Den a Noc - 1.

Modré auto zastaví před domem s velkou zahradou. Řidič se skloní a zadívá se na něj, stejně tak i na velkou přistavěnou budovou. Zachmuřeně hledí na branku. Prsty bubnuje do volantu, jak se rozhoduje, zda má dovnitř jít nebo ne. Nakonec vystoupí. Na chvilku se opře o dvířka, ale potom je rozhodně zavře. Jde k brance. Podívá se, kde je zvonek, ale nemůže ho najít, až po chvilce ho spatří dovedně ukrytý na sloupu. Odhodlaně ho zmáčkne.
„Když už tu jsem,“ zabrumlá si pro sebe, „tak to dotáhnu. Pitomej nápad vedení…,“ pokračuje, když zaregistruje psa, který se schovává za rohem. Zírá na něj. Neměl by běžet k brance a štěkat na něj?
„Hej, kdo jste? Jste objednaný?“ ozve se od budovy. Muž tím směrem okamžitě natočí hlavu. Vysoký lehce shrbený muž s brýlemi na očích, světlými vlasy v culíku. Na sobě má džíny, rolák a zástěru neurčité barvy.
„Já… potřebuji pomoc.“ Zoufale, popravdě si v duchu řekne.
„Ode mě?“
„Ano. Jste pan Adam Vanin?“
Muž se zarazí. Jmenovku nikde nemá, ale ten muž ho zná. Má přiznat, že je to on nebo ne, ale možná je to nový zákazník. „Ano, jsem.“ Přistoupí k brance. Teprve teď zřetelně vidí do mužova obličeje a je na co se dívat, uznale pokývá. Byla by vhodná – pro co vlastně? Netuší, ale možná se to brzy dozví. Hranatá čelist, rovný nos, užší rty, vpadlé líce, vysoké čelo a husté pískové vlasy.
„Díky bohu. Potřebuji něco.“
„Ano a co? Už jste to říkal.“
„Víte, vedení mělo takový pitomý nápad, takže potřebuji masku,“ vyrazí ze sebe zoufale. Adam se podívá na auto, které není luxusní, ale taky žádná šunka. Oblek s kabátem patří k těm dražším, ale ne nejdražším. Takže nějaká odměna za splnění plánů v podobě maškarního bálu?
„Tak pojďte. Kdy se to chystá?“ Otevře skřípající branku. Ohlédne se za Maxem, zda je někde poblíž. Není, ale taky se mu nediví. Potom co ho našel, je zázrak, že u něj zůstává. Doktor ho sotva dal dohromady, poté co ho někdo důkladně spráskal.
„Příští týden. Mám tam jet místo někoho jiného. Můj známý mi poradil, že děláte masky. Nemohu se tam objevit jen v tak nějaké. Nařízení.“ Spíš, když si představí, že tam jede v papírové, je mu zle.
„To je šibeniční termín,“ prohodí.
„Já vím. Prosím.“
„A kostým už máte?“
„Já, myslel jsem, že bych mohl jít v bílém. Mám bílý oblek ze svatby…“
Adam se zastaví, poodstoupí. Zadívá se na pěknou postavu zřejmě trénovanou ve fitku. Úspěšný obchodník, který je donucen vyjít na zábavu. Bylo by to k smíchu, kdyby se netvářil tak vážně, skoro zoufale. „Dobrá, myslím, že něco najdeme. Vím o někom, kdo by vám mohl pomoct. Co říkáte na Den?“
„Cože? Den?“
„Ano. Maska dne. Celá bílá, bílý oblek, bílý plášť. Znám někoho, kdo vám s tím zbývajícím pomůže. Půjčí vám to, ale masku si budete muset koupit.“
„Vím to, ale nepotřebuji…“
„Potřebujete!“ oponuje prudce. „K masce patří odpovídající kostým. Bez něho je maska mrtvá, jen kusy látek, peří…“
„Nechci žádné peří,“ odmítne rázně.
„Nebojte, nebudete mít peří. Nemám zrovna co na práci, ale je to na vás. Pojďte.“ Vede ho dozadu do dílny, kde vyrábí masky. Vejde dovnitř do tepla. Muž za ním. Udiveně se rozhlédne, potom vydechne úžasem. Adam se v duchu ušklíbne. Obchodník, umělec, kdokoliv nikdy nepochopí krásu kostýmu a masky, dokud to neuvidí a jestliže ji uvidí, pak už po ničem jiném nebudou toužit. Zahalit se do anonymity, být viděn, aniž by byl rozpoznán. Taková je úloha masky.
Karel přistoupí k rudému hávu s černou maskou, na jejíž líci je rudý krvavý měsíc. Ihned si vybaví Benátky, karneval, rej masek. „To je…“
„Benátský kostým. Ano. Za týden poputuje do Benátek na tamější karneval. Udělal jsem ho s předstihem. Se zákazníkem jsem krok za krokem probíral formu masky po internetu. Líbí?“
„Je nádherný.“
„A takový můžete mít i vy.“
„Já?“
„Dejte na mě.“
Karel polkne. Ten svůdný hlas ho ponouká, že by i on, a pak přikývne. To bude jeho pomsta za to, že musí do Mnichova na pitomý firemní maškarní bál. Kdo to, proboha, vymyslel? Šuškanda vypráví o nové partnerce zakladatele firmy, ale co je na tom pravdy, čert ví. K tomu proč zrovna on?! Bohužel nemůže odmítnout, protože by se to bralo jako nevděk. „Dobrá, co mám dělat?“
„Tady si sedněte. Vezmu vám odlitek tváře. Maska musí sedět jak ulitá. Nesmíte se v ní cítit nepohodlně, ale královsky. Nikdo vám nesmí odolat. Ani Rudá kněžna.“
„To je ten kostým?“
„Ano. Kdo ví, co z ní bude. Tady.“ Karel svleče si kabát, posadí se na stoličku.
Adam kolem něj přehodí prostěradlo a obtočí ho, aby nezašpinil oblek. Vyrobí masku volto, která mu umožní jíst, pít, ale zakryje celý jeho obličej. Mohl by ji udělat z papírmašé, ale učil se u nejlepších benátských mistrů a udělá ji postaru z voskovaného plátna.
„Udělám ji z voskovaného plátna. Budete moci dýchat, jíst pít, všechno, co si budete přát,“ odříkává Adam. Opatrně odlívá tvář. „V pořádku? Ne, nemluvte.“ Ještě chvilku pracuje, nechá ji ztvrdnout. Perfektní, ani se nehnul.
„V tamtom rohu se můžete umýt.“ Opatrně odloží odlitek na stůl.
„Stihnete to?“ strachuje se, když si umývá tvář.
