vzpomeň si, jak dlouho se učil chodit. -

- Třeba nemluví. Vždyť zatím jen opakuje. To umí i papoušek, - vyslovil kdosi obecné mínění.

- Však uvidíte. Bude mluvit, jako každý jiný. Já ho to naučím, - zastala se mne matka.

Ale i přes lásku svých rodičů a bratra, jsem si celkem brzy uvědomil, že jsem jiný, než všichni okolo. Můj bratr utržil nejeden šrám, když mne bránil. Byl jsem oproti ostatním malý, slabý a pomalý. Nestačil jsem jim v běhu, v plavání ani v divokých hrách. Když nás otec učil lovit, můj luk byl o dost menší, než ten bratrův, ale tady jsem alespoň nezaostával. Lovit jsem uměl jako ostatní. Ovšem uměl jsem i něco, co oni ne. Dokázal jsem vylézt na strom. Kentauři milovali ovoce, a když se postavili na zadní, dosáhli poměrně vysoko. Ale já mohl vylézt prakticky kamkoliv a tak si trhat to nejzralejší. Vždy jsem se s bratrem dělil, a vždy tak, aby to vidělo co nejvíc Kentaurů. Když mne otec chválil, byl jsem štěstím celý pryč. Ale byla tu ještě jedna výhoda, jak se ukázalo. Pro Kentaury bylo prakticky nemožné napít se ve stoje. Museli buďto vstoupit do řeky, nebo chodili pít k vodopádu. Ale jeden rok bylo takové sucho, že i vodopád vyschnul. Já se jednoduše napil tak, že jsem si lehl na břicho, nebo jsem si nabral vodu do misky. To oni nemohli. A tak jsem skoro všem nabíral a nosil vodu. Všem, i těm, kteří se mi dřív smáli. Tehdy mne konečně mladí přijali.

Ale i tak jsem cítil, že sem tak úplně patřit nebudu nikdy.

Občas jsem stával na břehu a hleděl k obzoru. Bylo vidět pevninu. Uzoučký, téměř neviditelný pruh země. Přemítal jsem, jací jsou lidé. Co by udělali, kdybych k nim přišel? Přijali by mne? Nebo vyhnali, jak to tvrdil otec? Nebo dokonce zabili, jak tvrdili ostatní?

Jak jsem dospíval, stále častěji jsem myslel na to, že odejdu. Nakonec mne v tom utvrdila příhoda, která se stala, když se rozvodnila řeka. V hloučku jsme stáli a dívali se, jak hučící voda nese kusy stromů, větve a mrtvá zvířata. Občas se ve vodě objevilo něco, co zjevně pocházelo od lidí, a my se dohadovali, co to může být. Náhle jsem ucítil, jak do mne někdo strčil a už jsem letěl do hučícího proudu. Zoufale jsem se hrabal ven, ale voda mne strhla a já měl co dělat, abych nad hladinou udržel aspoň hlavu. Jak jsem okolo sebe mával rukama, ucítil jsem něco tvrdého. Byl to kmen stromu. Chytil jsem se ho a zoufale se držel. Viděl jsem výraz hrůzy v bratrově obličeji, jak se bratr otáčí na zadních a žene se tryskem pro pomoc.

Na perutích děsu sem přiletěl otec a bez rozmyslu se vrhl do běsnících vln. I přes svůj strach jsem musel obdivovat to mohutné svalnaté tělo. Pomalým rozvážným krokem se ke mně blížil. I přes to, že byl skoro po hřbet v ledové vodě, viděl jsem, že se potí. Konečně přišel tak blízko, že na mne dosáhl. Přitáhl mne k sobě a já se mu položil na hřbet. Objal jsem ho okolo pasu a on se opatrně otočil a začal vystupovat z vody. Vír ho strhával, ale on pomalu a teď navíc zatížený mnou, postupoval ke břehu. Nešel přímo, postupoval šikmo, k místu, kde proud vody narážel na překážku a nebyl tak silný. Tam vystoupil a celý schvácený klesl na kolena.

Chvíli oddechoval, a pak mne sevřel v náruči.

- Poslyš synu, možná bude lepší, když se o tomhle tvá matka nedozví, ano? -

Přikývl jsem, ale ona se to stejně dozvěděla. Myslela, že jsem do vody vlezl sám. A jako každá jiná matka mi to hodlala vysvětlit ručně. Řekl jsem, že mně někdo shodil. Věřila mi, protože Kentaurové nelžou. Nemají proč. Ale od té doby se začaly množit různé naschvály.

A byla tu ještě jedna věc. Jak jsem dospíval, stále častěji jsem si uvědomoval, že mladí tvoří páry. I můj bratr už si našel družku. Tajně jsem je pozoroval, jak se prohánějí lesem a jak bratr na ni naskakuje. I já začal toužit po někom, ke komu bych patřil. Dokonce i moje mladší sestra už se toulala se svým druhem.

Věděl jsem, kde je ukryté vydlabané dřevo, které mne kdysi přineslo. Přišel jsem za svými rodiči a postavil je před hotovou věc. Chci odejít a najít lidi. Viděl jsem, jak jsou nešťastní, ale nebránili mi. A tak jsem jednou brzy ráno vsedl do té podivné věci, která mne kdysi přinesla. Nevěděl jsem, že loď musí mít vesla a tak jsem se svěřil jen proudu řeky.

A vydal se vstříc tajemným tvorům zvaným lidé…

Protože jsem neměl nic, čím bych mohl loďku ovládat, musel jsem se svěřit vlnám. Vztyčil jsem nad sebou stříšku z listí, abych se aspoň trochu chránil proti slunci. Ale i tak mi brzy začalo být z nezvyklého houpání zle. Jen jsem proto seděl a nechal se nést vodou. Překvapilo mne, jak je náš ostrov velký. Otec sice často mluvil o tom, že to trvá mnoho dní, než ho přejde, ale až teď jsem to viděl na vlastní oči. Věděl jsem, že na ostrově žije několik skupin Kentaurů. Sice spolu zrovna nebojovali, ale také se snažili nevstupovat na cizí pláně. Jen občas k nám zabloudil někdo, komu to doma nestačilo, a dával přednost toulkám. Někteří byli mohutní a tak velcí, že se pod jejich kopyty doslova třásla zem. A jednou přišel jeden tak malý, že jsme si nejdřív mysleli, že je to zatoulané dítě.