„Stihnu. Karneval ještě nezačal, i když lidé se na to připravují už od minulého. Víte, sotva skončí jeden, začne druhý. Příprava masky, detailů zabírá celý rok, někde i desetiletí, než je připravená se ukázat na náměstí San Marco před stotisícovým davem.“
„Byl jste tam?“
„Já tam žil,“ řekne pochmurně. „Teď už jenom vaše jméno, adresa a kontakt.“
„Adresa?“
„Ano. Kdybyste nemohl se dostavit, abych ji mohl poslat kurýrem.“
„Kurýrem?“ Dostane strach. „Kolik bude stát?“
Adam zvedne hlavu. „Ten známý vám nic neřekl?“
„No řekl, že to nebude levné.“
„To ne. Pokud tam nedám zlato, drahokamy…“
„Děláte to běžně?“
„Ano, někdy ano, ale to je pro výjimečné zákazníky. Pět tisíc se vším všudy.“
Karel v šoku přikývne. „Dobrá.“
Nelíbí se mu to. „Tu masku nikdo jiný než vy nebude mít. Není to maska, kterou koupíte za deset euro v suvenýrovém stánku. Je to originál ručně dělaný.“ Má dost těch hňupů, kteří si myslí, že maska je za jedno euro.
„Omlouvám se. Tady.“ Podá mu navštívenku, potom dolů připíše číslo mobilu. „Soukromý. Přijedu si pro ni, ale víte…,“ pohlédne na kostým rudé kněžny. „Můžete mi dát číslo té vaší známé?“
Adam se usměje. „Nebudete litovat, až to na sobě budete mít. Nikdo toho nelituje, že na krátkou chvilku může být králem.“ Podá mu Barbořinu vizitku. Vyprovodí muže až k brance, tam se o ni opře. Konečně je pryč a může opět pracovat, ale nejdřív zavolá Báře.
„Ahoj.“
„Ahoj, dlouho jsem tě neslyšela. Co potřebuješ?“
Adam se usměje nad její obligátní otázkou. Vždy se takhle ptá. „Posílám ti jednoho chlápka. Jeho maska je Den.“ Chvilku ticho.
„Chceš, abych mu půjčila ten plášť s labutěnkou?“
„Spíš ho přemluv, aby si u tebe nechal nějaký ušít.“
Smích, který ho potěší, protože se právě rozvedla a nebyla na tom nejlépe. Zavře za sebou dveře. Dívá se na odlitek masky, když se ozve opět bzučení. Nadzvedne obočí. Další zákazník nebo to bude pošťák? „Dobrá. Uvidíme a díky moc.“ Zavěsí, jako by věděla, že rozhovor je u konce. Další bzučení. Tak to bude pošťák, usoudí. Zákaznicí dvakrát nezvoní. Potřetí?
„No jo, už jdu.“ Vyjde ven. Max se opět někam schoval. Udiveně zírá na černou limuzínu. No tak to je něco jiného než před chvilkou. Jde k muži v černém. Dvířka se otevřou a z nich vystoupí muž v obleku.
Drahé auto, řidič, ručně šité boty, oblek od některého ze světoznámých návrhářů. Blond vlasy delší, než by se hodilo. Někdo, kdo si to může dovolit. Někdo kdo je tak sebejistý, že může jít s proudem, ale zároveň se od něj odlišovat.
„Adam Vanin?“
„Ano.“ Má kultivovaný výrazný hlas, který je zvyklý řídit lidi i dávat jim příkazy. Muž ve vysoké funkci firmy nebo…
„Potřebuji masku. Paul de Taxis mi vás doporučil.“
Vážený zákazník. „Jistě, pojďte dál.“
Adam jde napřed. Přemýšlí o krásných tmavohnědých očích, výrazné bradě, vystouplých lícních kostech, rovném nose. Nádherné proporce.
„Máte už masku?“
„Ne, tu mi vyrobíte vy.“
„Promiňte, myslel jsem tím kostým.“
„Nehodlám šaškovat v kostýmu. Postačí obyčejná maska.“ Adam si v duchu řekne, co ten u něj dělá, když má masky drahé a jemu stačí obyčejná?
„Prosím, posaďte se. Kdy má být maškarní ples?“
„Příští týden.“
„To je dost krátká lhůta.“ Dvě masky najednou? Obě dvě spěchají. Zvláštní a lákavé.
„Uděláte ji nebo ne?“
„Jistěže. Nejdřív udělám odlitek, potom černou masku.“ Ví, že tím ho navnadí.
„Dobrá. Může být.“
„Bude celá černá, typ volto.“ Jindy by vymodeloval obličej, ale na to nemá čas. Musí prostě použít to, co má, když mu nanáší sádru na obličej. „Klid, ani se nehněte, zvláště obličejem.“ Udělá mu masku noci. Opak dne, tu kterou udělá tomu druhému muži. Má tušení, že ti dva se tam setkají.
Když se muž myje, vytáhne kartičku Barbory. „Zde, kdybyste si to rozmyslel.“ Ukazovat mu kostým rudé kněžny je zbytečné.
„Nepotřebuji jí.“
„Berte, kdybyste zjistil, že ji budete potřebovat. Je velmi dobrá. Omyl, je nejlepší v oboru.“
„Tak jako vy?“
Adam se odmlčí. Muž se na něj podívá. „Zde je moje číslo. Pošlete mi ji kurýrem, až bude. Nashledanou.“ Vyjde, aniž by počkal, až ho doprovodí. Adam zavrtí hlavou, ale potom se zadívá na oba dva obličeje. Musí se pustit do práce. Samotná maska je…
„Báro?“
„Co je?“
„Možná se u tebe objeví chlápek v perfektním kvádru od Armaniho. Má masku Noc.“
Ticho. „Ty chceš…“
„Ano.“
„Dobrá, ale musí se objevit. Ten první sem ještě nedorazil. Jsi blázen. Fakt to chceš udělat? Nemáš to ve zvyku.“
„Chci a děkuji.“ Místo třírohého klobouku plášť. Den a Noc. Tma a světlo. Dobro a zlo. Posadí se, vezme první masku.

Karel se zahledí ven z okna. Protře si unavené oči, potom si lehce upraví čočku v oku, která se mu posune. Šéf zrovna odešel, tak má klid. Včera odjel brzy kvůli té masce, ale neví, zda dobře udělal, přestože jeho kamarád ho přesvědčoval, že když jde na takovou slávu, tak musí mít něco originálního. Den, volto, bílá maska. Není toho moc?
„Byl jsi tam?“ ozve se dychtivá otázka z mobilu, který zvedne.
„Byl. Prý bílá maska, volto.“
„Skvělý. Sám bych ji chtěl mít. Hele, byl jsi za Bárou?“
Karel si chvilku vybavuje, kdo to je, ale potom si vzpomene. „Ne.“
„Fajn, dneska za ní jedeme. Neříkej, že tě šéf tam bude držet až do večera. Ne se nebere. Budeš nadšený.“
„Já…“
„Pojedeme. Potřebuji to.“
„Vyděrači. Tak jo.“ Vsadí se, že teď sedí v kavárně a culí se.
„Tak ve čtyři a zavolej jí, ať nás čeká. Pa.“ Karel si povzdechne. Vyděrač. Je pravda, že se blíží konec roku, a tím nastávají změny, ale donutit ho, aby jezdil do Mnichova v kostýmu, to je… nelidské. Netuší, co tím šéf sledoval. Zda ho chtěl odměnit, nebo se naopak jemu nechtělo jezdit. Od Nového roku dostane nového šéfa. Bohužel i přes jeho značnou informační síť nedokázal zjistit koho. Nakonec mu jeden důvěryhodný zdroj prozradil, že se rozhoduje mezi dvěma kandidáty a ti právě budou na tom večírku. Ještě aby tam urazil svého budoucího šéfa. Ta situace je příšerná.