Vzpomínal jsem na jediný domov a jedinou rodinu, které jsem znal. Oči se mi zalily slzami a já se položil na dno loďky, abych už neviděl vzdalující se ostrov. Houpání mne ukolébalo a já se probudil až nárazem. Opatrně jsem zvedl hlavu. Všude byla jen tma. Vystoupil jsem na břeh, vytáhl loďku z vody, padl vedle ní a usnul.

Ráno jsem s úžasem zjistil, že stojím zase na ostrově. Sice na hodně vzdáleném místě, než ze kterého jsem se vydal na cestu, ale pořád "doma". Protože mne ze slunce bolela hlava, usoudil jsem, že malý odpočinek neuškodí. Loď byla ukrytá a já se jen tak procházel a odpočíval.

Brzy jsem zpozoroval, že tu nejsem sám. Na tom, že mimo mne tu budou Kentauři, by nebylo zas nic tak divného. Kdyby tento nebyl sám. Nikdy jsem neslyšel, že by Kentauři žili o samotě. Nebo dokonce byli vyhnáni od své skupiny. I když se dokázali o družky porvat do krve, ten který prohrál, ustoupil a tím to skončilo. Tulák to taky nebyl, dalo se poznat, že už tu žije dlouho. Občas jsem ho zahlédl, jak běhá ve vodě, nebo se koupe. Občas se jen tak procházel, nejčastěji blízko vysokého kopce, který se ztrácel, kdo ví kde. Skoro bez dechu jsem se na něj celé dny díval. A napadaly mne myšlenky tak podivné, že jsem jim sám nerozuměl. Toužil jsem po tom, abych se ho směl dotknout, abych směl pohladit jeho zpěněné, chvějící se plece. Toužil jsem po tom, abych mu směl sednout na záda, jako jsem sedával otci, nebo bratrovi. A letěli bychom spolu nekonečnou plání. Představoval jsem si, jaké by to bylo, usínat s ním po boku. Stával jsem proti větru a snažil se zachytit jeho vůni. Brzy jsem dopodrobna znal stezky, po kterých chodil. Znal jsem jeho zvyky. Jednou jsem zahlédl, jak stojí na zadních a snaží se dosáhnout na strom pro ovoce. Oči mi bezděčně sjely dolů pod jeho břicho. Myšlenka, která mi projela hlavou, mne samotného polekala… Obrátil jsem se a utekl…

Druhý den jsem vylezl na strom, natrhal to nejlepší ovoce a přichystal pro něj. V této části ostrova moc ovocných stromů nebylo. Dalo se tedy předpokládat, že se vrátí. Vrátil. Chvilku chodil okolo a nerozhodně přešlapoval. Opatrně se rozhlížel a větřil. Nakonec drobnými krůčky, jako by nevěřil ani cestičce, po které šel, došel až ke stromu a hromádce ovoce. Pro Kentaury bylo celkem obtížné zvednout něco ze země. A proto jsem ovoce naskládal do rozsochy ve větvích. Bylo mi jasné, že ukázat se mu, jen ho vyplaším. Určitě by mi nedal čas na nějaké vysvětlování. V lepším případě by utekl. V horším by mne napadl. Otec často vyprávěl, že když byl malý, jezdili na náš ostrov lidé a Kentaury zabíjeli. Možná by si myslel, že je to návnada, abych ho mohl ulovit. Ještě jednou se rozhlédl, pak si rychle vzal nějaké ovoce a tryskem vyrazil pryč. Uvažoval jsem, proč si nevzal všechno. Musel vědět, že zítra už nebude dobré. Nebo o mně věděl? Jistě ano, nejspíš už od prvního dne. A myslel si, že jsem si to nasbíral pro sebe? A i když si něco vzal, tak ne zas všechno? Jako by si říkal - on si přece může vylézt, kam potřebuje, a ta trocha mu zas tak moc chybět nebude.

Chodil pít stále na to samé místo. Každé ráno tam pro něj leželo ovoce. Ze začátku ho přehlížel, ale pak to nevydržel a vzal si ho. Už jsem se neskrýval. Ale neprojevil nejmenší snahu o přátelství. Ale ani mne nenapadl. Jen se mi vyhýbal. Občas jsme se nevyhnutelně potkali. Zůstal jsem tiše stát s rukama podél těla. Sklopil jsem hlavu, aby můj pohled do očí nebral třeba jako výzvu k boji. Přešel okolo mne klidně a beze strachu, ale taky s naprostým nezájmem. Jako bych byl pouhý kámen, nebo zvíře. Stále častěji jsem toužil po tom, abych se ho směl dotknout. A aby se on dotkl mne…

***

To ráno mne vzbudily podivné zvuky. Nemohl jsem určit, co to je. Znělo to trochu jako řeč, ale kdo by tu mluvil? Opatrně jsem vykoukl přes křoví. U břehu byla loď a z ní vystoupili čtyři muži. Těla měli zahalena čímsi podivným, ale i přes to jsem si byl jistý, že jsou to muži. Nejmíň ti tři starší. Poslední byl chlapec, tak mého věku. První, co mi napadlo, bylo jít k nim. Ale jakýsi šestý smysl mne varoval. Ještě nikdy jsem lidi neviděl. Ale tihle tedy moc důvěry nevzbuzovali. A mimo to, co tu chtěli? Tady nebylo jejich území. Náhle mi vytanula na mysli vzpomínka na otcovo vyprávění:

- A lidé z pevniny často chodili na náš ostrov a lovili a zabíjeli naše mladé. Nesnědli je. Jen se tak bavili. Snad si tak dokazovali svou sílu, nebo dospělost. -