Přesto ho ve čtyři čeká před jejich oblíbenou kavárnou. Otevře dvířka. Dovnitř vklouzne vysoký muž v čepici, kterou si sundá. Tvář je unavená, v ruce drží hůl a hlavu má bez vlasů.
„Je ti lépe?“
„Trochu, ale na tohle si ještě najdu síly. Neboj se, chci tě v tom vidět.“ V hlase mu zazní touha. Karel se po něm podívá.
„Nechceš jet místo mě?“
„Jo a německy a anglicky mě naučíš do týdne,“ řekne se smíchem, ale zakucká se a rozkašle. „Promiň.“
„Trhni si nohou.“ Vlastně nebýt jeho, asi by se hodil marod, ale on ho do toho tlačí od té chvíle, co se to dozvěděl.
„Já věděl, že mě máš rád. Co říkal Adam? Neřekl jsi mu nic, doufám. Měl tam nějaký kostým?“
„Rudé kněžny,“ hlesne. Najednou se stydí, že on je zdravý, zatímco jeho přítel je na pokraji smrti.
„Musel být nádherný.“
„Je skvostný. Něco jiného je to vidět na fotkách, ale ve skutečnosti to překračuje míru představivosti, ale proč tam měl celý kostým?“
„Aby doladil masku barevně i schematicky ke kostýmu. Někdy se jako první vytvoří maska, ale ještě častěji kostým. Nemůžeš mít použité jiné barvy na masce a kostýmu, pokud to není bílá volta. To by bylo, jako kdyby sis vzal k obleku příliš krátké kalhoty.“
„Aha. Už jsme tady. Domek s dílnou. Připomíná mi… Co se směješ?“
„To je jeho sestra,“ řekne s úsměvem. „Jednou pro nás dělala, ale jinak s filmem nechce mít nic společného. Je to škoda.“
Karel zaúpí. „Tak jdeme na to.“ Zazvoní s řádně označeným a viditelným zvonkem. Ven vyjde žena a dva psi, kteří ho vítají. „Ahoj. Jdete od Ady?“
„Ano, paní.“
„Pojďte dál. Vy jste…,“ sklouzne po něm pohledem. „Den. Mám už pro vás plášť.“
„Vy jste věděla, že přijdu?“
„Adam řekl, že přijdete. On má na to čich.“ Pozve je do dílny, která je obrovskou krejčířkou dílnou s několika pannami a haldou látek. Na zemi je nepřehledný bordel a jediné místo, kde je trochu uklízeno, je velký stůl. „Buď si to koupíte, nebo…“
„Koupíme,“ řekne pevně Jirka.
„Ale…“
„Zmlkni. Tohle je ono?“ Jde k panně, na kterém visí sněhobílý plášť lemovaný labutěnkou. Bára přikývne. Potom vezme masku, podá ji Karlovi.
„Tohle si vezměte.“ Vede ho k zrcadlu, potom sundá plášť. Karel ucítí lehkost i tíhu na ramenou. Najednou se cítí jinak. Žena dovedně připne plášť, potom kapuci přichytí k masce. „Aby to neklouzalo. Musíme ji trochu vyztužit, že?“ obrátí se na toho druhého muže, který je očividně okouzlen.
„Ano. Kvůli tomu stojí za to žít.“
„Ano. Tak co?“
Karel na sebe hledí. Nevěří, že je to on. Najednou je tu někdo cizí. Dostane strach z toho, co kostým může odhalit. Chce si to sundat, ale neví jak. „To je…“
„Je to nádhera. Cítíte se někým jiným, že? To je cíl. Dívejte se, zvykejte si. Šlechtična může být courou a děvka královnou. To byl původní smysl masek, ale já s Adou říkáme, že masky odhalují naše druhé já. To, které pečlivě skrýváme i před sebou samým.“
Karel neposlouchá, otočí se. Je to… tak zvláštní, ale najednou má chuť tam v tom jít. Jaké to asi bude? Proč vlastně zakladatel vybral jako večírek maškarní? Snad pro tuhle anonymitu? Nebo snad aby mezi nimi padly rozdíly? I tak tam budou jenom vrchní šéfové se svými přítelkyněmi, manželkami, milenkami. „Tahle akce není pro mě.“
„Naopak je,“ řekne tvrdě Jirka. „Poslechni mě. Jednou… Kdy si tohle můžeš zkusit? Kdy můžeš jít za benátskou masku? Kolikrát se ti to poštěstí?“ Bára přikyvuje. „Jednou v životě si prostě vyhodíš z kopýtka.“
„Tak dobře. Připravte mi komplet kostým.“ Vzdá to. V Jirkově hlase zní taková touha. Půjde tam místo něj. Jirka ho obejme.
„Děkuji.“
Ví, že tam jdu místo něj? Možná. Opatrně si svleče plášť. Je nádherný. Nic takového ještě neviděl.
„Tak pojďte, musím vám vzít míry a začít šít. Den. To bude náročné. Den je světlo, dobro, prostě něco zářivého, ale nemůže to být úplně zářivé. Bohužel vám nemohu udělat takový jako pro Benátky, ale bude krásný, to mi věřte.“
„Znáte masku, kterou bude dělat váš bratr?“
„Ne. Jen mi vždy zavolá, co mám udělat. Někdy kompletní kostýmy vidím až na fotkách v časopisech nebo, co mi klienti pošlou.“
„To je kruté,“ říká s roztaženýma rukama.
„Není. Tak hotovo. Pošlu to kurýrem. Budete to chtít tedy koupit? Uvědomte si, že nedělám laciné kostýmy, které můžete po jednom karnevalu vyhodit. Tyhle vám vydrží celý život. Kvalita, žádná kvantita.“
Karel zaúpí. „Koupím. Tohle bude drahý vánoční dárek.“
„Nikdo nebude mít takovou masku, jakou dostanete. Děkujeme. Bratr určitě poděkovat zapomněl. Teď jestli mě omluvíte, musím začít pracovat.“ Ještě že má všechno připraveno.
„Jistě. Omlouvám se.“ Vyjdou ven. Karel se nadechne čerstvého vzduchu.
„Děkuji.“
„Za co?“ předstírá, že netuší, o čem to mluví.
Jirka se pousměje. Karel mlčky řídí domu. Spícího Jirku musí před jeho domem budit. Smutně se za ním dívá, ale potom se odpoutá do chodníku. Za chvilku zastaví a sundá si čočky, protože ho začnou pálit. Nejspíš se mu tam něco dostalo. Nasadí si brýle. Kostým maska, zbláznil se. Jako by nevěděl, za co ty peníze utratit.

Samuel sedí v autě, dívá se do svého diáře. Akce maškarní ples se blíží. Bože, čí to byl nelidský nápad je donutit přijít v masce, ale je to povinné a nikdo nechce přijít o místo a říct zakladateli ne. Určitě za to může Karolyn, jeho nejmladší dcera. Ta má takové divné nápady. Nejraději by ji přizabil, ale to jediné nemůže.
Maska. Ani neví, co bude znamenat, ale je to důležité? Mobil. Matka. Bože, co ta chce?
„Ano, mami?“ Copak mu je deset, aby mu volala?
„Tak jak kostým?“
Měl to vědět, že se to nějak dozví, ale jak? „Kdes to vzala?“
„No kde? Byla jsem si posedět s Karolyn. Ihned mi začal vyprávět o této akci.“
Měl pravdu. Za vším hledej ženskou – pitomou k tomu. „No, mám masku,“ hlesne.
„Cože?“
„Mami, musím končit. Ahoj.“ Pro jistotu vypne mobil, když zazvoní jeho pracovní. Podívá se na číslo. Matka. Jadrně zakleje, až se řidič usměje.
„Co je?“
„Jak se to chováš ke staré matce? Ihned se omluv.“
„Mami, blokuješ mi můj pracovní telefon.“
„Je deset hodin večer, houby ti blokuju. Takže jak tě znám, nic nemáš zařízeno. Ihned půjdeš k nějakému návrháři a necháš si ušít kostým, je to jasné! Jinak nemusíš chodit na mé narozeniny.“
Samuel má chuť odseknout, že si nic nebude pořizovat, ale nakonec přikývne. „Tak dobře.“
„Výborně. Jsi můj oblíbený syn.“ Cha jako jeho druhý bratr plus sestra. Jsou vždy nejlepšími, když udělají, co chce matka. Teď aby sháněl kostým, když za tři dny má být na tom plese. Nikdo mu to tak rychle neušije. Potom si vzpomene na toho výrobce masky. Hezký chlapík, ale má smutné oči. Zavrtí hlavou nad svým nápadem. Vytáhne pouzdro s navštívenkami. Chvilku se prohrabuje, potom vytočí a je mu jedno, kolik je hodin.
„Ano?“
„Dobrý den, u telefonu Samuel Boratňanský. Potřebuji kostým.“
Ticho. „Vy jste Noc?“
„Cože?“ Nic nechápe. Jaká noc?
„To nic. Vy jste od Adama?“
„Ano.“
„Tak dobře. Můžete sem ještě dnes přijet?“
„Vy víte, že spěchám?“
„Ano. Jestli se má to stihnout, musím začít ihned.“
„Za jak dlouho stihnete na tuhle adresu dojet?“ podá řidiči navštívenku.
„Hodina a něco.“
„Za hodinu jsme tam.“
„Výborně budu vás čekat.“ Telefon se odmlčí. Řidič na další zatáčce změní směr a vyrazí z města. Za hodinu a deset minut zaparkuje před osvětleným domem. Venku stojí štíhlá žena v roláku a džínech nápadně podobná Adamovi Vaninovi. Po boku jí sedí dva velcí hafani. „Pojďte dál, je otevřeno.“
Samuel vejde dovnitř.
„Jsem Bára. Adam povídal, že budete mít černou masku.“
„Ano.“
„Skvělé. Pojďte dál.“ Vede ho dovnitř. Bílý kostým světla uklidila za zástěnu, teď je tam černý plášť pošitý lesklými havraními pírky. Od kapuce až po zem. Samuel po něm mimoděk obdivně sklouzne.
„Líbí se vám?“
„To jste stihla udělat teď?“
„Ne, už ho mám delší dobu, ale bude se hodit. Budete ho kupovat?“
„Jistěže.“ Půjčit si nepřipadá v úvahu. Dozvědět se to matka, bude její nejhorší syn na několik let.
„Dobrá. Tak míry. Pozítří vám to pošlu kurýrem. Bude to stačit?“
„Ne. V deset odlétám do Mnichova.“
„Dobrá v devět bude kurýr na letišti. Bude u odletu, ok. Poznáte ho snadno. Bude mít velké krabice.“
Sakra, nepovedlo se to. To je vážně tak rychlá? „Dobrá.“
„Výborně. Tak to je vše. Adam mi už nadiktoval adresu i údaje. Účet dostanete poštou.“ Popravdě má už skoro vše hotové, protože jí Adam dal aspoň hrubé míry.
„V pořádku.“
„Tak jděte. Musím začít.“ Má dobrou postavu, bude se snadno šít a většinu látek, korálků, kamínků a potřebných věcí má připravených. Hned zavolala Adamovi, který byl rád, že to nakonec vyšlo.
„Jsem zvědavý, co se stane, až se potkají.“
„Hazarduješ, Adame. Někomu by se nelíbilo, kdyby potkal své temné dvojče.“
„A své světlé? Zaplatím za to.“
„Jak myslíš. Dávej na sebe pozor,“ ale to už je telefon hluchý. Zamračeně se podívá na plášť. Je dokonalý, ale něco tomu chybí. Jde ke korálkům, odkud vytáhne tmavé kameny, které se slabě lesknou. Přesně. Zatíží to kapuci i dolní lem. Vezme ho a jde našívat.

„Dobrý den, kurýrní služba Wings. Pan Karel Meller? Kam mám vám doručit balíky?“
„Balíky?“
„Ano. Jsou dva,“ vysvětlí trpělivě jemný hlas. „Od pana Adama Vanina. Volám správně?“
„Jistě. Počkejte,“ nadiktuje mu adresu podniku. Jak je vidno, Adam je přesný a jen je mu líto, že si pro něj nemohl dojet sám. Ten druhý balík bude nejspíš od paní Báry. Za necelou hodinu má telefon, že má dole balíky a jen do jeho osobních rukou a že má přinést doklady. Povzdechne si, ale jde dolů.
„Prosím průkaz,“ řekne mladík okolo dvaceti. Vedle sebe má složené dva velké balíky. Všichni v prosklené hale na ně zírají.
„Zde,“ zabručí.
„V pořádku. Prosím podpis.“ Podá mu dva papíry. Jeden si nechá, druhý mu dá. Karel zahlédne ještě třetí, tak ten nejspíš bude pro Adama. „Děkuji.“
„Taky.“ Odejde. Karel pracně posbírá balíky a váhá co s nimi, ale nakonec je zanese do auta. Večer si to vyzkouší. Možná by měl zavolat Jirkovi, ale včera povídal, že mu není dobře, ale i tak mu zavolá.
„Přijeď, prosím.“
„Ale nejsi v pořádku. Cítím to.“
„Budu, jakmile to uvidím.“
„Tak dobře,“ svolí, ale mračí se. Neměl mu volat. Večer se místo domů trmácí se zíváním k Jirkovi, který ho už čeká ve dveřích. Ihned ho vtáhne dovnitř.
„Tohle nevypadá… Zvoní ti mobil.“
„Počkej. Cože? Kurýrní služba Wings? Ale já už mám balíky. Počkejte…“ Jde za Jirkou, který už stačil otevřít oba dva balíky. I Karel cítí, jak při pohledu na masku a něco co vypadá jako oválná hůl, strnul.
„Paní Bára… Aha. Dovezte to na Šeříková 25, pan Jiří Bradna. Děkuji. To asi nebude celý kostým, že ne?“
„Nebude. Je to maska a něco ke kostýmu. Je nádherná.“ Dívají se na vyloženou krabici, v které se skví bílá maska. Vypadá s otevřenými otvory strašidelně. Kolem dokola má skleněné korálky vytvářející vzor, jinak je čistá. „Vezmi si ji. Chci ji vidět.“
„Ale.“
„Prosím.“
Karel si ji nakonec nandá. Dá se perfektně dýchat, vidí, i když je to tak zvláštní. Podívá se do zrcadla. Je to on, ale není to on. „Co to děláš?“ Hlas má trochu zkreslený, ale je ho slyšet perfektně. Neuvěřitelné.