Táhl jsem za nimi jako stín. Zdánlivě chodili od ničeho k ničemu, ale brzy jsem pochopil, že hledají stopu. Stopu mého přítele… Nevěděl jsem, kde je, ale musel jsem ho varovat. Občas se stávalo, že několik dní byl pryč, a pak se zase objevil. Doufal jsem, že se někam daleko zatoulal i dnes… Náhle mi došlo, že dva muži jsou pryč. Kam šli? Mám hledat je, nebo Kentaura a varovat ho? Vtom se ozval křik a dusot. Kentaur běžel směrem ke zbylým mužům a druzí dva ho hnali před sebou a křičeli. Byl jsem úplně zmatený a nevěděl jsem, co mám dělat. Zato ti dva ano. Z rukou jim vyletělo cosi jako dva hadi a omotalo se to Kentaurovi okolo krku. Muži trhli a on spadl na kolena. Během okamžiku ho spoutali. Chvěl jsem se vzteky i strachy. Jedno mi ale bylo jasné. Zachráním ho. I kdybych měl zabít členy vlastního rodu. Po kolenou jsem pomalu přilezl ke stromu, ke kterému ho přivázali. Umně spletená pouta mu držela ruce za zády a zadní nohy mu přivázali ke kmeni stromu. Pouta byla tak utažená, že se mu zařezávala do masa. Slyšel jsem, jak supí námahou a bolestí, kterou mu hluboko zařízlá pouta působí. Muži se postavili před něj a něco říkali a smáli se. Byla to řeč mých lidí, ale přišla mi hrubá a zlá. Jediný, kdo nic neříkal, byl nejmladší z jejich skupiny. Druzí tři začali svázaného Kentaura dráždit a švihat trnitými větvemi. Bylo mi jasné, že mu musím pomoct. Jen jsem nevěděl jak. Náhle jeden z mužů vzal tenký pruh ztvrdlé kůže a prudce jím po Kentaurovi švihnul. Ozval se bolestivý výkřik. Na místě úderu Kentaurovi praskla kůže a začala téct krev. Teď si tu věc vzal druhý muž. Nový úder, další výkřik. Při třetím úderu se Kentaur vzepjal na zadní a muž ho uhodil ještě jednou, tentokrát přes slabiny. Pak podali tu švihací kůži nejmladšímu. Ten ale zavrtěl hlavou a odvrátil se. Muži se mu začali smát a pobízet ho. Na okamžik si Kentaura přestali všímat. Pochopil jsem, že taková příležitost se už nebude opakovat. Jediným pohybem řezacího kamene jsem uvolnil obě pouta na zadních nohou. Vyšvihl jsem se Kentaurovi na široká záda a vykřikl:

- Běž, bratříčku, běž!!! -

Kentaur se znovu vzepjal na zadní, srazil váhajícího chlapce, kterého muži mezitím dostrkali před něj, a vyrazil tryskem do lesa. Byl jsem zvyklý jezdit na bratrově hřbetu, a tak jsem byl sto, i vtom trysku, přeříznout pouta na Kentaurových rukou. Teď mohl běžet ještě rychleji. Ostatně nikdo nás nepronásledoval.

***

Když se konečně zastavil, setřásl mne dost hrubě na zem. Obrátil se ke mně zády a chtěl utéct.

- Bratříčku, počkej. Nejsem jako oni. Neublížím ti. -

- Kdo jsi, že mi říkáš bratře? -

- Vyrostl jsem tady, na ostrově. Vychovali mne Kentauři. Jak jinak bych se naučil jejich řeč? -

Díval se na mne a nerozhodně přešlapoval. Všiml jsem si, že má na zadních nohou zbytky pout. Klekl jsem na zem a opatrně je odstranil. Mohl mne zabít jedinou ranou kopytem do hlavy, ale neudělal to.

Když jsem pod ním klečel, neodolal jsem a pozvedl oči vzhůru. Bezděky jsem zatoužil po tom se ho dotknout… Místo toho jsem jen opatrně přejel dlaní přes šrám na slabině.

- Proč jsi tady? Co tu děláš? Taky tě vyhnali? - zeptal se po chvilce.

- Ne. Chtěli, abych zůstal, měli mne rádi. To já odešel. Chtěl jsem najít lidi. A když jsem je našel… -

- Jsi tu už dlouho. Tady jsi přece nemohl najít to, co hledáš. -

Neodpověděl jsem. Co taky? Co by si pomyslel, kdybych mu řekl, že jsem tu zůstal kvůli němu? Ostatně, tušil jsem, že to ví. Časem jsem si uvědomil, že když jsem ho z povzdálí sledoval, občas jsem bezděky vydával stejný zvuk, jakým se mladí lákali k milostným hrám. Musel to slyšet, i když to bylo potichu, věděl jsem, že Kentaurové slyší líp, než já. Náhle mi napadlo: vyhnali ho? Proč? To jsem nikdy neslyšel, že by z nějaké skupiny někoho vyhnali. Ale nebyl čas na hloupé otázky. Jeho rány krvácely, bylo potřeba je ošetřit.

Tak, jak mne to matka naučila, rozžvýkal jsem léčivé rostliny a tou kaší potřel jeho rány. Se stromů jsem sloupal dlouhé pruhy lýka, abych jimi mohl omotat jeho zraněné nohy. Rány jsem pokryl léčivou kaší, na to listy a to upevnil lýkem. Muselo to bolet, ale ani necekl.

- Řekneš mi, jak se jmenuješ? -

- Nemám jméno. -

To mne zarazilo. Co jsem věděl, všichni nějaké měli. Nechtěl mi to tedy říct. Ale proč?

- Já jsem Son. Matka mi to jméno dala, když mne našla. -

- Našla? Ona byla u lidí? -

- Ne. Přinesla mne řeka. Ona mne jenom našla. -

- Myslíš, že někdo z tvých, by se staral o mladého Kentaura? -

- Snad nejsou všichni takoví, jako tihle? -

- Jste všichni stejní. -

- I já? -

Místo odpovědi jen mávl rukou.

- Lehni si bratře. Přinesu ti vodu. -

- Nejsem tvůj bratr! -

- Ale jak ti mám říkat? -

- Proč bys mi nějak říkal? -

Nechal jsem ho a utíkal pro vodu. A pak během dne ještě bezpočtukrát. Dostal horečku a kůže na zádech začala okolo ran fialovět. Uvědomil jsem si, že matka říkala, že na otevřenou ránu je dobré natřít syrové vejce. Rána se potáhne blankou a nedostanou se do ní nečistoty. Ale teď nebylo období ptačích vajec. Takže budu potřebovat med a pavučiny. To zabrání hnisání a pomůže hojení. Vzpomněl jsem si, že kousek od místa, kde se tohle všechno seběhlo, jsou v jednom stromě včely. Snad už budou ti čtyři pryč…

Opatrně jsem se vrátil a plížil k tomu místu. Byli pryč. Natřel jsem si tělo šťávou z bobulí a cibule, která na chvilku dokáže včely odpudit a pomocí silné větve jim uzmul trošku medu. Však si udělají jiný.