„Rozbaluji to. Podívej se.“ Nastaví mu před tvář rukojeť, na které je v stejném korálkovém rámu zrcadlo. Vzadu má vyryté zlaté slunce.
„Tak tohle nebude stát jen pět tisíc,“ prohodí trochu ztuhle.
„Můžeš si to jenom půjčit.“ Karel se na něj podívá skepticky. Odloží masku i zrcadlo. Neví, co říct. Nemyslel, že z toho nakonec bude něco tak… velkolepého. Zadumaně hledí na masku, když někdo zazvoní.
„Pan Karel Meller?“ Podá mu občanský průkaz.
„Zde.“ Rychle podepíše papíry. Nahoru vleče velkou krabici. Už teď se děsí, jak tohle bude převážet. Aby na to měl speciální povolení. „Uff,“ vydechne Jirka. Ihned se mu snaží pomoct, ale spíš překáží. Nakonec rozbalí krabici.
„Kurva práce!“ vydechne rozpačitě. Oba dva zírají na plášť, který je na vrchu. Vzadu má vyšité zlatem a skleněnými korálky stejné slunce jako na zrcadle. Nakonec právě on ho vytáhne na světlo. Rozprostře to. Hledí na kabátec, rukavice, doplňky a nevědí co ještě.
„Krucifix.“
„Přestaň už klít.“
„Boty. Nemáš boty a černé nemůžeš mít.“
„Proč by ne? Je to fuk ne?“
„No to není, ale počkej.“ Žene se do předsíně. Potom vytáhne bílé boty. „Zkus si je.“
„Velké.“
„Nemáme čas shánět nové. Vycpeme je a teď oblékat.“ Karel pozná, že nemá šanci, a tak se svlékne. Za chvilku hledí do zrcadla. Přes rameno mu nakukuje Jirka.
„Zamiloval jsem se.“
„Opravdu?“ zašeptá tiše. Zabolí ho to, aniž ví proč. Snad proto, že je to jen sen nebo proto, že by rád, kdyby ho miloval nebo kdokoliv? Kdo ví.

Samuel se podívá netrpělivě na hodinky. Bude muset jít, když mu zazvoní mobil.
„Kurýrní služba Wings. Vezu vám zásilku. Omlouvám se, ale provoz byl značně hustší. Sakra.“
Tohle asi nebylo na mě, pomyslí si s úsměvem Samuel. Zvedne se z kavárny, vezme přes ruku přehozený kabát. Jde do odletové haly k tabuli s odjezdy. Už ho vidí. Vypadá opravdu schváceně a rozhlíží se kolem.
„Samuel Boratňanský.“
„To jsem rád, že jsem to stihl. Nevěřil byste, kolik lidi vyrazilo, ale promiňte. Zde a zde a průkaz,“ dodá rozpačitě.
Samuel nadzvedne obočí, ale potom ho vytáhne.
„Děkuji.“
„Pomůžete mi s tím k odbavovací přepážce?“
„No, ale…“ Jen kouká, jak jde, a nechává ho s krabicemi. Nejdřív se vztekne, ale potom je popadne a jde za ním. Tohle se mu ještě nestalo. Jen je rád, že nemusí čekat v té dlouhé frontě a jde za ním rovnou přes všechny lidi. Samuel se postaví k bussines přepážce a nonšalantně položí letenku na pult.
„Ještě prosím tyhle tři krabice.“
„Ale, ano pane Boratňanský.“ Poslíček vděčně loží krabice, když si vzpomene na parkovací limit.
„Musím běžet. Hezkou cestu!“ Sprintem vystartuje přes celou halu pryč a nechá udiveného Samuela u přepážky. Slečna se nejistě usměje.
„Ach ano,“ usměje se, protože ví, že chce něco víc. „Mohl bych si je vzít na palubu? Jsou to křehké věci.“
„Jsou…“
„Kdyby bylo potřeba, zaplatím,“ řekne tiše, „ale jsou to opravdu velmi důležité věci.“
„Jistě.“ Odklepne. Samuel přemýšlí co s nimi. No, bude se muset s nimi táhnout.
„Nechcete s nimi pomoct?“ ozve se za ním sympatický hlas.
„Děkuji, rád. Trochu mě s tím poslíček zaskočil.“
Karel obdivně sklouzne po muži, ale dobře ví, že takoví jsou od něj vzdálení jako měsíc. Ovšem ty krabice jsou mu povědomé, ale potom to zamítne. Pomůže mu to donést až do letadla, kde přijme poděkování. Sám se posadí se skromnou taškou, kde má nejnutnější věci až dozadu. Kostým s maskou se veze ve velkém kufru. Zavře oči. Už aby bylo po maškarním a on byl ve svém kamrlíku. Zadívá se na uplakané počasí. Opravdu pošmourno, ale když si vybaví kufr, jak ho balil, byl to jas a slunce. Povzdechne si a nakonec vytáhne časopis, kterým listuje. Snad už vzlétnou, protože pak usne.

Poslední úpravy dokonány. Jirka by měl radost z toho, jak vypadá. Povzdechne si. Jen doufá, že to nebude moc. Plášť s labutěnkou, maska, bílý šat zlatem vyšívaný i rukavice s těžkým prstenem a to zrcadlo. Teď jen sejít dolů k čekajícímu taxíku. Zavře dveře, kartu schová v skryté kapsičce oděvu, kterou mu nezapomněla udělat. Čeká u výtahu, když zaslechne vyjeknutí.
„Prosím, mohu si vás vyfotografovat? Prosím.“
Zaúpí, když vidí nadšené výrazy, ale potom přikývne.
„Jak v Benátkách. Byla jsem tam předloni. Kaarle, musíme tam jet opět. Podívej se, není to nádhera?“ Muž něco otráveně zabručí. Nakonec po třech fotkách nastoupí. Tohle není nic pro něj. Snad už nikdo nebude mít takový pitomý nápad. S obavami vystoupí z výtahu. Naštěstí hala je poloprázdná, ale i tak upoutá pohledy všech přítomných. Recepční zapomenou dokonce telefonovat, jak zírají.
„Kam to… No tedy. Chcete do Benátek?“ optá se taxikář, který odhodí cigaretu, sotva ho uvidí.
„Ne, na tuhle adresu.“ Podá mu navštívenku.
„Ach, tak to jo. Jedeme… Za co vlastně jste? Víte, že je to krása? Muselo to stát peněz.“
To asi ano. „Den.“
„Paráda, ale je to trochu strašidelné.“ Karel otočí hlavu ke sklu. Je zahalený od hlavy až po paty. Ano ta maska musí být někde v temném průchodu velmi strašidelná, ale nějak si pomalu zvyká na svůj vzhled.
Taxi zastaví před velkým osvětleným domem. Polkne a zauvažuje, zda neudělal chybu. Možná si měl vzít černou obyčejnou masku, k tomu oblek a bylo by to. Nejspíš to přehnal. Chce mu říct, ať se vrátí, ale nakonec vystoupí a jde ke dveřím. Nedaleko zastaví další auto. Ohlédne se a uleví se mu, když vidí černý plášť a barokní sukni.