Když jsem šel okolo místa, kde zajali mého přítele, všiml jsem si podivného pahorku. Ten tu dřív nebyl. Co je to? Opatrně jsem se šel podívat blíž. Bylo to tělo nejmladšího z nich. Zaházené větvemi. Kentaur ho shodil na zem a on se asi praštil do hlavy a…

No, co se dá dělat. Život za život. Ale radost jsem z toho neměl…

Ošetřil jsem Kentaurovy rány, ale pořád jsem musel myslet na mrtvého mladíka. První lidé v mém životě a… Nakonec, když jsem viděl, že Kentaur usnul, vrátil jsem se k mrtvému. Chtěl jsem si ho prohlédnout. Odtahal jsem větve, kterými ho přikryli, a díval se do jeho tváře. Vypadal, jako by jen spal. Nebýt krve na spánku. Přejel jsem mu špičkami prstů po tváři a po těle. Byl stejně hladký jako já. Jeho druhové si vzali to, čím byl zahalený, takže teď byl i stejně nahý jako já. Dychtivě jsem si prohlížel jeho tělo. Nějak jsem tušil, že se to nehodí, ale neodolal jsem a dotýkal se ho. Byl tak jemný a teplý. Teplý? Byl přece mrtvý. Jak by mohl být teplý? Sáhl jsem mu dlaní na hrudník. Jeho srdce bilo. Slabě, ale bilo.

Zvedl jsem chlapce do náruče a nesl k místu našeho odpočinku.

- Co s ním budeš dělat? - zeptal se Kentaur.

- Nechám si ho. -

- Chceš ho sníst? -

Sníst? To mě nenapadlo. Kentauři běžně jedli maso, ale nikdy jsem neslyšel, že by někdo zabil a potom snědl jiného Kentaura. Dokonce ani z jiné skupiny. Jedli ryby, králíky, ptáky, antilopy, ale sebe navzájem, to nikdy. Ani mi nenapadlo, že by se chlapec mohl stát mým obědem.

- Ale ne. Naučí mne mluvit a lidské zvyky. -

- A potom odejdeš? -

Zvedl jsem k němu hlavu. Nedokázal jsem z té otázky poznat, jestli je to jeho přání, nebo… Cosi v jeho hlase mne zarazilo. Že by na mém odchodu zase až tak netrval?

Vztáhl jsem ruku a pohladil ho po klenutém hřbetě. Podíval se na mne. Už neuhýbal.

- Pojď se mnou k tomu potoku dole. Ošetřím ti rány. -

- To nemusíš. Zahojí se to samo. -

- Já vím. Ale takhle to půjde rychleji. -

Sešli jsme k vodě a já vyměnil obklady. Rány na nohou se jistě díky obkladům zahojí. Ale ty po švihnutí ne. Nebyly horší, ale určitě ani lepší. I tady bude potřeba léčení. Znovu jsem se ho dotkl. Nanesl jsem mu na rány mast z medu a pavučin. Zabrání to hnisání. Tiše sykl bolestí. Jak někoho může bavit týrat jiného jen pro zábavu? Lidé asi nebudou tak úplně dobří.

Všiml jsem si, že se dívá ke kopci na obzoru. Měl jsem odpozorované, že se tam dívá často. Jako by čekal, že z té strany někdo příjde…

- Můžu se tě na něco zeptat? -

- Jistě. Pořád jsi zvědavý na mé jméno? -

- To taky. Ale proč jsi tady? Nejsi tulák. Proč se nepřidáš k nějaké skupině? -

- Nechci. Je mi tu dobře. Je mi dobře samotnému. -

- To není pravda. -

Náhle odvrátil hlavu. Oči se mu zaleskly slzami. Zamrzelo mne, že jsem se ptal.

- Odpusť bratříčku. Nechtěl jsem ti ublížit. Už se nebudu na nic ptát. -

Přitiskl jsem se k němu. Otřel jsem se o něj hlavou a ramenem. Jako to dělali Kentauři, když se potkali po dlouhé době členové jedné rodiny. Pohodil hlavou a dlouhé vlasy se mu rozlétly. Vdechl jsem jejich vůni… Začal tiše mluvit:

- Kdysi k nám přišel tulák. Vypadal jinak než všichni ostatní. Byl vyšší, tmavší a měl černé vlasy. Chvíli u nás žil. Kdyby chtěl, mohl si najít i družku. Ale on si raději povídal se mnou. Celé dny jsme se toulali po lese a koupali se v řece. Díval jsem se na něj asi tak, jako ty na mne… A jednou večer… mne vzal za ruku a odvedl hluboko do lesa… a já… dovolil jsem mu, aby na mne naskočil… Odešel jsem s ním a žili jsme tady… -

- Ale kde je? Stalo se něco? -

- Odešel. -

- Proč? -

- Pohádali jsme se. Byli jsme tady sami a já si myslel, že i šťastní. Pak jednou přišel k potoku jiný tulák. Přišel náhodou, ale ukázalo se, že se znají. Šel jsem spát a oni spolu ještě pořád mluvili. Brzy ráno jsem se šel napít sem, k potoku. A uviděl jsem je. Spolu… -

- Všichni tuláci jsou… -

- Ne, myslím, že ne…, ale je jich dost. -

- Začal jsem na něj křičet. A řekl mu, ať jde a už se nevrací. Několik dní se tu držel poblíž. A pak odešel. Tam přes ten kopec… -

Stál nohama ve vodě, aby si ochladil rány po poutech. Já na břehu, takže jsme byli skoro stejně vysocí. Z očí mu tekly slzy. Otřel jsem se o něj znovu. Hlavou a ramenem. Ale tentokrát tak, jako se otírají družky o mladé Kentaury. Ucítil jsem jeho ruku. Opatrně mi hladil záda. A zadek. Jel mi okolo boků a jeho ruka začala zkoumat můj klín… Bylo to poprvé, co se mne dotkl, a mé tělo okamžitě zareagovalo.

- Co mám udělat? - zeptal se tiše.

Sevřel jsem mu ruku okolo svého penisu. To mu stačilo… Bylo to poprvé, co mi to dělal někdo jiný. Třásla se mi kolena a musel jsem ho obejmout, abych mohl stát. Opřel jsem si o něj čelo. Mé rty se náhodou dotkly jeho bradavky. Začal jsem ji cucat a sát. Asi mu to nevadilo, protože mi to dovolil. Zvedl jsem hlavu a naše rty se dotkly. Poslušně jsem se podvolil jeho vůli. Jasně tím bylo dáno, kdo bude mít navrch.

Choval se jako bych byl jeho družka. Když mladá Kentaurka jednou k sobě pustí vybraného druha, už má na ni právo kdykoliv. Nebylo zvykem, aby odmítaly. Vztyčil se na zadních a pohodil hlavou, až se mu dlouhé vlasy rozlétly. Podíval jsem se mu pod břicho. Možná jsem to raději neměl dělat. Byl jen o trošku hrubší než já, ale o mnoho delší a zahnutý. A s každým úderem jeho srdce se mu do údu lila nová krev. Po stranách naběhl pletenec žil… Přesto jsem ani na okamžik neuvažoval o tom, že bych neposlechl. Ne teď. Ne poté, co jsem se mu sám nabídl. Chování Kentaurů mi přešlo do krve tak dokonale, že jsem se choval a myslel jako oni.

Poslušně jsem se rozkročil, dal jsem se na všechny čtyři a vystrčil na něj nahý klenutý zadek. Přesně tak, jako jsem vídal, že to dělala bratrova družka. Chytil jsem se kořenů stromu a ucítil, jak na mne padl stín. Mohutné tělo se vzepjalo, kopyta si opřel o strom a rukama se chytil větví. Ucítil jsem tlak. A neskutečnou řezavou bolest. Vnikl do mne žaludem a pomalu se tlačil dál. Bezděky jsem proti vetřelci ve svých útrobách začal tlačit. Jediné, co to mělo za výsledek, bylo, že jsem povolil a on se mohl dostat dál. Před očima se mi míhaly blesky a já zaťal zuby. Ale dlouho jsem to nevydržel…

Na obloze zakroužili ptáci vyplašení mým křikem…

Kentaur naposledy zatlačil a naše spojení bylo dokonáno. Vyrazil vítězné zařičení. Byli jsme spojení tak těsně, že jsem cítil, jak mu na údu pulsuje v žilách krev. Pomalu jsem ze sebe vydýchával tu spalující bolest. Cítil jsem se pokořený a zcela podrobený jeho vůli. Ale právě ten pocit naprosté podřízenosti a vnucené poslušnosti mi začal dělat dobře. I bolest pomalu odeznívala, jak si mé tělo zvykalo. První pohyby dost bolely, ale bylo to pořád lepší. Dělal to opatrně a pomalu. Tření začalo být příjemné. Prohnul jsem se, abych se přizpůsobil tvaru jeho údu. Zrychlil. Supěl jsem námahou, ale poslušně jsem mu vyšel vstříc. Ucítil jsem, jak se do mne vylévá jeho šťáva. Bylo jí tolik, že když ze mne vystoupil, samovolně ze mne začala odkapávat. Nohy se mi třásly a bolest taky ještě nezmizela, ale byl jsem šťastný, že mu konečně patřím. Vděčně jsem se o něj začal otírat. Ucítil jsem, jak mne jeho paže objaly.

- Bolí tě to moc? -

- Dá se to vydržet. -

- To je dobře. Pojď sem. -

Okamžitě jsem poslechl. Vzal mne do náručí a položil na břeh na záda. Myslel jsem, že chce pokračovat, i když jsem netušil, jak by to udělal. A tak jsem rozevřel do široka stehna. Chvilku si mne prohlížel a pak mi sáhl do rozbolavělého zadku a jemně mi začal tišit bolest způsobenou jeho láskou. Když viděl, že jdu nahoru a chci si pomoct, ruku mi odstrčil.

- Já sám. Ty jenom lež. -

Zrychloval a zpomaloval pohyby a tím oddaloval můj další výstřik. Určitě to nedělal po prve. Když si dost pohrál, dovolil i mně abych se udělal. Pobaveně se díval, jak se mé tělo podrobuje jeho vůli. Oba jsme měli jasno, že on bude tím, kdo bude mít jednou provždy navrch.

Pak mne zdvihl a hodil do vody. Plavali jsme, cákali na sebe vodu a hráli si. Udělal jsem si vích a důkladně ho vyhřebelcoval. Zdvihl mne v náručí a líbal. Byl jsem tak šťastný, jako nikdy v životě. Po chvilce mne vynesl z vody na břeh. Vyváleli jsme se v trávě a rozběhli se zpátky.

Když jsme se vrátili do ležení, mladík, na kterého jsem úplně zapomněl, seděl u stromu. Když nás uviděl, vystrašeně se přikrčil. Uvědomil jsem si, že asi slyšel můj křik a myslí si, že jsme zabili jeho druhy.

Pokusil jsem se ho utišit, ale třásl se, jako by už na něj sahala smrt.

Pokusil jsem se s ním nějak domluvit, ale nešlo to.

- Nevím, jestli sis toho všiml, ale každý mluvíte jinak, - potměšile se usmál Kentaur.

Teď, když přede mnou stál člověk, jsem si po prve uvědomil, jak divný jsem asi musel svým druhům připadat… Protože stejně divný se zdál on mě. Jako by ho byla jenom půlka. Mimo mne měli na ostrově všichni čtyři nohy.