„Warten Sie!“ někdo zavolá. Opět se otočí k tomu autu. „Děkuji. Máte ho nádherný. Pojedete do Benátek?“
Karel se zarazí a prokleje Adama, Jirku, Boha i šéfa, který mu dal pozvánku. „Ne.“
„Škoda. Je to nádhera. Nebude vám vadit, když se přidám?“
„Ne, jistěže.“ Jde ke dveřím s barokní dámou. Vypadá to, že vedoucí firmy jsou malé děti, protože všichni mají velkolepé kostýmy. Vypadá to, že všichni vzali to maškarní velmi vážně.
Aspoň se tu trochu ztratím, pomyslí si. Po chvilce si uvědomí, že mu ani není moc teplo, ani přes ten plášť. Na chvilku zauvažuje, že do těch Benátek pojede, když se ozve šumot. Rozhlédne se, ale brzy si uvědomí, že šumot směřuje k dvěma směrům. Jeho a ke dveřím. Otočí a strne, když zahlédne postavu černou jako peklo. Ruka se zrcadlem se zvedne k jeho masce, ale potom si uvědomí, že to, co dělá, je blbost. Ten druhý tam stojí jako černý princ, zatímco on…
„Dvě stejné masky.“
„Černá – bílá.“
„Dobrý vtip.“
„Neštěstí,“ zalétnou k němu jednotlivé útržky. Zamračí se, když si vybaví Adamova slova, že kostým bude naprostý originál, ale na druhou stranu měl pravdu. Obě jsou jiné. Černá – bílá, tma – světlo. Zamračí se, ale na masce nic není poznat. Jeho je hezčí. Tak. Ten druhý může jít někam.
„Tak se zdá, že máš na plese svůj protějšek,“ zavtipkuje Hans, když se podívá směrem ke světlé postavě.
„To je mi jedno,“ řekne zamračeně Samuel. V kostýmu se cítí, jako by nikdy nic jiného nenosil. Ovšem to, že tu má svůj protějšek, ho dost vzalo. Nechápe, jak někdo může mít stejnou masku, i když je jinak barevně sladěná. Dokonce i zrcadlo má stejný tvar. Tak se mu zdá, že u pana Adama Vanina si už nikdy nic neobjedná. Aah, tam je zakladatel, ale zatím je v obležení, tak ho nechá a představí se mu později.
„Mám tušení, že dřív nebo později, vás budou chtít vidět pohromadě,“ prohodí k němu přítel, který šel za šaška. Když ho viděl, vrtěl hlavou, ale on bezstarostně řekl, že v práci stejně všem dělá šaška, tak proč ne i na plese, ale na rozdíl od něj má nevyčerpatelnou dobrou náladu. Pod tou maskou se nedá vidět, co má za lubem, ale vsadí se, že něco chystá.
Chce si to zamířit k švédskému stolu, když ho přítel chytí pod paží. Udiveně na něj pohlédne, potom se zamračí. Lidé jim uvolňují cestu. Prohlížejí si plášť pošitý havraními pírky, černou masku s havraními péry jako malou korunu, s černými korálky, které posévají čelo a zasahují až k lícím. Zrcadlo, tuniku, kalhoty. Když si uvědomí, kam dvojice míří, projede jím vzrušení. Sice jsou zde podobné masky, ale dva protipóly to je jiná. K tomu tak překrásné.
„Dobrý večer.“
Karel zůstal stát na místě, protože dobře vytušil, že útěk by jen vzbudil pobavení. „Dobrý večer.“ Je nádherná, určitě Adamova práce. Zableskne se. Další blesk od fotografa.
„Prosím fotku. Jako v Be…“
„Co takhle přestat?“
Černá maska se skloní k bílé. „Nemáte odvahu?“
„Jsem obránce, ne útočník,“ odtuší lehce Karel. Ten hlas ho vzruší a je rád za plášť.
„Pak trochu odvahy.“ Zvedne zrcadlo, aby v něm byla vidět tvář, ale nezakrývala masku. Karel se zamračí. Nesnáší, když ho někdo do něčeho tlačí, ale jako by i jeho něco ponoukalo to udělat. Vysmát se všemu, v co věří, co dělá. Váhavě zvedne zrcadlo, jako by nemělo odvahu se vzepřít noci.
Samuel se za maskou pousměje. Miluje mít moc, proto tu dnes je, a bude mít i větší než kdokoliv z nich, ale to jak mu podlehl Den, musí přiznat, že v tom je něco víc vzrušujícího než v moci, kterou má nad lidmi. Je to opojnější než rozhodnout, co udělat, co ne. Je to snad tím, že jeho protějšek je Den, který vždy zažene Noc na útěk nebo čím? Nasaje vůní. Není nijak výrazná, ale přesto by si ji určitě nespletl s žádnou jinou.
„Konečně jsou pryč,“ ozve se zastřený hlas Dne. „Nesnáším fotografy.“
„To byste nemohl být v této masce. Mohu se optat, znáte pana Vanina?“
„Jistě,“ odtuší lehce Karel a přejede svůj protějšek pohledem. „Zdá se, že se rád baví, i když bych to do něj neřekl. Omluvte mě.“ V jeho blízkosti jako by ztrácel hlavu a touha utéct je stejně silná jako se mu postavit. Přitahuje ho jako už dlouho žádný muž. Zná jich mnoho. Úspěšných i neúspěšných. V podřízeném postavení i na těch nejvyšších příčkách, ale v něm je něco dravého. Jako by chtěl ho pohltit, ale něco v něm říká: Zdrhej. Přesně to hodlá udělat.
„Bojíte se temnoty?“ ozve se v blízkosti jeho hlavy.
Je vyšší, zvyklý rozkazovat. Kdo to je? Zatočí se mu hlava z vůně, jež je originální stejně jako on. „Každý se bojí tmy, ale vítá den. Ještě jednou, musím jít.“ Utéct, zachránit se. Přesně to musí udělat. Temnota je strach, ale i vášeň, kdy pod její rouškou si člověk může dělat, co chce. Jak vraždit, tak milovat. Zakázané věci nevznikají ve dne, ale v noci, kdy je člověk osamělý a jeho myšlenky se toulají po zakázaných tématech. Pak si člověk představuje, jaký by jeho život mohl být, kdyby provedl tohle a tohle, a nakonec temnota vyhraje a on to provede. Odejde a už ho neuvidí. Jak se říká, zakázané ovoce je lákavé, sladké, ale nebezpečné. On takový není, i když teď v této masce by mohl dělat věci, po kterých vždy toužil, ale není cena příliš vysoká?
Smích zazní vedle černé masky. Ta se otočí k svému příteli, který mu podává skleničku. „Zahnal jsi světlo na ústup? To se dělá? Potom se nediv, že jsi sám, ale nádherná maska. Dělal to stejný umělec?“
„Ano, dělal a nejsem sám.“
„Pche,“ odsekne mu jeho přítel, šťastně ženatý a s čerstvě narozenou holčičkou. „Těm náhodným vztahům říkáš vztahy? Kolik jich bylo?“
„Pět. To není mnoho.“
„Neříkej a jak dlouho ti vydrželi?“
„To není tvoje věc a nejsi moje matka,“ řekne trochu rozzuřeně, protože poslední dobou se ho všichni snaží dát do chomoutu. Prý by mu trvalý vztah prospěl. Co ti vědí!