Obešel jsem ho dokola, abych si ho pořádně prohlédl. Nebyl asi o moc mladší než já. Vídal jsem se ve stojaté vodě, a tak jsem měl zhruba představu, jak vypadám. Jen vousy neměl, ale jinak už mu po celém těle rostly chloupky, i když ne tolik jako mně. Vlasy měl krátké, já dlouhé až na záda. Kentauři si vlasy nijak nezkracovali, ale lidé asi ano, uvědomil jsem si, že i ti muži měli vlasy krátké. Překvapilo mne, že má záda plná podlouhlých bílých jizev. Některé byly zahojené, některé nedávné. Vzpomněl jsem si na švihací kůži, kterou jeho druhové zranili mého Kentaura. Zjevně ho s ní kdosi bil velmi často. Ale proč? Přejel jsem mu rukou po zádech, naznačil švihnutí a napodobil jeho zvuk. Mlčky přikývl.

Obrátil jsem se na Kentaura.

- Ublížili mu, stejně jako tobě. A dělali to podle všeho často. Proč? -

- Jak to mám vědět? Nauč ho mluvit a třeba ti to řekne. -

- Mám ho naučit naši řeč? Myslíš, že by to bylo možné? -

- No určitě to bude jednodušší. Bude totiž slyšet nás dva. Mluvíš skoro celý den, tak to aspoň bude k něčemu užitečné. -

Kentaurova krásná tvář ještě zkrásněla veselým úsměvem. Sevřely se mi slabiny. Viděl to a z bujnosti se vypjal na zadní. Chlapec se s výkřikem schoulil na zemi do klubíčka.

- Neblbni, nestraš ho. -

Spustil se na všechny čtyři a vztáhl k chlapci ruku. Ale ten místo toho, aby si nechal pomoct se vstáváním, popolezl na zemi ke mně a přitiskl se mi k nohám. Ani jeden z nás nevěděl, co máme dělat. Dřepl jsem si k němu a začal ho hladit. Trochu aby se uklidnil, trochu proto, že jsem si na něj chtěl sáhnout. Byl jsem ve velkém pokušení sáhnout mu mezi nohy a prozkoumat ho. Ale neudělal jsem to. Vzpomněl jsem si na písničku beze slov, kterou matka uspávala naši malou sestřičku. Jen takové tiché broukání. Kupodivu ho to uklidnilo taky.

Zvedl jsem hlavu. Kentaur už tu nebyl. Nechal jsem chlapce být a utíkal k řece. Stál tam, obrácený ke kopci. Přitiskl jsem se k němu. Položil mi ruku na rameno.

- Ty se zlobíš, že jsem se ho dotýkal? -

- Jistě, že ne… Ale ta písnička, kdo tě to naučil? -

- Moje matka. Myslím, tady na ostrově. -

- Moje matka ji zpívala taky. Je to jedna z mála věcí, které si pamatuju. Umřela, když jsem byl malý. Vždycky jsem měl pocit, že mi něco chybí. A když potom přišel Or… Konečně jsem měl někoho, ke komu jsem patřil. Když se zeptal, jestli chci jít s ním, šel jsem bez zaváhání. Když jsme přišli sem, zrovna začala na horách kvést mahua. Byl jsem rád, že tu mimo nás už nikdo není. -

Široce se usmál. Mahua byl strom, jehož pyl působil na Kentaury jako afrodiziakum. Když přinesl vítr z hor tento pyl, byli mnozí jako omámení. V tomto období bylo dovoleno vše. Vše vyjma násilí. Jediný, na koho to nikdy nepůsobilo, jsem byl já…, sice jsem cítil její vůni, ale to bylo všechno.

- Když na mne naskočil, stačilo otočit hlavu a mohl jsem ho políbit. Byl jsem s ním šťastný… Je to moje chyba, že odešel… -

Vyhoupl jsem se mu na hřbet a sedl si mu těsně za záda.

- Vím, že nikdy nemůžu být jako on, ale líbat můžeš i mne. -

Zasmál se a rozběhl se okolo řeky. Nebyl tak velký a robustní jako Kentauři, u kterých jsem vyrostl, a tak se mi na něm i líp sedělo. Poprvé jsem to vnímal ale i jinak. Tolikrát jsem takhle seděl na hřbetě svého bratra a nic jiného, než radost z rychlého letu jsem necítil. Tentokrát jsem myslel hlavně na to, že se ho smím dotýkat. Občas sáhl dozadu, aby se ubezpečil, že jsem v pořádku. Dotek jeho ruky na mém stehně mne vzrušil. Ucítil to. Otočil hlavu, já se k němu přitiskl a začali jsme se líbat. Brzy nám to nestačilo. Dal si ruku za záda a sáhl mi do klína…

Zacválal k poraženému stromu, na kterém se sušila ovčí kůže. Položil mne na ni, rozemnul v dlani několik olejnatých slupek a já pokrčil nohy. Když do mne pronikal, palčivě to bolelo. Ale brzy jsem se přizpůsobil a k tělesné slasti se ještě přidal pocit štěstí, že patřím právě jemu. Byl tak krásný, bral si mne sice samozřejmě, ale opatrně a s citem.

Byl jsem do něj zamilovaný a v mých očích byl krásný, protože jsem nikdy neviděl okolo sebe nikoho jiného, než Kentaury. A tak se jim přizpůsobilo i mé vnímání a chování. Zdálo se mi normální to, jak vypadal, to jak se ke mně choval, jsem považoval za samozřejmé. Vybral jsem si ho za druha a budu ho poslouchat.

Učili jsme chlapce mluvit a docela nám to šlo. Ale to co říkal, jsme moc nechápali. Když byl malý, odvedli ho od jeho rodiny a on musel pro cizí lidi pracovat. Když něco udělal špatně, nebo pomalu, zbili ho. Nechápali jsme, jak může někdo někoho vlastnit jako nějakou věc. Když jsme byli malí, občas někdo přinesl zvířecí mládě a říkal: to je moje. Ale v podstatě to spíš znamenalo: budu se o něj starat, protože jsem ho našel. Ale jakmile mláďata vyrostla, dřív, nebo později většinou utekla. Nikomu nenapadlo, aby jim bránil. Když se pokusil utéct chlapec, zbili ho tak, že skoro umřel.

Rozhodl jsem se, že už k lidem nechci. Ale on možná ano. Nabídl jsem mu vydlabané dřevo s tím, že si ho může vzít a vrátit se ke svým. Zavrtěl ale hlavou.