„Ne, nejsem sám, ale vidím, že máš masku tmy a ne světla. Co ten tvůj protivník? Nelíbí se ti?“
„A jako každý tady, kdo má masku, je na chlapy?“
„Pravda. Nevím, co mě to napadlo,“ odpoví rozpačitě. „Nezlob se, víš, že to nemám ve zvyku, ale když jste byli vedle sebe, já ti nevím co, bylo to komplexní.“
„To díky maskám a co chceš říct? Jako psycholog se vyjadřuješ přesněji než tentokrát.“
„Nevím sám. Líbili jste se mi, jak jste stáli vedle sebe. Nic víc v tom nebylo, opravdu. Jdi za ním,“ pobídne ho Joachim.
Samuel na něj vyvalí oči. „Ty ses zbláznil!“
„Překvapil jsem tě. Hele, zakladatel. Jde k tobě. Někdo mu asi řekl, jakou masku budeš mít. Myslíš, že to bude ono?“
Samuela se zmocní vzrušení. Sevře ještě víc skleničku. Vyhraje, nebo ne? A kde je jeho protivník? Jakou masku má? V tu chvíli prokleje zakladatelův nápad. Takhle ho nemůže sledovat a zjistit, zda nemá něco za lubem.
„Samuel Boratnansky, krásná maska. Mohu na slovíčko? Nezdržím vás dlouho.“
„Jistě, pane.“ Vrazí skleničku svému příteli, ale zrcadlo si ponechá.
Přítel za ním zvedne skleničky, protože je nemá, kam odložit. „Držím ti prsty, aby ti to vyšlo a našel jsi, po čem toužíš.“ Zadumá se, jak člověk dokáže své touhy skrývat tak dokonale, že na ně zapomene. Vybaví se mu věta, kterou kdysi Sam pronesl. „Chtěl bych jednou přítele, skutečného. Se vším všudy. Máš mě,“ odpověděl mu tehdy. Začervenání ho překvapilo. „To jsem nemyslel. Pojď hrát.“ Povzdechne si, pak se rozhlédne. Kde je asi ta bílá maska? Tam. Vyrazí k ní se skleničkami v ruce. Chce s ní hovořit, aniž tuší proč. Možná jen zjistit, že i ona kdysi řekla: Chci mít opravdového přítele ne jen nějaký záskok.
„Dobrý den. Joachim Gutenberg. Nedáte si? Máte volnou ruku. Víte, že vaše maska je krásná?“ Pak si vybaví, že sklenička je Samuelova. Pil z ní nebo ne? Na něco jiného už je pozdě, protože už je přijata. K čertu, je to snad jedno.
„Děkuji moc. Omlouvám se, ale moje jméno by vám nic neřeklo. Je stejné bezvýrazné jako můj život v civilu.“
Joachim se pousměje. „To ta maska. Dodává odvahy, že?“
„Ano,“ přizná rozpačitě. V rozhovoru si pomalu uvědomuje, že ten muž pracuje na podobné pozici jako on. V zázemí, kde udržuje chod firmy. Někdo, kdo je milý, ale tvrdý a dobře ví, koho kam dosadit. Dostane strach. Prověrka? Ne, nikdo neví, že v masce není šéf firmy, ale jen jeho zástupce. Tedy doufá.
Samuel na obláčku štěstí vyjde z malého salonku, kde dlouho mluvil se zakladatelem. Dostal to místo, ale pro něho je to jen odrazový můstek pro další funkcí. Tak to berou oba. Jeho konkurenta přeložili někam jinam. Teď už jen zbývá maličkost. Osvědčit se. Nic víc.
Rozhlédne se, s kým by tu událost mohl oslavit, když ztuhne. Oči se mu za maskou přimhouří. Jeho Den s někým mluví, přitom celou dobu byl sám. Jen se procházel a najednou mluví s Joachimem. Tak to ne.
„Joachime, neznámá masko.“
„Den, světlo nebo jas, slunce, mi můžete říkat, pane Temnoto,“ řekne odvážně Karel.
„V tom případě Světlo. Joachime, jistě ho propustíš ze svých neodolatelných spárů.“
Joachim na to chvilku zírá, potom přikývne. V hlavě má dokonalý zmatek, co to má znamenat? Takové přivlastnění ještě nezažil a Světlo se poddalo. Uvědomí si, že je sám, tak se rozesměje. Možná to zní neskutečně pitomě, ale Sam na něj žárlil.
„Kam jdeme?“ optá se Karel. Neví, proč s ním jde, když chtěl utíkat.
„Oslavit.“ Dojde k baru. „Právě mě povýšili a proč to neoslavit se svým protějškem?“
„Gratuluji.“
„Šampaňské. Máte ho rád? Jistěže ho máte rád.“
Karel ho vůbec nemá rád. Nesnáší bublinky v jakékoliv formě, ale mlčí. Je to velký den Temnoty, proč mu ho kazit. Na tomhle plese je spousta povýšení i pádů. Viděl to, zatímco se rozhlížel. Některé masky padly, některé se rozjařeně bavily. Vždy se dá poznat, co se stalo, a pak jsou tu takoví jako on nebo ten Joachim. Jsou tu, aby zde nebylo moc prázdno. Mají své místo jisté. Nejsou v řídících funkcích, ale jistým způsobem…
„Napijte se.“ Zálibně spočine na jeho masce. Pokud byla a určitě je vytvarovaná podle jeho tváře, pak je to nádherný muž. Jen kdyby mohl rozeznat přesně barvu jeho očí, ale maska s kapucí je stíní, ale rty jsou smyslné, tak akorát k políbení. Jen kdyby byly živé, ale co kdyby ho požádal, aby si na chvilku masku sundal? Bláznovství.
Karel přemýšlí, ale naléhavý tón temnoty ho vzruší. Udělat, co chce, podřídit se. Ví, že je to v jeho povaze, ale nikdy si to tak zřetelně neuvědomoval jako teď. Natáhne ruku v rukavici, na které se skví velký barokní prsten. Posune si masku a napije se.
Temnota se dívá na jeho odkryté rty. Sevře se v něm, jak zatouží, aby byl skleničkou. Chci ho za každou cenu, uvědomí si pud pravěkého lovce.
„Vynikající šampaňské, ale omluvte mě, musím odejít.“ Odloží skleničku.
Samuel taky rázně položí skleničku. Světlo nikdy neunikne Temnotě, měl bys to vědět, neznámý. Jde za ním. Netuší, že ho zpovzdálí sleduje ustaraný i nadšený Joachim. Jen doufá, že se neřítí do maléru. Toalety? Má jít za nimi nebo ne? Uvědomuje si Světlo, co se může stát nebo ne? Má rád Samuela, ale ten nezná slovo Ne. Pro něj to neexistuje. Možná proto mu žádný vztah nevydržel nebo proto, že není moc doma. Někdy je velmi sobecký. Já já. Kolikrát mu říkal, aby bral v úvahu jiné lidi, než je on sám, ale to by mohl přenést skálu holýma rukama. Ne, nechá to být. Má sám dost starosti. Otočí se, ale událost nevytěsní z hlavy tak úplně, jak by si přál.
Únik, ale na jak dlouho? Karel se zadívá do zrcadla, potom si uvědomí, že tyhle toalety jsou dělané pro více lidí. Takže to není zakladatelův dům. Možná nějaký dům, který se na takové příležitosti pronajímá? Ozve se spláchnutí, vyjde kostým nějakého ptáka. Hezké, ocení, ale ta jeho je daleko hezčí. Zahlédne stolek s židlí. Odpočine si tu, protože to spíš vypadá jak nějaká luxusní odpočívárna a tady aspoň bude v klidu. Vejde další osoba, ale opět jen nějaká maska. Ani se mu nechce přemýšlet z toho, co se tu děje. Neměl sem jezdit, ale nebýt jeho přítele…
Další otevření dveří. Maska medvěda zmizí, jako by někdo mávl kouzelným proutkem.
„Nikdy se přede mnou neschováš,“ ozve se známý hlas u jeho ucha.
Karel otevře oči. „Tohle je obtěžování. Podám na vás žalobu,“ procedí mezi zuby. Chce se zvednout, ale nad ním jako černý stín stojí neznámý. Nechce se prát, proto mu nic jiného nezbývá než dál sedět.
„Na masku?“
„Proč ne? Umím si zjistit věcí.“
Jak asi vypadají jeho rty? Ne, on to ví, ale nezná jejich strukturu, barvu, měkkost. Chce je vidět. Omyl, touží poznat ho celého. Zasměje se.
„Co je tu k smíchu?“ optá se zvědavě i dotčeně Karel.
„Nic, jen si říkám, jak asi mohu daleko zajít. Co myslíš?“
„Zajít?“
„Jistě. Máš manželku?“
Karel vytřeští oči. To zrovna. „Nemám.“
„Milenku?“
„To je drzost!“
„Tak přítele?“
„Vypadněte!“ Chce se zvednout, odstrčit ho, ale připadá si slabý jako mimino.
„Proč? Tak máš, nebo ne?“
„Nechte mě být!“ řekne zoufale. K čertu, přítele? Jistěže chce mít přítele, ale prostě nějak na to hledání nemá čas. „Nemám přítele,“ procedí. Snad už ho nechá být.
„A koho upřednostňujete? Muže, nebo ženy?“
Má lhát? Zalže. „Ženy.“
Smích ho vzruší i vyděsí. Pozná, že se mu lež moc nepovedla. Je to snad kvůli masce nebo proč? „Lžeš roztomile. Takže muži. To je skvělé.“
„Hele,“ opře se mu do hrudníku a rukama mu projede elektrický náboj, až ucukne. „Nechte mě být.“ Copak se neumí bránit? Sakra, jako malý chodil na karate. Opře se mu do hrudi důkladněji a tentokrát se mu povede ho odstrčit. Vstane, ale je zadýchaný jak po maratonu. Temnota se nad ním tyčí, pohlcuje ho. Obrátí se, chce odejít, dveře se otevřou, dovnitř nakoukne hlava, ale ihned se stáhne, když vidí, jak tmavá maska chytá bílou za ruku.
„Nadzvedni si masku a já tě pustím,“ šeptá svůdný hlas.
„Lžete,“ řekne chladně. Třese se vzteky, ponížením i touhou, která v něm vzbuzuje pevně tisknoucí se ruka.
„Ne. Přisahám.“
Nepřisahej, jednej… Kde jen to slyšel? Televize? Kino? Divadlo? Čert to vem. Proč mu jenom věří, když si nadzvedává masku. Samuel opojně čeká, až se objeví rty. Přesně jsou takové, jak myslel, když vidí rty stvořené k líbání. Líbí se mu. Rychle si nadzvedne masku, udělá krok a dotkne se těch odmítavých rtů.
Karel v šoku se na nic nevzmůže. Vnímá pouze lačnost dobývacích rtů. V hlavě vymeteno, srdce bije jako šílené.
Chci víc!
Odtrhne se od něj s vypětím vůle. Chce ho udeřit, ale stáhne si masku, otevře dveře a vypadne. Samuel se za ním okouzleně dívá. Jak si myslel. Rty stvořené k líbání, k tomu aby se rozmazlovaly a přinutily se usmívat. To všechno hravě zvládne. Stáhne si masku, pousměje se. Už dlouho ho nic tak nezaujalo. Vyjde ven, rozhlédne se kolem. Aha, jeho Den si chce hrát na schovávanou. Dneska na to má čas, ale jakmile skončí ples, už žádné hraní. Jde ho hledat a čím dál víc se mračí, když ji nenachází. Nakonec jde k šatně.
„Prosím vás, bílá maska už odešla?“
„Ano, asi před půlhodinou, pane,“ odpoví muž. Zvědavě se zadívá na temnou masku. Nádhera, pomysli si uctivě. Něco podobného by jeho přítelkyně taky chtěla mít, ale vsadí se, že by tohle stálo víc než jeho půlroční plat.
„Odešel,“ procedí vztekle mezi zuby.
„Stalo se něco?“ optá se ho Joachim. Už nějakou čtvrthodinu pozoruje, jak Samuel proplouvá mezi hosty a evidentně někoho hledá. Dokonce se o tom začalo šuškat, protože každý viděl, že bílá maska odešla. Jak trefně poznamenala jedna kočka, odešlo slunce, tma zůstala.
„Ale nic.“
„Tady máš.“ Podá mu skleničku s alkoholem, kterou sebral z tácu procházejícího číšníka. „Odešel.“
„Já vím, kurva!“ zasyčí sprostě, že Joachim vytřeští oči nejen nad slovy, ale i tónem. Bože, on je totálně vykolejený. Co se tam stalo? „Mizím.“
„Samuele, počkej! Nemůžeš jen tak zmizet. Mysli na kariéru. Aspoň počkej do jedné. Potom tě sám odvezu. No tak. Tamten byl nikdo, ale tebe zrovna jmenovali. Měj rozum,“ povídá dost splašeně a o překot. Ježíš, co se tam stalo, že tak vyvádí.
„Tak dobrá, do jedné a dej sem to pití!“ vytrhne mu skleničku pití a mrzutě ho vypije. Kdo to jen mohl být? „Představil se ti?“ optá se. Nemusí vysvětlovat, koho tím míní. Pro oba je to jasné.
„Je mi líto, ale ne. Proč?“
„Chci ho najít, nic víc.“ Zaplatí mu za to, že ho tu nechal.
„Aha. To nebude tak složité.“
Samuel pookřeje. „Myslíš?“
„Určitě a teď pojď dovnitř.“ Zatáhne ho dovnitř zmatený z celé situace. V takovém rozpoložení ho nezažil a že se přátelí spoustu let. Joachim si oddechne, když vidí, jak se baví s ostatními. Vypadá to, že se vzpamatoval. Když spolu odjíždějí, Sam prohodí.
„Najdu ho, Joachime. Je přece moje Světlo, ne?“
Joachim s děsem přikývne. Už zase to já a přivlastňování. Snad se z toho dostane, když převezme nové místo. Musí tomu věřit.