- Chci být tady s vámi. Chtěl bych patřit tobě. -

Ta odpověď ve mně trochu vyvolala rozpaky. Často dělal chyby, když mluvil naším jazykem, ale už přece věděl, že tady nikdo nikomu nepatří. Jen já to občas říkal svému milému, ale to zas mělo jiný význam.

Dny pomalu ubíhaly a jediné, na co jsem myslel, byl Kentaur Fao. Považoval jsem za samozřejmé, že poslechnu, kdykoliv na mne zavolá. Družky Kentaurů se chovaly přesně tak. Nevadilo mi, že nás chlapec vidí, protože Kentauři se taky neskrývali. Ne snad, že by se spojovali na očích všem, ale prostě si takových věcí nevšímali. Ze začátku se vždycky odvrátil. Pak jsem si všiml, že se nenápadně dívá. A nakonec si nás prostě už taky nevšímal.

Já byl šťastný. Ale Fao ne. Věděl jsem, že mu Or chybí. Můj návrh, že bychom mohli jít Ora hledat, ale odmítl.

- Jsi moc hodný. Ale to ne. Zůstanu tady. A jsem rád, že jsem tu našel tebe. -

Přitiskl jsem se k němu. Věděl jsem, že to co řekl je pravda. Kentauři nelhali. Ale nebyla to celá pravda. Někdo naším životem jen projde a už na něj nemyslíme. Ale na někoho nezapomeneme, i když jsme s ním strávili jen chvíli.

Sedával jsem s Nikiasem pod stromem ve stínu a Fao se opíral o strom bokem. Nikias nám vyprávěl o světě lidí a já definitivně pochopil, že k nim nechci. Nikdy jsem neslyšel, že by Kentaur někoho zabil jen proto, aby mu něco sebral. Bojovalo se jen o družky, ale nestávalo se, že by jeden ze soků zemřel. Vzdal se a odešel. U nás by nikoho nenapadlo unášet mladé a prodávat je, aby pro jiné pracovali, nebo je nutit ke spojení. O tom jsme nikdy neslyšeli. Nikias vyprávěl, jak se bránil a muž, který ho koupil, ho zbil. Nechápavě jsme se s Faem na sebe podívali. Proč to? Stávalo se, že se páry rozdělily, ale nikdo nikoho k ničemu nenutil. Okolo byl vždy někdo jiný, o koho se dalo ucházet. Svět lidí se nám zdál krutý a nepochopitelný. Ani jsem se nedivil, že se tam Nikiasovi nechce vracet. A tak zůstal s námi. Žili jsme v poklidu a nic nám nechybělo.

V noci mne vzbudil pohyb Faova těla. Odkulil jsem se a nechal ho vstát a odejít. Po chvíli se vrátil a já zaslechl podivné povzdechnutí.

- Copak? Děje se něco? -

- Ne. Jen… něco se mi zdálo. Spi. -

Chtěl jsem, ale nešlo to. Fao stál a já viděl, jak vdechuje nosem vzduch. Začichal jsem taky. A ucítil nepatrně nasládlou vůni. Kvete mahua …. A pak se ozval ten zvuk … Tak volávali Kentauři na své družky, nebo druhy. Byl to zvláštní zvuk, beze slov. Fao sebou trhl. A pomalu, jako omámený šel pryč. Vyskočil jsem a utíkal za ním.

Zůstat stát a čekal. V záři vycházejícího slunce vypadal nádherně. Ocas mu vlál od těla a dlouhé vlasy poletovaly ve větru. Od hor přilétl nový nápor pylu, a na kopci se objevila silueta…

Nikdy jsem nikoho takového neviděl. Kentauři byli světlí a plavovlasí. Tenhle byl hnědý a dlouhé vlasy a ocas měl černé. Znovu zavolal. Fao udělal první krok. Chtěl jsem ho zastavit, ale neudělal jsem to…

Chtěl jsem být velkorysý a říkal jsem si: konečně bude šťastný. Místo toho se mi všechno rozpilo v slzách. Nedokázal jsem odtrhnout od těch dvou zrak, i když jsem viděl jen rozmazané šmouhy.

Zaťal jsem zuby, ale vzlykot jsem potlačit nedokázal…

Náhle se někdo dotkl mé ruky.

Otočil jsem se. Za mnou stál Nikias. Setřel mi slzy. Usmál se a já v jeho úsměvu viděl jakýsi tichý příslib…

Kentauři stáli proti sobě. Or vztáhl paži a pohladil Faa po tváři. Fao stál a neuhnul. Naopak. Jak vítr přinesl z hor další závan těžké vůně, rozčileně přešlápl. Žíly mu vystoupily, jak se nalily krví, ocas mu odstával nahoru od těla a celý se chvěl… Tiše zasténal. Ten zvuk plný touhy jsem znal…

Or se vzepjal na zadní a bylo vidět, že se chystá ke spojení. Fao se okamžitě poslušně obrátil a nastavil se. Or na něj naskočil. A jak byl tak velký, jejich hlavy byly u sebe. Fao se otočil a během spojení se líbali. Pochopil jsem, že se mnou to pro něj bylo asi takové, jako když jsem si to sám sobě udělal rukou… Bez dechu jsem hleděl na ty dva. Z Orova chování bylo jasné, že neočekával odmítnutí. A Fao ho opravdu neodmítl.

Pomalu jsem se otočil a šel k místu, kde jsme spali. Nechtělo se mi nic. Jenom si sednout pod strom a plakat. Chlapec šel za mnou. Sedl si ke mě, ale neměl jsem ani sílu na to, abych ho odehnal. Po dlouhé době se ozvaly kroky a Kentauři, uspokojení a vykoupaní mířili k nám. Or se zarazil na půl kroku a překvapeně se na nás podíval.

- Ty tu máš lidi? - obrátil se k Faovi.

- Jsou to přece lidi, ne? Nikdy jsem žádné neviděl, ale slyšel jsem o nich. Prý jsou nebezpeční a zabíjí našince na potkání. Kde se tu vzali? A jak se ti je podařilo ochočit? -

Or ze sebe sypal otázky tak rychle, že Faovi ani nedal čas na odpověď. Popošel blíž a zvědavě si nás prohlížel. Pak opatrně natáhl ruku směrem ke mně. Zauvažoval jsem, že ho kousnu. Jen tak, co to udělá. Ale nakonec jsem se pohladit nechal. Jak to myslí – ochočil…, jsem snad gazela, nebo vlček?

Fao už to nevydržel a rozesmál se nahlas. A v krátkosti vyložil Orovi, jak se věci mají. Překvapeně se na mne podíval.

- Opravdu umíš mluvit? -

- Ano. -

- Jsem ti vděčný, že jsi pomohl Faovi. Můžu pro tebe něco udělat? -

Sklopil jsem hlavu. Jo, seber se a zmiz… Ale ne, to by zase jen ublížilo Faovi. A to jsem nechtěl.

- Nevyháněj mne… -

- Nevyháněj? Copak tě vyháním? Je tu přece dost místa i jídla pro nás všechny. Jak to myslíš? -

Nemyslel jsem nic. Vyskočil jsem a přitiskl se k Faovi. Pořád jsem chtěl být s ním, patřit k němu. Dobrovolně mu dávat to, co on dával Orovi. Usínat přitisknutý k jeho teplému boku. Dýchat vůni jeho kůže. Cítit jeho dlaň, hladící mé tělo. A to všechno bych teď přišel. A asi i přijdu. Objal jsem Kantaura okolo pasu.

- To tě má tak rád? Ale ten druhý se ještě bojí. Taky jsem si jednou přinesl domů vlče. Ale uteklo. -

Došlo mi, že nás prostě bere jako ochočená zvířata. Ale ne jako sobě rovné. Otázka jestli to bylo dobře, nebo ne. Doslova jsem cítil Orův pohled v zádech. A pak se zeptal:

- … ehm… je tu něco, co bych měl vědět? -

- Když jsi odešel, byl jsem tady sám. A potom přišel on, - začal se široka Fao.

- Ano, to vím. -

- Byl jsem rád i za člověka. A když jsem poznal, že se mu líbím … -

- Mám to chápat tak, že jsi se s ním spojil? -

- Ty jsi mi byl taky nevěrný. Navíc v době, kdy jsi mi mnohokrát denně opakoval, že mne miluješ! Když přišel on, byl jsem sám. -

- Ale to bylo s Kentaurem. S někým normálním. Ale on je člověk, člověk. Copak to nechápeš? Zachránil ti život, ale možná jenom z vypočítavosti. -

- Jak to myslíš? Co jsem mu mohl dát? Nevím, kde jsi ten rok byl, nebo co jsi dělal a neptám se… -

- Myslel jsem na tebe. A proto jsem se i vrátil. Za tebou. -

Po těch slovech Fao zjihl.

- Věřím ti. Ale on si nezaslouží, abys ho vyhnal. A já to ani nedovolím. -

- Neřekl jsem, že ho chci vyhnat. Jenom nechci, aby… -

Or se zarazil a koukal na mne, jako by mě uviděl teprve teď.

- Ale jak…? Vždyť to snad ani nejde… -

- Byl jsem opatrný. Mimo to, není každý takový jako ty… -

Jejich oči se setkaly. Ustoupil jsem stranou. Stejně mě už neviděli…

Nikias seděl pod stromem a díval se na nás. Nevím, nakolik rozuměl tomu, co jsme řekli. Když ale Kentauři odešli, vstal a vzal mou ruku do své. Překvapeně jsem se na něj podíval. Nikdy mi ani ve snu nenapadlo žádat po něm, aby se mi dal. Považoval jsem za samozřejmé, že časem stejně odejde a bude si hledat družku. Ale možná už dospělý byl? Nedokázal jsem to poznat. Jeho oči se podivně leskly. Tiše řekl:

- Když jsem byl tam, - ukázal za řeku, - musel jsem poslechnout, když chtěli. Když řeknu ne, nikdo neposlouchá. Ale jestli chceš, budu tvůj. -

Míchal slova svých lidí se slovy Kentaurů. Ale celkem jsem pochopil, co říká.

- A ty? Ty to chceš? Já tě bít nebudu. Můžeš se vrátit tam, k lidem. A najít si družku. Asi by to tak bylo pro tebe lepší. -

Zavrtěl hlavou. Ještě pořád držel mou ruku. Odvedl jsem ho do dolíku vystlaného kůžemi ulovených zvířat a položili jsme se vedle sebe. Mé ruce začaly zvědavě zkoumat jeho tělo. Vyšel mi vstříc. Nechal jsem se vést, protože mne zajímalo, jak to dělají lidé. Přišlo mi divné, proč mi dává hlavu do klína. Ale to, co dělal, to se mi líbilo…. Chvilku jsem si to laskání ústy a jazykem užíval, než mi napadlo, že bych stejným způsobem mohl potěšit i já jeho. Líbilo se mu to, o tom jsem nepochyboval. Chvilku jsme si hráli, ale dlouho jsem to nevydržel. Překulil jsem Nikiase na záda, zvedl a roztáhl mu nohy a pomalu jsem do něj začal vstupovat. Bylo to v téhle pozici poprvé a bylo to krásné. Snad i proto, že jsem byl přijímán tak ochotně.

Když se Kentauři vrátili, bylo už nachystané jídlo. Jedli jsme spolu, jako by se nic nestalo. Fao si se mnou povídal jako vždycky a nestaral se o to, jestli se to Orovi líbí, nebo ne. Ale zdálo se, že Or se už smířil s tím, co se stalo, a nehodlal se tím dál zaobírat.

Uběhlo několik dní. Bral jsem si Nikiase stále častěji. I když na živočišnou touhu Kentaurů jsem zdaleka neměl. Ale něco mi pořád chybělo… Stále častěji jsem se díval po Faovi. Když se šel jednou v noci napít, vstal jsem a sešel k řece za ním. Stáli jsme a dívali se na sebe. Otřel jsem se o něj. Podal mi ruku. Oči se mu tmě leskly.

- Naskoč si bratříčku. -

Vyhoupl jsem se mu na hřbet. Rozletěli jsme se po proudu řeky. Když zastavil, sklouzl jsem z jeho hřbetu, klesl na všechny čtyři a napodobil toužebné volání družek. Vyslyšel mne vzápětí… Po té dlouhé době, co jsme spolu nebyli, to dost bolelo. Ale já i přes to cítil obrovskou úlevu a štěstí. Pořád jsme k sobě patřili.